Z deníčku fešného jinocha 8 + epilog

16. května 2017 v 18:52 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 8 + epilog

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Závěrečná část je tady :) První polovina je klasicky z Jakubova pohledu, ta druhá už psaná čistě er-formou, ale prostě jsem povídku chtěla zakončit takhle. Snad jste si tuhle šaškárnu užili při čtení stejně jako já při psaní. Nebudu lhát, byla to hrozná sranda :D Nějakým záhadným způsobem se mi do Jakuba vžívalo strašně dobře, celý "příběh" mi trvalo napsat asi jen dva týdny :D Do něčeho podobného se v budoucnu už asi nechystám, ale každopádně to stálo za to a já Vám děkuji za milé reakce :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, charlie, Karin, Lari a káti :)

Když už jsme byli na zájezdě, tak jsem přemejšlel, že bych do svýho poslání Kecala zapřáhl i pana Sokola, ale třebaže jsem chlapec nebojácný, tak jsem si netroufal. Měl jsem obavy, že při jakékoliv zmínce o tom, že by do toho měl s Igorem praštit, mě sežere. Jako já ho mám rád, je s ním prdel, ale přeci jen je vznětlivější než Chmela, citlivější než Chmela, nepříjemnější než Chmela… No, prostě když jsem si to na kalkulačce spočítal, vyšlo mi, že bude pro mou drahocennou maličkost bezpečnější vrhat významné pohledy na Igora, možná sem tam nějakou hru hezky zaonačit způsobem, kterej by se jim mohl líbit…

A co byste řekli? Mně se to dařilo. Potěšeně jsem koukal, že Igor si vážně více všímá toho, jak se na něj jeho utulenej kamarád lepí a jak si ho brání, ale to bylo všechno. Nijak se nezačal bránit, cukat… jenom jsem na něm viděl, že vidí. Na druhou stranu ale opět zůstali oba slepí tomu, že je cpu do každé hry společně, ale to bylo částečně dáno tím, že jsem nechtěl dostat od Leoše Suchánka po držce, protože Reklamace s Igorem… ne, to dneska se zdravým rozumem byl schopen zvládnout jenom Ondřej.

Protože pro něj byl Igor výjimečnej.

Já tady kvůli vám úplně změknu a bude ze mě měkký Kohák… že se nestydíte! Ale já vám to za zlé nemám, já se s tím vypořádám, protože asi vám už dochází, že se naše vyprávění chýlí ke konci. No, taky jsem z toho celej smutnej, budete mi chybět, mí zvídaví kamarádi, jenže můj neplánovanej plán vyšel o mnoho lépe, než jsem předpokládal. Já jsem sice úžasnej, ale že až tak úžasnej, to jsem netušil a překvapil sám sebe.

Že jsem uspěl, jsem začal tušit záhy po prvním představení druhého dne šňůry, kdy jsem tak trochu prožil deja vu ze začátku mého skromného díla. Opět šatna, opět gauč, opět jen my tři. Já se teda usadil do křesla, mně to stačí, ale Igor sebou hodil na pohovku, přičemž Sokol chvíli přecházel po místnosti, zase byl z něčeho nervózní jak jelen v říji (vtipný, co?), nakonec se ale rozložil vedle Chmely.

Já si vytáhl mobil a docela se začetl do zpráv na netu, nicméně neušlo mi, co se děje naproti mně. Igor měl zavřený oči, Ondra koukal na něj, načež se k němu přisunul, a já jen s údivem a zadostiučiněním sledoval, jak Igor zvedl paži, položil ji na opěradlo a regulérně Sokola pozval, aby se hezky přitulil.

Že by si Igor vzal mé rady k srdci? napadlo mě v tom momentu, a v tom dalším mě toho napadlo mnohem více, protože Chmela zamžoural a zadíval se přímo na mě. Zkontroloval jsem Ondru, kterej… tváří se mi mihl úsměv, protože to prostě jinak nešlo.

Ten věčně něco řešící, hubu nedržící, poskakující nebo otravující Sokol si klidně opíral tvář o rameno svého přítele a vypadal až nepravděpodobně mírumilovně. Seděli hodně blízko, přičemž Ondřejova ruka spočívala přesně v místě, kde se jejich stehna dotýkala.

Dostal jsem nápad. Ten nejlepší z nejlepších, kterej by je mohl spasit.

Vzhlédl jsem, Igor na mě pořád zíral, oproti dřívějšku ale jeho pohled nebyl plný rozčarování z narušení jejich soukromí. Byl ztracený. Tedy… ztracený býval často, ale tentokrát v jiném slova smyslu. Vypadalo to, že si je vědom svých citů vůči Ondrovi, že dokonce uvěřil vzájemnosti jejich citů, ale chápal jsem, že asi tápe v tom, jak se svěřit druhému chlapovi. Ale já pro něj měl řešení, Horste!

Chvíli jsem na něj hleděl, tak trošku se i rozpouštěl nad tím, jak je Chmela celej nesvůj, ale pak jsem mrknul na Ondrovu ruku a zpátky k jeho očím. Zkusil jsem to tak udělat několikrát, přičemž asi po dvou hodinách… no, dobře, tak abych mu nekřivdil, asi po minutě se na mě přestal Igor mračit a věnovat mi výraz Už ti zase utekly blechy z kožichu?, a zaraženě shlédl dolů.

Viděl jsem jak polknul, rozhodoval se, a skoro jsem protočil oči, když takhle seděl několik dalších minut, ale tehdy se věčně nerozhodnej Igor rozhodl. Ano, je to tak, zní to neuvěřitelně, ale i zázraky se dějí.

Hřál jsem se na výsluní své geniality, když Igor pomalu zamířil volnou rukou k té Ondrově, nyní již položené na jeho stehnu, a nejprve se jí jen prsty jemně dotkl, ve vteřině mu ale Ondrova dlaň vyšla vstříc a… nebudu vám lhát, culil jsem se jako idiot, když se jejich prsty proplety a pan Sokol se ostře, zaskočeně nadechl.

Igor se tvářil naprosto neidentifikovatelně, hleděl na jejich spojené ruce jako bych tam vůbec nebyl, což mi cele vyhovovalo. Už takhle jsem si tak trochu připadal jako šmírák, ale copak jsem neměl právo se podívat na výsledek své práce?

Měl, to mi nevymluvíte, vy moralisti. Aha, vy nejste moralisti, zapomínám, komu to vyprávím, vy mí spolushippeři. Říká se tomu tak, ne? Jednou jsem si to googlil.

Ale abych se vrátil k těm dvěma tuleňům, tak jsem skoro nedejchal, nechtěl jsem je vyrušit, ale oni by se stejně ani nenechali. Ondřej totiž i otevřel oči a zvedl hlavu, mě ale pochmelovsku ignoroval a zadíval se na Igora, který jeho pohled tiše oplácel. Ještě tomu něco chybělo, něco…

Spokojeně jsem se opřel, hodil si kotník na koleno a nadšeně se šklebil ve chvíli, kdy se Ondra usmál, naklonil a hezky česky dal Igorovi krásnou, přihřátou pusu, po níž se konečně nějaké ty emoce objevily i v Igorově tváři.

"Já někdy dělám dojem i sám na sebe," vydechl jsem, věnoval svůj oslnivý úsměv oběma chlapcům, jež se na mě zadívali skoro překvapeně, načež jsem vyskočil na nohy a zvesela opustil šatnu. Hřálo mě u mého dobrotou pukajícího srdíčka, jak se mi je krásně povedlo dát dohromady.

Abyste si nemysleli, že to píšu jen sem, já si celou tuhle úspěšnou misi zapsal i do svý autobiografie, z níž se jednou budou učit malí školáci, a budou vzpomínat na Národního umělce Jakuba Koháka. Tohle je můj další cíl, a jak už víte, co si vezmu do hlavy, toho dosáhnu, protože já jsem přínosem pro celé lidstvo, já mu chci pomáhat a chci zachránit deštný pralesy.

No, to jsem trošičku odbočil od toho, co jsem vám chtěl říct závěrem. Ale já vás nezklamu, pořádné zakončení vyprávění dostanete, ovšem už bez mého úžasného komentáře, protože… Já ty kluky mám rád, ale aby bylo jasný, nemusím být u všeho a mám takový kyselý pocit, že by ani oni nechtěli. S tím se holt musíte smířit. Nerad vás opouštím, vím, že se vám po mně bude stýskat, jak si jednou na Koháka zvyknete, tak už bez něj neumíte žít… Ale já vám drží palce, vy to zvládnete!

Když ten zbytek beze mě zvládli i Ondřej s Igorem, tak vy beze mě zvládnete už cokoliv.

Váš, celého lidstva a především nadále svůj,

Jakub Kohák

XXX Epilog XXX



Profesionálové nebo ne, stejně se během druhého představení neubránili ani jeden tomu, aby místo hraní uvažovali nad tím, co bude potom. Co bude, až za nimi zhasnou světla, až se přesunou do hotelu, až se octnou za zavřenými dveřmi, oddělujícími je od zbytku světa.

Teprve lezli po schodech nahoru a Ondrovo srdce si už zvesela bušilo jako by právě uběhl maratón. A to těch schodů ani moc nezdolal. Jenže on si nemohl pomoct. To, co se stalo v šatně, jak jej Igor chytil za ruku a políbil… jen ta myšlenka mu po těle poslala příjemné vibrace soustřeďující se v oblasti žaludku, cítil se zvláštně lehce a téměř se mu podlamovala kolena, když se dostali až ke dveřím do pokoje a Igor se na něj po očku podíval, úsměv ve tváři více než patrný.

Ondra nepochyboval o tom, že se těší taky. Jak by ne, když to všechno začal! Sám věděl, že se mezi nimi něco děje, něco… něco, čemu sám pořádně nerozuměl, co se objevilo snad jako výsledek jejich vždy až… ne, nebál se použít slovo důvěrného… vztahu. V přítomnosti Igora se vždy cítil dobře, v bezpečí, a kdykoliv se jej dotknul, pozitivní emoce v něm jen sílily, našeptávaly mu, aby se svého přítele dotýkal víc. A Igor… Nikdy neucukl, nikdy mu nedal najevo, že mu je jejich vzájemná blízkost nepříjemná. Že má prostě koukat dát ty svoje pracky pryč.

Zasáhlo jej nesmírně hluboko, že Igor převzal iniciativu. Jak tam vedle sebe v šatně seděli, jak se o staršího muže opíral… Bylo mu nádherně. Bylo mu nádherně jen díky tomu, že se mohl opírat o Igora, o člověka, který pro něj tak moc znamenal. Sálala z něj náklonnost, porozumění… a když jej pak vzal za ruku, Ondra si konečně připustil, že z něj skutečně cítí i lásku, že si to nenamlouvá, nevymýšlí… že tam opravdu je.

Srdce mu tehdy poskočilo tak šíleně, že se sám vylekal, vzápětí se mu všechno slilo dohromady, jakmile mu pohled padl na ty hnědé oči, hledící nejistě, ale odhodlaně. Věděl, sakra věděl, že nejsou sami, že je tam s nimi Kohák, ale bylo mu to úplně jedno. Vedle seděl Igor… a nic víc ho nezajímalo. Igor a jeho gesto natolik výmluvné, že Ondra nezaváhal, pochyby a nevíru hodil za hlavu a zkrátil vzdálenost mezi nimi, načež mu jeho přítel vyšel vstříc a jejich rty se spojily.
A přestože je po pár vteřinách vyrušil Jakub, nedalo se říct, že by jej jejich první polibek nerozechvěl. Jak vnitřně, tak zvnějšku.

Uvědomoval si, že se chvěje i v momentě, kdy vešli do místnosti a odložili kufry. Mohl to natahovat, mohl nechat napětí, aby se vystupňovalo, ale on už nechtěl čekat. Tep mu bušil ve spáncích, když si to namířil přímo k Igorovi, jenž na něj hleděl překvapeně, leč brzy se v hnědých očích objevil záblesk hladu, jakmile se octl uvězněn mezi zdí a druhým mužem, který jej nejprve chytil za ramena, vzápětí už ale umístil dlaně na jeho strništěm porostlé líce, zatímco Igorovy paže prozatím visely podél boků.

Nemohl odtrhnout oči od těch Igorových, v nichž nenacházel ani stopu nepohodlí, ani náznak, že by právě teď chtěl být úplně někde jinde. Přesně takovou reakci by očekával, obával se, že jeho city vůči staršímu muži jsou natolik jednostranné, jak jen mohou být, a přitom…

Jen co na svých bocích pocítil Igorovy ruce, přiblížil se k Igorově tváři a spojil jejich rty, načež se mu tělem prohnal intenzivní výboj plný emocí, svírající mu hrudník, šířící vibrace v žaludku, když se Igor do polibku zapojil s takovým entuziasmem, až jím Ondru úplně odzbrojil. Jednou dlaní nadále téměř neznatelně hladil Igora po tváři, tou druhou mu však vklouznul do vlasů, prsty zašimrala jejich jemnost, jež mu vyrážela dech stejně jako jemnost Igorových rtů, líbajících jej s nepopiratelným zájmem, leč přesto nepředstavitelně něžně.

Když jej pak také ve vlasech poctila Igorova dlaň svou přítomností, poddal se nutkání se od staršího muže mírně odtáhnout, ale jen tak, aby mu viděl do očí. Do očí plných citů, z nichž se mu tajil dech. Opřel si čelo o to druhé a nechal svá víčka padnout, potřeboval se dát dohromady, jelikož ty zatracené emoce si s ním hrály, nebyl zvyklý jich tolik přijímat… a ke všemu z Igorovy strany…

Sám doposud netušil, jak po tomhle toužil… Netušil, jak moc kolem sebe potřebuje Igorovy ruce, dokud jej jeho přítel neobjal, dokud Ondra opět neotevřel oči a vzápětí svého přítele nestiskl v náručí, tvář zabořil do jeho vlasů a vnímal jen ten fakt, že je s ním… Že ho Igor drží, že ho chce takhle držet, že ho chce líbat… a být s ním.

Vnímal jeho vůni, jeho široké ruce na svých zádech a to teplo, jež se mu šířilo nitrem, jej nutilo se dál k Igorovi tisknout, dál si užívat jeho přítomnost, jeho… Na tváři se mu usadil blažený výraz, který musel sice vypadat hrozně tupě, ale nemohl se jej zbavit, když ho kompletně pohltila myšlenka, že Igor mu skutečně vyjadřuje svou lásku.

Lásku, kterou k němu už dlouho sám choval, ale která v celé své síle vyšla na povrch až nyní…

Netušil proč právě teď, proč právě dnes mezi představeními, proč právě před Kohákovýma očima… Věděl, že se neudrží, a že se na to dříve či později Igora zeptá, a bude z něj tahat rozumy, dokud se nedozví, jakou roli tady Jakub sehrál, momentálně se mu ale nechtělo nic.

Nic než vnímat Igorův dech, jeho blízkost, jeho… Jen jeho.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzzi Zuzzi | 16. května 2017 v 20:41 | Reagovat

Dekuju dekuju dekuju. Za tenhle pribeh, za to ze jsi, za to ze pises. Jednim slovem neskutecny. Hlavne ten epilog. Normalne mi i slza dojeti ukapla. Fakt se mi uz vazne dlouho nestalo(jestli teda vubec nekdy) ze by me nejaky pribeh nebo kniha tak emocne dostali. DEKUJU :3

2 káťa káťa | 16. května 2017 v 20:53 | Reagovat

Tak ti čtu, čtu...culím se u toho a pak si uvědomím, že čtu Kohákovým hlasem, normálně ho v duchu slyším! :D Zírám jak parádně ho umíš ztvárnit.

A Igor s Ondrou, má oblíbená dvojka... těch není nikdy dost .)

jen škoda, že tohle byl poslední díl... no, přestat se má v nejlepším, že =P

3 Veronika Veronika | Web | 17. května 2017 v 10:15 | Reagovat

Škoda, že je to konec, Koháka jsem si úplně představovala. Byla to paráda.....

4 majuar majuar | 18. května 2017 v 13:32 | Reagovat

[1]: Já moc děkuji za komentář, který mě velmi potěšil. Jsem ráda, že se povídka líbila :)

[2]: :D Tak to je jen dobře :D Já při korekci taky slyšela jeho hlas, tak jsem ráda, že nejsem sama :D Děkuju za přízeň a komentář :)

[3]: Jsem ráda, že se povídka líbila, a děkuji za komentář :) Holt všechno jednou končí...

5 Karin Karin | 23. května 2017 v 22:17 | Reagovat

Moc pěkné. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama