Po ucházející snídani se Draco tiše vypravil ven z pokoje. Přestože dům celý osobně neprozkoumal, pomocí kouzel ale měl poměrně jasnou představu, kolik místností se v patrech nachází. Stačil jen na všechny strany vyslat impulzy, jež mu přinesly informace, nebylo na tom nic složitého.

Co nejopatrněji dokázal, vystoupal po schodech, kde věděl, že má svůj pokoj Black. Se srdcem v krku se doplížil k prvním dveřím, za nimiž uslyšel tlumené chrápání. Měl štěstí. Black skutečně spal, a Draco se tak už klidněji vrátil do prvního patra a poté do přízemí. Přemýšlel, že by na dveře použil mazací kouzla, aby tolik neskřípala, leč toho by si Black brzy všimnul. Zkousl si ret a zvažoval své možnosti, nakonec se ale rozhodl zariskovat a prostě se pokoušet dveře otevírat tiše.

Nejprve prozkoumal skříně v kuchyni, bez úspěchu byl i poté, co pootvíral všechny místnosti v přízemí. Zbývaly dveře, u nichž Draco předpokládal, že vedou do sklepa. Pro jistotu se zaposlouchal, jestli neuslyší něco podezřelého, brzy na to však natáhl ruku po klice, vytáhl hůlku a vkročil do tmy.

Vyslovil Lumos, posvítil si na schody a pomalu šel dolů. Našlapoval opatrně, beze spěchu, stačil však sejít sotva polovinu, když pod nohama proběhla krysa. Samozřejmě ji nečekal a lekl se natolik, že nadskočil, při dopadu se mu smekla noha a po zbývajících schodech se skutálel dolů. Pravděpodobně i vyděšeně vykřikl a celkově jeho pád nebyl dvakrát tichý.

Potlučený, zadýchaný a z Blackova možného probuzení vystrašený se se zasténáním posadil, mnul si rameno, nicméně zjistil, že dopadl příhodně k přísadám do lektvarů. Nebo čehokoliv jiného. Místnost páchla vlhkostí a hnilobou, přesto Dracovi po pár vteřinách padl pohled na docela zachovale vypadající krabičku, v níž bylo přesně to, co potřeboval.

Neměl už šanci, že se z toho dostane, aniž by o tom Black věděl. Slyšel jej totiž dupat po schodech. Sám se chvěl při představě, jak bude Black zuřit, zatím na něj jen vrčel, ale teď… Měl zákaz sem chodit.

Navzdory tomu Draco našel odvahu, hmátl po krabičce vybral z ní několik lístků a vložil si je do malinké kapsy na vnitřní straně bílé košile. Tedy nejspíše již ne úplně bílé košile, prolétlo mu hlavou.

"Malfoyi!" slyšel zařvat Blacka z chodby. "Malfoyi, kde jsi?!"

Dracovi už měl jen pár vteřin, aby krabičku vrátil na místo. Sotva tak učinil, dveře do sklepa vrzly a blonďákovi nezbývalo nic jiného, než čekat, až ten šílenec dorazí k němu. Byl by se možná snažil bránit, ale všechno ho bolelo. Než by se vydrápal na nohy, Black by jej stejně odzbrojil a kdoví co ještě…

"Tady tě máme, ty čmuchale," zavrčel Black, jakmile mu padl Lumos a vzápětí zrak na mladíka, sedícího na vlhké podlaze. "Nedalo ti to, a musel ses přesvědčit na vlastní oči, co všechno tady schovávám, že? Levicorpus!"

A tak Draco poprvé pocítil na vlastní kůži mistrně provedený Levicorpus, jímž jej Black vynesl ze sklepa a nechal spadnout na podlahu v hlavním pokoji.

"Co jsi tam hledal?" štěknul po něm Black, který se usadil obkročmo na židli, předloktí si položil na opěradlo a hleděl na Malfoye, kterak se válí na zemi.

Draco zaskučel bolestí, jakmile dopadl na zem, a už tak naražené části si narazil znovu. Hodil po Blackovi vzteklým pohledem, který se pravděpodobně minul účinkem, jelikož bolest v rameni byla tak silná, že se mu do očí začaly drát slzy. Stisknul zuby ve snaze pateticky nezakňučet, místo se toho se posadil, zraněnou ruku přitisknutou k hrudníku.

"Co jsi tam hledal, Malfoyi, potřetí se ptát nebudu," informoval jej Black a kouzlem, jež Draco ani nepostřehnul, se přesvědčil, jestli ten malý zmetek nemá náhodou něco zlomeného. Modřiny a odřeniny jej nezajímaly, ty Malfoyi ze srdce přál, ale Brumbál, respektive neporušitelný slib by jej zřejmě vykleštil, kdyby se tomu čmuchalovi něco špatně zhojilo.

"Nic, jenom jsem byl zvědavý," vyhrknul Draco, hlas se mu třásl. "Necítím se dobře v domě, když nevím, co tady všechno je."

"Tvoje pocity jsou mi ukradené. Prostě mi budeš muset věřit, že jsi v bezpečí," blýskly se Blackovi v úsměvu zuby.

"Alespoň před samotným barákem," dodal, opustil židli, chytnul Malfoye za zdravější rameno a přinutil jej se postavit.

Draco procedil nějakou nadávku skrze zuby, ale nebránil se.

"Koukám, že sis dobře natloukl, takže už tě za to plížení trestat nebudu, navíc ráno jsem tě vyděsil pěkně, to stálo za to," pronesl Black pobaveně, když tlačil mladšího muže do schodů. "Ale ještě jednou tě nachytám, tak tě ani neporušitelný slib neochrání před tím, co si pro tebe vymyslím."

Draco mu to věřil. Měl strašný vztek na toho hajzla, ale zároveň se mu ulevilo, že mu Black alespoň momentálně nic hrozného udělat nechce.

"Jenže ty jsi mě ještě ke všemu vzbudil, čímž jsi mě velmi rozzlobil, užovko, takže ti to dám odpoledne hezky sežrat. Víš, že mě Brumbál požádal, abych ti připomněl nějaká obranná kouzla? No, ano, takže ve čtyři hodiny máš povoleno se dostavit do kuchyně. To jsem ale hodný, že si na takového zmetka jako ty udělám čas, že?" mrsknul s posledním slovem Dracem do jeho pokoje takovou silou, že se mladík opět poroučel k zemi. "A nečekej, že budu na tvoje bolavé ramínko brát ohledy. Neměl jsi ve sklepě, co dělat."

Draco se už na Blacka ani nepodíval, slzy mu vyhrkly z očí, byl špinavý, vystrašený a naštvaný.

"Buď rád, že jsem tě neprohledal. Vážně jsem ti nesežral, že jsi jen zvědavec, ale pro mě za mě si to nechej, když už jsi kvůli tomu vážil takovou cestu..." prokázal Black svou nesmírnou dobrotu a zavřel za sebou dveře.

Mladý Malfoy se se zatnutými zuby přesunul na postel, rameno jej bolelo jako samo peklo. Musel vypadat opravdu směšně, když se tak válel před Blackem, protože ten se mu ani neobtěžoval vzít hůlku. Draco ji celou dobu svíral v dlani, ale nepoužil ji. K čemu ji pak má, když se ani neumí bránit?!

Nemohl to v sobě držet, stále více slz si nacházelo cestu ven, hrudník se mu třásl vzlyky, jež rezonovaly pokojem. Pláč vyplavoval na povrch jeho vztek, smutek, bezmoc, ponížení… Připadal si, jako by prožíval všechny negativní emoce světa, jako by se od něj všechno hezké odvrátilo.

Jinou bolestí než ramenou se mu svíralo nitro. Chyběli mu. Oba dva, matka i otec, strašně mu chyběli. Nikdy tohle neměli dovolit, neměli dovolit, aby… Ale vždyť si za to mohl sám. Jenom on sám, kdyby nebyl takový budižkničemu, kdyby se lépe učil, kdyby byl schopnější… Byl úplně k ničemu, když se ani jednomu ožralému Nebelvírovi neuměl postavit!

Z kapsy vytáhl lístky Mandragory a odložil je na noční stolek s tím, že je později raději ukryje, kouzlem ze sebe nechal sjet košili i kalhoty, odlevitoval je do části skříně, odkud Krátura sbíral věci na vyčištění, a opatrně si prohmatal rameno.

Syčel a zatínal zuby, ale vše svědčilo jen o tom, že má rameno pouze ošklivě naražené. Vykouzlil si pro paži podporu a z nočního stolku vytáhl příruční sadu lektvarů, čítající dezinfekční, proti bolesti, slabé otravě či obyčejnému nachlazení.

Pozřel ten proti bolesti a po pár vteřinách se mu udělalo lépe. Zkusil se pomalu postavit a oddechl si, neboť dokázal stát rovněž a dokonce bez větších potíží chodit, takže se odporoučel do koupelny, kde s nadávkami na Blackův účet a sliby, jak mu to vrátí, vložil odřené ruce pod studenou vodu a následně použil mýdlo. Mohl si vzít dezinfekční lektvar, ale proč plýtvat, když měl po ruce dostupnější řešení. Zvažoval, že by si prsty ovázal, ale nakonec se mu rány nezdály tak hluboké.

Ováže si je, až bude muset jít za Blackem. Při té myšlence se otřásl a žaludek se mu sevřel. Nechtěl tam jít, nechtěl toho hajzla už ani vidět. A Brumbála taky. Hlas v hlavě mu ale stále našeptával, že se neměl nikam plížit, že třeba stačilo požádat… Jasně, požádat Blacka, ušklíbl se Draco, výraz se mu ale vzápětí změnil v trpící, když mu žaludek dal opět najevo, že není zcela v pořádku.

Mladý Malfoy se tedy teď už vratkým krokem vrátil do svého pokoje a uložil se do postele. Nebylo dobré, aby po lektvaru na bolest dlouho postával, potřeboval být v klidu, aby byl účinek co nejlepší. Po chvíli zavřel oči a brzy usnul.

XXXXX

Siriuse sice rozmrzelost z probuzení neopustila, přesto se cítil docela dobře, když se před ním sám syn Luciuse Malfoye krčil na zemi, celý vystrašený. Však se z toho dostane, pomyslel si, když jakýsi nezvaný trn viny poukázal na to, že za něj nese zodpovědnost a neměl by jej zraněného nechávat v pokoji.

Jestli ho máme mít mezi sebou při bitvě s Voldemortem, musí se naučit o sebe starat sám, obhájil si své činy Sirius a znovu se odebral do ložnice, aby se prospal. Doba strávená v Tichošlápkově kožichu se mu trochu protáhla, jelikož od jisté chvíle byl doslova alergicky na krysy, a když jednu v domě spatřil, nedokázal odolat touze ji zadávit. Ta potvora mu sice utekla, tak spravil si chuť alespoň vystrašením toho hádětě. Malfoy vypadal strašně vtipně, jak na něj vyjeveně zíral, vlasy rozcuchané, na sobě jen pyžamo a bublinu u huby.

Kdyby to nebyl Malfoy, vypadal by i roztomile, prolétlo Siriusovi hlavou, než se opět ušklíbl nad vzpomínkou, jak se Zmijozel zatvářil vyděšeně, když na něj štěknul. Jako by ještě nikdy neviděl pořádné psisko. Napadlo jej, že Tichošlápek by asi uměl vyčenichat, co Malfoy ve sklepě vzal. Tedy jestli něco, ale… Siriuse to popravdě moc nežralo, dokud…

Posadil se na posteli a zapřemýšlel, jak moc je pravděpodobné, že si s sebou Malfoy dovezl soupravu na lektvary. Té by si snad všiml, že ji v pokoji má, ne? A taky vaření lektvarů dost páchne, vzpomněl si Nebelvír na svá léta v Bradavicích.

Každopádně výlet do Dracova pokoje není špatný nápad. Koneckonců si pak budou kvit. Více méně.

Mimoto si usmyslel, že s Malfoyem budou cvičit každý druhý den, v ostatní dny mu poručí, aby uklidil nějakou část domu, když už má takovou touhu jej prozkoumávat. Aspoň se zabaví a nebude mít čas tolik myslet na to, jak hezky pozmijozelsku vysmahnout a nechat se naverbovat Voldemortem. I když Sirius netušil, co by s ním Voldemort dělal… Nejspíše by zařval při první nebo druhé akci.

Pokud má dost rozumu, tak bude sekat latinu, pomyslel si Sirius a uložil se opět na postel. Plány na odpoledne už se zabývat nemusel. Jiné kouzlo než Protego nemělo smysl pro začátek zkoušet.

XXXXX

Jakmile se Draco probral, do nosu jej udeřila vůně oběda. Nevěděl, jestli to bylo tím vyčerpávajícím ránem nebo čímkoliv jiným, ale když spatřil na talíři pořádný kus kuřete, tak nezaváhal ani vteřinu. Musel uznat, že Krátura se docela snažil. V návaznosti na jejich konverzaci jejich hostu sice nepřestal připravovat veškeré druhy masa, vždy mu ale dával bohatou přílohu. Jen trochu po sladkém jídle se Dracovi zastesklo, neboť Black zřejmě v oblibě takové pokrmy neměl, pročež Krátura nic jako deserty nepřipravoval.

Kvalita jídel byla horší než na Malfoy Manor, to mladý Zmijozel věděl bezpečně, během týdne u Blacka ale bídně nezhynul, takže se domníval, že si holt začíná zvykat. Rozhodl se také, že Kráturu vezme na milost a při nejbližší příležitosti jej nenakopne. Skřítek sám od sebe chtěl poskytnout Dracovi vhodnou stravu, nemusel nikterak jejich hosta poslouchat, přesto mu vyšel vstříc, což se Draco přiměl s nelibostí ocenit.

Po obědě se protáhnul a zjistil, že lektvar stále velmi dobře působí. Bylo mu jakž takž fajn. Tedy do chvíle, než se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Netušil, kdo to mohl být, Black by určitě neklepal, a když už, tak hlasitě jako buran, ale tohle klepání znělo až nesměle. Že by Krátura?, pomyslel si a šel otevřít.

Pohledem dolů zjistil, že na něj zespodu hledí malá sova. Přinesla dopis. Draco k ní poklekl, psaní si vzal, ale sovička místo odletu jen mávla křídly a usadila se mladíkovi na předloktí. Koukala na něj zvědavě, jako by si jej prohlížela.

Draco na ni zaskočeně civěl, pak se ji pokusil odehnat, ale ten prcek jen obkroužil místnost a znovu si sedl na jeho předloktí. Blonďák tedy usoudil, že pták čeká na odpověď, kterou bez přečtení dopisu prostě nenapíše. Zvedl se, zavřel dveře a usadil se zpět ke stolu. Nádobí z něj už zmizelo.

Sovička si přelétla na kraj stolu, načež si Draco prohlédl obálku. Psal mu Brumbál.

Hmm, jak by se mu asi líbilo, kdybych mu popsal, že na mě Black seslal Levicorpus? prolétlo mu hlavou. Představa to byla pěkná, leč měl na paměti, proč to kouzlo na něj Black seslal, takže se vzdal snění a dopis otevřel.

Ředitel mu v něm vyjadřoval svou naději, že s Blackem snad úspěšně vycházejí, a pro utužení jejich pouta je nabádá k procvičování obranných kouzel. Dracovi bylo jasné, že tohle tomu senilovi nezapomene. Dopis nebyl dlouhý, neboť zbytek jeho obsahu se týkal už jen Dracových spolužáků. Brumbál se domníval, že by se je měl pokusit kontaktovat, protože by díky tomu mohli zjistit, kdo z jeho zmijozelských spolužáků také není v bezpečí, ať už kvůli strachu rodičů Voldemorta následovat, či že pouze oni sami s ním nechtějí mít nic společného.

Na závěr mu Brumbál připomněl, aby v dopisech samozřejmě nezmiňoval, kde se nachází, a připojil mu seznam jmen Zmijozelů, které by měl kontaktovat. Prolétl seznam očima.

Nedivil se, že ředitel do seznamu nezahrnul ty, s nimiž v minulých letech trávil čas. A ti také budou pravděpodobně jeho nepřáteli číslo jedna, jakmile se vrátí do Bradavic.

Bodlo jej u srdce, velmi rychle si ale připomněl, že se bez nich přeci obejde, stejně jako bez těch, které mu Brumbál vypsal. Navíc dobře pro ně, takhle se nedostanou do spárů nějakého jiného Blacka.

Přeci jen ale nedokázal z hlavy dostat myšlenku na ředitelova slovy.

Pro Lenku byl pátý ročník zcela přelomovým díky tomu, že se poprvé cítila jako mezi přáteli. Možná se k ní chovali slušně jen proto, že ji potřebovali, ale i to jí dělalo radost. Je přeci krásné být někomu ku prospěchu, že?

Už jen ta myšlenka, že má kamarády, ji činila šťastnou, leč v jistém smyslu zlomový okamžik pro ni přišel až s časem odjezdu z Bradavic. Tedy času loučení s novými přáteli. Byla naprosto nadšená, když se na ni ti skvělí lidé usmáli a zamávali ji, přičemž ji nesmírně potěšilo, jakmile se Harry osmělil k tomu, aby ji objal. Ten chlapec měl neuvěřitelně velké srdce, a jestli na světě byl někdo tak silný, aby porazil Voldemorta, byla si Lenka jistý, že to dokáže právě Harry.

Po Harrym se zbývalo rozloučit už jen s Hermionou, k níž bělovlasá dívka pojala sympatie navzdory tomu, že ji prve představila přezdívkou. Hermiona se k Lence společně s Harrym chovala vůbec nejmileji, dokonce jí pomohla najít některé ze ztracených věcí. Pár hodin prozkoumávaly celý hrad, přičemž Hermiona hýřila přátelskou náladou a mladší dívka se v její přítomnost cítila velmi dobře, jako by se znaly odjakživa.

A snad i proto Lenka nečekala, jestli se Hermiona odváží ji obejmout, a učinila tak sama, načež se její zasněný úsměv proměnil v opravdu šťastný, když Nebelvírka její gesto opětovala.

"Na shledanou po prázdninách," zářilo dobro z Lenčiných očí poté, co Hermionu pustila ze svých paží, sama však byla mírně překvapená, když se něco uvnitř ní osvobodilo, probudilo a bělovlasá dívka umístila letmý polibek na Hermioninu tvář.

Se srdcem splašeně bušícím se znovu zadívala do očí své kamarádky, v nichž se zračilo stejné překvapení, jaké sama vnímala v sobě, leč i na jejích rtech stále hrál úsměv, načež Lenka usoudila, že to Hermioně nevadilo, zrychlený tep a zvláštně svíravý pocit v nitru přesto nepolevovali.

"Mohla bych ti napsat?" zeptala se Lenka. Měla přátele a chtěla si s nimi dopisovat přesně tak, jak činili ostatní spolužáci. Udělalo by jí to velkou radost a Hermiona to možná tušila, protože její reakce byla okamžitá a vřelá.

"Samozřejmě, budu ráda," ujistil ji Hermiona, naposled se na ni usmála a omluvila se s tím, že už na ni čekají rodiče. Lenka také vzápětí spatřila svého otce, za nímž se s širokým úsměvem rozběhla.

XXXXX

Ačkoliv Hermiona myslela své ujištění upřímně, měla určité obavy z komunikace s Lenkou. Nedokázala si totiž představit, čím se jejich dopisy budou zabývat, jelikož Lenčiny záliby ve Škrknách a Strachopudech Nebelvírka nikdy zcela nepochopila a popravdě byla vůči existenci těchto tvorů stejně jako ostatní studenti skeptická. Nicméně když jí přišel první dopis toho léta, otevřela jej s nadšením, neboť počátek prázdnin strávila pouze ve společnosti svých rodičů, které sice milovala a během školního roku jí chyběli, velice brzy však začala postrádat své spolužáky.

Ještě než si Hermiona přečetla byť jen řádku, její pozornost zaujal pergamen, který Lenka použila. Nedokázala potlačit úsměv, neboť barva pergamenu přecházela ze světle růžové ve světle zelenou, okraje byly lemovány ornamenty, připomínající květiny, přičemž uprostřed kratších stran se nacházely nakreslené hlavy lvů, jejichž hříva se vlnila, jako by proti těm majestátním zvířatům foukal příjemný vítr.

Vypadalo to moc pěkně, myslela si Hermiona, a dala se do čtení. Úsměv prakticky po celou dobu její ústa neopustil, tu a tam se akorát změnil z dojatého na pobavený, a pak zase zpět.

Lenka jí nepopisoval nikterak zajímavé příhody, jež zažila se svým otcem, avšak styl vyprávění, obohacen o roztodivné odbočky, byl natolik typický právě pro Lenku, až měla Hermiona pocit, že jí to snad mladší dívka vypráví z očí do očí, v uších dokonce slyšela její jemný hlásek a za všech okolností optimistický tón.

Snažila se jí odepisovat také alespoň zčásti pozitivně, ale stejně vždy sklouzla ke svým obavám, k tomu, co ji tížilo a trápilo, načež v Lenčiných odpovědích obvykle našla povzbuzení. Bělovlasá dívka a její pohled na svět činili i ten Hermionin o něco světlejší, sama žasla nad tím, že se opravdu těší na další dopis od své kamarádky, kterou dříve považovala za více či méně pomatenou. Nyní ale začala spatřovat v jejím chování něco, co jí v dobrém slova smyslu záviděla, a co jí imponovalo.

Kdykoliv se Hermiona až příliš zamýšlela nad tím, co může budoucnost přinést, a vše se jí jevilo jako zbytečné, stačilo jí si přečíst jeden ze starších Lenčiných dopisů, popřípadě si prohlédla obrázky, které jí Lenka poslala. Uměla pěkně malovat, používala pestrobarevný inkoust, jenž po pár tazích změnil odstín nebo i barvu, navíc jí posílala obrázky oněch tvorečků, o jejichž existenci Hermiona pochybovala, nicméně zobrazení Lenčinou rukou vypadali roztomile a vůbec moc hezky.

Občas četla Lenčiny dopisy s dojetím, neboť pomyšlení, že v době, kdy se světem nezadržitelně šířilo Voldemortem řízené zlo, může žít někdo s tak čistou duší a nezištnými záměry jako Lenka, ji dokázalo dohnat téměř k slzám. Ten její optimismus, jistota, že dobro zvítězí nad zlem, a především odhodlání obětovat pro vyšší cíl cokoliv, to všechno v Hermioně probouzelo vůči Lence stále silnější sympatie.

S blížícím se začátkem školního roku se Hermiona na Lenku opravdu těšila, nicméně jeden z posledních dopisů ji uvedl do rozpaků, jaké by si nikdy nepomyslela, že v ní vyvolá právě Lenka. Tohle byl příjemný druh rozpaků, takový, při jakém člověku sice vzplanou tváře a srdce splašeně buší, leč to všechno doprovází nenadálý pocit lehkostí, který si Hermiona jaksi podvědomě spojila s pocitem velké náklonnosti a štěstí.

V onom dopise jí Lenka popisovala svůj pokoj, přičemž neopomněla zmínit, že na stropě má namalované portréty svých přátel, včetně Hermiony. Vyprávěla jí, jak usíná s pohledem na ně, jak navzdory myšlenkám na temné časy, které přijdou, nemá strach, protože ví, že jsou na světě lidé, na které se může obrátit, za které stojí bojovat a za které stojí třeba i zemřít.

"Vždy jsem si přála mít kamarády, nic na světě jsem si nepřála víc. Jsem moc šťastná, že vás mám, Hermiono," znělo Nebelvírce hlavou pořád a pořád dokola, a zatímco na pergamen spadlo pár slz, v jejím nitru se rozhořelo něco nádherného, něco, co sama nedokázala popsat, jelikož to bylo příliš silné a příliš krásné. Dlouho se na dopis dívala, četla ho znovu a znovu včetně části, kdy ji Lenka vyprávěla, jak se svým otcem sbírali v lese přísady do lektvarů, přičemž při pohledu na jednu z květin si Lenka vzpomněla na ni. Schovala si ji s tím, že by se Hermioně určitě líbila a že se na ni podívá kdykoliv jí bude po starší dívce smutno.

Pro Hermionu, jež byla za poslední roky obklopená především chlapci s city bobkového listu a ohledně sebe samého nejistým Harrym, byl Lenčin dopis někde na úrovni srdceryvného vyznání lásky. A přestože se tomu snažila ve svých myšlenkách bránit, přesně tak chtěla slova mladší dívky chápat.

XXXXX

Jejich setkání po prázdninách bylo velmi krátké, neboť Lenka se snažila ve vlaku rozdat výtisky Jinotaje, a Hermiona zamýšlela dělat společnost Harrymu a Ronovi, takže do řeči se pořádně daly až během prvního týdne vyučování. Lenka si poskakovala po chodbě a mířila na večeři, když ji Hermiona potkala, načež se obě zarazily.

Lenčin zasněný výraz nabyl radosti ze setkání, Hermiona se zase nechala vytrhnout ze zamyšlení a zcela uvolněně se na mladší dívku usmála, ačkoliv srdce jí v hrudníku udělalo přemet.

"Jdeš na večeři?" zeptala se Hermiona.

"Ano, chceš jít se mnou?" navrhla bělovlasá dívka, načež Hermiona přikývla a společně se vydaly směrem k Velké síni.

Chvíli kráčely tiše, Hermiona bojovala sama se sebou, neboť již nemohla popírat, že k mladší dívce cítí více než k běžné kamarádce. Chtěla být s ní. Chtěla s ní být sama přesně jako teď, hledala v sobě dostatek odvahy, aby ji někam pozvala, přeci jen ji překvapilo, že se jí líbí dívka, ještě nikdy ji to nepotkalo a teď… Teď dokonce přemýšlela nad tím, jak ji pozvat na rande.

"Pozítří půjdu do Prasinek. Nechtěla bys jít se mnou?"

"Promiň, cože?" rozuměla Hermiona sice poměrně dobře, ale zdráhala se věřit tomu, že Lenka právě vyřešila její dilema za ní.

"Jestli bys se mnou nechtěla jít pozítří do Prasinek," zopakovala s úsměvem Lenka, která už jen z dopisů, jež ji Hermiona poslala, dokázala vycítit, že Hermioně na ní opravdu záleží a že by s ní ráda strávila nějaký čas. Tak proč ne zrovna v Prasinkách? Zatím je docela teplo, venku zpívají ptáci a v Medovém ráji určitě mají ještě dostatek lízátek s malinovo-vanilkovou příchutí.

Hermioně spadl kámen za srdce, zároveň se jí ale stáhl žaludek tím, jak moc se začala těšit. Ani si neuvědomila, kdy se zastavily, ale momentálně stály před Velkou síni, dívaly se jedna na druhou, něco viselo ve vzduchu.

"Ráda," souhlasila s Lenčiným návrhem, načež ji dostihly pocit, jako by se měla rozpustit pod nadšeným úsměvem, jaký jí Lenka věnovala.

"Dobře, je hezké, že někam půjdeme spolu," neskrývala Lenka své nadšení, které bylo natolik silné, že se opět neubránil vlně vřelých emocí vůči starší dívce, naklonil se a stejně jako před prázdninami ji políbila na tvář. Poté již vešla do Velké síně, kde zamířila k Havraspárskému stolu, oči jí však pravidelně utíkaly k tomu Nebelvírskému, odkud se na ni mile usmívala její kamarádka.

To slovo ale už kdoví proč neznělo v Lenčině hlavě správně. Jako by Hermiona přestávala být kamarádkou a začínala být něčím víc… Možná už tím víc i dávno byla.

XXXXX

Lenka počkala na Hermionu u věže s hodinami, poté se vydaly do Prasinek, kam dorazily za tichého smíchu obou dívek, způsobeného hlasitou hádkou dvou kosů, kterou se Lenka pokoušela starší dívce překládat. Hermiona sice zcela nevěřila tomu, že jim Lenka opravdu rozumí, nicméně jejich rozhovor se zdál být reálný, neboť řešili zálety jejich třetího kamaráda kosa, který si nabrnknul zadanou kosici, jež měla navíc sklony ke krádežím. Oba byli velice pohoršení, leč jak Lenka zmínila, oba spíše vypadali tak, že svému kamarádovi trochu i závidí.

V Medovém ráji si Lenka koupila spoustu malých lízátek, Hermiona zůstala u melounového želé.

"Nepůjdeme se projít k Chroptící chýši?" zeptala se Lenka, když obchod opustily. Hermiona souhlasila.

Šly pomalým krokem, užívaly si poslední teplé dny a hezké počasí, kosové se tentokrát nedohadovali, ale krásně zpívali.

Lenka se rozhlížela kolem sebe, drobný úsměv na rtech opět přítomný. Byla velmi šťastná. S Hermionou jí bylo dobře, i když obě zrovna mlčely. Po očku se na ni dívala, uvědomovala si, jak je starší dívka hezká, jak má lehce zrůžovělé tváře, a jak nejistě vypadá. Lenka nevěděla přesně, co její kamarádku trápí, ale chtěla ji nějak rozveselit a utěšit, proto záměrně zavadila dlaní o tu její a následně ji sevřela ve své.

Hermiona se na ni zahleděla s překvapením v hnědých očích, leč Lenka v nich viděla mnohem více, dokonce tolik, že se jí zadrhl dech v krku a tělem se jí prohnala intenzivní touha Hermionu obejmout, zabořit prsty do jejích vlasů, pohled jí padl na rty druhé dívky… Chtěla je políbit, moc chtěla.

S Nebelvírkou se zatočil svět a pocítila vděčnost, že se podél cesty nacházely lavičky. Na jedné z nich se usadily, Hermiona svírala Lenčinu ruku, oči však stydlivě upínala k zemi, dokud se nerozechvěla dotekem, jímž jí Lenka odhrnula pramen vlasů z čela. Stříbrné oči mladší dívky na ni hleděly s oddaností vepsanou v nich, Hermiona o Lenčiných citech nemohla pochybovat, ani kdyby chtěla.

"Kdybys jen viděla, jak moc jsi hezká," pověděla jí Lenka a pohladila ji po tváři, přičemž to gesto, tak jemné a něžné, Hermionu zcela pohltilo, její nitro se zaplnilo city.

Již se tomu nebránila, nechala se vést vlastním instinktem a naklonila se k Lence, jež stále s dlaní na Hermionině tváři vyšla rtům starší dívky vstříc, políbila ji a Hermionu napadlo, že nic tak krásného ještě nezažila. Pohladila Lenku po bílých pramenech, odtáhla se a znovu pohlédla do těch šedostříbrných očí, věčně tak zasněných, nyní však láskou k druhé dívce zářících.

Lence se zdálo, že se vznáší, Hermiona tady byla s ní, držela ji za ruku, políbila ji… Konečně chápala, proč jí slovo kamarádka k Hermioně už nepřišlo správné. Hluboce se do ní zamilovala a věřila, že starší dívka je na tom podobně, neboť tak šťastný úsměv u ní snad ještě nespatřila. Hřálo ji to u splašeně bušícího srdce a s každým dalším jemným polibkem ji to hřálo stále víc a víc.

Většina dnů v táboře byla jen o zabíjení nudy. Té příšerně příšerné nudné nudy. Kolikrát z nedostatku nápadů na činnost dělali i věci, které by je za přítomnosti zdravého rozumu asi nenapadly. Jako například vynést všechny lavičky z jídelny, provést několik telefonátů a nechat si armádou spojených států doručit pravou zvěřinu. Bylo s podivem, že se jim to povedlo, ale stačilo, aby Klinger předvedl své handlířské umění, no a následující večer se linula celým táborem líbezná vůně.

Příjemně teplé počasí zapříčilo i fakt, že se před Bažinou nacházela dvě křesla určená k opalování, jež ale perfektně posloužila i člověku, který chtěl setrvat venku, leč trochu stranou většiny opičáků, rozebírajících baseball a jiná přízemní témata.

"Charlesi," ozvalo se nebezpečně blízko sedícího majora, který vzápětí dal sbohem svému soukromí, jelikož si druhé křeslo přivlastnil očividně dobře naladěný Pierce. Oči mu zářily stejně jako úsměv, a přestože se Charlesovi příliš nelíbilo, že jej bude oblažovat svou přítomností, pozvedl koutek úst. Přeci jen jej jaksi vnitřně těšilo, že častokrát na hranici šílenství se potácející chirurg vypadal opravdu spokojeně a v rámci možností klidně.

"Trhá mi to srdce, Pierci, ale musím uznat, že to maso bylo vynikající," přiměl se říci něco hezkého, než Pierce pronese nějakou kravinu a jejich rozhovor se sníží ke vzájemnému urážení toho druhého. Ačkoliv… Oceňoval kapitánovu nápaditost v tomto oboru, hádka s ním nikdy nudná nebyla.

"Oh, děkuji, Charlesi, zrovna od tebe si komplimentu velmi vážím," ušklíbl se Pierce, nicméně z jeho tváře nedokázal major vyčíst, zda si z něj tropí legraci nebo to myslí vážně. Vzápětí se totiž jeho škleb změnil v prostý úsměv, a pokud to mohl posoudit, jeho pohled zjihnul, když se zadíval na osazenstvo tábora, jak sedí u stolů, popř. na lavičkách… Charlesovi mimoděk zbrázdil obličej mučednický výraz, jelikož zaznamenal přítomnost rozladěné kytary, na kterou nějaký neumětel drnkal hospodskou odrhovačku.

"Chybí ti Hunnicat, nemám pravdu?" otázal se možná až moc rýpavým tónem, ale nestyděl se. Kdykoliv byli jeden bez druhého, vypadali jako ztracená štěňata… bylo to komické a jaksi roztomilé zároveň.

Nedal ovšem Piercovi možnost opovědět z očí do očí, neboť se natáhl za sebe a uchopil láhev vína. Původně měl v úmyslu si ji vypít sám, ale když už za ním Pierce přišel, když už se dnes choval poměrně snesitelně… Položil na stůl i sklenice, a byť mu srdce krvácelo, že musí tak drahé víno nalít do něčeho tak… ošklivého… byl nakonec i rád, že se může podělit. Pierce sice kvalitu vína ocenit nedokázal, přátelské gesto ale ano, tím si byl Charles jist.

"Nevěděl jsem, že máš v seznamu svých výstavních vlastností i štědrost," poznamenal Pierce a zvědavě k rudému nápoji čichal a vzápětí se napil. Chutnalo mu. Vlastně více než to, víno bylo výborné. Pomalu si je vychutnával, dával si načas, který potřeboval, aby si ujasnil, jestli... jestli má být k Charlesovi upřímný.

Po očku se na něj podíval, tvářil se spokojeně, možná ale trochu znuděně. Že by mu vážně trochu nostalgické konverzace nevadila? Možná…

"Chybí není přesně to, nač myslím," odhodlal se říci tiše, když sklenici odkládal na stůl.

"Co prosím?" ujelo Charlesovi překvapeně. Jednak jej zaskočila ta upřímnost v Piercově hlase, a pak také, že vůbec s ním chce o něčem takovém mluvit. Nicméně se nebránil… Kapitán už mu dal několikrát najevo, že jej považuje za přítele, takže by se takto k němu měl i chovat, že ano.

"Co jsi slyšel o tom, jak se sem dostal BJ?"

"Takřka nic, nedá se říci, že by mě to zajímalo," vyjádřil se Winchester, ironie čišící z Piercova výrazu jej ale donutila dodat: "Ale prosím, pokračuj."

Černovlasý muž mu věnoval trochu skeptický pohled, Charles se na něj ovšem upřeně díval a čekal, co mu řekne, takže tedy znovu promluvil.

"Vystřídal Johna McIntyrea, Trappera. Skvělý kluk… Frank proti nám neměl šanci, a když byl na naší straně ještě Henry, tak z toho šílel," usadila se nostalgie v Piercových očích, hleděl kamsi do dálky. "Nevím, jak bych to tady bez něj zvládl."

To si dokázal major poměrně jasně představit, Pierce na lidech kolem sebe visel, potřeboval společnost, pozornost, blízkost…

"Co se stalo?"

Kapitán sebou trochu škubnul a zadíval se na majora, jako by zapomněl, že tam je. Vzpomínal na svého přítele, na to, jak společně Franka trápili, jak bojovali proti jeho posedlostí předpisy, proti jeho blbosti… Zastesklo se mu.

"Dostal rozkaz," pokračoval jako by namáhavě. "Musel urychleně odletět do států, jenže právě ve chvíli, kdy jsem1 byl na dovolené v Tokiu. Snažili se mě s Radarem sehnat, ale prostě se jim to nepodařilo. Když jsem se vrátil do tábora, tak jsem se ještě ani nevyrovnal s Henryho smrtí a ztratil jsem dalšího přítele. Vzal jsem si s sebou Radara a džípem jsme jeli na letiště do Kimpa. Chtěl jsem Trappera ještě jednou vidět a rozloučit se."

Náhle se díval Charlesovi přímo do očí. Bylo mu smutno z toho vzpomínání a majorův výraz mu moc nepřidal. Možná by býval byl i raději za lhostejnost, ale v jeho modrých očích se zračilo pochopení a zvláštní jemnost. V takových momentech jej napadalo, jak strašně moc se Charles liší od Franka a jak strašně moc je rád, že jej vystřídal.

"Nestihl jsi to," dokončil vyprávění Charles, jemuž to z Hawkeyeho mlčení došlo.

"O deset minut," procedil skrze zuby, jak se jím prohnala vlna vzteku. "Mizerných deset minut."

Winchester slyšel tu trpkost v kapitánově hlasu a přemýšlel, jestli má něco říct nebo být potichu.

"Proto jsem vždycky nejistý, když tady BJ není. Nechtěl bych, aby si musel projít tím, čím já, kdybych náhodou dostal rozkaz," odpověděl dodatečně Pierce na Charlesovu otázku, jestli mu Hunnicat chybí.

"Rozumím," řekl Charles a myslel to vážně. Z toho, co slyšel, si dokázal představit, jak se Pierce cítí. Nebránil by se, kdyby tímto jejich rozhovor skončil, a víno dopili v tichosti, na druhou stranu bylo osvěžující poznávat tu vážnější stránku věčně šaškujícího kapitána. Mluvil tak tiše, rozumně…

"Ale Trapper měl alespoň to štěstí, že se dostal domů zdravý. Relativně," ozval se Peirce po chvíli znovu a opět se napil vína, sklenici si však tentokrát nechal v ruce, díval se do ni, jako by z ní chtěl věštit budoucnost, rozhodl se ale nadále mluvit o minulosti.

Nevěděl, proč má najednou potřebu to Charlesovi povědět, vlastně si absolutně nedokázal představit, jak by spolu on a Henry komunikovali… Ne, ta myšlenka byla ve vší úctě k Henrymu absurdní.

"Relativně?" zareagoval Winchester na neurčitou informaci o Trapperovu návratu domů.

"Žaludeční vředy," pousmál se při vzpomínce na to, jak si mysleli, že s tím jeho přítele pošlou domů, vzápětí se dokonce začal zubit: "Bylo by fajn mít Trapa zpátky, ale možná bych mnohem raději stal svědkem setkání tebe a Franka Burnse."

Jak tak Charles pozoroval to veselí, jež z Pierceových rtů přešlo i do modrých očí, musel se také pousmát. Nebyl sice moudrý z toho příjemného pocitu, jenž se mu šířil nitrem při pohledu na druhého muže, jak se na něj dívá, upřímný a otevřený.

"Dělali jsme mu hrozné věci… Ale ani jedné nelituju."

"S jeho odchodem jste ale ztratili důležitý zdroj obveselení… Byť primitivního."

Pierce vypadal, že poznámku neslyšel, opět měl nepřítomný výraz a zíral před sebe, náhle se ale zvedl a odložil sklenici.

"Chci si protáhnout nohy, přidáš se?"

Ne, že by se majorovi zrovna chtělo, nicméně se mu zdálo, že Pierce mu chce něco sdělit stranou náhodných okolojdoucích. Přikývnul, rovněž se postavil a nechal kapitána, aby udával směr jejich chůze.

V rámci poměrně důvěrné atmosféry se rozhodl na Pierce nijak nenaléhat, mlčky šli několik minut skoro až za tábor. Netušil, co má druhý muž na srdci, ale pochyboval, že kvůli tomu bylo nutné až takové cestování, ale budiž…

Hawkeye se přesvědčil, že jsou na sto procent z doslechu, otočil se k Charlesovi a… uvědomil si, že mu nadále věnuje svou cennou pozornost, netváří se znuděně, snad možná i zvědavě. Čeká jen na to, co mu sám řekne. Zajímal se o něj.

"Záleží mi na tobě," vypadlo z něj, aniž by věděl, jestli to vážně chtěl říct.

Winchester si zase nebyl jistý, jestli dobře slyšel, ale Pierce se tvářil vážně. Bylo to zvláštní, nestávalo se mu často, aby měl kolem sebe lidi, kteří jej měli rádi. Co více, kteří jej považovali za přítele.

Nevěděl, co má říci, proto jen kývnul, oči upřené do Piercových… Cítil z nich až příliš mnoho emocí, které neuměl vstřebat. Proč se na něj kapitán tak díval? Snad proto se uchýlil zpět ke staré známé aroganci.

"Pierci, to jsi mě dotáhl kus za tábor, abys mi řekl tohle?"

Hawkeye zavrtěl hlavou, šel sem s úplně jinou myšlenkou, kterou chtěl Charlesovi předat, dostal se k ní ale až nyní.

"Nejspíše jsi při svém vysoko nad námi se tyčícímu sebevědomí ani nepřemýšlel nad tím, že navzdory tvé pompéznosti a snobství jsme byli a hádám, že pořád jsme, vděční, že jsi tady," podařilo se Piercovi zabalit do urážek to podstatné.

"Frank naprosto selhával jako chirurg… to zaprvé."

"A za druhé?" pobídnul jej Charles po chvíli mlčení.

"Za druhé…" přinutil se Hawkeye znovu pohlédnout majorovi do tváře. Kde se v něm brala ta upřímnost, ta odvaha… Už nějakou dobu to chtěl Charlesovi říct, jenže čekal na správný moment, obával, že se mu major ego vysměje, ale teď… Teď nebo nikdy. "On na rozdíl od tebe selhával i jako člověk, Charlesi."

A stačilo by mu, kdyby Winchester zareagoval vlažně, třeba jen kývnutím, ani ve snu by jej nenapadlo, že mu povede Charlese dojmout. Nekladl si to za cíl, prostě mu jen chtěl sdělit, jak jej vnímá. Rozhodně nečekal lesknoucí se oči a váhavý, nejistý úsměv, který v něm probudil natolik příjemný pocit, až ho to zaskočilo.

Ještě více jej překvapilo, že měl nutkání… velice silné nutkání… jež pod vlivem emocí nemohl potlačit. Náhle měl ruce kolem Charlese a objímal jej stejně silně jako druhý muž jeho.

Když jejich rozhovor dnes načínal, netušil, kam jej zavede, ale byl sakra rád, že si k Charlesovi sedl. Protože jinak by přišel o ten moment, kdy se mu srdce rozbušilo jako splašené jen z toho, že ucítil prsty ve svých vlasech, jak jej něžně hladí…

Draco nakonec našel několik řešení svého problémů. Sice variantu s prachem požírajícími domácími mazlíčky ihned zavrhnul, i tak mu ale zůstávalo na výběr Bublinové kouzlo, jež použili Diggory během Turnaje tří kouzelníků, a pak kouzlo, které bylo potřeba denně obnovovat, leč do dvou týdnů by mělo zbavit veškerý vzduch v pokoji prachu a zabránit i dalšímu jeho usazování.

Mladý Malfoy se rozhodl využít obě, Eliquare vyvolal vzápětí a s Bublinovým kouzlem holt bude muset spát.

Hlavou mu prolétla myšlenka, že stejně v téhle pekelné díře chcípne, v tom se mu ale na stole objevil oběd. Draco se na něj podíval s despektem a znechuceně se ušklíbl.

Jak by jen mohl od Blacka očekávat, že bude servírovat pořádné jídlo, že? Jen při pohledu na vepřové maso se Dracovi zvedal žaludek, nicméně si uvědomil, že má docela hlad, tak se nebránil konzumaci brambor a salátu. Vyloženě špatné to nebylo, což by Draco sice nikdy nepřiznal, ale částečně se mu ulevilo, že je jídlo poživatelné. Minimálně hlady tedy neumře.

Jakmile poslal oprýskané nádobí zpět, zjevil se mu v pokoji domácí skřítek.

"Co tu chceš?" utrhl se na něj mladý Malfoy okamžitě. Jednak ze zvyku, jednak kvůli tomu, že ten skřítek byl opravdu velmi ošklivý. Výraz měl přímo proradný.

"Uctivá poklona, pane Malfoyi, mám zakázáno vám jakkoliv co se jídla týče vycházet vstříc, ale nikdo mi nemůže zabránit položit otázku. Máte čistou krev, pane, já vím a také vím, že si toho velice vážíte, proto velice rád podstoupím riziko trestu, pane, ale smím se zeptat, z jakého důvodu jste poslal zpět do kuchyně nedotčené maso? Nebylo snad správně připraveno nebo máte jinou výtku, velectěný pane?" klaněl se skřítek až na zem, výraz však měl vypočítavý, a Draco mu navzdory těm řečem o čisté krvi nevěřil ani ten ošklivý nos mezi ještě ošklivějšíma očima, o uších nemluvě.

"Nejím vepřové," odsekl Malfoy. "A vlastně ani jiné maso kromě kuřecího nebo vybraných rybích specialit."

Skřítek horlivě přikyvoval, Draco jej v místnosti trpěl jen se vzrůstající nechutí.

"Black ti zakázal, abys mi vařil to, co po tobě budu chtít?" otázal se, přestože to tak nějak ze skřítkova proslovu vyplývalo.

"Ano, pane, tak bylo rozkázáno a Krátura musí poslouchat, ale třeba něco vymyslí, aby jeho příkaz obešel, pane, vynasnažím se," znovu přikývnul Krátura.

"To bys teda měl," poradil mu Draco, který se sám sobě divil, že to stvoření ještě nenakopnul, ale to přeci může počkat, až nějaký pokrm pokazí, že. "A teď už vypadni."

Krátura se opět uklonil až na zem a zmizel, Draco tak v pokoji osaměl. S plným žaludkem se cítil o něco lépe, vypětím nervů však i docela unaveně. Proto si dovolil ulehnout na postel, použít Bublinové kouzlo a na pár minut si odpočinout.

XXXXX

Sirius si sice neodpustil návštěvu Draca v knihovně, jednoduše mu chtěl začátek pobytu opravdu zpříjemnit se vším všudy, následně se ale mladému Malfoyi skutečně snažil vyhýbat. Zmijozel zůstával v prvním patře, většinou se nacházel u sebe nebo v knihovně, a Sirius si po pár dnech zvykl na to, že s ním v domě žije někdo další. Nelezli si na oči, neotravovali se.

Dokud nezasáhlo vyšší zlo. Tedy Brumbál.

Uběhl první srpnový týden. Sirius zrovna kroutil hlavou nad tím, proč se mu sova vrátila s jeho vlastním dopisem, když adresu zcela jistě napsal dobře, vždyť Harryho nekontaktoval prvně, jakmile se mu však v domě objevil Brumbál, zavětřil nějaký podraz.

"Siriusi," pozdravil jej ředitel Bradavic a rozhlédl se kolem, jako by zjišťoval, jak moc se interiér po Dracově příchodu změnil.

"Řediteli," oplatil mu Black pozdrav chladně. "Malfoy bohužel pořád žije, jestli vás to zajímá."

Brumbál se na něj chvíli díval, pravděpodobně se pokoušeje vyvolat v Siriusovi lítost, že něco takového řekl, vzápětí ale přešel k věci:

"Jak jistě víš, Siriusi, pokouším se budovat armádu kouzelníků proti Voldemortovi, což není kvůli všude panujícímu strachu jednoduché, a proto by se nám hodilo nějaké bezpečné místo, kde by mohly probíhat porady předních členů," rozhlédl se znovu Brumál po místnosti, aby Blackovi stoprocentně došlo, o co jej žádá.

"Samozřejmě," souhlasil Sirius bez okolků. "Je něco jiného tady ubytovat čistou krví posedlého Zmijozela a poskytnout vlastní dům Fénixovu řádu," dodal na půl úst.

"Výborně, Siriusi," rozzářil se ředitel. "A jelikož tady máš pomocníka, mohli byste připravit dům k tomu, aby v něm mohlo přechodně bydlet více lidí, že ano?"

Z toho už Sirius tak odvařený nebyl, ale ve vteřině mu došlo, že to klidně může celé hodit na Malfoye a sám nehne ani prstem. Pěkná představa.

"A ještě jedna věc. Nejsem si jist, jak bude probíhat Dracův návrat do Bradavic, proto bych tě rád požádal, abys s ním procvičil především obranná kouzla."

Sirius hodil po Brumbálovi tak ošklivým výrazem, až ten pozvedl obočí.

"Ale, Siriusi, je potřeba, aby se uměl dostatečně bránit. Ty sám bys měl dobře vědět, že Zmijozelové neodpouští. Když to bude potřeba, jsem mu ochotný zařídit vlastní pokoj, ale na chodbách či ve třídě bude zranitelný…"

"Udělám to," štěkl Sirius vztekleji, než jak se cítil. Nechtěl s tím zmetkem jakkoliv trávit čas, ale cvičení obranných kouzel… Možná by to mohla být dobrá záminka, jak dát Malfoyi sežrat všechno, co si od něj Harry musel vytrpět. A taky to, že se mu vyvaluje v baráku.

"To mě těší, Siriusi," usmál se na něj opět velice spokojeně Brumbál. "Jinak vše v pořádku? Nesnažil ses někomu psát o tom, kdo je tvým novým svěřencem?"

Black překvapeně zamrkal, téměř na problém se sovou zapomněl.

"Ach, ano, bohužel ti nemohu dovolit, abys Harrymu sdělil, že je Draco u tebe. Domnívám se, že by taková zpráva Harryho příliš rozrušila, a my mu přeci nechceme kazit prázdniny, jež jsou možná posledními, kdy si nemusí dělat s ničím starosti."

Sirius nevěřil svým uším. Nemusí dělat starosti?! Harryho noc co noc trápily noční můry, zároveň se Voldemorta bál a zároveň jej toužil zničit, ve svých patnácti letech se potácel na hranici šílenství. Sirius věřil, že je Harry dostatečně silný na to, aby se nezbláznil, přesto musel uznat, že by jej to nepřekvapilo. Na bedrech syna jeho přítele leželo břímě, jež by většina kouzelníků jeho věku neunesla.

Black také všechno Brumbálovi vmetl do tváře a se zadosti učiněním sledoval, jak se téměř veselý výraz ředitele Bradavic mění.

"Vy jste to nevěděl, že?" zeptal se jej Sirius s výčitkou v hlase. "Vám se nesvěřil."

"Harry se mi v dopise zmínil, musel jsem však zařizovat jiné věci…"

"Třeba jako dělat chůvu malému Smrtijedovi?" navrhl Sirius, povzbuzen pocitem, že tuhle konverzaci zcela ovládá. Brumbál ani nepopřel, že se Harrymu nesnažil pomoct! Ale pro Malfoye by se přetrhl…

"To stačí, Siriusi, Harry je v bezpečí, Draco nebyl. Dokud je u tebe, nemusím si o něj dělat starosti, a Harrymu ihned pošlu zprávu, ať mi své noční můry detailně popíše," ujistil jej Brumbál, jenž už opět vypadal jako muž, který má vše pod kontrolou, jako by to drobné zaškobrtnutí mělo už být zapomenuto.

"A co já? Já mu nesmím posílat dopisy vůbec?" nedal se Black uchlácholit planými řečmi, z očích mu nadále šlehaly blesky a celý jeho postoj vyzařoval čiré nepřátelství.

"Když se nezmíníš o Dracovi, tak samozřejmě smíš," odvětil ředitel. "Slib mi to, Siriusi, prosím tě o to."

Black si pohrdlivě odfrkl, šklebil se, ale přislíbil, že se Harry o Malfoyovi nedozví.

"Dobrá tedy," přikývnul Brumbál a Sirius doufal, že se chystá k odchodu. Měl už toho senilního pána plné zuby, ze všeho nejvíce se chtěl napít a po zbytek dne neopustit svou ložnici.

Štěstí se na něj nakonec usmálo. Ředitel se s Nebelvírem rozloučil a zanechal jej o samotě, Black pak zamířil k sobě, pořádně si přihnul z láhve a hodil sebou na postel.

Spal do pozdního večera. Probudil se s mírnou bolestí hlavy a touhou po čerstvém vzduchu. V podobě černého psa tedy vyběhl ven a toulal se nocí několik hodin, bavilo ho jen tak pobíhat, čenichat, sem tam něco dobrého smlsnout… Domů se vrátil až s prvními slunečními paprsky nového dne.

XXXXX

Draco pravidelně vstával okolo osmé ranní, tentokrát jej ale probudil hluk už o tři hodiny dříve. Za těch pár nocí si již zvykl na různá vrzání a skřípění, jež Blackův dům vydával neustále, velice jej ale rozrušilo, že se uvnitř té barabizny rozléhá psí štěkot. Zuřivý psí štěkot.

Srdce mu bušilo strachy, pro klid duše ale nutně potřeboval zjistit, co se to tady děje. Hodil přes sebe župan, připravil si hůlku a opatrně vykouknul na chodbu. V tu chvíli se štěkot začal přibližovat, posléze se k němu přidal zvuk tlapek dopadajících na staré schody, načež se kolem strachem zcepenělého blonďáka prohnal černý pes. Zdálo se, že něco pronásleduje, jelikož Draca si vůbec nevšímal a zamířil na konec chodby, kde se zastavil a několikrát vztekle štěknul na stěnu.

Funěl, srst měl zježenou a vypadal děsivě, Draco přesto zůstal stát ve dveřích a pouze na psa zíral. To se mu Black nemohl obtěžovat sdělit, že v domě chová tak obrovskou potvoru?!

Zvíře po pár vteřinách zřejmě seznalo, že pronásledování je u konce, a otočilo se čelem k mladému Malfoyi. Dracovi přišel výraz, jestli se to tak dalo nazvat, toho psa povědomý. Koukal na něj zvědavě a docela přátelsky, znenadání se však postavil na všechny čtyři a štěknul, až sebou Draco trhnul. Pes si poskočil, zavrtěl ocasem, přišel k blonďákovi blíže a štěknul znovu. Mladík vůbec netušil, co po něm pes chce, jestli na něj hodlá zaútočit, nebo co se mu honí hlavou, rozhodně jej ale nechtěl dráždit, proto se ani nehnul.

Možná by i použil hůlku, kdyby na něj to psisko znovu nevyštěklo a neukázalo mu zuby, následně k Dracově úlevě zamířilo po schodech dolů. Než však pes stačil dojít dolů, dusot tlapek se změnil v dupání lidských bot. A štěkot ve škodolibý smích Siriuse Blacka.

Ten hajzl je zvěromág, došlo okamžitě Dracovi, jenž ještě hodnou chvíli postával na chodbě, než se zase vrátil do pokoje. Na jednu stranu byl pořád vyděšený a vzteklý, že se před Black projevil jako vystrašené děcko, na stranu druhou…

Se skousnutým rtem se rozhlédl po pokoji. Bylo mu jasné, že mu z toho miniaturního prostoru k žití brzy přeskočí, kdyby se mu ale povedlo dostat na vzduch… Alespoň na chvíli, na pár hodin týdně…

Ta představa jej nadchla, dokonce se začal těšit, až zajde do knihovny a začne se učit, jak se proměnit ve zvíře, sám sebe ale vzápětí zchladil pomyšlením na úskalí, jež sebou zaklínadlo přináší. Lehnul si na postel, zahleděl se na špinavý strop a… zrušil bublinové kouzlo. Už si jej natolik uvykl používat, že mu bublina na tváři nevadila, takže se před Blackem znemožnil ještě více. Nu, což, nemá mít tak zaneřáděný barák!

Vztekle vydechl a znovu se nadechl, když se mu povedlo si vyčistit hlavu, zavzpomínal na všechno, co o zvěromagii četl. Zaprvé potřeboval list Mandragory, u kterého pochyboval, že ho Black někde v domě schovával, ale stejně se rozhodl, že se po něm podívá. Třeba bude mít štěstí. Jenže stejně jej pak bude muset celý měsíc nosit v ústech, aby vytvořil lektvar nutný k přeměně. A ani pak není jisté, že se mu podaří přeměnit správně. Mohl by taky skončit jako napůl člověk, napůl nějaká horská koza s bradkou.

Dvakrát nadějně to nevypadalo, ale… Potřeboval se nějak zabavit! A když bude mít takovou motivaci, že třeba příští prázdniny už by nemusel sedět neustále zavřený, tak se mu povede se udržet při zdravém rozumu.

Draco si pro sebe odhodlaně přikývnul s tím, že se co nejdříve pokusí sehnat lístek Mandragory. Když ho nenajde tady, třeba by mu Brumbál mohl poslat přísady do lektvarů, kdyby jej přesvědčil o tom, že si chce před novým školním rokem nějaké recepty procvičit. To by mohlo vyjít, pomyslel si už zase docela spokojeně, načež nechal své myšlenky volně plynout směrem ke zvířeti, ve které by se mohl proměnit.

Dočetl se sice, že svou podobu nelze nijak ovlivnit, ale byl si jistý, že když na to bude usilovně myslet, tak to zvládne. Kdyby tak aspoň uměl vykouzlit patrona… Pak by měl nějaké vodítko, v co by se mohl proměnit, ale takhle vůbec nevěděl, kde začít. Nikdy neviděl vykouzlit patrona otce ani matku, vlastně nikdy finální podobu patrona nespatřil.

Dobrá, tedy, pokusí se sehnat lístek Mandragory a možná by se mohl více vzdělat v oblasti Patronova zaklínadla. Když je dokázal Potter vyčarovat ve třetím ročníku, tak to dokáže taky! S tou myšlenkou se povedlo mladému Malfoyi znovu usnout, a sny měl kupodivu pěkné, nadějeplné.

"Melichare, vole, vodevři okno, je tady hroznej smrad. To ses zase zapomněl před strýmem umejt, ty prrrrrase?" otázal se uchu lahodící češtinou nechvalně proslulý youtuber Agraelus svého nevábně zavánějícího kolegy, který k němu přicestoval z daleké, předaleké osady poblíž vesnice zvané Ostrava.

"Vojtěchu, prosím tě, to je jen testosteron, který ze mě holt stříká, kdykoliv vidím tu tvou kulatou prdelku," zaševelil oslovený Melichar. "Nedokážu tomu zabránit, kulíšku."

Agraelus tiše hleděl na youtubera říkajícího si FlyGunCZ a doufal, že svým intenzivním pohledem barvy modré jako vůně do hajzlu přiměje toho flákače k tomu, aby poslechl jeho skromnou žádost, leč Melichar se octl býti příliš zaneprázdněn úpravou svého originálním způsobem přitažlivého ksichtu. Starostlivě si uhladil pěstěný vous o šesti až pěti chlupech, načež na svůj odraz v okně svůdně zakrkal, poté se natočil pravým bokem, aby si mohl prohlédnout nespecifikovatelnou formu všech svých vlasů, které mu kromě izolepy držela pohromadě kšiltovka, pořízená ve výhodné koupi společně s osmi páry kroksek.

"Už to bude, Vojtěchu, a nemysli si, já tě vidím, jak ze mě nemůžeš odtrhnout oči, ale neboj se, za tu slíbenou výši procent z donejtů jsem dnes večer jen tvůj," zaskřehotal střihač bezkonkurečně nejlepšího českého herního magazínu hlasem mutací procházejícího pleba, zastrčil zlobivý pramen vlasů černých jako Vítkovice za předem pořádně vycíděné ouško a konečně se jal otevřít od holubů zasrané okno, jímž okamžitě začal dovnitř proudit vzduch tak čistý, jaký v Ostravě nikdo žijící už nepamatuje.

"Moc si na to nezvykej, nejsem sponzor těch tvejch nedotočenejch sérií," vstal Vojtěch ze svého jako samo peklo rudého DX Raceru a připojil se k Melicharovi u okna, oba se opřeli předloktími o parapet a čuměli ven jako dvě slepice z kurníku.

"Mám ti snad připomínat Fallout? A co Dark Souls 2? Vojtěchu, pročpak jsi je nedotočil, ty lenochu jeden?" podíval se FlyGun napravo na svého kolegu, který sice k němu byl natočen levým uchem, přesto by to nebyl on, aby jej byť jen zmínka o Fallout netriggernula.

"Ale, Melichare, vždyť je to jedna série! Dark Souls 2 jsem dotočil! Celou hru, DLC jsou stejná jako v normální edici," zlobil se kňučivě nejsledovanější streamer na české Twitch scéně.

"To říkáš vždycky, když ti dojdou argumenty," zrektil jej Melichar, pohazuje hlavou hrdě jako na kastraci čekající hřebec za účelem odhodit si z čela zlobivý pramen. "Vojtěchu, Vojtěchu, zklamal jsem se v tobě."

"To jsou kecy, Melichare, víš, že beze mě nemůžeš žít. Jsem tvou múzou, tvým rivalem, bez kterého bys už na Youtube dávno skončil. Jsme jako Joker a Batman v Lego Batmanovi," vyslovil Agraelus odpověď na akademické úrovni, jež se však neminula s účinkem, neboť Melicharovy oči zjihly a v hlasu se mu promítla jeho po celém ostravském ghettu proslulá dobráckost.

"Dostal jsi mě, pane, ale přiznej si, že většina tvého kouzla netkví ve tvém charismatu ani největší kadenci nadávek, jakou jsem kdy viděl, leč v kvalitách tvého pozadí, Vojtěchu, nemám pravdu? Tak kulaté, tak symetrické, tak v upnutých kalhotách svádějící k sevření v dlani," díval se nyní FlyGun již do očí druhého skoromuže, jenž se zdál být zcela zaskočen, neboť na lichotky ohledně svého zadečku byl sice zvyklý, nicméně Ostravák zpravidla tyto řeči nebral na vědomí s tím, že jeho na severu Moravy vytvarovaná prdelka je lepších kvalit.

Ale jelikož Vojtěch byl streamerem zodpovědným a své show přesně načas začínajícím, musel nechat Melicharovy lichotky alespoň prozatím stranou a ve chvíli, kdy mu mobil česky a s přehnaným německým přízvukem ohlásil přesně osm minut po osmé, usedl zpět na svou příjemně polstrovanou židli, načež tradičně zahájil stream jedním ze songů jeho srdci blízkým, tentokrát písní Biela Krása od světoznámé skupiny No Name, které se kromě milovaného Slovenska podařilo uspět také v České republice a vyspělejších vesnicích podkarpatské Rusi.

Stream si oba vesničani užívali náramně, jako správní tvrďáci usrkávali Vaječný sen, sem tam, aby se neřeklo, říznutý nějakou tou ochucenou vodečkou, přičemž za donejty nejvyšší se Melichar uvolil požít kapičku absintu, o níž Vojtěch nejméně osmkrát za stream prohlásil, že jde pouze o obarvenou sračku z Lidlu a že on pije pouze nápoje vybraných kvalit, proto raději zůstával u Vaječného snu s lahodnou příchutí pistácie.

Ať už se nalévali čímkoliv, krátce po druhé hodině ranní stream ukončili, jelikož oba již dosáhli určité úrovně společenské únavy, respektive oba sellouti seznali, že přišlo příliš málo donejtů na to, aby svou show dotáhli protáhli až do svítání.

Vojtěch se rozvalil na gauči, Melichar učinil totéž v druhém rohu a chvíli zaujatě zíral na strop, pročež jeho pozornost přilákal vrtící se kolega.

"Vojtěchu, pověz, jak v tak upnutých džínách můžeš strávit celý den? Vždyť to nemůže být zdravé," poznamenal přemoudřele.

"Co to kecáš, Melichare, já jsem zdravý a plně funkční!" vyhrkl Agraelus a znovu si poposednul, jako by se mu nesedělo zrovna příjemně a jeho nejistota se jen zvýšila, když si všiml, kam míří Melicharův mrdavý pohled. "Kam mi to čumíš, prasáku?"

"Jen se mi zazdálo, že se tam cosi hýbe," odpověděl popravdě FlyGun, zrak ale neodtrhnul, protože se chtěl přesvědčit o své pravdě.

A vskutku pravdu měl! Ani sám velký, mocný a občas i malomocný Agraelus tomu nemohl uvěřit, ale pozornost ze strany druhého nejuznávanějšího Youtubera ostravského regionu jej zvráceně těšila, a jelikož na Vojtěcha vše zvrácené mělo svůj efekt, tak se upnuté kalhoty stávaly ještě upnutějšími. Kdyby nebyl ale už úplně opilý, to víte, Vaječný sen dělá i se zkušenými alkoholiky divy, nejspíše by se zastyděl a začal by koktat něco ve stylu: "Ale Melíšku, to se ti jen zdá, to se mi tam pouze protahuje Anakonda královská, kterou jsem dnes ráno zkrotil na místním hřbitově," ale takhle jen ještě více roztáhl nohy, aby se mohl jeho kolega pořádně podívat.

Doslova cítil, jak se mu kromě jiného zvedá tep, zatímco upřeně hleděl do Melicharova libého ksichtu o pěti šesti vousech, a sám zatoužil vědět, zda se v kalhotách toho zaprodance také něco odehrává.

"Vojtěchu, jaký máš vztah ke křížům?" položil Melichar otázku pouze za jediným účelem, jelikož ten pohled na nadrženého Agraela jej činil také velice nadrženým, možná vůbec nejnadrženějším Youtuberem na celém světě.

Agraelus se zamračil, oči i myšlenky mu při slově kříž utekly ke stolu, nad nímž se na poličce válela říšská marka, tudíž jeho vztah ke křížům se zužoval jen na jeden, ale… Do tváře se mu po několika minutách usilovaného uvažování vkradlo porozumění, načež se přisunul k milovníkovi ejakulajdy od babičky blíže a upřel na něj ty své bezedné modré oči. Z rudých rtů pak smyslně splynulo zašeptání:

"Pokud je kříž příjemný na omak, tak velmi dobrý, pane Měňavec, velmi dobrý," usmíval se vilně na Melichara a srdíčko mu v momentě, kdy se široce usmál i bujnějším vlasovým porostem disponující Ostravák, poskočilo úplně stejně jako tehdy, když se během streamování Harryho Pottera dostal do bonusové místnosti s fazolkami.

Následně už se Agraelovou slují neslo pouze hlasité oddechování, měnící se ve funění a následné kňučení, doplněné o chrochtavé zvuky obou kamarádů od Zlobří řeky. A pokud k nim oknem vletěl řádně tučný donejt, možná tam na severu Čech blaženě chrochtají dodnes…

Strach obejmul celé Dracovo tělo znovu ve chvíli, kdy se Sharpaw a Brumbál chystali k odchodu. Ředitel mu jen zopakoval, že v případě potíží se na něj může kdykoliv obrátit, přičemž podrobnosti o knihách potřebných pro pátý ročník studia v Bradavicích mu budou poslány jako obvykle poštou zhruba týden před zahájením školního roku. S tímto se oba muži rozloučili a ponechali jej na pospas stále rozladěnému Blackovi.

Nějakou dobu v místnosti zachovávali nepřátelské ticho, knedlík v krku Dracovi zabraňoval promluvit, a aby byl upřímný, docela se mu ulevilo, když se Black vymrštil ze židle a zavrčel blonďákovým směrem:

"Ukážu ti pokoj."

Draco počítal s tím, že se mu nebude Black obtěžovat vykat, nicméně jej to stejně urazilo, ačkoliv především šlo o tón, jaký Black použil. Navzdory strachu a nervozitě se pokusil nasadit co nejpovýšenější výraz, s nímž Nebelvíra následoval do prvního patra, žaludek o sobě opět po pár vteřinách na chodbě dal vědět. Musel si dokonce dát pěst před ústa, aby ten nepříjemný pocit zahnal. Opravdu se divil, že s tím Black něco neudělal, vždyť tohle bylo zdraví nebezpečné.

"Na prach si časem zvykneš, je všude a ani kouzla ho nejsou schopná pořádně odstranit," pronesl Black jako by mimochodem, když došli k otevřeným dveřím, do nichž mu starší muž úslužným gestem naznačil, že má vejít, leč ono gesto v kombinaci s Blackovým úšklebkem nevypadalo jinak než ironicky.

Draco tedy váhavě vstoupil do svého nového pokoje, který… Ano, byl malý, špinavý, zatuchlý, nacházel se v něm akorát polorozpadlý nábytek a malba na stěnách byla doslova ohavná, ale Malfoy poté, jak špatně se mu dělalo na chodbě, dokázal ocenit alespoň to, že se v místnosti mohl nadechnout, aniž by se celý jeho organismus začal vzpouzet.

"Asi jsi z toho vašeho království zvyklý na lepší, ale holt máš smůlu, tohle je nejlepší, co můžu nabídnout," lhal Sirius jako když tiskne a naprosto se kochal tím kontrastem, mezi mladým aristokratem a zašlostí všeho, co se v nímosti nacházelo. Nádhera. "Narovinu, Malfoyi, pomyšlení na to, že tady bydlíš, se mi hnusí, a nebýt neporušitelného slibu tak hniješ do konce prázdnin ve sklepě."

Draco si všiml toho krutého úšklebku, jaký mu Black věnoval, když se jejich oči střetly. Musel zaregistrovat ten nezkrotný děs, jaký ta představa v blonďákovi vyvolala. Jestli jen slib jej ochránil před něčím takovým, tak Black je opravdu šílený, prolétlo mu hlavou společně se špetkou vděčnosti, jež patřila Brumbálovi.

"Pořád ale platí, že tě chci mít co nejméně na očích, takže budeš spát v prvním patře, kam nemám dvakrát chuť chodit. Máš tady koupelnu i knihovnu, Krátura ti bude nosit jídlo, ale pokud si chceš něco uvařit," uchechtl se Sirius, než pokračoval: "posluž si dole v kuchyni. V jiných místnostech tě nechci vidět."

Black se odmlčel a očekával nějaké stížnosti ze strany rozmazleného fracka, ten na něj už ale ani nepohlédl, spíše se rozhlížel po pokoji. Siriuse na moment přepadl nějaký zbloudilý záchvěv lítosti a soucitu, což ale spíše považoval za slabost způsobenou násilným vystřízlivěním, avšak svou blahosklonnost vůči Malfoyovi následně zpět nevzal.

"Se svým pokojem si dělej, co chceš, klidně si další nábytek vyrob, je mi fuk, jak si to zařídíš," pronesl téměř neutrálním hlasem, načež se z pokoje vytratil.

Snad by prožil i celkem normální den, kdyby Malfoye až do rána neviděl, leč vztek na něj, na Brumbála a celou tuhle pitomost v něm vynesla na povrch hádka s portrétem jeho matky, jež si stěžovala na pronajímání domu nějakým vyhnancům. Když jí Sirius vmetl do tváře, že jde o mladého Malfoye, nařkla ho nejen z toho, že je zrádcem vlastní krve, ale že k podobným hříchům svádí i nezletilé členy jejich rodiny.

Následně Sirius sotva stačil vsupět do hlavní místnosti, kde jej ihned konfrontoval Krátura s tím, co bude jejich host jíst.

"Totéž, co já, nebudeš mu nijak vyvařovat, není tady na ozdravném pobytu," odbyl skřítka, který se hodlal také nějak vyjádřit, Sirius na něj ale neměl náladu. "Žádné diskuze, Kráturo, budeš pro něj dělat jen nezbytné věci, takže žádné podstrojování."

"Rozumím, pane," zamumlal Krátura a zmizel.

Sirius mu záměrně nedoporučil, aby se s Malfoyem nebavil. Ať se na sám na tu svou prašivou kůži přesvědčí, jak se tato ušlechtilá rodina chová ke svému služebnictvu.

XXXXX

Draco vykouzlil Tempus.

Tehdy na něj zas a znovu dolehlo, co jej vlastně čeká. Bylo téměř půl desáté, přelom července a srpna. To by neznělo tak hrozně, kdyby do začátku školního roku nezbýval ještě jeden celý měsíc a několik hodin, které absolutně netušil, jak vydrží v téhle díře, navíc když jedinou společnost mu bude dělat Black.

Utěšoval se tím, že na Malfoy Manor by stejně prázdniny strávil čtením, příležitostným navštěvováním kulturních akcí a cestami do Francie za tamními čistokrevnými rodinami. Ačkoliv právě tyhle výlety za otcovými známými jej většinou nudily k smrti a po nutných zdvořilostech se uklidil za knihami do pokoje, tak představa, že se náplň jeho dní bude muset omezit právě jen na čtení, jej prostě netěšila. Rovněž pochyboval, že Black zde bude mít knihy, o něž by Draco projevil byť sebemenší zájem.

Měl pocit, že jehož život v následujících týdnech smrskne jen na prosté existování, pročež se teprve uvidí, jestli se z té nudy, stesku a vzteku nezblázní dříve, než nastane datum odjezdu do Bradavic. Snad poprvé se bude do toho ústavu říkajícího si škola těšit. Zoufalství, rozpínající se v jeho hrudi, se mu opět pokoušelo vehnat slzy do očí, skousnutí rtu a přesměrování myšlenek jinam mu ale pomohli se ovládnout.

S nově nalezenou racionalitou se rozhlédl kolem. Bylo to příšerné a naprosto se mu příčilo, že by tady někdo jako on měl žít a usmyslel si, že dříve či později dům navzdory Blackovu zákazu prozkoumá. Určitě tady musí být větší a uspokojivější místo ke spaní, akorát Black mu je prostě neposkytnul, protože nemusel. Hajzl, pomyslel si Malfoy, náhle přesvědčený o svém úsudku, načež zapochyboval, jestli má místnost jakkoliv zvelebovat, pokud to nějak vůbec bylo možné, když se odtud stejně bude chtít co nejrychleji dostat.

Nicméně o slovo se opět přihlásil fakt, že stejně nemá na práci nic jiného než nudu, a tak se tedy dal mladý Malfoy do práce. Mírně se třesoucí rukou tasil hůlku a na první dobrou se mu povedlo opravit skříň, jež by dle jeho odhadu měla bez problémů pojmout veškeré jeho ošacení. Reparo a kouzlo na odstraňování prachu použil na noční stolek stejně jako na postel. Poté se na ni opatrně posadil, vyzkoušel její pružnost, a než se opět postavil, povedlo se mu očistit oba polštáře, prostěradlo i peřinu. Matraci dodal kouzlem trochu více měkkosti a jelikož pod ní bylo dostatek místo, tak se ihned jal odlevitovat oblečení do skříně, aby kufr mohl vsunout pod postel.

Když už byl v tom uklízení, zbavil nánosu prachu lustr, podlahu, koberec a vlastně celý pokoj. Musel dát Blackovi za pravdu, že čistící kouzla přímo na zdi ani podlahu příliš dobře nefungovala. Ve vzduchu se prachu vznášelo stále příliš mnoho na to, aby bylo v pokoji příjemně, Draco se však držel myšlenky, že si časem zvykne.

Nic jiného mu nezbylo. Buď si zvykne nebo to tady bude muset vyčistit ručně, přičemž mladý Malfoy si nebyl jist, která z variant se mu hnusí více.

Otočil se kolem své osy. Co se týkalo vzhledu, zřejmě udělal, co mohl, ale při hlubším nádechu měl stále v plicích velmi nepříjemný pocit, jako by měl sípat. Polohlasem Blacka a tuhle jeho barabiznu proklel, přemýšleje o tom, že při průzkumu knihovny se rovnou podívá po nějakém kouzlu, jímž by alespoň okolí postele mohl té vysoké koncentrace prachu zbavit.

Rozhodl se vyrazit ihned, před odchodem z pokoje ještě zbavil prkna vrzání, a vstoupil na chodbu. Tmavě modré až zelené stěny vypadaly opravdu nechutně zašle, proto se mimo pokoj příliš nezdržoval a otevřel druhé z tří dveří, které se v prvním patře nacházely. Knihovnu sice netrefil, ale… Netušil, že to během dnešního dne proletí jeho hlavou, nicméně se snažil náznak ocenění Blackovy práce potlačit, když spatřil, že jeho koupelna je relativně čistá.

Samozřejmě to byl nesmírný rozdíl oproti kterékoliv z koupelen na Malfoy Manor, jenže poté, co se seznámil s poměry v téhle díře, tak tahle koupelna vypadala jako nejudržovanější místnost, kterou prozatím navštívil.

Třetí dveře již vedly do knihovny, kde si Draco okamžitě všimnul kouzelné vrstvy na části Blackovy sbírky. Přišel blíže a ironicky se ušklíbl.

Jak jinak, pomyslel si, Black zahalil knihy týkající se černé magie zamykacím kouzlem.

To ale ještě nevěděl, že Draco tahle kouzla uměl obejít. Záhy zjistil, že se omezení týká pouze jeho věku, což pro něj nepředstavovalo větší problém. Pocítil vnitřní uspokojení, že Black je natolik bláhový. Podcenil jeho schopnosti, vždyť přeci nestrávil v knihách tolik času nadarmo.

Momentálně ale nic z černé magie nepotřeboval, místo toho se poohlédl v jiným částech knihovny, až našel, co hledal.

"Co tady děláš?"

Draca prostá otázka řečená do naprostého ticha vylekala. Nadskočil a otočil se po hlase, načež spatřil Blacka, jak se škodolibě šklebí.

"V knihovně snad být můžu, ne?" odsekl naštvaně mladý Malfoy.

"To můžeš, ale očekával jsem, že se tady ukážeš až tak za týden. Myslel jsem, že do té doby budeš brečet v posteli a stěžovat si, jak krutě se k tobě svět zachoval," pokrčil Black rameny a Draco si teprve teď všimnul, že drží v ruce láhev, kterou právě pozvedl k ústům a zhluboka se napil.

"Pořád lepší náplň dne, než ho celý prochlastat," vyštěkl Draco, ačkoliv si svým tvrzením zcela jist nebyl. Obé znělo dost pateticky.

Black stiskl zuby, volnou ruku zatnul v pěst.

Draco předpokládal, že na něj ten svatý Nebelvír začne řvát, a vskutku to tak hodnou chvíli vypadalo, nakonec se Black ale znovu nehezky zašklebil, opět si přihnul a přestal se opírat o futra.

"Holt jsem jen člověk a pořád se nemůžu vyrovnat s tím, že lidi, které jsem miloval, mě opustili, a já skončil tady. Sám a zbytečný, Malfoyi. Sám a zbytečný… Nepřipomíná ti to něco?" naklonil Black sugestivně hlavu. "Já aspoň můžu utéct k alkoholu, ale ty nemáš kam…"

S mrknutím pak Black knihovnu opustil, Draco zůstal stát na místě, k uším mu doléhalo dupání po schodech. Sám a zbytečný. To bylo celkem přesné, šeptal mu posměšný hlásek uvnitř mysli. Vždyť rodiče jej tady nechali, aby se o něj při útěku nemuseli starat, aby jim nepřekážel, a tak jej nechali překážet jiným lidem, kteří o něj také nestáli. Pro všechny se stal přítěží. Čím by asi mohl druhé straně prospět? Předtím jej nenáviděli jen Brumbálovi přisluhovači, teď jej nenávidí i ti, ke kterým ještě před pár dny patřil…

Byl úplně sám a zbytečný. Hrudníkem se mu šířil pocit prázdnoty, žaludek se mu sevřel a nohy zeslábly natolik, že se sesunul k zemi. Seděl na tvrdé podlaze, v ruce stále třímal knihu, na niž pod tíhou Blackových slov zapomněl. Nenáviděl Blacka už jen za to, že mu něco takového pověděl, ale opovrhoval také tím, jak se jeho krutostí nechal zasáhnout. Ale nemohl jinak, jelikož Black ťal do živého. Jako by přesně věděl, kam udeřit, aby Draca ranil co nejvíce.

Teprve za několik minut se blonďák sebral natolik, aby se mohl postavit, zhluboka dýchal, ruce se mu třásly. Vlna vzteku a nenávisti mu ale pomohly najít sílu, pevně stiskl v dlani knihu a rychlým krokem se vydal zpět do pokoje.

Opakoval si, že Black vůbec neví, o čem mluví. Že Dracovi rodiče jej tady nechali, protože tady byl v bezpečí. Že alespoň Brumbálovi na něm záleží, proto mu přeci pomohl, proto vymyslel plán s Neporušitelným slibem. Ano, takhle to je, a musí tomu věřit, jinak se zblázní.

Usedl na postel a dal se do hledání kouzla, jímž by mohl zabránit prachu, aby jej během noci úspěšně zadusil. Kéž by byl býval zadusil raději Blacka…