Květen 2018

32. Byli jste někdy ve Stockholmu?

27. května 2018 v 18:04 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
32. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jedeme dál :)

Za komentář děkuji Karin :)


Co se Draca týče, o incidentu u večeře se před ním v následujících dnech nikdo byť slůvkem nezmínil. Zaslechl pouze něco o tom, že Weasleyovi zvažovali odjezd, pokud by si to Black přál, ale jak tak Nebelvíra znal, dalšího rána už z něj většina negativních emocí vyprchala a nabídku rodiny zrzavých odmávl rukou.


Kdykoliv se tak Draco octl ve společnosti celého osazenstva domu, přišlo mu, že se vlastně nic nestalo, až na jednu výjimku. Potter se mu odmítal podívat do očí, což mladíka svým způsobem těšilo. Jestli měl výčitky svědomí, že jej napadl, je to jen dobře, jedovatost však nechal uzamčenou hluboko v sobě, jakmile našel Pottera postávat před svým pokojem.

"Co chceš?" zeptal se ho, snaže se znít lhostejně.


"Malfoyi, já… Nemám tě rád a nevím, jestli ti kdy odpustím, že jsi mi vzal Siriuse, ale…" promluvil Potter, ačkoliv ze sebe každé slovo spíše hrkal, ovšem právě to, jak byl Nebelvír nejistý, přinutilo Draca, aby se k němu zachoval dobře. Svým způsobem na něj udělalo dojem, jak se Potter snažil říct něco, co se mu prostě příjemně neříkalo. Stejně jej ale vnitřně těšilo slyšet, že Potter uznal, že Sirius už není jen jeho. Strašně jej to těšilo…


"Nezasloužíš si, abys s ním trávil tolik času," dostal se do Pottera tónu opět vztek, vzápětí se mu jej ale podařilo potlačit a natáhl před sebe rozhodně ruku: "Ale byl bych rád, kdybys přijal omluvu za mě a za Rona, že jsme tě napadli. Nebylo to fér. Ne, že ty bys někdy na fair play někdy dříve hrál," neodpustil si rýpnutí ten černovlasý zmetek.


Draco se skepticky zadíval na podávanou ruku, dlouho se ale nerozmýšlel. Chvíli Pottera za jeho snahu obdivoval, chvíli ho chtěl za ty řeči poslat do háje, ale koneckonců… Kdesi v hloubi duše chápal, co prožíval.


Vzhlédl, zahleděl se Potterovi do očí a přijal jeho omluvu.


"Doufám, že se v tobě Hermiona neplete," poznamenal Nebelvír, když stiskl Dracovu dlaň a rychle ji zase pustil.


Zmijozel se jen ušklíbl a měl v plánu zmizet v pokoji, nicméně ještě něco chtěl Potterovi sdělit:


"Ty, Pottere," oslovil už téměř na schodech se nacházejícího mladíka, jenž k něnu vzápětí otočil tvář. "Možná by bylo fajn, kdybys v zájmu našeho dalšího soužití v tomto domě vysvětlil Weasleymu, že o Grangerovou skutečně zájem nemám. Tobě by to snad věřit mohl."


"Proč, protože je mudlovského původu?" zeptal se jej Potter naoko klidně, avšak Draco tušil, že kdyby jen nepatrně přikývnul, znovu by si poštval Nebelvíra proti sobě.


"Ne, to opravdu ne," potřásl hlavou.


"Tak proč?"


"Nemusím se ti zpovídat, Pottere!" zasyčel na něj v odpověď, Potter se ale ani nehnul.


"Chceš, abych Rona přesvědčil, tak potřebuju pádný důvod, proč by se neměl bát, že mu Draco Malfoy leze do zelí," pokrčil Potter rameny hraje nevinného.


Draco si přál, aby mu vůbec nic neříkal. Proč jen nedržel pusu?! Spoléhat se na Pottera?! Jaký důvod mu má dát? To si má vzít Veritasérum? Říct mu, že Sirius…


Potter čekal.


Vždyť mu nemůže povědět pravdu. Ale třeba… To by mohl. Pokud věděl, tohle považovali kouzelníci za běžné a přirozené již celá staletí. Alespoň k něčemu mu ty nudné hodiny Kouzelnických dějin byly.


"Protože je to dívka, když už to musíš vědět," přinutil se říct tak klidně a vyrovnaně, jak jen dokázal. A stálo to za to.
Potterův vykulený výraz za to vážně stál.


"Oh…" uniklo Nebelvírovi duchaplně, zřejmě takovou odpověď opravdu nečekal.


"To by snad mohlo Weasleyho přesvědčit, co myslíš?" optal se Draco kousavě.


"A jestli ne, tak ho něčím praštím po hlavě," odpověděl Potter pomalu, jakoby mu trvalo zpracovat přijatou informaci.

Draco se uchechtl.


"To bych doporučil dělat preventivně."


Potter se k Dracově udívu uchechtl taky. Dívali se chvíli jeden druhému beze slova do očí, načež mu Potter kývl na pozdrav a odporoučel se po schodech dolů. Mladý Malfoy se už chystal zavřít ve svém pokoji, když se domem rozezněly známé zvuky nadšené sovy. Draco si jen povzdechl, počkal, než Nezbeda doletí až k němu, a teprve poté za sebou zavřel dveře.


Sovička se sice usadila na stole, leč když se jí Draco snažil sebrat dopis, začala poskakovat a s neobvyklou úspěšností se jeho prstům zdatně vyhýbala.


"Co se ti zase honí tou rozčepýřenou hlavou?" tázal se blonďák netrpělivě. Sklonil se, aby se na Nezbedu podíval zblízka, jestli třeba není zraněná, ale jakmile k ní přiblížil tvář, sovička pustila dopis a drobně Draca klovla do nosu. Následovalo obvykle vypísnutí s triumfálním podtónem, pocuchání Dracových vlasů a expresní odlet do klece.


"Neuvěřitelné," absolutně nechápal Draco, kde bere Nezbeda tu drzost, ale dopis byl jeho, takže nechal večeřící sovu být a sám se usadil na židli.


Šlo v podstatě o dva dopisy v jednom. V tom prvním mu Brumbál oznamoval hlavní důvod své přítomnost v Blackově sídle. Skutečně mu tehdy chtěl objasnit, jak bylo či bude naloženo s Pansy a ostatními útočníky. Draco se tedy z textu dozvěděl, že Azkaban pro nezletilé kouzelníky nepřipadal v úvahu, ale Ministerstvo se je rozhodlo umístili do nějakého ústavu pro nápravu mladistvých, kde budou pod nepřetržitým dohledem. Více se pro jejich potrestání řediteli vykonat nepodařilo s ohledem na to, že kouzelnický svět momentálně sužuje větší nebezpečí než patnáctileté děti.


Draco vzteky bouchnul pěstí do stolu, spodní ret měl z ustavičných pokusů o sebeovládání prokousnutý do krve.

Neuvěřitlené, honilo se mu hlavou, neuvěřitelné, že z toho vyvázli ti hajzlové tak lacino.


Hněv jej zčásti opustil, když v posledním odstavci zjistil, čeho se týká druhý dopis. Brumbál mu jej chtěl rovněž předat během večeře, po incidentu jej už ale neobtěžoval, a tak mu psaní od jeho rodičů posílá až nyní.


Třesoucími se prsty mladík rozlepil druhou obálku a dal se do čtení nepříliš dlouhého textu.


Náš drahý synu,


nebudeme Ti lhát, tudíž přiznáváme, že se nám nedaří nejlépe, ale doposud se nám povedlo uniknout všem pokusům Pána zla nás dopadnout. Skrýváme se, kde to jen jde, často se přesunujeme. Poslat sovu bylo riskantní, ale když nám bylo sděleno, že na Tebe Tví spolužáci zaútočili, nemohli jsme jinak. I když s Tebou nejsme, stojíme při Tobě. Myslíme na Tebe, Draco. Pokud se rozhodneš již do školy nevrátit a místo učení se věnovat boji proti Těm, kteří Tě napadli a kteří již nejsou Našimi přáteli, věz, že Tě v tom na dálku budeme podporovat.


Jméno Malfoy dnes již nic neznamená a jen Ty to můžeš změnit. Můžeš změnit jeho znění.


Rodiče


Nechal kanout své slzy na pergamen.


Text byl napsán jeho otcem, tím si byl jist, protože mu sice sdělovali, že ho mají rádi, zároveň na něj ale kladli nároky. Psali mu, co by měl udělat. I když nebyli s ním, teď ten pocit měl. Snad by se měl zlobit, že si po něm dovolují něco chtít, když sami uprchli a nic neudělali, ale právě to… právě ta autentičnost psaní mu dodala jakousi jistotu, že jsou jeho rodiče opravdu v rámci možností v pořádku.


Navíc… navíc asi měli pravdu. Pramálo mu záleželo na jeho jménu, dnes už mu na původu nesešlo. Záleželo mu ale na sobě samém. Jak se na něj lidé budou dívat po válce. Jako na někoho, kdo přeběhl v pravou chvíli? Nebo na někoho, kdo se zasloužil o její výsledek? Kdo nastavil krk?


Na moment jej ovládl strach z faktu, že by mohl během boje zemřít. Bál se smrti. Bál se utrpení. Měl se tehdy asi opravdu poradit s Lupinem, aby získal představu, co všechno jej čeká…


Polknul a zatnul zuby.


Ale o Siriuse se bál více než o sebe. Chtěl bojovat s ním, chtěl mu krýt záda, chtěl… Kdyby na to přišlo, chtěl by umřít s ním. Po jeho boku.


Odložil dopis a otřel si oči.


Tím pádem bylo rozhodnuto o jeho studiu. Bude si dál číst v knihách o černé magii, vzdělávat se sám a s Blackem pak cvičit, co Nebelvír uzná za vhodné, a znalosti typu jak sakra přeměnit botu na kondora nebo jak si podle hvězd vypočítat, kdy je nejlepší doba na početí bude holt muset oželet. Jaká škoda, pomyslel si a dokonce se nevesele ušklíbnul při představě, že by první zmíněné kouzlo mohl použít v boji. Ne, nebylo to vůbec vtipné, ale v tom návalu emocí, v nichž se téměř nevyznal, se jeho uchechtnutí vzápětí změnilo v nezřízený, hysterický smích.


XXXXX


Po poslední společné večeři napsal Draco Brumbálovi dopis se svým rozhodnutím, až po jeho dokončení si ale uvědomil, že by možná bylo lepší, kdyby si ještě před odesláním promluvil se Siriusem. Sice pochyboval, že by Nebelvír měl něco proti, pořád to byl ale jeho poručník a mohlo by se stát, že by Brumbál vyžadoval Blackův souhlas.


Vydal se tedy do jeho pokoje, zaklepal, když se ale nikdo neozýval, vzal za kliku a stejně jako obvykle se dovnitř potichu vplížil. Jakmile vešel, pohled mu ihned padl na vstávající psisko, jež se mu před očima proměnilo v Siriuse.


Draco se nedokázal ovládnout a prostě se zatvářil obdivně, což Blacka viditelně pobavilo.


"Působivé, že ano?" zazubil se.


"Jo," vydechl mladík a automaticky za sebou zavřel.


"No, má to své nepopiratelné kouzlo. A taky výhody," šklebil se Sirius dál, dokud jeho obličej nezvážněl. "Cítíš se na návrat k Patronovu zaklínadlu? Jestli chceš vědět, v co by ses jednou mohl přeměnit…"


Draco sice pocítil píchnutí nervozity, ale stejně přikývnul. Zkusí si vzpomenout na fotku, co má s rodiči. Nebo taky ne… možná ten moment se Siriusem… v koupelně… nebo pak jak spolu večeřeli… Potřásl hlavou, vždyť sem přišel kvůli něčemu úplně jinému, než aby zase zabředl do toho, co k Blackovi pociťuje, protože při pohledu do jeho vřelých očí to nebylo tak těžké.


"Klidně můžeme začít hned, jak Weasleyovi a zbytek odjedou, protože jsem se rozhodl, že se Bradavic už opravdu nehodlám vracet," oznámil Blackovi, který pouze přikývl, načež Draco dodal: "A chci přerušit studium a věnovat se Fénixovu řádu."


"Dobře, ale začneme až po novém roce," přikývnul znovu Nebelvír, jenž se nezdál být blonďákovým rozhodnutím překvapen. Dokonce se pousmál způsobem, který Draco vyhodnotil jako povzbudivý. A snad i pyšný. Byl na něj Black vážně hrdý za to, jak se rozhodl?


"Seš si ale vědom toho, že to obnáší i účast v boji? Ne, že bych ti nevěřil, tvé schopnosti jsou dnes již více než uspokojivé, ale… Tváří v tvář Smrtijedům není prostor na chyby," pronesl pak Black zcela vážně. Když si však povšimnul, že Draco ještě více pobledl, mírnějším tónem pokračoval: "Budu pořád s tebou. Řád to stejně bude vyžovat. Ze začátku úplně postačít, když mi budeš krýt záda," mrknul na něj povbudivě, což Draca zčásti uklidnilo.


Mladík tak opět přikývl. Dokud bude s Blackem, bude to v pořádku.


"Dej o svém rozhodnutí vědět Brumbálovi, měl by ho přijmout bez nějakých připomínek," řekl Black a zdálo se, že tímto pro něj rozhovor končí.


Draco se tedy vydal na cestu zpět do svého pokoje, kde roztřeseně předal dopis Nezbedě a vyslal ji ven. Ačkoliv vnitřně byl přesvědčený o tom, že udělal správně, některé části jeho těla si tím tak jisté nebyly a dále žily ve stavu nervozity.

Možná by to trocha fyzické námahy mohla změnit, napadlo ho a bez dalšího rozmýšlení se převlékl a zamířil do sklepa. Koneckonců cvičení během Vánoc docela zanedbával.


Přesto, i když šel o pár hodin později spát, hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Bylo zvláštní, pomyslet si, že minimálně v dohledné době jej nečekají žádné domácí úkoly. Žádná pojednání na deset palců, žádná zoufalá listování tlustými svazky literatury. Žádné obavy o známky. Žádný tlak ohledně NKÚ. Věděl však, že se stresu jen tak nezbaví, právě naopak.



Přijde jiný stres. Spojený se strachem mnohem více než kdy dříve, cítil se ale odhodlaně. Zvládne to. Black mu pomůže stejně jako to už nějaký čas dělal. Mohli by být dobrý tým, napadlo jej a téměř se pousmál při představě, jak se bok po boku prodírají davem Smrtijedů, kteří pod jejich Avadami klesají na kolena. Jak se Pán Zla děsí jejich příchodu, protože ví, že se blíží jeho konec.


Nepochyboval o tom, že si budoucnost jen hezky maluje. Po indicentu v Příčné ulici neměl žádné romantické iluze o válce a boji v ní, ale… Proč by si nemohl představovat budoucnost pozitivně a takřka heroicky? Sice se nejspíše zklame, to ano, ale vrhnout se do boje bez víry ve vítězství a touhy porazit nepřítele… S takovou by to asi nikdo nikdy nikam nedotáhl.


Nad tou poslední myšlenkou se pozastavil. Odkdy se ve svých úvahách proměnil v nadějeplného filosofa? Alespoň si tak momentálně připadal. No, možná ne úplně jako filosof, ale rozhodně jako někdo, kdo se zaobírá otázkou života. A smrti. Čekala jej brzy? Možná ano, právě nyní… právě nyní se jí nebál. Byl spokojený se svým rozhodnutím pomoci dobru zastavit zlo. Byl rozhodnutý jít za svým cílem přes mrtvoly, přes krvavá pole, přes palčivou bolest.


Byl spokojený, rozhodnutý a svým způsobem smířený. Byl sám sobě svým soudcem. Nezajímalo jej, jestli na něj rodiče budou pyšní. Jestli na něj Brumbál bude pyšný.


Momentálně existova jen jeden člověk, na jehož názoru Dracovi sešlo a ten jej v jeho rozhodnutí plně podpořil.


Povzdechl si.


Vypadalo to docela hezky, jak si to tak promýšlel, jak se kasal sám před sebou, že je svým vlastním pánem. Jenže… zůstávala jedna poměrně zásadní otázka vztahující se k samotné válce.


Dokážeš zabíjet, Draco?

31. Byli jste někdy ve Stockholmu?

20. května 2018 v 18:07 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
31. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po nějaké době další kapitola :) Enjoy :)

Za komentář děkuji Karin :)

Sirius se nemohl dívat na to, jak nejistý byl Draco ve chvíli, kdy mu chtěl nějak pomoct, kdy mu chtěl dělat společnost nebo mu prostě jen říct, že není sám. Sám se odhodlal k pohybu, chytl jej za ruku a stáhl k sobě dolů. Stěží pak dokázal uvěřit tomu, že má opravdu v náručí mladíka, který mu bezvýhradně věří a má ho rád navzdory tomu, jak moc mu ublížil…

Vážil si ho. Vážil si toho, kam až se společně v jejich vztahu dostali.

Vážil si toho mladého muže, kterého hladil ve vlasech a který se k němu tisknul, jako by se bál, že mu tahle chvíle proklouzne mezi prsty, že se mu to třeba jen zdá, že… Že se bojí odmítnutí. Ovšem Sirius měl spíše obavy, že momentálně už by Dracovi neodmítl vůbec nic. A to doslova, protože věděl, že mladík…

Zavřel oči a snažil se opanovat tu horkost v sobě způsobenou nejen vztekem ale i tělem, jež hřálo a tisklo se k němu. Už několikrát viděl v Dracově chování a pohledech něco, co by tam nečekal a co si snad ani nebyl ochoten připustit. Ale kdyby tomu tak bylo, kdyby Draco opravdu…

Nemohl by říct ne. Nechtěl by říct ne.

A zatímco Sirius s Dracem v náručí přemítal, v hlavním pokoji již hrobové ticho pominulo. Jako první promluvil Brumbál, jenž to vlastně všechno zavinil.

"To bylo… zajímavé," pronesl takřka pobaveně a prohlábl si vous.

"Sirius nás tady seřve jako děti a ublíženě odejde, to vám přijde jen… zajímavé?" obrátila se Molly ostře tentokrát už i na Brumbála. Byla evidentně velmi rozrušená z toho, co se stalo. "A Draco odejde taky. To nechápu. Sirius mu ublíží, ale on snad šel za ním?!"

Hodnou chvíli jí nikdy neodpověděl. Hodnou chvíli všichni jen hleděli před sebe či na stůl, dokud se Brumbál s malým úsměvem po všech přítomných nerozhlédl a nezeptal se:

"Byli jste někdy ve Stockholmu?"

Udivené páry očí, jež se na něj upřely, mu napověděly, že většina kouzelníků v místnosti netušila, o čem mluví. S výjimkou Remuse, jenž mu věnoval pohled takřka vyčítavý.

XXXXX

"Proč vůbec Brumbál přišel?" vrtalo Dracovi hlavou i poté, co se nedobrovolně od Blacka odtáhl a stejně jako on se jen opřel o postel za nimi. Sice by nejraději strávil v náručí druhého muže zbytek života, ale nacházel se v takové pozici, že jej brzy začalo všechno bolet, navíc se k Blackovi tisknul docela silně, což Siriusovi už také nemuselo být příjemné. Využil však atmosféry mezi nimi k tomu, aby se něco dozvěděl. "Určitě ne jen kvůli tomu, aby rýpal."

Sirius se nevesele uchechtl.

"Upřímně bych se tomu vůbec nedivil," pronesl a Draco se přistihl, jak Blacka doslova hltá pohledem. Starší muž už vypadal lépe, klidněji, a hlavně v očích mu zajiskřilo. Navíc ten jeho štěkavý smích… Dracovi se po tváři roztáhl úsměv, když se na něj Black zadíval. "Dokážu si představit, jak navštěvuje různé večírky jen proto, aby lidi proti sobě pošťuchovat."

Draco raději jen pokrčil pobaveně rameny. Pokud to byla pravda, tak tady se to asi řediteli trochu vymklo z rukou, ale… Kdoví, co zamýšlel, možná byl vážně jen starostlivý, ačkoliv o tom pochyboval. Brumbál se o něj zajímal jen tak, aby se neřeklo. Alespoň takový z něj měl pocit. Vždyť se mu ani neobtěžoval sdělit, jestli Pansy a spol. už byli potrestáni. Nebo že by přišel kvůli tomu…?

"Ale se přišel podívat, jak se ti po tom útoku daří… U něj nikdy nevíš, co se mu honí hlavou," přemítal Black nahlas. "Chce se ti vracet na večeři?"

"Ne," vyhrknul mladík dříve, než se nad tím stačil zamyslet. Chtěl být s Blackem a s nikým jiným. Proti byl však blonďákův žaludek, který se hlasitě ozval.

Black se pousmál. Velmi jemně. Než ale Draco přestal z té přemíry laskavosti v Blackově výrazu dýchat, starší muž svraštil obočí a začal se šacovat, jako by si vzpomněl, že něco někde nechal.

"Mám pro tebe dárek," navázal s mladíkem opět oční kontakt, když konečně našel to, co hledal.

Draco překvapeně pozvedl obočí, prostoupila jej radost. Bylo mu jedno, co mu Black dá, stačilo mu jen to, že… že na něj myslel. Navzdory tomu ale dychtivě sledoval, jak Sirius cosi doluje z kapsy a následně mu podává relativně malou krabičku. Chvíli netušil, na co se to kouká, brzy mu ale docvaklo, že jde o další kazetu s hudbou.

"Děkuju," řekl a převzal si předmět, na němž bylo velkými písmeno napsáno Green Day. Většina obalu kazety pak byla pokryta kresbou znázorňující výbuch, spoustu lidí a hnědou opici. Na spodní části pak zaujal Draca nápis vyvedený červenou barvou, který hlásal dookie. Netušil, co to slovo znamená, ale už teď se těšil, až si celou kazetu poslechne.

"Není zač," byl Black rád, že se, soudě z Dracova výrazu a téměř zbožného otáčení předmětu v dlaních, mladíkovi dárek líbí.

"Jak jsi k ní přišel?" zeptal se mladý Malfoy zvědavě, načež se zatvářil vyloženě omluvně. "Já ti nic koupit nemohl, nevěděl jsem kde a adresu…"

"To je v pořádku," potřásl hlavou Black. "Mně ji sehnal před rokem Brumbál spolu s dalšími kazetami, ale nějak… jsem neměl náladu hledat rádio. To jsi našel až ty, takže… teď na něm máš i co poslouchat," usmíval se dál Sirius na Zmijozela.

"Ale vůbec nevím, jestli je to dobré. Chtěl jsem po Brumbálovi něco ze současné rockové hudby, ale pochybuji, že to vybíral sám."

Tentokrát uniklo uchichtnutí Dracovi, když si představil Brumbála, jak sedí ve své pracovně a se zadumaným výrazem projíždí seznam mudlovských rockových kapel a následně zjišťuje, které stojí za to.

"Vypliž se pro rádio a pusť to, a já zavolám Kráturu, aby nám sem donesl něco k jídlu," mrknul následně na Draca, který se usmál tak nadšeně, že… Asi… asi jej ještě neviděl, aby se usmíval tak šťastně, otevřeně. Hřálo jej to u srdce, takže výjimečně nebyl na Kráturu ani příliš hrubý a dokonce za přinesené pokrmy poděkoval. I když to bylo možná i díky tomu, že Krátura jim poskytl i džbán dýňového džusu, aniž by o něj byl žádán.

Zatímco se pak pokojem nesly první tóny písně s názvem Burnout, Black se rozhodl, že se mu na podlaze líbí, a že povečeří v nohou postele, přičemž Draco nic nenamítal. Seděl pár centimetrů od Blacka, poslouchal s ním hudbu, která se mu vážně líbila, a ke všemu měl k jídlu zeleninový koláč. Co víc by si mohl přát?

Sirius váhal, zda se má mladíka zeptat na jeho averzi vůči jedení masa, ale nakonec to nechal být. Jen by tím pokazil tu příjemnou atmosféru mezi nimi. Sakra, vždyť byly Vánoce, a on se nejenže stačil pohádat s lidmi, které měl ve skutečnosti moc rád a vlastně jim ani nic vyčítat nechtěl, ale ještě aby si proti sobě poštval i Draca… Proto jedl mlčky, užíval si muziku a uvažoval o tom, jestli se má pouštět do jiného tématu, které mohlo být blonďákovi rovněž nepříliš příjemné, ale…

"Jak u vás probíhaly Vánoce?" zeptal se zvědavě, když dojedl. "Nemusíš mi to říkat, jestli… se ti o tom nechce mluvit, ale… hádám, že jsi je asi zpravidla netrávil na zemi s paličatým Nebelvírem."

Draco nejprve vypadal, že o tom vážně mluvit nebude, neboť z jeho výrazu se veškeré veselí ihned vytratilo, nahrazeno zamyšlením a možná trochu i hněvem, o kterém se Sirius obával, že by mohl být namířen proti němu, načež se raději jal mladíka uklidnit vysvětlením, proč onu otázku pokládal.

"Taky jsem v rodinném kruhu příliš mnoho šťastných vánoc nezažil… Pamatuju si sotva na jedny a to ještě matně," zavzpomínal krátce a trpce. "Tehdy jsem dostal zeleno stříbrnou šálu. Rodiče očekávali, že skončím ve Zmijozelu, takže mě už předem zásobovali oblečení v téhle barevné kombinaci," uchechtl se s posměšným podtónem. "Nevěřili vlastním očím, když zjistili, že mě Moudrý klobour poslal do Nebelvíru."

Draco napůl ucha Blacka poslouchal, více se ale věnoval vlastnímu nitru a tomu, jestli chce o vánocích na Malfoy Manor mluvit. S Blackem. Jenže… s kým taky jiným, že? Kdo už jiný by měl pochopit, jak funguje rodina posedlá čistou krví a černou magií?

Dojedl poslední sousto, odložil talíř, opřel se znovu o postel a natáhl si nohy.

"Na Štědrý den večer otec pořádal večírky, kterých jsem se samozřejmě musel zúčastnit, protože se mnou chtěl chlubit," promluvil Draco tiše, jeho zněl jaksi vzdálené, postrádal emoce. Jako by se od toho, co říkal, distancoval…
Považoval to za skončené, utonuvší v minulosti. Něco, co už se nikdy nevrátí a co mu bude chybět jen velmi málo. Možná se někdy v budoucnu k podobným vzpomínkám bude vracet nostalgicky.

Anebo se na ně bude snažit zapomenout, kdoví, přemýšlel Sirius, než se mladík rozhodl pokračovat.

"Druhý den ráno mi předali dárky. Zprvu jich bylo hodně, postupně jich ubývalo, ale dokud to byly drahé věci, tak mi na počtu nezáleželo. Většinou šlo o věci do školy, ze kterých jsem občas měl i radost."

"Spíše ale proto, že ses mohl před ostatními vytahovat, co?" doplnil Black, hlas nikoliv posměšný či rýpavý, naopak docela chápavý.

Draco přikývnul.

"Máš něco z těch dárků ještě u sebe?" zeptal se po pár vteřinách mlčení Black zvědavě.

Mladík se na něj zadíval, nacházeje v jeho tváři čirý zájem. Pousmál se a znovu přikývnul.

"Mám, spolu s dárky, co jsem dostal k narozeninám," odpověděl a po krátké úvaze už nedodal, že i tím, co zdědil. Už takhle měl pocit, že pověděl příliš, jelikož kdyby se Black vyptával konkrétně na věci, co dostal… Ne, nevěděl by, jestli by ho Black pochopil. Možná ano, možná by se mu vysmál. Nehodlal to riskovat, proto se chytil toho dalšího, co proplulo jeho hlavou a týkalo se věcí schovaných v jeho skrýši.

"Ale jestli si pamatuju na nějaké opravdu šťastné vánoce, tak… ne úplně. Mám z nich jednu fotku. Dostal jsem tehdy koště," dotkl se šedých očí smutek paradoxně spojený s radostí, kterou v tu chvíli mladík prožíval.

Tohle byla snad jediná vzpomínka na rodiče, která neměla hořký podtón. Tehdy byl bezstarostným dítětem, jež nic nevědělo o tom, co je čeká, k jakému boji se jednou bude schylovat, že takhle krásné to navěky nebude… Jestli ani s částečnou vzpomínkou na tu chvíli nevykouzlí Patrona, tak už ho asi nevykouzlí vůbec.

Zvedl pohled k Blackovi, když na rameni ucítil jeho ruku. Pohled staršího muže k němu vysílal povzbudivé vibrace.

Ještě nějakou dobu si povídali, a Draco ani neměl zájem odebrat se do svého pokoje, jakmile celá kazeta od Green Day dohrála. Sice k Vánocům text písní neseděl vůbec, s některými se však dokázal osobně ztotožnostit. Především Basket Case mu přišel, jako by byl přímo o něm. A jestli za jeho občasný pocit méněcennosti opravdu může nedostatek sexu, jak se v písni zpívá, tak to je docela v pytli, pomyslel si, když se zvedal ze země.

Z podobných úvah jej ale na cestě ke dveřím vytrhl Nebelvír.

"Draco," oslovil jej mírně a mladík se na něj zadíval. Zadíval se do těch modrých očí, vnímal vrásky kolem nich, vnímal vlnité, černé vlasy, vnímal i rty… Jo, byl docela v pytli, napadlo jej znovu, protože jediné, co by právě teď chtěl, bylo se na Blacka vrhnout, obímat jej, nechat se objímat, líbat jej, dotýkat se jej a… a říct mu, že ho miluje, hruď mu v tu chvíli téměř pukala potřebou ta dvě slova zakřičet na nahlas, zbavit se té tíhy, vyjít s pravdou najevo… "Veselé vánoce."

Ačkoliv Dracovi splašeně bušilo srdce a krev se mu začala hrnout do partí, kde ji momentálně absolutně nemohl potřebovat, vyloudil na tváři úsměv.

"Tobě taky," pronesl snad pevným hlasem, neprozradivším jeho rozpoložení, načež vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Od Blacka by bylo vhodnější, kdyby mu popřál spíše veselou vánoční studenou sprchu nebo tak něco, protože tu si Draco hodlal dopřát. Jinak se obával, že shoří touhou. Zevnitř i zvenčí.

Na nádraží přišlo jaro 3/3

18. května 2018 v 9:48 | Archea Majuar
Na nádraží přišlo jaro 3/3

Fandom: Nádraží (seriál ČT)

Pairing: Robert/Lumír Cvach (Chmela/Sokol)

Warning: ostravština, takový zvláštní fluff :D

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: A máme tady třetí část, jež se odehrává na nádraží v Ostravě. Sama jsem skoro z Ostravy, tak doufám, že mé vykreslení místního obyvatelska či slovníku nikoho nebude urážet, i když... Asi je mi to fuk :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Zuzzi :)


Na nádraží přišlo jaro.

A říká se, že s jarem je třeba vymést babu z chalupy, leč Ostrava jako obvykle musí mít něco extra.

"Co tady děláš, Roberte?" zeptal se Lumír Cvach, jakmile vešel do kanceláře, v níž se kromě jeho kolegy nacházel i kufr a rozložený gauč.

"Manželka mě vyhodila z bytu a nemám, kam jinam bych šel, šéfe," odpověděl okamžitě oslovený muž, sedící na zmíněné pohovce. "A co vy?" sklouznul mu pohled ke kufru, který naopak přinesl jeho nadřízený.

"Taky nemám, kam jinam bych šel, Roberte."

Oba muži na sebe pár dalších vteřin hleděli, jeden jak druhý zaskočený tím, že se zřejmě z totožných důvodů sešli v jejich kanceláři. Za tím něco bude.

"Co se stalo, šéfe?"

"No, co by se mělo stát, Roberte, co asi?! Už mě unavovalo žít si poklidný život v krásném bytě v malebných Vítkovicích a zatoužil jsem po dobrodružné dovolené v naší kanceláři. Co se asi mohlo stát?!" rozhodil Cvah rukama, Robert na něj naprosto nevzrušeně hleděl a čekal, jestli se třeba dočká i pravdivé odpovědi. Cvach si povzdechl a podrbal se na hlavě.

"Roberte, já sám pořádně nevím."

Nechal kufr stát kus od dveří a přesunul se na svou židli, odkud se zadíval na druhého muže, který zíral do země.

"Co jsi provedl?" položil nakonec poměrně tiše dotaz, ruce sepnuté na stole.

"Taky nevím, šéfe," vzhlédl k němu Robert. "Nasraná už byla po tem, co sem tu donesl ten koberec, že prý, ty uděláš všecko, abys toho kokota nadřízeného potěšil, co? Pak jsem prý furt v noci řval děcko a dědek a vydával zvuky jako nějaké auto, a furt se s ní snažil vyměnit místo v posteli, a aby trubila rychleji… Já nevím, šéfe."

"To mi ale řekni, Roberte, proč jsi tohle všechno dělal?" svraštil Lumír obočí, nějak mu to nešlo do hlavy. Robert přeci nebyl žádný blázen, aby takhle v noci vyváděl.

"No, a dneska mě vyhodila i s kufrem, že když i v noci furt myslím na prácu, tak ať už tam zůstanu, a prý si mám bydlet s tím kokotem nadřízeným, bo evidentně je pro mě důležitější jak ona, tak nějak mi to řekla," vypadal Robert na tom gauči tak ztraceně a zmateně, že to Lumíra zasáhlo. Vzpomněl si, jak měl kdysi doma pejska, a jak ten se tvářil, když ho kvůli rodičům musel občas vyhodit na dvůr. Taky byl takový zmatený a ztracený. Navíc mu přišlo to, co mu Robert pověděl, dost povědomé.

"Ty, Roberte, moje stará mi řekla cosi podobného," informoval svého kolegu, který na něj upřel ty velké hnědé oči plné zmatku. "Nečum tak na mě, i mně to je nějaké divné. Furt to bylo samé, ty jsi v práci, myslíš jenom na prácu, furt jsi jenom na nádraží, a na mňa sereš, ale když jsem se jí to snažil vysvětlit, tak mi vynadala do cypů a vyrazila se mnou dveře."

"A co jste jí to řekl, šéfe?"

"No, pravdu, co jiného asi, Roberte? Že tě tu nemožu nechat samotného, bo je tu shon a plno lidí, kteří něco potřebují, a že bys to sám nezvládl, a že potřebuješ dozor."

"To jste jí řekl dobře, šéfe," souhlasil Robert.

"Však já vím, ty potřebuješ furt říkat, co máš dělat a jak to máš dělat, od toho tu jsem," pokračoval dál Lumír, načež se vrátil ještě k situaci, která jej dohnala k tomu, že se oba octli v kanceláři uprostřed noci. "Ale ona to nepochopila, naštvala se ještě víc, a že se sem teda mám přestěhovat a dávat na tebe bacha neustále, když bez sebe nemůžeme existovat. No, chápeš to, Roberte?"

Robert to popravdě moc nechápal, ale čím déle seděl a uvažoval nad tím, co se jim přihodilo, tím více se porozumění blížil.

"Šéfe…" promluvil, počkal, až se na něj Cvach podívá, teprve poté vyjádřil svou otázku: "Co myslely tím, že bez sebe nemůžeme existovat a že máme bydlet spolu?"

"Taky jsem teď nad tím dumal, Roberte, ale já nevím," přiznal Lumír. "Tebe něco napadlo?"

"No, možná že spolu máme žít jako manželé pod jednou střechou. Dávalo by to docela smysl, bo nevím, co jiného tím chtěly říct."

"A to je možné, Roberte," ukázal Lumír na druhého muže prstem, dokonce se mu tváří mihnul mírný úsměv značící, že je s bystrostí svého kolegy velice spokojen. "No, ale zatím budeme bydlet tady, než seženeme nový byt, bo peněz na rozhazování nemám."

"Vám to nevadí, šéfe?"

"Samozřejmě, že vadí, Roberte, rád bych měl na kontě miliardu i dvě, ale viděl jsi někdy bohatého výpravčího?"

"Neviděl."

"No, tak vidíš."

Robert to nechal plavat a podobně jako Lumír se smířil s tím, že momentálně spolu bydlí v kanceláři. Gauč byl naštěstí dost velký.

"Ty, počkej, ale, jak jsi to myslel? Jako manželé?" vyskočil najednou Cvach ze židle, ruce v bok.

"No, jako pod jednou střechou," objasnil mu Robert. "Pusu si dávat nemusíme."

"A to bych se na to podíval, Roberte, ty mi nechceš dát pusu? Jak si to představuješ?" hleděl Lumír na sedícího muže, který se ošil, ale oční kontakt nadále udržoval. "V čem je problém?"

Robert na druhého muže jen tiše hleděl, načež seznal, že vlastně žádný problém nemá.

"Sem myslel, že nebudete chtít," řekl popravdě.

"Nesmysl," mávnul Lumír rukou. "Pojď sem, Roberte, a dej mi pusu." Spokojeně pak sledoval, jak Robert poslušně vstává, jde k němu a zastavuje se půl metru od něj. Robert chtěl dát jen druhému muži možnost, aby si to ještě rozmyslel, když ten ale mlčel a jen čekal, přistoupil k Lumírovi co nejblíže to šlo a na pár vteřin jejich rty spojil.

"No, vidíš, že to šlo," usmál se pojednou Cvach, což Robertovi udělalo docela radost a usmál se pod fousy taky. Jeho stará už roky takhle na polibek nereagovala, takže to byla příjemná změna.

"Můžu spát na kraji?" zeptal se pak.

"Musíš, bo jinak by hrozilo, že z toho gauče spadnu," oznámil mu Lumír. "Tak pojď, Roberte, nemůžeme tady jen tak postávat, organizování noclehu počká, musíme vypravit zvláštní vlak do Bohumína, bo se jim tam cosi rozjebalo a za tři hodiny už by mohli začít být nervózní, a já nechcu, aby nám zase šéf vynadal, že děláme jenom bordel."

"Ale vždyť jsme si dali jenom pusu, to ještě není na bordel, šéfe," ohradil se Robert, ale poslušně Lumíra následoval ven.

"To máš pravdu, Roberte, pusa není žádný bordel, za tu v bordelu nemusíš ani moc platit, na tom prostě bordel nepostavíš, ale zase co my víme o bordelech, o nich ví šéf určitě více než my a- a co deš zas tak daleko ode mě, Roberte?" zvedl údivem Cvach hlas.

"Já myslel-," chtěl se Robert bránit, ale jako obvykle příležitost nedostal, když ho Lumír chytil za rukáv bundy a přitáhl blíž k sobě.

"Přestaň furt myslet a drž se u mě," požádal druhého muže, z rukávu sjel na jeho dlaň, již vzápětí stiskl ve své a spokojeně pocítil, jak Robert zase sevřel tu jeho, načež vyšli vstříc potemnělému nádraží Ostrava-Svinov, na němž v čase jarním sice květiny nekvetly, leč… možná… možná na něm začalo vzkvétat něco zcela úplně jiného.

Něco extra.

Na nádraží přišlo jaro 2/3

16. května 2018 v 10:40 | Archea Majuar
Na nádraží přišlo jaro 2/3

Fandom: Nádraží (seriál ČT)

Pairing: Vitalij Zabalij/Patrik (Chmela/Sokol)

Warning: fluff, ruštinočeština

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část minisérie na Nádraží, kdy se přesuneme k zaměstnanci a k majiteli cestovní kanceláře Za hubičku. Upozorňuji, že jeden z pánů je původem Uzbek a snažila jsem se jeho řeč tak nějak... stylizovat :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Karin :)


Na nádraží přišlo jaro.

Patrikovo nejoblíbenější roční období. Všechno kolem kvetlo a hýřilo pestrými barvami. Přímo v budově nádraží to sice neměl šanci pocítit, ale ve svém pokoji si to dokázal vynahradit. Vlastně přímo na nádraží bydlel, respektive dostal přidělenou místnost v sídle společnosti Za hubičku. Dole žil jeho zaměstnavatel, on sám v druhém patře, kde si jeden velký pokoj zařídil přesně podle svého.

Různorodé rostliny zabíraly podstatnou část místnosti, zejména pak široký parapet byl jimi zaplněn, prostor pod okny rovněž, méně náročné kvítí pak umístil na kuchyňskou linku a obrovský fíkus ke dveřím.

S prvními jarními dny mu srdce při vstupu do pokoje vždy radostně poskočilo a na tváři se mu usadil téměř zasněný úsměv, neboť většina jeho milovaných květin rozkvetla do krásy. Z jejich vůně se mu příjemně točila hlava. Postupně je všechny zkontroloval, dle potřeby zalil či pohnojil, načež zůstal stát uprostřed místnosti a jen se kochal tím, jak se mu podařilo dříve ošklivý a neútulný pokoj proměnit v nádherné místo k žití.

Prve měl strach, že si nezvykne, ale nakonec se cítil šťastný. Jeho práce byla dobře placená, nenáročná, a ačkoliv si přál živit se úplně něčím jiným, neměl si nač stěžovat. A jeho zaměstnavatel… Byl někdy trochu neomalený a Patrik věděl, že jsou lidé, kteří z něj mají strach, ovšem k němu se pan Zabalij nikdy nezachoval špatně, nikdy na něj nezvýšil hlas a vlastně byl vůči němu samý úsměv. Samý perfektní, upřímný úsměv, jenž dokonale ladil s těma hnědýma očima, vlídnýma a milýma.

Byl si vědom toho, že je to nebezpečný člověk, ale… s nádechem smutku se pousmál, když prsty přejížděl po jasně rudém květu pryšce… ale někde v hloubi duše pociťoval přítomnost jakési zvláštní jistoty, že pro něj má jeho zaměstnavatel slabost. Že je jeho chráněncem, kterému by nikdy neublížil.

Museli na okolí působit jako podivná dvojice, myslel si už kolikrát. Možná až hrůzu nahánějící Uzbek vykračující si po perónu v bílém roláku a z módy již dávno vyšlé kožené bundě, a on… jak jej běžně popisovala jeho matka, zženštilý nadšenec do všeho s botanikou společného, jemuž je cokoliv spojené s násilím cizí.

A přesto si rozuměli, jako by…

"Patrik, što to zděs tak…?"

Patrik se otočil ke dveřím, v nichž stál jeho zaměstnavatel, který se jako obvykle neobtěžoval klepat, momentálně zaraženě hledící na to množství kvetoucích rostlin na parapetu.

"Ja rozumim," rozlil se po tváři staršího muže úsměv a jeho hnědé oči se zaměřily na Patrika. "Je to va vsjom barákje."

"Nevadí vám to, pane Zabalij?" zeptal se Patrik pro jistotu, ačkoliv Uzbek se mu už stačil vecpat do pokoje a evidentně si vůni květin užíval.

"Co tě nemá, Patrik," strčil do něj Zabalij dobrácky pěstí, až se váhavě se usmívající Patrik zapotácel. "I já už ti gavaril, što tady, v kvartírje, já pro tibja Vitja."

To byla pravda, pan Zabalij si přál, aby jej Patrik oslovoval jménem, když se nacházeli o samotě, jenže díky vykání si dokázal mladší muž udržovat odstup. Netušil, jestli by jinak zvládal to, jak se o něj jeho zaměstnavatel staral, jak mu projevoval náklonnost svým svérázným způsobem, aniž by si k němu nevytvořil ještě pevnější vazbu. Už takhle stačilo, aby se na něj ty hnědé, laskavé oči dívaly, a Patrik nepochyboval o tom, že mu růžoví tváře.

"Já něznal, što ty se tak zanimáješ kytkami," přitáhl si Zabalij jednu z dřevěných židlí a usadil se, zatímco nadále mladšího muže obdařoval přátelským úsměvem, pod nímž Patrik doslova tál.

"Moc o tom nemluvím," pokrčil Patrik rameny, bloudě pohledem po svých miláčcích. Byl strašně nesvůj už jen z toho, že je Vitalij v jeho pokoji, že se na něj tak zářivě usmívá…

"Pačemů? Éto krasívyj kóniček," nechápal Zabalij, vyloženě se na židli rozvalující, jako by to byl nejpohodlnější kus nábytku, na jakém kdy seděl.

"Ve škole se mi smáli, když jsem jim řekl, že bych chtěl být květinářem," odpověděl Patrik tiše. Stíny z minulosti sice jeho momentální život už tolik neovlivňovaly, leč že by o školních letech mluvil zrovna rád, to se říct nedalo.

Když bylo pár vteřin ticho, Patrik se odhodlal podívat na staršího muže, jenž se rázem postavil, výraz ve tváři zcela jiný než doposud, a nemít v něj Patrik takovou důvěru, dostal by strach.

"Patrik, jesli tibje išo někdo budět smát kvůli kytkám i kvůli něčemu inomu, tak mu urvu ruku," pronesl Uzbek hlasem podbarveným na uzdě drženou zlostí, jeho očí, stále sledující Patrika, ale zůstávaly plné vřelých citů i ve chvíli, kdy se vzdálenost mezi nimi razantně zmenšila. "Ty skaží mně, kdyby tibje někdo smál, što ty chatěl byť květináčem, da?"

Patrik byl příliš zaujat tím, jak se Vitalij k němu přiblížil a položil mu ruku na rameno, stisk pojednou příjemný, pohled téměř prosebný, jako by na Patrikově odpovědi závisel osud celého světa, než aby vzal nějak na vědomí Uzbekovu záměnu podobných slov. Jen polknul a přikývnul, omámen onou blízkostí, zasažen tím, jak moc jej chtěl Vitalij bránit, chránit…

"Sejčás mně pokaží, što vsje zděs očjeň krasívo voní," plácl jej Zabalij po rameni, odstoupil, aby udělal Patrikovi místo, a pozorně sledoval, co mu jeho zaměstnanec o rostlinách povídá.

Patrik se zdráhal uvěřit tomu, že Vitalij má vážně zájem o přednášku o nějakých květinách, ale nenechal se pobízet dvakrát. Začal s tím, co se nacházelo na parapetu, zatímco po očku sledoval, co starší muž na to, přičemž překvapeně a nesmírně potěšeně seznal, že se Uzbek minimálně alespoň zdá být zaujat. I když… Patrik se zachvěl s myšlenkou na to, že Zabalij spíše pozoroval jeho samotného než květiny. Přikyvoval, čenichal, jakž takž respektoval osobní prostor, jeho nádherné hnědé oči ale stejně po většinu času setrvávaly na tváři mladšího muže, jenž se nadále mírně červenal a srdce mu tlouklo stále zběsileji.

Když zakončili tour po parapetu, Vitalij se usadil zpět na židli, opět ale vyzval Patrika, aby mu něco pověděl o rostlinách, položených na podlaze. Patrik se dovtípil, že se mu nejspíše nechce lozit po kolenou, a tak neotálel, s každou další rostlinou se cítil jistější a jistější navzdory tomu, že při každém pohledu směrem Zabalij byl obdařen úsměvem, jenž odrážel to, co Patrik spatřoval v jeho očích.

Znovu se zachvěl, jelikož Vitalijův výraz ve tváři se stal nezaměnitelným, a když se Patrik dostal až ke květináči, který se nacházel sotva pár centimetrů od lesknoucí se boty jeho zaměstnavatele, tělem se mu už šířilo takové horko, že mu líce doslova hořely. Vnímal, jak moc blízko druhý muž je, vyloženě cítil jeho pohled, jak se na něj dolů dívá, přesto se lekl, když se jej ve vlasech dotkla široká ruka.

Tykání, netykání, odstup, neodstup… vše, o co se doposud Patrik snažil… bylo mu jasné, že právě teď už na tom vůbec nesešlo. Dech se mu zadrhl v hrdle a žaludek se sevřel, když se prsty začaly téměř něžně probírat jeho prameny, Vitalij jej hladil a Patrik jeho kouzlu cele podlehl, spokojeně vydechl, zavřel oči, tváří se opřel o holeň staršího muže a… V tu chvíli si nedovedl představit nic krásnějšího, což platilo až do momentu, kdy mu dlaň z vlasů sklouzla na tvář, prsty pod sjely pod bradu a s citem jej donutily vzhlédnout.

Ty hnědé oči… ty emoce v nich… Patrik se v nich toužil utopit. Naprosto vláčně a bez odporu se nechal vytáhnout nahoru, a aniž by přesně věděl jak, najednou se octl sedět v klíně svého zaměstnavatele, s dechem nesmírně zrychleným, srdcem splašeným a city vůči druhému muži sílícími. Váhavě, jako ve zpomaleném filmu zvedl ruku a dotkl se jí Vitalijovy zarostlé tváře, na níž se vzápětí objevil povzbudivý úsměv.

"Jsi nadherný, Patrik," pověděl mu tiše Vitalij a Patrikovo srdce se bolestně a nádherně sevřelo, pročež se svíralo i v momentě, kdy se k němu starší muž naklonil a jemně jej políbil.

Možná až hrůzu nahánějící Uzbek jemně líbal zženštilého nadšence do všeho s botanikou společného, jemuž je cokoliv spojené s násilím cizí. Byli tak jiní, a přesto si rozuměli, jako by…

Jako by k sobě patřili.

Na nádraží přišlo jaro 1/3

13. května 2018 v 17:26 | Archea Majuar
Na nádraží přišlo jaro 1/3

Fandom: Nádraží (seriál ČT)

Pairing: Pavel Kožín/Radim (Chmela/Sokol)

Warning: language, tráva

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Když běžel seriál Nádraží napsaný Ondrou Sokolem a Martinem Fingerem, byla jsem skeptická a taky to žádné veledílo není. Ale shippovat charaktery, které hráli Ondra s Igorem se stejně dalo, i když jsem se na ně podívala spíše z té humorné stránky, tak snad se alespoň trochu pobavíte :) Každá část je o jiných charakterech, kteří ti dva hráli, a pokud postavy neznáte, nevadí, v povídce se o nich něco dozvíte :) Do konce týdne tady budou i zbylé části. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Aje a Karin :)



Na nádraží přišlo jaro.


Ač to cítil ve vzduchu, především vůně kvetoucího šeříku se nesla celým Šervůdem, tak reportér Pavel Kožín měl trochu jiné starosti. A že jich měl sakra nad hlavu!


Ráno reportáž v porodnici, kde se jim narodilo dítě. Jak nečekané! Přesto tam se štábem musel. Tedy štábem, ušklíbl se Pavel kysele, když si sedal na lavičku v parku před Hlavním nádražím, kam se ve svém záchvatu vzteku dostal, aniž by věděl jak. Zadíval se zpátky, odkud vyrazil a kde nechal Radima stát i s kamerou, aby spatřil, že jeho štáb, respektive jeho jediný člen, už aparát sbalil a nejspíše odnesl do auta.


Ještěže tak! Klidně si to u šéfa vyžere, ale už toho měl po krk! Kdo to má vydržet? Jedna stupidní reportáž za druhou a jedna pro lidstvo méně důležitá než druhá. Co je sakra tak strašně zajímavého na tom, že hlavní bezmozky státu (nebo města, to je šumák, všechno stejná pakáž) vyhlásily na nádražích měsíc bezpečnost?


Pro mě za mě, ať si třeba všichni polámou hnáty, já se kvůli tomu neposeru, skřípal zuby Kožín, nadále sedící na lavičce, ruce měl sepnuty mezi koleny, klouby mu námahou zbělely. Vztek jím nadále lomcoval, ale aspoň už neměl chuť se vrhnout pod kola aut, z toho se stačil vyřvat. Momentálně by nejraději jen někoho praštil nebo do něčeho kopnul, nic vhodného ale v blízkosti neměl, a tak se spokojil alespoň s pokračováním ve svém zuřivém funění.


Po pár minutách seznal, že se k němu někdo na lavičce připojil. Pavel rozhodně neměl chuť si povídat s nějakým soucitným kolemjdoucím a vylívat si mu srdíčko, a chystal se to tomu vlezlému čmuchalovi vpálit do ksichtu pěkně od plic, když ale zvedl hlavu a zjistil, že se vedle něj rozvaluje jen Radim… Kousavou poznámku si odpustil a smířil se s tím, že mu chce jeho kameraman dělat společnost.


Tak jako tak to nebyl jeho první ani poslední výbuch vzteku, čili Radim už věděl, co má dělat a jak se chovat, aby Pavla nedráždil ještě víc.


"Volal jsem šéfovi, že dneska mu hodíme jenom tu porodnici," informoval Radim reportéra, který na něj nadále jen koukal, po chvíli se pak narovnal a opřel o dřevěnou konstrukci lavičky.


"Řval moc nebo jen trochu?" zeptal se nakonec a zněl sám sobě spíš unaveně než vztekle.


"Nejdřív hodně, pak míň. Ale vyžehlil jsem ti to u něj, máš tři dny volno."


"Dík," přikývl Pavel, přičemž docela pociťoval vděčnost. "A cože jde zrovna tobě tak ruku?" zajímalo ho, jelikož to fakt nebylo poprvé, co Radim u šéfa žehlil. Ať už nějaké průsery, co se povedlo spískat jim dvěma, nebo nějakému jinému reportérovi, se kterým Radim občas jezdil.


Pavel prve hleděl před sebe, na ruch před nádražím, když ale druhý muž neodpovídal a pořád se vrtěl, upřel Kožín svůj pohled na něj, načež pozvedl údivem obočí.


"No, to si děláš prdel."


"Zásobuju tím celý oddělení," pokrčil Radim rameny, když zamával Pavlovi před očima plastovým pytlíkem očividně plným trávy. "A hlavně šéfa. Bys ho měl vidět, jak je vždycky nadšenej, že mu nesu zásobu na pár týdnů."


Pavel se nestačil divit. Věděl, že Radim je docela zdatný zahradník v tomhle oboru, ale že to on je tím hlavním dealerem na baráku…


"Pojď, odevzdáme tu porodnici a sjedem se," zašklebil se na něj Radim, schovávaje sáček do vesty.


Kožín horko těžko hledal argument proti. Tři dny volna před ním a prodělaný záchvat vzteku udělaly vidinu pořádného uvolnění sakra lákavou, navíc už to bylo dost dlouho, co nic neměl. A chybělo mu to, ne že ne.


"Řídíš," posvětil Pavel Radimův nápad, postavil se a následoval svého kameramana do vozu. Usadil se na sedadle spolujezdce, kde pak počkal, než Radim odnese reportáž šéfovi, aby se vzápětí usnesli na tom, že se sjedou u Radima doma. Už takhle to tam vypadalo jako v drogovém doupěti a dvě zkouřené trosky navíc tomu nemohly ublížit.


"Vole, ty tady máš takový bordel," okomentoval Pavel stav Radimova bytu, nicméně přesto vešel, odložil si kabát a bez vyzvání sebou hodil na gauč. Nohou shrnul nepořádek z konferenčního stolku a rozhlédl se. "Máš pivo?"


Jakmile to Pavel dořekl, na stole se objevily dvě láhve piva, tráva, papírky a čipsy.


"Sorry, k jídlu nic jiného nemám. Běž si něco koupit do večerky, jestli máš hlad," oznámil mu Radim, když se k němu připojil na gauči a dal se do balení.


"Nechci jíst, chci se sjet," zamumlal Pavel, přesto čipsy otevřel, následně objevil na zemi otvírák, jenž použil na obě láhve.


"Když jsi tady byl naposled, tak jsi mi vyžral ledničku, ale pochybuju, že si to pamatuješ," utrousil suše Radim.


"Kecáš."


"Nekecám. A měl bys bejt rád, že nic víc nevyvádíš," usadil Pavla a podal mu hotový výrobek. "I když…"


"Co jako?" převzal si Kožín jointa a natáhl se pro zapalovač. Je fakt, že z poslední podobné akce si pamatoval kulové.


"Až teda na to vyžírání ledničky se z tebe pak stává dost příjemnej společník," uchechtl se Radim a opřel se, čekaje, až si bude moct taky připálit. "Víš co, ty seš jinak kolosální píča, ale po pár šlucích ses ke mně minule tulil."


Radimův úsměv se jen rozšířil, když na něj Pavel vyvalil oči.


"No, nečum tak na mě, já ti nekecám," tlemil se. "Jen počkej, dal jsem ti dneska slabší várku, takže až tě zas budu drbat ve vlasech, tak si to budeš zítra pamatovat."


"Kurva, co žes dělal?!" rozkašlal se Pavel, jehož ona zpráva zasáhla právě v momentě, kdy si užíval druhý šluk. Když se alespoň trochu uklidnil, téměř s hrůzou v očích zíral na Radima, který se přímo zmrdsky culil. "Co se mi to tady snažíš nakecat?!"


"Že zatímco na obrazovce jsi profesionál každým coulem, vždycky jako ze škatulky, tak v soukromí seš věčně nasranej kretén, kterej rád hulí, mazlí se se svým kameramanem, a bůhví co ještě víc bys s ním chtěl dělat."


Pavel už regulérně nechápal, co se děje. Zejména v momentě, kdy na něj Radim rozverně mrknul, a jemu se nestáhnul žaludek nevolí, ale právě naopak měl pocit, že se v něm cosi rozpouští, jakási obranná bariéra.


"Ale neber si to tak, mi nevadí, že jsi ve skutečnosti přiteplená smažka," chechtal se Radim dál, a dokonce zašel tak daleko, že pocuchal Pavlovi vlasy. Kožín v ten moment měl chuť mu jednu vrazit, smazat mu ten vědoucí úšklebek z ksichtu a vymlátit z něj tyhle žvásty. On přece není… Není! Nemůže… "Klidně si tomu nevěř, ale až se mě znovu budeš pokoušet líbat, tak ti schválně udělám cucflek, abys dostal důkaz těch svejch homosklonů."


Pavel ještě pár sekund jen hleděl na Radima, načež si vzpomněl, že má v ruce jointa. Potáhl, vyfoukl, a tělem se už začalo šířit to známé uvolnění, jako nějaký nestranný pozorovatel sledoval, jak se jeho vztek mírní, jak se z nevíry a pobouření stává jen slabý odvar toho, co vnímal ještě před chvílí… A pak se znovu zarazil.


"Počkej, tobě to… nevadí?" zvedl zrak od země a pohlédl na Radima, tvářící ho se už značně uvolněně. Jeho šedé oči se na něj zaměřily, přičemž Pavel měl dojem, že takhle se na něj ještě nikdy nedívaly. Všechno mu to přišlo absurdní, to, co mu tady Radim povídal, z čeho jej obvinil, k čemu se vlastně jeho kameraman sám přiznal… Přesto se ani nepohnul, akorát ostražitě pozoroval, jak se k němu Radim centimetr po centimetru přisunuje.


Jen mírně ztuhnul, když ve vlasech ucítil dotek, zběsile těkal pohledem mezi Radimovýma očima, načež se mu o rty otřela ty druhá ústa.


Chtěl ho od sebe odhodit, instinkt mu znovu velel, aby Radimovi dal po hubě, aby od něj odskočil, vynadal mu do buzerantů a zdrhnul… Místo toho se ale jen nechal jemně líbat, druhý muž byl trpělivý, neodrazen Pavlovou pasivitou. Odtáhl se jen pro to, aby mohl potáhnout.


"Stačí ti to jako odpověď?" zeptal se pak tak lehce, jako by se bavili o průtrži mračen, sužující Žižkov.


"Přísahej, žes do té trávy nikdy nedal nic, co by… žes mě nikdy…" nemohl se Pavel vyjádřit, sám nevěděl, na co se to vůbec ptá, co chce slyšet, nechápal, že vážně uvažuje zrovna nad něčím takovým, a kdyby se s ním už teď trochu netočila místnost, asi by se třásl jako ratlík vypětím.


"Jsem dost velký zmrd, přiznávám, ale tohle bych ti nikdy neudělal," odpověděl Radim, snaže se znít upřímně, protože tohle už bylo fakt i na něj moc. "Byls tak klidný, tisknul ses ke mně s takovou důvěrou, že…"


Pavel už nečekal, až bude druhý muž přísahat, prostě někde sebral tu jistotu, že Radim mluví pravdu, ať už ji měl v očích nebo už jej přesvědčil prve tím, jak jemně a se zájmem jej líbal… Zrovna Radim, do kterého by to neřekl, a líbal tak zrovna jeho, který na něj pár hodin zpátky řval, jako by mohl za všechno svinstvo na světě.


Nedávalo to smysl, pořád se v něm něco zoufale bránilo, aby to nedělal, ale když jeho ruka vyrazila vpřed, pevně sevřela Radimovu vestu a přitáhla si jejího majitele blíže, podvolil se tomu, co v něm leta dřímalo, co se díky účinkům trávy dralo na povrch, co zároveň s obavami a nezkrotnou zvědavostí toužil učinit. Přitiskl své rty na Radimovy, ty se vzápětí pohnuly proti těm jeho, ve vlasech znovu pocítil přítomnost dlaně.


V hrudníku se mu usadil pocit, který tam snad ještě nikdy nebyl, který mu dával najevo, že tohle… že teprve tohle je to, co potřeboval. Co je pro něj správné, a ten pocit jej rozechvěl, když ho Radim objal kolem krku, vzal mu jointa z ruky a odložil ho kdoví kam, načež se vyhoupl na pohovku a vlezl si Pavlovi obkročmo na klín.


Tentokrát si byl Pavel jistý, že tohle si bude druhý den stoprocentně pamatovat…

Angel On Her Way

9. května 2018 v 20:58 | Archea Majuar
Angel On Her Way

Fandom: Přátelé

Pairing: Rachel Green/Monica Geller

Warning: first kiss, fluff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Je tady málo femslashe... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Remy a Karin :)

Název povídky jsem si půjčila ze songu An End Has a Start od Editors:



Zprvu to nevypadalo jako špatný, a ani ničím výjimečný večer. Rachel se v pyžamu usadila k televizi, v níž běžel nikterak zajímavý film, ale stejně neměla náladu na cokoliv hlubokomyslného. Chtěla jen vypnout a třeba čekat, že se vrátí Monica.


Sotva na Monicu pomyslela, dveře do bytu se otevřely a v nich stála Rachelina spolubydlící, oklepala deštník a vzápětí vešla do místnosti. Rachel ji krátce avšak zvesela pozdravila, leč odpověď ze strany Monice byla rázu téměř opačného. Zněla unaveně a natolik rozmrzele, že si Rachel rychle přehodnotila, jestli chce Monicu zahrnout otázkami na její rozpoložení. Ještě chvíli druhou ženu s rostoucí starostí pozorovala, když ale Monica nadále nejevila známky zájmu o rozhovor, vrátila se Rachel ke sledování televize.


Usoudila, že až se Monica vrátí ze sprchy, kam právě zaplula, tak se jí nálada třeba zlepší. Třeba se i nakonec bude chtít svěřit, pomyslel si Rachel, hodila si nohy na stůl, a zatímco k ní z koupelny doléhal tlumený zvuk proudící vody, částečně se zahleděla do banální zápletky běžícího filmu. Snad proto zaregistrovala, že Monica již opustila sprchu, až ve chvíli, kdy kolem ní druhá žena prošla směrem ke své ložnici.


"Budu vařit čaj. Nechtěla bys taky?" zeptala se Rachel trochu zvýšeným hlasem, aby si mohla být jistá, že ji Monica slyší. Čaj sice většinou nepila a už vůbec ne takhle navečer, nějak ale toužila dát Monice najevo, že navzdory špatnému dni je tady pořád někdo, komu na ní moc záleží.


"To by bylo fajn, děkuji," zjevila se Monica ve dveřích do ložnice, vlasy díky vlhkosti vlnité, na sobě už také pyžamo. Na tváři se jí dokonce podařilo vyloudit úsměv, jenž jí Rachel s pocitem určité úlevy oplatila, pár vteřin ještě na druhou ženu hleděla, jaksi se v tom momentě neschopná od ní pohledem odtrhnout, načež se přiměla vyskočit na nohy a jít postavit vodu na vaření.


Než se Rachel z kuchyňského koutu vrátila se dvěma šálky horkého čaje, Monica si stihla alespoň provizorně vyfoukat vlasy, načež se obě usadily na gauč. Monica, aniž by nechala tekutinu jakkoliv vystydnout, uchopila hrnek a ihned se napila, nad čímž Rachel už roky vrtěla hlavou. Nejspíše schopnost spojená s její profesí, jinak si Rachel nedokázala vysvětlit, že si nepopálí jazyk a vůbec celá ústa.


"Děkuju," vydechla Monica znovu poděkování a po tváři se jí rozlil takřka blažený výraz, z něhož Rachel se rozbušilo srdce jako splašené.


"Není zač," pousmála se nejistě a opřela se, sama svůj čaj potřebovala nechat několik minut odstát. Místo toho si dovolila se na druhou ženu alespoň chvíli jen dívat, avšak proces, během něhož byla většina emocí z Moničiny hezké tváře opět nahrazena rozmrzelostí a její rysy nevyzařovaly nic jiného než únavu, byl pro Rachel příliš bolestný. Žaludek se jí sevřel, když odvracela pohled k televizi, jež už ale neměla ani minimální šanci přitáhnout její pozornost.


Ta v nitru planoucí touha Monice pomoci se zdála být neodbytná, vždyť černovlasá žena si nezasloužila, aby ji kdokoliv přiváděl do takového stavu, a proto pod vlivem nutkání udělat cokoliv, čím by mohla Monice dát najevo, že je tady a že se může vypovídat, umístila svou paži na opěradlo gauče a konečky prstů se jemně dotkla ramene druhé ženy, jež se v odpověď zachvěla.


Její reakce ovšem naplnila Rachel ještě většími obavami a její myšlenky zabrousily do ještě temnějších koutů její mysli. Proč na fyzický dotek reaguje takto? Zkusil si na ni někdo něco? Jen ta představa, že by Monice nějaký hajzl ublížil, jen z té představy se jí převracel žaludek a přelila se přes ni vlna vzteku. Potřeba dozvědět se, co se stalo, rostla s každou vteřinou, kdy byla ponechána v nevědomosti a její mysl si vymýšlela ty nejhrůznější scénáře.


"Chceš o tom mluvit?" zeptala se tiše, snažíc se znít pouze starostlivě a nikterak na druhou ženu nenaléhat, ačkoliv… ačkoliv… "Vidět tě v takovém stavu mě ničí."


Vděčnost se zatřpytila v modrých očích, když Monica stočila svůj pohled k Rachel, jejíž srdce opět mírně poskočilo a další zatěžkávací zkouška je čekala ve chvíli, kdy se Monica rozhodla odložit čaj na stůl, přisunout se k Rachel blíž a nechat se schovat v bezpečí jejích paží, jež se kolem jejího drobného těla rázem obtočily. Rachel se ztratila v tom momentu absolutního štěstí, během něhož se k ní Monica přitiskla, přičemž její city využily oslabené sebekontroly a Rachel tak zcela bez uvažování umístila polibek do černých vlasů druhé ženy, hrudník se jí svíral emocemi, což jí znemožňovalo se pořádně nadechnout.


"Vlastně… vlastně se nic nestalo," promluvila Monica, v jejím hlase patrný smích, jenž však Rachel zněl spíše jako trpký než bezstarostný či povznesený. "Měla jsem jen mizerný den v práci a ještě mizernější rande, to je vše."


Rachel neměla, co by řekla, to se prostě stává, a přemožena úlevou, že nešlo o nic více, se opět přistihla, že přitiskla rty k temenu druhé ženy, věnujíc jí další malý polibek snad v naději, že dobrým pocitem z jeho tichého přijetí odsune do pozadí tu bolest při pomyšlení, že Monica byla na rande s nějakým trotlem.


Samozřejmě nebyla toho názoru, že všichni muži jsou stejní a všichni trotli, ale když tak objímala svou nejlepší kamarádku, když ji v nose šimrala vůně jejího šampónu, její myšlenky se rozutekly všude možně, ale především k tomu, jak nádherné by bylo, kdyby Monica přítele neměla, kdyby nechodila na rande a kdyby… kdyby byly spolu. Večer by trávily třeba takhle, na gauči, v objetí té druhé, ale jako pár. Vrátily by se z práce, dívaly by se na televizi, snědly večeři, líbaly se…


Jak by to bylo nádherné, kdyby byla Monica její… její přítelkyně.


V posledních letech si byly tak blízké, že Rachel neviděl posun v povaze jejich vztahu jako velký krok, přišlo jí to, že stačilo jen málo, aby…


Zavřela oči a snažila se takové představy zaplašit stejně jako ten šimravý pocit v podbřišku, provázející její myšlenky vždy, když se týkaly druhé ženy. Měla by soustředit na Monicu, na to, jestli už jí je lépe, a ne se nechat unášet vlastními sobeckými touhami.


"Prostě to byl jen jeden špatný den," slyšela Rachel šepot, po němž se k ní Monica přitiskla ještě víc a zanechala tak Rachel na solidních pochybách. Znělo jí to spíše tak, že se Monica snažila sama sebe přesvědčit, že nejde o nic strašného, ale co když… co když to byl opravdu jen den blbec? Na poprvé tomu neměla problém uvěřit, tak možná jen hledá v Moničině odpovědi více, než tam ve skutečnosti je. Možná.


Ať už byla pravda skrytá kdekoliv, Monica si zasloužila její pozornost a pochopení, což jí Rachel neplánovala upřít. Pohladila ji po zádech a položila si tvář do jejích vlasů, držíc ji co nejblíže, přičemž snad až příliš moc vnímala drobnou váhu druhé ženy, teplo vycházející z jejího těla, vůni šampónu, a přestože Monice nebylo nejlépe, Rachel si jejich společnou chvíli užívala.


Tehdy totiž byla Monica jen její. Všechno kolem nich ztratilo svůj význam, zbyly jen ony dvě a vzdálený šum televizního programu.


XXXXX


Za pár týdnů se situace příliš nezměnila. Monica se nadále scházela s nějakým Peterem, jehož Rachel jednou potkala a seznala jej ztělesněním nudy. Peter byl možná sympatický a dobře vypadající mladý právník, jenže právě v jeho povolání tkvěl ten hlavní problém. Neuměl mluvit o ničem jiném než o své práci, což by Rachel ještě byla ochotná zkousnout, kdyby hovořil třeba o nějakém zajímavém případu, který řešil, nicméně Peter neustále zabředával do směrnic a zákonů a paragrafů a bla bla bla.


Po dvaceti minutách jej tehdy měla Rachel dost, a tudíž nechápala, proč na něj Monica plýtvá svým časem. Snad disponoval jinými přednostmi, možná ano, leč ani to si Rachel nemyslela vzhledem k tomu, jak vyčerpaná a frustrovaná se její nejlepší kamarádka vracela z každého rande.


Rachel prostě nešlo na rozum, z jakého důvodu se na něj nevykašle. Nejednou o tom s Monicou mluvila, ovšem k jejímu překvapení Monica se všemi jejími poznámkami či výtkami souhlasila. Respektive proti nim neprotestovala a v podstatě shledávala Petera stejně nudným jako Rachel. Přesto s ním zůstávala.


A Rachel se nemohla rozhodnout, jestli ji to více štve nebo mrzí. Monika si zasloužila někoho lepšího. Přirozeně, měla na mysli i sebe, protože… protože do ni byla zamilovaná snad už roky, ale věděla, že by se dokázala smířit i s tím, kdyby druhá žena věnovala čas někomu, kdo za to stál. Bolelo by ji to, ale smířila by se s tím.


Milovala Monicu a udělala by cokoliv, aby byla šťastná, leč po nějaké době se s ní už o Peterovi odmítala bavit. Kdykoliv o něm Monica začala, Rachel přestala vnímat, dávajíc jí tak najevo své neměnící se stanovisko. Navíc se jí ani nezdálo, že by to Monicu vytáčelo. Jako by její chování chápala, což na tom bylo snad to nejhorší.


Rachel to trápilo, trápilo ji, že netuší, proč se tak její kamarádka mučí a vídá se s nějakým pakem, a toužila jí zas a znovu pomoci, když ji viděla, jak se vrací z rande s výrazem nešťastným a jak ztraceně vypadá.


Až jednou přišla zvláštní změna. Rachel se po práci usadila ke stolu a večeřela, zatímco Monica se chystala na další úžasné rande. Jenže oproti několika minulým přípravám se tentokrát jevila být veselá, jako by se na schůzku s Peterem těšila. Hystericky pobíhala po bytě, zkoušela si asi čtvery šaty a osmery boty, průběžně pak mířila do koupelny ve snaze najít vhodnou rtěnku.


Rachel se snažila soustředit na večeři a už se radši ničemu nedivit, protože co když Peter prostě najednou dostal poštou express nevyplaceně v balíčku dávku smyslu pro humor, nebo třeba změnil zaměstnání nebo možná oněměl, což by mu asi prospělo nejvíce. Myšlenky jí létaly hlavou jedna za druhou, a tak se cítila poněkud zaskočeně, když si uvědomila, že Monica stojí přímo před ní.


Pomalu pozvedla zrak od jídla.


Monica vypadala dokonale. Černá ji vždy slušela stejně jako ten nejistý úsměv, který momentálně zdobil její tvář.

Rachel nenacházela slova, nitrem se jí šířil ten dobře známý pocit, jenž se objevil vždy, když se dívala na někoho, ke komu chovala až příliš silné city, koho chtěla držet v náručí, koho chtěla políbit…


"Jsi nádherná," splynulo jí se rtů těsně předtím, než se jí povedlo znovu nad sebou získat kontrolu. Stalo se tak právě včas na to, aby její pozornosti neunikla radost modrých očí a zrůžovění tváří druhé ženy. Rachel se musela znovu sklonit k jídlu, přestože tělem se šířící hlad nemohla před ní ležící večeře ukojit.


"Díky," zazněla Monica spokojeně. "V tom případě asi můžu jít."


"Rande?" zeptala se Rachel s nádechem ironie, opět zvedaje pohled, aby spatřila, že Monica si už obléká kabát.

"Jo," usmála se na ni vesele Monica a zapnula si pár posledních knoflíčků.


Jenže právě ten pohyb, ta akce, během níž si Monica oblékala kabát za účelem odejít, právě tehdy se Rachel na pár chvil octla zaplavena vlnou paniky. Neexistovalo nic jako rozum, nic jako racionální vysvětlení, že Monica prostě jako každý člověk musí někdy odejít z bytu, že je to jen další rande… Rachel zachvátila panika, že se Peter opravdu změnil a že Monica ho má opravdu ráda. Že s ním zůstane a ji opustí.


Prakticky nevěděla, co dělá, najednou byla na nohou a nedaleko od černovlasé ženy, jež k ní upřela zvědavý pohled.

"Nechoď," bylo jediné, na co se Rachel vzmohla a na co dokázala myslet.


"Cože? Proč?" nerozuměla Monica chování své spolubydlící, leč odpovědi se nedočkala. Možná však Rachelin výraz byl natolik výmluvný, že Monicu její chování nerozhodilo. Pouze se jemně usmála, jako by jí rozuměla. Jako by věděla, co se za tou takřka zoufalou prosbou skrývá. "Vrátím se brzy."


Než k Rachel plný význam těch slov doputoval, byla Monica pryč. To náhle ticho a osamění vrátily Rachel zpět do reality, v níž vůbec neměla ponětí, co se stalo. Najednou stála uprostřed místnosti, naprosto nelogicky prosila Monicu, aby nikam nechodila, a ona…


Posadila se znovu ke stolu, na večeři už ale ani nepomyslela. Pořád si přehrávala ten tón, jakým ji Monica ubezpečila, že se vrátí. Měla pocit, že Monica věděla, co se jí honí hlavou. Že Monica ví… Řekla to tak jemně až něžně, že se z toho Rachel vnitřně chvěla. Dalo jí to naději a ta představa, že Monica ví a že rozumí, ji pohltila natolik, že si ani nestihla vynadat za to, jak hloupě se zachovala.


Na moment schovala tvář do třesoucích se dlaní, načež se rozhodla si nalít dvě deci vína. Uškodit to nemohlo, pomoci možná krapet ano.


A když pak popíjela na gauči před vypnutou televizí, nadále měla v hlavě výraz, s jakým se na ni Monica dívala. Vážně v něm spatřovala to, co Monica pociťovala?


XXXXX


Sklenka vína ji dostala do povznesenější nálady, o další už ale neuvažovala, jelikož si jisto jistě chtěla zachovat jasnou hlavu, až se Monica vrátí. Aby jí to nepokoušelo, rozhodla se skleničku opláchnout a schovat, proto se přesunula do kuchyňského koutu. Za pár minut se chystala opět vrátit k televizi, od jejího záměru ji ale odradilo zachrastění svazku klíčů u dveří, jež se vzápětí otevřely.


Mráz jí přeběhl po zádech, jakmile jí pohled padl na Monicu, jež za sebou dveře zabouchla a s blaženým výrazem se o ně opřela. Že by to rande bylo až tak… uspokojivé? prolétlo Rachel hlavou a ledová ruka jí sevřela žaludek. Veškerá její naděje se ve vteřině rozplynula.


"Jaké bylo rande?" přiměla se přesto zeptat, v hlavě náhle pusto prázdno. Ani už se nevydržela na Monicu dívat, musela se zaměstnat jinak, a tak se natáhl pro utěrku a párkrát přetřela skleničku, již právě umyla.


"Nejlepší," vydechla Monica nadšeně, Rachel se zuby nehty snažila držet své zklamání pod kontrolou a nenechat se jím pohltit, Monica však pokračovala, "Nejlepší, protože bylo taky poslední."


Rachel překvapeně vzhlédla, aby seznala, že Monica se dívá přímo na ni, v očích zvláštní jemnost jako… jako když jí ujišťovala, že se vrátí brzy.


"Tys… tys ho…?" vykoktala Rachel neschopná uvěřit tomu, co právě slyšela. Neschopná zastavit třas, který postihl její tělo, náhle zasažené silou navrátivší se naděje. Dech se jí zadrhl z hrdle, když jako ve zpomaleném sledovala, jak Monica přikývla a natáhla k ní ruku.


"Pojď ke mně," zazněl její hlas tak něžně, až se Rachel do očí vedraly slzy. Zasáhl ji přímo do srdce.


Zamrkala a ovládla své dojetí, leč nadále se chvěla, když k druhé ženě po zdřevěnělých nohou mířila. Jakmile se octla nadosah, Moničina dlaň jí spočinula na rameni, její oči těkaly po Rachelina tváři, jako by se snažily vyčíst, na co její kamarádka myslí, co se jí honí hlavou, ovšem Rachel věděla, že musí být úplně průhledná.


Stála tam, Monica jen pár centimetrů od ní, třásla se, oči váhavě upřené do těch modrých, nádherných, chápavých, a pak se ten dotek na jejím rameni posunul výše, teplo z Moničiny dlaně se rozprostřelo na její líci. Tentokrát už Rachel slzy zadržet nedokázala, až příliš ji to gesto zasáhlo, až příliš mnoho něhy a lásky zářily z těch modrých očí, až moc nevyřčeného, leč zřejmého se nacházelo mezi nimi.


"Odpusť, že… že jsem byla tak slepá a hloupá," promluvila Monica tiše, hlas se jí třásl a Rachel se musela kousnout do rtu, aby se jí vzlyk neprodral z hrudníku, aby nepřeslechla nic z toho, co jí Monica chce povědět, aby… "Až když jsi mě dnes prosila, abych nikam nechodila… Když jsem viděla, jak moc ti na tom záleží, měla jsem pocit… Došlo mi, že…"


"Miluju tě," nemohla to už Rachel držet v sobě, nemohla dál snášet, jak se Monica trápí, jak se skrze potlačovaný pláč snaží ospravedlnit.


"Já vím," odhrnula jí Monica z tváře neposlušný pramen. "Já tebe taky."


Nejen obrovská tíha spadla Rachel z ramen, ale především se jí nitrem rozlil ten dokonalý pocit štěstí, jakmile jí došla Moničina slova a jakmile se obě snad unisono pohnuly, a Rachel sevřela Monicu v náručí, přičemž sama kolem sebe ucítila dvě ženské paže.


Pořád to bylo jako ve snu, nemohla tomu uvěřit, událo se to všechno tak rychle, tak spontánně… Najednou se k ní Monica tiskla, pevně ji svírala a otřásla se pod vzlyky, jež už ani Rachel nebyla schopná kontrolovat.


"To bude dobré," uslyšela Monicu říct tiše, když se oběma povedlo se utišit.


"Bude to dobré," zopakovala a narovnala se, dlaň opět na Rachelině tváři, v zarudlých očích tolik emocí, kolik se jich tam jen vešlo.


Rachel mírně přikývla a opětovala drobný úsměv, jenž jí Monica věnovala. Byla tak nádherná, když se usmívala… i s těma červenýma očima, v nichž… v nichž spatřila změnu, jež se promítla i do Moničina výrazu. Zvážněla, leč způsobem, který v Rachel probudil touhu učinit to, po čem prahla.


V jednom momentě pootevřela rty, v tom druhém se zarazila, a během třetího se těch jejich dotkla Moničina. Srdce jako by vynechalo jeden úder, teprve po několika vteřinách Rachel polibek opětovala, teprve poté s pocitem absolutního štěstí zabořila prsty do černých vlasů druhé ženy a druhou váhavě umístila na její bok.


A pak, když se k ní Monica znovu přitiskla a Rachel si uvědomila horko jejího těla, její blízkost a sdílený hlad po tom samém, poté konečně uvěřila myšlence, jež se jí honila hlavou.


Konečně uvěřila tomu, že je Monica jen její.

30. Byli jste někdy ve Stockholmu?

6. května 2018 v 19:18 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
30. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Opět hodně feeeeels, ale snad také filosofie...? Možná. Nějak jsem se do toho zabrala. Enjoy :)

Za komentář děkuji Karin kosesterce :)

Ačkoliv se Sirius postaral o to, aby Dracovo oko dostala potřebnou péči, bylo mu jasné, že monokl zmizí až během noci. Doporučil tedy Dracovi, aby zůstal ve svém pokoji až do rána, nicméně mladík o tom nechtěl slyšet.

"Chci vidět jejich výrazy, až vejdu do místnosti a jako by nic se posadím ke stolu. Vedle tebe," zamumlal zbytek věty Draco. Ležel v posteli, byl však navečer odhodlán se převléci a sejít do hlavního pokoje navzdory tomu, že mu oko působivě fialovělo.

Sirius se pousmál a sevřel Dracovi rameno.

Bylo to asi dvě hodiny od chvíle, kdy mladíkovi pomohl do jeho pokoje. Od té doby se na něj Draco sice nepodíval, mluvil s ním ale vcelku normálně, takže se snažil o totéž. Než zašel pro mast na modřiny, tak si Draco vlezl do postele a po ošetření si Sirius sedl vedle něj na židli, přestože jej Draco ujistil, že může odejít.

Nebelvír ale nechtěl. Pocit viny jej nadále sžíral a doufal, že tím, že bude na Draca dávat pozor, si to nějak vykompenzuje. Nakonec ale asi hodinu před večeří nechal mladíka o samotě, aby se mohl připravit, a sám sešel dolů, kde už bylo docela rušno, přesto se mu povedlo zůstat takřka nezpozorován, když zpod stromečku sebral dárek pro Draca a dal si ho do kapsy. Dá mu jej holt později, pomyslel si a mířil z mítnosti opět ven, když jej zastavil Remus.

"Siriusi, Molly by jen ráda věděla, jestli Draco dorazí na večeři… Jestli mu má ten zeleninový koláč naservírovat nebo schovat," zadíval se na druhého muže Remus svým vlídným pohledem.

"Dorazí," přikývl Sirius rozhodně, vzápětí se ale zarazil: "Zeleninový koláč? Ten bude někdo jíst, když bude na stole tolik masa?"

"Možná je Draco vegetarián, já nevím," pokrčil Remus rameny. "Takže přijde…?"

"Jo," ujistil jej Sirius znovu, ačkoliv hlavu měl zaplněnou Remusovou úvahou. Řekl by mu Draco, že je vegetarián? Vždyť Krátura nadále vařil masité pokrmy… Začalo mu to vrtat hlavou natolik, že se zapomněl ve dveřích a než se nadál, do hlavního pokoje kolem něj vproudila většina Weasleyů plus Hermiona.

Sirius se vzápětí rozhodl, že už zůstane dole, a usadil se na svou židli, načež se ve dveřích objevili Harry a Ron. Až na Harryho zasmušilý a Ronův naštvaný výraz vypadali normálně, ale Sirius stejně neočekával, že by jim modřiny zmizely samy od sebe, nebo nedej bože díky tomu, že si Molly řekli o mast.

Střelil pohledem po Hermioně a bylo mu všechno jasné. Mladá čarodějka oba své vrstevníky vyloženě zpražila pohledem, čímž úspěšně docílila toho, že Ron se začervenal a místo nabubřelého tváření se se zahleděl na jídlo, které se nakupilo na stole. Instantně mu to zvedlo náladu, což Siriuse celkem pobavilo.

Zakroutil nad tím mladíkem hlavou, a přestože byl pořád rozladěný z toho, že se na Draca vrhli v přesile, pořád šlo jen o potyčku. Nechtěli Dracovi vážně ublížit, i když Harrymu by to momentálně asi ani neměl za zlé…

V tu chvíli se na něj zelené oči upřeně zadívaly. Sirius se na moment přistihl, že se bojí takhle Harrymu koukat do očí, že ho mrzí, jakým způsobem jejich vztah putuje, ale vždyť…. Když to s Harry probral, vypadal s tím smířeně, tak… V zelených očích se však zračila lítost. Omluva. Prosba. Přese všechno, co mu Sirius udělal, co mu všichni udělali, dokázal v sobě objevit sebereflexi. I kdyby se neomluvil, Sirius by mu to napadení odpustil. Byla to chyba, kterou může udělat každý, ale Harry se za ni chtěl zpovídat, to na něm bez obtíží poznal, proto…

Proto poslechl hlas svého srdce a s malým úsměvem na Harryho kývnul. Nebylo správné, co udělal, ale tak jako tak pochyboval, že by v tom byl Draco nevinně. Prostě… Jestli se to nestane znovu, nehodlal z toho dělat větší závěry, protože jak znal Hermionu, nejspíše už jim za to oběma pěkně od plic řekla své.

"Jsi nějaký zamlklý, Siriusi," vytrhl jej z myšlenek Arthur Weasley, k němuž Sirius vzápětí zvedl pohled a dobrácky se usmál.

"To ta vánoční atmosféra," pokrčil rameny. "Nedáme si po večeři něco silnějšího?" navrhl vzápětí a úsměv se mu roztáhl do šklebu, když Arturovi zasvítily oči.

"Dáme," přikývl, sklonil se a tlumeně dodal: "Ale až se půjde Molly přesvědčit, že jsou všichni ve svých pokojích. Dříve nemůžu."

"No, to si piš, že dříve ne," zjevila se po boku vyjeveného Arthura Molly s rukama v bok, díky čemuž i při své výščce působila hrozivě nejen na Arthura. Ten zrudl a začal něco blekotat, Molly jej ale přerušila: "Nebudeš tady nasávat před dětmi. Naposled ses rozjel tak, že ses ztratil ve sklepě a vyvolával, že ti to nevadí, protože tě žena odvede!"

Sirius se uchechtnul.

"A ty se, Siriusi, moc nesměj. Jestli ho večer opiješ tím svým patokem, tak si to s tebou vyřídím," pohrozila Molly i Siriusovi, který se okamžitě sesunul na židli níže, přesto když Molly odešla, tak se na sebe s Arthurem spiklenecky zašklebili.

"Koukám, že nyní je pánem domu paní Weasleyová," okomentoval viděnou scénku Draco, jakmile sestoupil do nižších pater a usedl vedle Siriuse na židli.

"Raději mlč," sykl Sirius tiše, v hlase však ani stopy rozkazu. "Je dneska nějaká hodně nabroušená."

"Přeji všem krásné vánoce," ozvalo se ode dveří, jimiž právě do hlavního pokoje vstoupil Brumbál, kterého zde dle následných reakcí prakticky nikdo nečekal.

"I vám, Albusi," pronesla nadšeně Molly. "Posaďte se prosím."

Siriusovi už došlo, proč byla Molly tak nervózní, přeci jen hostit nejmocnějšího kouzelníka světa… Znali se dlouho, spřádali společně plány, ale… Stejně mu přišlo zvláštní, že se ukázal na večeři. Prostor na to, aby nad Brumbálovou přítomností dumal, nedostal, jelikož pozornost všech v místnosti se rázem upřela k Dracovi a… a k němu.

Ať už Brumbál přišel z jakéhokoliv důvodu, Sirius takřka ihned zalitoval, že je tady. Takřka ihned, co ředitel pohlédl na Draca a vcelku zlehka se zeptal:

"Draco, chlapče, od čeho máš ten monokl?"

Asi měl podobnou otázku čekat. Sakra měl, vzhledem k tomu, že se ti dva zdejchli a vypověděli vše jen Hermioně, a kdoví, jestli vše. Proč mu to jen nedošlo dříve?!

XXXXX

Draco přirozeně netušil, jak na takovou otázku reagovat. Přece nemůže říct, že ho praštil Black, i když to byla pravda. Střelil po něm pohledem, Black se ale tvářil stejně bezradně jako on sám, načež Draco usoudil, že by měl vysvětlit, co se vlastně stalo, protože jak mu už stačilo dojít, Potter a Weasley o celém incidentu mlčeli. Jinak by se na něj všichni nedívali tak vyjeveně.

"Sirius ho praštil," řekl sice popravdě, ale zcela nevhodným tónem nejmladší Weasley.

"To je vážné obvinění, pane Weasley, vy jste u toho byl?" podíval se Brumbál na Ronalda, který sice zrudnul jako rak, ale odhodlaně přikývnul.

"Siriusi?" obrátil se Brumbál opět na Blacka.

"Byla to nehoda," vyhrknul Draco třesoucím se hlasem. Zoufale se snažil dát dohromady slova, kterými by Siriuse v očích ostatních očistil.

"Tak nehoda?" vložila se do toho paní Weasleyová ostře. "Nehoda, po které ty máš monokl a tváříš se vyděšeně, jako bys před sebou měl mozkomora."

"Molly, prosím, ono se-" pokoušel se o vysvětlení i Sirius, přerušil jej ale Remus.

"Vážně, Siriusi, proč jsi ho praštil?"

Draco po očku pohlédl na Blacka, jemuž se v pohledu směrem k Remusovi mihlo cosi ne nepodobné vzteku a ublížení.

"Byla to nehoda, Remusi, nestačí ti to?" odpověděl otázkou Black tak mrazivě, až se z toho Draco otřásl. "Nebo zase nevěříš mému slovu?"

Mladík se nemusel na Lupina ani podívat, aby věděl, že se musel zatvářit zaskočeně, Draco však měl oči jen pro Blacka, snažil se odhadnout, co bude dál, jestli bude prskat, jestli se strhne hádka, jestli…

"On je Zmijozel a ty Nebelvír, tak nám neměj za zlé, že máme strach, že…" promluvil tentokrát Arthur Weasley mírným tónem v naději, že Siriuse uchlácholí, ten ale doslova ztuhnul při těch slovech v pohybu.

"Že co, Arthure? Asi všichni zapomínáte, z jaké jsem rodiny," vstal Sirius od stolu. "Nemáte problém lidi rychle odsoudit, že? Stejně jako tomu bylo před čtrnácti lety. Vůbec vám nepřišlo divné, že to udělal Black, že? Že by Lily a Jamese zradil Black, protože se stejně do Nebelvíru musel dostat úplnou náhodou."

"Siriusi, to už přece…"

"Co, Remusi? Že už jsme to řešili? Ano, řešili, Remusi, ale já i kvůli vašim předsudkům ztratil dvanáct let života v Azkabanu!" štěkl znovu Sirius, rozhlížeje se vztekle po místnosti. "Dvanáct let, které jsem mohl strávit úplně jinak," dodal, pohled nyní zapíchnutý do Remuse, což Draca…

Draco vykulil oči a konečně i on se přinutil podívat na Lupina, který byl ve tváři úplně zelený. Ne, že by mu ho bylo moc líto, na rozdíl od Blacka, který se následně už takřka tiše rozešel ke dveřím a po chvíli se ozvalo jejich zavření.

Žádné třísknutí, jak by možná Draco čekal. Sám se třásl a sám by jimi praštil, jak nejsilněji by mohl. Byl naštvaný, jak se ostatní k Siriusovi zachovali, ještě více jej ale vytáčelo to, že Nebelvíři opravdu nejsou bezchybní, ale v Bradavicích jsou prezentováni jako ti nejlepší, jako ztělesnění dobra, že pane řediteli, pomyslel si trpce a otřel si zpocené ruce do kalhot.

Svatí Nebelvíři se tváří, že všichni kouzelníci i mudlové si jsou rovni, ale pak bez důkazů zavrhnout někoho ze svého středu. A proč? Protože předskudky, že? Protože je jednoduché odsoudit někoho, kdo se narodil Zmijozelům, kteří mají sklony ke zlu, že? Sám většinu života odsuzoval mudly, Nebelvíry a vůbec všechny, kdo neměli čistou krev a neuznávali její důležitost. Nebyl na svou minulost hrdý, ale aspoň tehdy prosazoval to, v co sám věřil.

Navzdory vzteku pocítil vlnu zadostiučinění. Měl najednou pocit, že je lepší než oni. Ne, protože má čistou krev, ale protože nebyl pokrytec jako všichni okolo.

Hlad jej úplně přešel, a když se rozlížel po tváří ostatních, tak ve večeři nechtěl pokračovat asi nikdo. Možná kromě Ronalda.

Zvedla se v něm však touha jít za Blackem a nenechat jej samotného s jeho myšlenkami na to, jak je snadné jej odsoudit pro jeho původ. Věděl jaké to je a stejně tak by to měl vědět i Potter, napadlo ho, ten ale hleděl do stolu a nevypadal, že by měl v plánu cokoliv podniknout, proto se také zvedl k odchodu jen Draco.

Srdce mu bušilo tak hlasitě, že se domníval, že ho musí slyšet i všichni ostatní, dříve by jej ale možná vlastní strach zastavil. Strach z toho, jak bude Black reagovat na jeho přítomnost, strach z toho, co si o něm ostatní pomyslí, ale teď mu na tom nezáležel. Chtěl jít za Blackem a chtěl být s ním, tak ať se z toho ostatní třeba postaví na hlavu!

S tou myšlenkou následoval Blackovu příkladu a odešel beze slova z místnosti, zavíraje dveře stejně tiše jako Nebelvír. Následně se vydal do Siriusova pokoje, klepáním se ale neobtěžoval, protože mu byl jasné, jakou dostane odpověď. Dveře otvíral pomalu, dávaje tak staršímu muži možnost si jej všimnout co nejdříve. Když byla škvíra dostatečně široká, nakoukl dovnitř, aby spatřil Blacka sedět na zemi u nohou postele. Hlavu měl opřenou o matraci, oči zavřené.

Draco polknul, ten výjev… Lítost a touha pomoci Siriusovi v něm jen sílila. Pomyslel na to, jak se k němu Black zachoval v koupelně. Jak jej objal a… pohladil… citlivě, něžně… Dracovi téměř vyhrkly slzy, když si vzpomněl, jak ho Black držel, přičemž teď… teď se karta měla obrátit.

Nemohl tam zůstat stát nebo dokonce odejít. Neodpustil by si to. Musel něco udělat, proto za sebou dveře zavřel tak, aby to Black slyšel, ale zase aby jej nevylekal, starší muž však nejevil známky toho, že by přítomnost někoho jiného zaznamenal.

Draco dál neváhal, zkrátil vzdálenost mezi nimi a poklekl vedle Nebelvíra, ruka jej téměř svrběla, jak moc se chtěl druhého kouzelníka dotknout. Znovu jej obejmout. Držet ho. Líbat ho…

Zarazil se v pohybu, krev v žilách se mu vzbouřila, protože… ve svých představách nedošel o moc dál. Zakázal si nad tím uvažovat, bylo to nereálné, Black by ho určitě nechtěl, navíc teď viděl, že Lupin… Přesto mu bylo najednou nesmírné horko a cítil, jak mu červenají tváře, odvaha jej opustila, chvěl se po celém těle, když mu vibrace v podbřišku vysílaly do těla impulzy, se kterými netušil, co si počít.

"Pojď sem," zabručel najednou Black, Draco sebou leknutím cukl a s vytřeštěnýma očima zíral do těch modrých, vřelých. Na jedné z dlaní, doposud sevřených v pěst na svém stehnu, ucítil dotek. Sklonil pohled a roztřeseně se nadechl, když spatřil, jak se jeho ruka automaticky rozevírá a nechává se schovat v té Blackově.

Přelila se přes něj další vlna emocí, vyplavující na povrch především ty, týkající se jeho citů k muži před ním, jemuž se na tváři vytvořil malý úsměv. Malý, téměř nepatrný… Takový, který mohl vidět jenom Draco. Nikomu jinému nebyl určený. Patřil jen jemu.

Patřil jen jemu…

Draco pevně stiskl Siriusovu ruku, zatnul zuby, aby se nerozplakal pod náporem všech těch emocí, jež se v něm bouřily, a těch, které přijímal z Blackova pohledu. Přišel si strašně rozpolcený, na jednu stranu vyděšený, nejistý, na tu druhou… držel Blackovu dlaň, měl ho tak blízko, měl ho…

Sirius si jej za spojené ruce pomalu přitáhl k sobě a Draco se váhavě podvolil, přitiskl se k Blackovi, objal jej a přitiskl se k němu ještě víc, když i na svých zádech pocítil váhu paže druhého muže. Z očí mu vyteklo pár slz, spíše to byl ale projev nenadálého štěstí.

V Blackově těžké chvíli tady s ním nebyl Potter. Ani Lupin. Ani nikdo jiný. Byl tady s ním on a Black ho pustil k sobě. Nechal si… pomoct. Možná mu Draco nepomohl, možná ano, mladík neměl ponětí, ale když jej Blackova dlaň začala opět hladit ve vlasech, zapomněl na to.

Zapomněl na všechno. Teď tady byli jen oni dva. Jen oni dva, takřka v cíli sakra hrbolaté cesty, kterou od prvního společného setkání ušli.

Odpustil mu, Draco mu odpustil v tu chvíli už úplně všechno. Hlavně, aby jej držel a aby on Siriuse ještě chvíli mohl držet.

XXXXXX

Zde bych Vás chtěla poprosit, zda byste mi nemohli navrhnout nějakou variantu blog.cz. Neustále mám komentáře zamořené spamem botů a já už vážně nemám sílu to pořád mazat, protože šéfové blog.cz buď proti tomu bojovat neumí nebo ani nechtějí. Přemýšlím o tom, že se komplet přesunu jen na AO3, jelikož je to zadarmo, ale zase... chyběl by mi tam ten element, že si sama můžu vytvořit layout, hodiny se s tím patlat a pak být nasraná, že to nefunguje, ale ono už to tak nějak k tomu všemu z mého pohledu patří :D Takže kdyby Vás napadla vhodná platforma, jež je zadarmo (jsem student a socka a za web prostě platit nebudu) a zároveň umožňuje si vyhrát s degisnem, poraďte mi prosím. Byla bych Vám moc vděčná :) Děkuju :)