Duben 2017

Otázka pohodlí

27. dubna 2017 v 20:32 | Archea Majuar
Otázka pohodlí

Fandom: Sherlock Holmes (movies)

Pairing: Sherlock Holmes/John Watson

Warning: +15, pokus o humor, first kiss

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: BBC Johnock mě nezajímá, ale Robertu Downey jr. jakožto Sherlockovi jsem odolat nikdy neuměla :3 A konečně jsem se dokopala i k napsání povídky, přičemž za pomoc s nápadem děkuji charlie <3 :) Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Zuzzi, Anemovi a Sabči :)

Watson, jako obvykle nic zlého netuše, otevřel dveře, následně je za sebou zavřel a rozhlédl se po nezvykle ztichlém bytě. K uším mu doléhal pouze tikot hodin, přičemž absence zvuků, jež by nasvědčovaly přítomnosti ještě někoho jiného, jej značně znepokojila. Věděl, že je Holmes doma, zanechal jej zde ponořeného do jakýchsi experimentů a sám si zašel na zdravotní procházku doufaje, že to bez něj jeho přítel tu necelou hodinku přežije bez zdravotní újmy.

Rozvážně se vydal na průzkum bytu, oči jako stopkách, uši našpicované.

Srdce se mu na moment zastavilo, když Holmese konečně spatřil. Ležel. Na zemi. Bez pohybu.

Watson neváhal, instinkt lékaře jej ovládl a téměř ve vteřině se nacházel na kolenou po boku svého přítele, ve snaze zkontrolovat jeho dech a tep.

"Holmesi!" stihl při svém pohybu směrem kupředu a dolů zařvat, což detektiv bez pochyb zaznamenal, neboť sebou mírně trhl a vmžiku otevřel oči, zorničky překvapeně zaostřující na Watsona, sklánějící ho se nad ním.

"Watsone?" oplatil svému příteli oslovení, jeho otázka se na rozdíl od Watsonova zvolání obešla bez paniky smíšené se vztekem, naopak vyjadřovala údiv nad tím, proč má prsty druhému muže přitisknuté ke krku.

"Díky bohu, jste v pořádku," vydechl úlevně Watson, hněv se však vzápětí přihlásil o slovo jako vždy, když ten nezodpovědný génius něco vyvedl.

"Samozřejmě, že jsem," hleděl dál Holmes do Watsonových očí, jeho očividná nezaujatost situací jen doktorovo rozladění povzbudila. Vždyť on o něj měl takový strach a Holmes se tváří, jako by se vůbec nic nestalo!

"Jak samozřejmě, že jste?! Myslel jsem, že…" zarazil se Watson, který nechtěl znít jako hysterická ženská, ihned myslící na nejhorší, leč neměl na výběr, když přesně takto zareagoval. A také se tak cítil. "Myslel jsem, že jste se otrávil! Nebylo by to poprvé, co jste si ublížil, když jsem vás nechal bez dozoru," vychrlil ze sebe, těkaje z jednoho hnědého oka do druhého, hledaje pro jistotu jakékoliv důsledky požití drog či již zmíněného jedu. Splašeně bijící srdce se mu přimět zpomalit nikterak nedařilo, ačkoliv hněv se pomalu vytrácel do nenávratna.

"Přeháníte, Watsone," odvětil Holmes a nadzvedl se na loktech, Watson se mezitím usadil, nadále však nejevil tendence svého přítele zanechat na podlaze o samotě, což detektiva neuvěřitelně příjemným způsobem vnitřně těšilo, stejně jako ta starost, třpytící se v doktorových očích, jež si našla cestu skrze podráždění, kterým se snažil pravou podstatu svých citů Watson zamaskovat.

"Tak co jste tedy prováděl, Holmesi? Dozvím se to ještě dnes nebo mne zanecháte napospas nejistotě?" otázal se Watson, opět se ocitaje na pevné půdě ironie, kterou, jak si velmi dobře všiml, ocenil jeho přítel změnou výrazu z nezaujatého na… zaujatý. Jednoduše byl očividně spokojen s tím, že může vysvětlit příčiny svého podivného počínání, jelikož to zahrnovalo poučování, v němž si Holmes liboval. Watson opravdu pochyboval, zda detektiv tak rád poučuje obecně, či se to omezuje pouze na jeho vlastní osobu, k rozluštění této záhady ale nedospěl, neboť génius konečně promluvil.

"Jak bych mohl, milý Watsone," usmál se Holmes, spokojeně sleduje, jak se i koutky úst jeho přítele mírně pozvedly vzhůru. Potlačil, ostatně jako vždy, nutkání se nejen na Watsonovy rty dívat, a pozvedl zrak opět k zeleným duhovkám.

"Vzhledem k vaší zálibě v pravidelném a zcela jistě obohacujícím spánku jsem byl schopen, respektive nucen zaznamenat, že vaše ranní rozpoložení je úzce závislé na kvalitě postele, gauče či čehokoliv, na čem usnete. A jelikož osobně takové zkušenosti nemám, rozhodl jsem se pro experiment, pro jehož zahájení však musím nasbírat dostatek objektů k porovnání."

Watson detektiva poslouchal napůl zaujatě napůl rozmrzele, přičemž se nedokázal zdržet komentáře:

"Jen jestli mé rozpoložené nezávisí i na jistých bezohledných detektivech, hrajících o třetí ráno na housle," ušklíbl se. "Takže mi chcete namluvit, že místo zdánlivé otravy jste pouze hodnotil, jak moc vhodná ke spánku je naše podlaha?"

"Přesně tak, Watsone," přikývl Holmes, ignorující Watsonovu předchozí poznámku. "Co se týče tvrdosti, hodlám jí ocenit deseti body z deseti, nicméně v oblasti pohodlí dosáhla pouze na body dva."

Doktor pozvedl obočí. Sám o sobě mu podobný experiment nepřišel zrovna hoden Holmesových schopností, ale usoudil, že je o poznání méně znepokojující, než kdyby se opět rozhodl vyzkoušet nějaký preparát na Gladstoneovi. Když už k němu Watsonovy myšlenky zabloudily…

"Kde je vůbec Gladstone?" zeptal se Watson podezřívavě.

"K tomu se váže otázka, kterou jste chtěl jistě položit před touto," neodpověděl Holmes přímo, s vysvětlením si však raději pospíšil, neboť doktorův výraz nevěstil nic dobrého. "Podlaha si zasloužila pouze dva body, neboť jsem seznal ještě méně pohodlným Gladstoneův košík."

Watson se představě, jak se jeho přítel snaží uvelebit v Gladstoneově pelíšku, ubránit nedokázal, smích jím doslova otřásl a atmosféra, svým způsobem napjatá od momentu, kdy Watson vstoupil do dveří, se s konečnou platností uvolnila. Holmes s navenek neznatelným pobavením pozoroval, jak se jeho přítel octl v zajetí záchvatu veselí, přičemž ovšem tušil, že se mu do očí bez pochyb vkrádá nepřeberné množství náklonosti, již vůči Watsonovi pociťoval. Chvíle, kdy se John Watson nefalšovaně, opravdově a od srdce smál, bývaly velice vzácné, a Holmes si je považoval, když ve své mysli si vzpomínky na ně střežil jako oko v hlavě.

"Ovšem, jestli mi nevěříte, můžete se přesvědčit sám," informoval Holmes svého přítele a na vteřinu vážně uvěřil, že by toho byl doktor schopen, jelikož ten se k jeho překvapení rovněž natáhl na podlaze na záda, vzápětí však detektiv usoudil, že se Watson chce pouze vzpamatovat z nenadálé salvy smíchu, na niž nebylo jeho tělo uvyklé.

Holmes zavřel oči a s tichým povzdechem se uložil vedle Watsona, snaže se nenechat ovlivnit myšlenkami, zahrnující otázky ohledně věcí, na něž je tělo jeho přítele uvyklé, jak rychle by Watsonovi zabralo, než by se pod Holmesovými dlaněmi uvolnil... Snažil se vytěsnit představy, jak by se Watsonovy svaly vlnily pod bledou kůží, jak by s nadšením a tichými steny přijímal každý dotek, každé polaskání, každý polibek…

"Holmesi, já se domnívám, že tento výzkum je opravdu k uzoufání směšný, vždyť čeho tím lze docílit?" položil Watson další otázku, když jej křeče spojené se smíchem opustily. Přesto nadále dýchal ústy, neboť kyslíku opravdu spotřebovával povážlivé množství, což s přihlédnutím k nanovo se zvednuvšímu tepu nebylo nic zvláštního. Vlastně si připadal, jako by právě uběhl závod o délce maratonu s tím rozdílem, že jeho svaly nepostihla únava, ale naopak se cítil nabitý energií. Možná by se měl smát častěji, napadlo jej v momentě, kdy se Holmes rozhodl vyjádřit.

"Přinejmenším nyní víme, že Gladstone by si zasloužil nový pelech," poukázal suše na zcela očividný fakt Holmes, hledící na strop a až příliš moc vnímající téměř neexistující vzdálenost, jež se nacházela, tedy spíše nenacházela, mezi nimi. Touha se přisunout ještě o těch pár milimetrů, natisknout se na Watsona a dotknout se jej zcela jiným způsobem, než jakým to dvěma přátelům náleží, sílila, a sílila natolik, že ji Holmes už jen s obtížemi kontroloval, srdce mu pak bezděčně poskočilo, jakmile se pokojem opět rozezněl Watsonův smích.

"To asi máte pravdu," připustil doktor, nechávaje své rty, aby setrvávaly zvlněné v gestu naznačujícím dobrou náladu. Několik desítek vteřin vstřebával ten příjemný okamžik, jaký mu byl v Holmesově společnosti dopřán, načež přenesl váhu na stranu těla bližší jeho příteli a shora se na něj zadíval, pronášeje dotaz dříve, než si stačil uvědomit, jakým způsobem se na něj hnědé oči zahleděly.

"To vážně nemáte nic, čemu byste věnoval svůj čas raději?" řekl, leč poslední slova věty vyšla z jeho úst spíše jako šepot, způsobený údivem nad tím, jak temně Holmesovy oči působily, s jakou… Watson polknul, když mu došlo, že jeho přítel se na něj dívá s nezaměnitelnou touhou vepsanou ve tváři, že jeho dech je zrychlený stejně jako ten Watsonův, ovšem nazaviněn smíchem, nýbrž něčím zcela jiným, něčím, co společně s Holmesovým intenzivním pohledem plným chtíče zažehlo v doktorovi plamen, jenž ve vteřině sežehl každý centimetr jeho kůže a usadil se v jeho dolních partiích.

Pocit to byl tak mocný, až to Watsonovi vyrazilo dech a zbavilo schopnosti jakkoliv reagovat ve chvíli, kdy Holmes už nedokázal touze po svém příteli vzdorovat. Detektiv nečekal, že se Watson pohne, že se na něj zahledí v momentě, kdy svůj výraz v obličeji neovládal, kdy se mu všechny emoce zračily ve tváři, kdy si v něm každý mohl číst jako v otevřené knize. Ovšem strach z odhalení byl vzápětí zapomenut, když Watson místo zděšeného úprku Holmese jen dál pozoroval, oči doslova fixované na detektivovy, jež v těch zelených k Holmesově nevíře zahlédl jiskru zájmu, jiskru představující pro génia naději.

Jakmile Holmes poprvé spojil jejich rty, nezkrotný pocit štěstí se mu rozlil tělem navzdory tomu, že Watson zůstal pasivní, že nedal nijak najevo svůj souhlas či nesouhlas, že téměř nedýchal… Doktorovi hlavou vířila jedna a sto myšlenek, netušil, co si má myslet, co učinit, a tak v návalu zmatku a rozčarování chytil Holmese za rameno a relativně ohleduplně jej od sebe odtrhl, leč už v tu chvíli seznal, že mu ústa jeho přítele na těch svých chybí. Líbilo se mu být líbán Holmesem, to popřít nemohl.

Líbil se mu i ten pohled na Holmese, jak jeho oči září pro jednou něčím jiným než šílenstvím, neušlo mu, jak si detektiv olízl pootevřené rty… Zachvěl se, když jej nová vlna vzrušení zasáhla v plné síle, jež nadobro zlomila Watsonovu nerozhodnost, jež nadobro přiměla doktora uvěřit, že Holmes bude jeho zkáza. A to po všech stránkách.

Nebránil se, vůbec se nebránil, když Holmes bez vyzvání začal rozepínat jeho vestu, naopak jej sám podpořil už jen tím, že si jej za nadále svírané rameno přitáhl blíž a tentokrát to byl on, kdo dal podnět k uskutečnění dalšího polibku.

Holmes na nic nečekal. Watson byl tak blízko… a potřeboval ho blíž. Museli se však posadit, aby mohl doktora úspěšně zbavit první vrstvy oblečení, následně se přesunul k jeho košili, ale jen co rozepnul prvních pár knoflíčků, vsunul dlaň pod látku a spokojeně zamručel Watsonovi do úst, když se konečně mohl dotknout horké kůže, když mu to konečně bylo dovoleno. Vzápětí se se světoznámým detektivem téměř zatočil svět, jelikož Watson zahodil svou dosavadní pasivitu a sám si vzal to, co chtěl, přetáhl mu přes hlavu všechno, co mu překáželo v cestě, Holmes jen fascinovaně hleděl do tváře svého přítele, odrážející vzrušení, jež sám pociťoval, v zelených očích plál hlad a touha a…

Octl se na zádech pod Watsonem, jenž se již zbaven košile tyčil nad ním, aby se vzápětí sklonil a políbil jej způsobem, jaký Holmese rozechvěl až do morků kostí, zabořil prsty do Watsonových vlasů, zatímco druhou se dotýkal svého přítele všude, kam dosáhl, užívaje si fakt, že vážně může, že tohle Watson chce.

Watson chtěl… Moc chtěl, ačkoliv si vždy myslel, že je to jen nějaké poblouznění, že ona přitažlivost je jednoduše součástí Holmesovy podstaty… Ale pak ten Holmesův pohled, jak k němu vzhlédl, a teď… jak se nechal položit na záda, jak se nebránil tomu, aby byl pod Watsonem… V doktorovi to zažehlo nový plamen, jenž jej stravoval, jenž v něm žhnul a nutil Watsona postupovat stále dál, brát si od Holmese stále víc a víc, slyšel, jak mu detektiv tlumeně sténá do úst, jak se pod ním chvěje, jak… jak mu vyšel vstříc, když vsunul ruku mezi ně a dotkl se svého přítele tam, kde by nikdy neměl, kde se slušní pánové jeden druhého nedotýkají… Tam, kde se Watson Holmese zoufale dotknout chtěl.

Tvrdost, ukrytá pod látkou, mu vzala dech, věděl, že vzrušení je zcela oboustranné, ale přeci jen možnost fyzicky cítit, jak moc oboustranné… Potřeboval to cítit víc, a tak vsunul dlaň pod látku, odtahuje se od Holmesových úst, z nichž při prvotním otření kůže o kůži unikl nádherný, slastí prodchnutý povzdech, detektivovy prsty se mu zatnuly do ramene, když v laskání pokračoval, ač nezkušeně a poněkud neohrabaně, nezdálo se, že Holmes měl v hlavě cokoliv podobného stížnostem.

Watson se doslova nemohl vynadívat, co jeho péče s druhým mužem dělala, jak ty potemnělé hnědé oči zmizely za víčky, jak se mu hrudník mohutně zvedá a klesá…

Doktor se začal snažit o něco více, pokusil se přidat na tempu, Holmes se kousnul do rtu ve snaze umlčet steny, jež se mu draly z hrdla, a nutno říci, že neúspěšně, neboť ten žár, pramenící ve slabinách a šířící se do každého nervového zakončení, byl natolik intenzivní, že se dokázal soustředit už jen na něj, na Watsonovu dlaň… na svého Watsona, jenž se nad ním skláněl, detektiv se přiměl otevřít oči, aby jej mohl spatřit, aby se ve chvíli, kdy všechno ostatní zcela přestalo existovat, kdy tady byli jen oni dva, kdy jej zastihla slast nejvyšší… aby se v té dokonalé chvíli mohl dívat na tvář člověka, za nímž by šel kamkoliv, za kterého by život bez váhání položil, jemuž už před dávnou dobou nenávratně propadnul…

Držel se Watsona jako klíště, dokud se nevrátil z nebeských výšin na pevnou zem, poté sevření povolil, přesto svého přítele dotekem neopustil, jen na něj dál hleděl, snaže se nabrat kyslík a rozum.

Síla prožitku jej zaskočila a zároveň zavázala k tomu, aby se alespoň pokusil Watsonovi stejnou mincí oplatit. Výjimečně si odpustil jakékoliv poznámky s vědomím, že by nerad tuhle památnou chvíli pokazil, proto se jen mlčky nahnul k doktorovi a v jemném polibku spojil jejich rty, načež se vydal dlaní na další průzkum Watsonova hrudníku, svaly se pod kůží vlnily přesně tak, jak si představoval, jak o tom tak dlouho snil…

Třas Watsonova těla se zvýšil, jakmile jen přejel dotekem přes tvrdost svého přítele, imponovalo mu, že dostal doktora do takového stavu, následoval pak Watsonovu příkladu, poměrně rychle se propracoval skrze vrstvy látky, až v dlani stisknul vzrušení druhého muže, jemuž se začal okamžitě a zapáleně věnovat.

Podobně jako Watsonovi mu v této oblasti chyběly zkušenosti a měl obavy, zda jeho péče bude doktorovi dostatečnou stimulací, ale… Génius se dmul pýchou, když již po pár tazích se Watson nebyl schopen soustředit na jejich polibek, rozechvěl se nad ním dokonce natolik, že si jen opřel hlavu o Holmesovo rameno, vycházel detektivově dlani vstříc a myslel pouze na to, jak nesmírně dokonale působí dlaň jeho přítele v partiích tak intimních, jak tohle může být zakázané, když je to tak perfektní, když v rukou nikoho jiného se nedokáže tak uvolnit, odevzdat se laskání a jen si užívat, že ten druhý to takhle chce… Že se jej chce dotýkat, přivádět mu slast, z níž se mu tmí před očima, z níž mu srdce bije jako na poplach a prsty u nohou se kroutí…

"Holmesi…" vzmohl se Watson jen na tiché zasténání v momentě, kdy jej detektiv přivedl do míst, odkud nebylo návratu, kdy se mu všechno slilo v jedno, kdy se každý sval v těle stáhnul, a doktor, přemožen vlnou slastného uvolnění, se složil na ležícího muže, tvář položenou na jeho hrudníku v místě, kde bilo Holmesovo srdce.

V kombinaci s prsty, probírajícími se jeho vlasy, se mu myšlenky vrátil k předchozí konverzaci.

"Holmesi?"

"Ano, můj milý příteli?"

"Zřejmě jsem došel k výsledku vašeho výzkumu."

"Tomu se dá věřit. Zatímco do mých lopatek se zvesela zařezávají třísky, vy si hovíte na mé mužné hrudi. Co byste si mohl přát více, viďte?"

Ačkoliv Holmesův tón byl hravý, podbarven jistou mírou ironie, tak z hloubi duše doufal, že má alespoň částečně pravdu, přičemž Watson jej příliš dlouho užírat se nejistotou nenechal. Objal Holmese tím způsobem, že obětoval své ruce a vsunul mu je pod záda tak, aby ochránil detektivní lopatky před katastrofou.

"Ona ani ta podlaha nakonec nebude tak špatná…"

Z deníčku fešného jinocha 7

19. dubna 2017 v 22:07 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 7

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po delší době další část... ehm... trošku delší... Trošku dost :D Enjoy!

Za komentáře neděkuji těm spámerům z Ruska, co mi tu furt lezou a propagují viagru! Sakra, vypadám, že zrovna já ji potřebuju?!

Žádnej plán jsem si za domácí úkol pečlivě nevypracoval, chtěl jsem, aby to bylo hezky autentický, ze života, chtěl jsem to ponechat osudu. A ta potvůrka jedna mi hezky hrála do karet, jelikož nedlouho po onom incidentu s dalším tulením mezi dvěma tuleni jsem se octl na místě konání přestavení s takovým časovým předstihem, že jsem uznal za vhodné se štípnout, jestli nesním. Nakonec jsem se ale příliš bál o svou citlivou kůži, a raději jsem se spokojil s vysvětlením, že jsem prostě skvělej.

To, že přijel včas Chmela, mě vážně v údiv neuvedlo, ale přeci jen to muselo být dílem osudu či obrovské náhody, že jsme oba dorazili sakra brzo. Překvapením mi byl ale Sokolův telefonát. Prej je hladovej, a máme na něj čekat někde v hospodě, protože už je taky na cestě. Ta souhra okolností mi ježila chlupy na rukou, přinesla mi ale možnost být s Igorem sám a zkusit něco zajímavýho vysondovat, nebo do něj naopak nahustit nějaký rozumy, zajímavě znělo oboje.

V případě, že ho nepostihla trucovitá nálada, což se taky může stát, pořád je to Chmela, a na něj musíte pomaloučku, polehoučku jako na plachou zvěř v hlubokým lese. Jinak se lekne a uteče. Nebo se nasere. Tak jako tak pak už z něj nic nevytáhnete.

Ale když má náladu se se mnou bavit… No, nejednou jsme se oba váleli smíchy po koberci, protože ať je Igor jakej chce, tak když ho znáte dlouho, bude do vás hustit jednu ptákovinu za druhou a vy mu ještě budete vděční.

Sám jsem hlad neměl, ale jen co jsme našli hospodu a usadili se, Igor se začetl do jídelního lístku, výraz tak soustředěnej, jako by měl před sebou minimálně obrázkovou encyklopedii pro malý čtenáře.

"Co tam prosím tě zkoumáš? Stejně jako vždycky skončíš u smažáku," rýpnul jsem si, protože tohle byl už další evergreen týhle party. Občas se sice vlivem úplňku a slapovejch jevů či jinejch pozemskejch bejkáren Chmela rozhodl pro experiment a odvážně si objednal řízek, zpravidla ale zůstával věrnej smažáku. Že jsem měl jako obvykle pravdu, mi potvrdil úšklebek, který sice Igor věnoval spíše lístku než mně, ale při příchodu poměrně zachovalé číšničky požádal o tradici. Já si dal jen pivo, jelikož si musím držet štíhlou linii, že.

To ticho, který se mezi námi rozhostilo, věstilo jen jedno. Pokukoval jsem po Igorovi, udržoval naprosto kamennou masku, a mlčeli jsme i ve chvíli, kdy se před námi objevilo pivo. Teda, neobjevilo, ona ho sličná slečna donesla, leč my byli tak zabraní do vzájemného ignorování se, že i kdyby se jen tak puf! a bylo na stole, asi bychom si toho dvakrát nevšiml.

No, ale abych to zkrátil, po pár minutách už bych dal ruku do ohně za to, že ticho bylo tak napjatý, že Chmelovi začaly cukat koutky, načež jsem sklopil pohled ke svejm spojenejm rukám na ubrusu, a ačkoliv mám sebekontrolu vypracovanou k dokonalosti… No, skoro jsem se třásl smíchem, načež jsem se uchechtl nahlas, když Igor naproti mně vydal přidušený zvuk naprosto typickej pro jeho potlačovaný záchvaty smíchu.

Chytře jsem využil toho, že se atmosféra záhy uvolnila, a v hlavě začal spřádat nějakej plán, kterej sice bude narychlo sestavenej, ale ve svý jednoduchosti těžce dokonalej.

"Hele, jak dlouho se vy dva s Ondrou vlastně znáte?" nadhodil jsem zdánlivě tu nejblbější otázku, jaký jsem byl schopen, ale jak jsem povídal, na Igora je třeba pomalu.

"Asi dvacet let," odpověděl mi bez zaváhání pan Chmela a já se v duchu plácal po prsou jako Tarzan. Igor se totiž vzápětí napil piva, jen tak pokukoval kolem, a vypadal, že se nachází v solidní pohodě, což bylo přesně to, co moje ďábelský myšlenky potřebovaly. "Proč se ptáš?" podíval se na mě pak zvědavě, nikoliv podezřívavě, jak bych to očekával.

"No, jak bych to řekl…" snažil jsem se zákeřně vypadat, že vůbec nevím, kam mířím, že nemám ani páru, proč jsem se ptal zrovna na tohle. "Trochu mě překvapuje, jak se k tobě i po těch letech chová. Ondřej je svůj, někdy je otravnej jak průjem, ale…"

Kéž bych si mohl ten výraz, jakej se mihl Igorovým obličeje, vyfotit, napadlo mě, když jsem se tak na něj díval. Nejdříve trochu zaskočeně, pak na moment potěšeně, až skončil u zaraženýho, jako by si v životě neuvědomil, že je Sokol otravnej ne jako průjem, ale někdy jak sto průjmů a jedna zácpa k tomu.

"Mi nepovídej, že tobě nepřijde otravný, jak pořád všechny buzeruje. Nebo tě pořád brání, jako by ses o sebe neuměl postarat sám," rozvíjel jsem dál svou myšlenku nesmírně spokojen sám se sebou, jak se mi povedlo Igora zaujmout a přitom nenasrat. Jsem prostě dobrej!

Igor se tvářil zamyšleně, trocha podezření z jeho očí už koukala, neřekl ale nic, jen pokrčil rameny, protože mu to nejspíše fakt nevadilo. To mě ani nepřekvapilo, Igor tyhle věci, především když se jednalo o Sokola, přehlížel a nikdy nekomentoval, spíše šel Ondrovi na ruku a poslechl jej jako hodné štěně.

"Nemyslím to ale špatně, je to vlastně docela pěkný, jak se o tebe stará," pousmál jsem se na něj, načež ty jeho velké hnědé oči doznaly změny, neboť se v nich objevilo kromě zmatku i… Já se vám v těch citech a podobnejch chlapům cizím věcech moc nevyznám, ale prostě mi přišlo, že se do nich vkradlo cosi, co tam bylo vždycky, když se díval na Sokola, který ho zrovna držel za rameno, tiše k němu mluvil nebo se k němu holt tulil. "Jenom mě, kluka z Prahy zaráží, jak se vy Moraváci k sobě máte. Si vem, jak se Sokol chová k ostatním, jak je schopen Geňu na jevišti mučit, ale tebe… Uvědomuješ si vůbec, jak seš pro něj výjimečnej?"

No, děti moje takřka vlastní, protože pár z vás klidně mejch bejt může, vždy jsem býval velice čiperný fešák, tady jsem to na Igora vybalil hezky česky tak, jak jsem cítil, že to bude nejlepší. Šel jsem hezky pomaloučku, ale pak jsem to na Igora vychrlil, protože se mi zdálo, že už je pěkně nalomenej.

Poslouchal mě, neměl vzpruzený otázky ve stylu Co ti je do toho, Jakube?, Kam tím míříš, Jakube? nebo Co po mně chceš, Jakube? a teď… Kdybychom nevedli tak závažnou konverzaci, jejíž serióznost mi zouvala botky i s ponožkami, tak bych se musel zubit nad tím, jak se mi povedlo dostat Igora do úzkejch.

Já vám vylíčím, jak vypadal, hnedka, nebojte. Seděl si tam, část tváře podepřenou dlaní, vytočenej spíše do místnosti než ke mně, oči ale zapíchnutý přímo do mých. Nezdál se mi ale tak zaskočenej, jak bych očekával, spíše byl vážně zaujatej, asi si probíral vzpomínky a myšlenky, načež nutně musel dojít k závěru, že nemluvím z cesty. To já sice nikdy, ale nikdy nevíte, co si o vás myslí Chmela. Teda u něj je úspěch, že si o vás vůbec něco myslí, jelikož on je mistr v ignorování všeho živého, neživého, mrtvého, nemrtvého… No, jo, zombíky by určitě ignoroval taky, tomu věřte.

Jakube, pravděpodobně jsi trefil hřebíček na hlavičku, došlo mi spokojeně, a když už jsem byl tak rozjetej a šlo mi zpracovávání pana Chmela od ruky (nechte si ty asociace, vy chlípníci, to s radostí přenechám Ondrovi, já až takový odvážlivec nejsem, páni a dámové, já ne), přilil jsem hezky oheň do oleje. Nebo tak něco.

Nechtěl jsem ho úplně znejistit a přivést do rozpaků, a tak jsem decentně sklopil zrak ke svýmu pivu, načež jsem se ho zeptal na svoje poměry velice tiše a snad procítěně, protože mi eminentně záleželo na tom, aby se nad tou otázkou zamyslel.

"A on pro tebe taky, nemám pravdu?"

Odpovědí mi bylo ticho a já nemohl bejt nadšenější. Igor se se mnou mohl hádat, mohl mě seřvat, mohl mi třeba i dát po hubě nebo jen beze slova vstát a uraženě odejít. Ale on jen seděl, mlčel a zřejmě aniž by tak úplně chtěl, dával mi za pravdu, což mě jen povzbuzovalo v tom, abych se ho pokoušel dostrkat ještě dál.

"Nejsem slepej, Igore, a vidím, jak se na tebe dívá," zvedl jsem oči, abych seznal, že Chmela čumí kamsi do prázdna, někam k výčepu. Možná už mě nevnímal, ovšem… Mě hřál příjemnej pocit, že jsem mu do hlavy nacpal svoje myšlenky, aniž bychom se u toho museli poštěkat. "Má tě hodně rád."

Sotva jsem to dodal, zavibroval mi mobil, a jelikož Igor stejně vypadal, že je s úvahama kdesi v háji zeleném, mrknul jsem na display a zjistil, že my o matce kvočně a… Sokol se dotazoval, ve které hospodě sedíme. Poslal jsem mu odpověď a zkontroloval pohledem Igora, kterej se zase díval na mě, přičemž nějak jsem neuměl odhadnout, co by teď nejraději udělal. Ani teď nevypadal nasraně, no, možná to v něm trošku bublalo, na povrch se ale nedostalo nic, protože číšnička mu tehdy položila na stůl smažák, a Igor měl očividně větší hlad než zlost, takže se na jídlo docela vrhnul, a já si oddechnul.

Když pak dorazil Sokol, neušel mi ten rozdíl v očích, když se díval na mě a na svého tuleně, u kterýho zrovna probíhala hodina krmení. Nicméně já se zachoval naprosto profesionálně, nedal jsem svou ukřivděnost na zřetel, a naopak se snažil neudusit se pivem, když Sokol sebral Igorovi z talíře hranolku, a Chmela… ne, že by nehnul ani brvou, ještě talíř natočil tak, aby si hladovějící dravec mohl ďobnout pohodlněji.

Ten pohled plnej poznání, jakej mi Igor následně věnoval, jsem zoufale chtěl okomentovat nějakými vhodný slovy, musel jsem se ale spokojit s pozvednutím obočí, protože přesně o tomhle jsem mluvil. A taky jsem mluvil o…

Co vám budu povídat. Když se Igor zarazil uprostřed jídla a jen na mě zíral, tak jak byste čekali, že zareaguje Sokol? No, hádejte!

Chvíli svého přítele pozoroval, načež ho jemně chytil za rameno, ale když Igor ani pak nereagoval… A teď se něčeho chyťte, pokud už si něco nedržíte… Teda, já vím, že tohle čtou zvláště dámy, ale přeci nebudu nikoho diskriminovat, že? Tak tedy, Sokol vrazil prsty do (dnes tady máme dvojitou dávku dvojsmyslů) Igorových vlasů a pořádně mu je rozcuchal, zatímco se jej ptal, jestli je v pořádku.

Pobaveně jsem pozoroval, jak se Igor zaměřil na Ondru, který se mírně usmíval, a jak…

Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že Igor by taky mohl po mých řečech začít Ondru od sebe odhánět, že by se mnou naznačeného zalekl a požádal Ondru, aby dal z něj ty pracky pryč, ale vzápětí jsem se okřikl, samozřejmě v duchu, nahlas by to působilo sice vtipně, ale možná by to trošku pokazilo ten moment mezi dvěma tuleni. Igor by určitě mohl nasadit prchlivou taktiku, ale… byl jsem si jistý, že nemá to srdce, aby Ondru poslal do háje, zvláště ne, když se na něj díval tak… něžně.

Ano, jsem Jakub Kohák, pravej muž v každým slova smyslu, ale i v podobných chvílích se ani já slovo něžně nebojím použít. Dívali se na sebe tak, že bych více očekával objetí nebo něco víc než ucuknutí z Igorovy strany.

Igor to však tehdy nechal plavat, beze slova se sklonil opět k jídlu, a Sokol, zvyklej na občas podivné chování svého přítele, obrátil brzy svou pozornost k jídelnímu lístku.

Když jsme potom restauraci opouštěli, cítil jsem se jako tajnej agent. Mission completed. Skoro, ale co není, může být! A bude! Tak přísahám!

Jediný, na kom ještě záleží

8. dubna 2017 v 21:42 | Archea Majuar
Jediný, na kom ještě záleží

Fandom: Harry Potter

Pairing: Draco Malfoy/Lucius Malfoy

Warning: +12, jemný incest, po válce, nostalgické...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Byly dny, kdy jsem tohle potřebovala napsat. A jsem na to hrdá, považuji tuhle povídku za jednu ze svých nejlepších... Prostě něco se mi na ní moc líbí a... a tak :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji charlie, Anemovi a Anonymnímu slasherovi :)



Obloha byla šedivá, v posledních dnech to vypadalo, jako by slunce ani nevycházelo. Okolí Malfoy Manor působilo pochmurněji než kdy dřív, doby jeho největší slávy se ztratily v nenávratnu.


Mladý muž se světlými vlasy se na půli své cesty otočil a zahleděl se na sídlo z jeho odvrácené strany. Ani nevěděl proč, chodil tudy často, ponořen do svých myšlenek. Obrovský dům už nenacházel pražádné využití, a nebýt kouzel, zchátral by. Takhle se stále blyštil novotou a cele kontrastoval se zahradou, kde nerostlo kromě plevele už vůbec nic.


Při pohledu na Malfoy Manor mladý muž nevyplouvaly na povrch zrovna šťastné vzpomínky. Vlastně si ani nebyl jistý, zda panství někdy nazval alespoň v duchu domovem. Navenek i zevnitř působil chladně, vůbec nepřipomínal to, o čem jeho spolužáci hovořili jako o domově, kde se všichni scházeli v jednom z pokojů, nejlépe s hořícím krbem. Poseděli, mluvili spolu o věcech, jež toho druhého tížily, a užívali si společnost své rodiny.


Nic z toho ale Draco Malfoy nezažil.


Svůj domov spatřoval v osobě. Tam, kde byla jeho matka, tam byl doma, a mohlo to být úplně kdekoliv. Už od raného dětství se zdála být tím jediným člověkem, který jej miloval. Hluboce a opravdově, bez ohledu na to, k čemu byl předurčen. Předurčen svým otcem.


Potřásl hlavou ve snaze se navždy podobných úvah, otevírajících staré rány, zbavit, otočil se k domu zády a pokračoval po chodníku z šedivé dlažby. Šedé… šedivé… takové bylo všechno kolem něj.


Stisknul kliku. Zavrzala.


Prošel brankou, ale nechal ji otevřenou, a pokračoval dál, nyní již jen po vyšlapané cestičce. Otevřelo se před ním obrovské prostranství, nádherná zelená louka, orámovaná lesem. Zhluboka se nadechl, čerstvý vzduch se mu prohnal plícemi a dal mladému muži pocítit, že je stále naživu. Občas si připadal vnitřně mrtvý, ale tyhle chvíle, drobné okamžiky a záchvěvy štěstí jej držely nad vodou. Pro tyhle existoval.


Vydal se k východní části lesa, v dlani pevněji stisknul rudou růži, dílem, aby se vytrhl ze snění a připomněl si, proč tady je, dílem kvůli silnému větru, jenž se náhle objevil. Rázným krokem se blížil k prvním stromům, jež se jako na neviditelný povel začaly rozestupovat, dokud Draco nedošel k cíli.


Už se zvědavě nerozhlížel, jako když ho sem otec vzal poprvé. Minul okázale vyhlížející hrobky svých předků bez povšimnutí. Stejně jako dům je v dobrém stavu udržovalo kouzlo, on sám by se nenamáhal. Jménu Malfoy nevděčil za nic, na co by byl hrdý.


U hrobu na samotném konci hřbitova poklekl, pohled upřený na bílý kámen a na něm zlatým písmem napsané jméno.


Narcissa Malfoy (16. 2. 1955 - 17. 8. 1999)


Loving mother above all.


Pomník včetně textu navrhnul sám, otec neprotestoval. Od matčiny smrti téměř nikdy neprotestoval proti tomu, co jeho syn chtěl učinit, většinou se vzmohl jen na poznámku či poskytnutí rady. Člověk, který Draca celý život nutil jít cestou, kterou mu zvolil, mu dával volnou ruku, a kdyby se mladý Malfoy rozhodl odejít ze sídla, krátkodobě či navždy, nebránil by mu.

Tím si byl Draco jistý, dnes už by mu otec v ničem nebránil.


Rozmýšlel nad tím mnohokrát, jaké by to bylo, kdyby se přestěhoval, zkusil začít znovu a někde úplně jinde, na vlastní pěst a s novou identitou.


Vše ale zůstalo v jeho myšlenkách, honily se mu hlavou i ve chvíli, kdy pokládal na bílý kámen růži. Kontrastovala s atmosférou hřbitova, kontrastovala s šedí v Dracově nitru. Vždy zvolil růži, jasně rudou, krvavě rudou růži, jež dávala najevo, že květina je na vrcholu svého zdraví, svého života, a takovou si chtěl Draco pamatovat svou matku.


Byla taková v době, kdy jméno Voldemort patřilo vzdálené budoucnosti, v časech, odkud pocházely Dracovy první vzpomínky na ni, kdy si s ním hrála a otec… Matně si pamatoval, že i on se s ním hrával, házel jej do vzduchu, učil je jednoduchá kouzla určená pro pobavení dětské duše.


Na tváři mladšímu muže se nepohnul ani sval, jen oči posmutněly ještě víc. Měl tak nesmírně málo radostných vzpomínek na dětství, ani myslánka mu neuměla vyjevit více. Většinou mu ukazovala jen ty, které dobře znal. Otec, chladný, neústupný, matka stojící opodál, příliš vyděšená na to, aby vymluvila svému manželovi jeho počínání, jímž připravoval syna na roli v novém světě.


Až později Draco pochopil, že i jeho otec se bál. Bál se tak strašně moc, aby jeho syn Voldemorta nezklamal a neupadl u něj v nemilost, stáhl by jej s sebou. Nevěděl, jestli by za to svého otce měl nenávidět, jestli se to od něj čeká, ale on sám to tak necítil.


Cítil křivdu, cítil se být obrán o bezstarostné dětství, jež mu otec, tušící Voldemortovo z-ne-mrtvýchvstání, svou nelítostnou výchovou zničil. Cítil hněv a smutek, že matka nikdy dříve nezakročila. Ale stejně tak cítil i hrdost, že její čin, její láska k němu…


Smutné, ocelově šedé oči se bolestně zavřely.


…její láska k němu dopomohla Potterovi, aby zabil Voldemorta. Cítil hrdost, že jeho otec vypovídal proti zbylým Smrtijedům, aby zachránil svou rodinu i za cenu toho, že Azkabanu neujde. Viděl jeho výraz, když přísahal, když vypovídal, když ho odváděli…


Lucius věděl, co činí, znal následky, ale stál si neochvějně za svým. Chtěl je zachránit a v tu chvíli mu na ničem jiném nezáleželo. V tu chvíli mu Draco odpustil.


Jedna, jediná slza unikla zpod víčka, skutálela se po bledé tváři a padla na kámen.


Vstal, pár vteřin ještě v tichosti rozjímal, než se vrátil cestou skrze stromy zpět na louku. Zaclonil si tvář, silná zář z oblohy jej na pár vteřin téměř oslepila, vzápětí však pominula. Zůstal stát, strach ho na moment ochromil, po chvíli se dal znovu do pohybu.


Srdce mu náhle bilo jako na poplach. Ta zář… nevídal ji často. Naštěstí.


Nad sídlem a přilehlými pozemky se vznášela upravená verze Fideliova zaklínadla. Držela je v pasti, ale také chránila před Smrtijedy, kteří i tři roky po válce stále toužili dopadnout zrádce. Nebylo jich mnoho, dle odhadů Ministerstva sotva tucet, ale byli tam. A nepolevovali.


Ve snaze zbavit se strachu, uklidnit se, se znovu zastavil a postavil čelem místu, odkud vyšla ona zář. Tam se pokusili Smrtijedi o průnik. Neúspěšně, tím si byl jistý. Jinak by už byl mrtvý.


Občas přemýšlel i nad tím, co by se stalo, kdyby tehdy s matkou uprchli. Otec by byl v Azkabanu, oni pryč. Nemohli by jej navštívit, možná by mu za jejich nepřítomnosti dali polibek a oni by neměli šanci tomu zabránit. Ne, bylo dobře, že zůstali. Vídali Luciuse málo, ale vídali.


Jenže nebýt té jedné osudné návštěvy, možná by jeho matka ještě žila.


Odmítla se po Luciusově svědčení skrývat, věřila, že Ministerstvo jim zajistí potřebnou ochranu. Nemýlila se. Sám Potter se přesvědčil o tom, že Fidelius funguje tak, jak má. Jen pár čarodějů, kterým věřil, se mohlo přenést dovnitř, stejně tak je tito museli doprovázet ven. Ale oni stejně neměli, kam by šli. Kromě Azkabanu.


Střídavě otce navštěvovali, za nimi však kromě Pottera pravidelně nedocházel nikdo. Dokud jeho matka žila, Potter se objevoval každou první neděli v měsíci, nyní už zhruba jednou za půl roku. Měl se dobře, o tom Draco nepochyboval, přestože to nikdy nezmínil. Dokonce se vyjádřil způsobem, že by svému rivalovi podal pomocnou ruku, kdyby se nakonec rozhodl Malfoy Manor opustit s novou identitou.


Jenže on nikdy nechtěl opustit svou matku. Zčista jasna jej opustila ona.


Ochrana selhala v samotném Azkabanu, kam šla navštívit Luciuse. Stačila dojít jen k jeho cele a něčí Avada jí zabránila zaklepat. Pachatele našli o měsíc později, Draco jméno toho Smrtijeda neznal. Pohřbu se zúčastnila hrstka lidí, což Draco vítal. Neměl zájem se bavit s kýmkoliv.


Tehdy mu Potter zopakoval svůj návrh. Draco jej poslal ke všem čertům.


O týden později přišla další Potterova nabídka, byla však zcela jiného druhu. Označil Azkaban za méně bezpečný než Fideliovo zaklínadlo, a Draco pochopil, kam tím míří. Souhlasil. Zdravý rozum mu radil, že to nemusí dopadnout dobře, že vzhledem k minulosti nenajdou společnou řeč, ale srdce mluvilo jinak. Lucius byl jeho otec, jeho rodina. A navzdory všemu jej Draco hluboko uvnitř miloval.


Když se rozhodl konečně vrátit zpět do domu, na mysli mu vytanulo mudlovské přísloví, zaslechnuté kdoví kde. Pohled mu totiž padl na jedno z oken Malfoy Manor, ne zcela náhodou se zadíval tam, kde přebýval jeho otec, jenž se díval jeho směrem.


My o vlku…


Draco se vydal rychlý krokem k zadnímu vchodu. Dříve měl svému otci za zlé, že alespoň jednou za měsíc, nebo i za rok nejde k matčině hrobu s ním. Jenže po delší době strávené takřka jen v jeho společnosti pochopil, že Lucius cítí vinu za její smrt. Cítil ji každý den, neustále, nepotřeboval kvůli tomu kamkoliv chodit. Občas se mu na tváři usadil pohled zcela ztracený, někdy se na moment změnivší ve vzteklý, nebetyčně bolestný, a někdy sotva na setinu vteřinu se mu tváří mihnul poloúsměv.


Poloúsměv, který Draca v tu chvíli zahřál u srdce způsobem, jakým si nedokázal představit, že by svedlo cokoliv jiného. Jeho otec byl jen stínem majestátního muže, jakým býval. Fyzickou kondici si sice snažil udržet, váhu po pobytu v Azkabanu opět nabral, ale šedé oči byly po většinu času vyhaslé, jen ten pomíjivý náznak úsměvu je na moment naplnil životem.


Jeho syn ani zdaleka nevěděl, jestli se to kdy změní k lepšímu. Doufal, přál si to, ale nebyl si jistý ani tím, zda už to, co sám činil, bylo správně.


Těžké dveře za ním zapadly a Draco se vydal po schodech nahoru, do hlavního sálu. Nechal jej vymalovat na fialovo, závěsy nikdy nezatahoval, rámy oken pak zdobily barevné žárovičky. Jen tak se při pouhém procházení místností nechvěl děsem při pomyšlení, jaké hrůzy tady spatřil, jakých zvěrstev se účastnil. Ano, celý sál působil jako nechutný kýč, ale raději by se jeho estetická duše pozvracela, než aby se třásl strachy.


Mířil do vedlejšího pokoje, jehož zařízení bylo stále stejné. Nábytek z tmavě hnědého dřeva, zbytek sladěn do kombinace bílé, stříbrné a zelené. V této místnosti trávil nejvíce času. Četl si knihy nebo noviny. Dnešní výtisk Denního věštce ležel u malého, jídelního stolu pro dva lidi. Víc nepotřebovali.


Usadil se a přelétl očima hlavní zprávy. Nic, co by jej zaujalo, přesto věděl, že většinu z něj přečte nahlas. Dveře vrzly.

Draco lusknul prsty, po jeho levici se zjevil domácí skřítek.


"Pablo, prosil bych dva čaje, děkuji," požádal ve služebnickém úboru oblečeného skřítka, který se uklonil, jeho uši zaplály a zmizel.


Ministerstvo jim týrané skřítky sebralo a pod podmínkou dobrého zacházení poslalo čtyři jiné. Nevzpomínal si, že by po válce měl kdy chuť do někoho kopat. Poznal, že čistá krev nic neznamená. Že slovo původ je bezpředmětné. Že myslící bytosti jsou si rovny. Něco, co by dříve neměl šanci při své výchově pochopit. Výchově a vlastní hlouposti.


"Otče," pozdravil příchozího, nevzhlédl k němu však. Lucius od chvíle, kdy opět bydlel na Malfoy Manor, se ke skřítkům choval odměřeně, slova prosím se od něj člověk stále nedočkal, ale Draco se domníval, že ruku už by na ně také nevztáhl. Ať už jej natolik poznamenala válka nebo vidina opětovného shledání s prostředím Azkabanu.


"Draco," pronesl tiše starší Malfoy a usadil se naproti svému synovi. "Další útok?"


"Ano," přisvědčil Draco a odložil noviny stranou. "Chceš snídani?"


Lucius mlčel, Draco pátravě sledoval výraz jeho tváře, směřující k oknu. Byl tady v bezpečí. Snad.


"Ne, děkuji, asi mě přešla chuť."


Draco mu rozuměl, sám na čerstvém vzduchu pocítil hlad, nyní se mu ale žaludek svíral tak, že by do sebe ani sousta nedostal.


"Měl bys odejít."


"Otče, o tom jsme již mluvili," nebyl návrhem svém otce Draco překvapen, hlas pevný. "Chci zůstat."


"Vždyť jen mrháš svým talentem…" kroutil Lucius hlavou, plavé vlasy odhodil stranou, když se pohledem vrátil ke svému synovi. "Nechceš to ještě zvážit, Draco?"


Prosba. V šedých očích spatřoval Draco úpěnlivou prosbu, žádný rozkaz, náznak rozhořčení či zklamání. Lucius si pro něj přál lepší život, nevnucoval mu jej.


"Ne," stál si mladší muž za svým.


Lucius neřekl nic, leč Draco na něm poznal, že se mu ulevilo. Že byl vděčný, i když jej Dracův osud trápil.

"Nevěříš mu," konstatoval.


V konverzaci je vyrušil domácí skřítek, jenž přinesl čaj. Voněl nádherně. Draco kouzlem zchladil nápoj na vhodnou teplotu, uchopil šálek a upil. Přemýšlel nad odpovědí, získával čas. Jeho otec už takhle nevěřil tomu, že Fidelius je stoprocentně spolehlivý, nevěřil, že je v bezpečí. A nevěřil Ministerstvu.


"Potterovi věřím," pronesl nakonec rozvážně. "Matce se cítí být stále zavázán."


Lucius se čaje nedotkl. Při zmínce o jeho ženě mu výraz ztuhnul, vzápětí se postavil a zaujal místo u okna, shlížel jím do šedivé zahrady.


"Ale obávám se, že kdybych přijal jeho nabídku na změnu identity a odešel, tak už by Ministerstvu nemohl v ničem zabránit. Nejspíše se mě bude nadále snažit přemluvit, jelikož sám souhlasí s tím, aby se náš dům stal pro zbývající Smrtijedy návnadou," vyřkl Draco myšlenku, jež se vznášela ve vzduchu už hodně dlouho, ale otevřeně se o ní neodvážili mluvit.


Ano, Draco Potterovi věřil. Věřil tomu, že by jej nenechal vystavit takovému nebezpečí, ať už by o Potterovu starost stál nebo ne. Jenže jeho otec… Měl pocit, že kdyby s podobným návrhem za Luciusem přišli, aniž by byl Draco přítomen, tak by souhlasil. Souhlasil by se sebevražednou operací, protože by mu už nikdo nezbyl.


"Neměl bych mu to za zlé."


"Já vím, otče," díval se Draco na záda druhého muž, jenž se mírně natočil směrem k němu, oči téměř dojatě zazářily, rty se jemně usmály, a do Dracova nitra se vplížil podivný pocit sounáležitosti.


Měl obavy, že se s otcem nesnesou, že si nebudou rozumět. Ale opak byl pravdou, prožitá hrůza je změnila, sdílený smutek spojil.


"Mohl…" odkašlal si Lucius, než pokračoval, "mohl bys mi prosím přečíst noviny?"


Dracovi se srdce sevřelo nadšením. Předčítal otci noviny den co den, aniž by se dočkal ujištění, že to jeho otec vítá. Dobře by si také mohl Denního věštce přečíst sám, ale nikdy neprotestoval, když se Draco uvelebil v křesle s čajem, a sděloval mu většinou nezajímavé novinky z kouzelnického světa, od něhož byli odříznuti. Mladší muž usuzoval, že Lucius možná ani neposlouchá, prostě jen vítá možnost nějak zabít čas.


Noviny zašustily, když je Draco rozložil na konferenční stolek, posadil se do křesla a očima znovu přelétl titulky, z nichž vybral ty nejodbornější, jestli se o tom ve spojení zrovna s Denním věštcem dalo mluvit. Drby vynechával bez výjimky.

Místností se rozlehl Dracův hlas, Lucius chvíli poslouchal ve stoje, načež se usadil ve vedlejším křesle. Jeho syn, ač se věnující textu před ním, na sobě cítil pohled svého otce. Nebyl to ten, jakým jej propaloval, když jako dítě něco provedl, na to… hlas se mu zachvěl… na to mu bylo příliš dobře.


Lucius se takto na něj nedíval poprvé, ovšem většinou šlo o vteřinové záležitosti, nyní na něj byly šedé oči upřené po celou dobu čtení, až dokud Draco, nesvůj z otcova nenadálého zájmu, nevzhlédl. Ano, zájmu. Zájem a přízeň se skvěli v Luciusově pohledu, hřejivém natolik, že jeho syn se octl pod přívalem příjemného tepla, jež mu zalilo nitro, nečekaně silný pocit štěstí následoval.


Draco neměl ponětí, co se to děje, byl snad jeho otec natolik vděčný za to, že se jej tady nechystá nechat napospas i po tom, co všechno způsobil?


"Mám přestat?" zeptal se tiše hlasem, který neznal.


"Ne, pokračuj, odpusť," vkradl se do šedých očí stín studu a viny, jenž Draco nechápal, jen byl ještě víc zmatený, proto se rozhodl raději opět věnovat čtení. Než sklopil zrak, zaznamenal na zlomek vteřiny nešťastný výraz, jenž protnul Luciusovu tvář, jako by něčeho na okamžik zalitoval, než se opřel zátylkem o opěradlo křesla, víčka mu klesla.


Draco četl, čas od času se napil čaje, přitom pozoroval téměř uvolněnou tvář svého otce. Takhle… v klidu… vypadal, že nestárne, jako by jej žádný Azkaban nepoznamenal.


Když pak z Denního věštce vyčerpal vše, co stálo za řeč, noviny tiše odložil a rozhodl se tiše vytratit. Zdálo se mu totiž, že jeho otec spí, sám měl ještě nějakou korespondenci s knihkupcem, kterou se mohl zabývat, a tak se postavil a po špičkách se chystal kolem Luciuse projít. Šedé oči se však náhle otevřely, přesně ve chvíli, kdy se Draco nacházel čelem k němu.


"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit," zašeptal Draco.


"Nespal jsem," potřásl Lucius hlavou, pohled z tváře svého syna přesunul jinam, jako by se potřeboval zamyslet, nad čím vlastně posledních několik desítek minut uvažoval.


Draco trpělivě vyčkával, přišlo mu totiž, že Lucius se mu chystá ještě něco říct a pouze hledá vhodná slova, a tak jen přešlápl, přenesl váhu na druhou nohu, jeho otec si ale nejspíše myslel, že chce odejít, neboť jeho paže vystřelila k Dracově zápěstí.


Oči obou Malfoyů se střetly, Draco v těch Luciusových, poplašených spatřil cosi ne nepodobné zoufalství, což v kombinaci s tím, jak jej držel… Jeho otec se něčemu v sobě snažil bránit, bojoval s tím, co zoufale chtěl. Více ale z šedých hloubek vyčíst nestačil, Lucius se posunul v křesle a… Draco se neodtáhnul.


Naopak ještě pozvedl ruce, aby jej otec mohl obejmout kolem pasu, zarazilo jej, s jakou důvěrou zabořil obličej do jeho košile, vydechnutí slyšitelně roztřesené, vteřinu nevěděl, jestli může, ale brzy pohladil dlouhé vlasy, světlé a jemné.


Co se stalo, že je otec náhle… jiný? Komunikativní, otevřený… Draco byl zmatený, ale cítil, že jeho srdce po podobných projevech náklonosti toužilo už dlouhé roky, kdy se mu dostávalo jen rozkazů a zákazů. Teď jej otec objímal, vnímal jeho dech na svém bříšku a pod prsty vlasy. Hladil jej, probíral se prameny a nitro se mu chvělo radostí, byť rozum radil být opatrnější, nepropadnout této chvíli až příliš… jakmile se vše vrátí k normálu, o to více by to bolelo.


Jenže všechny úvahy se rozutekly, když se Lucius mírně odtáhl, ale jen tak, aby mohl vzhlédnout. Dracovo už tak zkoušené srdce se sevřelo při pohledu na slzy, jež se třpytily v očích jeho otce, dlaň mu z plavých vlasů sklouzla na hladkou tvář. Luciusovy dlaně nyní spočívaly na Dracových bocích, mohl by odejít, nedržel jej pevně, jen…


Draco polknul, jelikož jím jako blesk projela myšlenka. Jedna, jediná, která jej ochromila, zasáhla, kterou by měl ukrýt hluboko v sobě, ale okamžitě od jejího zrodu věděl, že to nedokáže. Stávala se v jeho hlavě živější a neodolatelnější, kolena mladého muže byla jako z rosolu, když si uvědomil, že Lucius… vzhlížející k němu, má v očích kromě prosby ještě něco jiného, něco, co dokonale odpovídá tomu, co cítí on sám.


Pohnul dlaní na Luciusově tváři, uhranutě sledoval pohyb vlastního palce, jenž mířil neochvějně za svých cílem, přejel po spodním rtu. Draco, vyděšen svým jednáním, bezradně zrakem vyhledal otcův pohled, který… Namáhavé polknutí, v ústech sucho, srdce v krku.


Lucius se ani nepohnul, věnoval mu tichý, intenzivní pohled, souhlas vepsán v něm. Souhlas, prosba, zoufalá touha.

Draco váhal, části mysli na něj křičely, jak je tohle špatné…


"Ať se rozhodneš jakkoliv, Draco…" promluvil Lucius tak tiše, že i Draco měl potíže jej slyšet, "ty jsi to jediné, na čem mi ještě záleží…"


A Draco se rozhodl. Zbyli jeden druhému, Lucius připoután k Malfoy Manor silou zákona, jeho syn silou lásky ke svému otci. Odpustil mu, když se jim snažil po válce zajistit bezpečí, respektoval jej za odvahu vypovídat proti Smrtijedům, a navzdory všemu, co se stalo, jej vždy v hloubi duše miloval.


I jemu se vkradly do očí slzy, jakmile si skrze hromadu emocí přebral to, co mu otec řekl. Veden srdcem a láskou v něm se sklonil a střetl se s Luciusovými rty uprostřed cesty, líbal jej pomalu a něžně, polibek to byl slaný od slz, které dál stékaly především po Luciusových tvářích, některé stihl setřít palcem, některé se dostaly až k jejich ústům.


Cítil prsty, jak se mu zarývají do boků, neměl tušení, jak dlouho jeho otec tohle chtěl, nikdy se neprojevil, nikdy…


Jsi to jediné, na čem mi ještě záleží.


Nechal úvahy odplout, byly zbytečné. Mnohem důležitější bylo Luciusovo objetí, přitáhl si jej k sobě do křesla, držel jej v náručí a Draco kolem něj obtočil ruce, vnímal jeho teplo, jeho… lásku, která mu byla tak dlouho odpírána.


Užívali si přítomnosti jeden druhého, Draco se střídavě divil tomu, jak se tohle celé během jednoho dopoledne semlelo, vždyť před dvěma hodinami byl ještě venku, na hřbitově… Neměl pochyby o tom, že matka by tohle neschválila a už vůbec ne to, k čemu jednou dojde. Věděl to, viděl to v otcových očích, že to chce a sám… když cítil horko, sálající z druhého těla, když cítil, jaký to má na něj nečekaný vliv… věděl to.


Jenže matka mu několikrát už od školních let říkala, že si k sobě najdou cestu. Nemohla tušit, že to bude trvat tolik let, že se toho ani nedožije, ale věřila v to.


A oni si cestu našli. Jinou, než jakou si přála, jinou, než by zřejmě chtěla, ale našli. Našli vzájemnou úctu, respekt a ještě něco víc, mnohem víc, co dokázali pochopit jen oni dva. Po tom, co prožili během války, jim záleželo už pouze na tom druhém. Na tom, že jim bylo umožněno být spolu.

Poddej se tomu

2. dubna 2017 v 17:42 | Archea Majuar
Poddej se tomu

Fandom: RPS

Pairing: Maroš Kramár/Vladimír Kořen

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: V komentářích mi bylo navrženo, abych napsala povídku na moderátory pořadu Zázraky přírody, což už jsem měla nějakou dobu v hlavě, ale teprve onen podnět mě vyhecoval k tomu, abych fakt něco stvořila. No, a výsledek máte tady, snad se bude líbit :) btw. Vím sice, že Maroš je Slovák, ale vážně nemám odvahu na psaní přímé řeči ve sloveštině. Enjoy :)

Za komentáře děkuji charlie, Anemovi a Mattovi :)

"Ty jsi úplně marný," kroutil Maroš hlavou, když pobaveně sledoval svého mladšího kolegu, jak pomlaskává, snaže se rozpoznat chuť alkoholu, jenž se mu válel mu jazyku. "Tak si sundej ten šátek, třeba ti aspoň barva napoví, ale jestli ani to nepomůže, pak už tě nemůžu pokládat za rovnocenného parťáka."

Vladimír, sedící vedle staršího muže na pohovce, opíraje se lokty o kolena, se zakuckal, jelikož mu stačila jen ta představa, jak se asi Maroš tváří, aby se začal chechtat. Do zad dostal herdu, načež se po chvíli v rámci možností uklidnil a stále s úsměvem od ucha k uchu si sundal šátek z očí. Pohled mu padl na skleničku, kterou držel v ruce, přičemž barva tekutiny v ní oscilovala mezi hnědou a tmavě červenou, což mu moc nepomohlo.

"Já fakt nevím," hleděl Vladimír do skleničky, pozoroval, jak když s ní točí, tak se tekutina uvnitř přelévá ze strany na stranu. Vypil už toho vážně hodně, ale když on se tak dobře bavil… Koutky úst jej bolely od smíchu, jak se pořád musel smát těm kecům, co starší kolega na jeho účet produkoval, přičemž se mu sám snažil kontrolovat, ačkoliv jako obvykle nepříliš úspěšně.

"Dej to sem, prosím tebe," sebral mu Maroš nápoj, který sám namíchal, a kopnul do sebe ten zbytek na ex. "Vodka, griotka a Tullamorka, nevím, nad čím tápeš, Vladimíre," zakroutil Maroš znovu hlavou, leč když oslovený muž vzhlédl, jeho šedé oči zářily… mimo jiné chlastem, ale rozhodně ne zklamáním, naopak v nich plápolaly jiskřičky pobavení, očividně mu bylo fajn, což…

Vladimír moc dobře věděl, že se právě na Maroše usmívá jako ten největší idiot, ale nemohl si pomoct, když jeho přítel vypadal natolik spokojeně. I přes nutnou míru alkoholu v krvi jej mírně znejišťovalo, že šedé oči mu jeho pohled vytrvale oplácí, že se snad Marošův úsměv změnil z ryze veselého na podbarvený city, a srdce mu v hrudním koši poskočilo. Neměl ponětí, co si o tom myslet, starší muž se ležérně opíral o gauč, jednu ruku na opěradle, druhou si hrál se skleničkou, leč myšlenky měl očividně úplně jinde…

"Právě teď se tváříš úplně jako štěně," oznámil mu Maroš jen jakoby mimochodem, jako by podobné věci říkal svému kolegovi zcela běžně.

Mladšímu muži se do tváří vehnalo horko, už tak byl díky smíchu a v pokoji panujícímu horku zpocený, a teď mu přišlo, že mu kůže doslova žhne, po těle se mu pak rozlila další horká vlna, když Maroš pozvedl paži a zabořil dlaň do Vladimírových vlasů, načež jej podrbal za ouškem. Za štěně označený muž se nanovo začal smát, zároveň se však podvědomě snažil zůstat ve stejné poloze, položil se do toho příjemného doteku, a jakmile jeho smích utichl, dokonce slastně přivřel oči.

Bylo mu krásně. Víčka mu padla, téměř se nechal ukolébat ke spánku, kdyby se Maroš vedle něj neuchechtl.

"Zamručel jsi," zodpověděl starší muž otázku v očích toho mladšího, jenž opět pocítil, jak mu hoří tváře, leč úsměv mu nyní nic smazat ze rtů nedokázalo. Styděl se, ale moc, strašně moc chtěl zamručet znovu a dát Marošovi najevo, jak moc je mu tohle příjemné… "Zamručel jsi jako to nejspokojenější, nejnevinnější štěně."

Ten tichý, hluboký, snad i zastřený hlas, jakým to Maroš řekl, Vladimírovi vyrazil dech. Zachvěl se po celém těle, doslova na sobě cítil, jak se mu rozšiřují zorničky, jak se mu zrychluje dech, jak… Zavřel oči, nemohl se už déle na svého přítele dívat, aniž by ten na něm nepoznal, co se mu odehrává nejen v hlavě, měl by vypadnout, utéct, měl by…

Avšak místo toho, co by měl, se nechal vést dlaní ve svých vlasech, která jej jemně, téměř něžně vedla blíže k druhému muži, poddal se jí a vzápětí se už tváří opíral o Marošův hrudník, jehož prsty jej vytrvale drbaly za ouškama. Jelikož mu ale pokroucené končetiny vysílaly do mozku signály, že takhle jakože teda ne, na moment se narovnal, na pohovce si klekl a nedbaje na to, jak komicky musí vypadat, vyloženě zabořil tvář do hrudníku staršího muže a spokojeně vydechl.

Cítil jeho vůni, každý jeho nádech i výdech, jenž se mu odrážel od vlasů, bylo mu horko, všude mu bylo horko, srdce mu splašeně bušilo a kdesi v momentálně uzamknuté části mysli se snažila prosadit myšlenka, že na to Maroš musí přijít, že přece není slepý, že tímhle všechno zkazí… Ale Vladimír jí nedokázal a ani nechtěl věnovat pozornost, soustředil se pouze na svého přítele, jenž bůhví proč pokračoval v hlazení, bůhví proč…

A pak ona myšlenka, držena pod zámkem, přinášející s sebou obavy a stud, se octla zcela umlčena, když Vladimíra stihla myšlenka jiná a vzhledem k situaci i docela pravděpodobná, ale hlavně lákavá, rozechvívající, vzrušení v mladším muži jen rozdmýchávající. Že by byl dříve jen příliš slepý? Zabedněný, možná až příliš opatrný? Že by…? Přistihnul se, že se k Marošovi tiskne ještě víc, že vyloženě zaujímá polohu tulícího se štěněte, a že je to všechno až podezřele jednoduché…

Z neznáma se objevivší odvaha mu našeptávala, aby udělal alespoň něco, aby nějak dal Marošovi najevo, co by chtěl, co by si jeho přítel nemohl nijak zaměnit, kdyby se jejich touhy ubíraly stejným směrem. Nevěděl, mozek správně nepracoval, a tak nevykoumal nic nápaditějšího, než prosté pozvednutí doposud pasivně ležící paže, načež umístil ruku na stehno druhého muže. Nenechal se odradit tím, že nedostal žádnou reakci, kuráž jej ještě neopustila, pročež dlaň rozevřel, nechal ji ležet nedaleko od kolena, ale když uslyšel, jak se Maroš ostře nadechl, povzbuzen posunul dlaň výše. Pomalu, centimetr po centimetru, než…

"Copak to děláš?" vydechl mu starší muž do vlasů, Vladimír v tu chvíli zcela ztuhnul v pohybu, neuměl rozeznat, jestli mu teď ruka za ušima skutečně dá za uši, nebo… nebo… Ztěžka polknul a tělo se mu zachvělo pod náporem husí kůže, když se dlaň z jeho vlasů přesunula na jeho krk, a mučivě pomalu putovala dál, přes záda, žebra… V momentě, kdy dorazila k pasu, mladší muž se napětím regulérně třásl, kousal si spodní ret, na čele se mu perlil pot a tep mu bušil ve spáncích, neschopen se kontrolovat, když se jej široká dlaň jeho přítele dotýkala tímto způsobem, jenž měl jen jediný cíl… Jediný cíl, jenž mu napínal kalhoty, jenž byl způsoben tou péčí, tou pozorností, jakou mu Maroš věnoval.

Měl pocit, jako by se dlaň na jeho boku díky horku propálila skrze oblečení, tak intenzivně si byl její přítomnosti vědom, načež zadržel dech, když se znovu dala do pohybu.

"Vypadá to, že štěňátko není tak nevinné, jak se zdálo…"

Tichým zakňučením dal mladší muž řečenému zapravdu, na nic víc se totiž nevzmohl, jakmile se ruka jeho přítele octla tam, kde ji nejvíce potřeboval a kde se mu okamžitě začala věnovat. Neměl tušení, jak se do takové situace dostali, ale stejně se nenacházel ve stavu, kdy by nad tím mohl filosoficky rozjímat, po pár pomalých dotecích přes látku seznal, že se Maroš snaží dostat skrze vrstvy látky, což uvítal zasténáním jeho jména, jež se z tichého pozměnilo z hlasité, když se dlaň poprvé setkala s kůží.

"Tady to někdo opravdu hodně potřebuje, že?" zamručel mu Maroš do vlasů, jelikož Vladimír nedokázal držet zpět a ihned vyšel jeho doteku vstříc, ze rtů mu splynul další povzdech, tlumený hrudníkem, do něhož mladší muž nadále tisknul svou vzrušením a snad nadále i studem hořící tvář. Nechal se laskat, vnímal i ty občasné polibky do vlasů, které jen přispívaly k tomu, aby se pod péčí svého přítele rozpadal na kousky, prsty zarýval do Marošova stehna, třásl se, kůže mu žhnula, k vrcholu se blížil mílovými kroky, už ve chvíli, kdy jej Maroš poprvé stiskl, byl vzrušený na maximum a teď už neměl šanci se jakkoliv držet zpátky, přesto…

"Poddej se tomu, Vladimíre, poddej se," dolehlo k uším mladšího muže, kterému hlavou problesklo, že právě na tohle čekal, jako by čekal jen na to, až mu to Maroš dovolí, až… Svaly se mu stáhly, z hrdla se mu vydralo další zasténání a pod vlivem výbuchu slasti a vypětí se znovu roztřásl, načež se mu celým tělem rozlil nádherný pocit uvolnění.

Mozek mu musel úplně vypnout, neboť když se trochu probral, došlo mu, že vůbec neví, jak se na gauči octl sám, navíc ležel stočený do klubíčka. Než se ale o slovo přihlásila panika, uslyšel z koupelny zvuk tekoucí vody.

Posadil se a stále omámen nejen účinky se alkoholu se postavil, a vydal směrem, kterým tušil Maroše. Setkali se před koupelnou, jež starší muž zrovna opouštěl, oči mu pobaveně zajiskřily, když Vladimíra před sebou spatřil.

"Tváříš se, jako by ses právě probudil ze špatného snu," okomentoval výraz svého kolegy, úsměv patrný. "Snad to nebylo až tak hrozné, to bych si neodpustil."

Vladimír na něj chvíli tiše hleděl, snaže vstřebat fakt, že poté, co… No, že je prostě pořád tady.

"Lekl jsem se, že jsi odešel," přiznal barvu mladší muž, aniž by to sám zamýšlel, nějak měl potřebu říct Marošovi pravdu.
"S tímhle?" pozvedl Maroš ruce, pohledem nicméně zamířil níže, kam se vzápětí zadíval také Vladimír, jehož pulz ve vteřině znovu vystřelil vzhůru. Možná to měl čekat, možná ne, každopádně ho zaskočilo zjištění, jak se nedávné události na Marošovi podepsaly. Vrátil zrak k tváři svého kolegy, šedé oči stále rošťácky zářily, Vladimír ale zřejmě hleděl vyplesknutě příliš dlouho, a tak se stalo, že najednou měl na zadní straně krku širokou dlaň a na rtech…

Kdyby byl mladší, pravděpodobně by instantně ztvrdl v momentě, kdy se mu na ústa přisála ta Marošova, kdy si jej prsty v jeho vlasech přidržovaly, aby nemohl ucuknout, kdy proti podbřišku ucítil důkaz, že opravdu není jediný, komu se tohle líbí. Jako ve zpomaleném filmu vnímal, jak umisťuje ruce na Marošovy boky a jak mu oplácí polibky, jež byly ze strany staršího muže značně hladové, nadržené.

Kromě toho, že Vladimír byl Marošovým chováním mírně řečeno překvapen, mile překvapen, zároveň mu imponovalo, že se k němu jeho kolega tak žádostivě tiskne, doposud o tom jen přemýšlel, snil… Chtěl tuhle příležitost využít na sto procent, proto už dále neváhal, přestal jako ve svěráku drtit Marošovy boky a přesunul svou pozornost k přední straně jeho kalhot, chvějícími se prsty je rozepnul, a přestože si byl vědom svých absolutně nulových zkušeností, co se uspokojování druhého muže týče, krev mu v žilách vzbouřila, když v dlani sevřel vzrušení staršího muže.

Myšlenka na to, že jsou oba jak nadržení psi, mu prolétla vzápětí myslí, jelikož z Maroše místo regulérního zasténání opět vytáhl cosi podobné zavrčení. Na Vladimíra by však i povzdech měl totožný dopad, povzbudil jej v práci, nezdržoval se něžnými doteky, z toho, jak na svých rtech stále častěji cítil zuby, jak jej druhý muž okrádal o kyslík, jak mu přirážel do dlaně… Usoudil, že ať už to zní sebevíc klišoidně, rychle a tvrdě je v tomhle případě ten správný přístup, na něž byl vzápětí odměněn dalším hrdelním zvukem, dalším kousnutím.

Když se pak starší muž odtáhnul, aby nabral dech, Vladimír fascinovaně sledoval, jak jsou šedé oči zamžené prožívaným vzrušením, jak se slast odráží v Marošově výrazu, jak se jeho kolega přemoženě jen opřel zátylkem o stěnu a následně mu oči zmizely za víčky, když jeho tělo ztuhlo, když se dlaň ve Vladimírových vlasech sevřela v pěst, když dovedl svého přítele k vrcholu.

Nemohl si pomoct, následující minutu jen na Maroše hleděl, sledoval, jak se jeho dech dostává do normálu. Dlaň si utřel do riflí, tou druhou pak bezmyšlenkovitě pohladil staršího muž po tváři právě ve vteřině, kdy se jeho víčka zachvěla a šedé oči se zahleděly do modrých. Napadlo jej, že možná zašel moc daleko, že tohle gesto už je přes čáru, když se ale Marošovy rty zvlnily v unavený úsměv, nitro se mu opět upokojilo, všechno se pak zdálo být v pořádku, jakmile se o jeho rty znovu otřely ty druhé.

Tentokrát se však setkaly v polibku pomalejším, jemnějším a zdánlivě nevinnějším.