5. část

6. ledna 2019 v 17:51 | Archea Majuar |  PMNC
Posviť mi na cestu ze stínů

Fandom: MASH

Hlavní pairing: Margaret Houlihan/Dorothy Moore (OFC)

Vedlejší pairing: Hawkeye Pierce/Charles Winchester

Warning: +15, hurt/comfort, humor

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.


Za komentář děkuji Karin :)


"Měl bych tě upozornit, že se nebezpečně často usmíváš, Margeret, škodí to tvé pověsti," poznamenal Pierce na konto vrchní sestry, když jim skončila služba na pooperačním a oba zamířili na čerstvý vzduch. "A moc ti to sluší," dodal s dobráckým jiskřením v očích, což Margaret ocenila dalším úsměvem.

"Díky, Pierci," viděla Margaret ráda, že Hawkeye pro jednou odložil svoje polovtipné komentáře a započal vážně míněnou konverzaci.

"Vážně, ať už je to díky čemukoliv, rád tě vidím šťastnou," zastavil se dokonce v momentě, kdy se jejich cesty měly rozdělit.

"Čemukoliv…" pohodila Margaret hlavou. "Mám kolem sebe spolehlivé lidi, na kterých mi záleží… A rozhodně nemám na krku žádného chlapa!"

"Já se ti na něj milerád pověsím," zazubil se Hawkeye, nemínil tím ale vrchní sestru nikterak rozhodit, maximálně mírně pozlobit.

"Na to zapomeň," mrkla na něj Margaret a zamířila ke svému stanu, což naopak trochu rozhodilo Pierce, protože v tak dobrém rozmaru Majora už dlouho neviděl. Jak ještě před pár dny pouštěla na všechny hrůzu, tak od jistého večera téměř zářila. Netušil, co za tím stojí, ale vzhledem k tomu, že se velmi často nacházela ve společnosti Dorothy, dokázal si dát dohromady, že Margaret nejspíše našla člověka, který ji umí s jejími problémy pomoci lépe než on sám.

Nežárlil, nebylo mu to ani líto. Právě naopak. Nesmírně to Margaret přál.

Když ale Major vešla do svého stanu, začala tušit, že ne pro každého je dnešek nádherným dnem.

"Dory?" oslovila mladší ženu, již objevila sedět na své posteli. To ji samo o sobě zaskočilo, mnohem více její pozornost ale upoutala pozice, v jaké se Kapitán nacházela. Opírala se o stěnu stanu, kolena přitisknutá k hrudníku a pohled vzdálený, upřený před sebe. Ani nezaregistrovala, že Margaret přišla, natož že promluvila.

Major si k ní opatrně přisedla, aby ji nevylekala, načež si všimla, že Dorothy svírá v ruce papír, pravděpodobně dopis, a že… Obavy o druhou ženu vzrostly, jakmile seznala, že Doryin výraz není jen vzdálený, ale že se v široce otevřených očích skrývá děs. Margaret polkla, ujistila se, že dveře do stanu jsou zavřené, načež se znovu posadila vedle druhé ženy, jednu nohu pod sebou, druhou na podlaze. Ještě pár vteřin Dorothy pozorovala, než se odhodlala položit jí ruku na rameno a zopakovat její jméno.

Kapitán jako ve zpomaleném filmu pootočila hlavu, stále vzdálený pohled upřela na Margaret. Neřekl nic, jen cukla rukou, v níž svírala dopis. Podala jej Majorovi, která jej váhavě převzala a dala se do čtení. Okamžitě si všimla toho, jak je text naškrábaný, vypadal jako ve spěchu napsaný. Obočí jí vyletělo vzhůru, jakmile se dočetla, že Dorothy někdo zpravuje o tom, že jejich společná kamarádka Linda, pracující pro tisk, byla uvězněna v Sovětském svazu. Už taková informace jako samotná by stačila k tomu, aby Margaret pochopila, proč je Dorothy v šoku, nicméně důvod, kvůli kterému byla Linda uvězněna, ji zaskočil.

Podezřívali ji z homosexuality.

Kromě překvapení však Margaret vzápětí musela bojovat s jiným pocitem, se studem. Jako na zavolanou se jí totiž vrátila vzpomínka na jednoho z pacientů, kterého chtěla kvůli jiné orientaci nechat s hanbou propustit z armády. Kéž by to všechno mohla svést jen na Franka a na jeho slepičí mozeček, ale až příliš dobře si uvědomovala, že jej v jeho jednání podporovala. Zpětně se styděla, neboť pravdou bylo, že její pohled na svět i jeho obyvatele se postupně změnil, přičemž jí bylo zcela jasné, čí vina, respektive zásluha to byla. Lidí, které si čas od času pustila k tělu. Přátel. Pierce.

Ačkoliv jí hlavou létaly myšlenky jako zběsilé, pocit viny jí svíral žaludek a ruce se třásly při pomyšlení, jak se musí Dorothy cítit, se přinutila dopis dočíst. Linda se nacházela očividně ve špatné situaci, měla však za sebou zaměstnavatele, který se za ni byl ochoten zaručit, totéž mohla čekat od své vlivné americké rodiny. Byla naděje, že se Linda z problémů dostane v pořádku, ale to málo, co věděla o sovětských výslechových praktikách jí stačilo k tomu, aby jí sjel mráz po zádech a nepříjemný pocit se jí usadil na hrudi.

Margaret odložila dopis stranou, oči opět zvedla ke Kapitánovi, jejíž výraz se nezměnil. Stále se zdála být onou zprávou zcela pohlcena, zdevastována, přičemž Margaret, ač jí to samotnou docela zaskočila, pro v sobě nenašla nic než pochopení. Přisunula se k druhé ženě blíž, zády se opřela o zeď stanu, ruku pak znovu umístila na Kapitánovo rameno a jemně Dorothy přiměla, aby se opřela také. Vzpomněla si pak, jakým způsobem utěšovala Dorothy ji samotnou, a jelikož pořádně neznala ani nepoznala způsob jiný, uchopila dlaň druhé ženy a sevřel ji ve své. Pevně, ale s citem.

Snad právě ono gesto, ono ujištění, že je Margaret tady a pro ni, snad právě to uvolnilo emoce, hromadící se v mladší ženě, jež konečně překonaly snahu nepřipustit si děsivou realitu, překonaly údiv a hrůzu. Margaret rovněž pocítila v očích slzy, když se Dorothy sesunula níže, spánek si opřela o její rameno, zatímco křečovitě svírala Margaretinu dlaň, vzlyk za vzlykem se jí dral z hrudníku, stále však záměrně tlumen s vědomím, že stěny stanu jsou tenké a uši obyvatelů tábora bystré a zvědavé. Major se cítila nesmírně poctěna, že před ní se Dorothy nebojí projevit emoce, proto aby druhou ženu podpořila a znovu jí ukázala, že tedy je v bezpečí, pozvedl druhou paži a umístila dlaň na Kapitánova záda. Dorothy se k Margaret o to více přitiskla.

Až tehdy si Margaret dovolila více přemýšlet nad důvodem, proč se Dorothy zpráva tak dotkla. Samozřejmě se nabízelo, že Linda je její kamarádka ze školy, možná bydlela ve vedlejším domě, možná se znaly jejich rodiny. Možná i věděla o její orientaci, možná Linda ani nemusí být na ženy, ale provedla v Sovětském svazu něco, co se tamním soudruhům nelíbilo.
Margaret napadalo několik důvodů, proč jí Dorothy smáčí uniformu, proč se třese v jejím náručí, proč je tak zdrcená. Ovšem až tehdy to nějak všechno začalo dávat smysl, proč Dorothy obětovala kariéře osobní život, proč nebyla vdaná, odmítala jakékoliv nabídky mužů na rande… Možná to bylo unáhlené, ale zapadalo to do Margaretiny teorie, že každý má nějaké slabé místo, do kterého je zásah nejbolestivější.

Její úvahy vyústily v závěr, který sice Margaret překvapil, ovšem ne tak moc, jak by si bývala myslela. Nadále svírala druhou ženu v náručí, aniž by měla nutkání ji odstrčit, posadit se co nejdále od ní, obvinit ji… Právě naopak. Jen s těží si přiznávala, že nejenže jí nevadí, co je Dorothy pravděpodobně zač, ale city, ryze přátelské, jež k Dorothy v poslední době chovala, jí začaly v nitru pálit, takřka žhnout, tělem se jí rozšířila zvláštní slabost a… žár. Bylo jí horko, tváře jí hořely, přičemž se zachvěla při pomyšlení, že by jí nebylo proti srsti, kdyby Dorothy pozvedla tvář, přiblížila se a…

Margaret namáhavě polkla, stejně namáhavě se pak snažila takové myšlenky zatlačit do pozadí své mysli. Vždyť to byl holý nesmysl. To, že by Dorothy možná, teoreticky byla na ženy neznamená, že na ně najednou je i ona sama. Celý život ji to táhlo k mužům, stály ji na ni zástupy, tak proč ji náhle tak vnitřně těší objímat druhou ženu, být jí nablízku, hladit ji po zádech, vnímat vůni jejích vlasů, měkkost jejího těla… Přemoženě zavřela oči. Děsil jí fakt, že to nebylo najednou a už vůbec ne poprvé, že si to jen snažila nalhat. Podobně malátně, krásně a smutně zároveň jí už bylo kdysi dávno s Laurenne…
"Nemáš tady něco k pití?" vytrhl Margaret z myšlenek zastřený hlas druhé ženy.

Major si ani nevšimla, že její pláč ustal, a byla trochu mimo, když se Dorothy od ní odtáhla, osušila si oči a zadívala se na Margaret s otázkou v očích.

"Jenom otřesný bourbon," odpověděla po chvíli Margaret.

"Tak ho sem dej," povzdechla si Dorothy, změnila na posteli pozici a dokonce na tváři vykouzlila malý, trpký úsměv. "Když Lindě nemůžu nijak pomoct, chci alespoň na chvíli zapomenout…"

Major přikývla, vytáhla ze skříně láhev opravdu nedobrého bourbonu, který si ani tak neschovávala na nejhorší časy. Spíše se jej štítila dotknout.

"Máš docela odvahu," podala Dorothy skleničku, do níž vzápětí nalila alkohol, a s malým úsměvem pohlédla do hnědých očí. "Přemýšlela jsem, komu bych ten bourbon střelila, abych se ho zbavila."

"Vždyť to nemůže být tak hrozné," myslela si Dorothy, sotvavšak stačila k tekutině přičichnout, už se jí obličej stahoval do kyselé grimasy. "Ale asi bude."

Margaret si také nalila a opatrně se napila, aniž by bourbon očichávala, protože věděla, že pak už by jej ani náhodou nepozřela. Takhle to ještě šlo, prolétlo jí hlavou, jakmile v ní obsah skleničky zmizel.

"Není dobrý," potřásla hlavou, snažíc se nešklebit znechucením.

"Není," souhlasila Dorothy, leč tvář jí zdobil úsměv podobný, jaký jí vzápětí věnovala Margaret. "Ale směnu mám až zítra v jedenáct, takže tě té hrůzy ráda zbavím," dodala a natáhla se pro láhev, z níž si znovu dolila a dolila také Margaret. A pak znovu.

Čtvrtá sklenička už byla tou poslední, kterou si Major pamatovala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 7. ledna 2019 v 21:47 | Reagovat

Lindy mně je moc líto je dobře že ji Margaret podžela. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama