Leden 2018

Večer s kapitánem (Kirkem, nikoliv Morganem)

29. ledna 2018 v 11:23 | Archea Majuar
Večer s kapitánem (Kirkem, nikoliv Morganem)

Fandom: Star Trek AOS

Pairing: James T. Kirk/Leonard "Bones" McCoy/Pavel Chekov

Warning: +18, pwp

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po dlooooouhé době volné pokračování povídky Ruský standart Pavla Chekova :D Opět je to pwp prasárna s náznaky humoru, takže přeji příjemnou zábavu :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin, káti a Denice :)


Těsně před devátou hodinou večerní vstoupil navigátor Pavel Chekov do kajuty svého kapitána. Chodíval zde poměrně často společně s doktorem McCoyem a nutno říci, že si společně strávené večery, noci a i rána naprosto užíval. Líbilo se mu, jak s ním zacházeli a jak se k němu chovali. Se vším všudy.

Dnešek byl ale přeci jen jiný, jelikož doktor byl nabručenější a rozmrzelejší než obvykle. Chekov se neptal proč, mohlo za tím být prakticky cokoliv, neboť kapitán Kirk uměl svého přítele rozladit takřka na požádání. Atmosféra v kajutě však nebyla až tak napnutá, aby se navigátor zalekl, proto doktora mile pozdravil, zamířil ale rovnou ke kapitánovi. Zatímco McCoy seděl v křesle způsobně a zcela zaujatě si četl, takže Chekovovi pouze na pozdrav přikývnul, Jim se ve svém křesle rozvaloval, jednu nohu na opěradle, druhou zkroucenu pod sebou, přičemž si rovněž něco pročítal, na regule Flotily to ale nevypadalo, jelikož se poťouchle šklebil.

"Chekove, rád vás vidím," věnoval kapitán další úsměv navigátorovi, který se zastavil před ním a vypadal vyloženě nejistě. "Dnes je to zřejmě jen na nás, neboť pan doktor se rozhodl trucovat."

Z místa, kde se nacházel doktor McCoy, se ozvalo odfrknutí, které Jim okázaleignoroval, odložil tablet a posadil se v křesle tak, jak by se pravděpodobně mělo, následně ale roztáhl nohy způsobem, který nebyl nic víc než vyzývavý.
Chekov okamžitě pocítil záchvěv vzrušení v podbřišku, oči spojil s těmi nádherně modrými, jejichž pohled byl výmluvný.

Mladík polknul sliny, nahromaděné v ústech, načež před svým kapitánem pokleknul a bez dalšího ujišťování zaujal pozici mezi stehny druhého muže, po kterých jej dlaněmi pohladil, sklouznul na jejich vnitřní stranu a k uším mu dolehlo spokojené zamručení. Chekova to jen povzbudilo, v následujícím momentě prostě jen zabořil tvář přímo do rozkroku kapitána Kirka, nasál vůni a výraz se mu změnil na blažený, když uslyšel další zvuk z hrdla staršího muže. Netušil, jestli to může kapitán cítit, přesto otevřel ústa a přes tvrdnoucí délku jimi přejel, vlhčil slinami černou látku a touha dotknout se přímo kapitánova penisu v něm rostla, stávala se téměř neúnosnou, potřeboval jeho vůni intenzivněji, potřeboval tu tvrdost v ústech, chtěl ho ochutnat, chtěl ho potěšit…

Chekov pevně chytil Kirka za stehna, když ten se už nyní snažil přirážet, jeho dech těžknul.

"Vždy tak nedočkavý, pane Chekove," poznamenal pobaveně a zadýchaně Kirk, jakmile navigátor podlehl nutkání zbavit druhého muže oblečení a snažil se mu sundat kalhoty. Kirk se ochotně nadzvedl, načež zůstal sedět v křesle pouze ve svrchním dílu uniformy.

Chekov chvíli překvapeně hleděl do kapitánových slabin, jelikož nečekal, že pod kalhotami nic nemá, zaskočil jej ten okamžitý pohled na erekci svého kapitána, zaskočilo jej, jak je na špičce vlhký a silná vůně jej udeřila do nosu. Opět polknul a vzhlédl k modrým očím, v nichž to doslova jiskřilo. Než se mladík stačil vzpamatovat, Kirk se k němu sklonil, nejprve mu přetáhl svetr i tričko přes hlavu, poté se zaměřil na rudé rty svého navigátora, jenž mu náruživě vyšel vstříc, hladově líbal staršího muže, dlaněmi se přitom již věnoval jeho vzrušení a nemohl se dočkat, až využije svá ústa k tomu, k čemu je využíval nejraději.

Kirk se schválně znovu na křesle rozvalil, nohy od sebe, co nejvíce to šlo, a to nejen proto, aby měl Chekov dobrý přístup, ale především to dělal pro Kostrův dobrý výhled. Seděl šikmo k němu, takže si mohl být zcela jistý, že trucující Kostra se bez problémů může z poza okraje knihy dívat přímo na Chekovovu práci v jeho rozkroku. Nevěděl, co může taková situace přinést, ale strašně, strašně moc byl zvědavý. A nadržený. A s každým Chekovovým pohybem jazyku byl nadrženější stále víc a víc a…

Pokojem se rozlehlo hlasité, nadšením přesycené zasténání, když se nasliněný prst mladého navigátora octl v oblasti vstupu do kapitánova těla.

XXXXX

Velevážný doktor McCoy se nechtěl dívat. Chtěl trucovat, chtěl dát Jimovi najevo, že jej nějakými obscénnostmi nezíská, leč opak byl pravdou. Jim se dnes choval jako prvotřídní, nenasytná děvka, čemuž doktor neuměl odolat. Jen co Chekov zabořil hlavu do Jimova rozkroku, Kostrovi utíkaly k tomu výjevu před ním oči, jeho pozornost si pak dvojice cele přivlastnila, jakmile Jim mladíka zbavil uniformy, políbil jej a Chekov dokonale zakňučel poté, co mu Jim stiskl na sto procent tvrdý rozkrok.

Zpoza knihy na ně hleděl, situací zaujatá erekce mu napínala kalhoty, a sám měl potíže se uhlídat, aby nezasténal, když se Chekov začal věnovat Jimovu penisu s takovou chutí a entuziasmem, jako by nic na světě nedělal raději. A Jim…

Ten zpropadený parchant, prolétlo doktorovi hlavou. Jeho vzrušení volalo stále neodbytněji po doteku, potřeboval se o třít, potřeboval prostě něco udělat, nemohl na ně jen zírat, nebo se zblázní. Přesto neudělal nic, nesměl dát Jimovi najevo, že ho dostal, protože… protože přesně to se dělo, Jim se válel na křesle, sténal jako nejlevnější děvka v galaxii, nechal se od Chekova kouřit, hlavu zakloněnou, načež se mu tvář stáhla překvapením a slastí, když jak si doktor stačil povšimnout, mu mladík prstem přejel po vstupu.

Kostru polila horká vlna při tom pohledu na Jima, jak okamžitě vyšel Pavlově ruce vstříc, jak okamžitě chtěl víc, jak… jak na moment Chekova odstrčil, bůhví odkud vytáhl lubrikant a vtisknul ho mladíkovi do dlaně.

Knížku doktor už vůbec nevnímal, fascinovaně zíral na Jima, který evidentně schválně vydával zvuk při každém minimálním doteku, jenž mu Chekov věnoval, kroutil se, nechal se dál laskat a roztahovat, načež se Kostra se přistihl, že zatímco těká pohledem mezi Jimovou tváří a otvorem, jenž se stahoval kolem Chekovových prstů, tak sám má dlaň v kalhotách a navzdory svému přesvědčení se hladí, zlost na sebe však neměla dlouhého trvání, neboť Jimovy steny a chuť být pořádně protažen jej příliš pohltila.

Uniforma se mu lepila k tělu, jaké mu bylo horko, touha po tom těle, po Jimově těle, jež se před ním kroutilo, rostla společně s chutí mu tohle mučení vrátit, ojet ho pořádně tvrdě, že si týden nesedne, že si zapamatuje, že doktorovi se do stetoskopu nefouká, že… Chtěl ho slyšet pod sebou sténat a prosit a křičet…

Polknul a zatnul zuby, nesměl se udělat už teď, nejprve potřeboval Jima dostat do svých spárů. Nutno říci, že nepřemýšlel dlouho, jak to udělat. Věděl, co Pavlovi slíbit, aby mu Jima přenechal. Věděl moc dobře, co mladičký navigátor neodmítne, což se pokusil nějak zformulovat do slov, knihu takřka odhodil stranou a přemístil se na kolena vedle Chekova, kde mu svůj plán zašeptal. Možná by pochyboval, že v pozici, v níž se před Jimem nacházel, nebude Pavel schopen vnímat, co mu doktor říká, nicméně ten si byl pochopením ze strany Chekova jistý v momentě, kdy se navigátor zachvěl a následně k němu upřel zamžené oči.

"Je jen váš, pane," vydechl skrze rudé rty, na nichž vzápětí spočinul McCoyův zrak. Neodolal, položil dlaně na jeho líce a přitáhl si jej k polibku, něžně polaskal jeho ústa jazykem, vklouzl do nich a vůbec chtěl alespoň takhle vyjádřit Chekovovi vděk, že mu dovolí si toho bastarda vzít. Samozřejmě za slib, který doktor v nejbližších dnech velmi rád splní.

Jim se mezitím stihl vzpamatovat, najednou se mu nikdo nevěnoval, a musel se přesvědčit proč, po tváři se mu však rozlil samolibý úsměv, když zjistil, že doktor klečí na podlaze vedle Chekova a pomalu ho líbá. Nebýt ve stavu, kdy by za cokoliv v sobě upsal duši ďáblu, užíval by si ten výhled ještě více, nebyl ale odkázán k dlouhému čekání, neboť Kostra se brzy od Chekova odtrhl a bez jakéhokoliv varování chytil Kirka za paží, vytáhl na nohy a po sotva dvou krocích odhodil na postel.
Doktorovi stačilo vidět, jak spokojeně se Jim culí, a jeho míra nadrženosti jen vzrůstala. Musel mu smazat ten úšklebek z tváře. Snad v rekordním čase ze sebe stáhnul kalhoty, vlezl si na postel a… Zavrčel.

Jim si zřejmě naplánoval i tohle, jako by tušil, že Kostra neodolá, protože jakmile se doktor octl na matraci, mladší muž se okamžitě umístil na břicho a vystrčil zadek do vzduchu. Nestydatě se mu nabízel.

A Kostra se necítil na to, aby odmítl. Doslova viděl, jak se Jimův otvor svírá, ale nemá kolem čeho. V rozkroku mu cuklo. Dopřál si jeden dotek dlaní a dál už na nic nečekal, nasměroval se dovnitř a jedním pohybem do toho krásně roztaženého zadku zajel, tělem se mu prohnal adrenalin, Jim pod ním spokojeně zasténal.

"Věděl jsem, že neodoláš," neodpustil si Kirk, u něhož si byl Kostra docela jistý, že kdyby mohl, tak by právě předl. Přední část těla měl vraženou do polštářů, mezi lopatkami doktorovu ruku, aby se nemohl hýbat, a jeho penis vražený hluboko v sobě. Těžko mohl být šťastnější.

Další slova už Kirk nevyprodukoval, na Kostrovo tempo, jež nasadil, reagoval už jen steny, slastnými či frustrovanými, jelikož se nacházel jako v pasti, nemohl vycházet staršímu muži vstříc, Kostrovy ruce jej držely na místě, přičemž doktor se kochal při pohledu na Jima, jak se chvěje vypětím, jak se mu na těle perlí pot a jak chtě nechtě musí snášet jeho přírazy, jak je mu vydaný na milost.

K ještě surovějším výpadům jej nutila ta myšlenka, že Jim mu chce být vydán na pospas, jelikož ruce mohl mít úplně volně, ale schválně je měl pod polštářem, schválně si na nich ležel, aby pro sebe nemohl nic udělat, což Kostra uměl dokonale ocenit, jelikož právě teď nepotřeboval, aby se Jim udělal. Zasloužil si ještě trpět.

Pevně ho pod sebou držel, zajížděl hluboko do něj, užíval si, jak je horký, jak ho krásně svírá, jak si přesně tohle zaslouží, jak nádherně Jim sténá, jak prosí, aby se ho dotknul… Jenže na to už byl doktor příliš blízko, zběsile šukal mladšího muže, hnal se za vrcholem a s hrdelním zavrčením se udělal do toho perfektního těla, jež se mu tak ochotně nabízelo.

"Moc příjemné, Jime, děkuji," pronesl, jakmile se z plných plic nadechl, tělem mu kolovalo uspokojení a únava. Rozhlédl se kolem, aby našel Chekova, který seděl v křesle a s rukou, pohybující se v odhalených slabinách, je doslova hltal očima.

McCoy mu pokynul, aby se přesunul k nim, načež se posadil vedle Jim a za vlasy mu zvedl hlavu.

"Neboj, já jsem na tebe nezapomněl, ale víš, Jime, jakožto kapitán bys měl jít své posádce příkladem a ukázat jim, že umíš splácet své dluhy," podotknul doktor, úšklebek se mu mihnul tváří, když Ji nasadil nechápavý výraz. "Pane Chekove, pojďte sem, prosím."

Kostra s potěšením koukal, jak se mladý navigátor usazuje na matraci, líce růžové, zorničky rozšířené a erekci čekající, až se jí bude někdo věnovat. A on moc dobře věděl, kdo se jí bude věnovat. Pomohl Jimovi se nasměrovat nad Chekova, načež mu hlavu prakticky vrazil do jeho klína.

"Snaž se, Jime, pan Chekov si to zaslouží," pohladil ještě Jima po vlasech, poté se opět pohledem pokochal nad Pavlovým výrazem, jenže zrcadlil slast z Jimovy práce, jen co se jejich kapitán dal do práce.

Chekov si zkousl ret a zaklonil hlavu, podpíral se rukama, aby nepadl na záda. Doktor opět neodolal, přiblížil se k tomu běžně nevinně vypadajícímu mladíkovi, umístil dlaň na jeho tvář a jemně jej políbil, polibek to byl pomalý v kontrastu s tím, s jakou razancí vzápětí vrazil trojici prstů do Jimova otvoru, jehož majitel mu konečně mohl vycházet vstříc. Kostra si sice při tom téměř vykloubil rameno, ale co by pro Jima neudělal, že.

Na nic moc víc se však kapitán Kirk nevzmohl, snažil se poskytovat Chekovovi to nejlepší ze svého umění, sál jej, lízal, nutil se chvět a sténat, přičemž sám tlumeně kňučel, jak ho Kostra dál roztahoval prsty. Nesmírně rád by měl v sobě něco většího a delšího, přišlo mu, že vychází vstříc takřka ničemu, přesto nedokázal své boky zastavit, zvláště pak v momentě, kdy se Kostra konečně uráčil dotknout jeho erekce, nyní už takřka bolestivé, prahnul po uvolnění, prahnul po všem, co mu byl Kostra ochoten dát.

Navzdory tomu se dál věnoval jejich navigátorovi, protože cítil, že je blízko, chtěl ho dovést na vrchol, chtěl mu dopřát potěšení, a proto ho vytrvale sál i poté, co ho Kostra konečně začal pořádně honit a co se Chekov prohnul v zádech a vrazil mu svou tvrdost skoro až do krku. Přes to všechno držel, spolknul, co mu Chekov dal, a vzápětí se sám nekontrolovatelně roztřásl, jak se jeho vlastní orgasmus blížil, Kostrova ruka na jeho vzrušení jej doháněla k šílenství, věděl… věděl, že se udělá právě teď s jeho prsty hluboko v zadku a Chekovovým penisem v ústech.

Bylo mu nádherně, když se zoufalým stenem přirazil do Kostrovy dlaně, vystříknul na ni a na prostěradlo dávku spermatu, svaly se mu stáhly v křeči, svíral prsty svého přítele v sobě, euforie zalila celé jeho tělo.

Než se přiměl jakkoliv reagovat, Chekov se stáhnul a Kostra ho pohladil ve vlasech.

"Je vám jasné, že svého kapitána jednou zabijete, že ano?" zamumlal, když se snažil rozbolavělé tělo přemluvit ke spolupráci. Nakonec se mu povedlo alespoň přetočit na záda, načež nad sebou spatřil vyzubeného Chekova a ruku se sklenicí vody.

"Osobně tě vlastnoručně uškrtím, jestli mi ještě jednou foukneš do stetoskopu," opáčil Kostra, když si od něj Jim sklenici převzal a do dna ji vypil. "Idiote," neodpustil si ještě.

"Taky tě mám rád," zazubil se na něj Kirk a poté přesunul pohled na Chekova, "A vás také, pane Chekove."
Kostra si odfrkl.

"Vážně si nechcete tykat? Mám takový pocit, že je to v posteli vhodnější, ale samozřejmě nejsem expert na vztahy, že," poznamenal ironií prodchnutým hlasem.

"Ne, ne, takhle je to dobré," vyhrkl Chekov tak rychle, až se na něj oba starší muži překvapeně a pobaveně zároveň podívali.

Navigátor zrudl a sklopil pohled.

"Panu Chekovovi se zřejmě líbí představa, že kouří a je kouřen samotným kapitánem hvězdné lodi Enterpise, tedy svým nadřízeným, nemám pravdu?" zeptal se s jiskrami v očích Jim, který se začal vyloženě křenit, jakmile k němu navigátor pomalu vzhlédl a váhavě přikývnul.

"Vy jste jeden horší než druhý," zavrtěl Kostra hlavou, dál se v tom ale nimrat nehodlal a položil se na posteli na záda. Ve chvíli, kdy se k němu z jedné strany Jim a druhé Pavel přitulili, mu už opravdu bylo jedno, jestli se ti dva titulují křestními jmény, příjmeními, či jestli chce Chekov jejich submisivního kapitána oslovovat Sultáne Sulejmánský.

19. Byli jste někdy ve Stockholmu?

21. ledna 2018 v 18:57 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
19. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Bude drama? No... trošku :D Enjoy!

Za komentáře děkuji káti, Davanity a Karin :)


Školní rok se z Dracova pohledu rozběhl bez větších zádrhelů. Změnou pro něj přirozeně bylo, že s ním nikdo nechtěl mít nic společného, ale vzhledem k tomu, že čekal kletbu od každého druhého člověka, co kolem něj prošel, tak mu to docela vyhovovalo. Omezil se pouze na pozdravy Lenky, která k němu očividně ve vlaku pojala sympatie, a kdykoliv se na chodbě střetli, dívka se na něj mile usmála, popř. čas od času narazila na Adriana Puceyho, jemuž opětoval alespoň pokývnutí. Draco sice předpokládal, že se o dva roky starší student do Bradavic nevrátí a někde se ukryje se svými rodiči, kdoví ale jak to nakonec s Brumbálem jeho rodina vyřešila.


Snažil se soustředit na školu, na dobré výsledky a byl spokojený s tím, jak se mu už od počátku dařilo. Nikdy by navíc ani nepočítal s tím, že si oblíbí Lupina jako profesora, respektive vůbec předmět, kterému je učil.


Obrana proti černé magii se stala časem, kdy se Lupin věnoval jak tématům v učebnici, tedy informováním studentů ohledně všelijakých tvorů, kteří v kouzelnickém světě žili, tak také dbal na to, aby se každý jeden žák naučil alespoň solidnímu Protegu.


První hodina byla poněkud rozpačitá, jelikož Draco se necítil příliš poctěn, když si jej Lupin vybral, aby s ním studentům ukázal, jak má správné Protego vypadat. Mladý Zmijozel věděl, že zvládne kouzlo spolehlivě, nicméně se nebyl jist, jak se bude Lupin dívat na jeho postoj, který mu pomohl jaksi vytvořit Black. K Dracově překvapení ale Lupin nehnul ani brvou, když spatřil, jakým způsobem se mladík postavil, počkal, až na něj Draco kývne a seslal na něj Expelliermus, jenž Zmijozel hravě odrazil.


Po krátké demonstraci se Lupin rozhodl, že Draco je, co se týče Protega, dostatečně schopný, aby pomohl svým spolužákům, přičemž blonďák… Nedokázal si moc dobře představit, že by jeho pomoc kdokoliv uvítal, leč pár lidí se opravdu našlo, a tak se Draco octl v pozici, kdy mu hlavou rezonovala Blackova slova, jež opakoval třem Havraspárcům. Uvědomoval si, že v tomhle měl docela štěstí, protože kdyby měli Obranu společně s Nebelvírem, nejspíše by po jeho pomoci ani pes neštěknul.


Podobně probíhaly i další hodiny s Lupinem s výjimkou jedné, během níž za zřejmě na měsíček vyjícího profesora zaskakoval profesor Snape. Ohledně něj měl Draco obavy, jak se k němu nyní bude chovat, a ani po třech týdnech si moc nebyl jistý, co se děje, protože Snape jej okázale ignoroval. Prostě jako by ve třídě nebyl, o čemž Draco nevěděl, co si má myslet, ale přišlo mu to pořád lepší, než kdyby po něm šlehal nenávistné pohledy, kterých si dost užil od zmijozelských spolužáků a Weasleyho, Potter se mu vyhýbal jak pohledem, tak celkově.


S blížícím se říjnem se Draco zapsal do Lupinovy skupiny pro studenty, kteří měli zájem se vzdělat v útočných kouzlech, ačkoliv ústa se mu zkřivila, když přemýšlel nad tím, že během hodin bude opět muset čelit triu Potter - Weasley - Grangerová a vůbec spoustě otravných Nebelvírů, nicméně chtěl se něčemu naučit, tak bude muset trpět.


Pár dní před první lekcí obdržel dopis od Blacka. Rychle jej ve Velké síni schoval pod hábit, podrbal Nezbedu a odebral se do své komnaty, aby si psaní přečetl. Ruce se mu třásly, když otvíral obálku, žaludek měl sevřený, neboť… Stýskalo se mu a opravdu si myslel, že od Blacka celý rok neuslyší ani slovo, ale když se začetl do řádek, na tváři se mu objevil malý úsměv.


Tichý hlásek mu sice napovídal, že není dobře, aby Black přesně věděl, co se mladíkovi honí hlavou, jenže Nebelvír mu v dopise říkal přesně to, co Draco potřeboval slyšet.


Pochybuju, že tam jsou z tebe nadšení, dokážu si představit, jak se všichni Zmijozelové kysele šklebí, ale věřím, že se s tím nějak vypořádáš. Když si na tebe něco zkusí, tak jim ukaž, co umíš. Ještě se budou divit.

Mimochodem, kdyby se u tebe Nezbeda náhodou nudila, pošli ji za mnou.


Draco opravdu nečekal, že by mu Black psal sáhodlouhé romány, jak mu chybí společnost, ale už to, že si na něj vzpomněl, prostě mladíkovi zvedlo náladu, protože na hradě čelil pouze nenávisti či lhostejnosti.


Jakž takž v dobrém rozmaru vydržel až do středečního večera, kdy se společně s asi dalšími padesáti lidmi sešel ve Velké síni. Stoly zde byly uloženy u stěn, podobně jako tomu bylo u Blacka doma, když cvičili, studenti postávali v hloučcích, dokud o sobě nedal vědět profesor Lupin tím, že seslal na všechny v místnosti konfety. Draco protočil oči.


"Vítám vás na úvodní hodině Útočných kouzel, ale velmi rád bych hned na začátek zklamal, jelikož nejprve se zaměříme na kouzlo, které spadá do jiné kategorie. Je velmi náročné, ale domnívám se, že někdy je před tím, než se pustíte s kýmkoliv do boje, dobré umět si zavolat o pomoc, nemyslíte?" rozhlédl se po přítomných ze své pozice na pódiu, přičemž Draco měl pocit, že Lupin vypadá nervózně. Asi nečekal takovou účast, pomyslel si mladík a rovněž se podíval kolem sebe, aby zjistil celkem předvídatelnou informaci, že se v jeho blízkosti nenachází žádný Zmijozel.


"Jde o kouzlo Expecto Patronum, které sice v první řadě odhání mozkomory, ale při vyčarování finální podoby, můžete po Patronovi poslat zprávu," objasnil všem Lupin, v Dracovi by se v tu chvíli krve nedořezal.


Patronovo zaklínadlo… Dlaně se mu zpotily při představě, že jako jediný ze všech přítomných nebude schopen Patrona vykouzlit. Zkoušel to, kolikrát jen to zkoušel, ale jako by mu tohle kouzlo nebylo souzeno. Napůl ucha pak poslouchal zbytek Lupinova proslovu, pořádně zachytil až jen pokyn, aby se rozdělili do skupinek, mezi nimiž se bude profesor pohybovat a pomáhat jim.


"Draco," ozvalo se za blonďákem nejistě. Otočil se, aby za sebou spatřil tvář Adriana Puceyho. "Draco, myslíš, že bych se mohl k tobě připojit?"


Mladý Malfoy se nevzmohl na nic jiného než přikývnutí, za což si však vysloužil letmý úsměv již dospělého mladíka. Draco si v tu chvíli nebyl jist, jestli se mu vibrace podbřiškem rozlily kvůli tomu, že byl prostě rád, že nebude muset celou hodit trávit sám, nebo kvůli tomu úsměvu… Jako ve snu následoval Adriana někam, kde budou mít trochu více místa, načež se mu do cestě přimotala na strop hledící Lenka.


Draco si tiše povzdechl. Že by na něj Brumbál, Black a Lupin měli až takový vliv, že se rozhodl soucítit s lidmi, o které by si dříve ani koště neopřel? A nešlo jen o soucit, ale i o jakési sympatie, protože dívka jej jednoduše neodsuzovala a v jejích očích se zračila dobrota a důvěra.


Pucey se sice tvářil zaskočeně, když Draco nic nenamítal proti tomu, aby se Lenka postavila k nim, sám ale rovněž neřekl půl slova. Mladý Malfoy si raději ani nepředstavoval, jak musí tahle jejich roztodivná trojice vypadat.


S určitou nelibostí a chvilkami až nutkáním vrhnout pak pozoroval, jak Lupin požádal Pottera, aby všem předvedl svého Patrona, jímž byl nádherný, stříbřitý jelen. Co bude asi jeho Patron, prolétlo Dracovi hlavou, přičemž podobně jako už několikrát zadoufal, že to bude něco majestátního.


"Prohledejte svou mysl a prožijte naplno tu nejšťastnější vzpomínku, kterou najdete. Nechte se jí prostoupit, nechte ji vás zcela pohltit," nesla se Lupinova slova sálem, "a proneste zaklínadlo Expecto Patronum."


Následující půlhodinu se Draco marně snažil, ať vystřídal několik vzpomínek, žádná nebyla dostatečně silná, aby… Počkat!

Dracovy jinak bledé tváře pokryl jemný odstín růžové, když ho napadlo, že možná jedna, jedna vzpomínka, by mohla být tou pravou. Neměl nic společného s jeho rodiči ani tím dokonalým pocitem, když Weasley žral slimáky. Týkala se…


Draco namáhavě polknul, srdce mu zběsile bušilo, jakmile si připustil, že vzpomínka na to, jak jej Black téměř objímal, jak se sám o něj opíral… Možná právě tohle by mu mohlo pomoci vyvolat Patrona.


Jejich hodina už se chýlila ke konci, někteří studenti dokonce už odešli, k nim ale Lupin dorazil až jako k posledním. Lence se už dávno nad hlavou proháněl malý zajíc, Pucey se vzmohl alespoň na štít, načež z Dracovy hůlky vytryskly stříbřité jiskry v momentě, kdy se Lupin otočil k němu.


Mladý Zmijozel užasle zíral, ani si nevšiml, že se profesor přesunul vedle něj, a když mu ten poklepal na rameno, Draco téměř nadskočil.


"Pěkné," pochválil jej Lupin.


"To bylo poprvé, co se mi to povedlo," neovládl se mladík a uniklo mu doznání, že doposud byl ohledně Patronova Zaklínadla marný.


"Už jsi ho někdy zkoušel?" zajímal se Lupin, zatímco zareagoval na rozloučení ze strany Lenky a Puceyho.


"Ano," nepopřel Draco, nic víc však dodávat nechtěl, nicméně pod Lupinovým mírným pohledem dodal: "Ale vůbec mi to nešlo... I teď byli skoro všichni lepší než já."


"Jde především o to, abys zvolil správnou, šťastnou vzpomínku. Pro někoho snadný úkol, pro někoho takřka nesplnitelný," ujistil jej Lupin. "Nicméně i tahle, kterou sis vybral nyní, je příliš slabá. Možná s ní jednou zvládneš vykouzlit štít, ale k finální podobě Patrona potřebuješ silnější vzpomínku."


To Draca dvakrát nepotěšilo. Neměl žádnou šťastnější, krásnější…


"Možná tě taková vzpomínka ale teprve čeká," ozval se znovu profesor, na rtech mu pohrával jemný úsměv. "Čekají nás zlé časy, ale štěstí kvete i v nich."


S tím Draca nechal o samotě a začal vracet stoly na původní místo, načež se mladík zamyšleně odebral do svého pokoje. Možná měl Lupin pravdu. Sice se mu to nezdálo příliš pravděpodobné s Pánem Zla na vzestupu a jeho rodiči na útěku, ale… kdoví. S Blackem to zpočátku také vypadalo děsivě, ale dokázali se dostat do stádia, kdy se respektovali.


Dracovi opět mírně zrudly tváře, jak se zastyděl.


Respektovali…


Kdyby měl být k sobě zcela upřímný, z jeho strany už o pouhý respekt nešlo. Black byl dvakrát starší než on, byl to jeho poručník, vzdálený příbuzný, původně nepřítel, kmotr Harryho Pottera, navíc muž… Nedávalo to smysl už jen při vzpomínce na to, jak se k Dracovi ten hajzl dříve choval, přesto… Přesto, když Draco dorazil do své komnaty a lehl si na postel, tak jediné, na co dokázal myslet, bylo to, jak mu ty jejich podivné rozhovory, u nichž nikdy nevěděl, jak skončí, jestli smírem nebo hádkou, chybí. Jak mu chybí ta Blackova nepředvídatelnost, jež jej vytáčela, jak mu chybí jeho poznámky a občasné zajiskření v očích.


Jak jen se říkalo tomu, když člověk citově propadne někomu, na kom je nuceně závislý? Draco si byl jistý, že to má nějaké pojmenování, ale než na to ten pojem přišel, ještě v oblečení na posteli usnul.


XXXXX


Také během další hodiny s Lupinem bylo na programu Patronovo zaklínadlo, nicméně ten soucitný vlkodlak dovolil Dracovi a ještě pár dalším studentům, kteří měli obtíže se zaklínadlem pramenící v nevhodné vzpomínce, aby si na dřevěných figurínách cvičili Expelliarmus či mezi sebou Expelliarmus a Protego, což Draco uvítal. Sice ho dráždilo, jak co chvíli kolem něj probíhal Weasleyho čokl, jehož majitel se na něj o pár metrů dál šklebil, ale udržel se zejména díky tomu, že měl dost práce s tím, aby zvládal Protegem odrážet Expelliarmy nějakého sedmáka, jehož jméno se neobtěžoval zapamatovat.

Stačilo, že to byl Nebelvír, který se ho snažil zuby nehty odzbrojit, Draco mu to ale nedovolil.


Jakmile se vzteky prskající Nebelvír octl na zemi, všiml si Draco, že se po jeho boku objevil Pucey.


"Pěkná práce," ocenil a dříve, než se mu Draco mohl pokusit odseknout, že chválu nepotřebuje, tak dodal: "Mohl bys mi pomoct s odrážením kleteb? Protego sice umím dostatečně silně, ale nikdy mi nešlo, abych kouzla přesně odrazil…"


"Proč ne," pokrčil blonďák rameny, úplně jedno mu to ale nebylo, jelikož za svou ochotu obdržel od Puceyho další, mírný úsměv, z něhož se Dracovi rozechvěla snad každá buňka v těle.


Přesto si udržel vážnou tvář, když se postavil proti Adrianovi, aby si udělal obrázek, jak moc silné Protego jeho spolužák umí vykouzlit, načež mu dal pár rad pro lepší míření. Během následujících chvil, kdy se Pucey snažil jeho poznámkami řídit, si Draco dovolil rozjímat nad tím, že by mu nebylo proti srsti, kdyby o něj o dva roky starší chlapec s hnědými vlasy, krátce zastřiženými, docela robustní postavou a inteligentníma očima, měl zájem…


Vůbec si nepamatoval, že by kdy v minulosti cítil vůči stejnému pohlaví náklonnost, nápovědou mu snad mohla být jen jakýsi pro něj přirozená snaha si držet určitý odstup od Pansy, i když někdy byl její dotěrností už tak znavený, že rezignoval. A když teď zpětně srovnal letmé doteky, jež mu věnovala Pansy, a ty, jež mu asi ne zcela dobrovolně věnoval Black…


Zachvěl se, když mu po páteři sjela vlna horka, která jej natolik rozhodila, že téměř nestihl vykrýt Puceyho podařený pokus o odražení kletby zpět k Dracovi.


"Jo!" zazářil na moment Pucey čirou radostí, jakmile ve své snaze uspěl.


Stále trochu mimo sebe se nacházející Draco se pousmál a přikývnul, jelikož to nadšení, sršící z hnědých očí, a ten zářivý úsměv… Možná… Možná kdyby časy byly klidnější, kdyby mohl lidem věřit, možná… Možná by se pak odhodlal… Třeba by to vyřešilo jeho nevysvětlitelné city k Blackovi…


"Díky, Draco," sklopil Pucey hůlku a vzápětí i oči, přičemž Draco si stihl všimnout, že jeho tváře se zbarvily do červena. "A… promiň mi, že jsem ti nevěřil, že… však víš… nám můžeš pomoct," zvážněl jeho výraz v momentě, kdy opět pozvedl pohled k mladšímu chlapci.


Blonďák opět jen přikývnul, vhodná slova nějak nemohl najít, zachránil jej až profesor Lupin, ohlašující konec hodiny. Pucey se na něj ještě jednou vděčně zadíval, načež se vydal směrem k východu z Velké síně. Draco vzápětí následoval jeho příkladu, před schodištěm se ale zastavil.


Možná, kdyby časy byly klidnější…


Jenže, co když nebudou klidnější nikdy? Co když Pán zla bude natolik silný, že potrvá roky, než se ho podaří porazit? A když se to vůbec nepodaří…?


Musíš ukázat, že ti na někom záleží. Že máš za koho bojovat.


Potřebuje někoho, za koho bude bojovat a proč by to musel být zrovna Black, prolétlo mu hlavou. Nikdy nikoho neoslovil, aby s ním šel na rande, přičemž v tom nehodlal začínat, ale třeba by s ním Pucey chtěl zkusit cvičit kouzla, třeba by spolu mohli nějaký čas trávit, třeba…


Ač stále nejistý ve svém záměru, místo do třetího poschodí zamířil Draco spěšně do sklepení, aby ještě Puceyho zastihl, než projde skrze obraz do zmijozelské společenské místnosti. Při cestě však z jedné postranní chodby uslyšel povyk. Zvědavě se rozešel oním směrem a schoval se za rohem, odkud vykoukl, aby zjistil, co se děje. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, všichni studenti před ním byli zmijozelští, takže zprvu nechápal, co se děje, brzy však zjistil, že několik jeho bývalých nohsledů obklíčil… Puceyho.


Asi deset jeho spolužáků různého věku na něj mířilo hůlkami, a přestože Draco Adrianovi do tváře neviděl, bylo mu celkem jasné, že ze své situace asi není nadšený, ale právě naopak. Blonďákovy oči těkaly od jednoho Zmijozela k druhému, od Pansy k Zabinimu, od Goylea k Pikeovi. Pocítil knedlík v krku, krev mu bušila ve spáncích.


Mohl by stát na místě Puceyho, on mohl být tím, kdo teď byl obklíčený. Hlavou mu prolétlo, že Pucey se do své pozice dostal jen kvůli němu, kdyby se k němu nehlásil, byl by v bezpečí. Třeba. Možná.


Měl by mu pomoct.


Vážně…? Neměl by si spíše zachránit vlastní kůži? Pucey měl být opatrnější, ne? Je to jeho problém! I kdyby mu pomohl, tak nebudou mít proti takové přesile šanci.


Rozechvělá dlaň našla v kapse hůlku téměř samovolně, právě ten kontakt s kouzelným dřevem mu však dodal potřebnou dávku rozhodnosti. A odvahy.


K akci se však Draco odhodlal příliš pozdě.

Už léta...

18. ledna 2018 v 18:20 | Archea Majuar
Už léta...

Fandom: RPS

Pairing: Oldřich Kaiser/Jiří Lábus

Warning: Asi nic...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ha! To jste nečekali, co? :D Ale já tenhle nápad nosila v hlavě už léta... Vážně. Prostě oni k sobě vždycky patřili a patřit budou. To mi nikdo nevymluví. A ano, připouštím, že jednu repliku z povídky jsem si půjčila z Lásky nebeské od Billyho Maca, protože mi sem jednoduše sedí. Snad se bude povídka líbit. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Karin, káti a studentovu-smetišti :)


Dveře nebyly zamčeny nadvakrát, došlo mu ve chvíli, kdy otáčel klíčem v zámku. Pochyboval, že by ráno zapomněl pořádně zamknout. Stát se to mohlo, samozřejmě, ale měl by pro něco takového ještě jedno vysvětlení… Kdyby zrovna dnes nevypadalo poměrně nepravděpodobně.


Jeho podezření se však ukázalo být pravdivým. Jakmile totiž vešel dovnitř, na věšáku spatřil povědomý kabát a k uším mu dolehl tlumený zvuk puštěné televize. Odložil své věci a vydal se tam, kde tušil usazeného svého přítele.


"Co tady děláš, Oldo? Neměl jsi být na oslavě?" zeptal se muže sedícího na gauči, který k němu okamžitě zvedl pohled.
Vypadalo, že má dobrou náladu, ale přeci jen se mu na něm něco nezdálo. Tedy především to, že se mu rozvaluje na gauči místo toho, aby se nacházel na večírku. Ne, že by mu jeho přítomnost vadila, jen byl zaskočený.


"To je mi přivítání," ušklíbl se Olda, ale oči mu hřály. "Byl jsem na oslavě, očividně jsem ale teď tady."


Chvíli na svého přítele zezdola koukal, jako by odhadoval, zda má přidat vysvětlení ihned nebo s ním ještě počkat.

"Jirko, mohl by sis prosím tě sednout? Potřebuju s tebou mluvit," poposedl si kousek stranou, aby udělal druhému muži místo, jeho výraz zvážněl.


Jiří nikterak neprotestoval, usadil se vedle svého přítele a čekal, co je třeba probrat. Asi to muselo být důležité, když nestačilo zavolat, nebo si mohli sjednat schůzku někde v restauraci, ale když už jej kvůli tomu Olda poctil návštěvou přímo doma, navíc v době, kdy byl očekáván zcela jinde…


"Tak povídej. Co se děje?" vyzval Oldu, jakmile okopíroval jeho pozici, tedy rovněž si hodil nohy na stůl a pohodlně se opřel. Všiml si však, že jeho přítel neupírá pohled na obrazovku před sebou, nýbrž hledí někam na svá kolena. Bylo to zvláštní, na jednu stranu mu přišlo, že je Olda nejistý, na druhou stranu hlas měl pevný, rozhodný. Zvědavost a obavy na straně Jiřího rostly.


"Já na té oslavě byl. Přišel jsem tam, poslechl si projev režiséra i ostatních, ale když jsem tam řečnil já, a děkoval všem za jejich tvrdou práci… Když jsem tam stál a díval se na ty lidi, tak… Byl jsem jim vděčný, ale neustále jsem stejně musel myslet na to, že jim za svůj úspěch vděčím jen částečně," začal Olda, hlas tradičně zastřený, mluvil pomalu, ale bylo znát, že to nemá nacvičené. Emoce se v jeho tónu odrážely stejně jako opět patrné odhodlání.


Jiří již nepochyboval o tom, že mu chce jeho přítel sdělit něco osobního, něco, co pocházelo hluboko z jeho nitra, a co je pro něj těžké vyjádřit slovy. Co je těžké vyjádřit slovy, ale on je odhodlán to alespoň zkusit. Dále tedy Oldu poslouchal, sem tam sledoval i jeho tvář.


"Vím, že jsem ti děkoval mnohokrát, ale mám prostě pocit, že ti nikdy nebudu umět poděkovat dostatečně… A když jsem tam stál před těmi lidmi, musel jsem pořád přemýšlet o tom, že v prvé řadě bych měl děkovat tobě. Tolikrát ses na mě mohl vykašlat, ale neudělal jsi to. Byly chvíle, kdy jsem neměl nikoho kromě tebe. Těm lidem dlužím možná poděkování za dobrou práci, tobě dlužím poděkování za vlastní život a…" hlas se mu snad mírně zachvěl, "Nechtěl jsem Lva slavit, když jsi tam nemohl být. Ihned po projevu jsem odešel."


Jiří viděl, že Olda znovu otevřel ústa, aby pokračoval, na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Změnil svou polohu, shodil nohy na zem, lokty opřel o kolena.


Mlčel.


Druhý muž mezitím mlčky vstřebával řečené. Olda jej svými slovy zasáhl, samozřejmě věděl, že mu jeho přítel je vděčný za to, že za ním vždy stál a pomohl mu se postavit na nohy, ale… Slyšet to přímo od něj, když se mu hlas třásl prožívanými emocemi…


"Sice jsem toho hodně v životě pokazil, ale taky jsem toho hodně měl. Potkal jsem dobré lidi, kterých jsem si vážil. Rád jsem poznával další a další, přicházeli a odcházeli, a…" podíval se Olda nalevo, kde se rovněž o kolena opíral druhý muž. Trpce se pousmál. "A jsem zase u toho. Lidé přicházeli a odcházeli. Zůstal jsi jen ty. Často se ptám sám sebe, jestli jsem ti za tu energii, nervy… Jestli jsem ti za to všechno stál. Ne, nemusíš mi odpovídat. Ani na tuhle ani na jinou otázku. Jen mě to nech prosím doříct. Potom půjdu."


Jiří chtěl namítnout, že neměl v plánu jej přerušovat, že ani nemusí odcházet, ale právě tím by jej přerušil, proto se rozhodl mlčet a ponechat si připomínky na později. Co mu ale ještě chtěl Olda říct…? Co by mohl mít na srdci tak závažného, že by on sám měl posléze vyžadovat, aby vypadnul?


"Když jsem tam před těmi lidmi stál, došla mi totiž ještě jedna věc. Bylo to, jako by mě osvítilo, protože ta myšlenka přišla úplně zčista jasna… Nevím odkud, nevím proč až teď, ale… Lidé přicházeli a odcházeli, poznal jsem jich hodně, možná až moc na jeden život, některé z nich jsem miloval, některé více, některé méně, ale… Když se podívám zpět, nechci se k těm lidem vrátit. Vím, že to bude znít hrozně, vím, protože se to používá ve filmech, v nablblých seriálech, v knížkách… Ale já to říct musím, protože… protože to tak prostě je."


Jiří tiše seděl, srdce mu zběsile tlouklo, jelikož kdesi v hloubi duše tušil, co by mu mohl jeho přítel chtít povědět. Kdesi v hloubi duše v železné cele uvězněná naděje pocítila závan svobody. To, co mu Olda sdělil, to, jak až zranitelně působil… Zíral na druhého muže, a i kdyby jej teď chtěl přerušit, žádná slova by nenašel.


"Jirko, můžeš tomu věřit nebo ne, ale… Já si uvědomil, že ty, a nikdo jiný, že ty jsi láska mého života."


Znělo to zvláštně, když to vyslovil muž, jeho přítel svým chraplákem, Olda, u něhož se smířil s tím, že od něj nic takového nikdy neuslyší, ale právě proto…. Právě proto to znělo tak dokonale. Zabralo mu nějakou dobu, než to kompletně vstřebal, než mu to došlo, to už ale Olda plnil svůj slib. Jiří se vzpamatoval v momentě, kdy už byl na pohovce sám a druhý muž mířil ke dveřím.


"Oldo," oslovil jej hlasem téměř se třesoucím, načež si odkašlal. "Oldo, počkej," dodal, vstal a chytil Oldu za předloktí. Oříškové oči se na něj upřely, otázku v nich vepsanou.


Hlavou se mu toho honilo tolik, chtěl něco říct, ale nemohl se rozhodnout, co by bylo nejlepší, nejpřesvědčivější…
V pohledu svého přítele náhle spatřil novou jiskru odhodlání, načež na ramenou pocítil jeho ruce a věděl, že třese pod náporem emocí, když se k němu Olda přiblížil, sám na něj pouze hleděl, když… když se jejich ústa na pár vteřin spojila. Jiří to chápal jako stvrzení všechno, co mu pověděl, jako by až teď tomu všemu dodal tu konečnou platnost.


Nebylo pochyb o tom, že to Olda myslí vážně.


Olda by v tu chvíli možná již odešel, aby nechal svého přítele rozjímat, rozhodnout se, jak se k tomu postaví, to by jej však Jiří nesměl držet za předloktí jako ve svěráku. Jenže on se na rozdíl od svého kolegy nemusel pomalu smiřovat s tím, že to, po čem celý život prahnul, a o čem si myslel, že nikdy nedostane, že to má před sebou. Že stačí jen dát najevo souhlas, co souhlas, nadšení a radost.


"Cítím to stejně, Oldo. Už leta…"


Oldův úsměv se dotkl i jeho oříškových očí, jež doslova zářily.


"Promiň mi, že jsem tě nechal tak dlouho čekat," pronesl tiše. "Je mi jasné, že ti to tím nemám šanci nijak nevyhradit, ale… co bys řekl pořádné večeři? Na Lvech pro pořádné chlapy nic neměli."


"Jdeme," opětoval druhému muži úsměv a přiměl se jeho ruku přestat svírat, nicméně sentimentální gesto v podobě setkání konečků jejich prstů si neodpustil. Nedočkal se však žádného odfrknutí, ale jen a pouze dojatého pohledu jeho přítele a krátkého sevření dlaně tou Oldovou.


Zřejmě opravdu nikdy není pozdě začít něco nového… Něco hezkého.

18. Byli jste někdy ve Stockholmu?

14. ledna 2018 v 18:11 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
18. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Lenka a Draco. Zajímavý pár pro rozhovor, že? A možná přijde i Severus. Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin a sisi :)



Draco při pohledu na extravagantně oblečenou dívku toužil vzít zpět své rozhodnutí, že stráví cestu v kupé s kýmkoliv, kdo se na něj ihned nevrhne s hůlkou v ruce. Musel ale připustit, že se cítil o něco bezpečněji, když se blondýnka posadila naproti němu, se zasněným úsměvem si na prst namotávala pramen vlasů a hleděla skrze zamlžené okno ven, ačkoliv nemohla vůbec nic vidět.

Mladý Malfoy ji tiše pozoroval, neboť Lenku Láskorádovou spatřil takhle zblízka snad poprvé. Dříve ji jenom zahlédl a už trousil nějakou jedovatou poznámku, načež se hnal se svými nohsledy co nejdále. Nějaké poznámky jej napadaly i nyní, nepotřeboval ale v kupé napjatou atmosféru, navíc se z doslechu tak nějak dozvěděl, že Lenka nebere jakékoliv urážky vážně, což jej sem tam lákalo vyzkoušet, nicméně si většinou našel lepší terč, který reagoval spolehlivě.

Ušklíbl se při vzpomínce na druhý ročník, kdy Weasley plival slimáky. To bylo krásné odpoledne.

Nedivil by se, kdyby Lenka neměla žádné kamarády, a jednoduše asi nechtěla sedět v kupé sama, proto se přidala k němu, stejně ale Draca mírně zaráželo, že mu dívka při příchodu do kupé věnovala tak milý úsměv.

Nejprve paní Weasleyová, teď Lenka… To jim vážně nevadí, že pochází ze Zmijozelské rodiny, že jeho otec sloužil Pánu zla…?

"Vím, nad čím přemýšlíš, Draco, a ne, mi to nevadí."

Trhl sebou, když Lenka promluvila jemným, přátelským hlasem. Překvapeně se na ni zadíval.

"Nemáš v srdci zlo, nebyl jsi k němu stvořen jako Ty-víš-kdo," pokračovala nyní vážně. "Tvá mysl je plná strachopudů, obáváš se o sebe a svou roli mezi lidmi, proti kterým jsi doposud choval zášť. Máš strach i o někoho tobě blízkého a právě to je pro tebe teď nejdůležitější."

Draco částečně chápal, co mu Lenka povídá, přesto se nevzmohla na více než zmatené:

"Cože?"

"Ukaž těm, kteří o tobě pochybují, že ti na někom záleží. Pokud si budou jistí, že se o někoho na naší straně bojíš a budeš kvůli němu ochoten riskovat i svůj život, uvěří ti," zazněl znovu Lenčin uklidňující hlas, jenž Draco považoval za neuvěřitelně přesvědčivý na dívku, jež byla o rok mladší než on sám, na dívku, která měla v uších ředkvičky a na hlavě klobouk o více než metrovém průměru.

Mladému Malfoyi se ale ani za mák nelíbilo, že toho Lenka ví tolik, respektive že se zdá si být tím vším tak jistá.

"Bojím se jenom o své rodiče a to sotva někoho přesvědčí," odsekl Draco doufaje, že mu Lenka dá pokoj. Měl obavy, že si Lenka v něm čte jako v otevřené knize, že ví, jak se mu jeho vlastní emoce vymykají z rukou, jak se chovají pošetile a naprosto iracionálně, jak se mu při vzpomínce na onu druhou hodinu cvičení kouzel s Blackem vždy prožene po zádech husí kůže, jež nebyla nutně nepříjemná.

Občas jej napadlo, jestli je to všechno vážně tak nelogické, jestli… jestli by v jeho situaci reagoval někdo úplně stejně, že by se upnul na kohokoliv, kdo představuje alespoň určitou jistotu…

Ne, nevěděl a trápilo ho to. Neměl ponětí, co si počít, a stále doufal, že když bude od Blacka daleko, tak jeho… city… zeslábnou. Snad. Bylo by to vhodné. Bylo by to bezpečné.

"Lidé se někdy octnou v situaci, kdy si rozum neumí poradit. Pak se musíš spolehnout na to, co ti napovídá srdce," pronesla dívka, očividně nezasažena Dracovým tónem ani jeho takřka trucovitým zahleděním se z okna.

Blonďákovi to nejprve přišlo jako něco, čemu by mohl věřit Potter a jeho banda, takže se ze zvyku ušklíbl, nicméně po pár minutách ticha se přiměl na Lenku znovu podívat. Nemohl sice uvěřit tomu, že si opravdu povídá s nejvýstřednějším studentem Bradavic, ale kdoví, třeba je to taky jediný tamní student, který mu… věří?

"Takže i když všechno mluví proto, že jsem třeba špehem nasazeným Temným pánem, který chce, aby si Brumbál hřál na prsou hada… Že třeba jen můžu čekat na pokyn a zradit… Přestože to nedává rozum, tak mi věříš?" zeptal se chvějícím se hlasem. Měl v plánu se zeptat s ironickým podtextem, naznačit tak, že Lenka musí být hloupá, když mu věří, ale nakonec sám sobě zněl skoro, jako by prosil o to, aby stála na jeho straně, protože to potřeboval slyšet.

"Ano," odpověděla bez zaváhání Lenka. "Všechny věci v životě nemusí dávat smysl," pokrčila rameny, opět se lehce usmála a vzápětí upřela pohled ven z vlaku.

S jejím tvrzením se Draco chtě nechtě musel ztotožnit. Některé věci prostě vypadají nesmyslně, a přesto se dějí. Některé city vůči někomu se zdají být nesmyslné, a přesto existují…

XXXXX

Rozhovor s Lenkou vrtal Dracovi hlavou po celou cestu, o mnoho více slov už ale s dívkou neprohodil a spíše se prospal. Odpočatý po příjezdu ale příliš nebyl, naopak se cítil malátně, takže mu na slavnostní hostině vlastně ani nevadilo, že sedí úplně sám. Tedy u Zmijozelského stolu přirozeně sám nebyl, nicméně nikdo z jeho bývalých společníků si k němu nepřisedl, naopak zaslechl několik nehezkých nadávek na svou adresu.

Bylo mu to ale jedno.

Očekával to a v podstatě byl rád, že ho hned na první pohled nikdo neuřknul. Když se najedl, konečně se přiměl alespoň trochu věnovat pozornost svému okolí, načež zjistil, že… Trochu překvapeně zamrkal, když mu došlo, že Zmijozelský stůl vlastně ani není zcela zaplněný. Ať hledal, jak hledal, některé z minulosti známé tváře nenašel, přičemž se jednalo především o studenty z rodin nakloněných Pánu zla.

Hned si přišel o něco bezpečněji, pořád to ale neměnilo nic na tom, že jeho bývalí kumpáni na něj pohlíželi s pohrdání a někteří nenávistí vepsanou v očích. Nedivil se jim. Být jimi, zachoval by se úplně stejně.

Když pak mířil z Velké síně do sklepení, takřka vrazil do ředitele své koleje.

"Pane Malfoyi," oslovil jej Snape, v jehož tváři se jako obvykle nedalo příliš vyčíst, co si myslí. Draco měl vždy pocit, že Snape patří k Pánovi Zla a dříve by za to ruku do ohně dal, ale teď… Vážně by někoho takového měl Brumbál ve škole? Vážně byl tak hloupý a důvěřivý? Nevěděl, ale byl více méně rozhodnut, že se k profesorovi bude nadále chovat stejně jako předtím, a uvidí, jaké stanovisko zaujme Snape.

"Profesore."

"Pan ředitel se domnívá, že by vám ve sklepení mohlo hrozit od vašich spolužáků nebezpečí, proto se uvolil vám zařídit soukromou komnatu ve třetím patře," oznámil mu Snape a podal Dracovi nenápadný, stříbrný prsten. "Chodba je stále nepřístupná pro ostatní studenty, vám však byla udělena výjimka."

Draco přikývnul, ve své rozespalosti dokonce zapomněl, že by měl něco takového očekávat, i když problém byl spíše v tom, že nevěřil, že by na něj Brumbál pamatoval. Zvedlo mu to trochu náladu. Prsten ihned uchopil a zvědavě se zeptal, jak funguje.

"Vaše komnata je přirozeně tajná, takže potřebujete k otevření klíč, v tomto případě prsten. Hledejte v chodbě symbol přesýpacích hodin v kruhu, postavte se před něj a přejeďte po prstenu ve směru hodinových ručiček," vysvětlil Snape, chvíli počkal, než si Draco prsten nasadí a opět k němu zvedne pohled. "Nemusím vám doufám opakovat, že obezřetnost je na místě, pane Malfoyi."

"Ne, pane," zavrtěl Draco hlavou "Děkuji."

"Můžete jít, vaše věci už k vám byly dopraveny," informoval jej Snape, než Draca zanechal o samotě.

Mladík neváhal, okamžitě se vydal do třetího patra, kde si dal dobrý pozor, aby jej nikdo při vstupování do zakázané chodby neviděl, načež bez obtíží našel Snapem zmíněný symbol. Prsten v tu chvíli slabě zazářil, Draco přes něj přejel přesně tak, jak zněly instrukce, a za pár vteřin již stanul ve své komnatě.

Vypadala přepychově. Obrovská, už na první pohled pohodlná postel, vzduch nádherně čistý… Sice už si u Blacka na ten zatuchlý zvykl a v pokoji měl díky kouzlu dýchatelno prakticky pořád, přesto jej ta svěžest udeřila do nosu. Rtů se mu pak dotkl malý úsměv, když na stole spatřil klec s Nezbedou. Okamžitě jí otevřel dvířka, aby se stvoření mohlo proletět.
Sovička toho samozřejmě využila, aby se mohla alespoň na moment usadit Dracovi ve vlasech, vzápětí už ale vířila vzduchem. Blonďák sebou praštil na postel a zahleděl se na nebesa.

Najednou jej zachvátil stesk.

Ačkoliv měl vlastní pokoj, kde se mohl cítit bezpečně, ačkoliv se na hradě nacházeli lidé, kteří stáli na jeho straně, ačkoliv tady byl Snape, kterému vždycky věřil… Cítil se sám. Zas a znova se cítil sám.

Před očima mu vytanulo dnešní ráno, kdy se loučil s Blackem, kdy viděl jeho tvář a snad upřímný pohled modrých očí. Kdy viděl jediného člověka, s nímž už si sám nepřipadal.

XXXXX

Kolem půlnoci se za Siriusem zastavila návštěva v podobě Remuse.

"Jsem myslel, že musíš být v Bradavicích? Proto jsi přeci nemohl jít s Malfoyem, ne?" zeptal se mírně podezřívavě Sirius, jakmile se se svým přítelem usadili ke stolu.

"O tom nepochybuj," ujistil jej Remus a opřel se, "Až dnes se mi povedlo Brumbála přesvědčit, aby Draca skutečně ubytoval stranou ostatních. Do večera jsem se pachtil s tvorbou jeho komnaty. Tedy, ona tam místnost byla, ale holt potřebovala nějak zajistit. Nebýt Severuse, trvalo by to ještě déle."

Sirius se ušklíbl, vzápětí ale zvážněl a upil čaje.

"Takže bude v bezpečí alespoň v noci," shrnul to.

Remus chvíli jen seděl, tiše Siriuse pozoroval, načež se zeptal na to, kvůli čemu vlastně přišel.

"Jak daleko jste s Dracem v procvičování došli?"

"Moc daleko ne, nebylo moc času a taky bylo těžké, se od něčeho odrazit…" nesnažil se Sirius zní jakkoliv vyčítavě vůči Remusovi, že snad studenty nic nenaučil, přesto se vzápětí raději zajímal o to, jaký program má pro Draca i ostatní nachystaný.

"Za začátku především obranná kouzla a Expelliarmus, a kdo bude mít zájem, může docházet na dobrovolné hodiny, kde bych se rád zaměřil na kouzla útočná. Brumbál mi dal akorát podmínku, že kurz bude vyhrazený pro studenty čtvrtých ročníků a výše, ale aspoň něco," pronesl, netvářil se však příliš spokojeně s tím, čeho dosáhl. "Co jsi tedy Draca naučil?"

"Pracovali jsme hlavně na Protegu. Docela mu to jde a měl by být schopný odrazit téměř jakoukoliv kletbu, Expelliarmus zvládá s přehledem, takže kdyby na něj někdo zaútočil čelem, bude schopný se bránit," odpověděl Sirius a cítil se takřka pyšně, když si vzpomněl na to, jak se Malfoy dokázal během pouhých pár hodin zlepšit a jak si pod jeho vedením začal věřit. Bude potřebovat ještě nějaký čas, aby se zdokonalil, ale minimálně už není tak bezbranný jako dříve, minimálně proti jednomu útočníkovi ne. Ale stejně… "Budeš na něj dávat pozor?"

"Budu," přisvědčil Remus a dopil čaj.

"Co na mě tak hledíš?" zeptal Sirius druhého muže poté, co sám pohledem skenoval desku stolu, aby vzápětí zjistil, jak zkoumavě se na něj Remus dívá. Jako by věděl víc než Sirius, jako by viděl něco uvnitř něj, z čeho nemohl spustit oči, čemu možná nemohl uvěřit.

"Promiň mi, zamyslel jsem se," vyhnul se však odpovědi Remus a místo toho vstal ze židle, odebíraje se k odchodu. "Děkuju za čaj i za informace. Kdyby měl Draco před ostatními studenty náskok, buď se může věnovat jiným kouzlům, nebo třeba mi pomoct při výuce…"

Sirius jen přikývnul, mávl mu na rozloučenou a počkal, než se za ním zavřou dveře. Nebyl si přesně jistý, jestli jeho přítel přišel kvůli tomu, aby zjistil, co s Malfoyem cvičili, spíše mu to přišlo tak, že ho přišel zkontrolovat, jestli se mu nestýská.


Při pomyšlení, že by se mu po té užovce mělo stýskat, si odfrkl, i když mu bylo jasné, že mu společnost v domě chybět bude. Minimálně občasné vyvádění Nezbedy postrádat bude a… Když s čajem v dlaních usedal na gauč ke krbu, přemohla jej jakási vnitřní slabost, pod jejímž vlivem si připustil, že má Malfoye rád. Bylo to zvláštní… hodně se hádali, následně se dost krkolomně usmiřovali, ale fungovali, přičemž Sirius měl pocit, že Malfoy byl spokojený.

Samozřejmě by byl spokojenější s rodiči na Malfoy Manor, o tom nepochyboval, ale v rámci možností se mu vážně Malfoy jevil… Vnímal, že Zmijozel si váží toho, že ho nechává u sebe bydlet, že ho učí a že za ním stojí. Že se na něj může spolehnout.

Sirius upil čaje a náhlá tíha zodpovědnosti jej zasáhla plnou silou. Remus se mu to snažil říct, ale až nyní plně pocítil, co od něj Draco čeká, přičemž Sirius… Nebyl si jistý, jestli to zvládne. Nebyl si jistý, jestli zvládne nést zodpovědnost za dva lidi. Za Malfoye a Harryho.

Harryho! Zapomněl se Remuse zeptat na Harryho, jestli dorazil v pořádku a jestli mu něco nechybí!

Pod vousy zaklel. Celou dobu se bavili o Malfoyovi, ale Harryho úplně opomněli, což Siriuse zamrzelo. A vzápětí rozmrzelo. A naštvalo. A zamrzelo ještě víc.

Co se to s ním sakra děje, že místo toho, aby se staral o Harryho bezpečí, tak se zajímal jen o to, jestli ten Zmijozel má kde spinkat?! Harry byl jeho kmotřenec, syn jeho přítele, výjimečný kluk, který čelil Voldemortovi…

Jenže Harry má přátele, on se o sebe postará, má o koho se opřít, nepotřebuje tě, ozval se vnitřní has, jenž ale Sirius nechtěl poslouchat. Mluvil nesmysly, vždyť Harry potřebuje někoho, kdo jej na rozdíl od těch mudlů miluje!

Tím si moc nepomohl, protože na mysli mu vzápětí vytanula jména lidí, kteří by pro Harryho dýchali. Bylo jich hodně, což se rozhodně nedalo říci o množství lidí, kteří by dýchali pro Malfoye.

Sirius si připadal bezradně. Ničemu takovému v životě nečelil, ovšem… Už jednou zaplatil za to, že na sebe nevzal zodpovědnost. Že před ní utekl, na což doplatili i lidé jeho srdci nejbližší. Doplatil na to jeho vztah s Remusem.

A nedokázal by se sám sobě podívat do očí, kdyby svou zbabělostí zničil život ještě někomu dalšímu. Ať už si vnitřní hlas mlel cokoliv, potřebovali jej oba. Harry i Malfoy. Pro oba tady v budoucnu musí být.

17. Byli jste někdy ve Stockholmu?

7. ledna 2018 v 18:09 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
17. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Omlouvám se na tu prodlevu, ale prostě jsem byla příliš líná, resp. měla trochu jiné starosti. Ale pokračování je tady :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin, káti a German Music :)



Že přijeli Weasleovi Draco poznal okamžitě, protože jinak tichý dům se proměnil ve skleník s pekelně řvoucími Mandragorami. Na schodech se neustále ozývalo dupání, z přízemí se k Dracovi neslo řinčení nádobí, zvýšené hlasy, jež patřily buď Blackovi nebo komukoliv ze zrzavé famílie, a korunu tomu všemu nasadila sedmá hodina večerní, kdy na chodbě uslyšel dívčí hlas, nepatřící nikomu jinému než Grangerové.


Mladý Malfoy neměl absolutně žádné ambice opouštět pokoj, čas od času zašel akorát do koupelny, za celý první i část druhého dne však naštěstí na nikoho nenarazil. Hluk sice dělali Weasleovi nehorázný, nicméně Draco byl alespoň spokojen s tím, že ho nikdo neotravoval přímo v pokoji. Dvakrát za ním zavítal pouze Black, aby mu sdělil, že o jeho přítomnosti zde už všichni vědí, vědí i o tom, že je Black jeho poručníkem a že nejmladší syn Weasleových vzteky rozkopl židli.


"Máš na zítřek sbaleno?" zeptal se Black navzdory tomu, že všechny jeho snahy o nějakou konverzaci blonďák odbyl. Byl trochu mrzutý a vůbec se mu nelíbil důvod.



Naprosto nepochopitelně ho štvalo, že Black se dole se všemi dobře baví (slyšel jeho smích až do pokoje), a že si určitě společnost Weasleových užívá, čemuž se ani nemohl divit poté, co strávil měsíc jenom s ním… Přišel si hloupě, že jej něco takového štve, vždyť ještě nedávno mu byl Black ukradený, ale teď vážně žárlil na Weasleovy, že ho mají pro sebe. A to ani nechtěl myslet na to, jak se bude cítit, až dorazí Potter, pro kterého by se Black rozkrájel.


Štvalo ho to a stejně jej štvalo vůbec, že se něčím takovým zatěžuje, ale nemohl si pomoct. Nicméně jej jaksi uklidňovalo, že se jeho určitá náklonost vůči tomu Nebelvírovi může dát do pořádku během doby, kdy jej neuvidí, tedy když bude v Bradavicích, kam odjížděl už druhého dne ráno.


"Mám," zavrčel z postele, kde si právě četl, vzápětí si ale uvědomil, že mu vážně jedna věc schází a zvedl k Blackovi pohled. "Jenom Nezbeda se ještě nevrátila."


"Pokud se nevrátí do zítřka, vezmi si s sebou jen klec a já ji pak za tebou pošlu," vzal na vědomí Black, k odchodu se ale nechystal.


"Co ještě?" odložil Draco knihu rozmrzele stranou, jelikož podle Blackova nervózního výrazu pochopil, že mu starší muž potřebuje něco sdělit, ale dvakrát se mu do toho nechce.


"Asi jsi už pochopil, že s tebou zítra nepůjdu na nádraží," začal opatrně Nebelvír, pročež počkal, až Draco přikývne. Samozřejmě to tušil a předpokládal, že buď půjde sám nebo že se nabídne vždy-jsem-všem-ochoten-pomoct Lupin.
"Vyrazíš společně s Weasleovými, budeš se jich pouze držet, dokud nedorazíte na nástupiště. Ve vlaku už budeš v bezpečí."


"A co ty řeči o tom, že mi Weasley jednu vrazí?" ušklíbl se Draco, kterému se ten plán opravdu nelíbil. "Nemůže jít se mnou Lupin?"


"Remus už tou dobou bude muset být ve škole a nebude mít čas ti dělat privátní eskortu," štěkl po něm Black, což Draca ještě víc podráždilo. Potter eskortu mít mohl, on ne. Nádhera. Ano, věděl, že Potter je ten důležitější, bla bla bla, ale stejně ho to vytáčelo. "A o Rona se nestarej, Molly a Hermiona jej pohlídají."


Ta představa se naopak Dracovi docela líbila, to musel uznat a dokonce mu cukl koutek úst při představě, jak se po něm Weasley snaží skončit a z jedné strany mu přiletí políček od matky a z druhé od Grangerové.


"No, dobře," pokrčil rameny tak nějak lhostejně, očividně neměl moc na výběr…


Black na něj ještě chvíli koukal, jako by se rozmýšlel, zda mu ještě něco říct nebo ne, nakonec ale moc dlouho váhat nemusel, jelikož z přízemí na něj někdo zavolal. A ten někdo byl k Dracově nechuti Potter, který zřejmě právě dorazil.


"Musím jít," cukl sebou Black směrem ke dveřím tak rychle, až to přišlo mladému Malfoyi komické, z celé situace však vnímal především hořkost, jež se mu usadila v hrudníku. Spolkl poznámku o tom, že když páníček na zavolá, tak Black přirozeně musí poslušně přiběhnout, a místo toho jen opět uchopil knihu a předstíral, že se do ní okamžitě začetl. Moc dobře ale věděl, že ačkoliv Black již stál, několik dalších vteřin na něj ještě zíral, než konečně odešel, a zanechal Draca zmateného a osamělého, což už se mladíkovi stalo tolikrát, že by si možná mohl začít na ten pocit zvykat.


Když mu Krátura o chvíli později naservíroval večeři, ani se jí nedotkl. Neměl chuť cokoliv jíst, místo toho se jen válel v posteli a aby neuvažoval o Blackovi, jak by se to jeho totálně šílenému nitru líbilo, tak přemýšlel, jestli hrozba Ronalda Weasleyho je ta, které by se měl obávat. Co až nastoupí do vlaku? Nesejdou se okamžitě všichni jeho spolužáci ze Zmijozelu a nepokusí se jej napadnout rovnou v kupé? Ovládl jej strach při pomyšlení, že nebude mít, kam by utekl, pokud by se tak stalo…


Minimálně by neměl sedět v kupé sám, pomyslel si. To je to nejmenší, co pro sebe může udělat. Netušil, kdo by s ním měl zájem trávit celou cestu, ale doufal, že alespoň někdo se najde, někdo bez přátel, komu tichá společnost nebude vadit. Předpokládal, že se vetře k němu z Havraspáru, jelikož studenti z této koleje mu oproti těm zbylým dvěma přišli jako nejsnesitelnější.


Bylo už po desáté večer, kdy se zezdola ozval jakýsi hluk. Zasedání řádu, z něhož byl pro tentokrát omluven, už dávno skončilo, Potter a jeho banda už se také rozlezli do svých pokojů, přičemž u toho nezapomněli pořádně dupat po schodech, takže Draca napadalo jediné, co by mohlo takový povyk způsobit.


Potichu otevřel dveře pokoje a obezřetně se vydal ke schodům, v mezipatře jej pak původce onoho hluku zastihl. Nezbeda slabě vypískla, na moment se usadila blonďákovi ve vlasech, načež se přesunula na jeho rameno a hlavičkou se otřela o jeho krk.


Draco jako obvykle neměl srdce jí to jakkoliv vyčítat, prostě jen stál a trpěl její projev radosti, že jej zase vidí, dokonce ji prstem hladil, než si všiml postavy, nacházející se ve dveřích do hlavní místnosti. Nebyl nadšený, že ho někdo viděl, jak se mazlí se sovou, spíše však na Molly Weasleyovou vykulil oči, než že by se zamračil.


Hlavou mu vířila jedna a sto myšlenek, jak se má zachovat, co říct, co neříct, nechtěl urazit, nechtěl znít falešně, nechtěl být vysmán…


Už se chystal k útěku, který vyhodnotil jako nejbezpečnější variantu, v prvním kroku mu však zabránila otázka, řečená tak upřímným a dobrosrdečným tónem, až v Dracovi hrklo.


"Nemáš hlad, chlapče?"


Naprosto jednoduchá otázka člověka, kterým před prázdninami spokojeně pohrdal. Nyní ale bylo všechno jinak, nacházel se v odlišné pozici, v odlišném rozpoložení, tak snad proto se nevzmohl na nic jiného, než na prosté zírání na ženu, na matku zabedněnce Weasleyho, která nehledě na jeho vlastní minulost, na fakt, že jí muselo být jasné, jak Malfoyové nad ní i její rodinou ohrnovali nos… Která se na něj dívala beze stopy zášti ve tváři.


Draco, nesmírně zaskočen reakcí paní Weasleyové, váhavě přikývl, jelikož žaludek absenci večeře nejen zaznamenal, ale dokonce proti tomu protestoval, což se blonďákovi už dlouho nestalo. Možná za to mohla nádherná vůně, jež se po schodech linula z kuchyně. Ale vždyť ostatní už určitě večeřet museli…


"Něco ti donesu do pokoje," usmála se na mladého Malfoye a zmizela v hlavním pokoji dříve, než Draco stačil cokoliv říct. V tom se mu znovu připomněla Nezbeda, vypískla a mladík se rozhodl, že ať už mu ta podivná žena něco donese nebo ne, stejně se nahoru vrátí už teď, protože Nezbeda to očividně vyžadovala.


Draco ji v pokoji umístil do klece, kde to stvoření okamžitě začalo zobat, čehož blonďák využil a zavřel jí dvířka. Sovička mu sice vzápětí věnovala poněkud neurčitý výraz, Draco ale neměl na výběr, musel ji tam nechat a pustit ji až po příjezdu do Bradavic. Ten den to holt musí ta neposeda vydržet.


Tiché zaklepání na dveře jej vyrušilo z pozorování, jak se Nezbeda živí. Upřímně jej skutečnost, že mu Molly Weasleyová opravdu donesla jídlo, překvapila, i když mu to slíbila.


"Přinesla jsem ti od každého něco. Snad ti dýňová polévka a zapečené brambory přijdou vhod," oznámil mu, jen co ji Draco pustil dovnitř. Sledoval ji, jak mu položila tác s jídlem na stůl, utřela si ruce do zástěry a s drobným úsměvem se otočila zpět k mladíkovi, který stál jako zařezaný.


"Tak já tě nechám v klidu najíst," přikývla si jen sama pro sebe a prošla kolem Draca, který se konečně přiměl něco říct, přestože sám pořád stěží věřil tomu, kdo se k němu chová tak… hezky.


"Já… děkuju vám," vyhrknul a okamžitě si v duchu vynadal za své nemožné vystupování, nicméně oči té dámy se jen rozzářily dobrotou.


"Rádo se stalo," pronesl a odebrala se po schodech dolů.


Mladík za ní pomalu zavřel dveře, nesmírná radost zaplavila celý jeho organismus, dokonce se mu po tváři rozlil úsměv. Připadal si jako omámený nějakým lektvarem, ale on jen pociťoval obrovskou úlevu. Strašně mu pomohlo, že se k němu někdo zachoval takhle. Dříve by to nepřiznal, a už vůbec by si nenechal nic takového zrovna od někoho z rodiny Weasleyů líbit, jenže doposud mu s výjimkou Lupina, Brumbála a Blacka nikdo nedal najevo, že… alespoň, že se o něj trochu zajímají. Že jej neodepisují pro jeho původ, pro jeho zařazení do Zmijozelu.


Molly Weasleyová mu toho dne dala naději, že opravdu na tuhle stranu může patřit. Že ostatní mohou chtít, aby k nim patřil.


XXXXX


Druhý den ráno se opět strhl v domě pěkný chaos, který Sirius pozoroval z bezpečí kuchyňského koutku. S šálkem čaje sledoval, jak se všichni Weasleyovi překřikují, těžká zavazadla roztahují všude kolem a do toho všeho mňoukala ta Hermionina rezavá potvora. Když se pak strhla hádka právě mezi Hermionou a od chvíle příjezdu naštvaným Ronem, Sirius se rozhodl tuhle společnost potichu opustit a vyhledat Harryho.


Našel jej znovu v místnosti s rodokmenem Blacků, kde seděl na kufru a hleděl na zeď. Sirius zůstal stát ve dveřích, myšlenky se mu rozutekly všude možně, především pak směrem k Jamesovi. Harry mu byl tak strašně podobný… Jen co se na něj ale mladík podíval, Siriusovy vzpomínky se zatoulaly k Lily.


Po celou dobu, co Harryho znal, tak jej obdivoval a jeho respekt k jeho osobě ještě vzrostl v momentě, kdy mu Harry věnoval drobný úsměv a jeho oči zářily sice tichým smutkem, leč zračila se v nich i bezmezná láska.


Ano, Harry se zlobil. Zlobil se, že Malfoy žije s jeho kmotrem, s jeho nejsilnějším pojítkem s rodiči, Remus však udělal dobře, když Harrymu neřekl tak úplně pravdu. Popsal situaci totiž tak, že Sirius se obětoval sdílet čas a prostor se Zmijozelem, protože tušil, že má ještě naději. Že mu chtěl dát šanci, přičemž tak nějak opomněl zmínit, že než se Sirius k onomu udělení šance dostal, nějaká ta voda mezitím uběhla.


Sirius sice chtěl být k Harrymu upřímný, ale bylo mu jasné, že tímto způsobem to jeho kmotřenec lépe zkousne. Zprvu o tom měl pochybnosti, neboť Harry se do jeho domu přiřítil jako povodeň, s ním se nejprve pohádal a pak se zavřel v pokoji, kam se za ním odvážili jít pouze Ron a Hermiona, o pár hodin později se ale k ostatním připojil u večeře a posléze se uchýlil právě do této místnosti, kde jej Sirius našel.


Nenašel ale ublíženého chlapce. Našel pouze mladého muže, jenž celý život přijímal jednu ránu za druhou, a s každou z nich se dokázal smířit. A smířil se i s tím, že jeho kmotr je nyní vázán na jistého Zmijozela. O něco lépe se pak vyrovnal s tím, že jeho noční můry se budou řešit způsobem, kdy se mu Remus bude snažit dostat do hlavy… Pořád lepší, než kdyby mu tam šmejdil Srabus, v tom se s Harrym shodli.


"Uvidíme se o Vánocích?" zeptal se Harry.


"Budu rád, když přijedeš," přikývl Sirius s úsměvem.


"Malfoy tady ale bude taky, že?" pronesl Harry s nádechem trpkosti v hlase.


"Když bude chtít, nemůžu mu bránit v tom, aby přijel," odpověděl starší muž a posadil se k Harrymu na kufr, dlaň mu položil na rameno. "Harry, v žádném případě tě nikdo nebude nutit, abyste byli přáteli. Jen ho nějak… toleruj."


"Nevím, jestli on dokáže tolerovat mně."


Sirius si tiše povzdechl. Možná nebylo od věci, aby ty dva si spolu nechali promluvit, ale… Netušil, jak to mohlo dopadnout a aby byl k sobě upřímný, nechtěl do tak nepříjemné situace poslat ani Harryho, ani Malfoye.


"Harry, Malfoy tě sám od sebe nenapadne," snažil se říct co nejpřesvědčivěji. "To bych mu pak dal za uši!" dodal, snaže se Harryho pobavit, což se mu alespoň trochu povedlo, jelikož mu mladík věnoval další úsměv, a když se oba postavili, krátce jej objal. Sirius si zas a znovu uvědomil, jak moc má toho kluka rád, jak moc by s ním chtěl strávit více času, než jim zatím bylo dopřáno.


Poslal Harryho za Weasleyovými a sám se vydal po schodech nahoru, aby mohl z domu vypakovat i Malfoye. Když nad tím včera večer uvažoval, došlo mu, že mu bude chybět jeho společnost. Vytvořili si určitou rutinu, která snad vyhovovala jim oběma… Jednoduše si Sirius zvykl na lidskou společnost a představa, jak osamělý v následujících měsících zase bude, se mu ani náhodou nelíbila.


Stejně ale pochyboval, že Malfoy v Bradavicích vydrží dlouho. Brumbál to možná bral na lehkou váhu, jenže Zmijozelové, inklinující k Voldemortovi, určitě nebudou z přítomnosti někoho jako Malfoy nadšení a dříve či později mu to dají najevo.

Když pak po zaklepání vstoupil do mladíkova pokoje, místo zbytečný otázek se rozhodl jít přímo k věci.


"Buď ostražitý, Malfoyi. Znáš své spolužáky a víš, čeho jsou schopní, takže se prosím drž svých zvyklostí, a když pojmeš podezření, okamžitě je napráskej komukoliv z profesorů, je to jasné?" vyštěkl na něj okamžitě, až Malfoy překvapeně zamrkal, s ironickým cuknutím rtů ale přikývl. "Co se šklebíš? Máš snad pocit, že ti nic nehrozí?"


"Ne, Blacku, mám ale obavy, že se o něco pokusí už ve vlaku, což mám žalovat komu?" otázal se blonďák, který se sice nadále šklebil, mluvil však vážně.


"Tak si sedni k někomu, u koho si budeš jistý, že tě neuřkne. Je někdo takový?" zapochyboval Black.


"Někdo se najde," pokrčil Draco rameny. "Nikomu z Havraspáru jsem nikdy nic neudělal. S nimi bych měl být v bezpečí."


"Dobře," přikývl Black. "Tak padej dolů, ať na tebe nemusí čekat."


Malfoy si dopnul kabát, pohledem přejel všechna svá zavazadla a postupně je zmenšil, pouze klec s Nezbedou ponechal samozřejmě v původní velikosti, uchopil ji a chystal se odejít, nicméně na pár vteřin se zastavil přímo před Blackem.

V tu chvíli se rozhostilo napjaté ticho, hleděli si do očí a ani jeden nevěděl, co říct. Malfoy přemýšlel, jestli má Blackovi poděkovat, jestli to druhý muž přijme, a jestli je to dostačující, protože… Ne, nad tím nesmí přemýšlet, přikázal si mladík, ujistil se, že se tváří klidně, a prostě natáhl ruku.


Tím nemohl nic zkazit. Ale ani získat, jak mu napověděl posměšně vnitřní hlas.


Black rovněž neměl ponětí, jestli se má nějak s Malfoyem rozloučit, přeci jen jejich vztah se bouřlivě přeléval od toleranci k nenávisti přes usmiřování až k něčemu zvláštnímu, co ani on sám nevěděl, jak přesně uchopit. Malfoy pro něj už nebyl otravným břemenem, jehož odjezd by s radostí uvítal, ovšem ani nebyli tak daleko, aby se… objali? Ne, to určitě ne, proto Sirius po krátkém zaváhání přijal nabízenou dlaň a pevně ji stisknul.


"Hodně štěstí," řekl tiše a myslel to upřímně. Mladík ho bude potřebovat.


Draco přikývnul, naposled se zahleděl do Blackovy tváře a bez dalších slov se vydal do přízemí, kde jak zjistil, mu Molly Weasleyová opět vyšla vstříc. Poslala své potomstvo, Pottera a Grangerovou napřed, poté se sama přenesla společně s Dracem, který jí chtěl ihned po přistání poděkovat a jít vlastní cestou, paní Weasleyová jej ale chytla za rameno a držel jej u sebe, dokud se nedostali až na nástupiště.


"Když Brumbál na tvou bezpečnost zapomíná, já to nedopustím," řekla si jako by pro sebe, když se rozhlížela za účelem opětovného nalezení své rodiny.


Draco vedle ní nejistě postával, opět zaskočen chováním této ženy. Jeho matka by nejspíše nikdy nic takového neudělala.


Jakmile Molly zrzavou skupiny zahlédla, spokojeně se usmála a otočil se k Dracovi.


"Kdybych byla na zasedání řádu, když tě přijali, tak bych to nikdy nedovolila, protože jsi příliš mladý a už tak v pořádném nebezpečí," zavrtěla hlavou a natáhla ruce, aby Dracovi upravila límeček, nakonec si ale uvědomila, kdo před ní stojí, a s omluvným úsměvem paže spustila, přesto alespoň znovu sevřel mladíkovo rameno. "Kdybys cokoliv potřeboval, obrať se na Hermionu. Ta dívka má srdce ze zlata a dokáže vždy poradit."


"Děkuji vám," přikývl Draco, neschopen říci nic jiného, jak moc jej dobrota a důvěřivost dámy před ním zasahovala. Neznal takové chování, nevěděl, jak na ně reagovat, jak… jak dostatečně vyjádřit vděk. Ano, vděk, a nikoliv podráždění, že si někdo myslí, že něco nezvládne sám.


Už mu stačilo dojít, že v tomhle světě neměl šanci uspět sám.


Za pár vteřin Molly zamířila ke své rodině a Draca nechala samotného, což ten využil k tomu, aby nastoupil do vlaku a našel si vhodné kupé. Jenže zatím všechna zela prázdnotou, a tak se rezignovaně v jednom z nich usadil s myšlenkou, že se později přestěhuje, pokud si k němu někdo jakž takž důvěryhodný nesedne.


A měl štěstí. Od Lenky Láskorádové vskutku žádný podraz čekat nemohl.