Leden 2017

Z deníčku fešného jinocha 1

27. ledna 2017 v 19:19 | Archea Majuar |  ZDFJ
Z deníčku fešného jinocha 1

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12 (možná postupem času +18, těžko říct), Jakub Kohák a pro něj (snad) typický humor i styl vyjadřování

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Něco podobného jsem chtěla napsat už strašně dávno, kdy mě poprvé napadlo, že pan Jakub Kohák Ondru s Igorem shippuje. No, a... je to tady :D Takže ano, povídka je psána z pohledu tohoto "fešného jinocha" formou vyprávění, což chápu, že nemusí všem sednout, jelikož text obsahuje (snad) pro něj typický styl mluvy i humoru. Každopádně bude více poměrně krátkých částí, prozatím plánuju tak 8 partů, ale uvidíme :) Enjoy!

Za komentáře děkuji NikkiOesch, Jeremymu a Que :)

Já vám nevím, mně to vždycky přišlo divný. Ne, že divný v negativním slova smyslu, ale prostě divný. Už jsem viděl různý vztahy mezi kolegy, a že těch variant bylo, ale ještě nikdy jsem neviděl nic podobnýho tomu, co mezi sebou mají Sokol s Chmelou. Nikdy, a to jak říkám, jsem již velice zkušený, co se vztahů týče. Mnohé dámy to mohou potvrdit.

A mohou potvrdit také to, že mě nejde jen tak snadno něčím zaskočit, jenže když jsem s Partičkou absolvoval první turné, tak jsem byl překvapený na tři doby. S tím, že mě Michal seřve před představením, během něj i po něm, s tím jsem počítal, a vůbec nic z toho nedělal, protože proč taky, že jo. Na Geňu řval taky, a to se mi zdálo, že si to ani nezaslouží, ale já tomu tehdy ještě tak moc nerozuměl. Dneska už jo, dneska to suverénně odmoderuju celý a ještě kousek zbyde.

Taky jsem brzo zjistil, že když už po něm ječí Miloš Suchánek, tak Sokol se velice rád přidá, a vůbec ten nejradši všecky kolem sebe furt komanduje, ale abych mu zase nekřivdil, většinou je to jeho buzerování fakt vtipný. Hlavně, když mu na závěr představení hodím na krk Nespokojenýho režiséra. Tím ho spolehlivě naseru tak, že je to ještě víc vtipný.

K Igorovi jsem dlouho neměl, co bych tak nějak řek, kromě toho, že je jinej. Na jevišti se uměl po nějaké době i odvázat, ale mimo ně? Člověk prakticky netušil, že je v místnosti, když všichni melou páté přes deváté. Geňa hádá navzdory tomu, že už je v šatně, Michal se vzteká nebo chytá záchvaty smíchu, Sokol věčně někam spěchá a Chmelovi je to všecko úplně jedno. Už asi na druhém nebo třetím zájezdu jsem si dal za cíl, že ho prostě z té jeho rovnováhy, schránky, vesmíru, nebo kde on si to vlastně žije, dostanu, a abych se nezapomněl pochválit, párkrát se mi ho povedlo parádně vytočit. Jsem holt šikovný.

No, ale asi bych se měl vrátit k tomu překvapení, které mě na první sňůře čekalo. A že to překvapení bylo nezapomenutelný. Teda, kdybych v sobě měl několik piv, vodek, rumů a podobně, pak by asi bylo zapomenutelné, ale já tehdy byl střízlivý. Nekecám, fakt jsem Sokola i Chmelu viděl jen jednou, přesto jsem vlastním oči skoro nevěřil.

To jsem si tak po představení sedl v šatně na židli, abych si trochu orazil, Geňa si šel zavolat a Michal zpacifikovat občerstvení, nebo naopak, nedával jsem moc pozor, jelikož měl jsem ještě myšlenky na jevišti. Tak trochu jsem si chtěl uspořádat myšlenky a zjistit, na co bych se měl na dalších zájezdech připravit, dokonce jsem si vytáhl mobil, abych si mohl své těžce filosofické úvahy zaznamenat. Zrovna jsem dumal nad tím, jestli se říká kurzíva nebo kurvíza, a zvedl jsem pohled od displaye s tím, že se zeptám hlavního mudrlanta.

K otázce jsem se ale nikdy nedostal, přestože jsem ji měl už v hlavě tak pěkně zformulovanou. Místo toho jsem zůstal na Sokola civět, protože prostě dělal něco, co mi doposud k jeho povaze tak úplně nešlo. Dělal, on se i tvářil tak nějak zvláštně, jako by na chvíli odložil tu svojí režisérovskou masku, a momentálně to byl on, prostě Ondřej, kdo na pohovce seděl těsně vedle Chmely. Ale fakt těsně, ani já bych se mezi ně nevešel, a to si troufám říct, že jsem štíhlounký chlapec.

A to nebylo všechno, oči mi málem vypadly z důlků, když jsem si všimnul, že Sokol má nejenže ruku na Igorově rameni, ale rty téměř u jeho ucha, což v kombinaci s téměř něžným výrazem… Věřte mi, mě nejde moc překvapit, jsem jak pravej chlap, z kamene tesaný, ocelí tvrzený, ale ten okamžik mě zasáhnul někde hluboko uvnitř. Ale ono tomu nešlo zabránit, když věčně ukecaný Sokol něco něžně šeptal ke všemu lhostejnému Chmelovi do ucha, načež se ten snad na vteřinu pousmál.

Říkal jsem si, že bych se možná měl vrátit ke svým zápiskům nedocenitelné hodnoty, a dopřát jim trochu soukromí, v tu chvíli si ale asi Chmela uvědomil, že na ně hledím, a podíval se mi přímo do očí. Přiznávám, že od ženský by se mi upřený pohled, pod nímž bych se cítil jako provinilý školák, docela líbil, tady jsem z něj ale úplně nadšenej nebyl. Přišlo mi, jako by mi Igor vyčítal, že jsem je vyrušil, ale copak jsem něco udělal?

Jen jsem koukal na dva své kolegy, jak si sedí divně blízko, jak se Sokol s divným výrazem divně tulí k divnému Chmelovi. Divné.

Původně jsem chtěl něco plácnout o tom, aby na mě tak nečuměl, že mu to zůstane, jenže to už se stejně stalo, nicméně Ondra mezitím opět přitáhnul Igorovu pozornost tím, že se postavil a zamával mu před očima krabičkou cigaret. Koukal jsem, jak k němu Igor vzhlédnul a jen přikývnul.

"Co hledíš, snad ti nevadí, že tady zůstaneš sám?"

No, zdálo se mi, že Sokolův hlas byl možná trošku jedovatý, ale hodil jsem to za hlavu, protože tam jednoduše jedovaté věci házívám, a pohotově odpověděl:

"Ne, jen jděte, aspoň budu mít klid, abych si připravil vtipné průpovídky na další představení, musím se zlepšovat," dmul jsem se pýchou nad sebou samým, když Ondřej nasadil něco mezi ironickým a pobaveným šklebem, načež se i se svým tulidlem odšklebil z šatny.

Osaměl jsem, ale to mi vůbec nevadilo, jsem takovej vlk samotář, jen víc chlupatý, a pokusil jsem se vrátit ke svým zápiskům, i když jsem nevěděl, jestli v nich dokážu pokračovat. Rozhodně ne bez znalosti, zda je to kurzíva nebo kurvíza.

Led by your beating heart

21. ledna 2017 v 19:57 | Archea Majuar
Led by your beating heart

Fandom: RPS

Pairing: Dan Smith/Will Farquarson (Bastille)

Warning: +15, fluff :)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: V jednom měsící dvě povídky na zcela ojedinělý pairing? No, celá já :D Ale tuhle povídku jsem napsala už dřív, prakticky ihned po koncertu Bastille, který mi kromě vynikajícího hudebního zážitku dopřál také nový ship :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Justince, Igon a charlie :)

Název jsem si ikonicky půjčila ze songu od Bastille jménem Laura Palmer:



Nemohl si pomoct, vždy jej během koncertu sledoval. Samozřejmě se rád kochal i tím davem pod nimi, těšilo ho, jak si lidé užívají ten čas strávený s nimi, přesto se nikdy nedokázal ubránit tomu, aby Dana pozoroval.

Byl mezi nimi minimální věkový rozdíl, stejně si ale neuměl představit, že by na pódiu vyváděl to, co jejich frontman. Pobíhal sem a tam, skákal po bednách, kroutil se, tančil … Jednoduše svému pěveckému výkonu dával o mnoho více, než by musel. Ale Dan chtěl, byl už takový, že nevydržel stát na jednom místě, neustále kolem své kapely kroužil, navazoval kontakt jak s nimi, tak s fanoušky.

Z pódia vždy odcházel celý mokrý a unavený, ale oči mu zářily nezkrotnou radostí. Miloval to. Jenže když hráli několikrát v týdnu, bývalo to už i na jejich neustále aktivitou hýřícího lídra příliš. A právě proto jej Will nespouštěl z očí, což se mu už několikrát vyplatilo.

Nebylo to poprvé, že sotva jen stačil odložit kytaru a po přídavku za hlasitého potlesku opustit sál, aby ve dveřích do šatny stačil Dana podepřít. Bez řečí jej chytil pod rameny a dopřál mu tolik potřebnou oporu, načež ho téměř dotáhl k pohovce. Tam jej odložil, nenechal se vyvést z míry jeho prázdným pohledem ani mlčením, a vnutil mu láhev s vodou.

Počkal, až se Dan napije, pak ze stolu sebral ručník a otřel jím Danovo čelo, a byl by rád pokračoval i dál, kdyby se mladší muž nedovtípil a nezačal alespoň provizorně zbavovat svůj obličej potu. Will se mezitím vzdálil, sám se převlékl, přezul a sbalil všechno potřebné, což následně předal ostatním klukům. Bylo už zvykem, že v takovém stavu jej nechávali s Danem samotného. Ne, že by o něj neměli starost, ale věděli, že Will udělá všechno pro to, aby ho opět dostal do funkčního stavu.

To spočívalo v tom, že mu vysvlékl promočené triko a podal mu suché, donutil ho vypít zbytek láhve a navlékl jej do teplé mikiny s kapucí. Ještě před odchodem ho odvedl na toaletu, jelikož neměl ponětí, jak daleko odtud mají zařízený hotel.
Vlastně ani sám nevěděl, jak se dostal do téhle pozice. Tedy do pozice kytaristy ano, jenže pro Dana už dávno byl něco víc než člen kapely. Byli přáteli, velmi dobrými, a občas míval pocit, že jejich frontman by si přál něco víc, jenže… Will si promnul obličej.

Nepamatoval si, kdy byl poprvé Dan po koncertu tak unavený, ale vsadil by krk na to, že už tehdy byl Will­ prvním, kdo mu stál po boku. A pro příště už to kluci zase nechali na něm, když viděli, že si Will nestěžuje a Dan už vůbec ne. Stalo se zvykem, že kdykoliv se s Danem něco dělo, byl právě Will tím, kdo se o všechno postaral, ať už šlo o cokoliv.

Dan mu důvěřoval, přičemž Will se obával, že bezmezně. Dříve si myslel, že Dan je opravdu tak vyčerpaný, že by visel na komkoliv, kdo by byl poblíž, a kolikrát měl chuť volat sanitku. Ovšem jednou… jednou mu Dan narovinu řekl, že kdyby věděl, že tady pro něj Will není, nikdy by si nedovolil se na pódiu tak vyčerpat.

Takhle do toho dával všechno, protože si mohl být jistý, že se o něj někdo postará.

Will měl strach. Měl obrovský, v jeho mysli až téměř iracionální strach z toho, že něco pokazí. Dan pro něj znamenal tolik, a pořád víc a víc a… Nedokázal si představit, že by ho ztratil. Strach mu zabraňoval v tom, aby cokoliv zkusil. Strach z těch bolestně silných emocí, jež jej zasáhly ve chvíli, kdy se Dan vrátil, v očích vepsanou únavu, objal jej kolem pasu a přitiskl se k němu. S důvěrou, jakou by Will popsat slovy neuměl.

Společně došli k autu, jež je dovezlo na hotel. Zavazadla jim rovněž byla vynesena až na pokoj, který sice nebyl luxusní, nicméně dvoupokojový, prostorný a s výhledem na celé město. Odložil Dana do křesla, odstoupil od něj a vydal se ke dveřím, na něž někdo bušil.

Za nimi stál Kyle, který se s Woodym chystal do Mekáče na tradičně pozdní večeři. Will původně chystal odmítnout a požádat je, aby mu něco donesli, leč jeho žaludek rozhodl za něj. Ještě než se k nim ale připojil, vrátil se zpět k Danovi, jenž už neokupoval pohovku, naopak se hrabal v kufru, z kterého vzápětí vytáhl pyžamo, a z postele sebral ručník.

"Jdu do Mekáče, chceš něco přinést?" zeptal se ho. Nerad ho nechával samotného, ale vysprchovat se zřejmě jeho přítel ještě zvládne. "Radši si vezmi dovnitř mobil…"

Dan přikývnul a vytáhl přístroj z kapsy.

"Cheeseburger a malinovou taštičku," vyjádřil se mladší muž, jehož oči k libosti toho staršího konečně zazářily životem, když se Danových rtů dotkl úsměv.

"Jak jinak," odpověděl mu stejným gestem Will, počkal až Dan zmizne v koupelně a opustil pokoj.

Když se o jeden McWrap a hodinu později vrátil, našel Dana v teplácích a triku, jak si před zrcadlem fénuje vlasy.
Frontman si jej nejprve nevšiml, proto si Will dovolil... Díval se.

Díval se a bojoval s nutkáním stisknout Dana v náručí. Vypadal tak zranitelně a jako by měkce, jako by potřeboval chránit. Zvuk fénu utichl, čímž vrátil Willa do reality.

"K čemu to fénuješ? Kvůli mně se šlechtit nemusíš," poznamenal Will pobaveně, když viděl, jak se Dan snaží své vlasy nějak usměrnit. Prošel kolem něj, odhodil bundu, sedl si na postel a rozbalil nadílku z Mekáče.

"Nechci jít spát s mokrou hlavou," objasnil Dan, odložil fén zpět na místo a už se hrnul za jídlem. Neomylně se jako první vrhnul na malinový desert.

Will ho s poloúsměvem pozoroval, a strach v něm se prolnul s příjemným teplem, jež se mu rozlilo nitrem poté, co k němu Dan vzhlédl a s plnou pusou mu úsměv oplatil. Napadlo ho, že by na něj neměl při jídle tak zírat, možná by i jemu sprcha prospěla, ale vůbec se mu nechtělo vstávat, proto jen odkopl boty stranou a přeskupil se do tureckého sedu.

"Chceš?"

Překvapeně zamrkal a zadíval se na pečivo, jež mu Dan nabízel. Nejspíše by odmítl, na sladké příliš nebyl, kdyby ale nevzhlédl a nevšiml si toho pohledu, jakým na něj Dan hleděl. Člověk by si řekl, že jen nabízí jídlo, jenže Will viděl v těch tmavě modrých očích mnohem víc. Vnímal otevřenost, opravdovost, nejistotu, důvěru… Kdyby šlo jen o jídlo, nikdy by se mu tak nesvíralo hrdlo, nikdy by se mu neroztřásly ruce, nikdy mu nepřišlo, že na jeho reakci opravdu záleží.

Nedůvěřoval svému hlasu, proto pouze přikývl. Ani jej nenapadlo si pečivo prostě od Dana vzít, místo toho se k němu natáhnul a zakousl se do malinového desertu, jenž Dan držel ve své ruce. Pomalu žvýkal, do původní polohy se však nevrátil, na to byl příliš hypnotizován Danovýma hlubokýma očima.

Co to dělám? honilo se mu hlavou. Z tohohle jsi přeci měl největší strach, přesně tohle je ta cesta, po níž se bojíš kráčet, a přesto směr neměníš.

Chuť malin byla silná, podobně jako Willova myšlenka, že Danovy rty teď musí chutnat úplně stejně. Pohled mu na ně padl právě v momentě, kdy Danův jazyk vyklouzl ven, aby sebral zapomenutý drobek, načež se Will znovu zadíval do modrých očí, hleděl do nich stále se směsicí strachu a něčeho, čemu odolával stále hůře.

Nutkání překonat těch pár centimetrů, cítit Danovy rty na svých, sevřít jej v náručí…

"Vem si ještě," octlo se malinové pečivo opět ve výši Willových úst. Starší muž tentokrát nezaváhal, kousnul si podruhé a pozoroval, jak zbytek mizí v Danovi.

Pak se Dan přisunul o něco blíž, pozvedl ruku a Will téměř přestal dýchat, když ucítil jeho palec na svém spodním rtu, sklopil pohled, co nejvíce to šlo, aby zjistil, že nyní Dan odstranil drobek z úst jemu. S očima upřenýma na svůj prst kousek pečiva snědl, načež plaše opět navázal oční kontakt.

Willův strach byl přemožen. Nemyslel si, že se kdy odhodlá, že své obavy překoná, Dan jej dnes ale úplně odzbrojil. Srdce měl až v krku, na slovo se nevzmohl, leč ten poslední krok na cestě za tím, po čem prahnul, učinil bez ohlédnutí se zpět.

Naklonil se k mladšímu muži ještě blíž. Otřel se rty o ty Danovy, z nichž unikl spokojený výdech, načež Will zavřel oči a Dana políbil, snaže se zároveň vstřebat tu drtivou sílu, s jakou se přes něj přehnaly city, jež k Danovi choval a kterým doslova podlehl. Polibek zůstával jemný, pomalý, malinový… Will vklouzl prsty do Danových vlasů, něžně se jimi probíral, zatímco se k němu jeho přítel přisunul ještě blíž.

Po chvíli druhý muž polibek ukončil a prostě se jen nechal sevřít v náručí, Will jej dál hladil za zvuků svého splašeně bušícího srdce a Danova oddechování.

"Krásně voníš," uslyšel Will zamumlat Dana, jenž už evidentně zájem o zapomenutý cheeseburger nejevil. Místo toho se uvelebil ve Willově objetí. V bezpečí.

"A čím, prosím tě?" zeptal se tiše, ale pobaveně Will, zároveň pobírající fakt, jak moc je mu tahle situace příjemná.
Spokojený Dan mu usíná v náručí…

"Větrem… a podzimem."

Will se pousmál. Venku byla zatracená zima a vítr až otravně foukal, takže to Danovi docela i věřil.

"Měl bys spát," umístil mu polibek do vlasů a pohladil jej po zádech. Dan už jej ale nejspíše neslyšel.

Když si Will byl jistý, že jejich frontman spí, tak ho opatrně uložil do postele. Přikryl ho a chvíli jen tiše seděl, oči upřené na spícího Dana.

Nemohl si pomoct, rád ho sledoval… a to nejen při koncertech.


Melt Me Down

18. ledna 2017 v 20:25 | Archea Majuar
Melt Me Down

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Co bych vám tak pověděla... Asi jen, že jsem celkově ráda za vaši přízeň, ať už u povídek na Ondru s Igorem nebo i na jiné pairingy či fandomy, hodně si toho vážím :) Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Que a Justince :)

Název jsem si půjčila z textu songu Fake It by Bastille.


"Nezlobíš se?"

Igor odložil cestovní tašku na podlahu pokoje a podíval se na druhého muže v místnosti. Tímhle už si prošli mnohokrát, a proto jej neustále udivovalo, jaké obavy Ondra po některých představeních měl. Vždyť to bylo součástí jejich práce se občas přivézt do úzkých, i v tom kouzlo improvizace spočívalo, což Ondra určitě chápal, ale… Neměl problém během hraní zametat s Richardem a kupodivu ani Michalem, načež ale nikdy neslyšel, že by se jim Ondra omlouval nebo měl večer výčitky svědomí, a teď tady před ním stejně jako již několikrát v minulosti stál, ztělesněná nejistota. Sice se snažil budit dojem, že je ponořen do vybalování, ovšem Igor už ho za ty roky znal dokonale.

"Za to, že jsi mě nutil dvacet minut chodit po čtyřech, válet se v prachu a tvářit se nadšeně, když jsem se měl pokoušet obskakovat Richardovu nohu?" upřel na Ondru ten nejvážnější výraz, jakého byl schopen, nechal svá slova pár vteřin působit pod tíhou intenzivního pohledu z očí do očí, který sice neplánoval, ale když už Ondra se na něj s téměř vtipnou poplašeností zahleděl, využil toho, aby vzápětí napjatou atmosféru prolomil, na půl huby se pousmál a sám si odpověděl:
"Ne, nezlobím."

Jednou věcí bylo, jak Ondra reagoval na trápení, které mu působil na jevišti, druhou pak, jak nesmírně úlevně a šťastně se zatvářil ve chvíli, kdy jej Igor ubezpečil, že mu nic nevyčítá. Bylo to skoro k nevíře, jak moc na tom Ondrovi záleželo… a jak moc jeho radost dokázala Igora zasáhnout, hrudník se mu sevřel emocemi, když viděl ty jiskřící modré oči náhle zcela prosté stínů obav.

Mohli se do stejné situace dostat, kolikrát chtěli, nakonec stejně atmosféra přešla v příjemnou, přátelskou. Ondra mu věnoval ještě jeden úsměv, načež zmizel v koupelně, odkud se po chvíli ozval zvuk tekoucí vody. Počkal, než se Ondra vykoupe, následně se také opláchl a jen v triku a spodním prádle se vrátil do pokoje. Sotva rozložil ručník, aby uschnul, uslyšel bolestně heknutí.

Otočil se a pohled mu padl na postel, kde se nacházel jeho přítel, držící se zároveň za bedra i za krční páteř.

"Chvíli tě člověk nechá samotného…" zamumlal si Igor po vousy a posadil se na svou postel, oči stále upřené k Ondrovi, který se na něj s trpitelským výrazem zadíval. Bylo mu jej líto, věděl, jak takové křupnutí zad může být nepříjemné, pomohlo mu většinou jen jedno a… tak nějak mu bylo jedno, že to bude vypadat divně, hlavně, kdy se Odra přestane tak bolestně šklebit. "Dej ty ruce pryč," řekl, zatímco se přesunul ze své matrace na Ondrovu, jednu nohu na zemi, druhou pokrčil a sedl si za druhého muže, aby měl dobrý přístup k jeho zádům.

Ondra váhavě poslechl. V hlavě už střádal plány, jestli si vezme Brufen nebo Paralen, přičemž ho vůbec nenapadlo, že by Igor… Z hrdla mu uniklo zamručení, když se starší muž začal věnovat jeho krku, jako by přesně věděl, co má dělat. Položil se do doteků těch silných rukou… do háje… přestal myslet na to, jak jej Igor překvapil, zůstala jen myšlenka na to, jak jsou jeho dlaně dokonalé.

Cítil, jak se místa, odkud mu vystřelovala bolest, postupně uklidňují, jak se uvolňuje, a jak je Igor blízko… Zachvěl se, to zjištění, že se Igor nachází v jeho osobním prostoru, navíc zcela dobrovolně se jej dotýká, bylo mu horko a teplo jím prostupovalo stále víc, když se Igor dostal dlaněmi k jeho bedrům, dech už nebyl ani zdaleka pravidelný. Bál se, sakra měl strach, že to Igora vyděsí, ale ten nerušeně pracoval, buď si ničeho nevšimnul nebo…

Sevření hrudníku, které pocítil, když se na něj Ondra vděčně usmál, se vrátilo, vnímal, jak se Ondra pod jeho rukama uvolňuje, jak jeho péči vítá, i vokálně, což jej… ovlivňovalo… snad nejvíce vedle toho, jak se Ondrův dech zrychlil, ani nevěděl kdy, najednou se jej dotýkal na spodní části zad a… nechtěl skončit. Nechtěl kazit tu chvíli, která by jej měla děsit, která by mu snad měla i zdát nevhodnou, ale všechno v něm jen toužilo po tom, aby dál byl blízko svému příteli, aby jej mohl držet a…

Držel jej. Svíral jeho boky, než mu došlo, co dělá, že v místnosti je hrobové ticho a nic se nezměnilo ani v momentě, kdy si Ondra přes hlavu přetáhl triko. Igor na vteřinu ztratil kontakt s Ondrovou pokožkou, vzápětí ale dlaně umístil zpět, protože jinak si prostě Ondrovo gesto vyložit nemohl. Měl pocit, že hoří, výboje vzrušení mu rezonovaly tělem, tohle… tohle vážně neplánoval, když Ondrovi masáž nabídnul, respektive vnutil, ale nějak se zdálo, že… to oba vítají?

Přestal svírat Ondrovy boky a pomalu přesunul dlaně na jeho bříško, objal jej a mladší muž se znovu zachvěl, neměl tušení, kde se tohle vzalo v Igorovi natož v něm samotném, jak se najednou mohli octnout v tak intimním objetí, jak…
Podvolil se, opřel se o Igorův hrudník a horko se znásobilo, Igorovi by stačilo své ruce jen o pár centimetrů posunout níže, a fyzicky by mohl pocítit, co s ním dělá, sám byl přinucen zavřít oči pod návalem vzrušení, když se za sebou ucítil něco tvrdého.

"Igore…" vydechl jen, načež starší muž nedokázal potlačit další ničivou vlnu, která směřovala přímo do jeho slabin. Ondra se o něj opíral, otevřeně přijímal, co se děje, musel to vědět, jednoduše musel a… Igor už ani nepomyslel na cestu zpět. Pevně svého přítele objímal, užíval si váhu jeho těla na svém a tváří se otřel o tu Ondrovu, vnímal jeho vůni ještě více než předtím…

"Chci… chci tě políbit," slyšel se pronést tiše.

"Udělej to," zazněla odpověď, po níž se Ondra v Igorově náručí otočil a jen co spatřil ty hnědé oči, temnější než kdy dřív, věděl, že je ztracený. Srdce, už tak bijící jako na poplach, se mu sevřelo, když Igor překonal vzdálenost mezi nimi a zlehka jejich rty spojil, nejprve zaznamenal strniště, pak jemnost Igorových úst a fakt, že v dlaních pevně svírá jeho triko.

Igor jen počkal, než Ondra jeho polibek opětuje, než se do něj zcela položil, líbal jej s láskou, jakou k němu snad vždycky choval, a hladem, jenž v něm Ondra probudil. Zasáhlo jej, když druhý muž popadnul jeho triko a držel si jej u sebe, jak nejvíce to šlo, jako by měl strach, aby mu neutekl… že by jej tak moc chtěl?

A pak byl najednou na zádech, zřejmě již uzdravený Ondra ho povalil do peřin, obkročmo si nad něj kleknul, jeho jazyk se dostal překvapenému Igorovi do úst. Sám neodolal, zvedl ruce a přejel Ondrovi přes ramena na záda, chytil jej za boky a nasměroval si jej přesně nad své slabiny, aby se o něj mohl otírat, Ondrův tlumený sten mu vyvolal úsměv na rtech, načež se jeho přítel odtáhnul a zblízka na něj shlížel.

Zrychlený dech, zorničky zcela zakrývaly modrošedé duhovky… vypadal nádherně, napadlo Igora, pozoroval každý záchvěv v Ondrově tváři, když se jejich erekce skrze tenké vrstvy látky znovu dotkly, musel si zkousnout ret, aby nezasténal, ten pocit, když proti sobě cítil Ondrovo vzrušení, jak moc se mu tohle líbí, jak moc to chce...

"Nedrž se zpátky," pronesl Ondra tiše, když Igorovi přejel palcem po spodním rtu, boky se výrazně pohnul a vyloudil ze staršího muže tichý sten, líbilo se mu, jak ho má hezky pod sebou, což se z nějakého důvodu zamlouvalo také Igorovi… Ondra nad ním, octl se mezi jeho tělem a matrací, dokud se mladší muž nenarovnal, aby Igora zbavil trika. Dlaněmi se pak pomalu dotýkal odhaleného hrudníku, jeho přítel jej tiše sledoval a téměř se děsil toho, co následně spatří v Ondrových očích.

Nezabránil zachvění, když se jejich pohledy střetly, nezabránil ani tomu, aby svou ruku stáhnul z Ondrových beder a nepropletl prsty s těmi Ondrovými, jež ještě před chvíli spočívaly v místě, kde mu tak zběsile tlouklo srdce.

"Tohle je šílené," vydechl hlasem, který nepoznával, jak byl nasáklý emocemi a nevírou, "kdyby sis nehnul se zády, tak se nic z toho nestalo…"

"Časem asi jo," sevřel Ondra pevněji jejich semknuté dlaně, "viděl jsem, jak se na mě díváš, když se směju."

To jsem byl tak průhledný? prolétlo Igorovi hlavou, ale nahlas neřekl nic, jen mírně pohnul boky a koutky ústy se mu roztáhly v úsměv, když mladší muž vydal uších lahodící povzdech. Mluvení už bylo dost, pomyslel si a znovu spojil jejich rty. Chtěl víc, už měl v plánu je zbavit toho posledního kusu oblečení, když se o něj Ondra otřel tak razantně, že erekce z boxerek sama vyklouzla, ty druhé pak v mžiku stáhnul rukou, kterou měl v posledních pár minutách položenou na Ondrově zadku.

Z hrdla se mu vydralo zasténání, jež se smísilo s tím Ondrovým, o tom dalším už netušil, čí bylo, slyšel je všechna, unikala do pokoje navzdory jejich polibku, jenž se stával hladovějším a nenasytnějším s každým dotekem, nemohl to vydržet, potřebovat cítit Ondru co nejblíže, co nejvíce… vsunul dlaň mezi jejich těla, vnímal tu vlhkost, kterou sami vytvořili a uchopil obě jejich vzrušení, čímž z Ondry i sebe vymámil další sten.

Ondra se o něj s mlasknutím odtáhl, oči zavřené, přerývavě dýchal, když je Igor oba honil, nemohl se vyrovnat s tolika vjemy, s tím, že jeho přítel leží pod ním, že je drží obě jejich erekce, že… šlo to tak strašně rychle, milerád by tu chvíli prodloužil, ale nedokázal to, ne s tím, jak jejich dlaně stále pevně držely jedna druhou, jak mu Igor přinášel stále větší slast, jak jej slyšel hlasitě sténat… otevřel oči, zahleděl se mu do tváře, v níž se zračila dokonalá slast, díval se na něj… a díval se na něj i ve chvíli, kdy se jeho dech zadrhnul a tělo ztuhlo, ve chvíli, kdy na břiše ucítil dopadnuvší prameny tekutiny… ve chvíli, kdy se dostal sám přes okraj, slast byla nezvladatelnou a prohnul se v zádech, načež se i jeho genetické dědictví octlo na Igorově těle.

Starší muž se snažil doplnit zásoby kyslíku a uklidnit srdce, ta intenzita, s jakou všechno přišlo… to už dlouho nezažil. Utřel si dlaň do prostěradla a v pravý čas přesunul ruku na Ondrova záda, aby jej mohl obejmout, jakmile si na něm jeho přítel ustlal. Byl skoro dojatý, s jakou důvěrou jej Ondra obejmul, nadále mu tisknul dlaň a… spočíval na něm celou svou váhou.

"Měls pravdu… tohle je šílený," zamumlal Ondra těsně předtím, než se ráčil umístit vedle Igora, zůstal ležet na zádech a hleděl do stropu. "Myslím to, že jsme se celou dobu drželi, ne, že jsi mě vyhonil tak, že na to nikdy nezapomenu. To mi bylo jasné už od chvíle, kdys mě poprvé chytil."

Igor se ušklíbnul, ale dal mu za pravdu. S Ondrovým ptákem přitisknutým ke svému… jen ta vzpomínka mu způsobila chvění. Ruku pak už ze sevření vymotal, protože ho sakra brněla a natáhl se pro peřinu.

"Do tvé postele tě už asi nedostanu, že…?" zeptal se jen tak mimochodem, místo čekání na odpověď je ale oba přikryl a uložil se na bok, tiše pak na svého přítele koukal a přemýšlel, jestli mají šanci se na jedné matraci vyspat. Nutno říct, že se mu nechtělo od Ondry vzdalovat… možná by sprcha nebyla od věci, ale, když se jeho přítel k němu naklonil a něžně jejich rty spojil, všechno, co chtěl, bylo si Ondru přitáhnout do náruče a… prostě s ním být.

Vážně bylo šílené, jak se od omluvy před namožená záda dostali do stavu, kdy se k sobě tulili v posteli. Ne, že by si stěžoval…

Riley

12. ledna 2017 v 19:50 | Archea Majuar
Riley

Fandom: Lovci pokladů (National Treasure)

Pairing: Benjamin Franklin Gates/Riley Poole

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen něco kratšího, jemného... z prostředí mého vůbec nejoblíbenějšího filmu. Prostě srdcovka. Dělala jsem na ně i video, jenže Youtube má nadále něco proti, takže je zablokované, na povídku naštěstí jeho pařáty nedosáhnou. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, Bee a Justince :)

"Vždyť jsem šel jen vynést odpadky?! Kde ses tu vzal?" rozhodil Riley Poole rukama, když se vrátil do svého bytu. Ano, ponechal dveře pootevřené, ale rozhodně nečekal, že jeho sotva minutovou absenci někdo využije k tomu, aby jej navštívil.

Chvíli hleděl na absolutně nevinný úsměv druhého muže, jenž pouze pokrčil rameny, a dál si jen tak v riflích, košili a oblekovém saku seděl na stole, boty neomylně na židli, načež Rileymu nezbylo nic jiného než se se situací smířit. Zabouchl za sebou, utáhl si župan a znovu si změřil příchozího pohledem. Nebylo mu dvakrát příjemné, že jej Ben nachytal zrovna v takovém oděvu, měl na sobě vlastně jen spodní prádlo, ale rozhodně nehodlal vyšilovat. Alespoň ne hned.

"Narušil jsem tvou ranní rutinu?" usmíval se nadále Benjamin Gates, jenž si poměrně užíval, jak nejistě se Riley tváří. "Našli jsme sice dva poklady, ale nepřeháníš to trošku s tím bohémským životem? Jsou dvě odpoledne."

"Ty mi něco povídej o spořádaném životě," zakroutil mladší muž hlavou, nepatrný úsměv na rtech však dával najevo, že se nechtěl Bena nijak dotknout. "Pořád bydlíš v hotelu?"

"No... kvůli tomu jsem přišel."

"Hlavně mi neříkej, že jste se s Abigail zase dali dohromady a jdete hledat třetí poklad," odlepil se Riley konečně z místa, a přestože měl nutkání se jít převléci, přesunul se blíže ke svému hostu a opřel se zadními partiemi o kuchyňskou linku.
Benův upřený, napůl vážný, napůl pobavený pohled, jímž jej sjel od hlavy k patě, a s úsměvem se zastavil znovu u jeho očí, mu na dobrém rozpoložení nepřidával. Bylo mu jasné, že se červená, vždyť stačilo, aby mu Ben jen věnoval minimální náznak přízně, a Riley se i po těch letech stále chvěl.

"Ne, to ne, ale změnu potřebuju. Nemůžu v hotelu bydlet napořád," koukal dál starší muž na toho mladšího. Ten jen přikývnul a snažil se tvářit zaujatě. On sice zaujat byl, ale o něco více samotným Benem než tím, co mu povídal.

Pravděpodobně to stejně povede k nějaké šílenosti, i když krádež Deklarace nezávislosti asi nepřekoná nic.

"Takže se stěhuješ zpátky k tátovi?" zeptal se nakonec, aby aspoň něco řekl a poue nezíral. Jenže Ben v ten moment sklopil zrak k zemi, a když se jejich oči opět střetly, Rileymu začalo docházet, o co jde. Ten štěněčí pohled modrých duhovek byl více než výmluvný. "To nepřichází v úvahu."

"Ale, no, tak, Riley, musím mít nějakou společnost, jinak se zblázním," naklonil Ben hlavu tak, aby se vskutku podobal prosícímu štěněti ještě víc.

Ne. Ani náhodou. To prostě nejde. Ne.

Rileymu bylo jasné, že by zešílel, kdyby se k němu Ben nastěhoval. Vidět ho každý den, každý den se potýkat s tím dokonalým úsměvem, inteligentníma, vtipem jiskřícíma očima… Navzdory hlodajícímu pocitu viny, že odmítá pomoci příteli, znovu rezolutně zavrtěl hlavou.

"A k někomu jinému jít nemůžeš?"

Tentokrát Benův výraz protnula ironie.

"Fajn, hloupá otázka," uznal Riley vzápětí. Člověk s Benovou reputací a vlastně i povahou si přátele nehledá úplně jednoduše, navíc měl pocit, že Ben se o to ani nikdy moc nesnažil. Vystačili si.

Ta myšlenka jej zahřála a zároveň podpořila růst pocitu viny. Sakra, jak z toho ven?

"Tak mi aspoň řekni, proč mě tady nechceš, máš nějakou novou známost?"

Jak to ten člověk dělal, že od vážného tématu a odepření pomoci od svého přítele dokázal během mrknutí oka přejít úplně k jinému?! Navíc s tak žraločím úsměvem. Dobíral si ho, ale zároveň byl neskutečně zvědavý, na to ho Riley znal příliš dlouho.

"Ale nemám," rozhodl se Riley zchladit Benovo nadšení, ten se ale nenechal jen tak odbýt.

"Mně to přeci říct můžeš, určitě jsi někoho potkal. Že to byla ta zrzka z toho prezidentského večírku?"

Riley se musel usmát, když viděl, jak je Ben celý nadšený.

"Nebo nějaký jiná? Znám ji?" pokračoval Ben, evidentně se bavící nesnázemi svého přítele.

"No, tak, Bene, žádnou dívku nemám," kroutil mladší muž hlavou, jehož sice zmíněná nejistota stále sužovala, jenže Benův entusiasmus byl nakažlivý. Usmíval se, přestože mohl poskytnout pouze záporné odpovědi na Benovy všetečné, avšak v dobré víře míněné dotazy.

Srdce se mu zběsile rozbušilo a po těle se mu rozlila horko, když se k němu Ben naklonil, oči jiskřící a úsměv téměř vědoucí.

"Tak že by chlapce, Riley?"

Ta otázka mladšího muže zaskočila natolik, že se mu dech zadrhl v hrdle.

"Bene!" vydal něco mezi vykviknutím a pobouřeným zvoláním, nedočkal se ale další pobavené reakce, jak předpokládal. Ben se sice stáhnul, díval se na něj spíše zkoumavě, jako by hodnotil…

Riley ten pohled nevydržel, zahleděl se kamsi na desku stolu a snažil se uklidnit. Dlaněmi pevně svíral desku kuchyňské linky, hrudník se mu rapidně zvedal, nejen tváře mu hořely. Věděl, že okatěji už působit nemohl. Prozradil se. Ale copak mohl takovou otázku čekat?! Nikdy o ničem takovém s Benem nemluvil. Jeho známosti jej sice vždy zajímaly, ale…

Všechny myšlenky se rozutekly, jakmile si Riley uvědomil blízkost druhého muže. Ben seskočil ze stolu a postavil se před něj, podvědomě cítil, že se na něj svrchu dívá.

"Neřekl jsem ti tak úplně pravdu," uslyšel pak, "vlastně jsem vůbec nepřišel kvůli bydlení."

Riley vůbec netušil, co si má myslet, našel v sobě však odvahu to zjistit. Odlepil pohled od země, pozvedl tvář a zadíval se přímo do Benových modrých očí. Usmíval se. Pořád. Tentokrát ale nezvykle jemně, a ta samá jemnost se odrážela i v jeho duhovkách, vnímal Benovu přítomnost, jak je k němu přitahován ještě blíž…

"Tak kvůli čemu?" promítlo se Rileyho rozpoložení opět do jeho hlasu, jenž byl zastřený, rozechvělý.

Zamyslet se nad tím už ale mladší muž nestihl, neboť Ben se sklonil, prsty mu vklouznul do vlasů a spojil jejich rty, čímž Rileyho definitivně odzbrojil. Ten zprvu nebyl schopen pohybu, jen zpracovával tu informaci, že Ben… Ben… zavřel oči a pohnul rty proti druhým, jež mu vyšly vstříc. Každé nervové zakončení se mu rozvibrovalo nadšením, šířící se nitrem v podobě tepla, nutícího srdce zběsile pumpovat krev do žil.

Pod návalem adrenalinu byl donucen k činu, proto ani nestihl nijak zabránit tomu, aby v mžiku zvedl ruce, sevřel v dlaních límec Benova saka, čímž si staršího muže přitáhl ještě blíž. Pobavené Benovo zafunění mu neušlo, vůbec se jím ale nezabýval, když jej Ben objal kolem pasu, aby vzápětí paži zase stáhnul a…

Riley téměř nadskočil, když Ben zatáhnul za pásek, držící části županu u sebe, jež se od nyní nacházely každá na jedné straně Rileyho boků.

"Bene!" oslovil překvapeně mladšího muž staršího, který se na něj jen zadýchaně culil, pohledem pak svého přítele sjel úplně stejně jako předtím, nyní se však zastavil v místech, která naprosto bezostyšně prozrazovala, jak moc se Rileymu vyústění jejich konverzace líbí.

Jestli Riley měl nějaké připomínky, tak je všechny zapomněl, když viděl, jakým způsobem na něj Ben zírá.

"Neptej se mě jak, kdy, proč… Sám nevím," zodpověděl Ben nevyřčenou otázku a Riley mu věřil. Vždycky Benovi věřil.

Věřil tomu, že jeho jemný úsměv je upřímný, že v jeho očích se zračí pravé city.

A jakmile si jej Ben za župan přitáhl opět k sobě a vklouznul rukou pod něj, objímaje mladšího muže kolem pasu, věřil i tomu, že existují i méně pravděpodobnější situace, do jakých se dá dostat, než plánování krádeže Deklarace nezávislosti.

Ruský standard podle Pavla Chekova 2/2

8. ledna 2017 v 20:33 | Archea Majuar
Ruský standard podle Pavla Chekova 2/2

Fandom: Star Trek AOS (ale klidně si tam představujte, koho chcete)

Pairing: James T. Kirk/Leonard "Kostra" McCoy/Pavel Chekov

Warning: +18 (no, jasně, já vám tady vypíšu, co se bude dít, a zkazím překvapení, žádné takové)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tak tady máte slíbenou druhou část, která se odehrává prakticky celá v posteli. Nezní to skvěle?! :D :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji waaaa, Que, káti a Justince :)

"Hlavně se mu to musí líbit, aby do toho šel i příště," mumlal si pod vousy kapitán hvězdné lodi Enterprise, zatímco rázoval po pokoji a netrpělivě očekával osmou hodinu večerní.

"No, hlavně, aby si na nás nestěžoval… To by bylo horší," pronesl Kostra a položil na stůl láhev whiskey. "Z mých vlastních zásob, tak se pokus šetřit."

"Kam se poděla tvá pověstná maškrtnost?" zastavil se Kirk a pobaveně sledoval podrážděný výraz, jaký se mihnul McCoyovou tváří. "Neměj obavy, viděl jsi, jak se na tebe díval?"

"Snad nežárlíš," opřel se doktor o opěradlo a pozoroval, jak se po chvilce tichého vyměňování pohledů k němu Jim přemístil, v očích náhle vzplanuvší žár, jenž vyslal výboje vzrušení Kostrovi po páteři až do slabin.

"Nemám důvod, Leonarde," zamručel Jim, dlaní vklouznul do hnědých vlasů svého přítele. "Jsi můj."

McCoy namáhavě polknul, a i v momentě, kdy se ode dveří ozvalo nesmělé zakašlání, se cítil mírně dezorientovaný. Jim prostě věděl, jak zapůsobit.

Neměl ponětí, jak dlouho tam Chekov stál, ale něco vidět určitě musel, neboť jeho zrudlé tváře byly zcela nepřehlédnutelné. Jim jej ihned usadil a nabídl mu whiskey, za kterou mladík rozechvělým hlasem poděkoval, k doktorovi také jedna sklenička doputovala.

Kirk se zpočátku držel plánu, kladl poručíkovi otázky, poté jej nechal hovořit o svém domově, o tom, jak se dostal k hvězdné flotile, a ačkoliv s ním rozhovor vedl téměř jen Jim, navigátorovy zelené oči kmitaly mezi oběma jeho nadřízenými. Jeho nervozita pomalu opadla, do úplné pohody měl daleko, ale už se alespoň netřásl, pomyslel si Kostra, když mu dolil whiskey a láhev pro jistotu odnesl.

Mohli Chekovovi pomoct relaxovat, ale určitě neměli v úmyslu jej opít, to už by si na triko nevzal. To vážně? položil sám sobě s úšklebkem otázku, když ukládal láhev do barové skříňky. Chekov se svým původem a zkušenostmi by pravděpodobně už v tak mladém věku dokázal snést více než on s Jimem dohromady.

"Kapitáne… mohl bych na vás mít jednu… osobní otázku?"

To vytrhlo Kostru z alkoholového rozjímání. Zůstal k oběma mužům otočen zády a snažil se vypadat, jakože něco urovnává. Byl nadmíru zvědavý, co mladíka zajímá.

"Samozřejmě, ptejte se," spatřoval McCoy prvky zvědavosti i v Jimově hlase, což mu vyvolalo na tváři úsměv. Neodolal, postavil se a opřel se zády o skříň, potřeboval vidět, jak Jimovi svítí oči zájmem, jak je celý nadšený z toho, že Chekov se s nimi snad cítí dobře, jak po Kostrovi na vteřinu hodil pohledem, slibujícím brzký úspěch.

Doktor mírně potřásl hlavou a zaměřil se na Chekova, jenž mezi nimi opět těkal zelenýma, doširoka otevřenýma očima.

Naslinil si rty.

"Vy dva… vy jste spolu?" hleděl na ně Chekov zvědavě, a jak si Kostra povšimnul, navigátorovi zjevně začalo docházet, oč se zde jedná. Netušil sice jak, ale do jeho výraz se vkradlo něco nového, jakási forma fascinace.

Jim zvedl pohled ke Kostrovi a usmál se, načež se postavil a přesunul se ke staršímu muži, jenž jen tiše čekal, co bude.

"Ano, pane Chekove," odpověděl Jim, modrýma očima propaluje svého přítele. "Ale jak jsem již řekl, rádi bychom lépe poznali i další členy posádky, respektive vás."

"Dveřmi se nikdo nemůže dostat dovnitř, ven ale ano. Nicméně, když zůstanete…" více Kostra povědět nestihl, neboť Jim ponechal mezeru mezi nimi minulosti, přitisknul se k němu a bez okolků si přivlastnil jeho ústa.

McCoy jej objal kolem pasu a přitáhnul co nejblíže, rty mu ochotně vyšel vstříc a druhou dlaň zabořil do světlých vlasů, zatímco si vychutnával Jimovo strniště, škrábající jej po tvářích, nenechavý jazyk, proniknuvší k tomu jeho a horkost druhého těla, z něhož přímo sálalo, jak moc ho Jim chce.

Ještě pár vteřin se Jim věnoval jeho rtům a Kostra zcela zapomněl, že je někdo sleduje, vnímal tu rostoucí vášeň, vzrušení, jež postupně omamovalo jeho mysl a řídilo pohyby rukou, tu hladil Jima po zádech, tu stisknul v dlani jeho zadek, Jim si počínal naprosto totožně, dokud chladnýma rukama nevniknul pod doktorovu uniformu. McCoy mu zamručel do úst, když jej ty široké ruce hladily všude, kam dosáhly. Byly majetnické, náležitě dávaly Leonardovi najevo, komuže patří.

Když se od sebe odtrhli, oba zrychleně dýchali, zorničky rozšířené. Kostrovi se na tváři usadil spokojený škleb, když mu pohled padl na Jimův rozkrok, kde se pod látkou skrývala již patrná erekce. Jim se na něj zazubil a společně pak pohlédli k barovému stolu.

Chekov neodešel, hleděl na ně se směsicí rozpaků a vzrušení vepsanou ve tváři.

"Znamená to, že zůstáváte?" naklonil Jim hlavu na stranu, vypadal tak neuvěřitelně roztomile, pomyslel si Kostra pobaveně, vzápětí se už ale soustředil na jejich mladého přítele, který ihned po položení otázky horlivě přikývl.
Kostra se pomalým krokem dostal za poručíka, sevřel mu v dlani rameno a přiblížil ústa k jeho uchu.

"Zcela dobrovolně?"

"Ano, pane," vydechl Chekov roztřeseně, horký dech na jeho krku mu na klidu moc nepřidával.

Kostra vzhlédl a zadíval se do modrých očí svého kapitána, jenž na nic nečekal, kleknul si a zbavil Chekova bot a ponožek, zatímco Kostra se nadále věnoval jeho krku a v hlavě střádal plány, co všechno Chekovovi provedou. Už jen z toho, co u něj pod postelí našel, mu bylo jasné, že jejich mladičký navigátor nebude mít nic proti submisivní roli, což jim hrálo do karet, a dokonce by snad mohl zvládnout i něco, k čemu se s Jimem ještě neměli tu možnost dostat.

Společně se přesunuli na postel, Kostra sundal Chekovovi svrchní část uniformy a nechal jej, aby mu pomohl z té jeho, po očku ale sledoval Jima, který jako obvykle své vlastní oblečení úspěšně rozházel po celé místnost a momentálně se tiskl k poručíkovi zezadu už jen ve spodním dílu uniformy, pod kterým ale dle doktorových předpokladů stejně nic neměl. Hladil Chekova po hrudníku a Kostrův sluch polaskalo zasyknutí, jež mladík vydal, když mu Jim promnul bradavku mezi prsty. Doktor se pohledem zastavil na jeho tváři, oči krásně zamžené, rty pootevřené… s Jimem jej povalili na záda, v žilách mu koloval adrenalin.

Strašně se těšil, až si tohle nádherné tělo vezme, až se bude Chekov pod jejich péčí svíjet slastí… Vklouznul mu prsty do světlých vlasů, zelené oči na něj hleděly zcela oddaně. Kirk se znovu začal věnovat jeho bradavce, mámil z Chekova tiché steny, dokud se k němu Kostra nesklonil a nelapil jeho ústa svými, Chekov mu vzdychnul do úst a nemít obě paže znehybněné svými nadřízenými důstojníky, milerád by si přitáhl Kostru co nejblíže.

McCoy si uvědomoval, jak náruživě mladík na jeho polibek odpovídá, jak se k němu snaží alespoň tváří dostat blíž, jak se mu nabízí a vpouští jej do svých úst, Kostra jej hladil ve vlasech, prozatím něžně líbal a cítil ten žár, jaký z navigátora sálal.

Místností se rozlehla dvě hrdelní zasténání smíšená s překvapením, když Kostra i Jim unisono zvedli hlavy, ani jeden z nich totiž nečekal, že jakmile Chekovovi uvolní ruce, v mžiku je přemístí… sevřel v dlaních jejich erekce a dopřával jim skrze látku péči, kterou ani jeden nedokázal ignorovat.

"Vy se nezdáte, pane Chekove…" hlesnul jen Kirk, nevěřícně sledující spokojený úsměv na poručíkově tváři.

"Mohli byste…se znovu políbit?" zeptal se nadějeplně, oči zelené a obrovské, neodolatelné.

McCoy se výjimečně bez úšklebku zadíval na Jima, v jehož výrazu se zračila jasná odpověď a rostoucí hlad, Kostra se k němu naklonil a aniž by nad tím přemýšlel, přitáhl si Jima za zadní stranu krku k sobě a prohloubil polibek, Jimův jazyk mu vzápětí vklouznul do úst, mazlil se s ním a dělal tak celý akt vlhčím, žhavějším.

Slyšeli, jak Chekov pod nimi hlasitě a namáhavě dýchá, muselo se mu moc líbit to, co viděl… Pousmál se do polibku, kdy zjistil, že měli s Jimem stejný nápad, jejich dlaně a nejprve střetly na průzkumu Chekovova hrudníku, pak bříška, až se setkaly u jeho podbřišku. Mladík se chvěl a jeho boky vyšly vstříc následujícím doteků obou mužů, podařilo se jim vniknout pod poručíkovy černé kalhoty, kde polaskali dotekem jeho jako skála tvrdou erekci.

Chekov sténal, kroutil se, McCoy ale periferně viděl, že je stále sleduje, že na nich doslova visí pohledem, přesunul tak svůj zájem z Jimovým rtů na jeho krk, nesmírně citlivý krk, kde mu dopřál pár polibků, než použil zuby. Kirk jen poživačně zaklonil hlavu, aby nastavil zranitelnou část kůže Kostrovi, nechal se kousat a hlasitě dával najevo, jak se mu to líbí, sem tam povzdech unikl i jeho staršímu příteli, jelikož Chekov se sice nacházel už velmi blízko, leč práce jeho rukou vytrvávala. Honil je sice pomalu a zcela nedostatečně, ale…

Po páteři mu sjela horká vlna, když se pořádně na Chekova zadíval, jak se zmítá ve víru slasti a přesto se jich nadále dotýká, jak si kouše ret, ale stejně není ochoten jejich ptáky pustit… Znovu Jima kousnul a k uším mu dolehly dva nádherné steny, následovány tím jeho, když ten kapitánův zněl jako jeho jméno.

Vzápětí se pod nimi mladík prohnul v zádech, cosi nesrozumitelně zasténal v ruštině a na dlaně obou důstojníků hvězdné flotily vystříklo sperma, něco ulpělo na kalhotách, něco se dostalo až na Chekovův podbřišek.

Kostra využil toho, že byl Chekov momentálně trochu mimo a položil kapitánovi otázku.

"Myslíš, že to zvládne?"

"Jo," přikývl Jim se žraločím úsměvem.

Kostra se zatvářil pochybovačně, ale jakmile mu pohled padl na mladíka, který se postupně dával dohromady a místo unaveného výrazu doslova zíral do jeho tvrdého rozkroku…

Povzdechl si a kývl Jimovým směrem, načež tomu se rozzářily oči ještě víc, jestli to vůbec bylo možné, a vyndal z nočního stolku potřebné. Kostra se mezitím definitivně svlékl a stáhnul zbytek oblečení i z Chekova, jenž nevěděl, kam s očima. Doktorovi cukaly koutky, když mladík chvíli hleděl na jeho erekci, a když i Jimovy kalhoty zasvištěly vzduchem, namáhavě polknul při pohledu do jeho slabin, přičemž Chekovovo vzrušení o sobě opět dávalo vědět.

"Připravím ti ho," zašeptal mu Jim do ucha, načež jej políbil a polaskal McCoyovu erekci, na níž vzápětí ucítil druhý dotek, jak mu do rozkroku navedl opět Chekovovu ruku. Kostra jen chvíli sledoval svého kapitána, kterak hladí Chekova po stehnech, pomalu se dostává tam, chce… A sám se mladíkovi rozhodl věnovat také. Poručík jej obdařil jemným úsměvem, jenž Kostra opětoval, než se sklonil a políbil ho, mírně mu boky přirážel do dlaně, dotekem mapoval jeho hrudník, krk…

"Byl už jsi někdy s někým, Pavle?" zeptal se jej Kostra, prsty znovu propletené ve světlých vlasech mladšího muže.

Odpověď sice tušil, jinak by se Chekov choval asi trochu jinak, ale prostě se zeptat pro klid duše musel.

Chekov rázně přikývnul, načež se mu zatřepotala víčka a zkousl si spodní ret. Kostra jej pohladil po bříšku, snažil se jej uklidňovat, mladík se třásl, ale že by trpěl bolestí, to si Kostra nemyslel, jelikož z erekce mu nadále vytékal pre-ejakulát, dokonce boky přirazil proti Jimově ruce.

Kostra se zmítal mezi chutí položit otázku, kolik těch lidí bylo, a mezi tichým obdivem, jak statečně to zvládá, jak je Chekov nádherný s těmi zpocenými vlasy, když ho Jim roztahuje a připravuje na něco většího, mnohem většího ve srovnání s tím drobným tělem. V erekci mu zacukalo, byl nadrženější a nadrženější, když jim Chekov znovu sténal pod rukama.

"Potřebuju víc…" splynulo mu ze rtů nejspíše zcela nevědomky, Kostra měl pocit, že sám už nemůže déle čekat. Stočil pohled k Jimovi, který se na něj zubil.

"Pacient je připraven," pronesl s výrazem největšího chlíváka, přemístil se k Chekovově tváři a umístil drobný polibek na jeho ústa, načež sesbíral polštáře kolem. "Postel připravena."

Jeho pohled se střetl s doktorovým, mysleli na totéž, takže stačilo jen, aby si Kostra na polštářích ustlal, a Jim už pomohl poručíkovi, aby se odložil na něj. Kostra jej chytil za boky a pomalu se do něj zasunul, slyšel, jak se Chekovovi zadrhnul dech v hrdle, jeho tichý, možná mírně bolestný sten, a zafunění, když v něm byl McCoy až po kořen.

Chekov v dlaních svíral prostěradlo, Kostra svíral Chekova.

"Ale proč… proč tak-" zlomil se mladíkův hlas, když do něj Kostra pomalu přirazil, pak mu zase dal prostor, aby si zvyknul.
"Proč zrovna v tak podivné a nezvyklé poloze?" navrhnul Jim odpověď, a nebýt Kostra momentálně zcela uchvácen tím, jak úzký Chekov je, jak mu při dalším pohybu už vychází vstříc a jak zasténal něco v ruštině, možná souhlas s Jimem…?
"To nesmím prozradit, zkazil bych moment překvapení."

Kostra jen protočil oči, Kirk si prostě na určitou teatrálnost potrpěl, a tak místo jakékoliv reakce se pomalu zanořoval do mladého těla, vstřebával jeho horkost, nadrženost… Chekov na něm ležel zcela povolně, nebránil se, nechal se sebou dělat cokoliv, ochotně pak nabídnul Kostrovi svůj krk, jen co na něm ucítil doktorův dech, jenž se vzápětí změnil v horký dotek rtů, časem i zubů. Nebyla to sice dvakrát pohodlná poloha, ale dokud se nelámal v půli, neměl Kostra zájem Chekovův krk opouštět, uši mu doslova laskaly jeho vzdechy, zejména jeden hlasitý, táhlý a sakra, sakra překvapený.

McCoy se pousmál, jelikož přesně věděl, co se děje, sám cítil, jak se do Chekova zasunují znovu Jimovy prsty, dotýkaly se jej, ještě více se snažily roztáhnout poručíka. Kostra se snažil odvést mladíkovu pozornost, hladil jej po hrudníku, věnoval se jeho bradavkám, líbal jej na krku a rameni dokud…

"Už začínáte tušit, pane Chekove?" uslyšel Kostra a vzhlédl, spatřil nad nimi Jima, který se…

"Kapitáne…" hleděl Chekov s vytřeštěnýma očima na svého velitele, který se jen sklonil a jemně jej políbil, téměř něžně se ho dotýkal, zatímco svou erekci nasměroval vedle té Kostrovy, pomalu, neuvěřitelně pomalu do podél ní zasunoval dovnitř, cítil to horko, úzko, tvrdost svého přítele…

Kostra šeptal uklidňující slova, rty se otíral o jeho ouško, šeptal mu, jak je úžasný, že je dokáže oba dva vzít, Jim se pak odtrhl od mladíkových rtů, octl se v něm úplně celý, Chekovovy snahy o popadnutí dechu se nesly pokojem.

Doktorův pohled se střetl s tím nebesky modrým, cítili to, oba byli uvnitř, přitisknutí k sobě, jak nejvíce to šlo, Kostra chytil Jima za paži právě ve chvíli, kdy ten se se rozhodl jej políbit, jejich jazyky se propletly, McCoy držel Kirkovo rameno, drtili mezi sebou Chekova, jenž si ale nijak znatelně nestěžoval, naopak objal Jima, byli propojení, v sevření drželi jeden druhého…

Když Jim opustil Kostrovy rty, poprvé pořádně přirazil, Chekovovo zakňučení zaniklo v zajetí polibku, jenž mu tentokrát věnoval doktor, fascinován tím pocitem, mít k sobě nejen natisknutý Jimův penis, ale navíc v tak těsném prostoru, pohnul boky a vrazil svou erekci ještě hlouběji do Chekova, čímž z něj vymámil další sten.

Společně našli jakýsi rytmus, který je posunoval vstříc vrcholu, nutili mladého poručíka téměř nepřetržitě sténat, chvět se intenzitou přírazů a nemoci se kamkoliv hnout, jelikož oba muži jej mezi sebou svírali, jednou z posledních věcí, kterou vnímal, byla situace, kdy jej líbal nejen doktor McCoy, ale také kapitán, v jednu chvíli se jeho jazyk dotýkal doktora, vzápětí se k nim přidal třetí. Byl zmatený, podrobený, naplněný a tak strašně vzrušený a nadržený, že mu stačilo tření penisu o kapitánovo bříško, doktor jej objímal, cítil je v sobě…

Kostra i Jim se octli sevření uvnitř Chekova, když se jeho svaly stáhly v křeči, když se mezi nimi prohnul a něco v ruštině zakřičel, v tu chvíli jej oba muži pozorovali, zatímco jejich erekce zas a znovu mizely v jeho nádherném těle, až Kostra zahlédl v Jimově pohledu náznak konce, hleděl mu do očí, a pak v Chekových útrobách sebou Jimova erekce cukla, následována Leonardovou.

Ani nevěděl jak, najednou Kirka líbal, téměř mu vysával vzduch z těla, když jej vlny orgasmu stravovaly jedna za druhou, nehty zarýval do Jimova ramena a mladší muž jej dlaní držel za tvář. Krk měl úplně vyprahlý, musel sténat hlasitěji, než si myslel, srdce mu bylo jako splašené a záda jej neskutečně bolela.

V nitru se mu ale šířilo příjemné teplo, které nepolevilo ani ve chvíli, když z Chekova vyklouznuli a nechali jej v klidu ležet na posteli.

"To bylo fantastické," zašeptal Jim, nejistý si tím, jestli jejich navigátor už náhodou nespí.

"To bylo," souhlasil Kostra a prohrábnul Chekovovi vlasy. Věděl, že je stále vzhůru, nejspíše jen unavený a momentálně neschopen ničeho.

"Byli jsme dost ohleduplní?"

Na to si Kostra netroufal odpovědět. Z jeho pohledu ano a měl ten dojem, že Chekov si to opravdu užil, neseznal v jeho chování ani náznak odporu… maximálně to mohlo být v určitých chvílích nepohodlné, ale to už přeci musel díky svým… hračkám… vědět.

"Snad."

Jim mlčel, Kostra těkal pohledem mezi ním a stále aktivitu nejevícím Chekovem, přes rty mu přeběhl úsměv.

"Tak se k němu přitul, ať můžeme jít spát," zabručel, zvedl na zem skopnutou peřinu a podal její roh Jimovi. Sám si lehl, nestačil se ani uvelebit, a měl k sobě Chekova ze strany přitisknutého. Váhavě jej objal, nejistý si tím, jak to vezme Jim, Chekov vše ale vyřešil za něj.

Rozlepil oči a otočil se na kapitána, načež k němu natáhnul ruku. Kapitánovy oči změkly, i s peřinou se uložil za Chekova, paže mu dal kolem pasu.

Asi nebude problém si něco podobného zopakovat, pomyslel si Kostra spokojeně, zavřel oči a v duchu se podivoval nad tím, k čemu může vést jen nevinné obírání posádky o neodolatelné zásoby alkoholu.

Ruský standard podle Pavla Chekova 1/2

5. ledna 2017 v 19:20 | Archea Majuar
Ruský standard podle Pavla Chekova 1/2

Fandom: Star Trek AOS (ale klidně si tam představujte, koho chcete)

Pairing: James T. Kirk/Leonard "Kostra" McCoy/Pavel Chekov

Warning: Pro celou povídku +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Toho názvu si nevšímejte, vůbec nevím, jak mě to napadlo, prostě v povídce je hodně chlastu, hodně Chekova a hodně McKirku... Všeho hodně :D A je to totální porn with feelings o dvou až třech částech, ještě si nejsem zcela jistá. Každopádně enjoy! :)

Za komentáře děkuji Nikkie, Igon, Justince a Marky :)

Mimochodem... jsem v poslední době dost aktivní na tumblru, především, co se Ondry a Igora týče, takže jestli chcete vídat občas nějaké slash momenty ve zgifované podobě a podobně -> http://archeamajuar.tumblr.com/ Minimálně mi svou přízní uděláte radost :)

Když kapitán James T. Kirk dorazil do své kajuty, nejprve mu pohled padl na stůl, kde stála netknutá láhev alkoholu, načež už tušil, že v pokoji není sám.

"Tak komu jsi vyraboval bar tentokrát?" zeptal se pobaveně muže, sedícího v křesle. Svlékl si svrchní část uniformy a jen tak v triku se začal věnovat etiketě na láhvi, zatímco čekal na odpověď. Ta však nepřišla, nicméně název alkoholu byl v ruštině, takže původ flašky byl celkem jasný. "Opět Chekov, jak vidím," vzhlédl a konečně upřel zrak na doktora McCoye.

Ten se tvářil se zamyšleně, i když výraz jeho obličeje napovídal, že nad nejnovějším lékem na hemeroidy asi nedumal. Ruce měl založené na prsou, pohled vzdálený.

"Kostro!" zvýšil Jim hlas, což mělo za následek překvapené trhnutí celého doktorova těla a náhlou přítomnost tradičního, mírnou iritaci vyjadřujícího úšklebku. "Co se děje?"

Tehdy začalo Kostrovo rozpoložení Jima zajímat ještě více, neboť Leonard nejenže upustil od ironického stočení rtů, ale když otevřel a opět zavřel ústa, aniž by cokoliv řekl, kapitánovi došlo, že vždy tak výřečný doktor prostě neví, jak se vyjádřit.

"Ty se červenáš," poznamenal pobaveně Jim a posadil se i s láhví v ruce do druhého křesla, oči nespouštěl ze svého přítele, jímž napůl zmítal vztek, napůl stud. "Tak to vyklop," změnil se Kirkův škodolibý výraz na smířlivý, což mělo na Kostru jako obvykle svůj účinek.

Ne, že by mu to McCoy zbaštil i s navijákem, pochybovačně pozvednuté obočí hovořilo za vše, ale jednoduše si byl vědom toho, že se mladší muž snaží.

"Tu láhev mám od Chekova," začal Leonard kývnutím směrem k flašce, kterou Kirk třímal v dlaních, dál se ale nedostal.

"To ti ji dal nebo jsi ji zase švihnul?" přerušil jej okamžitě Jim, jiskřičky v očích. "To, že spíš s kapitánem lodi, ti poskytuje jisté výhody, ale nevím, jak dlouho ještě ta zmizení alkoholu dokážu svádět na Keensera," na Kostrův zmatený výraz dodal: "To je ten Scottyho mazlíček."

"Tohle slovní spojení už neužívej," vyštěknul Leonard. "Ty asociace…"

"Dobře ti tak," zubil se kapitán a užíval si jak další podrážděný pohled z Kostrovy strany, tak i jeho následné odfouknutí plné rezignace a skrytého pobavení. "Za ty loupeže si to zasloužíš. A teď už mi konečně řekni, proč ses tak červenal."

"No, já…" ošil se Kostra, moc se mu do vysvětlování nechtělo, protože by tak musel přiznat, že se Chekovovi hrabal ve věcech, že tam něco našel, a to něco ho zaujalo natolik, že mu vážně hořely tváře a krev se bouřila. Ale když viděl, jak Jim visí na každém jeho slově, tak svůj boj vzdal, jelikož… Jim byl Jim, a soudit ho nebude. "Když jsem u Chekova hledal něco dobrého k pití, tak jsem našel i nějaké… hračky."

Upřeně hleděl na Jima, pohled snad natolik významný a výmluvný, že to i občasně zabedněný Kirk pochopil na první pokus.

"Nemluvíš o matrjošce, že ne?" zeptal se Jim pro jistotu, načež McCoy zavrtěl hlavou a dokonale potvrdil kapitánovi jeho domněnku. "Hmm, a červenal ses protože jsi mu ty hračky záviděl nebo protože tě láká ta zdánlivá nevinnost našeho navigátor a máš chuť na trojku už nějaký ten čas...?"

Kostrův zhrožený výraz Jim komentoval jen dalším vyceněním zubů. Nebyl slepý, všimnul si, jakým způsobem se jeho přítel na poručík dívá, téměř stejně chlípně jako na něj samotného, když spolu byli sami. Možná by měl žárlit, a nejspíše by i žárlil, kdyby mu z Chekova taky už několikrát nestál. Bože, kam tahle posádka spěje, pomyslel si, ale jelikož odpověď se nabízela, nechal tuto otázku plavat.

"Takže ta druhá varianta."

Leonard na mladšího muže ještě chvíli pobouřeně koukal, tep v nebeských výšinách a kyslíku nedostatek. Jim to vystihnul tak přesně, až se mu z toho instantně zvedl adrenalin v těle.

"Myslíš, že by do toho šel?" položil otázku kapitán, zatímco se konečně rozhodl láhev otevřít a rozlít nápoj do skleniček.
Doktor za prvé nechápal, jak něco takového může rozebírat s klidem a téměř lhostejností, a za druhé nechápal, že to Jim schvaluje.

"Ty… ty bys chtěl?" zeptal se opatrně, načež stejně váhavě přijal téměř plnou skleničku.

Modré oči k němu vzhlédly, plamen v nich hořící.

"Miluju tě," řekl s takovou vážností, až Leonard na ex skleničku vyprázdnil, aby nějak skryl chvění, postihnuvší jeho tělo. "Miluju, když tě můžu šoustat, ale představa, jak to děláš Chekovovi… ne, Leonarde, je to příliš lákavé."

Chvíli bylo ticho, během něhož McCoy vstřebával řečené, vstřebával syrový pohled těch modrých očí i ten prvek voyerismu, o jaký Jim projevil zájem.

"Taky tě miluju," pronesl zastřeným hlasem, "a asi i proto, jak zvrácený jsi," nechal koutky úst, aby se zvlnily v úsměv, který mu Jim rozverně opětoval.

"Nějak to vymyslíme… Nám přeci nejde odolat," dolil Jim staršímu muži skleničku a tu svou pozvedl v přípitku. "Na náš brzký úspěch."

"Sebejistý jako vždy," zabručel Leonard, ovšem jako vždy si přál, aby se Jim nemýlil.

XXXXXXXXXXXXXXXXX
"Ty ses zbláznil, to tam chceš prostě jen napochodovat a…- Jime!" syknul lodní lékař, když se k němu jeho mladší přítel s tajemným úsměvem otočil zády a poloprázdnou jídelnou došel až k místu, kde osamoceně obědval jeden z nejmladších členů posádky. Kostra si nakvašeně povzdechl a k oběma mužům se připojil, chvíli zvažoval, kam se posadit, ale nakonec zaujal místo po Chekovově pravici, čímž milého navigátora obklíčili. Chudák, kluk…

Chekov je nesměle pozdravil a odložil příbor, načež zmateně chvíli koukal na McCoye, střídavě pak na svého kapitána. Doktor složil ruce na stůl a snažil se působit co nejklidněji, ačkoliv to, co se mu při pohledu na mladíka honilo hlavou, mu způsobovalo migraci krve do dolních partií.

"Pane Chekove!" spustil Jime tak zvesela, až se Kostrovy oči samovolně obrátily v sloup a zuby zaskřípaly. "Jak se vám daří?"

"Dobře, kapitáne," odpověděl Chekov, nic zlého netuše. "Je fajn mít zase nějaký čas pokoj od střílení a zachraňování vesmíru."

"S tím musím souhlasit, je příjemné si moci odpočinout, nemám pravdu, doktore?"

"Téměř svatou, kapitáne," snažil se neprocedit svou odpověď mezi zuby Leonard, ale vlastně netušil proč, jelikož Jim ho znal příliš dobře a Chekov něco jako ironii, sarkasmus či chuť vraždit své milence nejspíše neznal.

Kapitán okázale doktorovu rozladěnost ignoroval a nadále se na mladíka usmíval, dokonce mu položil dlaň na rameno.

"Chtěl jste ode mě něco určitého, pane?"

"Vlastně ano. Došlo mi, že sice na můstku spolu trávíme spoustu času, ale kromě toho, co se dočtu ve složkách, toho o své posádce moc nevím. Tedy ne o všech, pan Spock je skvělý první důstojník a můj dobrý přítel, s Uhurou se znám již dlouho a totéž platí o doktoru McCoyovi, s nímž máme společnou zálibu nejen v dobrém alkoholu, který nás dokonce svedl dohromady," plácal Jim páté přes deváté, Kostra na něj jen nabručeně koukal, nic ovšem neřekl, jelikož Chekov na Kirkovi téměř visel pohledem. Chudák, kluk…

"Ale pokud byste měl zájem, rád se o vás dozvím něco více," dokončil svou řeč kapitán, načež pro běžného pozorovatele zcela bezelstně dodal: "Kostra sežene nějaké dobré pití...," za což si vysloužil další nasupený výraz staršího muž a nakopnutí do kotníku.

"Dobře, pane, kam mám přijít?" rozzářil se Chekov, McCoy ale nedokázal rozpoznat, jestli nad vidinou alkoholu nebo kapitánovy společnosti.

"Řekněme v osm hodin v mé kajutě?" navrhnul Jim, výraz tak neskutečně přátelský, prakticky nikdo kromě Kostry by za tím neviděl nic… zlotřilého, jestli se tak záměr zatáhnout mladičkého navigátora do trojky s jeho nadřízenými dá nazvat.

"Budu tam, kapitáne," přikývnul horlivě Chekov, načež se otočil na doktora McCoye. "Vy přijdete také?"

Tím Kostru zaskočil. Respektive jej tak ani nezaskočila ona otázka, ta se ještě dala očekávat, nicméně ten plachý úsměv a zářící oči… Jako by Chekovovi vážně záleželo na tom, zda se dostaví, jako by moc stál o jeho společnosti.

McCoy roztál, hnědé oči na moment pozbyly iritace a jeho úšklebek se přeměnil v nepatrný úsměv. Přikývl a se zájmem sledoval, jak spokojeně a natěšeně se s nimi mladík loučí, odnáší tác s jídlem a téměř vybíhá z jídelny.

Prve ani nechtěl, ale nakonec se na Jima podíval. Moc dobře totiž věděl, že se na něj bude Kirk ksichtit natolik samolibě, že ho bude chtít ohnout teď a tady a smazat mu ten výraz tím nejlákavějším způsobem. Anebo by mu mohl dát pěstí, to by taky šlo.

"Chápu, uspěl jsi, ale příště už to tak snadné být nemusí, vezmi v potaz, že je o dost mladší než my…" neodpustil si Kostra rýpnutí navzdory tomu, že byl s výsledkem… akce… spokojen.

"Ty vždycky všechno vidíš černě," vyfoukl pobaveně Jim, vstal a vyšel společně se svým přítelem z místnosti. "Měl bys jít shánět to pití. Asi by nebylo vhodné nalévat Chekova jeho vlastním…"

"Už jsem ti někdy řekl, jak na zabití umíš být?" zavrčel doktor, protočil oči nad Jimovým nasládlým úsměvem, ale stejně se poslušně vydal do své kajuty, aby popřemýšlel nad tím, koho obere v zájmu federace tentokrát.

Měl to v očích

2. ledna 2017 v 12:14 | Archea Majuar
Měl to v očích

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning:+12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Igi má dneska narozeniny, krásných 46 <3 Těžko říct, jak moc by byl nadšen, kdyby věděl, že mu tuhle povídku věnuju... Ale co, já si nemohla pomoct sem něco nehodit, i když je to jen krátké a opět neskutečně sladké. Enjoy! :)


Napadají mě slova jako nádherný, cute as hell, ale stejně vždycky skončím u toho, že
ten je chlap je prostě dokonalý...

Býval schopen si nevšimnout i naprosto důležitých a do očí bijících věcí, neměl problém přehlédnout takřka cokoliv, ale tentokrát… tentokrát zaznamenal změnu. Možná se tak stalo díky tomu, že ona změna se dala zaregistrovat nejen očima, ale především něčím hluboko uvnitř, něčím, čeho se původně zděsil, čeho nikdy nechtěl dosáhnout, ale s čím se den ode dne lépe smiřoval.

Věděl, že to začalo pohledy. Vnímal na sobě Ondrovy oči takřka kdykoliv a kdekoliv, stačilo se jen k němu otočit a díval se do těch šedých duhovek, spatřuje v nich emoce, jež jej zanechávaly zmateného. Netušil, proč jej jeho přítel tak pozoruje, ne, že by mu to příliš vadilo, jen… nevěděl, co si o tom myslet, dokud si nezačal všímat i toho úsměvu, jenž Ondrův pohled zpravidla doprovázel.

A on mu jeho úsměv oplácel. Jakmile se jejich pohledy střetly, nedokázal se tomu ubránit, jelikož stačilo jen pozvednout koutky úst a šedá v Ondrových očích se rozzářila ryzí radostí, jež směřovala přímo do Igorova nitra, plnícího se v tu chvíli ještě potlačovanými pocity, jež však sílily, nabíraly na intenzitě a bylo stále těžší a těžší je ignorovat.

S každým pohledem, s úsměvem se v něm něco rozhořelo, něco, co způsobovalo příjemné vibrace v oblasti žaludku, což už ani Igor nemohl zaměnit za cokoliv jiného. Ondra se na něj díval vyloženě zamilovaně a Igor na sobě pozoroval, že jej k Ondrovi také už táhne nejen přátelství…

Možná by měl tendence se bránit, možná by se to rozhodil nějak radikálně řešit, alespoň mozek se snažil uvažovat racionálně, jenže… když seděl na židli a Ondra se k němu s tou svou posunul tak, že se prakticky celou stranou těla dotýkali jeden druhého, cítil teplo Ondrova těla, plachý úsměv si našel cestu k jeho rtům, a když zvedl pohled, spatřil jen Ondrovy oči, hledící do těch jeho a vyjadřujících tolik náklonosti a vřelosti, kolik jen mohly… Igor v tu chvíli nechtěl nic jiného, než svého přítele sevřít v náručí, vnímat jej co nejblíže a ty rty… ten úsměv, šťastný a…

Kdyby neseděli na jevišti před pěti sty diváky, tak by neváhal.

Ono celé to představení bylo zvláštní, protože nabýval pocitu, že Kohák se ho s Ondrou snaží dát dohromady v každé hře, kterou prozatím během večera absolvovali. Přišlo mu to podezřelé, přičemž svou domněnku měl i příležitost si potvrdit, jelikož… no, téma se v rámci Detektoru lži dostalo tak daleko, že se najednou octl s Ondrou na klíně, a přestože musel pracně svou pozornost rozdělovat mezi hřející tělo, tisknoucí se k němu, a udržování konverzace, stihl po očku mrknout na Koháka.

Tušil, že ten zjihlý pohled, jakým je Jakub pozoroval, asi nikdy z hlavy nevymaže.

Ať už to na nich prostě viděl, nebo se mu Ondra svěřil, na tom nesešlo. Sice neměl rád, když se mu někdo vrtal v soukromí, ale z nějakého důvodu jej ta tichá podpora povzbudila a potěšila. Snad i proto si dovolil během rozhovoru umístit ruce na Ondrův pas a regulérně si ho na klínu držet, zatímco si užíval, jak neskutečně debilním směrem se hra ubírá.

Při cestě na pokoj byl nervózní, nevěděl, co dělat, jak se chovat a co vůbec od Ondry čekat. Bylo jasné, že se něco musí stát, jinak to neviděl, zahloubaný do sebe pak vešel dovnitř a zase jednou byl rád, že to Ondra vyřešil za něj. Nic neřekl, nic po Igorovi nechtěl, jen jej naprosto odzbrojil svým gestem, kdy ho zezadu objal kolem pasu a položil mu hlavu rameno.

Další, skoro dojatý úsměv se staršímu muži usadil na tváři a veškeré napětí z jeho těla rázem vyprchalo, položil se mu do náruče, vnímal plochu Ondrova hrudníku, jak se mu tiskne k zádům, vnímal každý nádech a výdech, a v nitru se mu prohánělo tornádo pocitů, když se Ondra tváří otřel o tu jeho. Slova nebyla potřeba, rozuměli si bez nich. Nějakým způsobem prostě věděli, že tohle je tomu druhému příjemné, že tohle je to, co oba chtějí.

Igorovi nešlo na rozum, proč tak najednou, proč po tolika letech přátelství, jak je možné, že je vůbec něčeho takového schopen, když…

Ondra jej sevřel ještě pevněji, načež Igor zahodil myšlenky a pasivitu, paže na svém bříšku překryl vlastní rukou a mírně pootočil hlavu, aby se mohl zadívat Ondrovi do očí, jež na něj plaše, ale spokojeně hleděly, chutě z jeviště se v něm znovu probudily, a protože Ondru už více méně v náručí měl, tak zbývalo zrealizovat jen tu druhou.

Vnitřně se rozechvěl, když se přiblížil k Ondrovým rtům, když vnímal, jak strašně moc to chce udělat, s jakým očekáváním se na něj jeho přítel dívá. Jemně přitiskla ústa na ta druhá, nedokázal zabránit tomu tichému, skoro nadšenému povzdechu, jakmile mu Ondra vyšel vstříc, když se mu přisál na rty a přinutil Igorovo srdce ke zběsilému tlukotu. Něžně se věnoval Ondrovým ústům, pocit, že přesně na tohle už nějakou dobu čekal, se jím šířil, prostupoval jej a nutil, aby uchopil Ondru za čelist, aby prohloubil jejich polibek a dal svému příteli co nejvíce najevo, že přesně tohle potřebuje…

Když se pak jejich ústa oddělila a jejich oči se znovu střetly, Igor si vážně připadal, jako by se vrátil do svých mladších let, kdy plachost a ostýchavost byly ještě docela pochopitelná, ale teď? Vypadalo to vtipně, bizarně, ale stejně se cítil jakoby lehce, když se zblízka díval na svého přítele, na jeho rty, jichž se ještě před chvíli dotýkal. Stále nevěděl, co říct, a proto mlčel a opřel si čelo o Ondrovo.

Celá ta atmosféra, Ondrova přítomnost, láska k němu… zavřel oči a spokojeně vydechnul. Sice vnímal ty pochybnosti, potíže, které přijdou, ale když opět ucítil Ondrovy rty na svých, ruce, jež mu nyní svíraly boky… v tu chvíli věřil tomu, že se Ondrovy náruče ani kvůli nim nebude chtít vzdát.