Doufal jsem, že jednou přijdeš 1/2

28. prosince 2016 v 19:24 | Archea Majuar
Doufal jsem, že jednou přijdeš 1/2

Fandom: S čerty nejsou žerty

Pairing: Petr/Janek

Warning: +15 (bo, přeci jen jde o prznění pohádky, že), fluff, cukr...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ne, nedělám si prdel, já to fakt napsala. Už roky jsem nad něčím u téhle pohádky uvažovala, ale až debata na FB stránce Open Slash mě přesvědčila, že to není tak blbej nápad, abych něco vyplodila. Není to sice to nejlepší, co jsem kdy napsala, ale tak... třeba to někomu udělá radost. Nebo taky ne :D Druhou část nahodím zítra nebo pozítří. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti, Justince a Igon (kdyžtak si řekni, jakého jsi druhu, ať to dobře skloňuju :D)

A ještě poslední poznámka, povídku jsou napsala u songu Mars od kapely One Week Wonder. Obsahově to s povídkou vůbec nekoreluje, ale to je mému mozku jako obvykle šumák.

Neunesla to. Nedokázala unést ztrátu svého otce v tak rychlém sledu poté, co byla do pekla odnesena její sestra. Pohádkový konec si tak užili pouze pár týdnů.

Týdnů, během nichž kromě splácení dluhu a uzavření mírových smluv se všemi sousedními knížectvími měli dostatek času lépe poznat jeden druhého. Ano, i poté se mu zdála být tou pravou, tou, na kterou celý život čekal, kterou si vysnil…

Křehká jako první sněženka vykouknuvší z půdy na počátku jara, a tak ji nikdy vnímat nepřestal. Měl obavy, že kdyby se jí méně šetrně dotknul, tak by se mu pod prsty rozsypala na milion částí, které by neuměl dát znovu dohromady.
Bál se, aby jí neublížil, a bál se tak moc, že… že ji ztratil dříve, než ji vůbec kdy opravdu měl.

Dny plynuly a nový kníže se smiřoval s nastalou situací. Prioritou bylo postavit knížectví opět na nohy, leč Petr tušil, že to bude běh na dlouhou trať, přičemž sám bez potřebného vzdělání neměl šanci se jakkoliv přičinit. Rozhodl se tedy spolehnout na lidi, kterým Adélka věřila. Nebylo jich mnoho, ale přislíbili, že vykonají vše, co bude v jejich silách. O víc ani Petr nežádal.

Díky nedávným finančním potížím se ani nikdo neodvážil podotknout, že by se slušelo na knížete pořádat nejrůznější společenské události, a Petr tak mohl nerušeně studovat, což věděl, že potřebuje jako sůl, jestli nechtěl přivést celé knížectví opět na buben. Nebo do války. Volný čas pak trávil mimo zámek, chodíval pěšky nebo jezdil koňmo, většinou ponořen do svých vzpomínek.

Těch na Adélku mnoho nebylo a byl by se styděl, kdyby jej neomlouvala skutečnosti, že společně mnoho času nestrávili. Navíc si ani nebyl jist, jestli tehdy pociťoval štěstí. To rozhodně nepociťoval ani nyní, kdy si připadal osamělý a postrádal jakékoliv rozptýlení, jež by spočívalo v zábavné činnosti. Kdyby mu někdo držel nůž u krku a vyžadoval po něm odpověď na otázku, kdy se naposled dobře bavil, na první dobrou by vyhrnul, že s Jankem.

A možná právě s Jankem, při odchytávání hříšníků, se cítil šťastný.

Ta myšlenka jej zastihla nepřipraveného. Vážně zažil nejlepší chvíle svého života ve společnosti čerta a nikoliv své ženy? Ani z dětství si nebyl schopen vybavit vzpomínku příjemnější než tu, týkající se jeho a Jankova útěku z kasáren a následného pobyt v pekle. S Jankem.

Původně se lesem jen tak potloukal, nechal koně jít, kam ho nohy zavedou, leč vinou svého rozjímání jej přepadl stesk. Janek mu chyběl už od chvíle, kdy se rozloučili, právě teď jej ale srdce zabolelo ještě více. Nasměroval hnědáka ke skále, v níž se skrýval vchod do pekla, nicméně si od toho raději mnoho nesliboval.

Sesedl, po svých vylezl až k prasklině a… nevěděl, co dál. Hleděl do skály, bůhví proč zadýchaný, se svírajícím se hrudníkem a zběsile bušícím srdce, a z hloubi duše si přál, aby byl vpuštěn. Přál si, aby…

Leknutím sebou trhnul a uskočil, když se kámen pohnul a objevila se mezera, jíž bez zaváhání proklouznul a spěchal dál, kdyby si to náhodou peklo rozmyslelo. Žár, jenž ho přivítal, působil zvláštně konejšivě. Zhluboka se nadechl, jako první k němu však nedolehl Luciferův dunivý hlas, dožadující se odpovědi na otázku, co tady pohledává, ozvalo se ale překvapené a nadšené zvolání Petrova jména.

"Janku!" oplatil mu Petr stejně hlasitě a stejně nadšeně a jen co stihl pohledem zkonstatovat, že se jeho přítel absolutně nezměnil, už k němu Janek letěl a vyloženě na něj skočil.

Petr jej se smíchem, jenž se mu nezadržitelně dral z hrudníku, objal a do nosu ho o poznání silněji udeřila vůně pálícího se dřeva. Těžko říct, odkdy to považoval za vůni… Dojala jej ta radost, jakou spatřoval v Jankových očích stejně jako v jeho širokém úsměvu, když se od něj čert odtáhl ale jen tak, aby na něj viděl, v dlaních stále pevně svíral Petrovy paže. Jako by se chtěl přesvědčit, že se mu Petr nezdá a že se vmžiku nevypaří.

Tak strašně rád měl Janka znovu u sebe, že úplně zapomněl, co se stalo od chvíle, kde spolu byli naposled. Uvědomil si to až v momentu, kdy Jankovu tvář zahalil stín. Veselí se rázem vytratilo, vystřídáno smutkem a soucitem. I Petr sám na sobě pocítil tu změnu atmosféry, euforie v důsledku návratu do reality pominula. Nepochyboval o tom, že Janek ví…

"Je mi to líto, Petře," bylo jediné, co od čerta uslyšel, více ale nepotřeboval. Jankovy oči… snad nikdy si nevšiml, jak moc uměly odrážet jeho emoce, se propalovaly až do Petrova nitra, upřímný smutek v nich probudil i ten hluboko zakořeněný uvnitř něj a pomohl mu vyjít na povrch. Než se Petr vzpamatoval, než si uvědomil, co činí, zatínal nehty do Jankových paží, oči jej pálily a po tváři se mu skutálela první slza.

Vzápětí jej obklopilo teplo sálající z Jankova těla, čert jej znovu objal, tentokrát ale ne bratrsky jako prve. Jeho náruč byla hřejivá, uklidňující… bezpečná. Petr zabořil tvář do těch kudrnatých vlasů a bezmocně se otřásal pod vlastními vzlyky, jež se draly bůhví odkud. Netušil, že by byl kdy schopen plakat… a netušil, že se tak stane zrovna v Jankově objetí. Nechal všechen smutek a hořkost, aby se dostala ven v podobě slaných slz, jež se ihned po kontaktu s Jankovými kudrnami vypařily.

S přicházejícím klidem jej dostihla myšlenka na to, že Janka svírá až příliš silně, že jej doslova pažemi drtí, bez dechu jej však zanechalo zjištění, že čert jej drží snad ještě pevněji, že má dlaň v jeho vlasech a že se cítí jeho dech na krku…

Zachvění, jež jej postihlo, Petra vyděsilo. Už téměř do normálu se navrátivší tep se znovu vydal na cestu ke hvězdám, a tváře, zrudlé pláčem a horkem se rozhořely nanovo. Svědomí mu namlouvalo, aby co nejrychleji uskočil, aby zastavil tu nepatřičnou reakci, Petr se ale nedokázal přimět udělat cokoliv jiného, než si přitáhnout Janka ještě blíž k sobě, vnímat váhu jeho těla, tisknoucí se k němu, těla, jež bylo o tolik jiné, silnější a pevnější, než to…

Mysl mu zahalil zmatek, následován lítostí, že jej Janek pustil. Vzápětí dostal odpověď, proč tak učinil. Blížil se k nim samotný vládce pekla.

"Návštěvy v pekle? Co to tady zavádíš za novoty, Janku?!" udeřil na čerta Lucifer, jakmile k nim dorazil, jeho hlas však postrádal opravdovou zlobu. Petrovi se docela ulevilo, nerad by způsobil Jankovi nepříjemnosti. Těch už měl v minulosti více než dost. "Áááá, na tebe si vzpomínám. Snad tady zase nechceš pracovat?" obrátil se Lucifer na Petra téměř s hrůzou v očích.

"Ne, to bych vám neudělal," odpověděl Petr, na rtech mu pohrával mírný úsměv, který si neodpustil, když Lucifer, jemuž se očividně ulevilo, přikývl. "Já jsem skutečně přišel jen za Jankem."

"To vidím," utrousil Lucifer na půl úst a těkal pohledem z čerta na Petra a z Petra na čerta, jako by si snažil udělat na ty dva názor. "Nechceš si ho vzít na nějakou dobu s sebou nahoru?"

Petra nejprve zalil pocit absolutního nadšení, s nímž se také zadíval na čerta, který se na něj nadšeně zubil, vzápětí se ale přiměl být opatrný, jelikož… Lucifera měl svým způsobem rád, ovšem vrtalo mu hlavou, proč mu to navrhnul. Z čiré dobroty srdce zřejmě ne.

"A nebude z toho mít nějaký problém? Nebude vám tady chybět?" zeptal se opatrně, načež jen stěží věřil vlastnímu zraku. Lucifer protočil oči a zcela lidsky si odfrknul.

"Co je nám tady platný, když stejně vidím, že je myšlenkami na povrchu. A ten jeho zasněný úsměv už mi leze na nervy," zašklebil se Lucifer znechuceně. "Jen si ho vezmi, jestli chceš, a když mi čas od času pošlete někoho, s kým se váha dotkne země, tak si ho tam pro mě za mě třeba nech."

Petr tomu nemohl uvěřit, že s ním Janek vážně může odejít. Vždyť sem přišel jen tak, bez plánu, prostě chtěl svého čerta vidět a teď… S úsměvem střelil po Jankovi pohledem a radost, jež jím prostupovala, jej přinutila jednat. Znovu stiskl Janka v náručí, tentokrát jen na chvíli, aby vládce pekel s nimi náhodou neztratil trpělivost.

Lucifer ale pouze znovu s kyselým výrazem protočil oči, Petr jej ovšem podezříval z toho, že se jen snažil zamaskovat úsměv.

"Tak už běžte," vyháněl je. "Ale jestli se zase necháte oba naverbovat, tak si mě nepřejte!"

Opustili peklo, jak nejrychleji uměli, venku se oba jen opřeli o skálu a vstřebávali to, co se právě stalo.

"Nikdy bych si nepomyslel, že mě Lucifer nechá takhle odejít," vydechl Janek, v jehož tváři se zračila úleva.

"Vlastně jsem se tě ani nezeptal, jestli chceš jít se mnou na zámek…" došlo Petrovi a zlehka Jankovi naznačil, že si to pořád může rozmyslet, z celého srdce si ale přál, aby se tak nestalo.

"Slyšel jsi Lucifera, Petře," dotkla se Jankových očí zvláštní jemnost, pro něj tak typická, když se díval na Petra, který byl opět nucen se potýkat se svíravým pocitem v oblasti srdce. "Nic bych si nepřál víc."

Ta slova Petrovi vyrazila dech, neboť o jejich upřímnosti opět nemohlo být pochyb. Hleděl na čerta, hlavou se mu honilo sto a jedna myšlenka, a adrenalin, kolující v žilách, mu dodal jistoty, že takhle je to správné. Jestli Janek bude chtít, může s ním být na zámku třeba i roky… Ani on sám by si nemohl přát víc.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Justinka Justinka | E-mail | Web | 29. prosince 2016 v 0:09 | Reagovat

Krásný, sladký, vánoční. Oni dva jsou bezvadná dvojka. (A jelikož je to pohádka, můžeme doufat, že jim může třeba vyjít i ta trojka "a žili šťastně až do smrti.":D

Ty máš takové neobvyklé páry, líbí se mi to. Jestli myslíš, že pohádka je bezbožnost, tak se v nich přidám. Když teď dávali Na samotě u lesa, zasnila jsem se tam, kde pan Svěrák říká, panu Třískovi, jestli by nechtěl být jeho žena, že by si tam v té chalupě pěkně žili. A to je pro mě pan Svěrák téměř svatý muž. Ale hezkej:D A Tříska taky:D

2 ┼Ukyo Vampire┼ ┼Ukyo Vampire┼ | Web | 29. prosince 2016 v 2:47 | Reagovat

Dobrý :-D

3 Rowene Rowene | 29. prosince 2016 v 8:47 | Reagovat

Jsi hravá a to je krásné. Upřímně, Adélka mě vždycky štvala. Pobavil ale také Justinky komentář, slashovat našeho skoroboha... :-)  :-)  :-)

4 Sunshine Sunshine | Web | 29. prosince 2016 v 19:24 | Reagovat

Ohohó, takže nejsem jediná, kdo je vlastně při sledování vždycky shipoval?!  zvlášť od tý scény, kdy Petr v kasárnách odnáší vyčerpaného Janka po výcviku v náručí... No jo :D
A tohle je perfektní, moc bych si přála, aby to takhle fakt pokračovalo (vždycky mi bylo líto, jak Janek na konci odchází). Skvělá práce i s takhle neobvyklým pairingem!

5 Anet Anet | 29. prosince 2016 v 22:42 | Reagovat

Naprosto naprosto luxusní :33.

6 Bea Bea | E-mail | Web | 30. prosince 2016 v 18:06 | Reagovat

:D Tihle dva k sobě patří od první chvíle... KDepak nějaká Adélka, ale Janek! (Navíc hraný mladičkým Ondrou Vetchým, kdo by ho nemiloval?)
A kde je jako další díl? Chci další díl ještě před Silvestrem. :D

7 Karin Karin | 9. května 2017 v 14:53 | Reagovat

Jdu na další díl. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama