Září 2017

Když ani bůh neví

28. září 2017 v 12:41 | Archea Majuar
Když ani bůh neví

Fandom: Avengers

Pairing: Thor Odinson/Steve Rogers

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tahle povídka není extra dobrá, psala jsem ji dávno spíše jen na odreagování, ale řekla jsem si, že ji stejně uvěřejním, co kdyby se někomu líbila, že... :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti a Karin :)


Zdálo se mu to k nevydržení. Vždyť jsi Bůh! říkal si. Nic naplat, ač Bůh, nebyl nedotknutelný a určitě ne citům odolný. Ovšem vždy se považoval za nakloněného ženám, tedy jen ženám, jenže když ho tehdy uviděl… tehdy na Midgardu. Srdce mu začalo zběsile tlouci a celý organismus se rozhodl jako by zpívat, jinak to popsat neuměl.

Uběhlo hodně vody, staly se mnohé věci, leč jeho reakce na přítomnost Stevea Rogerse zůstávala stejná. Jeho hrdé vystupování a vznešenost se otřásaly v základech ve chvílích, kdy se ten nadpozemsky silný pozemšťan byť jen pousmál, či vyslal k Thorovi pohled modrých očí. Bůh ve svém nitru pociťoval chvění ne nepodobné zemětřesení, trhající základy jeho sebekontroly.

Věděl, že nemusí s Avengery trávit čas, klidně mohl odletět na Asgard a věnovat se něčemu produktivnějšímu, ovšem Thor se rozhodl zcela jinak. Steve jej uchvátil tak, jak si ani nemyslel, že je to možné. Nerozuměl tomu a vlastně se ani nesnažil, jeho silné stránky spočívaly v jiných odvětvích, o jednom si však byl jist stoprocentně. Ten bez pochyb výjimečný člověk v něm vyvolal city, s nimiž si sice nevěděl rady, ale jejich moc jej přesvědčila o tom, aby je prozkoumal dál, aby se jich nevzdával.

Aby se Stevea pokusil získat.

Jenže hned tady narazil. Nikdy se neuměl ukázkově dvořit ženě a teď se snažil o muže, k tomu ještě o vojáka, o jehož preferencích si vůbec nebyl jist. Snad proto jeho kroky vedly nejprve za odborníkem na ženy, muže a bůhví co ještě (Thor tedy nevěděl, ono rčení se zjevně vztahovalo k jinému Bohu).

"Pokud mě mé pracně vyšťourané informace nekladou, Steve je vztahy naprosto nepolíbený kus nepopsaného papíru," oznámil mu klidně Tony Stark, když mu Thor váhavě položil otázky týkající se Stevovy minulosti. "Docela to hraje ve tvůj prospěch."

"A jak?" pochyboval Thor.

"Podívej se na Stevea, ošklivý není a hloupý taky úplně ne, tak proč si pořád nikoho nenašel?" rozvíjel myšlenku Tony. "Takoví lidé většinou sami neví, co chtějí, respektive koho chtějí. Čekají, že si je někdo sám najde a postrčí je jedním nebo druhým směrem."

Bůh slezl ze stolu, na němž seděl, a urovnal si plášť.

"Takže určitou šanci mám, povídáš?"

Stark pokýval hlavou a přeměřil si Thora pohledem.

"Je to citové nebo fyzické?" pronesl Tony otázku svým obvyklým, konverzačním tónem, hnědé oči návštěvníka však intenzivně propalovaly.

Thor na něj zůstal zírat s prázdným výrazem. Nechával slova, aby řádně vyjevila svůj smysl, než se odhodlal k odpovědi, jíž byl mírně zaražen. V tomto směru nad tím doposud nepřemýšlel.

"Citové, Starku, ale…" hledal způsob, jak se vyjádřit a neznít obscénně.

"Dal by sis říct, kdyby Steve chtěl i fyzičnost," nešel Tonymu přes pysky závěr věty, ale udržel vážnou tvář při pohledu na Boha, jenž se nepohodlně ošil, ale jemným kývnutím projevil souhlas. Stark jej ještě chvíli pozoroval, než mu dal poslední radu: "Odhaduju, že Steve je romantik, s čímž očividně taky budeš potřebovat pomoc, ale obávám se, že já ten pravý nebudu."

Thor nevěděl, jestli Tonyho kamenný výraz je jen dalším prostředkem, jímž vyjadřuje ironii, nebo je vážný… Neřešil to, už takhle měl se sebou starostí nad hlavu a polemizovat nad Tonyho rozpoložením ho zrovna nelákalo.

"Buď zkus sám na něco přijít nebo navštiv Clinta," věnoval mu nakonec Stark povzbudivé mrknutí. "Bruce bych nedoporučoval, ten je v oblasti vztahů podobné poleno jako ty, a rozhovor mezi tebou a Natashou si nedokážu představit, aniž bych nepociťoval nutkání vrhnout."

Ačkoliv Thor neměl páru, z jakého důvodu by měla být jeho komunikace s Black Widow natolik zdrcující, ale dal na Tonyho úsudek, a se zamručeným poděkováním odešel z jeho dílny. Zapřemýšlel, že by opravdu mohl něco zkusit vymyslet sám, jenže ve spojitosti s romantikou si vybavil jen květiny a milostné serenády.

Vážně, Thore? Vojákovi budeš pět milostné písně? Kdeže ten zatracený Clint vůbec bydlí?

Měl štěstí, že se Hawkeye zrovna také nacházel na Stark Tower, jak mu právě sdělil Jarvis. Thor jej našel v hlavním salónu, kde hrál na klavír tklivou melodii o nějakém lukostřelci, který je vždy pátým kolem u vozu blablabla. Bůh se dovnitř vehnal jako velká voda, Clint se zatvářil vyplašeně a okamžitě klapky zakryl víkem.

Thor na něj okamžitě vyklopil všechno, co měl na srdci, posadil se na gauč, lokty opřené o kolena, a čekal, co z Clinta vypadne.

"Ale je ti jasné, že to nemusí vyjít?" naklonil Clint hlavu.

Thora ta slova z nějakého důvodu zasáhla, přestože tuto možnost samozřejmě bral v potaz. Čím více se o tom s někým bavil, tím více si uvědomoval, jak mu na Stevovi záleží, jak moc rád se dívá na jeho úsměv, utápí v modrých očích… Chtěl ho objímat a dát mu cokoliv si jen bude přát. A proto by mu dal i pokoj, kdyby jej odmítnul.

Na Boha byl tak strašně nejistý, honilo se mu hlavou, ale nemohl si pomoci, ta představa bolela. Moc. Jenom kývnul, promluvit v tu chvíli schopen nebyl.

Clint se podrbal na hlavě, vtipně hýbal obočím, když přemýšlel, až Thorovy koutky úst sebou zacukaly.

"Tony se většinou v lidech neplete a i já vidím Stevea jako romantika, ale upřímně, Thore… Byl bys schopen mu to prostě jen nějak… citlivě říct?"

"Jakože je romantik?"

Clint se zašklebil.

"Ne, jakože co k němu cítíš."

"Prostě za ním jít a…"

"Asi to není zrovna originální řešení, ale vezmi si, že si nejsi jistý ani tím, že má zájem o muže. Kdybys na něj zkusil něco romantického a on tě odmítnul, oba byste se cítili ještě hůře, než když si to v klidu vyříkáte."

I když pochyboval o tom, že bude schopen cokoliv v klidu vyříkat, připustil Thor, že to znělo rozumně. Mohl by se snažit být okouzlující sebevíc, ale v případě, že by štěkal na špatný strom… Kde že tohle pozemské přísloví vůbec vzal?!

"Dobře," rozhodl se. "Dobře, tak já za ním večer zajdu."

"Hodně štěstí," usmál se na něj Clint a přátelským pohledem vyprovodil Thora ze salónu. "Akorát bys mohl zvolit jiné oblečení!"

"Cože?" otočil se Bůh zpět, načež zrakem sklouznul ke svému oděvu. "Proč?"

Clint se uculil a Thor si povzdechl. Lidé přeci považovali za nutné měnit styl oblékání skoro den co den, na což si Thor zrovna nepotrpěl, jeho sbírka třiceti rudých plášťů byla přeci pověstná.

"Rifle a svetr?" pozvedl ruce v bezradném gestu.

"To by šlo," přešlo Clintovo culení ve vyzubený úsměv, nad kterým Thor jen protočil oči a zanechal jeho šklebící se existenci svému osudu. Zamířil do pokoje, který mu Stark na Toweru přidělil pro případ nouze, a kde měl nějaké pozemské oblečení. Kšiltovky, trička, svetry, mikiny, boty a rifle. Absolutně netušil, k čemu lidé potřebují mít tak barevné hadry, ale místo reptání nad tímto výstřelkem si vybral jedno šedé tričko a černý svetr, což doplnil poměrně pohodlnými kalhotami a černými botami.

Připadal si legračně, když se sám na sebe díval do zrcadla, ale kvůli Stevovi… Usmál se. Byl sice nervózní, ale také doufal, že během dnešního večera by se mohl dozvědět, jestli vůbec nějakou šanci má. Jak jen si přál, aby měl…

Bylo sice teprve půl sedmé, ale Thor už nevydržel čekat. Jako slušný člověk dorazil ke Stevově bytu a zaklepal. Byl připraven i na možnost, že Rogers nebude doma, to by prostě počkal, po chvíli se ale za dveřmi ozvaly kroky a Thor stanul tváří v tvář člověku, jemuž by právě teď a tady obětoval snad cokoliv. Aspoň tak se cítil při pohledu do překvapených, modrých očí.

"Thore? Co pro tebe můžu udělat?"

"Mohl bych dál, Steve?" nahodil Thor úsměv, o němž doufal, že je vlídný, a když Steve ustoupil, vešel. Nerozhodně se zastavil v úzké chodbě, což se ukázalo jako nepříliš moudré…

Slyšel, jak Steve zavřel, a pak ani sám nevěděl, co se seběhlo, ale najednou byl Steve strašně blízko. Thor zamrkal, aby začal vnímat dění, ale jediné, co spatřil, byly dvě modré oči, hledící do těch jeho. Pátravě a zvědavě. Sám vnímal i jeho perfektní rty, skoro andělskou tvář, hrudník, jenž se jej takřka dotýkal a to horko, to strašné horko, jež sežehlo celé jeho tělo a na moment zbavilo schopnosti dýchat.

Polknul a uvědomil si nutnost úniku. Potřeboval zvětšit vzdálenost, protože… doteď se choval jenom jako po uši zamilovaný idiot, ale ta Stevova přítomnost, jeho nádherné, hluboké oči, dokonalá postava… Nebylo v jeho silách vzdorovat reakcím vlastního těla, proto musel zasáhnout rozum, jinak může všechno podělat ještě před tím, než cokoliv řekne.

"Tak si pojď sednout," vyřešil Steve dilema za Thora a pohnul se. Thora nenapadal důvod, proč stál druhý muž tak blízko něj, ale momentálně měl dost problémů se sebou, aby se uklidnil. Prohrábnul si vlasy a následoval Stevea dál do bytu, kde byl usazen na barovou židli u pultu, jenž se nacházel z kuchyni.

Thor si položil předloktí na stůl a jako by nic se zaměřil na Stevea, který tak trochu bezradně koukal do lednice.

"Co ti mám nabídnout k pití? Piješ třeba džus?" věnoval mu nerozhodný úsměv, z něhož se Thor málem poroučel z židle na zem.

Jsi sakra chlap, Thore, jsi Bůh! říkal si, ale marně. Srdce mu z toho úsměvu dělalo lopingy a teplo se šířilo jeho nitrem, mírnící nervozitu z celé situace.

"Jasně, cokoliv, co máš," oplatil mu úsměv Thor, načež před ním po chvíli stála sklenice plná oranžové tekutiny. Chutnala moc dobře. Steve se posadil vedle něj a pozorně jej sledoval, vyčkával.

"Musím ti něco říct," díval se Thor pořád na skleničku, klišoidnost oné věty mu zůstala utajena, proto nezaváhal, sebral odvahu a zvedl zrak ke Stevově tváři, do té své nechal proniknout všechny emoce. Díval se na druhého muže s láskou, jakou pociťoval, jaká jím cloumala už tak dlouho…

Nic si neplánoval, ale podvědomě tušil, že přejde ihned k věci, neviděl v nějakém protahování smysl. Proto nebránil své paži, aby se zvedla, a následně prstům, aby se pomalu přiblížily ke Stevově líci. Rogers vykulil oči, ale neucukl, možná nemohl, protože šokem a zděšením ztuhnul. Thor jej jemně pohladil po tváři a věděl, že se usmívá strašně hloupě, ale tady už to bylo nepodstatné.

Stevovi to muselo dojít, přesto se Thor nevzdal slov, která najednou nacházel zcela snadno.

"Zamiloval jsem se," pověděl těm doširoka otevřeným očím. "Do tebe. Už když jsem tě poprvé viděl, byl jsi něčím jedinečný a pořád jsi." Nadále se dotýkal Stevovy tváře porostlé jednodenním strništěm, jeho výraz však zvážněl. "Ale stačí říct… Stačí říct, abych toho nechal a odešel, a já to udělám. Dám ti i čas, jestli ho budeš potřebovat… Dám ti cokoliv, Steve."

Nepřemýšlel nad tím, co říkal, nechal mluvit své srdce, přetékající emocemi vůči druhému muži. I kdyby jej teď poslal do pekel, nikdy toho vyznání litovat nebude. Aspoň to zkusil, nezahodil příležitost, naopak ji využil.

Steve zvedl ruku a Thora napadlo, že mu tu jeho asi sundá z tváře a pak ho vyhodí. Mohl by mu dát přes hubu, ale na to se Steve díval příliš… Jak? Thor nedovedl odhadnout, na co Steve myslí, svitlo mu až ve chvíli, kdy mu hřbet dlaň překryla druhá, a jak Thor předpokládal, uchopila ji do své a odtáhla od líce, ale nepustila ji.

Thor tehdy poprvé pochopil význam rčení, když v někom vzplane naděje. Jeho ruka se totiž octla v sevření Stevovy, obě se usadily na jeho koleni. Thor je pozoroval, snažil se vstřebat všechno, co to gesto vyjadřuje, ale s tím zběsile bušícím srdcem a zauzlovanými vnitřnostmi se strašně těžko přemýšlelo.

"Nevím, co ti na to mám říct, Thore… Tohle… Tohle jsem nečekal."

Znělo to strašně zmateně, ztraceně, přesto Steve Thorovu dlaň nepouštěl, snad ji stiskl ještě pevněji. Thor se zadíval na Stevův obličej, Rogers zíral někam mimo. Bůh se mimoděk usmál nad tím, jak krásný Steve byl i v takové chvíli.

"Ale hůl nade mnou nelámeš," reagoval měkce.

"Ne, to ne," ujistil jej Steve rychle a vrátil svůj pohled k němu, snad se i lehce usmál. "Jen… říkal jsi, že mi dáš čas?"

"Kolik jen budeš chtít, Steve," čas… jestli chceš jen čas…

"Děkuju… Já jen… vůbec tvými city neopovrhuju, to ne, jen jsi to na mě vybalil tak rychle a já…"

Thor se uchechtnul, pravda, možná mohl postupovat trošičku opatrněji, ale když Steve jeho momentální veselí sdílel a zasmáním uvolnil atmosféru, přestal to řešit.

"Možná bychom měli zkusit to, co tady běžně provozujete? Něco jako rande?" navrhnul po chvíli. Běžně by něco takového ani nebral na zřetel, ale v tomhle případě mu to přišlo jako vhodné řešení.

"Proč ne," souhlasil k Thorově bezbřehé radosti Steve. "Zastavíš se zítra pro mě? V sedm?"

Thor zářil. Doslova a do písmene. Tohle šlo o tolik lépe, než by si kdy dovolil čekat. Zítra. Rande. Se Stevem.

Přikývnul a oplácel Steveovi úsměv, který byl blbý jak lampa, ale Steve se culil úplně stejně. Seskočil z židle, načež Steve učinil totéž a k Thorově už tak rozezpívanému organismu přidal melodii ještě krásnější, když druhého muže objal. Thor si jej přitáhl k sobě jak nejněžněji uměl, a vychutnával si to nadpozemské štěstí, jež nemělo ale s jeho původem vůbec nic společného.

9, Byli jste někdy ve Stockholmu?

17. září 2017 v 19:16 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
9. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jdeme dál, trochu se porýpeme v charakterech, Sirius se opět bude chovat jako vůl... klasika :) Enjoy :)

Za komentáře a trpělivost děkuji Karin, kosesterce a Veronice :)

Sirius sotva popadal dech, když se poslední výboj bolesti vytratil. Hlava mu pořád třeštila, cítil i tu jemnou kůži pod vlasy, za které zatnutými pěstmi v agónii tahal. Zapotácel se, ale posbíral zbytky sil, došel do kuchyně a stejně jako Malfoy do sebe hodil jednu dávku lektvaru proti bolesti. Něco zlostně prohodil, po chvíli se mu udělalo lépe, vyčerpání však zasáhlo jeho tělo takovou sílou, že stačil pouze dojít ke křeslu, na něž se v mžiku skácel.

Pořád se jako by instinktivně držel za hlavu a mlčel. Periferně viděl, že jej mladý Malfoy sleduje, nicméně by asi očekával, že se bude potěšeně šklebit. Jenže Zmijozel se tvářil ještě vyděšeněji než zvíře zahnané do kouta. Jako by nemohl uvěřit tomu, co právě viděl.

Black sice otázku vyslovil nahlas, bylo mu ale jasné, co za tou agónií stálo. Neporušitelný slib jej vytrestal za to, jak se k Malfoyovi choval. S nechutí přiznával, že si to nejspíše zasloužil. Bude muset svůj přístup k té užovce přehodnotit, jinak mu po příštím cvičení hlava praskne. Ale stejně se Malfoy nevyhne uklízení domu, pomyslel si, spíše než škodolibě si však ve vlastní mysli zněl uboze.

Vážně by udělal cokoliv, aby Malfoye ponížil? Uklízení, dejme tomu, ale vždyť se kvůli němu mohl dneska zmrzačit…

"Měl bys spát," zabručel k mladíkovi, jelikož jej už rozčilovalo, jak vyděšeně se tváří. Respektive to v Blackovi vyvolávalo stále větší pocit viny.

Pomalu se zvedl z křesla a odebral se do své ložnice. V noci se určitě v Tichošlápka měnit nebude…

XXXXX

Když se vzbudil, bylo krátce po čtvrté hodině ranní. Cítil se podstatně lépe, a možná by mu bývalo bylo otrnulo, třeba by opět nechal své takřka pověstné ego, aby cele řídilo jeho chování, to by ale nesměl spatřit Malfoye. Uviděl jej, jak se v mezipatře opírá o zeď, drží se za břicho a tak tak stojí na nohou.

V Siriusovi se opět hnulo svědomí. Malfoy se do takového stavu dostal jen kvůli němu. Tedy téměř jen kvůli němu, na schodech předtím upadl zcela nezávisle na něm, nicméně jej stejně zasáhla bledost mladíkovy tváře, které si všiml, jakmile k němu Zmijozel poplašeně vzhlédl. Ocelovýma očima na moment probleskla nenávist, vzápětí však byla odsunuta do pozadí bolestí a strachem. Už zase.

"Kam si myslíš, že jdeš, ty idiote?" štěkl po něm Sirius, jeho hlas ale postrádal obvyklou kousavost. Seběhl schody k tomu s bídou stojícímu neštěstí a neváhal ani vteřinu. Neměl nejmenší zájem, aby se Malfoyi přitížilo, ještě by mu zase Neporušitelný slib dal o sobě vědět nějakou pěknou agónií, proto vzal mladíka pod pažemi a hodlal mu pomoci nahoru.

"Nechtěl jsem ti dole překážet," odsekl slabý hlasem Malfoy, když se ale Sirius pohnul směrem ke schodům, zřejmě uvěřil záměrům staršího muže, váhavě se o něj opřel a nechal se jím vést.

"Překážíš mi všude a je vcelku jedno, jestli dole nebo třeba na střeše," odvětil Sirius a táhl blonďáka do prvního patra.
Draco na moment děkoval za Blackovu přítomnost.

Vážně opustil gauč především kvůli tomu, aby tam staršímu muži nepřekážel, nepotřeboval jeho jedovaté poznámky a už vůbec ne v tomhle stavu, kdy mu sice lektvar proti bolesti pomáhal, ale žaludek měl kvůli vzteku, strachu, stresu a pravděpodobnému otřesu mozku tak podrážděný, že mu ani lektvar už nedokázal pomoci. Vydal se tady na cestu do pokoje, své schopnosti však přecenil. Po prvních pár schodech se mu udělalo mdlo, do mezipatra se dostal jen sílou vůle.

A pak se zjevil Black. Nejprve se lekl, aby na něj třeba nepoužil Levicorpus, Nebelvír ale prokázal dostatek zdravého rozumu, kupodivu, a jal se jej nahoru dostat postaru, což Draco chtě nechtě ocenil. Opřel se o Blacka, jenž se pod jeho váhou ani nezachvěl námahou, a mladý Malfoy… Na pár minut, možná hodin, protože tak mu cesta nahoru připadala, se cítil v bezpečí.

V tu chvíli bylo jedno, že kolem sebe má Blackovu ruku, bylo fuk, že dýchá vzduch příšerných kvalit, ale druhý muž jej svíral pevně, nepouštěl ho, pomohl mu, když na posledním schodu zaškobrtnul, a dotáhl jej až do pokoje, kde ho odložil na postel. To si ale Draco uvědomil nejspíše až po nějaké době, protože když zaostřil na Blacka, ten mu něco povídal, gestikuloval a…

Vděčnost byla ta tam. Mladý Malfoy si uvědomil, kdo že před ním stojí, a především nevyvratitelný fakt, že je momentálně závislý na člověku, který mu tohle všechno způsobil. Bez něj by se nedostal do schodů, ale stejně dobře by mu bez něj nebylo tak mizerně.

"Vypadni," slyšel se říct cizím hlasem odněkud z dálky, přestal se držet v sedě a padl tváří do polštáře. Tok řeči ustal, došlo Dracovi. Konečně.

"Tak já se ti tady snažím říct, že jsem to přehnal a že-"

Už zase mlel, už zase! Draco chtěl jen spát, nechtěl nic řešit a Blackovo žvanění mu šlo na nervy… Black už toho udělal dost!

"Vypadni, Blacku," otočil hlavu tak, aby mu Nebelvír rozuměl. Věděl, že starší muž pořád neodešel, proto otevřel oči, sebral veškerou svou sílu a plna hrdla zařval: "Vypadni!"

Sirius se zdál být zaskočen, že mladík je v takovém stavu vydat natolik hlasitý řev, následně se ale vzpamatoval.

"Tohle je můj dům, Malfoyi, a ty nemáš žádné právo mi říkat, co mám a nemám udělat!" oplatil mu stejně hlasitou mincí a myslel si, jak toho nevděčného zmetka nedostal do úzkých, rozhořčení mu plálo v hrudi.

Draco byl zoufalý, nesnesl pomyšlení na další minutu strávenou v Blackově společnosti, ve společnosti ožralého hajzla, který mu ublížil a na kterém je závislý… Slzy mu vytryskly z unavených očí, hlas mu přeskakoval, když na Blacka hystericky zařval.

"Já ti kašlu, na co mám právo, Blacku! Nemám nic, co bych ztratil, všechno mi vzali, všichni mě opustili a nechali u tebe, který jsi mě málem zabil! Nemám už nic, chápeš to, Blacku?! Tak mi dej aspoň pokoj…" zasípal poslední větu patnáctiletý chlapec, kterého náhle Black v tom proradném Zmijozelovi spatřil.

A kterého v něm Black vidět nechtěl. Ačkoliv mu nohy zdřevěněly děsivě intenzivním pocitem viny, dokázal se otočil na podpatku a z místnosti odejít. Tep mu splašeně bušil ve spáncích a bylo mu špatně. Proč se jen sakra nemohl ovládnout a poučit se z toho včerejšího incidentu? Proč vždycky hned podlehne egu a musí vytahovat, že on je tady ten lepší?

Z Dracova pokoje slyšel vzlyky.

XXXXX

Sirius po zbytek dne bloumal po domě, náladu neměl vůbec na nic. Nakonec si vzal knížku, se kterou usnul v křesle. Vzbudilo jej jakési podivné pískání.

Otevřel oči, aby vzápětí leknutím nadskočil, neboť mu přímo před obličejem lítala hnědá skvrna. Po chvíli zjistil, že jde o malou sovičku.

"Kde ses tady vzala?" zeptal se jí zmateně, stvoření vydalo vysoký zvuk a vyletělo z pokoje a do schodů. Sirius pochopil.
Hodiny mu prozradily, že je devět ráno, takže Malfoye mohl klidně vzbudit, pomyslel si. Nechtěl jej vyrušovat a rozrušovat, opravdu ne, vina jej pořád sžírala dosti znatelně, ale za každou cenu by měl mladíka zkontrolovat, ať se to Zmijozelovi líbí nebo ne. Tentokrát už jeho zdraví náhodě neponechá, přičemž sovička mu poskytla vhodnou záminku, jak se do Dracova pokoje dostat.

Vstal z křesla, protáhnul se a vydal se po schodech nahoru, sovička jej následovala, a když se Sirius přede dveřmi do Dracova pokoje zarazil, posadila se mu na rameno a jemně jej ďobla do ucha.

"To jsou způsoby," zabručel Sirius a zaklepal. "Vstávej, Malfoyi, máš tady dost neodbytnou návštěvu."

Dlouho bylo ticho. Nebelvír se chystal zaklepat znovu a důrazněji, v tom ale uslyšel kroky a brzy na to se díval do tváře rozespalého mladíka v pyžamu. Sovička pískla a vlétla dovnitř, načež se posadila na Dracův stůl. Blonďáka naštěstí pro Blacka to malé stvoření překvapilo a zaujalo jeho pozornost, takže Sirius v rychlosti tasil hůlku a kouzlem zjistil, že se mladíkův stav zlepšil. Rameno jej asi pořád bolelo, ale regenerovalo, a co týkalo hlavy, tak ta by mladíka už trápit neměla.
Malfoy si jej nadále nevšímal, přešel ke stolu a podal sovičce dopis. Stvoření jim zakroužilo nad hlavami a odletělo, Blackův pohled opět padl na Zmijozela, který v pyžamu vypadal… Vypadal zranitelně. Křehce.

"Jak ti je?" zeptal se Sirius ve slabé chvilce.

"Jako by tě to zajímalo," odfrkl si Malfoy a vrátil se k Blackovi.

To Sirius ponechal bez odpovědi, místo toho položil jiný dotaz:

"Komu píšeš?" vkradlo se do jeho tónu podezření.

"Do toho ti nic není, Blacku. Místo vyzvídání bys třeba mohl odejít," navrhnul mladý Malfoy, položil dlaň na dveře s tím, že by je milerád zavřel.

Sirius otevřel ústa, aby se, jak se patří, vyjádřil, že je to jeho věc, dokud Malfoy bydlí pod jeho střechou, a že by klidně mohl psát svým Smrtijedským kamarádíčkům, ale udržel se. Stál před ním rozcuchaným klukem v pyžamu. Zdání může klamat, ale Sirius prostě v tu chvíli nevěřil tomu, že by Draco něco takového dělal, navíc takhle okatě přímo před jeho očima.

"Přijď zítra dolů, mám pro tebe práci," oznámil mu místo toho. Na Malfoyovu reakci ale už nečekal a šel si po svých.

XXXXX

Draco se po probuzení ve své posteli vylekal. Došlo mu, že s otřesem mozku se měl nejspíše dostavit ke svatému Mungovi a že teď bude mít určitě trvalé následky, po chvíli se ale upokojil. Viděl totiž naprosto ostře, hlava ho nebolela, a když se posadil, ani se mu nezatočila. Po pár krocích si už byl jist, že je v pořádku. Kouzlem zjistil, že prospal celý den a vstal až těsně před devátou.

Tehdy uslyšel klepání na dveře a Blackův hlas. Neměl nejmenší chuť se s tím bastardem vybavovat, ale napadlo jej, že se třeba už vrátila jeho nová sova, a tak se přemohl. S nechutí došel ke dveřím a otevřel. Skutečně se vrátila sovička, které vzápětí dal druhý dopis, počkal, až odletí, a následně si z krátkého rozhovoru s Nebelvírem pamatoval jen to, že pro něj má pro příští den práci.

Upřímně už nevěděl, jestli se obávat nebo rezignovat, nicméně vzhledem k Blackově poměrně smířlivému výrazu se snažil vnitřně uklidit a prostě jen očekávat, že ho Black nechá uklízet nějaký pokoj nebo roztřídit… cokoliv. Že mu dá takovou práci, kterou sám dělat nechce a kterou chce vidět, jak se s ní lopotí někdo, kým pohrdá. Někdo, kdo takovou prací sám pohrdá. Nádhera.

Ne, Draco vážně nebyl z vidiny manuální práce nadšen, ale nenacházel se ve stavu, kdy by reagoval znatelněji, než jen pokrčením nosu, do kterého jej vzápětí udeřila vůně snídaně. Žaludek měl sice stažený a pochyboval, že kdy ještě vůbec bude pociťovat hlad, přesto se donutil alespoň kousek sladkého pečiva sníst. Koneckonců, bylo to první sladké jídlo, které u Blacka jedl.

Než však stačilo nádobí zmizet, načmáral na kus pergamenu vzkaz, aby jej Krátura navštívil. Prožil několik velmi intenzivních dní v negativním slova smyslu, pamatoval ale na to, že stále potřebuje pečlivě uschovat své cennosti, respektive upravit cihlu tak, aby se mohla vrátit na své místo. Skřítek se objevil vzápětí a s úslužnou poklonou vyšel Dracovi vstříc, přičemž jeho snahy o vyzvídání, k čemu to blonďák potřebuje, odbyl Draco netrpělivým poděkováním a žádostí o to, aby Krátura zase zmizel. Cihlu pak Zmijozel odlevitoval na místo.

Kdybych nevěděl, že se s ní manipulovalo, sám od sebe bych si toho asi nevšiml, pomyslel si Draco při pohledu na stěnu. Jeho věci se zdály být v bezpečí před případným Blackovým čmucháním. Když si tak vzpomněl na čmuchání a černého psa, v kterého se Nebelvír měnil, napadlo ho, co to na té chodbě druhý muž vlastně dělal. Asi nebyla náhoda, že mladého Malfoye ve sklepě vyděsila krysa. Nejspíše ji honil…

Draco se ušklíbl. Buď tedy Black honil krysu, protože ho to baví, anebo je tak neschopný, že ani nezná zaklínadla, určená ke zbavení domu těchto i jiných hlodavců. Ne, že by si Draco v minulosti představoval situaci, kdy by takové kouzlo potřeboval, na to měl lidi, nicméně se mu vždy myšlenka na dům, jenž s ním sdílí takto zákeřná zvířata, natolik hnusila, že se kouzla na jejich odstranění pro klid duše naučil.

Pokud po něm Black bude chtít úklid domu, mohl by začít tímhle. Přeci jen se tak Dracovi naskýtala příležitost, pobavit se na Blackův účet v případě, že ten Nebelvír opravdu neměl tušení, jak se krys zbavit.

Vnitřní hlas vzápětí jakýkoliv náznak zlepšené nálady pohřbil, neboť mladému Malfoyi připomněl, že by tak mohl Draco být alespoň k něčemu. Nedokázal udržet Protego, zbavit dům hlodavců by už třeba zvládnout mohl. Snad…

I will follow you into the dark 2/2

13. září 2017 v 17:19 | Archea Majuar
I will follow you into the dark 2/2

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Nemoc, +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část je tady, tak snad se Vám bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin, kosesterce a Veronice :)


Představení se odehrávalo v prakticky stejném duchu jako to předešlé. Jen co přišel na jeviště, cítil se Ondra o padesát procent lépe, euforie odbourala malátnost, fyzická aktivita zastínila horečku. Navíc… věděl, že kdyby se mu přitížilo, že je tady člověk, který to na něm okamžitě pozná.

Možná by mu mělo vadit, že ho pořád někdo sleduje, hlídá… jenže jemu naopak ten pocit bezpečí vyhovoval, dodával mu jistotu a pak… stačilo, aby se podíval Igorovým směrem a pousmál se, načež obdržel opětování gesta. V podobných chvílích si netroufal odhadnout, jestli mu srdce buší adrenalinem nebo čímkoliv, co vůči svému dlouholetému příteli cítí.

Igor celou hodinku a půl strávil v naprostém klidu, viděl, že Ondru vyloženě jen ten pohyb na jevišti přivádí na jiné myšlenky, že mu dodává sílu. Ostražitější začal být až poté, co opustili divadlo a zamířili k hotelu. Když během cesty probírali jistého pána s jistým smíchem, jenž si určitou část představení ukradl pro sebe, neměl ze sebe Igor nejlepší pocit, připadal si trochu jako sup, čekající až jeho kořist zeslábne, aby se na ni mohl vrhnout. Vrhnout… vrhnout v jiném slova smyslu…

"Igore…"

Poplašeně zvedl pohled, na vteřinu zadoufal, že nebylo poznat, nad čím uvažoval, vzápětí ale všechno pustil z hlavy. Ponořen v úvahách si neuvědomil, že už vešli dovnitř hotelu, že s Ondrou už sami stoupají po schodech do třetího podlaží a že jeho přítel se zády opírá o zeď v mezipatře. Tvář smrtelně bledou…

Sup se vrhnul ke své kořisti právě včas. Ondra se začal sesouvat dolu, když ho Igor chytil pod paží, následně objal a přitiskl k sobě. Myslí mu rezonovalo, jak slabě jeho jméno Ondra vyslovil, v duchu pak děkoval své prozíravosti, neboť trval na tom, že kufry odnesou do hotelu ještě před představením. Takhle se s nimi nemusel tahat, když už jedno hicující zavazadlo měl.

Vlastně sám nevěděl, co se stalo, najednou ho polila vlna horka, hlava se mu zatočila, přičemž prvním instinktem, nad kterým vůbec nepřemýšlel, prostě jen… oslovil Igora a doufal, že tam pro něj zase bude. A on byl. V momentě kolem sebe cítil silné paže, jak jej svírají a drží na zesláblých nohou, Igor jej nechal, aby o něj zcela opřel, aby na něm visel…

Starší muž se snažil vypořádat s pocity, které jej zavalily, musel se zaměřit na to, aby Ondru dostal po schodech nahoru a do postele, ale místo toho dokázal vnímat jen to, jak Ondra zabořil nehty do jeho boku, držel se ho jako klíště, důvěřivě se o něj opřel celou vahou, prsty druhé ruky pak svíral jeho mikinu na hrudníku. Ačkoliv jeho příteli bylo příšerně, samotnému ta situace… zasáhla jej, ukázala mu, jak moc mu Ondra věří, jak moc spoléhal na to, že tady byl, kdyby se mu přitížilo.

Sebral se, vytlačil do pozadí své přecitlivělé já a pomalu táhnul Ondru nahoru. Kupodivu po dvou, třech schodech začal jeho přítel spolupracovat, podvědomě zvedal nohy, načež poměrně bez obtíží dorazili až do pokoje.

"Postel nebo koupelna?" zeptal se pro jistotu.

"Jestli se ptáš, kam mě máš složit, tak do postele," odpověděl Ondra s prvky únavy ale i hravosti v hlase, vzápětí si uvědomil, že vzhledem k tomu, jakým směrem se jejich… vztah… ubírá, nebyla ta poznámka zcela vhodná. Když ale Igor pobaveně zafuněl a pomohl mu do postele, nechal to plavat.

Igora Ondrova odpověď rozechvěla, vyděsila, nalákala… sakra, bylo mu až nepřirozené horko, srdce mu tlouklo a přitom od Ondry určitě virózu nechytil. Zároveň mu ale došlo, že dokud si jsou z toho, co se mezi nimi děje, schopní dělat legraci, tak je to dobré. Byla to bezpečná půda, kterou oba dobře znali.

Ondra se na posteli posadil, vylovil z kufru prášky a dva spolknul. Doufal, že přes noc už ta proklatá horečka zmizí.
"Budeš chtít jít na večeři?" ozvala se otázka, jen co Ondra zavřel oči. Nedalo mu to, musel je opět otevřít a podívat se na Igora, který stál kousek od něj, výraz pro leckoho nečitelný.

Ale Ondra věděl, že si z něj dělá prdel.

"Gentleman se pozná," poznamenal, načež se Igor uculil, oči mu zajiskřily. "Asi ne, máš ještě ty piškoty?"

Během dne spořádal několik rohlíků, ale na větší jídlo si ještě rozhodně netroufl. Čaj a piškoty vypadaly jako lepší volba.
Igor přikývl, otevřel kufr a hodil po svém příteli balení piškotů, úsměv na tváři stále patrný. Ondrova reakce jej hřála, ta konverzace a vůbec celá atmosféra mezi nimi obsahovala zvláštně pozitivní náboj. Měl by mít výčitky, měl by se cítit pod psa, možná zmatený, znechucený, ale když se otočil a pohled mu znovu padl na Ondru, jak se kouká jeho směrem…

"Zajdu ti pro čaj," oznámil mu, přičemž slova díků z Ondrovy strany potřeba nebyla. Jeho oči mluvily na vše.

XXXXX
Po dalším plnohodnotném spánku se Ondra zase cítil lépe. Bolesti těla úplně ustoupily a horečka také, ke snídani si už dokonce dopřál poměrně normální jídlo. Tušil, že poté, co na jevišti vybije většinu své energie, tak se to zase trochu zhorší, ale momentálně byl spokojený i s tím, že bez obtíží snesl kufr k autu a cestu strávil také bez újmy. Opět však neodolal tomu, když se mohl o Igora opřít. A ten neodolal mu tuto možnost nenabídnout.

Zpět do Prahy pak už vezl Ondru sám, nechal jej ležet na zadních sedadlech a vyložil jej až před jeho bytem. Vytáhl mu kufr, a přestože Ondra poznamenal něco ve smyslu, že by to zvládl vlastními silami, pomohl mu s ním až nahoru. Ondra si všiml, že je Igor po tom řízení docela unavený, donesl mu tedy něco k pití a usadil do obývacího pokoje.

Chtěl mu dělat společnost, vážně chtěl, ale doznívající nemoc o sobě dala opět vědět, a tak se raději odebral do sprchy. Byl z auta celý rozlámaný a teplá voda opět pomohla, dal si načas, čehož… čehož nakonec litoval. Když totiž koupelnu opustil, Igora už v bytě nenašel. Osten zklamání jej píchnul v nitru, neměl ponětí, co si sliboval, že by se mělo stát, pochyboval, že by se Igor zdržel delší dobu, ale nemusel se zase tak rychle a bez rozloučení vypařit.

Rozmrzelost jej však vzápětí opustila. Igor neodešel bez rozloučení, došlo mu, dojetím mu zjihly oči a rty se zvlnily v malém úsměvu.

Na konferenčním stolku stál hrnek s horkým čajem.

XXXXX
Práce. Jen díky tomu, že měl tolik práce, dokázal na Ondru nemyslet dnem i nocí. Nechápal, jak jedna nemoc a tři dny mohly tolik změnit… ale stalo se a on se potácel na hranici. Kam dál? Zpět nebo kupředu? Do známých vod nebo se střemhlav vrhnout do neznáma? Sám nevěděl a neměl odvahu se komukoliv svěřit.

Až do dalšího týdne se podobným myšlenkám snažil vyhnout, když ale mířil autem na jediné představení toho týdne, jeho sebekontrola dostávala zabrat. Jen co pak dorazil na místo a uviděl Ondru… uviděl, jak šedé oči zazářily nadšením, jak mu jeho přítel věnuje upřímný úsměv… Neuměl mu úsměv neoplatit, prostě neuměl… Možná by bylo lepší, kdyby se delší dobu neviděli, možná by se pak všechno vrátilo zpět. A možná taky ne, pomyslel si, když došel až k ostatním a Ondra okamžitě zaujal místo po jeho boku.

Dotýkali se rameny, nic víc, jen rameny, přesto měl Igor pocit, že si tím gestem řekli více, než by slovy kdy dokázali. Hrudníkem se mu šířilo teplo.

Definitivně uzdravený Ondra přijel s Richardem, leč zpátky…

"Nemohl bys mě hodit domů?" zeptal se Igora, když si oblékal po představení bundu.

Igor mlčky přikývnul a Ondra mu věnoval další úsměv. Ačkoliv se od minulého týdne nezastavil, myšlenky mu neustále odbíhali k jeho příteli. A myslel na něj i ve chvíli, kdy jej vezl domů, kdy seděl vedle něj, kdy jej po očku pozoroval…
Musel něco udělat. Něco. Cokoliv, jinak měl pocit, že se zblázní. Z Igorových pohledů, doteků, reakcí... vnímal, že to, co se mezi nimi děje, je oboustranné, že si to nevyblouznil v horečce, jenže neměl tušení, jakým způsobem se k tomu starší muž staví.

"Nechceš jít na chvíli nahoru?" položil otázku, jakmile dorazili před Ondrův byt.

Igora napadlo, jestli by se měl v odpovědi vrátit k onomu pozvání na večeři, jež učinil předtím na hotelu, ale rozhodl se mlčet a jen přikývnul. Hnala jej zvědavost, nikoliv racionalita. V tichu, obklopeni vlastními myšlenkami, došli až k Ondrovi domů, kde se Igor tak nějak podvědomě posadil na gauč, probral se v momentě, kdy se jeho přítel octl naproti němu, usazen na konferenčním stolku.

Ondra vůbec nevěděl, co a jak říct, nakonec jen vyhrnul:

"Díky… za ten… minulý týden," pronesl, rty se pohnuly v mírném úsměvu.

Igor na něj zaostřil, přebral si, za co přesně mu Ondra děkuje, a úsměv mu oplatil. Měl obavy, jestli to vážně tehdy nepřehnal, ale… snad ne. Hlavou se mu ale honila otázka, jestli ho Ondra pozval nahoru, jen kvůli tomu. Nebo měl v plánu ještě něco jiného? No, rozhodně tak nevypadal, seděl naproti němu, koukal na něj, oči… polknul. Měl pocit, jako by Ondra jen tím pohledem najednou viděl až na dno jeho duše, jako by přesně věděl, co si myslí, co chce udělat… Po zádech se mu prohnala husí kůže, zachvěl se. Ta atmosféra, napětí, potřeboval něco udělat. Intenzivně si zírali do očí, nerozhodní a sakra vyděšení.

Nevydržel sedět, aniž by nad tím uvažoval, tak se prostě postavil, jenže Ondra se vymrštil takřka ve stejnou chvíli, náhle oba stáli čelem k sobě, jen pár centimetrů vzdáleni. Ondra pootevřel ústa, cosi v hrudníku se mu svíralo, potřeboval více kyslíku, bylo mu horko… Igorovy oči, ten pohled… nepamatoval si, že by se kdy na něj jeho přítel díval takovým způsobem, tak divoce. Jako by se rozhodoval, jestli utéct nebo zaútočit.

Ondra však první rozhodnutí udělal za něj. Ruce se mu třásly, nemohl uvěřit tomu, co činí, ale ve chvíli, kdy vzdálenost mezi nimi zanikla a on umístil dlaň na Igorovu tvář, na návrat zpět už bylo pozdě. Hnědé oči na něj vyděšeně hleděly, Igor měl ale stejný pocit z těch šedých, jež se k němu přiblížily, načež zmizely za víčky, když Ondra přitiskl své rty na ty jeho.


Až tehdy si uvědomil, že zapomněl dýchat, že je celý napjatý, a že… že ho Ondra políbil. Srdce mu tlouklo jak o závod, horká vlna se mu přelila přes tělo, a v momentě, kdy se Ondra, znejistěn Igorovou pasivitou, hodlal odtáhnout, pohnul ústy proti druhým, měkkým a jemným, všimnul si toho překvapeného vydechnutí… Nanovo se zachvěl, když jej Ondrova dlaň po tváři pohladila, sám tu svou zabořil do hnědých vlasů, aby si mohl přitáhnout druhého muže blíž.

Ondrovi se úlevou zatmělo před očima, Igor to chtěl, rezonovalo mu hlavou. Nechal se, aby si jej Igor natisknul na sebe, použil jazyk, kterému Igor ihned vyšel vstříc tím svým, po chvíli už se nacházeli v náručí toho druhého, pokojem pak zazněl první tlumený sten, o němž však ani jeden netušil, kdo ho vydal.

Jako by je právě ten zvuk vrátil do reality. Igor uchopil Ondru za ramena a s citem se od něj odtáhl, dech zrychlený, zorničky dilatované. Zíral na Ondru jako na zjevení, na jeho rudé rty a vášní zářící oči. Tělem mu projela vlna vzrušení tak silná, že mu skrze pootevřená ústa unikl tichý sten, jenž nedokázal zadržet.

"Chtěl jsem…" snažil se říct Ondra, hlas zhrublým, nakřáplým… Vždyť se jen líbali, napadlo Igora, jenž zatoužil poznat, co víc ještě dokáže s Ondrou udělat. "Chtěl jsem ti říct, že se ještě můžeme vrátit k tomu, co bylo dřív..."

Ondru sice bolelo pomyšlení, že by s tím Igor souhlasil, ale musel, musel mu dát na výběr. Jenže Igor už se rozhodl. Ještě v autě netušil, co se sebou má dělat, jak se k tomu postavit… Ale když se na něj Ondra díval s takovou vděčností v očích, jak náruživě se k němu tisknul, jak moc mu věří… všechno mu to splývalo, všechny myšlenky a vzpomínky, přesto jedno v nich vyčetl zcela jasně.

Když se od Ondry odtáhnul, měl v úmyslu se jen přesunout do jiné místnosti, ale snaha jeho přítele mu dát šanci se z toho ještě vyvlíknout…

"Nechci se nikam vracet," zněla Igorova odpověď, načež se Ondrovou tváří mihla radost, po ní ale následoval hladový útok. Nekompromisně nasměroval Igora do ložnice, zatímco se mu snažil vysát vzduch těla, vnímal, jak se Igor do polibku usmívá, a šklebil se i poté, co ho Ondra dotlačil až k posteli a shodil dolů.

Ta Ondrova iniciativa, s jakou vervou se na něj vrhnul... teď na něj shlížel svrchu, v očích hlad a žár… Igor měl hlavu vymetenou, vůbec si nepamatoval, že by kdy tvrdnul tak rychle, jak padl po zádech na postel, došlu mu, jak moc mu erekce napíná rifle, a jak nevhodně moc jsou oba pořád oblečení.

Okamžitě ze sebe shodil bundu a pokračoval dál, protože Ondra zřejmě seznal jeho nápad dobrým, a rovněž několik vrstev odhodil stranou. Z toho pohledu, kdy se mu Igor rozvaloval na posteli, se jeho vzrušení jen stupňovalo, už jen v riflích a triku vlezl k němu a prostě jej uvěznil pod sebou. Sklonil se nad ním, kolena po stranách Igorových boků… Igor si ho přitáhnul k polibku, prsty propletené s kaštanovými vlasy, druhou dlaní vniknul pod Ondrovo triko, pohladil jemnou kůži a žasnul nad tím, co s ním přítomnost jiného muže dělá.

Ondra jako by mu četl myšlenky, schválně se rozkrokem otřel o ten Igorův, vzrušení se mu šířilo tělem, potřeboval víc a Igor… Igor mu vzápětí vyšel vstříc, otírali se jeden o druhého, cítil Igorovy dlaně na kůži, jeho polibky byly dravé, hladové… přesto se nesnažil jejich role otočit, snad byl se svou pozicí dole spokojen, což v Ondrovi jen zažehlo další oheň. Holt se neubránil tomu, aby nevyzkoušel víc…

A tak se Igor najednou octl s rukama nad hlavou, zápěstí sevřené Ondrovou dlaní, zasténání se mu vydralo z hrudníku. Ten pocit, že ho měl Ondra ve své moci… bůhví proč z toho byl jen ještě nadrženější, vycházel druhým slabinám vstříc ve snaze získat lepší tření.

Když se pak Ondra odtáhnul a ruce mu pustil, pořád se mírně otíral o Igorovy slabiny, cítil tu tvrdost proti své… chtěl víc. Přetáhl Igorovi triko přes hlavu, slezl a klekl si vedle něj, moment se kochal tím, jak na něm Igor visí pohledem, jak rychle se mu pohybuje hrudník, jak se vůbec nesnaží protestovat… olízl si rty a políbil ty Igorovy, pohladil jej po tváři a s uspokojením seznal, že jeho přítel nechal ruce nad hlavou, ačkoliv už je nikdo nedržel.

Igor se položil do polibku, byl úplně mimo z Ondry, z jeho polibků, z jeho doteků… cítil jeho dlaň na tváři, ve vlasech, na hrudníku… směřovala níže, tam, kde ji potřeboval nejvíce. Frustrovaně zamrčel, když se Ondra musel zdržovat rozepínáním knoflíku a zipu, vzápětí se ale rozklepal po celém těle, jakmile dlaň po podbřišku sjela k erekci. Nemohl uvěřit tomu, že Ondra… že on…

Laskal ho po celé délce, rychle a hrubě, odtáhl se, aby mu viděl do tváře, aby viděl ty nádherné, hnědé oči plné touhy… Igor se kousal do rtu, hlavou se mu honilo, jak trapně blízko je, vždyť se mohlo zdát, že teprve začali a…

"Ondro…" uniklo mu mezi rty omluvně, nedokázal se držet zpět, když se ho jeho přítel dotýkal takovým způsobem, když se na něj díval, jako by byl pyšný… šťastný… jenže on možná vážně byl, došlo mu poté, co jej Ondra znovu pohladil po tváři… Prohnul se v zádech a nechal se pohltit slastí, o jaké nikdy netušil, že by mu ji mohl a chtěl způsobit právě Ondra.
V uších mu hučelo, ruce jej bolely od toho, jak je zatínal do prostěradla, ale jinak… jinak mu bylo neuvěřitelně dobře, lehce. Vydýchával se, otevřel oči a nad sebou spatřil jeho...

Nesmírně silné emoce mu rvaly hrudník na kusy.

Konečně k něčemu své paže použil, nadzvedl se a přitiskl od polibků nateklé rty k těm druhým, skrze něž vyklouzlo zasténání, tiché, ale toužebné, které povzbudilo k Igora k činu. Tentokrát to byl on, kdo povalil druhého muže na záda, byl to on, kdo se mu pokoušel vysát vzduch z plic, on, kdo se dlaní propracoval skrze kalhoty a spodní prádlo až k tvrdé erekci svého přítele.

Ondra neměl ponětí, jak se to seběhlo, najednou ho Igor líbal, přišpendlil k matraci a honil jej… Kdyby to Igorovy rty neutlumily, musel by svým sténáním vzbudit celý barák, tak moc intenzivní orgasmus ho zastihl díky Igorově péči. Prsty mu zarýval do zad, přirážel mu do ruky a snažil se vnitřně nerozpadnout, když jej Igor několikrát něžně políbil na tvář…

Zpocený a znavený se pak dostal zpátky k sobě, Igor ležel na zádech vedle něj. Ruka mu sebou cukla, snad v důsledku vypětí, načež zjistil, že ta Igorova se nachází hned vedle. Neváhal. Nyní už ne. Stiskl ji ve své, Igor k němu natočil hlavu.
Usmíval se.

Jednoduše se usmívat musel. Ondra se pod ním kroutil, na zádech mu udělal modřiny, sténal hodně a nahlas a hlavně jeho jméno… Dostal ho. Ondra jej zcela dostal svými reakcemi a ještě více tím, jak ho právě chytil za ruku. To gesto mu rozvířilo teplo přesně v místě, kde mu tlouklo srdce, v místě, kde si Ondra právě ustlal.

I mladší muž se pousmál, když pod uchem slyšel, že Igorův tep stále není v normálu. Objal jej kolem pasu a úsměv se mu ještě rozšířil, jakmile jej Igor objal zpět. Věděl, že by bylo fajn, ze sebe shodit zbytek oblečení, možná se osprchovat a zalézt pod deku. Jenže jej to nedokázalo příliš nezajímat, a už vůbec ne ve chvíli, kdy mu Igor začal funět do vlasů.

8, Byli jste někdy ve Stockholmu?

10. září 2017 v 19:54 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
8. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: Hurt/comfort? Trošku? :D

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Že by kapitola, kde se něco víc děje? No, jo. Nekecám :D Enjoy! :)

Za komentáře a trpělivost děkuji Karin, kati a Soře 77 :)

Draco trucovitě hleděl před sebe. Věděl, že Brumbál má pravdu. Pokud někomu z těch lidí na seznamu napíše, mohl by jim tím pomoct. Nemusí přeci psát všem, jen některým… Jen těm z významných rodin, jen…

Povzdechl si a odložil dopis, vzápětí si ale všiml ještě drobné poznámky úplně na rohu dopisu. Jako by ji Brumbál psal ve spěchu.

Vaši rodinnou sovu ti poskytnout nemůžu, ale daruji ti tuhle. Doručuje teprve pár měsíců a ještě nemá jméno, proto je pojmenování na tobě. Ať ti dobře lítá.

Zmijozel upřel zrak na to malinké stvoření, které mu momentálně po stole zvesela poskakovalo. Raději by uvítal nějakou pořádnou sovu, třeba velkolepého výra, ale ten už by asi pozornost přitahoval. Jméno jej žádné nenapadlo, takže tuhle záležitost odložil a natáhl se pro pergamen a pero. Žmoulal jeho konec mezi prsty, zatímco koukal na seznam a uvažoval, komu napíše jako prvnímu.

Rozhodl se pro tři jména. Jednoho chlapce z docela vážené rodiny, dívku s čistou krví, leč rodinou, jež veškeré jmění rozházela, a Adriana Puceyho. Ten sice čistokrevný nebyl, hrál ale s Dracem ve famfrpálovém týmu, přičemž byl téměř jediným z celého seznamu, se kterým kdy mladý Malfoy prohodil byť pár slov.

Přišlo mu to jaksi tragikomické. Ještě před čtrnácti dny si myslel, jak je otec nadšený z návratu Pána zla, jak teď všem ukáží, jak se jejich postavení ve společnosti mnohonásobně zlepší. A teď seděl v zaplivané barabizně jednoho krvezrádce, jenž si s ním mohl dělat téměř, co chtěl, protože to nikoho nezajímalo… Možná okrajově Brumbála, ten jej ale očividně plánoval využít především pro záchranu jiných, cennějších studentů. On byl ale Malfoy! On byl nejcennější!
Potřásl hlavou. Tohle mu k ničemu nebylo. Octl se na straně proti Pánu zla, které neměl, co nabídnout, takže…

Spolknul pocit uražené pýchy, uchopil pevně pero a dal se do psaní. Nevěděl, co přesně by měl napsat lidem, se kterými za celý život téměř nepromluvil, nicméně vsadil na zdvořilost a… částečnou pravdu. Začal tím, že jeho rodiče seznali přítomnost Pána Zla příliš nebezpečnou, jeho ukryli na místě jakž takž bezpečném, a sami se vydali pryč ze země. O tom, že v něm hlodala pochybnost, že jej s sebou nevzali pouze kvůli jeho vlastní neschopnosti, samozřejmě pomlčel, raději vylíčil rodiče jako uvědomělé. Museli mít dobrý důvod k tomu, aby zahodili výhody pramenící z přízně Pána zla, a rozhodli se pro útěk, přičemž v dopise zmínil, že o zmizení mohou uvažovat také oni sami či jejich rodiče.

Nijak na své spolužáky netlačil, pouze jim vylíčil, že nemusí Pána zla následovat, že existuje jiná cesta, po které jde o sám. Bylo mu jasné, že zrovna jeho jméno příliš mnoho respektu mezi Zmijozeli právě teď nevzbuzuje, což jej vnitřně štvalo, ale dokázal se ovládnout a jednoduše v textu vyjádřil ochotu pomoci každému, kdo nechce stát na Voldemortově straně.

Nic víc, nic míň. Žádné zbytečné řeči okolo. Když budou nutně potřebovat pomoc, vědí, kde ji mohou najít, pomyslel si Draco, dopisy složil a jeden podal sovičce. Ta jej uchopila, vzlétla a počkala, než jí mladý Malfoy otevřel dveře.
Zbylá dvě psaní budou muset počkat, než se ten prcek vrátí.

Draco vykouzlil tempus, aby zjistil, že má ještě dostatek času, než bude muset podstoupit muka s Blackem. Pohled mu padl na lístky Mandragory, nacházející se na nočním stolku. Vážně by je měl schovat, protože nemohl vědět, co Blacka popadne. Třeba by mu chtěl prohledat pokoj, což by mu asi bylo podobné.

Blonďák už dříve uvažoval nad tím, kam dá svou krabičku s dárky, nicméně prozatím na nic nepřišel. Respektive mu to všude přišlo tak špinavé, že by se o to rukou neopřel, natož aby někam mezi pavučiny schovával své cennosti.
Tváří se mu mihl zájem.

"To je ono," řekl dokonce nahlas, když jej to trklo. Kam by Black nečekal, že ukryje své nejcennější věci? Někam do špíny. Ta představa byla vážně nechutná, ale když použije nějaké ochranné kouzlo, tak by to přes srdce asi přenesl.
Očima přelétl pokoj. Za skříní či pod postelí by to bylo příliš nápadné, za stolem asi taky, totéž pod kobercem. Zrakem se zastavil už židle, pak se zahleděl na strop a na spoje mezi ním a stěnami. Přikývl.

V jednom z vrchních rohů pokoje byla malba natolik oprýskaná, že vykukovala zeď. Z cihel. Draco si pod ono místo přitáhl židli, vylezl si na ni a kouzlem viditelnou cihlu vytáhl. Šlo to ztuha, ale povedlo se. Balancoval na špičkách, když do mezery rukou sáhnul, načež zkřivil tvář odporem. Nahmatal něco jako pavučiny a prach, nic překvapivého, ačkoliv dostatečně špinavého, aby to Blacka od průzkumu odradilo. Tedy snad.

Došel si pro krabičku, opatřil ji ochranným kouzlem a odlevitoval ji dovnitř. Akorát cihlu tam teď nemohl vrátit celou. Sakra, to nedomyslel. Prozatím ji odložil do šuplíku s tím, že při večeři zkusí kontaktovat Kráturu. Třeba by mu mohl udělat laskavost, ušklíbl se Draco, když dával židli zpět ke stolu.

Když jen tak nečinně chvíli postával v místnosti a nezaměstnával hlavu, představa času stráveného s Blackem se dostala na povrch. Žaludek se mu nepříjemně stáhnul a po těle se mu rozběhla husí kůže. Měl vážně obavy, co mu ten hajzl provede. Možná by ale konečně mohl vyzkoušet nápad, který dostal již ve chvíli, kdy byl Neporušitelný slib složen.
Možná…

XXXXX

Do hlavního pokoje vkročil Draco na minutu přesně. Black se už nacházel uvnitř a právě levitoval ke stěně křeslo, zbytek nábytku už zdi lemoval, čímž Black vytvořil docela solidní prostor pro procvičování kouzel. Draco zůstal stát ve dveřích, aby náhodou nepřekážel, jakmile si jej ale starší muž všimnul, se zauzlovaným žaludkem váhavě vstoupil.

"Postav se na druhou stranu," pokynul mu rukou.

Mladý Malfoy jej poslechl, srdce mu splašeně bušilo strachy a nervozitou, dlaně se zpotily a hůlku, již vzápětí vytáhl za kapsy, svíral křečovitě. Ruce si nakonec neobvázal, měl obavy, že by mu hůlka klouzala.

"Budu na tebe sesílat Expelliarmus a ty se chraň Protegem, jasné?" informoval Draca Black, zaujal soubojovou pozici a počkal, než totéž provede blonďák. "Expelliarmus!"

Draco taktak stihl vrhnout Protego, které odrazilo kletbu, ihned však zmizelo. Totéž se opakovalo ještě dvakrát, napočtvrté už ale vyletěla Dracovi hůlka z ruky. Síla Blackova kouzla byla taková, že dokonce srazila mladíka na zem. Ten vztekle zatnul zuby, na moment stisknul víčka, aby zahnal slzy bolesti, jež se mu ozvala v rameni, a dalším ponížením, jež v Blackově společnosti absolvoval.

"Vstávej," štěknul po něm Black, "nemám na tebe celej den!"

Draco se vydrápal na nohy, zlost jím lomcovala. Namířil hůlku v chvějící se dlani na Blacka a čekal. Měl šanci, teď měl šanci zkusit, jak moc Neporušitelný slib funguje. Už tak jej všechno bolelo, tak trocha další bolesti navíc neuškodí. Bude to stát za to, ujišťoval sám sebe. Musí to stát za to, musí přimět Blacka trpět, ať to stojí, co chce!

Tentokrát Black vyslal Mdloby na tebe. Draco překvapeně vykulil oči a automaticky hodil Protego. Sakra! Naštval se sám na sebe, že ani neumí dodržet to, co si usmyslí. Příště už to vyjde, příště…

Black vyslovil další Mdloby na tebe tak rychle, že Draco nestačil nikterak zareagovat. Jeho slábnoucím Protegem prolétlo Blackovo kouzlo bez problémů a zasáhlo jej přímo do hrudi. To už si ale mladý Malfoy nepamatoval. Po nárazu do zdi ztratil vědomí.

"Do hajzlu!" zařval Black a doběhl ke stěně, podél níž se mladík svezl na zem. Proč ten budižkničemu neobnovil Protego?! Co já teď s ním? Black si k němu kleknul a v duchu jej znovu proklel.

"Malfoyi," oslovil blonďáka a propleskl jej, pak to zkusil ještě jednou hlasitěji. "Malfoyi! Zatracenej zmetku, vstávej!"

Dracovi ze rtů unikl bolestný sten, načež na Blacka zamrkaly dvě ocelově šedé oči. V tu chvíli postrádaly cokoliv, co by si kdy Nebelvír spojil s Malfoyem. Jen utrpení a zmatek. Black polknul vinu a rychle zapřemýšlel, co s mladíkem dál. Nemohl po něm chtít, aby se postavil, jestli má otřes mozku, tak by se stejně na nohou neudržel. Levicorpus by jej znovu připravil o vědomí…

"Asi budu…" začal Draco větu, než ji ale dořekl, uvedl nevyslovené do reality.

"Pane bože," zavrčel Black naštvaně, vytáhl hůlku a kouzlem zjistil, jestli ta užovka neutrpěla nějaké vážnější zranění. Kromě otřesu mozku mu kouzlo zahlásilo, že má mladík silně naražené rameno. "To se mi snad zdá," pokračoval Black ve vrčení navzdory tomu, že nemohlo ničemu pomoct.

Musel to udělat, protože žádné jiné řešení se nenabízelo. Prostě vsunul ruce pod mladíka, vzal jej do náručí a položil na u zdi stojící gauč. Pod hlavu mu dal polštář, a když si všimnul, že se mladík začal třást, hodil na něj i deku. Následně nechal zmizet obsah Dracova žaludku z podlahy a z kuchyně přivolal kýbl, kdyby náhodou měl mladý Malfoy znovu nutkání vrhnout. Momentálně Zmijozel ležel na zádech, koukal na strop a sem tam švihnul pohledem po Siriusovi, který stejně pochyboval, že Malfoy ví, kde se nachází. Sám otřes mozku nejednou prodělal a po nabytí vědomí chtěl jenom zvracet a spát, příliš jej ale zaměstnávalo to, že nemá ponětí, co se děje.

Po očku tedy Malfoye sledoval, mezitím vracel nábytek na své místo a pod vousy si bručel cosi o tom, že co ty děti v Bradavicích učí, když neumí ani odrazit Mdloby na tebe. Po pár minutách se postavil nad Draca a pro jistotu jej znovu kouzlem zkontroloval. Opět dostal informaci, že Zmijozelovo rameno je velmi bolestivé. Black si vztekle odfrkl, nevěděl však, jestli je vzteklý na Malfoye, že je tak neschopný a neumí padat, nebo na sebe, že ho v takovém stavu vážně poslal nahoru.

Vždyť je to pořád děcko, ozvalo se Siriusovo svědomí, jež jej pro tentokrát přesvědčilo. Díval se dolů na blonďatého mladíka, jehož doširoka rozevřené šedé oči vzhlížely k němu, vypadaly zvláštně prázdně bez vzdoru a nenávisti, jež v nich plála ráno i během souboje. Zbyla jen bolest, kterou při pohledu na slzy, formující se v koutcích Malfoyových očí, Sirius pocítil kdesi v hloubi duše také.

Nemohl ho takhle nechat. Pamatoval si, že při otřesu mozku by neměl dávat člověku nic napít, ale lektvar proti bolesti asi nemohl příliš uškodit.

"Vypij to," podal mladíkovi lahvičku, Draco si ji s vykulenýma očima prohlédl, poté se zadíval na Siriuse. Pořád stejně vykuleně. Black si povzdechl a co nejklidnějším hlasem dodal: "Pomůže ti to, věř mi."

Zmijozel na něj ještě chvíli hleděl, poté ale obsah lahvičky vypil, mírně se na Blacka usmál a opět si lehl. Nebelvír konsternovaně zíral. Poslední, co by od Malfoye čekal, byl úsměv. Nicméně se rychle sebral, odložil lahvičku stranou, a když se chystal k mladíkovi vrátit, Draco se právě pokoušel posadit.

"Co si myslíš, že děláš?" houknul na něj Black přes celý pokoj a přispěchal k němu, aby jej chytil za ramena a udržel na gauči.

"Pusť mě, Blacku!" zařval Draco a slabě sevřel Blackovy paže, snaže si jej tak držet od těla. Následně si ale uvědomil, jak je malátný, jak má žaludek jako na vodě, a… že leží v hlavním pokoji na gauči. Jelikož jej Black svíral pevně, ale nikoliv surově, Draco přeci jen přestal vzdorovat a váhavě si znovu lehl. "Cos mi udělal?" neodpustil si podezřívavé zasyčení.
"Já tobě?" podivil se Black afektovaně. "Tys nedokázal odrazit moje kouzlo."

Následně mu ale pohrdavý úsměšek z tváře zmizel, nahrazen udiveným a následně bolestným, pustil Draca a pozadu se dopotácel do středu pokoje.

Draco bez dechu sledoval, sledoval, jak se Blackův obličej křiví v agónii, jak mu z hrdla uniká řev trpícího člověka. Čekal by, že jeho samotného to potěší, že pocítí zadosti učinění. Místo toho jej ochromil děs a hrůza, žaludek se mu stáhnul a po zádech se rozlil studený pot.

Black se držel za hlavu, jeho křik se po zdánlivě nekonečné chvíli změnil ve slabé sténání. Vrávoral a Draco měl pocit, že každou chvíli upadne, nakonec se ale rozběhl do kuchyně, cosi tam hledal a vzápětí vypil.

"Co to sakra bylo…?!" vydechl zlostně, práskl dveřmi od skříně a klesl do křesla vedle mlčícího Draca. Tomu to bylo sakra jasné.

Ačkoliv mu paměť nedokázal poskytnout vzpomínky na to, co se přesně stalo a proč je mu tak mizerně, tak si vzpomínal, že chtěl vyzkoušet, jak funguje Neporušitelný slib. Teď to věděl a po tomhle zážitku už ho rozhodně nebude pokoušet znovu. Blacka nesnášel, opovrhoval jím, ale… Ledová ruka jej obejmula zevnitř při pomyšlení na to, co právě Nebelvíra potkalo.

Něco v jeho nitru mu říkalo, že za to, co mu ráno provedl, si to zaslouží, ale jeho srdce s tím nesouhlasilo. Nemohlo souhlasit, Draco přeci takový nebyl! Nemohl by se těšit z toho, že působí vědomě člověku takovou bolest. Vidět Blackův výraz, slyšet jeho křik, to… To nebylo něco, co by si užíval.

Namáhavě polknul, když jej zaplavila náhlá vděčnost. I před tímhle se jej rodiče pokusili ochránit. Kdoví, na co by jej Pán zla chtěl použít, co by jej nutil dělat… Jedna věc je přát druhým bolest, druhá je, se na ně při tom utrpení dívat. Na tohle neměl mladý Malfoy žaludek. Je to známka slabosti? Je soucit známkou slabosti? Asi ano, ale…

Potter byl vždy soucitní pitomec, ale co zaslechl z otcových debat s matkou či svými přáteli, tak ten svatý Nebelvír se dokázal ubránit pouhým Expelliarmem Avadě Pána zla. Soucitný pitomec… Soucit… Byla právě v tom, co Pán zla považoval za slabost, Potterova síla?

"Měl bys spát," zaznělo vedle Draca unaveně. Mladý Malfoy k Blackovi natočil tvář, starší muž vypadal přesně tak vyčerpaně, jako zněl, a i když Draco neměl zájem poslouchat jeho rady, tak nijak neprotestoval.

Neměl na to energii, neměl na to chuť, neměl na to ani srdce.

Prostě zavřel oči, k uším mu ještě dolehlo, jak se Black pomalou chůzí vzdaluje z pokoje, a brzy usnul.

I will follow you into the dark 1/2

6. září 2017 v 19:23 | Archea Majuar
I will follow you into the dark 1/2

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Nemoc, +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Inu... Anet chtěla nějaká cuddles, tak snad ti tohle bude vyhovovat :D Druhý díl nahodím někdy příští týden :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Anet a Karin :)

Název povídky jsem si půjčila od stejnojmenného songu kapely Death Cab For Cutie.

Na jednu stranu byl rád, že nemusí řídit, na tu druhou jej ta jízda na zadním sedadle neskutečně ubíjela. Všechno ho bolelo včetně hlavy, cítil se unaveně a začínal tušit, že na něj něco leze, což opravdu nemohl potřebovat, když večer hráli. Alespoň, že zůstával s kluky na hotelu a nevracel se sám do Prahy. Alespoň to.

S tichým povzdechem se odtrhnul od výhledu z okna, narovnal se a promnul oba spánky. Paraleny už si vzal dva a doufal, že do pár minut zaberou, jinak se mu hlava asi rozskočí. Tělem mu projel třas. Zřejmě příznak počínající horečky, pomyslel si otráveně a podíval se na panel mezi předními sedadly, aby zjistil, že zatopeno už je více než dost. Přesto se znovu zachvěl, dlaněmi si přejel po předloktích, stihnutých husí kůží, pálící oči na pár vteřin zcela zavřel.

Nadějeplně se otočil, jestli v autě nemá Richard náhodou deku, do které by se mohl zabalit, ale více méně předpokládal, že je jeho úvaha dost bláhová. Kromě očekávané absence deky ovšem zjistil také to, že Igor nespí, jak si původně myslel. Vlastně na něj koukal.

Ondra se pokusil na tváři vyloudit malý úsměv, ale Igor jako by ho nevnímal, hleděl na něj pátravě, pozoroval ho. Když se pak mladší muž nanovo rozklepal a za mraky se ukryvší slunce dovolilo, aby vynikla Ondrova bledost, nezaváhal. Znal ho už příliš dlouho, a jednoduše věděl, co přesně se jeho příteli děje. Trpěl na chřipky a podobné nemoci o mnoho více než on sám, uměl si tu nijakou barvu jeho tváře dokonale spojit.

Nejprve zauvažoval, že by prostě zastavili, aby si Ondra mohl vytáhnout nějaké oblečení, ale upřímně řečeno, nechtěl Michala vytáčet více, než už byl, takže ihned zvolil druhou variantu, jež spočívala v sundání vlastní mikiny, kterou vzápětí druhému muži podal. Byl rád, že Ondra se po ni natáhl a s vděčným úsměvem si ji oblékl, a také jej těšilo, že alespoň nějak může svému příteli pomoct. Uklidněn skutečností, že se Ondra uvelebil ke spánku, se znovu zahleděl z okna a po chvíli sám zavřel oči.

Usnout se mu ale nepovedlo, cesta byla příliš hrbolatá, snad proto se jeho pohled opět stočil směrem, kde se nacházel mladší muž. Žaludek se mu sevřel, když viděl, že se Ondra stále třese. Nevěděl, co by pro něj měl udělat. Říkal si, že to musí přece nějak zvládnout, jenže pak mu došlo, že kromě cesty je čeká ještě představení, které pro Ondru asi procházka růžovou zahradou nebude. Dál na Ondru koukal, možná by ještě mohl požádat Richarda, aby zatopil, ale ve voze opravdu zima nebyla a těžko předpokládat, že by to Ondrovi pomohlo.

Mladší muž to vzdal. Bylo mu sice díky paralenu o něco lépe, ale zimnice jej sužovala stále víc a víc. Igorovo gesto jej potěšilo, bylo to od něj milé, na chvíli se třasu zbavil, ale ať se v mikině choulil, jak chtěl, husí kůži měl pořád, a klepal se jako nějaký ratlík. Protřel si oči a s frustrovaným výdechem se posadil rovně, načež jej udivilo, že Igor ho zase pozoruje. Skoro se i pousmál, když spatřil ten zamyšlený výraz, téměř viděl, jak mu kolečka v hlavě nabírají obrátky.
Snažil se polknout to dojetí, ale prostě nedokázal zcela potlačit, jak moc pro něj znamenalo, že o něj má Igor starost. Měl to vepsáno v očích, v tom napjatém držení těla… To mu vážně až tak moc chtěl pomoct?

Mlčky si vyměňovali pohledy, aniž by se něco dělo. Igor už ani nepřemýšlel nad tím, co by měl učinit, jen se nějak snažil vstřebat ty emoce, s jakými na něj jeho přítel hleděl, a nebýt vyplašený z toho horka, jaké se mu rozlilo tělem. Udržoval oční kontakt až do chvíle, kdy jej Ondra přerušil, následně jen sledoval, jak se mladší muž zbavil bezpečnostního pásu, přesunul se na prostřední sedadlo a opět pás zapnul. Igor pochopil, kam tím míří, leč důvod zběsilého tlukotu vlastního srdce prozatím znát nechtěl.

Igorova nerozhodnost přiměla Ondru jednat. Bylo mu jasné, že fyzickému kontaktu se zpravidla vyhýbajícího Igora nenapadne zrovna tohle, ale doufal, že jeho vůle pomoct sahá až tak daleko, že je ochoten svůj osobní prostor pro jednou sdílet. Samozřejmě v to doufal, ale jistý si nebyl a srdce měl až v krku do momentu, kdy se na něj Igor nepodíval překvapeně ani odmítavě, ale jeho oči naopak doslova zahřály, načež se jeho paže protáhla mezi Ondrovými zády a sedačkou.

Přišlo mu to přirozené, když se k němu Ondra přisunul, a on jej objal. Jeho příteli bylo špatně, a on se mu snažil pomoct. Nic více, nic méně, kdykoliv by si to dokázal obhájit. Před ostatními. Sám před sebou už si nebyl tak jistý, a ještě méně si důvěřoval, když se k němu Ondra přitisknul bokem, ruce mu obmotal kolem pasu a hlavu mu položil na rameno. Cítil jeho vůni, jeho teplo a jeho postupně slábnoucí třas.

Raději zavřel oči. Neměl ponětí, jak moc se jeho duševní rozpoložení může odrazit v jeho očích, a co kdyby se Michal na ně otočil. Tváří se mu mihnul rozladěný výraz, jelikož si uvědomil, že teď si ani nebyl jistý, jestli by tuhle situaci uměl obhájit před ostatními. Přiměl se soustředit jen na to, že se k němu Ondra tiskne, že mu sdílení tepla a osobního prostoru snad pomáhá, a… po zbytek cesty prostě vypnul.

Ondra se nadále mlčky potýkal s dojetím, s tím, jak mu Igor bez řečí dává všechno, aby mu pomohl… jak jej drží kolem pasu, jak snáší i jeho objetí… pravidelný pohyb hrudníku jej ukolébal, uklidnil, už se netřásl a měl pocit, že snad i s úsměvem na rtech usnul.

XXXXX
Během představení jej naštěstí potlesk diváků a celkově radost z hraní držela stranou myšlenek na to, jak je mu po fyzické stránce mizerně. Příliš si rostoucí horečku neuvědomoval, podobně se mu dařilo odsouvat do pozadí i slabost těla, což si však po odchodu do šatny vybralo svou daň.

Igor čas od času mladšího muže hlídal pohledem, bylo mu více méně jasné, že při vymýšlení všech těch kravin na nemoc zapomene, ale kdyby se mu udělalo velmi zle, chtěl být nablízku. Při opouštění jeviště se sotva stačil napít vody, pak už viděl jen Ondrův bledý obličej, stěží se držel na nohou, opíraje se o futra. Zcela instinktivně se k němu okamžitě přesunul, vnutil mu jeho vlastní flašku s vodou a kvitoval s povděkem informaci, že můžou jet rovnou do hotelu.

Když pak seděli opět v autě, nahlodala jej myšlenka, že možná jeho péče není až tak vítaná… Vždyť Ondra byl dospělý chlap, uměl se o sebe postarat sám, a opravdu měl v úmyslu se trochu stáhnout, aby to nevypadalo, že je Ondrova chůva. Příliš dlouho mu to ale nevydrželo.

Ondra sice prve chtěl kufr z auta vytáhnout sám, ale nerad zdržoval, proto nechal Igora, aby mu pomohl. Připadal si tak strašně slabý, všechno ho bolelo, paraleny už účinkovat zřejmě úplně přestaly. Motala se mu hlava, ale statečně táhl snad stokilový kufr za sebou, po svém boku tušil Igora, věděl, že ho jistí, že tam je, když ho bude potřebovat. Dodalo mu to trochu jistoty a snad i síly, s vypětím se dostal až do vstupní haly, kde než se stihnul rozhlídnout, Igor přinesl klíče.

"Běž k výtahu," řekl mu Igor, který měl pocit, že Ondra se musí každou chvíli složit. Oči měl přivřené, tváře růžové zvýšenou teplotou a tak tak se dokázal stát rovně. Nečekal na jeho souhlas, prostě chytnul oba jejich kufry a ještě pohybem hlavy pobídnu svého přítele, aby se hnul, že to myslí vážně.

Mladší se v první vteřině snažil najít argument, jímž by Igora přesvědčil, že to zvládne sám, poté si však opět uvědomil, jak těžké je pro něj vůbec udělat krok. Navzdory pocitu viny mlčky přikývnul a vydal se požadovaným směrem, ve výtahu se opřel o stěnu a modlil se, aby byli na pokoji co nejrychleji. Značně se mu přitížilo, bylo mu pořád hůř a hůř a netroufal si odhadnout, jak dlouho se ještě vydrží ovládat.

Igor jej ve výtahu nespustil z očí, bledost v Ondrově tváři dostala téměř zelenavý nádech. Bylo mu ho líto.

V patře energicky zamířil k jejich pokoji, odemknul a jen co se s oběma kufry vmanévroval dovnitř, Ondra kolem něj proletěl a zabouchl se v koupelně. Ozývající se dávivé zvuky byly více než výmluvné.

V rozpacích zavřel dveře, postavil kufry tak, aby nepřekážely, a přemýšlel, co dál. Na pokoji nebylo vůbec nic, co by mohlo Ondrovi pomoct. Nad zakručením v břiše v duchu protočil oči. Byl hladový, jenže starost o Ondru měl značnou. Byla to sice nejspíše jen nějaká chřipka nebo viróza, ale stačilo mu vidět Ondrův výraz, aby věděl, že tohle do rána nepřejde.

Nakonec se vydal dolů do restaurace a požádal o černý čaj, který následně odnesl na pokoj. Z koupelny uslyšel sprchu, a tak nechal hrnek stát na nočním stolku a odešel se s ostatními najíst. Pochyboval, že Ondra ve svém stavu má na jídlo pomyšlení.

Když Ondra vylezl z koupelny, cítil se o něco lépe. Horečku sice měl, ale teplá voda alespoň trochu zmírnila bolest svalů. Převlékl se a vlezl si do postele, načež si všimnul čaje na stole. Na rtech se mu objevil slabý úsměv, hrudníkem se rozlilo příjemné teplo, podpořené tím opravdovým, když se napil. Přišel mu vhod.

Pár minut jen seděl opřený o stěnu, peřinu obmotanou kolem sebe, hlavou se mu honily myšlenky na Igora. Dneska toho od něj potřeboval tolik a on… on udělal ještě něco navíc. Srdce mu bušilo štěstím, že má takového přítele, a pocit viny z toho, že jej využil. Ale nechal to plavat. Kdyby mu Igor nechtěl pomoct, tak by to nedělal.

Únava jej zmáhala, a jen co ulehl, okamžitě usnul.

Igor se vrátil o hodinu později. Když zjistil, že Ondra spí, docela jej to uklidnilo. Odešel se vysprchovat a poté zamířil ke své posteli, přičemž pohled mu utkvěl na vypitém hrnku. Tváří se mu mihnul úsměv, oči mu zjihly, ačkoliv netušil přesně proč.

Přemýšlet nad tím ale nechtěl, uložil se proto ke spánku, který doufal, že bude klidnější než proběhnuvší den.

XXXXX
Probudil se do nového dne se zjištěním, že dle předpokladů od Ondry nic nechytil. Vstal a pohledem zkontroloval dotyčného, jenž stále ještě spal, jako obvykle s končetinami rozházenými po posteli jako pavouk. Igor už se nad tím ani nepozastavil, vydal se do koupelny, načež se šel nasnídat. Prázdný hrnek vzal s sebou, aby mohl požádat o další čaj.

Zeptal se ještě na nejbližší obchod, napadlo ho, že dnes už by Ondra do sebe měl něco dostat. Třebaže myšlenka na to, že se pomalu ale jistě převtěluje do role chůvy, se znovu dostala do popředí, za několik desítek minut se vrátil na pokoj s taškou jídla a hrnkem čaje. Ten odložil opět na stolek, tašku stranou. Pak zůstal nerozhodně stát nad stále spícím Ondrou, jenž se mezitím stihl převrátit na záda.

Nemuseli spěchat, měli jen jedno představení, ale přeci jen všichni budou klidnější, když se přesunou co nejrychleji. Zvažoval možnosti, zatímco očima mapoval Ondrův obličej, růžové tváře, zpocené vlasy, pootevřené rty…

Zavřel oči a zhluboka se nadechl a vydechl. Musel, potřeboval se uklidnit, zkonsolidovat, protože to, co se od včerejška stalo… nevěděl proč, proč zrovna teď, ale Ondra… když se tak na něj díval, v nitru cítil pohyb, pohyb emocí, jako by se formovaly a stavěly k jeho příteli jiným způsobem než doposud. Něco se měnilo, protože jinak si neuměl vysvětlit, proč mu srdce tak zběsile tluče, když pokládá dlaň na Ondrovo čelo? Vždyť mu jen chce změřit teplotu…

Víčka se zachvěla a Ondra se probudil, chvíli dezorientovaně bloudil pohledem kolem, poznání se mu mihlo tváří společně s úsměvem, když nad sebou spatřil svého přítele. Cítil na sobě, že má horečku, ale už si nepřišel tak slabý, samovolně zvedl ruku, aby zjistil, co že ho to tíží na čele… nemyslelo mu to, vůbec mu to po ránu nemyslelo, došlo mu, když přikryl svou dlaní tu Igorovu. Jestli mu bylo před chvíli horko, teď mu bylo ještě větší, ale bylo jaksi příjemnější, šířilo se z hrudníku, z toho doteku, z toho letmého pohnutí koutku úst staršího muže, jež ovšem ten mladší stihl zaznamenat.

Igor si všiml změny v Ondrových očích oproti včerejšímu dni, kdy byly skoro skelné, momentálně doslova zářily. Neubránil se úsměvu, když viděl, že je Ondra nadšený z toho, že ho vidí… alespoň to tak vypadalo.

"Máš hlad?" zeptal se a stáhnul ruku z Ondrova čela. Teplotu měl, ale čtyřicítka to rozhodně nebyla.

Igorův zastřený hlas Ondru překvapil, určitě už od rána s někým mluvil… myšlenkový pochod mu ale zastavil žaludek, jenž za něj Igorovi výmluvně odpověděl. Igor se vzdálil, sedl si na postel a vytáhl z tašky banány, rohlíky a piškoty, načež tázavě vzhlédl k Ondrovi. Ten se posadil a po pár vteřinách divení se začal chechtat.

"Ty jsi vážně neuvěřitelný," zazněl však v Ondrově hlase spíše údiv a obdiv než cokoliv podobného výsměchu. "Myslel jsi na všechno…" dodal tišeji.

Bylo to od něj strašně pozorné, ale tomu výbuchu se prostě neubránil, když koukal na Igora, jak je ověnčený tak podivnou skladbou potravin. O to více byl dojatý, že Igor přinesl všechno, co by nemocnému mohlo přijít k chuti. Všiml si i dalšího hrnku čaje.

"Děkuju," vyhrknul, aniž by nad tím přemýšlel. Moc dobře věděl, že se v jeho pohledu odráží emoce, že Igor mu nejspíše vidí až do duše… Ale nechtěl nic zastírat, byl vděčný a Igor si to zasloužil vědět.

"Není zač," přikývnul starší muž. "Co teda chceš?"

XXXXX
Cesta do dalšího města měla zabrat sotva hodinku, přesto Ondra sedal do auta s menšími obavami. V posteli, na pokoji… tam mu bylo docela dobře, ale jakmile vystrčil nos do té zimy, vzpomínky na včerejšek se dostaly do popředí. Interiér vozu se sice rychle vytopil, leč navzdory přítomnosti mikiny se brzy začal znovu klepat. Na sto procent chtěl večer hrát a potřeboval být v co nejlepší formě. Hodina drkotání zuby mu teda jako lákavý program nepřišla.

Igor už se ani nesnažil uvažovat nad tím, co je a co není vhodné dělat pro nemocného dospělého člověka. Kdyby Ondra neměl zájem, určitě by se k němu při snídani choval jinak. Takhle v něm i přes horší zdravotní stav opět viděl svého přítele a byl ochoten udělat cokoliv, aby se z něj zase nestala stěží chodící mrtvola.

Proto na své poměry velmi bystře zareagoval, když se Ondra začal třepat. Ono nebylo tak těžké si toho nevšimnout, Ondra seděl jen metr od něj a Igor ho stejně pro jistotu po očku sledoval. Váhal ovšem, jak mu dát najevo, že… že není proti, aby se k němu zase přitulil. V hlavě mu to znělo příšerně, více jej ale děsilo, že jej Ondrova blízká přítomnost… ano, lákala ho. Chtěl mu pomoci, chtěl, aby se k němu tisknul a přestal se klepat…

Polknul, shromáždil veškerou odvahu a natáhl ruku, v dlani jemně sevřel Ondrovo rameno. Mladší muž k němu otočil obličej, šedé oči zvědavé. Igora na vteřinu napadlo, jestli ho nevzbudil, jestli je tohle od něj žádané… nakonec ale pohybem hlavy Ondrovi naznačil, aby se přesunul k němu, paži nechal demonstrativně nataženou. Ten drobný, avšak opět vděčností přetékající úsměv jím vnitřně zacloumal, srdce poskočilo a i jeho rty se mírně zavlnily. Podléhal svým emocím vůči Ondrovi… a možná by se jim bránil, kdyby to všechno nepůsobilo tak přirozeně, tak hezky.

Ondra skoro nemohl věřit svým očím, to mu ale nezabránilo v odepnutí pásu a přesunutí k Igorovi. Opřel se o něj, zabořil tvář do jeho ramene a uvědomil si svůj rozechvělý výdech, když jej starší muž objal, přitisknul k sobě… ruka na jeho zádech působila příjemně, jakoby konejšivě. Měl na jazyku poděkování, místo toho stejně jako posledně obtočil paže kolem Igorova pasu, dokud… dokud srdce nevolalo po důvěrnějším gestu.

Přejel dlaní výše a nechal ji položenou na Igorově hrudníku, vnímal každý jeho nádech. Nitro se mu svíralo city. Sílily každým dotekem, každým úsměvem… vším, co se mezi nimi dělo. A nejhorší na tom bylo, že ho to vůbec neděsilo, a už vůbec ne v momentě, kdy mu Igor začal funět do vlasů. Na jednu stranu ta nemoc uměla být i svým způsobem příjemná.

Rána patří milencům

1. září 2017 v 18:00 | Archea Majuar
Rána patří milencům

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, klišéééééééé

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po nějaké době opět povídka na Igora s Ondrou, přičemž abych se tak nějak vyjádřila, tak momentálně na ně nic nepíšu. Jsem rozmrzelá z toho, že se Ondra na Partičku vykašlal, přičemž to, co v poslední době vyvádí... Přestávám si ho vážit a nechci, aby to pak bylo v povídkách vidět, nicméně mám hodně (jako fakt hodně :D ) povídek na ně v zásobě, takže ono si stačí říct tak jako Anet :), a dostanete další :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin, Davanity a Anet :)


Opatrně otevřel oči. Neznámá místnost jej zmátla, ale po pár vteřinách si vzpomněl, že jsou zase na nějakém hotelu. Ale to jej ani moc nepřekvapilo, spíše jej zarazila váha, jež na něm tak trochu spočívala. Ne, že by to nebylo příjemné… To vážně ne, právě naopak. Sice se nacházel stále v běžném oblečení, ale ani s tělem, přitisknutým k sobě, mu horko nebylo.

To se však změnilo ve chvíli, kdy zjistil, kdo že na něm z poloviny leží. A jakým způsobem. Pohlédl vedle sebe a postupně si uvědomoval, jak má nohy propletené s Ondrovýma, jak se mu tiskne pánví k jeho boku, částí trupu leží na něm, částí na posteli a…

Zvláštně komfortně působil ten pravidelný dech, odrážející se mu od kůže na krku. Ondra měl obličej vyloženě zabořený do prostoru mezi Igorovým krkem a ramenem, tváří nejspíše nějak ležel na polštáři, ale nosem se jednoznačně Igora dotýkal, nasával jeho vůni, a jak sám vzápětí zjistil, nefalšovaně se k němu tisknul. To mu však Igor nemohl absolutně vyčítat, jelikož měl kolem jeho pasu obtočenou paži a sám si jej u sebe držel. Nejspíše celou noc, ačkoliv neměl tušení, jak v této poloze vůbec usnuli, respektive, jak se do ní dostali.

Znovu zavřel oči. Třeba, když usne a Ondra se pak probudí, tak prostě vstane a následně se o tomhle nezmíní, protože… protože tohle prostě chlapi nedělají a… celé by to mohlo být nepříjemné. Ale spánek jaksi nepřicházel. Možná to bylo tím, že nedokázal přestat myslet na to, jak skoro roztomile zaznělo Ondrovo povzdechnutí, když se k němu ještě více přitisknul, nosem se otřel o jeho krk… a ta paže, kterou přes něj měl jeho přítel majetnicky přehozenou. S dalším mírným pohybem si všiml, že se mu lehce vyhrnulo triko a Ondra se teď dotýkal přímo jeho kůže, dlaň širokou, prostě typicky mužskou a…

No, to snad není pravda, zatvářil se na moment Igor otráveně, protože jen z toho doteku a poznání, že Ondra dokonce sem tam zatnul prsty do jeho svalu, mu bylo ještě větší horko. A pak se Ondra opět zavrtěl a Igor překvapeně vytuhnul, když Ondra pohnul hlavou a tváří se regulérně přitisknul na jeho krk, cítil jeho strniště a taky… v hrudníku se mu něco sevřelo, z toho gesta, ač ve spánku, vyzařovala důvěra. Nemohl si být jistý, že Ondra ví, ke komu se tiskne, přesto jej to svým způsobem těšilo. Ani proto už neměl to srdce se ze sevření vymanit, i když o tom prve přemýšlel.

Zůstal ležet se zavřenýma očima, nechal se pohltit tím pocitem, tím teplem, jaké z Ondry vyzařovalo. Přestal dumat nad tím, že se k němu tiskne chlap, že je to jeho přítel, vnímal jen to, že takhle dobře si nepřipadal už dlouho, pozitivní emoce jej zalily a zanechaly uvolněného a se situací smířeného.

Mladší muž však právě zažíval takřka infarktovou situaci. V polospánku si uvědomoval, že se lepí na někoho, že tím někým je dokonce muž, ale později mu teprve k mozku pronikla myšlenka, o koho jde. Tu vůni znal, moc dobře znal… pohnul dlaní, snad aby se ubezpečil, že se to opravdu děje, že se jako klíště drží Igora, jenž… ne, nepochyboval o tom, že je vzhůru. Strávil s ním na pokoji tolik nocí, že dokázal spolehlivě odhadnout, zda Igor spí nebo ne.

Igor nespal, ale nikterak se od něj nesnažil odtáhnout, vyprostit se z objetí… jen tiše ležel a sám jej objímal. Možná čekal, že bude jeho přítel vyšilovat, že tohle přeci není na jevišti pro pobavení lidí, že tohle by se dít nemělo, ovšem pravý opak Ondru nebývale zasáhnul, a i přes určitou rozespalost, pocítil, jak se mu hrudníkem šíří příjemné teplo.
Ani nevěděl kdy, ale s jedním, hlubokým nádechem, s Igorovou vůní, s tím horkem kolem nich… přišlo prozatím jen nepatrné nutkání být Igorovi ještě blíž, aniž by se stihnul zarazit, pohnul dlaní na Igorově boku, vnímal jemnou kůži pod ní celou plochou.

Hladím ho, prolétlo mu zmatenou myslí, přičemž jen to pomyšlení mu přišlo natolik bizarní, že se přiměl okamžitě přestat, stalo se tak ovšem ve chvíli, kdy se jeho ruka zastavila tak, že místo na úrovni žeber, objímal Igora níže, paži položenou přes podbřišek, jenž… otřesení z vlny dalšího žáru se pokusil překrýt zavrtěním, jenž se pod jeho rukou zachvěl. Tohle už rozhodně nebylo jen přátelské objetí, zvláště když se k Igorovi tisknul slabinami, v nichž počínal cítit vibrace. Jestli kdy měl šanci nabýt v této pozici klidu, nyní ji už definitivně ztratil.

Igor jen bezmocně pozoroval, jak Ondrova dlaň sklouzla níže, jak moc jej jen ten pouhý dotek vyvedl z míry, jak šíleně jeho vlastní srdce tluče. Hlava mu to nebrala, nechápal, co se děje a co se od něj v takové situaci očekává, ale když mu Ondra tiše zafuněl do ucha a nosem se opět otřel o krk, vyloženě se k němu tulil... neuměl potlačit to zachvění v momentě, kdy se Ondrova ruka zastavila na úrovni slabin, protože… sakra, nevěděl proč!

Oči se mu samovolně obrátily v sloup, tohle… bylo to směšné, jak tady spolu leželi v teplém objetí, ale ani jeden se nechtěl pustit. Ne, to… nebylo přesné, pomyslel si. Nemohl si představit, že Ondra není vzhůru, už pár minut nespal, to na něm poznal, ale obával, strašně se obával toho, že tady nejde o to, že se nechtějí pustit. Ta potlačovaná myšlenka se dostala na povrch, zastihla jej nepřipraveného a zranitelného.

On sám totiž vůbec nic neudělal, protože to nechtěl uspěchat, nechtěl Ondru vyděsit a… zavření očí, stisknutí víček a pozvolné přijmutí téhle bizarní ranní reality… nechtěl jej odradit.

Věděl to, věděl, že se k němu Ondra ze strany tiskne, věděl, že v té oblasti se něco hýbe, věděl to… paže mu sjela z Ondrových zad níž, k jeho bedrům a snad i níž, ten tichý povzdech, který mladšímu muži unikl, Igora nanovo rozechvěl, opět jen bezmocně vnímající, jak se mu krev hrne do míst, kde by rozhodně neměla být, když se k vám tiskne druhý chlap.

V tom povzdechu byla úleva, ale také záchvěv očekávaní. Ondra už nepochyboval o tom, že NĚCO… něco chce a může mu to dát jen Igor, k němuž se zoufale lepí, drží se ho, a který svým dotekem ruky sjel k jeho zadku. Ještě se stále nacházel zcela ztracen v tom zjištění, takže byl poměrně zaskočen, když se Igor najednou vymrštil, jednu nohu z jejich propletených končetin pokrčil, aby se nad Ondrou nadzvednul, totéž provedl s loktem, načež mladší muž nad sebou spatřil dvě hnědé, emocemi zářící oči… zmatené, snad vyděšené, jejich pohled intenzivní, Ondra jen pootevřel ústa, potřeboval více kyslíku, ale na slova se nevzmohl.

Hleděl na svého přítele, ale před strachem, ano, strachem, že se Igor prostě sebere a nechá ho tady ležet samotného, jej chránila dlaň, svírající jeho bok, Igor si jej držel u sebe, neměl tendence ho pustit…

Jen jej ovládla potřeba vidět Ondrův výraz, když se jej dotýká, když jsou jejich těla tak blízko. Potřebovat se ujistit, že si nic nevykládá špatně, a stačil mu jediný pohled do těch šedých očí, z nichž sálající touha mu vlila do žil novou dávku vzrušení, rozlévající se až do konečků prstů, ale zejména do slabin, jimiž nebyl tak daleko od Ondrových.

"Jestli nechceš…" hledal mladší muž nějaké vhodné vyjádření, ale nedařilo se mu. Stačilo mu slyšet, jak nakřapnutě jeho hlas zněl, Igorovi muselo být jasné, že mu na jeho odpovědi hodně záleží, proto také ihned mírně zavrtěl hlavou.

"Nechci přestat," pronesl tak tiše, že se přes vlastní bušící srdce neslyšel, ale Ondra přikývnul, jenže… Igor nevěděl, co dělat, nervózně palcem přejel po kůži na Ondrově boku, triko se už vyhrnulo i jemu a těkal hnědýma očima mezi šedýma a Ondrovými rty, najednou se bál pokračovat, čemuž, jak se zdálo, jeho přítel rozuměl.

Sám byl pořád zmatený z toho, jak se vůbec do téhle pozice dostali, ale za nic na světě by nevyměnil ten pocit, mít rozpačitého Igora přitisknutého k sobě, zmítajícího se mezi rostoucím vzrušením a obavami… hnědé oči situací cele zaujaté. Musel něco udělat.

Opatrně, pomalu pozvedl ruku, svrchu uchopil tu Igorovu, jež mu doposud spočívala na boku, a posunul ji níže, tělem mu projel výboj, když spatřil, jak Igor pootevřel ústa a dech se mu zadrhnul v hrdle, jakmile se jeho dlaň octla na Ondrově vzrušení, cítil tu tvrdost přes hradbu látky, cítil její horkost, její… cítil tu opravdovost. Tohle se skutečně dělo, Ondra jej chtěl, hleděl na něj s touhou v šedých očích, což jako by spustilo nějaký program, najednou věděl, co se od něj čeká.

Přejel přes Ondrovu délku a v tu samou chvíli se sklonil, dotkl se rty těch Ondrových a znovu byl připraven o dech, tentokrát pocitem, že líbá Ondru… po zádech mu přeběhla husí kůže a horko zároveň, hrudník se mu sevřel, spodní část těla ovládla touha se více dotknout, hladit, třít se…

Ondrovy prsty se zabořily do šedivějících vlasů, když se hladově vrhnul na Igorova ústa, dlaň, doposud položenou na Igorově, obrátil vzhůru a přitisknul k tvrdému rozkroku svého přítele, čímž z něj vymámil uším lahodící hrdelní zvuk. Ten ale polaskal i jeho duši a ego, těšilo jej, že stačilo, aby se Igora dotýkal přes kalhoty a on mu znovu, tentokrát měkce zasténal do úst, hlavou mu prolétla myšlenka, že tohle by mělo trvat věčně.

Pak se mu ale Igor začal dobývat do kalhot, ale jelikož mu to dvakrát nešlo, Ondra se od něj najednou celý netrpělivý odtrhnul a pomohl mu, následně se nedokázal přimět, aby se podíval jinam než dolů, kde Igor vklouzl rukou pod jeho spodní prádlo a konečně sevřel jeho erekci v dlani, kůže na kůži… slyšel se zasténat, čelo si opřel i Igorovo rameno, cítil, jak mu druhý muž funí do vlasů, třásl se touhou a horkem, nechápal, proč je tak… neschopný čehokoliv jiného tak brzy, ale Igor… položil se znovu na záda, aby viděl do tváře svému příteli.

Igor na něj koukal, jen stěží věřil tomu, že se vážně dotýká Ondry tak intimně, že mu mladší muž přiráží do dlaně, že se na něj dívá s chtíčem zářícíma očima, pootevřenými ústy a sténá jeho jméno…

"Igore…" slyšel znovu… jen z toho hlasu, chraplavého a pro Ondru tak netypického tvrdnul snad ještě víc, otíral se o Ondrovu dlaň a musel se usmát, když se i jeho kalhoty vzápětí spustily níže, zachvěl se, když i jeho erekce se dostala do spárů Ondrovy ruky, sevření pevné a jisté, honil ho rychle, přesně jako on Ondru.

Hnědé oči hleděly do šedých, jejichž víčka se chvěla.

"Ondro," splynulo mu ze rtů trochu překvapeně, jelikož zkušenost mít mužskou ruku k dispozici, jež byla… jiná, silnější, větší… bralo mu to dech a nutilo chtít pořád víc a víc, Ondra nadšeně poslouchal ty mručivé zvuky, jež Igor vydával, dokud si jej nepřitáhl dolů, nepřitiskl své rty na ty jeho a o všechen kyslík jej definitivně neobral sám.

Ta náruživost, divokost, s jakou si Ondra bral jeho rty, to ještě nezažil… pocit strniště otírající se mu o tvář… sten, jenž jejich polibek utlumil a Ondrův třas… zanechal mezi nimi centimetrovou mezeru, aby se mohl nadechnout, načež Ondra viděl Igorův výraz, když mu ztuhnul každý sval v těle, kdy se pokojem rozlehl slastný sten a na dlaň mu dopadly prameny spermatu, výsledek toho, co se tady jednoho takřka běžného rána stalo. Igor se zavřenýma očima, ve tváři vepsanou nádhernou rozkoš, nedržící se ve zvukových projevech zpět… Ondrovi se ten obrázek vypálil do sítnice a stačil mu k tomu, aby naposled přirazil do Igorova pevného sevření a dostal se do stejného stavu jako on, v dlani svíral Igorovo rameno, prsty druhé ruky zatnul do stehna a nechal se zalít slastí a pocitem uvolnění.

Igor se snažil co nejrychleji rozkoukat, se stále splašeně bušícím srdcem se zaměřil na svého přítele, na jeho tvář a… byl sakra rád, že se tohle stalo. Všechno v těle mu říkalo, že to bylo dobře, protože vidět Ondru uvolněného, spokojeného a ty oči… ty šedé oči plné emocí… sklonil se a krátce políbil rudé rty, jež mu ochotně vyšly vstříc, jež ještě před chvíli sténaly jeho jméno.

Vyloženě se mu chtělo zamručet, když jej Ondra čistou rukou pohladil ve vlasech, hrudník se mu sevřel city, ačkoliv… ne, měl s tím počítat už od chvíle, kdy se rozhodl Ondru od sebe neodehnat, kdy setrval v jeho objetí.

"Tohle není konec," podělil se o svůj závěr s Ondrou, jakmile jeho rty pustil ze zajetí svých. Šedé oči nabyly vážnosti.

"Ale mohl…" spatřil, jak Ondra nervózně polknul, Igor si domyslel, že má obavy z toho, aby neřekl něco špatně, načež si sentiment našel cestu ven a Igor se přistihnul, jak svého přítele hladí po tváři. "mohl by to být začátek…?"

"Nevím… chtěl bys?" zajiskřily Igorovy oči rošťácky, koutky rtů se pohnuly směrem vzhůru.

Sebevědomí se Ondrovi rázem vrátilo, úsměv mu oplatil.

"Ale že to nebývá většinou natolik jednoduché, že? Tolik let nic a pak se jednou probudíme v objetí a skončíme…" pozvedl ruku, z níž si bůhví proč stále neotřel zasychající bílou tekutinu. "takhle?"

"Kdyby to byl jen úlet, předpokládám, že bych teď neměl nutkání ti říct, jak…" zarazil se Igor, jako by si uvědomil svou přílišnou upřímnost. Jenže Ondra se na něj díval zaujatě, zvědavě a s… s tím samým v očím, co on sám cítil uvnitř. "jak moc tě mám rád."
"A já bych ti, kdyby to byl úlet, řekl, jak moc teple tohle zní," přesunul obě ruce přes Igorův hrudník, byť efekt nebyl kvůli přítomnosti trika takový, jaký by chtěl, až k jeho krku. "Ale… neřeknu."

Ten drobný úsměv, jaký mu Igor věnoval… ten byl… všeříkající. Zasáhl jej hluboko, zasáhl jej cit v hnědých očích a zasáhl jej dotek, kterým jej Igor stále hladil po tváři. Igor si nemohl pomoct, šlo to tak snadno, jako by to tak prostě mělo být. Jako by k sobě patřili nejen jako přátele, ale i jako něco víc…

A tak se k tomu "něco víc" pod sebou opět sklonil a políbil Ondrův úsměv, smířil se s tím, že se cítí jako právě zamilovaný kluk, a oddal se přetrvávajícímu kouzlu onoho rána, jež ještě ani zdaleka nekončilo.