Srdce milovaného

11. října 2017 v 18:18 | Archea Majuar
Srdce milovaného

Fandom: RPS

Pairing: Trenér/žokej

Warning: -

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Už je to docela dlouho, co jsem na tuhle dvojici něco vydala, a tak se stalo, že mi dvě části ležely jen tak v kompu, přičemž jsem si na ně pořádně vzpomněla až v neděli, kdy se běžela Velká pardubická. A jelikož při pohledu na žokeje i trenéra jsem zjistila, že ty "feelings" tam pořád jsou, tak mě to nabudilo, abych sem postupně ony dvě části (plné fluffu) naházela a dokonce jsem ještě jednu další napsala. Budou sice trochu ouf of date, ale co už... Snad si na tuto dvojici ještě vzpomenete :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti :)



Tato část navazuje ještě na loňskou Velkou pardubickou, ale lidem, co ji nesledují, to stejně nic moc neřekne, to jen tak... pro info :D :)


Zůstal sedět v šatně, kde počkal, až všichni ostatní odejdou. Byl už oblečený, scházela jen bunda, ale nechtělo se mu chodit ven. Potřeboval ještě pár minut ticha a klidu, vstřebat, že to nevyšlo. Že jim Taxis zabránil v dosáhnutí satisfakce za loňský rok. Vztek se v něm bil se smutkem a zklamáním, jež po chvíli převládly. Opřel se zátylkem o zeď a zavřel oči, a když pak vrzly dveře, ani neměl chuť se podívat, kdo to je… ale doufal, že… snad…

Rozmrzelost z toho, že jej někdo ruší, se vypařila tak rychle, jako přišla. Poznal ho podle zachování mlčení, podle váhavého kroku, podle toho, jak blízko si k němu sedl. A podle toho pocitu sounáležitosti, jenž jím prostoupil.

"Je v pořádku," řekl jen příchozí, a po dodání: "chvíli šel za polem, ale pak se zašil v křoví, kde ho odchytli," se opět rozhostilo ticho.

Žokej počítal s tím, že je kůň v pořádku, ze všech pádů se vždycky jen otřepal a pak odcválal pryč, ale potvrzení domněnky přišlo vhod. Když se cítil sám mizerně, aspoň, že Nikas na tom byl lépe.

Otočil hlavu směrem k němu a otevřel oči, aby zjistil, že trenér následoval jeho příkladu, opíral se o stěnu, z tváře mu po několika nekonečných dnech zmizelo napětí. Nedokázali vůbec nic, ale bylo po všem. Právě teď se nemusel ničím trápit… přesto žokej spatřil, jak z koutku oka stekla slza. Jedna, jediná, jež jím vnitřně otřásla a ledová sprcha jej polila.

"A ostatní?" zeptal se opatrně.

"Potlučení, ale prakticky všichni měli jen smůlu…" zněla odpověď, další otázky už nepřišly.

Žokej se místo toho rozhodl opřít tentokrát o druhého muže, tváří na rameno, bokem k boku, nitrem se mu rozlilo příjemné teplo, když trenér přijal jeho gesto a ucítil jeho dech ve svých vlasech, následně i dotek rtů. Prsty se mu třásly, zatnul by dlaně v pěst, kdyby vedle té své neměl tu jeho a kdyby ji vzápětí nestiskl.

Byla chladná, přesto onen dotek hřál. Hřál city, jež chovali jeden k druhému.

"Máš chuť skončit?"

"Právě teď jo…" pronesl klidně, až podivně klidně na to, že se bavil o své kariéře. Chtěl s tím praštit už několikrát, jenže vždycky přišel nějaký impulz, jenž jej přinutil se vrátit do sedla a bojovat dál, přičemž měl pocit, že něco takového se stane i letos. "I když asi oba víme, jak to dopadne."

"Myslíš, že se mi tě podaří přemluvit?" zaslechl v hlase druhého muže náznak pobavení, díky němuž se i jemu rozlil úsměv po tváři.

"Hmm…" zamručel žokej souhlasně, trenérova dlaň sevřela tu jeho. Tiskli se k sobě, atmosféra byla navzdory nepovedenému dni příjemná, komfortní… utěšující. "Stejně mi dojde, že bez toho neumím žít… ty mi slíbíš koně i do jiných dostihů, a nebude co řešit."

"Co bych neslíbil…" potvrdil žokejova slova trenér. "Pojedeš domů nebo se zastavíš?"

Nikdy neslyšel v jeho hlase naléhání, na nic netlačil, čekal, trpělivě a se srdcem na dlani. Už dlouho.

Žokejův pohled se střetl s druhým, zářícím nezaměnitelnými city, jež beze zbytku opětoval. Miloval ho, každým dnem víc a víc… tělem se mu prohnalo něco na způsob elektrického výboje, otřásl se, ale pořád tak nějak příjemně, načež se jej zmocnil pocit, že přišel čas.

Naklonil se a přiložil rty k trenérovým, jenž mu okamžitě vyšel vstříc, drtil mu dlaň v sevření a druhou rukou jej uchopil za tvář, prohloubil polibek a žokej, přemožen tím, jak moc mu druhý muž je schopen dát najevo, že ho… má rád, se neubráni tichému zasténání.

Vědom si toho, že tady není vhodné místo, se odtáhl, ovšem ten hlad a touha, jaký vzápětí spatřil v hnědých očích, se až děsivě přesně shodoval s tím, co se dělo v jeho nitru. Někdo by řekl, že není ani vhodná doba, myšlenkami byli stále ještě částečně na dráze, ale ta bezmoc, zklamání… chtěli zapomenout, nemyslet na to.

Na otázku už nemělo smysl odpovídat… jak už žokej jednou řekl… stejně oba věděli, jak to dopadne. Oba potřebovali útěchu, náruč a lásku toho druhého. Možná víc než kdy dřív.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 11. října 2017 v 20:01 | Reagovat

Krásná povídka. :-D

2 charlie charlie | 18. října 2017 v 13:16 | Reagovat

klasika - ničemu nerozumím ale poslední 4 odstavce mi to vynahradily :D <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama