Listopad 2017

Podívej se na mě

Včera v 16:35 | Archea Majuar
Podívej se na mě

Fandom: Teorie Velkého Třesku (TBBT)

Pairing: Rajesh Koothrappali/Howard Wolowitz

Warning: +15, first kiss

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Zase jednou nový pairing na mém blogu. To čučíte, co? :D :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti, Karin a cukerineckovi :)


"Já už to dál, Raji, poslouchat nechci," pronesl naštvaně Howard Wolowitz, stoupaje po schodech do bytu svého kamaráda, na něhož byl sice momentálně naštvaný, ale vidina dobrého jídla byla silnější než jeho vztek. "Prostě ses opil a tu holku požádal o ruku dvě minuty poté, cos ji poznal. Nic nového pod sluncem, nemusíš mi o tom vyprávět celý den v kuse."

"Ale, Howarde-"

"Už jsem řekl, že to stačilo, nepřinutíš mě ty tvoje lítostivé řeči poslouchat ani o minutu déle. Prostě si říkej, co chceš, ale nepočítej s tím, že tě budu vnímat," informoval Raje a pokračoval po schodech dál.

"Aspoň bys nemusel jít přede mnou, připadám si pak ještě hůř, Howarde. Vůbec mi to neusnadňuješ, když se na mě takhle zlobíš," postěžoval si opět Raj kňučivě, až se Howard zastavil, zavřel oči a pořádně se nadechl. Pokusil se přemoci své rozladění, počkal na Raje, aby s ním sladil krok, a vyrazili vzhůru.

"Děkuji, já jen chci, abys věděl, že-"

"A už je to tady zase," rozhodil Howard rukama a začal brát schody po dvou, pročež se druhému muži opět vzdálil.

"Ne, Howarde, já…" nemohl se Raj znovu cele vyjádřit, jelikož potřeboval, aby se na něj Howard díval, aby dával pozor a rozhodně nebyl tři metry od něj. Proto sám zrychlil, v mezipatře drapnul Howarda za předloktí a otočil jej čelem k sobě způsobem, kterým překvapil sám sebe.

Tvář jeho přítele se octla sotva pár centimetrů od té jeho, avšak místo nutkání uskočit se oba potýkali spíše s neschopností se pohnout a také někde hluboko uvnitř skrytým pocitem touhy přesně po takové blízkosti, jenž o sobě dal vědět sevřením žaludku a následnou husí kůží, ženoucí se přes jejich záda.

Howard se ještě při otočce chystal k otázce, co to u všech čertů Raj vyvádí, udivený pohled jeho přítele jej ale zarazil. Navíc v hnědých očích se nacházelo něco víc, spatřoval v nich tichou prosbu, přirozeně lítost, ale ony emoce v nich jej zbavily veškerých myšlenek na stížnost. Naopak se přistihnul, že je zvědavý, co že se mu to Raj snažil sdělit. Kdyby chtěl dát mlít o svém nezdaru, asi by se tvářil trochu jinak…

"No, tak povídej, cos mi to chtěl říct?" povzbudil Raje, jenž se zdál být stejně jako Howard slepý k tomu, že Raj stále v dlani třímal inženýrovu ruku.

"Howarde… já…" koktal Raj, najednou měl problém mluvit, ačkoliv se v jejich blízkosti nepohybovala žádná žena. Ale cítil se tak zranitelně, tak… blízko Howarda, že se bál, aby to nebylo příliš blízko.

"Raji, dívej se na mě," cukly Howardovi koutky úst nad tím, jak nejistý jeho přítel byl. Kolikrát jej unavovalo, jak musel v přítomnosti Penny tlumočit všechno, co chtěl Raj říct, ale právě teď... Před chvíli byl užvaněný, otravný, momentálně mu ale přišel až roztomilý. "To jsem já, Howard, mně můžeš říct všechno, kámo."

Zdálo se, že to Rajeshe trochu uklidnilo, jeho dlaň pevně stiskla Howardovo předloktí, mírně kývnul a pokusil se znovu promluvit.

"Chtěl jsem, abys věděl, že… že… nemám nikoho jiného, komu bych se svěřil a…"

"Ale vždyť máš i Leonarda," poznamenal Howard, ačkoliv Rajem řečené jej poněkud vyvedlo z míry. Nikdy se na jejich vztah nepodíval z Rajovy perspektivy, vždy se soustředil jen na tu svou a nepřemýšlel o tom, jak důležitý pro svého indického kamaráda je.

"Máš pocit, že by Leonard vydržel celé ty roky mě mít přilepeného k uchu?"

"Trefa," musel Howard souhlasit. "Jeden asociál mu už stačí."

Přestože by se mohlo zdát, že s Rajeshovým přikývnutím se konverzace dostala ke svému konci, tudíž pro setrvání v takové blízkosti již nebylo pro oba aktéry nezbytné, ani jeden se nepohnul. Raj měl sice sklopený pohled, nicméně Howardova přítomnost jej uklidňovala. Alespoň částečně, neboť srdce mu bilo jako na poplach a myšlenky mu vířily hlavou zběsilou rychlostí. Na mysl mu už po několikáté přišlo, že tu vzdáleně se rýsující známost s dívkou v baru utnul hned ze začátku podvědomě, protože věděl, že s ní ani být nechce.

Že podvědomě chce být s někým úplně jiným, s někým, kdo mu rozuměl, kdo ho jakž takž chápal a… kdo ho má opravdu rád.
Howard zpozoroval, že se jeho kamarád třese, a jeho zvědavost stále rostla společně s obavami, jelikož mu bylo úplně jasné, co by právě teď chtěl, aby Raj udělal. Ta jeho nejistota, neschopnost se mu podívat do očí… I jemu samotnému projelo celým tělem zachvění a tlak v podbřišku pramenící nejen v nervozitě jej znovu zastihnul v plné síle, když se Raj konečně odhodlal k dalšímu pohybu. Jeho dlaň sjela z Howardova předloktí k inženýrově, kterou sice nevzala do své, ale… Raj se dotýkal jeho ruky, jako by čekal, jak se druhý muž zachová.

Howarda by v životě nenapadlo, že tak prosté gesto mu téměř způsobí infarkt, na moment přestal dýchat a svět se s ním zatočil. Nepřemýšlel nad tím, kam by jejich vztah mohl mířit, nezabýval se tím, nechával to plynout, někdy možná vyšiloval, ale stejně nepřipadalo v úvahu, aby udělal cokoliv jiného, než pevně uchopil Rajovu ruku a zcela samovolně se k němu nepřiblížil ještě víc, takže se jejich nosy momentálně špičkami dotýkaly.

"Nemyslím si, že jsem gay, Raji, ale-"

"Já taky ne," vyhrkl oslovený dříve, než Howard stačil svou myšlenku dokončit, v hlase hysterický podtón. Howard už jej znal, takže tušil, že se Raj okamžitě bude chtít vykroutit, vyděšeně utéct nebo to zamluvit, jenže on jej vůbec nechtěl odradit ani vystrašit.

"Nemyslím si, že jsem gay, Raji, ale stejně ti chci dát pusu, tak se na mě aspoň podívej," dokázal se Howard napodruhé vyjádřit, přičemž nevěděl, jestli k němu Raj vzhlédl, protože ho o to požádal nebo protože byl tak zaskočený, každopádně toho Howard s čímsi chvějícím se a svírajícím uvnitř něj využil a políbil Raje. Jen jemně, pouze se dotkl jeho rtů svými, v tu chvíli ale mladý Ind sevřel Howardovu dlaň ve své téměř křečovitě, druhou pak uchopil Howardovu košili. Kdyby inženýr nebyl zaneprázdněn myšlenkami na to, že si vážně právě teď dost užívá líbání muže, který byl navíc jeho nejlepším přítelem, zcela jistě by mu neušlo, že Raj na něm doslova visí a že se jej drží jako klíště.

Ačkoliv by se dokázal zastavit, dokázal by se přimět to nedělat, stejně nechal svou paži, aby se pozvedla, a jeho dlaň dopadla na Indovu tvář, jehož rty se jemně otíraly o ty jeho, a už jen z toho, jak jej Raj líbal, Howard vnímal tolik emocí…

Když se od něj Raj odtáhl, Howarda nenapadlo nic jiného, než si jej přitáhnout do objetí, položil si bradu na jeho rameno, Raj mu zatnul prsty do zad. Cítil jeho zrychlený dech, dokázal si představit i splašený tlukot srdce, jelikož sám na tom nebyl o moc lépe.

Hodil za hlavu domněnky, jestli epizoda v baru, o níž mu Raj vyprávěl, byla pravdivá, jestli si to jen nevymyslel, aby jej třeba přiměl žárlit, hodil i na ještě krátkou chvíli za hlavu svůj hlad, a prostě Raje držel. Nebylo to dlouho, co chtěl někam utéct, aby Raje nemusel poslouchat, ale stejně jako vždycky mu to dlouho nevydrželo.

Neuměl se na něj zlobit, na to jej měl příliš rád. A možná už tehdy jej kdesi v hloubi duše miloval.

14, Byli jste někdy ve Stockholmu?

Neděle v 18:40 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
14. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dnes vás čeká naštvaný Sirius, brblající (a celkem i vtipný) Draco a rozpustilá sovička. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Rezus, káti a Karin :)


"Řediteli," oslovil Sirius Brumbála v momentě, kdy se starší muž chystal opustit místnost. Brumbál se zastavil ve dveřích, nechal však projít všechny členy řádu s výjimkou Lupina, načež uchopil do dlaně kliku.

"Draco, mohl bys nás prosím omluvit?" usmál se jemně na mladého Malfoye, jenž bez zaváhání přikývnul a odebral se k odchodu.

Brumbál následně dveře zavřel a otočil se směrem k rovněž stojícímu Siriusovi.

"Vím, co ti leží na srdci, a stejně tak mi je jasné, že mi nikdy nepustíš, že Harryho nepřijmu za člena. Jenomže já nemohu," hleděl Brumbál na Siriuse téměř smutně, to však Nebelvíra neobměkčilo.

"Proč ne?! Pořád ho chcete držet stranou? A co ty jeho noční můry?" štěkal Sirius vzteky jednu otázku za druhou, když mu pak Remus smířlivě položil dlaň na rameno, okamžitě ji setřásl. Nepotřeboval se uklidňovat! Ne, když šlo o Harryho!

"Co se týče nočních můr, poslal jsem Harrymu lektvar na bezesnou noc. Přirozeně jej nesmí užívat každý večer, nicméně opravdovou pomoc mu mohu poskytnout až v Bradavicích-"

Ředitel by milerád pokračoval z odpovídání na Siriusovy otázky, to by jej ale nesměl Sirius přerušit.

"Jakým způsobem?" dožadoval se vědět.

"Nitrobrana, Siriusi. Pod správným vedením se může sám naučit bránit špatným snům," pronesl ředitel klidně.

"Doufám, že ne pod Snapeovým vedení," zavrčel Sirius a Brumbál potřásl hlavou, zejména však kvůli tomu, jak dětinsky se pořád ten Nebelvír choval.

"Byl bych přešťastný, kdybych mohl Harryho v tomto ohledu svěřit Severusovi, leč jeho náplň práce je dosti namáhavá a nebezpečná, proto se uchýlím k řešení, které bude snesitelnější pro Harryho, Severuse i tebe," pronesl Brumbál a pohlédl krátce na Remuse.

Sirius se na něj zahleděl překvapeně také, načež se hladina jeho vzteku alespoň mírně snížila.

"Remuse?"

Brumbál přikývnul.

"Přesně tak, Siriusi. Ještě jsem s tím nikoho oficiálně neobeznámil, ale Remus se vrátí na post učitele Obrany proti černé magii. Za daných okolností mou nabídku přijal, jelikož se shodneme na tom, že rodiče bradavických studentů pravděpodobně považují Volmortovu hrozbu za natolik závažnou, aby se smířili s kompetentním vlkodlakem na postu učitele."

To znělo Siriusovi rozumně, a ať už Remuse dosadil zpět do Bradavic z jakéhokoliv důvodu, tak byl rád, že Harry bude mít nablízku někoho, komu důvěřuje. V žádném případě ale neměl v plánu tímto konverzaci ukončit, chtěl znát odpovědi i na další své otázky.

"A proč nemůže být členem řádu? Malfoy taky není plnoletý," změnil téma.

"Jenže Draco má tebe, Siriusi, jsi jeho poručníkem, přičemž k přijetí Draca do řádu byl zapotřebí tvůj souhlas. Harryho teta a strýc na něco takového nepřistoupí. Víme, jaký mají ke kouzelníkům vztah, Siriusi," vyjádřil se Brumbál, jenž viděl, že Nebelvír chce okamžitě ohnivě zareagovat, proto káravě dodal: "Ne, Siriusi, žádné násilí ani výhružky. Harry je u těch lidí v bezpečí jako nikde jinde, to moc dobře víš. I s Weasleyovými ti jej sem na den před začátkem školního roku pošlu, více nemůžeme riskovat."

Sirius pevně sevřel zuby. Hněv jím lomcoval společně s bezmocí. Věděl, že Harry byl u těch mudlů v bezpečí. Věděl to a nemohl nic udělat, aby to změnil. Vůbec nic. I kdyby neměl na krku Malfoye, stejně by mu Harryho do péče nedali. Na to byl moc cenný, zatímco Malfoy…

"Postarej se o Draca, Siriusi, uč ho, připrav ho na to, co nás čeká. Co jeho čeká," promluvil Brumbál náhle vážněji než prve. "Harry je silný a takový musí zůstat. Musí být chráněn. Draco se teprve silným stát musí. Potřebuje tě víc než Harry, Siriusi."

Měl obrovskou chuť vpálit Brumbálovi do ksichtu, co je mu do nějakého Malfoye, že chce taky chránit Harryho, cosi v něm mu v tom ale zabránilo. Možná svědomí, možná úplně něco jiného. Možná pocit, že Brumbál má pravdu. Harry byl silný. Nepotřeboval nutně jeho, kdežto Malfoy ano. Hlavou mu prolétla vzpomínka jen pár minut stará, když se rozhodovalo o přijetí Zmijozela do řádu. Kdyby on sám nestál na Dracově straně, nepřijali by ho.

"Jak to chcete říct Harrymu?" zeptal se nakonec Sirius jaksi schlíple. Nedokázal si představit, jak budou Harrymu vysvětlovat, že jeho kmotr má v baráku Malfoye, zrovna jeho úhlavního nepřítele napříč školou, tráví se Siriusem více času než Harry, který na to má největší právo, a navíc ani nemůže být členem řádu. "Bude zuřit."

Místnost na chvíli ztichla, jak si všichni tři muži uvědomili, že Harry opravdu zuřit bude. Ani jeden z nich nepochyboval, že se s tím smíří, časem jako všechno ostatní přijme, jeho první reakcí ale nebude nic jiného než hněv.

"Udělám to," ozval se nakonec Remus. "Přivedu ho sem ze Zobí ulice, předtím ho ale někam vezmu... Kam bude chtít. Jako narozeninový dárek."

"A potom mu narozeniny těmi krásnými zprávami zničíš…" dokončil Sirius trpce, nic ale nenamítal. Byl by mu to všechno řekl sám, ale jen ta představa, že by viděl Harryho tak zničeného, trhala jeho nitro na kusy. Harry si toho prožil už tolik, tolik od něj očekávali a tolik mu toho brali. Vezmou mu i šanci žít s někým, kdo jej miluje. A to všechno jen pro jeho vlastní dobro.

Upřímně řečeno z toho byl už spíše smutný než vzteklý. Strašně rád by si ten zbytek vztek vybil na Malfoyovi, protože určitě by to všechno bylo jinak, kdyby se mu nepřimotal do života, ale příliš dobře věděl, že Zmijozel za nic nemůže. Příliš dobře to věděl a nesnesl by znovu zažít pohled do těch ocelově šedých očí, v nichž by se nacházel strach z něj samotného.

Vždyť nebyl zlý! Nikdy mu nechtěl ublížit, a přesto to udělal. Nechtěl ubližovat nikomu, kdo si to nezasloužil, a už vůbec ne Harrymu, proto mu spadl kámen ze srdce, že jej se situací obeznámí Remus, o kterém si byl jist, že si poradí, ať už Harry zareaguje jakkoliv.

"Jsme tedy domluvení. Weasleyovi dorazí 30. srpna, Harryho přivede Remus o den později," vyslovil plány ředitel, následně se s oběma muži rozloučil a spěšně odešel.

"Je to všechno strašně nespravedlivé," zavrtěl Sirius hlavou a pohlédl na Remuse, jehož emocemi nabitý výraz mu jen zas a znovu připomněl další úkaz nespravedlnosti. Vnitřnosti se mu sevřely, když tak hleděl do tváře člověka, jenž mu ze všech na světě ublížil asi nejvíce, načež zamířil do ložnice, nechaje Remuse samotného.

Tak jako Remus nechal před lety jeho…

XXXXX

"Co to tady je za rámus?" vběhl Sirius s otázkou do hlavního pokoje, odkud slyšel hlasité pískání a hlasité nadávky. "Že mě to nenapadlo hned," ušklíbl se však pobaveně, jakmile spatřil původce toho randálu.

Nezbeda se vrátila a zvesela lítala kolem Krátury, jenž ale neměl pro podobný druh legrace pochopení. Jakmile si sovička všimla Siriuse, přestala pokoušet domácího skřítka, a usadila se Blackovi ve vlasech.

"Potvora," zasyčel Krátura. "Přiletí si, dopis nechá na stole a místo způsobného sezení v kleci na mě útočí!"

"Nepřeháněj a zmiz," poručil Sirius. "Malfoyi! Pošta!" zakřičel pak natolik hlasitě, že to snad Zmijozel o patro výš slyšel.

"Nemusíš tak řvát, nejsem hluchý," ozval se Malfoy nečekaně blízko. Musel přijít jen chvíli po Siriusovi. Zřejmě jej taky vylákal z pokoje nenadálý povyk v domě.

Zatímco se Sirius snažil nějak citlivě sundat Nezbedu ze své hlavy, Malfoy si ze stolu vzal dopis, otevřel jej a dal se do čtení.

"Říkal Brumbál něco o tom, jestli mi musíš dělat doprovod do Příčné ulice?" zeptal se, oči stále přilepené k textu.

"Neříkal, ale jelikož nejsi plnoletý…" nemusel Sirius větu dokončovat, jelikož jej její význam štval a tušil, že štve i Malfoye. Nemohl pořádně udělat nic, aniž by mu někdo jeho věk připomínal, podobné úvahy ale Black odsunul stranou a zaměřil se na aktuálnější problém, jehož částečné řešení jej vzápětí napadlo. "Přemístíme se rovnou na místo. Znám tam jeden opuštěný barák, kde se přeměním v Tichošlápka, a…"

"Tys pojmenoval psa, ve kterého se měníš?" pozvedl Malfoy obočí, tváře se docela posměšně.

"Samozřejmě," ohradil se Sirius. "Někdy jsem v jeho podobě trávil i několik dní a nějak na mě James musel volat."

Zmijozel na něj ještě chvíli s úšklebkem koukal, načež mu ale dopis v ruce připomněl, co vlastně řeší.

"A já se mám na veřejnosti objevit jen tak? Nebude lidem nápadné, že mám najednou po boku velkého psa?" nadhodil.
Sirius připouštěl, že by to asi nápadné bylo, Malfoy nebyl úplně neznámou osobou, takže…

"Změním ti vzhled," oznámil mladíkovi, jenž se v mžiku zatvářil vyplašeně. "Částečná či úplná změna vzhledu se učí až v šestém ročníku a je to poměrně náročné, ale nemusíš mít obavy. Zvládnu to."

Sirius se na chvíli odmlčel, hleděl na Malfoye zcela vážně a zamyšleně, nemohl si holt odpustit na chvíli Zmijozela podusit, brzy mu ale svůj plán sdělil:

"Změním ti jen barvu vlasů, očí a nechám narůst vousy, tak tě nikdo nepozná a nikomu ani nepřijde divné, když ti poběžím v patách."

Draco váhavě přikývnul, rozhodně mu tohle řešení nepřišlo dvakrát složité, nicméně ani příjemné, ovšem pořád byl rád, že mu toho není potřeba změnit víc. Navíc… kdyby se cokoliv přihodilo, kdyby někdo měl pochybnosti, bude mít Blacka po ruce. To jej částečně uklidnilo.

"Chceš vyrazit hned?"

Dracovi se na moment sevřel žaludek úzkostí, chtěl se na tu výpravu nějak psychicky připravit, ale dokud byl Black dobře naladěný, dokonce drbal sovičku na bříšku, a ochotný, cítil Draco nutkání toho využít. Znovu tedy přikývnul.

"Tak si běž pro hábit a dej mi ten dopis, ať se podívám, kam všude musíme jít," odložil Sirius Nezbedu na stůl a převzal od Malfoye pergamen, díky němuž zjistil, že stačí návštěva knihkupectví. Nic speciálního Draco nepotřeboval.

To si Sirius myslel do chvíle, než mu sovička tryskem prolétla pod nosem.

"Ty ses musela připomenout, že?" zeptal se jí Nebelvír, kroutící hlavou. "Dobře, dostaneš novou klec. Malfoy na ni určitě má."

"Rozhazuj si svoje peníze, Blacku," neodpustil si Draco, když se vrátil do místnosti, v níž právě Black sliboval tomu neposednému prckovi novou klec. Viděl, že se Sirius už už nadechuje, aby jej označil za skrblíka, nicméně Draco stihnul téměř lhostejně dodat: "Nejprve musíme do banky, teprve potom můžeme utrácet."

Možná ještě před pár dny by protestoval, že nechce Nezbedě cokoliv kupovat, když by klidně mohla spát v šuplíku, sovička se ale výborně osvědčila v nošení dopisů. Byla rychlá, spolehlivá a takřka neúnavná. Draco by to v životě nepřiznal, ale podobně jako Black neodolal jejímu výrazu, když si mu sedla na rameno, nejednou strávil několik minut tím, že Nezbedu hladil po jemném peří, a že… že si to neposedné stvoření vážně oblíbil. A proto byl ochoten jí koupit nějakou malou klec, v níž by se cítila lépe, to ale neznamenalo, že by to musel Blackovi barvitě líčit.

"Jsi připravený?" otázal se Black poté, co mu Dracova odpověď cele docvakla.

Skoro se pousmál nad tím, jak se Malfoy zachoval, podobně jako mladíkova reakce jej ale zaujala jeho vizáž. Neuvěřitelně bilo do očí, když tak blonďák postával uprostřed zašlého pokoje v evidentně na míru šitém hábitu, černém jako uhel, s nímž kontrastovala zase jako sníh bílá košile, vykukující zpod límce. Image zámožného mladíka doplňovaly padnoucí kalhoty a lesknoucí se boty.

Sirius si nedokázal pomoct, aby si každá jeho buňka v těle nemyslela, že Malfoy vypadá dokonale, protože on tak prostě vypadal. Očima po něm bloudil, ale nenašel ani jedinou chybu na jeho zevnějšku.

Malfoy byl jednoduše skvěle vypadající mladý muž, což Sirius uměl ocenit.

"Co je?" zeptal se Zmijozel nervózně, když na něj Sirius dobrou minutu jenom tiše hleděl.

"Vypadáš příliš dobře," odvětil Black popravdě a ďábelsky se na Draca zazubil, což mělo minimálně ze Siriusova pohledu překvapivé následky. Zmijozel vykulil oči, jež následně snad opět v nervozitě sklopil, jeho tvář dostala zdravější nádech, který… který byl stejný, jako když jej podruhé učil Protego. To však Sirius odsunul stranou a uvedl své tvrzení na pravou míru: "Myslím tím, že vypadáš příliš dobře ve smyslu nápadně. Budeš přitahovat moc pozornosti, což bys asi rád, že, aby ti všichni záviděli tvé peníze, ale na to teď není čas."

Sirius si v duchu na chvíli zanadával na adresu všech Malfoyů, proč vždycky museli tak okatě dávat najevo svou nadřazenost, dlouho mu to ale nevydrželo, protože… Sakra, protože to při pohledu na Malfoye chápal, vždyť sám na sobě cítil, jaký to má vliv. Zatnul zuby, když si připustil, že kdyby byl mladší a Malfoy by nebyl Malfoy, pak by měl zájem. A jaký…

"Počkej tady," zavrčel nakonec jeho směrem, zamířil do své ložnice a vrátil se s jedním ze svých manšestrových obleků modré barvy, který vrazil mladšímu muži do rukou. "Vem si tohle."

"Tohle? Vždyť v tom by si o mně nikdo ani koště neopřel," ozvala se v Malfoyi marnivost.

"Běž," zahleděl se na něj znovu Sirius, pohled natolik nesmlouvaný, že Dracovi sice probleskl očima vzdor, nicméně beze slova se odebral znovu do svého pokoje, aby se za pár minut dostal dolů, oděn v manšestrový oblek. Jejich výškový rozdíl nebyl tak výrazný, takže na Dracovi ani nic neplandalo, jen v něm vypadal jaksi bizarně.

"Jak v tom můžeš chodit? Připadám si, jako bych měl srst," nechápal mladík, neustále si ohlížeje rukávy, na nichž se mu nedařilo zapnout manžetové knoflíčky.

Sirius to přešel bez komentáře, vytáhl hůlku a kouzlem Malfoyi knoflíčky zapnul, podal mu dopis, aby si jej složil do kapsy, a postavil se těsně vedle něj.

"Můžeme nebo máš ještě další chytré otázky?" zeptal se s nádechem ironie, když ale Malfoy jen protočil oči, tak jej starší muž drapnul za rameno a přemístil je do Příčné ulice.

Stačí jediný okamžik...

16. listopadu 2017 v 20:28 | Archea Majuar
Stačí jediný okamžik...

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +15, dark thought

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jelikož nám stále nefunguje The Daily Slash, přidávám trochu depresivnější povídku... Ale spíše jsem bych se jen chtěla vyjádřit, že vzhledu k pádu TDS se budu snažit aktualizovat pravidelně každé pondělí (resp. v neděli večer), případně se může stát, že něco přibude ještě koncem týdne, ovšem pondělí je základ (pokud si toho teda někdo ještě nevšiml :D ). Pro ty, co TDS nevyužívali, postupte prosím k dalšímu okénku. Respektive si užijte povídku :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti a Profesorovi :)


Do nosu mě udeřil svěží vzduch, když jsem opustil po prvním představení divadlo. Dveře za mnou zarachotily, tmou se nesl jejich skřípot. Z kapsy jsem vytáhl cigarety a zapalovač, připálil si, opřel se o zábradlí u zadního vchodu a zahleděl se na parkoviště přede mnou, vnímaje ten příjemný pocit, pramenící z cigarety v ruce. Cítil jsem se tak dobře a klidně, že jsem ani nezareagoval na ostré zavrzání oněch dveří.

Věnoval jsem příchozímu jeden pohled, abych zjistil, že Ondra nepříliš překvapivě také využije pauzu ke kouření, postavil se vedle mě, načež jsem se znovu zadíval na nezajímavý výjev před sebou, k uším mi dolehlo cvaknutí zapalovače a potáhnutí, následně už zase bylo všude ticho. A byl bych nejspíše v klidu dokouřil, típnul cigaretu bůhví kam, a mlčky odešel, kdybych si nevšimnul něčeho zvláštního.

Potáhnul jsem, a zatímco se kouř mísil s ovzduším, padl mi pohled na Ondrovo předloktí, dlouhý rukáv se mu vyhrnul, takže jsem docela dobře viděl ty rudé škrábance, které tam ještě na posledním zájezdu nebyly. Nechtěl jsem se ptát, dost dobře mu je mohla způsobit jedna z těch koček, s kterými Ondra sdílel byt, ale nepřišlo mi, že by zvířata škrábala zrovna tímhle způsobem.

Když bych měl být k sobě upřímný, mé myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem, tím nejtemnějším a nejděsivějším. Alespoň pro mě, protože…

Polknul jsem, když jsem si připustil, že vzhledem k Ondrově ne vždy vyrovnané psychice, by se mohlo stát, že ta ruka… Ne, tohle by neudělal, na to byl příliš komunikativní, přeci by řekl, že má problém, měl psychologa, měl přátele. Měl mě.
A myslíš, že by se ti svěřil…? slyšel jsem ten hlas plný pochyb uvnitř vlastní mysli, načež se mi sevřelo srdce při pomyšlení, že by… ano, byl to dospělý člověk, který si může vybírat, za kým půjde, ale… mrzelo by mě to, kdyby si myslel, že jej nevyslechnu, že…

Myšlenky na to, že uvažuju o věcech, co stejně nemůžu ovlivnit, že je to pouze na Ondrovi, že třeba to fakt jen byla kočka, se dostávaly stále více do popředí, ale nedovolil jsem, aby mě můj flegmatismus a ignorantství tentokrát ovládlo. Měl jsem pocit, že musím dát svému příteli najevo, že tady jsem, že když mě bude potřebovat… neobrátím se k němu zády.

Jen protože jsem viděl jeho poškrábanou ruku, protože jsem si v mozku spojil, co by se všechno mohlo stát, co bych si ani nechtěl připustit… pod tíhou okamžiku a vlastního rozpoložení jsem típnul cigaretu a citlivě uchopil Ondrovo předloktí, nedbal na to, jak sebou polekaně cuknul, načež jsem mu úplně vyhrnul rukáv a seznal, že kočka opravdu takové stopy nezanechává.

Jako v transu jsem přejel prstem po jednom ze škrábnutí, jen jemně, aniž bych měl v úmyslu Ondrovi přivodit byť sebemenší bolest. Ani jsem pořádně netušil, co dělám, ale… zvedl jsem pohled a střetl se s šedýma očima, jež byly udivené, ale svým způsobem mi přišlo, že Ondru to gesto zasáhlo, což byl vlastně můj záměr.

"Sklo," řekl prostě, chápaje otázku v mých očích. "Rozbila se mi sklenička, nadrobno, a když jsem sbíral střepy… nebyl jsem úplně šikovný."

Podíval jsem se opět na jeho ruku a uvědomil si, že ji svírám možná až příliš silně, ale Ondra si nijak nestěžoval, ani se ji nepokusil odtáhnout, došlo mi.

"Třikrát?" nepokoušel jsem se znít nedůvěřivě, jen… prostě mi to nedalo. Odpovědí mi bylo jen souhlasné zamručení, vzhlédl jsem a byl zaskočen tím, že se Ondra téměř usmívá, pohled vlídný, jako bych mu… Vnímal jsem ten hřejivý pocit v hrudníku, jakmile mou mysl poctila svou přítomností myšlenka, že Ondru moje dotěrnost… ne, dotěrnost, starost, těší.
Já na něj jen vážně hleděl, nějak jsem netušil, co říct, co dělat, do podobně důvěrné situace s druhým chlapem jsem se nikdy nedostal, a začínal se obávat, že tohle už začne být nepříjemné nám oběma, pak ale ticho přerušil Ondra otázkou, jejíž hrot směřoval přímo do mého srdce.

"Měl jsi strach, že bych si to udělal úmyslně?"

Věděl jsem, že nemusím odpovídat, věděl jsem, že si to přečte v mém vyjeveném výrazu.Musel jsem být strašně průhledný ve chvíli, kdy ťal do živého, kdy se všechny mé emoce odrážely v mých očích, jimiž jsem zíral do těch jeho. Měl jsem obavy, abych ho tím neurazil, že o něm mám tak špatné mínění, ale… on…

Nechápal jsem, co mě přimělo se tak chovat… špatně, naprosto jsem to chápal, ale proč jsem ho pořád stejně silně držel za zápěstí, nepouštěl jej a on se nesnažil vysmeknout? Svíral se mi žaludek a svíral se zvesela dál, přestože Ondra evidentně nereagoval negativně… přestože jsem nerozuměl tomu, proč se jeho oči lesknout více než před chvílí…

"Ten psycholog, krize středního věku, myslel jsem…" vyrazil jsem ze sebe aspoň pár slov, abych objasnil své jednání, ale dál jsem nebyl schopen se dostat. Nebyl jsem schopen vyslovit, jak mě právě teď, v tuhle chvíli děsilo pomyšlení, že by si něco udělal, že by nepřišel za mnou, že… že bych mu byl tak špatným přítelem, abych ho nedokázal z problémů dostat.
Snad mi to opět vyčetl v očích, snad mě znal příliš dobře… jeho úsměv se nyní stal patrným, ale oči měl stále smutné a já… až moc jsem vnímal, jak ten pohled ničí něco uvnitř mě. Proč se to stalo až tady… až teď… proč…

"Já mám, pro co žít."

Vstřebával jsem ta slova a zřejmě bych v nich nenašel ten skrytý význam, kdyby se v tu chvíli Ondrova ruka nedostala ze sevření mé a… s hřejivým pocitem, vyvolávající v mém hrudníku, tentokrát nesevřela tu mou. Polknul jsem, chápaje, co mi tím měl v úmyslu sdělit, věděl jsem, jak tohle musí vypadat, ale já v tu chvíli opravdu nechtěl udělat hloupý vtip a odskočit.

Ten smutek v očích, má dlaň v jeho, zběsilý tlukot mého srdce a tolik citů… všude… volnou rukou jsem jej chytil kolem pasu, načež se Ondrova paže obmotala kolem mě. Mohlo to být jen typické chlapské obětí, poplácání po zádech a okamžitá obnova osobního prostoru. Jenže mě nic takového ani nenapadlo, když se ke mně Ondra tisknul, cítil jsem jeho vůni, cigarety, cítil jsem jeho a nedovedl si představit, že bych ho takhle jednou držet nemusel…

Objal jsem jej ještě pevněji, nadechl se, a s bouří emocí uvnitř ho dál držel, vše si v duchu ospravedlňoval tím, že mě Ondra přeci taky nepouští. A když pak přišla myšlenka, tak strašně lákavá, zvláštní způsobem čistá a přirozená… já se jí neuměl ubránit. Jakmile jsem se znovu zahleděl do šedých očí, tak jsem už ani nechtěl, protože… protože jsem měl naději, že tohle by Ondra mohl chtít taky, že by tohle mohlo vyhnat ten smutek z jeho pohledu, že…

Že tohle mu dá jistotu, že tady pro něj vždycky budu.

Viděl jsem v jeho očích to překvapení, když jsem zrakem sklouznul k jeho rtům, jednu dlaň najednou opět v té jeho a druhou na Ondrově boku, a pak zpět k šedým hloubkám. Věděl, co se chystám udělat, ale místo jakéhokoliv náznaku protestu stiskl mou dlaň a sám překonal vzdálenost mezi námi, přičemž jen při prvním setkání našich rtů jsem si byl jistý, že tohle je správné.

Cítil jsem v sobě takový klid a mír, radost, pozitivní emoce střídaly jedna druhou… načež z nich vyvstal ten, který jsem vůči Ondrovi nechal propuknout až dnes, když jsem si uvědomil, co všechno pro mě znamená, že by mě zničilo, kdybych jej ztratil…

Ano, nepochyboval jsem o tom a ani se toho neděsil, že když jsem přejel jazykem po Ondrových rtech a jeho prsty mě pohladily ve vlasech, tiskl se ke mně a snad i měkce zasténal, že k němu cítím lásku…

13, Byli jste někdy ve Stockholmu?

5. listopadu 2017 v 18:10 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
13. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

Za komentáře děkuji charlie, Karin, Soře 77 a Profesorovi :)


Sirius si od schůze Fénixova řádu moc nesliboval, zpravidla nedokázal udržet pozornost. Sám by nejraději vyrazil na Voldemorta okamžitě, nicméně Brumbál byl očividně jiného názoru, neustále cosi žvanil o nutnost posbírat všechny síly a bla bla bla. S tím by Sirius asi i souhlasil, kdyby však neměli už teď na své straně Ministerstvo. Popletal sice odmítal připustit, že je Voldemort zpátky, nicméně z toho všeho popírání mu vcelku brzy přeskočilo způsobem, který nemohl být ignorován.

Popletal skončil u svatého Munga, na jeho místě se objevil Rufus Brousek, o němž Sirius věděl jen to, že je do boje proti Voldemortovi ochoten jít hlava nehlava, což se Nebelvírovi, jak se patří, zamlouvalo.

Proto si nyní bez výčitek dovolil nedávat pozor, bloudil pohledem po místnosti a sem tam se svázaným žaludkem mrknul po Remusovi, jenž mu seděl po levici. Přirozeně neseděli v jeho domě všichni členové řádu, nýbrž jen ti nejdůležitější, jež zprávy poté rozšíří dál, přesto dvě židle zůstávaly prázdné. Jedna po Siriusově pravé ruce a Brumbálově levici, ředitel měl poté místo také po své pravici. Nutno však říci, že Nebelvír tušil, kdo na židle usedne ať už dnes, či později a vůbec se mu to nelíbilo.

"Severus se k nám připojí během našeho příštího setkání," zachytil v té litanii ředitelových slov Sirius, v mžiku se napřímil a nasadil něco mezi kyselým a naštvaným výrazem. Jen to jméno v něm vyvolávalo opovržení, vztek mu probublal krví.
"A pročpak ne dnes? Určitě ví, že bez něj tady nic nezvládneme," bylo jasné Siriusovi, který úplně jasně viděl, jak si Srabus někde v klídku sedí a opájí se pocitem, že bez jeho špiclování, o kterém si Nebelvír ani nebyl jist, jestli vůbec špiclování je, by Fénixův řád přišel o zdroj informací.

"Severus by se velice rád zúčastnil, Siriusi, jeho oddanost Fénixovu řádu je nesmírná, ale po včerejší audienci u Voldemorta na tom není příliš dobře," odvětil mírně Brumbál, hledě přímo do Siriusových očí. "Potěší mě, když se s tímto vysvětlením spokojíš."

Nebelvír se jen ušklíbl, neochoten jakkoliv přiznat, že jej byť jen představa toho, jak může audience u Voldemorta vypadat, děsí.

"A teď, jestli nemáš další námitky, Siriusi, přistoupíme k dalšímu bodu naší schůze. Jak jistě víte, Lucius Malfoy i s ženou uprchli do zahraničí před Voldemortem, přičemž svého syna zanechali zde. Ptáte-li se, co se s ním stalo, odpověď je jednoduchá. Draco žije v tomto domě," naznačil směr další diskuze Brumbál, načež počkal, až mu budou věnovat pozornost všichni. A také, až někteří přítomní ovládnou své překvapení.

Sirius se založenýma rukama sledoval ředitele, mírně se mračil, jinak ale nereagoval.

"Chápu to dobře, Brumbále, že zatímco my se radíme o tom, jak na Voldemorta, tak syn jednoho z jeho přivrženců sedí o patro výše v pokoji a třeba nás poslouchá?" zeptal se na svůj vkus poměrně klidně Moody, "Doufám, že pro to máte dobré vysvětlení."

"To samozřejmě mám, Alastore. Chápu vaše obavy, leč ujišťuji vás, že nejsou potřeba. Draco Malfoy není o nic více Smrtijedem než kdokoliv v této místnosti. Potřebuje vedení. Potřebuje správné vedení a my mu je můžeme poskytnout, stejně jako smysl, proč bojovat. Ten chlapec nemá nic," přelétl pohledem po všech přítomných, kteří se tvářili buď nesouhlasně, lhostejně nebo souhlasně. Nutno dodat, že poslední kategorie nebyla příliš početná, jelikož do ní spadal pouze Remus.

"Ten chlapec nemá nic, ale může mít nás. Rád bych jej přijal za člena, nad nímž bude mít bdělý dohled zde přítomný Sirius Black, o jehož loajalitě, věřím, nepochybujete."

"Vy opravdu věříte tomu, že nás neprozradí? Je to Malfoy a Zmijozel, mají proradnost v krvi," ozval se opět Moody, několik zúčastněných dalo mručením najevo souhlas s pochybami.

Sirius Moodyho podezřívavost chápal. Jak jen ji chápal, protože zažil totéž, jenomže… S Malfoyem strávil nyní již tolik času, aby věděl, že nejsou zcela na místě. Draco mohl být Zmijozelem tělem i duší, ale být Malfoy dnes už neznamenalo nic.

"Já jsem Black a celá má rodina byla ve Zmijozelu. Mám proradnost v krvi a přesto sedím tady," promluvil Sirius nezvykle tiše, oči upřené do desky stolu. "Pokud nemáš starosti o to, jestli vás nezradím já, ušetři se starostí o Malfoye," dodal pak směrem k Moodymu, jenž na něj chvíli hleděl jak zdravým, tak umělým okem, načež se znechuceně ušklíbl.

"To je sice hezké, Blacku, ale ty bereš mudly jako nám rovné, ale vidí to tak i ten tvůj Malfoy? Co když bude potřeba chránit mudlovskou vesnici? Stranou to, že v patnácti nám v boji bude houby platný, ale co tehdy, Blacku? Neotočí se k nám zády? Neřekne si, že mudly chránit nebude, protože jimi opovrhuje? Protože jsou podřadní? Přemýšlel jsi i o tomhle?" pokračoval Moody dál, přičemž Sirius nevěděl, jestli je více naštvaný, že Moodymu jeho ujištění nestačilo, nebo že má Moody pravdu. Nemohli si být jistí, že v takové situaci by se Malfoy nezachoval jako pravý Zmijozel.

"Právě proto, Alastore, je nutné jej přijmout a dát mu pocit, že někoho má. Když nám bude věřit, když bude věřit alespoň mně nebo Siriusovi, nebude se ptát, proč má mudly chránit. Udělá to, protože nás bude následovat," vložil se do debaty znovu Brumbál, což Sirius docela ocenil.

"Připouštím, Brumbále, že to dává smysl, přesto Malfoyi nevěřím," ozval se Kingsley, doposud diskuzi pozorující zcela tiše, "Pokud se Black zaváže, že na něj bude v případném boji dávat pozor, přeci jen je panu Malfoyi teprve patnáct, jsem ochoten hlasovat pro jeho přijetí."

"Sirius se k něčemu takovému už v minulosti zavázal," přikývnul Brumbál se spokojeným úsměvem směrem ke Kingsleymu, následně se ještě zadíval na Moodyho, který se pořád kabonil, nakonec ale zabručel něco ve smyslu, že je to stejně fuk, protože Brumbál si tak jako tak prosadí svou.

Sirius se tiše uchechtl, jelikož Moodyho poznámka byla vážně trefná, nicméně za své pobavení schytal pod stolem od Remuse kopanec. Vztekle se po něm podíval, Remus se ovšem díval jinam a tvářil se, že je zcela zaujat debatou a nic jako nakopávání druhého muže by jej v životě nenapadlo.

"Neměli bychom tedy Draca zavolat, abychom mohli o jeho přijetí rozhodnout? Měl by sám vyjádřit souhlas, že chce do řádu vstoupit," vyslovil Remus návrh a teprve poté se na Siriuse významně podíval.

Black na něj chvíli zíral nakvašeně, poté nechápavě a nakonec protočil oči, když mu došlo, co se po něm chce. Jako by mu to prostě nemohl říct a nedělat z něj idiota. Vytáhl hůlku, vyvolal Patrona a poslal jej pro Malfoye.

Za pár minut se na schodech ozvalo dupání.

XXXXX
Draco si snažil namluvit, že jej nějaký Fénixův řád nezajímá a že je mu úplně volné, o čem se dole baví. Jenže tušil, že bude hovořit o něm. Možná budou rozhodovat o tom, co s ním bude, jestli ho potřebují, k čemu jim může být dobrý… Co když dojdou k závěru, že je pro ně zbytečný?

Třeba by ho pak nechali být a on by mohl čekat na výsledek války tady, relativně v bezpečí. To by se mu asi zamlouvalo, ale kdesi v hloubi duše mu bylo jasné, že tohle není správná cesta. Mohl by sice říci, že nebude bojovat, protože nemá důvod. Proč chránit mudly? Proč chránit kouzelníky z nečistých rodin?

Mohl by tak argumentovat a nikoho by nepřekvapil, ovšem Draco si předsevzal, že se pokusí změnit, a prozatím se toho držel. Nebo se toho alespoň držet chtěl, proto se přiměl lhostejnost… Opravdu lhostejnost?

Ta myšlenka jej zarazila, jelikož snad poprvé odkazoval k mudlům a mudlorozeným kouzelníkům jako k někomu, na kom nezáleželo, nikoliv kým pohrdal, koho nenáviděl. Vážně stačilo jen chtít, jen prokázal vůli se změnit? Nepočítal s tím, že nějaké výsledky uvidí tak brzy a byl z toho celý udivený, až se pořádně lekl, když se mu v pokoji objevil Patron.

Zářivý, velký pes mu sdělil, že se má odebrat dolů, kde je očekáván členy řádu. Poté se Patron, vypadající takřka totožně jako samotný Black při přeměně, rozplynul. Draco ještě chvíli hleděl na místo, kde pes stál, načež se zvedl z postele, před zrcadlem se upravil, dlouho se na sebe ale raději nedíval a vyšel z pokoje. Ruce se mu při cestě dolů stačily zpotit, v krku se mu objevil knedlík a žaludek se stáhnul, přesto do hlavního pokoje vstoupil s hlavou hrdě vztyčenou a mírně povýšeným výrazem ve tváři. Nesměli si přeci myslet, že z nich měl strach.

Obavy ovšem měl obrovské, a to ani v místnosti nebylo tolik lidí, jenže právě teď hleděli všichni na něj. Nervózně polknul, přejel osazenstvo pohledem, všechno v těle se mu roztřáslo, když mu pohled postupně padl na Weasleyho, Moodyho a Lupina, sám pořádně ale nerozuměl tomu, jak se mu ulevilo, když naproti sobě spatřil sedět Blacka, který na něj hleděl zvědavě. Jako by čekal, jak se mladý Malfoy zachová, ten ale stál rovně a čekal, co se po něm bude chtít, respektive co po něm bude Brumbál, právě vstávající od stolu, chtít.

"Draco, chlapče, vítej," usmál se ředitel dobrácky, což Draco navenek neocenil, k vnitřnímu klidu mu to ale nesmírně pomohlo. Výrazy ostatních kouzelníků, s výjimkou Blacka, v místnosti totiž byly zpravidla nic neříkající. Jen ještě Lupin se tvářil povzbudivě, jako kdyby zrovna od něj Draco podporu potřeboval. "Přistup, prosím, blíže ke mně."

Draco poslechl, Brumbál mu položil ruku na rameno a s citem jej natočil tak, že Zmijozel stál čelem prakticky ke všem přítomným. Dobře na něj viděli a taky si jej prohlíželi jako nějaký exemplář. Dělalo se mu mdlo, chvěl se, zuby nehty se ale snažil myslet jen na to, co Brumbál povídá, a na jeho ruku, která ho svírala pevně. Za jiných okolností by Malfoy byl vzteky bez sebe, že na něj sahá, momentálně se na nic takového nevzmohl a prostě tiše trpěl.

"Draco, právě se díváš na jádro Fénixova řádu, jehož členové ti jsou zpravidla známí. Jsme odhodláni bojovat s Voldemortem. Všichni do jednoho. A byl bych rád, kdyby ses k nám připojil. Mé slovo ve tvém případě bohužel nestačí, jelikož nejsi plnoletý. Souhlas s tvým přijetím musí vyjádřit člověk, který za tebe zodpovídá," odmlčel se Brumbál, načež jak on, tak také Draco pohlédl na Blacka.

"Zaručíš se nám za Malfoye, Blacku?" zeptal se z druhé strany pokoje Moody, otázku vyslovenou způsobem, který Draca rozechvěl do morku kostí. Věděl, že pokud by Black odmítl, nepřijali by ho. Prostě to věděl.

Hleděl na Blacka, který chvíli koukal na Moodyho, potom stočil pohled k Dracovi. Black to zvažoval. Zvažoval, jestli na sebe brát další břímě, jestli je to pro mladého Malfoye to pravé, jestli opravdu chce bojovat po jejich boku. Po jeho boku. Díval se do těch ocelově šedých očí, vyděšených a ztracených… Díval se do očí chlapce, který se na něm nedobrovolně stal zcela závislým.

"Ale jo," zabručel jako by nezaujatě, za což obdržel další kopanec z Remusovy strany. "Zaručím se za něj, pokud sám chce do řádu vstoupit," vyštěkl vzápětí a znovu se na Remuse zaškaredil.

"V pořádku, Alastore?" otázal se pak Brumbál Moodyho, který nevypadal dvakrát nadšeně a Draco měl nadále pocit, že bude protestovat, nakonec ale Moody jen mírně přikývl. "Teď je to na tobě, Draco. Mohl bys nám prosím všem nahlas říci, že chceš do řádu vstoupit, abychom učinili Siriusově podmínce zadost?"

Draco po Brumbálovi jen mrknul pohledem, přikývnul, odkašlal si a:

"Rád bych vstoupil do Fénixova řádu," pronesl co nejjasněji, ačkoliv se mu zdálo, že musel znít strašně hloupě, nicméně nikdo z kouzelníků před ním mu to nedal najevo. Všichni na něj hleděli vážně, jen Lupin se zase vymykal, neboť při krátkém střetnutí jejich pohledů se mírně pousmál.

Draco by v životě nepřiznal, jak obrovskou vděčnost vůči Lupinovi v tu chvíli cítil.

"Inu, myslím, že tě mohu přivítat v řádu, Draco," sklouzla Brumbálova dlaň z mladíkova ramena a zůstala viset ve vzduchu, dokud ji Draco trochu zpomaleně nestisknul ve své.

"Děkuji, pane," přikývnul blonďák, roztřeseně pak následoval Brumbálovo přání, aby se usadil po jeho levici, respektive mezi něj a Blacka.

Ačkoliv mu stále srdce zběsile bušilo a nebylo mu dobře od žaludku, tak brzy zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Připadal si… lépe. Připadal si, že najednou někam patří. Po pravé straně měl Brumbála, po levé Blacka, který, když se na něj Draco podíval, se ušklíbl, ale oči pozbývaly posměch.

Prostě tam byl. Seděl vedle něj a byl tam. A z druhé strany Brumbál.

Mladý Malfoy v sobě rozpoznal něco jako záchvěv souznění a bezpečí. A opět v přítomnosti Siriuse Blacka.