"Upřímně, Jime, vždycky jsem si svou smrt představoval jinak."

Kapitán Kirk se už nevzmohl ani na změnu výrazu v tváři, Kostra si stěžoval už od chvíle, kdy byl vybrán do výsadku. Ale on si vlastně stěžoval od chvíle, kdy ho Jim poznal, takže byl zvyklý.

"Kostro, nikdo tady neumře, oni se pro nás vrátí," uklidňoval doktora, ačkoliv by skutečně rád cítil tu jistotu, s jakou to řekl. Když se na povrchu planety rozdělili, neustále byli ve spojení komunikátory, jenže pak se to nějak všechno pokazilo…

"Samozřejmě, náhodou vlezeme do první jeskyně, kterou uvidíme, náhodou je tady nějaký prvek, který nám ruší komunikaci, náhodou nás tady zavalí šutr velkej jako kráva a je náhodou napadne, že přesně tady nás maj hledat. Vážně, Jime, kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi to narafičil, abys mohl být se mnou sám," odfrkl si Kostra a s veleznechuceným výrazem se usadil k sušší stěně jeskyně, o kterou se jeho kapitán už nějakou dobu opíral.

"Jídlo máš, pití máš, pár hodin tady vydržíme," odvětil přesvědčivě Kirk a dál už si doktora nevšímal, místo toho se znovu pořádně rozhlédnul po prostoru, jestli třeba neobjeví… to je jedno, prostě nechtěl reagovat na další Kostrovy poznámky.

Doktor se ještě minutku vrtal v myšlenkách na to, v jakém háji jsou a že jejich životy závisí na tom zelenokrevném šaškovi, než se zarazil. Respektive jej něco napadlo, něco, co mu přišlo poměrně podezřelé. Zamračil se a pohlédl na druhého muže, bloumajícího pohledem po jeskyni.

"Tys to nepopřel," řekl prostě, snaže se zakrýt nevíru v hlase, protože Jim se také mohl jednoduše špatně vyjádřit, a sám tak nechtěl být při mylném úsudku za blbce.

"Co? Že jsem tohle narafičil? Ale, no, tak Kostro, kdybych s tebou chtěl být sám, nedal bych si s tím tolik práce-" v půli věty Kirkovi došlo, na co jeho přítel narážel a… ne, nepopřel to ani tentokrát. Nějak nenacházel slova a ani vůli Kostrovi lhát, ačkoliv by mohl, jenže… sakra, Kostra mu nikdy žádné lži nebaštil.

"Tak to je úžasné!" rozhodil Kostra rukama v naprosto zoufalém gestu. "Takže já tvrdnu v jeskyni s člověkem, který je roky můj nejlepší přítel, abych až tady zjistil, že se mnou chce být sám a bůhví co ještě. No, to se mi snad zdá."

Jim na něj nejistě koukal, Kostra totiž vyváděl, ale to by vyváděl, i kdyby Kirkovi vyrostla druhá hlava, ovšem… šklebil se, kroutil hlavou…

"A uděláš s tím něco?" řekl už klidnějším hlasem, když se znovu na kapitána podíval. Kirk nasadil nechápavý výraz, Kostra protočil oči. "Ježiši, já tě nechci poslat na léčbu, já třeba myslel, že mi dáš pusu nebo tak něco, abych si mohl potvrdit své závěry, ale ty místo toho-"

Kostra díky bohu zmlknul, jakmile Kirk učinil to, co měl doktor na mysli. Bylo to tak spontánní a rychlé, že Kostra ani nestačil zareagovat, najednou měl Jimovy rty na svých, rezolutně se k němu tiskly, dlaněmi jej držel za tváře. Musí to myslet sakra vážně, došlo Kostrovi a chytil Kirka za loket, aby jej od sebe odtrhnul. Bylo sice příjemné vědět, že Jim to něco cítí taky, že je do posunutí jejich vztahu jinam celý říčný, ale…

"Sakra, Jime, těmihle ústy musím pronášet diagnózy, buzerovat pacienty a zvlášť ke svému zdraví lhostejné kapitány," zabručel Kostra, povolil sevření a sklouznul dlaní k Jimovu rameni, aby jeho přítel náhodou nepojal podezření, že polibek nebyl vítaný.

"Kdy ses mi chystal říct, že bys tohle chtěl?" seznal Kostra v Jimově otázce mírnou výčitku.

"Těžko říct, co třeba nikdy? Nepopírám, že slečna Marcusová mě zaujala, ale rozhodně jsem s ní neskočil do postele jako ty a jeden takový méně početný skautský oddíl. A proč ty jsi mi to neřekl dříve?" vyštěkl Kostra dotaz dříve, než se Kirk dokázal z jeho obhajoby vzpamatovat.

"Čekal jsem na vhodnou příležitost," zněla Jimova odpověď, která k McCoyově klidu v duši pozbývala lítost. I když se řešili vážnou věc, uměl ocenit, že Jim jeho brblání nebere zcela seriózně a nezačíná se mu tady přeměňovat v uzlíček neštěstí.

"No, tak to bych měl být vděčný, že jsem se to dozvěděl před svou bídnou smrtí v téhle kobce," neodpustil si Kostra další lamentaci.

"To si vážně musíš pořád na něco stěžovat?"

"Zabraň mi v tom," zajiskřily Kostrovy oči vyzývavě. "Ale tentokrát bych prosil trochu ohleduplnosti, jsem pouze křehký, lodní lékař…"

Následně jen spatřil Jimovy zuby, problesknuvší jeho úsměvem, načež jej mladší muž podruhé políbil, jemněji než prve, ve vlasech ucítil jeho prsty, jak se probírají prameny, druhá dlaň pak spočívala na doktorově hrudníku. Kostra chytil Jima za bok, využil toho, že Jim nad ním momentálně klečel, a vklouznul rukou pod jeho uniformu, usmál se do polibku, když se Jim znatelně zachvěl a tiše zasténal.

"Tohle je lepší…" zamručel po chvíli doktor spokojeně, Jim si opřel čelo o to jeho a jen mu hleděl tiše do očí. "Teď už mě nečeká smrt udušením nebo vyhladověním."

"Proč? Snad jsi nezačal věřit ve schopnosti pana Spocka?" měl Jimův dotaz nádech sarkasmu.

"Ne, ale mám takový pocit, že ty a to tvoje chvění a tlumené sténání bude moje smrt," dostala se do Kostrova hlasu opět stará známá ironie, oříškové oči ale hřály.

"Nejspíše máš pravdu."

"Ach, ne, skutečně?"

Kirk se posadil a rozhlédl kolem.

"Minimálně s tím, že neumřeš na udušení nebo vyhladovění teď a tady, protože odtamtud slyším hlasy."

"Fajn… takže náš přišli sežrat domorodci. Opět smrt, která mě zrovna neláká. Jime, přiznejme si, že naše první rande stojí za starou belu."

McKirk or Urbine... I don't care :D

Jakmile došli k Ondrovi, pan domácí sebou okamžitě praštil na gauč, zapínaje televizi. Jeho přítel chvíli zvažoval, jestli si nechat mikinu, ale jelikož v bytě zrovna extrémní horko nepanovalo, tak se nesvlékal, a na Ondrův vyzývavý úsměv adekvátně reagoval. Odložil se na něj. Zády se opřel o Ondrův hrudník, kolem jeho vlastního se zanedlouho obtočila Ondrova paže, ve vlasech vnímal jeho dech. Programy na obrazovce střídaly jeden druhý, zvítězil nějaký film, který byl Igorovi povědomý, ale na jméno snímku ani toho herce, co se tam objevil, si nevzpomněl.

Místo toho se zaposlouchal a zavřel oči, po náročném dni si vyloženě užíval Ondrovu měkkou náruč, jeho přítomnost. Klidně by tak vydržel ležet celý večer, možná by v této poloze i usnul, kdyby neměl Ondra jiné plány.

"Igi?"

"Hmm?"

Rty se octly až u Igorova ouška, načež staršímu muži začalo docházet, že jej jeho přítel v klidu odpočívat nenechá. Jakmile však uslyšel jeho návrh, jakékoliv stížnosti se rozplynuly.

"Můžeme se dokoukat na film, můžu tě hezky vykouřit nebo… nebo bych tě mohl ojet tak, že nebudeš vědět, jestli řveš slastí nebo bolestí," odmlčel se, nechal svá slova působit, poté položil otázku: "Tak co si vybereš, Igi?"

Jak by mohl odolat, pomyslel si Igor, jehož tep se instantně zrychlil a prvotní náznaky vzrušení se projevily i na toku krve.

"Stačí říct, že není vhodný den, Igore, stačí říct…" pokračoval Ondra dál, hlas pevný, ačkoliv pozornému posluchateli neušel ten hravý podtón, Igora ale mnohem více zajímala ta dlaň, jež znenadání sevřela jeho rozkrok, pro obyčejného smrtelníka až příliš silně, na hranici bolesti, ale pro něj naprosto perfektně.

Igor místo odpovědi jen zvrátil hlavu nazad, aby se mohl Ondrovi podívat do očí, ale ten zavrtěl hlavou.

"Chci to slyšet, Igi."

Bastard, prolétlo staršímu muži hlavou, když si všiml, jak Ondrovi cukly koutky úst, načež jej na moment přestal svírat, aby vzápětí svůj stisk obnovil, Igorova víčka se zachvěla, jak jím projela vlna emocí, byl tak bezmocný, když mu Ondrova ruka držel rozkrok jako ve svěráku, jen zkusmo boky zavrtěl, aby zjistil, že se nemůže ani pohnout… Ondra jej držel na jednom místě stiskem jediné dlaně, zatínal prsty do nejcitlivějších míst a Igor jen zíral do těch šedých očích, hledající v nich tu nádhernou, sadistickou jiskru, a bože chtěl víc…

"Vem si... udělej mi, co chceš…"

A pak se tam objevil… náznak sadismu, který v Ondrovi neumělo probudit nic kromě žádosti o něj, nikdy jej neprojevil, dokud si o něj Igor neřekl. Když se Ondra k němu naklonil a políbil jej, byl to úplně jiný polibek, než jaký si vyměnili po chvíli odloučení, tenhle byl už od prvního setkání rtů dravý, obohacený o cinknutí zubů, jež Ondra také zapojoval více než běžně, využíval Igorovy naprosté submisivity, nechal se kousat, vydával se mu zcela napospas a krásně zasténal, když se Ondrovo sevření proměnilo v jemné hlazení, přejížděl po riflích v pomalých pohybech a vyloženě jen čekal, než Igor bude úplně tvrdý, prozatím to bylo jen takové ticho před bouří.

A Igor to moc dobře věděl, mírně pohyboval boky a třel se o Ondrovu ruku, chtěl, aby z něj ty kalhoty sundal, aby se jej dotýkal holou dlaní, ale nic pro to neudělal, příliš jej zaměstnávala právě Ondrova pozornost, pak jeho agresivní polibky, jeho zuby, každou chvíli drtící nový kousek rtů, jež jej bolely, natékaly, uvědomoval si, jak málo mu stačí, aby mu rifle začaly být těsné, aby měl pocit, že se mu rozpouští všechny kosti v těle. Ležel na Ondrovi zcela bezvládně, nechal se hladit a týrat a z přijímané slasti a bolesti tvrdnul pořád víc a víc.

"Miluju, když tě tady takhle mučím a ty nemůžeš odolat," zamručel Ondra, dopřávaje Igorovi chvilku oddechu. Dostávalo jej, jak rychle se mu Igor poddal a jak ztraceně jeho oči vypadají, jako by se nacházel v jiném světě. "Zvládneš se přesunout do ložnice?"

Počkal, až Igor přikývne, delší dobu mu pak zabralo, než přiměl svaly fungovat a dokázal se postavit. Ondra se na něj povzbudivě usmál, což na Igorově tváři, zrůžovělé vzrušením a možná i studem, vyvolalo škleb skoro ďábelský. Uměl být výmluvný, aniž by pronesl jediné slovo, pomyslel si Ondra a následoval svého přítele do vedlejší místnosti, přičemž jej napadlo, jak by mohl Igora potrápit trochu… jiným způsobem. Ano, jeho sadistická stránka byla definitivně probuzena.

"Mohl bys mi něco vysvětlit?" zeptal se s nádechem zvědavosti, jakmile za nimi klaply dveře.

"Co?" podíval se na něj starší muž, nejistý si tím, co by po něm Ondra chtěl zrovna právě teď vysvětlovat… Ale nehodlal se tím zabývat, když se k němu jeho přítel začal přibližovat, donutil jej pozadu zacouvat až ke zdi a s predátorským výrazem jej uvěznil mezi stěnou a svým tělem, jež při cestě do jiného pokoje postrádal.

"Strašně by mě zajímalo, jak se cítíš, když si užíváš… tohle…" pronesl Ondra tiše, oči upřené do hnědých, když v dlani opět sevřel Igorův rozkrok, do úsměvu se mu vkradl záblesk zubů při pohledu na Igora, který jen zaregistroval dlaň na své erekci a zvrátil hlavu, až praštil temenem do zdi, oči zmizely za víčky a po tváři se mu rozlil slastný výraz, stačilo jej ještě více stisknout a z úst se mu vydral povzdech. "Chápu princip, ale nejsem si jistý, jestli by se to líbilo mně, takže… co kdyby ses mi to pokusil popsat?"

Zabralo to nějaký čas, než Igorovi zcela došlo, co po něm Ondra chtěl, a skutečně si nebyl jistý, jestli to zvládne. Stačilo, aby ho Ondra takhle držel a v hlavě pusto, dokázal myslet jen na to, jak dobře se cítí, když…

"Prostě nechej myšlenky plynout nahlas, Igi…" uslyšel hlas přímo u ouška, horký dech, Ondrovo tělo přitisknuté k němu. Přiměl se trochu zkonsolidovat, otevřel oči a zadíval na svého přítele, přičemž mírně přikývnul.

Neuměl mluvit o svých pocitech a teď po něm chtěl Ondra tohle… Byl ochotný se snažit, říct mu, jak moc je příjemné, když se mu Ondra věnuje, ale zároveň si připadal dost hloupě, jakmile si představil, že má dát mladšímu muži více méně kompletní přístup k tomu, co si během sexu myslí.

"Třeba by mě zajímalo, proč se nikdy nesnažíš svléknout… ze mě nejraději rveš oblečení okamžitě," nadhodil Ondra jedno z témat, jež jej zajímalo, Igorovy hnědé oči těkaly po jeho tváři, olízl si pootevřené rty, aby mohl promluvit, ačkoliv hlavu měl prázdnou.

"Bez riflí bys… bys mě nemohl takhle držet. Nemůžu ti utéct, ani se kamkoliv pohnout, když…" přerušil Igorův proslov sten, jakmile Ondra sevření dlaně povolil a znovu zatnul prsty do Igorova rozkroku. "Jo… přesně takhle…" vydechl se slyšitelným nárazem zátylku do zdi.

"A co ta bolest…?" položil další otázku Ondra zatímco se ústy přesunul k Igorovu krku, kam umístil lehký polibek a postupoval níže, Igorovo namáhavé polknutí v něm vyvolalo škodolibé uchechtnutí.

"Je to… je dobrá, připomíná…" pevně stisknul víčka, když Ondra přešel ze svírání na něžné hlazení, které bylo jen frustrující, potřeboval pořádný dotek, tohle škádlení… vzápětí se jeho pozornost přesměrovala na krk, kde pocítil Ondrovy zuby, těsně u ohryzku, chvění se rozběhlo po celém těle a krev se mu bouřila v žilách, dovolil si zvednout jednu ruku a přitáhnout si Ondru k sobě, což mu mladší muž dovolil, natisknul se na něj, ještě víc jej nutil, aby si uvědomil, v jakém je tady postavení, ačkoliv pro teď měl dovoleno se třít o Ondrovy stejně tvrdé slabiny. Další kousnutí a Igorův pokus o další větu se zlomil v samotné začátku, jen zasténal, načež vyhrknul:

"…připomíná mi, že jsem tvůj…"

Tentokrát vydal hrdelní zvuk Ondra, jemuž se pod návalem vzrušení skoro zatmělo před očima. Když Igora požádal o verbální zprostředkování pocitů, netušil…

"…a že si se mnou můžeš dělat, cokoliv jen budeš chtít."

…netušil, že v kombinaci s Igorovým hlasem, nakřáplým prožívanou slastí mísící se s bolestí, jak se vinou stenů láme, jak udýchaně zní… že bude mít sám, co dělat, aby se neudělal jen z těch řečí.

Musel od něj na chvíli odstoupit, oči ale ani na moment nespustil z Igora, jehož pohled plný touhy si nedokázal upřít. Přetáhl si triko přes hlavu a následně se začal zbavovat i zbytku oblečení.

"Svlíkni se, tvou úchylku na rifle prozkoumáme jindy," doneslo se k Igorovi, jenž informaci přebral, zachoval se podle ní a v mžiku leželo všechno na zemi. Připouštěl, že když přemýšlel nahlas, když odpovídal na Ondrovy otázky… že to bylo úžasně rajcovní, byl neskutečně nadržený a potřeboval víc. "Ale možná by stálo za zkoušku prubnout, jestli se dokážeš soustředit i na něco jiného než na mluvení."

Prozíravě se přesunul na postel, kde mu Ondra vtisknul do dlaně lubrikant. Igor se zaraženě podíval na něj a pak znovu na svého přítele, jenž se uložil tak, aby…

"Rozmyslel jsem si to," pokrčil Ondra rameny. "Ale neměj obavy, Igi, postarám se, abys dostal to, co chceš." Igor se zachvěl, jen co ta slova opustila Ondrova ústa ve chvíli, kdy mu po kůži na hrudníku přejely nehty.

Ačkoliv byla změna neočekávaná, tak samozřejmě neměl nic proti, provizorně Ondru připravil, protože prostě více nebylo vzhledem k jejich poměrně aktivnímu soužití potřeba, se zálibou hleděl do tváře mladšího muže, kde se zračila slast z toho, když mohl uvnitř sebe cítit něco většího a tvrdšího než jen prsty… Chytil Igora za ramena, užíval si to naplnění a v hlavě spřádal scénář, v němž Igor hrál hlavní roli.

"Pomalé tempo, soustřeď se na pomalé tempo," promluvil, když se trochu vzpamatoval, skoro až svého přítele obdivoval, jelikož ten okamžitě poslechl, načež mu unikl povzdech, jakmile si ho Ondra přitáhnul k polibku, jenž opět obsahoval naprosto vyhovující počet kousnutí. Už takhle stačilo, aby si po rtech jen přejel jazykem a o pálení neměl nouzi, ale když ho Ondra znovu začal kousat a on v ústech ucítil železitou chuť, z hrdla se mu vydralo zavrčení, jak se mu po zádech prohnala horká vlna, vzrušení jím zacloumalo a nutilo pohybovat boky rychleji, když to ale zkusil, nehty na zádech mu připomněly, kdo je tady… nahoře?

Ondra se od něj odtáhnul, nehty stále zatnuté, Igorovi se zadrhnul dech v krku, když viděl, jak temně se na něj šedé oči dívají, vzápětí se mu Ondrův palec otřel o rty, až znovu zasténal, zatímco do svého přítele stále pomalu přirážel… Nutně, sakra nutně potřeboval zrychlit, potřeboval pořádně tření, tohle bylo jako mučení, otřásl se a vydal další zlomený sten, když Ondra přesunul svou pozornost k jeho bradavce a bez milosti ji sevřel, boky mu samovolně vrazily jeho erekci do Ondry, nedokázal se přimět, aby tak neučinil.

Bylo strašně divné, když ho Ondra takhle ovládal, přestože ležel pod ním, nechal se k zbláznění pomalu šukat, což… polknul, pohled na Igora, jak se před ním rozpadá na kousky, jak se jeho příčetnost kamsi vytrácí, jak jeho oči září touhou, kdykoliv znovu sevře jeho bradavku. Třásl se nad ním, viděl na něm, jak se snaží udržet pomalé tempo a jak se mu to nedaří.

"Stačí ti trochu ublížit a podívej se na sebe," prodral se nefalšovaný obdiv na povrch, nemohl si pomoct, Igor byl v tomhle stavu prostě neodolatelný, ovšem to Ondrovi nebránilo, aby jej ještě víc potrápil, "popsat slovy bys to asi nedokázal, že?"

Musel, musel to udělat, přestože sám byl bolestně tvrdý a potřeboval, aby ho Igor už pořádně ojel, musel slyšet, co se Igorovi honí hlavou. Dal mu na chvíli pokoj, což starší muž využil k položení čela na polštář, ústa kousek od Ondrova ucha, pánví se pohyboval jen mírně, což vlastně nechápal proč… proč by měl Ondru poslouchat, proč by měl mluvit, proč…

"Ničíš mě, strašně," vydechl, skoro kňučivě, celé tělo mu hořelo touhou, prahnul po uvolnění, po pořádném mrdu, ale stejně se podřídil Ondrově žádosti, cítil se podrobeně, načež zasténal, slastně nebo bolestně, to už nevěděl, vnímal jen Ondrovy prsty na svém hrudníku, jež mu vysílaly až do konečků prstů impulzy, jež tak jako tak končily jen v jeho slabinách, volajících po pozornosti. "A čím víc mě ničíš, tím víc se mi to líbí…"

Jako by tohle bylo přesně to, co chtěl Ondra slyšet, jako by mu za to dal jakousi zvrácenou odměnu v podobě dalších štípnutí těch citlivých bodů, aspoň Igor to jako odměnu vnímal, znovu se nadzvedl nad lokty, aby měl Ondra lepší přístup, a jak moc je zlomený, zkažený a na tomhle závislý mu okrajově došlo, když spatřil jen náznak toho, že Ondra chce svou dlaň přesunut jinam… přenesl svou váhu na jen jednu paži, přičemž druhou rukou chytil tu Ondrovu a vyloženě si ji znovu přitisknul k bradavce, oči upřené do šedých, překvapených a…

Slyšel se sténat tak hlasitě, že to snad museli slyšet všichni sousedi, slyšel se kňučet, když ho Ondra dál trápil, když ho takřka bez ustání štípal, ne, nemohl to Igorovi upřít, málem se udělal z toho, jak se Igor tvářil prosebně, když mu vrátil dlaň zpátky na jeho hrudník, aby mu dál ubližoval.

"Mrdej mě… pořádně," bylo jediné, co mu byl v tu chvíli schopen říct, penisem se třel o Igiho bříško a sakra doufal, že to bude stačit, načež se Igor nanovo roztřásl, drtil mu zápěstí v sevření, nutil jeho dlaň k setrvání v místě, kde mu mohla působit bolest, konečně se přestal hlídat, svaly kolem jeho erekce se stahovaly, všechno to bylo tak intenzivní, dokonalé…

"Miluju, když…" prolétlo mu hlavou, že by mohl ještě něco říct, že najednou to jde… "když mi ukazuješ, jak moc zvrácený jsem… miluju tě, když mi ubližuješ… pořád…"

Slova, stačila jen ta Igorova slova, šeptaná zastřený hlasem, protínaná steny, hnědá hleděla do šedé, Ondra se octl přemoženou tou slastí, jaká se odrážela ve všem, co se Igora týkalo, naposled přejel nehtem přes ten citlivý bod, načež se místností rozlehl jeho hlasitý projev, záda se mu prohnula a svaly se stály, v hlavě nic než myšlenku na Igora, na jeho dirty talk a na to, jak skrz na skrz masochistický je.

Něco podobného si myslel také Igor, když už po několikáté byl k orgasmu dohnán něčím, co by jiní považovali na extrémně nepříjemné, ale jemu to prostě splývalo, miloval to a rozhodně ničeho nelitoval, když mu každou buňku těla pohltila slast nejkrásnější, opouštějící jeho tělo v podobě bílé tekutiny uvnitř Ondry, na kterého se vzápětí svalil, vstřebávaje ten pocit uvolnění. Jako ve snu vnímal paže, jež se kolem něj obtočily, a jejichž majiteli něžné gesto brzy oplatil.

"Taky tě miluju… a nejen, když ti můžu ubližovat," pohladil Ondra Igora po vlasech, užíval si jeho přítomnost, jeho teplo, celkově ten okamžik, kdy nemysleli na nic jiného než jeden na druhého.

"Přišel jsi na něco?" zamumlal Igor, než se odvalil na stranu a slyšitelně se protáhnul. "Ale i kdyby ne, tak se ti asi moje myšlenky líbily, když ses udělal bez doteku, co?" pousmál se pobaveně.

"Neznělo to úplně špatně," připustil s drobným úsměvem Ondra, jenž si sice nedokázal představit, že by toho snesl tolik, co Igor, ale… "můžeme to někdy zkusit."

Igorův úsměv se jen prohloubil, dosáhl až k očím, které zářily vděčností. Následně uchopil peřinu a společně se pod ni nasoukali, když se mu pak Ondra uvelebil v náručí, ani náhodou nelitoval toho, že dnešní večer neskočil jen poklidně stráveným časem u televize.

Kancelář byla ponořena do tmy a ticha. Sem tam se ozvalo zafunění detektivního psa, jenž se rozvaloval na svém místě, naopak jeho pán spal naprosto klidně, ačkoliv asi ne zrovna pohodlně. Se svou výškou měl asi trochu problém se poskládat tak, aby se mu vsedě odpočívalo dobře, paže měl rozložené na stole, mačkal si papíry, ale byl natolik unavený, že už mu to bylo úplně jedno.

Když Rex zhasl lampičku a sám šel spát, Christian si právě dovařil kávu a měl v plánu pokračovat v práci. Usadil se na své pracovní místo, napil se a zadíval se na tu tunu papírů, co měl ještě projít. Udělalo se mu mdlo a raději upřel zrak úplně jinam. Na spící zvíře, na tmu za okny, na Alexe, který se právě trochu zavrtěl. Christian se jen ušklíbl při pomyšlení, jak si bude jeho kolega ráno stěžovat na bolavá záda.

Sám se svými sto šedesáti a pár centimetry měl výhodu, docela pohodlně se vyspal i na židli, i když zrovna dvakrát pyšný na to nebyl. Alex se znovu zamlel a Christian si všiml, že jeho mobil je na hraně stolu. Pokud se jeho kolega pohne znovu, přístroj se octne na zemi a asi to ve zdraví nepřežije.

Tiše odsunul židli, postavil se a přešel k Alexovi. Uchopil telefon a odložil jej jinam, ovšem vinou vlastní nešikovnosti, jíž byl u útvaru už téměř pověstný, zavadil o Alexe rukou.

"Nech mě spát, Rexi…" zamumlal a pootevřel oči.

"Klidně spi dál."

"To by Rex nikdy neřekl," poznamenal Alex, protřel si oči a posadil se, pak obrátil obličej ke Christianovi, který se tvářil skoro provinile. "Cos tady vyváděl?"

"Málem ti spadl na zem mobil, tak jsem ho chtěl dát jinam…"

"A přitom se ti podařilo mě vzbudit," došlo Alexovi, ale jako obvykle se nezlobil. "Aspoň můžu pokračovat v práci."

"Nechceš si raději vytáhnout matraci a prospat se? Vždyť i Rex už to zabalil," kývnul Christian hlavou k psovi, jenž na jejich půlnoční rozhovor nereagoval a vesele si chrupkal dál.

Alex nemohl popřít, že to neznělo lákavě, ale nebylo by to fér.

"Nebudu spát, zatímco ty se budeš mořit se spisy," odmítnul Alex a všiml si potěšeného úsměvu, jenž se mihnul Christianovou tváři. Pořád jej překvapovalo, jak se Christian zachoval pokaždé, když mu dal najevo, že jsou oba stejně důležití a sobě rovní.

"Proč máme jen jednu matraci…" postěžoval si Christian, zatímco se vracel ke svému místu.

"No, a dva se na ni nevejdou?" zeptal se Alex a zapřemýšlel, že při troše dobré vůle a Christianově postavě by se snad vyspali oba.

"To nevím, za sebe musím říct, že s Hellererem jsme se o tom ještě nikdy nebavili," zazněla v Christianově hlase ironie, načež se na něj Alex zazubil. Bylo mu to jasné. "Ne, že bych jej neměl rád, ale sdílet s ním lože… ne, po takové zkušenosti netoužím."

"To chápu," tlemil se Alex dál, pak ale vstal a vyndal ze skříně cosi, co jim už pár měsíců sloužilo jako postel na jednu noc. Když byl člověk unavený a už se mu nechtělo domů, pro jednou se na tom vyspat dalo. Nechal matraci dopadnout doprostřed kanceláře, Rexovi cuklo ucho, ale jinak se ani nehnul. "A se mnou by ti to nevadilo?"

Christian, pozorující Alexe za své židle, pozvedl v údivu obočí.

"Myslíš to vážně?" zíral na svého kolegu, odpovědí mu ale byl jen rozverný úsměv a všechno jen ne nevinný výraz. Christian nasucho polknul, znervózněl, vnímal, jak se mu najednou zpotily ruce… všechno jen kvůli tomu, jak se na něj Alex díval.

Oči mu padly na provizorní postel a než se nadál, Alex stál za ním, odepínal mu holster, a když byl hotov, umístil dlaně na Christianova ramena a jemně mu prohmátl svaly.

"Pane bože…" zasténal.

"Jmenuju se Alex, vždyť to víš," zasmál se Alex tiše, Christian pod jeho péčí úplně tál, potřeboval něco takového už pekelně dlouho. Ani ho nenapadlo, aby se bránil, bylo to až moc příjemné. Proto se také poplašeně otočil, jakmile obě dlaně zmizely, vzápětí byl ale zepředu za paže a vytažen z židle.

Následně ho Alex dostrkal až k matraci.

"Nebudu se s tebou hádat, buď budeme oba pracovat nebo oba spát," díval se mu vyšší muž zpříma do očí.

"No, tak co teda…?" nestačil Christian doříct a už se válel na měkkém, Alex prachsprostě využil své síly a shodil jej.

"Bastard," zamručel si Christian po vousy.

"Říkal jsi něco?" pravil zvesela Alex, zatímco si zouval boty a lehal si k němu, nakonec to vážně vypadalo, že by se mohli pohodlně vyspat oba, místa nedostatek nebyl.

"Ani ne," nadzvedl se Christian na loktech a díval se napravo dolů, kde se jeho kolega uložil a tvářil se, že mu půlka matrace regulérně stačí. Hlavně, že mu taková čtvrtina těla trčela do prostoru. "Pohodlné?" zeptal se s úšklebkem.

"Ano, akorát je tady trochu zima, nemyslíš?"

Christian si uvědomil, že opravdu v místnosti nejtepleji není, ale jedinou deku měl Rex… No, ale když už Alex tak nadšeně navrhnul, že by mohli strávit noc v jedné posteli, mohl by se z toho pokusit vytřískat víc. Třeba Alexovy ruce znovu někde v oblasti svých zad?

Přetočil se na bok a zarazil se, protože Alex ležel podobně jako on, čelem k němu, a v očích tu svou typickou přívětivost, vřelost… Ať už to bylo cokoliv, jen to Christiana povzbudilo v tom, aby svůj záměr uskutečnil. Přisunul se k té hoře svalů, zrak v ostychu sklopil, a srdce mu udělalo salto, když si jej k sobě přitáhly dvě silné ruce.

Uvelebil se v Alexově náručí a spokojeně vydechl. Jo, věděl, že tohle bude fajn.

"Jestli nás takhle najde Hellerer, vysvětlovat budeš ty," zamručel jen do Alexova trika a zavřel oči.

"Rex nás vzbudí dříve… A i kdyby ne, tak mi to za to stojí," řekl Alex a způsobil tak Christianovu srdci další pokus o výskok z hrudníku. Jestli k Alexovi doteď žádné silné city nechoval, odteď už v tom byl definitivně až po uši.

"Jsme v pohodě," vyprsknul Tony vodu z úst a chvatně se podíval na hodinky, jestli komunikace s Javisem zůstala neporušena. Naštěstí ano, a tak mohl informovat i další členy Avengers, že se jeho přistání do řeky obešlo bez potíží. Pohledem pak zkontroloval výraz druhého muže, jenž se sice tvářil kysele, ale nezdálo se, že by byl nějak vážně zraněný.

"Jsi celý?" zeptal se jen pro jistotu.

Rogers přikývnul, načež začal plavat směrem k břehu, Tony jej o něco méně zběsilým tempem následoval. Čím více se však přibližoval k menšině, tím obtížněji se mu hýbalo levou nohou. Když se pak snažil postavit, zcela snadné to nebylo. Pochyboval, že by měl něco zlomeného, spíše si jen pořádně natáhnul šlachu, která se vzápětí rozhodla úplně vypovědět poslušnost, načež se Tony se s naštvaným zafuněním složil na kolena.

Steve jej udýchaně pozoroval, a když uviděl Tonyho bolestný výraz, neváhal, aby mu pomohl se postavit.

"Díky, kámo," ocenil jeho pozornost Tony. Jakmile byli už dostatečně daleko od vody, pustil se druhého muže a za přispění gravitace usedl na zem. Nohu raději nenatahoval, jen ji zběžně prohmatal, ale stejně na nic nepřišel. A tak se jen opřel o lokty, nohy pokrčil v kolenou a… odpočíval.

Nemohl si vzpomenout, že by se praštil, nebo co se vlastně přihodilo… Mrknul po Stevovi, tak trochu očekával, jestli mu tenhle manévr nebude vyčítat, ale… Tony se zarazil.

Respektive výraz druhého muže jej zarazil. Měl chuť se jej zeptat, na co tak zírá, ale včas se stihl zaměřit na to, jakým způsobem zírá. S tou spoustou zkušeností s lidmi jakéhokoliv pohlaví začalo Tonymu svítat, co se ve Stevově hlavě děje, ale moc se mu nechtělo tomu věřit. Copak by vážně mohla tu ledovou fasádu Kapitána Ameriky rozmrazit právě tahle situace?

Vlastně se tolik nedivil, ani on sám se nebránil pohledu na mokré triko, lepící se k blonďákovu hrudníku a ty rifle… Tonymu se po tváři rozlil úsměv, když spatřil, jak je Steve jejich stavem ovlivněn.

"Líbí se ti, co vidíš?" šel Tony přímo k věci, bolest v noze rázem přesunuta na druhou kolej.

Tonyho hnědé oči se setkaly s modrými, překvapenými otázkou, leč zároveň souhlas vyjadřujícími. Bavil se tím, jak se Steve začervenal a otevřel ústa k protestu, jeho očividný zájem však Tony nepotřeboval slyšet. Viděl ho.

Možná měl Roger v plánu všechno popřít, oponovat, ale nakonec z něj jen tiše vyšlo:

"Jsi mokrý…"

Tonyho úšklebek se rozšířil a tělem se prohnal záchvěv vzrušení, když Stevův zrak sklouznul přes jeho tělo až k rozkroku, bylo to… zvláštní a rozhodně zvráceně rajcovní, ležet na zemi v promočeném oblečení, zatímco se mu slabiny nalévaly krví, tvrdnul a stačilo jen trochu roztáhnout nohy a tření mokré látky bylo úplně jiné než o suchou, což Tony dal okamžitě najevo povzdechem.

Ne, vážně by si nikdy nepředstavoval, že bude vydávat takové zvuky zrovna před Stevem, když jsou oba mokří až na kost, venku…

"Budeš tam stát ještě dlouho?" položil Kapitánovi další otázku, načež blonďák okamžitě reagoval. Tony zvědavě naklonil hlavu, protože Rogers se na něj nevrhnul, šel pomalu, jako ve snu, kleknul si vedle něj a… Tony měl pocit, že v životě neviděl nic nádhernějšího, než ty modré oči, zářící vzrušením a touhou ve chvíli, kdy na svém rozkroku ucítil Stevovu dlaň.

"Říká se tomu nějak, Tony?" zeptal se zastřeným hlasem Rogers.

"Tomu se říká erekce," informoval jej s vážnou tváří Tony, tak trochu konsternován faktem, že na oko nevinný Steve jej momentálně vážně dráždí přes rifle, přičemž ty jeho jsou rovněž ukázkově napnuté.

"Myslím tomu, když se mi na tobě líbí mokré oblečení…"

Ačkoliv Stark tušil, co Rogers dostalo do bodu, kdy nedokázal držet svůj pohled stranou, ta Kapitánova přímost a tón jeho hlasu… Pokud doposud nebyl úplně tvrdý, tak teď už se nacházel ve stavu nejvyšší nadrženosti a s dalším stenem přivítal zrychlení tempa. Možná by mu mohl Steve ty kalhoty i sundat, ale měl pocit, že to asi ani nebude třeba.

"Nemám tušení," vydechl Tony a uvědomil si, jak přerývavý jeho dech je, jak se pod Stevovou dlaní třese a povolně roztahuje nohy. "Ale je to vzájemné."

Modré oči zamrkaly, načež se slastně přivřely, jakmile se černovlasý muž přestal o jeden loket opírat a stisknul v ruce Stevův tvrdý rozkrok, na nic nečekal a začal ho zpracovávat, mezi prsty mu tekla voda, kterou úspěšně ždímal z mokrých kalhot.

"Až moc," zamumlal, ale mohl si být jistý, že to Steve slyšel, jelikož mu uniklo tiché zasmání.

"Jo," culil se na ležícího muže a z pootevřených rtů mu unikl sten, jelikož Tony nezahálel, dotýkal se ho přesně tak, jak potřeboval… tak, jak už dlouho nikdo ne. "Tony…"

Stark jen zíral, co se Stevem dělá, během pár vteřin mu přirážel do dlaně, oči definitivně zavřené, v tváři se mu zrcadlila slast a ty zvuky, bože, ty zvuky co vydával… nadšené, nadržené… a jen pro Tonyho uši. Přejížděl dlaní přes Stevovu erekci, sám u vytržení z toho, jak jen pod tímhle dotekem zbavuje druhého muže schopnosti myslet, pokračoval, laskal ho, užíval si ten pohled na Stevea a pojednou zadoufal, že by se tohle nemuselo dít naposled.

A jeho přání se stalo jasným předsevzetím ve chvíli, kdy ze Stevových rtů znovu splynulo Tonyho jméno, jeho boky naposled přirazily do Starkovy dlaně, načež se Rogers celý roztřásl… Velký Kapitán Amerika se před ním třásl v orgasmu, jenž mu způsobil jen třením erekce přes kalhoty.

Sotva Steve přišel trochu k sobě, Tony jen okamžik spatřil ten záblesk v modrých očích, než měl horké rty na svých a silná dlaň jej pořádně stiskla, překvapeně a zároveň spokojeně zasténal Stevovi do úst, nechal se uspokojovat, laskat a líbat, hladově se do polibku zapojil, přivítal druhý jazyk ve svých ústech, dovolil, aby mu prometl každý kout, aby si vzal, co chtěl a sám jen zlomeně zasténal, jakmile už neměl šanci držet se zpět.

Jako zběsilý vycházet Stevovi vstříc, jejich polibek se instantně změnil na nekoordinovaný a vlhký, Tony nebyl schopen ničeho, jen vnímání vlny slasti, jež se přes něj přelévaly a nesly s sebou to nádherné uvolnění a také jakousi podivnou jistotu, že Steve určitě bude mít zájem, aby společné chvíle mohly probíhat i v tomto duchu.

Poznal to z toho polibku, jaký mu následně Steve věnoval, jemný a pomalý, jako by vděčný, a také z dlaně, jež se mu rozprostřela na hrudníku v téměř konejšivém gestu.

"Na Stark Tower…" odmlčel se Tony, aby si pročistil hrdlo, které měl jaksi stažené. Pohledem opatrně sledoval Stevův obličej, jak se bude na jeho návrh tvářit. "budu teď možná trochu potřebovat pomoc… víš, jak, ta noha asi bude vyžadovat čas."

Rogersův koutek úst sebou škubnul.

"Takže ty objevíš, že mám úchylku na tebe v mokrém oblečení, a už si mě stěhuješ do pokoje?"

"Už to tak vypadá," pokrčil jen Tony rameny.

Steve mlčel, měřil si Starka pohledem, ale nejspíše jen proto, aby nesouhlasil až příliš rychle.

"Kolik platíš?"

"Byt, stravu a teplé objetí?"

"Dohodnuto," vzdal Steve jakékoliv pokusy o vážnou konverzaci a dovolil si, aby mu úsměv rozzářil úsměv. Tony se spokojeným úšklebkem přikývnul a konečně požádal Jarvise, aby jim poslal helikoptéru.

Postupovalo to tak pomalu, že ho ani nenapadlo, kam vlastně směřují. Neviděl důvod, proč vyšilovat, stahovat se, vyhýbat se mu… prostě všechno šlo nenásilně kupředu, aniž by jeden z nich tlačil na pilu. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy mu došlo, že se na jevišti Ondry dotýká častěji, než kdy dřív, že se na něj kouká a nazpět získává vlídný úsměv a přátelské jiskření modrošedých očí, a že to přijímá rád.

Ať už jej jeho přítel obejmul, byť jen letmo při hře nebo pořádně, když se dlouho neviděli, sevřel jej automaticky v náručí, nepřemýšlel nad tím, a při pozornějším průzkumu vzpomínek mu došlo, že kolikrát jejich tělesný kontakt inicioval sám. Začal se kolem Ondry cítit ještě uvolněněji, dovoloval mu, aby mu cuchal vlasy a vůbec mu to nepřišlo zvláštní, divné nebo nevhodné.

Nevěděl, jestli Ondra vnímal totéž, jestli tu pozvolnou změnu zaznamenal, ale… ne, musel to vnímat. Musel vnímat, že před rokem by se zřejmě nedostali do situace, kdy on se nacházel na gauči v prázdné šatně, nohy na stole, a na hrudníku svého přítele. Navíc Ondra jej objímal kolem pasu, Igor sám měl ruku položenou na jeho rameni a… atmosféra měla do napjaté daleko.

Ondra se o něj opíral v místě, kde Igorovi tlouklo srdce, váha druhého těla příjemně hřála. Vnímal Ondrovu přítomnost, jak jej tížil, ale až ve chvíli, kdy zaregistroval, že se Ondra nadzvedl a dívá na něj… až tehdy na něj plnou vahou dolehlo, co se děje… co se mezi nimi děje, jak jej to děsí a jak zároveň zoufale chce, aby to neskočilo, aby to pokračovalo dál… polknul, šedá v očích intenzivní, nádherná, emocemi zářící. Chtěl, aby to pokračovalo, protože to bylo tak hezké, milé, příjemně hrudník svírající…

Tam, kde Ondra ještě před chvíli spočíval hlavou, položil dlaň, jako by si chtěl pojistit že mu Igor neuteče, ale ten… hleděl na Ondru, čekaje, co má v úmyslu, tep se mu zrychloval očekáváním, přestože sám nevěděl, co se stane… možná tušil, jen se neodvažoval nad tím uvažovat, nedělat si plané naděje, ovšem při pohled na Ondru, jemuž se očividně hlavou honila jedna a sto myšlenek…

Museli uvažovat nad tou samou věcí, nad tím jedním úkonem, kterým by završili celé období, kdy se z přátelských gest stávala něžná, z veselých pohledů láskyplné, z nepatrného tělesného kontaktu chtěné doteky. Zamrazilo jej, nervozita o sobě dala v oblasti žaludku vědět, přesto se Igor ani nepohnul, nevěděl, co by měl udělat, a tak jen vyčkával, dokud Ondra nepromluvil.

"Igi," oslovil jej tiše, vážně, vibrace Ondrova hlasu Igora rozechvěly až do morku kostí, tak moc prahnul zjistit, co mu chce jeho přítel sdělit. "kdybych tě teď políbil… můžu tě…?"

Igor znovu polknul, polilo jej horko a srdce se pokusila prorazit žebra, to Ondrovo váhaní, ryzí upřímnost v očích, nadějeplná slova. Nepatrně přikývl, na verbální odpověď si nevěřil, vždyť stačilo jen, aby se Ondra tváří jen o pár centimetrů přiblížil, ruce jej svrběly, jak moc si chtěl svého přítele přitáhnout k sobě, jak moc toužil cítit jeho rty na svých, jak moc toužil po tom, aby se jej mohl dotýkat… na tváři, ve vlasech, kdekoliv… všude.

S doširoka otevřenýma očima hleděl na Ondru, jak zkracuje vzdálenost mezi nimi, až cítil jeho dech na své tváři, až si zírali do očí z bezprostřední blízkosti. Ještě mohli couvnout, ještě tady byla šance, kterou ovšem ani jeden z nich využít nechtěl.

Periferně viděl, jak Ondra zvedá ruku, načež ji přiložil k jeho tváři, přejel mu palcem po strništi, což s bezednýma, šedýma očima plnýma citu přimělo Igora jednat, překonal už tak téměř neexistující vzdálenost mezi nimi a zlehka, jako by opatrně přiložil své rty na Ondrovy, jež byly měkké, příjemné a… něco se v něm pohnulo, když mu vzápětí úplně stejně váhavě vyšly vstříc, prsty dlaně měl náhle i on na Ondrově obličeji, ve chvíli, kdy pohyb úst zopakoval, jimi sjel do hnědých vlasů, Ondra se do jeho doteku položil podobně jako do polibku.

Jen ten prvotní kontakt jej rozechvěl, stačilo pomyšlení, že to právě udělali, že vážně… že vážně překonali strach a dovolili jejich vztahu, aby se posunul dál, že je jen na nich, kam až se nechají zavézt. Pootevřel ústa, prohloubil jejich polibek a nechal Ondru, aby mu jazykem vniknul mezi rty, sám snad i zalitoval, že byl druhý muž hladce oholen, přeci jen chtěl cítit jen ho strniště, jak jej škrábe, ani nevěděl proč, prostě ho to napadlo, když slyšel to šustění, způsobené pohybem Ondrova palce po jeho líci.

Užíval si tu pomalost polibku, neboť ani on ani Ondra nikam nespěchali, prozkoumávali jeden druhého, jazyk mladšího muže se mazlil s Igorovým, jejich rty se o sebe otíraly, pak Ondra ten spodní vzal do svých úst, sál jej, dělal jej ještě citlivějším a Igor se zaskočeně přistihnul při tom, jak přivírá víčka a hledí do rozšířených zorniček svého přítele, jak mu tělem koluje vzrůstající horko, kumulující se v jeho slabinách.

S mlasknutím se od sebe odtáhli, dech zrychlený. Igor pátral v Ondrově tváři, z níž na něj doslova zářily jeho oči, jejichž pohled nevyjadřoval nic jiného než hlad… hlad po něm, došlo Igorovi. Zrak mu sklouzl níž, na jeho od polibků značně zčervenalých rtů, načež si všiml, že si Ondra během předchozích minut klekl, nohy pokrčené pod sebou a…

Igorovi se zatočila hlava, jak se veškerá krev z mozku instantně přelila jinam. Nikdy by si nepomyslel, že jej protne taková vlna vzrušení a už vůbec ne ve chvíli, kdy nepokrytě zírá do rozkroku svého přítele, jehož pohyb v kalhotách mu jasně napovídal, že jejich polibek, jejich doteky, jejich pohledy na něj mají stejně zničující dopad jako na něj, možná snad ještě větší.

Vzhlédl, jen aby jej přivítal Ondrův nepřítomný výraz, zrovna filosofickou otázku ale asi neprobíral, neboť jeho oči byly zapíchnuté do Igorova klína, jenž pod tou nečekanou pozorností ještě ztvrdl, Igor tomu jen stěží dokázal uvěřit, co se tady dělo, ale… ne, nelitoval ničeho a vibrace v dolní části těla jej povzbuzovaly, aby pokračovali v tom, co načali.

Jako ve snu sledoval vlastní ruku, jak se natahuje k Ondrovi, vedena touhou, kdesi hluboko skrytou, jež se náhle dostala na povrchu, dlaň se zastavila na Ondrově žebrech, mladší muž spojil pohled s hnědýma očima, vzrušení v nich jasně patrné a Igor jej chtěl ještě znásobit. Sjel po Ondrově boku níž, k pásku, ale než se ho vůbec pokusil rozepnout, učinil to, co sám nechápal, co sám nikdy nepředpokládal, že bude z celého srdce toužit udělat…

Projel jím další výboj šíleného vzrušení, když mohl konečně v dlani sevřít Ondrův rozkrok, jehož tvrdost ho zasáhla, a pak ten zvuk, jaký Ondra vydal… tichý, ale poživačný, stačilo jen přes vzrušení znovu přejet a jeho boky mu vyšly vstříc. Uvědomoval si, jak při tom pohledu na svého přítele ještě více tvrdne, jak se tísní v kalhotách a jak se také dožaduje doteků. Ach, bože, jak jen potřeboval dotek…

Volnou rukou uchopil tu Ondrovu za zápěstí, mimoděk jej pohladil a dech se mu zadrhnul v hrdle, když Ondra jeho vedení ochotně následoval a nechal si dlaň umístil na Igorovu v riflích ukrytou erekci. Nebylo to dostačující, ale i tak nesmírně příjemné a krásně zvrácené při pomyšlení, že mu k zbláznění tvrdý penis právě dráždí jeho dlouholetý kamarád, kterého sám právě ukájí… Naklonil se k němu a spojil jejich rty, Ondra mu nadšeně vyšel vstříc, jazyk neodbytný, druhou rukou si chytil Igora za zátylek, prohloubil jejich polibek a zasténal mu od úst, jakmile se mu Igor začal snažil rozepnout kalhoty. Igor se jen drobně pousmál, ještě skoro nic neučinil a Ondra už se projevoval, a když pak vsunul dlaň pod lem boxerek, kde mu do dlaně vpadla horká erekce, hlasitější zvuk na sebe nenechal dlouho čekat.

Podařilo se mu mladšího muže zbavit oblečení, tedy aspoň mu obě vrstvy shrnul pod zadek, srdce mu poskočilo s další přírazem, jímž mu Ondra projel dlaní, kluzkou od tekutiny, kterou Ondra sám produkoval… Byl úplně tvrdý, nadržený, poté, co se jejich ústa oddělila, tak také neuvěřitelně hlasitý. Všechny jeho zvuky směřovaly přímo do Igorových slabin, kde se náhle objevily obě Ondrovy ruce, rovněž jej zbavily překážejícího oblečení, aby jeho klín za pár vteřin ovál chladný vzduch, rozechvěl se a chvěl se mnohem víc, jakmile se Ondrova dlaň… nikdy si nevšimla, jak je má široké… obtočila kolem jeho délky.

Už nenašli dostatek koordinace, aby polibek udrželi, Igor se tváří opíral o opěradlo gauče, Ondra se k němu přisunul, položil si hlavu vedle a hleděl do hnědých očí, zamžených vzrušením, mohli by klidně zkusit něco jiného, jít ještě dál, ale Igor viděl, že je Ondra blízko, sténal nepřetržitě … Igor jej honil stále rychleji, tvrději, v druhé dlani co chvíli polaskal varlata a nemohl se nabažit pohledu na Ondrův výraz. Hladový, přemožený slastí, nádherný… a pak šedé duhovky zmizely za víčky, hlavou se mu prohnala úvaha, že vážně drží erekci svého přítele a že ho právě přivádí k orgasmu… vnímat ale dokázal jen tu druhou část, neboť Ondra si stiskl spodní ret a zaryl nehty do potahu…

"Chci tě slyšet…" zachraptěl Igor, ale byl Ondrovi tak blízko, že ten jej i ve víru rozkoše zaznamenal, neboť svůj ret pustil a při další pohybu Igorovy dlaně po jeho erekci zařval…

"Igore!" prohnul se v zádech a na jeho bříško dostříkly prameny spermatu, zbytek ulpěl na Igorově ruce.

Ten jako by na moment zapomněl na svou nadrženost, jen uchváceně zíral na Ondru, vstřebával fakt, že jeho přítel při ejakulaci křičel jeho jméno… Nestihl nijak zareagovat, když Ondra otevřel oči, v nich ryzí šílenství, a přitáhl si ho k polibku, v němž zaniknul Igorův překvapený sten, způsobený i obnoveným pohybem v jeho slabinách, Ondra jej uspokojoval až zuřivě, vyhnal všechny myšlenky z Igorovy mysli, donutil jej jen ležet, nechal se líbat a honit, v tu chvíli pro něj neexistovalo nic kolem nic, teď tady byl jen Ondra a slast, jakou mu způsoboval.

Zoufale přirážel boky do sevření Ondrovy dlaně, tělo pohlceno slastí se mu chvělo, potřebovalo uvolnění, jež přišlo po pár dalších pohybech ruky… Cele se rozklepal, nesouvisle něco zlomeně zasténal do Ondrových úst, ruce kolem něj obtočené, svaly v křeči a bílá tekutina se z něj dostala ve výstřicích ven, před očima tma a nic než tma. Každá buňka v těle poznala tu nádhernou vlnu uvolnění, příjemné pocity se mu rozlily až do konečků prstů, s mohutně se zvedajícím hrudníkem pod Ondrou zvláčněl.

Nechápal, co se stalo, ta intenzita prožitého orgasmus jej šokovala. Zamrkal a uvědomil si, že Ondra se na něj s malým úsměvem kouká a je hrozně blízko, neměl v sobě ale ani trošku síly na to, aby se k němu natáhl, aby… Děkoval bohu za Ondrovu prozíravost, neboť ten se bez jakýchkoliv proseb či žádostí sklonil a umístil něžný polibek na Igorovy pootevřené rty, prsty mu prohrábl zpocené vlasy.

"Tohle musíme udělat znovu," zamumlal Ondra mezi letmými doteky úst. "Chceš… to udělat znovu?" zeptal se poté s nejistotou v hlasu, když se mezera mezi nimi zvětšila.

Igor na něj pár vteřin hleděl, srovnávaje si možnosti, jak odpovědět, ale nakonec zvolil tu, o níž si byl jist, že se bude Ondrovi líbit a i jeho samotného vnitřně zasáhl fakt, že byla ze všech nejpravdivější.

"Zoufale chci," pronesl rozhodně, zatímco se Ondry dotýkal tam, kam dosáhl, na rameni, na krku, ve vlasech… chtěl ho hladit všude a chtěl to pořád víc... a bolestně moc jej začal chtít poté, co si Ondra opřel čelo o jeho spánek, v gestu tak důvěřivém, intimním, odevzdaném…

"Kdybys jen věděl, jak šíleně moc rád tě mám… to je… to je až strašný," zaslechl na konci věty smích. Rozuměl tomu, jelikož na tom byl úplně stejně, nevěděl, co si se svými pocity počít, byly příliš silné, opravdové… "Úplně mě to rozežírá zevnitř… jestli to není láska, tak nevím, co jiného…"

Igor nejprve chtěl mlčet, nevěděl, co by měl vhodného říct, ale nevydržel to, pootočil hlavu, Ondra se odtáhl a hleděl mu upřeně do očí a…

"Taky tě miluju," slyšel sám sebe pronést, zděšen tím, že to vůbec byl schopen pronést pevným hlasem, méně pak už tím, že nelhal. Ta věta šla přímo od srdce, od toho splašeně bušícího srdce, jež sice tlouklo v jeho hrudním koši, ale již nebyl v jeho majetku. Nenávratně patřilo muži, jenž mu seděl po boku, jenž mu právě své vlastní srdce důvěřivě nabídl.

A Igor jej svým vyznáním přijal, opětoval něžný úsměv, jaký mu Ondra věnoval a vzápětí v sobě našel sílu, aby si jej přitáhl do náručí.

Postupovalo to tak pomalu a přirozeně, že ho ani nenapadlo, kam směřují. A teď, když už to věděl, byl rád, že to neřešil, nechal to plynout… protože jinak by tohle neměl, neměl by Ondru, drtícího jej v objetí… neměl by Ondru, kterého z hloubi duše miloval.