Říjen 2017

Nenáviděl jsem tě

29. října 2017 v 17:43 | Archea Majuar
Nenáviděl jsem tě

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/Sidney Freedman

Warning: +15, post-war

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Vzhledem k tomu, že s přítelkyní nadále sjíždíme MASH a vzájemně si vyměňujeme názory na různé shipy (všechny přirozeně zahrnující Hawka), tak jsme se dostaly do bodu, kdy ona náhle totálně propadla páru Sidney/Hawkeye, načež se jí velmi úspěšně podařilo mě nakazit. Ale nemůžu si stěžovat, Sid je skvělá postava :) Snad se vám bude moje teprve druhá povídka na tento pár líbit. Enjoy! :)

Za komentář děkuji Zuzzi, káti a charlie :)

Přestože měl zřejmě očekávat, že se mu Sidney ozve, tak úplně nepředpokládal, že uslyší psychiatrův hlas už dva týdny poté, co se vrátí z Koreje. Dobře, to ještě možná očekávat mohl, nicméně jej zaskočilo, že nebyl pozván on k Sidneymu. K němu do kanceláře. Nebo do ordinace, prostě kamkoliv, protože se už nenacházeli ve válečné zóně, kam Sidney za svými pacienty dojížděl. Ovšem jak vidno, svou zaběhlou praxi nikterak nehodlal měnit, jelikož se Hawkeyemu ozval s tím, že by rád strávil nějaký čas u něj doma, respektive tam, kde se cítí Hawkeye bezpečně.

Konec konců… Hawkeye s tím problém neměl, a tak bez otálení na Sidneyho návrh přistoupil. Domluvili se, že u něj Sidney stráví týden, během něhož by si stejně připadal osaměle, jelikož jeho otec vyrazil se svým starým známým na ryby. Původně sice jet nechtěl, argumentuje tím, že Hawkeyeho dlouho neviděl a měli by trávit čas spolu.

Ale jelikož jeho syn trval na tom, aby dodržel slib daný svému příteli, v den Sidneyho příjezdu se již Hawkeye nacházel v domě zcela sám. Nejprve jej ani nenapadlo, že by jej mohl Sidney zaskočit něčím už v momentě, kdy se přiblíží ke vchodovým dveřím. Vůbec mu totiž nedošlo, že jeho přítel pravděpodobně nepřijede v khaki uniformě, ale v civilu, v němž jej Hawkeye ještě neviděl, a že mu srdce doslova poskočí, jakmile se před ním Sidney zjeví v riflích a světle modrém triku.

"Co tak koukáš?" zeptal se Sidney pobaveně, když spatřil Hawkeyeho vyjevený výraz, už tehdy však hraničící s extrémně spokojeným úsměvem. Asi se mu líbilo, co vidí, pomyslel si Sidney s poloúsměvem, "ten ohavný mundůr jsem hodil do pytle a schoval na půdě. Už ho nikdy nechci vidět."

Na ta slova se Hawkeye konečně vzpamatoval a trochu překvapeného Sidneyho stisknul v náručí, načež mu sebral zavazadlo a pustil jej dovnitř.

"Co tě zdrželo?" zajímalo pana domácího, proč jeho přítel dorazil až po deváté hodině večerní místo ve smluvených sedm.

"Letadlo mělo zpoždění. Zvažoval jsem, že ti zavolám, ale než jsem k tomu dostal příležitost, volali mě na palubu. A jelikož jsem přiletěl pozdě, byl docela problém sehnat auto, ale…" mávnul rukou Sidney nad dalším vysvětlováním. "Oproti některým korejským záležitostem byla tohle maličkost."

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že Sidney během odpovědi věnoval veškerou pozornost vybavení domu, jež se mu dle drobného úsměvu zamlouvalo, psychiatr si však nenápadně všímal pouze Hawkeyeho, jenž z něj doslova nespustil oči. Ale kdyby jen to, když se do nich Sidney podíval, spatřil v nich přemíru emocí, od dojetí přes pobavení až k něčemu, co by Hawkeye zřejmě rád potlačil v sobě, co se ale dralo z jeho nitra na povrch… Jakási touha, která chtěla být naplněna.

Sidney ale nikterak nekomentoval to, že se na něj Hawkeye díval s touhou v očích, místo toho začal pokukovat po kuchyni, odkud se k němu linula příjemná vůně. V žaludku mu zakručelo.

"Neříkej mi, že ses dal na vaření," pozvedl obočí.

"Nerad tě zklamávám, ale ne," přiznal Hawkeye a zamířil se Sidneym v patách do kuchyně, kde se na pánvi plácalo moc dobře vypadající maso. "Táta si nechává jídlo vozit už několik let, a tak jsem požádal, aby vozili dvě porce. Vždycky se to musí jenom trochu ohřát."

"Vypadá to dobře," ohodnotil Sidney, stojící schválně hned vedle Hawkeyeho, aby tak mohl z první ruky vnímat to napětí, jež z jeho přítele doslova sálalo. Na jednu stranu byl Hawkeye napjatý, nicméně když od něj pak poodstoupil a nechal si na talíř naložit večeři, moc dobře zaznamenal ty nadšené jiskry v Hawkeyeho očích.

Díval se na něj způsobem, jako by na světě neexistovalo nic lepšího, než strávit večer právě se Sidneym.

Najedli se relativně v klidu, akorát v jednu chvíli měl Hawkeye potřebu okomentovat fakt, že si pořád ještě nemůže zvyknout na normální jídlo. Jaksi pořád čekal, že všechno bude chutnat příšerně, o to příjemněji je pokaždé překvapen, když vloží do úst první sousto, což Sidney naprosto chápal.

"Dáš si pivo?" zabořil po večeři Hawkeye hlavu do lednice.

"Asi to tak bude lepší."

"Cože?" natočil Hawkeye obličej ke svému příteli, který se na něj díval zcela nevzrušeně od stolu, jako by jeho odpověď patřila mezi zcela standartní na otázku, týkající se piva.

"Ano," přikývnul Sidney a Hawkeye trochu zaraženě vrátil pozornost k obsahu lednice, odkud vytáhnul dvě plechovky.
"Sedneme si k televizi?" nadhodil pak, a když Sidney nebyl proti, oba dva se odebrali zpět do obývacího pokoje, kde Hawkeye zapnul přístroj, podal druhému muži jednu z plechovek a usadil se vedle něj na pohovku.

Mlčky popíjeli, Sidney se dokonce na pár chvil nechal zaujmout pořadem, běžícím na obrazovce, brzy se ale zase zaměřil na Hawkeyeho. Byl si již téměř stoprocentně jistý, co se tady děje, ale pořád… Pořád v něm hlodaly pochybnosti, pořád si nedokázal být jistý, jestli jde jen o Hawkeyeho vděk, o jeho otevřenost a důvěru vůči svému psychiatrovi, nebo jestli…
Po očku jej pozoroval a snažil se už jen utvrdit v názoru, že Hawkeye k němu cítí něco víc, což…

Sidney polknul, jak se mu srdce rozbušilo zběsilým tempem v momentě, kdy si uvědomil, že Hawkeye na něj znovu zírá, že vůbec nevěnuje pozornost televizi, že není schopen od něj samotného odtrhnout oči, nemůže se kontroloval, prostě na něj hledí s tím zvláštním dojetím v očích, s něhou vepsanou ve tváři a…

Hlasitý smích z televize jej vyloženě vyrušil z rozjímání nad Hawkeyem, tváří mu projelo zamračení. Musel něco udělat, jinak je vyruší třeba i při něčem-

Myšlenku Sidney nestihnul dokončit, neboť v momentě, kdy odložil plechovku a vstal, aby televizi vypnul, ucítil na zápěstí pevný, až příliš pevný stisk. Zoufalý pokus mu zabránit v tom, aby odešel. Až tak hluboko v zamyšlení se Hawkeye nacházel? Až tak moc mimo realitu, že pouhý Sidneyho pohyb jej přiměl k tomu, aby tak přehnaně zareagoval?
Nebýt stále zapnuté televize, rezonoval by místností pouze Hawkeyeho zrychlený dech.

Sidney si odkašlal, nemohli takhle přeci stát věčně. Muselo se něco stát. Cokoliv.

"Jak dlouho, Hawkeye?" položil proto jednoduchou otázku, která měla odvést pozornost druhého muže od toho, že jej až přespříliš pevně svírá.

"Co jak dlouho?" chvěl se Hawkeyeho hlas, ačkoliv Sidney tušil, že se snažil o pravý opak.

Tiše si povzdechl, na rtech se mu objevil malý úsměv, odrazivší se i jeho tónu.

"Hawkeye, asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že na světě není člověk, který by tě znal lépe ne já. Umím odhadnout, co se ti honí hlavou i co cítíš, a i když jsem se tomu zdráhal uvěřit… Až do dnešního večera… Otázkou ale je, jak dlouho, Hawkeye?" hleděl dál Sidney kamsi před sebe, dávaje Hawkeyemu čas, dávaje mu čas, aby se jakkoliv rozhodnul, aby třeba i všechno popřel. Aby se zachoval tak, jak sám chtěl, aniž by jej Sidney ovlivňoval svým výrazem.
"A sejde na tom?" ozval se Hakweye tiše, tak tiše, že ho mohl slyšet jen a pouze někdo, kdo mu rozuměl. Kdo takovou otázku čekal.

"Moc," stočil Sidney svůj pohled k druhému muži, jenž momentálně upínal svůj zrak ke své dlani, v níž svíral Sidneyho zápěstí. Možná překvapením, možná nevírou jeho stisk vzápětí povolil, čehož Sidney využil, nechal svou ruku tou Hawkeyeho proklouznout tak, aby se jejich dlaně setkaly.

S citlivým sevřením své ruky pozvedl Hawkeye modré oči k Sidneyho tváři, v níž nenašel ani stopu po odmítnutí. Ani po zklamání.

"Křičel jsem na tebe," vyhrnul Hawkeye, neschopen se vyrovnat s příliš mnoha emocemi, jež jej zaplavily. "Křičel jsem na tebe, proklínal tě. Snad i nenáviděl… Chvílemi."

"Neměl jsem ti to za zlé," pronesl Sidney, ačkoliv věděl, že tohle Hawkeye ví.

"Právě proto. Právě proto jsem tě nenáviděl. Byl jsi pořád tak klidný, když jsem na tebe ječel a přesvědčoval tě, že mi nic není, že jsem úplně v pořádku. Ale ty ses vždycky jen usmál tím vědoucím úsměvem a odešel. A nechal mě tam samotného, abych přemýšlel, ale já nemohl myslet na nic jiného než na to, jak moc tě nenávidím, že mě to nutíš prožívat znovu a znovu a vzpomínat… Jenže…" zachvěl se prozatím nejsilněji Hawkeyeho hlas, Sidney stiskl jeho ruku ve své. Jeho přítel se mu opět zcela otevřel, říkal pravdu a nic než pravdu, důvěřoval mu…. Otvíral mu své srdce tak jako nikdy nikomu.

"Jenže pak se v tobě něco zlomilo. Uvědomil sis, že mě chceš nenávidět, protože je to jednodušší," rozhodl se mu pomoct v tom, aby ze sebe dostal všechno, co jej trápí. Tehdy jeho samotného nenapadlo, že by Hawkeyeho nenávist a vztek mohli doznat obrat o sto osmdesát stupňů a přeměnit se v cit zcela opačný. Myslel si, že jeho práce na Hawkeyem přináší ovoce, že mu pomohl si opět uvědomit, že mu chce pomoct a že to jinak nejde…

Hawkeye přikývnul.

"Jednou… Jednou ses na mě podíval tak…" téměř se ironicky uchechtl, jelikož jednodušší slovo už použít nemohl, "smutně. Jako by tě opravdu ranilo, jak se k tobě chovám. Myslel jsem, že mi to udělá radost, že jsem dosáhl svého cíle. Ale já si jenom uvědomil, jak strašně moc ti bolest působit nechci. Že... že se k tobě chovám špatně, že ty mi chceš jen pomoct, přestože… přestože jsem na tebe den co den křičel. Hádám, že v tom, co se stalo pak, hrála velkou roli vina, ale... Navzdory všemu jsi ke mně byl laskavý. Chápající. A já nesmírně vděčný."

Sidney trpělivě poslouchal a… nemohl si pomoci. Když svého přítele pozoroval, jak mluví o svých emocích, jak se mu nesnaží nic zastírat a jak je nesmírně upřímný, tak jeho vlastní city vůči Hawkeyemu sílily.

Vážil si ho. Respektoval ho. Obdivoval ho.

"Ale u vděčnosti to nezůstalo. Přerostla v něco silnějšího. V něco, co v kombinaci s respektem a důvěrou…"
"Side…? Tys nepřijel jen proto, abys mě vyšetřil, že ne?"

"Ne," zavrtěl Sidney hlavou, srdce na dlani. Hleděli si do očí, jeden druhého ujišťovali, že tohle se opravdu děje, že se drží za ruce z jediného důvodu.

Hawkeyeho stisk se opět zpevnil, avšak druhého muže táhnul k sobě velmi mírně, váhavě až bázlivě, leč Sidney se podvolil, pochopil Hawkeyeho gesto a naklonil se nad jeho tvář s věděním, co se chystá učinit. Nezavíral oči, nemohl je odtrhnout od těch modrých, potřeboval se v nich dál utápět, v jejich oddanosti a znovu se na povrch deroucí touze, kterou v nich prve spatřil, a jež nyní téměř v Hawkeyeho pohledu žhnula, až zažehla i cosi uvnitř Sidneyho… cosi, co jej přinutilo jednat.

Lehce se dotkl svými rty těch druhých, popraskaných a suchý, jež mu okamžitě vyšly vstříc, jež mu okamžitě daly najevo, jak je vítaný, chtěný… a potřebný, prolétlo mu hlavou, jakmile na zátylku ucítil Hawkeyeho dlaň, jíž si jej opět v gestu téměř zoufalém držel u sebe.

Po takové době. Možná po mnoha měsících možná po letech. Nevěřil, že se dočká, zdálo se to tak nepravděpodobné, tak… vzdálené. Ale přesto se teď nacházel v Hawkeyeho domě, s jeho rty na svých a hrudníkem zcela naplněným city, o nichž si konečně dovolil pomýšlet jako o opětovaných.

Still Breathing

25. října 2017 v 18:07 | Archea Majuar
Still Breathing

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, pwp

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Byla tady žádost na povídku s Ondrou a Igorem, tak tady je :) Název jsem si půjčila ze songu od Green Day, u kterého jsem povídku napsala, ale nejsem si jistá, kolik mají obsahově společného :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Karin a káti :)


"Ta poslední hra… to bylo strašný," bylo první, co z Igora vypadlo, jakmile se z představení dohrabali k Ondrovi domů.
Starší muž se usadil na židli v kuchyni, zatímco Ondra si v hlavě dělal seznam toho, kolik poživatelného pečiva se u něj ještě nachází.

"Ty máš, co mluvit, tys z toho vyšel relativně nejlíp," kontroloval Ondra a odložil na stůl rohlíky, načež z ledničky vytáhl všechno, co by se na ně čistě teoreticky dalo namazat. "Jen si představ, jak by ses tvářil, kdyby tě Michal začal ohmatávat jako Richarda. A víš, že Michal by si to klidně dovolil."

"Bych to nevydržel," pronesl Igor, poklepávaje prsty na stůl. Ta představa byla naprosto šílená, protože…

Ondra, nacházející se momentálně za Igorovými zády, otevřel okno a jen ta pouhá věta odvedl jeho myšlenky na jídlo úplně jiným směrem, tedy tím, jímž se ubíraly již během představení. Pousmál se, postavil za židli a naklonil se nad svého přítele, který však jeho blízkou přítomnost zaregistroval až poté, co se mu jedna z Ondrových rukou rozprostřela na hrudníku. Ztuhnul a tep se mu instantně zrychlil v momentě, kdy se dlaň dostala pod látku jeho trika a ucho mu v předzvěsti Ondrových rtů ovanul horký dech.

"Nepovídej," zazněl v hlase mladšího muže smích, když se prsty dotknul Igorovy pokožky na hrudníku, pomalu dlaň posouval níže, až dorazil k cíli, přes který jen jemně přejel palcem a ústa se mu roztáhla v úsměvu díky zachvění, jež Igorem projelo. "S tvou citlivostí by ses začal svíjet už po prvním doteku," zamručel, znovu pohladil Igorovu bradavku a vstřebával vzrušení, jež se i na něm samotném začalo projevovat.

"Neměls náhodou hlad?" vzmohl se Igor alespoň na mírnou formu protestu, vlastně ani ne protestu, spíše chtěl poukázat na to, že Ondrova činnost se úplně neshoduje s tím, proč se uchýlili do kuchyně. Jenže ruka na jeho hrudníku a vlhké rty, jež se mu otíraly o ušní boltec, způsobili, že vznesený dotaz byl pronesen až příliš roztřeseně na to, jak málo se jej Ondra doposud dotýkal.

Kolikrát mu to přišlo až k smíchu, ale Ondra ho jednoduše znal moc dobře, přesně věděl, co na jeho přítele působí. Ondra tak žádost prázdného žaludku odložil, vždyť najíst se můžou i později, že?

Místo toho si užíval, jak se Igor v rámci možností ani nehne, seděl na židli jako přikovaný, Ondra mezitím už stačil pod jeho triko vsunout i druhou ruku, přičemž mu hlavou prolétla myšlenka, že Igora drží v téhle pozici pouze prostřednictvím prstů, jež se věnovaly jeho bradavkám, krásně pod jeho péčí tvrdnoucími.

"Snad si uvědomuješ, že jsi lákavější než nějaký dva dny starý rohlík," odpověděl Ondra, ústy se přesunuje na Igorův krk, na němž prostřednictvím polibků zanechával vlhkou cestičku, s níž se dostal až k Igorovu hrdlu. Nakláněl se nad svým přítelem dost komicky, nicméně když v zubech jemně sevřel kůži na Igorově ohryzku a k uším mu dolehl první sten, doprovozen dalším zachvěním mohutného těla, na jakékoliv nepohodlí zapomněl.

Tedy až na to, že se jeho erekce tísnila v upnutých riflích, musel si vystačit jen s tím, že se třel o židli, což nebylo zrovna nejlepší řešení, momentálně jej ale prostě více zajímaly Igorovy reakce. Jeho přítel zvrátil hlavu nazad, aby Ondrovi ještě více zpřístupnil svůj krk, hrudník stále ve stejné poloze ve snaze udržet na něm Ondrovy ruce, jež ho připravovaly o rozum.

Ani nevěděl, proč přivedl řeč zrovna na tohle téma, a přestože pochyboval, že se kdy plně vyrovná s tím, jak povolným se stává v momentě, kdy se jeho přítel začne zajímat o jeho bradavky, neuměl tomu vzdorovat. Poposedl si, jelikož ty doteky… Ondrovy prsty laskaly a týraly ty citlivé body, staraly se o něj úplně jemně, působily by skoro konejšivě, kdyby na Igora neměly úplně opačný účinek, posílaly výboje do jeho podbřišku, chvěl se a musel si poposednout, tvrdost mu napínala kalhoty, které by si klidně mohl rozepnout, ale chtěl přenechat veškerou iniciativu Ondrovi, ačkoliv ruce se mu zachvěly v nutkání si dopřát alespoň pár tahů, po kterých prahnul, když ho Ondra zákeřně kousnul do tenké kůže na ohryzku.

Onomu nutkání se sice ubránil, leč hlasité zasténání mu uniklo, automaticky také Ondrovým rtům a zubům poskytl kompletní přístup ke svému krku, i přes to slastně bolestné opojení si uvědomoval, jak… drží. Vyloženě se Ondrovi nabízel, aby ho kousal, trápil… dokud najednou neztratil veškerý kontakt se svým přítelem a poplašeně se nenarovnal.

Ondra se protáhnul a přesunul před Igora, náběh na smích se přeměnil v pouhé pobavené vydechnutí, když ještě víc ztvrdnul při pohledu na staršího muže, na jeho velké, vzrušením zamžené oči, jež na něj zmateně koukaly, na sliny se lesknoucí krk, na vzdouvající se látku riflí…

"Na stůl," kývnul směrem ke kusu nábytku, všechno, co na něj doposud vyložil, provizorně naházel na kuchyňskou linku, čímž dal zřejmě váhajícímu Igorovi dostatečně najevo, že to myslí vážně.

Igor prve myslel, že se přeslechl, ale nakonec se postavil a vyhoupl se na stůl, který pod jeho váhou ani nezaprotestoval, což ho docela uklidnilo, následně ale jakékoliv další úvahy o nábytku vzaly za své, neboť svou pozornost mu opět začal věnovat Ondra, nechal ho, aby mu sundal triko, přičemž zjistil, že jeho přítel už to své odložil. Vzápětí si nechal roztáhnout nohy, aby se mu Ondra mezi ně mohl nasáčkovat, instinktivně mu položil ruce na boky a přitáhl si jej co nejblíže k sobě.

V hrdla mu unikl překvapený povzdech, když se Ondrova dlaň vrátila ke své práci na jeho hrudníku, načež zabořil prsty do Ondrových vlasů, na moment se kochal tím ďábelským úsměvem v jeho tváři, vzrušením svítícíma šedomodrýma očima, pak se ale poddal touze políbit ty šklebící se rty, přisál se mu na ústa, do nichž mu znovu zasténal, tentokrát nejen vlivem ruky na jeho bradavce, ale také díky erekci, jež se otřela o tu jeho.

Kontakt to nebyl ani zdaleka dostačující, přesto si to nesmírně užíval, hladil Ondru po zádech, probíral se jemnými prameny vlasů, leč věděl, co si jeho přítel vzal do hlavy, věděl, že co nevidět už ho šetřit nebude.

Ondra, doposud si hrající s Igorovými vlasy, nyní vrátil do hry obě své ruce, prozatím přes obě bradavky jen jemně přejížděl, ovšem s každým Igorovým zachvěním, s každým tlumeným vzdechem byl sám nadrženější, potřeboval víc, potřeboval víc sténajícího Igora… Když pak poprvé zapojil nehet, Igor na stole téměř nadskočil, což ho mimo jiné pobavilo, především ale povzbudilo v další akci. Zopakoval totéž naráz u obou citlivých bodů, načež Igor přerušil jejich polibek a hrudníkem se proti němu vyklenul.

Igor se jen třásl pod těmi výboji, směřujícímu z bradavek do jeho dolních partií, jež sakra vyžadovaly pozornost, které se jim však nedostávaly, snažil si pomoci alespoň tím, že si Ondru přitáhl ještě blíž k sobě, aby se mohl pořádně otírat o jeho rozkrok, načež se horké rty přesunuly znovu na jeho krk.

"Vidíš, co to s tebou dělá…" šeptal Ondra proti vlhké kůži pod Igorovým uchem, "Je mi jasné, na co jsi myslel, když jsi zjistil, co Michal Richardovi dělá… že bys to nevydržel, se zadrženým dechem bys snesl dva, tři doteky a musel bys vstát… jinak by ses začal svíjet, chvět, možná bys i zakňučel…? Zakňučel a podíval se na Michala s tak útrpným úsměvem a rozšířenýma zorničkama, že by mu to došlo…"

Jako by byl v jeho hlavě, pomyslel si Igor, připadal si… zvráceně, odhaleně... když se pod Ondrovými prsty třásl potřebou, když už nebyl schopen vnímat cokoliv jiného, než ta pravdivá, nádherně mručivým hlasem řečená slova, Ondrovu erekci, jež se otírala o tu jeho, a ty prsty… dechu se mu nedostávalo a bylo mu neskutečné horko díky tomu, jak zručně si Ondra počínal, nedával mu šanci, když neustále měnil způsob, jakým Igora doháněl k šílenství, chvíli jej téměř něžně hladil, kroužil prsty kolem bradavek, aby vzápětí použil nehty, štípnul jej…

Ani na vteřinu nelitoval, že se rozhodl odložit jídlo, a místo toho se zaměřil na svého na veřejnosti tak rezervovaného přítele… Věděl, že ho nikdy neomrzí, když mu mohl předhazovat, jak je ve skutečnosti zkažený, zhýralý, když se nechal trápit a ještě prosil o víc.

"Co bys chtěl, Igi?" rozeznal v té změti slov Igor otázku, mysl mu ale odmítla dát dohromady smysluplnou odpověď, protože on sám netušil, co vlastně chce, Ondrovy prsty na hrudníku, jež mu přiváděly něco na pomezí slasti a bolesti, něco, čeho se nechtěl vzdát, kvůli čemu se snažil zůstat navzdory chvění v jedné poloze, aby ty trýznivé doteky neztratil, zároveň potřeboval větší tření, hladina vzrušení se stávala skoro nezvladatelnou, potřeboval… nutně…

"Prosím…" splynulo mu ze rtů společně se stenem, "Ondro," přidal s nadějí, že jeho přítel vezme jeho nerozhodnost na vědomí, sám nevěděl, co chce, zcela se oddal Ondrovi a tomu, co sám uzná za vhodné.

Mladší muž se pousmál, kousnul Igora do jemné kůže na krku a neubránil se dalším řečem, když Igor při dalším použití nehtů regulérně zakňučel.

"Kdybys jen věděl, jak jsi nádherný, když prosíš… nevíš ani o co, ale stejně prosíš…," mručel Ondra, načež se slitoval nejen nad Igorem, ale také nad stolem, který se už začal docela ozývat, a tak naposled sevřel v prstech pravou bradavku a přesunul ruku k jeho riflím, jež zkušeně rozepnul, vklouznul pod vrstvu spodního prádla a vytáhl z něj erekci, které se okamžitě společně s levou bradavkou začal věnovat.

Narovnal se a sledoval svého přítele, jak si užívá jeho péči, jednou rukou jej Igor stále držel za zadek, druhou se opíral o stůl, zrychlený, namáhavý dech se tu a tam pozměnil ve sténání, vlasy měl zpocené, tváře zrůžovělé…

"Igore…" procedil Ondra mezi zuby ve snaze ovládnout vlastní vzrušení, protože ten pohled ho prostě neměl šanci nechat klidným, zvláště ve chvíli, kdy jej doprovodilo zlomeným hlasem zasténané Ondrovo jméno.

Starší muž se vzmohl jen další zvuky prodchnuté slastí, když jej Ondra vysvobodil ze zajetí riflí a konečně se ho dotknul, vyšel mu slabinami vstříc a nechal se honit, nechal se dál štípat, měl pocit, že mu hrudník hoří, že tohle přece nemůže vydržet, ale stejně se slyšel sténat Ondrovo jméno, snad i prosit, aby nepřestával, dokud se všechno v něm nevzbouřilo, dokud se neoctnul zahalen slastí tak pohlcující, že vyprahlé hrdlo vypovědělo službu a on jen tiše nepřirazil do Ondrovy dlaně, načež se veškeré napětí z něj dostalo ven v podobě bílých pramenů a celé tělo mu zaplavilo dokonalé uvolnění.

Ondra ještě chvíli Igora téměř konejšivě hladil, poté jej objal a srdce se mu sevřelo, když se mu Igor s důvěrou opřel o prsa a malátně kolem něj obtočil ruce. Nadále odsouvaje vlastní potřeby do pozadí naslouchal jeho uklidňujícímu se dechu, probíral se mu vlasy a nechával jej, aby se z proběhnuvšího zážitku vzpamatoval.

Igor se vděčně o Ondru opřel, vnímal jeho vůni, mísící se s mnoha dalšími, ale přesně tahle jej uklidňovala, dodávala mu jistotu, že to, co se stalo, je naprosto v pořádku, že ho Ondra má rád takového, jaký je, a za to ho Igor snad miloval nejvíc…

Než se Ondra nadál, Igor se najednou v jeho náručí pohnul, přesunul obě ruce na jeho rifle, dostal se přes obě bariéry oblečení, načež sevřel v dlani Ondrovo vzrušení. Rty mu zkřivil úsměv, jakmile uslyšel Ondrovo ostré nadechnutí a následující tichý sten, narovnal se a jen se na mladšího muže díval, protože věděl, že Ondra se nesmírně rád dívá na to, co s ním provedl. Věděl, že musí vypadat zhýrale, cítil, jak mu na krku usychají Ondrovy sliny, hrudník jej pálil a vlastní sperma mu stékalo po bříšku…

"Ty to víš, jak nádherně vypadáš, co?" vydechl Ondra, když viděl, jak se na něj Igor kření. Parchant, prolétlo mu hlavou, než Igor zrychlil na jeho erekci tempo, následně už dokázal myslet na ten výjev, jaký Igor představoval, jak se tlemil navzdory tomu, že vypadal jako živá reklama na sex… Chytil se ho za rameno a nechal se nést k vrcholu, potlačoval své potřeby příliš dlouho, a když jim poskytl volný průběh, orgasmus jej záhy zasáhl v plné síle.

Igor se pro jistotu postavil, co kdyby se Ondrovi podlomila kolena, že, a tentokrát si on přitáhl mladšího muže do objetí, jímž definitivně vzal Ondra za vděk. Znaveně využil druhého těla jako podpory a klidně by se o Igora opíral dál, protože ho prostě objímal rád, ale několik aspektů bylo proti.

Zejména pak jeho velice hlasitě svůj názor vyjadřující žaludek.

"Dám si sprchu, ty se mezitím prosím tě už najez," protočil Igor téměř slyšitelně oči a odstoupil od svého přítele, který se na něj sice jen pousmál, Igorovi se přesto rozlilo nitrem příjemné teplo. Mohli to spolu táhnout, jak dlouho chtěli, ale ta kolikrát až bolestná něha z jejich vztahu nikdy nevymizela.

Ondra se ještě pár vteřin těšil z hřejivosti hnědých očí, pak už se ale natáhl pro papírové utěrky, aby se alespoň trochu otřel, načež se upravil a vybral si z toho, co doma našel, na co měl největší chuť.

Tedy… tu největší chuť už ukojil, zakřenil se nad vlastními myšlenkami, jelikož, jak už jednou poznamenal, Igor byl prostě lákavější než nějaké dva dny staré pečivo. Za všech okolností.

12, Byli jste někdy ve Stockholmu?

22. října 2017 v 18:22 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
12. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nějak mě nenapadá, co napsat, jen že Vám všem, co tohle ještě čtete, moc děkuju :) Psaní mě baví, sice na to nemám momentálně tolik času, ale úspěšně se sunu malými kručky kupředu :D A především Vám děkuju za komentáře, protože ať už je to jak chce, komentáře autora potěší nejvíce a nejvíce jej také motivují, takže... DÍKY :) Enjoy!


"Rozbité věci dej na jednu hromadu, zbytek na druhou, já si to potom nějak proberu," drbal se Black na hlavě, zatímco udílel Dracovi pokyny ohledně vyklizení skříní v hlavním pokoji. "Mezitím se trochu prospím."

Mladý Malfoy se ušklíbl.

"Zase sis po nocích vychytával blechy?" zeptal se pobaveně a dobrá náladu mu vydržela i v momentě Blackovy reakce. Ten totiž jen protočil oči a zatvářil se rozmrzele, čímž dal blonďákovi více méně zapravdu.

"Dej se do práce, ty chytráku," ucedil Nebelvír a odešel z pokoje.

Draco se s úsměvem na rtech usadil před skříně, kouzlem jednu z nich otevřel a postupně z ní vytahoval věci, které tam byly naházené jako na smetišti. Většina z předmětů se dala označit jako harampádí, přesto neporušené věci házel na jednu hromadu, která však byla o poznání menší než ta s rozbitými předměty. První skříň nepřinesla nic zajímavého, rozbor obsahu té druhé zpočátku vypadal podobně, dokud se mu před očima neobjevilo něco, o čem neměl ponětí, co to sakra je.

Položil podlouhlý předmět na zem. Vypadalo to skoro zlověstně, pomyslel si, neboť dva mřížkované kruhy po stranách působily jako oči, obdélník mezi nimi zase jako ústa. Nahoře to pak mělo nějaká tlačítka, která Draco postupně vyzkoušel, fungovalo ale jen jedno, které ona ústa otevřelo. A otevřela je s dost hlasitým cvaknutím, jež mladého Malfoye vyděsilo, a tak raději odložil předmět stranou obou hromádek.

Měl v plánu se raději Blacka zeptat, jestli to funguje, protože sám to jaksi posoudit neuměl. Přiložil k tomu následně i dvě malé krabičky, které uvnitř měly tenké, obdélníkovité desky s popisky, jimž ovšem také pořádně nerozuměl. Zbytek skříně už obsahoval jen jakési rozbité hračky.

Postavil se a šel za Blackem, přičemž jej napadlo, jak by bylo pohodlné, kdyby stačilo poslat Patrona. Toho se mu však pořád nedařilo vyvolat, neuspěl ani v případě pouhého štítu. Začínal mít vážné obavy, že jednoduše postrádá natolik šťastnou vzpomínku, aby mohl Patrona vyčarovat, což jej… Mrzelo ho to.

Zaklepal na dveře do Nebelvírovy ložnice, když ale ani po třetí urgenci nikdo neodpovídal, Draco pomalu otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Na posteli Blacka neviděl, jakmile se ale rozhlédl pořádně, všiml si jej, jak spí na koberci. V psí podobě.
To Draca zaskočilo. Nějak… nějak nevěděl, co dál. Jak se budí pes? Kdyby zařval hlasitě Blackovo jméno, možná by psa nejen vylekal, ale i rozzuřil. Tuto alternativu tedy ihned zavrhnul a zvažoval, co dál, nabízela se ale asi jen jedna další možnost, jež byla úplně stejně nebezpečná.

S prázdným výrazem tam tak stál, pomalu se smiřoval se svým osudem, že bude nejspíše sežrán Blackem poté, co ho podrbe za ušima a vzbudí ho. Byl by doufal, že se otřese při pomyšlení na to, že by se měl Blacka dotýkat, nicméně se tak nestalo. Ačkoliv neměl rád psy, a po minulé zkušenosti na chodbě se jen utvrdil v averzi vůči nim, v podstatě neměl rád ani Blacka, ale…

Těch pár minut, kdy jej Black téměř objímal, v něm zanechaly své stopy. Snažil se to popřít, snažil se na tu chvíli zapomenout, jenomže nikdo jej už dlouho takhle dlouho nedržel. V Blackových pažích si tehdy připadal bezpečně, věděl, že ho nepustí, že ho… že ho nezradí.

Netušil, proč mu myšlenky utíkaly zrovna tím směrem, ale kdesi v hloubi měl pocit, že Black mu tehdy vážně chtěl pomoci, že mu záleželo na tom, aby Draca něco naučil. V Blackovi se dalo jen těžko vyznat, blonďák se mu zdráhal věřit prakticky všechno, co vyslovil, leč tehdy…

Zhluboka se nadechl, přistoupil k psovi blíže a váhavě položil dlaň mezi jeho uši. Jemně, nesmírně jemně jej pohladil po hlavě až ke krku, po druhém doteku tomu psisku uniklo spokojené zamručení, při třetím se začal probouzet. V tu chvíli se Draco vzdálil na několik metrů a čekal, než se Black úplně vzbudí. Pes se na koberci protáhnul a teprve poté se zaměřil na mladého Malfoye, stojícího opodál.

Černé oči na něj hleděly zvědavě, zkoumavě, nikoliv nepřátelsky. Vzápětí se Black proměnil zpět do lidské podoby, Draco couvnul, oči navrch hlavy. Pořád to bylo působivé. Příliš působivé.

"Co děláš v mojí ložnici?" vyštěknul Nebelvír zmateně a naštvaně, vzápětí si ale vzpomněl, "máš hotovo?"

Draco přikývnul a raději z pokoje rychle vypadnul, aby se Black náhodou nerozvzpomněl na to, jak byl pobuzen. Došel až do hlavního pokoje, kde Black chvíli tiše koukal na hromádky, načež botou rozhrnul jednu, poté druhou.

"Ty rozbité jsou vážně rozbité…" zamumlal zamyšleně, na vysvětlenou dodal, "myslel jsem, že něco půjde opravit, ale tohle už je jenom smetí."

"Ten zbytek odnes na půdu," kývnul hlavou k zachovalým předmětům poté, co nechal první hromádku zmizet. Následně se chystal zřejmě zmizet sám, nicméně Draco se odhodlal jej zadržet.

"A co s tímhle?" zeptal se. "Nevím, co to je, tak jsem to nedal ani na jednu hromadu."

Black se usmál. Smutně, ale usmál. Draco zmateně sledoval, jak si od něj převzal podivný předmět i obě destičky, načež se opět osadil a věci položil na stolek před sebou.

"James by pravděpodobně vyletěl z kůže, kdyby věděl, kdo na jeho rádio sáhnul," poznamenal Black, než se ale Draco stihnul urazit, Nebelvír jen podnítil jeho zvědavost. "Chceš vědět, jak to funguje?"

Blonďák se místo odpovědi posadil vedle Blacka a z bezpečné vzdálenosti se díval, jak do toho strašidelného předmětu umísťuje jednu z destiček. Oči mu vylétl navrch hlavy, když se po stisknutí tlačítka na horní části oné věci rozezněla pokojem hudba. Hlasitá hudba, jež se nesmírně lišila od toho, co poslouchal se svým otcem.

Tohle se mu totiž líbilo.

"Tohle je rádio, Malfoyi, mudlovský vynález, hrající mudlovskou hudbu na mudlovské hudební nástroje," informoval jej Black s nádechem ironie v hlase. Blonďák na něj chvíli hleděl, pak si vzpomněl na své předsevzetí. Snažil se v sobě potlačit prvotní odpor, snažil se potlačit poznámku o tom, že je to strašné, snažil se… Sklopil pohled k rádiu a znovu se zaposlouchal.

"Je to…" začal zoufale hledat, jak by mudlovskou hudbu popsal a nezněl zároveň znechuceně a ani příliš fascinovaně, nakonec se rozhodl dozvědět víc, než jen soudit. "Je to nějaká… kapela?"

"The Clash," zazněla okamžitá odpověď. "Pochybuji, že ji dnešní mudlovské děti znají, ale během mých let v Bradavicích byla populární. Prý. Jejich kazetu i s rádiem mi dal James k narozeninám."

Draco si domyslel, že Black mluví o Jamesi Potterovi, nevolnost žaludku ale odložil, neboť měl ještě na jazyku pár otázek, a kdyby se s Blackem pohádal, odpověď by nedostal.

"Kazeta je ta věc, co jsi dal dovnitř?" zadíval se blonďák na Blacka, jenž přikývnul. Tvářil se zvláštně mírně. Nostalgicky. Jemně. Vážně.

"Musí to být ale očarované, aby to hrálo samo, ne?" napadlo jej pak.

"Mudlové na to mají svou technologii, ale ano, tohle je očarované, protože v našem světě ty jejich vynálezy nekoupíš."

Draco přikývnul, sice vůbec neměl ponětí, o jaké technologii Black mluví, ale to jej až tak nezajímalo. Ať už mudlové vymysleli cokoliv, stejně k tomu jsou potřeba kouzla, aby to fungovalo pořád. Zaposlouchal se do melodie a textu. Vážně se mu to líbilo.

"Jak se ta melodie jmenovala?" položil ještě poslední otázku, jakmile hudba dohrála.

"Should I Stay Or Should I Go, největší hit to kapely," informoval jej Black a rádio vypnul.

Mladý Malfoy následně již nic neříkal. Viděl na Blackovi, že je ponořený ve vzpomínkách, že v něm nález rádia vyvolal myšlenky na léta strávená v Bradavicích se svými nebelvírskými přátelíčky. Možná by jej kvůli tomu mohl popíchnout, ale nechal to plavat, zvedl se a tiše opustil pokoj. Black se k němu dnes choval poměrně snesitelně, takže Draco se mu rozhodl oplatit stejnou mincí.

Ta věc, rádio, a kazety… Zaujalo jej to. Pořád mu ona písnička hrála v hlavě a dokonce se přistihl, že si refrén pobrukuje, což okamžitě zarazil. Přišlo mu to nedůstojné. Otce přeci nikdy neslyšel, aby si pobrukoval árie ze svých oblíbených oper. Jenomže, ať si to zakazoval, jak chtěl, část písně se mu v hlavě neustále opakovala, načež začal tušit proč.


Odrážela částečně také jeho vlastí pozici, jeho nerozhodnost, zmatení. Měl zůstat věrný vštěpeným názorům nebo se pokusit přijmout nové? Pokud zůstane Zmijozelem tělem i duší, může si tím zadělat na řadu, pokud se ale změní, tedy pokud se bude snažit změnit, pokud… pokud se oprostí od toho, co jej učili, a stane se sám sebou… Lidé mu to budou jen těžko věřit a zabere spoustu času a úsilí, aby je přesvědčil o tom, že se změnil.

Má to vůbec zapotřebí? Má smysl se měnit, když v něm stejně všichni pořád uvidí jen Malfoye? Jen Zmijozela?

Should I stay or should I go now?
Should I stay or should I go now?
If I go there will be trouble
An' if I stay it will be double…

XXXXX

Sirius si zrovna vařil čaj, jelikož neměl náladu hledět do Kráturova obličeje, když se mu na kuchyňské lince se šustěním křídel usadila pořádná sova. Nebelvír obezřetně sáhnul po dopise, nenechal se od opeřence klofnout a dal se do čtení textu, v němž mu Brumbál oznamoval, že se Fénixův řád sejde dnes u něj v domě. Sirius pochyboval, že je soví pošta pro taková sdělení bezpečná, asi i na to budou muset vést večer diskuzi, pomyslel si.

Upřímně se na to netěšil. Absolutně ne. Čím dál tím více mu tahle situace připomínalo První kouzelnickou válku. Tehdy přišel o spoustu lidí, kteří pro něj znamenali svět, a strach z toho, že ztratí další, se jím plíživě šířil. Musí bojovat, musí se Voldemortovi postavit co nejdříve. Není na co čekat!

"Malfoyi!" ohlásil Sirius svou přítomnost na prvním patře ještě dříve, než se dostal ke dveřím do mladíkova pokoje, na něž posléze rázně zaklepal.

Draco mu po pár vteřinách otevřel, Sirius se ušklíbl nad tím, jak byl blonďák zase jako ze škatulky. Mohl s ním žít v téhle díře, ale stejně jej nikdy nepotkal v ničem jiném, než bílé košili a černých kalhotách. Jednoduše chodil ve školní uniformě po celý rok, k čemuž by Blacka nikdy nikdo nedonutil. Potrpěl si na svá ošuntělá, manšestrová saka, košile různých barev, župany, měl dokonce dva páry riflí, o kterých neměl vůbec tušení, jak se mu po návratu z Azkabanu octly ve skříni.

Asi na Malfoye zíral dostatečně dlouho, aby to mladíka podráždilo, ten mu ale jen oplácel pohled, snad jen tváře měl růžovější než obvykle, jinak ale trpělivě čekal.

"Dnes se sejde Fénixův řád," oznámil mu. "V hlavním pokoji. Jestli bude potřebovat někdo přespat, tak o tom zatím nevím, to ale nic nemění na tom, že ty zůstaneš tady. Nevím, co se Brumbálovi honí hlavou, jestli tě chce přijmout nebo jestli budeš roznášet občerstvení…"

Sirius se pousmál, když se blonďák zatvářil nadmíru pobouřeně, následně ale opět vážně pokračoval.

"Prostě zůstaneš tady, ale buď připravený. Pokud s tebou bude chtít Brumbál a řád něco probrat, pošleme pro tebe Patrona, jasné?"

Draco přikývnul a zdál se být se situací docela smířený, Black si ale všimnul jeho namáhavého polknutí. Taky přikývnul a nechal mladíka o samotě, jelikož nevěděl, co mu říct. Byl to Malfoy, nechtěl ho hned objímat a utěšovat, že to bude v pořádku, ještě by se mu vysmál, na druhou stranu jeho obavy docela chápal. Ta užovka věděla snad akorát to, že Fénixův řád je hlavní organizace boje proti Voldemortovi, nic víc.

Neznal jména, neznal jejich opravdovou sílu, neznal svou vlastní pozici, a zda vůbec nějakou bude mít. Nebyl si jistý, jestli se Malfoy dostal do stádia, že se chce aktivně zapojit, spíše mu přišlo, že by nejraději se staženým ocasem čekal v pokoji na výsledek války.

Je to Malfoy, co bys chtěl, prolétlo mu hlavou.

Správně, je to Malfoy, jenomže taky patnáctiletý kluk, který neví, kam patří. Harry by sice neváhal ani vteřinu a šel by do boje, jenže…

Jenže Harry má přátele, má lidi, kteří by pro něj šli do pekla a zpět. Malfoy nemá nic, za co by bojoval.

Potřásl hlavou, tyhle úvahy ho jen zbytečně nutily k soucitu s tou užovkou, s níž momentálně uzavřel jakési příměří, a nějaké další city a pocity by mohly rovnováhu sil narušit. Prostě počká na to, co má se Zmijozelem v plánu Brumbál. A hlavně by jim taky mohl oznámit, co má v plánu s Harrym…

A taky vím, že Lassie v dětství strašně toužil po poníkovi 2/2

19. října 2017 v 19:11 | Archea Majuar
A taky vím, že Lassie v dětství strašně toužil po poníkovi

2. část

Fandom: Agentura Jasno (Psych)

Pairing: Shawn Spencer/Carlton Lassiter

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část je tady :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti, charlie, Karin a Sarah :)


Po očku sledoval detektiva, jedoucího vedle něj, a Shawn měl pocit, že s takhle uvolněným výrazem ho ještě neviděl. Vítr mu sice vehnal slzy do očí, takže jeho zrak nebyl stoprocentní, ale i cosi uvnitř něj mu říkalo, že Lassie něco takového vážně potřeboval.

Jelikož Lassiter měl rychlejšího a zřejmě soutěživějšího koně, brzy Shawna předjel, vzápětí ale koně zpomalil a počkal, než jej mladší muž dohoní. Připadal si strašně rozpolcený, protože jej na jednu stranu žralo, že se před Spencerem neumí ovládat, na stranu druhou… Po dlouhé době se cítil šťastný. Vážně šťastný, protože tohle bylo úžasné, moci se jen tak projet cvalem po pláži, jen on a kůň… a Spencer. Někdo, kdo jej očividně chápal víc, než by si kdy pomyslel.

Ano, vadilo mu, že se mu koutky úst stáčejí směrem vzhůru, že musí před Spencrem vypadat jako naprostý idiot, když se ale odvážil na mladšího muže pohlédnout, v oříškových očích nebyl žádný posměch, jen…
Jen pochopení.

Lassiter odvrátil zrak a opět se zadíval před sebe, to souznění, pochopení… Zdráhal se uvěřit, že tráví čas s člověkem, který mu doposud jen pil krev. Neměl ponětí, proč s ním chce Spencer být, proč mu vždy projevoval náklonnost, proč tohle pro něj dělá, a stále v něm hlodala nedůvěra, ale přeci by Spencer tohle nezařizoval pro to, aby se mu pak vysmál.
Ne, to nebyl jeho styl, uznával Lassiter a už jen v kroku nechal koně kráčet po boku toho Shawnova.

"Kam mě to vedeš, Spencere?" uvědomil si náhle Lassie, že nejedou po rovné cestě ke stájím, ale stoupají vzhůru.

"Neříkej mi, že to nevíš," blýsknul po něm Shawn zubatým úsměvem. "A pospěš si," dodal a pobídl koně ke klusu.
Společně mířili vstříc vrcholu kopce, tyčícímu se nad pláží, na kterou se jim nahoře naskytl krásný výhled. Slunce dokonce už začalo zapadat a barva oblohy se podle toho změnila. Zastavil Felixe a zaměřil se na Lassieho, jenž zastavil svého hnědáka vedle něj.

"Všechno nejlepší, Lassie," pozvedl Shawn paži a stiskl detektivovo rameno, tak trochu očekávaje, že Lassiter jeho ruku setřese, ten na ni ale jen na moment pohlédl, pak se ušklíbl na Spencera a zadíval se zpět na moře.

Byl to vskutku nádherný výlet, uznával detektiv, a ten pocit, že ho sdílí s člověkem, jenž se většinu času spíše choval jako nezodpovědné děcko… Povzdechl si a s ironicky zkrouceným koutkem se odvážil navázat oční kontakt s druhým mužem.
"Díky, Spencere," pronesl a seznal, že odložit svou hrdost vlastně nebylo tak těžké, následně se usmál opravdově, když oříškové oči doslova zazářily radostí. A stačilo jen poděkovat… prokázat vděčnost… "Je to od tebe milé."

"Není zač, Lassie," zesílil na pár vteřin Shawn sevření Lassieho ramene, načež ruku stáhnul a znovu do ní uchopil otěže. "Chceš se vrátit?"

Lassiter přikývl a následoval Spencera po úzké stezce dolů z kopce a pak směrem ke stájím. Jízdu opět strávili příjemným mlčením, přičemž detektiv stále zčásti nemohl uvěřit, že tohle pro něj vážně udělal Spencer a… Kdyby měl být upřímný, dotklo se ho to uvnitř více, než by si přál. Spencer zařídil, aby se na své narozeniny cítil dobře. Povedlo se mu to s přehledem a Lassiter věděl, že mu to nezapomene.

Ani si neuvědomil, že svůj zrak celou dobu upírá právě na Spencera, jenž jel sice vedle něj, ale asi o metr vepředu. Jeho kůň chtěl momentálně asi být první, když na pláži se mu to nepovedlo, nicméně Lassiter měl tendence spíše než o koních přemýšlet o Spencerovi. Samotnému mu to přišlo divné, ale…

Přál by si, aby se mezi nimi nic nezměnilo, aby ho mohl dál nesnášet, aby ho mohl vyhazovat z míst činu, jenže mu bylo jasné, že tohle už nedokáže. Přišlo mu, že ode dneška si budou o něco blíž, a svým způsobem ho to těšilo. Bůhví proč, ale těšilo, a těšilo ho to i v momentě, kdy se Shawn najednou otočil k němu a prostě se na něj jen přátelsky usmál. Nic víc, nic míň, věnoval mu úsměv, který zanechal Carltona s překvapeným výrazem, který mimoděk nasadil, jen co se na něj Spencer ohlédl, a teplem v oblasti srdce.

Spencer ho měl rád a Lassiter se začínal obávat toho, že i on začíná mít rád jeho.

Po příchodu do stájí sesedli, Lassie ještě naposled podrbal Josepha za ušima a Shawn Felixe poplácal po zadku, poté už předali majiteli otěže a odebrali se na cestu zpět k autu.

"Spencere, jak jsi na tohle místo přišel?" neodpustil si Lassiter otázku, jelikož Spencer mu jednoduše nepřišel jako někdo, kdo by svůj volný čas trávil ve stájích.

"Pracoval jsem tady před pár lety. Asi tři měsíce. Naučil jsem se i trochu jezdit a pak jsem zkusil zase něco jiného," pokrčil Shawn rameny.

"A majitel tě viděl rád?" nezdálo se detektivovi.

"Lassie, já jsem rozený obchodník, vyhádal jsem mu lepší cenu za tři dobré koně, jasně, že ze mě byl nadšený," poučil detektiva Shawn téměř pobouřeně, Lassiter už ale tyhle teatrální výstupy moc dobře znal a sotva se vzmohl na protočení očí.

"Jen jsem se ptal," zamumlal pak, když dorazili k autu a sedal si dovnitř. "Chceš někam odvézt?" navrhl mu naoko smířlivě, i když mu věděl, že Spencer není v žádném případě uražený. Prostě jen přistoupil na jeho hru podobně jako to učinil zhruba před dvěma hodinami. A nemohl říct, že by litoval. Cítil se skvěle, únava byla potlačena příjemným zážitkem.

"Ne, díky, Lassie, mám kousek od tvého baráku motorku," mávl Spencer rukou a připoutal se. "I když výlet do Vegas bych neodmítl."

To už Lassiter raději ponechal bez komentáře a nastartoval.

"Neříká se mi to snadno, ale… Ještě jednou děkuju za dnešek, Spencere," podlehl Lassie po příjezdu nutkání znovu vyjádřit mladšímu muži vděčnost a raději neuvažoval nad tím, jestli je to ze slušnosti nebo jestli chce opět vidět, jak se Shawnovi rozzáří oči, jak mu věnuje další úsměv a jak se promění ve ztělesněné nadšení.

Zůstali stát na chodníku před detektivovým domem, Shawn na tváři dobrácký úsměv, Lassie mírně v rozpacích.

"Rádo se stalo, kámo," snažil se Shawn znít téměř lhostejně, ale… Stěží odolával pokušení dát Lassiemu ještě víc najevo, že mu na něm záleží, že tohle nebylo ojedinělé a že mu radost klidně bude dělat častěji, když ho nechá. A klidně by s ním zůstal ještě déle, dělal mu večer společnost, aby se na narozeniny necítil osaměle, ale předpokládal, že ho má Lassiter pro dnešek dost. "Tak já půjdu, abys mohl…" hledal Shawn nějakou činnost, kterou by tak detektiv mohl mít jako koníčka.

"Jo, abych…" nenašel onu činnost ani Lassiter a proklínal sám sebe, proč je mu tak trapně. Zároveň chtěl, aby Shawn opravdu odešel a s ním i ono trapno, ale zároveň… Díval se na mladšího muže, jak plaše a nejistě najednou vypadá, a jak se v jeho očích mihla rozhodnost, po níž následoval pohyb detektivovým směrem.

Než se Lassiter nadál, Spencer jej objímal. Hlavu měl na jeho hrudi, paže okolo něj. A Lassieho to gesto opět zasáhlo více, než by si přál. Zůstal sice prkenně stát, neopětoval objetí, leč Spencera od sebe neodehnal ani slovy ani činy. Nevěděl, co si počít a jak se zachovat, ale svým způsobem to bylo… hezké. Milé. Spencerovské.

Shawn považoval za své vítězství fakt, že Lassie neucuknul.

Lassiter počkal, než se mladší muž narovná a odstoupí, nicméně Shawn… Nedostal pak ze sebe už ani slovo, jen po Lassiem hodil nejistý úsměv, otočil se k němu zády a svižným krokem se počal vzdalovat. Moc by si přál s Lassiem zůstal, moc by si přál mu říct, že tímhle by to všechno mohlo jen začít, že ho má víc než rád… Ale stál nohama na zemi. Objetí a úsměv.

Neměl by být hamižný a spokojit se s tím, čeho dosáhl.

Zatímco Lassiter sledoval, jak mu Shawn mizí za zatáčkou, nechápal sám sebe. Bylo mu líto, že Spencer odešel. Bylo mu líto, že ho neobjímal déle.

Přejel si dlaní přes obličej a nevěřil tomu, že se to děje. A nejhorší na tom bylo, že vše záleželo čistě na něm. Stačilo vzít telefon a poslat Shawnovi esemesku, aby se vrátil. Třeba na drink. Jo, to by šlo. Vážně? Vážně chceš toho šaška u sebe v domě, aby ti chlemtal tvou drahou whisky?

Nad těmi myšlenkami se mu sevřel žaludek, protože ano, sakra chtěl, aby ten večer neskočil, chtěl, aby pokračoval ve stejně příjemném duhu, protože Spencer… To, jak jej objal, jak se na něj díval…

Spencer s ním chtěl být taky, prolétlo mu hlavou, ale to už vytahoval z kapsy mobil, bez velkého zamýšlení psal zprávu a odeslal ji, než mu to stihly pochybnosti rozmluvit.

Dnešek je šílený, pomyslel si, když vcházel do domu, kde sotva stačil odložit sako a už slyšel klepání na dveře. Po jejich otevření mu dovnitř vpadl udýchaný Spencer.

"Lassie!"

"Výborná dedukce," poznamenal detektiv suše a zavřel, opět bojuje s rozpaky, jež v něm Spencerova přítomnost vyvolala. Otočil se k němu a podrbal se na zátylku. "Dáš si teda něco k pití?"

"Jasně, máš něco s ananasem?" nezklamal Spencer nadšenou odpovědí, po níž následoval Lassitera do kuchyně. Opřel se zády o kuchyňskou linku a sledoval, jak se detektiv vytahuje z lednice ananasový džus. "A k tomu něco tvrdšího by se u tebe našlo?" vyzvídal.

Lassiter se ušklíbl.

"Našlo," vzhlédl k Shawnovi a přesunul se blíže k němu, aby mohl ze skříně vytáhnout whiskey. Ani si neuvědomil, jak minimální vzdálenosti mezi nimi zanechal, koutkem oka viděl, že na něj Spencer upírá svůj zrak, a Lassitera jeho intenzivní pohled znejistil ještě víc. Zpomalil svůj pohyb a váhavě navázal se Spencerem oční kontakt.

Shawn tím vlastně nic nesledoval, jen se s příjemným pocitem u srdce díval, jak se Lassie pousmál a fakt, že se detektiv octl tak blízko něj, jej rovněž zaskočil. Ale nestěžoval si, vůbec si nestěžoval, když se Lassie nacházel vedle něj, navíc jen v bílé košili… Byl u něj doma, chystal se s ním pít, přičemž Shawn doslova cítil, jak naděje na něco víc se v jeho nitru rozhořívá.

Srdce mu udělalo loping a dech se mu zadrhl v hrdle, když mu došlo, že Lassie si jejich blízkost uvědomuje, že ji vnímá stejně jako on, a ten pohled modrých očí… Blankytně modré, nádherné, odrážely se v nich emoce, jaké u Lassieho doposud neměl šanci vidět.

Detektiv se nehýbal, zůstal zmražen na místě a jen zíral na mladšího muže, z něhož… Polknul a tělo mu polilo horko, jakmile mu došlo, že Shawn se na něj nedívá jen vlídně, ale že se mu ve tváří zračí hlad, touha… Přistihl se, jak mu pohled padl na lákavě vypadající rty mladšího muže, načež se s klíčícím strachem a vzrušením vrátil k oříškovým očím. Možná by uskočil, možná by i utekl, kdyby tam stáli o něco déle a Lassiter si mohl přebrat, kam směřují, Shawn byl ale rychlejší.

S citem sevřel Lassieho rameno, naklonil se k vyššímu muži, nevšímal si jeho vykuleného pohledu a políbil jej. V tu chvíli měl pocit, jako by se mu celé tělo rozvibrovalo štěstím nehledě na to, že Lassie asi z jeho činu nebyl zrovna nadšený. Počítal s tím, a proto když se z výšin nebeských vrátil zpět do reality, měl už omluvu na rtech.

K jejímu vyslovení se však nedostal, neboť detektivův výraz jej zbavil veškerých slov. Lassie měl zavřené oči, výraz naprosto uvolněný, ústa pootevřená… Shawn nechápal, jak z překvapeného pohledu se tak rychle stal tenhle, nepřemýšlel nad tím ale dlouho, jelikož modré oči se rázem otevřely, zmatené, ale jiskřící zájmem.

Lassiter se cítil přemožen sám sebou, nečekal od svého těla takovou zradu, nečekal, že se mu bude Spencerova přítomnost zamlouvat, že dokonce bude skoro vděčně přijímat jeho doteky a nechá se políbit… Políbit… Spencerem… Srdce mu splašeně bušilo, ruce jej svrběly, jak moc si chtěl mladšího muže přitáhnout k sobě a políbit jej znovu. Vážně to chtěl…? Vážně chtěl líbat Spencera, jenž před ním vypadal tak zranitelně, jeho typická jistota v nedohlednu…?

Bylo mu s ním dnes tak dobře… Byl by pochyboval o Spencerových úmyslech, kdyby před sebou momentálně spatřoval sebestředného pseudojasnovidce. Ale on viděl jen Shawna, upřímného, zranitelného mladého muže, který ho má rád a který pro něj udělal něco hezkého. Cítil, kdesi hluboko v sobě cítil, že si s ním Shawn nehraje. Že to myslí vážně.

Přemožen událostmi narozeninového dne a emocemi v oříškových očích zaskočil Shawna vlastní iniciativou, když tentokrát on se naklonil ke Spencerovi a spojil jejich rty, obě Shawnovy dlaně měl okamžitě na ramenou. Spencer se k němu přitisknul, doslova na něm visel a působil dojmem, že tohle chtěl už nesmírně dlouho.

Dnešek je prostě šílený, prolétlo Lassiemu znovu hlavou, o níž tušil, že v ní za chvíli bude mít už jen a jen jednoho, nejmenovaného pseudojasnovidce…

A taky vím, že Lassie v dětství strašně toužil po poníkovi 1/2

16. října 2017 v 19:34 | Archea Majuar
A taky vím, že Lassie v dětství strašně toužil po poníkovi

1. část

Fandom: Agentura Jasno (Psych)

Pairing: Shawn Spencer/Carlton Lassiter

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Shawn a Lassie... Jeden z mých úplně prvních shipů <3 To jsem tak jednou zase měla potřebu na ně napsat něco hezkého, tak snad se to bude líbit :) Enjoy!

Za komentář děkuji Karin :)


Shawn si vlastně nebyl jistý tím, co přesně k Lassiemu cítí. Nejprve měl z jeho topornosti a vznětlivé povahy legraci, velice brzy si ale detektiv získal Shawnův respekt a postupem času i sílící náklonnost, aniž by o to příliš stál. Jenže Shawn si nemohl pomoci, viděl v Lassiterovi mnohem více, než zahořklého policejního psa, a nechtěl se spokojit s tím, že ho bude detektiv tolerovat. Chtěl, aby jej měl rád.

Ačkoliv se už stačil dozvědět, že Lassie nemá den svých narozenin dvakrát v lásce, tak měl pocit, že dokáže jeho názor změnit. Přichystal si pro něj totiž takové překvapení, které se bude staršímu muži bez pochyb líbit. Háček byl v tom, že nejprve musel Lassitera přimět, aby se s ním na ono místo dobrovolně vydal. Musí zapojit veškeré své přesvědčovací schopnosti, pomyslel si, když kráčel ke dveřím Lassieho domu, u nichž hned třikrát zazvonil.

Kdyby zvonil jednou, možná by tím trochu pošetřil detektivovy nervy, ale Shawn si to prostě neodpustil a rozladěný výraz v Lassiterově tváři, když příchozímu otevřel, jej vnitřně potěšil.

"Co tady chceš, Spencere?"

"No, tak, Lassie, nemohls vymyslet něco lepšího? Takhle mě zdravíš vždycky, trošku originality by ti neuškodilo," spustil Shawn na Lassitera, který si udržoval mírně nakvašený výraz a prostě jen čekal, až se ten šašek vykecá. "Mám pro tebe narozeninový dárek."

"Spencer, já opravdu nejsem na ty vaše dětinské vtipy zvědavý. Co takhle sebrat Gustera, který se tady někde určitě schovává, a nechat mě na pokoji?"

"Gus je na konferenci o lécích na potíže s nadýmáním. Nemohl si to nechat ujít," ujistil Shawn Lassieho, ten ale nevypadal, že by mu to příliš věřil, naopak se zdálo, že Shawnovi zabouchne dveře před nosem, mrštný pseudojasnovidec se ale nenechal tak snadno odbýt a během mžiku proklouznul dovnitř. Začal se rozhlížet kolem a okázale ignoroval frustrované zafunění ze strany vytáhlého detektiva.

"Co to děláš, Spencere? Vážně na tebe nemám náladu," otočil se Lassie k mladšímu muži, který hleděl na vybavení jeho domu s očima navrch hlavy.

"Můj dárek ti určitě zvedne náladu," informoval Lassitera Shawn a konečně mu opět začal věnovat pozornost. S úsměvem pak dodal: "Jsem si jistý, že se ti bude líbit."

Lassiter se rozmýšlel, jestli unaveně rezignovat nebo vzteky toho šaška vyhodit, ale když viděl ten nadšený úsměv, s jakým se na něj Spencer díval…

"No, tak mi ho dej, ať se tě co nejrychleji zbavím," podvolil se nakonec.

"Nemám ho s sebou, musíme se za ním dopravit my," pronesl Shawn zvesela, jelikož se ale stále v oblek oděný Lassiter tvářil pořád nedůvěřivě a možná trochu zmateně, mladší muž přiskočil ke dveřím, dokořán je otevřel a kývl hlavou směrem ven: "Tak pojď, Lassie, potřebuješ si trošku orazit, brácho."

Lassiter vážně nechtěl, strašně moc nechtěl kamkoliv chodit se Spencerem, ale… Bože, měl narozeniny, a jestli mu ta osina v zadku mermomocí toužila ukázat překvapení… Už to slovo mu nahánělo hrůzu. Ne, nemohl se rozhodnout, jestli jít nebo ne, bylo to moc riskantní, co když je to zase jen nějaká bouda, co když…

"Nebudeš litovat, Lassie, slibuju."

Detektivovy pochybnosti byly v tu chvíli odsunuty do pozadí, přičemž sám Lassiter tomu nerozuměl, ale cosi ve Spencerově tónu hlasu, cosi v jeho pohledu jej ujistilo, že Shawn mu vážně chce udělat radost. Nechápal proč, ale… rezignoval.

"Ručíš mi za to krkem, Spencere," zavrčel, sebral klíče a odsunul Spencera za dveří. "Pojedeme mým autem, abych tě tam přinejhorším mohl nechat."

"To jsem přesně chtěl navrhnout. Sice bych tě rád svezl na motorce, ale co bych ti pak dal k vánocům…"

Už v tu chvíli Lassiter litoval, že se k něčemu takovému upsal, ale co. Vždycky mohl zastavit a Spencera z auta vykopnout. Ten šašek se ale kupodivu po cestě choval docela tiše, jen určoval směr jízdy a jednou při psaní esemesky nadšeně vykřikl, když minuli nějakého člověka s obrovským psem, přičemž ta chlupatá koule přitáhla Spencerovu pozornost.

"Zastav tady, zbytek půjdeme pěšky. Není nad krásnou procházku po venkově," sdělil Shawn detektivovi asi po patnácti minutách jízdy, během níž dorazili na okraj Santa Barbary. Lassiter zaparkoval auto, pár vteřin zůstal sedět a polemizoval nad všemi špatnými rozhodnutími, jež v životě učinil, načež smířen se svým osudem vystoupil a připojil se ke Spencerovi, který se zdál být naprosto uchvácen přírodou okolo nich.

"Tak kudy, Spencere?" přejel Lassie pohledem obě cesty, jimiž se dalo pokračovat dál. Znal tohle místo, ale dlouho tady nebyl a nenapadlo jej nic, co by zde stálo za pozornost, leč trpělivost jej neopouštěla. Za ty roky, co se do těchto končin města neodvážil, mohli postavit něco nového, co jeho pozornosti jednoduše uniklo. Nebylo to pravděpodobné, ale byl tak zaneprázdněn chytáním různorodých zmetků, že se to stát i mohlo.

Shawn se naposled zhluboka nadechl a vydal se tou očividně používanější z cest. Lassiter se Spencerem srovnal krok a mlčel, vděčný za to, že mlčí i druhý muž. Už by si málem přiznal, že málomluvný Spencer je docela přijatelným společníkem, když tu se asfalt změnil v obyčejnou prašnou cestu, v níž spatřil otisky podkov. Jakmile pak zahnuli doprava, před jejich zraky se začal rýsovat komplex budov a do nosů je udeřil nezaměnitelný pach sena a koní.

Lassiterovo srdce si poskočilo, nadšení se mu rozlilo žilami, a aniž by si to uvědomil, na tváři se mu objevil úsměv.

Shawn se usmíval také. Věděl, že Lassie má koně rád, ale přeci jen spatřit tu radost vepsanou v jeho obličeji… Stálo to za to. Bylo mu jasné, že se Lassie těšil, vyčetl to i z držení jeho těla, z jiskry, jež se objevila v jeho očích a samozřejmě si všiml také úsměvu, který se detektivovi však podařilo rychle dostat pod kontrolu. Ale Shawnovi to stačilo.

"Co to má znamenat, Spencere?" pokusil se Lassiter znít rozladěně, ačkoliv to žádný smysl nemělo. Spencer byl moc dobře obeznámen s tím, že chtěl v dětství poníka, a ten šašek prostě takové věci nezapomínal.

"Trpělivost, Lassie, trpělivost," zněla Shawnova odpověď, jako na povel ale přidal do kroku.

Za pár minut dorazili ke stájím. Zatímco Lassiter se absolutně nenápadně a zcela nezaujatě rozhlížel kolem a vzpomínal, kdy v nějaké stáji naposled byl, Shawn zamával na člověka u dveří nejvyšší z budov. Chvíli s ním hovořil, aby se vzápětí vrátil ke svému oblíbenému detektivovi, který už docela tušil, co se bude dít, vděčností však nepřetékal, na to se octl příliš v rozpacích.

Dál se rozhlížel, snaže se ignorovat fakt, že Spencer mu připravil pravděpodobně nejpříjemnější a nejpozornější dárek, jaký se komukoliv za posledních x let povedlo. Zrovna Spencer… ze všech lidí, to byl zrovna Spencer, kdo se na něj s úsměvem díval, kdo se mu nepochopitelně snažil udělat radost…

Shawn přemýšlel, jestli mu přijde Lassie v rozpacích natolik roztomilý, že by ho měl spontánně obejmout, ale rozhodl se takové gesto nechat prozatím být, místo toho chytil detektiva za rukáv a mírně zatahal.

"Pojď, Lasssie, já vím, že se chceš projet," pronesl tišeji, než zamýšlel, přičemž reakce na jeho jemný tón byla odpovídající a zdrcující. Tlukot Shawnova srdce se zrychlil v momentě, kdy sebou Lassieho rty mírně cukly, kdy se na něj modré oči zaměřily a kdy spatřil v Lassieho tváři tolik emocí, že se mu zadrhl dech v hrdle. Ten výraz Lassie dostal po kontrolu opět neobyčejně rychle, ale Shawn se jím přesto octl zasažen, neboť na těch pár vteřin pocítil naději, že skrze dobře zvolený narozeninový dárek by skutečně mohl v Lassiem vzbudit cosi jako sympatie vůči němu, že by ho vážně mohl mít rád.

Lassiter se proklínal za ty emoce, které jen stěží ovládal, za ty rozpaky, jež by neměl cítit, za ten na povrch se dostávající vděk. Ačkoliv se už zase kontroloval, uvnitř se chvěl dojetím, protože Spencer… Hleděl na něj s ryzí upřímností v očích, a přestože se mu to zdálo nemožné, tak i ten pseudojasnovice byl dojatý. Bůhví proč, možná mu prostě dělalo radost, že udělal detektivovi radost...

Zvláštní moment byl přerušen blížícím se klapotem koňských kopit, za nímž oba muži stočili své pohledy. Nevelký muž právě ze stájí vyváděl dva osedlané koně a mířil k nim.

"Tady je máte, pane Spencere, minimálně dvacet minut jeďte krokem, poté můžete přejít do klusu," předal muž Shawnovi otěže a ustoupil. "To sako byste si možná mohl sundat… Nebo nechcete raději půjčit nějaké oblečení, ať si to neumažete?" dodal muž při pohledu na Lassitera.

"Myslím, že to Lassie zvládne, určitě má takových obleků doma aspoň deset," odpověděl za detektiva Shawn, jenž spokojeně sledoval, jak Lassie absolutně majiteli stáje nevěnuje pozornost a upřeně se dívá na tmavšího z hnědých koní, který na Lassieho rovněž hleděl. "Můžete mi říct, jak se jmenují, abych věděl, jak je oslovovat?"

"Ten tmavší je Joseph, druhý Felix," odvětil majitel bez zájmu. "Kdybyste ještě něco potřebovali, číslo na mě máte," řekl ještě muž a odešel zpět do útrob stáje.

"Spencere, jestli o tomhle někomu řekneš, tak tě vlastnoručně uškrtím, je to jasné?" pronesl Lassie výhružku během seznamování s Josephem, který vypadal dokonce spokojeně, když ho detektiv hladil po čele a následně podrbal za ušima.

"Jasné," slíbil Shawn zcela vážně, načež se nahnul k Josephovi, zařehtal, zafrkal, zaujatě pokýval hlavou a znovu frknul.
"Joseph to prý taky nikomu nepoví. Ani té strakaté kobyle v boxu naproti, ta je prý hrozná drbna."

"Tvé nejasnovědné schopnosti se vztahují i na mluvení se zvířaty?" zeptal se Lassie, ale nezněl tak, že by mermomocí musel znát odpověď. Vzal si od Spencera otěže a zkontroloval, jestli sedlo koni dobře sedí.

"Samozřejmě, jsem muž mnoha talentů," odpověděl přesto Shawn, rovněž zkontroloval sedlo a následně se do něj vyhoupl. Trochu se zavrtěl, aby si udělal pohodlí, přeci jen na koni už dlouho neseděl a bylo mu jasné, že mu chvíli potrvá, než si jeho dolní partie na sedlo zvyknou. "Můj kůň tě momentálně prosí, jestli bys už nemohl nasednout, protože se k obědu přecpal a potřebuje to vyběhat. Znáš to, chce si držet štíhlou linii, aby se líbil kobylkám."

"Spencere, tihle koně jsou oba valaši, těm už bývají klisny zpravidla ukradené," informoval Lassitera Spencera a konečně se i on usadil v sedle. Ještěže si upravil délku třmenů, jinak by měl kolena asi až u brady, pomyslel si a podíval se na druhého muže, jenž držel otěže v levé ruce, druhou měl položenou na stehnu, tělem byl natočený k Lassiterovi a…

Detektiva z nějakého důvodu napadlo, že Spencer na koni vypadá dobře. V modré košili, riflích a teniskách, lehce opálený, vlasy pečlivě upravené…

"Pojedeme?" zeptal se, když se přiměl přestat na Spencera jen zírat. Možná se mu to zdálo, ale Spencer, než odpověděl, tak zaváhal, jako by byl duchem nepřítomný. Trvalo mu, než ze sebe dostal odpověď, což v jeho případě bylo dost nezvyklé.

"Jasná věc," přikývl Shawn, "za dvacet minut chůzí dorazíme k pláži, kde můžeme trochu přidat… A zpátky zase krokem, ať koně vychladnou. Vážně si nechceš sundat to sako? Sice ti dělá ramena a vypadáš v něm jako velký a neohrožený Lassie, ale asi ti v něm bude horko."

Lassiter se podíval na hodinky a uznal, že minimálně hodinu ještě bude slunce nad Santa Barbarou pekelně hřát. Byl zvyklý celý den strávit v obleku, ale proč by si na narozeniny nemohl dopřát ten luxus a svléknout alespoň sako, že? Pobídnul koně a dojel s ním ke stromu, na který svléknuté sako položil.

"Ale zbraň si nechám," otočil se varovně na Spencera, kdyby náhodou měl ještě nějaké připomínky.

K jeho údivu ale mladší muž jen pobaveně pokrčil rameny. Shawn už se divil tomu, že Lassie poslechl jeho radu ohledně saka, navíc jej pořád překvapovalo, jak to detektiv s koňmi umí, a jak mu to v sedle sluší. Ještěže předem požádal o koně, který nejenže je hodný, ale i dostatečně vysoký, aby Lassie netahal boty po zemi… To, že si Lassie chce nechat zbraň, jej zrovna nepřekvapilo, spíše ho to jen ujistilo, že i když je Lassie nadšený, pořád je to Lassie.

Loudavým krokem zamířili ven z komplexu a směrem k pláži. Nedá se říct, že by toho během cesty napovídali moc, dokonce i Shawn si užíval zvuky přírody a klidnou atmosféru, jež se tak lišila od té, na kterou byl zvyklý z centra města. Blížili se k pláži, když Shawnovi začal Felix tahat, vyjadřuje tak chuť ke zrychlení tempa.

"Připraven na klus?" podíval se Shawn na muže po své levici, jenž pouze přikývl, načež společně pobídli koně ke zrychlení a po pár metrech na písčitém povrchu pláže je nechali běžet zcela volně. Chvíli cválali po suchém písku, než Shawn nasměroval svého koně blíže k moři, až zpod hnědákových nohou stříkala voda všude okolo.

Po očku sledoval detektiva, jedoucího vedle něj, a Shawn měl pocit, že s takhle uvolněným výrazem ho ještě neviděl. Vítr mu sice vehnal slzy do očí, takže jeho zrak nebyl stoprocentní, ale i cosi uvnitř něj mu říkalo, že Lassie něco takového vážně potřeboval.

Srdce milovaného

11. října 2017 v 18:18 | Archea Majuar
Srdce milovaného

Fandom: RPS

Pairing: Trenér/žokej

Warning: -

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Už je to docela dlouho, co jsem na tuhle dvojici něco vydala, a tak se stalo, že mi dvě části ležely jen tak v kompu, přičemž jsem si na ně pořádně vzpomněla až v neděli, kdy se běžela Velká pardubická. A jelikož při pohledu na žokeje i trenéra jsem zjistila, že ty "feelings" tam pořád jsou, tak mě to nabudilo, abych sem postupně ony dvě části (plné fluffu) naházela a dokonce jsem ještě jednu další napsala. Budou sice trochu ouf of date, ale co už... Snad si na tuto dvojici ještě vzpomenete :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti :)



Tato část navazuje ještě na loňskou Velkou pardubickou, ale lidem, co ji nesledují, to stejně nic moc neřekne, to jen tak... pro info :D :)


Zůstal sedět v šatně, kde počkal, až všichni ostatní odejdou. Byl už oblečený, scházela jen bunda, ale nechtělo se mu chodit ven. Potřeboval ještě pár minut ticha a klidu, vstřebat, že to nevyšlo. Že jim Taxis zabránil v dosáhnutí satisfakce za loňský rok. Vztek se v něm bil se smutkem a zklamáním, jež po chvíli převládly. Opřel se zátylkem o zeď a zavřel oči, a když pak vrzly dveře, ani neměl chuť se podívat, kdo to je… ale doufal, že… snad…

Rozmrzelost z toho, že jej někdo ruší, se vypařila tak rychle, jako přišla. Poznal ho podle zachování mlčení, podle váhavého kroku, podle toho, jak blízko si k němu sedl. A podle toho pocitu sounáležitosti, jenž jím prostoupil.

"Je v pořádku," řekl jen příchozí, a po dodání: "chvíli šel za polem, ale pak se zašil v křoví, kde ho odchytli," se opět rozhostilo ticho.

Žokej počítal s tím, že je kůň v pořádku, ze všech pádů se vždycky jen otřepal a pak odcválal pryč, ale potvrzení domněnky přišlo vhod. Když se cítil sám mizerně, aspoň, že Nikas na tom byl lépe.

Otočil hlavu směrem k němu a otevřel oči, aby zjistil, že trenér následoval jeho příkladu, opíral se o stěnu, z tváře mu po několika nekonečných dnech zmizelo napětí. Nedokázali vůbec nic, ale bylo po všem. Právě teď se nemusel ničím trápit… přesto žokej spatřil, jak z koutku oka stekla slza. Jedna, jediná, jež jím vnitřně otřásla a ledová sprcha jej polila.

"A ostatní?" zeptal se opatrně.

"Potlučení, ale prakticky všichni měli jen smůlu…" zněla odpověď, další otázky už nepřišly.

Žokej se místo toho rozhodl opřít tentokrát o druhého muže, tváří na rameno, bokem k boku, nitrem se mu rozlilo příjemné teplo, když trenér přijal jeho gesto a ucítil jeho dech ve svých vlasech, následně i dotek rtů. Prsty se mu třásly, zatnul by dlaně v pěst, kdyby vedle té své neměl tu jeho a kdyby ji vzápětí nestiskl.

Byla chladná, přesto onen dotek hřál. Hřál city, jež chovali jeden k druhému.

"Máš chuť skončit?"

"Právě teď jo…" pronesl klidně, až podivně klidně na to, že se bavil o své kariéře. Chtěl s tím praštit už několikrát, jenže vždycky přišel nějaký impulz, jenž jej přinutil se vrátit do sedla a bojovat dál, přičemž měl pocit, že něco takového se stane i letos. "I když asi oba víme, jak to dopadne."

"Myslíš, že se mi tě podaří přemluvit?" zaslechl v hlase druhého muže náznak pobavení, díky němuž se i jemu rozlil úsměv po tváři.

"Hmm…" zamručel žokej souhlasně, trenérova dlaň sevřela tu jeho. Tiskli se k sobě, atmosféra byla navzdory nepovedenému dni příjemná, komfortní… utěšující. "Stejně mi dojde, že bez toho neumím žít… ty mi slíbíš koně i do jiných dostihů, a nebude co řešit."

"Co bych neslíbil…" potvrdil žokejova slova trenér. "Pojedeš domů nebo se zastavíš?"

Nikdy neslyšel v jeho hlase naléhání, na nic netlačil, čekal, trpělivě a se srdcem na dlani. Už dlouho.

Žokejův pohled se střetl s druhým, zářícím nezaměnitelnými city, jež beze zbytku opětoval. Miloval ho, každým dnem víc a víc… tělem se mu prohnalo něco na způsob elektrického výboje, otřásl se, ale pořád tak nějak příjemně, načež se jej zmocnil pocit, že přišel čas.

Naklonil se a přiložil rty k trenérovým, jenž mu okamžitě vyšel vstříc, drtil mu dlaň v sevření a druhou rukou jej uchopil za tvář, prohloubil polibek a žokej, přemožen tím, jak moc mu druhý muž je schopen dát najevo, že ho… má rád, se neubráni tichému zasténání.

Vědom si toho, že tady není vhodné místo, se odtáhl, ovšem ten hlad a touha, jaký vzápětí spatřil v hnědých očích, se až děsivě přesně shodoval s tím, co se dělo v jeho nitru. Někdo by řekl, že není ani vhodná doba, myšlenkami byli stále ještě částečně na dráze, ale ta bezmoc, zklamání… chtěli zapomenout, nemyslet na to.

Na otázku už nemělo smysl odpovídat… jak už žokej jednou řekl… stejně oba věděli, jak to dopadne. Oba potřebovali útěchu, náruč a lásku toho druhého. Možná víc než kdy dřív.

11, Byli jste někdy ve Stockholmu?

8. října 2017 v 17:26 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
11. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Doporučuju si před touto kapitolou znovu přečíst tu předešlou, jelikož Draco se k jejímu ději trochu vrací... :) Enjoy!


Za komentáře a trpělivost děkuji Karin, káti a snowy-christmas :)


Draca Blackův přístup během cvičení mírně řečeno zaskočil. Než stačil jakkoliv protestovat či se vůbec připravit, starší muž stál za ním. Těsně za ním. Mírně cuknul, když ho Black chytil za zápěstí a nejspíše by se mu snažil vysmeknout, jenže Nebelvír k němu promluvil naprosto klidný hlasem.


Je to Black, honilo se mu hlavou, nechtěl mu tu náhlou ochotu a trpělivost věřit, ale jeho slova zněla logicky, respektive se docela shodovala s tím, co se dočetl v učebnicích. Nevěřil by Blackovi v jiné situaci, momentálně měl ale pocit, že se mu starší muž vážně snaží pomoci a že se projev dobré vůle čeká i od něj.


Necítil se v Blackově obklíčení dvakrát příjemně, leč přiměl se do určité míry uklidnit a přenést svou váhu právě na kouzelníka, stojícího za ním. Když se již cele o hrudník druhého muže opíral, Black jej chytil kolem pasu a ještě více si jej k sobě přitisknul, což Draco… Což Draco opět nečekal, místo nutkání jeho ruku setřást se ale pouze slabě zachvěl.

Black si nejspíše myslel, že to bylo strachem nebo odporem, Draco tehdy ale nic takového nepocítil. Bylo to způsobeno něčím jiným. Něčím, co mělo cosi společného s blízkostí jiné lidské bytosti.


Ano, byl to Sirius Black, ale pořád také jen člověk, jenž mladého Malfoye objímal. Tušil, že odpor by při takové pozici byl pochopitelný, navíc ani Black ho neobjímal zcela dobrovolně, přesto se Draco octl jejich situací zasažen. Snad proto nechal Nebelvíra, aby jej držel, neřekl ani slovo a jen…


Jen ležel na Blackovi a žasnul nad tím, že se v jeho objetí vytrácí z jeho těla třas a že ten horkokrevný bastard pouze tiše stojí a čeká, než se mladík upokojí. To možná Draca zasáhlo ze všeho nejvíce.


Black se opravdu snažil, aby se nepohádali…


Když jej pak starší muž pochválil, Draco se znovu mírně zachvěl, tentokrát byl ale ze své reakce ještě udivenější. Nechápal proč, ale jakmile mu Blackův dech ovanul ucho, projel jím podivný, ale intenzivní a snad i příjemný výboj, jenž se mu usadil v podbřišku. V kombinaci s Blackovými pažemi, jeho blízkostí a upřímně míněnou pochvalou začalo Dracovi svítat, co se děje.


"Co tohle, nebolí tě z toho ruka?"


Draco vnímal ten dotaz jen okrajově, právě Blackův hlas jej ale znovu vrátil do reality, v níž si uvědomil, že mu starší muž paži vytočil do pozice, jež… Mladý Malfoy musel uznat, že mu celkem vyhovuje. Ruku měl sice dost daleko od těla, ale z nějakého důvodu mu to tak přišlo správné.


"Nnn… ne," vyhrknul, nechtě pokoušet Blackovu trpělivost, aby vzápětí poslechl Nebelvírovu žádost. Narovnal se, snažil se zahnat znejišťující prázdno v oblasti zad, jaké náhle pocítil, a počal se soustředit na Blackovy instrukce.


Dle jeho rad si našel pozici, v níž si přišel s přimhouřením oka jistý. Black ho překvapoval každou vteřinou, jelikož jeho slova skutečně dávala smysl, a když se Draco zaměřil na vše, co mu řekl, tak nakonec nalezl postoj, se kterým se zdál být spokojen i Nebelvír.


Nohy měl pokrčeny v kolenou, levou vysunutou kupředu, mírně se zakláněl a ruku měl daleko od těla. Měl pocit, že když hůlkou máchne před sebe a vykročí dopředu pravou nohou, že jeho kouzlo bude silnější. Nezáleželo na to, že to nebyla pravda, ale jak mu Black sdělil, tak pocit samotný stačil.


Stačil ten pocit, že takhle je to dobře. Že to zvládne.


Honily se mu hlavou pochybnosti, to ano, přeci jen jej učil Black, co ten mohl vědět o perfektním kouzlení, jenomže všechno, o co jej požádal, šlo úplně samo, jako by přirozeně, což Draca fascinovalo.


Navzdory tomu dostal strach, když si jej Black chtěl vyzkoušet. Nebyl připravený, cvičil si ten postoj teprve pár minut, vznést námitku ale nestihl, neboť Black na něj vrhnul Expelliarmus a Draco…


Draco téměř netušil jak, ale Protego vyčaroval zcela automaticky, mrštil jím před sebe, stejně tak ale mrštil i svým tělem, snažil se jaksi pomoci hůlce v tom, aby Protego seslala. Mladý Malfoy užasle sledoval, jak jeho obranné kouzlo odrazilo Blackův útok a ani nezesláblo. Ruku měl zcela uvolněnou, hůlku držel v prstech pevně a neochvějně, jistota se mu šířila tělem.


To je dokonalé, napadlo Draca, když odrazil i další Blackovy kletby, přičemž při té poslední se mu tváří mihnul úsměv, neboť se mu ji podařilo nasměrovat zpět na jeho protivníka. Black sice bez větší námahy trajektorii kouzla zvrátil jinam, to ale Dracovi radost nevzalo.


Nadšení z podřeného cvičení mu vlilo do žil novou energii a s ní i sílu vzdorovat, což se vzápětí projevilo na jeho rozhovoru s Blackem. Sice se mu nelíbilo, že Black po něm chtěl, aby uklízel dům, ale dokud to bylo z jeho vlastního rozmaru, tak to ještě zkousnul, nicméně se mu bytostně příčilo, že musí uklidit pokoj nějakému otrapovi, co je přijde navštívit. Od čeho tady mají Kráturu? Nebo to nemůže Black zaměstnat další skřítky? Proč by to sakra měl dělat on, Malfoy?


Blackův argument jej ale usadil. Když poukázal na fakt, že Draco stejně nemá moc co jiného na práci, tak blonďák s mlčením opustil pokoj, neochoten přiznat, že má Nebelvír zase v něčem pravdu. Byl mu vděčný za to, co jej dnes naučil, to musí tomu psisku stačit, pomyslel si a stoupal po schodech nahoru. V pokoji jej asi o hodinu později navštívila sovička, která se opět zdála být ve výborné náladě.


Tedy Draco z toho takovou radost neměl, neboť se mu ta potvora usadila ve vlasech a zvesela vypískla, když se jí snažil zbavit.


"Velice vtipné," zabručel směrem k sovičce, momentálně na něj koulící oči z desky stolu, zpytavě se jí pak zeptal: "To mi Brumbál nemohl poslat serióznější sovu? A ne takovou zakrslou nezbedu?"


Jako by stvoření chtělo potvrdit Dracova slova, vzlétlo a usadilo se mu na zápěstí, zobáček mírně otevřený.


"Možná by chtěla nakrmit," ozval se z chodby hlas, za nímž se Draco vmžiku otočil. Black se opíral o futra dveří, jež nechal mladý Malfoy otevřené, protože doufal, že sovu ihned vypakuje znovu ven. "A asi by se jí hodila i klec na spaní."


Blonďák na Blacka chvíli tiše koukal, jelikož mu tak trochu nedocházelo, o čem mluví. Zaprvé mu na mysli vytanulo, jak se cítil ještě ani ne před hodinou, když ho Black takřka držel v náručí. Proč si vzpomenul zrovna na to? A ne na své pokroky při kouzlení? Proč jej více zasáhlo, že ho Black objímal a že mu z toho pravděpodobně zrudly tváře…?


Až když podobné myšlenky zahnal, tak mu teprve došlo, na co Black naráží. Že se Draco o sovu asi bude muset starat sám. Na Malfoy Manor měli sovy na starost skřítci…


"Nemohl by se o ni postarat Krátura?"


"Ten má na starost jiné věci, Malfoyi. Dát sově najíst snad není natolik podřadné, abys to nemohl udělat ty, že?" pozměnil se Blackův hlas v podrážděný, následně se zamračil: "Odkud znáš Kráturovo jméno?"


Draco polknul, horečně přemýšlel, jestli říct více méně pravdu, protože trest by stejně nesl skřítek, nikoliv on sám, nicméně asi nechtěl riskovat, aby Black přišel na to, o co Kráturu požádal.


"Přišel za mnou a představil se mi," pokrčil nakonec Draco rameny, snaže se zní lhostejně. "Asi si myslel, že to ocením."

"Máš mě za idiota?" štěkl po mladíkovi Black, až sebou blonďák trhnul, "Ale to si vyřídím s ním, ty teď máš jinou práci," dodal Nebelvír již smířlivějším tónem při pohledu na sovičku.


"Ptačí zob najdeš v kuchyni v jedné ze spodních skříní, klec ti pro…" zarazil se Black. "Má nějaké jméno nebo je to prostě jenom něco, co ti nosí poštu?"


Draco se po něm vztekle podíval, jako by ho Black nemohl nechat aspoň na chvíli na pokoji. Pořád ho zaměstnával a do něčeho nutil, avšak při pomyšlení na to, jak jim cvičení dnes šlo…


"Nemá, žádné mě nenapadlo," přinutil se odpovědět normálně, nikoliv odseknout.


Black chvíli mlčel, hleděl na prcka a pak vzhlédl k Malfoyovi.


"Slyšel jsem, jak jí říkáš, že je nezbedná. Co Nezbeda?" navrhnul starší muž a Draco se ušklíbl. Bylo to milé jméno. Příliš milé na to, aby něco s takovým jménem vlastnil. Jenže ono to sedělo.


"Klidně," pokrčil znovu rameny, a jelikož sovička znovu vypískla a poskočila mu na ruce, tak protočil oči, prosmýkl se kolem Black a vydal se do kuchyně, aby to stvoření nakrmil.


U ptačího zobu našel i jakýsi starý tác, na který krmivo nasypal, načež se Nezbeda na večeři hladově vrhla. Draco se dokonce pousmál, když tak koukal, jak se ten prcek krmí a u toho ještě stačí poskakovat a sem tam pískat. Zauvažoval, jestli kdy slyšel sovu vydávat takové zvuky.


"Tahle by jí měla prozatím stačit. Před začátkem školy si pak můžeš koupit novou v Příčné ulici," ozval se za ním Black, třímající v ruce na první pohled dost starou ptačí klec.


"Díky," poděkoval přesto Draco, který by samozřejmě raději pěknější a novější klec, ale Black měl pravdu s tím, že by si za pár týdnů mohl koupit novou.


Starší muž jen přikývnul a z kuchyně se vytratil, zatímco Draco počkal, než se sova dostatečně nacpe, což zase tolik času nezabralo, následně ji vložil do klece a ze skříně si vzal malý talířek, na nějž nasypal další ptačí zob.


"Asi bys chtěla i vodu, viď?" zahleděl se mladík na sovičku, která se usadila na bidýlku. Klec pro ni byla strašně velká, ale nezdálo se, že by to Nezbedu nějak trápilo. Draco tedy k talířku přidal i misku s vodou, vzal klec za držadlo a vynesl sovičku zpátky do pokoje, kde ji postavil na stůl. Dvířka nechal otevřená.


"Ať tě ani nenapadne si tady poletovat, jak se ti zlíbí, ty mrňavý opeřenče," oznámil Draco sově, která na něj koukala nesmírně zaujatě, jako by v životě ještě nic takového neviděla. Mladý Malfoy opět protočil oči, neboť jej jímal pocit, že si z něj ten prcek tropí žerty. Nemyslel si, že na to mají sovy mozkovou kapacitu, jenže Nezbeda se jaksi prozatím vymykala všemu, co u sov zažil.


Nechal ji odpočívat, nebo co to měla vlastně v plánu, poslední z trojice dopisů položil vedle klece a usedl k večeři, jež se mu právě zjevila na stole.


XXXXX


Přesně tři týdny poté, co se Draco k Blackovi nedobrovolně nastěhoval, obdržel mladý Malfoy od Brumbála stručnou, leč všeříkající zprávu. Blonďák si stále častěji lámal hlavu s tím, zda jeho rodiče vůbec ještě žijí, ta myšlenka jej trýznila stále víc a víc, kámen ze srdce mu však spadnul v momentě, kdy jej ředitel ujistil, že jeho rodiče jsou stále na útěku, a když případně ne zdraví, tak živí určitě.


Dracovi se roztřásly ruce, vlna emocí jej zasáhla v plné síle a do očí se mu dostaly slzy. Byl šťastný, že jsou naživu, o to více jej mrzelo, že je nemůže spatřit. Že nemůže obejmout matku, že jí nemůže říct, jak moc pro něj znamená.


Dopis pečlivě složil a uložil do šuplíku. Tam už měl nachystán i jeden další pro jednoho ze svých spolužáků, jehož jméno se nacházelo na seznamu, který mu Brumbál zaslal. Rozhodl se jej sepsat poté, co mu přišla odpověď. Sice jen jedna, ale i to považoval ředitel za velký úspěch, přičemž Draco s ním kdesi v hloubi duše tiše souhlasil.


Původně mu byl nějaký Adrian Pucey ukradený, když si ovšem přečetl jeho slova, jež sice obsahovala určitou nedůvěru vůči Dracově nabídce, nicméně se vyjádřil tak, že pokud mu Draco nabízí pomoc, hodlal ji využít i se svými rodiči.


Draca však především těšilo, že jeho snaha nepřišla nazmar a že alespoň něčím přispěl… Puceyho dopis přeposlal po Nezbedě Brumbálovi, kromě toho uklízel Blackův dům, což se nakonec ukázalo jako zajímavá činnost. Objevil spoustu kouzelných artefaktů, o kterých se doposud pouze dočetl v knihách. Ačkoliv už byly k jeho zklamání rozbité, přesto se do úklidu každého dalšího pokoje nemusel příliš nutit, jelikož byl zvědavý, co zase najde.


Cvičení s Blackem probíhala obstojně. Draco si z nich většinou odnášel smíšené pocity, protože jej na jednu stanu Black vytáčel svými jízlivým poznámkami, na stranu druhou i uměl blonďáka pochválit, když se mu jedno z obranných kouzel povedlo. Mladý Malfoy se v tom Nebelvírovi začínal docela ztrácet, Blackovo chování jej mátlo a byl z něj podrážděný, protože prostě nevěděl, jak na danou věc zareaguje.


Někdy se zachoval jako strašný hajzl, někdy téměř chápavě. Dracovi vyloženě přišlo, jako by se v něm dnem i nocí bily jeho Nebelvírská a Zmijozelská strana, respektive osoba, kterou se snažil být, a kterou se z něj snažila mít jeho rodina.


Nad tou myšlenkou se Draco zarazil. Už nějakou dobu zíral do knížky, ale text nevnímal, hlavou mu až příliš zuřivě kolovaly úvahy o Blackovi. Nelíbilo se mu, že nad ním tolik přemýšlí, ale to, co mu na mysli vytanulo naposled, jej zaujalo. Tedy ne, že by se v něm samotném tloukla Nebelvírská a Zmijozelská část, to by mu ještě scházelo, ale ta část s rodinou mu přišla velmi blízká.


Sám ale na rozdíl od Blacka zůstal tím, kým jej rodina chtěla mít. Nikdy se otci nevzepřel, poslouchal jeho rozkazy a příkazy, choval se tak, jak se na mladého Malfoye slušelo. Nenáviděl mudly a jejich přátelíčky přesně tak, jak jej k tomu vedli.


Je tohle ale opravdu on? Je tím, kým sám chce být? Nebo je jen předobrazem člověka, kterého z něj jeho rodina chtěla mít?


Jen dalšího Voldemortu poslušného beránka.


Se zrakem upřeným před sebe jej napadla otázka, zda přesně tohle není jeho šance. Rodiče jej opustili, zpřetrhali s ním pouto. Pořád je sice Malfoy, jenomže otec se svým útěkem prakticky všeho, co Malfoy znamená, zřekl. Black musel od rodiny utéct, aby byl tím, kým chce. On sám tohle dělat nemusí. Má volnou cestu.


Draco si byl vědom toho, že se během jednoho dne nezmění, ale možná by se vážně měl pokusit o to, aby si vytvořil vlastní pohled na svět. Octl se na straně proti Pánovi Zla a minimálně Brumbál by byl rád, kdyby přehodnotil své názory, přičemž nyní, po niterním rozhovoru to byl Draco ochoten zkusit a stát se někým jiným.


Stát se sám sebou.

10, Byli jste někdy ve Stockholmu?

1. října 2017 v 18:02 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
10. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Copak to tady dneska máme? Že by se Black začal chovat jako rozumný člověk? No, v rámci jeho možností se to tak i dá říct. Enjoy! :)

Za komentáře a trpělivost děkuji Karin, kosesterce, káti a Chem :)

K Dracově překvapení šlo všechno tak, jak si to naplánoval. Druhého dne odpoledne sešel dolů, Black mu oznámil, že je potřeba uklidit dům, než se ale dostal k tomu, co přesně po mladíkovi chtěl, Draco se jej zeptal na krysy, které viděl ve sklepě.

"Takže ty mi tady povídáš, že bys uměl tenhle barák zbavit těch potvor?" zračila se v Blackově hlase nedůvěra, nicméně se zdál být zaujat. "Moc se mi tomu nechce věřit, jak takové princátko může znát podobná kouzla, ale dobře, posluž si. Vyhni se mojí ložnici, jinak si po domě lítej, jak uznáš za vhodné."

Když Draco přikývnul a chystal se zamířit do sklepa, kam se mu po tom incidentu dvakrát nechtělo, ale… kde jinde by se asi krysy měly vyskytovat v nejhojnějším množství? Vnitřně se musí obrnit proti špíně, jaká jej tam čeká, pomyslel si, aby se zase nevyděsil a neupadl jako pytel brambor. Rameno se mu pořád ozývalo a nerad by si je narazil znovu.

"Malfoyi…" otočil se k Blackovi, který vypadal poněkud nervózně.

"Co ještě?" zeptal se netrpělivě Draco. Chtěl mít tu nechutnou práci co nejdříve z krku, navíc při pohledu na Blacka pořád musel myslet na to, že zrovna k tomuhle člověku je momentálně alespoň na dva roky připoutaný.

"Nevylož si to tak, že bych ti důvěřoval, pro mě jsi pořád arogantní a zkažený Zmijozel, ale to povolení, pohybovat se po domě, jak se ti zlíbí, je už nastálo. Sice mě nesmírně potěší, když se budeš dál schovávat v prvním patře, ale když už vylezeš ven, tak tě zase budu mít na očích a budu tě hlídat, kdybys měl zase nějaké chytré nápady ohledně zkoumání mého sklepa," vyjádřil Black svou myšlenku. Ačkoliv neopomněl zdůraznit, že Dracovi nevěří, tak kdesi v nitru mu začínalo být jasné, že mladý Malfoy má do Smrtijeda asi stejně daleko jako on sám.

Draco jen přikývl, nic víc neměl, co by k tomu řekl. Volný pohyb po domě teď, když už získal lístek mandragory, pro něj extra výhrou nebyl, v podstatě mu to bylo jedno.

S krysami si nakonec poradil zcela hravě, vykouzlil pár pastí, tu a tam přidal návnadu a do večera pochytal půl tuctu těch potvor, přičemž zaklínadlo mu hlásilo, že další hlodavci už v domě nejsou. Když to oznámil Blackovi, rozvalujícímu se na gauči, Nebelvírovi zajiskřily mu oči.

"Tak se na to podíváme," protnulo jeho tvář něco jako hladový úsměv, načež se před Dracovýma očima proměnil v černého psa. Mladý Malfoy si údiv nechal pro sebe, nechtěl, aby Black věděl, že ta proměna prostě vypadá velmi působivě. Navíc bez hůlky.

Zadoufal, že jednou toho bude schopen taky, a následoval psisko, které zuřivě čenichalo všude okolo. Když se Black najednou zastavil, posadil na zadek a začal se drbat za uchem, Draco si dovolil se pousmát, protože Black vypadal komicky, když se celý pokroucený a s jazykem ven z tlamy snažil zbavit blechy v kožichu.

"Na to taky existuje kouzlo, kdybys nevěděl," poznamenal suše, za což si vysloužil od Blacka podrážděné zavrčení, pročež se v druhém patře Black proměnil zpátky v člověka.

"Zdá se, že by z tebe byl slušný deratizátor," tvářil se Nebelvír spokojeně, na Dracův absolutně nechápavý výraz se zase zamračil a protočil oči. "To je mudlovské povolání. Ale co mě to napadá, ty o mudlech víš jen to, co ti řekl otec, viď? Že jsou škodliví společnosti a prakticky k ničemu," dodal až pohrdlivě.

"Víc toho asi nevím, ale aspoň nemám blechy," vypadlo z Draca první, co jej napadlo. Ano, byl naštvaný, že mu Black není vděčný za jeho práci a že jím pohrdá za něco, za co by zrovna on neměl, on, příslušník slavné čistokrevné rodiny, přesto se raději Blackovi vysmál.

Draco však začal být nesvůj, když Nebelvír nikterak nereagoval. Vypadal zaraženě. Překvapeně. Jako by nevěděl, jak se zachovat, což mu vzápětí Black potvrdil.

"Nemám tušení, jestli ti dát pohlavek, pohrdat tebou ještě víc nebo přiznat, že jsi mě pobavil," promluvil po chvíli Black, evidentně vyvedený z míry, brzy ale jakousi fasádu znovu nahodil a dodal: "Ob den budeš v domě něco uklízet, v ostatní dny cvičíme kouzla. S tím Protegem ti pomůžu."

Draco se ušklíbl.

"Stejně jako minule?"

To Blacka dopálilo. Malfoy totiž zasáhl citlivé místo. Pořád se cítil kvůli tomu incidentu špatně a Draco jen přilil olej do ohně.

"Když bude potřeba," zablesklo se v modrých očích staršího muže, který se nejprve kochal vyděšeným výrazem, jenž se mihnul blonďákovou tváří, vzápětí by ale nejraději praštil hlavou do zdi. Proč to sakra musí být s tím klukem tak složité?! "Budu se ti snažit pomoct, když se ty budeš snažit," poopravil se smířlivěji.

Zmijozel přikývl, viditelně se ulevilo, což přinutilo Blacka ještě víc pochybovat o sobě samotném.

Malfoy se ho bojí. Patnáctiletý kluk se ho bojí.

"Tak běž, za chvíli bude večeře," zamumlal směrem k němu, když kolem Draca prošel a odebral se do přízemí. Draco se za ním chvíli díval, než se rovněž vydal ke schodům a zmizel v pokoji.

XXXXX

Mladý Malfoy se najedl a za celou dobu, co u Blacka bydlel, se cítil relativně v klidu. Ten parchant jej sice znovu k smrti vyděsil tím, jak vyloženě zlý pohled uměl vyslat jeho směrem, nicméně jak následně změnil tón… A když jej poslal do pokoje, Draco by spíše čekal, že se mu taková žádost nebude líbit, že bude mít nutkání neposlechnout, Black ale zazněl podivně unaveně, sklesle. Takže nijak neprotestoval a večer strávil čtením knihy o Patronově zaklínadle, kterou si vypůjčil v Nebelvírově knihovně.

Vzal si však ještě jednu, pojednávající o rodokmenu Siriuse Blacka. Ne, že by jej zrovna tenhle Black tak zajímal, ale pořád pocházel z čistokrevné rodiny, o které se něco málo dočetl v rodokmenu Malfoyů, zatoužil ale vědět víc. Třeba takřka nic nevěděl o sestře své matky. Doma se o ní nikdy nemluvilo a otázky, které Draco jako menší pokládal, otec či matka odbyli tím, že Bellatrix to nemá v hlavě úplně v pořádku a že místo Azkabanu by potřebovala péči třeba u svatého Munga.

Kniha jej ale zklamala, neboť o Bellatrix mlžila stejně jako jeho rodiče. Samozřejmě, připomínala její úspěchy ve škole, její nadání pro Černou magii i víru v nadřazenost čistokrevných kouzelníků, to však bylo všechno. Draco se rozhodl knihu ještě neodložit, pouze přetočil stránku a zahleděl se na fotku své matky. Popisek říkal, že jí tehdy bylo patnáct let. Mladý Malfoy si znovu uvědomil, jak moc mu chybí, stisknul zuby, aby zahnal smutek, a přetočil na další stranu, kde žádná fotka nebyla.

Respektive na ní nikdo nebyl, neboť ji někdo kouzlem vypálil.

Draco chvíli jen tiše zíral na část knihy věnovanou Siriusi Blackovi, než se dal do čtení. Sice jej to vůbec nezajímalo, jak si opět neváhal připomenout, přesto text doslova zhltal. Zjistil, že Black, tedy… ten jediný Black, kterého zná, byl odjakživa černou ovcí rodiny, což zpečetil zařazením do Nebelvíru. Matka i otec se v něm velmi zklamali a vydědili jej, když v šestnácti letech utekl z domu. Následující roky žil u Potterových, čistokrevných, leč mudlovský původ za rovnocenný považujících kouzelníků, aby po První kouzelnické válce skončil v Azkabanu.

O jeho vinně či nevinně kniha už neříkala nic. Více si ji Draco neprohlížel, odložil ji pod postel a věnoval se Patronovu zaklínadlu. Podobně jako rodokmen jej však i tato kniha zanechala rozmrzelého, neboť kouzlo popisovala natolik složitě, že opravdu začal pochybovat, zda je zvládne. Věděl, že Patronus má několik fází, nicméně tu, v níž se štít zformuje do podoby zvířete, je schopen provést jen zkušený či velice nadaný kouzelník.

Zvyk donutil Draca se pohrdlivě ušklíbnout. Samozřejmě, že Potter je velice nadaný kouzelník, kdo taky jiný, že. Ten jediný, nejlepší, měkkosrdcatý Potter.

Ten soucitný Potter.

Draco se zamračil. Pořád si pamatoval tu myšlenku, že právě v soucitu je Potterova síla.

I k vykouzlení toho nejslabšího Patronova zaklínadla je nutná vzpomínka z nejšťastnějších, která prostoupí vaše nitro a zalije vás pozitivními emocemi. Musíte ji prožít znovu, intenzivně a naplno, abyste dokázali porazit zlo, stojící proti vám. Musíte být silní jako vaše šťastná vzpomínka. Teprve poté bude i váš Patron tak silný, aby ochránil nejen vás, ale také vaše milované.

Draco s i přečetl znovu důležitou pasáž textu. Pochybnosti vzrůstaly. Nebyl si totiž jistý, jestli vůbec najde ve své paměti vzpomínku natolik silnou, aby Patrona vyčaroval. Jeho život byl tu a tam protnut šťastnějšími chvílemi, avšak neměl potřebu si nalhávat, že by stačily. Bude muset více přemýšlet…

XXXXX

Siriusem nejen incident během cvičení Protega otřásl více, než by sám chtěl. Rád by si myslel, že si za to může Malfoy sám, že je neschopný kouzelník a beznadějný případ, jenomže něco takového nedokázal. Viděl, jak byl mladík před úrazem nervózní, křečovitě držel hůlku, celý se třásl.

Sirius to viděl a stejně na něj útočné kouzlo seslal.

Proč jen nemohl být ohleduplnější? Proč jen za proradným Zmijozelem nemohl spatřit patnáctiletého mladíka dřív? Proč… Proč Siriusi?

V čem pak byl lepší než Malfoy, když se nechal řídit předsudky vůči Zmijozelům? Sám už nebyl klukem ve školních letech, aby si to mohl dovolit. Ano, v mnohém by zas nebyl daleko od pravdy, ale to nic neměnilo na tom, že Draco ač Zmijozel, je kluk jako každý jiný.

Byl odhodlaný se alespoň pokusit svůj přístup změnit. Pokud nebude Malfoy provokovat. Pokud… Pokud mu neujedou nervy, ušklíbl se Sirius sám nad sebou, když znovu připravoval hlavní pokoj pro cvičení. Tentokrát se k tomu hodlal postavit zodpovědněji. Malfoy se bude potřebovat umět bránit a on je momentálně asi jediný, kdo mu s tím může pomoci.

Takže by ses měl přestat chovat jako idiot a koukat mu pomoct, uslyšel Sirius v hlavě Remusův hlas, nad nímž se Black pousmál. Možná by mu mohlo během výuky prospět, když si představí, jak by se v dané situaci zachoval Remus. Ten by klid a trpělivost mohl rozdávat po hrstech.

Než se stačil ponořit hlouběji do vzpomínek na Remuse, donesl se k němu zvuk vrzajících schodů. Sirius odhodil poslední židli stranou a otočil se ke dveřím, jimiž právě dovnitř vcházel Malfoy.

"Vytáhni hůlku a pojď sem," vyzval ho, sám tu svou schoval dovnitř saka. "Postav se do soubojové pozice."

Všiml si, jak blonďákovu tvář protnul výraz nevole. Sirius se ušklíbl na tím, jak se mladíkovi nelíbí to jeho komandování, sám by z toho nadšený nebyl, ale Malfoy momentálně neměl na výběr.

Sirius jej obešel kolem dokola.

"Jsi příliš ztuhlý a třeseš se," poznamenal vzápětí, jelikož Malfoy zaujal pozici sice správně, to ale zdaleka nebylo všechno. Nedal Dracovi příležitost nějak protestovat, Remus by možná nesouhlasil, ale Sirius se rozhodl pro učební metodu fyzického kontaktu.

Takže si stoupl za Draca, zadoufal, že nedostane loktem kamkoliv, jinak by té užovce asi taky jednu vrazil, natáhl ruku a chytil jej za zápěstí. Klidným hlasem k němu pak promlouval.

"Dělej to, co ti řeknu," řekl, avšak tušil, že k přesvědčení Malfoy to nestačí, "potřebuješ získat důvěru v sebe a své schopnosti, potřebuješ se uvolnit, být pružný, připraven se vyhnout a uskočit, i to ti může zachránit život. Nespoléhej pouze na kouzla. Takže teď se o mně opři, buď tak laskav."

Chvíli se nic nedělo a Siriusovi začala docházet trpělivost, vzápětí se ale mladý Malfoy zhluboka nadechl a jeho záda se pomalu přibližovala k hrudníku staršího muže, až se jich dotýkala celou plochou. Sirius ostřeji vyfoukl, aby dostal blonďaté vlasy z obličeje. Sice příjemně voněly, to ano, ale nemusel je mít úplně všude. Poté volnou rukou chytil Draca kolem pasu a pár vteřin jej pouze držel.

"Zkus si představit, že jsem někdo jiný, jestli ti je ta fyzická blízkost tak nepříjemná," okomentoval Malfoyovo zachvění, o kterém si myslel, že je odporem. Nebo strachem. Nebo obojí.

Potlačil pocit viny a přitisknul si Malfoye ještě víc na sebe, pročež se jím rozlilo něco jako spokojenost, když třas z mladšího těla postupně mizel. Aspoň něco, pomyslel si. Jeho učební metody možná nebudou tak špatné.

"To je lepší," zamumlal a zaměřil pozornost na Dracovu hůlku. "Uvolni celou paži, nedrž ruku tak napnutou, tím sílu kouzla neovlivníš, to snad víš, ne? Pokrč ji v lokti tak, aby ti to bylo příjemné, zápěstí nech mírně vytočené stranou a hůlku svírej s citem prsty. Poslední, co chceš je, aby se ti ze strachy zpocené dlaně vysmekla."

Chvíli Dracovi s rukou všelijak kroutil, mladík ani nemuknul, což Siriuse na jednu stranu těšilo, na druhou nevěděl, co si o tom myslet.

"Co tohle, nebolí tě z toho ruka?" zeptal se, když se mu konečně Dracova poloha ruky pozdávala.

"Nnn… ne," uslyšel Black tichou odpověď.

"Dobře, a teď se narovnej a zkus zůstat uvolněný. Nemusíš ale zase stát rovně jako pravítko! Zakloň se, udělej krok dopředu, dozadu, stranou, pro mě za mě si vytvoř taneční kroky. Záleží jen na tom, aby ses při kouzelní cítil dobře. Aby sis věřil."

S tím od Draca odstoupil a poodešel stranou. Dělal dojem sám na sebe, protože už tady stáli asi dvacet minut a ještě se nepohádali. Krása. Navíc to blonďákovi docela šlo. Ruka mu sice po chvíli zase ztuhla, vypadal už ale mnohem více jako… někdo. Předtím zaujal soubojovou pozici jako z učebnice, teď si ji ale už upravil k obrazu svému.

Sirius jej opět obešel, zastavil se pár kroků před Dracem a hleděl na něj hezky zpříma. Přišlo mu, že má mladík zdravější barvu, než jakou u něj doposud viděl, více jej ale zaujalo, že odtud vypadá Dracův postoj opravdu dobře.

"Uvolni ruku," napomenul jej, a když se mladý Malfoy pokusil vyhovět, Sirius spokojeně pokýval hlavou. "Dobré. Teď si tě vyzkoušíme."

Sirius okamžitě zaznamenal v šedých očích paniku, přesto Expelliarmus vyslal, ač ve velmi slabé formě. Protego rozzářilo místnost, kletbu odvrátilo dokonce se snahou ji poslat zpět k Siriusovi.

Nebelvír na sobě nedal další spokojenost znát, seslal nový Expelliarmus, tentokrát silněji. Draco ani nemusel vykouzlit nové Protego, udržel to stávající a odrazil i další Blackovu kletbu. Uspěl i s tou následující, silnější, přičemž čtvrtou už dokázal výborně nasměrovat na svého protivníka.

"Stačí," poznamenal Sirius, když na něj letící Expelliarmu téměř bez námahy odrazil ke zdi. "Cvič si ten postoj, není špatný."

Draco přikývnul a Sirius měl pocit, že to myslí upřímně. Že vážně bude cvičit. Že si z dnešní lekce něco vezme.

"Zítra uklidíš přízemí," oznámil mu místo rozloučení, mávnul rukou směrem ke dveřím v gestu, že pro dnešek s Dracem skončil, a jal se vrátit nábytek na původní místo.

"Proč?" zazněla otázka s prvky arogance v ní.

"Ne, že by ti do toho něco bylo, ale…" umístil Sirius gauč tam, kam patřil, a odpověděl Dracovi, zatímco levitoval pokojem židle. "Dohodl jsem se s Brumbálem, že tady zřídí sídlo odboje proti Voldemortovi. Tebe přímo v jádru sice nikdo nechce, ale napadlo mě, že bys mohl přispět alespoň tím, že to tady uklidíš. Ke konci prázdnin tady určitě bude potřebovat někdo přespat a pokoje musí být připravené."

"To jsem snad nějaká hospodyňka?" vyštěkl Malfoy naštvaně.

"Bydlíš pod mojí střechou, takže budeš třeba zahradník, když to budu potřebovat," okřikl Sirius mladíka. "Aspoň si ukrátíš čas."

Jelikož další reakci už Nebelvír nedostal, domyslel si, že se nejspíše trefil do černého. Sám se čas od času nudil tak, že by lezl po stěnách, ale on na rozdíl od Malfoye měl alkohol. A Tichošlápka.