Prosinec 2016

Doufal jsem, že jednou přijdeš 2/2

30. prosince 2016 v 19:28 | Archea Majuar
Doufal jsem, že jednou přijdeš 2/2

Fandom: S čerty nejsou žerty

Pairing: Petr/Janek

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část je tady, pro někoho to na pohádku už může být moc, ale však... přestat číst můžete kdykoliv, že :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Rowene, Sushine, Anet, Justince, Bee a ┼Ukyo Vampire┼ :)

Petr odvázal klidně čekajícího hnědáka od stromu a Janek si mezitím změnil oděv na podobný tomu, co nosil Petr.

Společně pak na koně nasedli a vydali se směrem k zámku. Vysvětlení Jankovy přítomnosti nikdo nevyžadoval, Petr pouze uvědomil těch pár členů služebnictva, co si ponechal, že Janek je host z dalekých krajin, tudíž neznalý jejich zvyků, a požádal je o schovívavost, a také o přípravu jedné z ložnic, ačkoliv pochyboval, že čert zrovna postel ocení.

"Kde bys chtěl spát?" otázal se jej Petr, jakmile si odložil kabát a usadil se do křesla. Pořád se pozastavoval nad tím, že by mu tohle mělo přijít přirozené, když většinu života neseděl na ničem měkčím než na slámě.

Janek se s očima navrch hlavy rozhlížel po ložnici, jež patřila knížeti, tedy Petrovi. Petr se neubránil úsměvu, když viděl, jak Jankovy oči září, jak je uchvácen vším kolem…

"Na kožešině u krbu," odpověděl Janek nesoustředěně.

Petr na něj zůstal překvapeně koukat, nakonec to ale vzal na vědomí. Vlastně to tak podivné nebylo. Na čerta.

"Máš hlad?"

Na to Janek slyšel. Okamžitě se obrátil k Petrovi a horlivě přikyvoval, čímž Petra znovu dokonale odzbrojil. Ne, neměl žádné pochybnosti o tom, že udělal správnou věc. V Jankově přítomnosti se cítil dobře, věřil tomu, že jeho osamělost se ztratí v nenávratnu, a... ten nezaměnitelný pocit štěstí, který si pamatoval z doby, kdy s Jankem chytali hříšníky, se do něj vkrádal už teď, kdy jen pozoroval čerta, jak se nadšeně hrne k prostřenému stolu.

Jídával v komnatě, sousedící s tou jeho, kde také studoval. Usadil se a dal se do jídla ve chvíli, kdy v Jankovi už zmizela snad půlka kuřete. I to jej zvláštním způsobem přesvědčilo, že je všechno v pořádku.

"Budu taky mít takovou ložnici jako ty?" zajímalo Janka, když se dostatečně nasytil.

"Pojď se na ni podívat," vstal Petr od stolu a dovedl čerta do pokoje naproti svému, z něhož právě odcházela služebná.


Vše bylo připraveno, až na jednu drobnost, jíž se vzápětí Petr začal věnovat. Místnost sice osvětlovaly svíčky, leč ty neměly šanci místnost vytopit, a tak Petr přešel ke krbu a rozdělal oheň. Jen co od něj odstoupil, Janek se objevil po jeho boku, zrak upřen do plamenů.

Petr nemohl odtrhnout oči od svého přítele, pořád jen stěží věřil tomu, že je tady opravdu s ním. Doufal, že Jankovi tento způsob života nebude vadit, ale sám by byl ochoten kvůli němu klidně znovu přesídlit do chalupy a vést knížectví třeba odtamtud. Hlavně, aby už nebyl sám… aby byl s Jankem.

Zachvěl se. Už zase, a nyní jen při pomyšlení, jak moc blízko se čert nachází. Rameny se dotýkali, stejně tak prsty rukou, jež Petra téměř brněly. Toužil v dlani sevřít tu Jankovu, toužil jej znovu obejmout, znovu cítit ten rozdíl mezi jeho tělem a tím křehkým, jež se objímat bál.

Aby neztratil kontakt, následoval Janka dolů, kde se oba usadili v tureckém sedu na kožešině, která byla měkká a příjemná na dotek.

"Bude se ti na tom spát dobře?"

Janek Petra obdařil malým úsměvem a kývnutím.

"Děkuji, že jsi za mnou přišel, Petře," odrážely se plamínky ohně v Jankových očích, jež se tak zdály být ještě zářivější.

"Chyběl jsi mi," řekl Petr prostě a po těle se mu rozběhlo příjemné teplo, když se Jankův úsměv rozšířil. "Jak to, že jsem se vůbec mohl do pekla dostat? Myslel jsem, že to může jen čert."

"Nestává se to často, ale…" zadíval se Janek opět do ohně. "Legenda praví, že když si někdo opravdu moc přeje vstoupit a je veden počestnými záměry, peklo se mu samo otevře."

"A to, že jsi byl první, koho jsem tam uviděl…"

"Doufal jsem, že jednou přijdeš," sklopil Janek zrak k zemi, a kdyby jeho tvář nebyla osvětlená oranžovo rudými plameny, Petr by spatřil na jeho tváři ruměnec.

Přesto Petr nebyl schopen vydat ze sebe ani slovíčko, horko se šířilo každou buňkou jeho těla, měl pocit, že jej snad stihla horečka, jež nutila jeho srdce splašeně bušit ve chvíli, kdy se Janek pohnul a překryl dlaní tu Petrovu. Petr s knedlíkem v krku ruku obrátil a stisknul jí Jankovu. Svírajícím se žaludkem se prohnalo hejno motýlů a pocit štěstí a radosti sílil tak moc, že to až bolelo.

"Petře, já…" upřel Janek hnědé oči na Petra, který visel na jeho rtech, čekaje na to, co mu chce čert povědět, dokončení věty se ale nikdy nedočkal. Cítil, jak se Jankova dlaň v jeho třese, a viděl, že se to netýká jen jeho ruky, chvěl se celý, až Petr ten pohled na něj nemohl vydržet.

Nevěděl přesně, co dělá, nechal se vést jen jakýmsi vnitřním hlasem, který se náhle objevil a který mu radil, aby se prsty dotkl Jankovy tváře, jemně jej palcem pohladil a bezmocně jen sledoval, jak se sám utápí v těch nádherných, bezedných očích, hledících na něj s takovou oddaností, jakou by ani nebyl schopen slovy vyjádřit.

Měl tolik otázek, zajímalo ho, jak Janek věděl, že za ním přijde, proč on sám jej nenavštívil, proč a jak se tohle mezi nimi děje… Nic z toho ale nebylo natolik důležité, aby tomu dal přednost před Jankem, jehož zrychlený dech byl slyšitelný a jeho dychtivost po tom, aby Petr učinil to, k čemuž se odhodlával, nezpochybnitelná.

Netoužil už jen po svírání Jankovy dlaně ve své, ani po možnosti jej obejmout, nyní celým svým srdcem toužil Janka políbit. Strach z nově nalezeného nutkání zůstal skryt zásluhou příliš silné náklonosti, již vůči čertovi pociťoval, a jíž se neuměl a nechtěl bránit, zvláště když spatřoval touhu po tomtéž v hnědých očích svého přítele. Kousek po kousku zkracoval vzdálenost mezi nimi, dokud se jejich nosy nedotýkaly špičkami, dokud se jeho dech nesmísil s Jankovým, dokud oba nezavřeli oči a nepoddali se tomu, co si oba v hloubi duše skutečně přáli.

Petr měl pocit, že něco na způsob ohně, jenž na ně vrhal mihotavé světlo, se rozhořelo i uvnitř něj, když se rty poprvé otřel o ty Jankovy, jež byly suché a mírně popraskané, přesně jako by u čerta očekával. Jankovi jimi unikl roztřesený povzdech, po kterém následoval čertův pokus o polibek, váhavě pohnul ústy proti Petrovým, jenž mu vyšel svými rty vstříc, snaže si okamžik vrýt do paměti, jež ale přestávala sloužit ve chvíli, kdy jej Janek uchopil za košili uprostřed hrudníku a přitáhl si jej k sobě.

Petr si musel kleknout, aby se jeho neverbální žádosti mohl podvolit, za žádnou cenu se ale nehodlal přestat dotýkat Jankových rtů, jež se stávaly vteřinu od vteřiny odvážnějšími, až si Petr začal uvědomovat, jaký dopad na něj jejich činnost má. Činnost, na kterou ve vztahu s ženou ani nepomyslel.

Ty doteky, ty polibky… vysílaly horko do celého těla, ale zejména na jedno místo… Z hrdla mu unikl překvapený sten, jakmile se slabinami nechtě otřel o Jankovo koleno. Poplašeně se od něj odtáhl, jako by se spálil, s obavami a nejistotou v očích pohlédl Jankovi do tváře, v níž však viděl pouze čiročirý zájem. Čert jej stále držel na košili, rty pootevřené…

"Petře," splynulo z nich jen, než se Janek opět dotkl těch Petrových, čímž mu vrátil ztracenou odvahu. Ani nevěděl jak, vzápětí se octl nad Jankem, který se položil na záda a stáhl je s sebou dolů, propletl prsty s jeho kudrnami, zatímco druhou rukou umístil na čertův bok, čímž z něj vymámil tlumené zasténání. Zkusil jít ještě dál a svět se s ním zatočil, když prsty narazil na důkaz Jankovy touhy.

Překryl jej dlaní a jen zlehka se ho dotýkal, přesto se pod ním Janek začal třást ještě víc, zaklonil hlavu a odhalil tak Petrovi svůj krk, jenž byl vzápětí pokryt motýlími polibky. Čert pod Petrem tiše sténal, a přestože se Petr nacházel zcela v zajetí toho výjevu, nedokázal zabránit svým boků, aby nevycházely vstříc stehnu, jež se nacházelo přesně tam, kde to tak strašně moc potřeboval, odkud spalující horko proudilo do zbytku těla.

"Petře!" zavzdychal znovu Janek jeho jméno, když se jeho prsty zatnuly do Petrových ramen, a když se mu ve tváři zračila slast nejkrásnější. Petr se něžně probíral jeho vlasy, přemožen kouzlem okamžiku, pozoroval, jak se Jankův dech pomalu vrací do normálu, jak otvírá oči a jak se v nich promítá zamilovanost v okamžiku, kdy jimi spočinul na svém příteli.

Čert otevřel ústa v pokusu něco říct, nakonec si to ale rozmyslel, jen se naprosto šťastně usmál a dlaní se dotkl Petrovy tváře, z níž pak sjel níže opět přes Petrovu paži, po jeho boku a Petrovo srdce vynechalo úder, jakmile Janek pohladil napnutou látku jeho kalhot. Sebekontrola se stala věcí minulosti, věděl, že sténá, věděl, že vychází laskající dlani vstříc, že se řítí střemhlav do propasti, odkud není návratu.

Tělem se mu prohnala smršť emocí, rozkoše, vypětí, uvolnění… Všechno se slilo dohromady v něco nepopsatelného, co na pár vteřin Petra zcela pohltilo. Snad každé nervové zakončení vibrovalo prožitou slastí, a když se alespoň částečně z opojení probral, zjistil, že společně s Jankem leží na kožešině. Hlavu měl položenou na jeho hrudníku, oči upřené do tančících plamenů v krbu.

Vnímal každý Jankův pravidelný nádech i výdech, vnímal jeho paže, spočívající mu na zádech. Sám svého čerta objal a poddal se tomu vzrůstajícímu pocitu štěstí, jenž jím neodbytně prostupoval…

Doufal jsem, že jednou přijdeš 1/2

28. prosince 2016 v 19:24 | Archea Majuar
Doufal jsem, že jednou přijdeš 1/2

Fandom: S čerty nejsou žerty

Pairing: Petr/Janek

Warning: +15 (bo, přeci jen jde o prznění pohádky, že), fluff, cukr...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ne, nedělám si prdel, já to fakt napsala. Už roky jsem nad něčím u téhle pohádky uvažovala, ale až debata na FB stránce Open Slash mě přesvědčila, že to není tak blbej nápad, abych něco vyplodila. Není to sice to nejlepší, co jsem kdy napsala, ale tak... třeba to někomu udělá radost. Nebo taky ne :D Druhou část nahodím zítra nebo pozítří. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji káti, Justince a Igon (kdyžtak si řekni, jakého jsi druhu, ať to dobře skloňuju :D)

A ještě poslední poznámka, povídku jsou napsala u songu Mars od kapely One Week Wonder. Obsahově to s povídkou vůbec nekoreluje, ale to je mému mozku jako obvykle šumák.

Neunesla to. Nedokázala unést ztrátu svého otce v tak rychlém sledu poté, co byla do pekla odnesena její sestra. Pohádkový konec si tak užili pouze pár týdnů.

Týdnů, během nichž kromě splácení dluhu a uzavření mírových smluv se všemi sousedními knížectvími měli dostatek času lépe poznat jeden druhého. Ano, i poté se mu zdála být tou pravou, tou, na kterou celý život čekal, kterou si vysnil…

Křehká jako první sněženka vykouknuvší z půdy na počátku jara, a tak ji nikdy vnímat nepřestal. Měl obavy, že kdyby se jí méně šetrně dotknul, tak by se mu pod prsty rozsypala na milion částí, které by neuměl dát znovu dohromady.
Bál se, aby jí neublížil, a bál se tak moc, že… že ji ztratil dříve, než ji vůbec kdy opravdu měl.

Dny plynuly a nový kníže se smiřoval s nastalou situací. Prioritou bylo postavit knížectví opět na nohy, leč Petr tušil, že to bude běh na dlouhou trať, přičemž sám bez potřebného vzdělání neměl šanci se jakkoliv přičinit. Rozhodl se tedy spolehnout na lidi, kterým Adélka věřila. Nebylo jich mnoho, ale přislíbili, že vykonají vše, co bude v jejich silách. O víc ani Petr nežádal.

Díky nedávným finančním potížím se ani nikdo neodvážil podotknout, že by se slušelo na knížete pořádat nejrůznější společenské události, a Petr tak mohl nerušeně studovat, což věděl, že potřebuje jako sůl, jestli nechtěl přivést celé knížectví opět na buben. Nebo do války. Volný čas pak trávil mimo zámek, chodíval pěšky nebo jezdil koňmo, většinou ponořen do svých vzpomínek.

Těch na Adélku mnoho nebylo a byl by se styděl, kdyby jej neomlouvala skutečnosti, že společně mnoho času nestrávili. Navíc si ani nebyl jist, jestli tehdy pociťoval štěstí. To rozhodně nepociťoval ani nyní, kdy si připadal osamělý a postrádal jakékoliv rozptýlení, jež by spočívalo v zábavné činnosti. Kdyby mu někdo držel nůž u krku a vyžadoval po něm odpověď na otázku, kdy se naposled dobře bavil, na první dobrou by vyhrnul, že s Jankem.

A možná právě s Jankem, při odchytávání hříšníků, se cítil šťastný.

Ta myšlenka jej zastihla nepřipraveného. Vážně zažil nejlepší chvíle svého života ve společnosti čerta a nikoliv své ženy? Ani z dětství si nebyl schopen vybavit vzpomínku příjemnější než tu, týkající se jeho a Jankova útěku z kasáren a následného pobyt v pekle. S Jankem.

Původně se lesem jen tak potloukal, nechal koně jít, kam ho nohy zavedou, leč vinou svého rozjímání jej přepadl stesk. Janek mu chyběl už od chvíle, kdy se rozloučili, právě teď jej ale srdce zabolelo ještě více. Nasměroval hnědáka ke skále, v níž se skrýval vchod do pekla, nicméně si od toho raději mnoho nesliboval.

Sesedl, po svých vylezl až k prasklině a… nevěděl, co dál. Hleděl do skály, bůhví proč zadýchaný, se svírajícím se hrudníkem a zběsile bušícím srdce, a z hloubi duše si přál, aby byl vpuštěn. Přál si, aby…

Leknutím sebou trhnul a uskočil, když se kámen pohnul a objevila se mezera, jíž bez zaváhání proklouznul a spěchal dál, kdyby si to náhodou peklo rozmyslelo. Žár, jenž ho přivítal, působil zvláštně konejšivě. Zhluboka se nadechl, jako první k němu však nedolehl Luciferův dunivý hlas, dožadující se odpovědi na otázku, co tady pohledává, ozvalo se ale překvapené a nadšené zvolání Petrova jména.

"Janku!" oplatil mu Petr stejně hlasitě a stejně nadšeně a jen co stihl pohledem zkonstatovat, že se jeho přítel absolutně nezměnil, už k němu Janek letěl a vyloženě na něj skočil.

Petr jej se smíchem, jenž se mu nezadržitelně dral z hrudníku, objal a do nosu ho o poznání silněji udeřila vůně pálícího se dřeva. Těžko říct, odkdy to považoval za vůni… Dojala jej ta radost, jakou spatřoval v Jankových očích stejně jako v jeho širokém úsměvu, když se od něj čert odtáhl ale jen tak, aby na něj viděl, v dlaních stále pevně svíral Petrovy paže. Jako by se chtěl přesvědčit, že se mu Petr nezdá a že se vmžiku nevypaří.

Tak strašně rád měl Janka znovu u sebe, že úplně zapomněl, co se stalo od chvíle, kde spolu byli naposled. Uvědomil si to až v momentu, kdy Jankovu tvář zahalil stín. Veselí se rázem vytratilo, vystřídáno smutkem a soucitem. I Petr sám na sobě pocítil tu změnu atmosféry, euforie v důsledku návratu do reality pominula. Nepochyboval o tom, že Janek ví…

"Je mi to líto, Petře," bylo jediné, co od čerta uslyšel, více ale nepotřeboval. Jankovy oči… snad nikdy si nevšiml, jak moc uměly odrážet jeho emoce, se propalovaly až do Petrova nitra, upřímný smutek v nich probudil i ten hluboko zakořeněný uvnitř něj a pomohl mu vyjít na povrch. Než se Petr vzpamatoval, než si uvědomil, co činí, zatínal nehty do Jankových paží, oči jej pálily a po tváři se mu skutálela první slza.

Vzápětí jej obklopilo teplo sálající z Jankova těla, čert jej znovu objal, tentokrát ale ne bratrsky jako prve. Jeho náruč byla hřejivá, uklidňující… bezpečná. Petr zabořil tvář do těch kudrnatých vlasů a bezmocně se otřásal pod vlastními vzlyky, jež se draly bůhví odkud. Netušil, že by byl kdy schopen plakat… a netušil, že se tak stane zrovna v Jankově objetí. Nechal všechen smutek a hořkost, aby se dostala ven v podobě slaných slz, jež se ihned po kontaktu s Jankovými kudrnami vypařily.

S přicházejícím klidem jej dostihla myšlenka na to, že Janka svírá až příliš silně, že jej doslova pažemi drtí, bez dechu jej však zanechalo zjištění, že čert jej drží snad ještě pevněji, že má dlaň v jeho vlasech a že se cítí jeho dech na krku…

Zachvění, jež jej postihlo, Petra vyděsilo. Už téměř do normálu se navrátivší tep se znovu vydal na cestu ke hvězdám, a tváře, zrudlé pláčem a horkem se rozhořely nanovo. Svědomí mu namlouvalo, aby co nejrychleji uskočil, aby zastavil tu nepatřičnou reakci, Petr se ale nedokázal přimět udělat cokoliv jiného, než si přitáhnout Janka ještě blíž k sobě, vnímat váhu jeho těla, tisknoucí se k němu, těla, jež bylo o tolik jiné, silnější a pevnější, než to…

Mysl mu zahalil zmatek, následován lítostí, že jej Janek pustil. Vzápětí dostal odpověď, proč tak učinil. Blížil se k nim samotný vládce pekla.

"Návštěvy v pekle? Co to tady zavádíš za novoty, Janku?!" udeřil na čerta Lucifer, jakmile k nim dorazil, jeho hlas však postrádal opravdovou zlobu. Petrovi se docela ulevilo, nerad by způsobil Jankovi nepříjemnosti. Těch už měl v minulosti více než dost. "Áááá, na tebe si vzpomínám. Snad tady zase nechceš pracovat?" obrátil se Lucifer na Petra téměř s hrůzou v očích.

"Ne, to bych vám neudělal," odpověděl Petr, na rtech mu pohrával mírný úsměv, který si neodpustil, když Lucifer, jemuž se očividně ulevilo, přikývl. "Já jsem skutečně přišel jen za Jankem."

"To vidím," utrousil Lucifer na půl úst a těkal pohledem z čerta na Petra a z Petra na čerta, jako by si snažil udělat na ty dva názor. "Nechceš si ho vzít na nějakou dobu s sebou nahoru?"

Petra nejprve zalil pocit absolutního nadšení, s nímž se také zadíval na čerta, který se na něj nadšeně zubil, vzápětí se ale přiměl být opatrný, jelikož… Lucifera měl svým způsobem rád, ovšem vrtalo mu hlavou, proč mu to navrhnul. Z čiré dobroty srdce zřejmě ne.

"A nebude z toho mít nějaký problém? Nebude vám tady chybět?" zeptal se opatrně, načež jen stěží věřil vlastnímu zraku. Lucifer protočil oči a zcela lidsky si odfrknul.

"Co je nám tady platný, když stejně vidím, že je myšlenkami na povrchu. A ten jeho zasněný úsměv už mi leze na nervy," zašklebil se Lucifer znechuceně. "Jen si ho vezmi, jestli chceš, a když mi čas od času pošlete někoho, s kým se váha dotkne země, tak si ho tam pro mě za mě třeba nech."

Petr tomu nemohl uvěřit, že s ním Janek vážně může odejít. Vždyť sem přišel jen tak, bez plánu, prostě chtěl svého čerta vidět a teď… S úsměvem střelil po Jankovi pohledem a radost, jež jím prostupovala, jej přinutila jednat. Znovu stiskl Janka v náručí, tentokrát jen na chvíli, aby vládce pekel s nimi náhodou neztratil trpělivost.

Lucifer ale pouze znovu s kyselým výrazem protočil oči, Petr jej ovšem podezříval z toho, že se jen snažil zamaskovat úsměv.

"Tak už běžte," vyháněl je. "Ale jestli se zase necháte oba naverbovat, tak si mě nepřejte!"

Opustili peklo, jak nejrychleji uměli, venku se oba jen opřeli o skálu a vstřebávali to, co se právě stalo.

"Nikdy bych si nepomyslel, že mě Lucifer nechá takhle odejít," vydechl Janek, v jehož tváři se zračila úleva.

"Vlastně jsem se tě ani nezeptal, jestli chceš jít se mnou na zámek…" došlo Petrovi a zlehka Jankovi naznačil, že si to pořád může rozmyslet, z celého srdce si ale přál, aby se tak nestalo.

"Slyšel jsi Lucifera, Petře," dotkla se Jankových očí zvláštní jemnost, pro něj tak typická, když se díval na Petra, který byl opět nucen se potýkat se svíravým pocitem v oblasti srdce. "Nic bych si nepřál víc."

Ta slova Petrovi vyrazila dech, neboť o jejich upřímnosti opět nemohlo být pochyb. Hleděl na čerta, hlavou se mu honilo sto a jedna myšlenka, a adrenalin, kolující v žilách, mu dodal jistoty, že takhle je to správné. Jestli Janek bude chtít, může s ním být na zámku třeba i roky… Ani on sám by si nemohl přát víc.

Made For Each Other

25. prosince 2016 v 20:31 | Archea Majuar
Made For Each Other

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ondry s Igorem dle mého názoru není dost, a proto přináším další povídku, která je opravdu +18, ovšem zároven je mému srdci nesmírně blízká. Je jednou z těch, u kterých si říkám, že oni jsou vážně pro sebe jako stvoření. Made For Each Other. A neustále se o tom i během představení přesvědčuji, protože jejich vztah mě pořád zanechává bez dechu. Takže si povídku užijte, dále o Vánocích odpočívejte a dole se třeba mrkněte na jeden gif, jenž zaznamenává, co ti dva zase na minulém představení vyváděli... Když to člověk vidí z první řady, tak je to prostě největší pecka :D Enjoy :)

Za komentáře děkuji Que a Justince :)


Asi by to bylo představení jako každé jiné, kdyby se neodehrávalo po tak dlouhé pauze. Cítil, jak mu v žilách koluje známý adrenalin, který při nastudovaných inscenacích jednoduše tolik nevnímal. Tady pro něj žil. Dalo by se říci, že byl jeho drogou. Bavil se, královsky se v průběhu bavil, věděl však až moc dobře, že důvod jeho husí kůže, chvění těla a zejména lehkých vibrací v podbřišku je jiný.

Seděl na židli, podupával nohou, zatímco se snažili přijít na něco zajímavého, co by mohlo Richardovi dorazit na párty, když jím projel známý třas, způsobený pozorností jeho kolegy. Podíval se stranou, aby zjistil, že hnědé oči se na něj dívají, Igorův pohled intenzivní, avšak úsměv neuvěřitelně jemný. A právě proto z něj byl Ondra tak vedle ostatně jako už mnohokrát.

Dlouho se neviděli, společnost toho druhého jim nesmírně chyběla a Ondrovi bylo jasné, co se bude dít, až představení skončí. Bylo mu to jasné, protože to vyčetl z Igorova výrazu, vycítil to z atmosféry mezi nimi. Když se pak nacházeli blízko sebe a čekali na další Danovy pokyny, téměř až trapně moc si uvědomoval horko, jaké z Igora stoupalo, jeho letmý dotek na zádech mu seslal výboje vzrušení do každé buňky těla.

Následně staršímu muži věnoval úsměv, vždycky jej podivným způsobem hřálo, že Igor čas od času dal své city najevo i na veřejnosti, byť nenápadně, v odpověď dostal další pohled hnědých očí, tentokrát temnější… vyjadřující, že se Igor musí držet na uzdě, aby mu radost z opětovného setkání nedokázal teď a tady.

Cestu na pokoj si prakticky nepamatoval, svou pozornost upínal pouze k tomu momentu, jenž nastane, až za sebou zavřou dveře. Tep se mu ani po skončení představení neráčil uklidnit, všechny smysly jako by v tom očekávání věcí příštích zbystřily. Všiml si každého Igorova pohybu, každé emoce, jež se mihnula jeho tváří, a ta atmosféra mezi nimi… nedokázal ji pojmenovat jinak než jako sexuchtivou.

S příchodem do apartmánu napětí jen eskalovalo. Sotva postavili kufry tak, aby se o ně nepřizabili, Ondra se ani nestačil rozhlédnout, kdeže to vlastně budou trávit noc, a už měl na bocích Igorovy ruce. Nejprve se nevzmohl na žádnou odpověď, zaskočen náhlým nárazem do zdi, jež nepříliš něžně přivítala jeho lopatky, vzápětí však více než náruživě oplatil Igorovi polibek. Hluboko uvnitř potlačovaná touha jej ovládla, celou plochou těla se přitiskl k Igorovi, potřeboval cítit, jak moc ho chce, potřeboval ho co nejvíce.

Po tváři jej pohladily prsty, sám zabořil dlaň do Igorových vlasů, zatímco nechal druhý jazyk vklouznout do svých úst. Na pár vteřin měl v hlavě úplně vymeteno, všude byl jen Igor, jeho hladové rty, nenasytné ruce, jež jej chvíli držely za čelist, vzápětí mu rozepínaly bundu, majetnicky mu sevřely stehno, aby se vzápětí vrátily dotekem k jeho tváři, načež se od něj Igor pomalu odtáhl.

Ondra tušil, jak asi musí vypadat, pohled dezorientovaný, tváře růžové, vlasy na všechny strany… opíral se o stěnu a zadýchaně hleděl na svého přítele, jenž na tom byl ale úplně stejně, hnědé očí zářily touhou, jež je oba stravovala.

Mladší muž polknul, vstřebával ten okamžik, kdy se jen dívá, kdy si užívá, že dostane to, co potřebuje, slyšel svůj zběsilý tep ve spáncích, slyšel jejich hlasité oddechování, třásl se pod intenzitou vzrušení, jež mu kolovala žilami. Během vteřiny přesunul ruce k Igorově bundě, rozepnul ji a shodil mu ji z ramen, ta jeho následovala. Než ale stačil pomyslet na něco dalšího, Igorovy oči potemněly snad ještě více, Ondra opět pocítil jeho ruce na svých bocích.

Igor od něj odstoupil, přičemž Ondra sám nevěděl jak, náhle se k němu octl být zády. Rty se mu zkřivily v úšklebek, celým tělem se prohnal výboj vzrušení, když se k němu Igor znovu přitisknul, objal jej a třísly se mu otřel o zadek. Ondra mu vyšel vstříc a vychutnal si to zasténání, jež starší muž vydal. Bylo mu jasné, co přesně Igor zamýšlí, a ta představa se mu nesmírně líbila.

Jednu dlaň umístil na stěnu, položil na ni tvář stranou, aby aspoň trochu za sebe viděl, druhou rukou ale uchopil jednu z těch, jimiž jej Igor objímal, pevně ji chytil a směroval ji níže, znovu se zadkem otřel o tvrdost, skrývající se v Igorových riflích, načež dorazil s Igorovou rukou k cíli. Tentokrát to byl on, komu se z hrudníku vydal potěšený sten, když se jeho erekce octla v pevném sevření.

Ucho mu ovanul Igorův horký dech, dalším pohybem proti jeho slabinám z něj vymámil něco podobné zavrčení, což jej přimělo jednat. Nechtěl čekat, potřeboval Igora, potřeboval ho slyšet… nejlépe slyšet řvát, cítil tu bouři v žilách, cítil, ten nezkrotný hlad, jenž mu zatemňoval mysl.

Téměř v tomtéž okamžiku se oba snažili rozepnout Ondrovy kalhoty, prsty se třásly, nešikovně si jejich ruce překážely, dokud Ondra za sebou neuslyšel zavrčení. Po zádech mu přeběhla husí kůže, když na zápěstích ucítil železné sevření, Igor ho vyloženě odstrčil a sám mu kalhoty následně bez problému sundal i se spodním prádlem.

Ondra se pod ním zachvěl a neubránil se povzdechnutí, když se mužská dlaň obtočila kolem jeho tvrdosti, tohle mu ale ani zdaleka nestačilo.

"Svlíkej se," zachraptěl, zatímco za sebou nahmatal Igorovo stehno, přejel po riflovině a stiskl, načež tíhu, tisknoucí se mu k zádům, ztratil. Využil toho, aby se zbavil oblečení, které se mu nakupilo u kotníků, cokoliv jiného mu však dovoleno nebylo.

Tentokrát vydal spokojený zvuk, když se znovu octl mezi stěnou a Igorem, jeho výdech se ale vzápětí změnil v táhlý sten, jakmile se mu o zadek otřela Igorova erekce. Sám mu vyšel vstříc, dával mu najevo, jak moc ho chce v sobě… Kluzký prst se začal dobývat dovnitř něj a Ondrovi se hrudníkem rozlilo teplo jako vždy, když mu Igor zas a znovu připomínal, že by mu nikdy neublížil, jak mu na něm záleží… polibek, jenž mu Igor vtisknul na zadní stranu krku, jej rozechvěl, avšak jiným způsobem než další prst, jenž se do něj zasunul. S citem jej roztahoval, bylo to téměř příjemné… Opřel se čelem o stěnu, oči se mu samovolně zavřely, jakmile zjistil, že dál už Igor s přípravou nepůjde.

Místo toho se celý organismem rozšířilo to známé nadšení spojené s očekáváním ve chvíli, kdy na svém vstupu ucítil Igorovu erekci, jak se do něj postupně dostává. Na uchu opět pocítil Igorův horký dech, přitisknul se mu k zádům a pohyb dokonal, dlaň položil na tu Ondrovu, jíž měl rozprostřenou na stěně. Jejich prsty se propletly, ta síla spojení se Ondrou prohnala jako ničivá vlna.

"Igore…" zašeptal a otevřel oči, jakmile jej Igor políbil na tvář. Pomalu do něj znovu proniknul, Ondra si připadal jako v sedmém nebi. Starší muž jej druhou paží objal a v jeho tváři se zračilo tolik emocí, tolik citů… tolik touhy. Věděl, že jeho svaly nebudou dvakrát nadšeny, přesto se natočil tak, aby mohl rty přitisknut na ty Igorovy, zároveň se mu snažil vycházet vstříc.

Drtil jeho prsty v sevření, nechal do sebe přirážet, poddal se Igorovým majetnickým dotekům, nechal se jím vlastnit, protože přesně tohle právě potřeboval. Přerušil polibek, aby se mohl opět opřít o stěnu, výboje slasti se stávaly příliš intenzivními, proudily do každé části jeho těla, veškeré myšlenky se vytrácely a on vnímal už jen ty pravidelné, rychlé pohyby, jimiž jej Igor posílal výš a výš, cítil se tak nádherně plný, chtěný... Igor nezapomínal na nic, začal laskat jeho erekci, zatímco se pohyby jeho boků stávaly prudší, zoufalejší.

Ondra slyšel sténat sebe, slyšel sténat jeho… miloval, když byl Igor hlasitý, a právě teď sakra byl, když ho v sobě svíral, když si uvědomil, že sténá jeho jméno…

"Igore, já…" dostal ze sebe mezi steny a zoufalými pokusy o získání kyslíku, tělo měl jako v jednom ohni, Igorova ruka, byl všude, obklopoval ho… byl blízko, strašně blízko a pak ty rty, jež se objevily na jeho krku, horké polibky a zachraptěné…

"Miluju tě."

Nevěděl, jestli se jen šíleně rozklepal nebo úplně vytuhnul, vnímal jen tu slastnou křeč ve svalech, jen tu šílenou slast, šířící se ze slabin až do konečků prstů, doprovázena nádherným pocitem z té jediné věty, jež cílila přímo na jeho srdce.
Vstřebávaje svůj orgasmus, stále vnímal, že Igor ho brzy následuje, zatínal mu nehty do boků, leč druhou dlaň stále položenou na Ondrově, v jehož hrudníku jako by právě vybouchla supernova emocí, nevěděl, jak je vyjádřit všechny, jak… prostě jen umístil rty na jejich propletené ruce…

"Ondro," ozvalo se za ním téměř tiše, Igorův krk toho měl už zjevně dost a vypověděl službu, stejně tak jeho tělo, které se napnulo, a na Ondrově tváři se usadil úsměv, když se na něj Igor svalil, opřel se o něj, tvář zabořenou v jeho vlasech.
Ondra si nebyl jistý, jestli právě to gesto dostalo Igora přes okraj, každopádně jej ale tížilo to, co z jeho strany zůstalo nevysloveno.

Užíval si tu tíhu, ten okamžik, kdy byl Igor pořád v něm… Sáhnul za sebe a podrbal Igora ve vlasech, načež se ozvalo spokojené zamručení. Pobaveně zafuněl a uvědomil si tu změnu atmosféry ze sexuchtivé na komfortní. Připadal si v Igorově objetí neuvěřitelně dobře, a ačkoliv to nebylo poprvé, vždy jej to umělo zasáhnout.

Igor se po chvíli narovnal, počkal, až Ondra odstoupí ode zdi a s neidentifikovatelným výrazem se zadíval na stěnu.

"Když něco, tak řekneš, že se ti stala nehoda," pokrčil Ondra rameny a snažil se tvářit vážně.

"Proč mně? Tys jim tady znehodnotil tapety," oponoval Igor.

"A kvůli komu asi? Já nevím, kdo tady byl tak nadržený, že mě musel mít už na chodbě," šklebil se Ondra na svého přítele, jenž se na něj nadále koukal jako… no, prostě jako Igor. "Ne, že bych si stěžoval."

Když pak Igorovi jemně cukly koutky, Ondra opět zkrátil vzdálenost mezi nimi, pohladil jej po tváři a jemně jej políbil.
"Taky tě miluju," pronesl pak polohlasem, hřejivá zář v hnědých očích mu vzala dech.

"Koukni na to zrcadlo," ponouknul jej Igor s úsměvem na rtech, který však již naznačoval něco nekalého.

Ondra se podíval a smích se mu nekontrolovatelně dral z hrudníku. Ten pohled byl k nezaplacení. Stáli uprostřed chodby v něčem, podobném objetí, jen v tričkách, vlasy rozčepýřené, a kolem nich se válely rifle, spodní prádlo, bundy, boty, ponožky, kufry…

"Ty seš hroznej bordelář," kroutil hlavou Ondra, zatímco Igor jen zafuněl, a společně se pak na sebe v zrcadle dívali dál, protože… věřte nebo ne, na ten výjev se dívalo prostě nesmírně dobře.


Melodie tvého srdce

23. prosince 2016 v 17:25 | Archea Majuar
Melodie tvého srdce

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Cukr, cukr, cukr... +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Vánoční dáreček pro ty, co rádi Igora s Ondrou a hodně fluffu :D Enjoy a štastné a veselé Vánoce :)



Do představení ještě zbývalo dost času, seděl jsem si pohodlně na gauči, nohy na stole, ruce pohozené na opěradle, oči zavřené. Nemyslel jsem na nic, relaxoval, zaregistroval jsem jen odchod Michala z šatny, v níž jsem nyní s Igorem osaměl. Užíval jsem si to ticho, kdy nikdo nenadával, nic neřešil…

I přes panující klid jsem se nelekl, když k mým uším dolehlo pohlazení kytarových strun. Všiml jsem si, že se hudební nástroj nachází v koutě šatny, ale nevěnoval jsem mu pozornost, ostatně hrát jsem dvakrát neuměl, ale Igor docela ano. Čekal jsem, jestli jen tak dřevo pokouší, nebo bude hrát, po chvíli dalšího ticha jsem zvědavě otevřel oči, abych spatřil, že Igor se usadil na lavici u stěny, kytaru v ruce.

Nejprve se ji snažil naladit nebo něco takového, pak znovu hrábnul do strun a výsledný zvuk byl poměrně pěkný. Díval jsem se na něj a zdál se mi do své činnosti ponořený, hleděl na nástroj, pak začal hrát. Po tváři se mi rozprostřel mírný úsměv, když jsem melodii ihned rozpoznal, bůhví proč mi způsobila i husí kůži. Dlouho jsem Holubí dům neslyšel a už vůbec ne takhle… naživo…

Původně jsem se chtěl znovu opřít a jen vnímat tóny, protože Igor hrál opravdu dobře, ale nějak jsem se k tomu nemohl odhodlat. Místo toho jsem si založil ruce na hrudi a prostě jej pozoroval, ve tváři se mu zračilo soustředění, ale cítil jsem z něj i tu radost, že si má příležitost zabrnkat. Byl jsem si jistý, že kdybych se právě zvednul a začal po místnosti poskakovat jako idiot, že by si nevšiml, protože výraz jeho očí byl na míle vzdálený.

Kdoví co se mu honilo hlavou… Zvolil zrovna tuhle skladbu náhodou nebo pro něj má nějaký význam, ptal jsem se sám sebe. Možná kdyby zpíval, tak by mi jeho hlas napověděl jeho citové rozpoložení, ale takhle… mlčky… mohl jsem jen naslepo hádat.

Během uvažování jsem přesunul svůj zrak k Igorovým prstům, pohybujícím se po strunách hbitě, šikovně, efektivně. Vlastně jsem si ani nevzpomínal, kdy jsem Igora naposled slyšel hrát, respektive hrát nějakou melodii, kterou jsem opravdu znal. Napadlo mě, že se možná snažil upoutat mou pozornost, ale to už jsem si asi příliš věřil. Co by mi asi tak chtěl…?

Ačkoliv mi ta myšlenka přišla přitažená za vlasy, zaujala mě. Spustil jsem nohy ze stolu a sklonil se nad svá kolena, opřel se o ně lokty a dál svého přítele pozoroval, nutno říct, že ten si toho nadále nevšímal, zcela ponořen do své činnosti.

Poznal jsem, že se Holubí dům chýlí ke konci a byl zvědav, jestli bude Igor v hraní pokračovat. K mému překvapení nejenže pokračoval, ale další písní na předchozí navázal, ovšem… tuhle melodii jsem nedokázal zařadit. Znal jsem ji, to bez pochyb, nejspíše z rádia, protože mi byla sakra povědomá, ale na název jsem si za boha vzpomenout neuměl.

Zaposlouchal jsem se a dál na svého přítele hleděl, ale přes své myšlenkové pochody jsem si neuvědomil tu chvíli, kdy ke mně svůj pohled zvedl Igor. Nepřestával hrát melodii, jež byla tak tklivá, že se dotkla i něčeho uvnitř mě… nebo to byly ty hnědé oči, jež se na mě dívaly úplně jinak než kdy dřív?

Vnímal jsem, jak je plný emocí, syrových ryzích emocí, jaké Igor nechával vyplout ze své uzavřené schránky jen velice zřídka. V hrdle mi vyschlo, žaludek se mi stáhl a po kůži mi přeběhlo zamrazení, které ovšem nebylo předzvěsti strachu či děsu, protože bylo skoro až příjemné…

Nevěděl jsem, co mi chce tím pohledem říct, hledal jsem v jeho tváři odpověď, dostihlo mě nutkání to zjistit, ale tušil jsem, že slovy to nepůjde. Snad i proto jsem se najednou našel, jak vstávám a váhavě klopím zrak ke kytaře, nějak jsem se už nemohl do těch city přeplněných hloubek dívat, příliš se jim dařilo proniknout někam dál, dovnitř mě a na to jsem z Igorovy strany nebyl zvyklý, nevěděl, co si s tím počít.

Usedl jsem vedle něj a uvědomil si, jak moc blízko, třeba by to mohlo být někomu nepříjemné, ale Igor se ani nezachvěl, dál hrál tu jemnou melodii, přestože jsme se dotýkali rameny i stehny, z nějakého důvodu se na sebe lepili, vnímal jsem přítomnost jeho těla, uvnitř podivný klid, navenek jsem ale byl ztuhlý a nejistý tím, co se s atmosférou mezi námi děje. Ze svého úhlu jsem samozřejmě nemohl tušit, jak se právě nyní můj přítel tváří, ale ten zvláštní smutek, nostalgie… těmi jsem si byl jist, pocit sounáležitosti mě dostihl, načež… načež jsem se mu prostě poddal.

Igor pro mě znamenal víc, než bych si kdy byl schopen přiznat, a když tak vedle mě seděl, očividně s nějakým trápením, jež mi byl ochoten odhalit… to mě zasáhlo asi nejvíce. Do sebe uzavřený člověk, flegmatik… se mi otvíral. Pod tíhou okamžiku jsem odhodil všechny zábrany, přitisknul se k němu ještě blíž a zcela přemožen sílou oné melodie si položil hlavu na jeho rameno, váhal jsem, zda zajít ještě dál, a… já dál zašel.

Srdce se mi rozbušilo zběsilou rychlostí, jakmile se Igor neodtáhl a nechal mě, abych jej za zády objal, v hrudníku se mi rozlil hřejivý pocit, když nepřestával hrát a snad jsem i dojatě přivřel oči ve chvíli, kdy se otřel tváři o mé vlasy, dávaje tak tiše najevo, že mou přítomnost oceňuje.

Něco se mně se nad tím gestem sevřelo, bylo to tak jiné, neznámé, jemné… takové, jaké by to mezi dvěma přáteli asi úplně být nemělo, jenže… jenže my jsme asi nikdy normálními přáteli nebyli. Viděl jsem to na svých vztazích s ostatními kamarády, viděl jsem ty rozdíly, ale neřešil je, protože mi to tak vyhovovalo. S Igorem to prostě bylo jiné a bylo to takové i v okamžiku, kdy přestal hrát a kytaru odložil, a pak… položil mi dlaň na koleno.

Mohlo to být jen vyjádření díků, vděčnosti, ale když jsem se zachvěl a po zádech se mi prohnalo horko, jímž nyní žhnuly i mé tváře… Zvedl jsem hlavu a mé oči se střetly s hnědýma, tajil se mi z jejich pohledu dech. Otevřel se mi… úplně… spatřoval jsem v tom pohledu všechno… jak jej stravovalo zoufalství, jak je bezmocný, ztracený, vnitřně rozervaný… a já v sobě pro něj našel pochopení.

Možná jsem to z něj cítil i dřív, možná jsem to tušil, a třeba i doufal… nevěděl jsem přesně, proč byl náš vztah vždycky jiný, ale právě teď, když na mě hleděl se srdcem na dlani… teď mi to teprve začalo dávat smysl.

Smysl, který mi vůbec nepřišel děsivý, nepatřičný, nechutný… Smysl, na kterých jako bych čekal, připravoval se…
"Nevěděl jsem, že umíš hrát tak dobře," pronesl jsem tiše, to naše mlčení mě znejišťovalo.

Igor neodpověděl, ale mimické svaly se mu mírně pohnuly v náznaku úsměvu, oči pak nabyly veselejšího výrazu, kmital jimi po mém obličeji, jako by nevěděl, jak se zachovat, co dělat… jenže já to nevěděl taky. Obnovil oční kontakt, zvážněl.
"Hrál jsem pro tebe," zasáhlo mě, jak city rozechvělý a chraplavý hlas měl.

"Já vím," přikývl jsem nepatrně a přiznal si, že tohle… tohle celé musí vést jen k jedinému cíli, k němuž můžeme zamířit oklikami s rizikem, že nás během cesty někdo vyruší, nebo jít přímo… přímo za tím, co chceme, co jsme pravděpodobně v hloubi duše vždycky chtěli.

Už tak podezřele malou mezeru mezi námi jsem smazal a hrudník se mi sevřel, když mi Igi vyšel bez zaváhání vstříc, když se jeho nehty zaryly do mého kolena. Najednou jsem měl jeho dlaň na líci a jeho měkké rty na svých, zachvěl jsem se nad tím, jak strašně něžně, jako by ostýchavě se mě dotýkal, jak jsem díky paži, stále obtočené kolem něj, vnímal, jak je napjatý.

Bylo to… hezké. Neuvěřitelně něžné na to, že jsme byli dva chlapi ve středních letech, jenže i ten pohled, co mi poté Igor věnoval… jeho oči zářily a já si troufal tvrdit, že láskou. Nemohl jsem si zabránit myšlence, že něco podobného se děje i ve mně, že jeho náklonost opětuju.

Seděl přede mnou, zranitelný a křehký, naklonil jsem se a znovu ho políbil, pomalu, konejšivě, jen lehký dotek rtů, který jsem si užíval, který byl příjemný a návykový, odtrhnout se bylo to poslední, co jsem měl na mysli…

Hladil mě po tváři, citelně jsem vnímal, jak se náš vztah prohlubuje, jak se mění, a jak jsme k tomu dobrovolně přispěli, byť z mé strany docela nečekaně.

"Igi," zvlnily se mi rty v úsměvu poté, co se ode mě Igor odtáhl, oči široké a nádherné.

"To bylo…" načal větu, hledaje slova, z nichž však ani jedno neumělo popsat, jak jsme se v tu chvíli oba cítili.

Hravě jsem mu prohrábl vlasy a zazubil se, protože jsem si uvědomil, jak se mým tělem rozlévá šťastný pocit, stejný, jaký zářil v Igorových očích… které se mi za moment ztratily z dohledu, neboť si mě jejich majitel přitáhl do medvědího objetí, jež jsem mu s láskou v srdci oplatil, a držel jej pevně a vroucně.

pozn. tou druhou skladbou, kterou Igor hrál, bylo v mých očích/úší Proklínám od Janka Ledeckého, neboť u něj jsem tu povídku kdysi v červenci (opravdu vánoční povídka, že? :D ) napsala, ale vlastně to mohlo být i cokoliv jiného...

Kovová silueta netopýra

20. prosince 2016 v 11:20 | Archea Majuar
Kovová silueta netopýra

Fandom: Batman (Nolan-verse)

Pairing: Bruce Wayne/Jim Gordon

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen zkouším... něco, nevím, prostě jsem viděla všechny 3 díly Nolanova Batmana a už druhý týden jsem z toho rozbitá... a proto se místo učení zabývám psaním a děláním videí, jak typické. Enjoy!


"Já to věděl," pronesl šeptem detektiv Jim Gordon, v jehož dlani se skvěla malá, kovová silueta netopýra. Koutky úst se mírně zvedly směrem vzhůru a srdce zrychlilo svůj tep. Rozhlédl se, ale ze své pozice v křesle nikoho neviděl, leč náladu mu to nezkazilo.

Uběhl měsíc od Bruceovy smrti, ale on pořád doufal, přál si a věřil, že to bylo jen součástí Batmanova plánu. A důkaz našel jen před pár okamžiky na stole. Nebyla možnost, že by sem dal kovového netopýra někdo jiný. Obývací pokoj detektiv totiž opustil pouze na pár minut, aby si uvařil čaj, přičemž si nedokázal představit, že je na světě ještě další člověk, který by se zvládl proplížit za jeho zády do jeho vlastního domu. To byla výsada Bruce Waynea.

A taky… kdo jiný by mu jako vzkaz nechával zrovna netopýra, že.

Přejel prsty po chladném kovu a dál se usmíval, jak se mu před očima zas a znovu vyrojily vzpomínky. Zejména ta na nemocnici. Ne, že by si tamní pobyt extrémně užíval.

Zprvu byl rád, že vůbec dýchá. Situace tehdy nevypadala růžově a měla se ještě zhoršit, což si uvědomoval. Na optimismu mu nepřidával ani fakt, že od Batmanova zmizení uplynulo už osm let. Chtěl věřit tomu, že se vrátí. Strašně chtěl, ale pochybnosti neztratil ani té noci, kdy jej Batman navštívil. Bez převleku, jen v kukle a se zlomeným pohledem v očích.

Sám Batman nevěřil tomu, že se dokáže vrátit.

Jejich konverzace detektiva vyčerpala. Nedokázal získat dostatek kyslíku, natož energie k tomu, aby mohl pořádně mluvit, musel se ale pokusit… Apeloval na jeho nepostradatelnost, na jejich spolupráci, na jejich přátelství. Zpětně si už mnoho nepamatoval, měl v sobě příliš mnoho morfia, ale kromě pár vět, jež Batmanovi řekl, mu v hlavě utkvělo ještě něco.

Bruce jej držel za ruku. Možná ji na té jeho měl jen položenou, možná ji svíral, nebyl schopen to rozeznat, tak jako tak Gordon na to gesto z Batmanovy strany nikdy nezapomněl. Symbolizovalo pro něj shledání, znovunalezení a stvrzení, že jejich přátelství je pro Bruce stále cenné jako před lety. A máloco jiného by dokázalo sotva dýchajícímu detektivovi v tu chvíli dodat chuť k životu více.

Ale ano, Gordon o jedné věděl. K jeho úsměvu se přidal zjihlý pohled v očích, když si vybavil tu napůl vzpomínku napůl snad sen.

Už ze sebe nedokázal vydat ani slovo, víčka se mu klížila a byl strašně unavený. Nevzmohl se na nic, ani na slůvko rozloučení a pro jednou tak Batmanův zvyk sdílel. Než detektiv usnul, vnímal ještě Bruceův pohyb. Postavil se a… tam už si Gordon nebyl jistý, jak moc se jeho vzpomínka zakládá na pravdě, byl by ale přísahal, že ve svých vlasech ucítil dotek. Prsty mu je prohrábly, jemně a konejšivě. Tak starostlivě, že to detektiva nenechalo chladným.

Ta vzpomínka jej provázela dnem i nocí, v nemocnici měl spoustu času přemýšlet, a když se jeho úvahy zrovna neubíraly směrem k tomu, v jak strašném stavu se Gotham nachází, hlavou mu vířily myšlenky na Batmana. Na to, co gesto mělo znamenat, zda to byl jen projev lítost a starosti nebo měl Batman na mysli i něco jiného? V jeho očích toho kolikrát bylo víc, než nad čím se odhodlal dříve byť jen zamýšlet.

Nebýt opravdu tíživé situace, do které se dostali, možná by sám ve své zmatenosti a nepochopitelně sílících citech vůči druhému muži zcela ztratil. Práce jej nutila zabývat se vážnými věcmi, ovšem ve chvíli, kdy Temný rytíř povstal, vzpomínka na ten důvěrný okamžik v nemocnici ožila.

Jakmile před ním Batman stanul ve svém obleku, připraven znovu zachránit Gotham, Gordon potlačil nutkání jej přivítat úsměvem ala pitomec, ačkoliv mu srdce splašeně bušilo a radost z opětovného setkání dosahovala nebeských výšin, jej místo toho obeznámil s tím, co se dělo. Emocím zcela opačným pak stěží odolával, když se Batman rozhodl obětovat vlastní život. Když se dozvěděl, že se pod černou maskou skrývá někdo, koho považoval za naprostého ignoranta…

Ignoranta, jenž se ukázal být jeho srdci ze všech lidí v Gothamu nejbližší.

Na třicet dní, jež následovaly, už vzpomínat nechtěl. Sevřel kovového netopýra v dlani, na tváři stále mírný úsměv, jenž se na pár vteřin vytratil, když detektiva překvapilo zavrzání podlahy. Odložil siluetu, ale než stihl vstát z křesla, ze stínů vyšel jediný muž, jenž se uměl dostat do Gordonova domu, aniž by o tom majitel věděl.

Gordonovi se zadrhl dech v hrdle, jakmile světlo ozářilo tvář příchozího. Věřil, že je Bruce Wayne naživu, vlastně už dobrých dvacet minut držel důkaz v ruce, leč fakt, že se skutečně dívá na Batmana, na člověka, který mu zachránil syna, který byl jeho přítelem…

Bruce k němu přišel blíže a Gordon se stále ani nepohnul, neřekl ani slovo, jen zíral, dokud jej síla vzpomínky zcela neovládla. Už v momentě, kdy zvedl ruce pochyboval o tom, zda je to správná reakce, zda to Batman uvítá, ale o cestě zpět už neuvažoval. Objal mladšího muže, dobře si vědom toho, že ho drží jako ve svěráku a že má obličej zabořený v jeho vlasech, po ničem jiném v tu chvíli ale netoužil víc.

Možná jen… Konečně si dovolil vydechnout, když na zádech ucítil váhu Bruceových rukou, jež si jej přitáhly snad ještě blíže. Neuměl by slovy vyjádřit, jak strašně rád Bruce vidí, jak moc si přál tohle udělat už dřív… jak moc pro něj jejich přátelství znamená. Čím déle ho držel, tím více si uvědomoval, že už ho nechce pustit. Že už nechce, aby se mu ztratil.

"Už nikam nezmizím, moje místo v Gothamu," pronesl Bruce Batmanovým hlasem, což Gordona rozechvělo. Propadl Batmanovi na plné čáře, když už jen jeho chraplák na něj má takový vliv… přesto jej ale zaujalo ještě něco jiného.

"Jak víš, na co myslím?" zeptal se tiše, nechtě narušovat atmosféru.

"Podle toho, že mi za chvíli uděláš nehty na zádech modřiny," otřásl se Bruceův hrudník smíchem, jenž zanechal své pozůstatky na jeho tváři, když mu detektiv dal za pravdu, zmírnil své sevření a od druhého muže se odtáhl, ovšem jen do takové míry, do níž mu Bruce dovolil.

Gordon horko těžko vstřebával něhu, s jakou na něj nyní hnědé očí hleděly, Batmanova blízká přítomnost, jeho reálnost, jeho úsměv… Příjemný pocit se mu šířil hrudníkem a srdce se mu pokusilo o loping, jakmile jedna z Bruceových dlaní opustila jeho záda a on ji vzápětí ucítil na líci.

Možná to vážně byla vzpomínka a nikoliv příliš živý sen, pomyslel si detektiv a kolena se mu téměř podlomila ve chvíli, kdy Bruceovy prsty zabloudily do jeho vlasů. Úplně stejně jako v nemocnici, tentokrát však Gordon viděl Batmanovi do obličeje… Viděl, že má obavy, nechával staršího muže, aby si v něm četl jako v otevřené knize, nebál se mu ukázat, co cítí…

A Gordon mu to ukázal také, leč prostřednictvím polibku, jemuž už dále nedokázal odolat. Bruce na něj hleděl se směsicí obdivu, strachu, lásky… příliš mnoho emocí se topilo v hnědých duhovkách, jež se skryly za víčky okamžitě poté, co se jejich rty setkaly. Více zabořil prsty do detektivových vlasů a políbil jej zpět, okrádal ho o kyslík i o schopnost uvažovat a pousmál se, když mu Gordon měkce zasténal do úst, sám se probíral Bruceovými vlasy a tisknul se němu, snaže se mu prostřednictvím polibku vyjádřit všechny city, jež se mu v nitru bouřily.

"Už nikam nezmizím, slibuju," vydechl Bruce, když oběma došel dech. Detektiv nicméně nechápal, jak se má být schopen normálně nadechnout, když se na něj Bruce dívá jako zlobivé štěně prosící o pohlazení, tohle prostě v jeho silách nebylo, a tak nechal nějaké nepotřebné dýchání být, s poloúsměvem přikývnul a znovu se nechal sevřít v náručí.

V Batmanově náručí.