Červen 2017

2, Byli jste někdy ve Stockholmu?

26. června 2017 v 19:42 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
2. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: Teď nic, ale pozdějc toho bude...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Inu... Reakce u první kapitoly byly pozitivní, takže se pokusím v povídce pokračovat :) Nic neslibuji, může to jít po pár kapitolách dolů, jakože fakt úplně dolů, až na samotné dno, ale budu se snažit! Enjoy :)

Za komentáře děkuji ještě jednou všem, co se vyjádřili ohledně pokračování povídky. Díky :)

"Vy jste se snad musel zbláznit?!" nepřekvapil nikoho v pokoji Sirius Black svou reakcí, když mu bylo předneseno, že se stává poručníkem Draca Malfoye.

"Nikoliv, Siriusi," odvětil zcela klidně Brumbál, čímž Siriuse naopak ještě více vytočil.

"A to jste se mě třeba nemohl zeptat?" vyštěkl na ředitele. Jasně, že by to vůbec nic nezměnilo, on prostě toho rozmazleného malého hajzlíka v baráku nechtěl, ale aspoň by si nepřipadal tak přehlíženě a naprosto zbytečně. Tohle obcházení jeho osoby a zosnování zcela jistě geniálního plánu, který jako jediný přicházel v úvahu, jak už se mu Brumbál ráčil objasnit, mu hnulo žlučí.

"Sakra, já v tomhle domě žádného Zmijozela nechci!" zastavil se ve svém vzteklém rázování po jídelně v domě na Grimauldově náměstí a s nahrbenými rameny se snažil působit děsivě. "Vždyť je mu teprve patnáct, jak já se mám o takové děcko postarat?!"

"Ale v případě, že by šlo o Harryho Pottera, to by ses přemohl, nemám pravdu, Siriusi?" pronesl mírně Brumbál, modré oči zářily za zlatými obroučky vlídností, leč Sirius v nich spatřoval částečně i samolibou radost z triumfu, jehož ředitel v této konverzaci prozatím dosáhl. Brumbál si to prostě nakráčel do domu, poručil si čaj, usadil se na nejstabilnější z polorozpadlých židlí a následně se absolutně nedal Blackovým nervózním pochodováním po místnosti.

"To je něco jiného," prsknul Sirius a otočil se k Brumbáloni zády. "Harrymu bych snesl modré z nebe za to, co si musí u těch mudlů vytrpět…"

Nejraději by Brumbálovi vmetl do obličeje, proč Malfoye nemůže odklidit k Dursleyovým a Harryho mu poslat tady, ale sám moc dobře věděl, že je to nerealizovatelná blbost. Ať už se mu to líbilo nebo ne, Harry byl u těch mudlů v bezpečí a to jim všem muselo být prioritou. Ale jak k tomu chudák přijde… Jím nenáviděný Malfoy se mu bude rozvalovat v obýváku, zatímco Siriusův vlastní kmotřenec je rád, že mu vůbec dají najíst.

"Vždyť je to rozmazlený spratek, Zmijozel, který z duše nenávidí všechno, co byť jen připomíná Nebelvír… Jak očekáváte, že se sneseme, aniž bychom uřkli jeden druhého?" nadhodil otázku už o něco smířlivěji Sirius. Tak nějak již od počátku tušil, že tahle bitva je prohraná, ale vztek jej stejně přinutil bojovat. Dokonce začal v Brumbálově plánu spatřovat logiku, ale na to, aby to uznal, bylo ještě příliš brzy, ještě se potřeboval chvíli hádat. Pro klid duše. Pro to, aby v případě, že Malfoyovi dá pěstí do bez pochyb jako jogurt bledého ksichtu, mohl Brumbálovi vmést do tváře Já jsem vám to říkal!

"Inu, popravdě, Siriusi, jisté neshody očekávám, ale chlapec snad bude nadále studovat v Bradavicích, takže tvůj kontakt s ním nebude během roku tak intenzivní…" nechal Brumbál vyznít do ztracena, nadále klidně posedávaje u stolu a jeho mírný tón měl tendence vznětlivého Nebelvíra uchlácholit, ale Siriusova bystrost zaznamenala v Brumbálově proslovu háček.

"Co myslíte tím snad?" otočil se na podpatku a pohlédl řediteli přímo do očí. Rád by si myslel, že tím donutí Brumbála k upřímné a hlavě stručné odpovědi, ale stejně na to moc nesázel.

"Nejsem si zrovna jist, jak jej jeho zmijozelští přátelé po útěku rodičů přijmou," prohrábl si Brumbál plnovous a Sirius zesinal.

Takže on nejenže mu tady chce nastěhovat zmijozelského zmetka minimálně na dvoje letní prázdniny, ale možná se dočká i toho, že se mu tady Malfoy bude promenádovat i během školního roku. A to jeho nejsem si jist… Kdoví, čím dalším si ten manipulátor není jist, pomyslel si Black, ale přeci jen nějaká úcta vůči Brumbálovi v něm stále žila, a tak se přiměl jen zhluboka nadechnout a opět nevybuchnout. Další dotěrnou otázku si ale neodpustil.

"A jak víte, že on sám nechce být Voldemortovým následníkem? Už jednoho hada si hřejete na prsou a-"

"Siriusi, o tomto s tebou odmítám diskutovat," utnul jej záhy Brumbál, tváře se nesmlouvavě. "O Severusově loajalitě nemám pochybnosti a žádám tě, abys to přinejmenším respektoval."

"Tak proč nedáte Zmijozela na starost jinému Zmijozelovi? Určitě by jim to spolu krásně klapalo," ušklíbl se Sirius. Vzpomínal, jak si jeho rodinka báječně rozuměla mezi sebou, přičemž on jako jediný Nebelvír byl považován za černou ovci rodiny. Vždyť kvůli tomu už v šestnácti utekl z domova, protože nechtěl s těmi fanatiky posedlými čistou krví mít už nic společného.

"Severus má v našem plánu jinou úlohu," odpověděl ředitel, dle jehož výrazu a pomalé mluvy Sirius usuzoval, že je debatou už znaven a možná i znuděn. Pro něj holt tahle rozmluva byla ztrátou času, protože i Blackovi bylo naprosto jasné, že nakonec bude souhlasit. Věděl to na začátku rozhovoru a věděl to i teď.

"Samozřejmě, takže chůvu budu potenciálnímu zrádci dělat já…" zabručel Sirius na půl úst, odsunul si od Brumbála nejvzdálenější židli a posadil se.

Pořád měl vztek, že ho Brumbál prostě postavil před hotovou věc, přičemž mu tím krásně ukázal, že na jeho vlastním názoru vůbec nesejde. Prostě se smiř s tím, Siriusi, že se na dva roky stáváš matkou kvočnou proradného Malfoye, ať už se ti to líbí nebo ne, mně je to šumák, tak nějak to Siriusovi v kostce připadalo.

"Siriusi, tvoje role může být důležitější, než se zdá," pronesl Brumbál tónem, který měl vzbudit Siriusovu pozornost, ale ten jen trucovitě zíral na desku stolu, jako by ani dvanáct let v Azkabanu z něj nedokázalo dostat tu puberťáckou paličatost a snahu všemu vzdorovat.

"Ten chlapec nikoho jiného nemá a považ, že Draco opravdu nebyl daleko od zcestí. Můžeš jej před ním ochránit, můžeš mu ukázat, že stojí na správné straně. Nelámej nad ním hůl předčasně, Siriusi, vždyť ho ani neznáš, víš jen, že je Malfoy," dokončil svou promluvu do duše Brumbál a postavil se, zřejmě zamýšleje brzký odchod.

"To by jednomu i stačilo, jsou všichni stejní," zamumlal si Sirius pod vousy, odloupávaje kousky suchého dřeva ze stolu.

"To i Blackové, že ano."

Sirius bleskově zvedl hlavu, čímž dal Brumbálovi stoprocentně najevo, že uhodil na správnou strunu. V Nebelvírovi znovu zabublal vztek, když viděl, jak spokojeně a nesmírně mile se ředitel usmívá, skoro mu z toho bylo na zvracení.

"Vidím, že náš rozhovoru je u konce," usmíval se dál Brumbál jako měsíček na hnoji. "Chlapce ti sem přivedu zítra. O právní záležitost nemusíš mít obavy, postarám se o ně. A možná bys mohl jeden pokoj uklidit, aby měl Draco, kde spát, co myslíš?"

Až na druhou stranu stolu mohl Brumbál slyšet Blackovo zaskřípění zuby.

XXXXX

Hubart Shawpaw doprovodil Draca zpět na Malfoy Manor.

"V osm ráno vás přijdu vyzvednout, pane Malfoyi. Vše, co si s sebou chcete vzít, si prosím zabalte a zmenšete, případně věci, které by měly rovnou zamířit do vašeho pokoje v Bradavicích, třeba koště, sneste rovněž sem a já je přenesu osobně. Máte nějaké dotazy?" informoval Draca právník, jakmile se octli na panství.

Blonďák k muži zůstal stát zády.

"Co můj bankovní účet?" zeptal se mírně se chvějícím hlase, do rukou už od samého zatínání dlaní v pěst braly křeče, ale nemohl si pomoct. Ještě nemohl, ještě ne…

"Vaše jmění je vám k dispozici v omezené míře, tudíž každý týden můžete vybrat jen určitou částku."

"A tuhle část plánu také vymyslel Brumbál?" ovládal se Draco seč mu síly stačily, aby nenazval ředitele Bradavic jiným slovem.

"Nikoliv, pane Malfoyi, na této podmínce jsem se dohodl s vaším otcem. Obával se totiž, že při naprosté finanční svobodě byste jednal neuváženě, například byste se rovněž pokusil o útěk. Určitě si uvědomujete, že pro Voldemorta není snazšího cíle než patnáctiletý kouzelník, řízen strachem, hněvem a ublížením…"

Sharpaw se na chvíli odmlčel, účelově do proslovu dosadil dramatickou pauzu, aby jeho řeč měla tu správnou váhu. Nepochyboval o tom, že mladého Malfoye cesta útěku napadla. Napadla by každého do kouta zahnaného člověka.

"Dopadl by vás za pár dní, přičemž dokážete si představit pro Voldemorta jednodušší cestu k vašemu otci než přes jeho syna? Oni se rozhodli zachránit vás a vy byste se měl alespoň snažit chránit je," dodal Sharpaw, nasadil si špičatý klobouk a rozhodl se ještě pár vteřin počkat, jestli nebude mít Draco další otázku.

"Skončil jste?" položil skutečně Malfoy dotaz, leč takový, který naznačoval definitivní konec této konverzace. Byl to téměř šepot, ale i ten se čistotou se lesknoucími chodbami krásně nesl.

"Skončil. Již vás nebudu déle rušit, pane Malfoyi. Vyspěte se dobře," popřál blonďákovi Sharpaw a s rozloučením na rtech se odletaxoval pryč.

Draco na honosném panství Malfoy Manor osaměl. Hrobovým tichem se nejprve rozneslo několik nádechů a výdechů, postupně ztrácejících svou plynulost a měnících se v trhané. Plavovlasý mladík křečovitě uchopil zábradlí, ale místo zamýšlené chůze vzhůru se podél něj sesunul na schody, lokty složil na kolena a poddal se vzlykům, trhajícím jeho nitro na kusy.

Vše, co se za posledních pár hodin stalo, na něj dolehlo a sám už nedokázal zabránit tomu, aby se mu po tvářích koulely slzy, aby se mu celé tělo neotřásalo pláčem, pojícím v sobě zlost a smutek. Ať už měl s otcem jakkoliv chladný vztah, tak se jej snažil chránit, což Draco ne vždy uměl ocenit, ale…

Věděl, že je tady, že když mu něco bude hrozit, že mu pomůže. A matka byla jediným člověkem, o kterém si kdy myslel, že ho opravdu chápe, že… Otce se bál zklamat, bál se, že ztratí jeho veškerý respekt, ale u matky si byl jistý, že jej milovala takového, jaký byl.

A byla také jediným člověkem, kterého sám Draco kdy miloval.

Chtěli pro něj to nejlepší, chtěli mu zachránit život, ale mladý Malfoy to jen stěží tak viděl, momentálně si připadal jako závaží, které nechali za sebou, aby je na útěku nezdržovalo. Připadal si zbytečný a opuštěný, a ta myšlenka jej zasáhla natolik, že po úspěšném zmírnění pláče se vodopád slz spustil nanovo.

Nikdy by nepřipustil, aby jej takto někdo jiný viděl, jenže… Na Malfoy Manor zůstal jen on. Nezbyl tady jediný člověk, který by jej mohl vidět.

Nedokázal si představit, co bude dál. Neměl ponětí, jak a co vůbec čekat od člověka jako Sirius Black. Měl nějaké základní povědomí o jeho minulosti, dozvěděl se, že unikl polibku Mozkomorů, a domníval se, že za tím stojí Brumbál a jeho milovaní Nebelvíři, ale všechno bylo tehdy smeteno pod koberec tak rychle, že sám nedokázal vyšťourat žádný důkaz, kterým by Pottera nebo rovnou ředitele usvědčil.

Během čtvrtého ročníku pak na nějakého Blacka už ani nepomyslel a zcela by se spokojil s tím, kdyby o něm už v životě neslyšel, jenže teď…

Nenáviděl ho, ačkoliv jej nikdy v životě neviděl. Nenáviděl ho už jen za to, že zradil svou rodinu, že se místo toho bratříčkoval s mudlovskými šmejdy, že se zahazoval zejména se slavným Jamesem Potterem, že byl pyšný na zařazení do Nebelvíru. A že se stal kmotrem Harryho Pottera, chlapce, který přežil.

Už jen nad tou myšlenkou si odfrkl, utřel si oči a rty se mu samovolně zkřivily v pohrdaný úsměšek. Dokud… dokud mu nedošlo, že Harry Potter už není jeho nepřítel. Že s útěkem svých rodičů se octl na druhé straně bariéry. Vše, co mu bylo doposud vštěpováno už od mladí, všechny hodnoty… . Celý svět se otočil vzhůru nohama, a v podobě, v jaké byl učen jej vidět, se rozpadal. Draco se v něm cítil zmatený a zcela sám.

Potter a Brumbál byli teď jeho spojenci.

Téměř se mu ze sebe samého zvedal žaludek a jímala jej hrůza, když si uvědomil, že jediný, na koho se momentálně může a musí spoléhat, je Albus Brumbál.

A to pro studenta, jenž ředitelem po čtyři roky pohrdal, nebyla dvakrát radostná vyhlídka.

Příliš dobrý

19. června 2017 v 17:50 | Archea Majuar
Příliš dobrý

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/Trapper McIntyre

Warning: +12, alkohol

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po sakra dlouhé době zase něco na Mash :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji všem těm, kteří se vyjádřili ohledně HP kapitolovky, kterou tedy... se pokusím rozepsat a třeba i dopsat :D A samozřejmě Remy, děkuji :)

Bylo to s podivem, ale dnes mu chlast nějak nechutnal. Ne, že by gin nebyl dobrý… to nebyl nikdy, ale nějak se nenacházel v náladě, kdy by se chtěl opít tak jako jeho přátelé. Dal si snad jen dvě skleničky, kdežto Henry se odpotácel k sobě do stanu snad po šesté, Hawkeye se sedmou seděl na svém lůžku a povídal něco o tom, jakou mají vrány výhodu, protože mají zobák, takže si plechovku s pivem dokáží otevřít bez otvíráku.

Trapper jej poslouchal jen na půl ucha, dokud se poněkud ojíněný kamarád nesnažil postavit.

"Jdu na latrínu. Kdybych se nevrátil do pěti minut, tak… pro mě přijď nebo mě tam nech, podle toho, jak moc ti budu chybět," hodil Hawkeye jeho směrem zářivý úsměv a vydal se ven.

Sedm skleniček, ale pořád dobře při smyslech, pomyslel si Trapper pobaveně, když černovlasý muž vratkým krokem zamířil správným směrem, jiný by to vzal oklikou kolem jídelny.

Jak moc ti budu chybět…

Hlavou mu rezonovala Hawkeyeho věta, zahrála totiž na citlivou notu. Povzdechl si a položil se na záda, ruce pod hlavou, zatímco se snažil rozehnat tlak v oblasti žaludku. Jakmile jen zavřel oči, za víčky se mu zjevil ten Hawkeyeho rošťácký úsměv a modré oči, jež uměly věnovat tak nádherně hřejivý pohled, proniknuvší až do srdce, až do samotného nitra.

Nedokázal si představit, jak by v téhle díře vydržel bez svého přítele, který pro něj snad už více znamenat nemohl.

Neměl vlohy na to, aby popsal, jak moc je pro něj Hawkeye důležitý a jak moc… pevněji stiskl víčka, když se mu v hrudníku usadil ten známý pocit zoufalství… jak moc by chtěl dát Hawkeyehomu najevo, že k němu cítí něco víc než přátelství. Že by jej nejraději sevřel v náručí, držel jej, měl jeho rty na svých…

Ne, nemohl tady takhle ležet a přemýšlet nad svým přítelem, který se mohl každou chvíli vrátit. Raději se posadil, pohledem zhodnotil, jaký krásný nepořádek to v Bažině mají, načež se s dalším povzdechem zvedl. Nechtělo se mu čekat, až nastane čas, který zhodnotí jako příliš dlouhý na to, aby si jeden stihl zajít na Latrínu a vrátit se zpět, proto opustil stan a pomalým krokem se vydal Hawkeyemu naproti. Natrefil na něj, jak se zády opírá o dřevěné dveře a kouká na hvězdy.

Poklepal mu jemně na rameno, nepolekal jej, Hawkeye k němu jen jako by ospale otočil hlavu a věnoval mu milý úsměv, jenž Trapper svému příteli opětoval.

"Pojď, půjdeme zpátky do Bažiny," navrhnul mu a povzbudivě mu rameno stisknul, načež mu i nabídl oporu, když Hawkeye mírně zavrávoral, společně se pak rozešli k jejich stanu.

"Dneska je tady nějak ticho," poznamenal černovlasý muž po cestě. Trapper mu musel dát zapravdu, byla sotva půlnoc a tábor už dávno ztichnul, možná to bylo tím náročným týdnem, možná teplým počasím. Podržel Hawkeyemu dveře, načež ten se usadil na svou postel a sáhnul po dalším martini.

Vyjeveně se pak na svého přítele zadíval, když mu Trapper skleničku odebral a posadil se vedle něj.
"Nemyslíš, že to dneska stačilo? Opít se můžeme i zítra."

"Nejsi ve své kůži, co?" svraštil Hawkeye obočí, měře si Trappera natolik starostlivým pohledem, na jaký se ve svém stavu vzmohl.

Mladší muž na něj chvíli koukal, váhal, zda to přiznat nebo předstírat, že je všechno v pořádku, ovšem Hawkeye stejně už byl o své pravdě přesvědčen. Jeho názor by nezviklal.

"Asi tě pořád mrzí, že nemůžeš domů…" pokračoval Hawkeye, dlaň na Trapově rameni, jako vždy se snažil dodat potřebnou podporu pomocí fyzického kontaktu… což o to, Trappera to mrzelo, ale když zblízka hleděl do modrých očí svého přítele, jež hřály pevným přátelstvím... "Je mi z toho hrozně."

Tentokrát se překvapeně zatvářil Trapper. Vždyť Hawk za to přece nemohl, tak…

"Je mi hrozně, protože já jsem rád, Trape, že nejedeš domů," uslyšel jej říct tiše, upřímně, i když se Hawkeye spíše díval někam za něj než jemu do očí. "Nevím, jak bych to tady bez tebe mohl přežít…"

Jestli doteď Trapperovo srdce splašeně tlouklo vinou tělesné blízkosti, teď mělo tendence vyskočit z hrudníku, jenž se svíral emocemi, těmi nejvroucnějšími city, jež vůči Hawkeyemu choval… Zíral do modrých očí, jak se v nich kromě smutku zračí i dojetí. Pousmál se, protože sakra moc dobře svého přítele chápal.

A jak Hawkeye svíral jeho rameno, Trapper se váhavě dotkl toho Hawkeyeho, načež ani nevěděl, jak se to stalo, najednou držel černovlasého muže v náručí, jeho dlaně na zádech a zvláštně lehký pocit se mu šířil hrudí. Neměl ponětí proč, vždyť tohle jen znamenalo, jak moc pro sebe znamenají, nic víc, dokud…

"Já si tě snad ani nezasloužím."

…dokud Hawkeye nezašeptal jednu větu hlasem prodchnutým emocemi, se rty takřka přitisknutými k Trapperovu krku. Tehdy jím jako blesk projel výboj, jenž způsobil třas celého těla, ale také nový impulz pro jeho naději, protože tohle… vklouzl dlaní do Hawkeyeho vlasů, pohladil jej a roztřeseně vydechl, jakmile jej Hawkeye stiskl v náručí ještě silněji.
"Jsi pro mě až příliš dobrý, Trape…"

Zamumlal šéf-chirurg, když se od svého přítele mírně odtáhnul, ale jen tak, aby se mohl Trapperovi podívat do očí, o nichž si byl jejich majitel vědom, že v nich Hawkeye musí zákonitě přečíst, že jeho city k němu chované jsou daleko hlubší, než by si kdy pomyslel… Nedokázal a v téhle chvíli je ani nechtěl skrývat, miloval Hawkeyeho celým svým válkou pohrdajícím srdcem.

"Kdybych si na něco z toho ráno, nepamatoval, připomeň i to," zazněl Hawkeye znovu nadmíru vážně.

"Z čeho? Co?" zeptal se zmateně Trapper jako úplně idiot, který absolutně nechápe, k čemu druhý muž míří, spíše si to ale jen nechtěl připustit, že vážně…

"Tohle," mrknul naposled Hawkeye ho oříškových očí, načež se jeho pohled přesunul níže, Trapperovo srdce udělalo další loping a dech mu uvízl v hrdle, když mezera mezi nimi se stala minulostí a on ucítil rty svého přítele na svých, dlaněmi v zoufalém gestu křečovitě svíral Hawkeyeho uniformu, tělem mu projel žár, jakmile se naděje stala skutečností a Hawkeyeho ústa se tiskla proti těm jeho, opatrně jim vyšel vstříc a byl svědkem tichého povzdechu, jenž starší muž vydal.

Dlaň na tváři jej něžně hladila po strništi, a když se jejich ústa od sebe oddělila, Trapper neměl v hlavě jiné vhodné slovo, které by polibek vystihlo lépe, než dokonalý… Modré oči zářily, víčka však přivřená únavou, kterou si díky tomu uvědomil i mladší muž, proto se nechal Hawkeyem stáhnout na něj, na jeho hrudník, a přestože lůžko pod nimi nesouhlasně zavrzalo, dokázali se uspořádat tak, aby se jim povedlo usnout.

Hawkeye s rukama omotanýma kolem Trappera, jenž se jej také držel jako klíště. Vnímal pohyby Hawkeyeho hrudníku a pravidelné oddechování, které ho postupně ukolébalo ke spánku. Ke spánku, na jehož konci čeká probuzení do světa, který bude stále sžírán válkou, obýván zlými lidmi, ale jestli v tomhle světě pro něj bude Hawkeye více než přítelem… tak v něm přesto to všechno bude i šťastný.

1, Byli jste někdy ve Stockholmu?

12. června 2017 v 19:00 | Archea Majuar |  Draco/Sirius
1. kapitola

Fandom: HP

Pairing: Draco Malfoy/Sirius Black

Warning: Teď nic, ale pozdějc toho bude...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Povídka navazuje na čtvrtý díl, spoustu věcí ingoruje, více na konci kapitoly :) Enjoy!

Za komentáře děkuji káti a Karin :)

"Reducio," pronesl Lucius Malfoy hlasem klidným navzdory tomu, že byl v poslední době k smrti vyděšený. Od oné události na hřbitově, od znovuzrození Temného pána, od momentu, když Potter stál sám tváří v tvář vrahovi svých rodičů a dokázal obstát.

Ano, kdysi přísahal věrnost. Kdysi ve dnech svého mládí plného touhy po moci a uznání, kdy jej představa vlastní výjimečnosti hnala kupředu hlava nehlava. Ve dnech, kdy se neotáčel a neviděl, jakou spoušť nechává za sebou, jenže jakožto každého jej jeho činy dohnaly. Respektive ještě ne úplně, ale Lucius doslova cítil, jak mu minulosti doslova dýchá na záda, přes něž se mu přehnala husí kůže.

Na svém výrazu však nedal nic znát, schoval zmenšené zavazadlo do kapsy a naposled se rozhlédl po své ložnici na Malfoy Manor. Sentiment mu býval zcela cizí, proto si odpustil jakékoliv nostalgické vzpomínání na chvíle zde prožité, pevně do dlaně uchopil svou vycházkovou hůl a vyšel ven. Před hlavními dveřmi na něj už čekala jeho rodina.

Jeho rodina, zrcadlo činů, jež spáchal, a potenciální odraz toho, co by ještě napáchat mohl, kdyby se před pár dny neupnul k rozhodnutí, že tohle nechce Dracovi udělat. Pro něj už je pozdě, pro Draca ještě ne, tím si byl jistý.

Mlčky zprvu pohlédl na svou ženu. Povzbudivě by se na ni pousmál, kdyby to ještě uměl, srdce se mu však láskyplně sevřelo, když v jejich očích spatřil kromě obav také jiskru vědění. Ačkoliv jí o povstání Temného pána nesdělil vůbec nic, tušila, že se něco děje, a s největší pravděpodobností si byla jistá, že žádost jejího manžela o to, aby si sbalila jen to nejdůležitější, vyslovil Lucius za jediným účelem.

"Co se děje, otče?" pronikl myšlenkami staršího Malfoy hlas jeho syna, jemuž prozatím nevěnoval pozornost.

"Jak jsem ti to jen mohl udělat…" pronesl tiše Lucius směrem ke své ženě, v jejíž sněhobílé tváři se objevil téměř něžný úsměv, v očích jí zaplála láska.

Sžírala jej vina, že svou ženu zatáhl do něčeho takového, že jí nedal na výběr, že ji přinutil, aby jej následovala. Ani ona již neměla šanci.

"Jsem na tebe hrdá," pověděla mu s ryzí upřímností v hlase. "A šťastná."

Lucius opravdu nerozuměl tomu, že jej Narcissa nadále miluje. Nebyl dobrý manželem, dobrým otcem a už vůbec ne dobrým člověkem. Byl pravý opakem všeho zmíněného, ale přesto nepochyboval o citech své ženy. Nezasloužila si takový osud, ale dokázala se s ním vyrovnat.

Teprve nyní se starší Malfoy otočil k mladšímu, jenž poněkud netrpělivě očekával vysvětlení. Než však stačil Lucius cokoliv říci, Narcissa sevřela jejich syna v náručí, Draco matce objetí váhavě opětoval, v očích nedůvěru a rostoucí zmatení. Lucius si nebyl jistý, zda by od něj Draco takové gesto přijal, proto s na uzdě drženým pocitem lítosti scénu tiše pozoroval, dokud jeho pozornost neupoutala činnost v krbu.

"Hubarte," oslovil Lucius příchozího bez známky emocí.

"Luciusi," odpověděl naprosto stejným tónem muž nevelkého vzrůstu, jenž se přiletaxoval oděn ve společenský hábit a tradiční špičatý klobouk, náležící k oděvu kouzelnické obdoby právníka. Malfoy podobných služeb běžně nevyužíval, momentálně se však nenacházel v situaci, kdy by si mohl cokoliv diktovat.

Hubart Sharpaw zůstal diskrétně stát u krbu a mlčky čekal. Pamatoval doby, kdy podobné případy vídával téměř dennodenně. On měl čas. Oni ne.

Narcissa odstoupil od svého syna a postavila se vedle Luciuse, jenž horečně uvažoval, co říci a co ponechat říci úřady a Brumbála.

"Co se děje, otče?" zeptal se Draco znovu, tentokrát s náznakem hysterie a vzteku v hlase.

"Draco, tohle je Hubart Sharpaw, doprovodí tě do kanceláře ředitele Bradavic a vyřídí vše potřebné," začal Luciuse, pozoruje, jak Draco těká vytřeštěným pohledem mezi ním, svou matkou a příchozím mužem, jemu zcela neznámým, se kterým měl nyní odejít. "Brumbál ti vše vysvětlí," zbavil se i na své poměry dost zbaběle Lucius břímě, leč utěšoval se faktem, že ředitel je na sdělování citlivých informací přeci jen vhodnější osobou než on sám.

Draco nerozuměl zcela ničemu a už už otevíral ústa k další otázce.

"Žádné dotazy, Draco. Na to není čas," pronesl Lucius rezolutně, nesmlouvavý pohled ale pro tentokrát postrádal svou pověstnou ledovost, Draca naopak děsilo, že v očích svého otce spatřuje smutek, totéž se zrcadlilo v pohledu jeho matky. "Běž."

"Pojďte prosím, pane Malfoyi," promluvil Sharpaw k Dracovi, jenž zprvu vypadal, že zmražen strachy zůstane stát na místě, leč tichá prosba v matčině očích jej přinutila poslechnout. Váhavě došel k podivně vyhlížejícímu muži. "Letaxová síť do Bradavic je otevřená, stačí říci jméno školy."

Draco se již s letaxovým práškem v dlani otočil ke svým rodičům, matka na něj povzbudivě kývla, otec nehnul ani brvou. Blonďák potlačil chvění, jež se jej vinou strachu, vzteku a nervozity zmocňovalo, vstoupil do krbu a s nulovou představou, co jej čeká, se přenesl do Bradavic.

"Luciusi?"

Starší Malfoy pohlédl na právníka, očekávaje osvětlení důvodu, proč je ještě na panství.

"Víte, že se váš útěk rovná sebevraždě?"

Lucius nezaváhal ani na vteřinu.

"Vím to zcela určitě."

XXXXX

"Draco, chlapče, prosím, posaď se," stal se mladý Malfoy svědkem prvotřídního uvítání, jaké se zřejmě dostávalo Potterovi, kdykoliv si ředitel svého miláčka zavolal. Nebýt blonďák natolik vyveden z míry situací na panství, nejspíše by se znechuceně zapitvořil, takhle ale jen mlčky usedl do nabízeného křesla, dlaně položil na opěrky a zahleděl se s otázkou v očích na Albuse Brumbála. "Jen posečkejme, než se k nám připojí také pan Sharpaw."

Draco s knedlíkem v krku přikývnul. Neměl tušení, co jej čeká, ale určitě nic dobrého. Ředitel se sice usmíval, Malfoy ale nebyl hloupé děcko, aby nepoznal, že člověk, jenž se měl přiletaxovat vzápětí, je kouzelnický právník. Za běžných okolností by byl zvědavý, co všechno se v pracovně jejich Nebelvírům nadržujícího ředitele nachází, takhle ale místo okounění jen zíral na desku pracovního stolu, snaže se opět ovládnout rostoucí paniku.

Zelené plameny šlehly a Draco se lekl, přestože příchod pana Sharpawa očekával, téměř v křesle nadskočil a poplašeně se zahleděl ke krbu. Právník mu věnoval krátký, nicneříkající pohled, jako by si ani nevšiml, v jakém stavu se mladík nachází, a ihned se usadil do druhého křesla. Draco sledoval, jak z kapsy vytahuje jakýsi malinkatý předmět, jenž po odložení na stůl nabyl původní velikosti. Byly to nějaké složky plné papírů.

Malfoy vyděšeně vrátil pohled k řediteli. Vůbec se nesnažil zamaskovat, jaký má strach, obával se, že se dostal do problémů, z nichž jej ani otec nedokáže vysekat, že něco provedl, něco hodně přes čáru, něco… Ale co?! ptal se sám sebe a v zoufalství si snažil vzpomenout, co by mohlo přitáhnout pozornost právníka ministerstva. Chtějí ho snad vyloučit a poslat do Azkabanu? Ale to přeci nikdy nechtěl, nikdy by…

"Můžeme začít, Hubarte? Draco?"

Ředitel musel zopakovat jméno studenta Zmijozelu ještě jednou, než ten na něj zaostřil svůj pohled a mírně přikývl. Srdce mu bilo jako na poplach, uvědomil si, že zatíná prsty do potahu, dlaně měl zpocené, přeci jen se ale uklidnil, neboť Brumbál, ať už na něj Draco měl jakýkoliv názor, na blonďáka shlížel mírně, téměř dobrácky, což mladého Malfoye zbavilo alespoň myšlenek na Azkaban.

"Pane Malfoyi, prosím, přečtěte si tento dopis, jenž vám jménem Ministerstva kouzel tímto předávám, a jménem svým se zavazuji dohlédnout na realizaci obsažených pokynů," pronesl právník vznosně, načež mu z konečků prstů vystřelily zlaté jiskřičky, obkroužily celý pergamen, na jehož spodní části rozzářily inkoustem napsané jméno Hubart Sharpaw.

Draco nejprve pohlédl na dopis, poté na právníka a nakonec opět na ředitele, jehož výraz se nadále neměnil. Povzbuzen touto skutečností Malfoy převzal pergamen, zhluboka se nadechl a dal se do čtení.

Vážený pane Malfoyi,

touto cestou Vás informuje o skutečnosti, že Vaši rodiče, tedy Lucius Malfoy a Narcissa Malfoyová, se rozhodli pro emigraci ze Spojeného království. Za jejich činem stojí obavy z obnovení moci jistého nechvalně proslulého kouzelníka Toma Marvolo Ridleyho. Za jiných okolností bychom se pokusili Vaší rodině zajistit bezpečí, nicméně je nutno brát v potaz, že Váš otec se v minulosti nacházel v černokněžníkově blízkém okruhu přisluhovačů, a pobytu v Azkabanu unikl pouze díky svým hmotným statkům. Luciusi Malfoyovi byly v nedávné době navrženy alternativy, přičemž zvolil útěk v doprovodu své ženy, na kterou se bohužel pro Vás možnost zajištění bezpečí rovněž nevztahuje, což ovšem není Váš případ.

Tímto se dostáváme k bodu, kdy Vám oznamujeme, že vzhledem k faktu, že jste doposud nenabyl plnoletosti, Vám byl přidělen Ministerstvem kouzel osobní právník Hubart Sharpaw, jehož úkolem bude Vám najít poručníka, na což je oprávněn dohlížet ředitel Bradavické školy Albus P. W. B. Brumbál, jakožto kouzelník, jehož úsudek si nový Ministr kouzel považuje.

S jakýmikoliv dotazy se, prosím, obracejte na svého osobního právníka, popřípadě se neváhejte obrátit také na pana ředitele, jenž projevil eminentní zájem se ve Vaši věci angažovat.

S přáním hezkého dne
kancelář Ministerstva kouzel

Dracovy oči už jen mimoděk přelétly podpis Hubarta Sharpawa, než mu ruka s dopisem padla na stehno, načež zcela prázdný pohled upřel na ředitele školy. Vůbec nevěděl, co si myslet, co říct, co… co vůbec od něj čekali, že má teď dělat?!

Hrudník se mu znenadání sevřel tak silně, že mu do očí okamžitě vyhrkly slzy, a bylo mu úplně fuk, jestli pramení ve smutku, pocitu opuštění a naprosté bezmoci, nebo ve vzteku. Připadal si jako ve snu. V hodně ošklivém snu, ze kterého se neměl nikdy probudit.

Třásl se. Třásl se jako osika, ale přeci jen mu zůstala malá, nepatrná naděje, že by jeho poručník mohl být někdo, koho zná, komu věří, poslední stéblo mu však vzápětí bylo vytrženo ze zoufale chňapajících dlaní.

"Vím, na co myslíš, Draco, ale profesor Snape to opravdu být nemůže," řekl ředitel tónem, jímž mladého Malfoye přiměl uvěřit, že jej to vážně mrzí. Ale proč by se o něj nemohl starat Severus? Samozřejmě by z toho dvakrát nebyli nadšení ani jeden, ani druhý, ale přinejmenším mu Draco věřil.

"Hubarte, rád bych předpokládal, že další část našeho malého rozhovoru se neobjeví v záznamu. Šlo by to zařídit?" vnímal Draco jako ve snu Brumbálův dotaz směrem k právníkovi, jemuž drobně škubnul koutek, což byl vůbec první pohyb v Sharpawově tváři za těch několik minut, co ho blonďák znal.

"Jak si přejete, pane řediteli," vyšel žádosti Sharpaw vstříc, sundal si špičatý klobouk a najednou vypadal docela uvolněně. "Já bych zase rád předpokládal, že k tomuto případu jsem se dostal z vaší iniciativy, nemám pravdu?"

"Samozřejmě, že máte," pousmál se tentokrát Brumbál, přičemž Draco už měl toho usmívání se tak akorát dost. Vždyť jej právě opustili rodiče, utekli si kamsi za hranice a jeho tady nechali úplně samotného, navíc s člověkem v komické čapce a starcem, který zvládá leda tak nadržovat Potterovic bandě…

"Draco, vím, že je to těžké, ale dříve či později se budeš muset smířit s tím, že tví rodiče se rozhodli pro útěk před Voldemortem, jelikož Ministerstvo je nemůže chránit. Tebe však má povinnost chránit, a také má povinnost ti najít někoho, kdo bude tvým poručníkem, než dovršíš sedmnácti let. Profesor Snape není vhodnou alternativou z určitých důvodů," shrnul fakta Brumbál, načež spatřuje, že se Draco chystá položit otázku, dodal: "Důvodů, jež ti žel neobjasním."

To Draca dopálilo ještě víc, nicméně poslušně mlčel, jelikož mu jednoduše bylo jasné, že hádat se s ředitelem školy je zbytečné. Zatnul zuby, aby lépe zpacifikoval svůj vztek. Nechápal, proč mu důvody nemůže Brumbál prostě říct, nechápal, proč se teď nebaví oficiálně, sakra nechápal vůbec nic a připadal si pořád hůř a hůř. Tenhle rozhovor nemá šanci dopadnout dobře… Pro něj určitě ne.

"Hubarte, potřeboval bych po tobě, abys záležitost pana Malfoye smetl prozatím ze stolu. Nechci, abys cokoliv falšoval, uváděl nepravdivé informace, jen abys vyřízení věci pozdržel co nejdéle. Je to v tvých silách?" obrátil se ředitel opět na právníka, jenž se na moment zatvářil překvapeně, vzápětí ale vklouzl zpět pod lhostejnou masku.

"Ujišťuji vás, že Ministerstvo bude mít hlavu plnou zcela jiných starostí," odpověděl právník jako by líně, leč v očích se mu zatřpytila zvědavost. "Odhaduji, že takové tajnosti jsou třeba kvůli tomu, koho chcete panu Malfoyovi přidělit jakožto poručníka…"

Brumbál se tentokrát neusmál. Hleděl na Draca zcela vážně, přičemž blonďákovi bylo zcela jasné, že ředitel je už pevně rozhodnut, kdo to bude. I kdyby se Draco stavěl na hlavu, tak Brumbál nad ním už dávno vyřkl ortel, aniž by se zeptal na jeho názor.

Hladina vzteku se v mladém muži zvyšovala každou vteřinou, výbuch si ale šetřil na moment, až se dozví jméno člověka, do jehož spárů se na další dva roky dostane. Proč mu to jen rodiče udělali?!

"Draco, v takovýchto situacích bývá poručníkem volen někdo pokrevně příbuzný," začal Brumbál, ale než jej stihl Draco přerušit, udělal to za něj Hubart Sharpaw.

"Pane řediteli, pan Malfoy ale nemá žádného příbuzného, jenž je buď naživu, nebo na svobodě. Sám jsem si to uvěřoval," řekl právník a Draco s ním beze zbytku souhlasil. Tedy… u jednoho jména si nebyl tak jistý, ale to přeci… to… to není možné, aby…

"Ale má, Hubarte, jednoho takového má."

Dracovi se zatmělo před očima, v uších mu hučelo, pergamen šustil v jeho dlani, sevřenou v pěst.

"Koho, řediteli?"

Je to jen ošklivý, moc ošklivý sen, jen otřesná noční můra.

"Siriuse Blacka."

Draco zvažoval, že se opravdu zkusí postavit na hlavu. S trochou štěstí si zlomí vaz.

A/N: Pokud jste došli až sem, mám pro odvážného čtenáře něco ke sdělení. Tohle je první kapitola povídky na pár Draco/Sirius, kterou bych se chtěla pokusit napsat. Není to zrovna oblíbený pár a těžko říct, jestli to nekoho bude zajímat. Proto se uchyluji k řešení, zahrnující fakt, že pokud chcete, abych v povídce pokračovala, tak prosím zanechte komentář. Klidně krátký, ale prostě zanechte, abych věděla, že ZÁJEM máte. Samozřejmě nikoho nenutím, pane bože, to ne, dělejte si, co chcete, vím, že moje psaní není nic extra, povídka bude mít plotholes, kapitolovky nejsou můj šálek, vždyť mě znáte... :D

Záleží jen a jen na vás. Jde mi především o to, jestli mám investovat čas do kapitolovky, kterou bude náročnější psát, nebo raději do jednorázovek na různé fandomy. Pokud o tuto povídku zájem nemáte, tak holt nevadí, je to jen pokus :) Však já si najdu něco jiného, čím marnit život :D :D

Mimochodem (v případě, že zájem bude) to v budoucnu nedopadne tak, že za novou kapitolu budu chtít určitý počet komentářů. Jedná se především o to, jestli je vůbec zájem, abych v povídce na tento pár pokračovala...

Don’t let me be misunderstood

7. června 2017 v 17:34 | Archea Majuar
Don't let me be misunderstood

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, d/s, deprese, angry sex

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Inu... po delší době něco zcela jiného, tak snad se o někomu bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Remy, Dominice, Karin a Profesorovi :)

Název pochází ze stejnojmenného songu od The Animals:


Znal Ondru v depresi, dokázal poznat, že se jedna z nich blíží, ale tentokrát… tentokrát ani on sám nevěděl, co si se svým přítelem počít. Dovezl ho před barák, ale když viděl, že se Ondra topí v myšlenkách a nemá v úmyslu vystoupit, rozhodl se vylézt z auta a prostě z něj mladšího muže vytáhnout. Ano, o to se pokusil, ale jen co na něj sáhnul, Ondra se vymrštil, div se nerozsekal o kapotu a obrubník, načež na Igora hleděl, jako by mu snad vážně ublížil.

Igor mu pohled trpělivě oplácel, neměl se zač omlouvat, a tak, když Ondra vylovil klíče od bytu, zavřel za sebou auto a raději se šel přesvědčit, že Ondra do bytu dorazí. Mlčky přihlížel tomu, jak se mladšímu muži třese ruka, nemohl se trefit ani do klíčové dírky, následoval vodopád nadávek, než se konečně dostali do vchodu. Totéž se o něco kratší dobu opakovalo u dalších dveří. Ondru ani nenapadlo, aby je za sebou zabouchnul, čekal, že Igor za ním půjde a snad ho i uloží do postele.

To ale Igor v plánu neměl, respektive ne okamžitě. Mrknul na hodiny a rozhodl se, že když už tady je, tak dohlídne i na další věci, které Ondra bez pochyb ve svém stavu zanedbával. Takže zatímco se Ondra rozvalil na pohovce, ruku přes oči, přičemž z něj vyloženě čišelo nepřátelství, Igor ze sebe co nejtišeji sundal bundu, odložil boty a jal se prozkoumat kuchyň. Kupodivu toho našel docela dost, ale jelikož jakž takž znal Ondrovy chutě, tak věděl, že nemá smysl pro něj něco moc vymýšlet. Prostě hrábnul po špagetách a pár surovinách, které by k nim mohl podávat.

Za dvacet minut měl hotovo, položil dva talíře na stůl, a jen co na ně naložil pokrm, měl v úmyslu Ondru zavolat, toho ale nejspíše vůně dovedla sama, jelikož se objevil ve dveřích kuchyně s mlsným výrazem. Igorovi však nevěnoval ani pohled, místo toho si sedl a než starší muž vůbec uchopil vidličku, měl polovinu v sobě. Igor se neubránil drobnému úsměvu, že alespoň apetit má Ondra poměrně zdravý, a během jídla jej neustále avšak poměrně decentně sledoval.

Jakmile v něm zmizelo i poslední sousto, tiše poděkoval a zmizel znovu v obývacím pokoji, nejspíše opět na gauč. Igor umyl nádobí a zaváhal, jestli má raději vypadnout a nechat Ondru samotného, nebo se držet původního plánu, že se o něj postará. Zadumaně se posadil do křesla, pohled upřený na svého přítele, jenž se nacházel ve schoulené pozici, kolena přitisknutá k hrudníku. A pak vzhlédl.

Staršího muže vyloženě šokovalo, jakým způsobem se na něj díval. Čekal by, že ho jídlem snad trochu uklidnil, ale výraz modrých očí byl doslova šílený, divoký… Igor začínal pochybovat o tom, zda se o něj má bát nebo se HO bát. Polknul, ale jinak se na sobě snažil nic nedát znát, byl to přeci jen Ondra, který by mu nikdy-

Myšlenka svyšuměla do ztracena, když se Ondra během mrknutí oka postavil, dlaně sevřené v pěsti. Igor se vymrštil ze sedu a instinktivně se pozpátku vydal směrem ke dveřím. Bylo to zcela automatické, protože v nitru moc dobře věděl, že jeho přítel jej nepraští, v tom jeho pohledu bylo něco jiného než jen vztek…

Cítil z něj agresivitu, chuť si někoho podmanit, být dominantní… což o to, na to byl Igor zvyklý, ale byl upřímně vyděšený a možná i naštvaný. Nelíbilo se mu, že si chce Ondra svou depresi, a bůhví co ho ještě žralo, vylívat na něm.

Ovšem zatímco se k němu Ondra blížil a on sám couval, narazil zády na zeď, čehož mladší muž beze zbytku využil. Dostal se až k němu, dech zrychlený, Igorova maska netečnosti brala za své. Chvěl se, ale jakmile se k němu přitisklo druhé tělo, tak už si nebyl jistý, zda potlačovaným strachem nebo počínajícím vzrušením. Měl rád… bože můj, miloval, když byl Ondra dominantní, když si ho vzal, jak a kde zrovna chtěl, ale… nikdy v tom nebyl ten opravdový vztek, nikdy v tom nebyla opravdová chuť tomu druhému ublížit.

A právě z té změny situace měl Igor nesmírné obavy, jež nabyly takových rozměrů, že své vzrušené cele ovládl, chytil Ondru za ramena a donutil jej alespoň o krok ustoupit, jeho přítel však ve svém rozpoložení nezareagoval úplně… standardně. Místo toho, aby si vyslechl, co po něm Igor chce, přesunul dlaně z jeho boků na jeho hrudník, pevně sevřel mikinu a držel jej, jako by se chystal k ráně pěstí.

Igor si to uvědomil, ale stále si byl jistý, byť už ne tolik jako prve, že ho Ondra nepraští, jen si jeho obličej přitáhl blíže ke svému, zblízka si zírali do očí, Ondrův dech zrychlený, sem tam doplněn o syčivý zvuk, jak mu vzduch procházel skrze zatnuté zuby, Igorovi se z hlavy vytrácely veškeré myšlenky, když viděl ten hlad v modrých očích, jak strašně moc ho mladší muž chce… věděl, že to bude jiné než dřív, věděl, že tentokrát Ondra nebude brát ohled na nic, že potřebuje někoho donutit trpět, aby…

Igor polknul a pomalu nechal své ruce sklouznou na Ondrova záda ve vyjádření váhavého souhlasu.

…aby netrpěl sám.

Pořád se chtěl bránit, chtěl ho poslat do prdele, není přece jen někdo, na kom by měl právo si vybíjet zlost, vnitřně ho to žralo, jenže tady nešlo o to, že by mu Ondra nadával nebo ho jednoduše napadl. Tady šlo o sex. O agresivní, zvířecí sex, který bude bolet.

Čemuž Igor neměl v povaze vzdorovat.

"Potřebuju tě," pronesl Ondra téměř neslyšně, nos přitisknutý na nos, Igorovi se točila hlava, když na sebe hleděli z takové blízky, navíc ten hlas, tichý, touhou vibrující… vnímal, že se mladší muž třese, možná potřebou, možná vztekem, možná čímkoliv jiným, čemu nerozuměl, ale jestli mu tímhle může pomoct… vnitřně se obrnil, proti tomu, co by se mohlo stát, a podvolil se. Podvolil se vlastní touze být podmaněn, podvolil se, stačilo jen, aby nechal své paže mírně klesnout, aby se přestal snažit dostat z Ondrova sevření.

Stačilo, aby pokorně zavřel oči, a octl se opět natisknut na stěnu, tvrdé, nesmlouvané rty na svých, nejprve jen poslušně držel, ale bylo mu jasné, že úplnou pasivitou by všechno jen pokazil. Proto se do polibku zapojil, vycházel Ondrovým ústům vstříc, chňapal po něm, ačkoliv za každý byť jen nepatrný projev dominance si vysloužil kousnutí, když pak sjel dlaněmi z Ondrových zad na jeho zadek, jeho boky byly sevřeny jako ve svěráku, mezi nohy se mu vecpalo stehno a přitisklo se mu ke slabinám, do nichž se už od prvního polibku nenávratně hrnula krev. Igor tenhle pohyb úplně nečekal, prozatím proti rozkroku jen mírně vnímal, že se Ondrovi v kalhotách něco hýbe, ale teď…

Zafuněl, jakmile se mu na nabíhající erekci razantně přitiskla noha, Ondra mu jazykem vniknul do úst, temenem narazil do stěny, jak zvrátil hlavu, aby mu umožnil co nejlepší přístup do… kamkoliv. Nebýt měkkosti mikiny, tvrdá zeď by jej tlačila do zad, jak moc se o něj Ondra hrudníkem opíral, stejně tak pevně držel jeho boky, stehno vražené do slabin.

Igor mu zasténal do úst s pocitem, že je plně v Ondrově moci, že se nemůže ani hnout, nemohl se ani třít, ačkoliv to nutně potřeboval, už byl úplně vzrušený, jen ty polibky, ta agresivita, s jakou se k němu Ondra choval… Slyšel se kňučet, když opět pocítil zuby na svých rtech, neměl ponětí, zda se tohle ještě dá považovat za polibek, vnímal spíše jen Ondrovy zuby a vzápětí jazyk, než cokoliv jiného, zachvěl se, jakmile se pak Ondra odtáhnul a vlhké rty mu ovanul chladný vzduch, instinktivně si přejel jazykem přes místa, jež pálila nejvíce a místo zasyknutí jen přivřel bůhví kdy dokořán otevřené oči.

Ten škodolibý úsměv, jaký mu Ondra věnoval, ty ďábelský jiskry v očích… Tvrdnul pořád víc a víc a Ondra ho držel na místě, neměl šanci boky pohnout, i kdyby se sebevíc snažil, byl mu vydaný na milost a… a sakra na tom ujížděl.

Jen roztřeseně dýchal ve chvíli, kdy se k němu Ondra opět sklonil, ale nyní se věnoval jemné kůži na krku, s čím se Igor neubránil dalšímu zakňučení, jež bylo následováno překvapeným povzdechem, jelikož stehno z jeho rozkroku zmizelo, podobně se mu přestaly nehty zarývat do boků, místo toho ucítil pohyb na zipu a knoflíku kalhot, jež mu byly vzápětí staženy níže a přes spodní prádlo mu Ondra dopřál pár doteků, Igor přes vlastní hlasité funění slyšel, jak se Ondra uchechtl, vzápětí jej kousnul do krku a Igor vyšel jeho ruce vstříc.

Igor si už myslel, že mu Ondra sundá mikinu, když jej znovu chytil v oblasti boků, místo toho se ale octl zbaven horkých úst a následně k nim byl zády, jen tak tak před sebe stihl dát ruce a o stěnu se opřít, spodní prádlo měl rázem pod zadkem a na zádech natisknuté druhé tělo, Ondrovy rty za ouškem.

"Vezmu si tě, hned," zavrněl, Igor automaticky roztáhl nohy, co mu to oblečení dovolovalo, načež se mu zadrhnul dech v hrdle a věděl, že se mu zrudly tváře, protože… "Hmm, mám vážně rád, jak povolný umíš být…"

Protože byl sakra nadržený, až si ho Ondra vezme, protože Ondra věděl, jak moc to chce… Cítil, jak se mu široké ruce dostávají pod mikinu i triko, kroužily po bříšku a tiskly si jej co nejvíce proti tělu za ním, neměl tušení, kdy se i on stihnul svléknout, jelikož mu z hrdla unikl sten, když mu přesně mezi půlky zapadlo Ondrovo vzrušení.

"Bude to bolet," projela jím ta Ondrou vyslovená myšlenka jako blesk, mísila v sobě strach a chtíč, hlad po pocitu mít Ondru v sobě, bolestivě v sobě… paže se kolem něj sevřely, a zastřený hlas se lámal pod vlivem emocí, "ale stačí jedno slovo, Igi, najdu něco… někde…"

Igor, opíraje s čelo o zeď, se otřel spodní části těla o Ondrovu, zažehnutý oheň jen zaplál, když uslyšel Ondrův tichý sten, během vteřin přemístil dlaň na jeho zadek a přitiskl si jej co nejvíce k sobě.

"Miluju tě," vydechl a snad i úlevný pocit se mu rozšířil nitrem, když Ondra jen zavrčel a ani se nepohnul, nechtěl, aby kamkoliv chodil, a i proto neměl ponětí, jestli ve chvíli, kdy se prsty jedné Ondrovy dlaně znovu zabodly do boku a pomocí druhé se do něj pomalu zasouval, je ta bolest nepříjemná, nebo jestli ji nutně musel mít…

Nechal se naplnit, roztáhnout, tiše funěl, snaže se uvolnit, Ondra jej nyní konejšivě hladil po bříšku, slyšel jeho hlas, třesoucí se hlas, cítil něžný polibek na krku…

"Taky tě miluju," rozeznal konečně v toku slov, načež se v něm Ondra octl celý. Igorovi bylo jasné, že bez lubrikace to ani pro něj není extra jednoduché, ale… stiskl jej v sobě a dle Ondrova zvuku tušil, že brzy jim to něco usnadní, jeho přítel se povytáhl a pomalu znovu pronikl, Igor stále vnímal ty ostré jiskry bolesti, jež se s každým dalším pohybem více a slévaly se slastí, a úplně jinou bolestí, nebo spíše frustrací jelikož Ondrova dlaň neměl v úmyslu se věnovat jeho erekci, ale namířila si to o poznání výše.

Igor se úplně roztřásl, když do něj Ondra přirazil s nečekanou razancí, navíc mu prsty surově stiskl bradavku, jednu dlaň opět na jeho boku… zmocnil se jej pocit absolutní bezmoci, podrobení, Ondrovy výpady se stály rychlejšími a brutálnějšími, už na něj vůbec nebral ohled, stále Igorovi způsoboval určitou bolest, ale ten věděl, že už ho to vůbec nezajímá…

Bral si jej bezohledně, přesně tak, jak Igor čekal, jak se mu nabídl, jak to sám chtěl. Držel, nechal se mrdat, nechal se nutit sténat slastí a bolestí zároveň, chvěl se, bylo mu v mikině neskutečné horko a ty prsty, drtící jeho bradavku, vystřelovaly ostré výboje do celého těla, ty nejintenzivnější však stejně končily v jeho slabinách, potřeboval dotek, prahnul po něm, po uvolnění, jelikož napětí, hromadící se v něm, jej přivádělo k šílenství.

K uším mu jako by z dálky doléhaly vlastní zlomené steny, jeden za druhým, nebyl schopen je kontrolovat, zvládal jen jediné, jen svírat Ondrův zadek, nutit jej, aby ho šukal co nejtvrději, bezohledně, surově, rozeznal i Ondrovy vzdechy, jeho funění, kdesi v hloubi mysli mu prolétla myšlenka, že svého přítele vážně miluje i v situaci, kdy je agresivní, dominantní, kdy mu ubližuje…

Nehty prstů na jeho hrudi obzvláště silně stiskly, zasyčel skrze zatnuté zuby, načež hlasitě zasténal a prudce škubnul boky, když na erekci ucítil ruku, Ondra jej uspokojoval, jeho přírazy neustávaly, naopak se zrychlovaly, Igor tušil, že už je hodně blízko… že oba jsou strašně blízko.

Klepal se, myslel už jen na to, jak perfektní tohle je, Ondrovy zuby na krku…

"Ondro!" zařval na celý byt, bylo mu fuk, jak moc silně svírá Ondrův zadek, bylo mu jedno úplně všechno, cele jej pohltil ten pocit, že už to nemůže zastavit, že ho Ondra dovedl k orgasmu… stiskl jej v sobě, když mu tělem projela slast tak nádherná, dech beroucí… jen se ještě více přitisknul ke svému příteli a vyvrcholil s očima pevně semknutýma a pootevřenými ústy na stěnu před sebou, na Ondrovu ruku… posledních pár kapek se dostalo ven ještě za hrdelního zavrčení, jež vydal Ondra, stále se zuby zatnutými do Igorova krku.

Hučení v uších vystřídalo ticho, rušené jen dvěma hlasitými oddechováními, a zašustěním mikiny, když pod ni Ondra vsunul obě ruce, drže tak Igora v objetí.

Starší muž vstřebával zážitek, nemyslel na nic, krve by se v něm ale na moment nedořezal, když si uvědomil, co se děje. Ondra se třásl, arytmicky, ale zcela signifikantně. Než Igor stačil jakkoliv zareagovat, jeho přítel jej pustil, načež se roztřeseně začal oblékat, a tak Igor učinil totéž. Nejprve měl sice chuť dát si sprchu a třeba nechat Ondru o samotě, možná by to ocenil, ale pak…

Postarám se o něj.

S opět zapnutými kalhoty se na mladšího může zadíval, ten k němu vzápětí zvedl tvář, kdoví, zda se za své slzy nestyděl nebo chtěl, aby Igor věděl, že asi neměl v úmyslu, aby to zašlo až tak daleko, jenže… Igor to prostě vzal.

Bylo mu jasné, že to bude mít následky, tedy především na jeho těle, ale sakra, vždyť se mu to líbilo. Neváhal, uzavřel prostor mezi nimi a pomalu, téměř něžně Ondru objal kolem pasu, samotného jej zas a znovu u srdce zasáhlo, když ucítil ruce, obmotávající se kolem jeho krku a tvář, která se s důvěrou otřela o tu jeho. Držel svého přítele, jen ho držel, funěl mu do vlasů a doufal, že mu poskytuje přesně to, co nyní potřebuje. Podporu, útěchu, lásku…

Třásl se mu v náručí, vzlyky slyšitelné, nedržel se zpět, Igor vniknul prsty do kaštanových vlasů, zpocených, ale pro něj stejně krásně vonících… Ondrou… Slova nebyla potřeba, ačkoliv Igor stoprocentně nevěděl, co se v Ondrovi děje, jen… chápal.

Trpělivě vyčkával, než se Ondra uklidní, pak jej pustil ze svých paží a koutek rtů se mu zvlnil směrem vzhůru, když v modrých očích, ač zarudlých, spatřil ten cit a vůbec život, jaký v nich poslední dobou postrádal. Že by Ondra k zahnání deprese potřeboval pořádně tvrdě ojet svého přítele?

Igor tu myšlenku uložil do paměti a s podivně spokojeným hřejivým teplem v hrudi přijal jemný polibek, netrvající snad ani deset vteřin, načež byl uchopen za ruku a doveden do ložnice, modré oči se celou cestu vpíjely do těch jeho, nádherné, upřímné, kdyby byl poeta, tak zbavené černých bouřkových mraků a čisté jako azurové nebe. Ono to vlastně sedělo, pomyslel si a ačkoliv sprcha byla stále lákavá, mnohem raději si vlezl do postele a opět se nechal tisknout v náručí.

Vdechoval Ondrovu vůni, když si na něm ustlal, držel ho, dodával mu pocit bezpečí… byl tady pro něj, stejně jako Ondra pro něj samotného.