17. Byli jste někdy ve Stockholmu?

7. ledna 2018 v 18:09 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
17. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Omlouvám se na tu prodlevu, ale prostě jsem byla příliš líná, resp. měla trochu jiné starosti. Ale pokračování je tady :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin, káti a German Music :)



Že přijeli Weasleovi Draco poznal okamžitě, protože jinak tichý dům se proměnil ve skleník s pekelně řvoucími Mandragorami. Na schodech se neustále ozývalo dupání, z přízemí se k Dracovi neslo řinčení nádobí, zvýšené hlasy, jež patřily buď Blackovi nebo komukoliv ze zrzavé famílie, a korunu tomu všemu nasadila sedmá hodina večerní, kdy na chodbě uslyšel dívčí hlas, nepatřící nikomu jinému než Grangerové.


Mladý Malfoy neměl absolutně žádné ambice opouštět pokoj, čas od času zašel akorát do koupelny, za celý první i část druhého dne však naštěstí na nikoho nenarazil. Hluk sice dělali Weasleovi nehorázný, nicméně Draco byl alespoň spokojen s tím, že ho nikdo neotravoval přímo v pokoji. Dvakrát za ním zavítal pouze Black, aby mu sdělil, že o jeho přítomnosti zde už všichni vědí, vědí i o tom, že je Black jeho poručníkem a že nejmladší syn Weasleových vzteky rozkopl židli.


"Máš na zítřek sbaleno?" zeptal se Black navzdory tomu, že všechny jeho snahy o nějakou konverzaci blonďák odbyl. Byl trochu mrzutý a vůbec se mu nelíbil důvod.



Naprosto nepochopitelně ho štvalo, že Black se dole se všemi dobře baví (slyšel jeho smích až do pokoje), a že si určitě společnost Weasleových užívá, čemuž se ani nemohl divit poté, co strávil měsíc jenom s ním… Přišel si hloupě, že jej něco takového štve, vždyť ještě nedávno mu byl Black ukradený, ale teď vážně žárlil na Weasleovy, že ho mají pro sebe. A to ani nechtěl myslet na to, jak se bude cítit, až dorazí Potter, pro kterého by se Black rozkrájel.


Štvalo ho to a stejně jej štvalo vůbec, že se něčím takovým zatěžuje, ale nemohl si pomoct. Nicméně jej jaksi uklidňovalo, že se jeho určitá náklonost vůči tomu Nebelvírovi může dát do pořádku během doby, kdy jej neuvidí, tedy když bude v Bradavicích, kam odjížděl už druhého dne ráno.


"Mám," zavrčel z postele, kde si právě četl, vzápětí si ale uvědomil, že mu vážně jedna věc schází a zvedl k Blackovi pohled. "Jenom Nezbeda se ještě nevrátila."


"Pokud se nevrátí do zítřka, vezmi si s sebou jen klec a já ji pak za tebou pošlu," vzal na vědomí Black, k odchodu se ale nechystal.


"Co ještě?" odložil Draco knihu rozmrzele stranou, jelikož podle Blackova nervózního výrazu pochopil, že mu starší muž potřebuje něco sdělit, ale dvakrát se mu do toho nechce.


"Asi jsi už pochopil, že s tebou zítra nepůjdu na nádraží," začal opatrně Nebelvír, pročež počkal, až Draco přikývne. Samozřejmě to tušil a předpokládal, že buď půjde sám nebo že se nabídne vždy-jsem-všem-ochoten-pomoct Lupin.
"Vyrazíš společně s Weasleovými, budeš se jich pouze držet, dokud nedorazíte na nástupiště. Ve vlaku už budeš v bezpečí."


"A co ty řeči o tom, že mi Weasley jednu vrazí?" ušklíbl se Draco, kterému se ten plán opravdu nelíbil. "Nemůže jít se mnou Lupin?"


"Remus už tou dobou bude muset být ve škole a nebude mít čas ti dělat privátní eskortu," štěkl po něm Black, což Draca ještě víc podráždilo. Potter eskortu mít mohl, on ne. Nádhera. Ano, věděl, že Potter je ten důležitější, bla bla bla, ale stejně ho to vytáčelo. "A o Rona se nestarej, Molly a Hermiona jej pohlídají."


Ta představa se naopak Dracovi docela líbila, to musel uznat a dokonce mu cukl koutek úst při představě, jak se po něm Weasley snaží skončit a z jedné strany mu přiletí políček od matky a z druhé od Grangerové.


"No, dobře," pokrčil rameny tak nějak lhostejně, očividně neměl moc na výběr…


Black na něj ještě chvíli koukal, jako by se rozmýšlel, zda mu ještě něco říct nebo ne, nakonec ale moc dlouho váhat nemusel, jelikož z přízemí na něj někdo zavolal. A ten někdo byl k Dracově nechuti Potter, který zřejmě právě dorazil.


"Musím jít," cukl sebou Black směrem ke dveřím tak rychle, až to přišlo mladému Malfoyi komické, z celé situace však vnímal především hořkost, jež se mu usadila v hrudníku. Spolkl poznámku o tom, že když páníček na zavolá, tak Black přirozeně musí poslušně přiběhnout, a místo toho jen opět uchopil knihu a předstíral, že se do ní okamžitě začetl. Moc dobře ale věděl, že ačkoliv Black již stál, několik dalších vteřin na něj ještě zíral, než konečně odešel, a zanechal Draca zmateného a osamělého, což už se mladíkovi stalo tolikrát, že by si možná mohl začít na ten pocit zvykat.


Když mu Krátura o chvíli později naservíroval večeři, ani se jí nedotkl. Neměl chuť cokoliv jíst, místo toho se jen válel v posteli a aby neuvažoval o Blackovi, jak by se to jeho totálně šílenému nitru líbilo, tak přemýšlel, jestli hrozba Ronalda Weasleyho je ta, které by se měl obávat. Co až nastoupí do vlaku? Nesejdou se okamžitě všichni jeho spolužáci ze Zmijozelu a nepokusí se jej napadnout rovnou v kupé? Ovládl jej strach při pomyšlení, že nebude mít, kam by utekl, pokud by se tak stalo…


Minimálně by neměl sedět v kupé sám, pomyslel si. To je to nejmenší, co pro sebe může udělat. Netušil, kdo by s ním měl zájem trávit celou cestu, ale doufal, že alespoň někdo se najde, někdo bez přátel, komu tichá společnost nebude vadit. Předpokládal, že se vetře k němu z Havraspáru, jelikož studenti z této koleje mu oproti těm zbylým dvěma přišli jako nejsnesitelnější.


Bylo už po desáté večer, kdy se zezdola ozval jakýsi hluk. Zasedání řádu, z něhož byl pro tentokrát omluven, už dávno skončilo, Potter a jeho banda už se také rozlezli do svých pokojů, přičemž u toho nezapomněli pořádně dupat po schodech, takže Draca napadalo jediné, co by mohlo takový povyk způsobit.


Potichu otevřel dveře pokoje a obezřetně se vydal ke schodům, v mezipatře jej pak původce onoho hluku zastihl. Nezbeda slabě vypískla, na moment se usadila blonďákovi ve vlasech, načež se přesunula na jeho rameno a hlavičkou se otřela o jeho krk.


Draco jako obvykle neměl srdce jí to jakkoliv vyčítat, prostě jen stál a trpěl její projev radosti, že jej zase vidí, dokonce ji prstem hladil, než si všiml postavy, nacházející se ve dveřích do hlavní místnosti. Nebyl nadšený, že ho někdo viděl, jak se mazlí se sovou, spíše však na Molly Weasleyovou vykulil oči, než že by se zamračil.


Hlavou mu vířila jedna a sto myšlenek, jak se má zachovat, co říct, co neříct, nechtěl urazit, nechtěl znít falešně, nechtěl být vysmán…


Už se chystal k útěku, který vyhodnotil jako nejbezpečnější variantu, v prvním kroku mu však zabránila otázka, řečená tak upřímným a dobrosrdečným tónem, až v Dracovi hrklo.


"Nemáš hlad, chlapče?"


Naprosto jednoduchá otázka člověka, kterým před prázdninami spokojeně pohrdal. Nyní ale bylo všechno jinak, nacházel se v odlišné pozici, v odlišném rozpoložení, tak snad proto se nevzmohl na nic jiného, než na prosté zírání na ženu, na matku zabedněnce Weasleyho, která nehledě na jeho vlastní minulost, na fakt, že jí muselo být jasné, jak Malfoyové nad ní i její rodinou ohrnovali nos… Která se na něj dívala beze stopy zášti ve tváři.


Draco, nesmírně zaskočen reakcí paní Weasleyové, váhavě přikývl, jelikož žaludek absenci večeře nejen zaznamenal, ale dokonce proti tomu protestoval, což se blonďákovi už dlouho nestalo. Možná za to mohla nádherná vůně, jež se po schodech linula z kuchyně. Ale vždyť ostatní už určitě večeřet museli…


"Něco ti donesu do pokoje," usmála se na mladého Malfoye a zmizela v hlavním pokoji dříve, než Draco stačil cokoliv říct. V tom se mu znovu připomněla Nezbeda, vypískla a mladík se rozhodl, že ať už mu ta podivná žena něco donese nebo ne, stejně se nahoru vrátí už teď, protože Nezbeda to očividně vyžadovala.


Draco ji v pokoji umístil do klece, kde to stvoření okamžitě začalo zobat, čehož blonďák využil a zavřel jí dvířka. Sovička mu sice vzápětí věnovala poněkud neurčitý výraz, Draco ale neměl na výběr, musel ji tam nechat a pustit ji až po příjezdu do Bradavic. Ten den to holt musí ta neposeda vydržet.


Tiché zaklepání na dveře jej vyrušilo z pozorování, jak se Nezbeda živí. Upřímně jej skutečnost, že mu Molly Weasleyová opravdu donesla jídlo, překvapila, i když mu to slíbila.


"Přinesla jsem ti od každého něco. Snad ti dýňová polévka a zapečené brambory přijdou vhod," oznámil mu, jen co ji Draco pustil dovnitř. Sledoval ji, jak mu položila tác s jídlem na stůl, utřela si ruce do zástěry a s drobným úsměvem se otočila zpět k mladíkovi, který stál jako zařezaný.


"Tak já tě nechám v klidu najíst," přikývla si jen sama pro sebe a prošla kolem Draca, který se konečně přiměl něco říct, přestože sám pořád stěží věřil tomu, kdo se k němu chová tak… hezky.


"Já… děkuju vám," vyhrknul a okamžitě si v duchu vynadal za své nemožné vystupování, nicméně oči té dámy se jen rozzářily dobrotou.


"Rádo se stalo," pronesl a odebrala se po schodech dolů.


Mladík za ní pomalu zavřel dveře, nesmírná radost zaplavila celý jeho organismus, dokonce se mu po tváři rozlil úsměv. Připadal si jako omámený nějakým lektvarem, ale on jen pociťoval obrovskou úlevu. Strašně mu pomohlo, že se k němu někdo zachoval takhle. Dříve by to nepřiznal, a už vůbec by si nenechal nic takového zrovna od někoho z rodiny Weasleyů líbit, jenže doposud mu s výjimkou Lupina, Brumbála a Blacka nikdo nedal najevo, že… alespoň, že se o něj trochu zajímají. Že jej neodepisují pro jeho původ, pro jeho zařazení do Zmijozelu.


Molly Weasleyová mu toho dne dala naději, že opravdu na tuhle stranu může patřit. Že ostatní mohou chtít, aby k nim patřil.


XXXXX


Druhý den ráno se opět strhl v domě pěkný chaos, který Sirius pozoroval z bezpečí kuchyňského koutku. S šálkem čaje sledoval, jak se všichni Weasleyovi překřikují, těžká zavazadla roztahují všude kolem a do toho všeho mňoukala ta Hermionina rezavá potvora. Když se pak strhla hádka právě mezi Hermionou a od chvíle příjezdu naštvaným Ronem, Sirius se rozhodl tuhle společnost potichu opustit a vyhledat Harryho.


Našel jej znovu v místnosti s rodokmenem Blacků, kde seděl na kufru a hleděl na zeď. Sirius zůstal stát ve dveřích, myšlenky se mu rozutekly všude možně, především pak směrem k Jamesovi. Harry mu byl tak strašně podobný… Jen co se na něj ale mladík podíval, Siriusovy vzpomínky se zatoulaly k Lily.


Po celou dobu, co Harryho znal, tak jej obdivoval a jeho respekt k jeho osobě ještě vzrostl v momentě, kdy mu Harry věnoval drobný úsměv a jeho oči zářily sice tichým smutkem, leč zračila se v nich i bezmezná láska.


Ano, Harry se zlobil. Zlobil se, že Malfoy žije s jeho kmotrem, s jeho nejsilnějším pojítkem s rodiči, Remus však udělal dobře, když Harrymu neřekl tak úplně pravdu. Popsal situaci totiž tak, že Sirius se obětoval sdílet čas a prostor se Zmijozelem, protože tušil, že má ještě naději. Že mu chtěl dát šanci, přičemž tak nějak opomněl zmínit, že než se Sirius k onomu udělení šance dostal, nějaká ta voda mezitím uběhla.


Sirius sice chtěl být k Harrymu upřímný, ale bylo mu jasné, že tímto způsobem to jeho kmotřenec lépe zkousne. Zprvu o tom měl pochybnosti, neboť Harry se do jeho domu přiřítil jako povodeň, s ním se nejprve pohádal a pak se zavřel v pokoji, kam se za ním odvážili jít pouze Ron a Hermiona, o pár hodin později se ale k ostatním připojil u večeře a posléze se uchýlil právě do této místnosti, kde jej Sirius našel.


Nenašel ale ublíženého chlapce. Našel pouze mladého muže, jenž celý život přijímal jednu ránu za druhou, a s každou z nich se dokázal smířit. A smířil se i s tím, že jeho kmotr je nyní vázán na jistého Zmijozela. O něco lépe se pak vyrovnal s tím, že jeho noční můry se budou řešit způsobem, kdy se mu Remus bude snažit dostat do hlavy… Pořád lepší, než kdyby mu tam šmejdil Srabus, v tom se s Harrym shodli.


"Uvidíme se o Vánocích?" zeptal se Harry.


"Budu rád, když přijedeš," přikývl Sirius s úsměvem.


"Malfoy tady ale bude taky, že?" pronesl Harry s nádechem trpkosti v hlase.


"Když bude chtít, nemůžu mu bránit v tom, aby přijel," odpověděl starší muž a posadil se k Harrymu na kufr, dlaň mu položil na rameno. "Harry, v žádném případě tě nikdo nebude nutit, abyste byli přáteli. Jen ho nějak… toleruj."


"Nevím, jestli on dokáže tolerovat mně."


Sirius si tiše povzdechl. Možná nebylo od věci, aby ty dva si spolu nechali promluvit, ale… Netušil, jak to mohlo dopadnout a aby byl k sobě upřímný, nechtěl do tak nepříjemné situace poslat ani Harryho, ani Malfoye.


"Harry, Malfoy tě sám od sebe nenapadne," snažil se říct co nejpřesvědčivěji. "To bych mu pak dal za uši!" dodal, snaže se Harryho pobavit, což se mu alespoň trochu povedlo, jelikož mu mladík věnoval další úsměv, a když se oba postavili, krátce jej objal. Sirius si zas a znovu uvědomil, jak moc má toho kluka rád, jak moc by s ním chtěl strávit více času, než jim zatím bylo dopřáno.


Poslal Harryho za Weasleyovými a sám se vydal po schodech nahoru, aby mohl z domu vypakovat i Malfoye. Když nad tím včera večer uvažoval, došlo mu, že mu bude chybět jeho společnost. Vytvořili si určitou rutinu, která snad vyhovovala jim oběma… Jednoduše si Sirius zvykl na lidskou společnost a představa, jak osamělý v následujících měsících zase bude, se mu ani náhodou nelíbila.


Stejně ale pochyboval, že Malfoy v Bradavicích vydrží dlouho. Brumbál to možná bral na lehkou váhu, jenže Zmijozelové, inklinující k Voldemortovi, určitě nebudou z přítomnosti někoho jako Malfoy nadšení a dříve či později mu to dají najevo.

Když pak po zaklepání vstoupil do mladíkova pokoje, místo zbytečný otázek se rozhodl jít přímo k věci.


"Buď ostražitý, Malfoyi. Znáš své spolužáky a víš, čeho jsou schopní, takže se prosím drž svých zvyklostí, a když pojmeš podezření, okamžitě je napráskej komukoliv z profesorů, je to jasné?" vyštěkl na něj okamžitě, až Malfoy překvapeně zamrkal, s ironickým cuknutím rtů ale přikývl. "Co se šklebíš? Máš snad pocit, že ti nic nehrozí?"


"Ne, Blacku, mám ale obavy, že se o něco pokusí už ve vlaku, což mám žalovat komu?" otázal se blonďák, který se sice nadále šklebil, mluvil však vážně.


"Tak si sedni k někomu, u koho si budeš jistý, že tě neuřkne. Je někdo takový?" zapochyboval Black.


"Někdo se najde," pokrčil Draco rameny. "Nikomu z Havraspáru jsem nikdy nic neudělal. S nimi bych měl být v bezpečí."


"Dobře," přikývl Black. "Tak padej dolů, ať na tebe nemusí čekat."


Malfoy si dopnul kabát, pohledem přejel všechna svá zavazadla a postupně je zmenšil, pouze klec s Nezbedou ponechal samozřejmě v původní velikosti, uchopil ji a chystal se odejít, nicméně na pár vteřin se zastavil přímo před Blackem.

V tu chvíli se rozhostilo napjaté ticho, hleděli si do očí a ani jeden nevěděl, co říct. Malfoy přemýšlel, jestli má Blackovi poděkovat, jestli to druhý muž přijme, a jestli je to dostačující, protože… Ne, nad tím nesmí přemýšlet, přikázal si mladík, ujistil se, že se tváří klidně, a prostě natáhl ruku.


Tím nemohl nic zkazit. Ale ani získat, jak mu napověděl posměšně vnitřní hlas.


Black rovněž neměl ponětí, jestli se má nějak s Malfoyem rozloučit, přeci jen jejich vztah se bouřlivě přeléval od toleranci k nenávisti přes usmiřování až k něčemu zvláštnímu, co ani on sám nevěděl, jak přesně uchopit. Malfoy pro něj už nebyl otravným břemenem, jehož odjezd by s radostí uvítal, ovšem ani nebyli tak daleko, aby se… objali? Ne, to určitě ne, proto Sirius po krátkém zaváhání přijal nabízenou dlaň a pevně ji stisknul.


"Hodně štěstí," řekl tiše a myslel to upřímně. Mladík ho bude potřebovat.


Draco přikývnul, naposled se zahleděl do Blackovy tváře a bez dalších slov se vydal do přízemí, kde jak zjistil, mu Molly Weasleyová opět vyšla vstříc. Poslala své potomstvo, Pottera a Grangerovou napřed, poté se sama přenesla společně s Dracem, který jí chtěl ihned po přistání poděkovat a jít vlastní cestou, paní Weasleyová jej ale chytla za rameno a držel jej u sebe, dokud se nedostali až na nástupiště.


"Když Brumbál na tvou bezpečnost zapomíná, já to nedopustím," řekla si jako by pro sebe, když se rozhlížela za účelem opětovného nalezení své rodiny.


Draco vedle ní nejistě postával, opět zaskočen chováním této ženy. Jeho matka by nejspíše nikdy nic takového neudělala.


Jakmile Molly zrzavou skupiny zahlédla, spokojeně se usmála a otočil se k Dracovi.


"Kdybych byla na zasedání řádu, když tě přijali, tak bych to nikdy nedovolila, protože jsi příliš mladý a už tak v pořádném nebezpečí," zavrtěla hlavou a natáhla ruce, aby Dracovi upravila límeček, nakonec si ale uvědomila, kdo před ní stojí, a s omluvným úsměvem paže spustila, přesto alespoň znovu sevřel mladíkovo rameno. "Kdybys cokoliv potřeboval, obrať se na Hermionu. Ta dívka má srdce ze zlata a dokáže vždy poradit."


"Děkuji vám," přikývl Draco, neschopen říci nic jiného, jak moc jej dobrota a důvěřivost dámy před ním zasahovala. Neznal takové chování, nevěděl, jak na ně reagovat, jak… jak dostatečně vyjádřit vděk. Ano, vděk, a nikoliv podráždění, že si někdo myslí, že něco nezvládne sám.


Už mu stačilo dojít, že v tomhle světě neměl šanci uspět sám.


Za pár vteřin Molly zamířila ke své rodině a Draca nechala samotného, což ten využil k tomu, aby nastoupil do vlaku a našel si vhodné kupé. Jenže zatím všechna zela prázdnotou, a tak se rezignovaně v jednom z nich usadil s myšlenkou, že se později přestěhuje, pokud si k němu někdo jakž takž důvěryhodný nesedne.


A měl štěstí. Od Lenky Láskorádové vskutku žádný podraz čekat nemohl.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 7. ledna 2018 v 20:33 | Reagovat

Docela mi je Draca lítí povídka je moc pěkně napsaná. :-D  :-)

2 káťa káťa | Úterý v 19:53 | Reagovat

Molly Weasley! *_* Tak to je ovšem parádní =))
Měla jsem čekat, že tady dostane prostor (a jakým způsobem!), ale ne... já mám někdy děsně dlouhý vedení. Po všem, co jsem tady přečetla, mě asi nemělo překvapit, že se tu objeví, ale stalo se, no =D

"Nemáš hlad, chlapče?"

Já se do toho tak ponořila, že mě to trochu dojalo. A pak je chvíli klid, všichni balí, Sirius se loučí s Harrym, Sirius se loučí s Dracem... pohoda... a zase Molly! a zase naprosto jednoznačně válí =D

Ono je to asi dost subjektivní, ale když ona je úžasná postava (a tvým psaním ani trochu nepozbyla), takže mi tak trochu zastínila všechno, co se dělo okolo. Takže jsem málem přehlídla, že si k mladému Malfoyovi přisedla LENKA???

Já tuhle povídku žeru =D

(normálně úplně stejně jako tvoje Sokol/Chmela porno)  -- a za tu poslední větu se stydím, ale nenaděláš nic... =D =D

3 majuar majuar | Středa v 11:32 | Reagovat

[2]: Mám strašnou radost, že tě zapojení Molly potěšilo, já ji mám hrozně ráda a nemohla jsem si ji odpustit :D :) Děkuju za další krásný komentář, opět mě ujistil v tom, že... že to prostě má cenu psát, díky :) A ano, Sokol/Chmela porno... no... Za sebe mohu říct, že tomu nejde odolat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama