Z deníčku fešného jinocha 6

14. března 2017 v 19:23 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 6

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12, Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pokračujeme v krasojízdě :D Tahle část opět obsahuje pár narážek na seriály či filmy, tak pokud objevíte něco, čemu nerozumíte, tak se to prostě pokuste ig(n)orovat... Jinak jsem ráda, že se vám "můj" Kohák stále líbí, byla hrozná prdel to psát :D :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti a Mattovi :)

btw. na Tvoje tvář má známý hlas nekoukám (kdyžtak jenom na Aleška s Adélkou... ty můžu :D), ale tohle jsem si nemohla nechat ujít... :D Sice je shippovat nehodlám, ale Jakub je pro tenhle "fandom" klenot :D :D




Ještě abych se nezapomněl zmínit, tak podobně jako ti dva tuleni mně zarážel i Michal. Ne, tedy, že by se začal tulit ke Geňovi, to ne, takovej dobrodruh náš ředitel zeměkoule není, jenomže ono mě přišlo, že vyloženě čeká, až do toho Sokol s Chmelou praští.

Napadlo mě to, když jsem onoho dne z šatny vypadl a ponechal Igora a Ondru o samotě, a doslova narazil do Míši, který se na mě šklebil tak ďábelsky škodolibě, že jsem ostražitě začal pozorovat, kdy mu ze stříbrné kštice vyrazí dva růžky.
"Ale copak, snad nejsi překvapený?" křenil se na mě.

"Ále, ani ne," mávnul jsem s úsměvem rukou. "Holt každý někdy potřebuje vřelé mužské objetí, že?" dodal jsem a vyzývavě rozpřáhl ruce. Jak jsem předpokládal, můj milý kolega mě poslal do prdele, ale já nešel, naopak jsem se snažil vyslídit, zda Sokol zahnízdil na Chmelovi z nějakého důvodu.

Následně mi bylo řečeno s mírným nádechem jízlivosti, že pana Chmelu zasáhl hlavybol, přičemž má neobyčejně vnímavého kamaráda, který mu kromě paralenu poskytl i útěchu, což Ondra poskytoval svému osobnímu tulidlu často. I bezdůvodně.

"Navíc Ondra večer jede do Prahy, takže se to asi snaží Igorovi vynahradit nebo co…"

Nu, a tahle Míšova pod fousky zamumlaná poznámka mě přiměla uvažovat o tom, že zřejmě nejsem naprostej unikát, co se týče vnímání podivností vztahu mezi Sokolem a Chmelou, což mě sice nejprve rozesmutnilo, ale nakonec jsem byl rád, že jsme na stejné lodi. Ať už si o Míšovi myslíte cokoliv, tak má srdce na pravým místě stejně jako já. To jsme se krásně sešli, že? Taková parta správných, mladých a nadaných chlapců. A Richarda Genzera.

To ale nebylo ten den všechno. Nabitý program, co říkáte, mí milí čtenáři, hltající každou mou spanilou ručkou psanou řádku tohoto románu aspirujícího na Pulitzerovu cenu?

On totiž vážně Sokol měl odjet po představení do Prahy, protože ráno měl něco strašně důležitýho… možná mu měli přijít odečíst vodoměry, to je poměrně choulostivá věc, kterou není radno zmeškat, a tak jsme dohráli, vrátili se do šatny a že si dáme chvíli oraz, než vypadneme na hotel. To mi bodlo, jelikož jsem podal ten večer úctyhodnej výkon a potřeboval jsem zregenerovat před odchodem do restauračního zařízení, kde jsem se hodlal pořádně zrestaurovat. Bez Sokola jsme dokonce měli šanci, že se všichni ostatní dostaneme ke slovu.

Vytáhl jsem mobil, usadil se v křesle a chvíli zíral do displaye, než jsem nenápadně zvedla svá bystrá očka k Ondrovi, kterej se za občasných nadávek snažil nějak sbalit, zatímco Igor ho ze svého místa na gauči tiše pozoroval, ve tváři neidentifikovatelný výraz. Kolem panoval docela čilý ruch, a tak si nikdo nevšímal toho, čeho jsem si všímal já.

Tedy toho, že když se Sokol zdál bejt spokojenej s tím, co si narval do batohu, zůstal stát uprostřed místnosti, ruce v bok a pohled upřený na Igora. Mrknul jsem na hodinky a uznale pokýval hlavou, protože ti dva podivíni na sebe hleděli skoro přes dvacet sekund prakticky nehnutě. Jestli tohle nic neznamená, tak s radostí odevzdám svůj post největšího fešáka Partičky. Nevím sice komu, asi Čurkovi, ale odevzdám, čestný skautský!

Když jsem se pak znovu opatrně zadíval na výjev před sebou, Sokol už se stihnul přesunout k tradičně oči kulícímu Chmelovi, a chvíli stál, jako by chtěl něco udělat, ale nějak nevěděl co. No, já bych mu poradil, ale cosi mi napovídalo, že bych tím asi pokazil atmošku, a tak jsem mlčky očekával, co se bude dít dál.

A že se dělo! Skoro jsem překvapením dostal infarkt, jakmile Sokol zvedl ruku a s úsměvem tak jemným, že by nezasvěcenej nikdy nehádal, že ho věnoval zrovna druhému chlapovi, pocuchal Igorovi vlasy. Tak tak jsem se udržel, aby mi nepadla čelist, protože to gesto… Jak už víte, jsem pořádnej mužskej, se kterým jen tak něco nepohne, jenže ani já asi nebyl schopen nějak se vypořádat s tou něhou, jaká se mezi Ondrou s Igorem stávala stále očividnější.

Jasně, předem bych si pomyslel, že mi to přijde spíše vtipný nebo nevhodný, ale vidět Igora, kterej takovej dotek přijímá, aniž by ucuknul, zatvářil se nepohodlně nebo ho prostě ignoroval? Jenže Sokol byl pro něj výjimečnej, sám na něj koukal s úsměvem, kterej se ještě rozšířil, když to Ondřej udělal znovu.

No, já vám tam seděl jak zařezanej, hleděl na ně, samozřejmě jsem razil heslo Hlavně nenápadně! a… važte si toho, vy bando jedna zvídavá, že vám to říkám, ale já z toho byl celej rozhozenej i potom, co se s náma Ondra rozloučil (přirozeně jiným způsobem než s tulidlem ostravským) a odešel z šatny.

Vrátil jsem svou pozornost cele k mobilu, snažil se soustředit na zprávu, jež mi přišla, ale stejně jsem byl myšlenkama mimo. Kroutil jsem hlavou na tím, že mezi sebou pořád nic nemaj, navíc, když jsem si byl jistej, že Michal by jim dal i požehnání a větší pocty se nikomu ani dostat nemůže, protože Michal je šéf. Velkej šéf. Tak Velkej, že by se i David Niven mohl jít zahrabat.

Nechal bych vás hádat, co mě nakonec přimělo se konečně rozhodnout, že jim věnuju svůj drahocenný čas a pokusím se pomoci těm dvěma slepejšům prohlédnout, ale moje hádanky bývaj sakra těžký, takový zapeklitý, takže vám to raději povím, abyste neřekli, že je na vás strejda Kohák zlej, to já totiž vůbec nejsem!

On se totiž Sokol po pár minutách vrátil. Rozrazil dveře, až jsme sebou všichni trhli, a zamířil ke stolu, kde si nechal brejle. Na co asi tak myslel, že si je tady zapomněl, že? zaculil jsem se, načež mi neuniklo, jak se Sokol na moment zadíval na Chmelu, vyměnili si další naprosto nevinný úsměv, za nímž určitě a za žádnou cenu, ani tu Oscarovou, nebylo více než To jsme se dlouho neviděli, viď? a definitivně zmizel. Igor se pak na gauči opřel, dobrou minutu měl ale ještě dost nepřítomnej úsměv. Nepřítomnej pohled, to není nic novýho, je to Chmela, ale ten úsměv…

Slepejši. Tuleni. Matka kvočna s kuřetem. Sokol. Štěně. Už jsem si připadal skoro jak v zoologické zahradě, ale divíte se mi?
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anemos Anemos | 15. března 2017 v 1:11 | Reagovat

Opět skvělé počteníčko :-) Tak Kubo, už vylez a nedělej, že jsi Archea...

2 charlie charlie | 16. března 2017 v 10:54 | Reagovat

Tuleni je můj oblíbenej výraz <3 a Kuba je gift to humanity, víme víme :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama