Květen 2017

Teď nejsi sám

29. května 2017 v 20:03 | Archea Majuar
Teď nejsi sám

Fandom: Into The White (2012)

Pairing: Horst Schopis/Charles Davenport

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další povídka na fakt skvělý film, protože jsem si prostě nemohla pomoct :) V budoucnu by měla být minimálně ještě jedna. Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin, Veronice, káti a Zuzzi :)

Šel ven. Musel ven, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Musel ven, aby mu oči neustále neutíkaly k mladému Josephovi, aby mu mysl neustále neutíkala k tomu, že přišel o ruku jeho vinou. Snažil se tím nenechat pohltit, přeci jen už si na to, že selže ve všem, o co se kdy pokusil, alespoň částečně zvykl, ale… Dříve za jeho chyby zaplatili muži. Lidé, kteří věděli, nebo si přinejmenším dokázali představit, co válka obnáší.

Jenže teď za jeho mizernou schopnost létat trpí kluk, který je snad ještě stále plný romantických ideálů o válce, který vidí poslání vojáka téměř jako svaté, který chce být hrdinou… Kluk, který si teprve po probuzení uvědomí, že válka jen bere. Nedává vůbec nic kromě strachu, děsu, beznaděje… Žádné hrdinství neexistuje. Existuje jen příšerný strach o sebe samého a o své přátele.

O přátele, které však zpravidla voják najde ve vlastních řadách, pomyslel si německý poručík a otočil se po zvuku, jež vydaly dveře od chaty. Přátele, které by určitě neměl najít v řadách nepřítele, prolétlo mu hlavou, jakmile z obydlí vyšel muž, jenž byl příliš vysoký na to, aby si jej Schopis spletl se Smithem, a příliš štíhlý, aby si jej zase spletl se Strunkem.


Britský kapitán Davenport se rozhlédl a zůstal nerozhodně stát, jakmile spatřil, že Schopis se nachází opodál a tiše se na něj dívá. Schopis se mírně ušklíbl. Sníh sice měsíční svit odrážel a úplná tma nebyla, přesto kapitánův výraz zcela vidět nemohl a pobavilo jej spíše to, jak se kapitán náhle zarazil v pohybu, jako by se znovu octl ve svých dětských letech a byl přistižen rodiči nebo učiteli při nějaké špatnosti. Schopis si dokázal dost dobře představit, že Davenport ve škole patřil k žákům, kteří žádné lumpárně neodolali a zároveň měli výborné známky. Takoví jsou nejhorší, protože jsou natolik chytří, aby si spočítali, které rošťárny jim díky dobrému prospěchu projdou.

Německý poručík také několik takových spolužáků měl, leč nikterak v jeho oblibě nebyli, jelikož se zpravidla uchylovali i k šikaně slabších, mezi které tehdy nejspíše Schopis patřil. Zpětně už si nevzpomínal, jestli ho šikanovali, protože byl slabší, nebo protože prostě nebyl oblíbený. Zprvu v sobě při pohledu na Davenporta nacházel trpkost, pramenící právě v těchto nepříjemných zkušenostech, nicméně se uměl ovládat a… byl nadmíru rád, že snaha se navzájem respektovat nevyšla naprázdno.
Sice se původně chtěl jen o samotě uklidnit, ale sám se trochu podivil tomu, že mu přítomnost britského kapitána nevadí. Přestal na něj zamyšleně zírat, otočil se zády a zahleděl se na obzor. Zhluboka se nadechl. Přestože jej nadále sžírala vina, při pohledu na okolní krajinu mu bylo dobře. Působila tak tiše, klidně, mírumilovně. Nádherně.

Zvuky kroků mu oznámily, že Davenport se blíží k němu, Schopis se však ani nepohnul. Dál se kochal krajinou a kochal se jí hodnou chvíli i poté, co se k němu Davenport připojil. Bok po boku hleděli na norskou, zasněženou pláň, na hory, tyčící se nad ní, a na hory, tyčící se daleko, daleko od nich.

Pak však zašel měsíc za mraky a vše okolo se ponořilo do temnoty.

"Nic víc pro Josepha nešlo udělat," promluvil tiše, jakoby opatrně Davenport.

Schopis to věděl. Přirozeně, že to věděl, neměli žádnou jinou možnost, předně ale vůbec nic takového nemuseli dělat, kdyby byl lepším pilotem a Joseph se při pádu letadla nezranil. Kdyby pilotoval někdo jiný, tak… Navázání očního kontaktu s Davenportem se jevilo jako instinktivní, když mu kapitán položil dlaň na rameno a mírně stisknul.

Měsíc jako na povel vykoukl zpoza mraků a osvětlil krajinu, takže Schopis si mohl jen potvrdit domněnku, že kapitánovo gesto není prázdné. Zájem v jeho tváři hovořil o opaku, starost se zdála být upřímnou, dokonce natolik upřímnou a vážně míněnou, že Schopis nedokázal dál hledět do těch vlídností zářících očí, natočil se ke kapitánovi tak, aby dlaň musela z jeho ramene nutně sklouznout, a v hlavě zoufale hledal jiné téma pro konverzaci. Dovnitř se mu ještě nechtělo, protože… Neuměl by popřít, že se mu Davenportova společnosti nelíbí. Už dlouho se s nikým necítil tak dobře, tak… tak vítaně.

Davenport ho chápal a stál na jeho straně, ať už to znělo sebebizarněji.

"Jaké jsi byl dítě?" zeptal s předstíranou hravostí v hlasu a kousek od kapitána poodstoupil. Bylo mu jasné, že jím předvedený oslí můstek je dost k smíchu, nicméně věřil tomu, že Davenport jej přejde bez řečí.

"Proč se ptáš?" zazněl Brit překvapeně, avšak docela pobaveně.

Schopis pokrčil rameny a znovu se zahleděl na norskou krajinu.

"Děláš na mě dojem, že z tebe měli ve škole i doma těžkou hlavu," pootočil hlavu směrem k Davenportovi, oční kontakt ale nenavázal. "Ve třídě jsi byl nejlepší, ale nechyběl jsi u žádného průšvihu," pokračoval, načež se postavil kapitánovi čelem. "Jen bych rád věděl, jak moc jsem se v tobě spletl."

Davenport na Schopis chvíli koukal, jako by se vnitřně ujišťoval, že se ho poručík vážně ptá na to, jaké šaškárny vyváděl na škole, nakonec se ale zazubil.

"To jsem tak průhledný?" odpověděl otázkou, v očích mu zajiskřilo a Schopis se neubránil tomu, aby mu úsměv neopětoval. Dílem, protože ho těšilo, že kapitána odhadl správně, dílem pak naprosto samovolně v reakci na teplo, které ten zářivý úsměv vyvolal v jeho nitru. Bylo to zvláštní, neboť na sobě měl jen uniformu a venku prakticky mrzlo, přesto… Přesto se rozhodně zachvěl úplně něčím jiným než zimou ve chvíli, kdy se k němu Davenport opět přiblížil.


Tentokrát ale Schopis necouvnul, zůstal překvapením ze sebe samého zmražen na místě, zatímco kapitán se zdál být uvolněný. S rukama v kapsách se zastavil vedle poručíka a opětovně se zadíval někam do dáli, někam, kam Schopis jeho pohled následoval.

"V podstatě ses trefil, na internátu jsem patřil mezi nejlepší studenty," potvrdil Davenport Schopisův odhad. "Navíc když jsem něco vyvedl, otec to vyžehlil, žádný problém, a dá se říct, že jsem na to dost hřešil. Sice jsem pak doma dostal vynadáno, ale… Většina mých prohřešků spočívala v nočních výletech mimo komplex, což za těch pár pohlavků stálo," věnoval kapitán Schopisovi další úsměv, nyní podbarven nostalgií. "Co ty? Taky premiant?"

Poručík zpětně zalitoval změny tématu. Nepotřeboval se bavit o svém dětství, které sice nebylo z nejhorších, ale že by bylo dokonale šťastné… Mohl by zase násilně začít mluvit o něčem jiném, ovšem Davenport mu odpověděl upřímně, takže Schopis neměl na výběr, pokud nechtěl v jeho očích klesnout. A to opravdu ze srdce nechtěl.

Spojil zkřehlé ruce, třel je o sebe a párkrát na ně dýchl. Udělal chybu, že si nevzal ven bundu… Napadlo jej, že by to mohl využít jako záminku pro návrat do chaty, ale přistihl se, že chce Davenportovi odpovědět. Že se mu chce svěřit, protože mu bůhví proč po těch pár dnech věřil jako málokomu. Bůhví proč? Asi proto, že kapitán byl přes určitou dávku pověstného britského snobství dobrým člověkem, který se mu dostával stále hlouběji pod kůži. Dokonce natolik, že poručík cítil jeho pohled navzdory tomu, že sám hleděl do země.

Cítil jeho zájem, jeho starost, jeho… nevěděl, jak to pojmenovat, souviselo to s respektem, přerůstajícím v přátelství. Bylo ale možné, aby se z nich stali přátelé? Nešlo ani tak o to, že stáli každý na jiné straně, jako spíše o to, že se znali pouze pár dní.

Schopis znal Davenporta pouze pár dní, ale stejně k němu pociťoval náklonost jako k nikomu jinému během posledních několika let. Jako by se tohle všechno mělo stát, jako by měl udělat chybu při pilotování letadla, jako by tady měli skončit. Uvěznění v norské pustině. Spolu. Dva nepřátelé, kteří by se za jiných okolností neměli šanci poznat.

Davenport taktně mlčel a Schopis se vlastními myšlenkami dostal do bodu, kdy chtěl kapitánovi říct všechno. Úplně všechno. I to, čemu se prozatím zdráhal uvěřit. Místo toho se ale uchýlil k zodpovězení otázky, neboť přeci jen představovala pevnější led.

"Premiant ne," potřásl hlavou a znovu vzal za vděk krajinou kolem nich, neboť představovala vhodné místo, kam zapíchnout pohled v momentě, kdy neměl odvahu hledět do zelených očí druhého muže. "Neučil jsem se špatně, možná jsem měl na víc, ale…"

Schopis se snažil v hlavě informaci zakomponovat do věty tak, aby nevyzněl příliš lítostivě.

"Ale?" připomenul mu svůj zájem Davenport, a když po něm poručík mrknul, zjistil, že kapitán mu věnuje veškerou pozornost. Nekoukal, kde co lítá, neupíral pohled k zemi. Díval se přímo na něj, visel na jeho slovech, což Schopisovi na rozumném uvažování nepřidávalo.

"Ale našli se tací, kterým jsem z nějakého důvodu vadil. Poslední, co jsem potřeboval, byl nejlepší prospěch. Pak jsem si i našel kamarády a všechno se zlepšilo, ale se známkami jsem si ani potom moc hlavu nedělal. Vždycky jsem prošel," pokračoval Schopis, ačkoliv hlasem tichým, konec skoro zamumlal, leč kapitán mu rozuměl. Stál poručíkovi natolik blízko, že by snad slyšel i šepot.

Schopis si to uvědomoval a jakýsi vnitřní alarm na něj křičel, aby odstoupil, aby si udržoval odstup, ale něco v něm si žádný odstup od Davenporta zoufale udržovat nechtělo. Ve svém boji se nakonec vzmohl jen na to, aby se opět otočil k Britovi zády, nevzdálil se od něj ale ani o centimetr. Věděl, že se Davenport otočil taky, zas a znovu cítil jeho upřený pohled. Proč byl tak blízko… proč…?

Byla mu zima, přesto se podruhé dnes zachvěl něčím jiným než mrazem. Stalo se tak v momentě, kdy Davenport promluvil a jeho horký dech se odrazil poručíkovi od zátylku.

"Šikanátoři nepotřebují k utiskování druhých prakticky žádný důvod… Nebo ses snad něčím příliš odlišoval?"

Schopis chápal, na co se ho druhý muž ptá, mnohem více ale vnímal jeho blízkost, hraničící s dotekem… Netušil, co se odehrává v Davenportově hlavě, ale v té jeho byl dokonalý zmatek, v němž k jeho nevíře převládaly myšlenky na to, aby byl Davenport ještě blíž, aby jej objal, aby… Polknul, líce mu navzdory chladu hořely a srdce splašeně bušilo. Co se stalo, že tak reaguje na přítomnost druhého muže…? Nevěděl proč, ale byl si jistý, že je to zatraceně špatný nápad, aby propadl svému nepříteli. Byl si jistý, že je to bláhové, hloupé… možná kdyby to snad byla žena… někdo by to pochopil, někdo, ale…

"Hrál jsem na housle…" vydechl roztřeseně jediné, co jej napadlo v souvislosti s otázkou, zbytek soustředění upínal k tomu, aby se přiměl ustoupit, aby tohle zarazil, ale když Davenport udělal ten poslední krok, jímž zcela zmizela jakákoliv vzdálenost mezi nimi, byl ztracen.

V mžiku se kolem něj obtočily dvě paže, k zádům přitisklo tělo, jehož teplu vyšel německý poručík vstříc a doslova se o muže za sebou opřel. Dech mu uvízl v hrdle, jak moc jej to gesto zasáhlo, až teď si uvědomil, že tohle už sakra dlouho potřeboval. Potřeboval někoho, kdo mu řekne, že to nebyla jeho chyba, kdo jej povzbudí, podrží… Kdo mu dopřeje alespoň krátkou chvíli, během níž se nebude cítit sám.

Netušil, co s rukama, a tak je pozvedl a překryl jimi ty Davenportovy, dávaje mu zároveň najevo, že jeho objetí je více než vítané. Kapitán v odpověď zareagoval stisknutím Schopisových dlaních ve svých.

"Vždyť tady zmrzneš…" uslyšel poručík zašeptání poblíž ucha, jež bylo podobně jako krk před chvílí ovanuto horkým dechem, který mu opět až bolestně připomenul, jak strašně blízko se druhý muž nachází, jak krásně hřeje a jak… jak se tváří opírání o jeho skráň. Důvěřivě, skoro až něžně. To zjištění Schopise jen nanovo rozechvělo, což si Davenport pravděpodobně vyložil jako důsledek panující zimy, proto se k nižšímu muži přitisknul ještě víc, načež pronesl stejně tiše jako před chvílí: "Měli bychom se vrátit, než nastydneš."

Nechtěl, německý poručík si přál setrvat v objetí britského důstojníka co nejdéle, ale nemohl strávit zbytek války tady. Ani zbytek noci ne… Jak rychle by si zvykl mít tyhle silné ruce kolem sebe, mít jej při sobě, kdykoliv by se cítil sám a ztracený, kdykoliv by potřeboval trochu lidského tepla…

"Měli," souhlasil však, Davenport uvolnil sevření a Schopis se pomalu otočil směrem k chatě, leč výhled na ni mu nadále blokoval druhý muž, jenž na něj shlížel, svit měsíce se mu lesknul v očích, tváře červené, vlasy mu mírně povlávaly ve větru.

Věděl, že na něj nezapomene. Ať už bude válka trvat měsíce, roky nebo desetiletí. Ať už pozná bůhví kolik lidí, tak na Davenporta a na tenhle večer nikdy nezapomene. Srdce mu tlouklo splašeně, hrudník se mu svíral city vůči kapitánovi, jež byly stejně iracionální jako celá válka kolem nich. Nic nemělo smysl, svět byl postaven na hlavu a nefungoval tak, jak by měl, a snad i díky tomu se v německém poručíkovi zvedla vlna vzdoru proti všemu, co mu napovídal rozum, všemu, co jej učili doma, ve škole, v armádě…

Snad i díky tomu v dlani sevřel límec kapitánovy uniformy, vyhledal souhlas v zelených očích, a přestože ve vteřině sekundy žádný nenašel, přitáhl si Davenporta k sobě a spojil jejich rty. Teprve v tu chvíli uvědomil, co vlastně činí, na cestu zpět už ale bylo pozdě, jelikož Davenportovy ruce se objevily na jeho tvářích a kapitán na polibek stejně bezhlavě odpověděl.

Měsíc se opět skryl za mraky, poskytuje tak soukromí dvěma mužům, jež na chvíli pouhou přestali být znepřátelenými vojáky, a stali se jen dvěma lidmi, hledajícími útěchu v neutěšené době.

Z deníčku fešného jinocha 8 + epilog

16. května 2017 v 18:52 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 8 + epilog

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Závěrečná část je tady :) První polovina je klasicky z Jakubova pohledu, ta druhá už psaná čistě er-formou, ale prostě jsem povídku chtěla zakončit takhle. Snad jste si tuhle šaškárnu užili při čtení stejně jako já při psaní. Nebudu lhát, byla to hrozná sranda :D Nějakým záhadným způsobem se mi do Jakuba vžívalo strašně dobře, celý "příběh" mi trvalo napsat asi jen dva týdny :D Do něčeho podobného se v budoucnu už asi nechystám, ale každopádně to stálo za to a já Vám děkuji za milé reakce :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, charlie, Karin, Lari a káti :)

Když už jsme byli na zájezdě, tak jsem přemejšlel, že bych do svýho poslání Kecala zapřáhl i pana Sokola, ale třebaže jsem chlapec nebojácný, tak jsem si netroufal. Měl jsem obavy, že při jakékoliv zmínce o tom, že by do toho měl s Igorem praštit, mě sežere. Jako já ho mám rád, je s ním prdel, ale přeci jen je vznětlivější než Chmela, citlivější než Chmela, nepříjemnější než Chmela… No, prostě když jsem si to na kalkulačce spočítal, vyšlo mi, že bude pro mou drahocennou maličkost bezpečnější vrhat významné pohledy na Igora, možná sem tam nějakou hru hezky zaonačit způsobem, kterej by se jim mohl líbit…

A co byste řekli? Mně se to dařilo. Potěšeně jsem koukal, že Igor si vážně více všímá toho, jak se na něj jeho utulenej kamarád lepí a jak si ho brání, ale to bylo všechno. Nijak se nezačal bránit, cukat… jenom jsem na něm viděl, že vidí. Na druhou stranu ale opět zůstali oba slepí tomu, že je cpu do každé hry společně, ale to bylo částečně dáno tím, že jsem nechtěl dostat od Leoše Suchánka po držce, protože Reklamace s Igorem… ne, to dneska se zdravým rozumem byl schopen zvládnout jenom Ondřej.

Protože pro něj byl Igor výjimečnej.

Já tady kvůli vám úplně změknu a bude ze mě měkký Kohák… že se nestydíte! Ale já vám to za zlé nemám, já se s tím vypořádám, protože asi vám už dochází, že se naše vyprávění chýlí ke konci. No, taky jsem z toho celej smutnej, budete mi chybět, mí zvídaví kamarádi, jenže můj neplánovanej plán vyšel o mnoho lépe, než jsem předpokládal. Já jsem sice úžasnej, ale že až tak úžasnej, to jsem netušil a překvapil sám sebe.

Že jsem uspěl, jsem začal tušit záhy po prvním představení druhého dne šňůry, kdy jsem tak trochu prožil deja vu ze začátku mého skromného díla. Opět šatna, opět gauč, opět jen my tři. Já se teda usadil do křesla, mně to stačí, ale Igor sebou hodil na pohovku, přičemž Sokol chvíli přecházel po místnosti, zase byl z něčeho nervózní jak jelen v říji (vtipný, co?), nakonec se ale rozložil vedle Chmely.

Já si vytáhl mobil a docela se začetl do zpráv na netu, nicméně neušlo mi, co se děje naproti mně. Igor měl zavřený oči, Ondra koukal na něj, načež se k němu přisunul, a já jen s údivem a zadostiučiněním sledoval, jak Igor zvedl paži, položil ji na opěradlo a regulérně Sokola pozval, aby se hezky přitulil.

Že by si Igor vzal mé rady k srdci? napadlo mě v tom momentu, a v tom dalším mě toho napadlo mnohem více, protože Chmela zamžoural a zadíval se přímo na mě. Zkontroloval jsem Ondru, kterej… tváří se mi mihl úsměv, protože to prostě jinak nešlo.

Ten věčně něco řešící, hubu nedržící, poskakující nebo otravující Sokol si klidně opíral tvář o rameno svého přítele a vypadal až nepravděpodobně mírumilovně. Seděli hodně blízko, přičemž Ondřejova ruka spočívala přesně v místě, kde se jejich stehna dotýkala.

Dostal jsem nápad. Ten nejlepší z nejlepších, kterej by je mohl spasit.

Vzhlédl jsem, Igor na mě pořád zíral, oproti dřívějšku ale jeho pohled nebyl plný rozčarování z narušení jejich soukromí. Byl ztracený. Tedy… ztracený býval často, ale tentokrát v jiném slova smyslu. Vypadalo to, že si je vědom svých citů vůči Ondrovi, že dokonce uvěřil vzájemnosti jejich citů, ale chápal jsem, že asi tápe v tom, jak se svěřit druhému chlapovi. Ale já pro něj měl řešení, Horste!

Chvíli jsem na něj hleděl, tak trošku se i rozpouštěl nad tím, jak je Chmela celej nesvůj, ale pak jsem mrknul na Ondrovu ruku a zpátky k jeho očím. Zkusil jsem to tak udělat několikrát, přičemž asi po dvou hodinách… no, dobře, tak abych mu nekřivdil, asi po minutě se na mě přestal Igor mračit a věnovat mi výraz Už ti zase utekly blechy z kožichu?, a zaraženě shlédl dolů.

Viděl jsem jak polknul, rozhodoval se, a skoro jsem protočil oči, když takhle seděl několik dalších minut, ale tehdy se věčně nerozhodnej Igor rozhodl. Ano, je to tak, zní to neuvěřitelně, ale i zázraky se dějí.

Hřál jsem se na výsluní své geniality, když Igor pomalu zamířil volnou rukou k té Ondrově, nyní již položené na jeho stehnu, a nejprve se jí jen prsty jemně dotkl, ve vteřině mu ale Ondrova dlaň vyšla vstříc a… nebudu vám lhát, culil jsem se jako idiot, když se jejich prsty proplety a pan Sokol se ostře, zaskočeně nadechl.

Igor se tvářil naprosto neidentifikovatelně, hleděl na jejich spojené ruce jako bych tam vůbec nebyl, což mi cele vyhovovalo. Už takhle jsem si tak trochu připadal jako šmírák, ale copak jsem neměl právo se podívat na výsledek své práce?

Měl, to mi nevymluvíte, vy moralisti. Aha, vy nejste moralisti, zapomínám, komu to vyprávím, vy mí spolushippeři. Říká se tomu tak, ne? Jednou jsem si to googlil.

Ale abych se vrátil k těm dvěma tuleňům, tak jsem skoro nedejchal, nechtěl jsem je vyrušit, ale oni by se stejně ani nenechali. Ondřej totiž i otevřel oči a zvedl hlavu, mě ale pochmelovsku ignoroval a zadíval se na Igora, který jeho pohled tiše oplácel. Ještě tomu něco chybělo, něco…

Spokojeně jsem se opřel, hodil si kotník na koleno a nadšeně se šklebil ve chvíli, kdy se Ondra usmál, naklonil a hezky česky dal Igorovi krásnou, přihřátou pusu, po níž se konečně nějaké ty emoce objevily i v Igorově tváři.

"Já někdy dělám dojem i sám na sebe," vydechl jsem, věnoval svůj oslnivý úsměv oběma chlapcům, jež se na mě zadívali skoro překvapeně, načež jsem vyskočil na nohy a zvesela opustil šatnu. Hřálo mě u mého dobrotou pukajícího srdíčka, jak se mi je krásně povedlo dát dohromady.

Abyste si nemysleli, že to píšu jen sem, já si celou tuhle úspěšnou misi zapsal i do svý autobiografie, z níž se jednou budou učit malí školáci, a budou vzpomínat na Národního umělce Jakuba Koháka. Tohle je můj další cíl, a jak už víte, co si vezmu do hlavy, toho dosáhnu, protože já jsem přínosem pro celé lidstvo, já mu chci pomáhat a chci zachránit deštný pralesy.

No, to jsem trošičku odbočil od toho, co jsem vám chtěl říct závěrem. Ale já vás nezklamu, pořádné zakončení vyprávění dostanete, ovšem už bez mého úžasného komentáře, protože… Já ty kluky mám rád, ale aby bylo jasný, nemusím být u všeho a mám takový kyselý pocit, že by ani oni nechtěli. S tím se holt musíte smířit. Nerad vás opouštím, vím, že se vám po mně bude stýskat, jak si jednou na Koháka zvyknete, tak už bez něj neumíte žít… Ale já vám drží palce, vy to zvládnete!

Když ten zbytek beze mě zvládli i Ondřej s Igorem, tak vy beze mě zvládnete už cokoliv.

Váš, celého lidstva a především nadále svůj,

Jakub Kohák

XXX Epilog XXX



Profesionálové nebo ne, stejně se během druhého představení neubránili ani jeden tomu, aby místo hraní uvažovali nad tím, co bude potom. Co bude, až za nimi zhasnou světla, až se přesunou do hotelu, až se octnou za zavřenými dveřmi, oddělujícími je od zbytku světa.

Teprve lezli po schodech nahoru a Ondrovo srdce si už zvesela bušilo jako by právě uběhl maratón. A to těch schodů ani moc nezdolal. Jenže on si nemohl pomoct. To, co se stalo v šatně, jak jej Igor chytil za ruku a políbil… jen ta myšlenka mu po těle poslala příjemné vibrace soustřeďující se v oblasti žaludku, cítil se zvláštně lehce a téměř se mu podlamovala kolena, když se dostali až ke dveřím do pokoje a Igor se na něj po očku podíval, úsměv ve tváři více než patrný.

Ondra nepochyboval o tom, že se těší taky. Jak by ne, když to všechno začal! Sám věděl, že se mezi nimi něco děje, něco… něco, čemu sám pořádně nerozuměl, co se objevilo snad jako výsledek jejich vždy až… ne, nebál se použít slovo důvěrného… vztahu. V přítomnosti Igora se vždy cítil dobře, v bezpečí, a kdykoliv se jej dotknul, pozitivní emoce v něm jen sílily, našeptávaly mu, aby se svého přítele dotýkal víc. A Igor… Nikdy neucukl, nikdy mu nedal najevo, že mu je jejich vzájemná blízkost nepříjemná. Že má prostě koukat dát ty svoje pracky pryč.

Zasáhlo jej nesmírně hluboko, že Igor převzal iniciativu. Jak tam vedle sebe v šatně seděli, jak se o staršího muže opíral… Bylo mu nádherně. Bylo mu nádherně jen díky tomu, že se mohl opírat o Igora, o člověka, který pro něj tak moc znamenal. Sálala z něj náklonnost, porozumění… a když jej pak vzal za ruku, Ondra si konečně připustil, že z něj skutečně cítí i lásku, že si to nenamlouvá, nevymýšlí… že tam opravdu je.

Srdce mu tehdy poskočilo tak šíleně, že se sám vylekal, vzápětí se mu všechno slilo dohromady, jakmile mu pohled padl na ty hnědé oči, hledící nejistě, ale odhodlaně. Věděl, sakra věděl, že nejsou sami, že je tam s nimi Kohák, ale bylo mu to úplně jedno. Vedle seděl Igor… a nic víc ho nezajímalo. Igor a jeho gesto natolik výmluvné, že Ondra nezaváhal, pochyby a nevíru hodil za hlavu a zkrátil vzdálenost mezi nimi, načež mu jeho přítel vyšel vstříc a jejich rty se spojily.
A přestože je po pár vteřinách vyrušil Jakub, nedalo se říct, že by jej jejich první polibek nerozechvěl. Jak vnitřně, tak zvnějšku.

Uvědomoval si, že se chvěje i v momentě, kdy vešli do místnosti a odložili kufry. Mohl to natahovat, mohl nechat napětí, aby se vystupňovalo, ale on už nechtěl čekat. Tep mu bušil ve spáncích, když si to namířil přímo k Igorovi, jenž na něj hleděl překvapeně, leč brzy se v hnědých očích objevil záblesk hladu, jakmile se octl uvězněn mezi zdí a druhým mužem, který jej nejprve chytil za ramena, vzápětí už ale umístil dlaně na jeho strništěm porostlé líce, zatímco Igorovy paže prozatím visely podél boků.

Nemohl odtrhnout oči od těch Igorových, v nichž nenacházel ani stopu nepohodlí, ani náznak, že by právě teď chtěl být úplně někde jinde. Přesně takovou reakci by očekával, obával se, že jeho city vůči staršímu muži jsou natolik jednostranné, jak jen mohou být, a přitom…

Jen co na svých bocích pocítil Igorovy ruce, přiblížil se k Igorově tváři a spojil jejich rty, načež se mu tělem prohnal intenzivní výboj plný emocí, svírající mu hrudník, šířící vibrace v žaludku, když se Igor do polibku zapojil s takovým entuziasmem, až jím Ondru úplně odzbrojil. Jednou dlaní nadále téměř neznatelně hladil Igora po tváři, tou druhou mu však vklouznul do vlasů, prsty zašimrala jejich jemnost, jež mu vyrážela dech stejně jako jemnost Igorových rtů, líbajících jej s nepopiratelným zájmem, leč přesto nepředstavitelně něžně.

Když jej pak také ve vlasech poctila Igorova dlaň svou přítomností, poddal se nutkání se od staršího muže mírně odtáhnout, ale jen tak, aby mu viděl do očí. Do očí plných citů, z nichž se mu tajil dech. Opřel si čelo o to druhé a nechal svá víčka padnout, potřeboval se dát dohromady, jelikož ty zatracené emoce si s ním hrály, nebyl zvyklý jich tolik přijímat… a ke všemu z Igorovy strany…

Sám doposud netušil, jak po tomhle toužil… Netušil, jak moc kolem sebe potřebuje Igorovy ruce, dokud jej jeho přítel neobjal, dokud Ondra opět neotevřel oči a vzápětí svého přítele nestiskl v náručí, tvář zabořil do jeho vlasů a vnímal jen ten fakt, že je s ním… Že ho Igor drží, že ho chce takhle držet, že ho chce líbat… a být s ním.

Vnímal jeho vůni, jeho široké ruce na svých zádech a to teplo, jež se mu šířilo nitrem, jej nutilo se dál k Igorovi tisknout, dál si užívat jeho přítomnost, jeho… Na tváři se mu usadil blažený výraz, který musel sice vypadat hrozně tupě, ale nemohl se jej zbavit, když ho kompletně pohltila myšlenka, že Igor mu skutečně vyjadřuje svou lásku.

Lásku, kterou k němu už dlouho sám choval, ale která v celé své síle vyšla na povrch až nyní…

Netušil proč právě teď, proč právě dnes mezi představeními, proč právě před Kohákovýma očima… Věděl, že se neudrží, a že se na to dříve či později Igora zeptá, a bude z něj tahat rozumy, dokud se nedozví, jakou roli tady Jakub sehrál, momentálně se mu ale nechtělo nic.

Nic než vnímat Igorův dech, jeho blízkost, jeho… Jen jeho.

Najdu si tě

8. května 2017 v 19:01 | Archea Majuar
Najdu si tě

Fandom: Into The White (2012)

Pairing: Horst Schopis/Charles Davenport

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen tak jsem si prohlížela hereckou databázi jednoho herce a narazila jsem na tenhle film, jehož celý průběh a především konec mě zasáhnul. Zvláště herecké výkony jsou úžasné, fakt jsem nadšená. A sepsání povídky jsem neunikla, protože jsem se s tím potřebovala nějak vypořádat. Dokonce jsem udělala video. Holt, některé filmy s člověkem umí pořádně zatočit. Enjoy :)

Za komentáře děkuji Karin, The Artemis Hunter, charlie a Veronice :)

Pokud film neznáte, můžu video doporučit zhlédnout před přečtením, ale samozřejmě je čistě na vás, jestli se podíváte. Je na písnčku War od Kodaline -> https://www.youtube.com/watch?v=J93iq-EK1jo



Díval se na něj pořád častěji a jeho pohled působil na britského důstojníka stále více. Ano, věřil mu, věřil tomu Němci, protože tady v norské pustině nebyli nepřáteli, tady si byli v zoufalé touze přežít rovni. A proto teď s Schopisem dávali dohromady provizorní sáně, na nichž by mohli zraněného německého zelenáče dopravit… kam? Do bezpečí?

To těžko, pomyslel si s trpkým úsměškem Davenport a utáhl uzel na saních. Ať už dorazí kamkoliv, jedni z nich budou zajati, druzí obvinění z kolaborace. Možná kdyby se hned ze začátku postříleli, bylo by to jednoduší, napadlo jej už po několikáté, načež jako už po několikáté zabloudil pohledem k německému poručíkovi, pociťuje vůči němu vděčnost a respekt. To on jim nabídl přístřeší, teplo, jídlo… To on jim prakticky daroval život.

Že na Schopise nepokrytě zírá, si uvědomil až v momentě, kdy Němec oči sklopil zpět ke své práci, pročež Davenport učinil totéž. Brit si nic nenalhával, něco ke svému nepříteli pociťoval, ale k nenávisti to mělo sakra daleko, a i proto se mu srdce sevřelo, jakmile se jejich prsty zcela nezáměrně setkaly na jednom z uzlů. Ucukli oba dva, stejně tak oba vyhledali pohled toho druhého.

Schopis byl tak průhledný, až to Davenporta dojímalo. Věděl, že jejich vztah nemá budoucnost, že je malá šance, že se oba dožijí konce války, že jejich klíčící city přetrvají… Všechno to věděl a nejspíše by se ani o nic nepokusil sám od sebe, ovšem nyní už v něm převládala chuť hodit veškeré ale za hlavu a prostě se vyjádřit. A za všechno mohl právě Schopis. Když se Britovi svěřil ohledně svého nešťastného manželství, Davenport nejprve spolkl hořkou pilulku zklamání, leč posléze si rozhovor přehrál ještě jednou. A přehrál si i to, jak se na něj druhý muž díval. Probral si znovu, proč mu to vůbec poručík říkal, proč ty pohledy, proč…

Davenportovy pochybnosti byly poraženy. Byly poraženy emocemi, jež se v něm bouřily stále víc, umocněny plachým a téměř vyděšeným výrazem, jakým na něj hleděl jeho nepřítel. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposled něco tak strašně chtěl, kdy naposled slyšel hlas svého srdce tak silně a neochvějně. Jako by jeho srdce věřilo, že tohle je něco víc… že poručík k němu cítí totéž. Že k němu cítí to, co žádná válka nepřemůže.

Nepřemýšlel, jednal. Posunul ruku nejprve zpět k uzlu, s očima zírajícíma do druhých se natáhl tak, že nyní překrýval dlani Schopisovu, a než Němec stačil jakkoliv zareagovat, naklonil se a poslechl vnitřní touhu svého nepřítele políbit. Přiložil ústa na ta druhá, jen krátce, avšak se snahou dát poručíkovi najevo, co pro něj začal po těch pár dnech znamenat. Srdce se mu rozbušilo rychleji, pocit zdánlivého štěstí se rozlil tělem.

Za pár vteřin se odtáhl. Davenport si byl jistý, že Schopis toužil po tomtéž, ale netušil, zda je ochoten přijmout fakt, že mu to je Brit opravdu ochoten dát. Pozoroval, jak se Němec na něj nevěřícně dívá, jak sklápí pohled k zemi, evidentně se snaže dát vnitřně dohromady. Davenport se usmál. Něžně. Tak, jak by se nikdy na příslušníka armády znepřátelené země usmívat neměl. Poručíkovy chladem a snad i studem zrudlé tváře, ta plachost, čišící z neschopnosti podívat se Britovi, jenž jej právě políbil, do očí, křečovité svírání Davenportovy dlaně, to všechno se britský kapitán pokoušel vrýt do paměti. Na tenhle moment nikdy nechtěl zapomenout, a ani na ten následující, v němž se Schopis pohnul a v jednom rychlém pohybu umístil rty na ty druhé.

Davenport překvapeně a potěšeně vydechl, stiskl Schopisovu ruku ještě silněji a vyšel poručíkovým ústům vstříc, líbal jej jemně, pomalu, a Němec se mu pokoušel oplácet stejnou mincí, dokud se do jeho činů nevkradlo zoufalství celé jejich situace, dokud mu nedošlo, že tohle už se opakovat nikdy nebude.

Brit ve strachu z návratu Smithe a Strunka z výpravy jejich polibek ukončil, dlaní stále svíraje tu poručíkovu, zatímco prsty druhé ruky pohladil tvář svého nepřítele. Se zavřenýma očima krotil emoce řádící v něm, vnímal, jak se druhý muž třese.

"Najdu tě," slyšel se zachraptět odhodlaně a naprosto naivně. "Po válce si tě najdu."

"Neslibuj něco, co nemůžeš dodržet," zazněla odpověď pramenící z racionalismu druhého muže, leč pronesena byla tónem, z něhož Davenport nabyl jistotu, že nic jiného než splnění slibu by si Němec nepřál.

Totéž přání pak viděl v očích svého nepřítele i ve chvíli, kdy si pro ně přišla britská výprava, kdy mu Schopis vracel zapalovač a kdy odplouval na lodi s dalšími zajatci. Nikdy asi válku nenáviděl tolik jako tehdy, když mu z rukou vyrvala něco, co nikdy ani mít neměl…

XXXXX

O sedm let později se Davenport procházel po perónu londýnského nádraží a netrpělivě očekával příjezd vlaku.

Sotva se sám stačil tak nějak vyrovnat s tím, že se dostal po válce domů v jednom kusu, dostal skrze své informátory zprávu, jež mu vyhnala tep na maximum a nově nabytý klid zcela zlikvidovala. Po několika hodinách chození po dvoupokojovém bytě stylem lev v kleci se rozhodl.

Celých těch sedm let doufal, přál si, živil se nadějí… Poznal spoustu nových lidí, jedni pro něj neznamenali nic, druzí mnoho, leč v myšlenkách a vzpomínkách se nadále vracel k člověku, jenž měl spadat do první kategorie, ale osud tomu chtěl jinak. A teď, když se dozvěděl, že německý poručík se dostal do své vlasti živ a zdráv, už nebylo na co čekat. Třeba ho Schopis nebude chtít vidět, nebude s ním chtít mít cokoliv společného, ale Davenport byl odhodlán splnit svůj slib.

Proto před týdnem zvedl telefon a bojoval se slzami v očích, kdy k němu ze sluchátka promluvil hlas bývalého německého důstojníka. Byl by s Schopisem hovořil i déle, ale jen co ze sebe vysypal pozdrav, nedokázal se zdržet nabídky, týkající se pozvání Schopise do Londýna. Následně už mu další konverzace po telefonu přišla zbytečná vzhledem k tomu, že poručík nabídku přijal bez sebemenšího zaváhání.

Davenport pociťoval značnou nervozitu, bijící se s nezkrotným nadšením, jež se dostalo na povrch, jakmile se k nástupišti začal přibližovat dunící vlak. Někdejší britský kapitán najednou nebyl schopen pohybu, jen přihlížel tomu, jak železný kolos zpomaluje, ignoroval nepříjemný pískot brzd, a prostě se snažil vypadat jako typický rezervovaný příslušník svého národa. Ruce založil za zády a zdánlivě klidě se počal rozhlížet mezi vystupujícími, přestože by nejraději poskakoval jako malé dítě, hledající v davu svého milovaného příbuzného.

Davenport polkl, jen to pomyšlení na slovo, jež se mu před okamžikem prohnalo hlavou, jej naplnilo obavami a… A city, jež jej opět naplno zasáhly, když v chumlu naprosto nezajímavých lidí spatřil tvář, kterou znal.

Oči druhého muže narazily na ty Britovy, zářící úsměvem, který si našel svou cestu i k Davenportovým rtům. Pomalým krokem se k sobě bývalí vojáci přibližovali, až stanuli sotva dva metry od sebe. Davenport bojoval s nutkáním Schopise obejmout, ale jednak mu to nedovolovalo vědomí, že kolem nich jsou stovky lidí, a pak nechtěl druhého muže uvést do rozpaků. Místo toho tam stál se směšně cukajícími koutky, za něž si v duchu nadával, ale nemohl si pomoct, byl neskutečně vděčný, že může natáhnout ruku a sledovat, jak Schopis s vlídně zářícíma očima jeho gesto přijímá.

Slovo snad nepadlo několik minut, jelikož ani jeden netušil, co by měl říct. Davenporta veselí po chvíli přešlo, neboť počáteční poblouznění odeznělo a do očí jej udeřil fakt, že Němec nezestárl jen o sedm let. Ne, že by sešel příliš, ale rozhodně na něm pobyt v zajateckém táboře znát byl.

"Jak se k tobě chovali?" nezeptal se na první otázku zrovna taktně, leč nestihl se zarazit. Záleželo mu na tom, ačkoliv jakákoliv odpověď už minulost nezmění.

"Snesitelně," zvážněl rovněž Schopisův výraz, nevědomky Davenportovu ruku stiskl ještě silněji. "A k tobě?" zazněl v jeho hlase záchvěv obav.

"Snesitelně," neměl se ani Davenport k tomu, aby více rozváděl své zážitky z lágru. Přežil, na ničem jiném nezáleželo.
Brit zamrkal, tohle téma nebylo asi nejlepší na začátek, a tak vyloudil úsměv a ruku druhého muže pustil.

"Můžeme jít?" zeptal se. "Nebydlím daleko."

Ačkoliv Schopis jen přikývl, Davenport si všiml, že otevíral ústa, aby mu něco řekl, nakonec si to ale rozmyslel. Docela rád by věděl, o co šlo… Měl zvláštní pocit, že to bylo důležité, ale jelikož Němec opět uchopil kufr a očividně myslel svou připravenost vyrazit vážně, otočil se směrem k hlavní budově nádraží a s Schopisem po boku zamířil skrze obrovskou halu do ulic Londýna.

Davenport šel schválně pomalu, neboť registroval, jak si Schopis prohlíží budovy okolo a vůbec mu oči, svítící nadšením a zvědavostí, lítají ze strany na stranu. Nijak neprotestoval, když se Němec nejednou zastavil a prostě se kochal tím, co se kolem něj zrovna nacházelo, dělo…

"Líbí se ti Londýn?" nemohl se Brit nezeptat. Miloval tohle město a z celého srdce si přál, aby ho měl rád i jeho bývalý nepřítel. Ten ale jako by nevnímal nic kromě místní atmosféry, což Davenporta docela pobavilo, načež nechal Schopise, ať se rozhlíží, jak potřebuje, sám vzhlédl k obloze ve snaze odhadnout, za jak dlouho začne pršet. Něco bylo ve vzduchu a on by nerad zmoknul.

Zrovna přemýšlel nad tím, jestli čekat liják za deset či dvacet minut, když ucítil na předloktí dotek. Podíval se na muže po své pravici.

"Můžeme pokračovat, trochu… trochu jsem se nechal unést," řekl, úsměv omluvný a přesně takový, který v Davenportovi vyvolal smršť emocí. Schopisova tvář byla tak blízko, a aniž by si to uvědomil, překryl svou dlaní tu druhou. Nic nechtěl v tu chvíli víc, než si druhého muže přitáhnout blíž, obejmout ho, políbit… prostě si dokázat, že jsou opravdu tady. Spolu. Žádná válka, žádní nepřátelé.

Schopis polknul, líce mu hořely a Davenport žasnul nad tím, jak muž, jenž přežil válku a pobyt v zajateckém táboře, pod jeho pohledem roztává. Na jejich ruce dopadly první kapky.

"Už to není daleko," přiměl se Brit vzpamatovat, nerad od Schopise odstoupil, ale bylo to v jejich zájmu, aby pokračovali v cestě. Za pár minut stanuli před slušně vyhlížejícím domem, v němž vystoupali do druhého patra, kde se nacházel Davenportův byt. Nikterak snobsky zařízený, spíše působil útulně, ačkoliv Schopis si nemyslel, že by jej zařizoval zrovna Davenport. Při pohledu na na první pohled moderně vybavenou kuchyň se dokonce ušklíbl.

"Ještě jsem ji pořádně nevyužil…" podrbal se Davenport na hlavě, když si všiml, kam se druhý muž dívá a jak se tváří. "Chodí mi sem pravidelně hospodyně."

Schopis jen pobaveně zakroutil hlavou, načež si odložil kufr poblíž skříně, kde mu Brit nabídl k využití její druhou polovinu, neboť stejně sám příliš mnoho oblečení nepotřeboval. Respektive si sem ještě nepřivezl veškeré ošacení, něco pořád zůstalo v domě jeho rodičů.

"Co bude říkat tomu, až tady objeví bývalého německého oficíra?" zeptal se Schopis, zatímco se zbavoval rukavic a kabátu.

"Je skoro úplně hluchá, nepozná to," pokrčil Davenport rameny a už jen v kalhotách a svetru postavil vodu na čaj.
Schopis vzal informaci na vědomí a posadil se ke stolu na němž vzápětí přistála láhev Whiskey, skleničky a balíček cigaret. A zapalovač. Němec se na něj zahleděl, Davenport zase od sporáku pozoroval Němce.

Byl to tentýž zapalovač, který mu Schopis během jejich prvního společného dne v chatě uprostřed Norska zabavil a který mu během posledního společného dne vrátil tak, jak přislíbil.

Ze vzpomínek jej vytrhl pískot konvice. Horkou vodou zalil čaj, šálky přenesl ke stolu a usadil se. Chvíli mlčky čaj upíjeli, Davenport pozoroval druhého muže, hledícího do šálku, a přemýšlel, co se mu může honit hlavou. Vzpomněl si na ten moment na nádraží, kdy Schopis chtěl něco říct, nakonec si to ale rozmyslel. Pousmál se sám nad sebou, nad svou neschopností zkrotit touhu znát, co bylo jeho uším upřeno slyšet.

"Ptej se, jestli musíš," odtušil Schopis a napil se, načež se pohodlněji opřel a na pár vteřin zavřel oči. Vypadal unaveně, odevzdaně, ale jaksi… jaksi rád, že je tam, kde je. Alespoň to tak Davenportovi připadalo.

"Nevím, kde začít…" zalhal Davenport trošku. Otázek měl spoustu, ale nechtěl začínat tou, která jej pálila nejvíce.
"Tak třeba tím, jak jsem mohl vědět, že jsi byl taky v lágru?" otevřel Schopis oči, smutný úsměv mu pohrával na rtech. Počkal, než Davenport mlčky přikývne, načež si sám na svou otázku odpověděl: "Nejsem jediný, na kom se těch sedm let podepsalo více, než je zdrávo, příteli."

Davenport zůstal na Schopise zírat, srdce mu tlouklo jako splašené, když zaslechl to slovo z úst druhého muže. Zasáhlo jej hluboko uvnitř, přestože přáteli už byli tehdy… tehdy v Norsku. Byli přáteli a museli být nepřáteli. Jak nádherně mu znělo ujištění, že tohle už neplatí. Až po chvíli vstřebávání řečeného mu došel význam ostatních slov, načež se nervózně pousmál a sklopil pohled k ubrusu. Schopis měl pravdu, nebylo mu ještě ani čtyřicet a vlasy mu na spáncích šedivěly, vrásky kolem očí na dojmu třicátníka nepřidávaly.

S otázkou ohledně návratu domů na jazyku zvedl Davenport zrak, leč k dotazu se nedostal, neboť jej Schopisův pohled jeho směrem zas a znovu dostal. Byli sami, nikdo je nemohl vidět, a přesto se Davenport držel zpátky... Ale proč, nechápal sám sebe, s čím otálí, když Schopis…

"Na tom nádraží…" začal pomalu, "něco jsi mi chtěl říct."

"Chtěl," přisvědčil druhý muž hlasem zdánlivě pevným, leč Davenport v něm vycítil záchvěv… Nikdy nebyl dvakrát citlivý vůči ostatním, o to více jej překvapilo, jak vnímavý je zrovna vůči Schopisovi, ale prostě to tak bylo. Cítil, že to, co mu chtěl říct, bylo důležité, a cítil i to, že mu jeho přítel poví, co mu prve upřel. "Pamatuješ si, cos mi předtím řekl ty?"

Davenport se nemusel dlouho zamýšlet, i když příliš nechápal, jak to souvisí s informací, že…

"Nebydlím daleko."

Schopis neuhnul pohledem ani na vteřinu.

"Chtěl jsem ti říct, že i kdybys bydlel na konci světa, tak bych stejně šel s tebou.

Davenportovo srdce se pokusilo o výskok z hrudního koše, zdráhal se věřit tomu, co slyšel. Tušil, že to bude důležité, ale že… že od bývalého nepřítele uslyší zrovna taková slova, snad nejnádhernější, jaká kdy slyšel či četl, jaká si vůbec dovedl představit… A přestože byl voják, precizně vycvičený pilot, jehož prací je zabíjet, přestože byl muž zocelený válkou, tak neuměl odolat upřímnosti, čišící z těch slov, a citům, zářícím v očích jeho přítele.

Bolestně si uvědomil, jak moc, jak strašně moc mu Schopis chyběl. A teď byl tady a jen na něj zíral…?! Vybavil si moment z Norska, vybavil si všechno, co si tehdy vryl do paměti. A chtěl si vzpomínky ihned oživit, obohatit o nové…

Vstal od stolu tak rychle, až židle hlasitě zaprotestovala, jeho veškerá pozornost však byla upřena na Schopise, jenž se rovněž postavil, byť o něco méně zbrkle. Němec udělal ten jeden krok k Britovi, v jehož očích se doslova utápěl, a udělal to, co toužil učinit už na nádraží. Zvedl ruce, umístil je na Davenportovy horké tváře a políbil jej, načež se mu tělem rozlil pocit štěstí, když mu druhé rty vyšly vstříc, když ucítil široké dlaně na svých pažích, když si jej Davenport přitáhl blíž.

Dechu se mu nedostávalo, jeho hrudník se bolestně svíral. Vklouzl prsty do Davenportových vlasů a pevně je uchopil, když opustil Britova hladová ústa, načež se čelem opřel o to druhé. Rty jej brněly, krev se mu bouřila v žilách a sotva otevřel oči, seznal, že Davenport je na tom obdobně.

Jeho oči doslova plály.

Sedm let. Sedm let snili o tom, že se jednou znovu setkají, že navážou tam, kde v Norsku skončili, že se Davenportovi povede splnit slib, který svému příteli dal v norské ledové pustině. Slib, o kterém si Schopis přál, aby jeho přítel splnit dokázal…