Březen 2018

25. Byli jste někdy ve Stockholmu?

25. března 2018 v 19:11 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
25. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pardon za ten clifhanger na to konci, vůbec mi to minule nedošlo, že jsem to utnula zrovna tak debilně... Nicméně v přístí kapitole vás čeká malé překvapení. Malé a snad roztomilé :D Enjoy :)

Za komentář děkuji Karin, káti a kosesterce :)

"Tak seš to ty, kdo mi neustále dupe po schodech," stál Black s rukama v bok a měřil si Draca pobaveně. Opravdu se bavil, protože vidět toho aristokratického blonďák v celkem obyčejné teplákovce, jak mu hopká po schodech a momentálně na něj kouká vyplašeně jako by ho přistihnul u něčeho jiného… To by mohlo platit spíše naopak, uvědomil si Sirius, který vylezl z koupelny jenom s ručníkem kolem pasu, protože jej ono dupání strašně zajímalo a stůj co stůj potřeboval vědět, co to Kráturu zase popadlo.

Napadlo jej, že by to mohl být i Malfoy, ale… že se dal na cvičení? To ho zaskočilo.

Čekal, jestli mu na to mladík něco řekne, ale ten na něj jenom udýchaně zíral, v očích překvapení, obohacené o něco víc, co se tam objevilo v momentě, kdy si zřejmě začal všímat toho, co má, respektive co nemá Sirius na sobě. Starší muž pozvedl obočí, nic ale neřekl, třeba byl Malfoy jen nesmírně překvapený, ale podle toho, jak okamžitě sklopil pohled a nic ze sebe nedokázal dostat.

Siriusovu tvář zkřivil úsměv a ego se mu enormně nafouklo. A to se tehdy Malfoy otřásl, když se jej dotknul, ale pohled na něj se mu líbí navzdory tomu, že už ani náhodou nevypadá tak dobře jako před lety. Zajímavé, pomyslel si. Doposud tak nějak neuvažoval nad tím, jaký má Malfoy vkus, bylo mu to jedno, ale tohle zjištění jej minimálně zaujalo. Už už se mu myšlenky chtěly zatoulat jinam, třeba k tomu, že an on by se nebránil pohledu na polonahého Malfoye, protože ta bělostná kůže…

"Byl bych rád, kdybys mi řekl, co to tady provozuješ," upnul se pro jistotu na fakt, že mladý Malfoy se naprosto nečekaně věnuje své fyzické kondici. Kde k takovému nápadu kouzelník jako on přišel?! "Jestli chceš cvičit, tak prosím, ale možná bys k tomu mohl využít lepší metody."

Pokud chtěl Malfoy popřít to, co dělal na schodech v teplákovce, tak si to po Siriusově návrhu rozmyslel. Nebelvír si všiml, že dech měl sice pořád zrychlený, ale do šedých očí, jež k němu vzápětí vzhlédly, se vrátili klid a rozvaha.

"O čem to mluvíš?" zeptal se, útočnost se ovšem v jeho hlase neodrazila. Byl zaujat, zrak mu ale neustále odbíhal k tomu, co měl před sebou. Ne, to Siriusovi neuniklo a… lichotilo mu to způsobem, o jakém se obával, že by ho pod ručníkem nebyl schopen zcela bezpečně skrýt.

Podrbal se na hlavě, zvážil možnosti a nakonec jen Dracovi řekl:

"Dokonči si to, co jsi začal, a sejdeme se za půl hodiny dole."

Když Malfoy přikývnul, Sirius se vrátil do koupelny, odbyl si, co potřeboval, a zanedlouho se už nacházel v hlavní pokoji, kde se rozvalil na židli. Na tváři mu pořád pohrával spokojený úsměv spojený s tím, jakým způsobem na něj Malfoy hleděl. Mohl si myslet, že tak zíral jen na jeho tetování, ale měl pocit, že v tom bylo vážně něco jiného. Něco jiného, co mu způsobovalo vibrace v okolí podřišku, přestože by sakra nemělo.

Přejel si dlaní po obličeji, snad aby ten úsměv smazal. Vždyť ten kluk byl stejně starý jako Harry, křičelo na něj svědomí, ani to ale nedokázalo příjemné pocity šířící se tělem potlačit. Ty se právě naopak zintenzivněly, jakmile Sirius pozvedl oči a ve dveřích uviděl tradičně v bílé košili a černých kalhotách oděného Malfoye, jehož vlasy byly stále vlhké ze sprchy.
S myšlenkou, jestli na něj mladík myslel i tehdy, kdy na jeho bledou pokožku dopadaly proudy vody, se se zavrčením postavil a rázně vyrazil směrem do sklepa.

XXXXX

V momentě, kdy se před sebou Draco spatřil Blacka jenom v ručníku, přestalo existovat všechno ostatní. Neuměl tomu zabránit, neuměl věnovat svou pozornost něčemu jinému, než těm vlnitým, černým vlasům, spadajícím na potetovaný hrudník, který zdaleka nebyl vypracovaný, vždyť Blackovi šla vidět i žebra, přesto na něm mohl Draco oči nechat a odpoutal je od něj jen proto, aby jimi vzápětí mohl sledovat Nebelvírův podbřišek, přecházející v ručník, pod nímž se skrývalo…

Draco sebou trhnul, vylekaně mrknul do Blackova obličeje, kde se objevil pobavený výraz, načež se mladíkovo tělo nemohlo rozhodnout, jestli má horkou krev poslat do jeho tváře nebo úplně jinam. Každopádně okamžitě uhnul pohledem a pokoušel se vyrovnat s tím žárem, jenž jej sežehl, zhluboka dýchal ještě dílem fyzické aktivity. Než Black znovu promluvil, povedlo se mu nad sebou získat jakousi sebekontrolu, avšak ať se snažil,jak chtěl, zrak mu stejně co chvíli utíkal k obnaženým částem Blackova těla.

Nebyl krásný způsobem, že by ho Denní věštec zahrnul do ankety o Kouzelníka roku, přesto Dracovi při pohledu na něj vyschlo v ústech a myšlenka na to, že by se jej chtěl dotýkat, se stávala neodbytnou.

S předstíraným klidem se mu podařilo dát Blackovi najevo, že jeho poznámku vnímá, a vlastně jej opravdu zajímalo, o čem to Black mluví, a tak, když se za starším mužem zavřely dveře, měl se k čemu upnout. Rozhodl se na Nebelvírovu radu dokončit cvičení, soustředil se na ně pečlivě, při vydýchávání pak uvažoval nad tím, proč se mu Black nevysmál za to, jak komicky musel v teplácích vypadat. Možná ta kniha od Tyvia Condrada vážně patří jemu, usoudil nakonec, když se rovněž odebral do koupelny. Naštěstí v se v Blackově barabizně nacházely dvě, takže nemusel čekat. Nebo se dělit…

Potřásl hlavou, takové myšlenky nemohl potřebovat, přikázal si, a odbyl si sprchu tak rychle, jak jen to dokázal. Během pár dalších minut už scházel po schodech dolů, kde se měl setkat s Blackem. Ten jej trochu znejistěl, protože jakmile vzhlédl, tak mladíka nejprve sjel nicneříkajícím pohledem, přičemž vzápětí si Draco všiml, že i Blackův výraz je jaksi… podivný.

Co mu zase přeletělo přes nos, pomyslel si mladík trochu kysele, když ho Black vyzval, aby ho následoval, v hlase určitý stupeň podráždění. Nechal to ale plavat, protože o něco více, než Nebelvírovo rozpoložení, jej zajímalo to, kam ho vede. Pod schody Draco věnoval pohled místu, kde se před několika měsící válel a bezmocně čekal na Blackův příchod, to už ale starší muž rozsvěcoval ve vedlejší sklepní místnosti, o níž měl Draco potuchy, ale rozhodně nečekal, že by v ní Black schovával něco, co by stálo za prozkoumání.

Tehdy by mu to asi zajímavé nepřišlo, spíše by se Blackovi vysmál, a nepříliš moudrý z nábytku v místnosti nebyl ani nyní. S otázkou v očích se zahleděl na staršího muže, který se posadil na polstrovanou lavičku a koukal na něj.

"Víš něco o těchhle věcech nebo vůbec nic?" zeptal se a rozhlédl se kolem sebe, následně se ale očima zastavil opěu Draca.

Ten polknul a pokoušel se vzpomenout, jestli něco z toho už někde viděl, upřímně si přišel jako v mučírně.

"Vypadá to jako mudlovské vynálezy," prohodil opatrně, načež se mu docela ulevilo, když Black přikývnul.

"Všechny tři přístroje jsou mudlovské, ale přirozeně očarované, takže se dají bez problémů používat," řekl Black. "Před nějakou dobou jsem je tady nashromáždil."

To souhlasilo, napadlo Draca, který si stačil povšimnout, že v místnosti není tolik prachu jako v jiných částech baráku.

"Jsou to posilovací stroje, každý funguje dobře na něco jiného, takže si to tady prohlédni a rozhodni se, co se ti hodí. Ale opovaž se něco rozbít!" zavrčel varovně Black, když se zvedal z lavičky za účelem nechat mladíka v místnosti samotného. "Takové věci se v našem světě shání hrozně špatně."

"Díky," zadíval se na Blacka Draco. "Ta knížka je tvoje?" zeptal se dříve, než si to stihl promyslet. Bylo to očividně, že patřila Blackovi, ale to prostě z nějakého důvodu musel slyšet od něj, aby tomu uvěřil.

Black přikývnul.

"Nevím, proč ses rozhodl cvičit, a ani mě to moc nezajímá," zazněl Black tak chladně, žeDracovi přeběhl márz po zádech. Nebelvírovi něco muselo instantně zkazit náladu, pomyslel si Draco trochu otráveně, proto se dál už na nic neptal a zahleděl se na první ze strojů, dávaje Blackovi najevo, že jejich rozhovor by tady klidně mohl skončit. Starší muž ale chtěl pokračovat:

"Když jsem se ale vrátil z Azkabanu, neměl jsem pakticky žádné svaly, žádnou kondici, tak jsem zkusil mudlovský způsob. Neudělá to zázraky, ale… už si aspoň nepřipadám jako troska."

To Draca přimělo se na Blacka znovu podívat. Zřejmě se snažil mluvit lhostejně, jako by hovořil o počasí, ale Zmijozel slyšel tu trpkost, s jakou to Black řekl. Trpkost, lítost, hlukobo v nitru hlodající pocit křivdy.

"Ty nejsi troska," vypadlo z něj. Nedokázal tomu zabránit, nedokázal své srdce přimět, aby mlčelo. Vzápětí měl chuť si jednu vlepit, ale jeho niterní neklid z toho, že promluvil příliš skrytými city zabarveným hlasem a že se možná prozradil, se vytratil velmi rychle, neboť Blackovou tváří se sice mohlo překvapení, ovšem vystřídané něčím, co Dracovi nepříliš vzdáleně připomínalo dojetí. Ačkoliv to mladšího muže zmátlo, rozšířilo to jeho tělem příjemné pocity, srdce se mu až sevřelo nad tím, jak mírně se na něj Black díval.

Další slova už ale z Nebelvíra nedostal. Black jej nechal samotného se svým zmatením, které ale Draco vzápětí nechal plavat. Black nejspíše pochopil jeho poznámku jinak. On při tom myslel na to, jak starší muž vypadá, ale Black si to vyložil tak, že není vnitřně úplně rozbitý, proti čemuž Draco neprotestoval. Předpokládal, že se na něm Azkaban podepsal, nicméně…

Pořád se choval jako člověk. Jako nevyzpytatelný, vzteklý a občas i zahořklý, ale Black byl pořád cítící lidskou bytostí a…
A zasloužil si vědět, že si to o něm někdo myslí.

Nehodlal dělat tytéž chyby jako jeho rodiče, především pak jeho otec. Nakonec byl rád a snad cítil i hrdost, že to Blackovi řekl, a to do očí. Vyjadřování emocí nepatřilo v jeho rodině k vlastnostem, kterých by si kdokoliv cenil, a Draco se v minulosti naučil, že ukázat city se rovná slabosti. Tady to ale neplatilo. Na Potterově straně a tedy ani v Blackově to neplatilo. Uvědomil si, že ani nyní neměl velký problém mluvit s Nebelvírem otevřeně. Ano, obával se, že mu vyjevil příliš mnoho, ale...

Žádat něco podobného po svém vlastním otci? Jediné, co by si vysloužil, by byl nepříliš potěšený pohled šedých očí, možná by jimi problesklo i zklamaní.

Usadil se na lavičku, kde se ještě před chvílí nacházel Black.

Black. Pucey. Strach. Smrt. Odhodlaní. Hlavou se mu toho honilo tolik, co mu ovlivňovalo život, že takřka zapomněl myslet na rodiče. Netušil, jak se jim daří, Brumbál jej akorát čas od času informoval, že dle dostupných zpráv jsou stále na útěku. Že žijí. Nic víc, nic míň. Nebyl si jistý, jestli chce vědět více. Stejně by jim nemohl pomoci, když je tady uvězněný.

Uvězněný… to už není to pravé slovo, opravil se v duchu a rozhlédl se kolem sebe, více však uvnitř sebe. Nepřipadal si jako vězeň. Už ne. Připadal si v bezpečí a tak o tom musí i uvažovat do chvíle, než bude připravený. Dostal tu možnost, aby se připravil, a musí ji využít, pomyslel si, postavil se a vrátil se do svého pokoje s přesvědčením, že dalšího dne se podívá na ty podivné stroje, které mu Black ukázal.

Musí svou šanci využít a musí být připravený.

Nikoho dalšího už vlastní neschopností umřít nenechá.

XXXXX

Siriuse zprvu vyvedlo z míry, jak Draco zaregoval, nesmírně jej to ale potěšilo. Možná u někoho jiného by pochyboval o upřímnosti, od někoho jiného by to nevzal, ale když mu to Draco pověděl s šedýma očima upřenýma do těch jeho… Zněl přesvědčivě, že to Siriuse zasáhlo. Ať už mladý Malfoy myslel, že nevypadá jako troska nebo narážel na to, že jej Azkaban nezlomil, Nebelvírovi to více méně splývalo a byl prostě rád za ujištění, jaké mu Draco poskytl.

Nechal jej pak ve sklepě samotného a vydal se do knihovny, kde se měl v plánu prozhlédnout po nějaké knize, pojednávající detailně o Patronově zaklínadle. Žralo ho, že se Dracovi nedaří přejít z fáze štítu na podobě zvířete. Kouzelník to byl dobrý a všímal si, že stále sílí, čemuž přispěla i fyzická aktivita, o tom věděl své, ale nešlo mu na rozum, proč mu Patron tak žalostně nejde. Samozřejmě ho napadlo, že Draco možná nemá vzpomínku natolik intenzivní, aby jej prostoupila a kouzlo vyvolala, ale chtěl si ještě projít další možnosti.

Navíc jej hnala zvědavost. Chtěl vědět, v jaké zvíře by se mohl Draco proměnit…

24. Byli jste někdy ve Stockholmu?

19. března 2018 v 10:38 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
24. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Předem se omlouvám, zda vám tato kapitola bude připadat, jakože zanáším do světa HP nějaké nevědecké názory, ale prostě jsem chtěla Draca v takové situaci vidět :D Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin a kosesterce :)

Po rozmluvě s Blackem se Draco vydal i s lektvarem zpátky do svého pokoje, zmítaly jím však smíšené pocity. Nedokázal si představit, že by on sám byl momentálně podobné problémy řešit natolik upřímně s někým jiným než s Blackem. Vypadalo to, jako by k sobě našli cestu, jako by se spolu naučili komunikovat a tím správným způsobem zacházet s tím druhým. Byl moc vděčný za to, jak k jeho potížím se spaním Black přistoupil a skoro ho dojalo, jak se mu snažil pomoci. Sice se cukal, když Draco začal mluvit o Zvěromagii, i tady ale nakonec došli k závěru, s nímž se mladík spokojil.

Samotný Black a jeho starost, pochopení v jeho očích a pokus Draca povzbudit, to už patřilo do kategorie věci, se kterými si Zmijozel úplně nevěděl rady. Netušil, jak se zbavit těch citů vůči Blackovi, jež jen sílily s dalšími zjištěními, že Black má i jiné stránky než paličatost a výbušnost. Že umí být i jemný a citlivý, chápavý a vstřícný…

Draco se přistihnul, že sedí na posteli, lektvar v ruce a jen hledí do prázdna, zatímco jeho myšlenky se ubírají pouze tím jediným směrem. Protočil by oči a snad by si i teatrálně povzdechl, kdyby na to měl sílu, ale… Veškeré jeho snahy nebo třeba i jen pomyšlení na to, jak by mohl uniknout ze spárů toho Nebelvíra, neslavily úspěch, a tak mu nejspíše nezbývalo nic jiného, než se potácet po jeho domě, nacházet se v jeho blízkosti a zuby nehty se snažit o to, aby Black na jeho nesmyslné poblouznění nepřišel.

Ať už by se mu vysmál nebo by jej odmítl, vyšlo by to nastejno, pomyslel si mladík a vyklopil do sebe obsah lahvičky. Konečně se pořádně vyspí. Ráno naškrábe dopis Grangerové, aby z toho mělo to psisko zablešené radost, prolétlo mu hlavou těsně před tím, než se uložil a během pár vteřin usnul.

XXXXX

První Dracův měsíc mimo zdi bradavického hradu se neodehrával přesně tak, jak by si Zmijozel představoval, ale mělo to i své světlé stránky, jakože mu třeba denně nehrozilo smrtelné nebezpečí od pomstychtivých spolužáků. Cítil se u Blacka v bezpečí a jeho problémy se spánkem se dokonce o něco zmenšily, respektive nemíval noční můry každou noc, kterou neužíval Bezesnou noc, jejíž pořádnou zásobu mu Black dokázal zprostředkovat přes profesora Snapea, což Draca pouze ubezpečilo v tom, že je na JEHO straně.

Občas se stále budíval zbrocený potem, díky jistému aspektu, který si přidal do náplně svého dne, se mu ale dařívalo znovu usnout. Vlastně k onomu zlepšení přišel jako slepý k houslím, protože původně někdy týden poté, co začali s Blackem znovu cvičit, se odebral do knihovny v naději, že třeba náhodou objeví nějakou knížku, která by se mohla týkat toho, jak zvýšit sílu svých kouzel třeba méně užívanými metodami. Prostě byl zvědavý. Netušil, co by měl hledat, ale doufal, že něco takového existuje. Očima létal po názvech knih, sem tam se ušklíbl nad neskutečně krkolomnými názvy některých publikací, až se zarazil u poměrně tenké knížečky, jejíž titul nemohl pro titěrná písmenka přečíst.

"Tyvior Conrad, Nedostatky kouzelnického světa aneb Co jsou to činky?" přečetl Draco polohlasem. Nejprve jej napadlo, proč se taková práce nachází v knihovně čistokrevné rodiny, která by určitě jen stěží připustila, že kouzelnický svět není dokonalý, vzápětí ale usoudil, že ji asi Black jen někde našel a dal do knihovny až v nedávné době.

Rozhodl se fialovou knížečku otevřít a přečíst si alespoň obsah, který jej zaujal, jelikož tématika se blížila k tomu, co hledal. Nebyl dvakrát nadšený z toho, že autor se nejspíše v textu bude věnovat porovnávání kouzelnického a mudlovskho světa, ale pokud nic jiného nenajde, tak se tím zkusí prokousat, pomyslel si a za pár minut už si knížku nesl do pokoje, protože ve zbytku knihovny opravdu nic ani zdánlivě použitelného nenašel. Přišlo mu to zvláštní. To se všichni kouzelníci spoléhají jen na svůj um s hůlkou? Na to, že vysloví kouzlo rychleji než protivník, že jejich kouzlo díky hodinám cvičení nebo v případě Pottera třeba nadání bude silnější než to nepřítelovo?

No, všichni určitě ne, došlo mu, když si vzpomněl na Blackova slova během cvičení, kdy jej učil soubojový postoj. Mluvil o tom, že dobrý postoj je užitečný i k tomu, aby se člověk byl schopen efektivně pohybovat a v určité situaci se uchýlil raději k úskoku než obrannému kouzlu. Možná se o něčem podobném zmíní i v knížce, napadlo jej, usadil se znovu na postel, kde si pravidelně četl od té doby, co si s psacím stolem dokázal spojit jen haldu domácích úkolů, které pro tento týden už naštěstí udělal, a otevřel knížku na první kapitole.

Po pár řádcích ale přelistoval dále, zarazil se až o několik kapitol později. S rostoucím údivem a znechucením se seznamoval s názorem autora na žalostnou fyzickou kondici kouzelníků, kteří jsou v dnešních dobách (rok vydání 1957, neopomněl Draco zkontrolovat) zhýčkaní. Hůlka za ně zvládne všechno, stačí mít jen trochu nadání a vůle, psal autor, vzápětí ale dodával, že pokud má kouzelník zájem zvýšit efektivitu svých kouzel, měl by myslet i na své tělo, na své svaly a šlachy, na své plíce a na své srdce.

Dokonce se jal popisovat výsledky svého výzkumu, který Draca sice zanechal rozčarovaného při pomyšlení na to, že bude muset… cvičit… a hýbat se jako nějaký zpocený mudla, ovšem Conradovi se podařilo mladíka přesvědčit, že by to minimálně za zkoušku stát mohlo.

Tyvius Conrad ve své publikaci přiložil i seznam doporučených fyzických aktivit seřazených podle náročnosti a nutno říci, že první trojice nepřišla Dracovi až tak… ponižující. A náročná.

Knihu tehdy s úšklebkem odložil, ale jelikož oné noci spal docela dobře, rozhodl se dát fyzické námaze do určité míry šanci a jelikož byl sám svým pánem, tak toho ani jednou nelitoval. Kdyby na sebe byl tvrdší, možná by na stěžování došlo, možná by pak výsledky přišly dříve a ve větší míře, jemu ale stačilo vědět, že pro své zdokonalení dělá alespoň něco.

Těch deset kliků, deset pokusů se bez pokrčení kolen dotknout špiček bot a třikrát vyšlápnuté schody do druhého patra zvládal celkem v pohodě, ačkoliv si u toho přišel jako idiot. To ale byla oběť, jakou byl ochoten podstoupit, a kdykoliv se mu do cvičení nechtělo, okamžitě se přinutil si vzpomenout na Adriana a na to, co už nikdy nesmí dopustit.
Aby někdo ublížit člověku, na kterém mu byť jen trochu záleží.

Netušil, jestli si Black jeho snažení všiml, ale tak či onak nic nekomentoval. Podobně tomu bylo u cvičení Patronova zaklínadla, které Dracovi jednoduše nešlo, přesto se Black tvářil klidně. Mladík sice na něm spatřoval známky kyselosti, když mu během každého takového odpoledne Draco zbaštil půlku čokolády, ale vůči Dracovým neúspěchům se zdržoval poznámek. Draco tomu nerozuměl, sám se měl už po krk, ale když mu jednoho dne Black pověděl, že Patrona zvládnul až v dospělosti poté, co předtím tři roky selhával, se mladý Malfoy jakž takž uklidnil. Pocit viny v něm ale přetrvával.

Jak už rezignovaně očekával, lásku k Blackovi pociťoval i nadále a už se vzdal naděje, že tomu bude jinak, ať už udělá ten zbrklý Nebelvír cokoliv. Neviděl východisko, naštěstí měl ale dostatek úkonů, které jeho mysl odvedly od myšlenek na Blacka. Dělal úkoly, cvičil nebo spal, nic víc, nic míň.

Na začátku prosince se přistihl, že píše Grangerové už druhý dopis. Dívka s vlasy jako roští mu tehdy poslala poměrně lakonickou odpověď na jeho poděkování za záchranu života, vzápětí mu ale od ní přišlo další psaní, v němž se pořádně rozepsala. Draca to zprvu vyděsilo. Nechápal, co mu může Grangerová po těch letech chtít povědět, ale kupodivu její dopis odložil s příjemným pocitem v hrudi.

V podstatě jej Grangerová ujistila, že je ochotná na jejich minulost zapomenout, pokud by to tak Draco chtěl, a že se na ni může obrátit, pokudby potřeboval pomoci s jakýmkoliv úkolem. Neopomněla zmínit, že nepochybuje o Dracově soběstačnosti, ale když není přímo na hodině, přeci jen by se možná někdy mohl chtít na něco zeptat. Mladému Malfoyi něco takového samozřejmě přišlo směšné, ale na druhou stranu si rychle připomněl, že kdyby se něco takového opravdu náhodou stalo, nemá žádného jiného spolužáka, kterému by mohl napsat.

Takže proč vlastně ne, pomyslel si a znovu se jí jal poděkovat. Musel přiznat, že už se tolik neobával toho, až sem ta nádherná a geniální společnost ve složení rodina zrzavých, Potter a Grangerová dorazí na Vánoce. Třeba to bude i snesitelné.

K času Vánoc se v jeho případě vázala ještě jedna věc. Prozatím se mu docela dařilo zvládat učení, které mu profesoři naložili, ovšem bylo mu jasné, že by mu prospěla pořádná praxe. Nechtělo se mu Blacka otravovat s každou prkotinou, kterou probírali v Přeměňování, navíc se jednoduše neměl jak učit astronomii, když nesměl ven z baráku. Netrápilo jej to tolik jako v určitém měřítku přetrvávající noční můry a jeho neschopnost vykouzlit patrona, nicméně se rozhodl, že po Vánocích se s konečnou platostí vyjádří, jestli studium přeruší nebo ne.

Tak jako tak ho na toto téma čeká rozhovor s Blackem, i když možná se spíše pokusí kontaktovat Lupina, který mu přišel co do zodpovědného studia o něco vhodnějším kandidátem na poskytnutí relevantní rady. Asi právě proto uvažoval o času Vánoc, protože stejně očekával, že se vlkodlak minimálně na den dva zastaví.

Od svého návratu k Blackovi ho tady vídával poměrně často navzdory tomu, že řád zasedal pouze jednou a stejně jen kvůli tomu, aby zhodnotil své dosavadní kroky proti Voldemortovi. Draco se tehdy účastnil také, ale jelikož té noci toho moc nenaspal, většinu času se snažil neklimbat a velké množství informací nepochytil. Nikdo mu to nevyčítal a Sirius už vůbec ne, jelikož po odchodu všech hostů utrousil kysele něco ve smyslu: "Snůška keců a skutek utek."

Pro Draca nebylo žádným tajemstvím, že Black by nejraději sebral celý řád s Ministerstvem a vůbec vším, co stálo na jejich straně, a vytáhl by na Voldemorta hned příštího rána po snídani, což mu svým způsobem imponovalo. To Blackovo odhodlání postavit se zlu a zachránit svět… Ano, byl vznětlivý a pravděpodobně vůbec žádný plán v hlavě neměl, prostě chtěl konečně něco dělat, ale navzdory tomu se Dracovi jeho přístup z části líbil.

Na druhou stranu se ale děsil toho, že se jednou probudí a opravdu k tomu dojde, že Black bude stát nad jeho postelí, vrazí mu do ruky hůlku a vyzve ho, aby šel s ním a Draco prostě bude muset jít, protože nebude chtít staršího muže zklamat. I kdyby se měl třást strachem, stejně by šel, o tom nepochyboval.

Spoléhal se však na to, že i Black ví, že je příliš brzo. Jak na bitvu, tak na to, aby jej postavit doprostřed bitevního pole. Ačkoliv… Nebelvír se zdál být spokojen s tím, jak se mladík zlepšoval, což by za jiných okolností vedlo ke zvýšení Dracova sebevědomí, ovšem neúspěch s Patronem a přetrvávající obtíže s pravidelným spánkem jej drželi při zemi. Navíc…

Povzdechl si, jak tak uvažoval nad posleními hodinami s Blackem. Bavila ho, ale cítil se v jejich průběhu nejistě, jak mu vinou každé Blackovy pochvaly či spokojeného úsměvu hořely tváře. Dlaně se mu potily a nervózní vibrace se mu šířily z žaludku do celého těla, ale i tak se mu dařilo se soutředit, na což byl po právu hrdý. Netušil, jestli Black něco poznal, ale choval se nyní pořád stejně. Sem tam sice vybuchnul, ale zpravidla byl příjemným společníkem.

Až moc příjemným, odfrkl si tentokrát Draco, protože přesně tak působily letmé doteky, jež mu Nebelvír věnoval. Většinou se jednalo o stisknutí ramene, které by běžného smrtelníka asi potěšily, jenže Draco se po každém takovém gestu minimálně vnitřně rozklepal a srdce se mu pokoušelo vyskočit z hrudníku. Byl v tom až po uši, a aby na to myslel co nejméně, snažil se sám sebe zabavit nějakými činnostmi, ať už psaním úkolů či fyzickým cvičením. Tomu se ostatně věnoval stále s větší chutí, protože čím více k večeru cvičil, tím unavěnější přirozeně byl, a tím dříve se mu povedlo usnout.

Ne, nebylo to zrovna ideální období, ale cítil se v bezpečí a to bylo hlavní, myslel si, když se vracel do svého pokoje poté, co s Blackem cvičili znovu Patrona. Neměl nejlepší náladu, protože mu Black oznámil, že Patronovu zaklínadlu se budou věnovat až po Vánocích, protože si Draco evidentně potřebuje odpočinout. Draco měl spíše pocit, že Black už nad ním zlomil hůl nebo že už ho to s ním nebaví, ale daleko od pravdy Nebelvír stejně nebyl.

Mladík se chtěl zlepšovat ve všem, učil se, cvičil kouzla i tělo, ale začínal seznávat, že takhle to dlouho nevydrží, a Blackovo rozhodnutí mu v podstatě přišlo vhod. Okamžitě jej sice postihl pocit viny, že pokud nebude Patrona zkoušet, tak ho nevykouzlí nikdy, navíc mu Black pověděl, že zatím nemá ani smysl mít v ústech list Mandragory… Nakonec se mu ale povedlo hodit takové myšlenky za hlavu, protože se vážně cítil unavený a třeba by mu odpočinek mohl pomoci.

Možná… v očích mu doslova vzplály jiskry, když si vzpomněl, co že má Black ve svém vlastnictví. Možná by mohl to volné odpoledne trávit s tím přístrojem, který přehrával hudbu. Dlouho si na něj nevzpomněl, ale teď, když měl před sebou každý druhý den volné odpoledne, tak potřeboval nějakou nenáročnou náplň a poslech písniček se určitě jako práce považovat nedal. Třeba mu Black ten přístroj i s… jak tomu říkal?... kazetami? Třeba mu ho půjčí.

Náhlý nápad naplnil Draca pozitivnějími emocemi, vzápětí mu hlavou prolétla úvaha, že přeci během války není čas na zábavu, že by se měl jen připravovat na to, co ho čeká, ale když si vzpomněl, že v Bradavicích, jako by se nechumelilo, hrají nadále Famfrpál, tak se uklidnil. Nyní již lépe naladěný si pomocí kouzla ověřil, že je Black momentálně v koupelně, a on se tak mohl věnovat cvičení, respektive výšlapu schodů, aniž by si toho Nebelvír všimnul.

Doposud mu tato taktika vycházela. Rychle se převlékl do teplákové soupravy, kterou si aniž by tušil proč, vzal k Blackovi a poté i do školy, přestože věděl, že Famfrpál už hrát nebude. Nyní se mu ale hodila, protože… upotit si košili? To si nedovedl představit ani ve snu. I když… co by dal dnes za takový sen, pomyslel si, když vycházel z pokoje a zamířil do přízemí, aby mohl vyběhnout schody pěkně od spoda dolů.

To se mu úspěšně povedlo poprvé. Podruhé se ale zarazil v mezipatře, jelikož…

23. Byli jste někdy ve Stockholmu?

11. března 2018 v 18:10 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
23. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.


Za komentář děkuji Karin, charlie, Biathlon Slash a weras :)

Ono se Blackovi řekl "odpočívej," pomyslel si Draco z části nerudně, z části už opravdu zoufale. Díky lektvarům madam Pomfreyové se v prvních dnech po incidentu vyspal dobře, protože jej netrápily noční můry, ale jakmile mu její přípravky došly…

Prakticky dva dny nespal. Prostě nemohl. Kdykoliv zamhouřil oči, spatřil za víčky buď zle se smějící Pansy, ostatní Zmijozely, jak na něj posílají nože, případně viděl Adriana Puceyho, jak ho jeho vrstevníci mučí znovu a znovu… Nedokázal spát, bál se byť jen zamhouřit oči a cítil se bídně.

Zprvu se přesvědčoval, že to časem pomine, že už brzy bude všechno v pořádku, ale tato optimistická nálada mu vydržela jen krátce. Následně se uchýlil k tomu, že se vykašle na doporučení u Bezesné noci, jenže sám moc dobře věděl, jak snadno se jím lze předávkovat a jen při tom pomyšlení se otřásl hrůzou.

Když tak seděl na posteli a těžká víčka mu padala, spatřoval svou jedinou momentální naději, jež byla vcelku reálná, v Blackově pomoci. Nebyl to snad on sám, kdo mu pověděl, že v jeho zvířecí podobě se mu usíná lépe? Nebo to jen někde četl a už to má v hlavě pomotané?

Nevzpomínal si, ale na tom stejně nezáleželo. Alespoň měl záminku, pod kterou by mu mohl Black s přeměnou pomoci. Mandragoří list stále má schovaný…

Tehdy v něm i přes nesmírnou ospalost hrklo. Připomněl si, jakým způsobem k tomu lístku přišel, co potom následovalo a… a také, kam se poté dokázali posunout.

Stále pochyboval, jestli mu Black bude ochoten tímto způsobem pomoci, ale když to šikovně podá, když mu vylíčí, jak celý incident proběhl a získá si jeho sympatie a… Snad se mu Black nevysměje, že je děcko, zadoufal, protože vážně už nevěděl, co jiného by měl dělat, a to nespal jen dva dny! Co by s ním udělal delší časový úsek…? Na to ani nechtěl pomyslet.

Zásluhou strachu a bezmoci se tedy odhodlal sejít dolů, kde Black příhodně seděl v hlavním pokoji. Ještě než se s ním pustil do řeči, potřeboval něco na povzbuzení, a tak si uvařil čaj, s nímž se posadil k Blackovi. A štěstí stálo při něm, protože sám nemusel rozhovor začínat. Black si jeho stavu všiml sám.

XXXXX

Po tři další dny Sirius mladého Malfoye moc nevídal, blonďák byl většinou zavřený v pokoji a možná se skutečně řídil Siriusovou radou, aby se zamyslel nad tím, co chce dělat dál, v čemž jej utvrdil mladíkův výraz, s nímž jednoho odpoledne Malfoy nakráčel do hlavního pokoje, kde si Sirius právě četl noviny. Nebelvír si však všiml i jiných… věcí, patrných z Dracova výrazu.

Zprvu je zaznamenal jen letmo, protože Malfoy mu po příchodu jen kývnul na pozdrav, aby si vzápětí nalil čaje, když se ale posadil vedle Siriuse, tak ten se zpoza novin pozorněji na Malfoye zadíval. Ano, tvářil se odhodlaně, ale z kruhů pod očima a jakési skleslosti vyzařující nejen z jeho obličeje, ale celkově i postoje, neměl Sirius dobrý pocit.

"Jak jsi spal?" zeptal se okamžitě, protože odhadnout původce Malfoyova stavu zase nebylo tak těžké vzhledem k tomu, co měl mladík za sebou. Docela by jej i zajímalo, jestli netrpěl nočními můrami i dříve… Třeba po té situaci v Příčné ulici. Možná byl Malfoy odolnější, než by si kdy pomyslel.

Sám nevěděl, jestli čeká od Draca upřímnou odpověď, prostě se zeptal, ale když tak koukal, jak blonďák v dlaních objímá hrnek s čajem a hledí před sebe prakticky bez života…

Možná to byl hloupý nápad, ale on těch chytrých v životě stejně moc neměl.

"Jestli chceš mluvit o tom útoku na tebe, tak klidně můžeš," pronesl, jak nejjemněji dokázal. Šedé oči se na něj zahleděly, náznak úšklebku se usadil na bledých rtech a Sirius pocítil nutkání mladíka nějak povzbudit. Sice mezi nimi panovalo příměří a byl si více méně jistý, že mu Draco věří, ale přeci jen… Asi ne každý uměl mluvit o tom, co jej trápí, ale předpokládal, že každému může pomoci, když se svěří.

"Nebudu se ti smát," slyšel se dodat skoro šeptem, čímž sám sebe zaskočil. Znělo to skoro něžně.

Na Draca to ale kýžený efekt mělo, jelikož z jeho pohledu se vytratily pochyby, načež sklopil oči k hrnku a zhluboka se nadechl.

"Blacku, já… chci pokračovat ve cvičení, ale potřebuju umět i pořádná útočná kouzla. Nějaká znám, ale…" zarazil se mladík. "Potřebuju se umět chránit, ale i bránit, Blacku. A chci umět bránit i ostatní."

Draco začal trochu zeširoka, ale Sirius si už teď byl jistý, že když bude mlčet, tak mu mladý Malfoy dopoví i zbytek. Tušil, kam tím míří, a… nejenže jej chápal. V hrudníku se mu začal formovat jakýsi pocit… pocit pýchy.

"Když jsem Puceyho," opravil se ihned Draco, což Sirius prakticky nezaznamenal, "našel, obklíčilo ho asi deset Zmijozelů. Asi… asi by se i bránil, vždyť chodil do sedmého ročníku, ale jich bylo tolik a…" hlas se Dracovi zachvěl, Sirius visel na každém jeho slovu a kromě zmíněné pýchy se na povrch dostávali také soucit a vztek. "Byli moc rychlí a já moc pomalý."
Nyní již Nebelvír neměl pochybnosti ohledně toho, co se Dracovi honí hlavou.

"Pocit viny je pěkná svině," poznamenal a Draco souhlasil. Dokonce staršímu muži přišlo, že je vděčný za to, jak zareagoval. Že ho nelitoval, alespoň ne nahlas, ani mu nevysvětloval, že on za nic nemůže. Samozřejmě, že nemohl, myslel si Sirius, ale jen čas mu pomůže si to uvědomit. Teď pro něj bude nejlepší zaměstnat se. Ať už učením nebo cvičením a s tím mu může pomoci.

Ale to pořád ještě zcela nevysvětlovalo ty kruhy…

"Když si mě všimli, zaútočili i na mě, ale podařilo se mi jim na chvíli utéct a schovat se v kuchyni," pokračoval Draco sám od sebe s pohledem upřeným do hrnku. "Kouzelník by čekal, že na něj sešlou jeho nepřátelé kletby, ale oni použili nože, Blacku."

O těch Sirius slyšel od Remuse a jakž takž si dokázal to Malfoyovo překvapení představit, ale když tady mladík před ním seděl a… třásl se? Sirius sebou cuknul, jakmile si to uvědomil, a zatímco visel na každém Dracově slově, tak přemýšlel, jak ho uklidnit. Povzbudit. Dopřát mu pocit bezpečí, jaký si… zaslouží.

"Kromě Pansy je na mě všichni namířili… přibližovaly se…" chvěl se nejen Draco, ale taky jeho hlas, vypadal jako v nějakém transu, jako by to všechno znovu prožíval, v tom mu ale do příběhu zasáhla pevná ruka, silné sevření na jeho rameni, které jej vrátilo zpět do reality, v níž poplašeně vzhlédl a zahleděl se do modrých očí plných pochopení a klidu.
Polknul a přerývavě se nadechl, aby se dal trochu dohromady. Něco mu říkalo, že by se mohl rozbrečet. Že to nevadí. Že Black se nebude smát… Držel ho pevně za rameno a působil na něj konejšivě jen tím dotekem, tím hřejivým pohledem a tím, že tam prostě byl.

V tu chvíli si to Draco uvědomil, aniž by sám chtěl, v tu chvíli mu totiž hlavou naprosto samovolně prolétla ta dvě slova… A on se jim vůbec nebránil, protože při pohledu na Blacka cítil jen dvě věci. Vděčnost a lásku. Až někde pod nimi se choulily pochybnosti a nevíra, proč...?! Proč zrovna paličatý Nebelvír, ovšem odpověď měl Draco před sebou.

Třásl se, téměř plakal, měl strach, ale to všechno díky Blackově přítomnost pominulo. Chtěl… strašně ho chtěl alespoň obejmout, cítit více než jen jeho ruku na rameni, ale věděl, že by to k ničemu nevedlo, že by jej to jen ještě víc rozbilo.

Proto se doslova přinutil pohlédnout jinam, odkašlat si a pokračovat snad už normálním hlasem:

"A potom jsem uslyšel Grangerovou a profesora Lupina. Někde tam byla i profesorka McGonagallová, ale bylo mi řečeno, že život mi zachránila hlavně Grangerová," dokončil své vyprávění beze špetky hořkosti. Nevěděl, kdy a jak se to stalo, ale momentálně mu už bylo úplně jedno, jakého původu ta šprtka je. Prostě mu to bylo fuk.

Sirius ještě chvíli nechal ruku na Malfoyově rameni, vnitřně potěšen tím, že jeho gesto Dracovi nebylo alespoň nepříjemné, mezitím ale přemýšlel nad tím, že Draco musel být po těch pár nocích zoufalý, když to na něj všechno takhle vychrlil.

"Rád bych ti nějak poradil, ale víš, jak funguje lektvar Bezesné noci. Nemůžeš ho užívat pořád," opřel se na židli, založil si ruce a zkusil se zamyslet ještě nad něčím jiným, co by v Dracově případě přišlo v úvahu.

"Blacku, mně už něco napadlo…" oslovil jej vzápětí Malfoy tónem, který Nebelvíra ani nepopudil, přestože jej Draco vyrušil z horlivého uvažování. Zahleděl se na mladíka, jenž se sice tvářil nejistě, v očích měl ale něco, co přitáhlo Siriusovu pozornost na sto procent. Jako by předem věděl, že ten nápad bude dobrý. "Už nevím, jestli jsem to četl, nebo jestli jsi to říkal ty, ale… neusíná se člověku ve zvířecí podobě snadněji?"

Sirius na Draca chvíli udiveně koukal.

"To ano, ale…" podrbal se na hlavě. "Asi záleží na tom, v co se měníš. To mi chceš říct, že se chceš stát Zvěromágem proto, aby ses mohl vyspat? Víš, jak dlouho to může trvat? Do té doby se třeba nočních můr zbavíš…"

"Mám za sebou dvě noci a spal jsem sotva tři hodiny, Blacku. Usnul jsem několikrát i během dne, ale pořád před očima vidím jenom ostří těch nožů a obličeje Zmijozelů a Adriana," prskal Malfoy, Sirius ale nedokázal odhadnout, jestli je více vzteklý nebo zoufalý. "Navíc jsem vždycky chtěl být Zvěromágem."

"Vážně?" pozvedl Sirius obočí.

"Jo," zabručel Malfoy. "Proč si myslíš, že jsem po tobě chtěl, abys mě naučil Patronovo zaklínadlo? Chtěl jsem si udělat představu, v jaké zvíře bych se měnil."

To dávalo smysl, uznal Sirius. Pořád se mu to ale zdálo jako příliš radikální řešení.

"Proč ses ty stal Zvěromágem?" zeptal se Draco, v hlase opravdovou zvědavost.

"Kvůli Remusovi," odpověděl Sirius neurčitě. "Ale trvalo nám to tři roky!"

"Ale ve škole…" poukázal na fakt Draco, načež se Sirius octl způli nalomen.

"Dobře, ale uděláme to po mém," souhlasil Nebelvír po krátké pauze, během níž si promýšlel, jak by to mohli provést. Počkal, až zuby nehty nadšený úsměv zadržující Draco přikývne, a pokračoval: "Jeden den budeme cvičit útočná kouzla, druhý den Patrona. Během toho si budeš cumlat list Mandragory, musíš ho mít v ústech měsíc, jasné?"

Malfoy znovu přikývnul, tentokrát se mu ale tváří mihlo něco jako trpký úsměv.

"Moc se neškleb, jinak to nejde," okomentoval mladíkův výraz Sirius, jenž se doslova tetelil blahem nad tím, jak svým rozhodnutím udělal Dracovi radost… A zrovna v takovou chvíli. "Až zvládneš Patrona a uvidíš, v jaké zvíře by ses mohl měnit, tak teprve potom ti pomůžu se Zvěromagií. Souhlasíš?"

Mladík opět přikývnul, koutky úst se mu stočily spokojeně vzhůru. Sirius jenom protočil oči, protože jinak by se musel usmát taky.

"List Mandragory najdeš ve sklepě v některé z…" zarazil se uprostřed věty většinou zabedněný Nebelvír, kterému to ale pro teď sepnulo. Tak Draco chtěl být vždy Zvěromágem? A u zmínky Mandragory se šklebil? Pozorněji se na Malfoye zahleděl a vzhledem k tomu, jak nevinně se najednou tvářil… "Že tys tehdy ve sklepě hledal přesně tohle?" položil dotaz zcela klidně, protože si moc dobře pamatoval, co se stalo po tom a jitřit staré rány nebylo potřeba.

Pokrčení Dracových ramen mu bylo jednoznačnou odpovědí, sám to ale ponechal bez poznámky. Nezlobil se a nechtěl na to vzpomínat, jelikož už teď se mu žaludek svírala ledová ruka viny.

"Dneska si vezmi Bezesnou noc, ať se aspoň trochu prospíš. Potom bys mohl napsat Hermioně a zkusit ji ještě jednou poděkovat," navrhnul Sirius, přičemž další pokrčení ramen z mladíkovy strany mu stačilo. "Tak běž," pobídnul jej, ale ještě než se Draco odebral nahoru, neopomněl zabručet: "Sice se mi to bytostně příčí, ale se skleničkou Whisky snad budu schopen požádat Snapea o pár dalších lahviček, abys mi neusínal ve stoje. Jakou oběť pro tebe podstupuju…"

"Vážím si toho, Blacku," reagoval s náznakem pobavení Malfoy, avšak v jeho tónu byla upřímnost.

Jak hluboko ještě klesne, když musí Snapea o něco žádat, myslel si, zatímco se vracel ke stolu s pergamenem a perem, nálada mu však na bod mrazu neklesla, neboť Malfoy mu prozíravě poslal dolů Nezbedu, jež se mu drze usadila na rameni a ďobala ho do ucha.

"Potvoro," zamumlal Sirius dobrácky a dal se do psaní dopisu, jenž naškrábal v rekordní rychlosti. Říkal si, že čím rychleji to bude hotové, tím méně bude uvažovat nad tím, kolik urážek tam mimoděk nasekal.

Táborový Don Chuan

9. března 2018 v 21:07 | Archea Majuar
Táborový Don Chuan

Fandom: MASH

Pairing: Benjamin Franklin "Hawkeye" Pierce/Charles Emerson Winchester III

Warning: +18, drunkeness

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Asi to není povídka, kterou bych chtěla v těchto dnech vydat, ale mám pocit, že teď tady něco s Charlesem musí být i za cenu toho, že postnu povídku, co nepatří mezi mé nejlepší kousky. Snad si to i tak užijete a... připomenete si našeho pompézního titána Charlese <3 Enjoy :)

Za komentáře děkuji Voldy, Remy, káti a Karin :)

Neměl ponětí kolik je hodin, jaký je den a kdyby se jej někdo zeptal, nejspíše by si nevzpomněl ani na rok. Vypil toho tolik, že jeho peněženka zapláče, ale momentálně toho nelitoval. Cítil se skvěle, nabuzeně a měl energie na rozdávání. Ve světlejší chvilce postřehnul, že BJ s nimi už u stolu není, ovšem nedokázal přijít na to, kdy vůbec odešel. Raději dopil svou skotskou a rozhodl se, že je čas, aby se trochu nadechnul čerstvého vzduchu.

Původně šel sice sám, cestou však narazil na Charlese, a tak ho vzal sebou, ani se neptal na jeho názor, prostě najednou byli oba venku. Hawkeye se motal a ve své snaze najít rovnováhu působil hrozně vtipně, takže veleváženého majora zastihl záchvat smíchu. On na tom ale se stabilitou nebyl o moc lépe, proto se raději opřel o zeď důstojnického klubu a chechtal se tam, opatřen dobrou podpěrou.

"Komu se směješ?" položil Pierce zcela zbytečnou otázku a na chvíli se zastavil, aby vzápětí zase pár kroků couval, opět hledaje rovnováhu. "Tady není nic k smíchu."

"Máš pravdu, není, je to spíše smutné," souhlasil Charles, ale ani se nesnažil svůj smích ovládnout. Ve svém veselí v poslední vteřině zaznamenal, že Pierce se jakýmsi způsobem dostal až k němu, jenže místo toho, aby jej od sebe odhodil, nechal ho, aby se o něj bokem opřel. Co víc, neprotestoval, když jej kapitán jednou paží objal a druhou si položil na jeho hrudník.

Hawkeye vážně netušil, jak se v této pozici octnul, ale opravdu si byl jistý tím, že Charlese nijak nenutil, aby mu objetí oplatil a držel si jej tak blízko u těla. Což mu vlastně vůbec nevadilo, bylo to fajn, a tak natočil obličej nahoru a věnoval svému spolubydlícímu úsměv. Ještě více se mu ale líbilo, že i Charles se na něj usmál… Přišlo mu to zvláštní, ale strašně hezké, jak se tak nechal svírat v náručí…

Nebylo mu proti mysli jít ještě dál, srdce mu dokonce poskočilo, když se druhý muž sklonil, sám zavřel oči a nechal se políbit. Z hrudníku se mu příjemný pocit šířil celým tělem, včetně dlaní, přičemž jednou začal svírat Charlesovu uniformu a druhou jej držel kolem pasu, aby náhodou neupadnul.

"Pierci, nikdy bych tě netipoval na tento typ muže," poznamenal Charles, když jeho rty Hawkeye opustil, na tváři mu pohrával úsměv, které oslovený vnímal jako velmi, velmi vyzývavý.

"Zásobovací stan?" navrhnul. Bylo mu jasné, že provozovat cokoliv právě tady není zrovna vhodné, a ten oheň, který se v něm znenadání rozhořel, nemínil uhasit. Ne, ve chvíli, kdy se k němu tiskl druhý muž, který o něj projevil zájem a v jehož objetí se cítil tak dobře.

"Připadám ti jako holka na jednu noc?" položil otázku Charles, který si sice rovněž užíval, jak se na něj Pierce lepil, opíral se o něj a ty jeho oči… Ojíněné alkoholem, ale přesto tak živé, bez zášti, pohrdání, jen plné zájmu.

Očekával nějakou odpověď, přinejhorším vtipnou, ale Pierce se jen narovnal, bůhví jak to dokázal, podíval se majorovi zpříma do očí a obě ruce přemístil na jeho ramena, jež vzápětí pevně stisknul.

"Charlesi…" začal, opět svou tvář přiblížil k Charlesově a odhodlaně jej políbil, snažil se mu dát najevo, že… tohle… potřebuje, pak sjel dlaněmi z jeho ramen níže, a zase zpět, pomalu, jako by jej hladil a přesvědčoval, zatímco jej líbal a vychutnával si chuť skotské, jež se v jejich polibku mísila.

Pierce se vůbec nedržel zpátky, přišpendlil majora ke zdi za ním, jeho nenechavé ruce už se nespokojily jen s Charlesovými pažemi, přesunuly se na hrudník, boky, jež byly vepředu ve velmi těsné blízkosti těch Piercových. Jejich majitel se spokojeně usmál, když z Charlese vymámil tiché zasténání, cítil to… cítil jeho vzrušení na svých slabinách, otíral se o něj a sám mu zamručel do úst.

Winchester se zachvěl, všechno šlo strašně rychle, vlny horka se přes něj hnaly jedna po druhé, všechny s jediným cílem v jeho klínu, jímž mimoděk hledal tření a našel je přesně v Piercově rozkroku. To zjištění jej rozechvělo ještě více a unikl mu překvapený a zároveň potěšený zvuk, ani nestačil postřehnout, jak moc jej Hawkeye ovládá, za střízliva by mu to možná vadilo, ale teď byl snad za jeho iniciativu vděčný.

Navzdory svému stavu mu v jednom momentě svitlo, chytil Pierce za paže a přinutil jej odstoupit.

"Dobře, zásobovací stan," uslyšel Hawkeye říci Charlese, jehož hlas byl sám o sobě zvučný, nyní vinou rozrušení dostal hrubší nádech, z něhož se Piercovi takřka podlomila kolena. Olízl si rty, přinutil se zapojit mozek a následně i nohy, které jej vzápětí začaly odnášet k jejich cílové destinaci. Vůbec neřešil, že tak nějak automaticky drapnul Charlese za rukáv a více méně jej táhnul za sebou.

Uvnitř rozsvítil, provizorně zamknul… člověku by nezabránilo vstoupit, ale složitější otevírání dveří mu dalo vědět, že někdo nechce být rušen… a překvapeně vydechnul, když se ani nestihl rozkoukat a už měl Charlese opět přitisknutého k sobě. Nestěžoval si, sám si jej snažit přitáhnout ještě blíž a otřásl se slastí, jakmile se jeho slabiny opět otřely o ty druhé, stejně tvrdé.

Vzápětí to byl on, kdo se octl natisknut na stěnu a vydán napospas svému spolubydlícímu, jenž ukázal podobný zápal pro věc, jaký Hawkeye před klubem. Přisál se mu na rty, mazlil se s nimi i s Piercovým jazykem, a na to, že právě stiskl v dlani jeho v kalhotách ukrytou erekci, byl strašně něžný. Hawkeye vyšel tomu doteku vstříc, to tření bylo úžasné, potřeboval víc.

Dechu se mu nedostávalo, Charlesova ústa, hladová a nenasytná, jej obírala o možnost nabrat kyslík. Nechtěl je totiž opustit, ale když se horká ruka dostala skrz jeho kalhoty i spodní prádlo a konečně stiskla jeho erekci, zvrátil hlavu nazad a hlasitě zasténal. Postrádal… tak strašně postrádal pevnou, silnou mužskou ruku, že jej to samotného zaskočilo.

Nedokázal… nemohl… původně měl jiný záměr, ale prostě se nemohl přimět říci Charlesovi, aby přestal, šlo mu to příliš dobře. Dotýkal se jej přesně tak, jak Hawkeye potřeboval, rozpouštěl se pod jeho péčí, jen se chvěl a z úst mu unikala jedna obscénnost za druhou, vnímal vlhké polibky na své krku sem tam doplněné o přítomnost zubů, ale většina jeho pozornosti směřovala jen dolů, k jeho tříslům, kde Charles dokazoval, že se svými prsty umí dokonale nejen operovat.

Boky sebou samovolně škubaly, čelo měl orosené potem, vlasy zplihlé, a ruce… vůbec si neuvědomoval, že v dlaních zase drtí majorovu uniformu, drže si jej co nejblíže, prostě jej potřeboval… strašně moc a čím více se tempo v jeho slabinách zrychlovalo, tím jej potřeboval více. Sevřel čelisti, přivřel oči a nechal Charlese, aby dovedl své dílo až do konce, kde Hawkeyeho čekala slast, jakou dlouho nezažil.

Už tak roztřesené tělo se otřáslo ještě víc, před očima se mu na moment zatmělo, když první prameny dopadly na látku spodního prádla, sténal, věděl, že sténá, slyšel se…

Major Winchester se nestačil divit, jak místní Don Chuan Pierce pod jeho dotekem zkrotl, vlastně jen držel a nechal se uspokojovat, vrněl, kňučel, sténal, a jak si jej držel, aby mu neutekl… Lichotilo mu, že se mu povedlo Pierce dokonale vyvést z míry, jeho výraz byl k nezaplacení, zahlcen rozkoší, neschopen jí vzdorovat.

Otřel si dlaň, ale zůstal stát tak, jak byl, oči upřené na Hawkeyeho obličej, nechtěl si nechat ujít pohled, jaký mu Pierce věnoval, jakmile se vzpamatoval. Byl udivený, spokojený, jeho následný úsměv se dotkl i jeho modrých očí, čímž se zase dotklo něčeho hluboko uvnitř Charlese, jenž mu úsměv oplatil.

Skrze zvlněné rty mu uniklo vydechnutí, nečekal Pierceovu ruku na svém vzrušení, ale když už ji tam měl, byl za to více než vděčný, ještě více pak za to, že Hawkeyeho napadlo vklouznut do jeho kalhot a dopřát mu podobnou ruční práci, jako on kapitánovi pár minut zpět. Vůbec si nedělal naděje, že by byl Pierce jakkoliv výjimečný, ale… Vykulil oči a raději se rukou zapřel o zeď vedle Hawkeyeho tváře, na níž momentálně tušil sebevědomý úšklebek.

Právě teď mu to ale bylo úplně jedno a možná by se snažil i ovládat, ale alkohol dělal své, navíc Pierce, vždy laskavý Pierce, se něžně věnoval jeho rtům, jen je jemně líbal, hrál si s nimi… zatímco jeho prsty v nižších patrech rozehrávaly svou symfonii, jež vedla majora k vrcholu rychle, až příliš rychle.

Jeden sten následoval druhý, částečně byly tlumeny Hawkeyeho rty, jež pracovaly stejně pilně jako jeho dlaň, neustávající ve svých pohybech, dokud muž před ním nestrnul a on na svých prstech neucítil tekutinu. Netušil proč, ale nedokázal ze svých úst smazat ten spokojený a uspokojený úsměv, srdce mu bušilo pořád mírně zrychleně a uvnitř jej cosi hřálo.

To se mu stávalo běžně, ale rozeznal tohle příjemné teplo od pálení, jež přicházelo po vypití ginu vlastní výroby. Zvedl pohled a setkal se s tím Charlesovým, který mu byl věnován zpoza přivřených víček. Napadlo ho, že Charles se právě tváří jako dosyta nažraná kočka, jen zavrnět.

Zazubil se na něj, ale než stačil major cokoliv říct, odemknul dveře, rekognoskoval terén a shledal, že je čistý vzduch. Zhasnul a s Winchesterem v patách vyšli ven, načež zamířili k Bažině.

"Jediné slovo o tom, Pierci…" začal Charles, ovšem dotek na paži jej zarazil. Hawkeye se na něj podíval, na svůj stav vážně, v očích zvláštní lesk a jemnost.

"Neboj se," řekl prostě, počkal až Charles, pozorně mu naslouchající Charles, kývne, teprve poté jejich oční kontakt přerušil a vešel do stanu. Major ještě chvíli serval venku, dával si dohromady ten výraz, jaký Pierce měl a co mu pověděl… Věřil mu, že nic z toho, co se stalo, nepoužije proti němu.

Ne, nebál se tohoto, spíše jej zaráželo, jak moc jej Hawkeyeho pohled zasáhnul. Ať už to bylo před chvíli ve stanu, nebo teď a tady. Cítil to v sobě, cítil, že se v něm něco pohnulo, změnilo… A toho se bál nejvíce.