I will follow you into the dark 1/2

6. září 2017 v 19:23 | Archea Majuar
I will follow you into the dark 1/2

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Nemoc, +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Inu... Anet chtěla nějaká cuddles, tak snad ti tohle bude vyhovovat :D Druhý díl nahodím někdy příští týden :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Anet a Karin :)

Název povídky jsem si půjčila od stejnojmenného songu kapely Death Cab For Cutie.

Na jednu stranu byl rád, že nemusí řídit, na tu druhou jej ta jízda na zadním sedadle neskutečně ubíjela. Všechno ho bolelo včetně hlavy, cítil se unaveně a začínal tušit, že na něj něco leze, což opravdu nemohl potřebovat, když večer hráli. Alespoň, že zůstával s kluky na hotelu a nevracel se sám do Prahy. Alespoň to.

S tichým povzdechem se odtrhnul od výhledu z okna, narovnal se a promnul oba spánky. Paraleny už si vzal dva a doufal, že do pár minut zaberou, jinak se mu hlava asi rozskočí. Tělem mu projel třas. Zřejmě příznak počínající horečky, pomyslel si otráveně a podíval se na panel mezi předními sedadly, aby zjistil, že zatopeno už je více než dost. Přesto se znovu zachvěl, dlaněmi si přejel po předloktích, stihnutých husí kůží, pálící oči na pár vteřin zcela zavřel.

Nadějeplně se otočil, jestli v autě nemá Richard náhodou deku, do které by se mohl zabalit, ale více méně předpokládal, že je jeho úvaha dost bláhová. Kromě očekávané absence deky ovšem zjistil také to, že Igor nespí, jak si původně myslel. Vlastně na něj koukal.

Ondra se pokusil na tváři vyloudit malý úsměv, ale Igor jako by ho nevnímal, hleděl na něj pátravě, pozoroval ho. Když se pak mladší muž nanovo rozklepal a za mraky se ukryvší slunce dovolilo, aby vynikla Ondrova bledost, nezaváhal. Znal ho už příliš dlouho, a jednoduše věděl, co přesně se jeho příteli děje. Trpěl na chřipky a podobné nemoci o mnoho více než on sám, uměl si tu nijakou barvu jeho tváře dokonale spojit.

Nejprve zauvažoval, že by prostě zastavili, aby si Ondra mohl vytáhnout nějaké oblečení, ale upřímně řečeno, nechtěl Michala vytáčet více, než už byl, takže ihned zvolil druhou variantu, jež spočívala v sundání vlastní mikiny, kterou vzápětí druhému muži podal. Byl rád, že Ondra se po ni natáhl a s vděčným úsměvem si ji oblékl, a také jej těšilo, že alespoň nějak může svému příteli pomoct. Uklidněn skutečností, že se Ondra uvelebil ke spánku, se znovu zahleděl z okna a po chvíli sám zavřel oči.

Usnout se mu ale nepovedlo, cesta byla příliš hrbolatá, snad proto se jeho pohled opět stočil směrem, kde se nacházel mladší muž. Žaludek se mu sevřel, když viděl, že se Ondra stále třese. Nevěděl, co by pro něj měl udělat. Říkal si, že to musí přece nějak zvládnout, jenže pak mu došlo, že kromě cesty je čeká ještě představení, které pro Ondru asi procházka růžovou zahradou nebude. Dál na Ondru koukal, možná by ještě mohl požádat Richarda, aby zatopil, ale ve voze opravdu zima nebyla a těžko předpokládat, že by to Ondrovi pomohlo.

Mladší muž to vzdal. Bylo mu sice díky paralenu o něco lépe, ale zimnice jej sužovala stále víc a víc. Igorovo gesto jej potěšilo, bylo to od něj milé, na chvíli se třasu zbavil, ale ať se v mikině choulil, jak chtěl, husí kůži měl pořád, a klepal se jako nějaký ratlík. Protřel si oči a s frustrovaným výdechem se posadil rovně, načež jej udivilo, že Igor ho zase pozoruje. Skoro se i pousmál, když spatřil ten zamyšlený výraz, téměř viděl, jak mu kolečka v hlavě nabírají obrátky.
Snažil se polknout to dojetí, ale prostě nedokázal zcela potlačit, jak moc pro něj znamenalo, že o něj má Igor starost. Měl to vepsáno v očích, v tom napjatém držení těla… To mu vážně až tak moc chtěl pomoct?

Mlčky si vyměňovali pohledy, aniž by se něco dělo. Igor už ani nepřemýšlel nad tím, co by měl učinit, jen se nějak snažil vstřebat ty emoce, s jakými na něj jeho přítel hleděl, a nebýt vyplašený z toho horka, jaké se mu rozlilo tělem. Udržoval oční kontakt až do chvíle, kdy jej Ondra přerušil, následně jen sledoval, jak se mladší muž zbavil bezpečnostního pásu, přesunul se na prostřední sedadlo a opět pás zapnul. Igor pochopil, kam tím míří, leč důvod zběsilého tlukotu vlastního srdce prozatím znát nechtěl.

Igorova nerozhodnost přiměla Ondru jednat. Bylo mu jasné, že fyzickému kontaktu se zpravidla vyhýbajícího Igora nenapadne zrovna tohle, ale doufal, že jeho vůle pomoct sahá až tak daleko, že je ochoten svůj osobní prostor pro jednou sdílet. Samozřejmě v to doufal, ale jistý si nebyl a srdce měl až v krku do momentu, kdy se na něj Igor nepodíval překvapeně ani odmítavě, ale jeho oči naopak doslova zahřály, načež se jeho paže protáhla mezi Ondrovými zády a sedačkou.

Přišlo mu to přirozené, když se k němu Ondra přisunul, a on jej objal. Jeho příteli bylo špatně, a on se mu snažil pomoct. Nic více, nic méně, kdykoliv by si to dokázal obhájit. Před ostatními. Sám před sebou už si nebyl tak jistý, a ještě méně si důvěřoval, když se k němu Ondra přitisknul bokem, ruce mu obmotal kolem pasu a hlavu mu položil na rameno. Cítil jeho vůni, jeho teplo a jeho postupně slábnoucí třas.

Raději zavřel oči. Neměl ponětí, jak moc se jeho duševní rozpoložení může odrazit v jeho očích, a co kdyby se Michal na ně otočil. Tváří se mu mihnul rozladěný výraz, jelikož si uvědomil, že teď si ani nebyl jistý, jestli by tuhle situaci uměl obhájit před ostatními. Přiměl se soustředit jen na to, že se k němu Ondra tiskne, že mu sdílení tepla a osobního prostoru snad pomáhá, a… po zbytek cesty prostě vypnul.

Ondra se nadále mlčky potýkal s dojetím, s tím, jak mu Igor bez řečí dává všechno, aby mu pomohl… jak jej drží kolem pasu, jak snáší i jeho objetí… pravidelný pohyb hrudníku jej ukolébal, uklidnil, už se netřásl a měl pocit, že snad i s úsměvem na rtech usnul.

XXXXX
Během představení jej naštěstí potlesk diváků a celkově radost z hraní držela stranou myšlenek na to, jak je mu po fyzické stránce mizerně. Příliš si rostoucí horečku neuvědomoval, podobně se mu dařilo odsouvat do pozadí i slabost těla, což si však po odchodu do šatny vybralo svou daň.

Igor čas od času mladšího muže hlídal pohledem, bylo mu více méně jasné, že při vymýšlení všech těch kravin na nemoc zapomene, ale kdyby se mu udělalo velmi zle, chtěl být nablízku. Při opouštění jeviště se sotva stačil napít vody, pak už viděl jen Ondrův bledý obličej, stěží se držel na nohou, opíraje se o futra. Zcela instinktivně se k němu okamžitě přesunul, vnutil mu jeho vlastní flašku s vodou a kvitoval s povděkem informaci, že můžou jet rovnou do hotelu.

Když pak seděli opět v autě, nahlodala jej myšlenka, že možná jeho péče není až tak vítaná… Vždyť Ondra byl dospělý chlap, uměl se o sebe postarat sám, a opravdu měl v úmyslu se trochu stáhnout, aby to nevypadalo, že je Ondrova chůva. Příliš dlouho mu to ale nevydrželo.

Ondra sice prve chtěl kufr z auta vytáhnout sám, ale nerad zdržoval, proto nechal Igora, aby mu pomohl. Připadal si tak strašně slabý, všechno ho bolelo, paraleny už účinkovat zřejmě úplně přestaly. Motala se mu hlava, ale statečně táhl snad stokilový kufr za sebou, po svém boku tušil Igora, věděl, že ho jistí, že tam je, když ho bude potřebovat. Dodalo mu to trochu jistoty a snad i síly, s vypětím se dostal až do vstupní haly, kde než se stihnul rozhlídnout, Igor přinesl klíče.

"Běž k výtahu," řekl mu Igor, který měl pocit, že Ondra se musí každou chvíli složit. Oči měl přivřené, tváře růžové zvýšenou teplotou a tak tak se dokázal stát rovně. Nečekal na jeho souhlas, prostě chytnul oba jejich kufry a ještě pohybem hlavy pobídnu svého přítele, aby se hnul, že to myslí vážně.

Mladší se v první vteřině snažil najít argument, jímž by Igora přesvědčil, že to zvládne sám, poté si však opět uvědomil, jak těžké je pro něj vůbec udělat krok. Navzdory pocitu viny mlčky přikývnul a vydal se požadovaným směrem, ve výtahu se opřel o stěnu a modlil se, aby byli na pokoji co nejrychleji. Značně se mu přitížilo, bylo mu pořád hůř a hůř a netroufal si odhadnout, jak dlouho se ještě vydrží ovládat.

Igor jej ve výtahu nespustil z očí, bledost v Ondrově tváři dostala téměř zelenavý nádech. Bylo mu ho líto.

V patře energicky zamířil k jejich pokoji, odemknul a jen co se s oběma kufry vmanévroval dovnitř, Ondra kolem něj proletěl a zabouchl se v koupelně. Ozývající se dávivé zvuky byly více než výmluvné.

V rozpacích zavřel dveře, postavil kufry tak, aby nepřekážely, a přemýšlel, co dál. Na pokoji nebylo vůbec nic, co by mohlo Ondrovi pomoct. Nad zakručením v břiše v duchu protočil oči. Byl hladový, jenže starost o Ondru měl značnou. Byla to sice nejspíše jen nějaká chřipka nebo viróza, ale stačilo mu vidět Ondrův výraz, aby věděl, že tohle do rána nepřejde.

Nakonec se vydal dolů do restaurace a požádal o černý čaj, který následně odnesl na pokoj. Z koupelny uslyšel sprchu, a tak nechal hrnek stát na nočním stolku a odešel se s ostatními najíst. Pochyboval, že Ondra ve svém stavu má na jídlo pomyšlení.

Když Ondra vylezl z koupelny, cítil se o něco lépe. Horečku sice měl, ale teplá voda alespoň trochu zmírnila bolest svalů. Převlékl se a vlezl si do postele, načež si všimnul čaje na stole. Na rtech se mu objevil slabý úsměv, hrudníkem se rozlilo příjemné teplo, podpořené tím opravdovým, když se napil. Přišel mu vhod.

Pár minut jen seděl opřený o stěnu, peřinu obmotanou kolem sebe, hlavou se mu honily myšlenky na Igora. Dneska toho od něj potřeboval tolik a on… on udělal ještě něco navíc. Srdce mu bušilo štěstím, že má takového přítele, a pocit viny z toho, že jej využil. Ale nechal to plavat. Kdyby mu Igor nechtěl pomoct, tak by to nedělal.

Únava jej zmáhala, a jen co ulehl, okamžitě usnul.

Igor se vrátil o hodinu později. Když zjistil, že Ondra spí, docela jej to uklidnilo. Odešel se vysprchovat a poté zamířil ke své posteli, přičemž pohled mu utkvěl na vypitém hrnku. Tváří se mu mihnul úsměv, oči mu zjihly, ačkoliv netušil přesně proč.

Přemýšlet nad tím ale nechtěl, uložil se proto ke spánku, který doufal, že bude klidnější než proběhnuvší den.

XXXXX
Probudil se do nového dne se zjištěním, že dle předpokladů od Ondry nic nechytil. Vstal a pohledem zkontroloval dotyčného, jenž stále ještě spal, jako obvykle s končetinami rozházenými po posteli jako pavouk. Igor už se nad tím ani nepozastavil, vydal se do koupelny, načež se šel nasnídat. Prázdný hrnek vzal s sebou, aby mohl požádat o další čaj.

Zeptal se ještě na nejbližší obchod, napadlo ho, že dnes už by Ondra do sebe měl něco dostat. Třebaže myšlenka na to, že se pomalu ale jistě převtěluje do role chůvy, se znovu dostala do popředí, za několik desítek minut se vrátil na pokoj s taškou jídla a hrnkem čaje. Ten odložil opět na stolek, tašku stranou. Pak zůstal nerozhodně stát nad stále spícím Ondrou, jenž se mezitím stihl převrátit na záda.

Nemuseli spěchat, měli jen jedno představení, ale přeci jen všichni budou klidnější, když se přesunou co nejrychleji. Zvažoval možnosti, zatímco očima mapoval Ondrův obličej, růžové tváře, zpocené vlasy, pootevřené rty…

Zavřel oči a zhluboka se nadechl a vydechl. Musel, potřeboval se uklidnit, zkonsolidovat, protože to, co se od včerejška stalo… nevěděl proč, proč zrovna teď, ale Ondra… když se tak na něj díval, v nitru cítil pohyb, pohyb emocí, jako by se formovaly a stavěly k jeho příteli jiným způsobem než doposud. Něco se měnilo, protože jinak si neuměl vysvětlit, proč mu srdce tak zběsile tluče, když pokládá dlaň na Ondrovo čelo? Vždyť mu jen chce změřit teplotu…

Víčka se zachvěla a Ondra se probudil, chvíli dezorientovaně bloudil pohledem kolem, poznání se mu mihlo tváří společně s úsměvem, když nad sebou spatřil svého přítele. Cítil na sobě, že má horečku, ale už si nepřišel tak slabý, samovolně zvedl ruku, aby zjistil, co že ho to tíží na čele… nemyslelo mu to, vůbec mu to po ránu nemyslelo, došlo mu, když přikryl svou dlaní tu Igorovu. Jestli mu bylo před chvíli horko, teď mu bylo ještě větší, ale bylo jaksi příjemnější, šířilo se z hrudníku, z toho doteku, z toho letmého pohnutí koutku úst staršího muže, jež ovšem ten mladší stihl zaznamenat.

Igor si všiml změny v Ondrových očích oproti včerejšímu dni, kdy byly skoro skelné, momentálně doslova zářily. Neubránil se úsměvu, když viděl, že je Ondra nadšený z toho, že ho vidí… alespoň to tak vypadalo.

"Máš hlad?" zeptal se a stáhnul ruku z Ondrova čela. Teplotu měl, ale čtyřicítka to rozhodně nebyla.

Igorův zastřený hlas Ondru překvapil, určitě už od rána s někým mluvil… myšlenkový pochod mu ale zastavil žaludek, jenž za něj Igorovi výmluvně odpověděl. Igor se vzdálil, sedl si na postel a vytáhl z tašky banány, rohlíky a piškoty, načež tázavě vzhlédl k Ondrovi. Ten se posadil a po pár vteřinách divení se začal chechtat.

"Ty jsi vážně neuvěřitelný," zazněl však v Ondrově hlase spíše údiv a obdiv než cokoliv podobného výsměchu. "Myslel jsi na všechno…" dodal tišeji.

Bylo to od něj strašně pozorné, ale tomu výbuchu se prostě neubránil, když koukal na Igora, jak je ověnčený tak podivnou skladbou potravin. O to více byl dojatý, že Igor přinesl všechno, co by nemocnému mohlo přijít k chuti. Všiml si i dalšího hrnku čaje.

"Děkuju," vyhrknul, aniž by nad tím přemýšlel. Moc dobře věděl, že se v jeho pohledu odráží emoce, že Igor mu nejspíše vidí až do duše… Ale nechtěl nic zastírat, byl vděčný a Igor si to zasloužil vědět.

"Není zač," přikývnul starší muž. "Co teda chceš?"

XXXXX
Cesta do dalšího města měla zabrat sotva hodinku, přesto Ondra sedal do auta s menšími obavami. V posteli, na pokoji… tam mu bylo docela dobře, ale jakmile vystrčil nos do té zimy, vzpomínky na včerejšek se dostaly do popředí. Interiér vozu se sice rychle vytopil, leč navzdory přítomnosti mikiny se brzy začal znovu klepat. Na sto procent chtěl večer hrát a potřeboval být v co nejlepší formě. Hodina drkotání zuby mu teda jako lákavý program nepřišla.

Igor už se ani nesnažil uvažovat nad tím, co je a co není vhodné dělat pro nemocného dospělého člověka. Kdyby Ondra neměl zájem, určitě by se k němu při snídani choval jinak. Takhle v něm i přes horší zdravotní stav opět viděl svého přítele a byl ochoten udělat cokoliv, aby se z něj zase nestala stěží chodící mrtvola.

Proto na své poměry velmi bystře zareagoval, když se Ondra začal třepat. Ono nebylo tak těžké si toho nevšimnout, Ondra seděl jen metr od něj a Igor ho stejně pro jistotu po očku sledoval. Váhal ovšem, jak mu dát najevo, že… že není proti, aby se k němu zase přitulil. V hlavě mu to znělo příšerně, více jej ale děsilo, že jej Ondrova blízká přítomnost… ano, lákala ho. Chtěl mu pomoci, chtěl, aby se k němu tisknul a přestal se klepat…

Polknul, shromáždil veškerou odvahu a natáhl ruku, v dlani jemně sevřel Ondrovo rameno. Mladší muž k němu otočil obličej, šedé oči zvědavé. Igora na vteřinu napadlo, jestli ho nevzbudil, jestli je tohle od něj žádané… nakonec ale pohybem hlavy Ondrovi naznačil, aby se přesunul k němu, paži nechal demonstrativně nataženou. Ten drobný, avšak opět vděčností přetékající úsměv jím vnitřně zacloumal, srdce poskočilo a i jeho rty se mírně zavlnily. Podléhal svým emocím vůči Ondrovi… a možná by se jim bránil, kdyby to všechno nepůsobilo tak přirozeně, tak hezky.

Ondra skoro nemohl věřit svým očím, to mu ale nezabránilo v odepnutí pásu a přesunutí k Igorovi. Opřel se o něj, zabořil tvář do jeho ramene a uvědomil si svůj rozechvělý výdech, když jej starší muž objal, přitisknul k sobě… ruka na jeho zádech působila příjemně, jakoby konejšivě. Měl na jazyku poděkování, místo toho stejně jako posledně obtočil paže kolem Igorova pasu, dokud… dokud srdce nevolalo po důvěrnějším gestu.

Přejel dlaní výše a nechal ji položenou na Igorově hrudníku, vnímal každý jeho nádech. Nitro se mu svíralo city. Sílily každým dotekem, každým úsměvem… vším, co se mezi nimi dělo. A nejhorší na tom bylo, že ho to vůbec neděsilo, a už vůbec ne v momentě, kdy mu Igor začal funět do vlasů. Na jednu stranu ta nemoc uměla být i svým způsobem příjemná.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 6. září 2017 v 21:44 | Reagovat

Krásně to začíná moc se těším na druhy díl. :-D  :-)

2 káťa káťa | 7. září 2017 v 17:27 | Reagovat

ježiš to bylo hezký :D úplně mě to pohladilo po duši :)
tak jsem se rozhodla, že tvůj blog je fakt můj nejoblíbenější :P

3 SORA 77 SORA 77 | 8. září 2017 v 0:30 | Reagovat

Moc milé a sladké... I přes tu chorobu. :-)

4 majuar majuar | Web | 9. září 2017 v 12:16 | Reagovat

[2]: To moc ráda slyším, že se ti tady tak líbí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama