Únor 2018

Kocovina, jeden empatický pes a mokrá košile

25. února 2018 v 17:57 | Archea Majuar
Kocovina, jeden empatický pes a mokrá košile

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +18, prakticky pwp, nic hlubokomyslného

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle je už hodně stará povídka, tak tři roky mi ležela v kompu, ale přišlo mi, že jsem na Komisaře Rexe už dloooooouho nic nevydala. Tak třeba to někomu přijde vhod :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti a Karin :)


Nasadil si sluneční brýle. Nepotřeboval, aby kdokoliv, zejména Alex, poznal, jak na tom je. Právě Alexe se přiměl pozdravit vesele, ale na Rexe a jeho pokus ukradnout mu housku už nereagoval nijak. Tedy aspoň ne slovně, mimoděk zavrčel a šel si uvařit kávu.


"Vrčívá takhle často?" zaslechnul šeptanou Alexovu otázku směrem k Hellererovi.


"Moc ne, jenom když se v noci pořádně zřídí," zněla odpověď.


Ani se na ty dva nemusel dívat, jejich výrazy si dokázal živě představit. I s kávou se usadil a… praštil čelem do stolu. Tak strašně rád by spal. Doma to nešlo. Nemohl spát, skoro ani jíst a i v práci to stalo za starou belu. Proč zrovna on…?

Chvíli tak rozjímal, dokud mu něco neklaplo kousek od hlavy. Poplašeně se narovnal, spatřil sklenici s vodou a nad ní Hellerera.


"Třeba ti od kocoviny pomůže víc než kafe," zdůvodnil, pročmu sklenici na stůl položil, pak zamrmlal cosi o tom, že má na celé dopoledne práci v archivu, a než se Christian vzpamatoval, tak byl pryč.


"Musím asi vypadat vážně hrozně," poznamenal Christian, když zjistil, že Rex se nachází vedle něj, opírá si hlavu o jeho stehno a jen nevinně kouká. Cítil z lidského jedince podivné rozpoložení a snažil se pomoct. Christian se trochu s židlí posunul dozadu, aby dal psovi více prostoru, ten to ale vzal jako pozvání, odrazil se a vyskočil Christianovi na klín, respektive tak nějak rozložil hmotnost na zadní nohy a přední tlapy a hlavu pak na Christianova ramena.


Muž pod ním zaskučel, ale neprotestoval. Rexe sice byl pořádný kus, ale myslel to dobře. Objal ho a nechal, ať mu funí za krk. Vlastně to bylo i docela milé. Když přišel, měl náladu na bodu mrazu, teď už mu bylo o něco lépe, i když jen psychicky, jelikož ten pes vážil jako cent.


Zabořil nos do jemné srsti, zpod víček obezřetně pozoroval Alexe, jenž seděl naproti. Díval se na ně. Zamyšleně, možná pobaveně, ale upřeně. Christian bolestně zavřel oči. Měl ho příliš rád a příliš jej bolelo, že to nemůže dát Alexovi najevo. Cítil to sevření okolo srdce a Rex zakňučel. Jak to všechno mohl vnímat taky?


"Díky, Rexi," zamumlal do kožichu a trochu jej pošťouchnul, aby seskočil. Pak ho ještě podrbal na hlavě a donutil se usmát, pes zavrtěl ocasem a odebral se na své místo. Cestou trochu drcnul do stolu a shodil tužku, pro kterou se Christian sehnul, ovšem…


Vzmohl se jen na rezignované zasténání, když se mu povedlo nedopatřením do stolu vrazit taky, a jak byl tak trochu ohnutý… no, řekněme, že sklenice napětí chvíle nevydržela, převrhla se a úspěšně celý svůj obsah vyslala na výlet na Christianova záda. Naštěstí to schytala jen košile, leč nadávek se i tak kanceláří rozneslo několik.


Postavil se a urychleně se jal košili rozepínat. Chladná voda nepříjemně studila, otázku, co si na sebe obleče potom, odložil, hlavní bylo, dostat tu vlhkou látku pryč. Zatímco se věnoval svému oblečení, zapomněl, že ho Alex pořád fixuje pohledem.


Druhý muž měl původně v plánu projít si spisy k nevyřešeným případům, jelikož už dva dny se více méně flákali, ale Christianův dnešní stav jej přinejmenším zaujal. Už jen to netypické vrčení, pak rezignovaný náraz čelem do stolu a Rex… Bylo mu jasné, že Rex přece nebude takto reagovat, když má někdo kocovinu. Muselo v tom být i něco jiného. Proč se tedy ke Christianovi tak lísal? vrtalo mu hlavou.


A to, jak mu skočil do náruče… pobavilo jej to, to ano, přeci jen Rex nebyl o moc lehčí než Christian, sám si občas pomyslel, že by to psisko mohlo trochu zhubnout, ale kdo by odolal těm jeho očím… modrým, nádherně modrým, upřímným, smutným.


Alex zamrkal a uvědomil si, že už opravdu nepřemýšlí nad Rexem, ale nad tím, jak se na něj Christian právě podíval. Netušil, proč z jeho pohledu cítí bolest, ale jak tak objímal Rexe, jak Rex zakňučel… Jeho kolegu vážně něco trápilo.

Na chvíli se pak přestal soustředit, když Rex odběhl na své místo a Christian se pro něco ohnul pod stůl, následně se ale neubránil pobavenému uchechtnutí, když se sklenice převrhla a Christian vyhrknul několik nadávek.


Ani si neuvědomil, že následné Christianovo svlékání košile sleduje se zatajeným dechem.


Ale nemohl se nedívat, jak Christianovy prsty knoflíček po knoflíčku postupují níže, jak je mu postupně odhalován krk, kousek hrudníku, bříško… Modrá košile ke světlé kůži dokonale pasovala, vypadala hladce, příjemně na dotek, jen na ni položit dlaň, hladit, laskat, líbat… Věděl, že nestydatě zírá, ale nedokázal se přimět odvrátit zrak, musel vidět, jak se košile konečně rozhaluje, jak jeho očím dovoluje pohledět na klíční kosti, bradavky, žebra...


Alex stisknul zuby, aby nezasténal, neměl ponětí, co to tady vyvádí, ale něco v nitru mu říkalo, že tenhle výjev chtěl spatřit už dávno. Srdce mu tlouklo a krev bouřila, když modrá látka sklouzla z ramen na předloktí, pak se to lákavé tělo otočilo, jen aby mu vydalo na odiv záda, kde kůže vypadala stejně jemně a vhodně k dotýkání…


Christian přešel ke skříni, z níž vytáhl ramínko, košili na ni pověsil a pro sušení využil věšák. Snad uschne, než půjde domů, pomyslel si, načež se hodlal porozhlédnout ve skříni, jestli tam není něco, co by si mohl prozatím oblíknout. Než se ale stačil sklonit, ucítil na zádech lehký dotek dlaně, sklouznuvší od ramene přes páteř… Zachvěl se, bylo to příjemné, ale také zneklidňující. Hodně zneklidňující. Zvláště od Alexe.


Slyšel jeho dech, sám se chvěl, možná zimou, možná něčím jiným. Prsty jej nadále hladil po zádech, zatímco druhá ruka jej uchopila nejprve za rameno, nevydala se ovšem dozadu, ale dotkla se jeho krku, pokračovala níž a rozprostřela se na hrudníku.


Alex byl tak blízko… Christianovi stačilo udělat půlkroku dozadu a úplně by se na druhého muže nalepil, ale nebyl schopen se ani pohnout.


Skoro se mu zatmělo před očima, když si uvědomil, že příčina jeho bídného stavu je jen pár centimetrů vzdálená, že objekt, jenž se mu zjevoval v nepříliš nevinných snech, se jej právě dotýká… Zabolelo jej, pocit osamění ho naplnil, když obě ruce zmizely a tělo za ním odstoupilo.


Alex se pozpátku usadil do židle a složil hlavu do dlaní. Už už měl na jazyku omluvu, ale hlas jej zradil. Proč… proč to udělal? V jednu chvíli Christiana pozoroval od stolu, v druhou stál za ním, nedokázal se zastavit, nemohl svým dlaní upřít tu nádhernou pokožku, jež byla přesně tak jemná na dotek, jak si představoval. Pořád vnímal, jak byla na zádech chladná od studené vody a na hrudníku příjemně teplá.


Christian byl pro něj v tom momentě neodolatelný, působil tak nevinně, i když Alex v nitru tušil, že jeho kolega je všechno, jenom ne nevinný. Třeba už se mu to někdy stalo, třeba to dokáže pochopit, vždyť se ani nebránil, třeba to bude v pořádku, pomyslel si Alex a pozvedl zrak zpoza rukou, hnědozelené oči se střetly s modrýma.


Alex měl obavy, co v nich uvidí, částečně jej uklidnilo, že… Christian vypadal zranitelně víc než jakkoliv se znechuceně. Pojednou se nad Alexem tyčil, netvářil se ale hrozivě, přesto Alex odvrátil zrak…


Sklopil oči, ale nechtěl se dívat na Christianův odhalený hrudník, nevěřil si, a tak se nevědomky zadíval ještě níže a… polilo jej horko. Srdce už tak zběsile bijící málem udělalo přemet, Alexovi to v hlavě šrotovalo, zdráhal se vzít na vědomí, jakým způsobem Christian na jeho doteky reagoval. Jemu samotnému se z toho začínalo být v riflích těsno.


Nenašel odvahu vrátit zrak zpět ke Christianově tváři, zároveň nechtěl tuhle příležitost promarnit tím, že bude jen sedět. Pomalu zvedl ruku, zaváhal, ale nakonec jí přejel po vyboulenině v Christianových kalhotách, nasucho polknul, když se k němu seshora sneslo překvapené vydechnutí. Nic krásnějšího snad ještě neslyšel… Délka mu pod dotekem ještě stále tvrdla, laskal ji skrze kalhoty, fascinovaně se na ni díval, uchvácen kouzlem Christianových vzdechů, jeho slyšitelným, zrychleným dechem, erekcí, jíž právě věnoval pozornost.


Dodalo mu to odvahu a přitáhl si Christiana blíž, stále jej dráždil a zároveň rty políbil jeho bříško, ve vlasech ucítil prsty, jež jej v něžných dotecích hladily. Teprve tehdy se odvážil podívat snahoru, teprve když si byl jistý, že se to Christianovi vážně líbí…


Christian jen omámeně přihlížel, co se děje, jak se jeho sen pomalu stává skutečností. Ze rtů mu samovolně unikaly spokojené vzdechy, když jej Alex poprvé polaskal, přitáhl si jej blíž… Zabořil dlaň do jeho vlasů a neodolal pohledu dolů, odkud k němu Alex právě vzhlížel. Ten nejistý výraz, pootevřené rty, vzrušením zářící oči, a ta ruka… neustále se na jeho erekci pohybující ruka…


"Rexi, zajdi prosím zkontrolovat Hellerera, jestli mu není smutno," poprosil svého psa Alex, zatímco očima stále hleděl do těch Christianových, nebesky modrých. Počkal, dokud se za tiše si brblajícím Rexem nezavřou dveře, posunul se v židli co nejdále a vmanévroval Christiana nad sebe tak, že klečel na kolenou po stranách Alexových boků, seděl mu na klíně a měl tak výborný přístup k jeho rtům.


Čehož také vzápětí využil, Alex mu věnoval zářivý úsměv, znovu jej pohladil po hrudníku, pak po zádech, načež si jej přitáhl k polibku, horkému, hladovému, přesně takovému, o jakém se Christianovi zdálo. Zasténal Alexovi do úst, jelikož jejich slabiny se právě dotkly, cítil přes látku tu tvrdost, otíral se o ni a mámil zvuky i z Alexe, jehož dlaně mu bloudily po zádech.


Chtěl ale víc, proto přestal ohmatávat Alexovy svaly na pažích, letmo se seznámil s jeho hrudí, až dorazil k cíli. Nejprve svému kolegovi dopřál pár doteků přes riflovinu, zamručel, ale pak se vrhnul na knoflík a zip, načež se mu podařilo ze spodního prádla dostat ven to, čeho se toužil dotknout. Další sten a zamručení, Alex se mu snažil přirazit do dlaně, a frustrovaně zafuněl, když to nebylo v jejich pozici možné.


Přesto si to Alex užíval plnými doušky, užíval si možnost se Christiana dotknout všude, kam dosáhl, ale když se jeho erekce dostala ven z kalhot, rozhodl se to Christianovi oplatit. Na moment opustil jeho ústa, potřeboval se nadechnout, a také shromáždit veškerou svou koncentraci k tomu, aby své občas nemotorné prsty přiměl vykonat momentálně tak složitý úkon, jakým bylo rozepnutí knoflíku.


Pak už jen stačilo, aby trochu stáhnul boxerky a do dlaně mu padla erekce, mírně se lesknoucí, pevně ji stisknul, přejel přes ni tam a zpátky, vzhlédl ke Christianovu obličeji, nemohl se na tu slast, zračící se v jeho tváři, vynadívat. Vzal do ruky i svou tvrdost a z úst mu unikl sten stejně hlasitý, jaký vydal Christian.


Jejich erekce se třely jedna o druhou, Alexova ruka je oba uspokojovala, zatímco Christian se opět sklonil k Alexovým rtům, z nichž unikaly steny, mísící se s těmi jeho, dokázal vnímat jen to silné tělo pod sebou, tu vzrůstající slast, chuť Alexových úst na svých… Myslí mu probleskla lítost, že si jeho přítel nesundal triko, tak aspoň zabořil prsty do jeho vlasů, rty se přesunul na krk, jenž mu Alex se zamručením ochotně nabídnul.


Alex se chvěl, nešlo to nijak zastavit ani ovládnout, a vlastně ani nechtěl, to všechno Christian… Jak se na něj tisknul, přirážel mu do dlaně, jemně mu okusoval krk, vydával tak nádherné zvuky… sám druhou rukou jeho subtilní tělo hladil, zkusil zahrnout do dění i bradavky, zkusmo jednu poškádlil konečkem prstu, odpovědí mu bylo zakňučení, při dalším doteku se i Christian rozechvěl, při třetím zasténal Alexovo jméno…


Vyslovil je prosebněm zoufale, toužebně… a pak zavrčel, úplně stejně, jako na začátku směny… což Alexe dostalo do bodu, odkud už nebylo úniku, jeho ruka na jejich vzrušeních ještě zrychlila, hnal se k vrcholu a Christian s ním, pro něj však bylo doslova poslední kapkou, když na nahém břiše ucítil prameny Alexova spermatu, přispěl i další ze série uchu lahodícím stenům.


Sevřel v dlaních hedvábně jemné vlasy, opřel si čelo o Alexovo rameno a s ostrým nádechem dosáhl orgasmu. Prohnul se v zádech a jeho nadílka skropila Alexovo triko, pár kapek se připojilo k těm, jež skončily na jeho vlastním břiše.


Než se stačil vzpamatovat, Alex jej chytil za boky a opatrně jej usadil tak, že se Christian bokem opíral o jeho hrudník, a Alex ho tak mohl celého obejmout. A udělal to moc rád. Jejich tváře byly blízko u sebe, cítili stále zrychlený dech toho druhého, vzájemně sdíleli teplo.


"Co děláš dnes večer?" uslyšel Christian otázku. "Že bychom zašli někam na jídlo…"


"Zveš mě na rande?" zvětšil vzdálenost mezi nimi, obočí nahoře.


"Ano," byl mu odpovědí Alexův milý úsměv, jeho srdce si zase dělalo, co chtělo, a zběsile si tlouklo.


"Dobře," přikývnul a bylo mu jasné, že právě tváří jako šťastný idiot.


Alex taky kývnul a něžně Christiana políbil, naposled dovolil svým dlaním, aby se dotkly té nádherně jemné kůže, a pak mu naznačil, aby z něj slezl. Upravili se, načež si Alex sundal triko, které dnes již zcela jistě na sobě mít nemohl z naprosto zjevných důvodů. Chytl Christiana za paži, otočil ho čelem k sobě, utřel mu bříško a obdařil jej nevinným pokrčením ramen.


Christian se opřel o zeď a jen tak se kochal pohledem na Alexova vypracovaná záda a vůbec nevěnoval pozornost tomu, co druhý muž dělá. Proto byl překvapen, když před ním Alex stál a cosi mu podával.


"Chtěl jsem ti ji dát k svátku, ale asi ji oceníš už teď," zubil se Alex, počkal, než si novou košili od něj vykulený Christian převezme a sám si oblékl triko, co tady měl pro případ nouze schované.


Následně se odebral ke svému stolu, hrábnul do složek s nevyřešenými případy a chystal se dát do čtení.


"V osm tě vyzvednu," zvedl ještě zrak, Christian přikývnul. Pak si ještě uvědomil, že… "Mám brát Rexe s sebou?"


"No, samozřejmě," odpověděl bez rozmyslu Christian a Alex se vděčně pousmál. "Pokud mi nebude ujídat večeři…"

22. Byli jste někdy ve Stockholmu?

18. února 2018 v 18:54 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
22. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Docela kecací část. A řeč bude i o Snapeovi. Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin :)


Draco si svůj návrat na Griummauldovo náměstí představoval sice trochu jinak, ale jelikož i on sám si všimnul, jak vyčerpaně Lupin vypadá, tak se byl ochoten smířit s tím, že se holt s Blackem… přivítá… později. Navíc se ani on necítil nejlépe. Lektvary, které do něj v Bradavicích nalili, jej zbavily bolestí, zároveň jej ale činili dosti malátným, což se projevilo zejména po přenesení se. Dostat se do schodů vyžadovalo téměř veškerou Dracovu zbylou energii, příliš mu nepřidal ani zatuchlý vzduch, který mladíkovi opravdu nechyběl, ale…

Musel přiznat, že i ten nepříjemný puch v něm vyvolal jakési nostalgické vzpomínky na dobu, kdy se vypořádával s útěkem rodičů a s tím, že ho má na krku vznětlivý Nebelvír. Kromě toho mu ale celá atmosféra domu přiměla, že se s tím vyrovnat jakž takž dokázal, pročež se Draco opravdu snažil věřit tomu, že překoná i trauma, které si vytrpěl teprve před dvěma dny. Kdyby mu Nezbeda v kleci rozjařeně nepištěla, že je zase tam, kde to dobře zná, možná by se už neuhlídal a nechal si k sobě pustit těch pár vzpomínek na Adriana.

Takhle ale co nejrychleji došel ke svému stolu, odložil si kabát na židli a pustil Nezbedu ven. Ani se nikterak nenamáhal ji slovně krotit, bylo mu jasné, co ta potvůrka dříve či později udělá, takže akorát vytáhl z kapsy kufr, odložil ho na podlahu a zvětšil, načež mu kolem uší profrčelo cosi malého, opeřeného a neskutečně nadšeně pištícího a vzápětí se "to" usadilo v jeho vlasech. No, kdyby se Nezbeda usadila, pak by to ještě Draco přešel celkem s kliknou tváří, přeci jen si stačil na to třeštidlo zvyknout, jenže sovička se v plavým pramenech začala vyloženě rochnit.

Draco ji zbytečně nenapomínal, protože mu buď nerozuměla nebo jí šlo všechno jedním ouškem tam a druhým ven, každopádně to prostě neměl smysl, a tak jen stál uprostřed místnosti se založenýma rukama a tvářil se jako Bůh kyselosti.
Trochu pak nadskočil, když na něj Black promluvil, vzápětí jej ale napadlo, že Black sám o sobě vypadá zaskočeněji. Jako by se Draco od té doby, co se neviděli změnil, přičemž mladík to prostě přisoudil jen tomu, že jeho ospalost musí být očividná dokonce i pro Blacka. Nemusel se ale ani moc nutit, aby se mu do očí vkradla povolená dávka radosti, že toho vzteklého Nebelvríra vidí.

"Ona se nikdy nezmění," odpověděl na Blackovu poznámku ohledně stále pištící Nezbedy a brzy na to se dokonce pousmál, jakmile se Black vynasnažil na své tváři vytvořit něco mezi úsměvem a šklebem. Myšlenku na to, že jej snaha staršího muže dojímá a že je za ni vděčný, odsunul do pozadí, nemohl být přeci tak očividný, tak… Stačilo už to, že Black nejspíše věděl, že si návrat k němu více méně vynutil, nemusel mu zase dávat najevo, že… že mu ten parchant chyběl.
Když tam ale tak stáli a koukali na sebe, Draco moc chtěl… něco. Nikdy neměl extra silná nutkání kohokoliv objímat, v podstatě netušil, proč by mu to mělo být příjemné, ale právě teď nemohl ten nápad dostat z hlavy. Prakticky od chvíle, kdy spolu podruhé cvičili, tušil, že objetí od staršího muže by mu mohlo být příjemné… možná i více než to, prolétlo mu hlavou, než ale stačil najít odvahu k čemukoliv, Black jej zanechal v pokoji samotného.

Draco zůstal nehybný, oči pořád přilepené k místu, kde ještě před pár vteřinami byl Black.

A to měl v plánu city k němu v Bradavicích potlačit, soustředit se na učení a nezabývat se takovými hloupostmi, ale teď? Dobrovolně se k němu vrátil a znovu do toho naplno spadl. Tedy pokud z těch podivných emocí kdy vylezl, že, pomyslel si trpce, když se konečně vzpamatoval a dal se do vybalování. Po večeři do sebe kopnul ještě jeden lektvar, bez kterého jej madam Pomfreyová odmítala pustit, a šel si lehnout.

XXXXX

Mladý Malfoy se již druhého dne cítil natolik dobře, že měl chuť začít okamžitě s cvičením, nicméně v Blackovi se ozvala jeho kolikrát na zámek uvězněná zodpovědná stránka. Vzhledem k tomu, co měl mladík za sebou, mu dal najevo, že minimálně tři dny s ním určitě žádné lekce nepovede, protože chce, aby si Draco odpočinul pořádně. Raději mu doporučil, aby si nechal hlavou projít Brumálův návrh ohledně přerušení studia.

"Sám jsem nebyl špatný student, ale kromě kouzlení jsem během války neupotřebil nic, co jsem se ve škole naučil," řekl Dracovi bez obalu, když se věnoval své oblíbené činnosti - houpání se na židli. "Ale jestli tě to baví…" pokrčil rameny.

"Co ti jde nejlépe?" zeptal se Black po chvíli, kterou Draco strávil mírně trucovitým mlčením. Vážně chtěl cvičit hned, ale Black zněl logicky, což bylo samo o sobě zvláštní.

"Asi lektvary," odpověděl Draco nejistě. Nikdy neměl problém s žádným předmětem a ať už profesorem pohrdal sebevíce, špatných výsledků se od něj nedočkal žádný, ale řekl lektvary, protože mu přišly nejzábavnější.

"A není to jen kvůli tomu, že je učí Snape?" vyvaroval se Sirius jakž takž výrazu Srabus, protože mu bylo jasné, že by tím Draca jenom zmátl. Nebo popudil, to bylo fuk.

Blonďák sice přesně nevěděl, co se přihodilo mezi Blackem a Snapem a docela jej to zajímalo, pochyboval ale o tom, že mu to jeden či druhý ochotně sdělí.

"Rozumí tomu. A navíc se vozil po Potterovi a jeho kamarádech," ušklíbl se Draco s vědomím, jakou reakci to v Blackovi vyvolá, proto však dodal: "což mi tehdy dělalo nesmírnou radost."

Na Blackovi bylo vidět, že neví, jak se zachovat, protože na jednu stranu ho Draco naštval, na druhou ale dal najevo, že šikanu Harry a ostatních přisuzuje minulosti.

"Teď už ti to tak dobře nedělá, co?" zablýskly se zuby v Blackově nehezkém úsměvy, který ale tentokrát neměl na Draca velký vliv.

"Možná bych byl raději na Potterově místě," odpověděl Malfoy zcela klidně. Věděl, že tím Blacka zaskočí, prostě to věděl a ego se mu rázem zvedlo, když Sirius pozvedl obočí.

Draco si nikterak rozhovor nepřipravoval, to vůbec ne, ale… Tak nějak si užíval to, že je k Blackovi zcela upřímný. Říkal přesně to, co cítí, a přestože se Black chvíli tvářil popuzeně, chvíli zmateně, chvíli škodolibě… Black si očividně jejich rozhovor užíval, věnoval mu stoprocentní pozornost a dokonce se přestal infantilně houpat, jakmile si Draco přitáhnul židli a usedl rovněž ke stolu.

Sirius vážně nechápal, o čem Draco mluví a nedokázal to skrýt, stejně na tom pak byl se zvědavostí.

"Co tím myslíš? Chceš se snad nechat šikanovat od toho zakomplexovaného hajzla nebo co?" vyštěkl po chvíli netrpělivě Black, když Draco svou odpověď nerozvinul sám od sebe.

Draco mlčel a jen tiše hleděl Blackovi do očí, čekaje, jestli Nebelvírovi dojde to, co sám řekl.

"Neopovažuj se mě srovnávat s tím slizkým parchantem!"

Došlo mu to, pomyslel si mladý Malfoy, jenž se cítil až podivně klidně na to, že nad ním Black hřímal a div že mu nešla pára z uší.

"Chceš teda vědět, proč bych byl raději na Potterově místě nebo ne?" položil otázku Draco a… sledoval, jak Black vztekle zafuněl, ale znovu se usadil.

Tenhle rozhovor si asi nyní užíval Draco více než Black. Netušil, co ho to popadlo, skoro se nepoznával, ale… je možné, že konečně přišel na to, jak se Black dá zvládnout? Udělalo mu to radost a jeho zmijozelské já se tetelilo blahem.

"Tak mluv," zavrčel Nebelvír.

Draco si dovolil se mírně pousmát. Vítězoslavně se pousmát.

"Co myslíš, že je lepší? Když tě člověk, kterého obdivuješ, nenávidí nebo přehlíží, jako bys vůbec neexistoval?" vyslovil Draco další otázku, pečlivě sleduje Blackův výraz. Starší muž se chmuřil, ale jeho oči doslova zářily.

"Nechápu, co na tom hajzlovi obdivuješ," štěkl Sirius, jehož tvář se vzápětí uvolnila a napětí ze vzduchu vymizelo. "Ale podstatu chápu."

Draco se už už nadechoval, aby něco řekl, ale… Na poslední chvíli se zarazil a svou reakci pozměnil tak, aby neodhalovala příliš mnoho.

"On zase nerozumí tomu, proč Potter obdivuje tebe," snažil se pokrčit rameny zcela lhostejně, tušil ale, že se mu to příliš nepovedlo.

Sirius si odfrkl. Prvotním impulzem bylo se znovu naštvat a vysolit na Snapeovu hlavu salvu nadávek. Myšlenka na to, že jej Harry obdivuje, ale byla silnější. Nevěděl, proč mu to vlastně Malfoy říká, nicméně si nemohl pomoci, a ačkoliv se mu co chvíli zvedal tlak, strašně moc si cenil toho, že si může zase jednou promluvit s někým, kdo není za všech okolností se konfliktu vyhýbající Remus.

"Blacku…?" zazněl Malfoyův hlas najednou poněkud nejistě a stejně se i jeho majitel tvářil.

Draca totiž napadlo, že když už se baví o Snapeovi, možná… možná by se mohl dozvědět něco, co mu vrtalo hlavou už v Bradavicích. Profesor Snape s ním po celou dobu mluvil jen jednou, a to v situaci, kdy mu sděloval, že nebude bydlet s ostatními Zmijozely. Od té doby se pro něj mladý Malfoy stal vzduchem, nad čímž se snažil Draco nepřemýšlet. Nevěděl, komu je Snape věrný a vždy si myslel, že je na jejich straně.

A to si přál i poté, co strany změnil.

Bál se zeptat, protože se bál odpovědi, ale nebylo vhodnějšího člověka než Blacka. Byl upřímný a Snapea nenáviděl, což z něj dělalo toho posledního, kdo by byl ochoten věřit, že Snape je na jejich straně. Ale pokud mu to potvrdí právě on, tak asi nebude smysl pochybovat.

"Blacku…" přinutil se Draco přiškrceným hlasem, ano, až tak mu na tom záleželo, pokračovat, když ho Black pobídnul. "Blacku, na čí straně je profesor Snape?"

Black na něj zkoumavě hleděl, ale chvíli nic neřekl. Pak se podrbal ve vlasech a stočil pohled jinam.

"Brumbál věří, že by nás nikdy nezradil," uchýlil se Black k frázi, kterou Draco očekával, nezůstal ale jen u ní. "Já mu nevěřím ani ten křivý nos mezi očima, ale…"

"Ale?" povzbudil jej nadějeplně Draco. Doufal, pořád doufal.

"Ale poskytuje nám takové informace, díky nimž je řád schopen Voldemortovy plány komplikovat. Vystavuje se značnému nebezpečí kvůli Harrymu, kterého nenávidí… Samozřejmě to dělá hlavně kvůli sobě a ne z dobroty srdce, ale jestli tě zajímá, jestli tvůj…" Black se znechuceně zašklebil, "idol… je zrádce, tak o tom pochybuji."

Když se Black konečně vymáčkl a na Dracovi byla znát úleva, tak Nebelvír ještě rychle dodal:

"To ale nic nemění na tom, že je to umaštěný hajzl, který má do dobrého člověka daleko."

"Ty taky nejsi dokonalý," dovolil si Draco být poněkud drzý, ale v kontextu toho, co mu už stačil dnes říci, to byla malá kapka, který přinutila Blacka maximálně vztekle zavrčet. "Ovšem děkuji ti za odpověď."

Již opět jen vážný Black přikývnul a ani se nebránil tomu příjemnému pocitu v hrudníku, který se tam objevil poté, co mu došlo, že si mladý Malfoy váží jeho názoru. Pořád měl na paměti Remusova slova, že jej mladík potřebuje a že ho snad má i rád, ale stejně jej to potěšilo. Dalším rozhovorům s Dracem se určitě bránit nebude, i kdyby při nich měl chvílemi puknout vzteky, protože ten výsledek stál za to.

XXXXX

Rozhovor s Blackem byl pro Draca vyčerpávající, přeci jen bylo těžké udržovat klid, něco se dozvědět a popichovat Blacka zároveň, ale spokojeně shledal, že tahle taktika měla úspěch. Nepřipravil si ji, ale prostě neměl energii se s ním hádat, takže zkusil skoro až rezignovaný přístup doplněn i jistou dávku přesvědčivosti. A Blackův temperament najednou nepředstavoval až tak velký problém.

Dobrá nálada jej ale opustila ve chvíli, kdy se rozhodl na pár minut si zdřímnout. O samotě, obklopen jen čtyřmi stěnami a pro změnu spící sovou jej dohnaly vzpomínky na onen den… A na Adriana. Necítil k němu žádné hluboké pouto, jenže tehdy, když se na něj starší chlapec usmíval, tehdy měl tušení, že by k němu alespoň něco cítit mohl, ale nedostal k tomu příležitost.

Adrian vypadal jako hodný člověk, na Zmijozela atypicky neškodného… Ačkoliv jej Draco moc neznal, byl si jistý tím, že je ho velká škoda, že si nic takového nezasloužil, že se měl pohnout rychleji a pomoci mu, že…

Věděl, co musí udělat, a štvalo ho, že mu je Black ochoten pomoci až za tři dny. Snad se během nich nezblázní vinou.
Říkali mu, že za Adrianovu smrt nemůže, ale stejně nedokázal ten pocit viny setřást. Byl tam, někdy tiše čekal, někdy na něj přímo křičel, že je přesně tak neschopný, jako mu to řekl Black poté, co se vrátili z Příčné ulice.

Na druhou stranu to byl sám Black, kdo se mu za to pokusil omluvit, a opět to byl Black, kdo dnes odvedl Dracovy myšlenky jinam.

Kdykoliv měl mladý Malfoy problém, tak řešení bylo během posledních tří měsíců stejné.

Black.

Až tady na situace, kdy Black by samotným problémem, že…

Přestože byl Draco unavený, rozhodl se vstát a podívat se na úkoly, co mu už profesoři stačili uložit. I práce představovala příjemnější zábavu než čelení vlastní chybám, problémům a pocitům.

21. Byli jste někdy ve Stockholmu?

11. února 2018 v 19:31 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
21. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jedeme dál, protože... jako... máme 21. kapitolu, ale... tak nějak se furt neblížíme konci :D Enjoy!

Za komentáře děkuji káti, charlie a Karin :)


Black si na opětovnou samotnu docela zvykl, přesto se těšil, až zase nebude v domě sám. Čas od času se konala zasedání řádu, čas od času se u něj zastavil Remus na čaj, jinak se ale zpravidla nudil a spoustu nocí strávil v kůži Tichošlápka.
Během dne spával, sem tam se ale přistihl, jak přemýšlí nad tím, jestli se Dracovi ve škole daří dobře. Nestrachoval se sice způsobem, že by lezl po zdech, ale každým dnem měl horší a horší pocit z toho, že je tam ten kluk tak na ráně.

Co se týkalo Harryho, o toho starost neměl. Respektive jen takovou tu zcela pochopitelnou, vzhledem k tomu, že šlo o jeho kmotřence, který měl být jediným, kdo je schopen se postavit Voldemortovi. Nicméně Harrymu se individuálně věnoval Remus, jenž mu také vzápětí referoval o tom, že si mladík vede skvěle a že Sirius je vlastně to jediné, co mu v Bradavicích chybí.

To jej vždy dokázalo dojmout. Uvažoval nad ním, nad Dracem, ale nutno říci, že jeho mysl zaměstnávala ještě jedna věc a vůbec se mu nelíbila. Nechápal, proč Ministerstvu tak dlouho trvá očištění jeho jména. Pořád byl vedený jako zločinec a pořád se nemohl ukázat na veřejnosti. Brumbál se jej snažil na jednom zasedání řádu uklidnit, že toho mají úředníci moc a jsou věci, které jsou pro boj s Voldemortem důležitější, ovšem…

Jedno takové tvrzení dopálilo i Remuse, takže se Sirius domníval, že jeho vlastní rozhořčení je skutečně oprávněné. I když mu bylo jasné, že Remuse to žere už kvůli tomu, že právě tahle… věc… poznamenala do konce života nejen Siriuse, ale celý jejich vztah.

Na jednu stranu mu bylo Remuse líto, že se tím nadále užíral, jenže ten zlý hlásek v jeho mysli mu napovídal, že si to jeho přítel zaslouží. Dělalo se mu při tom pomyšlení ze sebe špatně, ale nemohl si pomoct, pociťoval v sobě tu hořké zadostiučinění, to zvrácené potěšení z toho, že Remus své nedůvěry lituje.

Sirius mu snad i odpustil, vlastně mu to i řekl, ale někde hluboko uvnitř věděl, že už to mezi nimi nemůže být jeho dřív. Šrámy jsou moc hluboké a bez šance na zacelení, prolétlo mu hlavou, načež se hořce pousmál, jak otřepaně mu to znělo, byla to ovšem pravda. Každý pohled na Remuse jej svým způsobem bolel, a stejně to měl se vzpomínkami na něj z dob, kdy studovali v Bradavicích, kdy bojovali bok po boku, kdy usínali bok po boku, kdy…

Tohle zašlo moc daleko, pomyslel si a vstal od stolu, prázdnou láhev od skotské vyhodil. Nebránil se mudlovskému pití, když bylo natolik chutné, navíc mu ho nepřišlo škoda na zapíjení… žalu? Stesku? Možná.

Ke konci prázdnin už více méně nepil, protože měl strach, že Dracovi v opilosti zase ublíží. To riziko tam bylo už za střízliva, tak proč je zvyšovat. Momentálně ale neměl, komu by ublížil, a tak se vrátil ke své alkoholické rutině, což bylo asi v daný okamžik dobře, protože jej šílená bolest hlavy zastihla zpitého pod obraz.

Alkohol mu otupoval vnímání bolesti, jež jej zároveň nutila určitým způsobem střízlivět, takže pro lektvar si byl schopen dojít poměrně bez problémů, načež se s dlaněmi přitisknutými ke spánkům svalil do křesla. Jakmile bolest i alkoholové opojení díky lektvaru pominulo, tak mu nejprve ujela nadávka, načež si uvědomil, co pravděpodobně onu bolest vyvolalo.
Srdce se mu sevřelo a polilo jej horko. Už tak byl zpocený vzhledem k prodělané bolesti, hrudník se mu stále zvedal docela namáhavě a tohle zjištění mu ke klidu zrovna nedopomohlo. Jenže mohl jen čekat.

Znovu proklel ministerstvo. Kdyby hodili kostrou, nemusel by se obávat přemístění se na bradavické pozemky a jít se na vlastní oči přesvědčit, co se Dracovi stalo. Dracovi…

Až teprve nyní si uvědomil, že o něm během mladíkovy absence nesmýšlí jako o Malfoyi, ale jako o Dracovi. Moc jej to ani nepřekvapovalo, vytvořil si k němu holt pouto, které o sobě dávalo vědět především teď, kdy se klukovi něco stalo a on se mohl pominout z toho, že sakra nevěděl co!

V krbu zasyčelo, Sirius sebou trhnul a zahleděl se do studených uhlíků, kde to zasyčelo znovu, následně vyšlehly plameny a zformovaly se do podoby fénixe.

Brumbálův patron, došlo Siriusovi těsně předtím, než mu ohnivý pták předal zprávu ohledně Draca.

"Zmijozelové zaútočili na Malfoye. Bude v pořádku. Zítra další zpráva."

Sdělení to bylo věru lakonické, ale v momentě, kdy fénix zmizel, Sirius už mohl celkem normálně dýchat. Cloumal jím sice vztek, že mu Brumbál neřekl víc, že se sám nemůže přesvědčit, že je Draco v pořádku a že… Nejvíce jej vytáčelo, že přesně tohle čekal, že ti malí zmetci na Draca zaútočí! Ale Brumbál ho neposlouchal, ne, on má přeci vlastní šedivou hlavu…

S náladou pod psa se rozhodl do jednoho takového přeměnit. Chvíli bloumal po baráku, než se vrátil zase před krb a rozhodl se pro spánek. Tak jako tak neměl, jak by Dracovi mohl pomoci, a ačkoliv v kožichu Tichošlápka ulehal stále s horkou hlavou, psí povaha mu přeci jen pomohla se zaměřit na to pozitivní.

Draco bude v pořádku. Nic vážného se mu nestalo.

XXXXX

S další zprávou od Brumbála mu doslova spadl kámen ze srdce. Konečně mu přišlo, že ředitel dostal rozum, když mu sděloval Dracovo stanovisko ohledně jeho návratu na Grimmauldovo náměstí doplněné o to, že mladému Malfoyi nikdo nebude stát v cestě, pokud by se rozhodl věnovat ryze činnosti řádu a přerušil by tak studium.

"Doufám tedy, že sem Draca mohu k večeru poslat, že ano?" otázal se Brumbál, náhle jako by ztratil tu svou obvyklou jistotu a rozhodnost, jako by si v tom momentě vzpomněl na Nebelvírovo nadšení, když mu Draca poprvé přivedl do domu.

Sirius jen přikývnul. Sice by mohl vymyslet nějakou kousavou poznámku ve stylu: "Já to říkal, že v Bradavicích není v bezpečí," ale jak byl zaskočen Brumbálovým zaváháním, tak se mu do rýpání ani nechtělo.

Brumbál se s touto odpovědí spokojil a bez dalších řečí se odebral zpět na hrad, zatímco Sirius se spokojeně rozvalil na gauč. Těšilo ho, že bude mít společnost, těšilo ho, že bude mít Draca zase na očích a že ho sám může připravit k boji. Zbývalo už jen informovat Kráturu, že bude opět připravovat jídlo pro dvě osoby, což mu zcela jistě udělá velkou radost.
Celé odpoledne byl Sirius jako na trní, a přestože si to vyčítal, připadal si strašně hloupě a jeho vlastní chování mu přišlo iracionální, vždyť Malfoye neviděl sotva jen dva měsíce, tak nadále chodil od ničeho k ničemu, tu se snažil číst, tu se dal do vaření čaje, dokonce se už chtěl přeměnit zase v Tichošlápka, aby mohl honit krysy, jenže ty už se v domě po Malfoyoe deratizátorském zásahu nenacházely.

Podrážděně si odfrknul a usadil se na židli, nohy hodil na stůl a rezignovaně prostě čekal. Dlouhé rozjímání nad svým logicky neopodstatněným chováním, což už samo o sobě znělo divně vzhledem k tomu, že Sirius se nikdy na logiku věci neohlížel, a jen to poukazovalo na Nebelvírovo zvláštní rozpoložení, mu ale dopřáno nebylo, neboť již za pár minut uslyšel z chodby rámus.

Vstal a smazal si z tváře ten spokojený výraz, který nahradil mírně rozmrzelým, ale to všechno jen proto, aby se Draco cítil jako doma a nedělal si starostí s tím, jestli se něco změnilo, ospravedlnil si své počínání přibližně již leta dospělý muž a opřel se pozadím o stůl, ruce si založil na prsou a čekal, až onen rámus dorachotí do hlavního pokoje.

Jako první se ve dveřích objevil Remus a už na první pohled vypadal ztrhaněji než obvykle. V Siriusovi jako by se v tu chvíli něco pohnul, přestal předstírat ležérnost a se starostí v očích se k němu vydal.

"Jsi v pořádku?" zeptal se místo pozdravu a uchopil svého přítele za rameno, načež zaregistroval, jak se oříškovýma očima mihl vděk a zjizvenou tváří úsměv.

"Nejsem," připustil vlkodlak bez vytáček. "Úplněk a smrt studenta přímo ve škole člověku na zdraví nepřidají."

"Oni někoho zabili?" podivil se Sirius, vztek na Brumbála se mu opět dostal do oběhu.

"Jednoho sedmáka. Já ti to za chvíli všechno vyložím, ale potřebuju si sednout," zazněl Remus tak slabě, že ho Sirius automaticky podepřel a k židli odvedl. Teprve potom se začal věnovat tomu, že Remus nepřišel sám, a když Malfoye nenašel v chodbě, vydal se po schodech nahoru k němu do pokoje, kde se mu okamžitě naskytl vcelku vtipný obraz zahrnující jednoho mladíka a rozjařenou sovu.

Ta si jako obvykle lebedila v Dracových vlasech, slabě pištěla a vůbec vypadala strašně nadšeně, zatímco Draco jako mučedník.

"Některé věci se nemění," poznamenal Sirius, a jelikož Malfoy o jeho přítomnosti nahoře nevěděl, leknutím sebou trhnul. Jeho pohled byl ale spíše unavený. Unavěnější než jakým se na něj mladík už dlouho nepodíval.

To Siriuse znejistilo. Měl v plánu Draca přivítat když už ne vřele, tak alespoň mu nějak dát najevo, že ho vidí rád, mladík ale na to asi teď neměl náladu…

"Ona se asi nikdy nezmění," zaznamenal vzápětí Sirius změnu v Dracově tváři, jako by se přinutil změnit výraz a zachovat se přátelštěji.

Siriusovi vrtalo hlavou, co se přesně děje, ale nechtěl Remuse dole nechávat dlouho samotného, a… a tak prostě jen zkřivil koutek úst v náznaku úsměvu, snad aby mladíka ujistil, že je vítán. Sice tam stál ve dveřích jako šklebící se idiot, ale určitý účinek to mělo. Dracova ramena se uvolnila a i jeho ústa se mírně zvlnila.

Možná… možná měl Sirius nutkání udělat ještě něco. Ten úsměv sdílený přes celý pokoj byl fajn, ale v pažích cítil jakési pnutí, v hrudníku též, nohy se chtěly rozejít kupředu, leč hlava jej zastavila. Malfoy by určitě nechtěl, aby na něj sahal, pomyslel si, když si vzpomněl, jak kdyby Draca učil správný postoj při souboji a jak se Zmijozel otřásl, když se octl v jeho blízkosti. Ne, bude jej prostě podporovat z dálky. Tak, aby to Malfoye neděsilo. Aby mu to neublížilo.

S posledním pohledem na mladíka se vytratil. Ráno se na něj určitě zajde podívat, aby zjistil, jak se cítí, a podle toho se nějak rozhodnou pokračovat v lekcích. Teď doslova dychtil vědět, co se přihodilo, a proto nabídl v hlavním pokoji Remusovi čaj a usadil jej na gauč. Běžně by asi setrvali u stolu, ale polstrování určitě bylo pro znavené tělo lepší než tvrdé dřevo židle, což Sirius věděl moc dobře, a proto pomohl svému příteli v přesunu.

Ačkoliv Siriusovi nešel z hlavy ten ledový výraz šedých očí, Remusův hlas popisující děj od chvíle, kdy hovořil na chodbě s Minervou McGonagallovou, přes Hermioninu iniciativu, objev těch zmijozelských parchantů až k nálezu mrtvého studenta. Kdyby řekl, že jím hrůznost činů těch dětí otřásla, tak by vůbec nelhal. Sám toho jako student vyvedl hodně, ale nikdy neměl v úmyslu kohokoliv zabít, i když to v případě Srabuse vypadalo jinak. Ale opravdu s úmyslem připravit někoho o život…

Patnáctileté děti… Nešlo mu to na rozum a upřímně soucítil s rodinou mrtvého chlapce, i když to byli všechno Zmijozelové. Něco tak krutého a odporného… Žaludek mu držela v sevření studená ruka děsu, když pomyslel, jaké měl Draco štěstí, že Hermiona dokázala zareagovat a že jí Remus okamžitě uvěřil.

"Nikdy by mě nenapadlo, že budou děti schopné takového činu," zachvěl se Remusův hlas. Během vyprávění se mu vedlo udržovat jakž takž neutrální tón, ale teď… Byl doslova zdrcený. Sirius ho už opravdu dlouho neviděl v takovém stavu a vůbec se svému příteli nedivil, že vypadá tak, jak vypadá.

Lítost a vlastní bolest a soucit jej přemohli, když se přisunul ke svému příteli blíže, chvíli jej pozoroval, jak se mu třesou ruce, svírající šálek čeje, načež mu jako by automaticky položil ruku na rameno, následně ji zabořil do šedivějících vlasů a mlčky se snažil Remusovi dát najevo, že ho chápe a že je tady s ním. Remus zpočátku na jeho dotek nereagoval, zdál se být zcela ztracen ve svých myšlenkách na to, jak moc je svět poznamenán zlem, a Sirius při pohledu na něj dumal, kolik jim toho právě ono zlo vzalo. Zas a znovu nad tím uvažoval, protože si až bolestně uvědomoval, jak málo toho v něm samém z jeho mládí přetrvalo a… o to více si teď uvědomoval, že Remus na tom není o moc lépe.

Roky žil s vědomím, že člověk, kterého miloval, byl celou dobu Voldemortovým přisluhovačem. Jedna věc byla, že tomu vůbec uvěřil, a ta druhá… Snad někde v hloubi duše pořád doufal, že to bylo jinak, ale nebyl k tomu žádný důkaz. Časem se zlomí každý…

Ne, i kdyby si to v hlavě přerovnával roky, neviděl už šanci v tom, že by se mezi nimi mohlo něco změnit. Ani v dobrém, ani ve zlém. A navzdory tomu nebo snad proto… sám nevěděl, jak se má chápat, uchopil Remuse za ruku a vytáhl ho na nohy. Nemohl tím nic zkazit, protože více zkazit nešlo.

"Pojď," řekl jenom a ignoroval tu otázku v hnědých očích, načež jejich majiteli šel po boku, dokud se nedostali do Siriusova pokoje. Tady pomohl Remusovi ze saka, usadil jej na postel a požádal jej, ať si sundá boty, přičemž sám udělal totéž poté, co zavřel dveře. Se svítící hůlkou se pak vrátil ke svému příteli, na chvíli se usadil vedle něj, než se posunul na posteli dál a lehl si na záda.

Remus pochopil. Naznačil Siriusovi, aby se nadzvedl a on mohl vytáhnout zpod něj peřinu, následně si pod ní oba vlezli a Remus si, byť váhavě a obezřetně, jako by čekal, že jej Sirius každou chvíli vyhodí, ustlal na Siriusově hrudi. Černovlasý muž jej objal kolem ramen a zhluboka se nadechl a vydechl. Tohle mu chybělo. Strašně a neuvěřitelně moc. Celé roky.
Už na škole, vždy po úplňku nebo po události, jež Remuse rozrušila, takhle lehávali. Dokonce před tím, že se jejich vztah vyvinul z přátelského v mnohem, mnohem... intimnější. Pevně sevřel Remusovo rameno a snažil se vyčistit si hlavu, nemyslet na nic, jen si užívat váhu druhé bytosti na svém hrudníku, jen… jen tady pro Remuse být.

Paradoxně

7. února 2018 v 23:43 | Archea Majuar
Paradoxně

Fandom: The Mentalist

Pairing: Teresa Lisbon/Grace Van Pelt

Warning: femslash, v malých dávkách deprese, strach, alkohol a fluff, cca +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Při sledování Mentalisty mě tenhle pár nikdy nenapadl. Jane a Lisbonová mi k sobě vždycky sedli, hodili se k sobě a přestože Jane ji moc neposlouchal, vždycky ji měl moc rád. Ale pak jsem myslím na FB stránce OpenSlash našla dotaz, jestli někdo nezná nějakou povídku na Lisbonovou a Grace... Jakože neznala jsem, ale napsala jsem :D Očividně. Eh... No, dost keců, původně se mi povídka moc nelíbila, ale po dalším přečtení mi nepřijde špatná. Snad se bude alespoň někomu další femslash z mé tvorby líbit :) Enjoy! :)


Za komentáře děkuji charlie, káti a Karin :)



Věděla, že mezi kolegy jsou vztahy zakázané, proto se taky přestala vídat s Waynem. Věděla to moc dobře, několikrát si směrnice pročítala, jestli by se nedaly nějak obejít, ale na nic nedokázal přijít ani Jane, a to už bylo co říct. Někdo tak prohnaný jako on, ale… holt to nešlo. Snažila se s tím smířit a za nějakou dobu se jí to jakž takž povedlo. Až příliš pozdě si však uvědomila, že se dostala jen z louže pod okap.

Její náklonost k Rigsbymu sice odezněla, leč byla nahrazena jinou. Ano, jinou, protože ji vnímala úplně jinak než ty předešlé, protože ji nepředpokládala. Vplížila se tak nepozorovaně… nečekaně…

V podstatě by nebyla ani tak překvapená, že zatoužila po ženské společnosti, to vůbec ne. Nikdy o sobě neuvažovala jako o sexuálně vyhraněném člověku a ráda by šla tam, kam ji srdce táhne, jenže… Skoro si začínala myslet, že i ona nezáměrně podlehla tomu klišé, že zakázané ovoce nejlépe chutná, respektive je nejlákavější, protože by to nádherně vysvětlovalo její nešťastnou situaci, kdy se nacházela být po citové i fyzické stránce přitahovaná svou nadřízenou.

Zcela upřímně to bylo k zbláznění. Všechno. Vraždy, přestřelky, únosy, další přestřelky… Nejhorší na tom ale snad bylo to, že Grace se ničeho z toho příliš aktivně neúčastnila. Její doménou se už dávno staly počítače, sledování svých kolegů skrze GPS, zásobování je informace o pohybu zločinců a podobně. O tom, jestli všechno dopadlo dobře, se dozvěděla po telefonu. To mlčení ve sluchátku ji ničilo úplně stejně jako zvuky výstřelů.

Jednou… jednou se to ticho zdálo nekonečné.

Ozývali se všichni členové týmu kromě ní. Slyšela Rigsbyho hysterické volání, slyšela, jak Cho okřikoval Janea, aby zůstal schovaný, slyšela i ostatní členy CBI.

Nedokázala se u stolu ani pohnout, ledová ruka jí svírala žaludek. Neodvažovala se ani dýchat, protože jestli… Měla pocit, že pak by už nic nemělo smysl. Bez ní… bez ní před sebou neviděla nic než prázdnotu. Úděsný strach ji sžíral zevnitř a pomalu pohlcoval stále živou naději.

Třeba se jí rozbil mobil a sama je příliš daleko, aby je slyšela. Určitě to tak bude. Musí být. Přece nemůže…
A pak Cho zakřičel. Našel ji. Živou.

Grace se roztřásla, z očí se vydraly slzy, které nechala kanout. Nevnímala je, jelikož veškerou její pozornost si přivlastnily hlasy v telefonu, zběžně ohlašující, co se stalo. Silná rána z brokovnice do neprůstřelné vesty. Ta jí zachránila život, střela ji ale odhodila dozadu, kde se po přistání zřejmě uhodila do hlavy.

Než přijela sanitka, už stačila nabrat vědomí.

Grace to vlastní ale takřka ztratila, když se z jakéhosi transu probrala až poté, co šel kolem jeden kolega pro kafe a nabídl jí, že jí také jedno přinese. Sama si ale nepamatovala, jak mu odpověděla. Nesešlo na tom.

Neskutečně se jí ulevilo, tep se ale ještě hodnou chvíli nehodlal vrátit do normálu.

Jakmile jí skončila směna, měla sto chutí se vypravit do nemocnice, nakonec se ale ovládla. Pochybovala, že chce Teresa vidět zrovna ji. Určitě u ní byl Jane, ona by tam byla úplně zbytečná. Jako páté kolo u vozu… jako vždycky.

Cítila se mizerně. Vyčerpaně. Přeci by měla být šťastná, že jsou všichni naživu, ne? Do stavu euforie ale měla daleko.
Byl u ní Jane…

Postrádala chuť ho vidět, což se jí snad ještě nikdy nestalo. Ale prostě… ne… V kabelce jí zavibroval mobil. Vytáhl ho a přečetla si esemesku, v níž jí Cho sděloval, že si Lisbonovou nechají pár dní v nemocnici kvůli lehkému otřesu mozku a pohmožděninám, takže jim zřejmě v rámci týdne nepřidělí žádné případy. To Grace vnuklo nápad. Už nějakou dobu jí Teresa nabádala, ať si vezme volno, ale to ona ne, protože co by si bez ní počali, že?

No, nejspíše by její práci zastal kdokoliv jiný, pomyslela si automaticky. Rozhodování nebylo těžké. Hmátla po notebooku, napsala email s tím, že si z rodinných důvodů je nucená vybrat dovolenou, a následně laptop zase zaklapla. Neměla náladu ani na své oblíbené seriály. Zašla se akorát osprchovat a uložila se do postele, kde na ni čekal jen chlad a tma.
Před příchodem depresivních myšlenek ji zachránil neklidný spánek plný zoufalého volání a její neschopnosti na ně odpovědět.
XXXXX

Notebook během pár dalších dní otevřela právě jenom k tomu, aby sledovala seriály, veškerou poštu nechala plavat s tím, že se přeci bez ní chvíli obejdou. Její kolegové však byli zároveň jejími přáteli, takže když se Grace nějakou dobu nikomu z nich neozvala, ozvali se sami. Přestože původně neměla náladu s nikým z nich mluvit, nakonec to byli oni, kdo jí pomohli navrátit chuť do… do všeho.

Začalo to telefonátem s Rigsbym, který se už od počátku odvíjel strašně nešikovně, ani jeden moc nevěděl, co říct, ale právě to dodalo Grace jistotu, že je vše při starém.

Že Teresa se zřejmě zotavuje dobře.

Kluci nejspíše jen vyřizují nějaké papírování, když nemají žádný nový případ.

Druhý den odpoledne jí pak volal zase Cho, že společně s Janem chystají pro Lisbonovou oslavu jejího návratu, kam jsou pozvání kolegové z celého oddělení, takže se bude hodně pít, hodně jíst a hodně… zažívat trapné situace, takže kdyby si to nechtěla nechat ujít, bude vítaná.

Grace se dlouho nerozmýšlela. Respektive prvotní instinkt byl nechodit, jelikož tam bude sice Teresa, ale také Jane, který se od ní pravděpodobně nehne, vzápětí si však racionálně vysvětlila, že to tak už prostě zůstane navždy. Kde je Teresa, tam je zpravidla i Jane. A stejně, když si dá pár drinků, tak už ji to trápit nebude, pomyslela si napůl trpce, napůl i docela natěšeně, protože se na večírku neodvázala už hooooodně dlouho. Třeba jí to prospěje.

Přestože nechtěla a vlastně ani nemohla kohokoliv na akci lovit, oblékla se tak, jak byla zvyklá. Vlasy zformovala do celkem pěkného účesu, ze skříně vylovila zelené, přiléhavé šaty, boty na podpatku neopomněla. Při pohledu do zrcadla si nekriticky přiznala, že pokud je Lisbonová alespoň z pár procent na ženy, tak jí dnes večer neodolá. Ďábelský úsměv jí přelétl přes rty, když popadla kabelku a zamířil ven, kde si objednala taxíka.

Oslava se sice konala přímo v jejich open space kanceláři, takže si mohla vzít své auto a nechat ho tam, ale… Řídit na podpatcích nebyla její oblíbená kratochvíle, a tak se na místo hezky nechala odvézt taxíkem.

Když jela nahoru do patra výtahem, nervozitou se jí svíral žaludek a na poslední chvíli zvažovala, jestli to byl vhodný nápad, jakmile však vystoupila, okamžitě ji zmerčil Jane a jeho zářivý úsměv ji chtě nechtě zbavil veškeré trémy.

"Grace! Rád tě vidím," přispěchal k ní vzápětí, oči mu jiskřily. "Neumím ani slovy vyjádřit, jak moc ti to sluší."

To se nestávalo často, aby Jane nenašel slova, ale tuto škodolibou poznámku si raději nechala pro sebe a jen se na Janea usmála a poděkovala, když jí rychlostí blesku doběhl pro sklenici se šampaňským.

"Právě včas, za chvíli budu pronášet přípitek," zazubil se Jane šibalsky a Grace měla co dělat, aby neprotočila oči. Jane byl občas jako dítě a nemohl si nechat ujít příležitost, aby se nepředvedl před ostatními a neuvedl Lisbonovou do rozpaků. Ale co, alespoň bude legrace, usmívala se Grace dál a to i v momentě, kdy se Jane omluvil, odkráčel do středu místnosti a nechal ji stát o samotě těch pár chvil, než se k ní připojili Rigsby a Cho.

Navzdory názoru, že Janeova řeč bude zábavná, nedokázala jí věnovat pozornost, jakmile spatřila Teresu. Živou, zdravou, v pořádku. Tvářila se dost vyjukaně, takže Grace usoudila, že o žádné akci neměla ani tušení, to by se možná i oblékla jinak než jako do práce, ale… Grace si nestěžovala. Lisbonové košile, sako a černé kalhoty slušely. Až moc. Až příliš moc...
Ve chvíli, kdy si Grace uvědomila, že by asi neměla na svou šéfku tak nepokrytě zírat, a chtěla se zadívat jinam, Teresa se nejistým pohledem, bloudícím po místnosti zadívala zrovna na ni. Grace se nejistě pousmála a srdce se jí rozbušilo jako splašené, když Lisbonová její úsměv opětovala q oči se jí rozzářily radostí.

Grace se po zádech přelila vlna horka, jež si ale našla cestu i do jejích tváří. Byla si jistá, že se červená, ale nemohla tomu zabránit. Ne když byla vystavena tak nečekanému a otevřenému projevu… náklonnosti? Snad. Možná se to tak dalo nazvat.

Každopádně jakmile Teresa obrátila svou pozornost zpět ke stále žvanícímu Janeovi, udělala Grace totéž, snaže se zklidnit tep svého srdce i v momentu přípitku, ke kterému Jane právě vyzval. Přiťukla si s Choem i Rigsbym, zvědavě pak pokukovala po ostatních, jestli se očekává, aby každý řekl Lisbonové pár slov na uvítanou, ale ulevilo se jí, že zřejmě nikoliv. Ono stačilo, že byla Teresa vystresovaná z toho, že Jane otevřel pusu, nic více asi nebylo potřeba.

"Jednotlivá přivítání zpět do práce od každého zvlášť nejsou povinná, dle slov naší šéfové stačí, když zanecháte prostor v původním stavu a odejdete po svých," ozval se ještě jednou Janeův hlas, zatímco Lisbonová vedle něj rudla a pravděpodobně zvažovala vraždu, "Klidně po čtyřech, ale po svých, prosím."

Grace jen zakroutila hlavou a dopila své šampaňské, načež se šla porozhlédnout, zda ve svém okolo neobjeví nějakou nabídku dalších nápojů. A štěstí jí přálo, neboť Vodka s džusem sice na někoho působila jako instantní přípravek na spaní, ona si však tuto kombinaci nemohla vynachválit.

Vynachvalovala si ji i o nějaký čas později, kdy se jí do žil už dostalo tolik alkoholu, že jí absolutně nepřišlo divné, čím se její kolegové baví. V jednom rohu jich pár tancovalo, ačkoliv nehrála žádná hudba, v druhém rohu ti nejmladší hráli… Vážně? Vážně právě hleděla na čtveřici policistů, jak hrají flašku? Sice už viděla i podivnější věci, ale… Tok myšlenek se jí zastavil, když se svým pohledem dostala až k Janeovu gauči, na němž jeho majitel s úsměvem na rtech spokojeně chrupkal.

Nikdy moc nepil a tak mu asi stačilo málo, aby ho to zkolilo. Docela mu záviděla, že dokáže usnout i v takovém mumraji. Vypadal vážně roztomile, pomyslela si. V tu chvíli na něj ani nežárlila. Neměla vůbec proč, protože Teresa se dívala přes celou místnost přímo na ni.

Grace polkla, ale Vodka s ní udělala své, takže se kurážně vydala k Terese, zadními partiemi se opřela o desku stolu, na níž Lisbonová seděla. Zřejmě ani ona neodolala nabídce alkoholu, jelikož těžko říct, zda by si takhle v pohodě seděla na stole i střízlivá. Nad tím ale Grace uvažovat nechtěla.

"Dneska, než tahle… věc… začala, mi přišla zpráva z ústředí," promluvila Lisbonová jako první, dívaje se na Grace jen koutkem oka a spíše dál pozorovala dění kolem. "Možná by tě mohlo zajímat, že se vedení opět začalo zabývat vztahy na pracovišti. Zatím to vypadá dobře."

Grace chvíli trvalo, než postřehla, co bylo řečeno, načež se jí adrenalin dostal znovu do žil a srdce se jí pokusilo vyskočit z hrudi. To by znamenalo…

"To by znamenalo, že by vám s Rigsbym nestálo nic v cestě," pokračovala Lisbonová mírně, Grace jako by větu ale neslyšela.

Jasně… Rigsby… došlo jí po chvíli, kterou strávila opájením se myšlenkou na to, že by snad… jednou… pohlédla vpravo na tvář své nadřízené, jíž se v očích odráželo cosi povzbudivého, a Grace měl pocit, že by jí za tu zprávu měla poděkovat, i když… i když pro ni znamenala něco jiného, než co si Lisbonová myslela. Nemohla vědět, že…

"To je fajn," přinutila se Grace pousmát a přikývnout, že to ale bylo málo poznala z pozdviženého obočí druhé ženy. Co ještě…?

"Nechceš to jít Rigsbymu říct? Mohl by z toho mít radost… a třeba by přestal pokukovat po támhle těch technicích, hrajících flašku. Mám obavy, že se k nim chce přidat," odfrkla si Teresa pobaveně, očekávaje od Grace určitě nadšenější reakci, než jaké se jí doposud dostalo.

"Asi jo," přikývla znovu Grace, ale poslední, co se jí chtělo, bylo se zvedat a jít za Rigsbym, když mohla být s Teresou. Její úsměv, ty zelené, svým způsobem pobavení vyzařující oči… Přestože se výraz Lisbonové změnil ve zvědavý, možná lehce podezřívavý, Grace se dokázala pouze odlepit od desky stolu a… možná by se k Terese i otočila zády a možná by i za Rigsbym šla, kdyby na zápěstí neucítila dotek jemné dlaně.

Zůstala stát, absolutně zaseknutá v momentu, kdy ji Teresa drží a dívá se na ni s rostoucí starostí a ještě něčím… ještě něčím jiným v očích, rty pootevřené v záměru položit otázku, kterou se jí nedaří zformulovat.

Grace nemyslela na nic jiného než na to, jak je nádherná.

Jak je blízko, jak krásně voní, jak… jak málo by stačilo…

"Copak ty už s ním být nechceš?" zeptala se nakonec Lisbonová tiše, leč Grace z nějakého důvodu přišlo, že Teresa už odpověď předem zná. Že se jen ujišťuje. Že místo odpovědi chce něco jiného.

Stisk na jejím zápěstí sílil, Grace se k Terese přiblížila, v zelených očích se mihl hlad. Grace se sevřelo celé nitro nadějí, ne nadějí, poznáním, kam tohle směřuje, že… že Teresa…

Posledním, co si z celé akce pamatovala, bylo zapomenutí všech ale, všech pochybností a všech zábran, následováno umístěním volné dlaně na tvář černovlasé ženy a dotekem jejích rtů na svých. Vybavovala si i euforii, jež se jí šířila tělem, nutila její srdce bušit rychleji, společně s alkoholem ji obírala o schopnost jasně uvažovat. Její síla byla fatální pak v momentě, kdy Teresa vyšla Graceiným ústům vstříc, když její polibek opětovala a Grace si matně vzpomínala, že pocítila i dotek na svém boku, jako by si ji Lisbonová snažila přitáhnout ještě blíže… ta horkost… žár… vzrušení…

Zpětně se při té vzpomínce druhého dne ráno, kdy se probrala ve svém bytě, aniž by tušila, jak se tam dostala, mírně usmívala a připadala si jako v sedmém nebi. Až se zazvoněním budíku a nutnosti se nějak… uspořádat a jít konečně do práce, si uvědomila možné důsledky svého jednání. Netušila, jak moc za onen incident mohl alkohol nebo…

Měla strach. Ano, třeba si Lisbonová nic nepamatuje, sama si nemohla vzpomenout, jak se dostala domů, po onom momentu měla absolutní okno… nebo to prostě nechá plavat nebo… nebo se naštve, urazí, nikdy ji nebude chtít vidět… Takřka v hysterii vyhrabala z kabelky telefon a naťukala do něj omluvnou esemesku. Na hovor neměla odvahu.

Nechala mobil na posteli, pořádně se nadechla a vydechla a přiměla se jít postavit vodu na kafe. Po horké sprše se cítila lépe, po dopitém kafi ještě lépe, takže se jí podařilo najít kuráž a podívat se, jestli Teresa odpověděla.

Nepřemýšlej o tom, nemluv o tom. Nech to prostě být.

Takže chce zapomenout, pomyslel si Grace. Zamrzelo ji to a žaludek se jí sevřel při pomyšlení, že to byl opravdu jen alkohol v krvi. Nutila se na to ale dívat z druhé strany. Lisbonová ji za to nevyrazí. Snad. Je přeci proti předpisům, líbat svého nadřízeného!

I když se zase cítila mizerně, tak se ušklíbla, jak moc ji tohle pravidlo připadalo směšné.

Do práce dorazila se smíšenými pocity. Zaprvé netušila, jestli je s Teresou při tom někdo viděl, za druhé si nebyla jistá, jestli se k ní Lisbonová bude chovat stejně jako předtím nebo víc… odměřeně?

Chmury jí trochu pomohl vyhnat z hlavy Jane, který ji opět přivítal se zářivým úsměvem na tváři. Doprovodil ji až k pracovnímu stolu, odkud se zahleděla ke kanceláři šéfky, jež měla stažené všechny rolety. Dveře se najednou rozletěly dokořán.

"Máme případ," řekla na úvod, a když jí každý už věnoval pozornost pokračovala, načež jako obvykle vyslala na místo činu Janea v doprovodu Choa i Rigsbyho.

"Nemůžu vzít i Grace? Čerstvý vzduch by jí udělal určitě dobře," navrhnul Jane a mrknul na Grace, jež se neubránila úsměvu. Ať už to dělal z jakéhokoliv důvodu, byla za jeho snahu dostat ji z kanceláře vděčná.

"To v žádném případě, dva policisté tě snad uhlídají," usadila jej Lisbonová.

"Ale, šéfko…" zkusila to i Grace.

"Ani náhodou, vím, co se ti honí hlavou, Jane. Nebudeš mi ji kazit svými praktikami, stačí, že oddělení musí řešit žaloby podané na jednoho konzultanta," stála si Lisbonová na svém, přičemž Grace jí musela dát zapravdu, byť by se docela ráda po delší době podívala na místo činu.

"Byl to jen návrh," pozvedl Jane v obraně ruce a s dalším zářivým úsměvem se vydal za svými kolegy na parkoviště.
"Grace, mohla bys jít se mnou do kanceláře?" vzedmula v Grace vlnu nervozity ta jedna prostá otázka, po níž se k ní Lisbonová otočila zády s očekáváním, že ji Grace bude následovat. Té také nezbylo nic moc jiného.

Nepřemýšlej, nemluv, nech to být… Nějak tak se vyjádřila Lisbonová v esemesce, ale nevypadalo to, že by se tím chtěla řídit. V kanceláři totiž Grace pokynula, aby se u ní posadila na gauč místo na židli, kde by s ní nejspíše řešila pracovní záležitost.

Žaludek se jí svíral a ruce se jí třásly, když usedala na pohovku.

Jakmile Teresa zavřela dveře, bez dalšího otálení se obrátila ke Grace.

"Ten včerejšek… to bylo jen spousta drinků?" začala a… a odhalila Grace stránku, kterou málokdy kdo měl šanci zahlédnout. "Nebo… něco jiného?"

Grace, příliš zaskočená, že Lisbonová šla přímo k věci, příliš zasažená tím nejistým tónem, kterým ji Teresa oslovila. Náhle vypadala tak křehce… zranitelně.

"Ne, to, ne…" vyhrkl ve snaze ujistit druhou ženu o svých citech. "Ty mi spíše jen… dodaly odvahu," přelétl jí přes tvář jemný úsměv, když si znovu vybavila onu vzpomínku.

"Dobře," přikývla Teresa, napětí z její tváře zmizelo, když udělala pár kroků blíže ke Grace. "To, co jsem včera říkala o zprávě, že jsou vztahy na pracovišti projednávány, je samozřejmě pravda. Než ji ale schválí, s nikým o tom nemluv, nikomu se nesvěřuj… Jasné?"

Trochu zmatená a trochu stále roztřesená Grace jen přikývla, zdráhala se uvěřit, že Lisbonová vážně hovoří o jejich potenciálním vztahu. Dech se jí zadrhl v hrdle, když její nadřízená překonala zbývající vzdálenost mezi nimi, načež stanula jen pár centimetrů od Grace, jež hleděla do těch nádherných zelených očí, hledaje v nich ujištění, odpovědi…

"Bůh ví, že tě chci od prvního dne, co jsi k nám byla přidělena, a asi bychom měly počkat, než to budeme mít povolené," pronesla Lisbonová hlasem, který u ní slyšela Grace poprvé a v kombinaci s tím, jak ji druhá žena odhrnula pramen vlasů z čela, se jí zmocnilo nesmírné horko, následované hladem, jenž se zrcadlil i v zelených očích. "Ale po té střelbě… Já… já už nechci čekat."

Dlaní pak sklouzla na Graceinu tvář a sklonila se k jejím rtům, jež jí vyšly ochotně vstříc. Grace po pár vteřinách, kdy nemohla dýchat, kdy nemohla vůbec nic, pozvedla ruku a prsty zabořila do Teresiných černých vlasů, jemně jí oplácela polibek a snažila se vstřebat všechny emoce a všechny touhy, jež se jí bouřily v těle.

Chci tě… Rezonovalo Grace hlavou a směřovalo jistým směrem v podobě vzrušení, pouze umocněného tím, jak se dlaní, putující z černých vlasů přes rameno, žebra, až k pasu, jak se dlaní může dotýkat druhé ženy, jež vzápětí následovala Gracein záměr, jímž bylo nasměrovat si Teresu na klín.

Mít ji blíž.

Grace už vážně začala věřit tomu, že se to odehraje teď a tady, v kanceláři, leč zvonící mobil je obě přiměl vrátit se zpět do reality.

Případ. Kolegové na místě činu. Pracovní den.

Teresa se odtáhla od Grace, se zavřenýma očima si zkousla spodní ret a opřel si čelo o Graceino. Frustrovaně si povzdechla, zelené oči po otevření plné vzrušení a rozladění, a Grace přišel její výraz dokonalý.

"Později," pronesla tiše.

"Později," přikývla Teresa a zakroutila hlavou. "Jestli volají jenom kvůli tomu, že majitel hotelu chce Janea žalovat, protože jim ukradl dortík od snídaňového stolu, tak je roztrhnu všechny tři," vrčela, když lezla z Grace a mířila za telefonem.

Zatímco se pak dohadovala s Choem, Grace se upravila, naposled políbila Teresu alespoň na tvář, těšíc se z úsměvu, který její gesto na tváři druhé ženy vyvolalo, se odebrala ke svému stolu.

Později…

20. Byli jste někdy ve Stockholmu?

4. února 2018 v 18:18 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
20. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nebudu nic psát, bo bych určitě něco vyspoilerovala :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti, charlie, Denice a Karin :)


Než Draco vůbec opustil svůj úkryt, jeden ze Zmijozelů, jemuž blonďák neviděl do tváře, bez jakéhokoliv varování seslal na Puceyho Expelliarmus, čímž dal zřejmě pokyn ostatním, že můžou na svou oběť vrhat další a další kletby. Draco s hrůzou poslouchal, co všechno vyšlo z úst jeho spolužáků, z úkrytu ale vykoukl příliš nešikovně a Zabini si jej všiml.

"Malfoy!" zařval, ukazuje hůlkou přímo na Draca, jenž ztuhnul v pohybu. Bylo zbytečné se schovat, ale stejně tak nechtěl být příliš snadným terčem, nevěděl, co udělat, oči mu vyděšeně těkaly mezi Puceym, svíjejícím se na zemi, a Zmijozeli, kteří postupně obraceli svou pozornost k němu.

"Jsi na řadě, Draco," zavřeštěla Pansy a Dracovi se sevřel žaludek nad tím, jak odporně to znělo. "Petrificus Totalus!"

Mladík nezaváhal, v mžiku vytáhl hůlku, vrhnul před sebe Protego. Nechtělo se mu věřit, že by někdo jako Pansy okamžitě neseslal nějakou mnohem zákeřnější kletbu, vzápětí mu ale došlo, že se s ním nejspíše chtěla pobavit ještě o něco více než s Puceym. Bylo mu však jasné, že opravdu nemá proti takové přesile šanci, a tak jen co odrazil Pansyno kouzlo, mrštil po Zmijozelech Aquamenti, zmáčel je od hlavy až k patě, ale především je tím zpomalil, což mu dodalo dostatek času na to, aby vzal nohy na ramena.

Nejprve si vůbec neuvědomoval, kudy běží, utíkal kamkoliv, prostě co nejdále od těch krutých hlasů, jež se za ním stále nesly.
Brzy mu začal docházet dech, v boku jej píchalo, potřeboval se někam schovat.

Kde jej určitě nebude nikdo hledat? No, tak, kde? Přemýšlej! křičel sám na sebe v duchu, načež mu svitlo. Nikoho by v životě nenapadlo, že by se schoval v kuchyni. Mezi skřítky, mezi sluhy! Ne, tam jej určitě nebudou hledat.

Nechápal, jak je možné, že doposud nikoho nepotkal, že si nikdo nevšimnul skupiny Zmijozelů, pronásledujících jej jako štvanou zvěř, na důvod ale nepřišel, neboť jeho mysl kompletně zaměstnala úleva v momentě, kdy hmátl po dveřích do kuchyně a vklouzl za ně. Sotva popadal dech, rychlou chůzí se ale chtěl dostat dál od vchodu, někam…

"Sakra!" zaklel, když v pološeru nechtěně vrazil do vozíku s kuchyňským náčiním, to jej ale přimělo se zastavit a pořádně se rozhlédnout, až mu pohled padl na nenápadné, poměrně nízké dveře. K Dracově překvapení se za nimi skrývala spižírna, leč netradičně úzká a dlouhá, spíše připomínala další chodbu. Tam snad bude v bezpečí, dokud to Zmijozely nepřestane bavit, pak půjde okamžitě za Brumbálem! pomyslel si, když za sebou zavřel, dech už klidnější, nervy ale stále na pochodu, krev hučící v uších.

S hůlkou v dlani si dovolil na chvíli usednout na malou stoličku, setrval tak několik minut, žádné zvuky k němu nedoléhaly, spočítal si ale, že je příliš brzy na to, aby se vyplížil ven. Tohle sice věděl, až příliš pozdě si však uvědomil, kdože to po něm jde. V kuchyni by jej možná nehledali tupí Nebelvíři, ale Zmijozelové toho nejhoršího kalibru?

Proč by se jinak sám Draco dostal do Zmijozelu, proč by se tam dostali i ostatní, kdyby neměli něco společného? Kdyby neměli v krvi vychytralost a vytrvalost?

Že měl uvažovat jinak, mladíka napadlo až v momentě, kdy k němu znovu dolehl Pansyn hlas. Byla v kuchyni. A ne sama. Studený pot polil Draca od hlavy k patě, postavil se, a přestože nohy skoro necítil a strach jej cele ochromoval, tak se přinutil stát vzpřímeně, hrdě a s hůlkou namířenou přímo na dveře.

Byl sice v pasti, ale zlost, náhle proniknuvší skrze hrůzu a děs, se mu rozlila prsty, plula krví dál, až do Dracovy tváře, v níž se objevil zarputilý výraz. Byl sice v pasti, ale nehodlal se vzdát.

"Draco, přeci jsi musel vědět, že ta tvoje soukromá ložnice tě neochrání věčně, viď? Věděl jsi, že si pro tebe dřív nebo později přijdeme, ale…" v tu chvíli se dveře otevřely, Draco pevně stiskl hůlku. "Ale udělal jsi mi velkou radost, drahoušku, že jsi sám přišel za námi."

Mladík slyšel v jejím hlase výsměch, který jej zároveň děsil a zároveň dopaloval, neměl ale na koho útočit, protože jeho spolužáci stáli stranou dveří, přičemž sám jim naproti rozhodně jít nechtěl.

"Myslela jsem, že si tě co nejdříve podá profesor Snape, ale ten byl evidentně tak milostivý, že tě přenechal nám…" téměř zapředla dívka, jež se konečně dostala do Dracova zorného pole, nicméně před sebou měla tři bodyguardy, jejichž hůlky směřovaly na jejich nepřítele.

"Mohli bychom tě zabít okamžitě, ale… Kde by pak byla ta zábava, jak jsi vždycky sám říkal, že?" dodala ještě, načež pobídla své gorily k akci.

Proti třem Expelliarmům nemělo Dracovo Protego šanci.

Blonďák ani nevěděl jak, najednou letěl přes celou spižírnu, dokud zády nenarazil do zdi. Podél ní se sesunul na zem jako před časem u Blacka, tentokrát ale vědomí neztratil, záda je ale stejně ukrutně bolela stejně jako hlava. Vzhlédl, když si uvědomil, že někdo stojí přímo před ním.

Pansy se k němu sklonila, na tváři soucitný pohled, který byl falešný, jak jen mohl být.

"Škoda, že to musí skončit takhle," zakroutil hlavou, poklepávaje si Dracovou hůlkou o dlaň. "Mohli jsme si vítězství Temného pána krásně užít, my dva, bok po boku. Byli bychom skvělý pár, víš? Ale… tys nikdy neměl zájem, odmítal jsi mě a odmítal… S radostí tě teď přenechám našim… pardon, svým přátelům, ale tohle Draco, tohle je za mně," zasyčela konec věty, načež Draco pocítil její hněv přímo na svém nose, do něhož jej praštila pěstí.

Mladík zařval, z očí mu vytryskly slzy a skryl nos v dlaních, na nichž brzy pocítil horkou tekutinu. Bolest v zádech se oproti té ve tváři zdála v tu chvíli zanedbatelná, silný třas zachvátil jeho tělo, nenávistn zaplála v šedých očích, Pansy ji už ale spatřit nestačila. Momentálně s krutým úšklebkem postávala na stoličce, na níž Draco prve seděl, a shlížela dolů na bezmocného Malfoye. Věděl, čeho všeho je Pansy schopná. Znal ji moc dobře a prostě věděl, že tohle je teprve začátek. Jestli má v plánu ho opravdu zabít, neudělá to hned.

Že se Draco tentokrát ve svých úvahách nemýlí, to mu potvrdili ostatní Zmijozelové, kteří se sice měli problém do úzké chodby napasovat, leč co by pro trochu osobní vendety neudělali. Zlost v Dracovi zeslábla, nahrazena ryzí panikou. Byl zvyklý na souboje hůlkami, nikdo mu nemusel vysvětlovat, jaká bolest se dá určitými kouzly způsobit, ale… Ne, rozhodně nečekal, že před sebou kdy spatří deset Zmijozelů, z nichž každý bude ve vzduchu levitovat už na první pohled jako břitva ostrý nůž.

Nějaká Pansy už Draca nezajímala, dokázal se soustředit jen na ta ostří, namířena na něj, přímo na jeho hrudník…

Vytřeštěným zrakem hleděl, jak se blíží k němu, kdesi v dáli slyšel, jak se Zmijozelové chechtají, jak se Pansy směje, ještě ze vzdálenějších končin k němu pak dolehl povědomý ženský hlas, pročež se smích změnil v křik a…

"Imobilus!"

Dívčí hlas nepatřící Pansy jej probral z transu. Zamrkal. Nože se zastavily na místě a po chvíli odlétly stranou, při dopadu na zem zarachotily. Draco ale raději v nic nedoufal.

Blížily se k němu kroky, Draco se přiměl zaměřit na toho někoho, kdo k němu šel a za pár vteřin už mu bylo jasné, kdo vedle něj klečí a drží jej za rameno. Byl by se odtáhl, něco by prsknul, ale zrovna teď viděl Grangerovou docela rád.

"Vnímáš mě, Malfoyi?" zeptala se, tón vibrující starostí, kterou jí Draco bůhví proč věřil. Asi jí to prostě věřit chtěl.
Mladík přikývnul a bolestně heknul, když mu Grangerová rozbitý nos mávnutím hůlka spravila, vzápětí se mu ale citelně ulevilo.

"Dík," zamumlal tiše, dívka to ale zaregistrovala, neboť rovněž přikývla a znovu mu stiskla rameno.

"Můžeš se zkusit postavit?" požádala jej, načež se držela v jeho blízkosti, když se Draco se zatnutými zuby pokoušet přimět své tělo k pohybu, nakonec se ale dokázal narovnat a Grangerovou při pokusu jej podepřít odstrčil. Pořád jí ale byl sakra vděčný.

"Jak jsi mě našla?" zajímalo jej okamžitě, jakmile se pomalou chůzí dostali ze spižírny.

"Vracela jsem se z knihovny, když jsem zahlédla Pansy a ostatní, jak se zběsile ženou chodbou. Pansy křičela něco o tom, že jim někdo nesmí uniknout… Šla jsem za nimi, a když jsem slyšela, že jde o tebe a co ti chtějí udělat… Utíkala jsem pro pomoc a naštěstí jsem narazila na profesora Lupina a McGonagallovou," vysvětlila mu v rychlosti dívka, "Profesoři už Pansy i ostatní zbavili hůlek a asi i jinak zabezpečili… Z tohohle lehce nevyváznou."

Draco si Grangerovou vyslechl, nutkání jí znovu poděkovat se stávalo neodbytným, uprostřed boje svědomí a ega jej ale zachránila McGonagallová.

"Ah, pane Malfoyi, ráda vidím, že jste v pořádku," řekla na úvod, úleva v její tváři patrná. "Slečna Grangerová vás přesto doprovodí na ošetřovnu. To, co se dnes stalo, se již nebude opakovat, za to vám ručím, nejen slečna Parkinsová ponese za své jednání následky."

Mladý Malfoy si nebyl jistý, jestli kdy slyšel profesorku McGonagallovou hovořit tónem tak emocemi sršícím, tehdy si ale vzpomněl na to, že on sám nebyl jedinou obětí útoku.

"Našli jste Puceyho? Napadli ho ještě přede mnou…"

Výraz ředitelky Nebelvírské koleje mluvil za vše.

"Je mi to líto, pane Malfoyi," zavrtěla žena mírně hlavou, v očích opravdovou lítost. "Když jej profesor Lupin objevil, bylo už příliš pozdě."

"Co se mu stalo?" vyhrkla Hermiona.

"Obávám se, že se udusil. Byl zasažen mnoha kletbami s nejrůznějšími účinky, přičemž jejich kombinace se ukázala být smrtící," odmlčela se, načež opět pohlédla na Draca. "Za život vděčíte iniciativě slečny Grangerové," dodala, jako by to chtěla mladému Malfoyi potvrdit, aby nemusel pochybovat, že jej opravdu zachránila nebelvírská dívka mudlovského původu.

Draco měl ale v tu chvíli jiné myšlenky než ty, týkající se původu Grangerové. Kdyby…
Kdyby zareagoval rychleji, kdyby…

"Draco?" ucítil na rameni dlaň a vzhlédl. "Musíš na ošetřovnu."

Mladý Malfoy si náhle přišel slabý, jako by se v něm něco zlomilo, rozbilo… jako by všechno v něm přestalo fungovat. Nebránil se, když ho Grangerová při cestě na ošetřovnu podpírala, nebránil se Madam Pomfreyové, jejímu vyšetření a všelijakým lektvarům, jež mu podala.

Připadal si prázdný, zničený a k ničemu. Když ho pak uložili do postele, před očima mu vytanula vzpomínka na úsměv, který mu Pucey ještě před pár hodinami věnoval… a jak se při tom cítil…

XXXXX

Bídně si připadal i druhý den ráno. Zamžoural, počkal, než mu oči přivyknou sluncem zalité místnosti, načež se rozhlédl kolem.

"Draco, chlapče, jak se cítíš?" oslovil jej Brumbál, jakmile na něm mladík spočinul pohledem.

"Dobře," zachraptěl Zmijozel automaticky, přičemž z určitého úhlu pohledu ani nelhal. Nic jej nebolelo, lektvary madam Pomfreyové zřejmě zabraly na jeho záda výborně. Až ve chvíli, kdy si vzpomněl na všechno, co se předcházející večer stalo… Až tehdy jej zasáhla žaludeční nevolnost, kterou tak tak dokázal ovládnout. Stačilo, že ho v prachbídném stavu našla Grangerová. Nemusel se ponížit ještě před ředitelem školy.

"To rád slyším," nedal Brumbál najevo, jestli Dracovi jeho odpověď nevěřil, popřípadě že si nevšiml jeho téměř nazelenalé barvy v obličeji. Tvářil se však nesmírně vážně. "Není možné, aby se včerejší události opakovaly. Ještě si nejsem zcela jist, jak s viníky bude chtít naložit ministerstvo, v Bradavicích pro ně už ale místo není. Teď už tady budeš v bezpečí."

Draco na Brumbála chvíli hleděl, jako by nevěřil vlastním uším.

"To byste musel vyhodit skoro všechny Zmijozely, abych byl v bezpečí," odsekl naštvaně. Brumbál možná přímo za jeho a Puceyho napadení nemohl, ale u Merlinových vousů, vždyť studenti pátých ročníků právě zabili sedmáka! To je mu to úplně jedno nebo už je senilní nebo…? Když Zmijozelům dojde, jak jednoduché je někoho zabít, tak se určitě najde dalších pár, které vidina vyhazovu ze školy neodradí.

Půjdou po něm a tentokrát neponechají nic náhodě. Budou chtít zabít zrádce a stoupnout v očích Pána zla, to bylo Dracovi úplně jasné, protože teď se přesvědčili o tom, že zabít není tak těžké.

"Chci zpátky k Blackovi," pokračoval Draco pomalu, ale rozhodně. Uvědomoval si, že působí jako paličaté dítě, nicméně to hodlal podstoupit, aby se nemusel každým dnem obávat o to, že za rohem narazí na partičku vrahů. U Blacka bude v bezpečí. Relativně.

"V tom ti samozřejmě nebudu bránit," ujistil mladíka Brumbál. "Měj však na paměti, že profesoři ti každý týden zašlou seznam toho, co probrali, přičemž ty si musíš látku prostudovat a obratem zaslat domácí úkoly. Ovšem…"

Ředitel se zarazil, zahleděl se někam do dáli, a Dracovi tak nezbylo nic, než čekat, až se rozmyslí, co ještě chce sdělit.
Prozatím byl ale Zmijozel spokojen s tím, že další noc už stráví u Blacka. Vlastně se nemohl dočkat, až z Bradavic vypadne. Nikdy neměl problém se učit, zvládne si všechno nastudovat sám, soupravu na lektvary má také… Navíc stejně pochyboval, že se letos budou NKÚ vůbec skládat. To jako Brumbál očekává, že Pán zla s útokem počká, až si všichni studenti odbudou zkoušky? A teprve potom zahájí hlavní útok?

"Ovšem bylo by dobré, abys věděl, že za určitých okolností se nebudu divit tomu, když požádáš o přerušení studia," dopověděl Brumbál, co měl na srdci a opět se zadíval na mladého Malfoye, jehož obočí vyletělo vzhůru.

"To jako kdyby…"

"To jako kdyby ses jakožto člen Fénixova řádu rozhodl aktivně zapojit do případných soubojů se Smrtijedy. Nikdo tě nutit nebude, ale vstoupil jsi dobrovolně, a tak se od tebe bude minimálně občasná účast očekávat, chlapče. Když zanecháš studia za účelem soustředění se čistě na přípravu, abys takové situace zvládnul, nesouhlas z mé strany neuslyšíš," objasnil Brumbál. "Pro teď si ještě odpočiň, nech si to projít hlavou a večer tě buď já nebo jiný profesor doprovodí k Siriusovi."

S tím se na Draca Brumbál povzbudivě usmál a opustil ošetřovnu. Vzápětí si vzala Draca do parády madam Pomfreyová, mladík měl ale hlavu plnou Brumbálova proslovu, a tak se opět její péči nebránil. Když jej pak nalila uklidňujícím lektvarem, aby jej přiměla ještě na pár hodin spát, myslí mu prolétlo, že až se probudí, půjde za Blackem...