Říjen 2016

Srdce zlomeného

30. října 2016 v 20:24 | Archea Majuar
Srdce zlomeného

Fandom: dejme tomu že RPS

Pairing: žokej/trenér

Warning: kratké cosi, +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Upřímně, když napíšu povídku a zpětně si ji kvůli korekci za pár týdnů přečtu, většinou se soustředím vážně jen na opravu, ani ne tak na celkové vyznění. Z nějakého důvodu to tady ale nešlo. Už je to téměř rok, ale ono pořád bolí a vždycky asi bolet bude... Enjoy.

Za komentáře děkuji Amisse :)

Uběhlo jen pár dní. Jen pár dní od momentu, kdy jméno Nikase definitivně zmizelo z tabulky vítězů. Přestože se cítil mizerně, na dně a všechno mu připadalo téměř zbytečné, tak pookřál, když spatřil jeho auto před stájí.

Poté, co ono rozhodnutí padlo, se neozval. Musel být sám, ale trenér doufal, že za ním přijde, až bude chtít. Možná až bude potřebovat. Opravdově se bál, aby… mířil k němu, ruce najednou roztřesené, když jen pomyslel na to, čím už si jeho žokej prošel, a co by jiní lidé na jeho místě mohli udělat. Ale on stál před vchodem, očividně ne v nejlepší náladě, ale živý a zdravý.

Vzhlédl k němu. Už byl večer, do očí mu trenér příliš dobře neviděl, ztrhané rysy však zůstaly dosti patrné, aby se mu srdce sevřelo a touha žokeji nějak od bolesti pomoci sílila, a sílila s každým krokem, jímž se k němu blížil.

"Jsem rád, že jsi přišel," řekl místo pozdravu, leč tak tiše, až zapochyboval, jestli jej druhý muž slyšel.

Slyšel. Moc dobře ho slyšel. Prostá věta, mohla by být jen zdvořilostní, ale žokej věděl, že v tomto případě to tak není. Tahle slova byla upřímná, vážně míněná s úmyslem vyjádřit, že není sám. A přesně to potřeboval.

Neměl tušení jak a kdy, možná někdy mezi vynecháním úderu srdce a příliš silným návalem emocí, oba překonali tu zbývající vzdálenost mezi sebou, načež kolem sebe ucítil ruce, jak jej objímají, tisknou k druhému muži a poskytují mu alespoň jakousi jistotu. Nechal se tím okamžikem pohltit, nechal veškerou bolest, aby si našla cestu ven, protože teď… sevřel v dlaních kabát, vnímal vůni… teď cítil, že může.

Mohli jít dovnitř, nemuseli stát uprostřed zimy venku, ale když mu žokej padl do náručí, myšlenky na cokoliv jiného se rozplynuly. Zůstala jen ta jediná… jen vzpomínka na ten den, kdy se zdálo, že spravedlnost existuje, kdy jim byl dopřáno radovat se z vítězství.

Objetí to byla stejná… stejně emocemi nabitá, jenže tehdy těmi pozitivními, euforickými.

Držel jej a věděl, že jej bude držet tak dlouho, dokud to bude potřeba, dokud se nepřestane třást… až do konce.
"Kdyby ho jel někdo jiný…" zaslechl vinu v žokejově hlasu, instinktivně jej objal ještě silněji.

"Nic by se nezměnilo."

Byl si tím jistý. Ať už se žokeji říkalo smolař nebo, tady byl na vině někdo jiný.

"Třikrát… já ji mohl vyhrát třikrát," pronesl už spíše trpce, když od trenéra odstoupil. Nechápal, proč ho osud tak zkouší, a proč na to musí doplácet taky ostatní. "A nemáme z toho vůbec nic."

Zahleděl se někam do dálky, jako by se tam snažil najít odpověď. Když ale trenér zůstal stát po jeho boku, mlčky mu dělal společnost, došlo mu, že… podíval se na něj, na jeho vždy tak klidný výraz… že přeci jen jeho tvrzení zcela pravdivé nebylo.

Trenér na sobě cítil pohled druhého muže, jen podpořil jeho chuť mu něco říct, prolomit ticho a vyjádřit to, co mu svíralo hrudník, slova však marně hledal.

"Mám tebe," řekl to nakonec krátce, ale už dle svého splašeného tepu a náznaku úsměvu na tváři svého žokeje poznal, že takhle to úplně stačilo.

Nebylo třeba mluvit více, už bylo řečeno vše, a co ne nahlas, tak tiše, jen pohledem jednoho páru očí do druhých, řečeno skrze city, jimiž atmosféra kolem nich sršela.

O něco sice přišli, něco jiného před nimi však leželo a čekalo. Jen na ně.

Žokej se vrátil, udělal ten krok zpátky ke svému trenérovi, jehož výraz pro jednou… pro něj… odrážel, co se v něm odehrává… pochyboval o spoustě věcí, o sobě, o životě, ale právě teď si něčím dokázal být jistý.

Jeho trenér tady byl pro něj, podržel jej, povzbudil, dal mu jistotu, že to má smysl, i když to tak zrovna nevypadá. Zdálo se, jako by mu byl vším…

Nechal se vést srdcem, přetékajícím vděčností a láskou, nechal se vést až ke rtům, jež se přitiskly k těm jeho, k pažím, jež se okamžitě znovu kolem něj obtočily, a sám zcela automaticky udělal totéž, opětoval objetí, opětoval něhu, s jakou jej druhý muž líbal…

Když se pak trenér zkřehlými prsty dotkl žokejovy tváře, vnitřní i vnější třas postupně ustal. Chtěl žokeji pomoci, a přestože věděl, že cesta k uzdravení je dlouhá, měl pocit, že první a možná právě ten nejtěžší krok společně učinili.




O něco sice přišli, něco jiného před nimi však leželo a čekalo. Jen na ně.

When the lights go down

25. října 2016 v 20:01 | Archea Majuar
When the lights go down

Fandom: Avengers

Pairing: Thor/Loki

Warning: +18, s/d tendence, incest (ať už kánon říká cokoliv)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Zčista jasna na mě skočil nápad, načež jsem ho poslušně rozepsala a vzniklo... tohle. Snad se to bude líbit :D :D Enjoy! :)

Za komentáře Amisse, Anemovi, Profesorovi a Janě :)

Název pochází z textu songu Trip Switch
od skupiny Nothing but Thieves, u které jsem
povídku více méně celou napsala:



Do nosu jej udeřila vůně svěžího vzduchu. Příjemně foukalo, jen tak mírně, vítr laskal jeho nahou pokožku. Nahou?

Takřka se usmívající bůh hromu znejistěl. Otevřel oči a snažil se užít rukou jako podpěr, v tomto úkonu však zcela neuspěl, neboť jeho zápěstí byla svázána k sobě. Ležel na zádech, ruce za hlavou, ke všemu je snad měl i přidělané k jakési tyči či co. Škubnul, ale nic se nestalo. Musely tam být drženy kouzlem, jinak by je svou silou uvolnil.

Rozhlédl se kolem, hrudník se mu zvedal a klesal, potřeboval nutně vědět, co se děje… někdo ho unesl? Kdo by unášel zrovna jeho, Thora, syna Odinova?!

Zrakem se opravdu přesvědčil, že leží na poměrně velké posteli zcela nahý, po levé straně má dokořán otevřené okno s vlajícími závěsy, víc nic ale neviděl. Jako by to celé byla jen iluze…

"Loki!" zahřímal do ticha, znovu zalomcoval pouty, opět však neúspěšně. Co to s ním sakra jeho bratr chce udělat?! A proč? Copak mu někdy něco udělal…? "Loki! Okamžitě mě rozvaž! Co tě to popadlo?"

Svou přítomnost dal bůh lsti najevo značně škodolibě znějícím uchechtnutím, načež se vynořil z temnoty a dostal se tím do Thorova zorného úhlu. Oh, jak se bavil výrazem svého bratra, jenž mísil nevíru a vztek, chudáček, snažil se uvolnit řemeny, ale chyba lávky, jeho magie spočívala trošku v něčem jiném, a tak se mohl třeba zbláznit. Dokud Loki bude chtít, zůstane jeho bratr k posteli nenávratně připoután.

"Křič si, jak chceš, bratře, tady tě nikdo neuslyší…" zkroutil rty směrem nahoru v takřka slizkém úsměvu, jenž jen vyvolal další vlnu vzteku v robustněji stavěném muži, kterému ale svaly momentálně byly vcelku k ničemu.

Dál zápasil s řemeny, dokud se mu na čele i hrudníku neperlil pot. To prostě muselo povolit, opakoval si, než jeho pozornost ale znovu neupoutal Loki. Thor na něj s funěním zíral, jak se přesunuje k němu na postel a jak…

"Loki!" zařval do třetice, když náhle nemohl hýbat ani nohama, nějaká neviditelná síla mu je roztáhla od sebe, spočíval nyní na posteli zcela odhalený, na odiv druhému muži… Vztek, kolující žilami, se k Thorově zděšení začal přeměňovat částečně v něco jiného, po zádech mu přeběhl mráz a žaludek se mu sevřel. Lehký dotek Lokiho dlaně na stehně jej zasáhnul… "Loki…" vyšlo tentokrát z jeho úst jen jako udivené zašeptání.

Hleděl na svého bratra, který se nyní nacházel na kolenou, rozkročen nad ním, doslova se nad ním tyčil, jeho ruce se naprosto bezostyšně rozběhly po Thorově těle, nehladil jej, ne… vypadal skoro jako predátor, který si jen mapuje své území, seznamuje se se svou kořistí, přesně tohle viděl Thor v Lokiho očích, přesně takhle se na něj díval a Thor se zachvěl.

"Co to děláš…?" zeptal se znovu, tišeji, pokorněji, snaže se uklidnit, snaže se dostat sám sebe pod kontrolu.

"Vždy ses mi snažil dát všechno, co jsem chtěl, bratříčku, a já… já si toho vážím…" odmlčel se na moment, cele se totiž věnoval svalům na Thorových pažích, téměř zbožně se jich dotýkal, pak přenesl svou pozornost k hrudníku, dlaněmi se zastavil na prsou. "Opravdu si toho vážím," pronesl tak, že si Thor nebyl vůbec jistý, zda lže nebo mluví pravdu, vzápětí mu to ale stejně bylo jedno, protože… "Jenže já chci ještě víc, bratře," zasyčel Loki, načež palci přejel po Thorových bradavkách a stisknul je tak silně, až se Thorovi z hrdla vydral řev a prohnul se v zádech.

Oči se mu prudce zavřely, jak vlna bolesti protnula jeho tělo, následována záplavou zoufalství, bezmoci a opět oživeného vzteku… vzteku na sebe… vzteku na své tělo, které na Lokiho pozornost reagovalo, které jej zcela zrazovalo.

"Já chci tebe… pode mnou," otřel se mu o ucho horký dech, slova vstřebával jedno po druhém, srdce se mu nad jejich významem téměř zastavilo, krev se v žilách vzbouřila. Zadíval se před sebe, jen pár centimetrů nad svou tváří spatřil tu Lokiho, v očích touhu, šílenství, posedlost… "Víš, co to znamená, bratříčku?"

Thor to věděl, věděl moc dobře, co se tady děje a nemohl s tím vůbec nic dělat, protože byl spoutaný a protože tušil, že Lokiho nijak nepřesvědčí, aby svůj záměr změnil.

"Loki… tohle přece nemůžeme, to…" zkusil to alespoň, sám ale slyšel, jak chabě to znělo. Byl zadýchaný, přemožený pohledem, jaký mu Loki věnoval, přemožen rty, jež se vzápětí dotkly jeho odhaleného krku.

"My můžeme všechno…" zapředl proti rozpálené kůži. "A proto si tě také vezmu," stiskl demonstrativně Thorova spoutaná zápěstí v dlani. Narovnal se, hrudník se mu zvedal už stejně zrychleně jako ten Thorův, ležící muž si uvědomil, že Loki mu nyní sedí na prsou a… z úst mu unikl hrdelní sten, když při dalším mohutném nádechu ucítil tvrdost mezi Lokiho nohama, jeho vlastní boky už nějakou dobu vyžadovaly pozornost. Styděl se za to, styděl se, že ho vzrušuje vlastní bratr, který jej spoutal, kterému je vydán na milost… a který si ho hodlá zcela podmanit.

"Myslel jsem si, že to s tebou budu mít o něco těžší, ale tobě se to snad líbí…" pronesl téměř konverzačním tónem Loki, otíraje se rozkrokem o Thorův hrudník, užíval si pohled na tvář svého bratra, z níž čišelo vzrušení, na jeho rty, znovu šeptající jeho jméno… nevydržel a musel se sklonit, políbit jej, pokud se tomu tak dalo říct, když z Lokiho strany šlo především o účast zubů na Thorových rtech, ten si ale nestěžoval, naopak, nebyl schopen se rozhodnout, jestli se má snažit hledat boky něco, co by ulevilo erekci, zvedat hruď co nejvíce, aby mohl cítit, jak je Loki tvrdý, nebo se jen pateticky rozpouštět pod bolestnými kousanci, jaké mu jeho bratr věnoval.

Připadal si hrozně, bůh hromu, bůh! Loki jej nyní líbal již něžněji, použil rty, jejich jazyky se propletly a Thor by se v tu chvíli měl na pozoru, čekal by nějaký úskok, kdyby nebyl tak uchvácen tím vším kolem… Lokim… proto se skoro zalknul, když se od něj Loki náhle odtáhnul a poctil štípnutím obě jeho bradavky. Slyšel jeho škodolibý posměch, tváře mu hořely studem, ale stejně neuměl zabránit tomu, aby ten zvuk výsměchu nemířil přímo do jeho slabin, u kterých se Loki momentálně nacházel.

Dal se trochu dohromady, chtěl vidět, co se děje, co má Loki v úmyslu. Tehdy se do popředí jeho mysli na moment dostalo jeho racionální myšlení, morální zásady, skomírající sebeúcta…

"Tohle není správné, nechci, abys… nemůžeš přece…" nebyl schopen ani vyslovit to, k čemu se Loki chystal, a už vůbec ne ve chvíli, kdy to Loki udělal, kdy se sklonil k jeho jako skála tvrdé erekci a lascivně ji olízl od kořeně až po žalud, ten vzápětí vsunul mezi rty a s očima upřenýma do těch Thorových vzal co nejvíce jeho délky do úst.

Thor zasténal. Hlasitě. Měl pocit, že se mu do třísel dostalo ještě více krve, že je ještě tvrdší než předtím, že v Lokiho puse je takové horko a těsno…

Byl nadržený, nažhavený, celé tělo mu hořelo touhou se udělat, Lokiho jej sál, dotýkal se jej snad všude, v hlavě už neměl nic jiného než to napětí, budující se v jeho slabinách, už to nešlo zastavit, nešlo… sevřel dlaněmi řemeny, prohnul se v zádech a s řevem se udělal svému bratrovi do úst. Každou buňkou jeho těla se rozšířil pocit slastného uvolnění, a když se konečně vzpamatoval, nad sebou spatřil Lokiho rty, které jej vzápětí políbily, skoro vděčně a něžně po nich přejel jazykem, než mu Loki jeho pozornost oplatil a Thor neznamenal chuť… svou chuť.

Loki mu předal všechno, co měl, a Thor slyšel, jak se v nitru směje, když bůh hromu všechno sperma nechal vniknout do svých úst a spolykal je, zachvěl se u toho a vydal hrdelní zvuk, jenž sliboval, že ještě není všemu konec.

Thor s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se od něj Loki opět vzdaluje a uvědomoval si, co právě udělal, co oni dva právě udělali, už ani nevěděl, jestli jej právě zalil stud nebo nová vlna vzrušení, začínalo mu to splývat.

"Co by na to asi tak řekli lidé Asgardu…?" položil tmavovlasý muž otázku, zatímco slezl z postele, luskl prsty a pozoroval, jak se řemeny na Thorových kotnících uvolňují, zvedají bohovy nohy do vzduchu a zavěšují tak vysoko a tak široko od sebe, že nyní má nádherný výhled na Thorův zadek. "Kdyby tě tady viděli, jak se přede mnou rozvaluješ, jak se mi vystavuješ na odiv… a jak si vychutnáváš orgasmus, ke kterému tě přivedl tvůj bratr?"

Thora ten proslov děsil, protože věděl, že Loki je schopen celou tuhle situaci zneužít ve vlastní prospěch, ale… musel být prokletý, určitě musel být prokletý, když ho i tato možnost vzrušovala, když už byl zase tvrdý a toužil po tom, aby Loki pokračoval, aby ho ještě víc ponížil.

A proto mlčel, pohled sklopil ke svým slabinám, tělem mu projel další záchvěv při pohledu na jeho erekci, na jejíž špičce stále byly jedna, dvě kapky spermatu a on moc dobře věděl, jak chutná. Loki jako by mu četl myšlenky, s úsměškem se posadil vedle svého bratra a prstem obě kapky nabral, načež je přesunul k Thorovým ústům. Vsunul mu jej mezi rty a dechu se mu nedostávalo, když Thor ihned obtočil jazyk kolem prstu, slíznul všechno, co mohl a… začal sát.

"Nikdy by mě nenapadlo, že můj velký bratr je taková děvka," zableskly se Lokiho zuby, to označení Thor přivítal zamručením a přivřením očí. Chtěl si ho vzít násilím, kdyby to bylo potřeba, vzal by si ho stůj co stůj, ale takhle… nerad to přiznával, ale takhle to bylo mnohem lepší. Viděl na Thorovi, že to chce, že to potřebuje úplně stejně jako on.

Mohl by ho klidně rozvázat, alespoň ruce, Thor by se už o nic nepokusil, ale… proč? Také by jej mohl připravit, ale proč, vždyť Thor to přeci zvládne, pomyslel si Loki, když se během vteřiny zbavil veškerého oblečení a na tváři se mu objevil další škodolibý úsměv v reakci na Thorův pohled, jenž beznadějně směřoval přímo do Lokiho slabin. Přesunul se mezi Thorovy roztažené nohy a prstem mu zajel mezi půlky, bez otálení pronikl svěračem a slastně poslouchal ten bolestný sten, jenž Thor vydal.

Musel být prokletý, prolétlo Thorovi znovu hlavou, když na svém vstupu ucítil Lokiho penis, který nutně potřeboval v sobě…

"Řekni to, bratříčku, jen to řekni…"

Smál se mu, pořád se mu jen smál…

"Prosím, Loki," vydechl poslušně, oči upřené na tvář svého bratra, očekávaje bolest, očekávaje… cokoliv, chtěl to, nutně, v erekci mu cuklo už ve chvíli, kdy se do něj Loki dostal snad na centimetr, "chci tě v sobě."

"Jestli to bolí, Thore… bude to ještě horší," sliboval mu Loki a Thor nedokázal udělat nic jiného, než přirazit a vyjít mu vstříc, nabodnout se na Lokiho erekci co nejvíce, pálilo to, roztahoval jej, naplňoval a výboje bolesti se mu roznášely po celém těle, ale stejně nemohl přestat, prahl po tom, aby byl Lokiho, aby si jej vzal… násilím… aby si ho podmanil.

Zvrácený, patetický, prokletý… zvrátil hlavu a nahlas zasténal, když v něm byl Loki nadoraz, dotkl se místa uvnitř něj a Thora zalilo horko, třásl se… Loki mu nedal čas, aby si zvyknul, okamžitě do něj přirazil, duše se mu tetelila blahem, byl vzrušený už od chvíle, kdy Thora přivazoval, a teď ho konečně měl, zcela ho ovládal, byl mu vydán na milost.

Nevzmohl se však na další posměch, jeho bratr jej udivoval a fascinoval, blond vlasy potem slepené, oči zavřené v slasti a bolesti nejvyšší, žebral o více, vycházel mu vstříc, nechal se brutálně ojíždět vlastním bratrem a prosil, aby si ho bral tvrději, aby mu ublížil… což na Lokiho působilo neuvěřitelným způsobem, přirážel do Thora jako smyslů zbavený, dával mu všechno, o co žádal, kromě jednoho…

Thor jej v sobě tak nádherně svíral, sténal, kňučel, prosil… a jen jeho… s tou myšlenkou Loki vykonal posledních pár prudkých pohybů, z hrdla mu unikl táhlý sten, načež naplnil Thorovy útroby bílou tekutinou, ruce se mu rozklepaly.
Udýchaný a spokojený se ze svého bratra vytáhnul a hrudníkem mu prolétl náznak smíchu, když viděl, jak namáhavě Thor dýchá a jak ho sleduje. Sám se neudělal, neměl se o co třít a musel jen čekat, jak se Loki zachová. Věděl to, a přestože zoufale toužil po uvolnění, tělo pokryté potem, třesoucí se frustrací… nic neřekl, jen poslušně čekal.

Ví, kde je jeho místo, pomyslel si pobaveně Loki a opět zaujal pozici po Thorově boku.

"Co myslíš, měl bych tě nechat vyvrcholit, bratře?" položil otázku Loki a líně přejel přes Thorovu erekci, aby ten vzápětí vydal zuřivě znějící sten, s každým dalším mučivě pomalým pohybem hlasitěji funěl, třásl se. "Ale jde to nějak ztuha, co kdybych použil něco…" pokračoval bůh lsti v monologu, mezitím druhou dlaní přejel po stále citlivém otvoru a nabral na prsty své sperma, jímž před chvíli Thora naplnil, a použil je na Thorův penis, aby to lépe klouzalo a také chtěl vidět, jak jeho bratr fascinovaně zírá na to, co právě provedl, hlavou se mu musel honit seznam věcí, které se rozhodně mezi bratry dít neměly, a přesto se staly…

"Hmm, nebo bych mohl udělat něco jiného… třeba bych tě mohl nechat ležet, neukojeného a rozbolavěného, dokud by se mi znovu nepostavil, a pak si tě vzal znovu… a znovu… dělal bych to tak celý den, protože víš, že tohle my zvládneme… Líbilo by se ti to, bratříčku? Kdybych tě zneužíval celý den, měl bych deset orgasmů a ty jeden… jediný… a nemohl bys s tím vůbec nic dělat a ani bys nechtěl, protože jsi můj, protože bys se ti líbilo, že tě ponižuju, že tě využívám jen k vlastnímu potěšení, protože k ničemu jinému nejsi dobrý…"

Tohle Thorovi stačilo. Loki jen mírně zrychlil tempo, dopřál mu jen o trochu více tření, ale víc nepotřeboval… ty řeči, to, jak si všechno představoval, jak moc tohle chtěl… Ten den podruhé se prohnul v zádech a ejakuloval tak mocně, že se mu zatmělo před očima, že vůbec nevěděl o světě, celé tělo mu zalila nádherná slast a uvolnění, padl zpět do peřin, bez dechu a bez sebeúcty. Cítil se na jednu stranu bídně, že jej takové zacházení vzrušuje, že na tom ujíždí a že to zahrnuje jeho bratra, ale endorfiny jej zaplavily, když náhle řemeny z jeho končetin zmizely a on se rozplácl na posteli, následovala únava a jakési vnitřní upokojení, jakmile mu Loki z čela odhrnul zpocené vlasy.

Nevěděl, jestli se Lokiho slova naplní, jestli ho tady bude držet, co vůbec bude, ale stejně usnul s mírným úsměvem na tváři, a podvědomě tělo, jež se k němu z boku přitisklo, vzápětí obejmul…


Stalo se po výbuchu latríny

18. října 2016 v 19:50 | Archea Majuar
Stalo se po výbuchu latríny

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/Francis Mulcahy

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nevím, co říct, nějak... je toho prostě moc, proto píšu tyhle jemné povídky, jež jsou prakticky o ničem, ale aspoň se díky nim cítím lépe. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji AnnDark99, Verči, Amisse a Profesorovi :)

Pierce popadl tašku a vydal se k Otcově stanu. Byl mírně řečeno vytočený, protože měli v táboře atentátníka, který se snažil zabít jejich velícího důstojníka. I když slovo "velící" bylo v Henryho případě trochu moc silné, ale jednou z něj byl nějakým zázrakem podplukovník, kterému momentálně někdo usiluje o život. Cestou přemýšlel, jestli onen člověk chtěl Henryho vážně sprovodit ze světa výbuchem latríny, nebo to byla jen výstraha.

Každopádně to o něco hůře odnesla náhodná oběť v podobě Otce Mulcahyho. Zatímco Henry se jen trochu oprášil, napil skotské a zanadával si, kaplan Mashe 4077 byl mírně řečeno otřesen. Odvedli jej do jeho stanu, kam právě Hawkeye zhruba pět minut po výbuchu dorazil.

Při pohledu do Mulcahyho očí zhodnotil jeho zdravotní stav na otřes mozku.

"Přeji hezký den, Otče, zdá se tady být poměrně rušno, že ano?" pozdravil jej zvesela, odložil si tašku na židli a klekl si před muže, sedícího na židli.

"Hawkeye!" zvolal Otec nadšeně. Tak nadšeně, že se Hawkeye jen zazubil a udělal si mentální poznámku, že jejich kaplan je zcela mimo. "To je milé, že jste se na mě přišel podívat."

Když jej lékař vyšetřil, vytáhl z tašky dezinfekci a obvaz.

"Máte na hlavě ránu a musím ji vydezinfikovat, může to štípat," posadil se vedle Otce a informoval jej o tom, co bude dělat. Plavovlasý muž jen přikývnul a Hawkeye si všimnul, jak své modré oči upíná k jeho tváři. Ne, že by mu to nebylo příjemné, jen… to bylo nezvyklé. Znejistila jej ta důvěra, jaká se v Mulcahyho pohledu zračila.

Raději nad tím přestal uvažovat, použil dezinfekci na ránu, jež nebyla nijak velká ani hluboká, šít nepotřebovala, ale ošetření jí určitě uškodit nemohlo. Snažil se soustředit pouze na svou práci, ale vyvedlo jej z míry, že při aplikaci alkoholu sebou druhý muž ani necuknul, jako by vůbec nic necítil. A ten pohled… Hawkeyemu připadal jako v transu.
Ale silnější otřes mozku to být nemohl, Otec s ním komunikoval, neměl bolesti… Jen byl prostě mimo.

Vrchní chirurg odložil lahvičku a přiložil na ránu obvaz, načež jej několikrát obmotal Otci kolem hlavy. Stále na sobě vnímal ty modré oči, zcela na něm visely, ani na moment neopustily jeho tvář. Hakweye z něj byl celý nejistý, dokonce ani žádný vtip jej nenapadal, v jednu chvíli se přistihl, že přemýšlí nad tím, jak jsou bez brýlí Mulcahyho oči zářivé a jako by jasnější.

A pak ucítil na tváři dotek. Lehký jako pohlazení motýlích křídel, přesto jej vyděsil. Neodtáhnul se, to ne, ale už se chystal natáhnout opět pro tašku, tohle něžné gesto jej ovšem zastavilo. Palcem jej Otec hladil po zarostlé líci a stále se na něj díval tím zasněným pohledem plným nevinnosti. Nikdy se na něj nikdo nedíval s tak ryzí oddaností, jaká jej zároveň rozechvívala a zároveň z ní měl strach.

Takhle by se na něj přeci neměl koukat kněz, prolétla mu myšlenka hlavou, ale nedokázal ji věnovat dostatečnou pozornost, aby ovládla jeho činy. Nechal ji proplout stejně jako jí podobné, více jej zajímaly ty, jež se týkaly odstínu modré v těch nádherných očích, zranitelnosti v nich a kouzla celé situace.

Zcela jej to pohltilo, jako by jej Mulcahy vzal do svého transu s sebou, takže neměl jakoukoliv šanci zabránit tomu, co následovalo a následovat muselo. Byť si na to nikdy nedovolil pomyslet, byť nikdy nedal Mulcahymu minimální náznak, byť…

Neudělal pro to takřka nic, jen mírně pootevřel rty, aby na nich vzápětí ucítil ty druhé. Neuměl ale zůstat pasivní, ruce si samovolně našly cestu k zádům plavovlasého muže, přitáhl si jej blíže k sobě a něžně jej líbal, nechal v tomto oboru nezkušená ústa, aby zkoumala ta jeho, a snažil se přimět své srdce, aby zůstalo v hrudním koši a nesnažilo se vyskočit ven.

Mulcahyho zprvu vysoká aktivita postupně slábla, až se od něj Hawkeye odtáhnul a spatřil, že jejich kněz se sice tváří spokojeně, ale také nesmírně ospale. Pousmál se. Nemohl jinak, druhý muž byl skrz na skrz roztomilý, ačkoliv věděl, že jej svědomí bude dlouhou dobu kousat ostrými zuby za to, že zneužil situace.

Postavil se a uložil už téměř spícího kaplana na lůžko. Přikryl jej, sebral brašnu a… raději se neohlédl. Udělal hrozně špatnou věc a dalším pohledem na něj by to ještě mohl zhoršit, i když netušil jak.

Vše se nakonec vyřešilo. Atentátník byl odhalen a zpacifikován. Bez dalších obětí. S tím by Henry možná úplně nesouhlasil, ale koho zajímal jeho názor, že…

Hawkeye zrovna zase jednou uvažoval nad tím, jak někdo mohl udělit Henrymu tak vysokou šarži, když jej kdosi popadl za límec a vmanévroval do stanu.

"Otče, nebijte mne, jsem křehký a lehce se rozbiju," blábolil, jakmile poznal, v čímže stanu je a kdože to před ním stojí. Vtip jej ale rychle přešel, neboť výraz v Otcově tváři nebyl zrovna mírumilovný. Ovšem ani naštvaný, jen… nešťastný. Jen.

Píchlo jej u srdce, protože tušil, že za ten smutek může jen on sám, a ještě více jej zasáhlo, když se Mulcahy otočil zády. Zřejmě se na něj nechtěl ani podívat…

"Omlouvám se," řekl ihned, ačkoliv věděl, že tady prostá omluva nestačí. "Já… nemyslel jsem… já… ono…" zájmena, Hawkeye, ano, používej zájmena, tím to vyřešíš. "Doufal jsem, že si to nebudete pamatovat."

Poněkud schlíple sledoval, jak se druhý muž opřel dlaněmi o stůl. Pocítil silné nutkání jej obejmout, ale věděl, že to není dobrý nápad. Strašně jej chtěl nějak… povzbudit.

"Leč já si pamatuji vše," vytrhlo jej z myšlenek. Jeho hlas zněl unaveně, tak strašně unaveně, že se Hawkeye otřásl a jeho seznam věcí, co Otci způsobil, se opět rozšířil o další položku. "A víš, co je na tom nejhorší, Hawkeye?"

Oslovený se nehýbal, mlčky čekal na odpověď od muže, jenž se skláněl nad stolem, hlavu skloněnou, ze svého úhlu doktor viděl, že má zavřené oči.

"Že mít na to odvahu, udělal bych to znovu."

Jako blesk projelo Hawkeyeho myslí pochopení významu věty, jež mu právě byla sdělena. Srdce se rozbušilo a uzel na vnitřnostech se stáhl, aby se za moment přeměnil v hřejivé teplo, šířící se celým tělem.

"Chtěl jsem to udělat už tak dávno a tak moc, že když mé podvědomí dostalo možnost, mé zábrany šly stranou…" zakončil svůj monolog Mulcahy a poslouchal, až uslyší klapnutí dveří. Očekával, že Hawkeye odejde. Vždyť jej předtím prachsprostě donutil k polibku a nyní se doznal, že by to klidně udělal zase. Potřeboval mu to říct, nedokázal spát, aniž by Hawkeyemu nevyjevil pravdu.

Proto byl zaskočen, když za sebou ucítil pohyb a vzápětí ho Hawkeye obrátil čelem k sobě. Tmavovlasý muž jej držel za paži, oči zabodnuté do těch jeho.

"A víte, co je na tom nejlepší?" zeptal se tiše.

"Hawkeye…"

"Že já tu odvahu mám," odpověděl si chirurg sám, nechal se naplnit tím příjemný pocitem, když mu plavovlasý muž věnoval plachý úsměv, načež se sklonil a spojil jejich ústa v polibku. Korea nikdy nebyla krásnější…

Jsi součástí mého života, za který ti vděčím

8. října 2016 v 19:24 | Archea Majuar
Jsi součástí mého života, za který ti vděčím

Fandom: Martian (Marťan)

Pairing: Mark Whatney/Mitch Henderson

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Miluju Seana Beana. A miluju film Martian. A miluju slash, takže už si dáte dvě a dvě dohromady, načež vám dojde, že jsem prostě něco napsat musela :D V knížce mi dost chyběl nějaký ten epilog, kterého jsem se trochu dočkala ve filmu, ale stejně... Raději jsem si ho napsala sama :D Snad se najde alespoň někdo, kdo to i uvitá :) Enjoy!

Za komentáře děkuji charlie, Anemovi, Mattovi, Que a Janii :)


Celou cestu zpátky na Zemi se dával dohromady. Jedl, jedl a jedl. Samozřejmě vše v rámci určený přídělů. Do toho cvičil, aby se udržel v kondici. Začlenit se zpět do kolektivu mu kupodivu vůbec problém nedělalo, a když potřeboval soukromí, prostě si hodil sluchátka do uší, pustil konečně nějakou pořádnou hudbu a relaxoval v posilovně. Těmi nejkrásnějšími chvílemi během návratu však byly momenty, jež strávil rozhovory se svými rodiči. Kolikrát u nich brečel…

Emotivně se však cítil i při telefonátech s Mitchem. Vděčil mu za život úplně stejně jako posádce, tady se ale snažil nedát své city až tak moc najevo, nemyslel si, že by to zrovna Mitch ocenil. Bohatě mu stačilo, že si s ním mohl celé hodiny povídat, starší muž mu věnoval tolik času, kolik potřeboval. Mark s ním měl vždy dobrý a poměrně přátelský vztah, jenže když pro vás někdo obětuje celou kariéru… Není v lidských silách, aby to váš pohled na druhého člověka nepozměnilo.

Vážil si jej o to víc a jeho sympatie ještě vzrostly, když mu slíbil, že po návratu mu pomůže s opětovným zařazením do běžného života. Nabízeli mu to i ostatní… Martinez, Chris... jenže ti měli rodiny, přítelkyně… A byl by snad i Mitchovu nabídku odmítl, kdyby mu nebylo jasné, že tím staršímu muži opravdu udělá radost. Mitch mu zachránil život a Mark na oplátku spolkne svou hrdost a nechá si opět pomoci.

Když opustil raketoplán a stanul nohama na zemi… oprava na Zemi, zastavili se těsně před strojem. Všichni a dívali se po sobě. Pociťoval zvláštní sounáležitost, jako by vnímali všichni totéž, mysleli na totéž. Byli pryč tak strašně dlouho, že nějak nedokázali hned vstřebat, že jsou DOMA. Ještě je sice čekal program "asimilace", během něhož se měli přizpůsobit gravitaci, stravě a prostě všemu, ale… co byly dva týdny oproti 500 dní?

Netrvalo dlouho a přišel se s nimi přivítat skoro každý z NASA, Mark si však byl vědom toho, že jej opravdu zajímá jen jeden z nich. A když ho uviděl, už nad ničím nepřemýšlel. Nad lidmi, kteří kolem něj postávali, nad otázkami, jež mu kladli, ani nad tím, jestli je jeho reakce vhodná… Proklestil si cestu a nebránil se širokému úsměvu, jenž se mu objevil na tváři, protože Mitch se na něj šklebil úplně stejně, zelené oči jasné a šťastné. Nikdy dřív Marka jejich výraz příliš nezajímal, nyní pro něj byly vším.

Doslova po druhém muži skočil a sevřel jej náručí, silné ruce jej objaly kolem trupu a přitiskly k sobě. Mark mu strašně chtěl něco říct, strašně moc, ale hruď se mu svírala nákloností a vděkem, emoce byly příliš silné a opravdové, než aby se mu je povedlo vyjádřit slovy. Proto se Mitche jen držel jako klíště a tiše se tetelil blahem, že druhý muž ho stále nepouští a svírá se stejnou razancí… V nic víc ani nedoufal.

A on dostal mnohem víc. Jeden by si myslel, že mu bude vadit mí neustále někoho za zadkem, jenže… Kupodivu to tak vůbec nevnímal. Během těch dvou týdnů se s Mitchem vídal pravidelně, dokonce mu donesl i pivo, přestože měli alkohol zakázaný, ale jak se dozvěděl, Mitchovi už byly nějaké regule více méně ukradené. Čím déle se spolu bavili, tím více Mark k druhému muži přilnul. Vlastně to nebylo tak k neuvěření, když na Marsu byl pořád sám, společnost někoho trpělivého, mírného a chápajícího prostě nedokázal odmítnout.

Nějak vyplynulo samo, že se Mitch stal jeho blízkým přítelem, a po ukončení asimilačního programu jejich úmluva o pomoc při návratu do všedního života stále platila, byť na určitou dobu zůstala odložena. Mitch musel ještě vyřídit určité věci v NASA v souvislosti s rezignací, a Mark se do té doby ubytoval u svých rodičů. Ti za ním také už několikrát byli, zhrozili se, jak je hubený, přestože většinu původní hmotnosti už nabral, i tak se ale ihned po příjezdu k nim stal obětí výkrmu. Ne, že by jim to měl za zlé.

Čas strávený u rodičů si užíval, věnoval se dohánění informací, jež mu utekly, pracoval samozřejmě i na sobě, vídal se s celou posádkou, ale… Ale stejně měl pocit, že tohle je všechno jen úvod, že to hlavní teprve přijde. Nevěděl proč, jen se prostě těšil, až na něj bude mít Mitch čas. Jako by všechny své naděje upínal už jen k němu, což nedokázal rozlišit jako dobré či špatné. Prostě neměl ponětí, jak se svým životem nyní naložit a jediné, čím byl si jist, byla Mitchova pomoc.

Už mu přišly nějaké nabídky, NASA se snažila, do ničeho jej netlačila, což Mark oceňoval. Po telefonu už stačil něco málo s Mitchem probrat a došli k závěru, že pro začátek by Mark přednášel nováčkům. Předat zkušenosti někomu, kdo prozatím žádné nemá? To není vůbec špatná pracovní náplň, myslel si, zatímco scházel z druhého patra rodinného domku ke dveřím, kde někdo zvonil. Jako idiot se usmál, když zjistil, kdo že jej přišel poctít svou přítomností.

Sám by se možná před rodiči krotil, snad nechtěl, aby si něco domýšleli… I když… Ne, tyhle myšlenky odsunul a těšil se z toho, že jej Mitch bez okolků obejmul, a ušklíbl se, když se sám pozval dovnitř. Připadal si sice jako patnáctiletá holka, co po týdnu vidí svého kluka, ale při pohledu do zelených, hřejivých očí mu to bylo vážně fuk. Cítil to, vnímal, že tady už nejde jen o přátelství, že sám by chtěl víc. Snažil se podobné představy potlačit, protože tenhle vztah byl jedním z mála věcí, na kterých mu po tom zážitku s Marsem záleželo, a neodpustil by si, kdyby to pohnojil, jenže…

Jenže se nemohl zbavit dojmu, že v Mitchových očích se také zračí něco silnějšího. Váhal, hodně váhal, ale tušil, že jestli se bude s Mitchem vídat ještě víc, častěji, že jednou určitě zjistí, kam až by chtěl starší muž zajít. Dříve by to kvůli pracovním záležitostem nešlo, dnes už jim v cestě prakticky nic nestálo. Občas se divil, nad čím přemýšlí, ale vlastně byl rád, že jen přemýšlí. Na Marsu si zvyknul většinu věcí říkat nahlas.

"Teddy si tě vyžádal na zítřejším testu, mám tě tam dopravit," odpověděl Mitch na otázku, co jej sem přivádí.

"Ty?"

"Řekněme, že rezignace je jedna věc, ale externí spolupráce druhá," pokrčil starší muž rameny. "Teddy mě nechtěl úplně odstřihnout, tak…"

"Se z tebe rozhodl udělat mého manažera?" přemýšlel Mark, jestli má být rozladěný, že se NASA zase jednou projevuje jako typická americká společnost, nicméně Teddyho nápad nebyl úplně od věci. Nedobrovolně se stal celebritou, před domem měli dokonce ochranku, a asi by se mu hodil někdo, komu věřil, a kdo by se mohl postarat o nějaké schůzky apod. "Měl bys zájem?"

"Jakože se mám o tebe starat?" zajiskřilo v zelených očích. "To by šlo."

Mark s poloúsměvem kývnul hlavou. Tímhle se dokonce předem vyřeší téma, jež by se brzy mohlo stát populárním, a sice proč Mark Watney tráví se svým ex-šéfem tolik času, že?

"Zabal si všechno, můžeš zůstat u mě, než ti najdeme byt," navrhnul mu Mitch bezelstně, Markovi ale ten nadějným tón neušel. Nenašel v sobě žádný důvod, proč by měl odmítnout.

Rodiče naštěstí počítali s tím, že se déle než dva týdny nezdrží, takže se s nimi o ničem dohadovat nemusel. Do hodiny se sbalil a nechal se Mitchem odvézt.

Stačilo mu bydlet u Mitche jen pár dní a bylo mu jasné, že ani jeden z nich se nepřetrhne, aby Markovi našli něco jiného. Jako by se nacházeli v jakémsi vákuu… Ne, to ne, protože ve vákuu není nic, kdežto prostor kolem nich byl naplněn zvláštně komfortní atmosférou, kterou Mark snad naposled vnímal jako malý kluk o vánocích. Nepředstavoval si, že to nakonec bude všechno tak jednoduché. Bál se, že se nesnesou, že jejich přátelství takový krok neusnese, jenže s postupujícím časem veškeré obavy pominuly.

Mitch se ukázal být někým, koho by všichni lidé po jakémkoliv traumatu měli mít.

Zhruba dva měsíce po návratu se u Marka poprvé objevily noční můry. Nikterak silné, posttraumatická stresová porucha se v jeho případě nepotvrdila, nicméně byl vděčný, že se měl na koho obrátit. Čas od času v sobě našel nutkání pocítit bezpečí, jež našel v Mitchově náruči. Nikdy jej neodmítnul, nikdy se neptal, jen tady byl.

Občas mu během běžné denní činnosti, jako třeba vaření, hlavou probleskla nepříjemná vzpomínka na Mars, načež buď úplně vytuhnul nebo se naopak rozechvěl. A Mitch tady zase byl pro něj. Mark netušil, jak dokázal vycítit, že jej potřebuje, ale prostě po každém takovém záblesku na sobě po chvíli ucítil silné ruce, jež ho objaly kolem pasu a na zádech váhu mužského těla, do nosu jej udeřila mírná vůně.

Dál ale Mitch nikdy nezašel, ačkoliv by si to Mark přál. Dával mu prostor, aby udělal první krok sám… Alespoň tak to mladší muž vnímal, protože Mitch… jak se na něj díval…

Právě teď, seděli na pohovce, každý na jednom konci, a Mitch se na něj koukal. Pak se mírně pousmál a opět sklopil zrak ke knížce, zatímco Mark se zahleděl na televizi, jejíž program ale stejně nevnímal.

Možná by byl ochoten odolat a nedávat všanc jejich přátelství, možná ano. Jenže to by Mitch nesměl být momentálně jediným člověkem, se kterým chtěl trávit čas, jediným… Věřil mu, dlužil mu svůj život, jehož byl teď nedílnou součástí.
Možná by odolal, kdyby jeho srdce nepřetékalo vděkem a láskou vůči němu, kdyby to bylo složitější, jenže Mitch… byl tady, tak dostupný, čekající na jeho rozhodnutí… Už dávno to věděl, bylo to tak očividné, bilo to do očí, ale až teď, kdy překonal vzdálenosti mezi nimi, počkal, až Mitch odloží knížku, a padnul mu do náručí… jako by tímhle gestem definitivně říkal…

Jsem tvůj.

Dlaň ho pohladila po zádech a hladila jej dál, Mark poslouchal zrychlený tlukot srdce druhého muže, pohyb hrudníku a užíval si to nádherné teplo, jež se šířilo jeho nitrem. Zvedl hlavu a zadíval se do zelených duhovek, Mitch se na něj usmíval, mírně, laskavě… Přiblížil se k němu a bez zaváhání jej políbil, sám už skoro zapomněl, jak nádherný pocit to je, políbit někoho, na kom vám moc záleží… koho milujete.

Ano, miloval ho, o tom nebylo pochyb, prolétlo Markovi hlavou, když se druhá ústa pohnula proti těm jeho, polibky mu něžně oplácela, cítil, jak se Mitch zachvěl, když se Mark dotknul prsty jeho tváře, zatímco druhou dlaní svíral v prstech jeho košili.

Pak si opřel čelo o Mitchovo, sledoval jeho tvář, zavřené oči… jež se po otevření zdály tmavší, Mark se v nich ztrácel, topil se v krásné zeleni, a chtěl říct ta dvě slova, chtěl je vyslovit, ale něco mu napovídalo, že Mitch je už stejně zná. Stejně jako on sám ví, že Mitch miluje jeho.

Nemělo smysl ztrácet čas slovy, a tak Mark znovu staršího muže políbil, tentokrát hladověj, a nechal ten plamen, jenž mezi nimi vzplanul, aby hořel dál…

Sweetness Follows

2. října 2016 v 10:44 | Archea Majuar
Sweetness Folows

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: V září nebyla žádná povídka na Ondru s Igim?! Jak jsem si to mohla dovolit... Tady jedna taková kratší je, snad se vám bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji AnnDark99, Anemovi a Profesorovi :)

Název pochází ze stejnojmenného songu od R.E.M., nicméně po straně textu si nejsem jistá, kolik toho má s povídkou společného...

Nikdy jsem nepatřil mezi lidi, kteří by prahli po fyzickém kontaktu, spíše naopak. Snesitelný, respektive i příjemný mi byl pouze v případě, že šlo o mně blízkého člověka, velmi blízkého člověka, popřípadě jsem se s tím dokázal vyrovnat, šlo-li o záležitost pracovní, tedy týkající se ztvárnění divadelní či filmové role.

To ovšem nebyl Ondrův případ. Samozřejmě, že naše společné projekty nás živily, ale je rozdíl pracovat s člověkem, kterého znáte týden a kterého dvacet let. Nejspíše také proto mi nepřišlo nijak zvláštní, když jsme si začali být stále bližší nejen duševně, to jsme ostatně byli snad vždy, ale především právě fyzicky. Ne, že bychom po sobě skákali, kdykoliv jsme se viděli, ale ta občasná objetí, doteky ramen…

Spatřoval jsem stále častěji v jeho očích a v jeho úsměvu, jakou radost mu udělá, když ho stisknu v náručí. Hádal jsem, že by se nezbláznil, kdybych tak po měsíční odluce neučinil, jenže já jsem netušil, proč to neudělat. Jak jsem již řekl, neskákali jsme po sobě a neběželi si naproti, naopak jsme k sobě klidně došli, cítil jsem, jak se mi koutky úst zvedají a do pohledu se vkrádá jemnost, již jsem skryl za víčky přesně v ten moment, kdy se jeho hrudník přitisknul k mému a do nosu mě udeřila Ondrova vůně.

Nevím, jak jsme došli k bodu, v němž nám podobné doteky přišly… správné, kdy jsme přestali řešit sami v sobě, že naše přátelství nespadá mezi ta standartní, že naše potřeba po fyzickém kontaktu s tím druhým roste. A tak se stalo, že najednou se kromě objetí na uvítanou objevila také objetí na rozloučenou. Věděl jsem, že radost z doteků nemá jen Ondra, ačkoliv on na ně byl vždy zatížený, ale mě také těšilo, když jsem jej držel v náručí a cítil z něj, že mu na mně záleží, že jsem pro něj důležitý.

Možná právě tehdy mi také došlo, jak moc důležitý je on pro mě. Důležitý a svým způsobem speciální, protože jen u něj mi nevadilo, když se posadil těsně ke mně, když omezoval můj osobní prostor, když se naše ramena dotýkala. Mimo jeviště pak dokázal jít ještě dál, přičemž já jej v tom jen podporoval, objal jsem jej kolem pasu během chvil, kdy se opřel o můj hrudník, v němž mé srdce bilo zrychleně, ale spokojeně.

Stačilo jen, aby pak natočil hlavu nahoru, a cítil jsem jeho dech na svém krku, hřál mě, tulil se… Přitisknul jsem si ho ještě blíž, a jakmile tvář opět sklopil, zabořil jsem tu svou do jeho vlasů. Žádné negativní emoce, žádný stud ani výčitky, nechal jsem se pohltit něhou toho okamžiku, pocitem, že člověk, jenž se o mě opírá, je mi blízký, že pro mě stále víc znamená, že ho takhle držím rád.

Podobné chvíle se už pro nás na zájezdech změnily v běžnou záležitost, kterou jsme mohli oželet, ale přišlo mi, že ani jeden z nás nechtěl. Třeba by to takhle zůstalo, třeba bychom se s tímhle zvláštně laděným přátelstvím spokojili, pokud bych se je z vlastní nepozornosti nepokusil posunout dál… a Ondra by mě tam nenásledoval.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem věděl, co dělám. Nejspíše jsem se částečně nacházel ve svých myšlenkách, když jsem musel odjet z hotelu dříve než Ondra, a chtěl se s ním ve spěchu rozloučit, přičemž mé nitro si samostatně spojilo snad až přílišnou intimitu panující mezi námi s tím, jak je pro natolik si blízké lidi běžné se loučit. S taškou na rameni jsem se vydal ke dveřím, ovšem místo toho, abych Ondru po cestě jako obvykle obejmul, tak má tvář nesměřovala na jeho rameny, aby se na moment opřela, ale přímo k té Ondrově, kde jsem naprosto neomylně přitiskl ústa k jeho rtům.

Co jsem učinil, mně trklo, až jakmile jsem položil ruku na kliku, dveře už jsem ale neotevřel, místo toho vyděšeně vykulil oči a zůstal pohlcen šokem, jaký mi mé vlastní chování přineslo. Pomalu, jako ve zpomaleném filmu, jsem se otočil a zadíval na Ondru, jenž se tvářil podobně překvapeně jako já sám. Po těle se mi rozlil studený pot a srdce bilo jako splašené.

Co jsem to sakra provedl…co mě to napadlo… a popadlo… a upřímně jsem se bál, jak Ondra zareaguje, v jeho očích jsem viděl jen udivení, nic víc, zadoufal jsem, že by mohl něco říct, něco učinit, ale místo toho jsem zjistil, že se opět hýbu, že jdu zpátky k němu a hledím do těch hlubokých, šedomodrých očí se srdcem na dlani. Nebylo pochyb o tom, že jsem ho políbit chtěl, někde jsem v sobě tu touhu potlačovat a skrýval, ale stačila chvíle nepozornosti a ta myšlenka byla náhle volná a má racionalita svolná…

Jestli jsem to přehnal a zkazil, jestli jsem si to špatně vyložil… uchopil jsem Ondru za čelist a znovu se přisál k jeho rtům, v hlavě jen tu jedinou úvahu. Jestli je tohle všechno, co mi Ondra může dát, tak to vezmu plnými hrstmi. Jemně jsem ústy pohnul proti těm jeho, jemně a něžně jsem se mu snažil vyjádřit, že tohle chci… že až tak daleko mě jeho a vzápětí i má potřeba doteků dovedla.

Musel jsem jít. S posledním, nejspíše nic neříkajícím pohledem do jeho tváře jsem opustil pokoj, srdce až v krku, ale v břiše podivný pocit uspokojení. I když jsem teď možná zkazil všechno, co jsem mohl, alespoň jsem se dokázal vyjádřit a nenechal Ondru na pochybách, co pro mě znamená. Postupně jsem si během týdne prošel stádii, čítající vztek, frustraci, smutek, bezmoc... ale všechno stejně směřovalo k nervozitě z našeho dalšího setkání a obavě ze sílících mocí, jež jsem vůči Ondrovi pociťoval.

Ovšem už po příjezdu jsem zjistil, že jsem se ve svém úsudku nemýlil. Vždyť Ondra sám inicioval stále intimnější doteky, vroucnější objetí a dojemnější loučení. Jak mi později sdělil, jen nemohl uvěřit, že jsem to udělal, že nesní, že jsem ho skutečně chtěl…

Tomu ale předcházel jeho plachý úsměv, když vešel do našeho společného pokoje, když se na mě se směsicí viny a radosti podíval. Opatrně jsem mu úsměv oplatil a váhavě se postavil, nevěděl jsem, zda očekávat objetí nebo… Pohledem jsem jej sledoval, jak shodil tašku na zem a přichází ke mně, šedé oči odhalující jeho nitro, nic neskrýval, hleděl na mě s neskrývanou… láskou, jakou jsem k němu sám pociťoval, jakou mi právě teď srdce tlouklo. Nervozita ze mě částečně spadla, nahrazena úlevou a očekáváním.

Pod tíhou emocí jsem zavřel oči, když umístil obě dlaně na mé líce, jeho dech se přibližoval, až splynul s mým, až se naše rty potřetí v životě střetly. Líbilo se mi, jak si mě přidržuje, jak nejistý si ve svém počínání je, a jak vůbec jeho rty vůči mým působí. Ponořil jsem se do polibku, bylo to něco jiného oproti těm předešlým, ty byly pouhými doteky, tohle…
tohle bylo všeříkající, oboustranné a alespoň pro mě nezapomenutelné, to nadšení, když mě sám od sebe políbil, když mě hladil po tváři, když se nechal obejmout a přitisknout co nejblíž ke mně.

Nikdy jsem po dotecích druhých neprahnul, ale jakmile se ode mě Ondra odtáhnul a pohlédl mi do očí, věděl jsem, že od něj jich nikdy nebudu mít dost…