Prosinec 2017

S Novým rokem přišel déšť

31. prosince 2017 v 12:08 | Archea Majuar
S Novým rokem přišel déšť

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, trochu melancholické slavení Silvestra

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tuhle povídku jsem napsala už někdy v únoru, ale tak nějak mi vydržela v kompu až dodnes. Tak ji tady máte a užijte si ji :) Další kapitola na Draca a Siriuse přibude zítra někdy... někdy :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Rezus, Karin a káti :)



Zdrojem insiprace pro povídku a její název mi byl song I'll Take The Rain od R.E.M.


Zazvonil. Nic moc si od toho nesliboval, ale srdce mu poskočilo, když se ozval bzučák, načež byl schopen otevřít vchodové dveře. Hrdě se pak nechal vyvést výtahem do požadovaného poschodí, načež zabouchal, aby vzápětí už koukal do obličeje svého přítele.

"Čau, co tady děláš?" neskrýval Ondra v hlase své překvapení, když se mu na prahu objevil zrovna Igor.

"No…" nechtělo se příchozímu zprvu moc do vysvětlování, sám z toho byl špatný, ale když už se hodlal k Ondrovi na Silvestra nasockovat, tak by mu asi něco málo objasnit mohl. "Prostě jsem to nějak posral."

Ondra se nezatvářil o moc zaskočeněji, než už byl, a otevřel dveře dokořán.

"Když jsem ti nabízel, abys přišel, tak jsem vážně nepředpokládal, že fakt dorazíš," zamumlal, když Igorovi opětoval mírný úsměv, a pozoroval, jak se starší muž hrne dovnitř.

"Přinesl jsem aspoň pivo…" oznámil mu Igor, jakmile si sundal boty a i s batohem dorazil do obýváku. Rozhlédl se kolem a seznal, že se v Ondrově bytě nic nezměnilo, teda až na tu přítomnost malého vánočního stromku.

"Tak ho dej do ledničky," bylo mu řečeno. Igor se tedy vydal do kuchyně, umístil láhve do lednice, načež dvě zase vytáhl ven a položil na linku. Přeci jen venku panovala slušná kosa a pivo se chladilo samo už při cestě sem, takže akorát z šuplíku vydoloval šroubovák, a vrátil se za Ondrou do obýváku.

"Budeme na něco koukat?"

Ondra se ze svého místa na gauči otočil směrem k Igorovi, jenž postával za pohovkou a vypadal, že tam snad zůstane celý večer.

"A co bys tak chtěl vidět, ty kinematografický znalče?" pousmál se Ondra na půl huby.

Igor pokrčil rameny, konečně se ze svého místa odlepil a posadil se vedle svého přítele, jenž okamžitě hmátnul po otvíráku a obě lahve otevřel.

"Mně je to jedno, něco vyber," ozvala se Ondrou očekáváná odpověď, načež se jeho úsměv jen rozšířil. Igor na něj chvilku koukal, jak se šklebí, než si vzal flašku a pohodlně se opřel. Takhle prostě začínaly prakticky všechny jejich společné večery u Ondry doma. Překvapením, pivem a velice krátkou debatou na téma, co si pustí za film.

Za ty roky seznal, že Ondra se zpravidla trefí do něčeho, u čeho neusnou před desátou, dnes by ale měli oba vydržet alespoň do těch dvanácti.

"Tak já tam dám Lovce pokladů. Je to sice takové typické béčko s Nicolasem Cagem, ale aspoň tam neumře Sean Bean, což je samo o sobě dost zvláštní," informoval Ondra Igora, zatímco se probíral databází stažených filmů.

"Proč?" nedalo se říct, že by to Igora eminentně zajímalo, ale tak zrovna odložil láhev a… měl chuť si s Ondrou povídat.
"Sean Bean je po světě nejvíce známý tím, že ve většině svých rolí se nedožil konce filmu nebo seriálu," objasnil mu Ondra a i s láhví se opřel kousek od Igora, který se sice koukal na obrazovku, myšlenky mu už ale zase lítaly jinde.
S Ondrou po boku… Byl hrozně rád, že měl, kam by na Silvestra šel, kam se mohl schovat.

"Ty bys fakt byl sám, kdybych nepřišel?" zeptal se, aniž by nad otázkou moc přemýšlel, prostě mu uletěla.
"Neeeee," zavrtěl Ondra rezolutně hlavou. "Někde se tady schovává kočka. Ale moc bych nesázel na to, že dneska vyleze. Trochu jsme se nepohodli."

Igor si radši nepředstavoval, co si s kočkou udělali, místo toho se napil a dal si nohy na stůl, Ondra následoval jeho příkladu. Starší muž se pak chvíli přiměl soustředit na film, brzy mu ale oči utekly k Ondrovi. Byl od něj moc daleko.

Věděl, že si to říkává až příliš často, ale bylo to tak, proto se ani nezlobil nebo necítil ukřivděný, když se na Silvestra octl na ulici. Možná to očekával i o něco dřív, protože to, co se mezi ním a Ondřejem dělo… Nemohl to popřít, nemohl popřít, že jeho srdce volá po tom, aby si svého přítele přitáhl k sobě, aby ho objal a držel, aby cítil jeho vůni.

Neviděl důvod, proč by to nemohl mít, proto zvedl paži, umístil ji na opěradlo, dlaň přesně v místě, kde měl Ondra krk. Díval se na něj, zatímco se prsty dotkl hnědých vlasů, vklouznul do nich a se zrychleně bušícím srdcem pozoroval, jak Ondra přivírá oči, pokládá se do doteku a kdyby mohl, tak by možná i zapředl.

"Pojď ke mně," pronesl polohlasem a na půl huby se usmál, když se koutky Ondrových rtů zvlnily směrem vzhůru a pohled modrých očí jeho směrem byl jaksi jemný. Pozoroval, jak se k němu mladší muž přisunuje, spokojeně seznal, že si Ondra chystá položit hlavu na jeho rameno. Připadal si trochu jako úchylák, když okamžitě poté, co se Ondra uvelebil, zabořil tvář do kaštanových vlasů, ta jejich vůně… a vůně i něčeho, co byla jen Ondra, jej nutila přivřít víčka, vnímal, jak se jeho přítel přitiskl bokem ještě více k němu a přehodil mu ruku přes bříško, sám jej objímal kolem pasu.

Původně si chtěl Ondra nechat nohy na stole, ale nakonec se stočil na gauči, a i kdyby chtěl, nedokázal by se ubránit tomu pocitu, že takhle mu to úplně vyhovuje. A ten pocit s ním Igor sdílel, jen se válel na pohovce, Ondra se válel na něm… Momentálně by nejraději předl on sám.

O další pivo a pár hodin později se probudil. Zamžoural a spatřil před sebou Ondru, jak se na něj culí.

"Já vím, že je druhej díl Lovců slabší, ale že takhle zabereš i na Silvestra…" kroutil nad ním Ondra hlavou.

"Kolik je?" zeptal se starší muž poté, co se trochu protáhnul a zjistil, že na obrazovce už běží jen titulky.

"Za deset minut dvanáct," bylo mu oznámeno, načež mu na klíně přistála bunda. Tázavě se zadíval na svého přítele, který už byl v té své navlečený a právě se šacoval.

"Půjdem na balkón," oznámil Ondra Igorovi, když uviděl jeho výraz, v tu chvíli už také našel, co hledal, vytáhl z kapsy zapalovač a ze stolku sebral cigarety.

Igor neprotestoval, bylo mu to celkem jedno, oblíkl se a následoval Ondru ven, kde si od něj vzal cigaretu, načež se za příjemného mlčení opřeli o zábradlí. Sem tam už se na obloze objevilo pár barevných ornamentů, půlnoc se blížila.

"Jak ten film vlastně dopadl?" zeptal se Igor spíše jen, aby dal najevo, že neprospal celý druhý díl. Ten první si docela pamatoval, nepřišel mu špatný, ale už po pár minutách pokračování se mu začaly klížit oči, Ondra na něm pořád ležel, hřál jej, cítil jeho vůni… Nemohl si pomoct, neviděl spoustu filmů i kvůli tomu, že s Ondrou v náručí prostě usnul.

"Stejně jako ten první, našli poklad," pokrčil Ondra rameny, vzápětí stočil pohled na muže po své pravici, který se bokem opíral o zábradlí a koukal na něj, Ondra se na něj mírně pousmál, za což byl odměněn pozvednutím koutků rtů. Tehdy uslyšeli odpočítávání.

Lidí na ulici řvali tak hlasitě, že to nebylo možné přeslechnout. Oba muži shlédli dolů na menší či větší skupinky, očekávající půlnoc s množstvím rachejtlí, někteří už teď působili pozdní hodinou velmi poznamenaně, což se o Igorovi s Ondrou v tomto směru říct nedalo. Igor považoval večer za příjemný, možná… možná, ale když šlo o ten Silvestr, měl by být něčím speciální a určitě nejen tím, že byl více méně vyhozen z baráku.

S posledními dvaceti vteřinami starého roku típnul cigaretu do popelníku, odložil jej na parapet za sebe a zcela záměrně se nyní opřel o zábradlí v místě, kde se mohl svým ramenem dotknout Ondrova, a vzápětí pocítit, jak se k němu druhý muž rovněž tiskne. To uvědomění, že není během oslav příchodu Nového roku sám, jej zasáhlo ve větší síle, než by očekával, rozbušilo mu to srdce a nutilo se ve chvíli hlasitého zvolání NULA! mírně zachvět.

V tichosti sledovali ohňostroj, statečně odolávaje studenému větru, který kolem nich jen svištěl.

"Půjdeme dovnitř?" zeptal se Igor, jehož už tak trochu začala ta barevnost kolem nudit. "Ještě jedno pivo bych snesl."

"Jo, jdeme, je tady strašná kosa," souhlasil Ondra a následován starším mužem se vrátil do vyhřátého bytu. Shodili ze sebe bundy, Ondra je pak odnesl zpátky na věšák a Igor mezitím vytáhl z ledničky další dvě lahve. Když s nimi došel do obývacího pokoje, našel svého přítele stát u okna. Odložil pivo na stůl a zaváhal. Rozum mu radil, aby se prostě posadil, flašky otevřel a oznámil Ondrovi, že je prostřeno.

Jenže ten pohled na mladšího muže, jak tam stojí… Připomnělo mu to prostý fakt, že kdyby za ním dnes, vlastně tedy včera, nepřišel, byl by sám. No, asi by se z toho nesložil, ale stejně jej to bodlo u srdce, stejně jej to přinutilo podívat se na věc z jiného úhlu, který mu napovídal, že už to asi nechal zajít příliš daleko. Že už je potřeba něco udělat.
Pomalu přešel k Ondrovi, zůstal stát za ním, jen pár centimetrů za jeho zády.

"Nezdá… nezdá se ti, že tomu večeru něco chybí?" slyšel se pronést tiše, hlas nejistý, stejně jako pohyb ruky, kterou opatrně umístil na Ondrovo rameno. Neuměl to tak jako Ondra, neuměl za někým prostě přijít a obejmout ho, neuměl vyjadřovat emoce… zvláště ne ty, kvůli nimž se mu stahoval žaludek, zrychloval tep… ty, které toužil Ondrovi vyjevit, protože už bylo načase, protože si to sakra zasloužil…

Mladší muž mu nejprve neodpověděl, dál hleděl z okna, poté však pozvedl paži a dlaní překryl tu Igorovu na svém rameni, poté k němu mírně pootočil hlavu.

"Taky mám ten pocit," řekl Ondra ještě zastřenějším hlasem než Igor, jehož ta slova povzbudila k dalšímu pohybu, překonal zbývající vzdálenost mezi nimi a v momentě, kdy tak učinil, se k němu Ondra otočil čelem. Najednou byl svou tváří strašně blízko té Igorově, hnědé oči hleděly do šedých, nacházeje v nich odraz svých vlastních emocí, nacházel v nich totéž, co sám cítil, co už sám nedokázal popírat…

"Šťastný nový rok, Igore," věnoval mu Ondra drobný úsměv a Igorovo srdce se sevřelo, když se jeho přítel pohnul směrem k němu.

"Šťastný nový rok," stihl zamumlat, než se jejich rty poprvé setkaly, než stihl zpracovat, že tohle se opravdu děje, že se pár minut po půlnoci líbá se svým dlouholetým přítelem a že se od jeho úst nechce odtrhnout. Vnímal Ondrovo strniště, vnímal rozdíl, když se k němu v této situaci tiskl muž, ale stejně mu to nezabránilo se cítit nádherně… a míra jeho nadšení se stupňovala s každým dotekem, jenž mu Ondra věnoval, když mu zabořil prsty do vlasů, když prohloubil jejich polibek a rukou položenou na jeho zádech si jej přitáhl ještě blíž.

Zarazil se až ve chvíli, kdy si uvědomil své dlaně pod Ondrových trikem, kdy pod prsty ucítil jemnou pokožku, kdy mu Ondra zasténal do úst.

Ten zvuk… ten tlumený zvuk mu vyslal po celém těle vlnu vzrušení tak silnou, že se odtáhnul od Ondrových rtů a jen na něj hleděl, v očích doslova vepsáno překvapení. To, co se mezi nimi už tak dlouho dělo… Bylo to spíše citové, sice se dotýkali jeden druhého, to ano, ale až sem došli jen díky jejich poutu, díky přátelství, jež se postupem času vyvinulo v ještě něco silnějšího…

Ano, toužil Ondru políbit, a toužil to udělat znovu a znovu, mít jeho ruce na svém těle, hladit ho… byl ale zaskočen tím, jak strašně moc to chce, a jak to podle tvrdosti, jež se tiskla skrze rifle k té jeho, chce Ondra.

"Gauč?"

Navzdory otázce dál na Ondru němě zíral, najít správná slova mu dvakrát nepomáhala ani dlaň na jeho tváři, a zvláště Ondrovy prsty, jež se probíraly strništěm, až dospěly ke rtům, vlhkých od polibku, přes ten spodní mu přejel palec, Ondrovy oči jej pečlivě pozorovaly, dokud Igor mírně nepřikývl.

"Gauč," odsouhlasil nakonec i verbálně Ondrův návrh a téměř neochotně se přestal dotýkat Ondrova trupu, hladina vzrušení v něm však stále narůstala, neboť Ondra nejenže se přesunul ke gauči, ale také jej rozložil, čímž získali o poznání více prostoru pro cokoliv, co měli v úmyslu o novoroční noci provádět.

Nervozita mu svírala žaludek, jenže když se pak posadil vedle Ondry, který mu okamžitě umístil dlaň na tvář a naklonil se k jeho rtům, tak se mu obavy částečně vypařily z hlavy. Přeci jen to byl Ondra, člověk, jehož znal přes dvacet let…

Tentokrát to byl on, kdo se neubránil tichému zasténání, jakmile ucítil dotek i na stehnu, Ondrova ruka byla tak blízko jeho slabinám a chtěl ji mít ještě blíž, sám opět vsunul dlaň pod Ondrovo triko, načež jednu z nich přesunul na jeho záda, zatímco druhou se odvážil udělat další krok. Zachvěl se pod tím návalem horka, jež jím prostoupilo, když se přes pásek Ondrových kalhot dostal níž a poprvé přejel přes napnutou látku.

Ondrův sten zůstal utlumen jejich rty, ne nadlouho spojenými, neboť mladší muž se odtáhl, přetáhl si triko přes hlavu a iniciativně přesunul svou pozornost k tomu Igorovu, jež vzápětí také letělo vzduchem.

"Že nám to trvalo, co?" položil Ondra řečnickou otázku, když si uvědomil, že Igor před ním vážně sedí jen v riflích, hrudník se mu zrychleně zvedá a klesá, téměř fascinován tím výjevem položil dlaň na jeho prsa, vstřebávaje ten pocit, že může… že se může takhle Igora dotýkat, že je to z obou stran dobrovolné a snad i chtěné. Kdesi v hloubi pochyboval, zda Igor bude vítat zrovna natolik sentimentální gesto, leč starší muž jen tiše seděl, nechal svého přítele, aby mu přejížděl rukou po hrudníku, a byl by jej zastavil, neboť ta něha v Ondrových očích vyjadřovaná skrze dotek… Svíralo se mu z ní srdce, nevěděl, co si s tou vlnou emocí počít, bál se, aby nezareagoval hloupě… mohl by odpovědět, mohl by přitakat, jenže váhání… vina… bylo to hlavně jeho strany, přičemž Ondra… Ondra to respektoval.

Všechno se v něm slilo dohromady, všechny ty city vůči Ondrovi jej přeci jen donutily jednat, dát nějak svému příteli najevo, že je mu vděčný, že si ho váží, že je pro něj důležitý… že tohle chce a sám se znovu nad sebou podivil, když v sobě objevil touhu líbat Ondru na tvář, kam vzápětí svá ústa také umístil, na rtech jej škrábalo strniště, jež mu jen víc a víc vtiskávalo do hlavy, že tohle je vážně Ondra, že se po takové době skutečně dostali tam, kam už dlouho směřovali.

Prsty, jež se mu zabořily do vlasů, mu daly najevo, že tahle péče je mladšímu muži příjemná, líbal tedy dál jeho čelist, až dorazil ke krku, aby se následně vrátil k Ondrovým ústům, výboj vzrušení jím projel v momentě, kdy mu Ondra vyšel náruživě vstříc, kdy mu přejel jazykem po rtech a on sám jej vpustil dovnitř.

Jak je touha prve ovládla s obrovskou rychlostí, tak se nyní nechala ochotně zkrotit, polibek zůstával pomalý, nyní už i Igor hladil Ondru po odhalené kůži, dotýkal se jeho hrudníku, ramen, zad a nitro se mu svíralo při pomyšlení na to, že Ondra se mu věnuje se stejnou jemností, jako by se dotýkal něčeho cenného, někoho… někoho, na němž mu celým srdcem záleželo.

Navzdory takřka křehké atmosféře se neubránil tichému zasténání, když se mu jedna z Ondrových dlaní dostala do oblasti podbřišku a žár v těle se opět rozhořel naplno, znovu se ke slovu hlásící touha ovládla pohyby jeho rukou, jež měl náhle na Ondrově pasu, odkud se ihned přesunuly ke knoflíku jeho riflí. Mladší muž jej ale nenechal práci dokončit, opustil Igorovy rty, postavil se a kalhot se zbavil sám, načež kývl na Igora, aby učinil totéž.

Starší muž poslechl, pohyby však strnulé, což zavinilo zjištění, jak hladově se na něj Ondra díval… Věděl, že ten pohled se mu vryje do paměti, ty rozšířené zorničky, ten zrychlený dech, rudé rty… Shodil ze sebe oblečení s výjimkou spodního prádla, načež se přesunul doprostřed gauče ke svému příteli, aby vzápětí znovu spojil jejich rty, pod mírným tlakem na hrudník se Ondra položil na záda, přičemž už tehdy měl opět Ondrovy ruce na svém trupu, na žebrech, na bocích, když si jej mladší muž nasměroval nad sebe.

Horko se přes něj přelilo v několika vlnách, jakmile pod ním Ondra roztáhnul nohy, aby se mezi ně mohl vlézt, aby… Odtáhl se, protože chtěl vidět mladšímu muži do tváře, když se o něj poprvé otřel, když Ondra mohl poprvé jeho vzrušení cítit proti svému, a sám tvrdnul jen z toho pomyšlení ještě víc, pohyboval se proti Ondrovi, užíval si, jak si jeho přítel zkousnul spodní ret, jak mu hledí do očí…

Sklonil se k němu, líbal jej na čelist, na krk a zasténal do té jemné kůže, když mu Ondra začal stále náruživěji vycházet vstříc, když mu dlaněmi sevřel zadek, když jej nabádal k větší rychlosti. Igorovi také už tohle tření začínalo být málo, krev mu bouřila v žilách, veškeré jeho myšlenky se točily kolem horkého těla, jež se svíjelo pod ním, a které dávalo hlasitě najevo, jak se mu to líbí, ale mohlo to být ještě lepší.

Přenesl váhu jen na jednu paži, přičemž náhlé přerušení pohybů přimělo Ondru zpozornit, načež pochopil, co má Igor v úmyslu.

"Igore…" uslyšel starší muž, když vsunul dlaň pod látku Ondrova spodního prádla a stiskl jeho vzrušení, vytáhl jej ze zajetí spodního prádla a dopřál mu několik tahů, než se mu kolem zápěstí začaly motat další dvě ruce, které mu po chvíli rovněž stáhly poslední díl oblečení, načež zasténal Ondrovo jméno, neschopen se tiše vyrovnat s tím, že jeho erekci dopřává tolik potřebou pozornost právě Ondra, jehož tvrdost sám laská.

Mladší muž už se vůbec nedržel zpátky, Igor ho honil rychle, protože ty zvuky, jaké Ondra vydával, jak mu přirážel do dlaně, jak se mu snažil pořád věnovat, ale pod intenzitou vzrušení jej postupně zvládal jen jemně hladit, Igorovi to ale až tolik nevadilo, mohl se tak naplno soustředit na Ondrův výraz, zíral na jeho pootevřené rty, na nyní již zavřené oči, na slast vepsanou v jeho tváři…

"Igi!" zasténal znovu Ondra, jenž se pod Igorem prohnul v zádech, volnou rukou jej chytil za rameno, načež se s rukou svého přítele na erekci udělal.

Igor přemožen tím výjevem před sebou, tím, jak dokonalý Ondra byl ve chvíli, kdy se blížil k orgasmu, se sklonil a něžně jej políbil na tvář, každou buňku těla mu pak zalil blažený pocit, jakmile se proti němu Ondra vyklenul a s jeho jménem na rtech vyvrcholil, svíral mu rameno, prsty druhé ruky pak zarýval do boku, načež se uvolnil, Igor si otřel ruku o jeho už tak potřísněné bříško jistý si tím, že to Ondra dřív či později okomentuje, momentálně pod ním ale jen ležel, snaže se vydýchat.

Ještě ani neotevřel oči, čímž by asi Igora upozornil, že se k něčemu už bude chystat, takhle ale Igora dotek na stále tvrdém vzrušení překvapil a z hrdla mu unikl poměrně hlasitý zvuk, jenž vyvolal na Ondrově tvářil škodolibý úsměv. Igor mu ovšem škleb nedokázal oplatit, neboť Ondrova ruka se mu nyní věnovala přesně tak, jak potřeboval, vzrušení mu už po pár tazích kompletně zatemnilo mysl, zase byl všude jen Ondra, který ho vedl k vrcholu, který jej opět hladil po hrudníku, který se jen díky němu před pár minutami nahlas udělal…

Ta myšlenka jím projela jako blesk a zasadila mu fatální ránu, roztřásl se a podlehl tomu spalujícímu vzrušení, podlehl Ondrovi, jemuž naposled přirazil do dlaně, než se jeho sperma přidalo k tomu, jež už se nacházelo na Ondrově bříšku. Když pak otevřel oči, srdce stále splašeně bušící, poslechl znavené svaly a se zafuněním se přiměl sesunout na záda vedle Ondry.

Chvíli jen tiše ležel, vstřebávaje první orgasmus, který mu přivodil chlap, jakmile se ale posadil Ondra, učinil tak také, a nerozhodně se podrbal na hlavě, když uviděl, na co se jeho přítel kouká.

"Jak na Nový rok, tak po celý rok," zamumlal šklebící se Ondra, zatímco si sundával spodní prádlo v naději, že se do něj může utřít, zatímco Igor se vedle něj uchechtl.

"Já si nestěžuju," podotknul, načež se opět musel potýkat se srdeční slabostí, když se na něj Ondra podíval a jeho úšklebek se před Igorovýma očima změnil v obyčejný, upřímný úsměv, který mu Igor váhavě opětoval do momentu, než se k mladším muži naklonil a jemně se otřel rty o ty druhé.

"Sprchu?" zeptal se tiše, z celé situace zase podivně naměkko. Vlastně se ale sám sobě nedivil. Tímto dnem, tímto zážitkem… Doufal, že to bude fungovat, přál si to z hloubi duše, a šedé oči plné emocí, jež hleděly do těch jeho, mu dodávaly jistotu, stejně jako přikývnutí, které z Ondrovy strany mohl být jen odpovědí na vyslovenou otázku, leč Igor měl pocit, že mu dává najevo něco víc…

Že je tohle správná cesta.

Ty. Jenom ty.

23. prosince 2017 v 22:00 | Archea Majuar
Ty. Jenom ty.

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, drunkeness, fluff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Co už jiného se tady dá čekat na Vánoce, že? :D Je to sice opilá, uchichotaná a možná až infantilní povídka, ale i takové holt píšu... :D Přeji Vám pěkné Vánoce :) Enjoy!

Za komentáře děkuji charlie, Karin a kosesterce :)


Dvě postavy se jako už po mnohokráte ve svém životě vpotácely do hotelového pokoje, kde se jim nějakým zázrakem podařilo alespoň rozsvítit lampičku, nejspíše o ni jeden z nich jednoduše zavadil a měl štěstí, že narazil dotekem na vypínač, načež se mladší z nich svalil na zem. Postel mu zřejmě přišla moc daleko, proto se nejprve opřel zády o zeď, aby našel zlotřile prchající rovnováhu, místo krátké zastávky však sjel dolů na měkký koberec, kde se usadil, natáhl nohy před sebe a rozhodl se tam zůstat.

Možná by se i vydal jinam, jenže když se k němu druhý muž připojil, a sesunul se vedle něj, vyrážeje ze sebe zafunění a křupnutí v koleni, k žádnému pohybu se neměl. Doposud se dobře bavil, ale když už je z restaurace vyhodili, tak jim bylo Michalem doporučeno jít spát, ovšem Ondrovi se příliš nechtělo. Podíval se na svého přítele, jenž hleděl do stropu. Mladší muž se tam tedy zadíval také.

Igor vlastně nahoře nic neviděl, nezajímavý strop jeho pozornost dlouho neudržel, a tak sklopil hlavu na prsa, oči zavřel.
"Jdem spát?" uslyšel otázku.

"Ještě se ti nechce, co?" odtušil Igor. Sám by si nechal líbit nějakých pěkných osm spánku, ale pokud měl Ondra chuť konverzovat… ne, nebránil by se. Ošil se, koberec byl sice pohodlný, ale do lopatek jej tlačila stěna. Otevřel oči a spatřil, jak vedle něj Ondra sedí, jak má natažené nohy… no ty by měly být lepší než zeď… a aspoň se bude moci položit, aniž by úplně ležel na zemi nebo se musel plazit k posteli.

Než stihl svůj nápad přehodnotit, tak jej uskutečnil, položil si hlavu na Ondrova stehna a zbytkem těla se natáhl na koberec, ruce složené na hrudníku, z něhož mu vyšlo spokojené povzdechnutí a vzápětí smích, když nad sebou spatřil udivený výraz svého přítele.

"Co tam dole děláš?"

"Ležím," šklebil se Igor a s jiskřičkami v očích hleděl nahoru, odkud na něj mrkaly dvě šedé duhovky. Nebo byly modré?


"Nepovídej," koukal dolů Ondra, než si to stihl zarazit, tak měl prsty zabořené v Igorových vlasech, jejichž majitel se uchechtnul, ale neodtáhl se, už takhle zrůžovělé tváře mu možná ještě více zrudly, když jej jeho přítel hladil a jemu… a jemu se to moc líbilo, bylo to příjemné. Neměl chuť Ondru zarazit ani ve chvíli, kdy se jeho dlaň přesunula na strništěm porostlou tvář.

Mladší muž přemýšlel nad tím, jak uvolněně Igor v jeho klíně vypadá a jak rošťácky se culí, hlavou mu prolétl nápad, který by běžně asi odsunul do pozadí, ale teď mu přišel naprosto skvělý.

"Co kdybych ti dal pusu?"

Ondra si moc dobře všimnul, jak Igor vykulil oči, ale úsměv z jeho rtů nezmizel, naopak se rozšířil, jako by ho ten nápad snad nadchnul. Což vlastně nebylo daleko od pravdy, sice Igora zaskočil, ale už ležel v Ondrově klíně, ten ho hladil palcem po tváři, tak proč by mu nemohl dát i přátelskou pusu?

Ani nevěděl, jestli čekal, že ucítí Ondrova ústa na čele, ale srdce se mu tím zběsile rozbušilo a už tak díky alkoholu rozprouděná krev se zuřivě hnala cévami. Ondrovi se strašně zamlouval ten pohled na Igora, kterak s nadšením přijal jeho pozornost, jak jeho oči září.

Igorova přítomnost mu byla příjemná, stejně jako jeho blízkost, jak jej hřál a jak se na něj díval, nechal se hladit a… Igorovi došlo, o co se Ondra nyní pokusí, prostě to poznal z jeho výrazu, jenž se změnil ve vyzývavý, a přestože se mu na moment zadrhl dech v hrdle, nepřiměl se udělat vůbec nic, aby v tom svému příteli zabránil.

Jakmile se jejich rty dotkly, pocítil, jak se ty Ondrovy stočily v úsměv a sám nedokázal potlačit smích. Odtáhli se, z blízka na sebe jak dva blázni koukali, neschopni situaci zcela chápat a stejně tak neschopni přestat. Ondra pozoroval hnědé oči jiskřící veselím a zkusil to učinit znovu, bylo to divné, líbat svého kamaráda, ale zvláštně hezké, jako by pouto mezi nimi, jako by jejich přátelství tímhle ještě nějak posiloval, líbilo se mu to a Igorovi očividně taky, neboť mu rty vyšel vstříc.

Ano, stále měl mírně stočené koutky v úsměvu, ale… sakra, jak moc tohle bylo dobré. V hloubi hrudníku jej cosi začalo hřát, nemohl si upřít ty měkké, poddajné rty, jež se jej zkoumavě dotýkaly, nikdy nebyl příliš uchvácen tím, že by měl líbat chlapa, ale Ondra byl… výjimečný. Docházelo mu, že to vůbec není špatné, když mu horký jazyk přejede po rtech a on jej ochotně vpustí do svých úst, Ondra cítil ten plamen v sobě, jak se pomalu rozhořívá, opravdu ale jen pomalu, neboť podobný byl i jejich polibek, jemný, skoro váhavý a díky chuti whisky téměř sladký.

Igor se stále usmíval, i když se Ondra odtáhnul a znovu na něj z výšky shlížel, netušil, co to dělá, ani proč to dělá, jenže odpovědi znát nepotřeboval, stačilo mu, že to bylo příjemné a… Ondrovy doteky byly krásně příjemné, mladší muž cítil srdce až v krku ve chvíli, když podlehl nutkání se sklonit a opět Igora políbil, záchvěv smíchu jej zasáhnul poté, co si jej druhý muž přitáhl blíž.

Než si stihl uvědomit, co se děje, tak se z něj Igor odkulil a metr od něj se posadil, oči hluboké, ústa pootevřené a červená, Ondra se k němu připlazil, smál se už jen tomu pohybu, který byl poměrně neohrabaný, ale když se dostal ke svému příteli blíž, Igor se k němu natáhnul a nešel si pro nic jiného než pro další polibek. Slyšel, jak mu v hrudníku bublá smích, pořád jim přišlo vtipné, že se jim líbí jeden druhého líbat, proto se vůbec nebránil, když se Igorova dlaň přesunula z jeho trika na rameno, pak na záda a bok, kde… stiskla.

Jenže místo toho, aby jej to jakkoliv polekalo či odradilo, přitisknul se k Igorovi, slyšel, jak se Igor ostře nadechnul, když se dostal nad něj, nalepil se na něj hrudníkem, a… Igor si druhou rukou stáhnul Ondru dolů, jako by instinktivně se položil na záda, nedumal nad ničím, prostě se nechal líbat, držel si Odru blízko sebe, cítil to horko, jež z něj sálalo… v pokoji byla spíše zima, ale stejně mu přišlo, jako by kolem panovalo snad třicet stupňů.

Znovu mu tělem projel záchvěv smíchu, když Ondra vydal tichý povzdech, ale až později si uvědomil, že za něj nejspíše může on, jelikož dlaněmi vklouznul pod Ondrovo triko a dlaněmi jej hladil po zádech, tiskl si jej na sebe a hladově jej líbal… už ne jemně a pomalu, vášnivě, jejich jazyky se proplétaly a dechu se jim nedostávalo.

Ondra se od Igora odtrhl, šedá v očích takřka neznatelná pod rozšířenými zorničkami, dýchal Igorovi do tváře, jenž na něj hleděl s podobným výrazem, pohyb jeho dlaní na Ondrových zádech se zastavil stejně jako čas kolem nich, když si uvědomili, co provádějí, že Igor si bezmyšlenkovitě Ondru nasměroval nad sebe, že mu to Ondra ochotně dovolil, a že…

Jejich pohled neopustil tvář toho druhého, když mladší muž téměř nepatrně pohnul boky, aby se ujistil, že… Igorovi vyschlo v krku a hlava mu odmítala pracovat, jelikož krev se z ní už dávno nahrnula jinam, do míst, o něž se právě otřela ta Ondrova, a jež ještě více ztvrdla při vědomí, že Ondru tohle… jejich polibky, ještě před chvíli téměř nevinné, a doteky… že jej to vzrušilo stejně jako jeho.

To přerývavé dýchání, ten pohled… Ondra zíral na svého přítele a kromě chuti jej líbat a tisknout se k němu, dotýkat se… Musel se kousnout do rtu, aby nezasténal, když Igor nadzvedl boky a on proti své erekci cítil druhou, tvrdou… a pak znovu… horká slast se mu rozlila po celém těle, a chtěl víc… vyšel Igorovu klínu vstříc, rifle se mu ještě víc napnuly, jakmile uslyšel a vlastně i viděl, jak Igor zasténal.

Jen ležel pod Ondrou, pozoroval tu touhu, zářící z šedých očí a jeho hlad rostl, nemohl zabránit stenu, když znovu pocítil Ondrovo vzrušení, bylo to téměř dokonalé, pomalu o sebe třeli, až příliš dobré na to, aby si řekli, že zašli moc daleko, příliš dobré na to, aby přestali.

Igorovy rty se octly pod útokem druhých, nenasytných, nadšeně polibek opětoval, dlaně se přesunuly na lem Ondrova trika, jež mu s menšími obtížemi přetáhl přes hlavu, načež mu zrak padl na Ondrův hrudník… který mu najednou přišel naprosto vhodný ke koukání a nejen to, políbil Ondru na klíční kost a využil jeho nepozornosti, prohodil jejich pozice a stále se slabinami přitisknutými k Ondrovým, poctil jazykem další centimetry jemné pokožky.

Ondra se nevzmohl na nic jiného než spokojený povzdech, když jej Igor povalil na záda, hlasitě pak zasténal, jakmile na bradavce ucítil vlhký dotek. Měl pocit, že jeho erekce musí kalhoty protrhnout, musel s nimi něco udělat, a tak zatímco se Igor rty vrátil k těm jeho, snažil si rozepnout knoflík a po menším zápolení si je skutečně stáhnul aspoň pod zadek, o hřbet dlaně se mu otírala v riflích skrytá Igorova tvrdost.

Jen co sáhl na knoflík, Igor jejich polibek přerušil, hnědé oči upřené do šedých, jež jeho rozhodnutí vítaly… Ondra se chtěl dívat na Igorův výraz, když mu rozepnul kalhoty a i se spodním prádlem mu je nechal pod zadkem, načež… Igorovi se zatmělo před očima, když si Ondra olízl rty ve stejnou chvíli, jako uchopil jeho vzrušení do dlaně, už takhle cítil, že má boxerky vlhké a teď z něj vyteklo dalších pár kapek, po páteři se prohnala horká vlna a z úst vyšel tichý sten, a mohl se doslova zbláznit touhou poté, co Ondra do ruky uchopil obě jejich délky…

Ondra fascinovaně hleděl do Igorovy tváře, tolik slasti, chtíče… Prohnul se v zádech, když se jejich erekce dotkly, hlava mu nebrala, že tohle dřív nezkusili, že tohle je… perfektní. Druhou rukou Igorovi ještě sundal triko, načež si jej přitáhl k polibku, plného tlumených stenů, tiskli se jeden k druhému, Igorovy ruce, jimiž se opíral o koberec, se třásly, jen ten pocit, třít se o něco stejně tvrdého, co ten dotek stejně zoufale potřebuje… přirážel Ondrovi do dlaně, cítil jeho erekci, slyšel ty tiché, nádherné zvuky, jež jeho přítel vydával…

Přítel, chlap... Ondra…

"Ondro…" zachraptěl, když se svaly stáhly v křeči, čelem se opíraje o to Ondrovo, když se mu rychle a tvrdě udělal do ruky a na něj… na jeho bříško, na jeho erekci, z níž po chvíli vystříkla bílá tekutina, hnaná jak Igorovou žhavou přítomností, tak jeho orgasmickým výrazem. Ondra mu podlehl, jen vidět svého přítele při něčem takovém…

Zamazaní a zpocení se nadále lepili k sobě, teď už možná i doslova, ale ani jeden neprojevil tendence vstát. Ondrovy dlaně se obě přesunuly na Igorova záda a držely jej v objetí, Igor si položil hlavu na Ondrovo rameno, dýchal mu na krk, ruce dávno vypověděly službu.

"To tě tak nažhavilo jen to líbání nebo až fakt, že se mi postavil…?" uslyšel otázku, v hlase únava, ale také jistá lehkost, snad i smích… Právě teď Ondra nemohl litovat toho, co se stalo, bylo to až moc intenzivní, až moc… dokonalé, ale byl zvědavý, co Igora zlomilo.

"Ty," nepromyslel si odpověď Igor, možná jej i překvapilo, co řekl, jak upřímně sám sobě zněl, ale byla to pravda. Nikomu jinému by ani v podnapilém stavu nedovolil, aby jej hladil ve vlasech, třeba i v legraci políbil… Ondrovi dovolil mnohem více. Dovolil by mu snad všechno. "Jen ty."

Ondrovi se srdce rozbušilo nanovo, tohle… tohle nečekal, ale čas ani sílu na přemýšlení neměl, spánek se hlásil o slovo, a jelikož jedno tiché, pravidelné oddechování už k němu doléhalo, oddal se snům i on sám.

16, Byli jste někdy ve Stockholmu?

17. prosince 2017 v 16:41 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
16. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Prázdniny se blíží ke konci a Draco se zanedlouho vypraví do školy. Předtím se ale ještě podívejme, jestli se Remusovi po minulém incidentu povedlo Siriusovi promluvit do duše. Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin :)

Sirius nevěnoval Remusovi jediný pohled. Seděl si na své oblíbené židli v čele stolu, nohy na stole a pohled zapíchnutý do zdi. Chtěl působit pořád naštvaně, nesmírně naštvaně, aby ho Remus nechal raději být, tušil však, že tak lacino z toho nevyjde. Jeho přítel jej znal příliš dobře, a pokud mu Malfoy vykecal, co se stalo, všechno mu dojde.

Ano, pořád se cítil vytočeně, že mu Zmijozel nepomohl. Kdyby tam byl s Harrym, souboj s Averym by skončil o poznání dříve, na druhou stranu se ale ta užovka nevystavila zbytečnému nebezpečí. Strach bývá dobrý a Sirius na to čas od času zapomínal. Každý se nezrodil k tomu, aby se okamžitě hnal hlava nehlava do boje jako on sám nebo právě Harry. Jenže v tu chvíli si Black potřeboval na někom vybít zlost, neuměl to potlačit.

Musel vidět trpět někoho úplně stejně, jako trpěl on sám.

Věděl, že Malfoye rozzuřil a ranil zároveň. Sakra, věděl to moc dobře. Omlouvat se mu nebude, to v žádném případě, protože něco pravdy na tom bylo, ale… nějak mu to vynahradí. Nějak, jakkoliv, na něco přijde, protože rozhodně nebyl hrdý na to, že srazil na kolena nejistého kluka.

"Je to skoro patnáct let, Siriusi," promluvil Remus, jako by přesně věděl, o čem jeho přítel přemýšlí.

Sirius opět nehnul ani brvou, přestože Remus vnímal. Jeho poznámka směřovala k tomu, že kdysi během jednoho souboje v rámci První kouzelnické války převzal podobu psa a následně se změnil zpět. Neopatrně a příliš na očích. Většina z těch, co jej mohl nahlásit, patřila ke Smrtijedům, dnes již k mrtvým Smrtijedům, takže se Sirius postihu z tohoto důvodu nikdy nebál. Jak se ale ukázalo, Avery tam byl tehdy také a moc dobře si Siriusovu psí podobu pamatoval.

"Měl jsem být opatrnější," zavrtěl hlavou. "Už se ani nedivím, že by mi Brumbál nesvěřil Harryho. Na Malfoyovi mu nejspíše houby záleží, tak mi ho sem klidně hodil, ať se třeba pozabíjíme navzájem…"

Remus nereagoval, jen se potichu usadil na židli vedle Siriuse. Ten si nebyl jistý, jestli Remus mlčením projevuje souhlas nebo přemýšlí, co říct.

"Ale tobě na něm záleží."

Sirius k němu zvedl pohled. Neptal se. Remus se jej neptal, pouze konstatoval.

"Vždyť je to Zmijozel!" vyštěkl podrážděně, ale i jemu to znělo strašně chabě. Přesně tenhle argument vyvrátil Moodymu, přesně za užití tohohle argumentu nad sebou okamžitě pocítil pohrdání.

"To byl i tvůj bratr, Siriusi," pronesl Remus tiše.

"Proč do toho zatahuješ Reguluse?!" reagoval, jak Remus očekával, Sirius na jméno svého bratra impulzivně, oči mu zaplály další vlnou hněvu. Stará rána, která se nikdy úplně nezacelí…

"Protože se stejně jako Draco dostal na scestí. Pokud ti na něm záleží a přinutíš se spolknout to svoje nabubřelé ego, pak mu dáš své city najevo a definitivně ho tím dostaneš na naší stranu. A nejen to, Siriusi," odmlčel se Remus, snaže dramatickou pauzou dodat svému proslovu co největší vážnost, "jestli i jemu bude záležet na tobě, bude mít za co bojovat. To, že se mu tentokrát strachy podlomila kolena, to tak bývá, poprvé se stal svědkem opravdového souboje, ale příště ti bude stát po boku."

"Jak si tím můžeš být tak jistý?" svraštil Sirius obočí, nechápaje, jak se jeho přítel dokáže tak dobře vyznat nejen v něm, ale i v Malfoyovi.

"Byl jsem u jeho přijetí do řádu, pamatuješ? Bylo mu jedno, že jsem se na něj díval povzbudivě, o moc víc mu nezáleželo na tom, co říkal Brumbál. On hledal podporu u tebe. Nemusím být jasnovidec, abych poznal, že Draco v tobě vidí jistotu."

"Vážně?" ujelo mu dříve, než se stačil zarazit.

Remus jen přikývnul, po chvíli ticha se postavil a očividně se chystal k odchodu.

"Měl bych Brumbála informovat o tom, co se stalo, ale pochybuju, že by z toho dělal velké závěry. Oba jste naživu a to je hlavní," oznámil Siriusovi a s žádostí o to, aby přemýšlel nad tím, co mu řekl, se odporoučel pryč, aniž by se byť jen zmínil o tom, proč vlastně přišel.

Sirius nad jeho slovy přemýšlel, ať už se to jemu samotnému líbilo nebo ne, protože jak Remus mluvil o tom, že Malfoy vyhledává jeho podporu… Zapadalo to do sebe víc, než by si do té chvíle pomyslel. Na mysl mu přišla situace v bance, kde se zdál Zmijozel naprosto ztracený. Mnoho lidí, hodně místa… stačila by jedna dobře mířená kletba.

Kdyby byl v lidské podobě, možná by se Malfoy nedočkal ničeho, ovšem v kůži Tichošlápka si neuměl pomoct a po psím způsobu se snažil mladíkovi dodat odvahu. Neočekával, že jeho gesto bude nějak náležitě oceněno, ale když Malfoy Tichošlápka vzápětí pohladil…

Bylo to už sakra dávno, co ho někdo podrbal za ušima, a nemohl popřít, že by se mu to nelíbilo, když se ho někdo dobrovolně dotknul. Sirius potřásl hlavou, takové myšlenky nepotřeboval. Nicméně příjemný pocit, šířící se nitrem při vzpomínce na onu situaci, potlačit nedokázal.

XXXXX

Příjezd Weasleyových se blížil a Siriusovi bylo jasné, že o tom nutně musí Malfoyi říct, a proč do už tak nepříjemné konverzace nejít hned den poté, co ho seřval za svou vlastní chybu?

Sirius se na ten rozhovor opravdu netěšil, nicméně podstoupit jej musel už kvůli tomu, že jej Remusova slova zasáhla a doslova tížila na hrudi. Jestli v něm Malfoy spatřoval oporu, pak od něj nebylo hezké, když jej tak srazil na kolena. Hlavou mu prolétla myšlenka, odkdy se k Malfoyi chce chovat hezky, okamžitě takovou úvahu ale zaplašil a připomněl si, že od chvíle, kdy ho téměř zmrzačil…

XXXXX

Draco si znovu procházel, jestli má nakoupeno do Bradavic všechno, co potřebuje, jestli náhodou na něco v tom blázinci nezapomněli. Když pak usoudil, že je plně vybaven, uslyšel zaklepání. Tep mu okamžitě vystřelil vzhůru, nemohl se však rozhodnout, jestli je z nutnosti Blacka ještě kdy spatřit roztřesený nebo otrávený. Po pár vteřinovém váhání pozval Nebelvíra dál s pocitem, že Black by stejně vstoupil, ať už by mu to Draco schválil či nikoliv.

Jako první mladého Malfoye praštil do očí Blackův vzhled, potažmo výraz. Tvářil se mírně, lehce přihrbený postoj vyjadřoval snad přátelské úmysly, jimž Draco neměl extra problém uvěřit. Ano, byl na Blacka naštvaný, ranil jej a obával se, že Nebelvíra zklamal nenapravitelným způsobem, jenže… Pořád to byl Black, který se choval jednou jako cholerik, podruhé jako ztělesnění trpělivosti a dobra, takže Draco sice hodlal být ostražitý, nicméně pokud starší muž nepouštěl hrůzu už od příchodu, snad kráčeli po mírové stezce.

A Draco chtěl, sakra jak jen by rád ukázal Blackovi záda, poslal ho s jakoukoliv snahou o omluvu do háje, ukazuje mu, že má vlastní hrdost, leč v Blackových modrých očích se nacházelo tolik viny, že na něj Draco pouze tiše zíral a… a víc nepotřeboval. Nedělal si iluze, že by se mu to chodící ego omluvilo, což by uvítal a zřejmě by tím zmizela i jakási hořkost z tohoto setkání, u Blacka si ale uvědomoval, že se musí spokojit s málem.

A pokud ten Blackův pohled mohl chápat jako náplast za ránu, již mu den předem Black uštědřil, tak ani víc nepotřeboval… Stačilo mu, že jím Black nepohrdá. Bohatě mu to stačilo a z hrudníku mu spadl pocit těžkosti.

"Malfoyi, včera jsem se nezachoval, jak bych si přál," pronesl Sirius přiškrceným hlasem. Nerad se omlouval, nerad přiznával vinu, a když se dlouho nemohl přinutit k tomu, aby pokračoval, Malfoyův netečný výraz se změnil.

"Mohl bys… mohl bys mi pomoci se naučit Patronovo zaklínadlo?" doslova se Dracovi zželelo Blacka, který evidentně nevěděl, jak dál, což mladý Malfoy chápal, také nesnášel omluvy a rozhodně jimi neplýtval, a tak k Blackovi natáhl pomyslnou ruku na usmířenou.

Srdce mu téměř poskočilo v momentě, kdy se Blackovou tváří mihnul vděčný úsměv.

"Rád," ujelo mu, zpět už to ale Nebelvír nevzal. Myslel to totiž vážně, došlo mu vzápětí. Rád Malfoyi pomůže, pokud o to má mladík opravdu zájem, poté si ale připomněl další důvod svého rozhovoru s blonďákem. "Ale až se vrátíš ze školy. V následujících dnech tady bude totiž poměrně… rušno."

"Proč?" zeptal se s určitou nelibostí v hlase Draco a usadil se na postel, zatímco Black zaujal místo na židli, samozřejmě obkročmo, protože jak jinak.

"Brumbál si ještě před zahájením školního roku chce promluvit s Harrym a…" zarazil se Sirius, nechtě Malfoyi prozrazovat své domněnky, jak bude jeho kmotřenec reagovat na fakt, že u něj Zmijozel nejen bydlí, ale navíc je jeho svěřencem. Proto rychle hledal jiný důvod pro přítomnost Weasleyových a Hermiony, nakonec se ale rozhodl, že Draco se holt musí smířit s tím, že tady budou. "S Harrym, Hermionou a Ronem. Weasleyovi dorazí zítra večer, pozítří večer se pak koná schůze řádu a následně by měl Remus přivést Harryho."

Dracův pohled směřoval do země. Tušil, co po něm Black bude žádat, a přestože se mu v nitru vůbec nelíbila představa trávení posledních volných dní v jednom domě s Weasleovými a svatým Potterem, nehodlal protestovat. Otráveně se šklebil, když se opět na Blacka podíval, ale jen přikývnul, což mu Black oplatil.

"Nemusíš se s nimi vůbec vidět a upřímně to tak bude asi lepší. Harry asi bude potřebovat čas, než se smíří s tím, že jsi na naší straně," připustil Nebelvír.

"Nevadí mi to, Blacku, já je stejně vidět nechci. Nemám, co bych jim řekl," pokrčil Draco rameny.

"Třeba to, že už jimi nepohrdáš kvůli tomu, že neholdují přepychu, protože bez něj už také dokážeš žít? Třeba?" navrhnul kousavě Sirius.

Draco na něj vykulil oči. Tohle… tohle ne, tohle… Snažil se změnit, snažil se o to, aby si vytvářel na ostatní vlastní názor, ale…

"Ne, nech to plavat, Malfoyi. Weasleyovi jsou chápaví a hodní lidé. Nemusíš jim nic vysvětlovat, přijdou sami na to, co si o nich myslíš," pokračoval Sirius, který by ale byl vskutku rád, kdyby to mohl říct o všech z jejich rodiny. "Ale být tebou, vážně bych se zdržoval tady, protože Weasleyovi jsou sice hodní, ale jestli tě tady uvidí Ron, asi ti dá pěstí dříve, než stihneš cokoliv říct."

"Jak primitivní…" protočil Draco oči, leč záchvěv strachu pocítil.

"Ale účinné," cukl Siriusovi koutek. "Když tě budeme dole potřebovat, zavolám tě."

"A když dole bude Weasley, tak si mám raději rovnou připravit hůlku?" otázal se mladý Malfoy ironicky, Blackova odpověď mu ale vyrazila dech.

"Když tam s tebou budu já, Ron si nic nedovolí," zahleděly se modré oči přímo do ocelově šedých, v nichž počáteční překvapení přešlo v upokojení, doprovozeno dalším přikývnutím.

Draco se až zachvěl, když k němu Black promluvil tak přesvědčivým tónem a řekl přesně to, co blonďák potřeboval slyšet. I kdyby s ním mělo být v místnosti celých deset Weasleyů a jedna Grangerová, opravdu nepochyboval o tom, že Black bude stát na jeho straně. Uvědomoval si, komuže to věří, že původně tady vůbec být nechtěl, že tohle příměří je nucené…

Ale on chtěl Blackovi věřit. Celým srdcem chtěl věřit tomu, že je pro Blacka důležitý stejně jako starší muž pro něj.


"Fajn," zvedl se Black ze židle, doprovázen Dracových pohledem. "Kdybys něco potřeboval ty, tak… na mě počkej u mě. Ale nečmuchat, jasný?"

Sirius nedával Malfoyi takové privilegium zrovna s nadšením, ale nenapadalo ho, jak jinak by ho mohla ta užovka kontaktovat. Jeho ložnice nebyla od Dracovy daleko a riziko, že vrazí do někoho s rezavou kšticí, prostě bude Malfoy muset v případě nouze podstoupit.

"Jinak tě plácnu stočenými novinami," zabručel ještě Black, než opustil Dracův pokoj, jehož obyvatel jen protočil oči a zavřel za ním dveře.

Nebyl z Weasleyových nadšený, ale asi měl počítat s tím, že se dříve či později s nimi se všemi setká, když jsou teď na jedné straně. Děsil se té představy, vskutku ano, rozmrzelostí jej ale spíše naplňovala vidina toho, že bude v budoucnu muset mluvit a třeba i poslouchat Pottera a Grangerovou. Nejmladší syn Weasleyů mozkem operací mohl být těžko, u toho se Draco obával maximálně oné rány do nosu, a jeho myšlenky nejspíše nebude potřebova jakkoliv brát na vědomí.

I kdyby se změnil sebevíc, pochyboval, že jej akceptují, i když…

Draco se s útrpným výrazem opřel zády o zeď, jelikož jen pouhá myšlenka na to, že nejdříve z těch tří pravděpodobně najde řeč s Grangerovou, jej doslova vyčerpávala. Ale bylo to tak. Weasley mu nejspíše nebude věřit do konce života, což Draca ani v nejmenším netrápilo, Potterovi to bude trvat hodně, hodně dlouho, ale pokud se kdy Draco osvědčí v boji…

Potter by časem mohl změnit názor, zatímco Grangerová mu zcela jistě bude chtít dát šanci velmi brzy. A jelikož Draco věděl, že Potter a jeho banda jsou klíčem k poražení Temného pána, byl ochotný onu šanci té šprtky využít.
A nadávku mudlovská šmejdka definitivně vymazat ze slovníku…

Navždy tvůj

14. prosince 2017 v 16:40 | Archea Majuar
Navždy tvůj

Fandom: RPS (kapela Sunrise Avenue)

Pairing: Samu Haber/Riku Rajamaa

Warning: +12, fluff, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Shipuju tyhle dva chlapce již dlouhou dobu, jenže teprve koncert Sunrise Avenue mi dodal ten potřebný impulz, abych na ně konečně něco napsala. Sice nejprve v angličtině, ale rozhodla jsem se povídku vydat i v češtině pro případ, že by někdo měl zájem :) Inu... koncert to byl nezapomenutelný vzhledem k tomu, že díky asertivitě mé přítelkyně nám Samu věnoval song... To se prostě nestává každý den :D Ale to tady nikoho nezajímá, užijte si povídku :) Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin a káti :)

Název povídky stejně jako text na jejím konci (byť pozměněný) pochází ze songu Forever Yours kupodivu od Sunrise Avenue.



Riku vyšel z koupelny a zamířil ke své posteli, ručníkem se vytrvale snažil zbavit své vlasy vlhkosti. Oblečen jen v šedivé tepláky a bílé, volné tílko se usadil na matraci, a zatímco se rozhlížel po jejich hotelovém pokoji, použil ručník tentokrát k tomu, aby dostal vodu z uší, jelikož mu pravá strana úplně zalehla. Očima přelétl zařízení pokoje, načež mu pohled padl na jeho tradičního spolubydlícího na koncertních šňůrách.

Ačkoliv se sám po osvěžující sprše cítil bezvadně, jeho nálada se okamžitě o stupeň zhoršila poté, co se na Samua pořádně zaměřil. Znal ho už dlouho, takže i jen z jeho pózy poznal, že něco není v pořádku. Jakýsi vnitřní hlas mu šeptal, že Samua něco trápí. Sice si seděl na posteli a zdánlivě spokojeně pročítal jeden z těch časopisů pro náctileté dívky, jelikož on si prostě nemohl nechat ujít všechny ty trendy věci a vůbec chtěl mít přehled, co se ve světě lidí mladších než oni sami děje, ale…

Na rtech mu pohrával mírný úsměv, jenže ramena měl Samu jaksi strnulá, vypadal sklesle. Riku se nemohl zbavit dojmu, že jeho přítel je jednoduše smutný. Ještě nevěděl, co přesně se stalo, ale něco určitě, přičemž Riku okamžitě pocítil nutkání mu pomoci.

"Byl jsi dneska venku?" začal Riku zvolna sondovat.

Samu k němu zvedl oči, úsměv stále patrný, leč nebylo v něm pranic veselého. To Rikua zas až tak nepřekvapilo, přeci jen znal Samua opravdu dlouho a dobře, a smutného nebo dokonce i zoufalého jej už zažil, nicméně nyní… Nyní Rikuovi něco říkalo, že původcem Samuova stavu je cosi… jiného. Jakoby vážnějšího.

"Jo, šel jsem si koupit oběd. Je tam hezky, ale… víš jak," pokrčil Samu rameny a po pár vteřinách se vrátil ke čtení časopisu.

Inu, Riku tak úplně nevěděl, co má Samu na mysli. Když se venku udělalo hezky, zpravidla jeho přítele nešlo udržet vevnitř. Dokázal se celý den toulat po ulicích, tu ochutnal zmrzlinu, tu si dál párek v rohlíku, přičemž během večerů, které nestrávili v koncertních halách, se Samu usadil do restaurace a klidně několik hodin jen pozoroval okolní dění.

Rikua napadlo, že si to jen namlouvá, že Samu prostě neměl jen náladu pobíhat po ulicích, ovšem důvěřoval svému vnitřnímu hlasu, a tak se rozhodl si trochu ověřit to, co Samu povídal. Vstal z postele, aby do koupelny vrátil ručník, který tam spíše hodil tak, že přistál na zemi, koho to ale štvalo, pomyslel si, a zpět na své místo se vrátil tak, aby mohl nakouknout na stůl. Tam také dle svých předpokladů spatřil oběd svého přítele. Netknutý, nerozbalený.

To zjištění už Rikua naplnilo obavami, neboť jestli něco jeho přítel nebyl, tak určitě nebyl zdrženlivý, co se jídla týče. Jindy by celou porci zbaštil za dvě minuty a ještě by s mlsným výrazem šacoval Rikuův kufr, zdali pak v něm neobjeví nějaké sladkosti.

Riku zůstal nerozhodně stát uprostřed místnosti, čím déle ale koukal na mladšího muže, na jeho typický oděv skládající se z riflových tříčtvrtečních kalhot a bílo červeného trika, na jeho rozčepýřené blond vlasy, na to, jak ztracený mu připadal… Chtěl mu pomoci, jakkoliv, a tak konečně využil toho, že v jejich vztahu nějaký osobní prostor absolutně neexistoval a bez varování se usadil za těsně za Samua a položil si bradu na jeho rameno.

Samu nejprve ztuhnul, což Rikua překvapilo a určitým způsobem ranilo. Nechápal, co jeho přítele mohlo rozhodit natolik, že by mu vadilo takové gesto, přeci… Přeci Samu neustále kolem svých přátel poskakoval, objímal je, věšel se na ně, a sám od nich vítal totéž, ale… Riku už si začínal myslet, že to přehnal a Samu chce prostě být sám, vzápětí se ale mladší muž uvolnil, opřel se o jeho hrudník, načež Riku neodolal a zpola Samua objal, když jednu z dlaní umístil na jeho bříško.
Oba dva slyšitelně vydechli, jeden spokojeně, druhý úlevně. Následně se ale rozhostilo ticho a Samu byl v Rikuově náručí tak uvolněný, že staršího muže po chvíli napadlo, že Samu usnul. Ten však po chvíli promluvil:

"Ty vždycky poznáš, když mi není dobře, že?" nepoložil Samu ani tak otázku, jako spíše konstatoval situaci. Snad proto Riku neodpověděl, nebylo to potřeba. Jenom se otřel tváří o tu druhou a zůstal tiše.

"Chci si lehnout," promluvil Samu znovu. Riku si poposedl, aby mu udělal místo, načež se oba uložili na bok, Riku těsně za svého přítele, ruku stále na jeho bříšku. V nose jej zašimrala vůně Samuových vlasů, slyšel a pod dlaní i cítil jeho dýchání. Ani tahle poloha pro něj nebyla nová, nervozita ze Samuova chování jej pro teď opustila. Jen svého přítele držel a doufal, že mu jeho přítomnost pomůže.

"Miluju tě."

Rikuovi se okamžitě rozbušilo srdce jako splašené.

Ne, že by ta slova od Samua ještě nikdy neslyšel, jejich vztah byl i v tomhle výjimečný, ale… Ale. Rikua zasáhl spíše ten tón, jakým to Samu řekl. Jak moc upřímně to znělo, jak ryze a opravdově mu to připadalo. Z hloubi duše.

Příliš zahlcen zjištěním, že by Samu… Polknul, když si připustil, že by ho Samu vážně mohl milovat. On sám k němu choval podobné city už dlouho, ale také se už před dlouhou dobou smířil, že Samu s ním rád flirtuje, že se k němu rád tulí, jenže víc než přátelství k němu necítí a ani víc nepožaduje. Až doteď.

"Přemýšlel jsi... Přemýšlel jsi někde o tom, že když… když jsme si tak blízcí, že bychom mohli být více než přátelé?" donesl se k Rikuovi znovu Samuův hlas, nejistý, rozechvělý.

V hlavě měl vymeteno a nenapadlo jej vůbec nic, co by měl říct, co by se hodilo říct, ale přeci musel odpovědět! Nemůže ho nechat se trápit…

"Jako milenci?" přinutil se nakonec zašeptat, protože více svému hlasu nedůvěřoval.

"Jo…" vydechl Samu okamžitě. Ovšem na rozdíl od něj, od toho tiše proneseného souhlasu, byla Rikuova vnitřní reakce bouřlivá, dlaně se mu instantně zpotily a srdce se mu pokusilo vyskočit z hrudníku, náhle se mu nedostávalo kyslíku. Snad by se tomu, co slyšel, zdráhal uvěřit, kdyby se vzápětí jeho ruka neoctla v sevření té Samuovy. Mladší muž jej držel pevně, ale s citem, jako by jej chtěl o svém záměru ujistit, což se mu beze zbytku povedlo.

"To bych moc rád," pronesl Riku těsně u Samuova ucha, hlas stále tichý a roztřesený, vždyť se sám chvěl vnitřně i zevně. Přitisknul se blíže ke svému příteli, aby potlačil třas vlastního těla, aby mohl přitisknout rty na Samuovu tvář, aby mohl pocítit, jak se i Samu chvěje…

V tu chvíli si uvědomil, že mladšímu muži dluží ještě jednu odpověď. Odpověď, kterou mu byl připraven poskytnout již před několika lety, na to ale příliš nemyslel, spíše se opájel představou, že… Že od teď to bude moci Samuovi říkat den co den. Že ho bude moci líbat den co den.

"Taky tě miluju," zašeptal Riku, jemuž vzápětí přišlo, jako by něco obrovského a barevného vybuchlo uvnitř něj, jako by se něco uvnitř něj osvobodilo a on zase mohl svobodně dýchat. A možná… možná něco podobného prožíval i Samu, protože ta úleva ve výdechu, který uslyšel, se docela podobala té, jakou zažíval sám. Riku jej chtěl ještě víc ujistit, že je tady a že tady být chce… s ním, se Samuem, a proto se tichým hlasem přiměl opět promluvit: "Jsem tady… Držím tě," sevřel pevně jeho dlaň ve své, než pokračoval s hlasem přetékajícím tím vším, co vůči Samuovi pociťoval: "Jsem tady… Tvůj. Navždy tvůj."

I won't find something more,
someone I am made for.
Don't be ashamed, baby,
I'm forever yours.




15, Byli jste někdy ve Stockholmu?

3. prosince 2017 v 17:43 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
15. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Výlet do Příčné ulice bude v podání těch dvou na řádný facepalm. Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin :)


Už od začátku ale nic nešlo tak hladce, jak si Sirius myslel. Malfoyi totiž došlo, že do obchodů sice může jít s přestrojení, ale v bance mu peníze nevydají, když nebude vypadat jako Draco Malfoy. To docela dávalo smysl, že? Blacka v tu chvíli popadl vztek, jak na něco takového mohli zapomenout, a i v momentě, kdy přestal prskat, působil dost nervózně.

"Myslíš, že by po mně vážně někdo mohl jít?" zeptal se Draco opatrně. Je fakt, že u Blacka si zvykl na to, že je v bezpečí, a v návalu radosti, že může na chvíli vypadnout z domu, se jakékoliv riziko stávalo v jeho očích zanedbatelné, když ale viděl v Blackovým očích obavy, strach otřásl i jím.

"Nemyslím si, že by na tebe Voldemort poslal své nejlepší nohsledy, ale… Jeden, dva…" vyslovil svůj předpoklad Black.
"Tak se vraťme, třeba by mi mohl učebnice obstarat Brumbál…" navrhnul mladík, jemuž se představa volného pohybu po Příčné ulici už nezdála tak lákavá jako prve.

Black však potřásl hlavou.

"Má dost svých starostí, a když už jsme tady, nebudeme se vracet. Rozhodně ne přímo, protože už teď tě klidně mohl někdo lokalizovat. Banka je hned za rohem, uvnitř si to rychle vyřídíš a já tě budu sledovat od vchodu. Jakmile se vrátíš, schováme se jenom do vchodu tohohle domu a přeměníme ti oči, vlasy a vousy, jasné? Potom teprve půjdeme nakoupit," vysvětlil Black, počkal, až Draco roztřeseně kývne a změnil se v psa.

Následně seběhl po schodech dolů, a když zjistil, že mladý Malfoy so bojí už jen vstoupit do ulice, packou ho popohnal.
Draco vůbec nechápal, jak mohl na takový plán přistoupit a že si vůbec neuvědomil, jak to v bance chodí. Strachem zdřevěnělé nohy jej, ani nevěděl jak, donesly až na ulici, zpocené dlaně si utřel do saka.

"Merline," uniklo mu, když si uvědomil, v čem se vlastně v Příčné ulici nachází. Musel v tom manšestrovém obleku vypadat jako totální idiot, načež se mu kamkoliv chodit chtělo ještě méně, když ho ale Black pošťouchnul, váhavě vykročil směrem k bance.

Zorientoval se poměrně rychle a Gringottovy našel vzápětí. S obavami vešel dovnitř, kde se okamžitě rozhlédl, nespatří-li někoho z otcových (ne)přátel. Nikoho povědomého sice neuviděl, přesto se z místa ode dveří nemohl hnout. Před ním byla spousta kouzelníků a za každým z nich mohlo číhat smrtelné nebezpečí.

V tom se lekl, téměř nadskočil, když v dlani ucítil něco studeného, jakmile ale zjistil příčinu, neprohnalo se jí znechucení, nýbrž vděčnost. Pes mu strčil svůj studený čumák do dlaně a jemně jej olíznul. Draco na sedícího psa hleděl, v jeho tmavých očích spatřoval cosi z Blackova pohledu, ale ani to mu nezabránilo, aby… aby poprvé v životě klesl tak hluboko a dobrovolně pohladil psa po hlavě.

Hafanovi se to zřejmě líbilo, protože naprosto spokojeně otevřel tlamu, z níž mu vypadl růžový jazyk.

Draco se pousmál. Zas a znovu se mu ulevilo, když mu bylo připomenuto, že Black je tady. Že je tady, aby ho chránil.
To ujištění pomohlo Dracovi ovládnout svůj strach. Odvrátil se od psa a kvapným krokem se vydal k přepážkám, z nichž jedna se příhodně uvolnila, ačkoliv Malfoy by se stejně asi nenamáhal čekat.

Co nejrychleji se domluvil se skřetem, kolik peněz potřebuje, načež požádal skřeta, zda by mu nemohl obnos přinést sám, jelikož se mu z cesty na vozících dělá nevolno. Zaměstnanec banky z toho nadšen nebyl, ale vyšel Dracovi vstříc poté, co mu Zmijozel slíbil tři srpce za námahu. O deset minut později Draco vycházel z banky, v patách černého, slintajícího psa. Zbytek nakupování strávil mladý Malfoy pod Blackovými kouzly, pod nimiž… Jednou se viděl ve výloze a upřímně řečeno mu to stačilo, jelikož Black se opět prokázal svým nevtipným smyslem pro humor, když z něj udělal dalšího Weasleyho, tentokrát i s červeným strništěm. Hrůza.

Když si Draco zmenšil i zakoupenou ptačí klec a vložil ji do kapsy, psisko jej zavedlo do jiné postranní uličky, odkud se zřejmě měli přemístit zpět do Blackova domu. Sirius se přeměnil do své lidské podoby, trochu si protáhnul záda a chystal se Draca vybídnout, aby se jej chytil.

"Já věděl, že jsi to ty, Blacku," vyrušil je posměšný hlas muže oděného v černém, jenž se náhle objevil ve stejné ulici. "Toho čokla bych poznal kdykoliv."

"Avery," zavrčel Sirius a instinktivně hmátl po hůlce, nestihl ji však vytáhnout včas, aby odrazil Smrtijedovu kletbu. Měl tolik obav, aby někdo nepoznal Draca, že opomněl možnost, že by někdo mohl poznat Tichošlápka. Přeci jen šance nebyla vysoká, málokdo věděl, že je zvěromág, ani Avery to až do této chvíle nevěděl, spíše jen tušil…

V momentě, kdy po nich Avery hodil Mdloby na tebe (Avada mu na začátek zřejmě nepřišla vhodná), Sirius nejprve odstrčil Draca stranou, načež se sám skrčil, a když se kletbě vyhnul, vrhnul se do protiútoku. Po chvíli vzájemného odvracení kouzel se Avery viditelně naštval, úzká tvář mu zrudla a jeho cíl byl v tu chvíli jasný.

"Je mi jedno, jak ses dostal z Azkabanu, je mi jedno, že tě Ministerstvo nechytlo, ale za to, žes zabil mý přátele, si zasloužíš chcípnout!" zařval a začal kletby sesílat hlava nehlava, přičemž zamaskovaný Malfoy jej evidentně vůbec nezajímal.

Sirius tak tak stíhal vykrývat kouzla, divil se, že se ještě do ulice neseběhli další lidé, mnohem více jej ale zajímalo, co sakra dělá Malfoy. Stačil jeden dobré mířený Expelliarmus a ten pitomec by přišel o hůlku, vždyť Avery neprozřetelně a naprosto hloupě Malfoye ignoroval! Když ale mrknul okem po mladíkovi, ten se jen krčil na zemi.

Zbabělec, prolétlo Siriusovi hlavou a další jím vržené, vztekem posílené kouzlo konečně Averyho zasáhlo. Nemohl jej ale zabít, nemohl na sebe přilákat takovou pozornost, proto omráčeného Smrtijeda nechal jen ležet a alespoň mu zlomil hůlku.

Zhluboka se nadechl, na moment zavřel oči, načež se zadíval na Malfoye. Ten se ani nepohnul, pohled vytřeštěný. Ani kdyby se ho Averyho rozhodl zabít pomalu, tak by nic neudělal. Byl strachy bez sebe. Stisknul zuby, přešel k němu, bez potíží jej díky adrenalinu kolujícímu v žilách vytáhl na nohy a oba je přemístil zpět do domu, kde od sebe Malfoye odhodil.

"Cos to tam dělal?" vyštěkl na něj okamžitě, pozoruje, jak se mladík opírá zády o stěnu a upírá k němu stále vyděšené hnědé oči, jimž Sirius vzápětí vrátil původní barvu, stejně tak sejmul kouzlo, měnící barvu Zmijozelových vlasů a fousů, které nechal zmizet úplně. "Vždyť jsi ani nemusel bojovat, Avery si nejspíše myslel, že jsi jen nějaký chudák, kterého kdoví proč pronásleduju. Stačilo po něm jenom mrštit jedním Expelliarmem!"

Sirius to vážně nechápal. Sám by ani nechtěl, aby se mu Malfoy během souboje motal pod nohy, ale aspoň by ocenil jeho ochotu, zápal a odvahu, ale takhle mu Malfoy přišel jako naprostý zbabělec, který není schopen po protivníkovi hodit ani jedno mizerné kouzlo.

"S takovou si vážně neumím představit, k čemu nám budeš dobrý," divil se Nebelvír sám sobě, že si ještě neodplivnul, nejspíše mu v tom ale zabránil ten vztek, vzplanuvší v šedých očích. Tak ty máš vztek? Na mně? Ale já jsem sakra v právu, myslel si Sirius, jemuž hněv rezonoval celým tělem. "Proč je svět tak nespravedlivý, že ty v řádu jsi, a Harry, který by neváhal a třeba by toho hajzla srazil k zemi rukama, do něj vstoupit nesmí," zasyčel pohrdavě a s křivým úsměvem sledoval, jak se vztek v Malfoyově pohledu jen násobí.

Než ale stačilo napětí mezi nimi vyeskalovat, objevil se na scéně k Blackově mrzutosti Remus. Ten vždy spory v klidu řešící Remus…

"Siriusi, dost," pronesl rozhodně, "sice zatím nevím, co se přesně stalo, ale pochybuji, že máš dobrý důvod k tomu, abys takhle kohokoliv urážel."

"Co ty můžeš o urážení vědět, ty jsi nikdy nikomu nic špatného neřek!" vyjel Sirius i na Remuse, protože už jej vytáčelo, jak se neustále stavěl do role jakéhosi dozorce nad jeho konáním.

"Vážně si myslíš, že já nic nevím o urážení? Opravdu, Siriusi?" podivil se Remus, na němž musel mladý Malfoy obdivovat schopnost zachovat perfektní klid. Kdo už jiný by měl něco vědět o urážkách než vlkodlak…

Polknul, snaže se nedívat Lupinovi do očí, jelikož se styděl za to, co mu mozek ve spojení s jeho osobou vyhazuje za přídavná jména. Neměl… neměl by tak smýšlet o člověku, který je očividně na jeho straně, i když neví proč, ale hádal, že je Lupin prostě jen dobrosrdečný Nebelvír, což by běžně považoval asi za hloupé, ale momentálně se mu tahle jeho povahová vlastnost docela hodila.

"Jdi do háje, Remusi," štěknul Sirius a prásknul za sebou dveřmi v hlavním pokoji.

Lupin ale nevypadal, že by se k něčemu takovému chystal, chvíli jen tiše postával, jako by čekal, až se z místnosti za ním začnu linout zvuky tříštění talířů, když se ale nic podobného nedělo, podíval se vlídně na Draca.

"Mohl bys mi říct, co se stalo?"

Přestože byl mladý Malfoy stále vyděšený, naštvaný a celý roztřesený, přiměl se s Lupinem mluvit. Kdyby šlo o kohokoliv jiného, tak by trucovitě odmítl a utekl do pokoje, jenže nechtěl klesnout v očích někoho, kdo… ne, pochyboval, že ho má Lupin rád, vždyť v Bradavivích pro něj měl Draco jen pohled plný pohrdání, ale asi ho chápal. Soucítil s ním.

"Byli jsme nakupovat učebnice v Příčné ulici, já měl na sobě maskovací kouzla a Black se přeměnil v psa, ale někdo ho tam poznal a pronásledoval nás až do prázdné uličky. Tam nás napadl a…" zapochyboval Draco, jestli Remus nezareaguje stejně jako Black, jestli ho taky nesevře, ale on nemohl nic udělat! Nemohl se ani pohnout, dýchat, nemohl vůbec nic, jen přihlížet, jak z Blackovy hůlky lítá jedna kletba za druhou a jak Avery činí úplně totéž, jak se mu tvář křiví krutým úsměškem, když Sirius jedno z kouzel téměř nevykryl.

Nedokázal by slovy popsat ten strach, který jej v tu chvíli zachvátil. Strach z toho, že stačí jen dvě slova a Blackova nepozornost, načež může být Black mrtvý. Měl neuvěřitelný strach o sebe, ale také o toho vzteklého parchanta. To přece nemohl Lupinovi říct! Nemohl mu říct, že byl tak vyděšený ze ztráty Blacka… vždyť se sám pořád nemohl smířit s tím, že vůči Blackovi něco…

"Nic jsi neudělal, viď?" dovtípil se Remus, nicméně se netvářil nijak nesouhlasně ani nepřátelsky. Draco váhavě přikývnul. "Bál ses tolik, že ses nemohl ani pohnout. S tím si těžkou hlavu nedělej, většina lidí by se nezachovala jinak. Ze Siriuse mluví vztek, protože odhalili jeho a ne tebe."

Když se Dracovým obličejem mihl zmatek, dodal:

"Jeho podvědomí hledalo cokoli, na co se zaměřit, jen aby Sirius nemusel myslet na to, že tě nedokázal ochránit. Že selhal. On takhle prostě reaguje…"

To Draca nenapadlo, ale… koho by to mělo napadnout, když byl Black tak nevypočitatelný?! Stále neuměl odhadnout, jak se ten cholerik zachová, a byl rád, že mu v jeho tápání Lupin alespoň trochu pomohl, pořád se ale cítil ukřivděně… a navztekaně, že jej Black srovnal s Potterem! Potterem, který je samozřejmě dokonalý!

"Půjdu si s ním promluvit," oznámil mu Lupin. "Občas je to s ním jako s dítětem…" zamumlal, když bral za kliku a zanechával Draca o samotě.

Ten se vydal do svého pokoje, kde ze saka vyházel knihy a pergameny a soví klec a všechno to v rychlosti vrátil do původní velikosti, načež ze sebe shodil to nemožné oblečení. Byl by rád vzteky něco rozbil! Kéž by v něm ale vztek převládal, jenže děs z Blackova řevu, pohrdání v jeho očích a samotný strach z předchozího souboje jej vnitřně rozbili natolik, že se mu z očí draly slzy a hrudník se mu roztřásl dříve, než si uvědomil, co se s ním vůbec děje.
Na postel usedl už se smáčenými tvářemi.

Ať už si Lupin vykládal, co chtěl, Draco cítil vinu. Měl něco udělat. Měl Blackovi pomoct. Potter by to určitě zvládnul lépe, přesně jak Black řekl. Sám je úplně k ničemu, ani jedno prosté kouzlo nevrhnul, protože se bál. Strašně se bál. Bál se o sebe, bál se o Blacka… bál se, že zase zůstane sám.

Black se sice choval kolikrát jako úplný idiot, dokázal se za něj ale postavit, přičemž Draco… Draco nesnesl představu, že Blacka zklamal natolik, že už se na něj s ničím jiným než pohrdáním v očích nepodívá. Sám se nechápal, sám nevěděl, odkud se v něm tyhle emoce berou, ale společně s nimi vyplavaly na povrch jeho mysli vzpomínky na to, jak jej Black učil kouzelnický postoj a Protego, jak se společně postarali o Nezbedu, jak ho v bance povzbudil…

Jenže… Draco se bál už tehdy a to jej Black jen povzbudil, tedy Tichošlápek ho povzbudil. Proč tedy tentokrát tak vyváděl? Vážně to bylo kvůli tomu, že měl Black vztek sám na sebe? A jen to neuměl vstřebat, ale musel si to vybít…?
Možná.

Možná…