Duben 2018

29. Byli jste někdy ve Stockholmu?

29. dubna 2018 v 18:12 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
29. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nemůžu si pomoct, ale tohle je v mých očích zatím nejlepší kapitola, co jsem napsala, tak snad se bude líbit :D A mimochodem, já to vážně nedělám schválně, já mám Harryho ráda, ale prostě se... nějak se mi ho povedlo v téhle povídce asi pár lidem zošklivit, nicméně Vás můžu ujistit, že to bude z jeho strany i lepší :) Z Ronovy ne... Ron je u mě ztracený případ :D Enjoy :)

Za komentář děkuji Karin, Líčí a kosesterce :)

Draco věděl, že je na příliš tenkém ledě, že Weasley toho každou chvíli může mít dost, ale nemohl si to odpustit, nemohl se nabažit té frustrace, kterou vnímal z Weasleyho a… aniž by si to plně připustil, Weasley byl velmi blízko něj a mladý Malfoy cítil to horko, které z něj sálalo a které jej přikovalo k zemi. Bylo fuk, že je to Weasley, ale ta blízko druhého těla, to horko, to napětí…

Byl by si o sobě začal myslet, že se zbláznil, neměl na to ale čas, neboť vzápětí po něm Weasley doslova skočil. Překvapený Draco se nechal povalit na zem, načež se vcelku brzy octl pod Nebelvírem v asbolutně bezmocné pozici. Weasley nad ním funěl, jako by předběhl lokomotivu, v očích nevzladatelný vztek.

Draco polknul a mrknul očkem po Potterovi, který udělal pár kroků k nim, ale jinak se k žádné činnosti neměl.

"Od Hermiony dáš ruce pryč, ty křivácký zmetku," prskal Dracovi na tvář.

"Já ji nechci, ty hňupe," vyštěkl Draco ze všech sil. "Klidně si ji nech, jestli se ona s tebou spokojí, mně je to fuk!" Klidná fasáda byla ta tam, teď už mu záleželo jen na tom, aby si Weasley uvědomil, že se sakra jen choval slušně a neměl postranní úmysly! To by jej ani ve snu nenapadlo…

"Já bych mu být tebou, Rone, asi úplně nevěřil," promluvil konečně Potter a Draco k němu upřel oči, leč tušil, že od něj pomoc nepřijde. Weasley mu držel ruce, byl rozkročený nad jeho hrudníkem a vypadal jako zuřivý zrzavý medvěd. Potter neměl šanci ho z něj servat, ani kdyby chtěl.

"O Siriusovi bys ještě nedávno řekl jen, že je to prašivý zrádce vlastní krve," pokračoval ledově chladným hlasem Potter. "A teď? Teď na něm visíš jako na posledním stéblu, které tě drží nad vodou. Na stéblu, které sis přivlastnil, aniž by ses zeptal. Aniž by ses zajímal, jestli je nepotřebuje ještě někdo jiný."

"O čem to mluvíš, Harry?" promítnul se do Weasleyho výrazu zmatek.

"Sirius je má jediná rodina, Rone, ale díky tady tomuhle odkopnutému tatínkovu mazánku si vůbec nejsem jistý, jestli pro něj vůbec ještě něco znamenám," hleděl Potter přímo do Dracových očí, jako by se jimi snažil něco uvnitř mladého Malfoye probodnout. "Ale víš, Draco, je to můj kmotr. Ať uděláš, co uděláš, nikdy mi ho nevezmeš. Vždy tady bude pro mě… Vždy mě bude milovat víc než tebe."

Draco hleděl na Pottera, na někoho, do koho by nikdy neřekl, že svými slovy dokáže vrazit člověku dýku do srdce. Nejspíše chtěl Draca jen popudit, rozhodně ale nemohl očekávat, že se mladému Malfoyi takřka zatmí před očima, zmobilizuje své síly poháněné vztekem a smutkem a vůbec všemi emocemi, jež za poslední dva dny cítil, a že díky nedávno nabyté fyzické kondici ze sebe odpor nečekajícího Weasleyho setřese, odstrčí stranou a následně se ještě stihne vrhnout na druhého Nebelvíra.

Kdysi by to byl asi vyrovnanější boj, ale dnes neměl Draco žádný problém pod sebou pro změnu uvěznit Pottera a držet ho za límec, tehdy se ale Weasley dal znovu dohromady, skočil po něm, načež se ke všem třem přidal ještě jeden pár rukou, který se je naopak snažil oddělit.

Potter Dracovi sice vyklouzl, ale zuřivost jej hnala kupředu, potřeboval jej přimět, aby to odvolal, musel to odvolat, protože Sirius… protože Black…

A pak jej ochromila ostrá bolest. Padl na bok a ruce mu okamžitě vystřelily k oku, kam dostal zásah pěstí. Celý se chvěl vypětím a náhlým výbuchem bolesti, hlava mu třeštila, snažil se posadit a zaostřit a případně se bránit, ale… před sebou uviděl Blacka, jak na něj vykuleně zírá.

Když se narovnal, oko jej rozbolelo ještě víc a udělalo se mu špatně.


Black ho praštil…? A tak surově…

Proč… Proč mu zase ublížil? Proč zase jemu? Byli tady i Potter a Weasley, ale proč Black praštil jeho?!

Protože jsem to nejmenší zlo, prolétlo mu omámenou myslí a Draco tomu uvěřil, protože to vypadalo jasně. Nikdo nebude litovat Malfoye… zrádce… nikdo… je zbytečný… ať udělá cokoliv, vždy bude tím posledním. Nikdy jej nepřijmou mezi sebe, i kdyby se kvůli nim nechal zabít.

I kdyby se kvůli tomu pitomci Potterovi nechal zabít!

Nemohl se dál dívat na Blacka, jak se tváří, že toho lituje, nechtěl slyšet žádné lži, a tak navzdory bolesti hlavy vyskočil na nohy, vyběhl ven z knihovny a zamířil do koupelny. Kouzlem zajistil dveře, dlaň přitisknutou k oku. Odpotácel se k umyvadlu a podíval se na sebe do zrcadla a…

Viděl selhání. Viděl slabost, viděl neschopnost, viděl tu naprostou zbytečnost. Nebyl hoden ani toho, aby ho měl rád jeden mizerný Nebelvír… Po tvářích mu zas a znovu tekly slzy, pláč mu dral hrudník na kusy, žaludek se mu kroutil.
Umíš jen brečet nad tím, jak jsi neschopný… a jak jsou na tebe ostatní zlí, šklebil se jeho vlastní vnitří hlas, jenom brečíš, zatímco Potter o Blacka bojuje. Nikdy nebudeš silnější než on. Nikdy.

Dveře se rozrazily a dovnitř vpadl Black.

Ani pořádné zamykací kouzlo nebyl schopen seslat, problesklo Dracovi hlavou, načež bezmyšlenkovitě tasil hůlku a okamžitě ji namířil na příchozího. Ruka se mu třásla stejně jako hlas, jímž na něj vyštěkl, aby vypadl. Byl odholadný k sobě Blacka nepustit. Zase by mu ublížil… zase… copak neviděl, jak moc zničený je? Sám mohl za to, v jakém stavu se mladý Malfoy nacházel a stejně se vracel znovu a znovu, aby jej ničil dál…

"Nechoď ke mně," vyhrknul a sám sobě zněl směšně hystericky.

Byl směšný a hysterický zároveň, protože ač chtěl, aby Black vypadnul, zároveň chtěl, aby zůstal. Proto neudělal vůbec nic, když Black za sebou zavřel, když za sebou zamknul a když k němu učinil opatrný krok.

Draco hleděl do Blackovy tváře, v níž se zračila lítost. Přál si, aby jej nezajímalo Blackovo rozpoložení, aby mu bylo jedno, že Black lituje… Aby ho byl schopen poslat do háje, ale on chtěl přesně pravý opak. Toužil po pravém opaku, bojoval sám se sebou, s nutkáním Blacka proklít, s nutkáním na něj řvát… a s nutkáním…

Polknul a pevně stisknul hůlku, po dalším Blackově kroku couvnul dozadu a narazil na umyvadlo. Neměl kam utéct. Musel bojovat nebo se podvolit.

"Draco…"

Mladík vnímal, že na něj Black už chvíli mluví, ale nedával pozor, zaujalo jej až jeho jméno, jež Nebelvír vyslovil tak jemně. Něžně. Jako by ho měl rád…

Spustilo to v něm novou vlnu emocí, namáhavě se nadechl a doteď křečovitě svíraná hůlka spadla na zem.

Jak snadné bylo mu uvěřit, jak snadné bylo mu znovu propadnout…

Draco by svou hůlku na zem možná následoval, možná by ještě chvíli vydržel stát na vlastních, ovšem záhy po zvuku dopadu dřeva na kachličky se Black pohnul opět směrem k mladíkovi, který visel rudýma očima na jeho tváři a...

Draco neuskočil, nesnažil se skrýt ani nebojoval. Naopak se přimknul k tělu, které měl nadosah, roztřeseně vydechl do hrudníku druhého muže, jenž jej právě objímal a držel tak pevně, jak jen dokázal.

Mladík nedokázal pláč držet zpět. Nevěděl už ani, proč brečí, proč slzami smáší Blackovo sako, ale nezajímalo ho to.
Byl ztracený. Byl úplně ztracený v myšlence, že se nachází v objetí člověka, který mu tolikrát ublížil a ještě určitě ublíží, že se ho drží, jako by jej už nikdy nechtěl pustit, že je pro něj tím nejdůležitějším člověkem v tomhle šíleném světě. Cítil ve vlasech Blackovu dlaň, pod tváří manšestr a rozdrásaným nitrem se mu šířil hojivý pocit štěstí, snad pravý, snad bolestí omámenou myslí vytvořený. Leč o pravosti lásky, jíž mu bušilo srdce, nepochyboval.

Miloval Blacka. Miloval člověka, který mu soustavě ubližoval, ale… Měl ho rád. Draco zoufale doufal, že ho má Black opravdu rád. Hladil ho ve vlasech, držel ho… Musel ho mít rád.

Možná brečel i úlevou. Byl si jistý. Black ho měl rád. Objímal ho. Dal Dracovi to, po čem prahnul… Prahnul sice i po něčem víc, ale právě teď víc nepotřeboval.

Hlasitý vzlyk se mu prodral hrdlem a Black jej stisknul ještě pevněji. Byl tady. Byl tady pro něj.

Oko jej bolelo jako čert, ale s pocitem, že Black běžel za ním, že mu dal přednost před Potterem… i kdyby to bylo jen kvůli pocitu viny…

V rámci možností si v Blackově náručí připadal opravdu šťastný.

XXXXX

Sirius v podstatě netušil, jak se to stalo. V jednu chvíli si sedí na gauči a pobaveně kouká, jak si Weasleyovic dvojčata rozbalují dárky, respektive jeden druhého podezírají, že se v balíčku místo ponožek nachází dělobuch, a v druhou hledí na trojici navzájem se mlátících kluků.

Harry s Ronem se už ze společnosti omluvili, chtěli si jít zahrát šachy, a proto se Sirius rozhodl, že by mohl zkusit přemluvit Malfoye, aby si také šel dolů rozbalit dárek. Naštěstí nemusel žádný kupovat, jelikož jej napadlo prohledat těch pár kazet se současnou hudbou, o kterou poprosil Brumbála krátce po svém ubytování se opět ve svém rodném domě. Původně měl skutečně v plánu si je poslechnout, ale jaksi se nikdy nepřemluvil k tomu, aby se vydal na průzkum domu a našel své staré rádio. Tak nějak se o to postal až právě Malfoy.

Vybral kazetu, která byla nejnovější, a provizorně ji zabalil, přičemž doufal, že ji Draco alespoň trochu ocení, určitě ale chtěl vidět jeho výraz, když zjistí, že i on má nějaký dárek. Pochyboval totiž, že by to ta užovka čekala.

Vydal se nahoru po schodech a k uším se mu zanedlouho donesly podivné zvuky, které záhy identifikoval jako zvuky zápasu. Znal je moc dobře. Sice to s hůlkou uměl snad vždycky, ale ona dobře mířená rána do nosu také není čas od času špatná.

Bez dalšího rozmýšlení se vydal za hlukem, načež se na moment zarazil ve dveřích, když mu rak padl na trojici mladíků, válajících se po podlaze. Vyrazil k nim a pokusil se je od sebe odervat, jenže jak se tak natahoval po Ronovi, aby jej chytil za límec a hezky ho od Draca odtrhnul, zrzavý Nebelvír sebou škubl tak, že vrazil do Siriusovy ruky a změnil její trajektorii, takže Sirius, aniž by to zamýšlel, praštil blonďatého mladíka.

Zbytek se ze Siriusova pohledu odehrával jako ve snu. Natušil vůbec jak, ale vzápětí se mu povedlo jednou rukou Harryho od Draca odstrčit, a když se nad Zmijozelem, jenž se mezitím odplazil kousek stranou, sklonil, zřejmě i Ron pochopil, že jejich rvačka je u konce.

"Jděte dolů a řekněte si paní Weasleyové o pohlavky a něco na modřiny," pronesl Sirius tiše a jen mírně pootočil hlavu k těm dvěma, aby nepochybovali o tom, že mluví na ně. Vzhledem k tomu, co udělal, očekával nával bolestné agónie, která… Přišla. Ale v o něco slabší formě než dříve, píchlo jej za očima, jako by jej kouzlo jen upozorňovalo, nicméně… nic víc se nedostavilo.

"Ale, Siriusi…"

"Čekal bych od tebe víc, než se na někoho vrhnout v přesile," vydechl Sirius, akorát tentokrát se do jeho hlasu promítlo více chladu a zklamání, než kdy dřív… než možná kdy v jeho životě. Nakonec ale trochu mírněji dodal: "Běžte, ale řeknete raději Molly, že jste se poprali mezi sebou… Jako blbci budete vypadat tak jako tak, ale aspoň jí nepřiděláte další starosti."

Sotva obrátil plnou pozornost k Dracovi, který otevřel oči, pocit viny se přes něj přehnal s drtivou silou. Takřka ihned po oné ráně se chtěl ujistit, že Dracovi nic není, byl ale příliš zaměstnán dvěma hněvem hnanými Nebelvíry, a teď… Teď už nevěděl, co dělat.

Draco se na něj pár vteřin díval s bolestí a ublížením v očích, načež se překvapivě rychle na svůj stav vymrštil na nohy a nechal Siriuse klečet v knihovně. Ten ale nehodlal udělat další chybu a nechat Draca samotného se svou bolestí a už vůbec ne vztekem. Mladíka předchozí den prakticky neviděl a napadlo ho, že za tím může být něco jiného, než touha se vyhnout všem Nebelvírům, ale… prostě tomu nevěnoval moc pozornost, nicméně teď tušil, že jeho domněnka byla správná.

Draco zareagoval i na své poměry až příliš impulzivně, a proto jej Sirius takřka okamžitě, co se vyškrábal na nohy, následoval, prolomil kouzlo na dveřích od koupelny, kam slyšel Draca zapadnout, a ihned za sebou zamknul.
Zmijozel na něj hleděl od umyvadla, oči rudé, a hrudník se mu trhaně zvedal. Sirius polknul a zvažoval své možnosti, načež je začal zvažovat znovu, když na něj Draco vytáhl hůlku.

Tiše na něj promluvil a zároveň se přibližoval. Zprvu viděl, že ho mladík ve svém stavu vůbec neposlouchá, ale vytrval. Musel. Musel se k němu dostat a říct mu, že to nebylo schválně, že by mu… že by mu už nikdy nechtěl ublížit, že… srdce a vlastně všechno v něm se sevřelo, když na něj Draco vykřikl, aby zůstal stát.

Mladík byl úplně bez sebe, ale Sirius věřil tomu, že ho Draco neprokleje. Že když bude dál mluvit, tak se uklidní.
Spatřoval ten boj, jaký v Dracovi zuřil, chtěl se snad podvolit nebo bojovat? Co chtěl víc? Nenáviděl jej tak moc, že by ho proklel? Nebo mu dokáže odpustit?

Siriuse polila vlna horka, jen na to pomyslel. Nechtěl, za žádnou cenu nechtěl ztratit Dracovu důvěru, věděl to, ta myšlenka, ať už potlačovaná či připuštěna dříve, jím rezonovala a hnala jej v jeho snažení dál, postupoval k mladíkovi a doufal.

"Draco…" oslovil jej tiše, jemně. Byl už sotva dva kroky od něj, hrot Dracovy hůlky se takřka dotýkal jeho prsou, vzápětí… vzápětí nemohl uvěřit svým očím ani uším, jelikož hůlka vypadla z Dracových prstů a spadla na zem, načež uběhly jedna, dvě vteřiny a rotřesený mladík se octl v Siriusově náručí.

Starší muž jej s úlevou objal, přitisknul si mladého Malfoye k sobě a nechal jej, aby se vyplakal. Držel ho. Pevně a držel ho ještě pevněji, když Draco v sobě přestal pláč zadržovat, když mu smáčel sako slanými slzami.

Co ty jsi za člověka, ptal se sám sebe. Mladý kluk, který k tobě vzhlíží, který tě má rád… a ty ho musíš praštit, abys mu vůbec dovolil tě obejmout.

Vážně to Draco chtěl už dříve…? zamyslel se nad tím a přemýšlel dál. Přemýšlel nad tím, že se během Vánoc věnoval Harrymu a Draca nechával samotného. Vždyť ale mohl kdykoliv přijít a… a co?

Sám Sirius si nebyl jistý, jestli by se v tu chvíli prostě sebral a byl s Dracem. Možná ano. Spíše ano. Protože Draco má jen jeho, což na něj vnitřní hlas řval i teď a tady, kdy se k němu rotřesené tělo tisklo a doslova na něm viselo.

Až po chvíli si uvědomil, že bezmyšlenkovitě hladí Draca po vlasech. Nepřestal. Neměl důvod. Nikdy tady nebyl… Ale vážně nevěděl, jestli by se takhle k Malfoyi zachoval i za situace, kdy by kolem nich byli další lidé.

Sám Moodymu vytknul, že má vůči Dracovi předsudky, jenže ani on není bez viny. To není v žádném případě. Může za Dracův pláč, za jeho monokl, za jeho stav… Za jeho stav, kdy se musí upnout na člověka, který mu umí jen ubližovat.

28. Byli jste někdy ve Stockholmu?

22. dubna 2018 v 18:18 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
28. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.


Za komentář děkuji Karin, Soře 77 a kosesterce :)

Draco se zadrženým dechem poslouchal rozmluvu dvou Nebelvírů. Brzy mu došlo, že se více méně hádají kvůli němu a že Potter vyčítá Blackovi, že seděl raději vedle Zmijozela než vedle svého kmotřence. Draco se na moment ušklíbl, než mu ale došlo, jak moc na tom Potterovi záleží. Slyšel to v jeho hlase, slyšel, že pláče. A také slyšel, že Blacka Potterův stav ničí.

Polknul a svědomí mu radilo, aby se vytratil. Cokoliv bude následně řečeno, se mu zřejmě nebude líbit, vlastní zvědavosti ale poručit nedokázal. A tak vyslechl i zbytek. Se vztekem zaplavujícím jeho tělo, s pocitem zrady, vzrůstajícím v jeho hrudi, s bolestí v srdci.

Oči jej začaly pálit záhy, když pak slyšel Blacka říkat, že se nikdy nebude Potterovi schopen vyrovnat, tehdy mu stekly po tváří a hrudník jako by mu chtěl prasknout tím, jak se snažil potlačit vztek.

Všechno se rozbilo. Jeho důvěra, obdiv... láska… v tu chvíli se mu zdálo, že přišel o všechno.

Co dokáže způsobit pár slov, byť neupřímně řečených, že? Už jen ten fakt, že se Black pokoušel popřít cokoliv, co vůči Dracovi pociťoval, už jen to Dracovi zasadilo ránu, kterou nemohl ustát.

Aniž by dbal na to, jestli jej ti dva uslyší, vyběhl po schodech nahoru, zabouchl za sebou dveře a opřel se o ně, nohy mu ale vzápětí vypověděly službu a mladík se octl na zemi. Roztřeseně se nadechl, vzlyk si tentokrát našel cestu. Draco si přitáhl kolena k hrudníku. Už se pláči nebránil.

Měl pocit, že na něj má právo. Black mu vrazil nůž do zad i do srdce zároveň. Zradil ho, zapřel ho… Kdyby mu na něm vážně nezáleželo, tak prosím!

Ale… ale Draco i Potter v jeho hlase slyšeli, že neříká pravdu. Black byl příšerný lhář, neuměl lež podat přesvědčivě. A jestli Potter viděl v jeho očích, že není upřímný… I Potter! Naivní a důvěřivý Potter!

Bylo mu hrozně.

To se Black tak stydí za to, že má rád Malfoye? Zmijozela? Jen proto, aby utěšil Pottera, se uchýlí k něčemu takovému…
Neměl jsi poslouchat, ozval se tiše Dracův vnitřní hlas, který ale mladík odmítl brát na vědomí. Byl příliš vzteklý a příliš zraněný na to, aby uvažoval racionálně.

Když se přestal otřásat vzlyky, postavil se a vrhnul na dveře zamykací kouzlo. Za žádnou cenu nechtěl, aby za ním kdokoliv chodil. Ne, teď, a už vůbec ne Black. Nejlépe už nikdy nikdo…

Svalil se na postel a pár minut jen ležel s očima upřenýma do stěny, než se mu tvář opět zkřivila v grimasách pláče. Tentokrát mu obličej smáčely slzy lítosti. Bylo mu líto, že mu Black něco takového udělal. Nechápal to, nerozuměl tomu, ale strašně ho to mrzelo. Ze všech věcí, co mu ten Nebelvír udělal, tahle bolela nejvíc. Možná už měl minulost zkreslenou, možná už si všechno tak dobře nepamatoval… Momentálně cítil jen tu obrovskou lítost. Smutek. Zklamání.

Cítil lítost nad tím, že nabízel svou lásku člověku, který o ni nestál. Který o něj samotného nechtěl stát…

Po nějaké době, kterou strávil pouhým zíráním před sebe, k jeho uším dolehlo zaklepání na dveře.

Zřejmě jim chyběl u večeře, pomyslel si. Pláčem vyplavené emoce jej ale ponechaly prázdného, takže náhle necítil vůbec nic, byl zcela lhostejný. Nevstal, zůstal ležet. Nezajímal se.

Po třetím zaklepání již čtvrté nepřišlo, nějaký snaživec se nejspíše vzdal a ponechal jej svému osudu. Kolem Draca se znovu rozprostřelo ticho, jež ho záhy ukolébalo ke spánku. Mladík jej vítal jako vysvobození.

XXXXX

Do časného rána se probudil s jasnější hlavou. A určitým optimismem, který se mu snažil namluvit, že Black za takové trápení přeci nestojí. Že je to horkokrevný Nebelvír, jenž dříve mluví, než myslí, a že čím dříve se s tím vypořádá, tím lépe. Veškeré podobné myšlenky mu dodávaly sílu, aby vůbec vstal z postele, když ze zdola už v sedm ráno slyšel povyk Weasleyových, kteří již nejspíše rozbalovali dárky.

Přesto se z postele se vstát přiměl, zavítal do koupelny a slušně se oblékl, ovšem na to, aby sešel za ostatními dolů… Jednak se mu nechtělo, druhak v to neviděl smysl. Kdo by mu asi tak něco dával? V úvahu snad připadal jen Black a Draco si vůbec nebyl jistý, jestli jej momentálně chce vidět.

Snažil se nad tím, co den předem slyšel, neuvažovat, kvůli Blackovi by se neměl tak trápit, přesto mu bylo jasné, že tím svým optimismem se jen snaží odvést vlastní pozornost od svého srdce, které jej zabolelo při každém pomyšlení na Blacka.

Musí si najít něco na rozptýlení, musí se na něco zaměřit. Napadlo jej, že by mohl prozkoumattu teorii fotek, zdali by mu nepomohly vykouzlit patrona, ale neuměl si představit, že by se zrovna v tuto chvíli mohl zcela oddat nějaké vzpomínce neobsahující Blacka. Sakra, ten chlap jej úplně zničí, ať už se k němu chová hezky nebo špatně. Vycházelo to nastejno.
Stejně tak neměl chuť si pustit rádio. Bylo Blackovo.

Tak jako tak bude v konečném důsledku trpět, prolétlo mu hlavou při pomyšlení na to, jak dobře s Blackem v poslední době vycházel, načež to stejně vyústilo v Dracův pláč.

Přiměl se soustředit na to, co tedy bude teď dělat. Potřeboval se zabavit.

Původně plánoval, že by si promluvil s Lupinem o svých plánech se školou, ale… Lupin byl dole. Buď bude muset holt počkat na vhodnou příležitost, nebo se rozhodne sám.

Zrak mu padl na knihy o černé magii, válející se mu na stole. Všechny je už přečetl, takže by je mohl vrátit a dojít si pro další. Nehodlal v nich strávit mnoho hodin, ale aspoň měl čím začít. Pak se třeba může podívat na úkoly, co mu napařili v Bradavicích. Přikývnul, že tento nápad by docela ušel, a potichu se vykradl z pokoje, aby zamířil do knihovny.

Zasáhla jej lítost, když se k němu zezdola nesly ty nadšené hlasy, patřící lidem, rozbalujícím v rodinném kruhu dárky.
Vzápětí pocítil i vztek nad tím, jak je nespravedlivé, že jemu bylo něco podobného odepřeno. Trpce potřásl hlavou nad tím, že jeho rodiče Weasleyovými pohrdali, zatímco Draco si právě teď nemohl vzpomenout na rodinu, jež by vypadala šťastněji. Raději se dal znovu do pohybu a došel do knihovny, kde bez zaváhání vykročil rovnou k části s knihami o černé magii.

Usadil se na zem, aby si mohl vybrat něco ze spodnějších polic, načež sebou trhnul leknutí, jelikož se na malém stolku vedle něj zjevila snídaně. Běžně mu Krátura přirozeně servíroval v pokoji, ale Draco také běžně takhle brzy ráno teprve vstával, nikoliv šmejdil v baráku. Nehodlal se ale vůbec zlobit, právě naopak mu pohled na sklenici mléka a lákavě vypadající croissant trochu zvedl náladu, a do pečiva se mladík vzápětí s chutí zakousl.

Během snídaně si prohlížel tituly, čas od času vyrušen přílíšným hlukem zezdola, myšlenky na včerejší večer mu ale knihy a dobrá snídaně pomohli alespoň na chvíli zaplašit. Při prohlížení titulů se do jednoho začetl natolik, že přestal okolní ruchy vnímat, načež až příliš pozdě zjistil, že není v knihovně sám.

"Co to čteš, Malfoyi?" vyrušil Draca od čtení nepřátelský tón Ronalda Weasleyho.

"Něco, co bys nikdy nepochopil," odtušil Zmijozel klidně poté, co k zrzavému Nebelvírovi vzhlédl. "Co chceš?"

"Co chci? Já tady bydlím, Malfoyi, můžu si tady dělat, co chci, aniž bych se ti musel zpovídat," vyprskl Weasley, evidentně neschopen se vyrovnat s tím, jak si Malfoy tak zavrženíhodně sedí v knihovně na zemi a podvratně si čte.

"Asi tě tím zaskočím, ale… já tady také bydlím. A nejen přechodně," koukal dál Draco na Ronalda zespodu, ačkoliv co se týče konverzace, prozatím měl jasně navrch, jelikož Weasley žádnou další chytrou odpověď nevymyslel a zrudl. Buď jen tak, protože byl Weasley, nebo protože mu došlo, jak hloupý argument použil.

Místo dalšího řečnění se Weasley dal do pohybu, a než Draco stihl zaregovat, vyrval mu z rukou knížku.

"Ptal jsem se, co čteš!" štěkl na něj a křivě se usmál, když si přečtl název.

"Vrať mi to, než si ublížíš," poradil mu Draco, jakmile se postavil. Už ho Weasleyho společnosti začala unavovat. Chtěl si vzít vybrané tituly a uchýlit se zpět do svého pokoje.

"No, to sotva! Vždyť je to černá magie! Já věděl, že se v tobě Brumbál spletl a že se tady hezky připravuješ na zradu!" vyhrkl Ronald a hleděl nenávistně na blonďatého mladíka, který už už protáčel oči, v tom ale spatřil ve dveřích další postavu.

"Co se děje?" otázal se jako obvykle rozcuchaný Potter. Tentokrát Draco už oči protočil a čekal, až se Nebelvír postaví vedle Nebelvíra a vytvoří před ním krásné Nebelvírské duo.

"Tvůj natvrdlý kamarád si myslí, že si tady u snídaně připravuju důmyslný plán zrady," snažil se Draco do svého objasnění situace nacpat tolik ironie, kolik šlo, nicméně když viděl Pottera… Necítil se už tak mocně, jako když se v pokoji nacházel jen Weasley.

Potter měl zcela jiný důvod k němu cítit nenávist. Mnohem relevantnější důvod než minulosti, kdy se k němu choval hnusně a dělal mu naschály. Tady šlo už o něco více, tady šlo o přízeň člověka, o kterou teď stáli oba.

"Harry, on se tady schovává a čte si knížky plné černé magie!" promítlo se do Weasleyho hlasu znechucení, když podával Harrymu zmíněnou publikaci. "Vsadím se, že o tom Sirius neví a že mu tady slídíš za jeho zády. Sirius by ti nic takového nedovolil."

Draco se ušklíbl.

"Co se šklebíš?! Mám důkaz!" zamával mu Weasley knížkou před nosem, tváře se vítězoslavně. "Za tohle skončíš v Azkabanu."

Mladým Malfoyem jen ta zmínka otřásla, čehož si Nebelvír všiml a znovu se křivě usmál. Nenapadlo ho, že by studium těch knížek někdo mohl použít jako důkaz proti němu, a i když si byl jistý, že Black bude stát na jeho straně, tak… co kdyby… už ho zradil, už…

"No, tak, Rone, přece nevěříš, že by zrovna Malfoy byl schopen něco takového naplánovat," ozval se konečně Potter. "Podívej se na něj. Zmíníš Azkaban a on se celý klepe. Na to, aby chystal zradu, by musel mít odvahu."

Draco v tu chvíli netušil, jestli se má ohradit vůči Potterovým řečem, nakonec to ale nechal být a jen zlostně blýsknul očima po černovlasém Nebelvírovi, jemuž se v pohledu zračil pro něj netypický chlad.

"Nepotřebuje odvahu, stačí, že je vypočítavý! Kvůli čemu jinému by se tak předváděl u večeře?" nedal se přesvědčit zrzavý mladík, jenž nyní doslova zuřil.

Tak přeci měl Black pravdu, pomyslel si Draco. To, že se zachoval vůči Grangerové slušně, nesl Weasley nejenže velmi špatně, ale očividně z toho vyvozoval i další věci.

"Vůči slečně Grangerové jsem se zachoval jako vychovaný člověk," odvětil Draco a snažil se získat zpět svou klidnou fasádu, aby si pak opět připadal jakožto lídr konverzace, neodpustil si poznámku: "A také jsem takto chtěl projevit svou vděčnost, jíž se jí asi často nedostává soudě podle toho, jak byla zaskočená a potěšená."

"Cože?" nachápal Ron absolutně význam toho, co se mu mladý Malfoy snažil říct. "Za co ty bys jí mohl být vděčný? Co to meleš?"

Jelikož ani Potter nevypadal, že by tušil, o čem Draco mluví, Zmijozel se tedy dovtípil, že Grangerová svým kamarádům zřejmě o svém činu neřekla. Možná přislíbila mlčenlivost McGonagallové, napadlo jej, ale spíše to vypadalo tak, že… Inu, pochyboval, že se za něco takového stydí, ale spíše usoudila, že by jí to oba Nelevíři vyčítali, protože nevěřili, že Draco je skutečně na jejich straně. Respektive by jí řekli, že zachránila někoho, kdo je v budoucnu zradí.

Zamrzelo jej to. Grangerová jej nechtěla zachránit, Black jej nechtěl mít rád… Polknul, aby zahnal ten pocit zbytečnosti.

"Zachránila mi život," odpověděl Draco pevným hlasem. "Ať už si o tom budete myslet cokoliv, tak jen díky ní tady ještě dnes stojím."

Věděl, že to zní skoro až teatrálně, jako by se viděl v jedné z divadelních her, na níž kdysi dávno s otcem byl, ale stejně ještě zcela vážně dodal:

"Jsem vděčný slečně Grangerové za to, že mě zachránila před vlastními spolužáky, a třebaže se vám to nebude líbit, mám v úmyslu jí svou vděčnost a svůj respekt projevovat i nadále."

Potřeboval to říct, potřeboval těm dvěma zabedněncům dát najevo, že mu je původ Grangerové momentálně ukradený a že mu nemohou zabránit v tom, aby se k ní odteď choval slušně.

"Takže ty ses choval vděčně? Mně to připadalo jinak," vyhrknul Weasley, Potter se zdržel komentáře a pouze těkal pohledem ze svého kamaráda na Zmijozela, kteří se díky Ronovu pohybu směrem vzpřed octli jen pár centimetrů ode sebe.

"Snad nežárlíš, Weasley?" nedokázal se Draco přimět, aby do zrzka nerýpal. "Pokud jsi již slečně Grangerové řekl, že o ni stojíš, pak ona je jistě jen tvá. Určitě se se nemůže nabažit tvého mlaskání a neustálého žvanění o Famfrpálu."

"Jak ty můžeš vědět, co se Hermioně líbí?" soptil si Weasley dál. "vždyť jí vůbec neznáš! Pro tebe to vždycky byla jen mudl…"

"Nenamáhej se to vyslovit, stejně to nezvládneš. Nezvládneš inteligentní konverzaci, kterou slečně Grangerová určitě nepohrdne. A kterou u tebe jednoduše nenajde…"

Draco se ještě stačil posměšně pousmát, než ve Weasleym bouchly saze.

27. Byli jste někdy ve Stockholmu?

15. dubna 2018 v 18:08 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
27. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jsem ráda, že se Vám kresba líbila :) Přítelkyni jsem vše vyřídila :) Tak, a teď Vás čekaí feels! A hodně. Haha. No, nic, enjoy! :D

Za komentář děkuji Karin :)

"Co tam děláš, Malfoyi?"

"Čekám, až se usadíte, abychom mohli povečeřet," reagoval Draco okamžitě na nepřátelským tónem vyštěknutou otázku Ronalda Weasleyho, z jehož očí sršely blesky od chvíle, kdy si Zmijozela v místnosti všiml.

"Stejně jako všichni ostatní, Rone, takže se koukej usadit a nezdržuj," utřela paní Weasleyová jedno ze svých zrzavých dětí, nutno říci, že zřejmě to neojtravnější, a založila si ruce v bok.

Dracovi přelétl po tváři úšklebek, který však skryl v momentě, kdy do místnosti vešel Potter. Jejich pohledy se střetly, přičemž Draco z toho Nebelvírova vyčetl stopu nenávisti, ale jaksi… drženou pod kontrolou, což se projevilo i na gestu, které mu Potter věnoval na přivítanou. Kývnul Dracovým směrem hlavou, blonďák jeho pozdrav mlčky opětoval, načež jej rozptýlilo stádečko další Weasleyů. Jako poslední se v pokoji zjevila Grangerová, jež k Dracově potěšení drcla do Ronalda a stejně jako jeho matka jej vyzvala k tomu, aby se konečně usadil. Nakonec mu na pozdrav ještě kývnul Lupin.

Jestli se Weasleyovi nějakou chvíli handrkovali, toho si příliš nevšímal, neboť pohledem opět zavadil o Pottera. Ten se totiž také nějak neměl k tomu, aby si sedl. Pouze zíral na něj a na místo po jeho pravici, kde se právě usadil docela rozjívený Black. Draco si jen po očku všimnul, že má v rukou jakýsi žertovný předmět, z kterého je očividně na větvi, když se ale chtěl zase zadívat na Pottera a pokusit se zjistit, co se mu honí hlavou, Nebelvír si už sedl vedle Ronalda, Grangerovou však po boku ani jednoho z nich nespatřil.

Všiml si ji až poté, co mu prošla za zády a zamířila k místu naproti nejotravnějšímu Weasleymu, když v tom se v Dracovi pohnula vděčnost propojená s dobrými mravy, pročež dvěma, třemi svižnými kroky Grangerovou předstihnul, uchopil opěradlo židle a odsunul ji od stolu, čímž nabídl dívce, aby se posadila. Pozvedl oči k její tváři, v níž se zračil nefalšovaný úžas. Weasleyho ani Pottera by nejspíše nikdy nic podobného nenapadlo, prolétlo mu hlavou posměšně, na svém výrazu ale nedal nic znát, místo toho jen dál pozoroval, jak se na něj vzápětí Grangerová s růžovějícími tvářemi usmála a jeho gesto nadšeně přijala.

Cítil na sobě několik pohledů, zatímco se vracel na místo, svého činu ale nelitoval. Ať vidí, že jej na Malfoy Manor naučili i něčemu opravdu ušlechtilému. Sám se usadil, způsobně se narovnal a tiše čekal, až se ta uřvaná banda konečně seskupí kolem stolu, což ještě pár minut trvalo.

"Takhle rudého jsem Rona ještě neviděl," nahnul se Black k mladíkovi, v hlase pobavení. "Ale dej si radši majzla, mohl by si tvou slušnost vyložit jinak."

Dracovi přeběhl mráz po zádech. Nepomyslel na to, jaký vliv by jeho gesto mohlo mít na Weasleyho, který o Grangerovou už nějakou dobu stál. Sice měl obavy, aby si to s ním Weasley nechtěl ručně vyřídit, ale holt… Jestli se mu Grangerová líbila, tak zaprvé on o ni v tomhle směru žádný zájem neměl, a za druhé to byla jen Weasleyho chyba, že nadále otálel, nevyjádřil se a navíc si stejně Draco myslel, že je pod dívčinu úroveň. Ačkoliv byla medlovského původu, pořád svým intelektem a schopnostmi toho neschopného zrzka převyšovala.

Než stihl Blackovi cokoliv odpovědět, na stole se začaly hromadit různé nádoby s jídlem, přímo před Dracem se pak objevil nádherně vonící pečený pstruh. Mladíkovi se okamžitě začaly sbíhat sliny. Ze džbánu si nalil dýňový džus, počkal, než si všichni alespoň něco na talíře naloží, načež se do lahodné večeře pustil a… Nemohl si vůbec na nic stěžovat. Jemné maso se mu rozpadalo na jazyku, chuťově byl pstruh dokonalý. Po chvíli živení se mu došlo, že možná až moc hltá, ale když se nenápadně rozhlédl kole sebe, tak zjistil, že není jediný. Dokonce se v místnosti rozhostilo jakési ticho, které narušovalo jen cinkání příborů a příležitostné mlaskání Ronalda Weasleyho.

Skutečně byl pod její úroveň, prolétlo Dracovi hlavou a s úšklebkem se vrátil ke konzumaci, po níž dopil dýňový džus a spokojeně se opřel. Pohledem zabloudil až k paní Weasleyové, na níž se váhavě usmál, pročež mu byl jeho úsměv opětován. Cítil se opravdu dobře a mělo mu být ještě lépe, když se dozvěděl, že jakožto desert paní Weasleyová připravila malinový koláč. Dostal jej do sebe snad během minuty, jak moc mu chutnal.

Přišlo mu, že takhle dobře se nenajedl už roky, i když věděl, že to není pravda, jelikož v Bradavicích vařili dobře a Krátura také nebyl žádné kulinářské nemehlo.

Jakmile dojedl, mrknul po Blackovi, který jako by tušil, na co mladík myslí, jen přikývnul, čímž dal Draco najevo, že se již může odebrat do pokoje. Po cestě ještě krátce poděkoval paní Weasleyové za večeři, načež se vydal po schodech nahoru. Praštil sebou na postel a… prostě ležel. Po chvíli se mu začaly klížit oči a navzdory tomu, že bylo ještě docela brzy, tak usnul.

Behem 24. prosince se pak raději zdržoval ve svém pokoji, kde si četl a přemýšlel o tom, jak moc se večer a zítřejší dopoledne bude lišit od těch, jaké doposud zažil buď na Malfoy Manor nebo v Bradavicích. Upřímně řečeno se zároveň těšil i obával. To, že neměl pro nikoho žádný dárek, jej netrápilo, vždyť byl pořád zavřený v baráku a neměl šanci něco někde koupit, a už vůbec ne po zkušenosti z Příčné ulice.

Jen při vzpomínce na onen incident se otřásl, a přiměl se uvažovat nad tím, jestli se Nebelvíři přimějí nazdobit vánoční stromeček a vůbec jakkoliv z omšelého interiéru udělat kýčovitý, což… což Draca příliš neděsilo. Nějak měl pocit, že i kdyby hlavní pokoj a třeba i celý dům pokryli zářivými světýlky, jmelím či jinou zeleninou, tak alespoň skryje oprýskané zdi a dá clekově zapomenout na to, jak opuštěně Blackův dům normálně vypadá.

S blížícím se večerem se Draco neubránil vlastní zvědavosti a našel si záminku, proč navštívit hlavní pokoj ještě před jídlem.

"Budeš mi způsobně sedět na rameni, dokud se nedostaneme dolů. Je to jasné, prcku?" otázal se sovičky, jíž právě otvíral klec. Ta naklonila hlavu na stranu a Dracovi přišlo, že mu rozumí, vzápětí ale Nezbeda vypískla, poskočila si a… Draco nechápal, proč se tváří tak nadšeně, ale sovička holt měla radost z kde čeho, takže ji nechal, ať si přestoupí na jeho zápěstí, načež se mu usadila na rameni.

Mladík pár vteřin vyčkal, zda se Nezbeda najednou nerozhodne pro zběsilé obkroužení pokoje, vypadala však, že si je svého úkolu vědoma a tiše na Zmijozela hleděla.

"No, dobře, tak jdeme," zamumlal Draco a zatímco mířil ze svého pokoje dolů, neustále malou sovu po očku sledoval, zdali se nechystá provést nějakou neplechu. K jeho překvapení se Nezbeda chovala dle jeho představ. Tedy…

Tedy až do momentu, kdy dorazili do hlavní místnosti a blonďákovu pozornost zcela neuchvátila výzdoba, která byla přesně tak barevná a kýčovitá a strašná a dokonalá, jak očekával. Tehdy zřejmě Nezbeda usoudila, že už toho způsobného sezení bylo dost, mávla křídly, posuchala Dracovi vlasy a než se mladík nadál, odebrala se na večerní výlet ulicemi Londýna.

Jako by si nemohla ničení jeho pracně vytvořeného účesu odpustit, pomyslel si s úšklebkem, když si urovnával prameny na hlavě a nadále se kochal tím, jak všechno kolem něj září. Nad stolem pak levitovaly svíčky a do nosu jej udeřila vůně skořice.

Vánoce na Malfoy Manor se tomuhle ani za mák nepodobaly, to už i ty v Bradavicích mu bývaly příjemnější, jelikož tam je trávil se svými nohsledy případně se mohl kdykoliv vypařit a být sám. Doma se musel 24. prosince věnovat hostům, které si rodiče sezvali, aby jej první hodinu mohli vychvalovat do nebes a následně mu vštěpovat, že to dotáhne daleko, že je lepší než všichni ostatní, s čistou krví a kecy v kleci. Zpětně mu podobné chvíle přišly ještě více nepřijemné a snad i smutné. 25. prosince to totiž nebývalo o moc lepší…

Brzy po ránu si rozbalil dárky, zpravidla školní potřeby či něco, aby opět vyniklo, že je lepší než všichni ostatní studenti. Tehdy z takových věcí občas měl i radost. Kdesi hluboko v paměti měl snad jen jedny Vánoce, které mu přišly hezké, ale… proč…

Fotky!

Hlvou mu vířila myšlenka na to, že přeci ve své tajné skrýši má fotky své rodiny! Proč si na ně nevzpomněl dříve?! Třeba by mu mohly pomoci ve vyvolání Patrona! Nebyl si zcela jistý, jestli to bude stačit, ale za zkoušku to stálo.

Otočil se na podpatku a zamířil z velkého pokoje ven, ještě ale než dorazil ke dveřím, dolehl k němu zvýšený hlas, jenž jej přinutil se zarazit v pohybu. Opřel se zády o zeď a čekal, až supějící Potter projde kolem. Následně se ozvalo dupání po schodech a Blackovo smířlivě oslovení svého kmotřence, načež Dracovi došlo, že se oba muži odebrali do jiného pokoje v přízemí, kde se na stěně nacházel Blackův rodokmen. V postatě byl ten pokoj prázdný a Draco se v něm octl jen jednou z čiré zvědavosti, přičemž z toho samého popudu se nyní octl u jeho dveří.

Jeho zjištění ohledně fotek upadlo v zapomění, jakmile jej přepadla neodbytná chuť se dozvědět, proč Potter na Blacka tak hystericky ječí.

XXXXX

Sirius zaznamenal, že se po večeři Harry choval vůči němu chladně, připsal to však tomu, že prostě nerad viděl Draca v domě jeho kmotra, když se mu ale na druhý den Harry doslova vyhýbal a při případném očním kontaktu se v jeho pohledu zračilo zklamání, zasáhlo jej to natolik, že se rozhodl s Harrym promluvit. Nevěděl, jak má začít, ale moc nad tím neuvažoval, nějak to vyplyne, přičemž se tak skutečně stalo.

Jakmile Weasleyovi opustili dům za účelem návštěvy Příčné ulice a v domě tak zůstali jen on, Harry a Draco, opustil svůj pokoj a chtěl se vydat nahoru za svým kmotřencem, v prvním patře ale změnil názor. Nejprve si usmyslel nějak šetrně se zeptat Malfoye, jestli náhodou Harrymu nepověděl něco, co by jej mohlo rozhodit. Pochyboval o tom, ale stejně se tak rozhodl učinit, k zaklepání na dveře se ale nedostal, neboť byl vyrušen kroky na schodech.

"Harry," usmál se na mladíka s rozcuchanými vlasy, tolik připomínající Jamesovy.

"Takže když jsou všichni pryč, tak stejně jdeš první za ním a ne za mnou?" otázal se Harry na oko klidně. "Tak ho ode mě pozdravuj," dodal hněvivě, načež pokračoval v cestě dolů.

"Harry!" zavolal na něj Sirius v naději, že jej zastaví a… třeba do dozví, co mladého Nebelvíra trápí, i když nutno říci, že už tušil.

"Nech mě být a jdi si za ním!" ozvalo se z přízemí, kam Sirius vzápětí Harryho následoval, jakmile to však Harry zjistil, tak se otočil se štěknul po něm, v očích se mu blýskalo a snad… snad mu v nich i slzy leskly. "Běž si za ním, když ti na něm tak záleží!"

Tím Siriusovi jen Harry potvrdil domněnku. Žárlil. Ale co… co jej přimělo tak vyvádět? Přeci to nemohlo být jen tím, že ho viděl u Dracova pokoje.

Vkročil za Harrym do pokoje s rodokmenem Blacků, kde mladík stál uprostřed místnosti. Sirius slyšel jeho přerývavé dýchání, aniž by mu musel příliš napínat uši. Polknul a zachvěl se. Trhalo mu srdce vidět Harry v takovém stavu, který dost dobře sám zavinil.

"Harry…" zkusil to znovu, tentokrát mírným, trpělivým hlasem. "Mně na tobě přeci moc záleží."

"Vážně?" vyštěknul Harry a otočil se ke staršímu muži čelem.

Zuřil, bál se, cítil se zrazený, létaly Siriusovi myšlenky hlavou ohledně toho, co vyčetl z Harryho výrazu, z jeho aury, z jeho očí… Ale tohle přeci nikdy nechtěl, nechtěl, aby se tak Harry cítil, miloval ho a udělal by pro něj všechno… Všechno…?

"Samozřejmě," přikývl zdánlivě klidně, v nitru se mu ale emoce doslova bouřily. Nedokázal si představit, že by ještě dlouho snášel ten pohled na úplně ztraceného Harryho… Kéž by mu mladík dovolil, aby jej objal, aby mu řekl, že ho strašně rád, že je tady pro něj, že se o něj postará… Cosi v něm ale vědělo, že si to zčásti jen nalhává.

"Tak proč sis posadil Malfoye vedle sebe?!" zazněl Harry hystericky. "Siriusi…" zlomil se mu hlas už při oslovení, "Jsi moje jediná rodina… Já…"

Sirius zůstal na chvíli zmateně zírat, protože by jej v životě nenapadlo, že zrovna něco takového by mohlo Harryho tak rozrušit. Ale vždyť… vždyť to dávalo smysl. Byl to jeho kmotřenec, spoléhal se na něj a on jej úplně zazdil.

"Myslel jsem, že budeš chtít sedět se svými přáteli," odpověděl tiše. Ani nelhal, vážně si to myslel, ale stejně tak moc dobře věděl, že mnohonásobně více jej zajímalo, jak se bude cítit Draco než Harry. Nechal ho sedět vedle sebe, protože věděl, že to Dracovi pomůže, že jedině tak se nebude během večeře cítit jako vetřelec, že… že on sám je jeho jistotou.
Oba, jak mladý Zmijozel, tak mladý Nebelvír, v něm spatřovali jistotu, kterou se on sám necítil být. Neměl ponětí, co si počít, co říct, jak se zachovat, srdce mu splašeně bušilo a pocit viny jej nepříjemně sžíral.

Harry zavrtěl hlavou, ret zkousnutý. Chvěl se a Sirius jej chtěl obejmout. Chtěl mu lhát, že je jediný, na kom mu záleží, že mu je Draco ukradený, že udělal chybu… Říct cokoliv, jen aby se jeho Harry přestal třást, aby mu po tváří přestaly téct slzy, za něž může jen on sám.

"Jen…" polknul Harry. "Jen mi prosím řekni, že… že jsem tě neztratil. Že… že nejsi už jen jeho. Prosím, Siriusi."

Prosím, Siriusi, prosím... prosím… rezonovalo mu to hlavou, vypalovalo se do srdce i do duše, pálilo to a žhnulo, až… až podlehl.

S ledovou rukou, svírající žaludek, a znechucením nad sebou samým a přiměl usmát.

"Nikdy jsi mě neztratil, Harry. Jsi můj kmotřenec a na nikom jiném mi nezáleží tolik jako na tobě," pronesl tak přesvědčivě, jak jen dokázal a možná by i sám sobě uvěřil, kdyby se Harry zatvářil šťastně.

Kdyby mu Harry uvěřil.

"Nic na světě bych si nepřál víc, kdyby to byla pravda," potřásl Harry znovu hlavou, hlas tichý, smutný. Poražený. "Ale viděl jsem, jak se na něj během večeře díváš. Sakra, viděl jsem tě!" zakřičel najednou mladík, až sebou Sirius trhl.

"A rozhodně se nedíváš stejným způsobem na mě. Možná dřív… ale ne dnes," přešel opět Harry téměř do šepotu, jako by na víc už neměl sílu.

"Harry…" zoufalství naplnilo Siriusův hrudník, když Harrymu po tváři tekly další a další slzy, když jeho oči nevyzařovaly náhle nic jiného než ryzí smutek, když… když se stal svědkem toho, jak Harry utržil další ránu, jak na jeho srdci přibyla další jizva… Ale pořád stojí a hledí na něj navzdory tomu, že pláče. Neuteče, neskrývá se.

Je silnější… silnější, než si všichni mysleli. A přes to všechno, přes všechny emoce, jež jím cloumaly, pocítil Sirius hrdost. Bolest, ale i hrdost.

"Vždycky budeš silnější než on…" vydechl pod tíhou situace, pod tíhou viny i pod tíhou obdivu. Pod tíhou pravdy, kterou si definitivně přiznal. "A proto mě nepotřebuješ."

Hrudník mu téměř praskal pýchou, když mladý muž před ním s pevně semknutými rty přikývl. Možná to ještě nechápe úplně, možná kvůli tomu ještě propadne vzteku či smutku, ale jednou si to také uvědomí.

Jednou si uvědomí, že on už nepotřebuje nás, abychom jej chránili, ale že my potřebujeme jeho, aby nás zachránil.

In the Heat

9. dubna 2018 v 10:32 | Archea Majuar
In the Heat

Fandom: Catch Me If You Can

Pairing: Carl Hanratty/Frank Abagnale jr.

Warning: +18, pwp, daddy kink

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dnes tedy máte něco jiného než Harryho Pottera, což asi málokdo ocení, ale já mám tenhle pár prostě ráda :D :) Enjoy!

Za komentáře děkuji kosesterce, káti a Karin :)

Název povídky jsem si půjčila ze songu Heat od skupiny The Score:


Když se Carl Hanratty vrátil toho večera z práce, s prázdným žaludkem a neúspěšně skrytým mlsným výrazem zamířil ihned do kuchyně, kde tušil svého přítele. Pojem hlad však v jeho případě nabyl i druhého významu, jakmile Franka spatřil, jelikož ten se po kuchyni pohyboval pouze v ponožkách, spodním prádle a rozepnuté košili.

Carl se na moment zarazil a jen se díval, jak dokonale Frank v jeho vlastní kuchyni vypadá. Zabydlel se u něj neskutečně rychle a agent si na jeho přítomnost také celkem bez problémů zvyknul, z míry jej vyváděly akorát právě tyto chvíle, kdy mu Frank doslova vzal dech. Lehce opálený hrudník jen vyzýval k tomu, aby jej Carl pohladil a zas a znovu se přesvědčil o tom, jak je ta lákavá kůže jemná a na dotek příjemná, pohled mu pak sklouzl níže, kde se pod vrstvou látky skrývalo to, čemu se chtěl Carl toho večera dlouze věnovat.

Agent se nad sebou překvapeně pousmál. Takové myšlenky ve svém věku? Ale nemohl si pomoci. V břiše mu sice kručelo, přesto se více než na jídlo těšil na dobu takřka noční. V podbřišku ucítil povědomé vibrace šířící se do celého těla, jež při představě, jak se s Frankem usadí na pohovku a…

"Carle," vyrušil jej z myšlenek mladší muž, který na něj s milým úsměvem koukal od sporáku, na němž ohříval cosi, co moc dobře vonělo. "Máš hlad?"

"To mám," přikývnul Carl, který se ani nenamáhal, aby jakkoliv ve svém výrazu zamaskoval, že se mu pohled na Franka v tomto úboru zamlouvá. Schválně jej s pozdviženým obočím znovu přejel pohledem a krev se mu nahrnula do slabin, když se Frank začervenal a nervózně si přitáhl části košile k sobě.

"Vždycky je mi hrozné horko, když vařím," zamumlal napůl omluvně, napůl potěšeně, protože Carl se očividně nezlobil, že se mu producíruje v kuchyni polonahý. "Klidně se posaď k televizi, za minutku ti to přinesu."

Klidně se posaď, to se ti lehko řekne, pomyslel si Carl, zatímco pracně odtrhával oči od mladšího muže a mířil do obývacího pokoje, kde se usadil na pohovku a zapnul televizi. Ještě než stihnul svou pozornost plně přesunout od Franka k obrazovce, dolehlo k němu z kuchyně cinkání nádobí a zanedlouho už mu Frank podával misku s pudinkem.

"Vařil jsem hlavně na zítřek… Myslel jsem si, že večer budeš chtít něco lehčího," objasnil, když se na něj Carl zadíval docela udiveně. "Aby tě to netížilo…"

Frank sebou plácnul vedle něj a okamžitě začal hltat jak pudink, tak pořad v televizi, naopak Carl ještě chvíli na svého přítele pobaveně koukal. Tvářil se, jako by lehké jídlo uvařil s ohledem na agentovo zažívání, ale Carlovi stejně bylo jasné, že důvod je trochu jiný. Vůbec by se nedivil, kdyby se Frank takhle obléknul schválně.


S mírným zavrtěním hlavou se zahleděl na pudink a dal se rovněž do jídla, přičemž musel uznat, že Frank uměl i tak jednoduchého pokrmu udělat něco výjimečného. Vážně to chutnalo moc dobře, což přiznával i agent, jenž sladkým jídlům příliš neholdoval, ovšem… Jelikož většinu času žil na fastfoodu, tak dnes již dokázal ocenit takřka jakékoliv jídlo, které nepocházelo z čínské restaurace.

Když oba odložili prázdné misky na stůl, Frank vyskočil a obě okamžitě opláchnul, brzy se ale vrátil ke Carlovi a tentokrát si sedl blíže než prve. Carl se pousmál, zrak se ale rozhodl nadále upírat k televizi, ačkoliv jej mnohem více zajímal Frank. Ale když se může mladší muž tvářit, že mu vůbec o nic nejde, tak proč by nemohl také, že?

A tak, zatímco sledoval nějaký absolutně nezáživný film, položil jako by mimochodem dlaň na Frankovo holé stehno. Přejel po té jemné kůži směrem nahoru a pak zase dolů, když se prsty přiblížil k Frankovu rozkroku, neušel mu ostrý nádech mladšího muže stejně jako mírný pohyb boky proti jeho ruce.

Carl si nemohl pomoci, musel se usmívat, když se mu ten nádherný, mladý muž takhle nabízel a chtěl jen jeho… Mohl mít kohokoliv, takřka kohokoliv, ale on právě smazal i tu nepatrnou mezeru mezi nimi, bokem se ke Carlovi tisknul a hlavu si položil na jeho rameno, nohy pak rozevřel v pozvání, které agent samozřejmě přijal a dopřál Frankovu vzrušení prvního dotek toho večera.

Hrudníkem se mu šířilo teplo, když Frank spokojeně vydechnul a nechal se laskat přes vrstvu látky, očividně nepotřeboval nikam spěchat a jen se o staršího muže opíral a nechal jej určovat tempo, nechal všechno na něm. Carl jej objal kolem pasu, zabořil tvář do jeho vlasů a dál se Franka takřka líně dotýkal, nadechoval se krásné vůně snad čerstvě umytých pramenů, na nichž kupodivu vaření nezanechalo výraznější vliv, cítil z nich šampón a… a jen Franka.

Ačkoliv se mu tahle situace líbila, jen si tak užívat jeden druhého, tak i on sám už toužil stisknout v dlani Frankovu tvrdost, cítit, do jakého stavu jej dostal svou péčí, a když pak vklouznul prsty teprve jen pod lem spodního prádla, už tehdy mu Frank vyšel vstříc. Jakmile vzápětí oba dosáhli svého a Carlova dlaň polaskala dotekem Frankovu erekci, Carl tiše zamručel do Frankových vlasů a mladší muž vydal tak sladce znějící sten, zároveň spokojený, hladový a… jako by…

Carlem se prohnala vlna horka, když rozpoznal, že Frankův sten zní zčásti zoufale a bezmocně, jako by si sám nařídil… ne, nařídil, sám strašně chtěl být zcela v Carlově moci, nechat ho, aby určoval tempo, aby se Carl rozhodl, kdy se Frank udělá a jak ho k tomu dovede. Chtěl se mu zcela oddat, prolétlo staršímu muži hlavou, zatímco ono zjištění mělo na jeho spodní partie svůj vliv, oblekové kalhoty mu začínaly být těsné a během toho, co se v pomalých tazích věnoval Frankově erekci a poslouchal jeho vzdechy, mu byly stále těsnější.

Carl bedlivě pozoroval každou Frankovu reakci a prostě mu nemohlo ujít, jak se mladý muž v jeho náručí třese. Potřeboval zrychlit tempo, potřeboval více tření, ale přesto neudělal vůbec nic, muselo ho stát hodně sil a sebeovládání, aby nevycházel Carlovi vstříc, a Carlovi to doslova imponovalo, fascinovala jej Frankova odhodlanost se staršímu muži oddat.

"Franku," oslovil mladšího muž s nutkavým pocitem jej pochválit, protože až moc dobře věděl, jak takové věci mají na Franka vliv, proto polknul a zcela zřetelně pronesl: "Hodný kluk, Franku, jsi můj hodný kluk… děláš mi jen radost…"

Slyšel, ach bože, prolétlo Carlovi hlavou, když se na jeho slova Frankovi vydralo z hrdla zakňučení, načež se ke Carlov přitisknul ještě více, v dlani svíral agentovo sako, což staršímu muži znovu připomnělo, v jaké se nacházejí pozici, že Frank je před ním skoro nahý a on si po příchodu sundal pouze boty.

"Hodný kluk," zopakoval Carl a stisknul Franka pevně v dlani, čímž z něj vymámil další zasténání a…

"Prosím… prosím, daddy," vydechl Frank a Carl šokem doslova ztuhnul v pohybu.

Pár chvil nebyl schopen uvažovat vůbec nad ničím kromě toho, jak jej Frank oslovil. S jakou touhou a chtíčem v hlase jej takto oslovil. Jak strašně zvráceně a špatně to znělo… a jak ve svých kalhotách ještě víc ztvrdl, že kdyby se ho Frank byť jen dotknul, v tom momentě by se udělal. Takhle jen seděl a hleděl před sebe, dokud si neuvědomil, že překvapením dokonce zatajil dech.

Zhluboka se nadechl, aby vzápětí zjistil, že Frank už se o něj neopírá a s vytřeštěnýma očima na něj hledí. A mluví. Carl po chvíli rozpoznal v jeho slovech omluvy, že to tak nemyslel, že vůbec nemyslel, že mu to prostě ujelo a že už se to nestane, protože to Carlovi vadí a jestli ho urazil tak-

Carlem se prohnala další vlna horka při pouhém pomyšlení na to, co Frank před chvíli řekl a zoufale, naprosto zoufale to potřeboval slyšet znovu, měl pocit, jako by bez toho už nedokázal žít a přišel si strašně zkaženě, když s bolestně tvrdou erekcí sedí před snad o dvacet let mladším mužem, jehož vzrušení stále držel v dlaní… Okamžitě rukou pohnul, čímž litanii Frankových slov přerušil.

"Řekni to znovu, Franku," nepoznával svůj zhrublý hlas Carl, když opět promluvil.

Frank na něj ještě pár vteřin naprosto vyjeveně, když ale Carl nepřestával laskat jeho erekci, tak zavřel oči a se slastným výrazem zaklonil hlavu.

"Prosím, daddy," zasténal Frank, boky mu samovolně vyšly vstříc Carlově dlani, jež jej honil stále rychleji, sám byl nadržený, až se za to téměř styděl, potřeboval… potřeboval vidět víc, potřeboval slyšet víc, proto očima visel na Frankově tváři, v níž se zračila dokonalá slast, nedokázal se už držet zpátky, třásl se, snažil se ještě o rychlejší tempo.

Carl se kochal pohledem na tu nádhernou tvář a připadal si zvráceně, když něco jako elektrický výboj zasáhlo celé jeho tělo, jakmile Frank použil to jedno jediné slovo… a myslel jím jeho, Carla, váženého agenta FBI, jenž mu právě stahoval druhou rukou kalhoty, aby měl co nejlepší přístup k erekci usvědčeného padělatele.

Frank se najednou přinutil otevřít oči a zahleděl se na Carla, jemuž se obličejem mihlo překvapení a snad také stud, že jej Frank přistihnul při tom, jak na něj nepokrytě zírá, zatímco Frank…

"Prosím," vydechl mladší muž, prsty opět pevně sevřel Carlovo sako, rozkoší zamžený pohled upřený do očí agenta FBI, "prosím, Carle…"

Carl nejprve netušil, oč Frank prosím, tempo už zrychlit nemohl, nemohl ani… Pak mu svitlo a sám nemohl uvěřit tomu, že něco takového Frankovi vážně řekne. Že mu to touží říct, že mu to touží… dovolit.

"Udělej se, Franku," řekl tiše, dle toho, jak Frank protočil oči a zachvěl se, tak dostatečně nahlas, načež se nedokázal zastavit, aby nedodal: "Udělej se pro mě…"

"Carle…" vyšlo z Frankových úst, mladší muž se zdál být zcela přemožen, na moment úplně ztuhnul, načež Carl na svých prstech ucítil Frankovo sperma, on však nadále sledoval tvář svého přítele, jež zrcadlila veškerou slast, již Frank prožíval.
Nadále se jej dotýkal, dokud se Frank před ním neuvolnil a zhluboka oddechoval. Carl si jen tak mimochodem otřel dlaň do jeho spodního prádla. Přece se nebude natahovat pro ubrousek, že…

"Carle, ty jsi ten nezvrácenější člověk, jakého znám," poznamenal Frank na to, co před chvíli prožil, poměrně oduševněle s nádechem pobavení a nevíry v hlase. Následně se narovnal a vyloženě spokojeně se na staršího muže usmál, což Carla docela uklidnilo, jelikož… Na moment si skutečně myslel, že to přehnal, ale když už ho tak Frank oslovil…

"Úplně vidím, jak ti hlavou běží představa, že ti tak budu říkat, až si mě pořádně tvrdě vezmeš."

Na podobnou scénu sice Carl doposud nepomyslel, jenže jakmile mu ten obrázek Frank nasadil do hlavy, neuměl mu Carl odolat, z hrdla se mu vydralo zavrčení, přestože výraz měl nadále nejistý, až zaskočený. Z očí mu ale vyzařoval chtíč.
Take me down to your paradise
I lose my words every time I try
To make sense on why I lose my mind
You're every wrong that I need at night

26. Byli jste někdy ve Stockholmu?

2. dubna 2018 v 9:11 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
26. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další kapitola a slíbené překvapení je tady :) Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin a kosesterce :)

Siriusovi se na tváři usadil žraločí úsměv, když se octl na podlaze, na zádech a s vyraženým dechem poté, co na něj Malfoy uvalil Mdloby na tebe. To by samo o sobě nebylo tak obdivuhodné, šlo o vcelku jednoduché kouzlo, leč Malfoy je na Siriuse použil až na úplný závěr svého… vystoupení, jež začal odražením Siriusova kouzla zpět na něj, následně jej Levicorpem vynesl do vzduchu, s koleny proměněnými v želé jej pustil na zem, Expeliarmem odzbrojil a pomocí vázacího kouzla mu připoutal končetiny k tělu.

Nebelvírovi bylo jasné, že všechna naráz v boji nevyužije, některé ani v tom shonu neprovede tak úspěšně jako nyní, spíše jej proto těšilo, že si Malfoy alespoň věří. Soustředil se, pohyboval se ladně, s jistotou a kouzlení mu očividně nebralo moc energie, což bylo pro dlouhý boj klíčové. Pýcha se však v Siriusovi vzedmula až poté, co Malfoy neponechal nic náhodě ani poté, co jej uvolnil. Tehdy na něj totiž seslal Mdloby na tebe, přičemž Sirius by svému nepříteli, i kdyby se vzdal, udělal totéž. Ač odzbrojený, stále se jednalo o člověka, který se jej pokusil zabít, a Sirius se domníval, že je mu třeba dávat stále na vědomí, kdo že tady velí.

Navíc ne každý kouzelník je závislý na své hůlce. To si pamatoval z učebnice moc dobře, jelikož ono heslo v kombinaci s jeho ostražitostí mu v minulosti už párkrát zachránili krk. Byl opravdu hrdý, že Draco to pochopil také.

"Jsi v pořádku?" sklonil se nad Siriusem mladík, jenž vypadal starostlivě, čemuž se Nebelvír ani nedivil. Musel vypadat skoro až děsivě, když se válel na zádech, ovšem místo toho, aby prskal a snažil se vstát, tak se jen šíleně zubil a dmul se pýchou.

"Až moc," vyštěkl nadšeně a přijal Dracem nabízenou ruku. Neuběhlo sice moc vody od doby, co Malfoye přistihl cvičit, ale už teď, pár dní před Vánocemi, se mu zdálo, že blonďák zesílil. Na jeho postavě to moc viděl nebylo a neočekával, že kdy vidět bude, ale to, jak se pohyboval při souboji… Byl mrštný jako kočka, plně soustředěný, připravený uskočit i zaútočit.

Ano, v boji by už mohl obstát, ale bude záležet i na tom, jestli tváří vtvář nepříteli bude schopen ovládnout svůj strach.
Neměl ale chuť Dracovi kazit náladu, mladík vypadal sice zmateně ze Siriusovy reakce, nicméně oči mu zářily, a tak ho Black jen poplácal po rameni, převzal s od něj svou hůlku a nadále se usmíval jako hladový žralok.

"Perfektní," pokýval uznale hlavou. "Nemusíš se bát, že bys řádu dělal ostudu."

Draco taky přikývnul, očima doslova visel na Blackově tváři, v očích jakýsi záblesk naděje, který Siriuse zasáhl někde hluboko uvnitř. Až moc. Až se toho zalekl. Zděsila jej ta vlna tak silných emocí, jež pocítl při pohledu na Draca, že od něj raději odstoupil a následně se usadil na židli, nohy jako obvykle na stole. Spokojený výraz mu ale z obličeje nezmizel.

"Fakt nerad ti kazím den, ale za pár dní začínají v Bradavicích vánoční prázdniny, a…" pozoroval Dracovu reakci pečlivě, mladík ale zatvářil jen trochu kysele, nic víc. Byl smířený s tím, že za chvíli se bude barák hemžit Nebelvíry, ale měl půjčené rádio, takže se nějak určitě zabaví.

"Samozřejmě přijede Harry, ale ukáží i Weasleyovi, pár dalších členů řádu a Hermiona. Tohle si ale zapiš za uši," odmčel se na moment, výraz napůl vážný, napůl spiklenecký, "nechci po tobě, aby ses zavřel v pokoji. Courej se po domě, jak je libo, v podstatě si dělej, co chceš, akorát bych teda byl rád, kdyby sis nevjel do vlasů s Harrym nebo Ronem."

"Vynasnažím se," řekl Draco vyrovnaně, Sirius na něm ale poznal, že se k takovému tónu musela docela nutit, což jej překvapivě docela pobavilo.

"No, dobře," máchl rukou na znamení, že je mladý Malfoy propuštěn a může si jít po svých. Zmijozel ale zůstal stát, hůlkou si poklepával o dlaň, jako by váhal, jestli položit otázku nebo ne.

"Nebo máš ještě něco na srdci?" otázal se, aby mladíka pobídnul.

"Napadlo mě… Napadlo mě, jestli nemáš knihu o černé magii. Chtěl bych si pročíst, jaká kouzla by na mě mohli použít Smrtijedi. Nechci být překvapený," pokrčil na závěr své žádosti Draco rameny.

Sirius jeho dotaz zaskočil, ale vlastně mu nepřišel hloupý. Právě naopak. Proč se ale… Tak tak se Sirius udržel, aby se nepraštil rukou do čela. Zprvu nechápal, proč se ho blonďák dovoluje, když přístup do knihovny dostal už dávno, ale vzápětí mu došlo, že knihy pojednávající o černé magii uzamkl. Ještě více jej ale udivilo, že se Draco nepokusil o prolomení kletby. Sám by to zkusil už během prvního týdne.

"Kouzlo sejmu sám, ale nechtěl jsem… za tvými zády…"

Sirius měl chuť se toho tvora před sebou zeptat Kdo je a co udělal s Malfoyem, místo toho na Draca jen hleděl, momentálně neschopen jakékoliv reakce. Ani si poslední dobou neuvědomoval, jak moc se Zmijozel změnil. Že už to dávno není nechtěné břemeno, děcko, co mu znepříjemňuje život, či potenciální zrádce.

Před ním stál Draco Malfoy, přičemž to jméno už v něm ale nevyvolávalo nenávist ani odpor. Obával se, že tohle jsou ty poslední emoce, které při pohledu na mladíka či vyslovení jeho jména cítil.

"Posluž si, ale dej si pozor… Víš, jaký vliv na člověka takové knihy mohou mít," přiměl nakonec své vyschlé hrdlo spolupracovat, načež skoro jako ve snu sledoval, jak mu Malfoy poděkoval, otočil se a vyšel z místnosti.

Ještě před půl rokem by mu přišlo nemyslitelné, že když se na mladíka s čistou krvní, na Zmijozela podívá, tak se mu bude nitro chvět pýchou, dojetím, obdivem a… A to je vše, přikázal si v duchu, a aby učinl tečku za podobnými úvahami, tak vstal od stolu a rázným krokem se odebral na prohlídku baráku. Potřeboval zkontrolovat pokoje, jestli jsou obyvatelné, nebo jestli si od Molly poslechne přednášku o tom, že domov má vypadat jinak.

XXXXX

Se sejmutím kouzla, jež Black uvalil na část knihovny, podle vlastního očekávání probém neměl. Zpětně se trochu podivoval tomu, jakým způsobem Nebelvíra požádal, aby mu dal povolení si knížky pročíst, protože být natolik upřímný prve nezamýšlel, ale měl toho odpoledne takovou radost z toho, že se mu podařilo Blacka dostat na lopatky a ještě od něj obdržet další pochvalu, že se nechal náklonností vůči staršímu muži zcela pohltit a prostě mu to řekl tak, jak to bylo.
Knížky si nepůjčil jen proto, aby nezklamal Blackovu důvěru.

Měl v plánu si přečíst všechny tituly a podle toho se rozhodnout, co stojí za jeho pozornost nejvíce, daleko se ale nedostal, protože ho zaujaly hned první dvě práce. Vzal je z police a odnesl si je do pokoje s tím, že si je co nejdříve přečte, příliš se mu to ale v následujících dnech nedařilo, jelikož šlo o složité čtení, navíc se sám děsil toho, jaké informace obsahovaly. Nedostal se denně přes více než deset stran, což jej sice frustrovalo, nesnažil se ale nutit, protože jak mu Black neopomněl ještě několikrát připomenout, číst knihy o černé magii dobrému člověku neprospívá.

Většina textu, co prozatím přelouskal, se zabývala těmi nejtemnějšími kouzly spadajícími i pod nekromancii. O těch si sice Draco nemyslel, že je kdy využije, jenže… Chtěl být připravený na všechno, jelikož neměl tušení, k čemu všemu se Pán zla může uchýlit.

Od temného čtení jej naštěstí spolehlivě uměl odlákat Black a jeho další cvičení kouzel, případně Nezbeda, která si vzala do své malé hlavičky, že si s ní její majitel nutně musí hrát. Dělala neuvěřitelné skopičiny, když se jí Draco delší dobu nevěnoval, a jelikož neměl nervy sledovat, jak mu při čtení nadšeně hopká po stránkách, tak... tak si s ní prostě hrál. Nebo se s ní mazlil, to se jí taky moc líbilo a Draco si u toho aspoň nepřišel tak hloupě, jako když seděl u stolu, přilíval do misky inkoust a jenom nevěřícně sledoval, jak si Nezbeda namáčí nohy a ťapká po papíru, snaže se o tvorbu uměleckého díla.

Jednoho večera se pokoušel Nezbedu zpacifikovat, respektive přemluvit k tomu, aby se vrátila do klece a přestala dělat randál, jelikož velice brzy očekával příjezd společnosti, od níž čekal randál ještě mnohem větší. Ale právě hlasité vřesky a kvílení a smích a vůbec podivné zvuky nesoucí se z přízemí Nezbedu vylekaly, takže nakonec poslušně usedla na Dracovo rameno a schoulila se mu ke krku. Mladík ji jemně uchopil, pohladil po hlavičce a odnesl ji do klece, kde se sovička zachytila bydýlka a skoro až vděčně se na něj zadívala.

Ačkoliv Draco opravdu nechtěl, aby se ta potvůrka dostala do spárů kohokoliv z příchozích, tak ji v kleci nezavřel, ale dvířka jen přivřel, kdyby se třeba chtěla proletět, až se jí zase bude chtít ven. Sám se přesunul k zrcadlu, zhodnotil své oblečení kritickým okem, načež se usadil s knihou na postel. Pokud by jej někdo požádal, byl ochoten se zúčastnit případné společné večeře, aby prokázal dobrou vůli a vůbec nějak těm předpříliš hlasitým lidem naznačil, že trávit s nimi čas mu nepřijde úplně nesnesitelné, respektive, že je ochoten se snažit s nimi vycházet. Netušil, jak to provede, aniž by měl chuť Weasleymu (kterémukoliv) přičarovat oslí uši, ale doufal, že si především Ronalda bude Grangerová krotit.

Nezatěžoval se extra svátečním oblečením, jen se chtěl v zrcadle přesvědčit, že nevypadá zmuchlaně, což by asi nepřenesl přes srdce, pomyslel si s úšklebkem. Najednou docela chápal, proč Black chodí v tom staromódním manžestru.

Vypadal jednoduše příšerně pořád a bylo jedno, jestli je týden nošený nebo čerstvě vyčistěný.

Zabořil nos do učebnice Dějin čaj a kouzel, jež jej konečně začaly bavit, protože mu informace nesděloval profesor Bins, sem tam se ale zaposlouchal, zdali se něčí kroky nepřibližují k jeho pokoji. Nicméně jak to tak bývá, tak právě ve chvíli, kdy se tak opravdu stalo, se Draco začetl do poměrně zajímavé pasáže, přičemž ve vteřině decentního zaťukání nadskočil leknutím. S knihou v ruce vstal, střelil varovným pohledem po Nezbedě, jež nezapomněla Dracovu reakci okomentoval písknutím, a otevřel dveře.

"Paní Weasleyová," sklonil Draco mírně hlavu v náznaku poklony, o níž věděl, že ještě před půl rokem by jej nic takového ani nenapadlo. Sice stále ještě bojoval s nutkáním ohrnout nos nad tím, co měla před ním stojící žena na sobě, jakoukoliv nelibost na sobě ale nedal znát.

"Draco, chtěla jsem se tě zeptat, jestli by ses k nám nechtěl připojit na večeři. Sice ještě není Štědrý den, ale…" začala Molly, Draco ji ale zastavil v půlce věty svým souhlasem.

"Přijdu," přikývl a tváří paní Weasleové se miho překvapení následované spokojeností.

"Výborně, za pár minut tě budu čekat dole," odvětil s laskavým úsměvem, na který Draco navenek nereagoval a jen sledoval, jak se dáma vzdaluje od jeho dveří, vnitřně ale opět kroutil hlavou nad dobromyslností té ženy. Její upřímná radost jej zasáhla, přičemž si umínil, že během večeře se bude chovat, jak nejtrpělivěji dokáže. Přeci se nenechá vyprovokovat někým, jako je Ronald Weasley…

Nervozita mu svírala vnitřosti, když váhavě sestupoval po schodech dolů, kde se z hlavního pokoje ozývalo množství hlasů, prakticky ale ten jediný, který jej zajímal, se ozval za jeho zády.

"Jen jdi," pronesl Sirius tiše, přesto Draco opět nadskočil, což staršího muže zřejmě pobavilo, protože se uchechtl, vzápětí však Draco ucítil na rameni stisk jeho dlaně. "Budeš sedět vedle mě," dodal Nebelvír, jakmile se oba octl pod schody.

Draco vzhlédl k modrým očím, jejichž hřejivý pohled mu dodal jistotu, Blackův úsměv jej pak vnitřně rozechvěl leč způsobem příjemnějším než pomyšlení na tu uřvanou hordu Nebelvírů. Ačkoliv příjemnější by byl i pohled na McGonagallovou ve spodním prádle. Možná.

Otřásl se a zakázal si už podobné úvahy do konce života, načež s Blackem za zády vstoupil do hlavního pokoje, kde si jej naštěstí nevšiml nikdo jiný než paní Weasleyové. Váhavě jí oplatil úsměv, který byl z její strany opět zcela nadšený, a zamířil k místu, jež měl Black po pravé straně. Ještě než usedl, raději ještě vyhledal černovlasého muže, aby se přesvědčil, že tohle je skutečně židle určená jemu. Black na něj mrknul a vyloženě přátelsky se usmál, čemuž Draco odolat nedokázal a vděčně se na něj zadíval. Blackův pohled na moment zjihnul, následně už ale zaměřil svou pozornost k Remusovi, jenž mu něco vytrvale povídal.

Mladý Malfoy se navzdory tomu rozhodl zůstat stát. Přeci jen očekával, že někteří z hostů mu budou chtít stisknout ruku, ať už z jakéhokoliv popudu, a tak se Draco jen zapřel dlaněmi o opěradlo židle a snažil se přesvědčit svůj žaludek, aby se přestal tolik svírat.

"Draco, u ostatních mám představu, jakým jídlům dávají přednost, ale u tebe ne. Máš nějaké přání ohledně toho, co bych ti určitě neměla nabízet?" zjevila se vedle něj paní Weasleyová, utíraje si ruce do zástěry. "A žádné rozpaky, Vánoce si chceme všichni užít, tak se přeci nebudeš trápit nad něčím, co nemáš rád."

Draco prve zaváhal, nevěděl, jestli je vhodné hostitele informovat o své vybíravosti, ale když jej paní Weasleová přímo vyzvala…

"Nejím maso. Téměř. Nemám problém s dobře připravenou rybou, ale-"

Než mladík stihl dokončit větu, paní Weasleová mu skočila do řeči:

"Takže pstruh ti vyhovuje?"

"Naprosto,"přikývl Draco trochu zaskočeně, avšak potěšeně. Sice se předem neobával, co bude jíst, ale tohle byla vážně příjemná zpráva.


A slíbené překvapení v podání mé přítelkyně charlie :)