Jakmile se octl před kůlnou, Dracovi se trochu ulevilo a pořádně se nadechl čerstvého vzduchu. Na prvního ledna bylo nebývalé teplo, rozhodně tedy nemrzlo a rozhodně se široko daleko nenacházel žádný sníh, což jim dle Dracova úsudku vlastě hrálo do karet stejně jako minimum měsíčního svitu.

K uším mu dolehl křik. Kletby, kouzla a… Dracovi ztuhla krev v žilách, když mezi srozumitelnými výkřiky uslyšel i jeden…

Polknul, jak jej polil studený pot a ruka, stále skryta v kabátu, se sevřela kolem hůlky a automaticky ji tasila.

Black byl od něj vzdálen asi tři metry a na moment se po mladíkovi podíval, jeho výraz ale Draco nespatřil, na to byl moc daleko a tma příliš hustá. Ztuhle staršího muže následoval, zhruba tušil, kde se Smrtijedi nacházejí, zhruba tušil i to, kde jsou jejich lidé, ale než stihl jakkoliv zauvažovat nad tím, co se honí Blackovi hlavou a jakým způsobem chce zaútočit on, Black vyběhnul zpoza jejich krytí za rohem domu a počal vrhat jednu kletbu za druhou, aniž by řekl jediné slovo.

Draco jej pár vteřin nehnutě pozoroval. Nevěděl, jestli má zůstat schovaný a čekat na rozkaz, nebo také vyběhnout, netušil, co…

Černý kouř jen stěží rozeznatelný od okolní tmy se prohnal kolem Blacka. Ten už se nacházel příliš daleko od krytu i od Draca a mladíkovi se zdálo, že má plné ruce práce. Mohl by na něj křiknout, že se za ní něco děje, že… že se pár metrů za ním zhmotňuje někdo v černém hábitu a stříbrnou maskou, že…

Nepřiměl se ale vykřiknout vůbec nic. Instinkt jednal za něj a místo slov Draco najednou pružné nohy přiměl k několika krokům dopředu, načež tasenu hůlkou zamířil bez zaváhání na Smrtijeda a červený paprsek kouzla Mdloby na tebe zasáhl kouzelníka přímo do prsou. Mladík nedal Smrtijedovi žádnou šanci se vzpamatovat a seslal na něj znovu totéž kouzlo snad s ještě větší razancí, načež jej odzbrojil a svázal, pročež se už dychtivě rozhlížel, kde má další cíl.

Strach ani nervozitu necítil, jako by se vypařili, jako by se utopili v tom návalu adrenalinu a magie, jež jím citelně kolovala. Něco takového ještě nezažil. Náhle si připadal silný. Mocný.

Pohledem vyhledal Blacka, jenž právě seslal Exprelliarmus na svého protivníka, jehož Protego si se Siriusovým kouzlem lehce poradilo a odrazilo je přímo na něj. Black se mu umně vyhnul a už metal další kletby, načež mu kolem uší prosvištěly ty Dracovy. Dva kouzelníky naráz už Smrtijed nezvládl, možná snad tehdy dostal i zásah zezadu, jelikož se doslova vypařil. Nepadnul, nevypustil duši, ale prostě se vypařil.

"Všechno?" křiknul Sirius na nejbližšího z jejich lidí.

Draco se ještě nestihl smířit s tím, že je po všem, když se z oblak na zem sneslo několik černých, plynných skupenství, z nichž se vzápětí zhmotnili další Smrtijedi.

Hrůza se vrátila v plné síle, když Dracovi došlo, že výhodu proti první vlně ztratili a že jsou momentálně strašně na ráně.

S prvními zelenými kletbami Draco znovu napřáhl hůlku, instinkty mu radily zvednout se a bojovat, ne se schovávat, a když po svém boku uslyšel, jak Sirius poprvé vyřkl útočné kouzl nahlas, nemohl postupovat jinak, než se nechat zachvátit tím pocitem sounáležitosti a možná i špetkou hrdosti, že může bojovat po Blackově boku.

Nepřemýšlel, jaké kletby používá. Prostě kouzlil a kouzlil, bránil se Protegem, nohy si žily vlastním životem stejně jako zbytek těla. Naučenými a zautomatizovanými pohyby švihal hůlkou a postupoval kupředu, uhýbal, skláněl se, párkrát uskočil, síly jej neopouštěly.

A pak mu prosvištěla kolem uší těsně minutá Avada Kedavra.

Většina kleteb nebyla doprovázena inkantací, jako by snad všichni kolem něj uměli kouzli beze slov jen pomocí mysli, avšak tahle... tahle byla zlostně zakřičená.

Rozrušila jej a vyvedla z rytmu. Musel se za ní ohlédnout, musel vědět, jetsli nezasáhla někoho za ním, jestli…

"Draco!"

Sirius!

Panika, panika, panika, nic jiného v tu chvíli Draco nevnímal, než obrovský strach o Siriuse, hledal ho očima ve směru, odkud zavolání přišlo. O sebe tehdy nedbal, nezajímal se o okolní svět, všechno ostatní najednou nebylo důležité až do chvíle, kdy mu do ramene narazilo Mdloby na tebe.

Vůbec to nečekal, nevěděl, odkud to přišlo a okamžitě se sklátil na zem. Ve vteřině mu ale docvaklo, co se stalo, a co nejrychleji se pohnul, odkulil o metr vedle a zazkřehotal Protego. Modrý štít se rozlil v celém zorném poli, nebylo ale příliš silné, musel se vzpamatovat a postavit, musel…

Sirius!

Vyškrábal se na nohy.

"Avada Kedavra!" uslyšel napravo od sebe a stěží se dokázal před kletbou skrčit, prolétla mu nad hlavou, v níž se mu začal odehrávat boj sám o sobě. Mělo smysl se zvedat a bojovat dál? Bylo jich tolik, slyšel kletby, výkřiky bolestí, věděl, že slyšel i někoho umírat… Nemají šanci vyhrát!

Jak si jen mohl myslet, že to zvládne…

Najednou bylo ticho. Zvedl pomalu hlavu, před sebou nikoho neviděl. Opatrně se narovnal a rozhlédl kolem sebe. Několik postav, jež na první pohled nerozeznal, postávalo v určitých rozestupech od něj, ale Sirius… Svižné kroky za ním jej přiměly se otočit.

Nesmírná úleva se mu rozlila náhle strašně znaveným tělem, když zjistil, že k němu míří právě Black.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starší muž hned na úvod. Mračil se a oči mu plály a Draco doufal, že se nezlobí na něj.

Jeho nadšení trochu opadlo, proto jeho přikývnutí bylo velmi nepatrné, výraz se mu změnil ve nejistý.

"Dobře," zvolnilo se trochu napětí v Blackově tváři, načež se Draco jakž takž uklidnil díky opět přítomné dlani staršího muže na jeho rameni. Navzdory tmě měl Draco pocit, že v Blackových očích vidí něco jiného, že se v nich neodráží jen to, jak je Black rozladěný a možná naštvaný, ale…

Nepřemýšlel, nedbal na to, že jsou kolem nějací lidi a nedbal ani na to, jestli to bude Blackovi vadit. V jednu chvíli měl tak strašný strach, že ho ta Avada zasáhla, že… Potřeboval mu dát najevo, jak moc je šťastný, že je Sirius v pořádku.

Zprvu měl obavy, jestli se na něj za něco nezlobí, ale teď už jej přepadla bezuzdná radost, jíž se nechal na pár vteřin ovládnout a objal Blacka okolo krku. Přitisknul se k němu, vnímal, jak Sirius na moment strnul, než mu obtočil ruku kolem zad a hlasitě vydechl.

Taky se mu ulevilo… a moc, pomyslel si Draco, jehož do nosu udeřila Blackova vůně, málokdy patrná, ale právě tady, venku, jako by vynikla. Cítil ji, cítil pohyby Siriusova hrudníku, cítil, že jsou oba živí. Nechtěl ani pomyslet na to, že něco podobného se ještě bude muset opakovat. Čemu se to upsal? Sakra čemu?!

Chtěl jsi ho chránit… A budeš ho chránit! Pro to, co máte! Pro tyhle chvíle, kdy ty ho pevně držíš a on tebe ještě pevněji. Pro tohle.

"Ztráty?" vytrhl mladíka z přemýšlení ženský hlas.

Pustil Siriuse a kousek od něj poodstoupil, neschopen se mu podívat do očí poté, co zapomněl, proč sem vlastně přišli. Že ho chtěl chránit a přitom… Raději se zaměřil na onen hlas, který patřil mladé dívce s růžovými vlasy. Jak jen… Tonks… něco takového. Viděl ji na setkáních několikrát, ale moc pozornosti jí nevěnoval.

"Leroy a Jenkins," odpověděl Pastorek, načež si Draco uvědomil, že celá jejich skupina, tedy s výjimkou padlých, se seskupila kolem něj a Siriuse. Kolem něj, když objímal Siriuse.

Navzdory tomu, že se zde řešily vážnější věci, tak mladíkovi zrudly tváře. Srdce mu bušilo jako splašené už nějakou dobu, takže to ani nezaregistroval. Váhavě se zadíval na Blacka, který se nadále tvářil rozladěně, leč rozhodně se nezdálo, že by se jakkoliv styděl za to, co se stalo před chvíli.

"Kolik jich uprchlo?" zavrčel Sirius, čímž konečně odpověděl na Dracovu otázku, proč je tak naštvaný.

"Dost," zabručel Moody. "Další útok přijde brzy."

"Brumbál už to odkládá moc dlouho," štěknul Black a schoval hůlku. "Čím dříve s nimi skoncujeme, tím lépe."

"Mluvíš o tom, jako by to bylo něco jednoduchého," ozval se znovu Pastorek. "Kdyby se nerozhodli ustoupit, kdoví, kolik z nás by to přežilo."

Draco se zachvěl pod tíhou těch slov.

"Ostatní už jsem poslal domů, o Leroye a Jenkinse se postarají na Ministerstvu," uzavřel krátkou debatu Moody natolik nevrle, že už ani Sirius si nic nepřisadil. "Sejdeme se zítra večer na Grimmauldově náměstí."

Všichni svorně přikývli včetně Draca, tiše se rozloučili a postupně se přemístili.

"Malfoyi," oslovil Moody mladíka, ještě než se sám odebral pryč. Draco na něj s mírnými obavami, ale spíše s únavou v očích pohlédl. Jestli mu chce vynadat, tak prosím, nějak mu to bylo jedno. "Mohlo to být horší."

Ačkoliv ono zabručení z Moodyho strany příliš pochvalně neznělo, Draco si zaskočeně uvědomil, že se mu po tváři rozlil malý úsměv, který mu zmizel až poté, co se octli zpátky v Blackově domě. Přemisťování nemělo příliš blahý vliv na Dracův žaludek, trochu se mu motala hlava, ale jakmile se dopotácel k židli a sedl si, ulevilo se mu.

Avšak třas celého těla zmínit nedokázal. Mohlo to být únavou, mizejícím adrenalinem, doznívající panikou, možná vším dohromady. S lokty na kolenou seděl a třásl se, a že přes něj Black přehodil deku, toho si všimnul nejspíše až dlouho poté, co se tak stalo.

"Díky," zamumlal přesto a přitáhl si ji co nejvíce k sobě. Na stole se v jeho blízkosti objevil čaj, z něhož se ještě kouřilo. A voněl tak lákavě, že se po něm mladík ihned natáhl, objal jej dlaněmi a opatrně se z něj napil. Byl horký, ale už ne tolik, aby si popálil jazyk. Polkl několik doušků, teplo se mu rozšířilo tělem až do konečků prstů.

"Vedl sis dobře."

S hrnkem stále v rukách Draco obrátil pohled k Blackovi, který se usadil na židli vedle něj. Vrásky měl zřetelnější než kdy dřív, v očích zvláštní prázdno. Mladíkovi se zachtělo jej znovu obejmout.

"Vždyť jsem…"

Draco mu vážně chtěl oponovat, vážně mu přišlo, že ve chvíli, kdy se zajímal jen o tu Avadu, že… že to byla chyba, ale Black odmítavě zavrtěl hlavou.

"Netrap se tím. Pouč se z toho, ale netrap se, protože až do té chvíle sis vedl mimořádně," vkradlo se do Blackových očí teplo. Myslel to vážně. "Víš… tímhle přesně jsem myslel to, že tam budu s tebou. Když jsi přestal dávat pozor, bránil jsem tě," promlouval Dracovi do duše. "Stejně jako jsi chránil ty mě, když se ten Smrtijed dostal za má záda. Kryl jsi mě. A moc dobře."

Draco se neubránil potěšenému úsměvu. Blackova slova hřála podobně jako doušek jím připraveného čaje.

"Jsem rád, že jsi v pořádku," vyhrknul Draco omámen emocemi, vyvolanými Blackovým proslovem a vůbec jeho pohledem, náhle vřelým a jemným, jenž se změnil v téměř dojatý.

Draco nevěděl, co má očekávat, proto zadržel dech, když se Black pohnul a jeho dlaň se octla v Dracově zorném poli, načež se usadil na jeho tváři. Palec jej pohladil po líci, Blackovy modré oči po duši. Srdce mu poskočilo, známé vibrace v oblasti bříška jej činily ještě malátnějším, než byl.

Blackovy oči… nemohl od nich odtrhnou pohled, viděl v nich toho tolik, topil se v nich, topil se v jejich laskavosti, v jejich něze… Znovu ten pohyb palce a Draco se vnitřně rozpadal. Touha Blacka políbit se dostala znovu na povrch, prahnul po tom, prahnul po Blackově lásce, ale stejně se s potlačovaným vzlykem spokojil s tím, když se starší muž postavil, prsty prohrábnul Dracovy vlasy a nechal jej, aby zabořil tvář do jeho košile. Dál jej hladil a byl tady pro něj, dokud se třas z mladého těla nevytratil.

"Draco…" ozval se Blackův hlas a zněl nebývale… křehce? "Jestli chceš, budu… budu spát u tvojí postele. Přeměním se v Tichošlápka a budu u tebe, jestli mě budeš potřebovat."

Draco jen stěží potlačil vzlyk, jak jej dojetí zasáhlo v plné vlně. Hrudník se mu svíral a plíce jej bolely z nedostatku vzduchu. Přitisknul se k Blackovi ještě blíže a doufal, že to Nebelvírovi bude stačit jako odpověď.

Ruka v blond vlasech se znovu pohnula.

"Tak dobře."

Ačkoliv mu Ohnivá whiskey chutnala, stejně jako při prvním doušku se zachvěl a zašklebil, žár se mu z krku rozšířil do hrudníku. Když pak skleničku odložil a vyhledal pohledem Blacka, očekávaje, co se bude dál dít, ten právě vytahoval svou hůlku, zazubil se na Draca a mírně jí švihl. Z jejího konce vytrysklo několik tenkých, zářivých plamínků, následovaly je delší, jež se rozletěly do všech stran, po chvilce tlumeně bouchly a roztříštily se na mnoho dalších pestrobarevných jiskřiček, které pomalu spadaly dolů.

Draco už tyhle miniaturní ohňostroje viděl, ovšem dříve je sám provádět nesměl. Ale u Blacka doma?

S dychtivým výrazem rovněž tasil hůlku.

"Stačí se v duchu soustředit na slovo Vermillion a třeba barvu, pokud chceš, aby jiskry měly jen jednu," informoval jej Black a zatímco sám v tvoření jiskřiček pokračoval, zároveň po očku Draca sledoval. Tomu se po pár vteřnách kouzlo povedlo, a tak se jejich okolí zanedlouho zaplnilo bouchajícími, jiskřícími a svítícími nemysly, na nichž mohl mladík oči nechat.

Bylo to jednoduché kouzlo, ale jeho efekt se mu líbil. Že ale není Vermillion úplně neškodné pochopil vzápětí, kdy se Black odvážil použít jeho silnější verzi, nicméně asi nečekal, o kolik silnější v konečném důsledku bude. Jakmile chytl závěs společně s potahem křesla, oba na sebe v mírné panice pohlédli, Draco ale brzy zaregoval kouzlem, které bezpečně ovládal. Ovšem očividně jen ve stavu střízlivém…

"Hůlky člověka asi méně poslouchají, když má v sobě dvě sklenice whisky, že?" otázal se blonďák zaskočeně, ruku s hůlkou jako ve snu dávaje dolů.

Jeho Aquamenti nejenže uhasilo veškeré známky ohně v pokoji, příliš mocná vlna ale spolehlivě zmáčela i je samotné. Draco potřásl hlavou, nakonec si ale musel mokré prameny vlasů odhrnout z tváře ručně. Rozmrzele se podíval na Blacka, co ten na to poví. Už první pohled na něj však v Dracovi vyvolal hihňání.

Zpravidla vlnité vlasy měl Black připlácnuté k hlavě, díky jejich délce mu zakrávaly kompletně celou hlavu a z konečků mu crčela voda.

"Vypadáš jako zmoklá slepice," chichotal se Draco infantilně a neměl absolutně žádné ambice s tím přestat. Slabý hlásek jeho svědomí mu napovídal, že toho bude druhý den litovat, že se chová jako šašek a ne jako zodpovědný mladý muž, whisky ale udělala své, a když si Black vlasy odhrnul a Draco tak mohl vidět, že mu i z vousů kape voda, přičemž se tváří jako by právě spolk tu nejkyselejší věc z Medového ráje, začal se nezřízeně smát.

Svalil se na gauč a držel se za břicho, zatímco Black si cosi mumlal, než se zahleděl na Draca pořádně.

"No, ty nevypadáš o moc lépe," uchechtl se a prohrábl už trochu zklidněnému Dracovi vlasy.

Mladík, opřený hlavou o opěradlo gauče, upíral šedé oči k Blackově tváři, dech se mu postupně vracel do normálu, tím gestem ale Nebelvír způsobil, že srdce Dracovi dál tlouklo jako splašené. Jak jen by to bylo snadné… přisunout se těch pár centimetrů k němu, honilo se mu hlavou, zatímco nemohl odtrhnout zrak od těch šibalských jiskřiček v Blackově pohledu.

Připadal si strašně zvláštně, zvláštně ztraceně v tom okamžiku, kdy je nic netrápilo, kdy jim alkohol pomohl myšlenky na zítřek a včerejšek vytěsnit z hlavy. Zůstala jen přítomnost. Příjemná, veselá, zdánlivě bezstarostná, leč stále po něčem prahnoucí, chtějící víc, čekající, snad loudící…

Nebyl si jistý, jestli to v Blackově tváři opravdu vidí, nebo je to výplod jeho omámené mysli, jestli viděl, jak Nebelvírovy oči těkají mezi těmi Dracovými a jeho rty, možná jeho promočenou košilí, nebyl si jistý, ale kdyby… kdyby… chtěl… chtěl k němu blíž, chtěl… chtěl ho. Moc.

Zachvěl se pod tím návalem touhy, který zasáhnul jeho tělo, starší muž si to ale vyložil jinak, jeho takřka hladový výraz se v okamžiku změnil na starostlivý. Zvážněl a vrhnul na mladíka vysoušecí a ohřívací kouzlo, přičemž až po jeho účinku si Draco uvědomil, že mu skutečně zima byla. Možná to nebyla touha, možná se jen klepal zimou, možná ani ten Blackův výraz...

Black jej nenechal se užírat pochybami, jelikož plně přitáhl Dracovu pozornost, když se usadil, už také perfektně vysušený, vedle něj, pozvedaje paže na Dracově straně. Mladík raději mrknul na Siriusovu tvář, jejíž poloúsměv jej povzbudil v tom, aby se pohnul a opřel se o Blackův bok. Silná paže jej pak objala a přitiskla k němu, Draco si položil líc na jeho hrudník a užíval si ten moment, kdy se mu tělem šířili klid a pocit bezpečí. Než usnul, ucítil znovu ve vlasech Siriusovu dlaň, tu svou umístil na jeho zvedající se a klesající hrudník.

Takhle by to mělo být častěji, prohnalo se mu unavenou myslí. Spokojeně zamručel, přitisknul se k druhému muži snad ještě více a přijal to, co mu Black v tu chvíli nabízel. A navzdory tomu, že chtěl víc, byl mu za to nesmírně vděčný.

XXXXX

Do nového roku se Draco probudil s mírnou bolestí hlavy, se kterou mu ale zkušený alkoholik Sirius Black dokázal pomoci a doporučil mu do sebe během hodiny nalít litr vody, nad čímž se sice mladík pozastavil, rozhodl se však Blackovu radu vyzkoušet, čehož nelitoval. Starší muž se naopak zdál být naprosto v pořádku, akorát si ihned po opuštění gauče zanadával na bolavá záda.

Byl to ale jeho nápad, spát vsedě, pomyslel si Draco trochu škodolibě.

"Dneska máš volno, trénovat budeme až zítra," oznámil pak mladíkovi, když se zastavil uprostřed místnosti, jako by uvažoval, jestli se usadit ke stolu nebo si jít zase lehnout. "Potřebuju si taky odpočinout," ušklíbl se.

Draco přikývnul. Sice by chtěl cvičit co nejčastěji, ale jestli se Black necítil… Nějak se zabaví, vždyť si může prostě déle číst, pak si zacvičit a třeba si i zdřímnout, protože ani on si upřímně nepřišel úplně fit.

Sirius už odešel, když se na stole objevila snídaně. Draco se tedy v hlavním pokoji ještě chvíli zdržel, po příchodu do pokoje se mu jaksi zachtělo zívat, takže se ani nebránil pomyšlení na postel. Převlékl se do pyžama a následujících pár hodin prospal, odpoledne si pak četl. S blížícím se večerem, nic zlého netuše, se ze spodního patra začlo ozývat několik vzrušených hlasů včetně Siriusova.

To už mladík knihu odložil a s knedlíkem v krku vzápětí otevřel dveře, na něž někdo netrpělivě bušil.

"Voldemort zaútočí na Runswick, kouzelnickou vesnici na severu Anglie," sdělil mu Sirius, jakmile jej Draco pustil dovnitř.

Vypadal rozrušeně, nervózně těkal pohledem po místnosti, dokud se nezahleděl blonďákovi do očí.

Draco polknul, když mu došlo, proč tady Sirius je. A co po něm žádá. Co po něm žádá Řád.

"Neměla by to být velká akce, ale nemáme moc času se zorganizovat. Čím dříve tam budeme, tím lépe," pokračoval zcela vážným tónem, jenž Draca rozechvěl. "Cítíš se na to?"

Mladík znovu polknul a přikývnul. Měl strach, ne že ne, ale musel jít. Nemohl nechat Blacka jít samotného.

Nepochyboval, že by si bez něj poradil, ale on by se tady zbláznil obavami. Potřeboval tam být s ním.

"Tak na sebe něco hoď, vezmi si hůlku a přijď dolů."

Draco znovu přikývnul, zdřevěnělé končetiny však jen s velkými obtížemi přiměl, aby se pohnuly směrem ke skříni. Špatně se mu dýchalo, mysl měl ale jasnou.

"Draco," ucítil na rameni pevný stisk, Black stál blízko. Cítil jeho přítomnost. Podíval se na něj, modré oči přetékaly city. "Budu pořád s tebou, jasné?"

Mladík na tváři vyloudil slabý úsměv, který zřejmě Blackovi stačil, protože mu ještě jednou stiskl rameny a nechal jej o samotě. Ono gesto ale Dracovi dodalo potřebnou sílu k tomu, aby znovu získal vládu nad svými činy. V mžiku si přes košili oblékl černé sako, zvolil starší boty, kalhoty stejně měl všechny stejné, takže těmi se nezabýval, za opasek si zasunul hůlku a…

Nezapoměl by, ani kdyby se nepřipomenula. Nezbeda vypískla z klece, kde kupodivu způsobně seděla. Draco k ní zamířil a s citem ji pohladil po hlavičce, hrudník se u sevřel nad tím, jak vděčně se na něj sovička zadívala. Její pohled byl skoro až povzbudivý, jako by jej ujišťovala, že všechno dobře dopadne. Možná si to nalhával, přeci toho tolik nemohl vyčíst z pohledu jedné mrňavé sovy, ale přesto se přistihl, že se cítí lépe.

Když za sebou pak zavíral dveře pokoje, adrenalin mu už kolikal žilami, prsty jej téměř svrběly touhou sevřít hůlku a bojovat. Seběhl schody a vešel do hlavního pokoje, dech zrychlený, tep rovněž.

"On vážně přišel," zabručel Moody nevrle, načež Siriusovým směrem dodal: "Hlídej si ho dobře."

Z Moodyho tónu Draco nedokázal usoudit, jestli z něj nemá Sirius spustit oči proto, aby jej mohl chránit, nebo mu případně znemožnit, aby akci sabotoval. Možná ještě pořád věřil tomu, že je zrádce, pomyslel si Draco a vlna hořkosti jen posílila jeho chuť se v akci ukázat v dobrém světle.

Pak už snad všem sklapne!

"Všichni ví, kam se přemisťujeme?" zeptal se Moody, počkal, až všichni s výjimkou Draca přikývnou, načež přidal rozkaz: "Jdeme!"

Přítomní kouzelníci, které Draco ani nestihl rozeznat, jelikož se zalekl faktu, že netuší, kde je nějaký Runswick, se začali přemisťovat. Mladíka od vzrůstající paniky opět zachránil Sirius, který se postavil těsně vedle něj. Draco k němu vzhlédl v naději, že mu osvětlí, co se děje.

"Já se přenesu s tebou, nestrachuj se," mrknul na něj a položil mu ruku na rameno. "Budeme tam těsně před Smrtijedy, proto se hned po dopadu schováme. Chvíli je necháme na pokoji, spočítáme si je a mezitím jim dopřejeme pocit, že je nikdo nesleduje. Teprve potom zaútočíme, jasné?"

Draco se nevzmohl na nic jiného než přikývnutí. Třásl se, strach se nevytratil, odhodlání v něm ale vřelo pořád.

"Až tam budeme…" ztišil trochu Sirius hlas, vkradlo se mu do něj cosi, co Draca zasáhlo někde hluboko uvnitř. Visel na každém dalším Siriusově slově. "Musíš mě za každou cenu poslechnout. Řeknu skryj se, skryješ se. Řeknu uteč, utečeš."

Mladík polknul, ale znovu bez řečí souhlasil.

"Dobře," kývnul tentokrát Sirius, sevřel Dracovo rameno a v tom momentě se přemístili do Runswicku. S nepříjemným pocitem v podbřišku se mladík náhle octnul na potemnělé zahradě u domu. Rozhlédl se, než mu ale oči stačily přivyknout tmě, Black už ho někam táhl. Nebránil se a nechal se dovléct až k nějaké kůlně, do níž se oba dostali dírou po vylomených prknech.

Zatuchle to v ní páchlo, do nosu jej udeřily i další nepříjemné pachy, nebyly však příliš silné, takže mladíkovi nebránily v soustředění se na to, co je mělo čekat. Pozorně se rozhlédl i po tomto dřevěném příbytku, kde toho ale moc k vidění nebylo, jen pár skelnic na policicích a možná na zemi zahlédl cosi připomínající zahradní náčiní.

"Už jsou tady," syskl Sirius.

Draco se postavil těsně vedle něj, aby se také mohl podívat mezerou mezi prkny. Viděl je, ovšem stejně jako asi deset Smrtijedů poutala jeho pozornost Blackova blízká přítomnost. Starší muž jej totiž pustil před sebe, nechal jej nakukovat škvírou, zatímco on sám zůstal stát za ním, hrudník přitisknutý k Dracovým zádům a dýchal mu na krk tak dlouho, dokud jej Draco opět nepustil k jeho miniaturní pozorovatelně.

"Jak poznáme, kdy máme zaútočit?" zašeptal mladík, snaže přimět svou rozháranou mysl a především poblázněné tělo, aby se soustředilo na opravdu důležité věci jako třeba partičku kouzelníků, co jim půjdou po krku.

Sirius vytáhl ruku z kapsy a rozvinul dlaň, kam vzápětí padl Dracův pohled.

"Rozvibruje se, jakmile dá Moody pokyn," odpověděl Nebelvír a schoval lehce světílkující kamínek zpět do útrob saka.

Vteřiny se táhly, přecházely v minuty a stále se nic nedělo. Draca to mimořádně nervovalo. Chtěl už něco podniknout, něco udělat, místo toho musel čekat a dle Blackova výrazu, měli na tohle protahování stejný názor. Starší muž vypadal napjatě, čemuž se Draco nedivil, sám na tom byl podobně, ovšem vyloženě strach z Blacka nevyzařoval.

"Na co se čeká?" vyštěkl nakonec mladík netrpělivě, hlas mu přeskočil a mimoděk se zatřásl.

"Moody se asi chce ujistit, že nás nepřekvapí svým příchodem někdo další," odvětil tlumeně Black a podíval se stranou na Zmijozela, jenž se zadní částí těla opíral o desku stolu, jednu ruku v kabátu, druhou zatnutou v pěst. "Už to nebude dlouho trvat."

Draco přikývnul a zkousnul si ret, v pěst zatnutou ruku si ani neudomoval. Cítil, jak se mu svírá hrudník, jako by plíce odmítaly plnit svou funkci, na moment se mu dokonce zatočila hlava a myslel, že bude zvracet.

"Pojď," drapnul jej Black za rameno a přiměl mladík, aby se pohnoul, což Draca natolik vyvedlo z míry, že staršího muže bez jakýchkoliv otázek následoval.

Uběhlo jen pár dní od poklidného protestu aindroid, leč věci už byly dávno v pohybu. Connor přenechal iniciativu jiným, především pak Markusovi, a sám se vrátil do práce, kde si připadal užitečnější. Ne, to byl špatný výraz. V práci se cítil šťastný. Vyšetřování zločinů ho bavilo a doufal, že nikdo nebude mít problém s tím, aby v detektivování pokračoval.

Detektivování, pousmál se Connor nad tím výrazem. Než se stal deviantem, používal slova pouze ze slovníku, který do něj byl nahrán, ale teď? Vymýšlel si nová slova, vytvářel si nové asociace a vůbec jej velmi těšilo, že mu nikdo do procesů v hlavě nekecá.

Nekecá… Slangový výraz, užívat opatrně, nejlépe jen za účelem vzbudit u lidí určitého typu důvěru.

Nad definicí, jež mu automaticky vyskočila, se Connor opět pousmál, dále se nad ní ale nezamýšlel, jelikož na sobě ucítil pohled svého parťáka. Connor se na něj zaměřil, aby zjistil, že Hank Anderson sedí jako obvykle na své točivé židli, nohy má hozené na stole a tváří se neobvykle spokojeně. To Connora na jednu stranu zaskočilo, na druhou jej ale nesmírně těšilo, že má Hank dobrou náladu.

Hank nesnášel androidy a ti teď získali svobodu a rovnoprávnost, přesto něco Connorovi našeptávalo, že jeho parťák už dlouhou dobu neměl z něčeho takovou radost.

Connor mu věnoval úsměv, jenž mu Hank na půl huby oplatil a zároveň na něj mrknul, což Connora trochu vyvedlo z míry. Byl to projev náklonosti a porozumění… Náklonosti a porozumění, ano, to byly pocity, které znal, které… které cítil tehdy, když jej Hank objal. Když jej poprvé v životě někdo objal a dal mu pocítit, že mu na něm záleží. Zvědavě dál na Hanka koukal, snaže se vyhodnotit vlastní emoce, jež pro něj byly tak nové, intenzivní a zdánlivě nepochopitelné, přesto by nemohl popřít, že si je užívá. Že je prožívá a chce cítit ještě víc, chce poznat další a další emoce, ty krásné i ty méně krásné. Všechny.

"Connore."

Oslovený android zamrkal, uvědomil si, že znovu propadl vlastním myšlenkám, a vyjeveně se zahleděl na Hanka, který ukázal směrem za Connora. Detektiv se tedy otočil, aby za sebou spatřil člověka v šedivém obleku, jenž v ruce držel tablet a evidentně čekal, až si jej Connor všimne.

"Přejete si?" zeptal se jej Connor a otočil se k příchozímu čelem.

"Jste Connor RK800 #313 248 317 - 51?" položil muž první otázku věcným tónem. "Detektiv-asistent poručíka Hanka Andersona?"

"Ano, to jsem," přikývl Connor.

"Výborně," přikývl i příchozí a napřáhl ruku, "Jim Rooney. Mým úkolem je obejít všechny androidy, jež pracovali v této policejní budově, seznámit je s jejich možnostmi, pokud by zůstali na svých pracovních místech, plus řeším další drobné formality. Berte vše ale prosím pouze jako prozatímní řešení, přeci jen… Je to pro všechny trochu nová situace," vyloudil blonďatý muž na tváři malý úsměv, jenž mu Connor opětoval a pocítil vůči úředníkovi sympatie.

"Zastupujete nějakou novou organizaci nebo jste pověřen přímo vládou?" ozval se zpoza Connora Hank, jemuž se Rooneyho přístup nezdál dvakrát průhledný, a proto se i postavil, aby si příchozího lépe prohlédl.

"A vy budete asi Hank Anderson, nemýlím-li se?" pozvedl Rooney obočí, nicméně poklidně odpověděl. "Spadám přímo pod vládu. Před dvěma dny bylo vytvořeno oddělení pro integraci androidů, pročež musíme všechny androidy obejít a v podstatě si je nějak zaškatulkovat a rozdělit na ty, kteří by rádi za důstojný plat setrvali u jejich předchozí práce, kteří jsou ochotni zkusit jinou pozici a tak dále."

"No, jen aby…" zabručel Hank a odporoučel se zpátky do křesla. Connor se díval jak si znovu háže nohy na stůl, opírá a zavírá oči, nicméně bylo mu jasné, že Hank bude poslouchat každé slovo následujícího rozhovoru. Hřejivý pocit v hrudníku mu napovídal, že se mu Hankovo chování zamlouvá. Líbilo se mu, jak ho brání. Moc se mu to líbilo, přičemž si uvědomoval vděčnost, jež jej zalila.

"Tak, tedy, přejete si zůstat u policie na pozici detektiv-asistent?" položil první dotaz úředník.

"Ano," odpověděl Connor bez přemýšlení. Tušil, že se mu nyní otvírá brána příležitostí, které jej kdesi v hloubi… duše… lákaly, ale on chtěl jen jediné, a to vyšetřovat zločiny s Hankem.

"Dobrá," zapsal si Connorovo rozhodnutí Rooney na tablet. "Co se týče platu, o tom vám ještě pošleme zprávu, jelikož… Jste jediný android na této pozici a sám nevím, jaké finanční ohodnocení zasluhujete," přiznal Rooney. "Možná váš kolega by mohl určitou sumu navrhnout…"

"Podívejte se na mou výplatní pásku a tu zdvojnásobte," ozval se Hank, který opravdu poslouchal každé slovo.

"Kolik to bude?" zajímalo Connora a otočil se na Hanka.

"Prd!"

Connor nechápavě naklonil hlavu, jakmile ale Hank otevřel oči a ironicky se ušklíbl, androidovi došlo, že si poručík dělá legraci.

"Poznamenal jste si?" vrátil android pohled k úředníkovi. "Zdvojnásobte si prd a přesně tolik bych si prosil dostávat."

Ačkoliv Connor měl určitou představu o tom, jak vypadají dobré a špatné vtipy, přičemž ten jeho rozhodně do první skupiny nepatřil, nadšení se mu rozšířilo tělem, když na jeho poznámku zareagoval Hank pobaveným zafuněním.

Rooney s pozvednutým obočím cosi zapsal.

"Poradím se s ředitelem," řekl nakonec. "Vaším rozhodnutím setrvat u policie tedy odpadá několik dalších otázek, ovšem potřebovali bychom ještě vědět, zda potřebujete zařídit ubytování."

Connor zamrkal.

"Cože?"

"No, jestli vás máme klasifikovat jako řádného občana, potřebujete trvalé bydliště, kam vám bude chodit pošta, či kde vás můžeme v případě nutnosti zastihnout. Nemůžete zůstávat na pracovišti ani na venkovních nabíjecích stanicích, to by přeci nebylo důstojné, nemyslíte?"

"Samozřejmě…" přikývl Connor automaticky, ačkoliv vůbec nevěděl, co si o tom myslet. Vůbec jej nenapadlo, že se nebude moci prostě jen tak někde vypnout nebo nabít. Nebo možná ano, ale nebude tam moci zůstávat pořád, to by nebylo hodné občana… člověka…

"Můžeme vám nabídnout ubytovnu pro androidy, která vznikne během několika týdnů, leč pro začátek by bylo vhodné, kdybyste se měl u koho-"

"Bude bydlet u mě," nenechal úředníka domluvit Hank, jenž už seděl v křesle spořádaně, ale odsunul se na něm tak, že viděl dobře jak na Connora, tak na Ronneyho. "Jestli Connor chce, může bydlet u mě," zopakoval pevným hlasem.

Connor se připadal, jako by tál. Jako by se v něm veškeré napětí, veškeré pochybnosti rozpouštěly. A stačil mu k tomu opět Hank. Jeho přítomnost a jeho slova. Vděčné se na něj usmál a Hank na něj znovu rozverně mrkl, až v androidovi hrklo a spustilo další vlnu emocí včetně opravdu silné, velmi silné náklonosti, jež se přetvářela v něco jiného, mocnějšího, co doposud Connor nepocítil.

"Souhlasíte?" otázal se úředník Connora, který rázem přikývnul.

"Děkuji," zahleděl se pak svému parťákovi do očí, jež mu pár vteřin pohled oplácely, než se Hank zahleděl jinam. Connor v jeho výrazu spatřil cosi zvláštního, křehkého, za co měl tušení, že se Hank stydí a proto se mu není schopen nadále do očí dívat. Nechápal, za co se poručík stydí a umínil si, že se jej na to později zeptá.

"Výborně," poznamenal si úředník. "Co se týče vašeho vzhledu, o tom se budeme bavit až příště. Do té doby vám doporučuji, abyste se rozhodl, jak chcete vypadat. Změny vzhledu nejspíše nebude snadné regulovat, takže tato schopnost bude u všech androidů muset být vypnuta. Rozumíte?"

S tím Connor neměl problém. Zvykl si svou podobu v zrcadle a neviděl důvod, proč by potřeboval třeba jinou barvu vlasů.

"A poslední otázka se týká vašeho jména, Connore," oznámil úředník. "Jelikož každý android vašeho typu vypadá stejně a jmenuje se Connor, budete místo sériového čísla potřebovat příjmení. Napadá vás nějaké? Pokud nikoliv, dáme vám čas na rozmyšlenou."

Zaskočený Connor chtěl nejprve přijmout nabídku odkladu, leč pak si opět na sobě uvědomil Hankův intenzivní pohled. Tentokrát poručík Connorovým očím neuhnul. A Connor měl pocit, že přesně ví, na co jeho parťák myslí. Na co jeho spolubydlící myslí. Na co člověk, k němuž Connor pociťoval nesmírnou náklonnost, myslí.

"Anderson," promluvil android, aniž by z Hanka spustil oči, jelikož nemínil překazit ten moment mezi nimi. Ten moment, během kterého se Connor nerozhodl pouze přijmout příjmení, ale během kterého se k Hankovi připoutal a Hank k němu. Během kterého Connor skutečně uvěřil tomu, že jeho budoucnost se poutá k Hankovi, což v něm uvolnilo celou lavinu nádherných emocí.

Patřil k někomu ne proto, že za něj zaplatil nebo mu to někdo poručil. Ale protože sám chtěl.

"Connor Anderson," řekl Connor znovu a tentokrát se na úředníka podíval, vědom si toho, že se mu vnitřní rozpoložení promítá do očí, ale vůbec mu to nevadilo. Naopak na to byl hrdý.

"Jak chcete," pokrčil úředník rameny a jméno zapsal. "V brzké době vás budeme kontaktovat ohledně dalších formalit. Přeji hezký den."

Jakmile se Rooney odporoučel, Connor vrátil svou pozornost k Hankovi.

"Vážně u tebe můžu zůstat?" ujišťoval se android rozechvěle.

Hank potřásl hlavou a postavil se.

"Nedělej si starosti," položil Connorovi ruku na rameno a usmál se, načež zamířil ke svému stolu a otevřel šuplík, v němž se počal přehrabovat. "Sumo bude moc rád, že má společnost," dodal ještě.

"A ty?" zeptal se Connor přímo a připojil se k Hankovi u šuplíku, hledě mu do tváře, skloněné nad stolem. "Nebudu vadit tobě?"

Poručík se zarazil v pohybu a natočil hlavu k androidovi, jenž v jeho výrazu náhle nemohl číst tak jednoduše. Hank něco skrýval, jako by se něco snažil potlačit, nedat najevo, jako by se za něco styděl nebo si něčím nebyl jistý.

"Co bys řekl?" odpověděl Hank otázkou, leč jeho jemný tón vůbec nekorespondoval s tím, jak se před pár vteřinami tvářil. Náhle se jeho rysy rozjasnily city, ačkoliv jen na moment.

Onu otázku si Connor vyložil správně, přesto se stále nedalo říci, že by si byl jistý tím, co se děje.

"Hanku, abych byl upřímný, já…" začal, hledaje správná slova pro vyjádření toho, co cítil, přičemž si uvědomoval, jak nesnadné to je. Poručík konečně našel, co potřeboval, schoval nález do kapsy a počal věnovat androidovi plnou pozornost právě v momentě, kdy se Connor rozmyslel.

"Hanku, já nevím, jestli… Všechno je to tak nové… Jsem strašně zmatený," vykoktal, nervózní z Hankovy reakce na jeho šroubovanou mluvu. Detektiv jej ale jen zkoumavě pozoroval, čekal. "Hanku, já nevím, co cítím… Co bych měl cítit.

Nevím, jestli je to přátelství nebo…" zajíkl se, neboť ono slovo, jen původně mínil použít, se mu zdálo příliš… křehké. Příliš křehké na to, aby o něm polemizoval. Dříve nad tím neuvažoval, tak proč mu teď přišlo tak nádherné? Tak… výstižné.

Hank naklonil hlavu, zvláštní jemnost přítomna v pohledu modrých očí, díky nimž pomalu Connor získával jistotu, že poručík tuší, co mu chce říct.

Connor dál vyjeveně hleděl na Hanka, dávaje si dohromady své pocity se slovy, s jejich definicemi.

"Nebo lásku," dokončil tiše myšlenku, jakmile mu všechno do sebe zapadlo. Jakmile zjistil, že láska je to jediné slovo, kterým je schopen popsat tu intenzivní náklonnost vůči Hankovi.

"Connore," oslovil Hank androida, který byl zcela pohlcen tím poznáním, a do reality jej vtáhlo zpět právě až jeho jméno a mírný stisk na ramen.

Jako první věc si Connor uvědomil, jak moc blízko Hank stojí. Musel se přesunout, musel se záměrně postavit Connorovi čelem a dotknout se jej. Android na poručíka zíral, polknul a snažil se vstřebat signály, jež mu jeho tělo vysílalo. Signály být Hankovi ještě blíž.

"Connore, můžeš být zmatený a co se týče emocí nezkušený, ale…" odmlčel se na Hank, pohled mu krátce padl na Connorovy rty. "Ale jestli mě chceš…"

Nedokončená věta Connor nevyvedla z míry. Přesně věděl, co tam doplnit. Viděl to v Hankově tváři. V jeho očích.

Sotva znatelně přikývl, ústa snad na základě instinktu pootevřel. To Hankovi naprosto stačilo. Mluvit o emocích nikdy neuměl a jednání pro něj bylo jednodušší. Natočil hlavu a s citem přitiskl rty na Connorovy, jež na první dotek nepatřily člověku, ale i tak byly jemné a měkké a váhavé v opětování polibku. Connor opatrně pohnul svými ústy pro Hankovým, čímž si vysloužil nejen povzbudivé stisknutí ramene, ale především pak hřejivou vlnu, jež jej cele zasáhla a usadila se mu v hrudníku, kde jej svírala, nutila se do polibku pousmát a zavřít oči, aby si dotek Hankových rtů na svých vychutnal ještě víc, aby si tu chvíli vtiskl do paměti.

Jeho dlaň opět na základě nějakého instinktu vyhledala tu Hankovu, jež jej uvítala ve své. Když se od něj poručík mírně vzdálil, Connorovi trvalo nějakou dobu, než se vzpamatoval a otevřel oči, téměř hloupý úsměv si však z tváře smazat nedokázal.

"Měli bychom jít domů, než na nás začnou prodávat lístky," ušklíbl se Hank a rozhlédl se kolem, kde jak si Connor vzápětí stačil povšimnut, se shromáždilo pět jejich kolegů, kteří si šuškali a zvědavě na ně koukali. Jedna z policistek si dokonce utírala oči od slz.

Connora ale ani to z míry nevyvedlo. Byl příliš opilý emocemi, příliš šťastný. Příliš zamilovaný. A pak mu došlo, co Hank řekl.

"Domů," zopakoval a vrátil pohled k Hankovi, jenž sice už znovu nasadil nerudnou fasádu, aby si snad o něm někdo z oddělení příliš dlouho nemyslel, že má city. Leč ruka, ve které stále svíral tu Connorovi, jej prozrazovala na plné čáře.

"Domů," přikývl Hank a zvedl Connorovu dlaň, otočil ji vnitřní stranou vzhůru a položil na nic klíč. "Věděl jsem, že ten zmetek v tom šuplíku musí být," dodal na vysvětlenou.

Connor se na klíček překvapeně díval a možná by se na něj díval dál a vůbec nevěřil tomu, co právě Hank učinil, kdyby ho zmíněný poručík nešťouchl a následně nezačal rukou umístěnou na Connorových zádech tlačit z místnosti pryč. A dotlačil ho až do výtahu, kde po nich systém vyžadoval ověření totožnosti.

"Poručík Hank Anderson," ozval se jako první Hank, jenž následně věnoval významný pohled vedle něj stojícímu androidovi.

"Detektiv-asistent Connor RK800 #313 248 317 - 51," zadeklamoval Connor své sériové číslo.

"Neplatná identita, idenfitikujte se znovu prosím."

Android se zaraženě zadíval na počítat a chystal se své jméno zopakovat, v tom se mu ale o dlaň, v níž svíral klíč, otřela jiná. Lidská. Hankova.

Pousmál se.

"Detektiv-asistent Connor Anderson!"

Siriuse Dracovo rozhodnutí příliš nepřekvapovalo. Viděl, jak se mladík snaží zlepšit, a viděl i to, že se opavdu zlepšuje ve všem, do čeho se pustil. Pár následujících dní spolu v již téměř liduprázdném domě trénovali, zkusil Dracovi ukázat několik útočných kouzel, která byla velmi užitečná, v konečném důsledku ale pro nepřítele neškodná, přičemž blonďákovi po nedělalo pokusech nedělalo problém ani jedno z nich.

Když jej Sirius během kouzlení pozoroval, byl s mladíkem skutečně spokojený a přistihl se, jak se potěšeně usmívá. Dracův postoj vyzařoval klid a soustředění, natažená paže se mu netřásla, s hůlkou pak švihal energicky, ale vždy jen tak, aby zbytečně neplýtval silami. Pro vrhání kleteb si vypracoval v podstatě taneční kroky přesně tak, jak mu kdysi poradil.

Nedala se mu upřít ladnost, přemítal Sirius, zatímco na Draca koukal. Nedokázal momentálně ale odhadnout, nakolik si bude schopen své dovednosti přenést přímo do akce. Někdy na tyhle postoje a poskakování prostě není čas. Někdy je třeba jednat okamžitě a uchýlit se třeba i ke smrtící kletbě, o níž si rovněž nebyl jistý, jestli ji vůbec Draco bude mít odvahu použít.

Nevyžadoval to po něm, sám by byl raději, kdyby ti hajzlové skončili v Azkabanu, ale někdy… někdy to jinak nejde. Když bude mít v boji Draca po boku, bude ovšem potřebovat vědět, jestli jej mladík bude ochoten krýt i Avadou, protože ta jako jediná představovala jistotu, že se dotyčný nepokusí o další útok.

"Blacku…?"

Oslovený muž zamrkal a upřel svou pozornost k Dracovi, jenž na něj trochu nejistě koukal, paži s hůlkou svěšenou podél těla. Zřejmě čekal na další pokyn, který ale od zasněného Siriuse nedostal.

"Draco… přemýšlel jsi už o použití Avady?" šel vzápětí přímo k věci, když ale viděl, jak mladík vykulil oči, spěšně dodal: "Když staneš proti Smrtijedovi, nikdo ti nebude vyčítat, že ho zabiješ. Ale stejně tak se nikdo nepodiví, když ho jen omráčíš. Já bych jen rád věděl, co od tebe spíše můžu čekat…"

Draco na něj jen koukal, trochu se upokojil, bylo však vidět, že přemýšlí.

"Sedni si, jestli potřebuješ, pro dnešek stejně končíme," informoval jej starší muž, počkal, než se mladík usadí do křesla, načež sám začal vracet nábytek na původní místo.

"Už jsem o tom uvažoval," ozval se Draco po chvíli. "Znám zaklínadlo… kdo by je neznal, ale… Je spousta nepříjemných kleteb a kouzel, kterými lze protivníka vyřadit z boje. Viděl jsem to na vlastní oči…"

To Siriuse zarazilo. Spravil poslední kolekci talířů, které se Dracovi podařilo během cvičení roztřískat, a posadil se kousek od mladíka.

"Co jsi viděl?" optal se mírně.

Draco k němu vzhlédnul, v očích prožitou hrůzu, pod ní skrytou lítost a výčitky.

"Než zaútočili Pansy a ostatní na mě, zabili Adriana Puceyho. Místo Avady použili spoustu jiných kleteb, které samy o sobě smrtící nejsou, ale… Kdybych se pohnul včas, možná…"

Sirius položili Zmijozelovi ruku na rameno a s citem stisknul, neřekl však nic. Neznal všechny podrobnosti, možná by sám reagoval jinak, možná by se na ně vrhnl navzdory přesile, ale možná by také na místě zemřel. A ze svých vlastích sobeckých důvodů byl Sirius vděčný za to, že Draco dostal strach a raději zvolil útěk.

"Když mě uviděli, zpomalil jsem je pomocí Aquamenti," dodal mladík. "A je spoustu dalších kouzel, kterými jde soupeře zneškodnit nebo zpomalit."

"To ti docela věřím," neopustil si Sirius poznámku, nemyslel ji ale zle, vždyť sám znal kouzel s nepříjemnými účinky od přičarování prasečího ocásku po Levicorpus. "Takže mám počítat s tím, že Avadu…"

"Použiju," přerušil jej Draco, který se znovu díval momentálně zaskočenému Blackovi přímo do očí. "Pokud…" zaváhal, vzápětí jako by se sebral a pevným hlasem dodal: "Pokud to bude na tvou… ochranu."

Jak jen měl toho kluka rád, prolétlo Sirisovi hlavou, když ta slova uslyšel. Nemohl se bránit pocitu dojetí. Ano, Draco právě řekl, že kvůli němu je ochoten zabíjet, z čehož by asi neměl být nadšený, takové věci… takové věci se neříkají nahlas, ale jemu to bylo srdečně fuk. Jestli měl někde v hloubi duše pochybnosti o Dracově loajalitě, teď se všechny vytratily a zůstala jen důvěra.

Byl to mladý Zmijozel, nezkušený v boji a snadno pohltitelný strachem, ale přesto mu Sirius důvěroval.

Draco sklopil pohled k hůlce, s níž si pohrával.

"Neumím si představit, že kdyby se tě někdo pokusil uřknout Avadou, tak bych… mu udělal z nohou želé," zamumlal blonďák způsobem, že ho Sirius jen ztěží slyšel.

"Nápodobně, Draco," stisknul mu Sirius znovu rameno, v hlase však nezaměnitelnou něhu. Mladíkův plachý úsměv mu byl odměnou a Black zase jednou v duchu kroutil hlavou nad tím, jak daleko se spolu za těch několik měsíců dostali.

"Pil jsi někdy Ohnivou whisky?" zajiskřilo to v modrých očích.

"Je mi patnáct…" opáčil Draco a zatvářil se nesmírně nevinně, jako by v životě o alkoholu ani neslyšel, ani jej z oken vlaku neviděl.

"Mně třicet pět," pokrčil rameny Black, na Dracův výraz ve stylu Co to sakra meleš, ty vořechu? dodal: "Myslel jsem, že si chceš sdělovat naprosto nepodstatné informace."

Draco protočil oči.

"To je jedno, jestli chceš, dnes večer ti naliju. Chceš přece alespoň trochu oslavit příchod Nového roku, ne?" mrknul na něj Sirius. "To jsem si myslel," zašklebil se, když mladík nakonec přikývnul.

"Tak fajn, zajdu pro láhev a skleničky, ty sem přines rádio a krabici s kazetami… Zkusíme se podívat, jestli je tam ještě něco poslouchatelného," rozdělil Sirius úkoly. "Pokud tedy chceš se mnou trávit čas," zarazil se, než se vydal pro whisky, jež jej takřka volala k sobě. Měl na ni chuť od chvíle, co ji Arthur zmínil, nicméně tehdy se k jejímu vypití nedostali.

Sice nepočítal s tím, že by Draco jeho nabídku odmítnul, ale přeci jen se chtěl ujistit, že ho do ničeho nenutí.

"Rád," usmál se Draco potěšeně a zamířil do Blackova pokoje, zatímco starší muž odlevitoval láhev i skleničky ke stolu před krbem, kde se za chvíli opět oba usadili.

"Vyber si něco, co se ti líbí podle obalu," mávnul Sirius rukou ke krabici s několika kazetami, kterou Draco poslušně přinesl. Než starší muž rozlil whisky do skleniček, mladík se přehraboval v krabici, prohlížel si jednu kazetu po druhé, až nakonec jednu vytáhl z obalu a vložil do rádia. Neozvala se zrovna energií nabitá hudba, spíše pomalejší balada. "Proč sis vybral zrovna tuhle?" otázel se po pár vteřinách poslechu zvědavě a posunul jeho směrem jednu ze sklenic. "Je silná, tak to nepřeháněj," poradil mu ještě.

"Díky," přikývnul mladík, k tekutině přičichl a trochu se napil.

Když se dle očekávání zakuckal, Sirius se jednoduše musel uchechtnout, ocenil ale, že se Draco přesto napil alespoň trošičku ještě jednou, tentokrát bez úhony.

"Ohnivá je slabé slovo," pronesl přiškrceným hlasem, což Siriuse znovu pobavilo. Po odkašlání se vrátil k Blackově otázce: "Nevím… Líbil se mi název kapely. Guns N' Roses… Zní to hezky. A líbily se mi i názvy písniček."

"Třeba?" vyptával se dál Sirius, rozvalený v křesle a spokojeně upíjející Ohnivou whisky.

Draco pokrčil rameny a bloudil očima po pokoji.

"Knockin' on Heaven's Door?" pokrčil rameny.

Sirius postřehl, že o tom Draco asi moc nechce mluvit, respektive to z něj tahal jako z chlupaté deky.

"Co si zahrát šachy?" navrhnul a Dracovo obočí vyletělo vzhůru, skoro mu ani plocha jeho čela nestačila.

Sirius si na oko uraženě odfrkl.

"Mám i jiné záliby než pronásledování krys po domě," zamrmlal a upil whisky.

"Dobře," zajiskřilo se v šedých očích. "Když mě tady takhle opíjíš whisky, tak možná máš i šanci mě porazit."

"Dávej si pozor na jazyk, užovko," nafoukl se Sirius. "Z naší party mě nikdo v šachách neporazil."

Pod Dracovým pochybovačným pohledem ale velmi rychle splasknul a zahleděl se do své skleničky, pokračuje v blbnutí pak neochotě připustil:

"Tak dobře, kromě Remuse mě nikdo neporazil. A možná sem tam James nade mnou vyzrál, když jsem neměl svůj den…"

Dracovo uchechtnutí mu vyloudilo rovněž úsměv na tváři, a když se znovu zadíval do šedých očí mladíka před sebou, měl z toho všeho dobrý pocit. Těšil se z času stráveného s Dracem, srdce jako by mu v těch chvílích bušilo s větší lehkostí, jako by se problémy světa v těch chvílích zdály méně hrozivé, překonatelné.

"Accio šachy," dotkl se své hůlky letmo, aby vzápětí chytal dřevěnou bednu, přiletivší z rohu pokoje. "Černé nebo bílé?" otázal se Draca, přestože mu byla Dracova volba jasná.

"Výhodu prvního tahu může dobrovolně poskytnout snad jen Nebelvír," potřásl Draco hlavou.

"Ale v případě jeho prohry nebude potupa tak velká jako ta Zmijozelova," zadíval se Sirius na Draca vyzývavě, načež se mladík ponořil do svých strategických úvah a Sirius… holt se snažil, aby neprohrál směšně rychle.

XXXXX

Půlnoc se blížila, v rádiu hrála již třetí kazeta a Draco právě zvítězil v třetí hře za sebou.

"Já tomu nevěřím," kroutil Black hlavou nad tím, jak bravurně mladík šachy zvládal i pod vlivem. "Kde ses to naučil?"

Draco pokrčil rameny.

"Byla to jediná hra, kterou se mnou byl otec ochoten hrát," přiznal a dopil druhou skleničku Whisky. O další už rozhodně zájem neměl, pozornost u hraní udržel jen s velkým štěstím, neboť myšlenky mu neustále utíkaly k Blackovi, sedícímu před ním. Když starší muž uvažoval nad tahem, Draco si dovolil na něj koukat, když už nic jiného nemohl. "Když jsem jej poprvé porazil, koupil mi mou vlastní sadu."

"Máš ji tady?" zvědavě se zeptal Black, Draco jej ale musel zklamat.

"Zničil jsem ji," odvětil Zmijozel a pohodlně se opřel na pohovce. Po tom několika hodinovém se sklánění nad šachovnici mu to přišlo vhod a spokojeně přivřel oči, když si unavené svaly mohly odpočinout. "Kdysi jsem hrál v Bradavicích se Zabinimi a ten zmetek mě třikrát v řadě porazil. Moje Reducto tehdy ve společenské místnosti vyvolalo docela poprask, ale…" mávl rukou a zadíval se na Siriuse s křivým úsměvem, "profesor Snape to hezky zametl pod koberec."

Nebelvír se rovněž ušklíbl a možná by i něco poznamenal, na delší dobu vykouzlený Tempus jim ale oznámil, že nový rok se kvapem blíží, respektive, že mají poslední minutu na to, aby Sirius rozlil alespoň pár kapek Whisky do každé skleničky. Draco sice už více nechtěl, ale přípitek byl ještě ochoten podstoupit.

Se skleničkou v ruce se postavil, chvíli jen malátně bloumal pohledem po podlaze, než si vzpomněl, že by se mohl třeba podívat na Blacka, jenž na něj hleděl také, modré oči lehce zamžené, leč přesto v nich Draco spatřoval jakýsi smutek spojený s radostí z tohoto okamžiku. Mladík se pousmál, doufaje, že svým vlastní optimismem se v Blackovi hne miska vah správným směrem, a že jeho úsměv nabude opravového veselí, jeho oči zazáří opravdovou radostí.

Chtěl, aby byl Black šťastný, což v těchto časech nevěděl, jak zařídit, ale úsměvem rozhodně nemohl nic zkazit.

S odbíjející půlnoci se jejich skleničky dotkly, cinkly a Draco otevřel ústa, aby něco řekl, nenacházel ale správná slova.

Tímto způsobem Nový rok nikdy neslavil, nevěděl, co se sluší, Black mu však včas ukázal, jak jednoduché to je.

"Šťastný nový rok, Draco," mrknul na něj a kopl do sebe to minimum whisky na dně skleničky.

"Šťastný nový rok," zopakoval po něm mladík, tišeji pak, jako by se bál, jak Black zareaguje, dodal: "Siriusi."

House měl pocit, že v životě jej ještě nic tak nekonsternovalo. Dennodenně se podivoval nad řitním alpinismem Cameronové, Chaseovou zabedněností i Foremanovým obličejem, ale momentálně zvládl jen zírat a… ano, poslouchat.

Dorazil domů až pozdě večer, načež, jak předpokládal, našel Wilsona již spícího na gauči. Odhodil bundu na věšák a přesunul se do kuchyně, odkud vrhnul na Wilsona další pohled, jímž zjistil několik zajímavých věcí. Za prvé, deka rozhodně nebyla na svém místě, respektive se válela na zemi, čímž bylo Housovi umožněno, aby postřehl, že Wilsonovi se rozhodně nezdá o jednorožcích, neboť látka jeho kalhot byla v rozkroku napnutá a dech zrychlený, namáhavý.

To všechno by ještě House nějak přes srdce přenesl, nejspíše by si ze svého přítele následující rok kvůli tomu dobíral, ovšem… Wilson kromě slyšitelných nádechů a výdechů vydal ještě jeden zvuk.

Sten, obsahující Housovo jméno.

Starší muž tehdy vyloženě vykulil oči a horko se mu rozlilo celým tělem, ačkoliv radši ani v první chvíli nechtěl vědět z jakého důvodu. Očekával, že by mu mělo tohle chování jeho nejlepšího a věčně se moralistickými kecy ohánějícího přítele připadat nepříjemné, jenže vždycky někdy v hloubi duše tušil, že kdyby měl Wilson zájem, asi by nebyl proti. A teď se mu tady naskytl výhled na Wilsona, jak očividně sní o něm, což bylo stále jasnější už jen kvůli tomu, že Wilson neustále mumlal jeho jméno, přičemž sám na sobě cítil, jak se mu ten výjev líbí.

Ušklíbl se nad tím, jak rychle tvrdnul, tohle fakt neočekával, ale když už se tak dělo… nestěžoval si, místo toho začal přemýšlet, jestli má něco podniknout. Ještě než vůbec vymyslel co, přemístil se blíže ke gauči, a přestože byly jeho kroky poměrně tiché, Wilson se probudil.

Nejprve zmateně těkal očima kolem sebe, načež mu vyplašený pohled padnul na House, jenž se nad ním tyčil jako samotný bůh zkázy.

"Housi, já… jen sen…" vyhrknul v momentě, kdy si vzpomněl, co se mu zdálo, a jak bolestně tvrdý se právě před svým přítelem nachází. Kde je sakra ta deka?! proběhlo mu hlavou společně s myšlenkou na to, že jestli byl jako obvykle při spaní vokální, tak… tak ho musí House jednoznačně vyhodit. Během dne se uměl chovat tak, aby jeho přítel nic nepoznal, aby nepoznal, jak sakra rád by ho šukal, ale v noci?! Nemohl za své sny… třeba jej House pochopí, létaly mu úvahy zběsile hlavou, načež byly všechny vytlačeny do pozadí ve chvíli, kdy starší muž pozvedl ruku a Wilson se zděsil toho, že dostane přes hubu.

Ve svém rozespalém stavu, ale nebyl schopen jakkoliv na onen pohyb reagovat, a kdyby jej House vážně chtěl udeřit, neměl by překážek. Jaké ale bylo Wilsonovo překvapení, když zjistil, že ačkoliv je výraz jeho přítele zcela kamenný, tak jej místo pěsti počastoval jen dlaní a to přímo na…

"Housi?" vyjeknul onkolog, jakmile se teplo rozprostřelo přes jeho rozkrok a vzápětí mu z úst vyšel nadržený sten, jelikož po doteku toužící erekce dostala přesně to, po čem prahla.

Wilson, zcela zmaten Housovou mlčenlivostí, jeho nečitelným pohledem a tak... tak strašně příjemným sevřením jeho dlaně… nenašel v sobě žádnou chuť protestovat, ochotně roztáhnul nohy, aby měl House lepší přístup k jeho slabinám a dech se mu zadrhnul v hrdle, když mužská dlaň překonala bariéru látky kalhot a dotkla se horké kůže, skoro se zalknul tím nadšeným stenem, jaký vydal při prvním tahu, jenž mu House věnoval.

Tohle je neuvěřitelné, tohle se nemůže dít, vůbec… nechápal Wilson absolutně nic, proč to House dělá, proč ho nevyhodil, proč… proč ho tak dokonale honí?!

"Housi…" vydal Wilson další chtíčem prodchnutý sten, bylo mu hrozné horko, ta touha po uvolnění, sen, Housova ruka… neměl šanci vydržet déle, ztuhnul v pohybu a zpod přivřených víček viděl, jak prameny jeho vlastního spermatu dopadají na Housovu dlaň, snad i na zápěstí… Zlomeně zakňučel a zvrátil hlavu nazad, oči zmizely za víčky, zrychlený dech se postupně uklidňoval, až poté zaregistroval, že jej House otřel a upravil, dokonce přes něj přehodil deku, než se ale Wilson dal dohromady natolik, aby položil jakoukoliv otázku, starší muž byl pryč.

Po ránu se do Wilsona dala nervozita. Sotva rozlepil oči, vzpomněl si na noční události a do tváří se mu nahrnula červeň. Nevěděl, co má nyní od House čekat. Že si z něj bude tropit legraci nebo to… prostě přejde?

Samozřejmě, že doufal v to druhé, jelikož House přeci jen do ničeho nenutil, rozhodl se sám, ovšem stál nohama pevně na zemi. Byl to House. Ke svému údivu jej ale druhý muž pozdravil poměrně zvesela a… nic víc. Nejspíše už do sebe naházel dostatečné množství Vicodinu, což by vysvětlovalo jeho výraz, ale ne oči, které na něj zářily bezelstně.

House a bezelstný pohled. Jasně…

Wilsonovi se i tak mírně ulevilo, nicméně zůstal během konverzace ostražitý a podezřívavě po svém příteli pokukoval i při cestě autem do nemocnice.

Ano, House tentokrát bral s sebou, protože Cuddyové slíbil, že se výměnou za zbavení služby na ambulanci po dobu dvou týdnů zúčastní přednášky, týkající se nějakého průlomového léku v oblasti endokrinologie. A ačkoliv to Wilsonův obor nebyl, byl právě Cuddyovou požádán, aby na House dohlédnul. Pro jednou mu to bylo docela jedno, protože se mohl dozvědět něco zajímavého, jinak by se asi odvolával na to, že House je dospělý člověk, i když o tom sám věčně pochyboval.

A pochyboval o tom i v momentě, kdy byli již usazení v posluchací místnosti, přednášející profesor se jim snažil předat důležité informace, a jediné, čemu se House věnoval, byl Wilson.

Mladší muž se opíral lokty o desku před sebou a skutečně dával pozor, ovšem s Housovou dlaní na stehnu… Cítil teplo, jež pronikalo k jeho kůži skrze tenkou látku kalhot, hlavou se mu začaly honit vzpomínky z noci, načež strnule a bezmocně vnímal, jak se horká krev vlévá do míst tak blízko Housovy ruky.

Poplašeně se rozhlédl a s hrůzou si uvědomil, že jej vážně těší zjištění, že sedí v poslední řadě sami a odhalení nehrozí. Čekal by od sebe, že bude protestovat, že Housovi vynadá, odsedne si, ale on místo toho s rostoucím vzrušením spokojeně vydechnul, když ucítil v rozkroku příjemný dotek. Nenašel odvahu se na svého přítele podívat a zjistit, jestli má stejně nezúčastněný výraz jako prve, jestli lze z jeho výraz vyčíst, že právě prsty rozepíná knoflík a zip, že ze spodního prádla vytahuje stále tvrdnoucí orgán a začíná jej laskat…

Wilson hleděl před sebe, aniž by cokoliv z viděného smysly vstřebával, znal se, proto si dal raději před ústa pěst, snaže se, aby vypadal, že se o ni jen opíral, uvolnil se a… nechal House, aby si dělal, co chtěl. Jako obvykle.

Wilson si ale ani v nejmenším nechtěl stěžovat. Nechápal sice, co to House popadlo, proč ho vyhonil v noci a o totéž se docela úspěšně snaží i teď, jenže… jenže měl dost starostí s tím, jak se přes něj přelévalo horko, jak mu tření erekce vysílalo slastné výboje do celého těla, jak se bolestně kousal do ruky, jak se snažil kontrolovat své dýchání.

Zachvěl, když si uvědomil, že se k němu House naklání, pohyb dlaně stále rychlejší, a šeptá mu do ucha:

"Padesát lidí kolem tebe, Wilsone, a ty se bez protestů necháš uspokojovat, ty nemravo… schválně se podívej na pana doktora, jak se tě snaží upoutat určitě strašně důležitými informace, dívej se na něj. No, vidíš, taky se teď na tebe dívá…" mručel mu House tiše do ouška, Wilson se chvěl po celém těle, bojoval se steny, jež se mu jeden za druhým draly z hrdla, ten doktor na něj skutečně hleděl, aniž by přerušil tok myšlenek, a to i ve chvíli, kdy se napětí ve Wilsonových slabinách stalo nezvladatelným, věděl, že je blízko, že stačí jen málo, aby… "Udělej se, Wilsone, právě teď."

Wilsonovy hnědé oči se rázem octly za víčky, dech se mu zadrhnul v hrdle a zuby se zatnuly do kůže, svaly se stáhly a jeho boky vystřelily vstříc Housově dlani, když první bílý pramen ulpěl na vnitřní straně lavice a následován dalším, stékal dolů.

Mladší muž se tiše vzpamatovával, dlaní si přejel po obličeji.

"Zapni se, ty chlípníku," vrátilo jej popíchnutí z Housovy strany do reality, i když onen úkon provedl jako ve snu, zpomaleně a konsternovaně. Alespoň kvitoval s povděkem, že House si dal pozor, aby jeho kalhoty zůstaly čisté, to uměl Wilson u věčně bezohledného House ocenit.

House se až do konce přednášky choval abnormálně slušně, jelikož se bavil tím, jak se přednášející doktor, jehož jméno samozřejmě zapomněl, téměř zpytavě dívá na Wilsona, jenž se pro změnu červenal. Sám sebe překvapil chutí něco takového praktikovat mezi lidmi, ještě více jej ale zaskočila Wilsonova ochota spolupracovat. Očividně o svém příteli stále nevěděl všechno, a čím déle o tom přemýšlel, tím silněji ho lákalo, aby co nejdříve provedl něco dalšího.

Dal Wilsonovi pár dní pokoj, choval se k němu jako obvykle až do jednoho pozdního odpoledne, kdy se nemocnice vyprázdnila a na patře už zůstali jen oni dva. Opustil svou kancelář a rychlým krokem se vydal k Wilsonovi. Rychlým, protože se těšil. Přiznával, že v posledních dnech nemyslel na nic jiného než na reakci, jaké se mu od jeho přítele dostane, na jeho zčervenalé tváře, na to, až bude zase sténat jeho jméno…

Jen to pomyšlení mu způsobilo odezvu v dolních partiích, jimž se hodně zamlouvala také představa toho, co mělo dnes následovat, takže do Wilsonovy kanceláře vešel už poměrně nadržený. Nicméně tohle bylo stále hlavně o Wilsonovi, a aby plán fungoval, takhle to muselo zůstat. Prozatím.

Hrálo mu do karet, že Wilson seděl na gauči a vypadal unaveně, leč se vstupem staršího muže do místnosti se zatvářil ostražitě. House se vedle něj beze slova usadil, Wilson si byl ale dobře vědom toho nepatrného úšklebku, jenž se mu objevil na rtech.

"Náročný den?"

Wilson jen přikývnul, hledě do modrých očí, jako by z nich mohl vyčíst, co má House za lubem. Od incidentu během přednášky se skoro neviděli, možná se mu House vyhýbal, možná jen prostě neměl čas, nebyl si jistý… ale jedno věděl jistě. House jej neskutečně znervózňoval.

Díval se na něj, ani se jej nedotýkal, Wilson ale stejně cítil, jak na něj jeho přítel působí, před oči mu vyplouvaly vzpomínky na to, jak se o něj House už dvakrát postaral… Polknul, když spatřil v Housově tváři stín pobavení, následovaný pohybem paže, dlaň se octla na Wilsonově stehnu, načež mladší už neměl šanci skrýt, jak moc velký vliv na něj House má. Stačilo, aby mu House sjel na vnitřní stranu stehna a instantně tvrdnul, modré oči vědoucí.

Wilson se pod jejich pohledem začervenal, styděl se za svou reakci, že se chová jako nadržený kluk, ale… úroveň vzrušení se zvýšila, stejně tak spotřeba kyslíku, když House tentokrát na nic nečekal a okamžitě mu rozepnul kalhoty, což vzal Wilson jako jasný důkaz toho, že Housovi jeho reakce nevadí.

Během týdne si už začínal myslet, že House na to chce zapomenout, že si s ním prostě jen pohrál a už nemá zájem, ale ve chvíli, kdy jeho erekci ovanul chladný vzduch kanceláře a následně se octla v horku Housových úst, podobné myšlenky rozplynuly.

"Housi…" zasténal hlasitě, přičemž původně chtěl za oslovení přidat ještě pobouřený dotaz, chtěl znít třeba vyjeveně nebo vytočeně, ale určitě ne tak nadšeně, jako by právě na tenhle moment čekal celý den.

Vzápětí se skoro zděsil sám sebe, když si uvědomil svou ruku v Housových vlasech, úplně jej ale dostala Housova reakce, respektive ne-reakce. Žádné prskání, žádné nadávky. Poslušně ho vzal do úst a… činil se.

"Housi!" vyhrkl znovu, když jeho přítel znenadání začal sát, což Wilson, potácející se mezi rostoucí slastí a nesmyslnými myšlenkami, nedokázal v klidu vstřebat, místo toho mu boky vystřelily vstříc těm na vše odpověď majícím ústům a kdesi v hloubi mysli doufal, že Housovi nevyrazí zuby.

Ovšem starší muž kdyby mohl, tak by se potěšeně usmíval, protože Wilson… ach, ten vždy se nevinně tvářící Wilson, sténal na celou kancelář jako nestydatá děvka a doslova se rozpouštěl pod jeho péčí. Stav, do kterého svého přítele přiváděl, House neskutečně bavil a fascinoval. Užíval si to, přestože ho Wilson tahal za vlasy, čelisti jej pomalu začínaly z pečlivé práce bolet, ale…

"Housi…" zaznělo do třetice jeho jméno, zadýchaně a zlomeně ve chvíli, kdy se Wilson pod ním napnul, možná projevil nějakou snahu dát Housovi najevo, že nemusí dělat nic, co by nechtěl, ale… když už se do toho dal, tak to dovedl až do konce. Následný pohled do Wilsonovy nádherně zrůžovělé tváře stál stoprocentně za to.

Otřel si ústa a ještě chvíli si dopřával výhled na svého přítele, hlavou mu létaly myšlenky, týkající se správné cesty, bylo mu jasné, že podobné zacházení už dlouho Wilson nevydrží, bude chtít vysvětlení a… udělá další krok. Věděl to a v duchu si tleskal za svůj mistrovský plán, který ovšem ale ani nevěděl, proč uskutečňuje. Jestli kvůli vidině sexu s Wilsonem, s někým, koho má vážně moc rád… asi všechno dohromady.

Prostě dávalo smysl, aby se o to pokusil.

Jak House předpověděl, Wilson trpěl. Sám začínal pochybovat o tom, že se dokáže chovat jako vážený onkolog, neboť mu stačilo jen koutkem oka zaregistrovat postavu svého přítele a měl plnou hlavu toho, co mu během posledních dní provedl. Neznal Housův záměr a popravdě se děsil toho, proč to House dělá, ale nedokázal na to přestat myslet.

To byla další věc, která jej znepokojovala. Nakolik si Housovu péči užíval, nakolik se mu oddával, nakolik mu propadl.

Chtěl víc, chtěl od House mnohem víc, ale veškeré podobné touhy přebila jediná, nacházející prapůvod ve Wilsonově pověstném mesiášském syndromu, v jeho nutkání lidem pomáhat. Wilson sakra chtěl Housovi jeho pozornost oplatit, nicméně si uvědomoval, že potřebuje vidět House ve stejném stavu, v jakém se nachází on sám, že jej potřebuje slyšet sténat jeho jméno, chvět se slastí…

Odkud tyhle myšlenky přišly, netušil, nejspíše jen dřímaly hluboko v jeho nitru, a probuzeny Housovými eskapádami, postupně se probouzely, sílily a stávaly se neodbytnějšími. Téměř jej svrběly ruce, když jen House potkal na chodbě, jen se ho dotknout, přirazit ke zdi a vyšukat mu mozek z hlavy. Jen vidět ty modré oči zářící rozkoší.

Wilson si povzdechl. Vždyť si jen přišel na toaletu opláchnout pořádně ruce a co tady dělal místo toho? Hleděl na sebe do zrcadla a zabýval se představou House, zmítaného ve víru slasti, přičemž se mu kalhoty stávaly těsnějšími, tep rychlejším. Ne, vážně nebyl v pořádku. House z něj systematicky vytvářel chodící trosku schopnou uvažovat jen o jistých rukou, ústech...

…jež se znenadání objevily v jeho blízkosti, neboť Wilson, utopen v myšlenkách, nezaregistroval, že již není v místnosti sám. House chvíli svého přítele pozoroval, načež si usmyslel, že je ta správná chvíle pro další hřebíček do rakve, skrývající Wilsonovu soudnost. Postavil se za něj a téměř něžně jej zezadu objal kolem pasu, takže i kdyby se mladší muž leknul, neměl by kam uskočit.

Sotva si Wilson uvědomil, co se děje, tak spatřil v zrcadla dvě modré oči, jak se něj s nezaměnitelným chtíčem dívají, načež pocítil váhu Housova těla. Opíral se o něj, držel si jej co nejblíže, načež se Wilson opět octnul zcela ztracen v rostoucím vzrušení, jaké v něm House nyní již s železnou pravidelností dokázal zažehnout. Nyní ale poprvé viděl Wilson v jeho tváři ten nefalšovaný zájem, chuť se k němu tisknout a…

"Housi…" vydechl Wilson, když jeho tvrdnoucí erekci House sevřel v dlani, zatímco mu hleděl do očí. Sledoval, jak se v těch hloubkách zrcadlí touha, jak se jeho rty pootevírají a jazyk… nejspíše by běžně zavřel oči, ale byl příliš fascinován tím výjevem, kdy mu Housův dech ovanul boltec ucha, následně polaskán horkým jazykem. "Proč to děláš..?"

Odpovědi se ale onkolog nedočkal, neboť House se pouze ušklíbl a rozepnul Wilsonovi kalhoty. Mladší muž se nyní spíše opíral o něj, byl tak poddajný a vláčný, ke všemu svolný… Upřímně dříve očekával, že Wilson bude protestovat, že se bude snažit zachovat si svou důstojnost, ale když přejel po jeho tvrdnoucí délce, tak mu jeho přítel jen přirazil do dlaně a vydal zvuk, jenž rozhodně neměl s nesouhlasem nic společného. Wilson tohle chtěl… chtěl Housovu ruku na sobě, na svém těle, aby ho dovedla k vrcholu…

Dopřával mu jeden dotek za druhým, možná by jej trochu potrápil, nebýt na veřejné toaletě, ale zároveň nebyl schopen najít důvod, proč si upírat ten pohled na Wilsonův obličej, na jeho hnědé oči, které jej zasahovaly hluboko v nitru, byly tak oddané, toužící… jako by okouzlené čímsi, co House Wilsonovi dával, jako by neuměl odolat a musel se poddat. Jako by byl jen jeho.

Wilson se opíral zády o Housův hrudník, vyloženě ujížděl na tom, jak si jej starší muž tiskne k sobě, zatímco ho zběsilou rychlostí žene vstříc orgasmu, slyšel se sténat Housovo jméno, tišeji než prve, protože si kdesi v hloubi mysli uvědomoval, kde jsou, ovšem ve chvíli, kdy se na něj House nalepil i v oblasti beder, když se mu o zadek otřela jeho v riflích skrytá erekce… tehdy si nebyl jistý, jestli ten nelidský zvuk, jenž vzápětí vydal, nedolehl až ke kanceláři Cuddyové.

Věděl, že není cesty zpátky, že se co nevidět udělá, v hlavě mu hučelo a to Housovo zavrčení, když se otíral o Wilsonův zadek… Mladšímu muži se téměř zatmělo před očima, jak intenzivní orgasmus jej zastihnul, důvod, proč na něj má House takový vliv zcela logicky opodstatnit nedokázal, ale… ale byla tady další věc, kterou by v přítomnosti ženy udělat nemohl. Nemohl by se zcela o ni opřít, vydýchat se a spoléhat na to, že jej udrží na nohou, že ho bude dál silnými pažemi objímat. V tu chvíli pak Wilsonovi došlo, že ať už má House v úmyslu cokoliv, srdce mu napovídalo, že to nemyslí zle.

Je za tím ještě něco, ale když jej House držel, upravil a nenechal sesunout na podlahu… Stejný pocit mu zůstal i poté, co se snažil v zrcadle zjistit, jak moc velké stopy na něm předešlý zážitek zanechal, a House se beze slova vytratil. Ano, pocit, že v tom je i cosi dobrého mu zůstal, ale opět se k němu přidala frustrace z toho, že House nemá zájem, aby mu oplatil jeho přízeň.

Žralo ho to nesmírně, a o to víc, když v Housových očích viděl, že… ano, přiznával, že on chce House, a dal by ruku do ohně za to, že je to vzájemné, ale House jej dopaloval tím, že takhle utíkal z boje. Nechápal proč, respektive měl nějakou představu, která souvisela s egem, a jevila se mu i docela pravděpodobně, ovšem připouštěl, že na vině může být ještě jiná věc.

"Použij svůj klíč, Wilsone!" ozval se House, jakmile jednoho večera uslyšel zaklepání na dveře. Zrovna si ležel v posteli a četl si časopis, pro jednou ne hanbatý, a neměl chuť vstávat, když to nebylo nezbytné. Zanedlouho zaslechl šramocení a zaklapnutí dveří, následně blížící se kroky.

Wilson opatrně strčil do dveří, aby spatřil House, kterak se opírá o čelo postele, jen tak v černém triku a spodním prádle se rozvaluje na matraci, v ruce lékařský časopis.

"Copak?" pohlédl na něj House zpoza obrouček brýlí. Wilson měl na sobě tradiční béžový oblek a tvářil se tak strašně podivně, že ani House nedokázal určit, jestli je naštvaný, zmatený, nadržený nebo trpí střevními obtížemi.

Mladší muž zvažoval, že by na House mohl řvát, udeřit na něj a očekávat vysvětlení, co se tady sakra děje, ale upřímně na to neměl náladu. Stačilo být v přítomnosti druhého muže a myslel jenom na to, jak dobře… jak mu umí udělat dobře, o kolik je to lepší než ve všech snech, co kdy měl… Sundal si sako, hodil jej přes židli a přesunul se k Housovi, usadil se na posteli a podíval se na něj, jako by v jeho očích hledal nápovědu, jak se zachovat.

A možná ne nápovědu, ale něco v nich přeci jen spatřil. Opět ten zájem a zvědavost, které sice kolikrát nebyli u House dobrým signálem, tentokrát ovšem nebyly v sázce životy pacientů, ale ty jejich.

Pohled mu padl níže na Housovy rty, přičemž jím příjemně otřásla vzpomínka na to, jak mu jimi laskal ouško, zatímco…

Hodil za hlavu, že chtěl odpovědi a vysvětlení a že stále v Housově chování tápe. Po tom objetí věřil tomu, že Housovy úmysly nejsou založené jen na fyzickém potěšení. Veden tou zvláštní důvěrou zanechal vzdálenost mezi nimi minulosti a přiložil své rty k Housovým, načež pocítil deja vu vzhledem k tomu, kolikrát se mu o tom zdálo. Ovšem realita bylo o mnoho lepší a pro srdce z hlediska zdraví náročnější, neboť Wilsona nesmírně zasáhlo, když se mu ve vlasech objevila dlaň a House na jeho polibek odpověděl.

House věděl, že tohle je více, než by si kdy dovolil přát. Začalo to jedním snem, jenž v něm probudil fyzický zájem, který jen rostl a rostl, momentálně ale vnímal, že přerostl až do té psychické, duševní formy. Wilsonovy oči, výraz, ta ostýchavost… nebylo mu to úplně podobné a… Housovi bylo úplně jasné, že jestli vůči němu mladší muž kdy nějaké city choval, tak je svými činy jen posílil, byť to neměl v plánu.

Wilson byl jeho, se vším všudy, jak se nechal držet, ovládat, jak za ním přišel a uvolnil se, jakmile jej House začal líbat zpět… House neměl šanci, aby zůstal vůči něčemu takovému rezistentní. Příliš mu na Wilsonovi záleželo, aby odmítl cokoliv, co mu mladší muž nabízel.

Neudělal vůbec nic, jen vycházel vstříc Wilsonovým rtům, držel si jej blízko u sebe a tělem se mu rozlilo horko, když se mu na tvrdnoucím rozkroku rozprostřela Wilsonova dlaň. Musel se pousmát, jelikož snaha mladšího muže se mu dostat do spodního prádla byla… nesnášel to slovo, ale bylo až roztomilé, jak rychle mu boxerky stáhnul a sápal se mu po ptákovi, ovšem nestěžoval si.

Při každém uspokojování Wilsona myslel na to, že jednou… jednou se mu dostane totéž, že ten věčný moralista za ním přijde z vlastní vůle, neschopen nadále jen přijímat a že bude mít potřebu i dávat. Nedržel se zpět, sténal Wilsonovi do úst, druhou dlaní jej chytil za rameno, svíral je, zatínal nehty a vůbec mu dával najevo, jak si péči druhého člověka užívá, čímž sám sebe překvapoval… sakra, strašně chtěl, aby Wilson věděl, že se mu líbí, jak ho rychle a tvrdě honí, že má v hlavě jenom jeho, slast, kterou mu způsobuje a fakt, že Wilson je sice jeho… ale on sám Wilsonovi také nemá v plánu patřit nikou jinému.

Když pak poznal, co to je být doveden k orgasmu nejlepším přítelem, zůstal bez dechu na Wilsona zírat, ta spokojenost a nadšení v hnědých očích ho hřála u srdce. Bylo až děsivé, jak moc toho chlapa měl rád.

Wilsona ta otázka pálila na jazyku. Proč jej to House nenechal udělat dřív…? Jenže House se na něj díval uvolněně a snad i potěšeně, byť prvky otrávení v jeho výrazu byly, ty už jednoduše k Housovi patřily, nejspíše se mu nelíbila klišoidnost celé situace, jenže byla to právě ta příjemná atmosféra, kterou se Wilson rozhodl nezničit. Zdálo se, že jsou na začátku něčeho nového, něčeho, co chtějí oba. A tak, když mu House rozepnul kalhoty, naklonil se pro další polibek a započal svou práci, Wilsonu mu jako obvykle přenechal veškeré velení a odevzdal se mu.

Kompletně, trvale a nezvratně.