Říjen 2017

A taky vím, že Lassie v dětství strašně toužil po poníkovi 1/2

Pondělí v 19:34 | Archea Majuar
A taky vím, že Lassie v dětství strašně toužil po poníkovi

1. část

Fandom: Agentura Jasno (Psych)

Pairing: Shawn Spencer/Carlton Lassiter

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Shawn a Lassie... Jeden z mých úplně prvních shipů <3 To jsem tak jednou zase měla potřebu na ně napsat něco hezkého, tak snad se to bude líbit :) Enjoy!

Za komentář děkuji Karin :)


Shawn si vlastně nebyl jistý tím, co přesně k Lassiemu cítí. Nejprve měl z jeho topornosti a vznětlivé povahy legraci, velice brzy si ale detektiv získal Shawnův respekt a postupem času i sílící náklonnost, aniž by o to příliš stál. Jenže Shawn si nemohl pomoci, viděl v Lassiterovi mnohem více, než zahořklého policejního psa, a nechtěl se spokojit s tím, že ho bude detektiv tolerovat. Chtěl, aby jej měl rád.

Ačkoliv se už stačil dozvědět, že Lassie nemá den svých narozenin dvakrát v lásce, tak měl pocit, že dokáže jeho názor změnit. Přichystal si pro něj totiž takové překvapení, které se bude staršímu muži bez pochyb líbit. Háček byl v tom, že nejprve musel Lassitera přimět, aby se s ním na ono místo dobrovolně vydal. Musí zapojit veškeré své přesvědčovací schopnosti, pomyslel si, když kráčel ke dveřím Lassieho domu, u nichž hned třikrát zazvonil.

Kdyby zvonil jednou, možná by tím trochu pošetřil detektivovy nervy, ale Shawn si to prostě neodpustil a rozladěný výraz v Lassiterově tváři, když příchozímu otevřel, jej vnitřně potěšil.

"Co tady chceš, Spencere?"

"No, tak, Lassie, nemohls vymyslet něco lepšího? Takhle mě zdravíš vždycky, trošku originality by ti neuškodilo," spustil Shawn na Lassitera, který si udržoval mírně nakvašený výraz a prostě jen čekal, až se ten šašek vykecá. "Mám pro tebe narozeninový dárek."

"Spencer, já opravdu nejsem na ty vaše dětinské vtipy zvědavý. Co takhle sebrat Gustera, který se tady někde určitě schovává, a nechat mě na pokoji?"

"Gus je na konferenci o lécích na potíže s nadýmáním. Nemohl si to nechat ujít," ujistil Shawn Lassieho, ten ale nevypadal, že by mu to příliš věřil, naopak se zdálo, že Shawnovi zabouchne dveře před nosem, mrštný pseudojasnovidec se ale nenechal tak snadno odbýt a během mžiku proklouznul dovnitř. Začal se rozhlížet kolem a okázale ignoroval frustrované zafunění ze strany vytáhlého detektiva.

"Co to děláš, Spencere? Vážně na tebe nemám náladu," otočil se Lassie k mladšímu muži, který hleděl na vybavení jeho domu s očima navrch hlavy.

"Můj dárek ti určitě zvedne náladu," informoval Lassitera Shawn a konečně mu opět začal věnovat pozornost. S úsměvem pak dodal: "Jsem si jistý, že se ti bude líbit."

Lassiter se rozmýšlel, jestli unaveně rezignovat nebo vzteky toho šaška vyhodit, ale když viděl ten nadšený úsměv, s jakým se na něj Spencer díval…

"No, tak mi ho dej, ať se tě co nejrychleji zbavím," podvolil se nakonec.

"Nemám ho s sebou, musíme se za ním dopravit my," pronesl Shawn zvesela, jelikož se ale stále v oblek oděný Lassiter tvářil pořád nedůvěřivě a možná trochu zmateně, mladší muž přiskočil ke dveřím, dokořán je otevřel a kývl hlavou směrem ven: "Tak pojď, Lassie, potřebuješ si trošku orazit, brácho."

Lassiter vážně nechtěl, strašně moc nechtěl kamkoliv chodit se Spencerem, ale… Bože, měl narozeniny, a jestli mu ta osina v zadku mermomocí toužila ukázat překvapení… Už to slovo mu nahánělo hrůzu. Ne, nemohl se rozhodnout, jestli jít nebo ne, bylo to moc riskantní, co když je to zase jen nějaká bouda, co když…

"Nebudeš litovat, Lassie, slibuju."

Detektivovy pochybnosti byly v tu chvíli odsunuty do pozadí, přičemž sám Lassiter tomu nerozuměl, ale cosi ve Spencerově tónu hlasu, cosi v jeho pohledu jej ujistilo, že Shawn mu vážně chce udělat radost. Nechápal proč, ale… rezignoval.

"Ručíš mi za to krkem, Spencere," zavrčel, sebral klíče a odsunul Spencera za dveří. "Pojedeme mým autem, abych tě tam přinejhorším mohl nechat."

"To jsem přesně chtěl navrhnout. Sice bych tě rád svezl na motorce, ale co bych ti pak dal k vánocům…"

Už v tu chvíli Lassiter litoval, že se k něčemu takovému upsal, ale co. Vždycky mohl zastavit a Spencera z auta vykopnout. Ten šašek se ale kupodivu po cestě choval docela tiše, jen určoval směr jízdy a jednou při psaní esemesky nadšeně vykřikl, když minuli nějakého člověka s obrovským psem, přičemž ta chlupatá koule přitáhla Spencerovu pozornost.

"Zastav tady, zbytek půjdeme pěšky. Není nad krásnou procházku po venkově," sdělil Shawn detektivovi asi po patnácti minutách jízdy, během níž dorazili na okraj Santa Barbary. Lassiter zaparkoval auto, pár vteřin zůstal sedět a polemizoval nad všemi špatnými rozhodnutími, jež v životě učinil, načež smířen se svým osudem vystoupil a připojil se ke Spencerovi, který se zdál být naprosto uchvácen přírodou okolo nich.

"Tak kudy, Spencere?" přejel Lassie pohledem obě cesty, jimiž se dalo pokračovat dál. Znal tohle místo, ale dlouho tady nebyl a nenapadlo jej nic, co by zde stálo za pozornost, leč trpělivost jej neopouštěla. Za ty roky, co se do těchto končin města neodvážil, mohli postavit něco nového, co jeho pozornosti jednoduše uniklo. Nebylo to pravděpodobné, ale byl tak zaneprázdněn chytáním různorodých zmetků, že se to stát i mohlo.

Shawn se naposled zhluboka nadechl a vydal se tou očividně používanější z cest. Lassiter se Spencerem srovnal krok a mlčel, vděčný za to, že mlčí i druhý muž. Už by si málem přiznal, že málomluvný Spencer je docela přijatelným společníkem, když tu se asfalt změnil v obyčejnou prašnou cestu, v níž spatřil otisky podkov. Jakmile pak zahnuli doprava, před jejich zraky se začal rýsovat komplex budov a do nosů je udeřil nezaměnitelný pach sena a koní.

Lassiterovo srdce si poskočilo, nadšení se mu rozlilo žilami, a aniž by si to uvědomil, na tváři se mu objevil úsměv.

Shawn se usmíval také. Věděl, že Lassie má koně rád, ale přeci jen spatřit tu radost vepsanou v jeho obličeji… Stálo to za to. Bylo mu jasné, že se Lassie těšil, vyčetl to i z držení jeho těla, z jiskry, jež se objevila v jeho očích a samozřejmě si všiml také úsměvu, který se detektivovi však podařilo rychle dostat pod kontrolu. Ale Shawnovi to stačilo.

"Co to má znamenat, Spencere?" pokusil se Lassiter znít rozladěně, ačkoliv to žádný smysl nemělo. Spencer byl moc dobře obeznámen s tím, že chtěl v dětství poníka, a ten šašek prostě takové věci nezapomínal.

"Trpělivost, Lassie, trpělivost," zněla Shawnova odpověď, jako na povel ale přidal do kroku.

Za pár minut dorazili ke stájím. Zatímco Lassiter se absolutně nenápadně a zcela nezaujatě rozhlížel kolem a vzpomínal, kdy v nějaké stáji naposled byl, Shawn zamával na člověka u dveří nejvyšší z budov. Chvíli s ním hovořil, aby se vzápětí vrátil ke svému oblíbenému detektivovi, který už docela tušil, co se bude dít, vděčností však nepřetékal, na to se octl příliš v rozpacích.

Dál se rozhlížel, snaže se ignorovat fakt, že Spencer mu připravil pravděpodobně nejpříjemnější a nejpozornější dárek, jaký se komukoliv za posledních x let povedlo. Zrovna Spencer… ze všech lidí, to byl zrovna Spencer, kdo se na něj s úsměvem díval, kdo se mu nepochopitelně snažil udělat radost…

Shawn přemýšlel, jestli mu přijde Lassie v rozpacích natolik roztomilý, že by ho měl spontánně obejmout, ale rozhodl se takové gesto nechat prozatím být, místo toho chytil detektiva za rukáv a mírně zatahal.

"Pojď, Lasssie, já vím, že se chceš projet," pronesl tišeji, než zamýšlel, přičemž reakce na jeho jemný tón byla odpovídající a zdrcující. Tlukot Shawnova srdce se zrychlil v momentě, kdy sebou Lassieho rty mírně cukly, kdy se na něj modré oči zaměřily a kdy spatřil v Lassieho tváři tolik emocí, že se mu zadrhl dech v hrdle. Ten výraz Lassie dostal po kontrolu opět neobyčejně rychle, ale Shawn se jím přesto octl zasažen, neboť na těch pár vteřin pocítil naději, že skrze dobře zvolený narozeninový dárek by skutečně mohl v Lassiem vzbudit cosi jako sympatie vůči němu, že by ho vážně mohl mít rád.

Lassiter se proklínal za ty emoce, které jen stěží ovládal, za ty rozpaky, jež by neměl cítit, za ten na povrch se dostávající vděk. Ačkoliv se už zase kontroloval, uvnitř se chvěl dojetím, protože Spencer… Hleděl na něj s ryzí upřímností v očích, a přestože se mu to zdálo nemožné, tak i ten pseudojasnovice byl dojatý. Bůhví proč, možná mu prostě dělalo radost, že udělal detektivovi radost...

Zvláštní moment byl přerušen blížícím se klapotem koňských kopit, za nímž oba muži stočili své pohledy. Nevelký muž právě ze stájí vyváděl dva osedlané koně a mířil k nim.

"Tady je máte, pane Spencere, minimálně dvacet minut jeďte krokem, poté můžete přejít do klusu," předal muž Shawnovi otěže a ustoupil. "To sako byste si možná mohl sundat… Nebo nechcete raději půjčit nějaké oblečení, ať si to neumažete?" dodal muž při pohledu na Lassitera.

"Myslím, že to Lassie zvládne, určitě má takových obleků doma aspoň deset," odpověděl za detektiva Shawn, jenž spokojeně sledoval, jak Lassie absolutně majiteli stáje nevěnuje pozornost a upřeně se dívá na tmavšího z hnědých koní, který na Lassieho rovněž hleděl. "Můžete mi říct, jak se jmenují, abych věděl, jak je oslovovat?"

"Ten tmavší je Joseph, druhý Felix," odvětil majitel bez zájmu. "Kdybyste ještě něco potřebovali, číslo na mě máte," řekl ještě muž a odešel zpět do útrob stáje.

"Spencere, jestli o tomhle někomu řekneš, tak tě vlastnoručně uškrtím, je to jasné?" pronesl Lassie výhružku během seznamování s Josephem, který vypadal dokonce spokojeně, když ho detektiv hladil po čele a následně podrbal za ušima.

"Jasné," slíbil Shawn zcela vážně, načež se nahnul k Josephovi, zařehtal, zafrkal, zaujatě pokýval hlavou a znovu frknul.
"Joseph to prý taky nikomu nepoví. Ani té strakaté kobyle v boxu naproti, ta je prý hrozná drbna."

"Tvé nejasnovědné schopnosti se vztahují i na mluvení se zvířaty?" zeptal se Lassie, ale nezněl tak, že by mermomocí musel znát odpověď. Vzal si od Spencera otěže a zkontroloval, jestli sedlo koni dobře sedí.

"Samozřejmě, jsem muž mnoha talentů," odpověděl přesto Shawn, rovněž zkontroloval sedlo a následně se do něj vyhoupl. Trochu se zavrtěl, aby si udělal pohodlí, přeci jen na koni už dlouho neseděl a bylo mu jasné, že mu chvíli potrvá, než si jeho dolní partie na sedlo zvyknou. "Můj kůň tě momentálně prosí, jestli bys už nemohl nasednout, protože se k obědu přecpal a potřebuje to vyběhat. Znáš to, chce si držet štíhlou linii, aby se líbil kobylkám."

"Spencere, tihle koně jsou oba valaši, těm už bývají klisny zpravidla ukradené," informoval Lassitera Spencera a konečně se i on usadil v sedle. Ještěže si upravil délku třmenů, jinak by měl kolena asi až u brady, pomyslel si a podíval se na druhého muže, jenž držel otěže v levé ruce, druhou měl položenou na stehnu, tělem byl natočený k Lassiterovi a…

Detektiva z nějakého důvodu napadlo, že Spencer na koni vypadá dobře. V modré košili, riflích a teniskách, lehce opálený, vlasy pečlivě upravené…

"Pojedeme?" zeptal se, když se přiměl přestat na Spencera jen zírat. Možná se mu to zdálo, ale Spencer, než odpověděl, tak zaváhal, jako by byl duchem nepřítomný. Trvalo mu, než ze sebe dostal odpověď, což v jeho případě bylo dost nezvyklé.

"Jasná věc," přikývl Shawn, "za dvacet minut chůzí dorazíme k pláži, kde můžeme trochu přidat… A zpátky zase krokem, ať koně vychladnou. Vážně si nechceš sundat to sako? Sice ti dělá ramena a vypadáš v něm jako velký a neohrožený Lassie, ale asi ti v něm bude horko."

Lassiter se podíval na hodinky a uznal, že minimálně hodinu ještě bude slunce nad Santa Barbarou pekelně hřát. Byl zvyklý celý den strávit v obleku, ale proč by si na narozeniny nemohl dopřát ten luxus a svléknout alespoň sako, že? Pobídnul koně a dojel s ním ke stromu, na který svléknuté sako položil.

"Ale zbraň si nechám," otočil se varovně na Spencera, kdyby náhodou měl ještě nějaké připomínky.

K jeho údivu ale mladší muž jen pobaveně pokrčil rameny. Shawn už se divil tomu, že Lassie poslechl jeho radu ohledně saka, navíc jej pořád překvapovalo, jak to detektiv s koňmi umí, a jak mu to v sedle sluší. Ještěže předem požádal o koně, který nejenže je hodný, ale i dostatečně vysoký, aby Lassie netahal boty po zemi… To, že si Lassie chce nechat zbraň, jej zrovna nepřekvapilo, spíše ho to jen ujistilo, že i když je Lassie nadšený, pořád je to Lassie.

Loudavým krokem zamířili ven z komplexu a směrem k pláži. Nedá se říct, že by toho během cesty napovídali moc, dokonce i Shawn si užíval zvuky přírody a klidnou atmosféru, jež se tak lišila od té, na kterou byl zvyklý z centra města. Blížili se k pláži, když Shawnovi začal Felix tahat, vyjadřuje tak chuť ke zrychlení tempa.

"Připraven na klus?" podíval se Shawn na muže po své levici, jenž pouze přikývl, načež společně pobídli koně ke zrychlení a po pár metrech na písčitém povrchu pláže je nechali běžet zcela volně. Chvíli cválali po suchém písku, než Shawn nasměroval svého koně blíže k moři, až zpod hnědákových nohou stříkala voda všude okolo.

Po očku sledoval detektiva, jedoucího vedle něj, a Shawn měl pocit, že s takhle uvolněným výrazem ho ještě neviděl. Vítr mu sice vehnal slzy do očí, takže jeho zrak nebyl stoprocentní, ale i cosi uvnitř něj mu říkalo, že Lassie něco takového vážně potřeboval.

Srdce milovaného

11. října 2017 v 18:18 | Archea Majuar
Srdce milovaného

Fandom: RPS

Pairing: Trenér/žokej

Warning: -

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Už je to docela dlouho, co jsem na tuhle dvojici něco vydala, a tak se stalo, že mi dvě části ležely jen tak v kompu, přičemž jsem si na ně pořádně vzpomněla až v neděli, kdy se běžela Velká pardubická. A jelikož při pohledu na žokeje i trenéra jsem zjistila, že ty "feelings" tam pořád jsou, tak mě to nabudilo, abych sem postupně ony dvě části (plné fluffu) naházela a dokonce jsem ještě jednu další napsala. Budou sice trochu ouf of date, ale co už... Snad si na tuto dvojici ještě vzpomenete :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti :)



Tato část navazuje ještě na loňskou Velkou pardubickou, ale lidem, co ji nesledují, to stejně nic moc neřekne, to jen tak... pro info :D :)


Zůstal sedět v šatně, kde počkal, až všichni ostatní odejdou. Byl už oblečený, scházela jen bunda, ale nechtělo se mu chodit ven. Potřeboval ještě pár minut ticha a klidu, vstřebat, že to nevyšlo. Že jim Taxis zabránil v dosáhnutí satisfakce za loňský rok. Vztek se v něm bil se smutkem a zklamáním, jež po chvíli převládly. Opřel se zátylkem o zeď a zavřel oči, a když pak vrzly dveře, ani neměl chuť se podívat, kdo to je… ale doufal, že… snad…

Rozmrzelost z toho, že jej někdo ruší, se vypařila tak rychle, jako přišla. Poznal ho podle zachování mlčení, podle váhavého kroku, podle toho, jak blízko si k němu sedl. A podle toho pocitu sounáležitosti, jenž jím prostoupil.

"Je v pořádku," řekl jen příchozí, a po dodání: "chvíli šel za polem, ale pak se zašil v křoví, kde ho odchytli," se opět rozhostilo ticho.

Žokej počítal s tím, že je kůň v pořádku, ze všech pádů se vždycky jen otřepal a pak odcválal pryč, ale potvrzení domněnky přišlo vhod. Když se cítil sám mizerně, aspoň, že Nikas na tom byl lépe.

Otočil hlavu směrem k němu a otevřel oči, aby zjistil, že trenér následoval jeho příkladu, opíral se o stěnu, z tváře mu po několika nekonečných dnech zmizelo napětí. Nedokázali vůbec nic, ale bylo po všem. Právě teď se nemusel ničím trápit… přesto žokej spatřil, jak z koutku oka stekla slza. Jedna, jediná, jež jím vnitřně otřásla a ledová sprcha jej polila.

"A ostatní?" zeptal se opatrně.

"Potlučení, ale prakticky všichni měli jen smůlu…" zněla odpověď, další otázky už nepřišly.

Žokej se místo toho rozhodl opřít tentokrát o druhého muže, tváří na rameno, bokem k boku, nitrem se mu rozlilo příjemné teplo, když trenér přijal jeho gesto a ucítil jeho dech ve svých vlasech, následně i dotek rtů. Prsty se mu třásly, zatnul by dlaně v pěst, kdyby vedle té své neměl tu jeho a kdyby ji vzápětí nestiskl.

Byla chladná, přesto onen dotek hřál. Hřál city, jež chovali jeden k druhému.

"Máš chuť skončit?"

"Právě teď jo…" pronesl klidně, až podivně klidně na to, že se bavil o své kariéře. Chtěl s tím praštit už několikrát, jenže vždycky přišel nějaký impulz, jenž jej přinutil se vrátit do sedla a bojovat dál, přičemž měl pocit, že něco takového se stane i letos. "I když asi oba víme, jak to dopadne."

"Myslíš, že se mi tě podaří přemluvit?" zaslechl v hlase druhého muže náznak pobavení, díky němuž se i jemu rozlil úsměv po tváři.

"Hmm…" zamručel žokej souhlasně, trenérova dlaň sevřela tu jeho. Tiskli se k sobě, atmosféra byla navzdory nepovedenému dni příjemná, komfortní… utěšující. "Stejně mi dojde, že bez toho neumím žít… ty mi slíbíš koně i do jiných dostihů, a nebude co řešit."

"Co bych neslíbil…" potvrdil žokejova slova trenér. "Pojedeš domů nebo se zastavíš?"

Nikdy neslyšel v jeho hlase naléhání, na nic netlačil, čekal, trpělivě a se srdcem na dlani. Už dlouho.

Žokejův pohled se střetl s druhým, zářícím nezaměnitelnými city, jež beze zbytku opětoval. Miloval ho, každým dnem víc a víc… tělem se mu prohnalo něco na způsob elektrického výboje, otřásl se, ale pořád tak nějak příjemně, načež se jej zmocnil pocit, že přišel čas.

Naklonil se a přiložil rty k trenérovým, jenž mu okamžitě vyšel vstříc, drtil mu dlaň v sevření a druhou rukou jej uchopil za tvář, prohloubil polibek a žokej, přemožen tím, jak moc mu druhý muž je schopen dát najevo, že ho… má rád, se neubráni tichému zasténání.

Vědom si toho, že tady není vhodné místo, se odtáhl, ovšem ten hlad a touha, jaký vzápětí spatřil v hnědých očích, se až děsivě přesně shodoval s tím, co se dělo v jeho nitru. Někdo by řekl, že není ani vhodná doba, myšlenkami byli stále ještě částečně na dráze, ale ta bezmoc, zklamání… chtěli zapomenout, nemyslet na to.

Na otázku už nemělo smysl odpovídat… jak už žokej jednou řekl… stejně oba věděli, jak to dopadne. Oba potřebovali útěchu, náruč a lásku toho druhého. Možná víc než kdy dřív.

11, Byli jste někdy ve Stockholmu?

8. října 2017 v 17:26 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
11. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Doporučuju si před touto kapitolou znovu přečíst tu předešlou, jelikož Draco se k jejímu ději trochu vrací... :) Enjoy!


Za komentáře a trpělivost děkuji Karin, káti a snowy-christmas :)


Draca Blackův přístup během cvičení mírně řečeno zaskočil. Než stačil jakkoliv protestovat či se vůbec připravit, starší muž stál za ním. Těsně za ním. Mírně cuknul, když ho Black chytil za zápěstí a nejspíše by se mu snažil vysmeknout, jenže Nebelvír k němu promluvil naprosto klidný hlasem.


Je to Black, honilo se mu hlavou, nechtěl mu tu náhlou ochotu a trpělivost věřit, ale jeho slova zněla logicky, respektive se docela shodovala s tím, co se dočetl v učebnicích. Nevěřil by Blackovi v jiné situaci, momentálně měl ale pocit, že se mu starší muž vážně snaží pomoci a že se projev dobré vůle čeká i od něj.


Necítil se v Blackově obklíčení dvakrát příjemně, leč přiměl se do určité míry uklidnit a přenést svou váhu právě na kouzelníka, stojícího za ním. Když se již cele o hrudník druhého muže opíral, Black jej chytil kolem pasu a ještě více si jej k sobě přitisknul, což Draco… Což Draco opět nečekal, místo nutkání jeho ruku setřást se ale pouze slabě zachvěl.

Black si nejspíše myslel, že to bylo strachem nebo odporem, Draco tehdy ale nic takového nepocítil. Bylo to způsobeno něčím jiným. Něčím, co mělo cosi společného s blízkostí jiné lidské bytosti.


Ano, byl to Sirius Black, ale pořád také jen člověk, jenž mladého Malfoye objímal. Tušil, že odpor by při takové pozici byl pochopitelný, navíc ani Black ho neobjímal zcela dobrovolně, přesto se Draco octl jejich situací zasažen. Snad proto nechal Nebelvíra, aby jej držel, neřekl ani slovo a jen…


Jen ležel na Blackovi a žasnul nad tím, že se v jeho objetí vytrácí z jeho těla třas a že ten horkokrevný bastard pouze tiše stojí a čeká, než se mladík upokojí. To možná Draca zasáhlo ze všeho nejvíce.


Black se opravdu snažil, aby se nepohádali…


Když jej pak starší muž pochválil, Draco se znovu mírně zachvěl, tentokrát byl ale ze své reakce ještě udivenější. Nechápal proč, ale jakmile mu Blackův dech ovanul ucho, projel jím podivný, ale intenzivní a snad i příjemný výboj, jenž se mu usadil v podbřišku. V kombinaci s Blackovými pažemi, jeho blízkostí a upřímně míněnou pochvalou začalo Dracovi svítat, co se děje.


"Co tohle, nebolí tě z toho ruka?"


Draco vnímal ten dotaz jen okrajově, právě Blackův hlas jej ale znovu vrátil do reality, v níž si uvědomil, že mu starší muž paži vytočil do pozice, jež… Mladý Malfoy musel uznat, že mu celkem vyhovuje. Ruku měl sice dost daleko od těla, ale z nějakého důvodu mu to tak přišlo správné.


"Nnn… ne," vyhrknul, nechtě pokoušet Blackovu trpělivost, aby vzápětí poslechl Nebelvírovu žádost. Narovnal se, snažil se zahnat znejišťující prázdno v oblasti zad, jaké náhle pocítil, a počal se soustředit na Blackovy instrukce.


Dle jeho rad si našel pozici, v níž si přišel s přimhouřením oka jistý. Black ho překvapoval každou vteřinou, jelikož jeho slova skutečně dávala smysl, a když se Draco zaměřil na vše, co mu řekl, tak nakonec nalezl postoj, se kterým se zdál být spokojen i Nebelvír.


Nohy měl pokrčeny v kolenou, levou vysunutou kupředu, mírně se zakláněl a ruku měl daleko od těla. Měl pocit, že když hůlkou máchne před sebe a vykročí dopředu pravou nohou, že jeho kouzlo bude silnější. Nezáleželo na to, že to nebyla pravda, ale jak mu Black sdělil, tak pocit samotný stačil.


Stačil ten pocit, že takhle je to dobře. Že to zvládne.


Honily se mu hlavou pochybnosti, to ano, přeci jen jej učil Black, co ten mohl vědět o perfektním kouzlení, jenomže všechno, o co jej požádal, šlo úplně samo, jako by přirozeně, což Draca fascinovalo.


Navzdory tomu dostal strach, když si jej Black chtěl vyzkoušet. Nebyl připravený, cvičil si ten postoj teprve pár minut, vznést námitku ale nestihl, neboť Black na něj vrhnul Expelliarmus a Draco…


Draco téměř netušil jak, ale Protego vyčaroval zcela automaticky, mrštil jím před sebe, stejně tak ale mrštil i svým tělem, snažil se jaksi pomoci hůlce v tom, aby Protego seslala. Mladý Malfoy užasle sledoval, jak jeho obranné kouzlo odrazilo Blackův útok a ani nezesláblo. Ruku měl zcela uvolněnou, hůlku držel v prstech pevně a neochvějně, jistota se mu šířila tělem.


To je dokonalé, napadlo Draca, když odrazil i další Blackovy kletby, přičemž při té poslední se mu tváří mihnul úsměv, neboť se mu ji podařilo nasměrovat zpět na jeho protivníka. Black sice bez větší námahy trajektorii kouzla zvrátil jinam, to ale Dracovi radost nevzalo.


Nadšení z podřeného cvičení mu vlilo do žil novou energii a s ní i sílu vzdorovat, což se vzápětí projevilo na jeho rozhovoru s Blackem. Sice se mu nelíbilo, že Black po něm chtěl, aby uklízel dům, ale dokud to bylo z jeho vlastního rozmaru, tak to ještě zkousnul, nicméně se mu bytostně příčilo, že musí uklidit pokoj nějakému otrapovi, co je přijde navštívit. Od čeho tady mají Kráturu? Nebo to nemůže Black zaměstnat další skřítky? Proč by to sakra měl dělat on, Malfoy?


Blackův argument jej ale usadil. Když poukázal na fakt, že Draco stejně nemá moc co jiného na práci, tak blonďák s mlčením opustil pokoj, neochoten přiznat, že má Nebelvír zase v něčem pravdu. Byl mu vděčný za to, co jej dnes naučil, to musí tomu psisku stačit, pomyslel si a stoupal po schodech nahoru. V pokoji jej asi o hodinu později navštívila sovička, která se opět zdála být ve výborné náladě.


Tedy Draco z toho takovou radost neměl, neboť se mu ta potvora usadila ve vlasech a zvesela vypískla, když se jí snažil zbavit.


"Velice vtipné," zabručel směrem k sovičce, momentálně na něj koulící oči z desky stolu, zpytavě se jí pak zeptal: "To mi Brumbál nemohl poslat serióznější sovu? A ne takovou zakrslou nezbedu?"


Jako by stvoření chtělo potvrdit Dracova slova, vzlétlo a usadilo se mu na zápěstí, zobáček mírně otevřený.


"Možná by chtěla nakrmit," ozval se z chodby hlas, za nímž se Draco vmžiku otočil. Black se opíral o futra dveří, jež nechal mladý Malfoy otevřené, protože doufal, že sovu ihned vypakuje znovu ven. "A asi by se jí hodila i klec na spaní."


Blonďák na Blacka chvíli tiše koukal, jelikož mu tak trochu nedocházelo, o čem mluví. Zaprvé mu na mysli vytanulo, jak se cítil ještě ani ne před hodinou, když ho Black takřka držel v náručí. Proč si vzpomenul zrovna na to? A ne na své pokroky při kouzlení? Proč jej více zasáhlo, že ho Black objímal a že mu z toho pravděpodobně zrudly tváře…?


Až když podobné myšlenky zahnal, tak mu teprve došlo, na co Black naráží. Že se Draco o sovu asi bude muset starat sám. Na Malfoy Manor měli sovy na starost skřítci…


"Nemohl by se o ni postarat Krátura?"


"Ten má na starost jiné věci, Malfoyi. Dát sově najíst snad není natolik podřadné, abys to nemohl udělat ty, že?" pozměnil se Blackův hlas v podrážděný, následně se zamračil: "Odkud znáš Kráturovo jméno?"


Draco polknul, horečně přemýšlel, jestli říct více méně pravdu, protože trest by stejně nesl skřítek, nikoliv on sám, nicméně asi nechtěl riskovat, aby Black přišel na to, o co Kráturu požádal.


"Přišel za mnou a představil se mi," pokrčil nakonec Draco rameny, snaže se zní lhostejně. "Asi si myslel, že to ocením."

"Máš mě za idiota?" štěkl po mladíkovi Black, až sebou blonďák trhnul, "Ale to si vyřídím s ním, ty teď máš jinou práci," dodal Nebelvír již smířlivějším tónem při pohledu na sovičku.


"Ptačí zob najdeš v kuchyni v jedné ze spodních skříní, klec ti pro…" zarazil se Black. "Má nějaké jméno nebo je to prostě jenom něco, co ti nosí poštu?"


Draco se po něm vztekle podíval, jako by ho Black nemohl nechat aspoň na chvíli na pokoji. Pořád ho zaměstnával a do něčeho nutil, avšak při pomyšlení na to, jak jim cvičení dnes šlo…


"Nemá, žádné mě nenapadlo," přinutil se odpovědět normálně, nikoliv odseknout.


Black chvíli mlčel, hleděl na prcka a pak vzhlédl k Malfoyovi.


"Slyšel jsem, jak jí říkáš, že je nezbedná. Co Nezbeda?" navrhnul starší muž a Draco se ušklíbl. Bylo to milé jméno. Příliš milé na to, aby něco s takovým jménem vlastnil. Jenže ono to sedělo.


"Klidně," pokrčil znovu rameny, a jelikož sovička znovu vypískla a poskočila mu na ruce, tak protočil oči, prosmýkl se kolem Black a vydal se do kuchyně, aby to stvoření nakrmil.


U ptačího zobu našel i jakýsi starý tác, na který krmivo nasypal, načež se Nezbeda na večeři hladově vrhla. Draco se dokonce pousmál, když tak koukal, jak se ten prcek krmí a u toho ještě stačí poskakovat a sem tam pískat. Zauvažoval, jestli kdy slyšel sovu vydávat takové zvuky.


"Tahle by jí měla prozatím stačit. Před začátkem školy si pak můžeš koupit novou v Příčné ulici," ozval se za ním Black, třímající v ruce na první pohled dost starou ptačí klec.


"Díky," poděkoval přesto Draco, který by samozřejmě raději pěknější a novější klec, ale Black měl pravdu s tím, že by si za pár týdnů mohl koupit novou.


Starší muž jen přikývnul a z kuchyně se vytratil, zatímco Draco počkal, než se sova dostatečně nacpe, což zase tolik času nezabralo, následně ji vložil do klece a ze skříně si vzal malý talířek, na nějž nasypal další ptačí zob.


"Asi bys chtěla i vodu, viď?" zahleděl se mladík na sovičku, která se usadila na bidýlku. Klec pro ni byla strašně velká, ale nezdálo se, že by to Nezbedu nějak trápilo. Draco tedy k talířku přidal i misku s vodou, vzal klec za držadlo a vynesl sovičku zpátky do pokoje, kde ji postavil na stůl. Dvířka nechal otevřená.


"Ať tě ani nenapadne si tady poletovat, jak se ti zlíbí, ty mrňavý opeřenče," oznámil Draco sově, která na něj koukala nesmírně zaujatě, jako by v životě ještě nic takového neviděla. Mladý Malfoy opět protočil oči, neboť jej jímal pocit, že si z něj ten prcek tropí žerty. Nemyslel si, že na to mají sovy mozkovou kapacitu, jenže Nezbeda se jaksi prozatím vymykala všemu, co u sov zažil.


Nechal ji odpočívat, nebo co to měla vlastně v plánu, poslední z trojice dopisů položil vedle klece a usedl k večeři, jež se mu právě zjevila na stole.


XXXXX


Přesně tři týdny poté, co se Draco k Blackovi nedobrovolně nastěhoval, obdržel mladý Malfoy od Brumbála stručnou, leč všeříkající zprávu. Blonďák si stále častěji lámal hlavu s tím, zda jeho rodiče vůbec ještě žijí, ta myšlenka jej trýznila stále víc a víc, kámen ze srdce mu však spadnul v momentě, kdy jej ředitel ujistil, že jeho rodiče jsou stále na útěku, a když případně ne zdraví, tak živí určitě.


Dracovi se roztřásly ruce, vlna emocí jej zasáhla v plné síle a do očí se mu dostaly slzy. Byl šťastný, že jsou naživu, o to více jej mrzelo, že je nemůže spatřit. Že nemůže obejmout matku, že jí nemůže říct, jak moc pro něj znamená.


Dopis pečlivě složil a uložil do šuplíku. Tam už měl nachystán i jeden další pro jednoho ze svých spolužáků, jehož jméno se nacházelo na seznamu, který mu Brumbál zaslal. Rozhodl se jej sepsat poté, co mu přišla odpověď. Sice jen jedna, ale i to považoval ředitel za velký úspěch, přičemž Draco s ním kdesi v hloubi duše tiše souhlasil.


Původně mu byl nějaký Adrian Pucey ukradený, když si ovšem přečetl jeho slova, jež sice obsahovala určitou nedůvěru vůči Dracově nabídce, nicméně se vyjádřil tak, že pokud mu Draco nabízí pomoc, hodlal ji využít i se svými rodiči.


Draca však především těšilo, že jeho snaha nepřišla nazmar a že alespoň něčím přispěl… Puceyho dopis přeposlal po Nezbedě Brumbálovi, kromě toho uklízel Blackův dům, což se nakonec ukázalo jako zajímavá činnost. Objevil spoustu kouzelných artefaktů, o kterých se doposud pouze dočetl v knihách. Ačkoliv už byly k jeho zklamání rozbité, přesto se do úklidu každého dalšího pokoje nemusel příliš nutit, jelikož byl zvědavý, co zase najde.


Cvičení s Blackem probíhala obstojně. Draco si z nich většinou odnášel smíšené pocity, protože jej na jednu stanu Black vytáčel svými jízlivým poznámkami, na stranu druhou i uměl blonďáka pochválit, když se mu jedno z obranných kouzel povedlo. Mladý Malfoy se v tom Nebelvírovi začínal docela ztrácet, Blackovo chování jej mátlo a byl z něj podrážděný, protože prostě nevěděl, jak na danou věc zareaguje.


Někdy se zachoval jako strašný hajzl, někdy téměř chápavě. Dracovi vyloženě přišlo, jako by se v něm dnem i nocí bily jeho Nebelvírská a Zmijozelská strana, respektive osoba, kterou se snažil být, a kterou se z něj snažila mít jeho rodina.


Nad tou myšlenkou se Draco zarazil. Už nějakou dobu zíral do knížky, ale text nevnímal, hlavou mu až příliš zuřivě kolovaly úvahy o Blackovi. Nelíbilo se mu, že nad ním tolik přemýšlí, ale to, co mu na mysli vytanulo naposled, jej zaujalo. Tedy ne, že by se v něm samotném tloukla Nebelvírská a Zmijozelská část, to by mu ještě scházelo, ale ta část s rodinou mu přišla velmi blízká.


Sám ale na rozdíl od Blacka zůstal tím, kým jej rodina chtěla mít. Nikdy se otci nevzepřel, poslouchal jeho rozkazy a příkazy, choval se tak, jak se na mladého Malfoye slušelo. Nenáviděl mudly a jejich přátelíčky přesně tak, jak jej k tomu vedli.


Je tohle ale opravdu on? Je tím, kým sám chce být? Nebo je jen předobrazem člověka, kterého z něj jeho rodina chtěla mít?


Jen dalšího Voldemortu poslušného beránka.


Se zrakem upřeným před sebe jej napadla otázka, zda přesně tohle není jeho šance. Rodiče jej opustili, zpřetrhali s ním pouto. Pořád je sice Malfoy, jenomže otec se svým útěkem prakticky všeho, co Malfoy znamená, zřekl. Black musel od rodiny utéct, aby byl tím, kým chce. On sám tohle dělat nemusí. Má volnou cestu.


Draco si byl vědom toho, že se během jednoho dne nezmění, ale možná by se vážně měl pokusit o to, aby si vytvořil vlastní pohled na svět. Octl se na straně proti Pánovi Zla a minimálně Brumbál by byl rád, kdyby přehodnotil své názory, přičemž nyní, po niterním rozhovoru to byl Draco ochoten zkusit a stát se někým jiným.


Stát se sám sebou.

10, Byli jste někdy ve Stockholmu?

1. října 2017 v 18:02 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
10. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Copak to tady dneska máme? Že by se Black začal chovat jako rozumný člověk? No, v rámci jeho možností se to tak i dá říct. Enjoy! :)

Za komentáře a trpělivost děkuji Karin, kosesterce, káti a Chem :)

K Dracově překvapení šlo všechno tak, jak si to naplánoval. Druhého dne odpoledne sešel dolů, Black mu oznámil, že je potřeba uklidit dům, než se ale dostal k tomu, co přesně po mladíkovi chtěl, Draco se jej zeptal na krysy, které viděl ve sklepě.

"Takže ty mi tady povídáš, že bys uměl tenhle barák zbavit těch potvor?" zračila se v Blackově hlase nedůvěra, nicméně se zdál být zaujat. "Moc se mi tomu nechce věřit, jak takové princátko může znát podobná kouzla, ale dobře, posluž si. Vyhni se mojí ložnici, jinak si po domě lítej, jak uznáš za vhodné."

Když Draco přikývnul a chystal se zamířit do sklepa, kam se mu po tom incidentu dvakrát nechtělo, ale… kde jinde by se asi krysy měly vyskytovat v nejhojnějším množství? Vnitřně se musí obrnit proti špíně, jaká jej tam čeká, pomyslel si, aby se zase nevyděsil a neupadl jako pytel brambor. Rameno se mu pořád ozývalo a nerad by si je narazil znovu.

"Malfoyi…" otočil se k Blackovi, který vypadal poněkud nervózně.

"Co ještě?" zeptal se netrpělivě Draco. Chtěl mít tu nechutnou práci co nejdříve z krku, navíc při pohledu na Blacka pořád musel myslet na to, že zrovna k tomuhle člověku je momentálně alespoň na dva roky připoutaný.

"Nevylož si to tak, že bych ti důvěřoval, pro mě jsi pořád arogantní a zkažený Zmijozel, ale to povolení, pohybovat se po domě, jak se ti zlíbí, je už nastálo. Sice mě nesmírně potěší, když se budeš dál schovávat v prvním patře, ale když už vylezeš ven, tak tě zase budu mít na očích a budu tě hlídat, kdybys měl zase nějaké chytré nápady ohledně zkoumání mého sklepa," vyjádřil Black svou myšlenku. Ačkoliv neopomněl zdůraznit, že Dracovi nevěří, tak kdesi v nitru mu začínalo být jasné, že mladý Malfoy má do Smrtijeda asi stejně daleko jako on sám.

Draco jen přikývl, nic víc neměl, co by k tomu řekl. Volný pohyb po domě teď, když už získal lístek mandragory, pro něj extra výhrou nebyl, v podstatě mu to bylo jedno.

S krysami si nakonec poradil zcela hravě, vykouzlil pár pastí, tu a tam přidal návnadu a do večera pochytal půl tuctu těch potvor, přičemž zaklínadlo mu hlásilo, že další hlodavci už v domě nejsou. Když to oznámil Blackovi, rozvalujícímu se na gauči, Nebelvírovi zajiskřily mu oči.

"Tak se na to podíváme," protnulo jeho tvář něco jako hladový úsměv, načež se před Dracovýma očima proměnil v černého psa. Mladý Malfoy si údiv nechal pro sebe, nechtěl, aby Black věděl, že ta proměna prostě vypadá velmi působivě. Navíc bez hůlky.

Zadoufal, že jednou toho bude schopen taky, a následoval psisko, které zuřivě čenichalo všude okolo. Když se Black najednou zastavil, posadil na zadek a začal se drbat za uchem, Draco si dovolil se pousmát, protože Black vypadal komicky, když se celý pokroucený a s jazykem ven z tlamy snažil zbavit blechy v kožichu.

"Na to taky existuje kouzlo, kdybys nevěděl," poznamenal suše, za což si vysloužil od Blacka podrážděné zavrčení, pročež se v druhém patře Black proměnil zpátky v člověka.

"Zdá se, že by z tebe byl slušný deratizátor," tvářil se Nebelvír spokojeně, na Dracův absolutně nechápavý výraz se zase zamračil a protočil oči. "To je mudlovské povolání. Ale co mě to napadá, ty o mudlech víš jen to, co ti řekl otec, viď? Že jsou škodliví společnosti a prakticky k ničemu," dodal až pohrdlivě.

"Víc toho asi nevím, ale aspoň nemám blechy," vypadlo z Draca první, co jej napadlo. Ano, byl naštvaný, že mu Black není vděčný za jeho práci a že jím pohrdá za něco, za co by zrovna on neměl, on, příslušník slavné čistokrevné rodiny, přesto se raději Blackovi vysmál.

Draco však začal být nesvůj, když Nebelvír nikterak nereagoval. Vypadal zaraženě. Překvapeně. Jako by nevěděl, jak se zachovat, což mu vzápětí Black potvrdil.

"Nemám tušení, jestli ti dát pohlavek, pohrdat tebou ještě víc nebo přiznat, že jsi mě pobavil," promluvil po chvíli Black, evidentně vyvedený z míry, brzy ale jakousi fasádu znovu nahodil a dodal: "Ob den budeš v domě něco uklízet, v ostatní dny cvičíme kouzla. S tím Protegem ti pomůžu."

Draco se ušklíbl.

"Stejně jako minule?"

To Blacka dopálilo. Malfoy totiž zasáhl citlivé místo. Pořád se cítil kvůli tomu incidentu špatně a Draco jen přilil olej do ohně.

"Když bude potřeba," zablesklo se v modrých očích staršího muže, který se nejprve kochal vyděšeným výrazem, jenž se mihnul blonďákovou tváří, vzápětí by ale nejraději praštil hlavou do zdi. Proč to sakra musí být s tím klukem tak složité?! "Budu se ti snažit pomoct, když se ty budeš snažit," poopravil se smířlivěji.

Zmijozel přikývl, viditelně se ulevilo, což přinutilo Blacka ještě víc pochybovat o sobě samotném.

Malfoy se ho bojí. Patnáctiletý kluk se ho bojí.

"Tak běž, za chvíli bude večeře," zamumlal směrem k němu, když kolem Draca prošel a odebral se do přízemí. Draco se za ním chvíli díval, než se rovněž vydal ke schodům a zmizel v pokoji.

XXXXX

Mladý Malfoy se najedl a za celou dobu, co u Blacka bydlel, se cítil relativně v klidu. Ten parchant jej sice znovu k smrti vyděsil tím, jak vyloženě zlý pohled uměl vyslat jeho směrem, nicméně jak následně změnil tón… A když jej poslal do pokoje, Draco by spíše čekal, že se mu taková žádost nebude líbit, že bude mít nutkání neposlechnout, Black ale zazněl podivně unaveně, sklesle. Takže nijak neprotestoval a večer strávil čtením knihy o Patronově zaklínadle, kterou si vypůjčil v Nebelvírově knihovně.

Vzal si však ještě jednu, pojednávající o rodokmenu Siriuse Blacka. Ne, že by jej zrovna tenhle Black tak zajímal, ale pořád pocházel z čistokrevné rodiny, o které se něco málo dočetl v rodokmenu Malfoyů, zatoužil ale vědět víc. Třeba takřka nic nevěděl o sestře své matky. Doma se o ní nikdy nemluvilo a otázky, které Draco jako menší pokládal, otec či matka odbyli tím, že Bellatrix to nemá v hlavě úplně v pořádku a že místo Azkabanu by potřebovala péči třeba u svatého Munga.

Kniha jej ale zklamala, neboť o Bellatrix mlžila stejně jako jeho rodiče. Samozřejmě, připomínala její úspěchy ve škole, její nadání pro Černou magii i víru v nadřazenost čistokrevných kouzelníků, to však bylo všechno. Draco se rozhodl knihu ještě neodložit, pouze přetočil stránku a zahleděl se na fotku své matky. Popisek říkal, že jí tehdy bylo patnáct let. Mladý Malfoy si znovu uvědomil, jak moc mu chybí, stisknul zuby, aby zahnal smutek, a přetočil na další stranu, kde žádná fotka nebyla.

Respektive na ní nikdo nebyl, neboť ji někdo kouzlem vypálil.

Draco chvíli jen tiše zíral na část knihy věnovanou Siriusi Blackovi, než se dal do čtení. Sice jej to vůbec nezajímalo, jak si opět neváhal připomenout, přesto text doslova zhltal. Zjistil, že Black, tedy… ten jediný Black, kterého zná, byl odjakživa černou ovcí rodiny, což zpečetil zařazením do Nebelvíru. Matka i otec se v něm velmi zklamali a vydědili jej, když v šestnácti letech utekl z domu. Následující roky žil u Potterových, čistokrevných, leč mudlovský původ za rovnocenný považujících kouzelníků, aby po První kouzelnické válce skončil v Azkabanu.

O jeho vinně či nevinně kniha už neříkala nic. Více si ji Draco neprohlížel, odložil ji pod postel a věnoval se Patronovu zaklínadlu. Podobně jako rodokmen jej však i tato kniha zanechala rozmrzelého, neboť kouzlo popisovala natolik složitě, že opravdu začal pochybovat, zda je zvládne. Věděl, že Patronus má několik fází, nicméně tu, v níž se štít zformuje do podoby zvířete, je schopen provést jen zkušený či velice nadaný kouzelník.

Zvyk donutil Draca se pohrdlivě ušklíbnout. Samozřejmě, že Potter je velice nadaný kouzelník, kdo taky jiný, že. Ten jediný, nejlepší, měkkosrdcatý Potter.

Ten soucitný Potter.

Draco se zamračil. Pořád si pamatoval tu myšlenku, že právě v soucitu je Potterova síla.

I k vykouzlení toho nejslabšího Patronova zaklínadla je nutná vzpomínka z nejšťastnějších, která prostoupí vaše nitro a zalije vás pozitivními emocemi. Musíte ji prožít znovu, intenzivně a naplno, abyste dokázali porazit zlo, stojící proti vám. Musíte být silní jako vaše šťastná vzpomínka. Teprve poté bude i váš Patron tak silný, aby ochránil nejen vás, ale také vaše milované.

Draco s i přečetl znovu důležitou pasáž textu. Pochybnosti vzrůstaly. Nebyl si totiž jistý, jestli vůbec najde ve své paměti vzpomínku natolik silnou, aby Patrona vyčaroval. Jeho život byl tu a tam protnut šťastnějšími chvílemi, avšak neměl potřebu si nalhávat, že by stačily. Bude muset více přemýšlet…

XXXXX

Siriusem nejen incident během cvičení Protega otřásl více, než by sám chtěl. Rád by si myslel, že si za to může Malfoy sám, že je neschopný kouzelník a beznadějný případ, jenomže něco takového nedokázal. Viděl, jak byl mladík před úrazem nervózní, křečovitě držel hůlku, celý se třásl.

Sirius to viděl a stejně na něj útočné kouzlo seslal.

Proč jen nemohl být ohleduplnější? Proč jen za proradným Zmijozelem nemohl spatřit patnáctiletého mladíka dřív? Proč… Proč Siriusi?

V čem pak byl lepší než Malfoy, když se nechal řídit předsudky vůči Zmijozelům? Sám už nebyl klukem ve školních letech, aby si to mohl dovolit. Ano, v mnohém by zas nebyl daleko od pravdy, ale to nic neměnilo na tom, že Draco ač Zmijozel, je kluk jako každý jiný.

Byl odhodlaný se alespoň pokusit svůj přístup změnit. Pokud nebude Malfoy provokovat. Pokud… Pokud mu neujedou nervy, ušklíbl se Sirius sám nad sebou, když znovu připravoval hlavní pokoj pro cvičení. Tentokrát se k tomu hodlal postavit zodpovědněji. Malfoy se bude potřebovat umět bránit a on je momentálně asi jediný, kdo mu s tím může pomoci.

Takže by ses měl přestat chovat jako idiot a koukat mu pomoct, uslyšel Sirius v hlavě Remusův hlas, nad nímž se Black pousmál. Možná by mu mohlo během výuky prospět, když si představí, jak by se v dané situaci zachoval Remus. Ten by klid a trpělivost mohl rozdávat po hrstech.

Než se stačil ponořit hlouběji do vzpomínek na Remuse, donesl se k němu zvuk vrzajících schodů. Sirius odhodil poslední židli stranou a otočil se ke dveřím, jimiž právě dovnitř vcházel Malfoy.

"Vytáhni hůlku a pojď sem," vyzval ho, sám tu svou schoval dovnitř saka. "Postav se do soubojové pozice."

Všiml si, jak blonďákovu tvář protnul výraz nevole. Sirius se ušklíbl na tím, jak se mladíkovi nelíbí to jeho komandování, sám by z toho nadšený nebyl, ale Malfoy momentálně neměl na výběr.

Sirius jej obešel kolem dokola.

"Jsi příliš ztuhlý a třeseš se," poznamenal vzápětí, jelikož Malfoy zaujal pozici sice správně, to ale zdaleka nebylo všechno. Nedal Dracovi příležitost nějak protestovat, Remus by možná nesouhlasil, ale Sirius se rozhodl pro učební metodu fyzického kontaktu.

Takže si stoupl za Draca, zadoufal, že nedostane loktem kamkoliv, jinak by té užovce asi taky jednu vrazil, natáhl ruku a chytil jej za zápěstí. Klidným hlasem k němu pak promlouval.

"Dělej to, co ti řeknu," řekl, avšak tušil, že k přesvědčení Malfoy to nestačí, "potřebuješ získat důvěru v sebe a své schopnosti, potřebuješ se uvolnit, být pružný, připraven se vyhnout a uskočit, i to ti může zachránit život. Nespoléhej pouze na kouzla. Takže teď se o mně opři, buď tak laskav."

Chvíli se nic nedělo a Siriusovi začala docházet trpělivost, vzápětí se ale mladý Malfoy zhluboka nadechl a jeho záda se pomalu přibližovala k hrudníku staršího muže, až se jich dotýkala celou plochou. Sirius ostřeji vyfoukl, aby dostal blonďaté vlasy z obličeje. Sice příjemně voněly, to ano, ale nemusel je mít úplně všude. Poté volnou rukou chytil Draca kolem pasu a pár vteřin jej pouze držel.

"Zkus si představit, že jsem někdo jiný, jestli ti je ta fyzická blízkost tak nepříjemná," okomentoval Malfoyovo zachvění, o kterém si myslel, že je odporem. Nebo strachem. Nebo obojí.

Potlačil pocit viny a přitisknul si Malfoye ještě víc na sebe, pročež se jím rozlilo něco jako spokojenost, když třas z mladšího těla postupně mizel. Aspoň něco, pomyslel si. Jeho učební metody možná nebudou tak špatné.

"To je lepší," zamumlal a zaměřil pozornost na Dracovu hůlku. "Uvolni celou paži, nedrž ruku tak napnutou, tím sílu kouzla neovlivníš, to snad víš, ne? Pokrč ji v lokti tak, aby ti to bylo příjemné, zápěstí nech mírně vytočené stranou a hůlku svírej s citem prsty. Poslední, co chceš je, aby se ti ze strachy zpocené dlaně vysmekla."

Chvíli Dracovi s rukou všelijak kroutil, mladík ani nemuknul, což Siriuse na jednu stranu těšilo, na druhou nevěděl, co si o tom myslet.

"Co tohle, nebolí tě z toho ruka?" zeptal se, když se mu konečně Dracova poloha ruky pozdávala.

"Nnn… ne," uslyšel Black tichou odpověď.

"Dobře, a teď se narovnej a zkus zůstat uvolněný. Nemusíš ale zase stát rovně jako pravítko! Zakloň se, udělej krok dopředu, dozadu, stranou, pro mě za mě si vytvoř taneční kroky. Záleží jen na tom, aby ses při kouzelní cítil dobře. Aby sis věřil."

S tím od Draca odstoupil a poodešel stranou. Dělal dojem sám na sebe, protože už tady stáli asi dvacet minut a ještě se nepohádali. Krása. Navíc to blonďákovi docela šlo. Ruka mu sice po chvíli zase ztuhla, vypadal už ale mnohem více jako… někdo. Předtím zaujal soubojovou pozici jako z učebnice, teď si ji ale už upravil k obrazu svému.

Sirius jej opět obešel, zastavil se pár kroků před Dracem a hleděl na něj hezky zpříma. Přišlo mu, že má mladík zdravější barvu, než jakou u něj doposud viděl, více jej ale zaujalo, že odtud vypadá Dracův postoj opravdu dobře.

"Uvolni ruku," napomenul jej, a když se mladý Malfoy pokusil vyhovět, Sirius spokojeně pokýval hlavou. "Dobré. Teď si tě vyzkoušíme."

Sirius okamžitě zaznamenal v šedých očích paniku, přesto Expelliarmus vyslal, ač ve velmi slabé formě. Protego rozzářilo místnost, kletbu odvrátilo dokonce se snahou ji poslat zpět k Siriusovi.

Nebelvír na sobě nedal další spokojenost znát, seslal nový Expelliarmus, tentokrát silněji. Draco ani nemusel vykouzlit nové Protego, udržel to stávající a odrazil i další Blackovu kletbu. Uspěl i s tou následující, silnější, přičemž čtvrtou už dokázal výborně nasměrovat na svého protivníka.

"Stačí," poznamenal Sirius, když na něj letící Expelliarmu téměř bez námahy odrazil ke zdi. "Cvič si ten postoj, není špatný."

Draco přikývnul a Sirius měl pocit, že to myslí upřímně. Že vážně bude cvičit. Že si z dnešní lekce něco vezme.

"Zítra uklidíš přízemí," oznámil mu místo rozloučení, mávnul rukou směrem ke dveřím v gestu, že pro dnešek s Dracem skončil, a jal se vrátit nábytek na původní místo.

"Proč?" zazněla otázka s prvky arogance v ní.

"Ne, že by ti do toho něco bylo, ale…" umístil Sirius gauč tam, kam patřil, a odpověděl Dracovi, zatímco levitoval pokojem židle. "Dohodl jsem se s Brumbálem, že tady zřídí sídlo odboje proti Voldemortovi. Tebe přímo v jádru sice nikdo nechce, ale napadlo mě, že bys mohl přispět alespoň tím, že to tady uklidíš. Ke konci prázdnin tady určitě bude potřebovat někdo přespat a pokoje musí být připravené."

"To jsem snad nějaká hospodyňka?" vyštěkl Malfoy naštvaně.

"Bydlíš pod mojí střechou, takže budeš třeba zahradník, když to budu potřebovat," okřikl Sirius mladíka. "Aspoň si ukrátíš čas."

Jelikož další reakci už Nebelvír nedostal, domyslel si, že se nejspíše trefil do černého. Sám se čas od času nudil tak, že by lezl po stěnách, ale on na rozdíl od Malfoye měl alkohol. A Tichošlápka.