Červenec 2017

No Good

28. července 2017 v 19:48 | Archea Majuar
No Good

Fandom: Sherlock BBC

Pairing: Sherlock Holmes/Mycroft Holmes

Warning: Pokud nemáte rádi incest, tak to ani nezkoušejte číst,
je to jedna z největších úchyláren, co jsem napsala (40+ je furt málo)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Čtěte na vlastní nebezpečí :D Enjoy! :)

Za komentář děkuji Karin a kosesterce :)




Mycroft se nepotřeboval přesvědčit na vlastní oči. Nemusel zkoumat pohledem každé temné zákoutí, každý nábytkem vržený stín a k směšnému nahlížení za závěsy by se v životě nesnížil. Nic z toho ale opravdu činit nemusel, protože už při vstupu do místnosti jednoduše věděl, že v ní není sám. Přesto se neobtěžoval jakýmikoliv bezpečnostními opatřeními, zcela lhostejně vůči svému okolí se usadil do křesla uprostřed pokoje, deštník odložil na zem a pohodlně se opřel, samolibý úsměv na rtech.

"Co bys rád, Sherlocku?" promluvil do absolutního ticha a na duši jej pohladilo, jak krásně se jeho zvučný hlas místností nesl.

Nečekal dlouho. Uběhlo sotva několik vteřin, než se z prostoru za jeho zády ozvaly kroky, jež nepatřily nikomu jinému než Mycroftovu mladšímu bratrovi. Ten ve svém typickém černém kabátu dorazil až do Mycroftova zorného pole, nezamířil však k němu, leč předstíraně zaujat soškou na krbové římse, zastavil se u protilehlé stěny.

"Dal by sis něco? Čaj? Kávu? Nebo třeba lekci slušného chování?" podepřel si Mycroft tvář dlaní a s téměř nasládlým úsměvem pozoroval Sherlocka, kterak naprosto tragicky pokračuje ve svém hereckém výkonu.

Starší Holmes si teatrálně povzdechl, když ani tentokrát neobdržel odpověď.

"A nechtěl bys třeba odejít a oblažovat trucovitým mlčením kohokoliv jiného? Na rozdíl od tebe mám spoustu práce. Za půlhodiny mám schůzku s ministrem obrany a rád bych si před tímto veledůležitým jednáním dopřál chvilku klidu se sklenkou kvalitního alkoholu. Ale něčemu jako povinnosti ty nemůžeš rozumět, Sherlocku," zatlačil mírně Mycroft, doufaje, že se díky menší lži dozví důvod přítomnost svého bratra. Ne, že by jej nějak eminentně zajímala, ale celý den strávil obklopen lidmi, kteří byli obdařeni inteligencí kapusty, a přestože se divil sám době, úplně by se konverzaci s Sherlockem nebránil. Už to bylo velmi dlouho, co…

"Ty víš moc dobře, Mycrofte, proč jsem tady."

Rozhodnost, jež v Sherlockově hlase zazněla, Mycrofta zaskočila, leč o mnoho méně, než by si sám přál. Přesně s tímto tónem se totiž pojily vzpomínky, jež pohřbil hluboko v sobě. Alespoň si to myslel.

Ačkoliv pulz mu instantně vystřelil vzhůru a dlaně se mu zpotily, navenek na sobě nedal nic znát. S povýšeným úsměvem si přehodil nohu přes nohu, založil ruce na prsou a nadále si měřil Sherlocka pohledem, vnitřně jej však zachvátilo něco ne nepodobné panice. Doufal… doufal, že to bylo výjimečně, že… že měl moc burbonu, že Sherlock ho prostě jen chtěl vyprovokovat a oba překročili hranici, aniž by vůbec původně chtěli, ale Sherlockova nenadálá přítomnost, tón jeho hlasu a odhodlání, nacházející se v jeho očích, když se konečně postavil čelem svému bratrovi, velmi efektivně ubezpečilo Mycrofta o tom, proč jeho mladší bratr přišel.

Bratr…

Mycroft polkl, ošil se a bojoval s vlnou vzrušení, jež jej zalila společně se vzpomínkami na tu noc, na… Na to, co se nikdy stát nemělo.

"Nemám ponětí, na co narážíš, Sherlocku," pokusil se o poněkud slabý odpor Mycroft, načež s rostoucí hrůzou sledoval, jak se k němu druhý muž rozvážným krokem blíží, temnota v jeho očích stále patrnější. Starší Holmes na moment napřemýšlel, zda se víc děsí toho, co po něm chce Sherlock, nebo toho, že… Že by mu to dal hned. Tady a teď, protože…

Fasáda se rozbila jako mávnutím kouzelné hůlky, Mycroft bolestně zavřel oči pod dopadem viny, pramenící v neschopnosti se ovládat.

Dal by Sherlockovi všechno teď a tady, protože byl sakra připravený.

"Ty to víš, Mycrofte," otevřel na ta slova oslovený oči, doširoka a udiveně v reakci na syčivý šepot, jaký Sherlock běžně neužíval. "Víš moc dobře, o čem mluvím, Mycrofte. Jen se na sebe podívej… Ruce v pěst, orosené čelo, žíla na krku vystouplá, zrychlený dech… a ve tváři vepsaný chtíč."

"Sherlocku!" okřikl Mycroft svého bratra, přestože věděl, že má pravdu.

"Jsem potěšen, že vzpomínka na naše nedávné setkání zanechala určité… řekněme následky… také v tobě."

Mycroft jen tiše zíral, jak před ním vlastní bratr může takhle mluvit, použít takový dvojsmysl, vždyť Sherlock nikdy neprojevil ryzí zájem o kohokoliv v sexuálním směru, vždyť…

"Odejdi, Sherlocku, prosím tě o to," posbíral starší Holmes zbytky sebekontroly, pokusil se uhladit svůj výraz, ruce se mu však pořád třásly a vzrušení kolovalo v krvi nehledě na to, že nebylo vítané, že určitě nemělo přijít v momentě, kdy hovoří se svým bratrem.

Vážně si přál, aby jej Sherlock poslechl. Aby na tu událost zapomněl. Aby jej nechal být…

Jenže detektiv učinil pravý opak, znovu vykročil ke staršímu muži, až stanul před křeslem. Shlížel dolů na Mycrofta, který zarytě mlčel, odmítal pohlédnout Sherlockovi do tváře a místo toho hleděl kamsi do prostoru. Snažil se Sherlocka ignorovat, jeho poslední nadějí bylo, že se jeho bratr začne nudit, jak ale brzy zjistil, on se k odchodu ani zdaleka neměl.

Nedokázal se ovládnout, musel koutkem oka mrknout ke svému bratrovi, jenž knoflík po knoflíku rozepnul svůj kabát a následně jej rozhalil. Jestli doteď existovaly nějaké pochybnosti, proč Sherlock přišel, nyní se definitivně rozplynuly.
Mycroft se zachvěl pod novou horkou vlnou, jež jej doslova sežehla a zamířila přímo do jeho slabin, jakmile spatřil vzdouvající se látku Sherlockových kalhot, jakmile si uvědomil, co se tady opravdu děje…

"Já vím, Mycrofte, že to chceš, vím, že jsi chtěl zapomenout, ale nemůžeš... Nemůžeš, protože nic na světě nechceš víc, než si mě vzít. Tady, přímo na tomhle křesle chceš ojet vlastního bratra, protože je to zakázané a zvrácené… Protože tě to láká… A ty to uděláš, protože já chci, abys to udělal, Mycrofte," odmlčel se na moment Sherlock, s pocitem zadostiučinění sleduje, jak se červeň hrne do tváře jeho bratra, jak je jeho pozice strnulá s výjimkou hrudníku, který se namáhavě zvedal a klesal.

Mycroft se hrozil toho, jaký vliv na něj má nejen přítomnost jeho bratra, ale především ta slova. Vrývala se mu hluboko do paměti, bouřila jeho svědomí, jež mu ještě škodolibě napovídalo, že Sherlock mluví jen a jen pravdu. Připadal si, jako by mu celé tělo hořelo, připadal si, jako by jej Sherlock omámil... Připadal si úplně stejně jako oné noci…

Víčka mu opět klesla, jakmile si uvědomil Sherlockův pohyb, jeho horký dech na svém uchu, příjemnou vůni, jež jej udeřila do nosu, prsty musel zarýt do opěradel, aby násilně odehnal nutkání chytit Sherlockův kabát a stáhnout svého bratra dolů, ke svým rtům a pak níže, na kolena… Ano, na kolena…

Zhluboka se nadechl, aby mu vzápětí uvízl dech v hrdle, když Sherlock znovu promluvil.

"Chci tě cítit v sobě… Znovu… Vem si mě úplně stejně jako minule… Já tě prosím, Mycrofte…"

Mycroft svůj boj prohrál. Sherlock nikdy neprosil. Nikdy a o nic, jako by si to podvědomě šetřil na takovou příležitost, jako by tušil, jaký dopad to na jeho bratra bude mít. Starší Holmes jako už nesčetněkrát během života děkoval své prozíravosti, když si vybavoval sídlo, pročež mu tak stačilo, aby stiskl tlačítko pod opěrkou křesla, jímž vypnul v celém pokoji veškeré kamery i odposlechy.

Vážně nepotřeboval, aby experti při případném probírání se záznamy našli také video, na němž se snaží vlastnímu bratrovi vyšukat mozek z hlavy.

Jen při té myšlence se mu do slabin nahrnulo ještě více krve, načež nepatrně potřásl hlavou sám nad sebou. Byl ztracený, pomyslel si, otevřel oči a pozvedl tvář ke svému bratrovi, jenž se od něj opět mírně odtáhl do té míry, aby mohli navázat oční kontakt. Ten však trval sotva pár vteřin, jelikož Mycroft se poddal upozaděné touze popadnout Sherlocka za kabát a přitáhnout si jej k sobě.

Mladšímu muži se tváří mihlo překvapení, jež vzápětí vyústilo ve spokojený úšklebek, když se jejich rty setkaly, když Mycroft tvrdě narazil na ústa svého bratra, pevně svíral cípy oděvu, dokud chuť dotknout se Sherlocka nevzrostla natolik, že polibek nestačil. Škubnul kabátem a tentokrát se on mírně ušklíbl, když Sherlock v reakci na to netrpělivé gesto vydal potěšený zvuk, následně Mycroft ucítil pohyb mezi nohama. Roztáhl je a nechal Sherlocka, aby mohl část váhy přenést na koleno, odložené na uvolněné místo na křesle, což mu také umožnilo naklonit se nad svého bratra ještě více, dlaně opřené po stranách jeho hlavy.

Mycrofta ten zápal pro věc z Sherlockovy strany přemáhal, mladší muž se mu přisál na rty a nejevil žádné známky toho, že by je kdy chtěl opustit, mazlil se s jeho jazykem, nebránil se Mycroftovým pokusům o zapojení zubů, naopak starší Holmes v takových případech slyšel ty tiché povzdechy, jež jej jen víc rozpalovaly. Jeho ruce se už dávno přesunuly z kabátu na Sherlockova záda a sunuly se níže, až dorazily k pasu, načež pohladil ten dokonalý zadek, v každé dlani sevřel jednu půlku a sám se neubránil zasténání, když Sherlockovi unikl další spokojený zvuk a když se kolenem posunul až k Mycroftovu rozkroku.

Třel se o jeho nohu, zatímco jen tak mimochodem přejel prstem po rýze mezi Sherlockovými půlkami, čímž vyvolal v mladším muži zachvění.

"Mycrofte," zašeptal Sherlock, náhle jako by přemožen atmosférou, jako by až teď na něj dolehlo, že Mycroft na jeho hru přistoupil, a když se odtáhl, jeho pohled v sobě snoubil prvky touhy a údivu. Možná byl překvapen vlastními reakcemi, možná čekal, že se bude více ovládat, a možná přesně tohle čekal ze strany svého bratra.

Jenže Mycroft už na zdrženlivost neměl ani pomyšlení, na pár vteřin se jen opájel pocitem, že Sherlocka zaskočil, že se nechoval dle jeho očekávání a aby mu opětovně dokázal svou nečitelnost, sjel jednou dlaní na přední stranu Sherlockova těla a neomylně se zastavil v jeho slabinách, kde přes látku stiskl vzrušení svého bratra, a s potměšilým poloúsměvem se naklonil s cílem přiložit rty k Sherlockovu oušku a něco mu šeptem sdělit.

"Že ty vůbec nevíš, o co přesně prosíš? Skoro nic si z minula nepamatuješ, jenom jsi chtěl zjistit, jak na tvé řeči budu reagovat, jak na tvou blízkost…" doprovodil svůj proslov dalším hlazením Sherlockovy erekce, téměř se tetelil blahem nad tím, jak se Sherlock třásl, ať už samotným vzrušením nebo snahou se o jeho dlaň netřít, "budu reagovat. Hmm, inu, to jsi zjistil, bratříčku, ale jak vidím, něco ti z minula v hlavě utkvělo, ale zajímalo by mě, copak to bylo…? Copak sis pamatoval tak dobře, že jsi vsadil všechno na jednu kartu? Přišel ses pobavit na můj účet, ale zároveň jsi věděl, že tvé prosbě neodolám…" laskal Sherlocka dál, zatímco prsty druhé dlaně mu rozepnul knoflíky na košili, načež alespoň částečně ukojil potřebu se dotknout té jemné, teplé kůže na Sherlockově hrudníku.

Mycroft téměř fyzicky cítil, jak se moc přelévá na jeho stranu, Sherlock se sice nadále nacházel nad ním, ale momentálně zvládal jen němě na svého bratra zírat, pravděpodobně zaskočený náhlou prázdnotou ve své mysli, omámené příjemnými pocity.

"No, tak, Sherlocku, pověz mi, copak si z minula pamatuješ? Určitě to bude méně než já, protože všichni víme, že moje paměť je lepší než ta tvoje, ale přesto by mě to zajímalo."

Starší Holmes doufal, že se mu do hlasu vkradl posměch, jímž by mohl Sherlocka z jakéhosi transu dostat, leč on sám jej v proslovu nezaznamenal, asi se až příliš soustředil na rozepínání dalších knoflíků, pročež zaskočeně vzhlédl, když jeho bratr konečně promluvil.

"Řekl jsem, že chci, aby sis mě vzal stejně jako minule, Mycrofte. Stejně tvrdě a bezohledně, abych tě stejně jako tehdy cítil v sobě ještě několik dní," vyhrknul Sherlock tak rychle, že musel polknout, aby se nezalknul. Mycroft z jeho tváře nespouštěl pohled. "Tak, abych nemohl pořádně sedět, Mycrofte, přesně takhle, přesně to si pamatuju."

Mycroft vážně zapřemýšlel, jestli byl dobrý nápad, aby se na to Sherlocka ptal, jelikož po jeho odpovědi zapomněl na veškeré zábrany, zbyla jen touha a chtíč, zatemňující mozek, který tiše úpěl a poukazoval na to, jak hrozně se ke svému bratrovi minule musel chovat, jenže… Při pohledu na Sherlocka, na jeho rudé rty, zrychlený dech, odhalený hrudník a tvrdost, přesně padnuvší do dlaně… Mycroft nedokázal nadále upírat svému bratrovi to, co po něm žádal. O co jej prosil.


Mírně Sherlocka odstrčil, sám se postavil na nohy, ale v mžiku už se zase tiskl k druhému tělu, přisál se k Sherlockovým ústům, jež mu náruživě vyšla vstříc, shodil mu z ramen jak kabát, tak košili, dlaněmi se rozběhl po nahé pokožce, dokud prsty nevklouzl do černých vlasů a z hrdla se mu nevydral sten, jakmile zaregistroval pohyb Sherlockových rukou, jež se nejprve usadily na jeho bocích, načež jeho bratr neomylně zamířil tam, kde ho Mycroft potřeboval nejvíce.

Ačkoliv to bylo přes vrstvu oblečení, stejně Mycroft nedokázal potlačit třas, když mu Sherlock dopřál první dotek, když se ho dotkl tak nádherně, když mu pouhé stisknutí dopřálo slast, s níž jen rostl jeho hlad. Až po několika vteřinách si uvědomil, že Sherlock už ho nelíbá, že se na něj pouze z minimální vzdálenosti dívá, že mapuje zrakem obličej svého bratra, zatímco jej laská, zatímco Mycroft skrze pootevřené rty vydává zvuky, za které se vzápětí zastyděl stejně jako za pohyb vlastních boků proti Sherlockově dlani.

Ono zjištění a představa, kolik Sherlock viděl, jak moc se mu otevřel, jej vyděsila natolik, že od svého bratra odstoupil, leč bylo mu jasné, že jeho obavy jsou v jejich situaci jaksi… zbytečné. Troufal si tvrdit, že svého bratra zná natolik dobře, aby dokázal odhadnout, že v jeho očích spatřuje opravdový chtíč, opravdovou touhu… Že ho Sherlock opravdu chce.

"Sundej si ten zbytek," zachraptěl, když se přiměl stáhnout ruce z té teplé a na dotek jemné pokožky, svlékl si sako, jež následoval i zbytek jeho ošacení, přičemž během zbavování se oděvu myslel pouze na tento úkon, zoufale se bránil opětovně se o slovo připomenuvšímu pocitu viny, pramenícího z faktu, před kým se obnažuje, co bude následovat a…

A s fatální silou jej vina, stud a z Mycroftovi naprosto nejasné příčiny láska zaplavili v momentě, kdy se narovnal a stanul tváří v tvář Sherlockovi. Nacházeli se sotva metr od sebe, nazí, se zrychleným dechem a očividným vzrušením patrným nejen z jejich postojů i pohledů. Už se nebylo zač schovat, nebylo kam utéct.

Mycroft náhle pochopil, co znamená spatřit pravdu v její nejčistší podobě.

Boj, jenž byl sváděn v jeho nitru, zcela utichl, jakmile Sherlock učinil ten jediný krok k němu a s očima intenzivně hledícíma do Mycroftových svého bratra políbil, zprvu jemně a něžně, než se v něm opět probudila na chvíli utlumená vášeň, jíž opět propadl i Mycroft. Přišlo mu, jako by se rozpouštěl pod doteky svého bratra, každý jeden z nich jej víc a víc rozpaloval, nutil víc a víc zapomínat na to, jak moc je tohle špatné, a naopak si to užívat. Přitiskl se k mladšímu tělu, hladově se zapojil do polibku, jazykem se dostal do Sherlockových úst, třel se o jeho slabiny a zvíře v něm řvalo nadšením, jak moc je Sherlock tvrdý, s jakým entuziasmem vychází jeho pohybům vstříc, jak se nedokáže držet zpět, jak se nedokáže přestat dotýkat vlastního bratra… jak nedokáže nechtít pořád víc.

Napětí rostlo společně s chtíčem obou mužů, Sherlock s jemným kousnutím opustil Mycroftova ústa a s vyloženě hladovým pohledem se zadíval na křeslo. Starší Holmes netušil jak, ale hladina vzrušení v něm se opět zvedla, odolat pokušení bylo nemyslitelné.

"Klekni si," řekl a kývnul hlavou směrem ke křeslu. "Chtěl jsi, abych si tě vzal teď a tady na tom křesle, a přesně to teď udělám, můj milý bratře."

Místo dalšího uvažování nad svými slovy se Mycroft odebral k jedné z mnoha skříní v místnosti, která stejně jako mnoho ostatních měla tajné přihrádky. Jedna z nich skýtala také to, co Mycroft právě teď potřeboval. Sice hodlal lubrikantem šetřit, ale aspoň trochu jej použil, když se k Sherlockovi vrátil, chvíli se při pohledu na ten vyšpulený zadek krotil, načež bez jakéhokoliv varování vsunul do Sherlocka téměř celý prst.

"Mycrofte!" prohnul se mladší Holmes v zádech, v hlase však nezazněl ani náznak bolesti či nepohodlí. Mycroft prst vytáhl a vrazil zpět, fascinovaně zíral na svého bratra, kterak vychází jeho ruce vstříc, a když do něj vsunul druhý prst a začal jím uvnitř něj pohybovat, Sherlock držel, zatímco svaly kolem Mycroftovy ruky se svíraly.

"Ty chceš víc…" zašeptal Mycroft překvapeně a zcela zbytečně, za což jej Sherlock odměnil téměř hysterickým smíchem.

"Samozřejmě," vyštěkl netrpělivě, "Dělej, Mycrofte, nemám na tebe celý den," dodal a demonstrativně se znovu doslova napíchnul na prsty svého bratra, kterému trvalo několik dlouhých sekund, než se konečně měl k činnosti.

Tentokrát už se na nějakou obezřetnost vykašlal přesně tak, jak Sherlock žádal. Chytnul jej za bok, nasměroval se a jedním plynulým pohybem se dostal dovnitř, přičemž ten zvířecí zvuk, jaký se vydral z hrdla mladšího muže, jej v kombinaci s úzkostí jeho nitra málem instantně dovedly k vrcholu.

Když se ovládl a zaměřil pozornost čistě na Sherlocka, tak zjistil, že jeho bratr hlasitě oddechuje, předloktími se dál opíral o křeslo, hlavu svěšenou.

"Šukej mě, bratříčku," zašeptal větu, o níž Mycroft věděl, že se mu navždy vryje do paměti. "Chci si na tebe, na to, jak jsi mě roztáhnul, vzpomenout vždycky, když si budu chtít sednout. Tvrdě a bezohledně… Prosím, Mycrofte."

Jaký by to byl Mycroft starší bratr, kdyby tomu mladšímu nedal to, oč prosí? Zřejmě bratr s morálními zásadami, prolétlo Mycroftovi hlavou, když do Sherlocka přirazil a ten mu s nádherným, hrdelním stenem vyšel vstříc. Dále už raději nemyslel na nic, nechal se pohltit vášní a touhou, vnímal, jak se na Sherlockově těle leskne pot, Sherlock jej svíral v sobě, sténal a řval jeho jméno, prosil, nadával a zase prosil, křeslo pod nimi skřípělo, Mycroft zarýval nehty do Sherlockova boku, pěst zatnutou v černých kudrnách svého bratra, zaklánějícího hlavu. Horká vlna za vlnou se přelévaly přes staršího Holmese, napětí se blížilo k hranici neúnosnosti, prsty u nohou se mu kroutily.

Ačkoliv byl blízko, neuvěřitelně blízko, přiměl se pustit Sherlockův bok a sevřít v dlani jeho erekci, čímž z Sherlocka vymámil jen úlevné zakňučení. Musel být strašně nadržený, dlouho se jej nedotknul, a Mycroftovi tak stačilo, aby jej párkrát polaskal a několikrát do něj pořádně přirazil, až se křeslo po prkenné podlaze posunulo, a jeho mladší bratr se třásl a svíjel a už vůbec nevěděl, co se s ním děje, načež se naposled nádherně prohnul v zádech, nechal do sebe Mycrofta zajet do nejhlouběji a na drahý potah dopadly první kapky bílé tekutiny, jež ulpěla rovněž na Mycroftově ruce.

Starší Holmes následně objal Sherlocka kolem pasu, rychlé tempo jeho boků se změnilo v brutální, horko jej polilo od hlavy k patě a Mycroft se zakousl do Sherlockova ramene, jakmile i on byl stržen do víru orgasmu, během kterého cítil podivné zadostiučinění. Ze slastné vlny se pomalu snášel zpět do reality i s pocitem dobře vykonané práce.

Odstoupil, aby se Sherlock mohl narovnat a protáhnout si záda, jež do ticha místnosti hlasitě zakřupala.

"Jsem v pořádku, Mycrofte, nemusíš se ptát," odpověděl na nevyřčenou otázku mladší muž ještě dříve, než Mycroft vůbec otevřel ústa. "Jenom si pár dní nesednu," dodal a zadíval se na svého bratra s úsměvem, který Mycroft neuměl popsat jinak než jako ďábelský. Ďábelsky zvrácený.

"Máš, co jsi chtěl," nehnul Mycroft brvou, přestože v hrudníku cítil, jak byl zažehnut nový oheň.

"A chci víc, Mycrofte. Mnohem víc. Chci, aby sis mě vzal kdykoliv a kdekoliv na to dostaneme chuť, abys nehleděl na nic jiného než na své potěšení, abys mě takhle tvrdě šukal dnem i nocí…"

Mycroft polknul, na těle mu vyvstala husí kůže a být mladší, dostavila by se i další reakce. Na jazyk se mu drala myšlenka, jež mu prolétla myslí, bránil se jí, bránil se říci něco takového, ale neměl co ztratit. Jeho osud byl zpečetěn. Stejně jako osud jeho křesla, napověděla mu jeho racionální část, načež se Mycroft zahleděl na ceněný kus nábytku.

"Když ti slíbím, že si tě vezmu kdykoliv a kdekoliv si usmyslíš, přestaneš mi ničit mé nesmírně drahé vybavení? To také patří k dobrému chování, které ti očividně chybí," pronesl Mycroft spíše ke křeslu než svému bratrovi, který si jen odfrkl. Mycroft prve myslel, že to bylo kvůli narážce na slušné chování, leč zmýlil se.

"Kdekoliv?"

"Sherlocku, to, že mám přístup do Buckinghamského paláce, neznamená, že se ode mě čeká, že tam budu uspokojovat choutky svého bratra," odvětil s ledovým klidem Mycroft, nicméně si dovolil pousmání, když i Sherlockovy rty sebou cukly.

Inu… To, že se od někoho něco nečeká, neznamená, že to dotyčný neudělá.

4, Byli jste někdy ve Stockholmu?

24. července 2017 v 18:26 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
4. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: Teď nic, ale pozdějc toho bude...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Here we go :) Konečně přináším nějaké to pobývání Draca a Siriuse v jedné místnosti, leč na nějakou větší interakci si holt ještě budete muset počkat. Já vím, trvá mi to, ale tak aspoň se dočkáte trošiku Remuse... Enjoy! :)

Za komentáře a trpělivost děkuji Karin a Kalluzeb :)

Sirius neměl ani sebemenší zájem cokoliv tomu Zmijozelovi usnadnit, což zahrnovalo i jeho absolutní nechuť uklízet kterýkoliv z pokojů, aby v něm mohlo čistokrevné pricántko spinkat. Navíc po přesídlení na Grimmauldovo náměstí docela zlenivěl, jelikož mu tady přímo v tomto domě nic nehrozilo kromě občasného záchvatu vzteku, když se na něj rozkřičela matka z obrazu. Dříve by nevěřil, kolik času může osamělý člověk strávit hádkou s obrazem.

Bylo mu poměrně volné, že za svůj postoj obdrží od Brumbála nesouhlasný pohled zpod těch jeho směšných brýlí, nicméně okolo půlnoci se, netuše jak, octl v nejmenším z pokojů v domě.

Nejmenším, ušklíbl se nepěkně. Pořád byl dvakrát tak velký jako přístěnek pod schody, ve kterém musel v minulosti žít jeho Harry.

Pohledem zhodnotil, co by mu nemuselo činit příliš moc práce, ale mělo by být chápáno jako prokázání dobré vůle, načež usoudil, že z místnosti alespoň vyhodí nepoužitelný nábytek. Přes chodbu tak do jiného, přirozeně prostornějšího a pravděpodobně i pěknějšího pokoje, odlevitoval skříň, jeden z nočních stolků a nějaká další prkna, jež v minulém století tvořila zřejmě komodu nebo něco takového. Teoreticky to mohlo stačit, ale Sirius se ve svém dobráctví rozhodl dokonce rovnou zničit koberec, v němž si vytvořilo domov množství drobných živočichů, a nahradil jej jiným, který byl v o něco lepším stavu.

Zbytek už ponechal svému osudu. Postel byla určitě rozvrzaná a druhá skříň také nevypadala dvakrát pevně, ale Reparo snad Malfoy ovládal, tak si to může opravit sám. S prachem se také zvládne vypořádat.

A kdyby potřeboval jiný kus nábytku, vždycky si může z všude možně se válejících prken postavit, co jen bude chtít, pomyslel si Sirius, bavící se představou, jak někdo jako Malfoy vezme do ruky kladivo a hřebíky.

Opustil pokoj a zamířil do knihovny, kde bez zaváhání na knihy pojednávající o černé magii uvrhnul zamykací kouzlo.

Nikdo mladší osmnácti let je nemohl z poličky vytáhnout, což jak Sirius předpokládal, by mu asi i Brumbál schválil. Opravdu nevěřil tomu, že se Malfoy ochotně přidá na jejich stranu, a nehodlal riskovat, že se mu z něj pod vlastní střechou vylíhne perfektní kandidát na Smrtijeda. Už takhle k tomu byl ten parchant vedený od mala a Sirius pochyboval, že se jen tak během pár hodin změní.

Však on už z něj ty pokroucené názory na svět dostane.

Z přízemí uslyšel vrznutí dveří. Sešel z prvního patra po schodech dolů, aby se podíval, kdo ho v tuhle noční hodinu přišel navštívit, nicméně určité tušení měl. A kromě tušení také knedlík v krku a instantně zrychlený tep. Navzdory zklamání, navzdory zlomenému srdci, navzdory vědění, že nic už nejde vrátit zpět. Už nejsou, kým bývali, přesto se Sirius při pohledu na Remuse, nejistě postávajícího na chodbě, neubránil úsměvu a pocitu, že druhého muže rád vidí.

Pak si ale všiml, že jeden rukáv Remusova saka je prázdný.

"Máš Kostirost, Siriusi?" zeptal se Remus namísto pozdravu, což už samo o sobě signalizovalo, že mu není nejlépe.

"Samozřejmě, pojď si sednout," přikývnul Black a přihnal se k němu, aby jej pro všechny případy mohl podepřít, zatímco se pomalým krokem přesunuli do hlavního pokoje. "To ti udělali vlkodlaci?"

"Ano," odvětil Remus tiše a bez okolků. "Nepodařilo se mi přesně odhadnout mé místo ve smečce a dá se říct, že jsem za to zaplatil ještě docela malou cenu. Sice mi rozdrtili skoro celou paži, ale oni moc dobře ví, že se to snadno vyléčí, když máš prostředky."

Sirius mu donesl Kostirost, posadil se na boční opěrku gauče a sledoval svého přítele, jak se opatrně souká ze saka, a následně s kamennou tváří do sebe obrací dávku té nechutné břečky.

"Vlkodlačí lektvar je proti tomu máslový ležák," pousmál se Remus trpce, když dopil a láhev opět zašrouboval. Poté si na gauči poposedl, udělal si pohodlí a na to, že jej čekalo bolestivé srůstání kostí, se tvářil spokojeně. Sirius přemýšlel, že by se mu svěřil s tím, jaké zmijozelské břímě ponese, ale hádal, že by to mohlo počkat do rána. Chtěl teď Remusovi dopřát klid.

"Přespíš tady?" ujistil se raději.

"Jestli ti to nevadí," pokrčil vlkodlak rameny, v očích se mu leskla vděčnost.

"Vůbec ne," přinutil se Sirius k úsměvu. Ne, nevadilo mu, že tady Remus přespí. Vadilo mu, že pořád kdesi v hloubi svého nitra by si přál, aby jeho přítel nezůstal spát na gauči. Aby mu mohl říct, že jeho postel je dostatečně velká, a neznělo to… pateticky. Nemohl to udělat a myslel si, že se s tím smířil jednou provždy. Očividně to tak nebylo.

"S tím Kostirostem toho ale asi moc nenaspím. Mohl bys mi prosím přinést nějakou knihu?" požádal jej Remus, načež Sirius souhlasil a z knihovny mu donesl dva tituly, které mu přišly nejméně bizarní. Remus si je prohlédl, poděkoval a jeden z nich si ihned otevřel.

Black mu tedy jen popřál dobrou noc a vydal se do svého pokoje. Posadil se na postel a pár chvil hleděl před sebe, bojuje s nutkáním jít dolů, za Remusem… Alespoň být s ním. Věděl ale, že Remus o tohle nestojí.

Lehl si na záda, hleděl na skvrnami pokrytý strop, ruce na hrudníku.

Skákal by štěstím, kdyby mohl více času trávit s Harrym a Remusem, kdyby je měl oba po svém boku. Jenže místo dvou milovaných lidí mu osud na práh odhodil mrzkého Zmijozela.

Všechno bylo prostě špatně, prolétlo mu hlavou, a s tou myšlenkou upadl do zpočátku bezesného spánku.

XXXXX

S východem slunce však Siriuse navštívil sen, jehož přesný děj si po probuzení nepamatoval, dobře po těle mu z něj ale nebylo. Především mu pak před očima zůstával jeden výjev, jeden jediný výjev, během kterého kolem sebe cítil Remusovy ruce, sám se jej držel jako klíště a doslova cítil to souznění mezi nimi. Takové, o jaké je staré křivdy připravily.

Seděl na matraci, zhluboka dýchal, ruce se mu třásly. Proč jen se to všechno muselo stát? Proč?!

Se vztekem bublajícím v žilách vstal, v koupelně na sebe chrstnul studenou vodu a kouzlem zjistil čas. Brumbál měl přijít skoro za hodinu. Bylo mu naprosto mizerně a ještě hůře při představě, že se bude muset dole Remusovi podívat do očí.
Zmijozel stěhující se mu do domu byl momentálně až na druhém místě seznamu na houby věcí, které jej dnes čekaly.

Odfrkl si při pohledu na sebe v zrcadle. Natáhl se pro hřeben, rozčesal si vlnité vlasy a následně se mu zachtělo i vyměnit oblečení. Musel uznat, že i taková maličkost mu pomohla se cítit o něco lépe, když scházel ze schodů a strčil hlavu do hlavní místnosti. Úleva se jej snažila obejmout, když spatřil, že gauč je prázdný. Sirius si ale oddechnout dovolil až v momentě, kdy na stole našel od Remuse zprávu, že odešel za svítání, ihned jakmile jeho ruka byla schopná fungovat.

Sirius nechal papírek zmizet a otevřel lednici, jež byla naplněná jen láhvemi s alkoholem. Na snídani neměl chuť, potřeboval se spíše trochu uklidnit, zahnat myšlenky na sen, a tak sáhnul po whiskey. Odložil se na gauč a pomalu popíjel, dokud se mu z hlavy Remus zcela nevypařil, a naopak se do popředí zájmu opět nedostal jistý Malfoy. Znovu vykouzlil tempus, aby zjistil, že je téměř osm. Vstal, s nelibostí vrátil lehčí láhev do ledničky a rozhodl se pro návštěvu koupelny, kterou opustil až ve chvíli, kdy tušil ve svém domě trojici osob.

Téměř neslyšně je následoval, přičemž mu neušlo, že se Zmijozel loudá, vystrašeně hledí všude kolem sebe a dokonce se chvěje. Nenapadlo jej nic jiného, než jej pěkně po Blackovsku přivítat. Ten děs, s jakým se k němu Malfoy otočil, v něm probudil myšlenku, že tohle… TOHLE, by mohla být i zábava. Nálada se mu rázem zlepšila.

XXXXX

"Siriusi, prosím, posaď se. Ty také, Draco, ať můžeme začít," ignoroval Blackovo přivítání Brumbál, počkal, až se Sirius s úšklebkem přemístí k čelu stolu a usadí se. Draco sáhnul po židli, kterou měl nejblíže.

"Jelikož zde přítomný Sirius Black stále nebyl Ministerstvem rehabilitován, není možno uzavřít smlouvou o poručnictví a vše se tak bude odehrávat na dobré slovo," pronesl vážně právník, nicméně Dracovi to spíše připomínalo Brumbálova sloay. Plán to byl tak děravý a nepromyšlený, že nikdo jiný za ním stát nemohl, přesto zachoval mlčení a jen se nehtem snažil odstranit odlupující se část z desky stolu.

"To není tak úplně pravda, že ne, Hubarte?" ozval se znovu Brumbál, který zřejmě čekal, že vzneseným dotazem na sebe přitáhne pozornost Siriuse i Draca. Mladý Malfoy ale místo pohledu směrem ředitel vzhlédl, aby navázal oční kontakt s Blackem, jehož oči na sobě cítil prakticky od chvíle, kdy se usadili. Šklebil se a Dracovi z jeho výrazu po zádech přeběhl mráz.

"Vy to myslíte vážně, řediteli?"

Teprve až právníkův udivený tón přiměl Draca k tomu, aby odtrhl zrak od Blacka, a zadíval se na Sharpawa. O co tady jde?
"Samozřejmě, Hubarte. Ty ses zavázal, že naplníš obsah sdělení, jež bylo panu Malfoyovi předáno, a pokud se tak nestane, postih tě nemine. To nehodlám dopustit, proto přistoupíme k jisté variantě Neporušitelného slibu," objasnil svůj záměr Brumbál naprosto klidně.

Dracovi se jakž takž ulevilo. Řediteli sice především záleželo na tom, aby z toho právník vyšel čistý, nicméně pro něj to snad znamenalo, že si s ním Black nebude moct dělat, co se mu zlíbí. Bude chráněný. Snad.

Sirius touto informací až tak nadšen nebyl.

"Cože?" vyskočil na nohy, z očí mu šlehaly blesky. Dracovi posměšně cukl koutek. "To znamená, že když ho jednou zapomenu nakrmit, tak chcípnu?"

Tentokrát se Draco nepousmál, ale protočil oči. Nebelvír se projevil, pomyslel si.

"Nikoliv, Siriusi, jsem si zcela jist, že jsem řekl, že přistoupíme k určité variantě slibu," usmál se Brumbál shovívavě na Blacka. "To znamená, že za jeho porušení tě nečeká smrt, ale řekněme, že za jisté činy v rozporu se slibem by tě mohla stihnout odplata stejného či podobného ražení."

Black se zdál být vzteky bez sebe, Draco už už čekal, kdy je znovu vystaví síle svého řevu, k jeho údivu se ale Black znovu poskládal na židli, hodil si nohy na stůl a vystačil si s maximálně nasupeným výrazem. Mladý Malfoy měl pocit, že se nedívá na dospělého člověka, ale na trucovité dítě. Holt Nebelvír, prolétlo mu opět hlavou, přičemž se mu mírně zlepšila nálada. Už jen díky jejich projevům ve společnosti dalších osob bylo vidět, že Zmijozel je jasně nadřazen nějakému Nebelvírovi.

Následovala rozmluva mezi Brumbálem a Sharpawem, kterou Draco příliš nevnímal, neboť se zabývala výhradně právníkovým postojem k celé situaci, jež byla Dracovi volné. Pozor začal dávat zase až v momentě, kdy Blacka donutili se postavit a chytit se za zápěstí s právníkem.

"Nevadí, že Black není střízlivý?" odhodlal se k poznámce Draco, za kterou si vysloužil nenávistný pohled z Blackovy strany.

"Vážně, Siriusi?" zatvářil se Brumbál překvapeně, ačkoliv Draco absolutně netušil, jestli je ředitel zaskočen doopravdy. "Inu, to vyřešíme snadno. Děkuji za informaci, Draco," kývnul Brumbál na Draca s drobným úsměvem, načež mávnul hůlkou směrem k Blackovi.

Ten podrážděně syknul, jak mu alkohol násilně zmizel z těla a zanechal jej s bolením hlavy. Zbavit se opilosti šlo snadno, ale kocovině se člověk stejně nevyhnul, to už se stačil naučit i mladý Malfoy během seancí ve zmijozelském sklepení.
Blackovo utrpení Draca potěšilo, dopřálo mu krátkodobý pocit zadostiučinění, a tak se Draco celkem spokojeně opřel, založil si ruce na prsou a pozoroval probíhající rituál. Brumbál už mířil hůlkou na spojené ruce obou mužů a Sharpaw vyslovil první část slibu.

"Zavazuješ se, Siriusi Blacku, k zastávání funkce poručníka Draca Malfoye?"

"Ano, zavazuji," odfrkl Black a Draco opět protočil oči.

"Zavazuješ se, Siriusi Blacku, k respektování kouzelnických práv Draca Malfoye a k dohledu nad povinnostmi Draca Malfoye?"

"Ano, zavazuji," zaznělo v Blackově hlasu ještě více opovržení než prve.

"Zavazuješ se, Siriusi Blacku, k podstoupení postihu své osoby v případě porušení jednotlivých aspektů slibu týkajícího se Draca Malfoye?"

"Ano, zavazuji," procedil tentokrát Black skrze zuby. Draco si pomyslel cosi o jeho sklonu pronášet každou větu jiným stylem, načež bylo skládání neporušitelného slibu dokončeno.

Draco skutečně doufal, že jej dokáže ochránit před vším, co se honí Blackovi hlavou, Brumbál však v jeho očích znovu klesl, když nechal Sharpawa pronést části slibu natolik volně. Z Blackových pohledů seznal, že Nebelvír si najde cestu, jak se k němu chovat špatně, na to by dal krk.

Sám bude muset přijít na to, jak Blackovi život zkomplikovat a nutno říci, že jedna věc už jej napadla.

Večer na Kaer Morhen

17. července 2017 v 20:23 | Archea Majuar
Večer na Kaer Morhen

Fandom: Zaklínač

Pairing: Cirilla z Cintry/Triss Ranuncul

Warning: +18, femslash

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Můj první +18 femslash se zrodil úplnou náhodou, ale o to větší radost z toho mám :D Snad se bude líbit :) Enjoy!

Za komentář děkuji Tsin :)

Kaer Morhen byla toho večera ztichlá. Eskel s Lambertem se vydali na břeh jezera, aby si to vyřídili s partičkou utopenců, která se tam usídlila. Samozřejmě, že by to zvládl bez problémů jen jeden z nich, leč Ciri měla podezření, že prostě chtěli strávit nějaký čas spolu. Sice se neustále hádali, uráželi se navzájem, přesto, nebo možná právě proto, mezi nimi Ciri spatřovala zvláštní pouto, o němž se neodvažovala hádat, jak moc silné bylo. Koneckonců, oni taky nestrkali nos do jejích záležitostí, do jejích tužeb a přání, jež se však snoubila v jedné, jediné osobě, která shodou okolností také momentální sídlila na Kaer Morhen. Jaká náhoda, že ano?

Geraltova známost na jednu noc, blízká přítelkyně Yennefer či Lambertova noční můra, lidé kolem Ciri ji označovali všelijak lichotivě i hanlivě, pro mladou zaklínačku ale byla Triss nedostižným zrzavým neštěstím. Ani si nepamatovala, kdy čarodějce tak propadla, najednou jí nedala spát, najednou se jí tváře v její přítomnosti bez výjimky červenaly a na sebejemnější dotek reagovala Ciri přehnaně, v jejích očích až komicky.

Ale nemohla si pomoci. Usoudila, že holt zaklínače a čarodějky to k sobě táhne, a to zcela nezávisle na tom, zda je zaklínačem žena či muž. Asi nějaké přírodní zákony, o nichž se nedočetla ve Vesemirových bichlích ani v knihách kněžky Nenneke.

Dokonce ani Yennefer se o takovém zákonu nikdy nezmínila, přestože s ním má převeliké zkušenosti, pomyslela si s úšklebkem Ciri, opětovně spokojená se svým rozhodnutím se přesunout z Geraltova nového sídla v Toussaintu právě na Kaer Morhen. Měla radost, že je Geralt s Yennefer šťastný, ale na to jejich věčné souložení už prostě neměla nervy, zvláště když byli schopní na sebe skočit prakticky kdekoliv a kdekoliv.

Ciri se otřásla při vzpomínce na moment, kdy je spolu nachytala ve stájích, kam se jen tak šla pomazlit Kelpií, nic zlého netuše, a tam místo toho… Jednoduše o pár hodin později už na vrané klisně cválala pryč z té pohádkové země směr Temerie a stará, dobrá Kaer Morhen. To ještě netušila, koho tam po určité době opět potká…

Z deště pod okap, pomyslela si trpce, upila z flašky výborného vína Est Est, jež si z Toussaintu dovezla, dlaní sáhla po balíčku karet a rozhrnula je po desce stolu. Jednu po druhé pak otočila vzhůru a rozdělila na ty s bronzovým, stříbrným a zlatým lemováním podle vzácnosti. Přejela sbírku znaleckým okem a pousmála se. Vskutku neměla pro Gwent nejhorší balíček, a i když jí přišlo trochu zvláštní, že na podstatném počtu karet se nacházejí skuteční lidé, elfové či trpaslíci, které stačili během života ona či Geralt potkat, nikdy se nad tím příliš nepozastavovala.

Sama si mohla poskakovat mezi časy i světy, jak se jí zlíbilo, tak co by kritizovala tvůrce hry, která se rozmohla jak v severních říších, tak v Nilfgaardu i Skellige.

Zrovna okukovala podobiznu Zoltana Chivae na jedné z karet, když obrovské dveře do síně zavrzaly, načež Ciri pozvedla pohled, aby se jí po páteři prohnala husí kůže v momentě, kdy se k ní v místnosti nepřipojil nikdo jiný než Triss. Ciri měla co dělat, aby nad sebou neprotočila oči, když se na ni čarodějka mile usmála a zaklínačka mimoděk ucítila horko, jež se jí začalo šířit tělem, ale především pak do tváří.

Triss došla až ke stolu, oči se jí nejprve zastavily u láhve vína, pak u karet, až opět doputovaly k zeleným hloubkám bělovlasé dívky.

"Také jsi propadla Gwentu, jak vidím," poznamenala vlídně. "Nebude ti vadit společnost?"

"Vůbec ne," zavrtěla Ciri hlavou, ačkoliv si nebyla jistá, jak moc je tohle dobrý nápad. Alespoň byla vděčná za to, že Triss ji za takový nesmírný poklesek jako karban nesjela nesmlouvavým pohledem a nepočastovala ji jízlivou poznámkou, jak by nepochybně učinila Yennefer. "Ty hraješ?"

"Trošku," nasadila Triss naprosto nevinný úsměv, který však Ciri považovala za ten vůbec nejhorší, nejďábelštější… Čišelo z něj, že Triss je všechno, jen ne nevinná.

Ciri polkla a sklopila pohled ke kartám, hlavou jí běžela otázka, proč je na hradě jako Kear Morhen po večerech takové horko, přičemž nad odpovědí dumala tak usilovně, že přeslechla vyslovenou nabídku ze strany druhé ženy.

"Cože?" zvedla hlavu a zmatečně na Triss hleděla, její ruměnec se ještě prohloubil v momentě, kdy se čarodějčin úsměv pozměnil ve vědoucí. Ciri nepochybovala o tom, že musí být zcela průhledná…

"Jestli si nechceš zahrát? Na dvě vítězná kola?" zopakovala otázku Triss, načež položila na stůl vlastní balíček karet.
Bělovlasá dívka měla v hlavě úplně vymeteno, ale vzmohla se přikývnutí. Následně všechny karty s výjimkou velitelské shrnula na hromádku, uspořádala je na sebe, zamíchala a deset si jich rozdala, načež s tichým zaklením dvě odložila stranou a vzala si dvě nové. O moc si nepolepšila, ale aspoň už neviděla tuhle hru jako předem ztracenou.

O jednu láhev Est Est a šest her později bylo skóre vyrovnané. Ciri se nestačila divit, jak zdatným hráčem Triss je, měla balíček karet poskládaný výtečně a málokdy s užitím té které karty váhala, výjimkou pak byla ta s podobiznou Filippy Eilhart. Během jejího pokládání na stůl Triss na pár vteřin zvedla pohled k Ciri, oči však vzápětí sklopila a zatvářila se provinile.

"Chtělo by to další pití," pronesl Triss takřka okamžitě poté, co její sestavu karet Ciri svou jedinou zbývající přebila.
"Další jsou ve sklepě, ale já tam teda nejdu," děsila se jen té představy Ciri. "Dolů se skutálím jako žok a nahoru už se nedostanu."

"Tak půjdeme ke mně, mám tam ještě jednu dvě láhve, co tady nechal Marigold," rozhodla čarodějka, jež nečekala na vyjádření druhé dívky, posbírala karty a vstala od stolu.

Ciri sice už delší dobu pociťovala účinky alkoholu, nebyla ale tak mimo, aby nevěděla, co se děje. Triss ji samozřejmě nahoru pozvala, protože tam měla pití a cesta byla jednodušší než do sklepa a zpět, ale…

Racionální část mysli zřejmě měla i další argumenty, proč pozvání odmítnout, ale Ciri je odsunula do pozadí. Výborně se bavila a vůbec… Zdálo se jí, že Triss si společně strávený večer užívá, tak proč jej zakončit tak brzy?

Musela uznat, že když jen seděla, alkohol na ní ještě tolik znát nebyl, ale s každým dalším krokem si připadala opilejší a opilejší a její zábrany postupně braly za své. Už během cesty se nedokázala koukat jinam než na Trissino pozadí v perfektně upnutých, kožených kalhotách, ať už počínajícím vzrušením či alkoholem jí bylo horko, tváře jí doslova hořely.

Svědomí jí namlouvalo, aby se ovládala, krotila a nedávala své okouzlení zrzavou čarodějkou tolik najevo, přesto Ciri po příchodu do pokojů druhé ženy zvládla pouze zavřít dveře, poté už jen zůstala stát jako solný sloup, rozpolcená mezi pochybami a vlastními touhami. Triss jako by tušila, co se v Ciri odehrává, dopřála jí čas a sama se i s novou láhví vína usadila ke stolu, líně se probírala kartami, neposedný pramen rudých vlasů zastrčila za ucho.

A onen pramen byl skutečně neposedný, neboť Ciri dobrou minutu pozorovala, jak několikrát opustil jemu určené místo za ouškem a padnul Triss do tváře, která, jak si zaklínačka povšimla, nabrala rovněž narůžovělý nádech. Ciri bušilo srdce jako splašené při pomyšlení, že ten večer, že to všechno… že by Triss… Najednou jí to přišlo všechno tak jasné a očividné, náhle si nepřipouštěla, že by to mohlo být jinak, než že Triss se ji snažila opít už od začátku, hraním Gwentu zmírnit to napětí mezi nimi a třeba i zbavit Ciri nervozity, kdoví…

Když Triss opětovně spadl pramen červených vlasů do tváře, Ciri se konečně odlepila od svého místa u dveří, vykročila přímo k druhé ženě a zastavila se až těsně u ní. Tehdy pomalu pozvedla ruku a s nepatrným zaváháním to byla tentokrát ona, kdo inkriminovaný pramen dopravil zpět za ouško čarodějky, dlaň se jí ale z dosahu Triss dávat nechtělo, a tak ji nechala sjel níže, na tvář druhé ženy, něžně vrchní stranou dlaně pohladila její líc, srdce cítila až v krku a splašený tep jí zněl v uších, jakmile Triss ztuhla v pohybu, vzápětí se ale s drobným úsměvem podívala Ciri přímo do smaragdově zelených očích.

Snad na vteřinu se k Ciri vrátily pochybnosti, jež se však octly rozprášeny v momentě, kdy Triss překryla svou dlaní tu Cirinu, načež se přes zápěstí dostala až k jejímu předloktí, pohladila je a zamířila výše, přičemž jen z tak jemného doteku se Ciri doslova podlamovala kolena. Vyhoupla se na stůl a sklonila se níže k rudovlasé čarodějce, jejíž ruka se nyní dostala až jejímu rameni a pak na zadní stranu krku, čímž bělovlasou zaklínačku stáhla níže, v modrých očích zaplálo vzrušení.

Ciri svou dlaní neopustila Trissinu tvář ani ve chvíli, kdy se zatajeným dechem druhou ženu políbila, zachvění jí proběhlo celým tělem i díky tomu, že ji Triss přes jemnou látku bílé košile pohladila po boku. Užívala si ten pocit, kdy ji líbá žena a kdy ona může líbat ji, navíc když šlo o někoho, koho dlouho zná, komu věří, po kom touží… Už to bylo tak dlouho, co byla s někým takovým.

Zajela prsty do červených vlasů, když se z ohleduplného ochutnávání druhých rtů stávala stále vlhčí záležitost, když Ciri do hry zapojila jazyk a Triss jí bez zaváhání vpustila do vlastních úst, jemně se s ní mazlila a zatímco Ciriny ruce se soustředily výhradně na Trissiny rudé prameny, čarodějka bloudila dlaněmi po zádech mladé zaklínačky, po bocích, žebrech, bříšku, dokud se nezarazila v pohybu, jakmile se Ciri odtáhla od jejích rtů.

Zelené oči zůstaly po dobu několika vteřin zavřené, Ciri se snažila dát dohromady, především pak skrze pootevřené rty nabrat dostatek kyslíku, načež pohlédla do modrých očí druhé ženy, jež na ni hleděly tázavě, avšak mírně pobaveně. Ciri se pousmála a možná by i něco poznamenala, ale nakonec se rozhodla, že činy jsou lepší než slova, znovu se sklonila pro polibek, jednu ruku opět položila na její tvář, druhou však uchopila čarodějčino zápěstí a její dlaň si přiložila přímo nad pod tenkou látkou košile se skrývající prso.

Koutky Ciriiných rtů se opět pozvedly, když Triss v reakci na její gesto okamžitě jejich polibek přeměnila v mnohem vášnivější, slyšela, jak se ostře nose nadechla, a sama vydala tiché, spokojeně zasténání, když ji Triss stiskla v dlani, a kdyby mladé zaklínačce tělo nehořelo neustále vzrůstající touhou, vydržela by v takové poloze klidně hodiny, ale potřebovala jít dál, potřebovala víc a… Triss jí to přesně poskytla, když nyní již bez zaváhání vklouzla rukou pod košili a Ciri se opětovně zachvěla při doteku kůže na kůži, ve hře jejích rtů a jazyků zaniknulo její povzdechnutí pramenící v laskání, jež jí Triss dopřávala na horní polovině těla, využívaje v práci jemné prsty.

Pocity vyvolané těmi doteky směřovaly přímo do jejího klína, a přestože Ciri nechtěla nechat veškerou práci na Triss, bylo jí jasné, že k rozepnutí korzetu rudovlasé ženy se ze svého místa na stole nedostane, navíc…

Navíc Triss její role očividně nevadila, možná i tohle bylo součástí čarodějčina plánu, možná se celou dobu chtěla dostat do situace, kdy ji Ciri lehce kousne do rtu, jakmile se Trissina ruka jen jako by mimochodem octne na stehnu bělovlasé dívky, jakmile zamíří do jejího klína, jakmile Ciri v pozvání roztáhne nohy a Triss jen pomyslí na vhodné zaklínadlo, jež rozepne přezku na koženém pásku stejně jako jeden jediný knoflík.

Ciri sevřela prameny rudých vlasů v dlani, když ucítila dotek přímo ve svých slabinách, nejprve prsty přejely přes vlhkou látku, než Triss vklouzla i pod ni a dostala se tam, kde ji Ciri potřebujovala mít nejvíce. Bělovlasá zaklínačka naposled přejela jazykem přes rty druhé ženy, poté se již jen opřela čelem o to Trissino a soustředila se na slast, kterou jí přiváděla, horko se jí šířilo celým tělem s každým krouživým pohybem, s každou jemnou změnou tlaku, slyšela svůj přerývavý dech a s blížícím se vrcholem otevřela oči, před nimiž měla ty nádherně modré, v nichž zářila touha stejná, která spalovala ji samotnou, periferně pak vnímala rudé rty druhé ženy, její rovněž zrychlený dech…

"Triss…" uniklo ji tiché zasténání, stehna se jí třásla vypětím a mozek úplně vypnul, neexistovalo v tu chvíli nic jiného, než vzrušení, slast, touha a Triss… Dech se jí zadrhl v krku, svaly se stáhly v křeči a vlna uvolnění zaplavila mladý organismus, načež jen malátně vnímala, že ji Triss drží za bok a pro jistotu podepírá.

Když jakž takž vstřebala sílu orgasmu, narovnala se a úsměv, který spatřila na Trissině tváři, ji naprosto dokonale zahřál u srdce. Neubránila se nutkání se sehnout a zas a znovu čarodějku políbit, přičemž Triss odpověděla Ciriiným rtům jak se patří náruživě, což zaklínačku přesvědčilo o tom, že ještě opravdu neskončily. Ačkoliv k sundání korzetu přistoupí nejspíše až později, stejně si dopřála alespoň krátký dotek na dekoltu druhé ženy, poté se už ale příliš nepozastavovala a šla přímo k věci, za což ji Triss odměnila povzdechem, zmizevším ve spojení jejich rtů.

Ciri se pak odtáhla, dlaní jen něžně hladila Triss po tváři, zatímco naslouchala tomu, jak se její dech zadrhává, jak tiché povzdechy rezonují místností, a sledovala, jak vzdáleně její pohled působí, načež se díky práci prstů bělovlasé dívky prohnula čarodějka v zádech a pokojem se roznesl její slastí prodchnutý sten.

"Moc pěkné," vydechla Triss, když konečně byla schopná na Ciri zaostřit, drobný úsměv opět zdobil její rty.

"Že tohle byl tvůj plán už začátku?" zeptala se Ciri, která si sice nebyla jistá, zda jí Triss odpoví popravdě, ale chtěla to aspoň zkusit.

"Byla jsi tak průhledná, ale tak nerozhodná, že jsem to musela vzít do vlastních rukou," pokrčila Triss rameny, avšak aby podpořila svůj argument, s citem stiskla stehno bělovlasé dívky.

"Ještěže tak…" musela Ciri připustit, že bez iniciativy Triss by dnes k ničemu nedošlo, za což jí byla nesmírně vděčná, neboť jen při malé vzpomínce na chvíle nedávno minulé se opět zachvěla.

Inu, hraní Gwetu očividně nemusí vést jen ke ztrátě všech peněz a cti, ale i k něčemu mnohem, mnohem příjemnějšímu…

3, Byli jste někdy ve Stockholmu?

10. července 2017 v 17:57 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
3. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: Teď nic, ale pozdějc toho bude...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Třetí kapitola je tady. To je nadšení, co? :D Já bych ráda vydávala části rychleji, ale jednoduše to není dost dobře možné... Ale i tak doufám, že si kapitolu užijete :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Karin, Kalluzeb, Bezince, Veronice a kososterce :)

Draco Malfoy nevlastnil příliš mnoho věcí, ke kterým by měl nějaký vztah. Přirozeně, výjimku tvořila jeho kouzelnická hůlka, ale jinak si nebyl jistý, co by si z panství měl vzít s sebou. S podivnou prázdnotou uvnitř si zabalil většinu oblečení, hlavou se mu neproháněly prakticky žádné myšlenky. Pracoval strojově, automaticky, ve snaze se vyhnout dalšímu emocionálnímu kolapsu.

Když odlevitoval do kufru poslední košili, usadil se na postel a rozhlédl se po svém pokoji. Strávil tady patnáct let života, ale spíše než o citovém vztahu k místu mohl hovořit o zvyku. Byl zvyklý na tu kombinaci bílé a černé, byl zvyklý na ten všudypřítomný chlad. Na útulnost si zrovna nepotrpěl, respektive ji vlastně nikde na panství nepociťoval, a tak mu vlastně ani nechyběla. Jiný způsob života než ten plný chladu nepoznal a byl veden k tomu, aby nad těmi, co žili jinak, opovrhoval.

I to se změní, prolétlo mu myslí, načež se mu hrudník sevřel nejistotou a strachem. Potřásl hlavou, teď potřeboval přemýšlet, a snažil se soustředit na všechno, co se v jeho pokoji nachází a co by mohl později postrádat.
Ani po pár minutách usilovného uvažování na nic nepřišel. Samozřejmě do kufru přihodil potřeby pro studium a…

Téměř se zastyděl, že si nevzpomněl dříve. Přeci jen pár věcí jemu velmi drahých měl, ale ihned po jejich obdržení odložil do tajné skrýše a více je v dlaních nedržel. Přešel k čelu postele, kouzly odhodil polštáře, prostěradlo i matraci, načež mu pohled padl na nepatrně svítící čtvercovou plochu sotva o velikosti deset na deset centimetrů. Tak dlouho schránku neotevřel, že si nebyl jist, zda si ještě gesto ji otvírající pamatuje, ale jeho prsty jako by automaticky nakreslily nad vrstvou magie několik obrazců, načež se zlatá zář rozplynula.

Draco s úlevou opět usedl na postel a z otvoru vytáhl krabičku, do níž skryl dary, kterých si vážil více, než byl komukoliv ochoten připustit. Nejprve vytáhl menší, podlouhlou sametovou krabičku sloužící pro odklad psacího brku, aby se neponičil. Samozřejmě to šlo zařídit i kouzlem, ale právě taková krabička, s jeho iniciály, potažená černým, jemným sametem, působila velmi luxusně.

Pro mladého Malfoye tedy jako dělaná, ale Draco ji nikdy nepoužil. Otec mu ji dal, když Draco dokončil první ročník v Bradavicích s nejlepším prospěchem ze všech zmijozelských, a byl by i nejlepší z celého ročníku, nebýt té šprtky Grangerové. Otec mu tehdy pověděl, že je důležitý pouze prospěch čistokrevných kouzelníků a že Grangerová se může snažit, jak chce, ale kouzelníkům s čistou krví se nikdy nevyrovná. Nicméně Draco si nepřišel daru svého otce hoden, nedokázal přenést přes srdce, že nějaká mudlovská šmejdka je lepší než on, a slíbil si, že příště bude nejlepší z ročníku on, a teprve poté bude s hrdostí ukazovat, co za své studijní úspěchy od svého pyšného otce dostal.

K tomu ale nikdy nedošlo. Grangerovou nikdy nepřekonal a ve čtvrtém ročníku už se o to ani nepokoušel. Usoudil, že na to prostě nemá, že není tak dobrý student jako Grangerová a že otcova daru nikdy hoden nebude. Že vlastně není hoden žádného daru… S výjimkou Nimbusu 2001, leč košťata byla věnována celému týmu, nejen jemu.

Proto ve schránce postupně skončil i zmenšený společenský hábit po dědečkovi, otci Luciuse, stříbrná brož, která také patřila některému z Dracových předků, mladík si však nedokázal vzpomenout komu, a také matčin svazek pergamenů, jež byly po okrajích decentně zdobené, odolné nejen kaňkám, ale také ohni. Nevratně zničit se daly jen roztrháním na přesně osm částí a následně vyřčeným zaklínadlem Redukto. Daly se také upravit tak, aby na ně mohli psát jen určití lidé, totéž platilo u čtení.

Draco usoudil, že bude nejlepší, když předměty nechá v krabičce, kterou si vezme s sebou a následně ji opět někde ukryje. Odložil ji do kufru, seznal, že ze svého pokoje už si nic brát s sebou nechce, a vydal se na procházku domem s vědomím, že je to pravděpodobně naposled, co se jím bude takhle toulat. Přiznával však, že zrovna tento fakt mu vrásky nedělal.

Procházel jednu místnost za druhou, pohledem se snažil zastavit alespoň u jedné věci, jež by mohl v budoucnu postrádat, ale podle vlastních předpokladů stejně na nic nenarazil. Dveře do ložnice rodičů minul, stejně jako množství pokojů pro hosty. Zastavil se až v knihovně, jejíž jednu celou stranu tvořily svazky pojednávající o černé magii, včetně výuky, užití a historie, doplněné o knihy týkající se důležitosti čisté krve, slavných čistokrevných rodin či pohrdání hodných krvezrádců. Většinu z nich mladých Malfoy buď četl, nebo o nich přinejmenším věděl, že je mají doma.

Jak se teď měl vyrovnat s tím, že znalosti a hodnoty získané z nich již nejsou žádané? Přeci nikdo po něm nemůže chtít, aby vše, co se naučil, lusknutím prstů zapomněl. Byl Zmijozelem tělem i duší, hrdým na to, jaký je a jaký má pohled na svět.

Viděl své šance na druhé straně barikády černě. Sevřel v dlaních opěradlo židle, v očích se mu zatřpytila zlost a vzdor.
A co, že se mezi slušnými Nebelvíry nenosí názor, že mudlovští šmejdi jsou podřadní? On si přeci smí myslet, co bude chtít. Byl tak vychován, tak ať jdou všichni k čertu!

Přelétl očima tituly knih, pustil židli a vytáhl zkrácenou verzi svého rodokmenu. Lucius sice namítal, že správný Malfoy musí zná nazpaměť všechna jména svých předků včetně jejich skutků, jeho matka jej ale přesvědčila, že se to doučí časem a pro začátek Dracovi postačí jen souhrn těch nejvlivnějších osob s přihlédnutí k těm, které se dopustily hanby na cti celé rodiny.

Draco ji zběžně prolistoval, načež spokojeně pokýval hlavou. Tohle byla ta správná knížka. Kdyby náhodou začal s mudlovskými šmejdy a krvezdráci příliš vycházet, nebo je nedej bože mít i rád, což mu přišlo groteskní, ale zoufalý člověk dělá zoufalé činy, tak mu právě tenhle výčet slavných předků pomůže si uvědomit, kým je, a co se od něj očekává. Navíc mu její držení může těžko někdo vyčíst, když vždy může podotknout, že ji vlastní místo rodinného alba, které niky nevedli. I když…

Na moment zaváhal, ale nakonec pomalým krokem zamířil k ložnici svých rodičů. Opatrně, jako by snad nechtěl narušit soukromí prázdného pokoje, vešel a ihned se přesunul k toaletnímu stolku své matky. Nemohl se více rozhlížet. Už jen ten pocit, že se do místnosti Narcissa nevrátí, jej vnitřně svíral, proto se snažil veškerou pozornost upnout na prohlížení zásuvek, přičemž v té třetí skutečně něco našel.

Pamatoval si, že pár fotek se svou matkou i otcem má, ale od určité chvíle mu je matka přestala ukazovat a někam je schovala. Mladý Malfoy je však dokázal najít, a přestože se jednalo jen o tři obrázky, jeho očí se dotkl cit. Nicméně opět si nedovolil je prohlédnout, zaznamenal jen, že na jedné jej Lucius přidržuje na koštěti, na druhé společně s Narcissou kouzlí některá z dětských zaklínadel, přičemž třetí byla zřejmě tou nejbolestnější. Ihned ji schoval do spodu, neboť pohled na sebe v matčině náručí, bedlivě pozorován svým otcem, mu na pár chvil získaný klid opět narušil a Draco ovládl pláč jen silným skousnutím spodního rtu.

Ve spěchu opustil místnost, vrátil se do svého pokoje, když se mu před očima zjevil domácí skřítek. Draco na ně úplně zapomněl. Ne, že by jej zajímalo, co s nimi po jeho odchodu bude, ale ten náhlý příchod jej vyděsil.

"Bude si pan Malfoy přát večeři do pokoje nebo do jídelny? A smím se zeptat, co by si pan Malfoy přál pojíst?" zeptal se s úklonou, nastražil uši a čekal na odpověď.

Draco na moment zauvažoval, jestli mu nakopnutí sluhy zlepší náladu, pak si ale uvědomil, co za fotky drží v rukou. Měl by je uložit do kufru a ne riskovat, že je náhodou ten šmejd zahlédne, určitě by to šel vyžvanit ostatním!

"Kuskus se sýrem a malinami. A dones mi to sem," poručil si totéž, co měl včera, jelikož jej v tu chvíli nic jiného nenapadlo, odmávl skřítkovu úslužnou odpověď, na kterou vážně neměl náladu, a po jeho zmizení uložil fotky do knížky a tu do kufru. Zaklekl před ním, zavřel jej a navrch položil čisté šaty na druhé den.

Za pár vteřin se ozvalo zazvonění a na stole se mu objevila večeře. Draco se narovnal, hlad ale nepociťoval, žaludek měl jako na vodě a zabořit se do postele jej lákalo mnohem více než jídlo. Přesto usedl na židli, pár soust do sebe dostal už jen kvůli tomu, že mu bylo jasné, že takový pokrm u Blacka asi jen těžko obdrží. Především pochyboval o tom, že Black ví, co je kuskus. Vybral z talíře především všechny maliny, poté nechal prostírání opět zmizet, a aniž by to úplně zamýšlel, tělo jej odneslo na postel. Octl se na zádech, pohled upřený do nebes.

Necítil se unaveně, přesto brzy po zavření očí usnul. Nepřevlékl se, nevlezl si pod peřinu, a poslední noc na Malfoy Manor strávil spánkem neklidným, přičemž ráno přišlo na Dracův vkus příliš brzy. Až příliš brzy…

XXXXX

"Jste připraven, pane Malfoyi?" otázal se krátce po osmé ranní Hubart Sharpaw, jenž krbem dorazil na Malfoy Manor.
Draco, jako obvykle perfektně upraven, právě kontroloval své koště, kufr již měl v kapse hábitu.

"Samozřejmě," odvětil klidněji, než jak se sám cítil. Koště opřel o schody, ruce spustil podél těla a… čekal, co bude.
"Pojďte tedy blíže ke mně. Kromě koštěte nechcete nic poslat přímo do Bradavic?"

Blonďák jen potřásl hlavou, narušil právníkův osobní prostor, a než se přenesli na požadované místo, dlaně se mu zpotily a žaludek se mu svíral natolik, že chvílemi bojoval s pocitem dávení. Polknul, přinutil se strnulá ramena trochu uvolnit a od Sharpawa odstoupil. Před sebou spatřil jakýsi dům, jenž byl více široký než vysoký, přičemž měl několik vchodů. Příliš tuhle architekturu nechápal, dům mu přišel ošklivý, sešlý a absolutně nevhodný k bydlení, dokonce zadoufal, že se právník spletl a rozhodně jej nebude nutit přežívat v něčem tak odporném, když se pár metrů před něj přemístil Brumbál, žaludek se mu opět zvednul a Draco pouze silou vůle dokázal nevrhnout.

"Draco, chlapče, jak ses vyspal?" zaševelil ředitel, jenž se zdál být velmi dobře naladěný, tedy úplný opak osloveného chlapce.

"No, úžasně," prsknul mladý Malfoy, jemuž taková otázka přišla naprosto zbytečná a hlavně hloupá. Jak by se sakra asi měl vyspat poté, co mu utekli rodiče, nechali jej napospas lidem, kterými pohrdá, a jako třešničku na dortu jej čeká život v jednom domě s krvezdrádcem Blackem. Dobře by se vyspal jedině, kdyby se předtím praštil něčím těžkým do hlavy.

"To rád slyším," odvětil Brumbál spokojeně, na což Draco neměl žádnou energii reagovat, stejně už byl dávno smířený s tím, že ředitel je svým způsobem blázen už jen kvůli tomu upřednostňování zlatých Nebelvírů, utřel si zpocené dlaně do hábitu a mlčky nechal Brumbála a Sharpawa, aby jej zavedli do té díry pekelné.

Předtím byl však ještě mírně překvapen tím, že ředitel vztáhl hůlku, načež se dům před nimi začal pohybovat, dokud se přímo před nimi neoctly další vchodové dveře. Následoval jimi oba muže, do nosu jej udeřil pach hniloby a celkově by i se ztrátou zraku poznal, že dům vypadá z vnitřku ještě hůře než zvenčí. Smrděl starobou, prkna při každém přenesení váhy vrzala, vybledlé stěny i obrazy pokrývaly pavučiny. Dracův hluboko potlačovaný strach se dostal i při této letmé prohlídce interiéru na povrch.

V téhle zatuchlé kobce se přeci nedá žít, honilo se mu hlavou, oči mu zběsile těkaly, ale čich si už pomalu přivykal.

Uvědomil si, že je na chodbě sám, jelikož ředitel i právník se již nacházeli v místnosti před ním, a tak se neochotně přiměl udělat pár rychlejších kroků, aby je dohnal. Dorazil do poměrně velkého pokoje, v jehož prostředku byl dlouhý stůl lemovaný polorozpadlými až rozpadlými židlemi, na jedné straně si všiml gauče, křesel a krbu, na druhé byla kuchyňská linka. Vše vypadalo zašle a staře, nicméně puch zde nebyl až tak příšerný, přesto se mu nedýchalo dvakrát dobře kvůli prachu, který se nenacházel jen v tučné vrstvě na stole, ale přirozeně jej spousta poletovala ve vzduchu.

"Tohle je odteď tvůj domov, Draco," ozval se blonďákovi za zády chraplavý hlas. Krutý, výsměchu plný a s odérem, jako by jeho majitel právě vyprázdnil láhev té nejlevnější whisky.

Dracem otřásla hrůza.

Quick Time Event

9. července 2017 v 19:18 | Archea Majuar
Quick Time Event

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Taková... rychlá ruční práce v šatně... Stává se. Psala jsem to ve velmi dobrém rozpoložení a mám dojem, že to jde poznat :D Enjoy :) (Sirius/Draco povídka bude zítra)

Za komentáře děkuji charlie, Karin, Veronice a Satanistic Witch :)

But those are the days that bind us together, forever
And those little things define us forever, forever
(from Bastille song Bad Blood)

Pohled, jenž mu Ondra při děkovačce věnoval, mu naprosto postačoval. Nepotřeboval nic víc k tomu, aby se krev začala ze všech částí těla hrnout jen do té jedné, a kdyby mu už tehdy nebylo takové horko, zcela jistě by jej v onom momentě polil žár. Když pak jeviště opouštěl, bez zaváhání následoval mladšího muže tam, kam si to Ondra namířil, tušil, že nejspíše opět do nějaké momentálně neobývané místnosti.

Ač sám by byl ochoten počkat, než se dostanou na pokoj, tahle Ondrova iniciativa… Ušklíbl se. Nešlo ani tak o iniciativu, jako o neskutečnou nadrženost, o které věděl, že ji jeho přítel pociťuje téměř vždy poté, co se jim nějaké představení neskutečně povede. A to dnešní mezi ně patřilo, i po jeho skončení hýřil energií, kterou také vlastně velice rád vložil do něčeho velmi, ale velmi lákavého.

Spokojeně heknul, když dorazil do tmavé místnosti, kam ho Ondra zavedl, a octl se přiražen ke dveřím, následně se k němu přitisklo horké tělo jeho přítele, přičemž okamžitě rozpoznal v jeho upnutých kalhotách tvrdou erekci. Chytil mladšího muže za boky a přitiskl si ho k sobě ještě víc, hezky slabiny na slabiny, tělem se mu rozlila slast z toho tření, následovaná potěšením z polibku, jenž mu Ondra vzápětí věnoval.

Líbilo se mu, jak se mladší muž nedokázal držet zpět, jak hladově se mu přisál na ústa a dožadoval se přístupu dovnitř, přičemž Igor mu milerád vyhověl, přivítal jeho jazyk svým a téměř vrněl blahem, když mu Ondra vyhrnul triko a ve snaze z něj mít co nejvíce jej hladil po hrudníku, bříšku, žebrech… Líbilo se mu, když mu Ondra dával najevo, jak moc ho chce, miloval jeho ruce na sobě, Igor mu na oplátku přejížděl po zádech, užíval si to horko, jež z nich obou sálalo, tu sdílenou touhu po tom druhém, to, jak byl Ondra tvrdý stejně on sám a zběsile se o něj třel…

"Máme jen pár minut," zamumlal pak mladší muž, když bez dechu opustil Igorova ústa, Igor sotva stačil nabrat potřebný kyslík a už se mu z hrdla dral sten, jakmile na rozkroku ucítil Ondrovu dlaň.

"Kdybys vydržel na hotel…" vydechl Igor, jenž s rukama na Ondrových zádech shlížel dolů, kde mu Ondra rozepínal kalhoty.

"Já vím," vyprsknul Ondra netrpělivě, zatímco přesunul pozornost na své rifle. "Takhle tě můžu jenom vyhonit, ale…"

Igor přesně věděl, na co jeho přítel myslí, přesně věděl, proč nechtěl čekat. Přesunul dlaň na Ondrův zátylek a přitáhl si k polibku, jímž se snažil druhému vyjádřit, jak moc tohle chce taky, že mu nevadí, že ho jenom vyhoní, protože ty chvíle po představení, ten adrenalin, to, jak měl Ondra zpocené vlasy, jak se mu triko lepilo k tělu, jak…

Zasténal Ondrovi do úst, když je Ondra oba dva vzal do ruky a začal je laskat, hlavu měl najednou vymetenou a vnímal jen tu slast z tření, z doteku Ondrovy dlaně a druhé erekce, úplně stejné tvrdé jako jeho, stejně prahnoucí po pozornost, stejně připravené stříkat…

Ondra se k němu tisknul, jak jen to šlo, druhou rukou vjel Igorovi do mokrých vlasů, a starší muž se neubránil pousmání, když tentokrát Ondra zasténal, zvuk nepříliš úspěšně utlumen jejich polibkem, který byl vlhký, neuspořádaný a Igor se absolutně nesnažil o jakoukoliv změnu, bylo mu nesmírně horko, touha po uvolnění v něm rostla s každým dalším Ondrovým tahem na jejich erekcích, přirážel mu do dlaně, jeho tiché steny se mísily s Ondrovými, jež mu byly rajskou hudbou pro uši.

Připadal si jako nadržený teenager, když se v temné místnosti nechal zběsile honit svým přítelem, ale právě i to, ta zvrácenost situace ho hnala na vrchol, hladil Ondru po zpocených zádech, vnímal jeho vůni, žhavost polibku a to, jak na něj Ondra působí, jak je právě teď pro něj ztělesněním sexu…

Tělem se mu prohnal finální, elektrizující výboj, když Ondra sevřel v pěsti jeho vlasy a kousnul jej do rtu ve chvíli, kdy se dotek na jejich vzrušeních stal mazlavějším, a on jej následoval do víru orgasmu, z hrdla mu vyšel táhlý povzdech a uvolnění stihlo každý sval jeho těla.

Opřel se o dveře za sebou a nechal Ondru, aby se na sotva půl minuty opřel o něj. Jednou rukou se snažil z kapsy vydolovat kapesník, druhou objímal mladšího muže kolem pasu, dávaje mu najevo, že si může odpočinout, že jeho váha na Igorově hrudníku je vítaná, což už snad muselo být Ondrovi zřejmé z toho, jak měl Igor zabořený obličej v jeho kaštanových vlasech a hlasitě mu do nich funěl.

"A ty se divíš, že neumím počkat…" slyšel Ondru zamumlat, než se od něj odtáhl a narovnal. Podal mu kapesník, upravil se a počkal, až totéž udělá jeho přítel. Samozřejmě, že kapesník nezachránil jejich trika, tohle prostě pořád nijak pořešené neměli, ale holt budou doufat, že v šatně už nikdo nebude a…

Ale vždyť to bylo jedno, Michal je venku stejně přivítá úšklebkem ve stylu já vím, co jste tam, vy dva buzeranti, dělali, ale jestli mi něco z toho začnete dělat před mýma očima, tak vás nakopu jak Přemek Podlaha krtky, pomyslel si Igor, když pozoroval Ondru, jak se sám snaží nějak upravit.

"Kdybys aspoň dal nějak najevo, že to takhle nechceš, ale to ty ne, ty se ještě spokojeně šklebíš, celý nadšený, že se z tebe můžu posrat i po takové době," lamentoval Ondra a řečnil by dál, kdyby se Igor nad jeho nabručeností nezačal dusit smíchy. Raději vzdal upravování vlasů, které mu Igor totálně rozcuchal, a sjel staršího muže pohledem. "Můžeme jít, ty smíšku?"

"Můžem," usmíval se Igor dál a bavil se tím, jak nad ním Ondra zakroutil hlavou, načež i on podlehl dobré náladě svého přítele a rty se mu zvlnily.

Igor se pak odlepil ode dveří, ale místo toho, aby je otevřel, umístil dlaň na Ondrovu tvář a jemně jej políbil ve snaze si ho definitivně udobřit. Pravdou bylo, že se Ondrovou nadržeností bavil, ale zároveň mu imponovala a nerad by, aby se jeho přítel začal nějak… držet zpátky, to vůbec ne.

"Šašku," ocenil jeho pokus Ondra, když od něj Igor odstoupil a uvolnil mu cestu ke dveřím, společně pak vyšli na chodbu a vydali se směrem k šatně.

Igor si nemohl pomoct, kráčel Ondrovi po boku, dotýkal se jej ramenem, přičemž v hrudníku mu bublal smích, ačkoliv už ani on sám nevěděl, čemu se má takovou potřebu smát.

Stačil mu ale jen jeden pohled stranou, na Ondru, aby mu příčina jejich veselí začala být ukradená, a pocit nezřízené radosti se jim rozšířil, když zjistil, že Ondrovy modré oči na něj s jiskřičkami v nich koukají, přičemž koutky rtů mu cukají v ukrutné snaze zadržet blížící se záchvat smíchu.

Space Family

4. července 2017 v 20:28 | Archea Majuar
Space Family

Fandom: Strážci Galaxie

Pairing: Yondu Udonta/Kraglin Obfonteri

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Yondu je moje oblíbená postava už od jedničky a ve dvojce... Oh, God, on je úžasný! :D :D Nemohla jsem si pomoct, potřebovala jsem na něj něco napsat, tak to tady máte :) Příběh se odehrává v době Peterova dětství, prožívaného na Plenitelské lodi Eklektor :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Kalluzeb, Bezince, Veronice, kososterce a Karin :)

Další a další útočníci opouštěli loď, střely mu svištěly kolem hlavy, přesto Kraglin palbu neopětoval. Zatím. Na starost měl totiž momentálně něco, respektive někoho jiného. Teprve, když svého šéfa dostal na palubu Eklektora, otočil se, křiknul na své druhy, aby začali ustupovat, a sám konečně vytáhl zbraň a pomohl kamarádův v boji proti těm hajzlům, co jim zajali velitele.

Zatímco se pokoušel zbavovat nepřátel, po očku sledoval, jak se všichni přeživší Plenitelé vracejí buď pozadu a s připravenou zbraní nebo zběsilým úprkem zpět na loď, načež hmátnul po pracce toho posledního, vtáhl ho dovnitř, dorazil nejbližšího hajzla úderem loktu a dal pokyn k odletu.

"Kdo byl tak blbej, že se nechal trefit nebo mu rovnou chybí hnáta, ať padá na ošetřovnu, než nám zasviní krví celou loď!" zařval tak, aby ho slyšelo co nejvíce těch ožralů, co si v boji kupodivu uměli poradit, i když bylo zpití pod obraz. Tentokrát ale útočili poměrně střízliví, přeci jen jim šlo o záchranu šéfa, a přestože někteří reptali, že to za riziko nestojí, většina z těch idiotů uměla být alespoň loajální.

Posádka se za poměrně hlasitého bručení, reptání a zvracení začala trousit ze spodní paluby pryč, a tak se Kraglin mohl opět soustředit na stav svého velitele.

"Měl jsi mě tam nechat, ty pitomče," zasípal Yondu, jehož Kraglinův řev očividně přiměl nabýt znovu vědomí. Nejspíše dostal pořádně po hlavě, jelikož mu modrou hlavu zdobila ještě modřejší boule. "To jsi je všechny přetáhl klackem, že do toho šli?"

"Dá se říct, šéfe," poklekl Kraglin vedle Yondua, starostlivě si prohlížeje jeho bouli. Nepřekvapilo by jej, kdyby Yondu znovu ztratil vědomí, víčka sotva držel otevřená. "Přece jsme vás tam nemohli nechat…"

Centurian malátně potřásl hlavou a zavřel oči.

"Takovou blbost už nikdy nedělej. Kvůli mně riskovat život…" zamumlal těsně předtím, než mu hlava padla na prsa. Kraglinovi se na jednu stranu docela ulevilo, jelikož takhle mohl Yondua prostě zvednout do náručí a na ošetřovnu ho odnést, přičemž odpadlo minimálně deseti minutové dohadování, že to není nutné, že tam Yondu dojde sám, že to zvládne, aby jej pak stejně celou cestu střídavě podpíral, střídavě nesl, a poslouchal brblání, které by si jeho šéf nemohl odpustit.

Na druhou stranu si nebyl jistý, jestli se k téhle konverzaci vrátí. Díval se na svého velitele a srdce se mu svíralo, když byť jen pomyslel na to, že by tam měl Yondua nechat. To by prostě nedokázal, musel pro něj jít a udělal by to klidně znovu. Yondu toho pro něj udělal hodně a Kraglin mu byl nadosmrti jeho dlužníkem. Chtěl, aby Yondu věděl, že by za ním šel i do pekla a zpět.

A právě proto jej teď nesl na ošetřovnu. Poté, co jej vytáhl prakticky z hořícího pekla, jelikož pokud byl jeho odhad správný, tak už takových pár minut plul vesmírem místo nepřátelské lodi zpola ohořelý vrak.

XXXXX

Kraglin počkal, než doktor provede zběžná vyšetření, jež jen potvrdila, že kromě otřesu mozku je Yondu v pořádku, pročež jej po obvázání hlavy znovu vzal do náručí a odnesl do kajuty, kterou sice jeho velitel využíval zřídka, tentokrát se ale klidná místnost hodila.

Kajuta však nebyla tak úplně prázdná. Někomu jinému by to možná uniklo, nicméně Kraglin už znal fígle toho otrapy nazpaměť. Odložil Yondua na cosi, co mohlo teoreticky připomínat širokou postel, ačkoliv to spíše byl blíže nespecifikovatelný počet dek a matrací naskládaných na sebe, načež se podíval vzhůru a se samolibým úsměvem pohlédl přímo na Petera.

"Zdar," vylítly vzhůru koutky toho malého smrada, snaže se tvářit zcela nevinně, jako by jeho poloha u stropu byla zcela běžnou záležitostí. I když… Ona vlastně byla.

"Slez dolů, Quille, Yondu potřebuje spát," informoval chlapce mírně. Nepochyboval o tom, že se Peter dozvěděl o úspěchu jejich záchranné mise a chtěl se přesvědčit, že je Yondu v jenom kuse.

"Ale vždyť já ho nehodlám budit," protestoval Quill, pod Kraglinovým ironií čišícím pohledem ale poslušně spustil nohy směrem dolů a vypnul přísavky, načež při dopadu zakopnul o vlastní nohy a padl přímo na držku.

Kraglin vyprsknul tichým smíchem, načež chytnul stále se na podlaze válejícího se Petera pod pažemi a vynesl jej před kajutu, kterou za sebou zavřel.

"Zavolám tě, až se vzbudí a bude mít na tebe nervy," ujistil Kraglin to pozemské mládě, když jej konečně postavil. "Kdes vůbec vzal tohle?" zeptal se a sebral mu obě přísavky dříve, než se Peter stačil z nenadálého upadnutí, odnesení a znovu nabytí stability vzpamatovat.

"Tullk mi je půjčil, když jsem mu vysvětlil, k čemu je gameboy. Tři hodiny na něm hrál formule než ho vzteky rozmačkal," zazubil se Quill.

"Nerozumím ti ani slovo," založil si Kraglin ruce v bok ve snaze vypadat autoritativně, když se na něj ale Peter jen napůl omluvně, napůl veselé šklebil, nechal to plavat a obě přísavky mu vrátil. "Hlavně nech šéfa na pokoji, jinak si dělej, co chceš…"

Kraglin by ještě něco dodal, kdyby neměl ponětí o chlapcově minulosti. Nevyřečené zřejmě došlo i Peterovi, jehož výraz se změnil. Kraglin nejprve úplně netušil, co se Quillovi honí hlavou, vděčnost v očích jej ale prozradila. Než tomu Plenitel dokázal jakkoliv zabránit, ten malý svišť jej objal a Kraglin měl co dělat, aby poplašeně neuskočil. Něco takového se mu ještě nestalo. Tedy to, aby jej objímalo nějaké dítě.

Co si to namlouval… byl to Peter. Syn, kterého Yondu nikdy neměl. S povzdechem nad svou neskutečně citlivou a do záhuby se řítící existencí Kraglin pohladil Petera po vlasech.

"Díky, že jsi ho zachránil," uslyšel pak Xandarian Petera zamumlat, načež se mu po tváři rozlil dojatý úsměv, srdce se mu sevřelo. Na bojišti mohl být schopný jako deset chlapů, ale jakmile šlo o city…

Když od něj Peter odskočil, mokrýma očima se na něj ještě jednou usmál a sprintem odběhl. Kraglin si byl moc dobře vědom toho, že ani on nemá daleko k slzám. Chlapci toho na světě moc nezbylo a nesmírně jej vnitřně těšilo, že ho dokázal ochránit před další ztrátou.

A sebe vlastně taky…

XXXXX

Kraglin si ještě neodpustil kontrolu pozice lodi, nakoukl na ošetřovnu, aby zjistil, jak je na tom posádka, a teprve poté si šel lehnout. Nespal zrovna klidně a po probuzení se necítil příliš odpočatý, tak snad proto naprosto výjimečně využil sprchu, v jídelně sebral cosi, co celkem připomínalo jídlo, a vydal se do šéfovy kajuty.

Jídlo odložil na jakž takž na nahou stojící stůl a pak zamířil k posteli. Chvíli nad Yonduem stál, pozoroval, jak se mu hrudník pravidelně zvedá a zase klesá, zjistil, že Yondu neleží ve stejné poloze, v jaké jej na deky odložil, momentálně se nacházel sice stále na zádech, ale jednu ruku měl pod hlavou a nohy rozhozené daleko od sebe. Jednoduše se zdálo, že zabírá prakticky celou postel. Navíc tiše chrápal, což Kraglina ještě víc uklidnilo, neboť Yondu zase vypadal jako Yondu.

Doktor sice říkal, že kromě otřesu mozku jejich veliteli nic není, ale Kraglin stejně kdesi v nitru pociťoval určitou nervozitu.

Určitě by měl odejít a nepozorovat svého šéfa, když spí, ale jemu pramálo sešlo na tom, co si o něm pomyslí ostatní. Zachránil Yonduovi život a chtěl, aby Yondu věděl, že to udělal rád. Že mu na něm záleží.

Rozhlédl se po kajutě a uchopil stoličku, položil ji vedle hromady dek a usedl. Byl odhodlaný vyčkat, než se Yondu probudí, i kdyby to mělo trvat hodiny. Měl ale docela štěstí, jelikož Centaurian se začal vrtět sotva po deseti minutách.
Kraglin na něj s mírnými obavami hleděl, sledoval, jak se Yondu vrtí, chrochtá cosi ve svém rodné jazyce, načež se zamračil a sotva se červené oči otevřely, už si Yondu ohmatával bouli na hlavě.

"Kterej hajzl?!" zaskučel a přidal další chrochtavou nadávku v mateřštině. Kraglin její přesný význam neznal, leč Yondu ji používal natolik často, že už mu ani podivně znějící nepřišla.

"Rozprášenej hajzl, šéfe," odpověděl Kraglin pohotově, načež se poplašeně narovnal, když na něj Yondu upřel překvapený pohled. Zřejmě si až s Kraglinovou promluvou všiml, že není v kajutě sám. Kraglin těkal očima ze strany na stranu, záda rovná jako prkno a napadlo jej, že by se měl možná postavit, že by to vypadalo lépe, ale…

"Seš nehorázný idiot, žes kvůli mně burcoval celou posádku těch pitomců," zasyčel Yondu, Kraglin po něm mrknul, aby zjistil, že Centaurian na něj hledí zpod přivřených víček, ve tváři vepsaný vztek. "Vždyť vás mohly všechny rozsekat!"
"Zlobíte se moc, šéfe?"

Kraglin slyšel, jak se mu hlas zlomil v půli, otřásl se pod vlnou strachu, kterou ty pouhé dvě věty jeho velitele způsobily. Yondu uměl být děsivý, to věděli všichni, přesto ho Kraglin… Mladší muž polknul, a když Yondu neodpovídal, odvážil se zvednout zrak od podlahy, do které netušil, kdy začal zírat.

Kraglin opravdu neměl ponětí, kam zařadit výraz, jakým na něj Yondu momentálně hleděl. Mračil se, ale jeho oči se na Kraglina dívaly spíše zkoumavě, vnitřek úst skousnutý, jako by uvažoval, jak se svým prvním důstojníkem naloží.

"Dal jsi do jejich lodě bombu?" zeptal se místo odpovědi Yondu, tiše hvízdnul a záhy do dlaně chytil červeně zářící šíp.

"Jo, nechtěl jsem nic ponechat náhodě," odvětil Kraglin, sleduje, jak Yondu ohlíží svou smrtící zbraň, jestli je v pořádku. Po chvíli ji Centaurian spokojeně odložil a posadil se, v hrdla mu unikla další nadávka poté, co se bolestně zašklebil a výmluvně chytil za hlavu.

"Měl byste odpočívat, šéfe," vyklouzlo Kraglinovi bez uvažování, za což si vysloužil další vzteklý pohled.

"A tys mě tam měl nechat, oba máme spoustu věcí, které bychom měli a neměli dělat, ale stejně si děláme, co chceme," vyštěknul Yondu, ještě pár vteřin se na Kraglina mračil, následně se ale jeho výraz opět změnil, dokonce se mu hnul koutek úst vzhůru. "Ale co, zachránil jsi mi život, a i když si nemyslím, že ten risk za to stál, tak…

Kraglin si nemohl pomoct. Na ta slova se rozzářil jako sluníčko, napětí z něj spadlo a najednou se cítil zase volný. Yondu potřásl nevěřícně hlavou, ale nadále se na svého prvního důstojníka šklebil, v jeho očích Kraglin na chvíli snad spatřil i něco víc než pobavení, něco, z čeho se mu rozbušilo srdce a už tak silné nutkání Yondua obejmout se stalo téměř neodbytným. Chtěl ho sevřít v náručí, chtěl mu říct, že jej zachránil rád, že by to udělal znovu, že pro něj jiná možnost nebyla, protože ho…

Myšlenku nedokončil, neboť jeho pozornost zcela zaujal Centaurianův pokus se postavit a někam dojít, proto se v mžiku postavil a Yondua podepřel. Vzápětí si uvědomil, opět pozdě, že jeho jednání je možná přes čáru, ale když mu Yondu okamžitě nedal pěstí, zůstal tam, kde byl. Po Yonduově pravém boku.

"Chci se jen podívat z okna," oznámil mu starší muž, jenž vzápětí učinil krok dva kýženým směrem, nemít však vedle sebe Kraglina, nejspíše by tam neměl šanci dojít.

Kraglin si jej přitiskl k sobě, nechal Yondua, aby na něj přenesl část své váhy, a pomalu se začali přibližovat k oknu. Yondu mlčel, což Kraglina docela překvapovalo, přisoudil ale nedostatek brblání jeho stavu, podobně tak učinil poté, co se zastavili u prosklené plochy, a Yondu jej stále nepouštěl. Ani se o něj už tolik neopíral, přesto dlaň nechal na Kraglinově boku, celou stranu těla k němu byl přitisknut a tiše hleděl do vesmíru.

Mladší muž se také díval ven, leč jeho myšlenky se upínaly výhradně k jeho veliteli, k tomu, jak se k němu tiskne, ač možná nevědomky, jak jej drží, jak je… Jak je blízko. Kraglin si ani nedokázal představit, že by měl Yondua těm hajzlům nechat napospas, musel ho zachránit, znamenal pro něj mnohem víc, než by běžný velitel měl…

Kraglin bojoval sám se sebou, ta Yonduova blízká přítomnost, jejich tváře od sebe byly vzdálené sotva pár centimetrů, opět natočené směrem k oknu, ale Kraglinovy oči zběsile šilhaly k těm červeným. Neměl ponětí, na co Yondu myslí, proč si ho drží tak blízko, ale na Kraglina už to bylo příliš.

Zoufalství, že Yondua zajali, adrenalin, když ho zachraňovali, úleva, že ho v bezpečí donesl až do lodě, radost, že kromě otřesu mozku mu nic není, následný strach z Yonduova hněvu a bezuzdné nadšení, když se na něj Yondu smířlivě zašklebil… a teď?

Ani tentokrát Kraglin nezvažoval následky, prostě udělal to, co vnímal jako správné. Během vteřiny se z části vymanil z Yonduova sevření, jen aby se k němu mohl vzápětí ještě více přivinout a obejmout jej, bradu si položil na rameno, dávaje však dobrý pozor, aby na Centauriana nepřenesl příliš mnoho své váhy.

"Promiňte, šéfa, já… musel jsem to udělat… Peter a…" zradil jej zas a znovu vlastní hlas, tělo se mu beznadějně roztřáslo, a když uslyšel, jak si Yondu rezignovaně povzdechl a následně ucítil dlaně na svých zádech, nechal padnout veškeré zábrany. Vyloženě se na Yondua tisknul, oči se mu zalily slzami a srdce se mu bolestně svíralo, snad i něco blábolil dál a byl by se brzy snažil dát dohromady, kdyby se ho Yodnu pokoušel zbavit, ale Centaurian jen stál a dál objímal svého prvního důstojníka, který…

…který zatajil dech v momentě, kdy ve svých vlasech nejprve pocítil dotek široké dlaně, následovaný…

Nemohl, prostě nemohl uvěřit tomu, co Yondu právě udělal, proto se narovnal a pohlédl přímo do rudých očí svého velitele, v nichž se opět nacházelo cosi, co tam Kraglin spatřil, když se Yondu nacházel ještě na posteli, když se na něj usmíval…

"Nechtěl bys mi něco říct, chlapče?" položil Yondu otázku hlasem nízkým, chraplavým, tedy takovým, který Kraglina roztřásl až do morku kostí. Polkl, zaváhal, ale jelikož Yondu měl stále ruce na jeho zádech a hleděl mu do očí s pohledem netypicky plným emocí, tak přikývnul.

"Miluju vás, šéfe," našlo si těch pár slov cestu skrze Kraglinovy rty, ty Yonduovy se vzápětí roztáhly ve škleb, který by kdokoliv označil za nehezký, jeho první důstojník za dobrácký. Kraglin se zdráhavě pousmál, v opravdový se jeho úsměv proměnil až v momentě, kdy se Yondu nahnul a bez dalších okolků jej políbil.

Kraglin měl obavy, že sní, že se celý svět zbláznil, ale Yonduovy rty na těch jeho byly až příliš reálné, až příliš horké… Políbil jej zpět, dokud se vlivem emocí opět neroztřásl a raději nezabořil znovu hlavu do Yonduova ramene.

Jakmile pak uslyšel zvuk otvírání dveří, tak ztuhnul a měl v plánu uskočit, aby je takhle nikdo neviděl, třeba by to Yondu nechtěl, ale velitel si jej přitisknul ještě blíž a mlčel, Kraglin proto mohl sledovat, jak do kajuty nakukuje Peter. Jejich pohledy se střetly. Quill byl očividně zaskočen tím, jaké situace se stal svědkem, leč žádný zaražený ústup do bezpečných vod se z jeho strany neudál. Byl to přeci Peter Quill, ten by nic takového neudělal, že…

Místo toho chlapec vklouznul dovnitř, dveře za sebou zavřel a téměř plaše si to namířil k nim, nadále opláceje Kraglinovi pohled do té doby, než došel až k nim a… Yondu spustil jednu paži z Kraglinových zad, čehož Peter okamžitě využil, oba dva je objal a sám se k nim nechal přitisknout Yonduovou dlaní.

Kraglin musel připustit, že pravděpodobně vypadají jako trojice pěkných pitomců, ale když znovu zavřel oči a vnímal ten příjemný pocit bezpečí, jaký se mu náhle usadil v hrudi, bylo mu to srdečně jedno.

"Udělal jsi správnou věc, Kragline," uslyšel první důstojník tichý hlas svého velitele. "Díky."