Červenec 2018

41. Byli jste někdy ve Stockholmu?

29. července 2018 v 17:22 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
41. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tahle kapitola je z jednoho určitého důvodu utnutá. Proč? Nejsem si jistá, jestli se do povídky regulérní pwp scéna hodí. Při psaní jsem se tady zarazila, popisnou postelovou scénu přeskočila a psala dál, nicméně pokud máte o pwp zájem, asi nemám problém ho dopsat. Záleží na vás :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Zie, kosesterce, Ajce a Karin :)


Po nedávných událostech a narušeném denním režimu se Draco octl být natolik unavený, že po společné večeři s Blackem zamířil znovu do svého pokoje, kde si okamžitě zalezl po peřinu. Říkal si, že by měl využít toho, že jsou spolu sami a nikdo je neruší, leč jeho vlastní únava a fakt, že Black byl u večeře myšlenkami úplně jinde, jej přesvědčily, že spánek je nejvhodnější aktivitou.


Tentokrát jej ale Siriusova nálada nepřekvapovala, jelikož Black udělal jednu naproso triviální věc. Vysvětlil, co ho trápí. Sice stručně, ale minimálně tím Draca ušetřil pochybností. Ještě v posteli mladík přemýšlel o tom, že staršího muže zítra čeká cesta na Ministerstvo, kde se určité složky konečně rozhodly věnovat záležitosti očištění jeho jména.


Když druhý den ráno sešel do hlavní místnosti, Black už byl pryč, což mladíka zamrzelo, minimálně mu chtěl popřát hodně štěstí, ale stejně pochyboval, že by to pomohlo. Jestli si úředníci postaví hlavu, tak s nimi hnou akorát peníze, o kterých… Nebyl si vůbec jistý, jaké jmění Sirius vlastní. Při pohledu na interiér domu se zdálo, že měl sakra hluboko do kapsy, ale vždyť pochází z mocného rodu Blacků… Něco přeci mít určitě musel.


Jelikož mladík neměl hlad, rozhodl se zabavit v posilovně, zbytek dopoledne pak věnoval čtení a pozorováním svého Patrona, na něhož se prostě nemohl vynadívat.


Nebelvír se vrátil v čase oběda. Draco sotva zaslechl domovní dveře a už byl na nohou, hnán zvědavostí, ale i obavami. Dorazil do hlavního pokoje a z posledního pohledu na Siriuse se snažil pochytit, jak to asi na Miniserstvu šlo a…


"No, nestůj tam, a pojď mě hezky přivítat," zubil se Siriuse a rozpřál ruce, v jejcihž objetí se mladík za pár vteřin octl a nadšeně staršího muže drtil v náručí.


"Mám tedy chápat, že to šlo dobře?" zeptal se Draco.


"Díky známostech, co na Ministerstvu máme, se to konečně pohnulo. Sice mě nechali na chodbě čekat hodinu a půl, ale následně mi oznámili, že ve světle nově nalezených důkazů je mé jméno očistěno a v brzké době mohu očekávat návrhy na rehabilitaci," odtáhl se Black na délku paže, aby mohl Dracovi s nadšením sršícíma očima odpovědět. "Ale o to mi až tak nejde, hlavně, že už mě nikdo nemůže oficiálně považovat za přisluhovače Voldemorta…"


Draca sice trochu zamrazilo z toho, že on sám to nejspíše bude ještě muset všem dokázat, leč radost z Blackovy radosti mu to nezhatilo. Srdce se mu svíralo při pohledu na tu rozzářenou tvář, na oči, z nichž pojednou sálaly ryze pozitivní emoce. Strašně chtěl Siriuse v tu chvíli políbit, dát mu co nejvíce najevo, že je za něj strašně rád, měl ale pocit, že se to nehodí, a tak se rozhodl Blacka znovu obejmout, pročež je oba vyrušilo zavrčení mladíkova žaludku.


"Moje řeč, mám z toho čekání hlad jako vlk," zazněl pobaveně Sirius a vybídl Draca, aby se posadil ke stolu.


XXXXX


"Půjdu si na chvíli lehnout," protáhl se Black po obědě, načež se zadíval na Zmijozela. "Měl bys zájem se připojit?"


Draco na něj vytřeštil oči. Při té představě, že bude s Blackem v jedné posteli, se neubránil myšlence, kam by to mohlo zajít, ale když Sirius protočil oči, vrátil se nohama na zem.


"Buď trpělivý, já si chci si jen odpočinout," uchechtnul se starší muž. "Slíbil jsem, že tě naučím, jak pomocí Patrona podávat zprávy, a taky to udělám, ale jsem už starší člověk a potřebuju hodně spát," usmíval se dál a znovu se zazubil, když tentokrát protočil oči Draco.


"Tak jdeš?" zeptal se opět Black, jakmile se zvedl od stolu.


Draco horlivě přikývl a snažil se krotit své nadšení, ale příliš mu to nešlo… Krátce poté, co se Sirius uložil na záda a nechal mladíka, aby se k němu přitulil, se už Draco potýkal s následky Blackovy blízkosti a touhy po něm, po jeho doteku. Nebelvír naštěstí okamžitě usnul, takže se Draco nestihl za nic zastydět, leč o nějakém spaní se mluvit nedalo.


XXXXX


"Ron Weasley je zrzavý hňup," zavrčel sněžný levhart na Siriuse, jakmile k němu dorazil z Dracova pokoje, odkud jej mladík poslal.


Nebelvír se pousmál, co taky jiného měl od Draca čekat, že, a poslal za ním svého Patrona, aby mu vzkázal, že má jít dolů. Dracovi se podařilo rozmluvit Patrona prakticky hned na první pokus, pro jistotu ale chtěl zkusit, jestli se mu zároveň povede poslat zprávu i samotného Patrona, což se mu očividně podařilo.


"Moc dobré," pochválil Draca, jakmile ten vkročil do místnosti, přičemž odměnou mu byl mladíkův vděčný úsměv. Možná…

Ale co možná, určitě by si zasloužil i jinou odměnu, pomyslel si Sirius, v úvahách se vracející k tomu, jak se včera Draco na jeho klíně svíjel a jak byl u toho nádherný. Chtěl ho znovu vidět v takovém stavu, kdy vnímal jen slast a nic jiného. Kdy nemyslel na válku, smrt, strach… A kdy i jemu samotnému se dařilo na hrůzy světa zapomenout. Téměř si nepamatoval, jak je příjemné se někoho dotýkat natolik intimně, a o to byla jeho chuť dotýkat se Draca větší, leč snažil se na to jít pomalu už jen kvůli mladíkově nezkušenosti, ale způsob, jakým Draco od něj včera jeho pozornost přijímal, jaký hlad se skrýval v jeho očích…


Utápěl se v myšlenkách, zatímco mladík jej nejistě pozoroval, dokud se k němu nepřiblížil sotva na pár centimetrů, dokud na něj Sirius nezaostřil a nepřipoměl si, co mu Draco během včrejšího dne řekl.


Nebylo na co čekat.


Nevěděl jak, propásl ten moment, kdy se k sobě přiblížili, ale náhle měl Dracova ústa přitisknuta ke svým, jeho ruce na svých zádech a své vlastní…. Své vlastní na jeho zadku. Stisknul ten sval a Draco mu zasténal do úst a přitisknul se k němu ještě blíže. Vnímal, svatá Cecílie, vnímal, jak se v Dracových dolních partiích začíná něco dít, přičemž sám na tom byl stejně. Vždyť se k němu tisklo mladé, štíhlé tělo, které ho chtělo… jeho… Starého psa z Azkabanu.


"Nechci ti ublížit," splynulo mu ze rtů, když se přiměl opustit Dracovy hladové rty, vlhké a jemné, jež by co nejdříve rád cítil úplně všude… Soustřeď se! musel se napomenout, aby se věnoval tomu důležitějšímu. "Nechci na tebe spěchat ani ti ublížit, ale…" hleděl do těch šedých očí, zářících touhou. "Ale ani ti nic nechci upírat."


Bylo mu jasné, jaká bude Dracova odpověď. Nepochyboval o tom, cítil, jak se Draco slabinami tře o ty jeho, jak moc ho potřebuje. Polknul a téměř se zachvěl, jak ho ta myšlenka zasáhla, jakou intenzitou se mu krev nahrnula do třísel. Dokázal si představit, že si Draca vezme. Hned teď. Dokázal si představit horko a těsno jeho těla, dokázal si představit, že po sakra dlouhé době ještě bude vědět, co dělat. Ale jen když bude mladík chtít, jen když…


Na pár chvil i zapochyboval, že se Zmijozel stáhne, že nad svými činy začne opravdu uvažovat, ale možná tehdy jen neúspěšně hledal správná slova. Aniž by promluvil, znovu se přisál na Siriusovy rty, jejichž majitel si Dracovo gesto vyložil po svém. Jako definitivní souhlas k tomu, k čemu se mysli obou mužů upínaly.


Mladík uchopil jeho ruku a odhodlaně si ji přistikl do slabin, což přimělo Nebelvíra nadšeně zamručet. Přeci jen jej víc a víc těšilo, že mladík, který by mohl mít toho, na koho ukáže prstem, si vybral zrovna kmotra svého bývalého rivala, aby byl tím první a, kdoví, možná i tím posledním...


Ačkoliv Draco nebyl o moc lehčí než on sám, chytil jej pod zadkem a naznačil mu, aby se na něj pověsil. Brzy na to již stanuli v Siriusově ložnici, kde starší muž odložil Draca na posteli. Nechal ho tam a trochu poodstoupil, vzrušení kolující žilami, dech zrychlený, ještě chvíli si ale chtěl dopřát jen k tomu, aby se na Draca na své posteli zadíval.


Působilo to tak trochu jako z říše snů, že si k sobě našli cestu. Že se nepřizabili, neuřknuli, a nakonec…? Nakonec z neutěšené, podivné situace dokázali vytěžit něco, s čím ani jeden z nich nepočítal. Hleděl na mladíka, na jeho rudé rty, nádherně kontrastující s jeho bledou pletí, i když už ne tak bledou, vzhledem k růžovějícím tvářím. Přirozeně ale Siriusův pohled přitahovala také jiná část Dracova těla, ta trvdá, pod černou látkou ukrytá, prozrazující, jak moc se mladíkovi cíl jejich cesty líbí.


Shodil ze sebe sako a pár další zbytečností, načež se jen v košili a kalhotách posadil vedle mladíka, jenž se k němu okamžitě přitulil, rty vyledávaje ty druhé. Draco byl sice celý nažhavený, přesto se nejprve dotknul Siriusova hrudníku před košili, než rozepnul první knoflíček a vsunul třesoucí se ruku pod látku, aby dlaň rozprostřel na horké kůži. Starší muž se usmál do polibku a ochotně přenechal Dracovi inicitavu, nechal vklouznout jeho jazyk do svých úst, nechal jej, aby jej hladil na prsou, na bříčku, aby se s každám dalším pohybem odvážil níž a níž, až zavadil o pruh chloupků, vedoucích pod lem kalhot.


Tehdy se Sirius znatelně zachvěl potřebou mít Dracovu ruku ještě níž, užíval si jeho napůl nesmělé, napůl odhodlané doteky stejně jako pozornost jeho rtů, jež jej zanechávaly takřka bez dechu. Bylo to zvláštní, krásné a příjemné, ale zvláštní mít po tak dlouhé době ve své blízkosti někoho jiného, kdo se jej dotýkal s láskou, něhou a touhou zároveň.


Přerušil jejich polibek, aby mohl mladíka pohladit po tváři. Jeho šedé oči žhnuly, prosily o svolení, možná o pomoc či vedení. Prohrábl mu plavé vlasy, rozcuchal je, poté použil prstů obou rukou, aby mu rozepnul první dva knoflíky na bílé košili. Společně s pootevřenémi rty a viditelnou erekcí v kalhotách působil Draco neodolatelně. Siriusovi se do slabin nahrnula další krev, chuť znovu a znovu líbat to nádherné stvoření rostla, ruce mu sebou snad cukly v potřebě pohladit bledou kůži.


Možná ale právě ten hladový pohled v Siriusově tváři dodal mladíkovi odvahu k tomu, aby pokračoval, aby momentálně přestal svírat stehno staršího muže, aby poprvé ucítil pod svou dlaní tvrdost člověka, po jehož pozornosti by nemohl prahnout více.


Uběhla už taková doba, co se Siriuse takto intimně někdo dotknul, že ke svému vlastnímu překvapení zareagoval i na to lehké, váhavé pohlazení, jež mu Draco dopřál. Z hrdla se mu vydral tichý povzdech, s dalším polaskáním zatnul zuby a snažil se obnovit sebekontrolu, aby okamžitě nezačal proti Dracově dlani přirážet. Oči se mu zavřely, a proto byl také zaskočen, když na krku náhle ucítil vlhké polibky, vlasy mu byly odhrnuty na druhou stranu, pročež Sirius instinktivně roztáhl nohy, aby měl Draco lepší přístup. Vůbec nic nenamítal v momentě, kdy mu Zmijozel kalhoty rozepnul, kdy zajel pod ně a…


Sirius zabořil dlaň do Dracových vlasů ve snaze najít nějaký bod, ke kterému upřít pozornost, aby se úplně neutopil v té slasti, jež se jím prohnala, jakmile mladík uchopil jeho erekci do dlaně. Třebaže jeho pohyby byly neohrabané a vinou stísněných prostor oblečení omezené, Siriusovi se po tváři rozlil blažený výraz, načež spokojeně zamručel a pohladil Draca po vlasech.


Nějakou chvíli si sám užíval pozornost jemu věnovanou, poté se ale přiměl znovu zaměřit na mladíka. Uchopil jej za zápěstí a s takřka omluvným úsměvem si vytáhl jeho ruku z kalhot.


"Kdybys takhle pokračoval, dál bychom se nedostali," vysvětlil své počínání, pročež se neubránil nutkání Draca prostě jen tak opět pohladit po tváři, ujistit jej, že je všechno v pořádku, že ho má rád, že mu záleží na tom, aby se cítil dobře.

Prsty pak zcela úmyslně sklouznul na mladíkův hrudník, kde pomocí zaklínadla rozepnul zbývající knoflíčky a odhalil pokožku, po níž přejel dlaní, ujišťuje se, že je přesně tak jemná, jak vypadá. Nechal mladíka, aby si košili svlékl, a když se začal sápat i po knoflících na kalhotách, Sirius mu vůbec nebránil, právě naopak mu následně zaklínadlem černý kus oděvu stáhnul a nechal odletět někam stranou. Siriusovy modré oči neváhaly, okamžitě se upřely tam, kde se pod spodním prádlem napínalo to, co chtěl velice brzy svírat v dlani.


Pozvedl zrak k mladíkově tváři, jež se zdála být uzardělejší než před pár vteřinami. Styděl se? Možná, ale Siriusovi nepochyboval o tom, že neměl za co, leč věděl, co by mu pomohlo stud zahnat.


"Mám se taky svléknout?" zeptal se s pozvednutým obočím, mírný úsměv mu pohrával na rtech, a nezmizel ani v momentě, kdy na Dracovo horlivé přikývnutí využil jiného kouzla, které jej instantně zbavilo veškerého šactva, jež se složilo v hromádku na křesle. Teď byl v určité výhodě Draco, který na sobě měl alespoň to spodní prádlo.


Siriuse ovanul chladný vzduch. Věděl jak vypadá, ale také věděl, že navzdory vlivu Azkabanu se na něj mladík tehdy, když poprvé viděl jeho hrudník, díval podobně uchváceně jako nyní. Povedlo se mu proto záhy zahnat ten náhlý pocit zranitelnosti, k čemuž přispělo i to, že Dracův pohled stejně rychle skouznul k partiím, jež jej dle očekávání zajímaly nejvíce. A v tomto směru se sebou Sirius nikdy problém neměl, leč přivedlo jej to k otázce, nad níž doposud neuvažoval, i když nejspíše měl…


"Máš v plánu být dole, že ano?" zeptal se, ruku položenou na Dracově stehnu. Na reakci si musel chvíli počkat, než Draco odtrhnul zrak od jeho erekce, v očích se mu zračilo zmatení, jež na pár chvil zastínilo tu planoucí touhu.


"No… jo…," promluvil pomalu, jako by si dával dohromady, na co přesně se jej Sirius ptá. "Ani mě nenapadlo, že…"


"Že bych tě nechal?" uchechtl se Sirius. "No, dobře, možná tak působím, ale v podstatě… nemám nějaké preference."


Draco snad ještě více zrudnul, Sirius to shledal nic víc než roztomilým, zrovna k tomu se ale nevyjádřil.


"Ne, to…" snažil se Draco hájit, když jej ale Sirius obdařil skeptickým pohledem, mladík protočil oči a pokrčil rameny. "Tak dobře, nenapadlo mě, že bys mě nechal být nahoře, ale…"


"Ano?" pobídl mladíka, jenž se zadíval stranou, ovšem jej jemně uchopil za bradu a přiměl jej navázat oční kontakt.

"Opravdu se nemusíš stydět za to, že jsi od první chvíle, co ti na mě spočinul pohled, zatoužil po tom, abych ti hezky protáhnul zadeček."


"Siriusi!" zaprskal Draco a vytrhl se staršímu muži, jenž mu ale s chechtotem chytil obě ruce, následně jej povalil a v kleče se nad ním rozkročil.


"Tak promiň," změnil se jeho smích jen s omluvný úsměv, sevření na mladíkových zápěstích zmírnil, načež se sklonil blíže k tváři, jež se na něj stále trošku mračila. "Opravdu se nemusíš stydět, holt jsem starší a můžu tě ujistit, že i zkušenější…"


Draco si odfrkl, ale uvolnil se a nikterak neprotestoval, když se Sirius začal svými rty věnovat jeho krku.


"Jestli vážně chceš, abych si tě vzal, bude mi potěšením," zamručel pak Dracovi do ouška, ústa se mu znovu široce rozáhla, když se na ta slova mladík zahvěl, z hrdla se mu vydralo jakési potlačené zakňučení, jež však bylo následováno zřetelnějším díky Siriusovým slabinám, jež se otřely o ty Dracovy. Ponechal pak mladíkova zápěstí ladem, jednu z dlaní přesunul na jeho hrudník, kde zkusmo uchopil jednu z bradavek, aby samozřejmě z čistě vědeckého hlediska zjistil, zda jsou citlivé. Druhou rukou se pak na moment podepřel, než ji vsunul pod Dracova bedra, a ještě kousek níž, než mohl pevně sevřít ten kulatý zadek, o kterém se mu nejednou zdálo.


Sirius sám spokojeně zamručel, když se v tom momentě Draco prohnul v zádech ve snaze najít dosáhnout tření tam, kde to nejvíce potřeboval.


"Siriusi…" splynulo z mladíkových rtů prosebně, oslovený hleděl do šedých očí, kochal se tváří, v níž se promítla prožívaná slast, když se jejich slabiny o sebe otíraly, kdy Sirius věnoval Dracově bradavce další dotek, na který mladík opravdu reagoval, z čehož měl Sirius nefalšovanou radost. Když zase na chvíli přenesl část své váhy na ruku, dlaní se opíral o matraci, mladíkovy paže se náhle pohnuly, prsty se propletly s černými vlasy, načež se vydaly na cestu po jeho zádech, hrudníku, šedé oči těkaly mezi Siriusovýma očima a hrudníkem, dokud se Draco neodholal nadzvednout a nezahleděl se níže, kde se jeho stále ve spodním prádle ukrytá erekce otírala o tu Siriusovu, lesklou a tvrdou. Ten pohled na mladíka, na jeho chtíčem zářící oči, na jeho fascinaci tím výjevem, přiměl Siriuse jednat, protože se vážně začal obávat toho, že se k ničemu dalšími nedostanou.


Za jiných okolností by to nechal plavat, vždyť nebylo kam spěchat, jenže… V jejich případě to neplatilo.


A proto se sklonil, přisál se na mladíkovy rty a snad ztvrdl ještě víc, když se Draco do polibku zapojil takřka jako smyslu zbavený, prohraboval se jeho vlasy, zatímco se jejich jazyky otíraly jeden o druhý, zatímco Sirius použil opět jedno ze zaklínadel, aby i poslední kus oděvu odlétl stranou. Okamžitě na to mu mladík zasténal do úst a přitiskl se k němu po celé délce těla, díky čemuž si Sirius zas a znovu uvědomil nejen to, jak Zmijozelovo tělo krásně hřeje, jak roztoužený a nadržený mladík je, ale především to, jak moc jej Draco chce.


Nechal se tou myšlenkou opájet, když se s Dracem váleli po posteli, tiskli se jeden k druhému, Sirius se cítil být zcela pohlcen tím pocitem, kdy se jeho erekce dotýká druhá, stejně tvrdá, a neodolal nutkání je obě naráz stisknout v dlani a dopřát jim pár doteků, leč pár se změnilo v několik, několik v mnoho a… Draco se odpoutal od jeho úst, aby se pořáně nadechl, druhý nádech se však stal trhaným a Sirius si uvědomil, že mladíka už nezastaví nic, proto se zaměřil jen na jeho tvrdost, zrychlil tempo a uchváceně sledoval, jak se mu mladík napnul v náručí, jak se mu z hrdla vydralo zlomené zasténání a jak se mu jeho nehty zaryly do paže. Na dlaň a bříško mu pak dopadly prameny bílé tekutiny, nicméně i přes nepopiratelnou krásu toho, co právě viděl, se udržel a nezačal se hrnout za vrcholem také.


U Draca přeci jen očekával, že se do pár minut vzruší znovu, byl mladý a nezkušený, všechno pro něj bylo nové a intenzivní, leč Sirius se navzdory tomu dlouhému půstu rozhodl, že dokáže počkat. Dokáže si počkat, až bude v Dracovi.

Zatnul zuby, ale udržel se, raději použil čistící kouzlo a pohladil Draca ve vlasech, šedé oči opět upřené do těch modrých. Sirius se ušklíbl, spokojen s tím, že se nemýlil ve svém úsudku, neboť Dracův pohled byl stále dychtivý.

Vysněná realita

26. července 2018 v 19:51 | Archea Majuar
Vysněná realita

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/každý...? :D

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ajka se ptala po povídce z MASHe, má ji mít :) A jelikož nespecifikovala pár, tak... je jich tam hodně :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Karin a Profesorovi :)


Začalo to jako zcela obvyklé ráno v Koreji. Kapitán Hawkeye Pierce byl krátce po čtvrté ranní vzbuzen příjezdem sanitky, k níž společně s dvěma dalšími obyvateli Bažiny téměř ještě v polospánku spěchali. Naštěstí zjistil, že není naplněna k prasknutí vážnými případy. Dovezli jim pouze dva čisté průstřely horních končetin a jednoho vojáka se zánětem slepého střeva, kterého si vzal na starost právě Hawkeye. Než si stihl s přebytečnou částí lidského těla vůbec potykat, už se plácalo v kyblíku stojícím na podlaze, a než pacienta stihli uložit na pooperačním, tak už se s prací hotový chirurg ploužil do jídelny.

S hrnkem kafe se usadil u stolu, podepřel si hlavu a hleděl před sebe, hlavou mu nevířilo prakticky nic. Jen tam tak seděl, popíjel nepříliš chutný nápoj a nepřemýšlel nad ničím, dokud po své pravici nezaznamenal pohyb. Zvědavě se otočil, aby zjistil, že si k němu přisedla Margaret s pohledem podobně zasněným, jaký měl on sám. Neřekla půl slova, jen se posadila, hrnek s horkým kafem před sebou, dlaně přelepené k němu.

Hawkeye jí další pozornost nevěnoval, zřejmě hledala pouze tichou společnost, kterou jí byl ochoten poskytnout, jelikož sám necítil nutkání prolomit ticho. Pozoroval nikterak zajímavé dění v táboře skrze stanové plátno jídelny, opět nemyslel na nic a na nikoho, až tu náhle…

Zamrkal a tváří se mu mihl ryzí údiv, s nímž se také podíval na původce jeho rozrušení. Zrakem si potvrdil, že se tohle opravdu děje, že malíček jeho hrnek držící ruky se nachází v těsné blízkosti malíčku Margaret, jež se dokonce snažil ten svůj zaháknout za ten Hawkeyeho.

Chirurg se zadíval před sebe, prázdnou hlavu nyní zaplnilo až příliš mnoho myšlenek na to, co se saka děje, co to do té ženské zase jednou vjelo a podobně, načež se se stále přítomným překvapeným výrazem zahleděl přímo na Margaret, očekávaje vysvětlení. Z její tváře však nedokázal vyčíst vůbec nic, když Major jen klidně upila z hrníčku.

Jako by si vůbec neuvědomovala, co činí, jako by netušila, jak velké zmatení muži po své levici způsobovala, když se jí následně povedlo její malíček zaháknout za druhý.

Tohle se mi snad zdá, pomyslel si Hawkeye, když se Margaret ani nadále neměla zájem k situaci vyjadřovat, a černovlasý Kapitán nadále zůstával ztracen. Už se chystal Majora zeptat, jestli se mu tady snaží dělat nemravné návrhy způsobem, kterému tak úplně nerozuměl, ale v tom do jídelny vpadl Klinger.

"Pane, promiňte, že jsem vám to neřekl už na sále, ale za chvíli máte službu na pooperačním," vychrlil na něj a raději rychle mazal pryč.

Zřejmě čekal, že se na něj snese Hawkeyeho remcání, ten byl ale nakonec docela rád, že se může vypařit, protože tohle… Bylo to celé nějaké divné a Margaret zcela nepodobné. Kdoví, co se jí honilo hlavou, přemýšlel, když se vymanil z jejího nikterak silného sevření a zamířil zpět do budovy, z níž sotva před čtvrt hodinkou vypadnul.

Shodil ze sebe bundu a oblékl si plášť, načež vkročil na pooperační. Evidentně měl službu s BJ, což byla další věc na seznam zvláštních skutečností, neboť pacientů se zde momentálně nacházelo jen pět, přičemž ani jeden neutrpěl žádná závažná zranění. Bylo zbytečné, aby tady šaškovali oba, ale nechal to plavat. Necítil se na řešení čehokoliv, a tak popadl tabulku u první postele, zkontroloval údaje a stejně si počínal i u ostatních vojáků.

Na konci uličky se otočil, rozhlédl a dle očekávání zjistil, že nemá, co dělat. Vydal se proto za BJ, opírajícím se o stěnu a koukajícím na něj s mírně pozdviženým obočím a výrazem, vyloženě říkajícím: "Taky nechápeš, proč tady jsme oba?"

Hawkeye se na něj zašklebil a postavil se vedle něj, ruce si založil na prsou. Pohledem pak znovu přejel přes osazenstvo pooperačního, za těch pár vteřin, během nichž došel k BJ, se však nic nezměnilo a polovina postelí stále zela prázdnotou.

Naklonil hlavu trochu na stranu, jelikož jeho přítel se k němu přisunul blíže a Hawkeye se domníval, že mu chce sdělit cosi, co nepatřilo uším pacientům, místo toho ale jen narazil na BJův spánek a… v podstatě si o něj vlastní hlavu nezáměrně opřel. Vzápětí se ale znovu narovnal, ovšem jen proto, aby se jeho pozornost vzápětí přesunula k tomu, že nejen BJova hlava je podezřele blízko. Mladší muž se na něj totiž lepil celým bokem svého těla způsobem tak důvěrným, že se Hawkeye zachvěl a v podbřišku se mu objevilo známý pocit spojený pouze s věcmi nesmírně příjemnými.

Nestalo se mu poprvé, aby takto reagoval na BJovu přítomnost, to vůbec ne, ale… Zpravidla jejich dotek podobných rozměrů trval sotva několik sekund, nyní se ale k sobě tiskli už více než minutu, přičemž BJ se absolutně nesnažil odtáhnout. Prostě se oba opírali o zeď a částečně jeden o druhého.

Hawkeye téměř nedýchal, jen aby ten okamžik nepokazil, vůbec mu nešlo na rozum, co to BJ dělá, protože… inu, předpokládal, že jeho přítel nic neví o tom, že by Hawkeye vůbec nebyl proti, kdyby se jejich vztah posunul na vyšší úroveň, přeci jen byl to muž naprosto oddaný své ženě a dceři, takže… Ne, Hawkeye by si nikdy nic nezkusil, po očku se však podíval na BJ, aby tak nějak zjistil, na čem je. Chystá se k něčemu nebo se k němu prostě jen chce tisknout?

Hawkeye měl pocit, že se mu to musí zdát, protože při pohledu na BJův výraz se mu vybavil ten Margaretin. Stejně jako ona se mladší muž tvářil téměř nezúčastněně a možná trochu znuděně bloumal očima po pooperačním. Žádná reakce na to, že se nachází v osobním prostoru svého přítele. Vypadal zcela vyrovnaně, jako by pro něj bylo úplně běžné, aby přiváděl kamaráda chirurga do podobných rozpaků.

Jakmile mu pak BJ věnoval takřka zasněný úsměv, Hawkeye na něj jen zůstal zírat, jelikož netušil, co se to tady u všech Trumanových starých brejlí děje.

Možná byl jen unavený, na to vstávání ve čtyři ráno si nikdy nezvykne, prolétlo mu hlavou, načež se rozhodl se odlepit od stěny i od totálně neBJovského BJ.

"Nemá smysl, abychom tady byli oba, jdu si lehnout," jenom svému příteli oznámil, počkal, až BJ vcelku lhostejně pokrčí rameny, načež ze sebe shodil plášť, vzal si bundu a zamířil zpět za svou postelí do Bažiny.

Skopl boty, zavrtal se pod peřinu a s přáním, aby se z toho divného dne vyspal, zavřel oči.

Toho dne mu však klidu nebylo dopřáno. Hawkeyeho mozek si totiž řekl, že právě teď se spát nebude, ale bude se úporně myslet na to, jak mu ten moment s BJem připomněl jisté chvíle s Trapperem.

Vybavilo se mu, jak společně trávili jednou velmi, velmi chladnou noc. Po několikahodinovém drkotání zuby oba dospěli k názoru, že takhle to ani náhodou dál nepůjde, načež se usnesli na tom, že nejlepším řešením bude sdílení lidského tepla, které…

Hawkeye si povzdechl a přetočil se na druhý bok, jako by tak chtěl plíživou a neodbytnou vzpomínku za sebou nechat, nicméně se mu to příliš nepovedlo, neboť dnes již podruhé se mu z podbřišku rozšířil známý pocit počínajícího vzrušení do celého těla. Doslova jej polévalo horko, když si představoval, jak se toho večera tiskli k sobě, jak si jejich ruce najednou našly cestu k sobě a pak… Pak už si vzpomínal jen na změť končetin, na to, jak se z nepříjemného chladu rázem stal spalující žár, na tlumené steny, na nehty zatínající se do kůže a na ten bolestný fakt, že nic podobného se již neopakovalo.

Chápal to, ale stejně se takřka při každém pohledu na Trappera musel potýkat s lítostí, závistí, chtíčem… A přestože BJ byl v jádru zcela jiný než Trapper, podobný vztah si vypěstoval i k němu. Aniž to sám chtěl, aniž by o to stál.

Zdálo se mu, že nakonec přeci jen na pár minut usnul, možná se ale spíše nacházel v jakémsi polospánku, neboť i s veškerou opatrností vykonaný pohyb jistého obyvatele Bažiny jej vyrušil. Otevřel oči a s údivem…i když si říkal, že by si asi už měl začít zvykat… pohlédl na Charlese, jenž v rukou třímal Hawkeyeho deku a zrovna ležícího chirurga přikrýval.

"Co to do vás všech vjelo?" vyjekl Hawkeye a v mžiku se posadil, deku Charlesovi z rukou doslova vyrval. Major ale místo toho, aby se urazil nebo černovlasému muži jakkoliv verbálně konkuroval, si zachoval takřka dojatý výraz a zaujal místo na posteli vedle Hawkeyeho, v jehož tváři se zračilo značné rozčarování.

Nejen, že se nejspíše zbláznili Margaret a BJ, navíc jeho mozek není ochoten odpočívat, ale raději myslí na Trappera, a teď sedí na vlastní posteli s Charlesem, jenž má ruku na jeho rameni.

Počkat. Vážně?

Hawkeye byl zase jednou natolik překvapen, že prostě jen na Charlese zíral, aniž by se snažil jeho dlaň setřást. Ono mu to popravdě nepříjemné nebylo, doslova miloval ty chvíle, kdy Winchester odhodil tu svou povýšenou masku, aby mohl všem ukázat, že hluboko uvnitř má srdce ze zlata. Vážil si Charlese, i když se zpravidla choval jako šašek, a možná už nějakou dobu toužil po tom, aby si spolu sedli a vedli konverzaci, možná… možná toho chtěl chvílemi i více, ale ne dnes.
Ne dnes, kdy má pocit, že se mu všechno jenom zdá.

"Omlouvám se, Pierci, jestli jsem tě vzbudil, ale očividně ses třásl, tak jsem usoudil, že je ti zima, a co bych to byl za lékaře, kdybych se tě nerozhodl přikrýt," objasnil Hawkeyemu Charles své chování, černovlasý chirurg se na něj ale díval poněkud skepticky.

"Díky, Charlesi," přikývl nakonec smířlivě. Třeba to tak vážně bylo, ačkoliv tomu příliš nevěřil už jen vzhledem k tomu laskavému úsměvu, jaký mu Major vzápětí věnoval.

Musím z tohohle blázince ven, napadlo jej, přičemž ta myšlenka se zdála náhle být tak neodbytná, že se rázem postavil a doslova z Bažiny utekl. Rychlým krokem šel… někam. Kamkoliv, ale pryč od lidí, kteří se k němu chovali tak podivně, jako by všichni chtěli… jeho. Možná by mu to lichotilo, šimralo by to jeho ego, ale tohle byli přátelé, kterým nechtěl ublížit.

Nebyl vhodným materiálem pro nějaké trvalejší vztahy. Neuměl to, příliš brzy všechno zkazil, choval se jako pitomec a neuměl si představit, že by jeho vrtochy kdokoliv dokázal delší dobu snášet. Jedině snad někdo, kdo ho znal velmi dobře, kdo uměl odhadnout, jakou blbost příště udělá, kdo mu rozumí i beze slov. A nejlépe někdo, kdo není ženatý a neustále nemluví o tom, že má doma ženu a malou holčičku…

Znaven ať už tím svižným tempem či náročnými myšlenkovými pochody, obohacenými o emoční vypětí a také nedostatek spánku, se svalil na příhodně umístěnou lavičku. Pár vteřin mu bylo dopřáno užívat si samotu. Díval se před sebe a prostě si jen tak hověl, následně si k němu ale cestu našel další z jeho přátel.

"Hawkeye, tady jste!" oslovil jej Otec Mulcahy, "Doufám, že vás neruším, ale potřeboval bych od vás radu."

Alespoň ten se chová normálně, pomyslel si Hawkeye a posunul se na lavičce tak, aby si kněz mohl přisednout.

"Beze všeho, Otče, jsem jedno ucho a kousek druhého, jestli budete chtít," přiměl se vykouzlit na tváři úsměv, načež se opřel a vyčkávavě se na blonďatého muže zadíval.

"Hawkeye, jedná se o velice delikátní záležitost, proto bych vás rád poprosil o vaši diskrétnost," posadil se Mulcahy vedle Hawkeyeho, dlaně na kolenou, oči doslova štěněcí.

"Samozřejmě," přikývl Hawkeye, zasažen tím, jak moc na věci kaplanovi záleželo, a ještě více tím, že se svým problémem přišel zrovna za ním. "Tak povídejte."

Kapitán trpělivě čekal, dával knězi čas, jelikož ten se zdál být opravdu nervózní ohledně tématu, který potřebuje probrat, očima těkal od Hawkeyeho tváře ke svým nohám, k zemi a pak zase pozoroval cvrkot v táboře, líce měl mírně zrůžovělé. Hawkeyemu jej bylo téměř líto.

"Víte, jde o jednoho mého přítele. On… on má určité… dilema," začal váhavě Mulcahy, zrakem nyní opatrně sleduje Hawkeyeho reakci. "Nemohu přesně říci o koho jde, ale týká se to jistých, srdečních záležitostí, o kterých toho sám příliš mnoho nevím."

Hawkeye se jen tak tak udržel, aby neprotočil oči nebo rovnou nepropadnul zoufalství. S vypětím veškerých sil se mu podařilo udržet si vážnou tvář.

"Popsal bych vám jeho problém, ovšem… ani on sám si není jistý, co cítí a jak se k tomu postavit," pokračoval Otec.
Takže jde o muže, prolétlo Hawkeyemu hlavou, zatímco pozoroval plavovlasého kaplana, jak se zdá být stále nervóznější a nejistější. V takovém stavu Otce Mulcahyho snad ještě nezažil, pomyslel si chirurg a do výrazu se mu vkradlo podezření. Dnešek už byl natolik šílený, že by se ani nedivil, kdyby…

"Víte, Hawkeye, on má obavy, že je až příliš zaujat jistým… doktorem," vymáčkl se Mulcahy, což absolutně nemělo šanci vyvrátit Hawkeyeho domněnku.

"To už není možné," zvolal Hawkeye rozčarovaně a na Otcův nechápavý a možná trochu ublížený výraz dodal klidněji: "Nevím, co se to děje, ale během dopoledne to na mě už zkoušeli další dva a teď ještě vy…"

"Ale jak- já… jak jste přišel na to, že zrovna já… já nesmím… já…" koktal Otec, načež Hawkeyemu došlo, co řekl. Ano, měl jisté podezření, že Mulcahy vůbec nemluví o svém příteli, ale přímo mu to sděleno nebylo a… Hawkeye si přejel unaveně dlaní po tváři, protože už vážně nevěděl, co by měl dělat.

Vždyť právě nařknul kněze z toho, že by o něj samotného mohl mít zájem, a Mulcahy to ani nepopřel! To jeho koktání a zrudlé tváře byly poměrně jednoznačným důkazem, že se Hawkeye trefil.

Takhle to nemůže přece jít dál, musí to být sen! Nic jiného než sen, protože jinak se už definitivně zbláznil.

Od další rozmluvy s Otcem jej zachránil do tábora s hlasitým troubením přijíždějící džíp. Hawkeye se přirozeně zvedl a zvědavě se šel podívat, kdo je poctil svou návštěvou, a nemohl uvěřit vlastním očím, kdo že dorazil jako na zavolanou. Ano, kdykoliv Hawkeyemu přeskočí, zavolejte Sidneyho, to byla stará známá písnička, kterou v táboře znal každý už více než rok.

"Volal tě někdo nebo jsi přijel do naší malebné stoky z vlastní vůle?" uvítal psychiatra Hawkeye a podal mu ruku, jakmile ten vystoupil z džípu.

"Holt se mi po vás tady zastesklo," pousmál se Sidney a vytáhl si kufr ze zadního sedadla. "Vypadáš, že mě rád vidíš."

"To já vždycky," zazubil se chirurg a následoval svého přítele do VIP stanu, který byl kupodivu ve skvělém stavu, jinými slovy si z něj Radar zase jednou neudělal zvěřinec.

"To mě nepřekvapuje, neodoláš možnosti ze mě u pokeru vytáhnout moje úspory, ale mluvím o něčem jiném," odložil Sidney kufr k posteli a zůstal k Hawkeyemu stát čelem, v očích zvědavost. "Když ses na mě poprvé podíval, tvářil ses skoro úlevně."

Psychiatr se odmlčel a Hawkeye zas a znovu musel obdivovat, jak byť jen minimální náznak jakékoliv emoce uměl Sid zachytit. Myslel si, že se cítil překvapeně, trochu zmateně a snad i naštvaně, ale bylo pravdou, skutečně cítil i úlevu ve chvíli, kdy spatřil Sidneyho v táboře.

"Co se děje?" pobídl jej ten příjemný, uklidňující hlas a Hawkeye mu neuměl odolat.

"Nevím, jestli jsem se zbláznil já nebo všichni okolo, Sidney."

"A kdy to podle tebe začalo?"

"Hned ráno," zabručel Hawkeye a posadil se na židli, zatímco starší muž zaujal místo na posteli. "Margaret se se mnou snažila navázat kontakt…"

"Kontakt?" pozvedl Sidney obočí pobaveně a udiveně zároveň.

"Totéž pak BJ, Charles a… a předpokládám, že i Otec Mulcahy," dokončil Hawkeye myšlenku.

Sidney se ještě chvíli tvářil, jako by se stal svědkem toho, že Hawkeyemu vyrostla druhá hlava, brzy se ale přiměl vzpamatovat a zeptal se:

"A máš pro to i jiné vysvětlení, než šílenství ať už tvé či ostatních?"

"Všechno se mi to jen zdá," odpověděl popravdě Hawkeye. "Dokonce v to doufám."

"A já bych si byl myslel, že ti pozornost tvých přátel bude lichotit…"

Hawkeye se nevesele uchechtl.

"Asi bych si to myslel taky," připustil. "Co mám dělat?"

"Pokud se jedná o sen, tak se potřebuješ probudit."

"Ty jsi vážně nestudoval nadarmo, Sidney," zašklebil se Hawkeye natolik ironicky, až psychiatr nad tím divadlem protočil oči.

"Klíčem ale je, jak se probudit. Buď ti můžu podtrhnout židli, což jakožto tvůj psychiatr úplně nedoporučuji, anebo by ses mohl zkusit snu podvolit," navrhnul starší muž, přičemž chirurga svým nápadem docela zaujal.

"Tvůj sen se ti očividně snaží něco naznačit. Třeba jen to, že by sis možná mohl konečně už někoho vybrat a nenechat své city přelévat od jednoho člověka k druhému podle toho, jak se mění roční období v Koreji," pokračoval Sidney.

"Tohle je stoprocentně sen," promluvil najednou Hawkeye zcela přesvědčeně.

"Opravdu?"

"V realitě bys mi nikdy přímo neřekl, kde je problém, ale donutil bys mě nad tím přemýšlet, až bych na něj přišel prakticky sám," řekl chirurg se zcela vážnou tváří.

Sidneyho úsměv se rozšířil a Hawkeye měl pocit, že jestli se bude takhle ďábelsky culit ještě chvíli, narostou mu růžky.

"Teď už se jen musíš tomu snu podvolit," připomněl mu.

Hawkeye na něj chvíli koukal a přemýšlel. Sen mu přehodil čtyři lidi v táboře plus Trappera, o kterých si kdy dovolil byť jen na pár vteřin zapřemýšlet nikoliv jen jako o přátelích. A pak přijel Sidney. A jako jediný s ním mluvil rozumně. On jako jediný měl zájem jej vyslechnout.

Podvolit se… nebo vzepřít se? Měl si vybrat jednoho z těch, kteří se mu vyloženě nabídli? Ale koho? Nebo sen ho právě chce mít v situaci, kdy je zmatený a neví, jak dál? Co sen ukončí?

"A co když už jsem si vybral?" zeptal se opatrně.

"Tak na co čekáš? Čím dříve se rozhodneš, tím dříve se probudíš," postavil se Sidney, snad aby Hawkeyeho vyprovodil. Ten se také zvedl ze židle, nikam však nešel.

"Ale já nebudu tancovat podle toho, jak si nějaký sen pískne. Chci jít vlastní cestou, chci si vybrat ne podle toho, co mi nabídne, ale podle toho, co chci já," pronesl s modrýma očima upřenýma přímo do hnědých, hlas pevný a v duši klid.

"Tak do toho," změnil se Sidneyho úsměv v mírný, jako by záhadný, takže Hawkeye se neodvažoval odhadnout, jestli psychiatr odhalil jeho záměr nebo ne. Proto vzdálenost mezi nimi zkrátil velmi pomalu, aby jej nijak nepřekvapil, Sidney ale stál neochvějně na místě, žádná nervozita, žádný úlek.

"Ty jsi byl vždycky tělem i duší rebel, nemám pravdu?" položil Sidney tichou otázku s pobaveným podtónem, odpověď ovšem nevyžadoval, protože Hawkeye mu ji stejně poskytnout nehodlal. Místo toho se sklonil a s posledním zaváháním Sida políbil, načež se mu všechno před očima slilo v bílo.

Neviděl nic, neslyšel nic, jen na rtech pořád vnímal ty Sidneyho a s tím pocitem se i probudil, rozespalýma očima zamžoural a uvědomil si, že už nekouká jenom na bílou plochu, ale že svět je opět barevný, i když potažený šedavým povlakem časného rána. Postel mu byla jaksi malá a po pravé straně jej něco hřálo. Moc příjemně hřálo.

Opatrně se otočil, aby mu následný pohled na v pyžamu a dece zabaleného psychiatra osvěžil paměť, která nebyla zprvu schopná rozlišit události snu od reality. Pousmál se. Podivný noční zážitek byl téměř zapomenut pod záplavou pozitivních emocí, přesto když sunul ruku pod staršího muže, aby jej zezadu objal a zabořil tvář do kudrnatých vlasů, tak přemýšlel nad tím, že i když ten sen byl podivný, stresující a jednoduše šílený, tak pokud vždy skončí u Sidneyho...
Ne, nebude si stěžovat.

40. Byli jste někdy ve Stockholmu?

22. července 2018 v 18:15 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
40. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: +18 kapitola? Ha! A pardon, že v pátek nic nebylo, Colours of Ostrava byly jednoduše náročné jak cyp. Enjoy! :D

Za komentáře děkuji Zie, kosesterce, Ajce a Karin :)

Jen co mladík otevřel oči, zavalila jej lavina vzpomínek a představ a myšlenek. Po prvotním zmatení a pokusu rozlišit realitu od snů se mu po tváři rozlil úsměv, způsoben poznáním, že ten polibek se opravdu uskutečnil. Že ho Sirius políbil krátce poté, co na něj křičel, co ho nazval idiotem, co ho tady nechal, zatímco se sám zúčastnil nějaké bitvy. Vždyť se ani nezeptal, jak probíhala… Zajímalo jej pouze jedno.

Pohlédl vedle sebe, odkud se ozvalo tlumené zafunění, ale aby lépe viděl, tak se musel posadit, načež mu zrak padl na chrnícího psa. Draco se usmál znovu, dojatý skrz naskrz při pomyšlení, že Sirius tady s ním zůstal.

Když tak psa pozoroval, na povrch vyplavaly i jiné než hezké myšlenky, jelikož se trochu obával toho, co bude dál. Respektive, jak se k tomu Black dál postaví. Co když se polibkem jen rozhodl řešit situaci pro něj nepříjemnou situaci, z níž nevěděl, jak jinak ven?

Snažil se ale podobné úvahy zaplašit, neměly smysl, protože přeci viděl v Siriusových očích, že jeho cty opětuje. Bylo to v jeho gestech, v jeho hlasu. Bylo to v něm a Draco to cítil. Neměl by o něčem takovém pochybovat, ale stejně se tomu příliš neuměl bránit do momentu, kdy jeho pozornost upoutal opět Sirius, jenž se začal na zemi vrtět a protahovat.
Draco dál nejistě seděl na posteli, koukal na přeměnu zvířete v člověka, jenž mu věnoval poloúsměv.

"Vyspaný?" zeptal se nakřáplým hlasem.

Draco přikývnul, úsměv mu nesměle oplatil, nejistý, jestli by měl něco říct, vracet se k polibku, mluvit o tom, zopakovat ho… Ano, to chtěl a moc, srdce se mu splašeně rozbušilo jen při té přestavě, Sirius měl ale v plánu asi něco jiného, leč jeho nervózní podrbání se na hlavě signalizovalo, že není v o moc odlišeném rozpoložení.

"Nemáš hlad?" zeptal se pak, přičemž Dracovi došlo, že v podstatě docela hlad měl a znovu tak přikývl.

"Tak pojď," vybídl Draca, úsměv stále přítomný, a vydal se ke dveřím, jimiž ho Zmijozel po pár vteřinách následoval.

Potlačované obavy jej znovu dostihly, opravdu se to teď jevilo tak, že Sirius se k tomu nebude vracet, že to nechá vyšumět, že… Zastavil se ve dveřích do hlavního pokoje, náhle neschopen pohybu, jak jej zasáhla ta ošklivá představa, že Black jeho city jen využil, aby se vyhnul dalším výčitkám a že ten polibek určitě nemyslel vážně.

Hleděl před sebe, uvězněn ve svém vlastním světě, dokud se před ním nezjevila postava druhého muže, na něhož mladík dříve či později zaostřil. Šíleně bušící srdce a pocit beznaděje a zklamání se povedlo utišit, když si Draco uvědomil teplou dlaň na své tváři, náhle pak v modrých očích zahlédl přesně ty emoce, které potřeboval a které tam už dlouho byly, a náhle si dovolil věřit, že Sirius nic nehrál. Náhle uslyšel i jeho tichý hlas, ujišťující jej, že je tady pro něj, a Draco náhle přikyvoval, načež na rtech ucítil ty druhé.

Zbývající úzkost a nejistota jej přiměly přimknout se k Siriusovi, líbal jej s takřka zoufalou potřebou pocítit jeho lásku. Sirius si jej k sobě sám tisknul, hladil jej po zádech, mladíka vzápětí začala ovládat úplně jiná, podobně intenzivní vlna, již zavinil především Siriusův jazyk, jenž mu přejel po rtech a jehož se Draco dotkl tím svým, načež se mu z hrudníku vydralo zasténání. Sirius hřál, cítil jeho tělesné teplo, jeho blízkou přítomnost, přesto v něm bylo cosi zdrženlivého, jako by se do polibku úplně nepohroužil, jako by…

Mladík se odtáhl, zkoumavý pohled upřený do Siriusových očí, jež byly vzápětí sklopeny. Sirius jej pustil a vybídl Draca, aby se posadil a najedl, což mladík sice zdráhavě, s myšlenkami u Blackova těla, učinil a pustil se do jídla. Šlo o oběd, neboť snídani zřejmě oba prospali.

"Ta bitva včera…" začal Black zvláštně vzdáleným tónem, pohled upřený do již prázdného talíře. "Dopadla dost špatně. Myslím… myslím, že Brumbál už to nenechá být. Teď už ne."

"Co se stalo?" zeptal se Draco tiše, nechtěje Siriuse příliš rušit v jeho stavu, zároveň se bál, aby nevyzněl nějak trpce, kousavě, protože ho tam Sirius nevzal. Nehodlal se už o tom bavit, jen by je to oba rozhodilo, vzdálilo a bolelo.

"Smrtijedů bylo hodně, nás hodně, přičemž obě strany utržily velké ztráty. Brumbál už prostě musí povolat všechny spojence, co máme, abychom Voldemorta porazili. Navíc… Tohle už není pořádně v jeho rukách," potřásl Sirius hlavou. "Všichni budou následovat Harryho. Ne jeho, ale Harryho, protože ten je předurčen Voldemorta zastavit a všichni to vědí. I Voldemort…"

Draco rozuměl slovům, ale nějak mi unikalo, proč mu zrovna tohle Sirius povídá. Mlčky dojedl oběd a opřel se, čekaje, jestli mu Sirius dopřeje nějaké vysvětlení.

"Je válka a kvůli té minulé jsem svým způsobem ztratil člověka, kterého jsem miloval," pozvedl po chvíli pohled Black, modř tmavší než kdy dřív. "Nevím, jestli mě chápeš, ale…"

"Chápu, Siriusi," přikývl vážně mladík a navzdory tomu, že dychtil vyjádřit svůj názor, se snažil o klidný tón. "Ale já nechci na nic čekat. Nechci čekat, až bude po válce, protože ani jeden z nás se jejího konce nemusí dožít."

"Já vím," souhlasil Black, zrak opět upřený jinam. "Jenom… jenom… Draco, já nevím, jestli jsem ještě schopný… Čehokoliv."

To Draca zarazilo.

"Jakože…" zaváhal, hledaje správný výraz. "Jakože tam dole to nemáš v pořádku nebo…?"

"Ne, tam je to všechno v perfektní pořádku-" ujišťoval jej náhle zcela hrdě a neochvějně Black, Draco jej ale nenechal domluvit, jelikož jej přemohlo určitá úleva a rovněž podlehl nutkání odlehčit atmosféru.

"No, to se mi ulevilo," přiznal s úšklebkem. "Já už se lekl, že umřu jako panic."

Sirius zamrkal a uchechtl se. Někdo jiný by se možná urazil, někdo jiný by jej napomenul, že při řešení tak vážného tématu by se nemělo žertovat, ale Black uvolnění napětí uvítal.

"Chtěl jsem říct, že nevím, jestli ti budu schopen dát to, co od vztahu… očekáváš," dokončil nakonec Sirius to, co chtěl sdělit. "Nechci, abys byl zklamaný…"

Dracovi se v očích promítlo dojetí, zrodivší se v jeho nitru díky Blackově upřímnosti. A obavám.

"Za cokoliv mi dáš, budu vděčný," ujistil staršího muže, jemuž se rovněž v očích zatřpytila jemnost. Zřejmě se mu i ulevilo, neboť jeho rysy se uvolnily, výraz se pozměnil.

"Pojď sem," natáhl ruku k Dracovi, počkal, než ji mladík přijme a pak si jej přitáhl k sobě, na což Zmijozel reagoval zatajením dechu a ochotným skloněním se k Siriusově tváři a k jeho rtům, jež vzápětí políbil. Spokojeně pak zavrněl, jakmile mu Sirius prohrábnul vlasy, druhou dlaň stále v té Nebelvírově.

Mladíkovi ale tahle poloha začala být brzy nepohodlná, leč Sirius jako by to vytušil, uchopil jej za bok a přitahoval si jej dál k sobě, což Draca trochu zmátlo, nevěděl, co přesně dělat, ale nějaký instikt mu vzápětí poradil, aby se rozkročil a usadil se Blackovi na klín, přičemž už jen to pomyšlení, že tohle vážně dělá, zatímco jazyk druhého muže se mazlí s tím jeho… Neignorovatelná vlna vzrušení se prohnala celým jeho tělem, vibrace v podřišku se zintenzivňovaly a mladíkovy slabiny na fyzickou blízkost Siriuse odpovídaly svou tvrdostí. Draco doslova cítil, jak mu rudnou tváře zároveň vzrušením ale i studem, neměl ponětí, jestli takhle reagovat má, ale…

To horko druhého těla, vlhké, hladové a dokonalé polibky, Siriusovy ruce na jeho zádech tiskly jejich hrudníky k sobě, Dracovi docházel vzduch, najednou nevěděl, jak má dýchat, co dělat, paže mu jen tak visely a jediná jeho část, která věděla, co činit, byl očividně jeho rozkrok, který… Draco uniklo toužebné zasténání, utlumené jejich polibkem, když si uvědomil, že potřebuje Siriusovy dlaně jinde, na své kůži, všude a jen ve slabinách zároveň.

Třásl se, i když mu bylo horko, se stále rostoucí potřebou vycházel Siriusovým rtům vstříc, konečně se i přiměl k tomu položit ruce alespoň na Sirusův hrudník a nechal je tam i tehdy, když vlhké rty zmizely z jeho dosahu, než se ale tomu stačil divit, octly se na jeho krku a zasypávaly jej polibky, jež se pro mladíka ale brzy staly až druhořadou záležitostí, jelikož jedna se Siriusových dlaní se náhle octla na blonďákově stehnu.

Touha, již na to Draco pocítil, se nedala jen tak utišit.

"Siriusi," vydechl Draco, prosba z pouhého oslovení jen čišela. Připadal si jako v jednom ohni, potřeboval, nutně potřeboval, aby se ho Sirius dotknul, jinak se snad zblázní. Netušil, že to může být tak mučivé, tak… nevyhnutelné. Musel mít Siriuse mít, musel cítit jeho ruce, jeho všechno, z té dlaně na jeho stehnu i přes tenkou látku vnímal žár, který ale měl být jinde, trochu výš, trochu…

"Si-riusi!" vykoktal tentokrát překvapeně a úlevně zároveň, když mu starší muž vtiskl polibek na čelist a konečně sevřel v dlani mladíkův rozkrok, citlivě jej hladil, dopřával mu rozkoš, jakou díky nikomu jinému ještě nepoznal, neuměl se ovládnout a ani na to nepomyslel, přirážel do Siriusovy dlaně, otíral se o něj jako smyslů zbavený, potřeboval víc, víc… a najednou byla bariéra v podobě oblečení pryč, Dracovy slabiny ovál chladný vzduch, vzápětí vystřídán lidskou dlaní.

Mladík okrajově vnímal, že svírá Siriusova ramena, že je celý napjatý s hlavou zvrácenou dozadu, že cítí na své krku snad i zuby druhého muže, především jej ale zaměstnávala ruka, pohybující se na jeho erekci, jež jej vedla neúprosně dál a dál a Draco tomu procesu úplně propadl, nebylo cesty zpět, nebylo… cesty…

Zatnul zuby, boky mu zběsile přirážely do pohybující se dlaně v jeho slabinách, všechno se na několik chvil jako by zcvrklo jen do toho pocitu všepohlcující slasti, jež mu vzala dech, díky níž se roztřásl vypětím, díky níž cítil, jak napětí uniká z jeho těla, zatímco nádherné uvolnění se jím šíří a zanechává jej zadýchaného, rozechvělého a naprosto a totálně zmateného.

Opíral se o Blacka, zhluboka se nadechoval, v uších slyšel vlastní tep. Svaly byly unavené, ale příjemným způsobem. Správným způsobem. Byl zpocený a připadal si špinavý, ale to jen do té doby, než Black použil čistící kouzlo a upravil jej.

"Nikdy jsem neviděl nic hezčího," zašeptal mu hluboký hlas do ouška, což mladíka rozechvělo nanovo. Jak asi musel vypadat… se Siriusovou rukou v kalhotách, celý nadržený na to, aby ho vyhonil… a sténal jeho jméno…? Nejspíše ano.
Black ho pohladil a políbil do vlasů.

"Hádám, že sis to užil," zabručel pak pobaveně a Draco jen souhlasně přikývnul. Na cokoliv jiného si přišel příliš vyčerpaný. Přesto se odtáhl, aby se podíval Blackovido tváře, aby ho viděl, co… co on na to? Narazil však jen na hřejivý pohled modrých očí, v nichž se možná zračilo trochu potřeby, ale ten mírný úsměv mluvil za vše.

"Ani na to nemysli," zavrtěl hlavou. "Zítra je taky den. Teď si běž nahoru číst nebo spát nebo co chceš, zítra tě naučím, jak přes Patrona tlumočit zprávy."

Draco by byl možná protestoval, chtěl to Blackovi oplatit, sakra se na to těšil, ale uznával, že to mohlo počkat do druhého dne. Ještě než se ale zvednul, neodpustil si políbit ta usmívající se ústa, jejichž práci na svém krku si nyní moc dobře uvědomoval. Zachvěl se, v rozkroku mu znovu cuklo, nechtěl ale Blackovi oponovat, a tak se po chvíli postavil, zkontroloval, v jakém stavu je jeho oblečení a následně se odebral do pokoje.

Původně si myslel, že by si opravdu četl, ale myšlenky na to, co se právě stalo, byly neodbytné. Snažil se jim vzdorovat, přeci musí být schopný myslet i na něco jiného, nikdy neměl problém své pudy kontrolovat, ale nadšení z toho, že… Black… že ho má! Že jsou jeho city opětované, že se o Sirius chce dotýkat, laskat ho… Bylo to tak nádherné, intenzivní, vzalo mu to dech a částečně se svému štěstí zdráhal uvěřit, nicméně ty pouze pár chvil staré vzpomínky nemohl je dostat z hlavy, pořád se vracely a nutily jej prožívat to vzrušení znovu a Draco se tomu po nějaké době přestal bránit.

Místo čtení či spaní se nechal ovládnot svým tělem, jež toužilo po další slasti, po dalším uvolnění a tentokrát bylo ochotno se spokojit jen s Dracovou dlaní, přestože moment největší rozkoše mladík zažil poté, co se v úvahách dostal k tomu, co víc, co mnohem víc mu může ještě Black dát…

39. Byli jste někdy ve Stockholmu?

15. července 2018 v 17:57 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
39. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dnešní kapitola snad potěší všechny, kteří od začátku osud mladého Zmijozela a jednoho paličatého Nebelvíra sledují... Byla to dlouhá cesta, která sice ještě nekončí, nicméně přeci jen je již závěr povídky v dohlednu. Enjoy!
:)

Za komentáře a dlouhodobou podporu děkuji kosesterce, Karin a Profesorovi :)


"Budeš se mi zpovídat, protože mám právo vědět, proč jsi mě tady nechal čekat, jestli se vůbec ještě vrátíš, Blacku," vychrlil na Siriuse tak rychle a jedovatě, jak jen dokázal. Chtěl ho ranit, chtěl mu ukázat, jak on sám tady trpěl, což se mu dle další změny v pohledu staršího muže povedlo. "Na to jsi vůbec nepomyslel, že? Jak mi bude, až zjistím, že nejsi k nalezení a že jsem tě možná včera viděl naposledy…"


Mladík netušil, kde se to v něm bere, ale s každým dalším slovem se přibližoval k Blackovi, až mu nakonec štkal přímo do tváře.


"Šílel jsem strachy, Blacku," hlas se mu chvěl, vztek vyprchával, zrada a lítost se dostávaly do popředí. "Bál jsem se o tebe, ty sobecký idiote," vyšlo z něj už jako čistokrevné zakňučení, za něž by se byl styděl, kdyby na to měl čas, neboť Black zavrčel, chytil jej za límec a přirazil zády ke stěně.


Mladík překvapeně kníknul, leč ušetřen vyražení dechu díky tomu, že Nebelvírův pohyb postrádal surovost, tak pouze překvapeně a snad trochu vyděšeně zíral do Blackových modrých očí, z nichž sršely blesky a byly nebezpečně blízko, stejně jako Black sám. Když mluvil Draco a ze svého pohledu měl navrch, tak jejich blízkost vnímal jinak, ale teď, když ho starší muž držel za límec a vlastním tělem mu bránil v jakémkoliv pohybu, rozproudily se jím úplně jiné pocity.


"Kdo je u tebe sobecký idiot, ty zmetku?" vrčel Black. "Šel jsem tam a nastavil krk, abys ty nemusel."


"A kdo se tě o to prosil?!" povedlo se Zmijozelovi se vzmoci na protiútok, ačkoliv si nebyl jistý, jestli je to v jeho bezvýchodné pozici moudré. Ale ta energie kolem nich, to napětí, jejich emoce, proudilo to všude kolem, v atmosféře, v jeho žilách. Nutkání bojovat se k němu stále vracelo v nových a nových vlnách, přičemž u každé si myslel, že je už ta poslední.


"Chtěl jsem tam být s tebou!" zařval mu Draco do obličeje z plných plic. "Ať by se dělo cokoliv, chci být s tebou…"
zmírnil se i jeho hlas, když Black povolil sevření, očividně zaskočen. Mladík mu to ještě nikdy do očí neřekl, respektive nevpálil, ale teď se nehodlal zastavit. "Je mi jedno, jak strašné to bude, je mi to jedno… Siriusi…"


Blackův výraz zrcadlil stále více emocí, více a více se pohled modrých očí zarýval Dracovi hluboko do srdce.


"Já tam chci být až do konce, Siriusi. S tebou…"


Mladík si najednou uvědomil, že se může hýbat, že může zvednout ruku a položit ji na tvář člověka, který pro něj znamenal všechno. Byla vlhká a drsná, ale Draco i skrze ten jeden dotek cítil, a díky Blackovým očím i viděl, jak rozčarovaný Black vnitřně je, jak s něčím v sobě bojuje a…


"A kdyby na to přišlo…" promluvil Sirius chraplavě. "Kdyby na to přišlo, tak tam chceš umřít. Se mnou."


Draco roztřeseně přikývl, leč o svém postoji byl pevně rozhodnutý.


"S tebou," splynulo Dracovi ze rtů, snad aby Blacka ujistil, snad jen proto, že mu to znělo tak… tragicky, romanticky, klišoidně… Krásně. S tebou. S nikým jiným.


Palcem Blackovu tvář nepatrně pohladil, Draco si ale nebyl jistý, jestli to starší muž vůbec zaznamenal, dokud náhle nezavřel oči, nesklopil hlavu a unaveně nevydechl. Jako by ho to všechno strašně zmáhalo a Dracovi došlo, že na to má plné právo. Oba na to mají plné právo, nechtěl ale… Nechtěl ani jednoho z nich nechávat v takovém stavu. Muselo se ještě něco stát. Něco… hezkého.


Odejít takhle rozervaný? Ne, to si Draco nehodlal ani představovat, proto umístil i druhou dlaň na Blackův obličej, a přímo cítil, jak se jejich role s konečnou platností otočily. Sirius se do toho doteku položil, nechal se jemně hladit, zvlátní intimita toho okamžiku přiměla Draca ani nehlesnout, téměř nedýchat, aby tu křehkou chvíli nezničil. Strach, vztek a ublížení se alespoň pro teď rozplynulo pod návalem něhy.


V úmyslu okamžik nezničit, ale učinit jej mnohem nezapomenutelnějším, mnohem cennějším, se Draco nechal vést svým srdcem, svými city, jež k Blackovi choval, a se zatajeným dechem přitisknul rty k čelu druhého muže. Na nose jej zastudily mokré prameny Blackových vlasů, nitro mu přetékalo radostí z možnosti projevit své city další gestem, byť malým, ale Draco to v sobě dusil tak dlouho, že už se nemohl držet zpátky.


Jednu z dlaní přesunul do Blackových vlasů, láskyplně jej pohladil, načež se od něj odtáhl, jelikož se starší muž rozhodl zvednout hlavu a otevřít oči. V první vteřině měl Draco obavy z jeho reakce, v té druhé mu srdce vynechalo úder, když na svých rtech ucítil dotek druhých, vlkých, chladných. Myšlenky na cokoliv jiného se vypařily, zůstala jen ta jediná, ta nádherná a jedinečná.


Snad podvědomě zavřel oči, jinak si totiž neuměl vysvětlit, proč je najednou otevřel v momentě, kdy se Black na pár centimetr vzdálil. Zíral na staršího muže, vstřebával to, co se právě stalo, a zoufale to chtěl zažít znovu, pročež se jakákoliv vzdálenost mezi nimi stala opět minulostí a mladík se přisál na Siriusovy rty, prsty propletené s černými vlasy, druhá dlaň mu sklouzla na Blackův krk. Ač neměl žádné zkušenosti, hladově inicioval polibek, hnán neukojitelnou touhou získat v tomto okamžiku všechno, co mohl, a Black…


Black mu v tom nebránil.


Záhy se kolem mladíka obtočily dvě silné paže a přitiskly si jej blíž, což Draco doprovodil tichým zakňučením, jež ale vůbec nebylo reakcí na fakt, že Black byl pořád promočený. Bylo mu to jedno, když si postupně připouštěl, že jeho sen… jeho touha… Že ho Black líbá. Že ho drží v náručí a tiše si nechává líbit jeho nešikovný pokus o polibek, co víc, že ho v tom podporuje svými rty, že mu jazykem přejíždí po spodním rtu…


Draco se tak strašně třásl, těžce se mu dýchalo, všechno to na něj dolehlo. Obavy, strach, vztek, ublížení, odhalení svého nitra a sladká odměna. Brzy se přistihl, že už jen Siriuse objímá, má hlavu položenou na jeho rameni a zhluboka oddechuje, zatímco Black jej hladí po zádech a snaží se utišit jeho chvění. Mladík jej objal ještě pevněji, seznávaje, že Sirius použil sušící kouzlo, přesto pořád voněl deštěm a čerstvým vzduchem.


"Odpusť, že jsem tě tady nechal," uslyšel Draco tichý hlas, příjemný a hluboko uvnitř jej zasahující. "Chtěl jsem tě před jen chránit."


"Já vím," hlesl mladík a zavřel oči v obavách, že se mu do nich zase naženou slzy. Tentokrát slzy lítosti. "Nechtěl jsem na tebe křičet, já…"


"Asi jsem si to zasloužil," uznal Sirius a pohladil mladíka ve vlasech. "Nebral jsem v úvahu, jak se budeš cítit, když tě nevezmu s sebou."


Úleva se prohnala Dracovým tělem, únava o sobě dala také znovu vědět. Vědomí, že tahle epizoda je snad za nimi, že oba vědí, co bylo špatně, a že… že ten polibek byl příslibem do budoucna, Draca uklidnilo natolik, že jeho mozek dovolil, aby vypnul. Později pak usoudil, že ho Sirius odnesl nebo odlevitoval, jelikož to, jak se octnul ve své posteli, si nepamatoval.


XXXXX


Sirius si svou chybu v úsudku připustil až v momentě, kdy spatřil mladíka na chodbě domu. Kdy spatřil v jeho očích kromě výčitek a hněvu především ten sžíravý strach o něj samotného. Mělo jej napadnout, jak na Draca zapůsobí, že ho tady nechá, ale vždyť se snažil, aby jej nevzbudil, vůbec by na to nemusel přijít, vrátil by se domů dříve, než by se Zmijozel probudil, ale očividně jeho plán selhal. Draco to věděl. Nejspíše už od chvíle, kdy s Remusem a Moodym vyrazili.


Zprvu se snažil zapírat, nechal se ovládnout vztekem, ale jakmile na něj Draco začal křičet, jakmile mu vmetl do tváře, jak moc se o něj bál… Najednou mu došlo, že drží Draca u stěny, že mu shlíží do očí, že se mladík nesmírně třese, ale přesto na něj pořád křičí, hlas nakřáplý, emocemi prodchnutý. Čím déle jej Sirius poslouchal, tím více si uvědomoval, jak moc se přepočítal. Tím bídněji se cítil.


Zase mu ublížil, aniž by to zamýšlel. Hleděl do mladíkových očí, rozčarovaných a nádherných, vnímal Dracova slova, vnímal jeho pocity, jeho strach, jeho bezmoc, kterou určitě nechtěl posilovat, proto uvolnil sevření, na nic víc se ale nevzmohl. Octl se být příliš zasažen tím okamžikem, kdy jej někdo hladí po tváři, kdy mu druhá lidská bytost otouká o hlavu, že chce být s ním, že s ním chce i umřít, že… že nechce žít bez něj.


"A kdyby na to přišlo…" promluvil Sirius chraplavě. "Kdyby na to přišlo, tak tam chceš umřít. Se mnou."


Bylo mu fuk, že je pořád mokrý, že ještě před chvílí stál na bojišti. Teď ho zajímal jen Draco, jen mladík, který k němu cítil něco tak silného, až se toho Nebelvír děsil. Vždyť mu bylo jen patnáct, nemůže pořádně vědět, co se v něm odehrává, ale… ale zároveň věděl, že už si netroufne za něj uvažovat. Jestli to Draco myslí vážně, jestli ten cit v Dracových očích je pravý, vážně míněný, ryzí…


"S tebou," zněla Dracova odpověď, během níž stále Siriuse hladil po líci, a Siriusovi se nevybavoval moment, kdy se k němu naposled choval někdo tak něžně.


Je tak mladý, stejně starý jako Harry, prolétlo mu hlavou, kterou vzápětí sklonil, nedokázal se dál dívat do těch oddaných očí, jejichž lásku si nezasloužil. Bude mu dál ubližovat, záměrně či nezáměrně, je už takový, nemůže mu to udělat, nemůže… Srdce se mu bolestně svíralo nad tím, že by měl mladíka poslat pryč, že by tahle chvíle měla končit… odmítnutím? Ano, o tohle tady šlo, o nic jiného. Tohle byl ten moment, který už nešlo oddalovat.


Přijal další Dracův tišící dotek, jeho druhou dlaň na své tváři, jako by mu tím dodával odvahu, jako by jej uklidňoval, že je to v pořádku. Že to bude v pořádku. Unikl mu překvapený výdech, jakmile na čele ucítil Dracovy rty, a touha, ta ústa políbit, jej zasáhla v plné síle. Téměř už se narovnával, téměř už se chystal jejich rty spojit, ovládl se však, svědomí jej od toho odradilo a zas se mu připomnělo, že Draco je jeho svěřenec, že je mu teprve patnáct… Harryho by se přeci takhle nikdy nedotýkal, tak nemůže ani Draca, to přeci nejde!


Dotek ve vlasech. Mladík jej pohladil, držel jej, konejšil jeho duši.


Ne… Draco nebyl jako Harry. Nikdy nebyl a nebude.


Minimálně tehdy tomu byl ochoten věřit. Pozvedl hlavu a narovnal se, tentokrát mu v tom nic a nikdo nemohl zabránit, tentokrát nezaváhal a následoval hlas svého srdce, jenž mu velel políbit mladíka před sebou.


Že to opravdu udělal, mu došlo až poté, co se musel odtáhnout, aby se mohl podívat do Dracových očí, aby si uvědomil, jak jemné Dracovy rty jsou a jak je chce na svých cítit znovu. Prahnul po tom stejně jako Draco, jenž se vzápětí vymrštil a opět spojil jejich rty, prsty mu zabořil do vlasů a přitiskl se k němu, jako by na tom závisel jeho život.


A možná, že i v podstatě závisel.


Sirius jej něžně líbal, zpravidla ale nechával nezkušeného mladíka, aby každý nový dotek inicioval sám, on jej jen držel, objímal a vstřebával ten pocit, kdy se zase cítil celý. Kompletní. Kdy jakási chybějící část jeho existence konečně našla své místo.


Mladík se v jeho náručí třásl, už jej jenom objímal, na polibek mu už zřejmě nezbývaly síly, a tak jej Sirius jen držel, konečně použil sušící kouzlo a třesoucího se Zmijozela si tisknul k sobě, snaže se mu dokázat, že ho má vážně strašně rád, že mu nechce ubližovat…


"Odpusť, že jsem tě tady nechal," musel mu to říct, musel mu říct, proč to udělal. "Chtěl jsem tě chránit."


"Já vím," hlesl mladík, načež Sirius rozpoznal, že se snaží zadržet pláč. "Nechtěl jsem na tebe křičet, já…"


"Asi jsem si to zasloužil," připustil Sirius ihned v naději, že svým doznáním ušetří Dracovi další užírání se. "Nebral jsem v úvahu, jak se budeš cítit, když tě nevezmu s sebou."


Následné ticho narušovalo jen Dracovy hluboké nádechy a výdechy, jež se v Siriusově náručí zpomalovaly, mladík na něj přenášel stále více své váhy, až Sirius seznal, že Draco nejspíše usnul.


Do jakého stavu jsi ho to dostal, ozvalo se Siriusovo svědomí, stále mu připomínající, že Harry je stejně starý, že je to ještě kluk, že Harry…


Když ale Nebelvír zvedl Draca na svých rukou a nesl jej do jeho pokoje, blonďák se k němu přitisknul a objal jej kolem krku, načež si Sirius připustil, že Dracovi definitivně propadl. Že je jeho. A že má sto chutí zeptat se svého svědomí na jednu otázku, za kterou by se měl stydět, za kterou by jej James poslal do pekel horoucích, za kterou by se na něj Remus nesouhlasně podíval. Jenže při pohledu na spícího mladíka se měl chuť otázat svého svědomí…


Kdo je Harry?

38. Byli jste někdy ve Stockholmu?

12. července 2018 v 20:38 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
38. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Děkuji jojo, Profesorovi a Karin za komentář i za podporu :) Moc si toho vážím. Užijte si tuto velice emocemi nabitou kapitolu :)

Dracovi se onen výlet líbil. Samozřejmě mu bylo líto padlých, nicméně jej zajímala práce, kterou Arthur Weasley a Sirius na místě provedli. Chvíli okouněl u Siriuse, kterak identifikuje obětí, poté se něčemu přiučil u pana Weasleyho, jenž odhadoval, zdali nejsou mudlovská stavení natolik blízko, aby mohli bojující kouzelníky bezpečně zahlédnout. Když seznal, že nikoliv, podal pouze Ministerstvu zprávu, v opačném případě by se uchýlil k vymazání pamětí, případně by se pak s kolegy postarali o to, aby mudlové uvěřili tomu, že kouzelnický souboj byl pouze přeludem nějakého přírodního úkazu.

Samotný výbuch dřevěné boudy si rovněž docela užil, navrch ale na sobě nedal žádnou radost znát, přeci jen se to nehodilo. Možná mu ovšem něco ujelo, jelikož si jinak nedovedl vysvětlit, proč se Black po návratu choval… no, jako Black. Podivný byl už jeho tichý odchod do svého pokoje. Neřekl nic, ani slůvkem se nezmínil, co Draco provedl, prostě ho nechal jako idiota stát na chodbě.

Draco tam skutečně chvíli jako idiot stál, ale jelikož tušil, že tím nic nevyřeší, odebral se nahoru a najedl se. Hlodalo v něm svědomí, a tak si pro zlepšení nálady znovu vyzkoušel Patronovo zaklínadlo. Stříbrný levhart se před ním usadil a zvědavě na něj koukal, načež se začal procházet po pokoji a protahovat se, dokud se nerozplynul.

Levhart a Nezbeda jej těšili i v následujících dnech, kdy měl pocit, že v domě žije sám. Takřka. Sem tam slyšel ze zdola tlumený rámus, jakmile se ale odvážil sejít dolů, nacházel se Black v psí podobě a nevěnoval mu pozornost. Draca to mrzelo a štvalo zároveň, nenašel ale odvahu Blacka konfrontovat. Rozhodl se čekat, až starší muž jeho přítomnost vyhledá sám, o čem doufal, že to bude brzy, jelikož mu Sirius opavdu chyběl. Chyběl mu jeho smysl pro humor, jeho hřejivé oči a dokonce by byl raději, kdyby ho za něco seřval, než aby ho tak okázale ignoroval.

Nejhorší bylo, že neměl ponětí, proč se tak Black chová. Kdoví, co mu přelétlo přes nos. Kvůli němu tak vázlo i Dracovo cvičení. Tedy to v posilovně nikoliv, ale nemohl si trénovat útočná kouzla.

Když po třech dnech konečně uviděl Blacka, ne Tichošlápka, ale Blacka, tak… Vážně nevěděl, čím si to zasloužil, ale starší muž se zadíval jako by skrz něj, prošel kolem a zase se beze slova zavřel v pokoji. Pro Draca to bylo vyloženě jako dostat pěstí do žaludku. Otočil se a pohlédl na zavřené dveře, opět ale nenašel odvahu, aby se zeptal, o co Blackovi jde. Nechtěl aby se na něj Sirius znovu podíval tak prázdným pohledem. Bez emocí.

Co se to sakra stalo? křičel jeho vnitřní hlas nechápavě. Vždyť mu nic neudělal, vždyť…

Tok myšlenek se zastavil, když se dveře otevřely a v nich stanul Nebelvír, výraz neurčitý.

"Jestli chceš, za půl hodiny můžeme cvičit," promluvil k Dracovi nejistým hlasem. "Je na tobě co, vyber si kouzlo."

"Dobře," přikývnul mladík trochu zaskočeně, hned se ale cítil o něco lépe, a to i poté, co Black zase zmizel v pokoji.
Nijak mu tahle Blackova nabídka neosvětlila, co se děje, a pořád z toho neměl zrovna pozitivní pocit, že s ním Sirius ale nadále chce procvičovat považovat snad za dobré znamení.

Rozhodl se už zůstat dole, kde se usadil do křesla. Za pár minut za ním přiletěla Nezbeda, která se nejspíše nahoře už sama nudila a pocítila potřebu vyvádět neplechy. Poté, co obhopkala celý stůl, ďobla Draca do ucha a vesele si zapištěla, mladíka napadlo, co ten prcek řekne na jeho Patrona. Vykouzlil levharta a tak trochu očekával, že se k němu vyplašená Nezbeda přiletí schovat a byl tedy připraven jí útočiště poskytnout. Sovička se ale jen na chvíli zatvářila tak nějak překvapeně, následně ale levharta obkroužila a postavila se před něj. Stříbřitá kočka k ní sklonila hlavu. Nezbeda poskočila. Levhart poskočil. Nezbeda poskočila. Levhart nevěřícně zíral a poskočil taky, načež vyrazil za Nezbedou, jež vzlétla a ze vzduchu na něj pískala.

Draco v životě neviděl nic tak absurdního a roztomilého zároveň, takže se přirozeně začal usmívat a následně chechtat. Po chvíli vyčaroval Nezbedě ještě jednoho levharta na hraní, jelikož takové krácení času před cvičením se mu docela zamlouvalo.

XXXXX

Siriuse z jeho bubliny vytáhla až Dracova přítomnost na chodbě. Ne, že by si jej nejprve vůbec nevšiml, ale celá jeho existence se stále nemohla odpoutat od toho, jakému nebezpečí mladíka zase vystavil, navíc že ani jeho uzavření se do sebe Dracovi určitě neprospívá a neprospívá ani jemu samotnému. Aby se podobným a ještě horším myšlenkám vyhnul, trávil většinu času v podobě Tichošlápka, a když byl zrovna člověkem, nedokázal se ubránit úvahám nad tím, jak Draca z další účasti v boji vyšachovat. Zprvu citlivě, poté už mu bylo jedno, jak se na to Zmijozel bude tvářit.

Prostě byl příli mladý na to, aby umřel.

A Harry ne? Co Ron, Hermiona, Ginny…?

Nevěděl, co má dělat. Slyšel o tom, že lidé občas váhají, zda poslechnout hlas srdce či rozumu, jenže v Siriusově případě rozum úplně vypnul a srdce se nemohlo rozhodnout, co je… správné. Lepší. Co je to menší zlo.

Rozhodně ale nebylo správné, aby se Dracovi vyhýbal a nechával ho v nevědomosti, co se s ním děje, prolétlo mu hlavou, když za sebou zabouchnul dveře.

Ale co mu má říct? Nic z toho nad čím přemýšlel, ovšem… Uhrál to na další cvičení, protože věděl, že Draco neodmítne. No, věděl… Spíše doufal. Mladíka sice už více naučit nemohl, Draco zvládal všechna kouzla, jež prozatím zkoušeli, a poté, co neměl problém ani s Patronem, už v podstatě nebylo, co by cvičili. Proto také dal mladíkovi volnou ruku a byl docela zvědavý, s čím Draco přijde.

Byl trochu nervózní, když mířil do hlavního pokoje. Očekával mezi nimi určité napětí, leč myšlenky na ně se mu vykouřily hlavy instantně, jakmile do místnosti jen nahlédl. Draco seděl v křesle, před ním dováděli Nezbeda a sněžný levhart, přičemž Siriuse bodla vina zas a znova při pohledu na vysmátého mladíka, jenž si užíval jednu z mála veselých chvil ve svém krátkém životě. Určitě jich jej čekala ještě spousta, pokud…

Pokud ho znovu nepošle na bitevní pole. Pokud ho nepošle na smrt.

Zhluboka se nadechnul a vydechl. Rozhodnul se.

XXXXX

S tušením, že je stále hluboká noc, se Draco probudil vinou hluku, vycházejícího z přízemí. Chvíli poslouchal a posadil se, když kromě Blackova hlasu rozeznal i Lupinův a ještě jeden. Mluvili ale potichu a nejspíše by ho ze spánku nevyrušili, kdyby se Nezbeda nevrátila ze svého nočního výletu. Za jiných okolností by přečkala noc třeba na skříni nebo kdekoliv, byla už zvyklá, ale…

Draca nesmírně zajímali, co dva návštěvníci dělají v Blackově domě v takovou hodinu. V pyžamu došel ke dveřím a opatrně je otevřel.

"Buď už zticha, Remusi, nebo ho vzbudíš!" štěkal Black nepříliš tiše.

"Měl jsi použít tišící kouzlo hned, jak jsme se objevili," uzemnil ho Moody. "Je mi jedno, proč ho s sebou nebereš, tak mlčte oba dva, protože na ty vaše manželské hádky nemáme čas a já ani žaludek. Jdeme, než bude pozdě."

Zmijozelovi okamžitě došlo, o čem byla dole řeč. Sotva hlasy utichli a muži se přemístili, Dracem už cloumal vztek. Pocit zrady se dostavil společně se starou známou přebytečností.

Posadil se na postel.

Takže Sirius už ho s sebou nechce? Tak proč mu povídal, že si minule vedl tak dobře? Jeho chyba asi musela být neomluvitelná, že mu nechce dát druhou šanci. Ale proč mu potom tak nestydatě lhal?! Přímo do očí!

Špatně se mu dýchalo a byl celý zpocený, emoce se přes něj přelévaly jedna za druhou, nejprve se cítil ublíženě a odkopnutě, pak jej přepadl vzdor, nutící jej pohlédnout na věc tak, že když ho Black nechce, tak má prostě smůlu, leč dlouho mu to nevydrželo. Příliš jej bolelo, že ho Sirius nechal doma, zatímco se vydal do boje proti Smrtijedům. Nechtěl ho mít s sebou, aby mu kryl záda. Nepotřeboval ho. Nikdo ho nepotřeboval.

A on nepotřeboval Blacka, podlehl na pár minut vzteku, během něhož vyskočil na nohy a energicky začal přecházet po místnosti, výraz zarputilý a ruce sevřené v pěsti. Přemítal nad tím, jak se bude chovat, až se Black vrátí. Nechtěl na sobě dát znát, že cokoliv z rozhovoru zaslechl, a kdyby se o tom Sirius zmínil, tak jen pokrčí rameny, že je mu to jedno, že mu proti Smrtijedům pomáhat nemusí, že klidně zůstane doma, když ho Black nepotřebuje…
Už tehdy jej zaplavily obavy.

Mohl si v duchu připravovat, kolik scénářů chtěl, ale jestli Sirius…

Polknul, do zpoceného těla se dala zima a mladík se roztřásl, načež se usadil na postel a přitáhl si k sobě peřinu.

Ne, na to nemohl ani pomyslet.

Proč jen ho nevzal s sebou? A zanechal ho samotného, v nejistotě a strachu?

Zachumlal se do peřiny, sžíravý, nepříjemný pocit se jím šířil a bránil mu v dalších výčitkách. Všechny výtky, jež vůči Blackově rozhodnutí měl, se ztrácely při pomyšlení na to, že by se Sirius nevrátil.

Rozřeseně se nadechl a snažil se směřovat své úvahy pozitivním směrem že Black přeci není žádný nováček a že si určitě poradí. Má s sebou Lupina, prolétlo mu hlavou, píchnutí ostnu žárlivosti ponechal stranou, jelikož se nechal rozptýlit Nezbedou, jež vlétla do pokoje a spokojeně se usadila ve své kleci. Chvíli ji pozoroval, jak se bezstarostně živí, a snad její následné nadšené zapískání mladíkovi dopomohlo se upnout k tomu, že všechno dobře dopadne.

Věděl však, že obavami neusne, takže navzdory tomu, že ještě nebyly ani čtyři hodiny ráno, se převlékl do své obvyklého oděvu a následován Nezbedou se odebral do hlavního pokoje. Udělal si čaj, sedl si do křesla a… čekal.

Nemohl dělat nic moc jiného, než čekat, jestli… Až! Až se Black vrátí. Hlavou se mu stále hodilo, jak Siriuse seřve, jak mu jeho chování vytmaví, jenže zároveň mu myslí proplouvaly obrázky toho, jak se starší muž usmívá, jak se Draco cítí v jeho objetí a jak moc mu už teď chybí.

Sedět dlouho nevydržel, brzy pochodoval po pokoji jako lev v kleci, srdce mu splašeně bušilo a každou minutou byl nervóznější a nervóznější. Žaludek se mu kroutil, prsty se zatínaly do zpocených dlaní. Neměl tušení, jak dlouho byl Black pryč, jemu to ale přišlo jako hodiny, ticho v domě jej dohánělo k šílenství. Slyšel jen vlastní kroky a splašený tep.

Nic víc.

Nakonec se sesypal zpátky do křesla, tvář v dlaních, zuby nehty se snažil nepodlehnout panice. Třásl se, byla mu zima i horko zároveň, přišel si, jako by měl horečku. Bylo mu mizerně, pořád se mu ale dařilo držet se myšlenky, že Black je zkušený kouzelník, že je ještě brzo na nějaké závěry a že se určitě za pár minut vrátí. Opakoval si to jako mantru, dokud se mu nepodařilo alespoň párkrát pořádně nadechnout.

A pak vrzly domovní dveře.

Dracovo srdce se mu pokusilo vyskočit z hrudníku. Záhy byl mladík na nohou, a aniž by vnímal cestu, najednou stál na chodbě, oči upřené na na kost promočeného Blacka. Navzdory mnoha nápadům, jak na Blackův návrat reagovat, se Draco v tu chvíli nevzmohl vůbec na nic. Naštěstí pro něj, Sirius byl stejně zcepenělý jako on, ačkoliv zřejmě z jiného důvodu.

"Co děláš tak brzy vzhůru?" vzpamatoval se Black jako první a položil otázku, která se docela nabízela.

"Třesu se hrůzou, co asi," prsknul bez přemýšení to první, co ho napadlo, i přes svá slova jej momentálně ale ovládal spíše vztek než úleva. "Proč jsi mě tady nechal?"

"Nechal? O čem...?"

Draco nenechal Siriuse domluvit, vztekem hnán se přiblížil k Blackovi sotva na meter.

"Proč jsi mi prostě neřekl, že v boji stojím za nic a nechceš, abych s tebou příště šel?" vyzval jej k odpovědi, oču upřené do modrých, vyjevených. "Proč… proč jsi mě tady nechal?"

Na konci věty ještě mínil Draco přidat samotného, ale už teď se slyšel, že se jeho naštvaný hlas velmi rychle mění v plačtivý. Už zase nebyl schopen se ovládat. Ani k vážnému rozhovoru se neuměl postavit, aniž by okamžitě nezačal natahovat.

"Draco, já si přeci…" začal Sirius mírně, než se zarazil, pohled modrých očí mu ztvrdl a zbytek věty nevyštěknul: "Já se ti přece nemusím zpovídat. Měl jsem k tomu dobrý důvod, abych tě tu nechal, tak mi tady nevděčně nebreč!"

Dracova vratká stabilita obdržela další ránu, třásl se jako osika vztekem i zadržovaným pláčem. Stěží se držel, stěží oplácel Blackův pohled, vnitřní hlas mu napovídal, aby to vzdal, aby utekl a vrátil se, až oba vychladnou, že pak to bude lepší, ale Draco už měl Blackových změn nálad a chování plné zuby.






Já vím, já vím, je to ukončeno nevhodně, ale v pondělí (neděli večer) to kluci dořeší, slibuju! :D

37. Byli jste někdy ve Stockholmu?

8. července 2018 v 18:05 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
37. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dneska se se mnou rozešla přítelkyně a přesto Vám tady házím kapitolu. Važte si toho :D Respektive doufám, že to někomu udělá radost a bude se mít lépe než já... Enjoy! :)

Za komentář děkuji kosesterce a Profesorovi :)

Ačkoliv i Draco na momentální situaci mezi ním a Blackem nemohl příliš stěžovat (sice by rád, kdyby se posunuli dále, ale neustále si rázně připomínal, že nemá být hamižný), přeci jen by se ale obešel bez těch výbuchl vzteku, jež staršího muže postihovaly. Nemělo to co dělat s tím, že je ani Black nemířil proti němu, prostě čas od času vypěnil třeba jen nad tím, že mu nešel otevřít dopis.

Draco poplašeně vzhlédl od hrnku čaje a zahleděl se na Siriuse, který právě vyštěkl nadávku a obálku doslova roztrhal, načež se dal do čtení. Obsah dopisu jej jako mávnutím hůlky přivedl úplně na jiné myšlenky a jeho tvář se uvolnila. Draca tyhle Blackovy stavy trochu děsily, připomínaly mu doby, kdy si Sirius vyléval zlost na něm, ale na druhou stranu si všímal toho, že si Black dává vysloveně pozor, aby se na něj byť jen křive nepodíval. Hlídal se, což Draca těšilo.

Zároveň jej ale prostě trápilo, že je Black neustále napjatý, nicméně se vůbec tomu nedivil. Jednak jim denně lezl do domu Moody, oznamující, že večer bude jistojistě nějaká bitva u nějaké mrňavé vesnice. Od střetnutí v Runswicku se ale nepřihodilo vůbec nic. Siriuse vytáčelo to Moodyho sýčkování stejně jako vědomí, že střet je nevyhnutelný, akorát není jisté, kdy a kde. Draca to sužovalo taky, ale on se spíše uzavíral v sobě a snažil se to napětí vstřebat, vypořádat se s ním mlčky, kdežto Black měl potřebu všechno ventilovat.

Nejvíce Siriuse ale štvala Brumbálova pasivita a stejné nicnedělání ze strany Ministerstva. Alespoň takhle se na to Black díval a Draco raději jen mlčky přitakal, protože netušil, co se děje mimo jejich dům, dokud o tom nemluvil přímo na schůzích řádu. Na té poslední se ale řešilo pouze to, jestli je vhodné Voldemorta skutečně nalákat na bradavické pozemky za účelem střetu s Harrym. Hrad měl výborné ochranné mechanismy, profesory a schopné žáky, ale Draco tak nějak nechápal, proč chtějí všichni ohrožovat životy například malých prváků. K tomu se nevyjádřil nikdo a mladík měl opět pocit, že v kouzelnickém světě prostě nikomu na nějakých prvácích a vůbec lidských životech nesejde.

I tehdy raději mlčel, a když se na to posléze optal Blacka, ten jen frustrovaně rozhodil rukama a komentoval to slovy, že hrad je bezpečný, a pokud se Voldemort dostane dovnitř, tak už je úplně jedno, jestli se budou schovávat na hradě nebo v horní dolní, protože je stejně najde.

Byl z toho rozladěný, takže si ve špatné náladě s Blackem hráli do noty, napětí v domě se dařilo krotit především díky Dracově radosti z toho, že se mu Patrona dařilo již vykouzlit při každém pokusu. Když poprvé spatřil tu velkou kočku, nadšením oněměl. Byla nádherná, velká a majestátní. Elegantní. Sněžný levhart byl pro něj ideálním Patronem, a jestli se v něj někdy bude měnit… Stále se trochu červenal, když si uvědomil, že jej dokázal seslat je díky tomu, že Black stál za ním, že se jej dotýkal a dodával mu sebevědomí, a že… že při jeho kouzlení myslel na to, jak seděl u Blacka v pokoji, objímal jej, cítil jeho ruce kole sebe a topil se v citech, jež ke staršímu muži choval, přičemž z Blackových gest a pohledu modrých očí tušil, že Sirius ho má přinejmenším moc rád.

Díky Blackovi se z něj stal úplně jiný člověk, díky Blackovi se dostal do řádu, seslal Patrona, umí se bránit, získal sebevědomí.

"Co ti Potter píše?" přinutil se být zvědavý místo toho, aby dál uvažoval nad tím, že bez Blacka by byl úplně vyřízený.
Black na něj pohlédl zpoza dopisu.

"Vážně tě to zajímá?"

Draco pokrčil rameny.

"Když se s tím Lupin tahal osobně a nenechal to doručit sovu, tak to asi bude docela důležité," pronesl. Když se totiž mladík dostavil do hlavního pokoje, aby zde opět ve společnosti Blacka posnídal, Lupin právě odevzdával Siriusovi dopis od Pottera se slovy, že ho naučil všechno, co mohl, a dle všeho jej vezme na příští setkání Fénixova řádu navzdory tomu, že není členem, což Dracovi přišlo dost absurdní. Ne, tedy to, že jej přivedou, ale že není členem.

Ten Nebelvír má spasit celý svět a přitom mu jsou upírány podstatné informace, je držený stranou, a vůbec mu nešlo na rozum, jak něco takového může Potter snášet.

Draco si dokonce umínil, že jestli se dožije míru, vydá se na nějakou dobu do ryze mudlovské společnosti, aby si srovnal v hlavě, jestli celé své dětství opravdu pohrdal tou správnou sortou lidí.

"Harryho sova je příliš nápadná," poznamenal Black. "Sice to asi mohl poslat po jiné, ale hádám, že Remus se jen chtěl na vlastní oči přesvědčit, že jsem se z toho sezení na zadku ještě nezbláznil."

Draco měl pocit, že osobně by byl za Lupinu starost vděčný, Sirius se ale tvářil spíše podrážděně, a tak opět raději držel pusu.

"Ale jestli tě to pravdu zajímá, tak Harry píše, že se mu konečně povedlo přesvědčit Remuse i Brumbála, že je blbost, aby zůstával pořád stranou, protože není plnoletý," zavrtěl hlavou Black, tváří se mu mihla hrdost. "Mně se to kdoví jak dlouho nedařilo, teď mu ale konečně snad řeknou všechno. Dám pozor, aby mu něco nezatajili," pozvedl oči k Dracovi, který o tom nepochyboval. "A pak už jen zmiňuje, že ho Remus…"

Dveře v chodbě se rozrazily, Sirius se zarazil ve čtení a oba dva se zahleděli na Arthura, jenž právě došel až do pokoje.
"Siriusi, mohl bys jít prosím se mnou?" řekl zadýchaně místo pozdravu.

"Co se děje?" vyskočili jak Sirius, tak Draco na nohy.

"Už se stalo," informoval je Arthur. "Bleskový útok na naši základnu poblíž Brightonu. Nikdo nepřežil. Moody mě poslal pro tebe, abys mi pomohl zapečetit místo."

"Zapečetit místo?" vyhrkl Draco zvědavě dříve, než si stihl uvědomit, že tadya si na jedno zvědavé otázky není čas.

"Vysvětlím ti to na místě, jdeme," slíbil mu Sirius, protáhl se kolem Arthura a mířil ven.

"Myslíš, že je moudré vzít pana Malfoye s sebou?" otázal se pan Weasley s nejistým pohledem na mladíka, jenž se zrovna rozhodoval, jestli si dojít pro kabát nebo popadnout z věšáku jedno z Blackových manšestrových sak. "Nebude to hezký pohled."

"Ať se rozhodne sám," kývnul Dracových směrem Sirius, ruku na klice a připraven vyrazit.

Mladík těkal očima z jednoho staršího muže na druhého, dlaň mu už ale svírala kabát na věšáku. Poznámka pana Weasleyho jej znejistila, žaludek se mu sevřel, čas ubíhal.

"Půjdu," slyšel se zachrapět, Sirius drobný náznak úsměvu mu jako by vehnal znovu život do žil, přinutil mladíka se obléknout a vyrazit na ulici. Bylo mu jasné, že musí vypadat příšerně v tom hadru, co měl na sobě, ale docela jej zase uklidňovalo, že byl pořád oblečen lépe, že pan Weasley. S tou myšlenkou se všichni přemístili na okraj Brightonu.

XXXXX

Sirius se ani Arthura neptal, proč Moody vybral zrovna jeho, aby se vydal na místo útoku. Bylo jim asi jasné, že nemá do čeho píchnout, a i po takovém neveselém úkolu okamžitě skočí. Pořád by se neměl moc ukazovat na veřejnosti, ale vzhledem k povaze jejich mise, na tom nezáleželo.

"Když dojde k takto bleskovému útoku, o kterém nás Severus neinformuje z… prostě z nějakých důvodů," uchýlil se Sirius k rychlému vysvětlení, co vlastně budou dělat, jakmile přistáli. Rozhlížel se kolem a pokračoval: "V takovém případě nemáme šanci zasáhnout. Je pak ale třeba zajistit, aby si z naší bývalé základny neudělali základnu Smrtijedi, což už se v minulosti párkrát přihodilo. Takže se postaráme o padlé, zničíme základnu a případným mudlům okolo vymažeme paměť."

Byl rád, že se Draco rozhodl i přes Arthurovo upozornění jít také. Jednak prokázal odvahu, a pak se zde může něco nového naučit.

"Vezmu si identifikaci, ty si vem mudly," řekl Arthurovi, který ho sice poslouchat vůbec nemusel, byl ale z domova zvyklý, takže beze slova přikývl.

"Můžu nějak pomoct?" zeptal se Siriuse vzápětí mladík, starší muž ale zavrtěl hlavou.

"Zatím se jenom dívej, co děláme, a zapiš si to za uši," mrknul na něj a jal se řešit podstatně smutnější záležitosti, než učení nezkušené užovky.

Sirius se vnitřně obrnil a vykročil k nejbližšímu tělu, válejícímu se na zemi. Podle obličeje jej nepoznal, a jelikož nebyl nikterak znetvořený, odhadl, že jej zabila Avada. Z náprsní kapsy mu přivolal peněženku, načež mu na hrudi vyčaroval cedulku se jménem a datem narození, aby se Ministerstvo už případnou identifikací nemuselo zabývat. Sice měli záznamy o tom, na které základně kdo sídlí, ale stejně by se musela totožnost potvrdit.

Na druhém muži se už Smrtijedi více vyřádili, Sirius si jej raději moc neprohlížel a opět jej úspěšně pomocí Bystrozorské licence identifikoval. Když s ním skončil, loupl okem po Dracovi, který právě rozmlouval s Arthurem, jenž mu zřejmě osvětloval svou část úkolu.

Sirius se přesunul k dalšímu tělu, u něhož…

Srdce se mu téměř zastavilo při pohledu na mladého muže, který se bez známek život nacházel u jeho nohou. Ty stejné takřka bílé vlasy, bledá pleť… Vzhlédl, aby se přesvědčil, že Draco skutečně stojí jen několik metrů od něj, živý a zdravý. Ta podoba byla neuvěřitelná. Že by… že by zaútočili kvůli tomu? Vždyť přeci Voldemort nemohl udělat takovou chybu a neověřit si, kdo tenhle kluk byl… Hůlkou v třesoucí se dlani si přivolal peněženku. Jméno mladíka mu vůbec nic neříkalo, stále byl ale silně rozrušený z toho šoku.

Nevěděl, co si o tom myslet, navíc jej začínal sžírat strach. Neměl sem Draca vůbec brát. Musí se odtud co nejdříve dostat, i kdyby smrt tohohle kluka byla jen náhoda. V rychlosti vyčaroval cedulku, zkontroloval, že nikdo jiný už za útoku životem nezaplatil a vyrazil svižným krokem k Arthurovi.

"Tak co?" vyštěkl netrpělivě, Arhur ale nehnul ani brvou.

"Nikdo z mudlů útok nehlásil a nejspíše tedy ani neviděl," oznámil Siriusovi, jenž nervózně přikývl a mávl směrem k tělům.
"Všichni identifikovaní. Můžeš je přenést na Ministerstvo, my mezitím zajistíme boudu," rozdal Sirius znovu úkoly, načež se vydal k polorozpadlé, dřevěné konstrukci. Nahlédl dovnitř, aby se přesvědčil, že je skutečně kouzelnického původu a vnitřek je čtyřikrát větší, než by se na pohled zvenčí zdálo.

"Co s těmi věcmi…?" ozval se mladík, jenž Siriuse následoval.

"Artiffecto," namířil Sirius hůlku dovnitř a všechny předměty, k nimž měli zesnulí citové pouto, se přenesly doprostřed základny, dalším kouzlem je pak Sirius umístil do krabice a poslal Arthurovi, který se k nim právě blížil. "Na Ministerstvu už si je roztřídí."

Když se Arthur naposled přemístil, Sirius pozvedl ruku na pozdrav, Arthur učinil totéž a zmizel.

"Pojď," promluvil na Draca a společně se chvátně rozešli od boudy, zhruba po sto metrech se pak zastavili a otočil čelem ke konstrukci. "Vytáhni hůlku a na tři sešleš Bombarda Maxima, jasné?"

Když Draco přikývnul, Sirius odpočítal tři a společně mrštili kouzlem na boudu. Kusy dřeva se rozletěly všude kolem, vnitřek stavby se jako by smrsknul sám do sebe a přestal existovat.

"Tomuhle se říká zapečetit místo," prohlásil Sirius, chytl Draca za rameno a bez dalšího otálení je přemístil domů, kde nechal asi trochu zaraženého mladíka stát na chodbě, zatímco on sám se okamžitě uchýlil do svého pokoje. Potřeboval být sám. Sám se sebou se vypořádat s tím, že Draca vystavil znovu takovému nebezpečí. Zase neuvažoval!

Ano, možná to byla náhoda. Pěkně pitomá, ale náhoda. Možná ho to mělo připravit na to, že Draco… že… Povzdechl si a usedl na postel.

Byl tak pyšný, že se Draco rozhodl bojovat, ale málo myslel na to, že jej může ztratit. Že ho vlastně podpořil v tom, aby nasazoval krk. Kdyby se mu něco stalo, tak… Musel by si připustit, že ho sám poslal na smrt.

Měl v sobě strašný zmatek a netušil, jak se s tím vypořádat. Co má dělat? Jak se má smířit s tím, že Draca vydomě vystavil nebezpečí a že ještě nejednou vystaví?

A nejhorší na tom bylo, že Draco se tak rozhodl jen kvůli němu. Chtěl mu stát po boku, chtěl, aby na něj byl hrdý.
Jak mu má říct, že by byl nejraději, kdyby zůstal sedět během střetnutí se Smrtijedy doma? V bezpečí? Zase mu přeházet veškeré hodnoty?

Jak se jen dostal do takové situace?

Kde jsou ty čase, kdy v tom míval jasno?

Neexistovala jiná cesta, než přímého boje proti Voldemortovi. Odvážně a hrdě se mu postavit nehledě na rizika. To byla jeho filosofie, kterou očekával, že budou následovat i ostatní a Draca v tom povzbuzoval. Nečekal však, že se jeho vlatsní názor obrátí proti němu. Nečekal, že ho vlastní přesvědčení zradí a přinutí jej seznat, že existuje možnost přečkání války, jež nezahrnuje boj.

Tolik chtěl, aby Draco stál na jejich straně a pral se za dobro. Teď si ale mnohem více přál, aby se mladík vůbec vítězství dobra dočkal. Aby si je mohl užívat. Aby měl naději být kdy v životě šťastný.

Velitel Modrých pruhů

5. července 2018 v 19:33 | Archea Majuar
Velitel Modrých pruhů

Fandom: Zaklínač/Witcher 2

Pairing: Geralt z Rivie/Vernon Roche

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Už nějakou dobu znovu hraju Witchera 2 a ten bromance mezi Geraltem a Rochem mě prostě baví :D Tohle jsem napsala po svém prvním průchodu, nicméně mám rozdělanou ještě další věc, jež mírně na tuhle povídku navazuje... Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin, Profesorovi a kosesterce :)

Na Keadwenský tábor se snášela tma. Ohniště, přes den téměř přehlížená, se stala jedinými místy ležení, kde se vojáci zdržovali. Samozřejmě s výjimkou těch mimo službu a těch výše postavených, kteří se buďto obveselovali ženskou společností, opíjeli do němoty nebo jen v zamyšlení vysedávali ve svých stanech, věnujíce se svým úvahám ohledně nadcházejících událostí.


A právě svůj další krok zvažoval také velitel Modrých Pruhů Vernon Roche. Pro jednou zvolil na vyčištění hlavy koupel, nikoliv alkohol, poté se však opět oblékl do svého tradičního oděvu, aby se snad nemohlo stát, že by někdo nepoznal, zájmy které země hájí. Vynechal pouze svůj chaperon, a rovněž zbraně zůstaly nadále ležet opodál. Neočekával, že by je nyní potřeboval, ale raději býval připraven, než-li překvapen.


Usedl na lavici u stolu, sepnul na hrubé desce před sebou ruce a zaplul do svých úvah a vzpomínek, něco mu však…


"Ves!"


Celta stanu se po pár vteřinách odtáhla a dovnitř vešla do uniformy modré barvy oděna dívka s krátce střiženými blond vlasy.


"Dones mi něco k pití," pronesl něco mezi přáním a rozkazem Roche.


Štěkal na ni a obdařoval ji stejně nesmlouvanými pohledy jako své ostatní vojáky, nicméně v jejím případě se snažil být alespoň o něco jemnější, i když věděl, že to Ves neocení. Dělal to spíše pro sebe, aby si stále připomínal, jak je pro něj dívka důležitá, jak je rád, že má někoho tak zodpovědného a Temerii oddaného k ruce.


Ves se otočila na podpatku a zmizela. Roche nemusel nic více říkat, jelikož dívka znala jeho preference, co se alkoholu týče, velmi dobře. Sklopil pohled zpět ke stolu a ke svým rukám, načež na ně zůstal soustředěn i ve chvíli, kdy celta stanu opět zašustila.


"Už se nedivím, že ten turban zpravidla nesundáváš."


Roche hluboký hlas nečekaného návštěvníka z míry nevyvedl, dokonce se nad jeho poznámkou pousmál. Zvedl k němu pohled, pár vteřin zpracovával ten výjev, načež položil otázku:


"Chystáš se pověsit zaklínačské řemeslo na hřebík? Nevybral sis zrovna vhodnou chvíli, aby ses přeučil na číšníka."


Vernon pobaveně hleděl na zaklínače Geralta z Rivie, kterak stojí u vchodu do jeho stanu a na rozevřené dlani má položený podnos s dvěma korbely piva.


"Nejsem v kolektivu zrovna oblíben. Mutace zpět nevrátím, ale třeba bych si poctivým řemeslem důvěru vydobyl," pokrčil Geralt rameny, a když viděl, že Roche proti jeho společnosti nic nenamítá, přistoupil blíže.


"Klidně se posaď," kývnul směrem k druhé lavici Roche, a jen co zaklínač položil podnos na stůl, jeden korbel si přivlastnil. Zhluboka se napil, otřel ústa do rukávu a zadíval se na Geralta. "Přišel jsi mi jen zkritizovat účes nebo vděčím i jinému důvodu za tvou přítomnost?"


Temeřan se ušklíbl, když viděl, jak Geralt s hranou zaujatostí a s přivřeným zrakem hledí na jeho vlasy, raději se znovu napil a čekal, než Zaklínače to šaškování přejde. Na jednu stranu měl Geralt pravdu. Chaperon, neboli turban, jak jej Geralt nazval, nosil hlavně kvůli tomu, jak nemožně se jeho vlasy chovaly. Když je nechal krátké, trčely mu do všech stran a nehodlaly se nechat zkrotit, delší by pak musel nosit svázané, načež by vypadal jako idiot. Raději je měl krátké, smířen s tím, že mu budou neustále tvořit vrabčí hnízdo, které ale může efektivně schovat pod chaperonem, jenž však momentálně odložil a dal tak Geraltovi na odiv koupelí stále zvlhlé prameny, jež si žily vlastním životem. Ne, vůbec se nedivil, že si z něj zaklínač tropí legraci.


"Jaký důvod by sis tak představoval?"


Pohled kočičích očí zpoza korbelu Roche dokázal rychle zařadit. Byl to totiž ten samý, jakým se zaklínač díval po ženských, když společně míjeli kdejaký bordel. Neznal sice Geralta dlouho, ale bordelů už prostě minuli hodně a Roche se považoval za velmi, velmi všímavého člověka. Proto jej zarazilo, že se takovým způsobem kouká zaklínač zrovna na něj.


"I já mám oči, Vernone," odpověděl mu bělovlasý sám od sebe a odložil nádobu, ruce složené na stole a zrak zapíchnutý do muže před sebou.


Rocheovy hnědé oči neopouštěly ty kočičí. Přemýšlel. Zvažoval. On totiž Geralt moc dobře věděl, o čem mluví. Sám měl tušení, že ho zaklínač prohlédne, trávili spolu poslední dobou tolik času, že… že to možná ani nebylo možné, aby si nevšiml.


"Máš každou chvíli narážku na kdejakou ženskou část těla, ale v bordelu jsem tě ještě neviděl a na Ves bys nikdy nesáhnul."


Vernon nadále nehnul ani brvou. Nedal najevo souhlas ani pobouření, což možná to bylo zbytečné, jelikož Geralt se zdál být o své pravdě přesvědčen. Jenže Roche pořád pochyboval, o čem se tady baví. Chce jen Geralt potvrdit silnou domněnku? Nejspíše ne. Zaklínač mohl mít jakoukoliv vlastnost, a rozhodně byl i zvědavý, ale nikdy se nerýpal v osobních záležitostech, dokud nemusel.


Tak… proč? Má snad nějaké… plány?


Při té představě pocítil Temeřan, jak se mu krev pomalu stěhuje do jiných částí těla, a jak se přes kůži pod vlivem myšlenkové stimulace přelila vlna horka. Zcela jistě se mu na to i rozšířily zorničky, což zaklínači neuniklo, Vernonovi naopak neunikl jeho samolibý poloúsměv.


"Tvé pozorovací schopnosti jsou opravdu pozoruhodné," zamumlal polohlasem, zatímco se zvedal z lavice a zanechal Geralta o samotě. Slyšel, jak se za ním otočil, leč Roche se k odchodu nechystal.


"Ves!"


Odhrnul celtu, očima sledoval dívku, jak k němu rychlým krokem směřuje.


"Do odvolání, ať za mnou nikdo neleze. Musím se zaklínačem probrat jeho úlohu v našem plánu," oznámil jí. Bez řečí přikývla. "Postav na stráž Seppa a Griffina."


Poté se dal do poutání části stanové celty k sobě za čtveřici pásků, přičemž, jakmile cinkla přezka každého z nich, hladina jeho vzrušení z celé situace vzrůstala.


"Není Griffin úplně hluchý?" uslyšel za sebou hluboký hlas.


"Ano, úplně," potvrdil Roche, zapínaje poslední pásek, srdce zrychleně bušící očekáváním. "A Sepp taktéž."


Vstal a otočil se čelem k zaklínači, který k němu upínal své žluté oči. Přesunul se blíže k němu, vlastně se zastavil zhruba jen půl metru od sedícího muže, ruce si založil na prsou, snad aby zamaskoval svou nervozitu.


"Co chceš, zaklínači?" položil otázku, jejíž odpověď se vznášela ve vzduchu.


Jenže Vernon ji potřeboval slyšet. Potřeboval slyšet, že proč zaklínač, schopný obtáhnout každou druhou, která mu podrží, přišel za ním, za Vernonem Rochem, velitelem temerských Modrých pruhů.


Bělovlasý muž mlčel, odložil oba meče na zem vedle lavice a opět se podíval na Vernona, který se sice snažil o iritovaný výraz, rozmrzelá maska se však roztříštila v momentě, kdy mu na bok dopadla Geraltova dlaň a pevně jej stiskla. Roche jen polknul a horko těžko se pokoušel nevnímat to horko, jež ze Zaklínačovy ruky proniklo i skrze vrstvy látky, a jak se mu prsty zarývají do svalu.


Tím téměř majetnickým dotekem dal Vernonovi jasnou odpověď. Stále konsternován vývojem večera jen hleděl do kočičích očí, dokud ty se neupřely na jeho pas, kde se obě Zaklínačovy ruce začaly věnovat jeho opasku, Roche se jako ve snu zadíval, jak se části oblečení od sebe postupně vzdalují, Geralt je sám ještě víc rozhrnul, načež Roche pochopil a nechal kus oděvu, aby mu sklouznul po ramenou přes paže až na zem.


Ať už byly jeho preference v posteli jakékoliv, zde se zdály být karty rozdány už ve chvíli, kdy Vernon pochopil Geraltův záměr. Smířil se s tím a jen ten pohled na Geraltovy prsty, jak mu vytahují košili z kalhot a jak pod ní hrubými dlaněmi vklouzl, dotýkaje se jeho kůže… Pozvedl paži, načež Geralt okamžitě vzhlédl, snad očekával útok, Roche jej ale jen dovedl do cíle svůj úmysl, v němž chtěl Geralta chytit za bradu a přinutit jej, aby se mu podíval do očí.


"Věřím ti, zaklínači," řekl pevným hlasem, ačkoliv po těle se chvěl. "Tak si to neposer."


Vernon neměl pochyby, že by se Geralt chlubil tím, že obtáhl velitele Modrých pruhů, ovšem určité narážky očekával. Vlastně si ani nemyslel, že by svým varováním zaklínače od čehokoliv odradil, jen měl pocit, že… sakra, možná mu chtěl jen dát najevo, že se stále umí ovládat a srozumitelně vyjadřovat, přestože se Geralt momentálně zbavuje zbroje, jež s tupým zvukem žuchnutí dopadla na zem, následována ještě čímsi, pro co ani neměl Roche pojmenování, a košilí, načež před ním stál bělovlasý muž s nahým hrudníkem, posetým nesčetným množstvím jizev.


Byly tak rozličné, že si Roche ani netroufal tvrdit, co je způsobilo. Ty, jež přivodil střet s ostřím meče či hrotem šípu, ty samozřejmě poznal, neboť když mu Geralt přetáhnul košili přes hlavu, mohl se Zaklínač přesvědčit, že Vernon Roche je muž činu. Byl hrdý na to, že může stát v čele svých temerských bratrů a vést je do boje a každá z jizev byla připomínkou jejich vítězných počinů.


Vernon ještě chvíli bloudil pohledem po torzu druhého muže, než pocítil horký dech na své tváři, vzhlédl a jeho hnědé oči na moment potkaly ty žluté, než se oba páry skryly za víčky, když Geralt zanechal mezeru mezi nimi minulosti a přitiskl rty na Vernonovy. Roche se poddal tomu výboji vzrušení, jenž jím projev v okamžiku, kdy mu horký jazyk přejel po ústech a vniknul dovnitř, spokojeně prsty prohrábnul Zaklínačovy bílé vlasy a vyloženě si vychutnával pocit, mít na sobě nalepené mužské tělo.


"Postel," zamručel Geralt, když ukončil na Vernonův zkus krátký polibek.


"Staré kosti zlobí?" neodpustil si Roche svou poznámku.


"Táhne mi na stovku," zněla odpověď, která snad měla Roche vyvést z míry, ten se ale jenom ušklíbnul, něco o dlouhověkosti zaklínačů usedl na něco, co připomínalo postel jen bídně. Vlastně to byl slamník, což možná bylo nakonec dobře, napadlo Roche při pomyšlení, jak by pod nimi nějaká postel musela vrzat. Ani jeden z nich neměl zrovna chudou postavu, i když Roche oproti Geraltovi trochu podvyživeně vypadal. Zaklínač ale zřejmě ten pocit neměl, jelikož, jen co se Vernon usadil, zůstal o hodně starší muž stát nad ním a… jen se díval, ve tváři se mu zračil zájem.


Rochemu se Geraltův pohled líbil, pěkně mu hladil ego, a dokonce vyloudil na jeho obličeji úsměv, když se kočičí oči zastavily mezi jeho nohama, pokrčenými v kolenou a docela roztaženýma o sebe, načež se zaklínačovy rty na vteřinu zvlnily ve spokojeném úšklebku. Když pak Geralt klesl na kolena přesně mezi ta Vernonova, přišel si jako ve snu, neboť přesně o tomhle se mu určitě alespoň jednou zdálo, stejně jako o tom, že se zaklínač naklonil a znovu jej políbil, dlaní mapoval jeho hrudník, zatímco si jeho ústa bez milosti bral a nedával Vernonovi šanci, aby převzal iniciativu.


Nebránil se, nechal Geralta, aby jej majetnicky hladil po každé části těla, na níž dosáhl, a sám mu vyšel vstříc, když mu stisknul zadek a přitiskl si jeho rozkrok ke svým slabinám. Tehdy už Roche neudržel nadšení na uzdě a do Geraltových úst zasténal, nemohl si pomoct, jelikož vnímat proti své erekci, vyvolanou téměř jen přítomností zaklínače a jeho ústy, tu druhou, stejně tvrdou… potřeboval jej mít blíž, hladově oplácel Geraltovy polibky, nenasytně přejížděl dlaněmi po jeho zádech až k lemu kalhot a vůbec se neostýchal roztahovat nohy, co nejvíce mu to anatomie dovolovala.


Vážně netušil, proč se Geralt, honicí se za každou sukní, rozhodl strávit noc s ním, ale jelikož mu to docela lichotilo, tak podobné myšlenky zcela hodil za hlavu a užíval si přítomnost druhého člověka, zvláště v takto neutěšených časech, kdy jeden těžko hledá někoho důvěryhodného. Roche si uvědomoval to štěstí, že mu po Foltestově smrti spadl do klína (momentálně doslova) právě Geralt z Rivie…


…ten který mu právě stahoval kalhoty a který se z těch svých následně vysvlékl, načež…


Temeřan očekával, že si jej Geralt obrátí na břicho, a byl tak docela překvapen, když se k němu Zaklínač znovu sklonil, tváří se otřel o tu jeho a v široké dlani naráz sevřel obě jejich vzrušení, jeho ostrý nádech se smísil s Vernonovým povzdechem, po očku sledoval Geraltův výraz a nabyl dojmu, že ani zaklínači není soulož s mužem cizí, vypadal, jako by právě zažíval něco, co už sakra dlouho ne…


Vernon mu vniknul dlaní do bílých vlasů a přitáhl si Geralta k polibku, jemnějšímu než byl ten předešlý, když však zaklínače schválně s citem kousnul, ozvalo se hrdelní zavrčení. Geralt se probral z jakého si transu a jejich polibek ukončil, ale jen proto, aby si mohl naslinit prsty. Roche měl původně v plánu protestovat, jelikož tak učinil u dlaně, kterou jej před chvíli laskal a Vernon nyní potřebné tření ztratil, ale vzápětí mu došlo, proč to zaklínač udělal.


Položil si tedy hlavu na slamník a přiměl se uvolnit, leč byl na bolest z boje zvyklý, takže velice rychle ztratil s pečlivostí zaklínače trpělivost, to horko, nedostatek tření, potřeba… prohnul se v zádech, když se jeden prst v něm dotkl toho místa…


"Dělej, Geralte, to se dříve sjednotí Sever, než mě ojedeš…" zavrčel vztekle a nadrženě, načež mu unikl tichý sten, jakmile v sobě pocítil úplnou prázdnotu, pak jím ale projela vlna vzrušení natolik intenzivní, že mu veškerá další slova uvízla v krku.


Geralt jej totiž na slovo poslechl a okamžitě začal pronikat do těla velitele Modrých pruhů. Roche zaklínače pevně chytil za ramena a bezmyšlenkovitě zarýval nehty do jeho svalů, nejprve bolestí, pak už jen proto, že se mu líbil ten oheň v zaklínačových očích, a čím více nehty zarýval, tím více se nemohl od jeho výrazu odtrhnout.


Další polibek, který následoval, byl jen samé Geraltovy zuby, jimiž Vernonovy rty rozhodně nešetřil, už v něm byl až po kořen a stále s jistou opatrností pohyboval boky, což mu dalo zabrat, neboť Roche mu dravě polibky oplácel, drtil jeho ramena v sevření, dokonce mu omotal nohy kolem pasu a při prvním razantnějším přírazu sténal hlasitě jako ta nejlevnější děvka v Novigradu. Roche se slyšel, ale bylo mu to jedno.


Jak strašně mu chybělo, mít někoho nad sebou, někoho, kdo se ho nebál, kdo mu dal to, po čem toužil…


Svíral Geralta v sobě, užíval si každý jeho pohyb, každý slastiplný zvuk, jaký vydal, každé zavrčení. Tisknul se k němu a nebránil se sténat zaklínačovo jméno, když Geralt znovu stiskl v dlani a vedl jej k vrcholu, jeho zuby opět na krku stejně jako horký dech…


Tohle přesně potřeboval, prolétlo mu hlavou těsně předtím, než se mu v ní rozhostilo pusto prázdno, než se rozkoš valící se přes jeho tělo v intenzivních vlnách nedostala na úroveň, když už nemohl déle odolávat, prohnul se v zádech, zběsile vycházel vstříc Geraltovým přírazům i laskající dlani a se zvířecí zavrčením vyvrcholil, nehty opět zarývaje do zjizvených ramen druhého muže.


Stále velmi dobře vnímal, jak se do něj zaklínač ještě několikrát téměř zasunul, načež ztuhnul a jeho trhaný nádech přivodil lehký úsměv na Rocheově tváři. Neprotestoval, když se Geralt na pár vteřin svalil na něj. Vernon naopak spokojeně zavřel oči, jelikož právě tohle, ten pocit, být podmaněn někým jiným, kvůli tomu snad i muže preferoval.
Podobně ale kvitoval s povděkem, jakmile se Geralt sesunul vedle něj, protože jako peříčko zrovna nevážil, a Vernon se rád znovu z plných plic nadechl.


Únava postihla každou buňku jeho těla. Strašně se mu zachtělo spát, a tak se natáhl pro nějaké kožešiny, co mu tam Ves nanosila, a oba je přikryl, ačkoliv si nebyl jistý, jak moc to zaklínač ocení. Ten na něj jen v přátelském úsměvu vycenil zuby, vypadal snad ještě spokojeněji než Roche, protože v takhle dobrém rozpoložení jej Temeřan doposud neviděl.


"To máš takovou radost, že jsi měl chlapa nebo s tím má co dočinění, že jsem rovnou velitel Modrých pruhů?" otázal se Roche, jenž by sice nejraději zalehnul, ale upřímně jej zajímalo, jestli je Geralt takhle zvláštně veselý i po noci s ženami.


"Mám rád dobrý sex," odpověděl prostě zaklínač, rty neochvějně stočené vzhůru. "Jestli se chceš tulit…?" pozvedl ruku v pozvání.


"Jdi do prdele," vyprsknul na oko podrážděně Vernon a uložil se na záda, Geralt s tím svým typickým úšklebkem zůstal ležet vedle něj.


"Chrápeš?"


Roche vydal frustrovaný zvuk, narušený smíchem Zaklínače.


"Jenom, abys věděl, že mi to nevadí," pokračoval Geralt. "Triss totiž chrápe taky."

36. Byli jste někdy ve Stockholmu?

1. července 2018 v 18:26 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
36. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

Za komentář děkuji Karin a Profesorovi :)

Ačkoliv se Draco oddával vydatnému spánku takřka až do desíti hodin ráno, necítil se po probuzení dvakrát nejlépe. Nic jej sice nebolelo, čemuž se po tom sražení na kolena divil, ale bylo tomu tak. Leč právě ta chyba, kvůli níž se octl na zemi, jej žrala, a přestože mu Sirius jasně vysvětlit, že se nemá za co stydět, stejně ze sebe měl prachbídný pocit. Vůbec by se nedivil, kdyby jej s sebou příště řád nechtěl… Vždyt ho ta chyba mohla stát život!

Jenže co je řádu do toho, jestli válku přežije nebo ne, ušklíbl se hořce, když se převlékal. Nezdálo se ani, že by Moodyho nějak trápilo, že včera přišli o dva členy. Jako by o nic nešlo, prostě jeden lidský život tam, jeden život sem. Už mu přišel jako Brumbál, kterému bylo během školního roku taky úplně ukradené, jestli náhodou někdo nezabloudí do Zapovězeného lesa, roky neměl ponětí o tom, že se pod školou skrývá Bazilišek, a že potlouky ve Famfrpálu jsou smrtelně nebezpečné, z toho si nejspíše pár dalších vrásek taky nedělá.

Jestli by jej něco o světě mudlů zajímalo, tak jestli jsou k lidskému životu také tak laxní jako někteří přední kouzelníci, prolétlo mu hlavou, načež se zhlédl v zrcadle. Měl v plánu jít dolů a nasnídat se tam, jelikož jej na jazyku pálila ještě další otázka. Teda už kromě té, jestli je vůbec Blacka doma vzhledem k tomu, že u postele už v psí podobě nefuněl.
Sešel po schodech a vpochodoval do hlavního pokoje, kde k němu Sirius zvedl hlavu od novin.


"Jak se ti spalo?" zeptal se na úvod.

"Dobře," ujistil jej mladík a posadil se ke stolu, na němž se mu vzápětí objevila snídaně, do níž se okamžitě pustil. Ne, že by měl takový hlad, ale míchaná vajíčka vypadala holt lákavě.

Black se ještě chvíli na Draca pobaveně koukal, jelikož měl radost z toho, že má mladík po včerejšku chuť k jídlu, načež se vrátil ke čtení novin. Trápilo ho, že kromě útoku v Runswicku se Smrtijedi ukázali i v jiných vesnicích, kde už takové štěstí, že o tom řád věděl, neměli. Brumbál se musí rychle rozhoupat k činu, protože tohle už nemůže ani ministerstvo přecházet.

"Co se ti honí hlavou?" položil otázku, jakmile znovu přes okraj novin pohlédl na mladíka, který zamyšleně hleděl kamsi do prázdna.

Draco stočil zrak k němu a bez zaváhání spustil:

"Načetl jsem už hodně knížek o černé magii, pamatuju si dost kouzel a jejich účinky. Ale k čemu mi to, když všichni Smrtijedi kouzlí mlčky? Nevyslovují kletby, tak jak mám poznat, jak se proti nim bránit?" zeptal se mladík, v očích se mu odráželo rozčarování. "Mám pocit, že jsem ty bichle procházel zbytečně."

Mladík očekával nějaká uklidňující slova, něco ve smyslu, že žádné studium není zbytečné, leč to by určitě nepocházelo z Blackovy hlavy, ale jen by tlumočil něco, co mu nakukal Lupin. Prostě čekal odpověď, která by mu stejně nepřišla uspokojivá a zanechala by jej mrzutého.

To by to však nebyl Black, aby nepřikročil k názorné ukázce.

"Už jsi dojedl?"

Draco přitakal a odložil ubrousek.

"Tak se postav a vykouzli Protego," pronesl Black hlasem tak jistý, že Draca ani nenapadlo se ptát na důvod.
Takže vstal ze židle, vytáhl hůlku a mrštil před sebe světle modrý štít. Vlastně…

"Vidíš?" zazněl znovu zcela klidně Black. "Všiml jsem si toho už dříve, ale teprve včera mi bylo jasné, že tvoje magie si už sama vytvořila obranu. Čím více znalostí o černé magii máš, tím více jí umíš vzdorovat. Výjimkou je samozřejmě Avada, u níž ti všechna moudrost světa nepomůže."

Světle modrý štít Protega se v Dracově případě změnil ve světle zelený a mladík na něm mohl oči nechat. Proč si toho nevšiml dříve?

"Ta změna nastává pomalu, takže se mohlo stát, že sis ani neuvědomil, jak tvoje Protego vypadá," pokračoval Black ve výkladu, jako by přesně věděl, nad čím Zmijozel přemýšlí.

Draco nechal Protego zmizet a znovu se usadil. Najednou měl mysl plnou další a dalších otázek.

"Proč se tedy černá magie neučí v Bradavicích? Vždyť by díky tomu studenti měli proti Temnému pánovi větší šance…"
nedořekl, jakmile sebou Black škubnul a obličej se mu na moment zkřivil nelibostí.

"Nazývej věci i osoby pravými jmény," poradil rozladěně mladíkovi. "Jednou si začal říkat Voldemort, tak o něm tak taky mluv."

Na Dracův poněkud zděšený výraz protočil oči.

"No, tak mu třeba říkej strejda Velbloud, ale hlavně ne Temný pán nebo Pán Zla jako Sra… Severus," odložil Black noviny s tím, že zřejmě pro teď dočetl a v následujících minutách se bude handrkovat s Dracem. "Zbytečně si sám pak navozuješ pocit strachu."

"Co to na tom změní, když už se ho stejně bojím?" vyštěkl mladík rozrušeně. Nedokázal si představit, že by říkal Temnému pánovi jeho jménem. To dělali jen ti, co si mysleli, že jsou stateční, a přitom byli jen hloupí.

Black nějakou dobu mlčel, Draco ale pochyboval, že mu došly argumenty. Spíše jen zvažoval, který použít nejdříve.

"Tyhle přezdívky tě v něm nutí vidět něco víc, něco ještě děsivějšího, něco vzdáleného skutečnosti. Voldemort je nesmírně nebezpečné a odporné monstrum, ale nezapomínej na to, co jej dokázalo porazit, Draco," zahleděl se mladíkovi přímo do oči, maje v nich zvláštní, k situaci se téměř nehodící jiskru citu, jež Draca rozechvěla. "Nezapomínej, že Voldemorta tehdy porazil Harry, jemuž byl pouhý jeden rok. Hrála v tom velkou roli láska jeho matky, která se pro něj obětovala, ale to nic nemění na tom, že nejmocnějšího černokněžníka téměř zničilo batole."

O tomhle Draco neměl ponětí. Netušil, že se Potterova matka obětovala, aby její syn mohl žít. Nemohl popřít, že mu to něco alespoň vzdáleně nepřipomnělo.

"Jestli tehdy Harry Voldemorta je zastavil, věřím tomu, že teď už ho dokáže zničit jednou pro vždy. Neříkám, že nemám z Voldemorta strach, ale dokud máme Harryho…"

"…máme naději vyhrát," dokončil Draco Siriusovu větu jako by automaticky. Dávalo to smysl, to ano, přesto si Draco nebyl jistý, zda kdy nahlas vysloví to jméno.

"Ale jestli ti ani přesto není příjemné mu říkat Voldemort, tak tě těžko přinutím, že," ušklíbl se Black. "Ale i strejda Velbloud je podle mě lepší varianta."

Blbec, prolétlo Dracovi hlavou.

"Na co ses to předtím ptal?" nemohl si Black vzpomenout, co vůbec tuhle diskuzi rozpoutalo.
Dracovi také chvíli trvalo, ale pak svou otázku zopakoval:

"Proč se černá magie nevyučuje v Bradavicích?"

"No, proč asi, protože by si ta kouzla chtěli žáci zkoušet," pokrčil Sirius rameny. "A když by nemohl v hodinách, tak by to zkoušeli kdekoliv jinde. To, že zrovna ty nemáš chutě mě taky proklínat, je malý zázrak."

Draco musel opět uznat, že Black má pravdu. Kdyby se všem Zmijozelům dostaly knížky o černé magii do rukou… Vždyť i bez nich dokázali zabít člověka, pomyslel si, a aby zaplašil do nitra se mu vkrádající se smutek, položil další otázku.
"No, a… a co Potter? Ví něco o černé magii?"

Sirius se zamračil.

"Osobně jsem byl pro, aby se něco naučil, ale Brumbál to rezolutně odmítnul. Prý toho Harry prožil už tolik příšerného, že studium černé magie, byť jen teoretické, by ho mohlo definitivně poznamenat na duchu," odpověděl Sirius pomalu, evidentně se mu o tom moc mluvit nechtělo.

"Myslíš, že by to Potter zvládl?" nedalo Dracovi se nezeptat.

"Já nevím," pokrčil rameny starší muž. "Prožil moc špatného a... Ani já bych si nechtěl vzít na triko, kdyby to opravdu nezvládl."

Mladík raději dál do vosího hnízda nerýpal, jelikož odtušil, že Black se do skupiny moc špatného počítá také. Nevěděl, ale jak mu to vyvrátit, proto se odhodlal k poslední otázce, jež mu vrtala hlavou.

"Můžu se ještě zeptat, proč tvůj štít je pořád světle modrý?" promluvil tiše, snad aby Blacka nerozhodil jen hlasitými slovy. "S tolika knihami černé magie v domě… něco jsi číst musel."

"Taky jsem četl," přikývl Black, vypadaje pořád jaksi sklíčeně. "Ale byl jsem dvanáct let v Azkabanu. Tam mi některé vědomosti byly zbytečné, tak jsem je podsouval Mozkomorům místo těch vzpomínek, jež mi byly drahé. Po návratu jsem... Upřímně si taky nejsem jistý, co by se mnou čtení něčeho takového udělalo."

Bylo zvláštní, jak upřímný k němu Black byl. Věřil mu. Nebál se dát Dracovi nahlédnout do své duše. A mladík si toho nejen v tu chvíli nesmírně vážil.

"Ještě něco, ty zvědavče?" pousmál se Sirius, leč veselí jeho oči nadále postrádaly.

"Ne, to je všechno," zavrtěl hlavou, načež se zarazil a trochu provinilě se na Blacka podíval.

"Ano?" zakoulel starší muž očima, netvářil se ale nikterak podrážděně, proto se také Draco znovu chýlil k dotazu.

"To kouzlení mlčky… bez formulí…"

"Tím se netrap," mávnul Black rukou. "To přijde samo. Jednou na mě pošleš lechtací kouzlo a ani si neuvědomíš, že jsi neřekl nic nahlas."

"Dobře," přikývl mladík s úsměvem, jenž mu Sirius opětoval a dobrácky na něj mrkl.

"Odpoledne zkusíme Patrona, co říkáš?" navrhnul.

Draco znovu přikývl, tentokrát horlivěji, načež se odebral zpátky do pokoje. Měl z jejich rozhovoru znovu skvělý pocit. Ráno mu nebylo nejlépe, ale teď si připadal tak nějak spokojeně. Především se mu líbilo, jakým způsobem s ním Black mluví. Jako se sobě rovným. Žádný tón, kterým by jej káral jako synka, žádné zesměšňování, že něco neví nebo něčemu nerozumí.

Nechoval se k němu jako k někomu, koho má na starost a kdo ho musí poslouchat. Choval se k němu jako k sobě rovnému.

Jako k parťákovi.

XXXXX

"Připraven?"

Když Draco přikývnul, soustředěný výraz ve tváři, Sirius pokračoval:

"Zkus se uvolnit a nechat vzpomínku prostoupit každou buňkou těla, prožij znovu ten silný moment," promlouval k mladíkovi klidně z místa za jeho zády, odkud se mu však zdál Draco pořád příliš prkenný. Chápal jeho nervozitu, zkoušeli Patrona po dlouhé době a byl by vážně rád, kdyby se mladíkovi konečně kouzl povedlo, ale stejně jako u soubojů neviděl důvod, proč by Draco musel být tak napjatý.

"Mysli na tu vzpomínku, poddej se jí a u toho poslouchej můj hlas. Je třeba, aby ses uvolinil, takže hezky zhluboka dýchej," přistoupil Sirius blíže ke Zmijozelovi, téměř jej zezadu objal a položil dlaň na jeho hrudník. "Pořádně se nadechni a vydechni, oči zavři a pro teď se zkus soustředit hlavně na dýchání."

Zatímco mladíka instruoval, přirozeně si nemohl nepovšimnout, jak Draca nejprve vylekalo, že Sirius stojí tak blízko, že se dotýká svým torsem Dracových zad, vzápětí se ale uklidnil a o staršího muže se opřel. Sirius mu dýchal do vlasů, nasával jejich vůni a zuby nehty se snažil k tomu mladému tělu netisknout více, než bylo nutné. Sice si byl celkem jistý, že by to Draco asi ocenil, ale…

Zamrkal a přiměl se dostat své hormony pod kontrolu, ačkoliv horkost už mu v těle kolovat začala a nutkání Draca obejmout pořádně se jen tak lehce neztratilo.

"Dobře," slyšel se pronést hlasem možná i hlubším než běžně, a stejně tak mu neušlo, že se Draco zachvěl.
Jak jen by bylo snadné…

"Znovu se ponoř do vzpomínky a až budeš připravený, sešli Patrona," řekl a odstoupil od mladíka, čekaje na výsledek.
Draco se před jeho očima, naposled pořádně nadechl, otevřel oči a pevným hlasem vyřkl Expecto Patronum.

"Pěkné," ocenil jeho výkon okamžitě Sirius, neboť z Dracovy hůlky vytryskl bílomodrý pramen, jenž se záhy sformoval do velkého štítu. Chvíli ještě štít pozoroval, jestli se nezačne brzy vytrácet, ale zářil pořád stejně.

"Zruš ho a zkus to znovu," pobídl mladíka, z kapsy doluje čokoládu. "Chceš?"

Draco zavrtěl hlavou, nechal štít zmizet a po pár vteřinách pohlédl na Blacka, který jen mírně pozvedl obočí, zatímco si do pusy cpal značně velký kus mléčné čokolády. Tentokrát pozvedl obočí Draco.

"No, co? Že ty nechceš, neznamená, že já si dát nemůžu," zahuhlal Black s plnou pusou. Byl si vědom toho, že se chová jako dítě, ale doufal, že tím odlehčí situaci. Snad se mu to i povedlo, jelikož mladík se ušklíbl a zavrtěl nevěřícně hlavou, v očích mu ale zaplálo pobavení.

Když Sirius vrátil čokoládu zpátky do saka a Draco se stále k ničemu neměl, přešel k němu a postavil se vedle něj, dlaň na mladíkových zádech.

"Znovu," pobídl jej podruhé, načež se Draco pod jeho dotekem jako by narovnal a vzchopil, poté pozvedl hůlku a… "Pěkné! Vidíš, jak ti to jde! Napotřetí už to bude perfektní!" plácnul Black Draca po zádech a s širokým úsměvem na tváři a hrdostí usazenou v hrudi pozoroval, jak se před nimi prohání neurčitá bílá šmouha. Ještě se nedalo přesně určit, co to je za zvíře, ale bylo mu jasné, že Draco konečně našel vzpomínku, se kterou se mu povede Patrona vykouzlit.

"Poznáš co…?"

Sirius si uvědomil, jak se mladík vedle něj třese nadšením a přesunul ruku z jeho zad na rameno, jež pevně stisknul.
"Ne, zatím ne, ale příště už to budeme vědět určitě," nemohl Sirius spustit oči ze šmouhy, jež právě vyběhla ze dveří, načež se zblízka zahleděl do Dracovy tváře, mající růžový nádech. Už tak byl nadšený a srdce mu bušilo jako splašené, při pohledu na radostný úsměv, jaký mu Draco věnoval, se mu srdce i hrudník a vůbec celé nitro se mu sevřelo emocemi. Obejmout ho, pohladit ho…

"Pojď ještě jednou," vydechl a Draco horlivě přikývnul, načež mávnul hůlkou, leč tentokrát byl výsledkem jen štít.
"Nevadí," sevřel mu opět rameno Black, snaže se zarazit klíčící zklamání v mladíkovi už v zárodku. "Jsi rozrušený a málo se soustředíš, vydýchej se trochu a pak to zkus znovu."

Chystal se od Draca opět odstoupit, dopřát mu čas, jakmile se ale byť jen o centimetr pohnul, dlaň položená na mladíkově rameni byla přikryta jinou, menší a zpocenou. Sirius zaváhal a svůj ústup si rozmyslel, zasažen tím gestem.

Nepřemýšlel nad tím, ignoroval ten příjemný pocit, který se jím šířil, a mlčky čekal, dokud se Draco pořádně nenadechl, nenarovnal a z hůlky mu nevytrysknul tenký, stříbrný pramen, jenž se před jejich zraky zformoval do čtyřnohého zvířete.
Po několik dlouhých vteřin nepadlo ani slovo, oba kouzelníci pouze bez dechu sledovali, kterak Patron v podobě kočkovité šelmy pobíhá po pokoji, načež se spokojeně protáhne a usadí v křesle.

"Vypadá to jako… velká kočka," okomentoval Sirius neurčitě tvora, který dozajista nebyl krávou. Nic specifičtějšího však nepřidal, jelikož takového Patroně doposud neviděl.

"Je to levhart," řekl Draco tiše, jako by se snad bál, že svého vlastního Patrona vyplaší. "Sněžný levhart, abych byl přesný."

"Odkud tohle víš?" žasl stejně tiše Black, nadále sleduje kočku, která nyní líně mířila z pokoje ven.

"Z Obrázkové encyklopedie pro malé čtenáře," zašeptal mladík a sklonil hůlku.

Sirius mu to chvíli věřil, když si ale uvědomil, jak se na něj Draco šklebí, protočil oči.

"Ty prevíte," odfrkl si pobaveně. "Tak odkud?"

"Děda strávil sedm let v Tibetu, odkud si přivezl dvě tyhle kočky s sebou. Nebyli to zrovná milí domácí mazlíčci, ale vždycky mě bavilo je pozorovat. Hlavně v zimě, když si hráli v zasněžené zahradě," objasnil mu Zmijozel a Sirius žasl. Znovu.

"Takže… jsi spokojený s tím, v co by ses mohl měnit?" zeptal se raději na něco jiného, než jestli jeho babička neměla v ložnici čtyři slony a páreček hrochů.

"Jo," rozzářil se mladý Zmijozel znovu a Sirius se jeho veselím milerád nakazil. Měl vážně radost, že se mladíkovi Patron konečně povedl. Po takové době si to už zasloužil a zasloužil si i to, že ho Sirius stiskl v náručí, když po něm Draco nadšeně skočil. Držel ho. Držel ho i poté, co ho Draco přestal pevně svírat a jen se o něj opíral, tváří se dotýkal Siriusova krku, přičemž starší muž opravdu neprotestoval. Užíval si ten moment, kdy se tiskli jeden k druhému a kdy tady jeden pro druhého byli. Kdy oba sdíleli ten moment štěstí.