Červenec 2016

Let love conquer your mind

30. července 2016 v 15:44 | Archea Majuar
Let love conquer your mind

Fandom: RPS

Pairing: Nanna Bryndís Hilmarsdóttir/Aurora Aksnes

Warning: +15, v češtině strašně špatně znějící skloňování křestních jmen hlavních postav, ale já za to nemůžu... já jim taková jména nedala :D (ano, jsou pěkná, ale pro použití v češtině prostě nevhodná)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Colours of Ostrava mi vlezly na mozek. A nejen mně, ale i mému okolí, které mi do hlavy nasadilo brouka, abych napsala povídku na tyhle dvě intepretky. Jde o frontmantku Of Monsters And Men (no, to je sakra překvapivé, když mám její obrázek i v menu, že...) a Auroru Aksnes, známou čistě jako AURORA. Je to můj teprve třetí pokus o něco jako femslash, tak snad jsem to moc nezmrvila :D Enjoy! :D

Za komentáře děkuji Anemovi, Darině a Que :)

Název povídky pochází z textu písně Warrior od Aurory, na konci je pak zmíněn zase song OMAM, tak pro zájemce...


Nedrželi se zpátky. Nikdo se nedržel zpátky, když šlo o pití v rámci festivalu severské hudby. Tady pili všichni, pili hodně a docela to zvládali. Až na některé vtipné existence, jež se snažily tančit v druhé části místnosti. Vypadali šťastně a spokojeně, když se úplně mimo rytmus hýbali do taktů diska, sem tam upadli, ale stejně se tvářili nadšeně, jejich smích kolikrát samotnou hudbu přehlušil. Nacházeli se mezi nimi i někteří členové kapely, zejména Brynjar byl nepřehlédnutelný, když se snažil napodobovat pohyby o dvě hlavy vyššího Arnara.

Když dávali skupinu dohromady, nikdy by ji nenapadlo, že zrovna tihle dva si tak padnou do oka a že se z nich stanou možná i více než blízcí přátelé. Sama někdy pochybovala o tom, jestli se k sobě tak mají jenom kvůli lidem, nebo jestli mezi nimi skutečně něco je… Opodál se osamoceně, respektive ve společnosti láhve piva, kymácel ze strany na stranu Kiddi, zatímco mu Raggi něco zapáleně povídal.

No, byla docela komedie na ně koukat. Raggi zuřivě gestikuloval, Kiddi se kymácel a hleděl do země, zatímco ostatní kolem nich divoce křepčili. Běžně by se zapojila sama a nejspíše si druhý den prakticky nic nepamatovala, ale nějak se ani přes dostatek přítomného alkoholu nedokázala dostat do stavu, kterého už kluci dosáhli.

Vlastně se i bavila, nevadilo jí jen tak pozorovat ostatní. Napila se z vlastní láhve a přesunula pozornost od… parketu… k druhému gauči v místnosti, kde se dělo něco, nad čím se jen pousmála, načež se diskrétně zahleděla k baru.

Očividně dnes nebyla sama, kdo se ztřeštěně nehýbal do rytmu hudby. Na jedné z vysokých stoliček seděla její norská kolegyně, jejíž hudba… v kombinaci s Aurořinou drobnou postavou a nevinným vzezřením… viděla její vystoupení a jen při vzpomínce na ně zůstávala bez dechu. Pokud si pamatovala, tak bledé dívce s takřka bílými vlasy bylo jen mírně přes dvacet let, a přesto si z pódia dokázala podmanit tisíce lidí. Ovšem měla zkušenosti s tím, že do většiny interpretů s podobnými schopnosti by člověk neřekl už od prvního pohledu, že jsou výjimeční.

Aurora výjimečná byla, a jak už ji její jméno předurčovalo, vyzařovala určité kouzlo… kouzlo, jež nutilo člověka na ni jen němě a se šťastným úsměvem zírat. Méně očekávaná už ale byla její vlastní reakce, když dívka znenadání přestala fascinovaně zírat na strop, napila se ze skleničky a její modré oči začaly bloudit zasněně po místnosti, až se upřely přímo do těch hnědých.

Nanna sebou netrhla, neucukla, jen ji překvapilo mírně zachvění a prazvláštní radost z toho, že se na ni Aurora dívá. Rty se jí opět roztáhly v úsměv, když mladší dívka na jejich vzájemný oční kontakt reagovala roztomilým nakloněním hlavy na stranu a rovněž milým úsměvem. Vlastně spolu ještě ani pořádně nemluvily, nějak nebyl čas, ale stejně pociťovala vůči Auroře velké sympatie, ono to asi ani jinak nešlo.

Chtěla se napít, v láhvi toho už ale příliš mnoho nezůstalo. Sklopila k ní zrak a nakonec se ji rozhodla jen tak odložit na stůl, vždyť se tam toho stejně už válelo tolik, že jeden kus navíc velkou škodu neudělá. Zvedla se, aby zjistila, že blondýnka se na ni pořád dívá, do pohledu se jí vkradla zvědavost, jež v modrých očích přetrvala až do chvíle, kdy se Nanna opřela o bar kousek od ní. Piva sice nikdy nebylo dost, ale proč nezkusit i něco jiného, že?

Mrkla po Auroře, která popíjela… Margaritu. Dala si ji taky, jelikož vypadala lákavě. Na moment se nad svými myšlenkami zarazila, připomněla si, nad čím uvažuje, načež jí po tváři přeběhl pobavený úsměv. Byl to zvláštní večer.

Obdržela svůj nápoj a na mysli ji vytanula otázka, se kterou měla v úmyslu načít konverzaci s mladší dívkou, která jí stále věnovala svou tichou pozornost, tehdy ovšem hudba razantně zesílila. Bůhví proč, možná protože Kiddi už nechtěl Raggiho poslouchat, možná protože už nikdo nechtěl nikoho poslouchat.


Aurora se i díky hluku v místnosti neslyšně uchechtla, když Nanna otevřená ústa opět zavřela a zavrtěla hlavou. Vážně si chtěla s Norkou promluvit, když měly tu možnost, ale bylo jí jasné, že tady to opravdu nepůjde. Obě by si vykřičely hlasivky, což vzhledem k jejich práci neznělo dvakrát lákavě. Rukama nohama se pokusila naznačit cestu ke dveřím, načež Aurora seskočila z židle a v celé své výšce 160 centimetrů vyrazila z pokoje pryč, druhá dívka ji ihned následovala.

"Chceš jít ještě dál?" zeptala se Aurora, jakmile se octly venku.

Nanna se už chystala říci, že tady to stačí, v tom momentě se ale ozvalo děsivý řev, který nejspíše patřil Arnarovi, načež usoudila, že by mohly pokračovat dále.

Panovalo léto, tedy přes noc bylo skoro až osmnáct stupňů, v tuto chvíli chladnější ovzduší ale působilo příjemně, uvnitř bylo docela vedro. Dorazily až k jedné z laviček, které někdo příhodně umístil kousek od studia, a usadily se, hudba nyní již byla slyšet jen tlumeně stejně jako Arnarovo vytí.

"Copak jsi mi to chtěla uvnitř říct?" zazubila se Aurora okamžitě, očividně zvědavá. Napila se, ale její oči neopouštěly tvář její společnice.

V tisku a i v některých živých rozhovorech přirovnávali Auroru k andělům, její vzezření tomu jen napovídalo, během vystoupení pak rozdávala tolik energie a pozitivních pocitů, že se podobnému označení ani nemohla vyhnout, ovšem… Nanna v těch modrých očích viděla ty jiskřičky, tu mírnou škodolibost, s jakou se na ni dívala, když ji vyzvala k vyslovení otázky. Utahovala si z ní a jí to právě že vůbec nevadilo.

"Že se mi líbí tvoje šaty," odpověděla bez zaváhání, přičemž si znovu prohlédla, v čem mladší dívka byla oblečená dnes. Tmavě zelený top, světle zelená sukně opět s prvky tmavě zelené a tentokrát i bílé… Nehodnotila jen její dnešní outfit, ale celkově její styl, protože si také očividně nic nedělala z toho, jak je osobitý. Byla sama sebou. "Během tour s prvním albem jsem nosila podobné."

"Díky," vymizelo pobavení z modrých očí, nahrazeno potěšením. "Vždycky jsem nosila takové věci a měla jsem strach, aby to lidem nevadilo… Ale všichni to přijímají nadšeně, i když občas slova jako hipster slýchám."

"Kdyby tě odsuzovali kvůli tomu, jak se oblékáš, tak by to byli pitomci," napila se Nanna a pokračovala: "Raggi říká, že takoví jen ostatním závidí, proto je označují jako hipstery, při tom hipster je jen někdo, kdo je víc cool než oni."

"To se mi líbí, všimla jsem si, že máš kolem sebe fajn kluky."

"Jo, ti jsou skvělí," zazněl smích tmou, Nanna se zadívala zpět k budově, odkud se ozývala hudba. "Občas nemůžu uvěřit tomu, že jsme se takhle našli."

"Rozumíš si s někým nejvíce…?" na Nannino pozvednuté obočí dodala: "Taky mám ve skupině kluky, ale nejvíce času stejně trávím se Selmou…"

"Brynjara znám nejlépe, pomáhal mi už v době, kdy jsem vystupovala sólově, a pak přišel Raggi… Společně jsme napsali většinu písní, občas se ještě připojí Arnar, ale s Raggim…"

"Dokážete se na sebe napojit?"

"Jo, to je přesné," dala Nanna Auroře zapravdu, vystihla to. "Sice pak má druhý den alespoň jeden z nás kocovinu, ale ano."

Ačkoliv smích se opět ozval, atmosféra se měnila, možná ve smutnou, nostalgickou, emocemi nabitou, kterou Nanna však vnímala především díky tomu, že Aurora z ní nespouštěla oči, ovšem její pohled nebyl nepříjemný, naopak. Hleděla na ni s obdivem, přátelsky a vlídně, ale až později pochopila, proč k ní pronikl i stesk.

"Tohle se mi ještě nestalo, že bych dokázala na takové úrovni s někým spolupracovat… s někým, s kým bych si dobře rozuměla, možná k němu pojala důvěru už od první chvíle, kdy jsme spolu promluvili."

"Píšeš všechno sama?"

Aurora přikývla a dopila Margaritu. Poprvé za celou dobu sklopila zrak, skutečně ji to muselo trápit.

"Mám sama tolik nápadů, tolik textů… Strašně ráda bych s někým spolupracovala, ale bojím se, abych nebyla moc… panovačná a nesnažila se prosadit svou."

"Když to bude ten správný člověk, tak k tomu nedojde," octla se náhle Nannina dlaň na rameni mladší dívky, jež k ní ihned pozvedla oči. Překvapené, ale ani náznak nepohodlí nenaznačující, snad v nich bylo ještě něco… Nanna se neodvažovala odhadnout co, věděla jen, že chce Auroře dodat jistotu, srdce se jí svíralo, když viděla tak usměvavého člověka pojednou bezradného. "Je potřeba, aby jeden přišel s nápadem, a potom už to jde samo, doplňujete se, a když to někdy bude váznout… dvě, tři láhve piva to spraví."

Nemohlo být chladněji, než když vyšly ven, přesto se při Aurořině úsměvu rozechvěla, zima jí nebyla, možná jen na moment, když se zdálo, že dlaň na rameni druhé dívky už není vítaná, vzápětí se však veškerý chlad rozplynul. Aurora totiž její ruku jen překryla svou a jemně stiskla, přičemž si Nanna vážně nebyla jistá, jestli následná vlna horka byla způsobena tím gestem, nebo účinky právě dopité Margarity.

Byla hezká.

"Snad někoho takového najdu brzy."

S tím plachým úsměvem, zářícíma očima… dotek dlaně plavovlasé dívky opustil Nanninu dlaň a posunul se výše, k zápěstí, jemné pohlazení… Tohle při zahájení rozhovoru ani nezamýšlela, ale když se na ni Aurora prve podívala… vzpomněla si na své pocity, které v tuto chvíli jen zesílily. Polkla a rozhodla se promluvit, otestovat…

"Možná bychom… mohly něco napsat společně," navrhla tiše, zrak jí z nějakého důvodu směřoval níže, ke světle červeným rtů mladší dívky, jež se pootevřely…

"Spojit síly," zaznělo tiše, načež Nanna opět zaznamenala pohled modrých očí, jež byly náhle blíž… nebo se ona sama přiblížila k nim?

Vnímala parfém, blízkost druhé lidské bytosti a rostoucí touhu být jí ještě blíž… hlavo jí prolétlo, kam až kouzlo Aurory sahalo… jak si dokázala lidi podmanit v dobrém slova smyslu…

"Spojit," zopakovala, než se oči před ní zavřely a jí se ke rtům nepřitiskly ty druhé, jemné a v porovnání s okolním vzduchem horké, stisk se ze zápěstí přesunul pomalu dál, až k rameni, načež si Nanna drobnější dívku přitáhla blíž, Aurořino zachvění už určitě nebylo v důsledku chladného večera.

Zabořila prsty do plavých vlasů, nechala své srdce bít jako splašené a alkohol zastínit všechny obavy, vzápětí se do jejich prvního polibku musela usmát, neboť tento den končil zvláštně, hezky, příjemně, časem snad i vášnivě… ale hlavně se nemohla ubránit pobavení, když se rozrazily dveře budovy, v nichž spatřila Arnara s Brynjarem, jak rozjařeně hulákají refrén písně Mountain Sound…

Když už to není jako dřív

28. července 2016 v 23:11 | Archea Majuar
Když už to není jako dřív

Fandom: Sherlock BBC

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: +15, pro někoho OOC Sherlock...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po delší době opět Sherlock a Lestrade... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi a Bee :)


Ten večer byl už od samotného začátku něčím zvláštní. Vlastně těch zvláštních věcí bylo několik, především se slavilo Johnovo skorozasnoubení s Mary a samozřejmě Sherlockův návrat do světa živých. To první jej těšilo, z druhého se mu pořád tajil dech a cítil se tak nějak šťastně, lehce... Už od chvíle, kdy jej Sherlock vyhledal na parkovišti Scotland Yardu.

Něco se v něm rozzářilo a rozechvělo, když spatřil ve stínu ty kudrnaté vlasy, poté ostře řezané rysy a inteligentní šedé oči. Lhal by, kdyby jej záměna jeho jména za Grahama štvala, naopak mu intenzivněji připomněla, jak mu ten ničema chyběl. Včetně všech urážek, rozebírání osobního života… Nebyl si jistý, jestli se Sherlock po návratu jakkoliv změnil, stejně byl přešťastný, že je zpátky.

Mohl si cokoliv namlouvat, ale díky Sherlockovi měl pocit, že někam patří, kolem Sherlocka se shromažďovali lidé, na kterých mu záleželo.

Napil se šampaňského, posedával na lenošce, bylo mu vážně dobře a výjimečně nejen díky alkoholu. Sice i ten měl na jeho uvolněném rozpoložení svůj díl, ale vnímal tu příjemnou, přátelskou atmosféru, vzbouzející pocit sounáležitosti. Paradoxně ji v minulosti kazil právě Sherlock, ten se ale choval nadmíru slušně. Slušně, ohleduplně, trpělivě a… a ano, zaregistroval, že i k němu se chová velmi mile, což mu vůbec nebylo podobné.

Už když přišel, pověsil si kabát na věšák a pozdravil se s přítomnými, tak jej Sherlock překvapil. Donesl mu skleničku. Spíše by to čekal od Johna, Mary… prostě kohokoliv kromě Sherlocka. Na inspektorův udivený výraz jen pobaveně pohnul koutkem úst, načež se vrátil na své místo k oknu. Díval se do ulic, částečně zřejmě poslouchal hovor v místnosti, dokud se nesehnul a neuchopil prsty housle.

Začal hrát známou melodii, kterou však Lestradovy hudební sluch postrádající uši nedokázaly zařadit. Přisedla si k němu Mary, tak se s ní dal do hovoru o práci, která ji očividně zajímala. Trochu ho zaráželo, že jej nechala poměrně dlouhou dobu vyprávět o tom, jaké zbraně Scotland Yard používá, a jaké sám preferuje.

Když Sherlock skončil a Mary se omluvila, podíval se na hodinky. Bylo krátce po desáté a napadlo jej, že by se mohl zvednout. Sice mu bylo dobře, ale přeci jen… John měl Mary, Molly Toma, paní Hudsonová se již odebrala do spodního patra... a Sherlock?

Sherlock se právě zastavil před ním a koukal na Lestradovu prázdnou sklenici, poté tázavě vzhlédl k hnědým očím. Oddaným, hřejivým…

"Ještě jednu, Gregu?"

Starší muž přikývnul, detektiv mírně pohnul koutky směrem vzhůru, sklenici mu vzal a odešel do kuchyně, kde ji stejně jako tu svou opět naplnil šampaňským. Než se ale vydal zpátky, tak se do hlavního pokoje pouze podíval.

Sám pořádně nevěděl, o co se snaží, ale doufal, že aspoň pro jednou to bude opravdu správné. Pociťoval vůči inspektorovi stále větší náklonost, mnohem větší než před dvěma lety, během nichž předpokládal, že jejich přátelství ztratí na síle. Jenže potom… v těch garážích… Lestrade… Snad až tam si uvědomil, jak mu inspektor chyběl, že postrádal jejich spolupráci, jeho škodolibost, smysl pro humor… celkově jeho přítomnost, která někdy uměla být otravná, ale zpravidla…

Zpravidla jej Lestrade nikdy neiritoval tak, jak mu dával najevo. A možná právě tohle chtěl napravit… chtěl mu nabídnout něco jiného než urážky, chlad a lhostejnost. Díval se na něj, jak trpělivě čeká, až mu přinese sklenici, hleděl do země, ale na tváři měl mírný úsměv. Nejspíše myslel na něco milého, příjemného, více ale Sherlock z této vzdálenosti odhadnout nedokázal.

Lestrade si převzal od Sherlocka skleničku a věnoval mladšímu muži úsměv, který Sherlock takřka neznatelně opětoval. Vážně už se chystal odejít, ovšem po Sherlockově gestu jej toto nutkání zcela opustilo, sám ale nevěděl, jak reagovat na jeho přítomnost, neboť detektiv se nevrátil k oknu, nýbrž se usadil vedle Lestrada.

A to velmi blízko, prolétlo inspektorovi hlavou, zatímco upíjel. Fyzický kontakt zcela nevyhledávající Sherlock se jej bokem svého těla téměř dotýkal. Hřál jej tak moc alkohol nebo cítil ten žár díky Sherlockovi? Zachvěl se, jelikož sám nebyl na intenzivní přítomnost druhého člověka zvyklý. Znejistilo jej to, a tak po očku mrknul na detektiva, jenž zamyšleně hleděl na druhou stranu pokoje.

Mlčel a Lestradovu pozornost po chvíli zaujalo Tomovo vyprávění o stáži v Holandsku. Zaposlouchal se, Sherlock vedle něj tiše seděl a… hřál. Inspektor se nechal tím pocitem pohltit, nebránil se jak teplu uvnitř díky alkoholu, tak zvenčí díky Sherlockovi, jenž... ponechal mezeru mezi nimi minulosti. Nebylo pochyb o tom, že se jej zcela vědomě dotýkal… kolena, stehna, ramena… Jenže Lestrade neměl odvahu se na Sherlocka podívat, aby nezničil ten moment, křehký a strašně zvláštní.

Sherlock byl tak jiný, pozorný, jako by… něco v jeho nitru zavibrovalo silnými emocemi, jež jej málem zanechaly bez dechu, mnohem více jej však zasáhla ztráta oné tělesné blízkosti. Neměl tu moc, aby zabránil poplašenému pohledu, jenž vyslal Sherlockovým směrem.

Jestli se Sherlock chystal k něčemu… polknul… čemukoliv, neodpustil by si, kdyby jej odradil. Zrychlený tep svého srdce si uvědomil až v momentě, kdy se částečně uklidnil, jelikož Sherlock se jen rozhodl opět něco zahrát.

Detektiv to ale udělal zcela záměrně. Když už v sobě objevil… touhu? Nijak jinak nedokázal tu neuvěřitelnou potřebu být Lestradovi nablízku, cítit teplo jeho těla, vidět tu nezlomnou důvěru v očích… Nikdy nezažil, aby jej takřka fyzicky bolelo, že s někým není… Ale on potřeboval… potřeboval mu dát najevo, že to myslí vážně. Smrtelně vážně, k čemuž mělo pomoci gesto tak sentimentální, že by se mu běžně příčilo. Jenže tady nešlo o to, co se líbilo jemu.

Tady šlo jen o Lestrada.

Sherlock začal hrát a tentokrát Lestrade melodii nepoznával už vůbec. Byla pomalejší, něžnější, jaksi utěšující.

Poslouchal, jinak to ani nešlo, natolik mocnou se zdála být. Rozhlédl se po pokoji a zjistil, že všichni mají úplně stejný výraz… zahleděný do sebe. Nakonec se vrátil pohledem ke koberci, tíha celé skladby se zvětšovala, nechápal, jak to Sherlock dělal, ale prostě to tak cítil. Dotýkala se jej vnitřně v místech, po většinu času zavřených, v nichž se skrýval potlačovaný smutek…

Vědom si svého rozpoložení a faktu, že se promítne v jeho očích, vzhlédl k Sherlockovi. Šedé oči na něj hleděly s intenzitou sobě vlastní, nebyly však chladné a vypočítavé. Díval se na něj s tak otevřeným pohledem, jaký u něj Lestrade nikdy neviděl, vnímal, jak k němu vysílá emoce, jak se je snaží jen svýma očima všechny vyjádřit, jak mu proniká až do samotného nitra.

Najednou mu ona melodie začala být známá, ačkoliv ji nahlas slyšel poprvé. Najednou si byl bezpečně jistý, že ji Sherlock sám složil. A hrál ji pro něj… Nespouštěl z něj oči, hleděl do těch hnědých a viděl v nich totéž, co při jejich shledání na parkovišti, jen mnohem jasněji, zářivěji. Sherlock nechal bariéry zcela padnout a srdce se svírat po celý zbytek skladby, kterou nenapsal pod vlivem drog, ale pod vlivem stejně toxických pocitů.

Zcela se neovládal ani poté, co housle za všeobecného ticha odložil. Zůstal pak stát u okna, nebyl si jistý, jestli se dokáže posadit k Lestradovi tak blízko… bál se, že to bude příliš bolet. A tak se podíval po ostatních. Mary objímala Johna, Molly se dívala Sherlockovým směrem. Oči se jí leskly a Tomovi vlastně také, i když zcela jiným způsobem, který měl zřejmě co dočinění s prolomením mlčení.

Lestrade byl stále zahlcen city vůči Sherlockovi. Molly se musela postavit přímo před něj, aby si ji všimnul. Zjistil pak, že se už s Tomem chystají k odchodu, stejně tak John s Mary.

"Odvezu tě domů, jestli chceš," usmála se na něj Mary, zatímco jí John pomáhal do kabátu.

"Myslím, že…" odkašlal si Lestrade, vnímající, že Sherlock se loučí s Molly, čišelo z něj napětí. "Myslím, že s Sherlockem ještě proberu jeden nebo dva případy, které by jej mohly zajímat."

"Vážně?" vložil se do konverzace John a těkal pohledem mezi inspektorem a Sherlockem.

"Samozřejmě, Johne," usmál se Sherlock na svého přítele, jenž se zatvářil ještě udiveněji. "Přeji dobrou noc."

Tímto se zdálo, že by mohlo být loučení u konce, což se však nedělo. Něco vázlo a Lestrade zjistil, že ho to začíná štvát. Opíral se bokem o stěnu a pozoroval, jak se čtyřčlenná skupinka sice chystá k odchodu, ale prakticky stojí ve dveřích a pokračuje v konverzaci, která jej nemohla zaujmout. Myslel jen na to, jak dobře mu bylo v Sherlockově blízkosti, s jakou vřelostí se na něj díval…

Potřeboval mu to oplatit, prahnul po tom jej sevřít v náručí, potvrdit si, že se to opravdu děje, že je Sherlock tady a že vůči němu něco cítí. Zíral na něj, věděl to, ale nezajímalo jej, že to mohou vědět i ostatní. Zíral na ty dokonalé kudrnaté vlasy, jichž se chtěl dotknout, oči, jež se vpíjely do těch jeho… Jejich pohled cítil až hluboko v sobě, rozechvíval jej, přinášel horkost do celého těla a nutil jej myslet na to, jak strašně se chce dotknout jeho rtů svými… jak strašně moc chce jeho ruce cítit všude… úplně všude.

Bylo mu jedno jestli, jestli si jejich výměny doslova hladových pohledů někdo všimnul. Vzal na vědomí pouze fakt, že se konečně všichni čtyři ráčili pohnout a přestože Mary měla v úmyslu ještě něco dodat, jelikož se těsně před prahem otočila směrem k nim, Sherlock jí dveře zavřel před nosem.

Jenže žár, jenž uvnitř Lestrada planul, se v mžiku přeměnil na jemné plápolání, neboť Sherlock mu nedal prostor, aby cokoliv udělal, s pro něj netypickou těžkopádností se usadil znovu na gauč a zahleděl se do prázdna.

"Sedni si… prosím," zabránilo inspektorovi, aby na něj opět dopadl pocit viny, že něco pokazil. Stále se chtěl Sherlocka dotknout a snad i čím dál tím víc, ale ten hlas… zněl unaveně. Detektiv si poposednul a dal tak Lestradovi najevo, kam že si má sednout.

Vyhověl mu. Na nic se neptal, byl zticha, ačkoliv jej nejistota sžírala, dokud k němu Sherlock neotočil hlavu, otevřený výraz znovu přítomen. Lestrade pochyboval, že vydrží dlouho odolávat… Sherlock si jej úplně podmanil, uchvátil jej a vyvolal v něm city, o nichž si myslel, že by je mohl k Sherlockovi chovat, kdyby… kdyby měl detektiv zájem.

A on jej měl. Jeho tvář se přiblížila a Lestradovy rty se octly pod něžným útokem druhých. Úlevný povzdech se mu jimi prodral, když jeho potřeba a touha políbit Sherlocka byla naplněna, opětoval jeho polibek, jenž udržoval jemný a pomalý, jelikož vnímal, že Sherlock to tak chce.

"Díval… díval ses na mě tak hladově," zašeptal přiškrceně Sherlock, jenž se po chvíli odtáhl, jen pár doteků a už se chvěl, pomyslel si Lestrade a bezmyšlenkovitě jej chytil za ruku, co učinil, mu došlo poté, co ji Sherlock stiskl ve své. "Nevěděl jsem…"

Sherlock se ztrácel v neznámém prostředí, kde všemu velelo jeho srdce, chvějící se v hrudním koši. Jeho myšlenky nedávaly smysl, chápal jen nutnost být v Lestradově blízkosti, potřebu dotýkat se ho a přát si, aby se dotknul i on jeho… Sevřel jeho dlaň ve své a olízl si rty, brnící, toužící po dalším polibku, momentálně se ale nemohl odtrhnout od pohledu, jakým se na něj Lestrade díval. Vždy tak vřelý, chápající, laskavý…

Nikdy podobný pocit nezažil, ale z nějakého důvodu si byl zcela jistý. Miloval ho… Miloval ho přesto, jaký byl a jaký do konce života bude. A možná by to považoval za hloupé, kdyby Lestradovy city až do morku kostí neopětoval.

Lestrade jej políbil a vklouznul prsty do těch poddajných, na dotek hříšně hebkých vlasů, Sherlockův hrudník se k němu tisknul, skoro zoufale… měkce zasténal, když přejel detektivovi jazykem po rtech, chvěl se a hořel jako při horečce, srdce mu zběsile tlouklo, ale věděl, že je to tak dobře… protože vnímal, že Lestrade je na tom úplně stejně, cítil jeho tep, dýchal zrychleně a…

Staršímu muži se srdce pokusilo o loping, když ucítil Sherlockovu dlaň ve svých vlasech, s nezpochybnitelnou něhou se jimi probíral a tělem mu projela další horkost, když na jeho gesto zareagoval Lestrade zamručením.

Choval se k němu tak ohleduplně, až se z toho Sherlock zajíkal, nikdo s ním neměl tak svatou trpělivost, nikdo mu nebyl ochoten po salvě urážek okamžitě pomoct, nikdo mu ze sebe nedal tolik jako…

"Gregu," vydechl a opřel si čelo o to Lestradovo.

"Sherlocku," usmíval se na mladšího muže inspektor. Věděl, že dnešní večer je něčím zvláštní, ale že skončí s Sherlockem v náručí a s láskou se mu bude dívat do očí… to opravdu netušil.

Důvěra v šelmu

23. července 2016 v 10:29 | Archea Majuar
Důvěra v šelmu

Fandom: RPS/Originál/Dostihy

Pairing: Tim/Tom

Warning: +18, light d/s

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Předem se omlouvám, týden tady nic nebylo, protože jsem prostě měla plnou hlavu úplně něčeho (někoho... yep that girl on the right side of page) jihého. Nedokázala jsem se přimět tady vůbec přijít, ani nevím, proč, asi nějaké introvert issues nebo tak... Každopádně jsem snad zpět a přidávám povídku, která asi moc lidí zajímat nebude, ale tak pro těch pár zájemců... :D Prostředí je z českých dostihů a zahrnuje dvojici trenérů koní, především těch rovinových, přičemž příběh alespoň trošičku vychází z pravdivých událostí. Zejména ten Benešov se vážně stal. A jelikož se oba jmenují Tomáš, tož tak jednoho jsem si přejmenovala, no co :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi a kátě :)





"To jsi mi prostě nemohl zavolat?!" štěkl vztekle. "Jak bych vypadal, kdybych Septembera nechal běžet?"


"Jako idiot," pokrčil druhý muž rameny, jehož výbuch jeho přítele nechával chladným. Klidně se na něj díval a na jeho nevěřícný výraz dodal: "Máš si hlídat propozice."


"Ty jsi vážně svině," prsknul po něm Tim, ovládnul se, aby mu jednu nevrazil a bez rozloučení odešel. Bolelo to, ne že ne. Tak nějak by od kamaráda čekal, že jej upozorní, když dělá nějakou chybu a ne, že počká, až si v tom vymáchá čumák.

Vytočeně vlezl do auta, zabouchnul dveře a i s naloženým koněm vyrazil domů. Jeli sem naprosto zbytečně… To vážně pro Toma byl takový problém, aby mu zavolal? Aby mu řekl, že ten kůň v tom dostihu nemá co pohledávat? Že se prostě spletl?


Ano, byl by naštvaný i tak, protože utratil peníze za přihlášku, ale aspoň by ho nemusel nikam vozit, zůstali by v klidu doma… Zaskřípal vztekle zuby. Tohle mu nedaruje.


Tom stál zmateně u paddocku a ohlížel sedlo, jež držel v rukách. Vždyť ho ještě ráno kontroloval… Teoreticky mu mohlo něco ujít při sedlání, ale tak vážné závady by si musel všimnout už dříve. Nešlo mu to na rozum, v paddocku to ale vydumat nemohl, proto vyrazil ven, směrem k vážnici. Urovnal si nesené věci a vzhlédl, aby do někoho nevrazil, když najednou…


Tim.


Opíral se o zeď u tabule s výsledky, tvářil se lhostejně, ale díval se přímo na něj. Vyzývavě. Ne, tady nebyl prostor na pochybnosti. Jeho pohled byl až příliš výmluvný.


Žádná závada na výstroji způsobena opotřebením, ale sabotérem.


Aniž by z Tima spustil oči, zamířil k němu. Líbilo se mu, jak druhý muž očividně znejistěl, když se k němu blížil. Copak, kuráž tě opouští?


"Tak jak jste v dostihu dopadli?" zeptal se jej Tim zcela nevinně.


"Je ti jasné, že to klidně mohlo skončit zranění?" odpověděl mu Tom otázkou, hlas klidný, mírný, jako by mluvil o počasí.

"Ale neskončilo," byl tentokrát tím k situaci zcela lhostejným Tim, pokrčil rameny a ušklíbl se. Znal Toma natolik dobře, aby věděl, že na veřejnosti by si nic nezkusil, nezvýšil by hlas ani by mu jednu nevrazil, takže se mu ztracené sebevědomí vrátilo a vzdalující se záda druhého muže sledoval s opravdu spokojeným výrazem. Musel přiznat, že ho nasírání Toma začalo bavit.


Bylo už pozdě odpoledne, když měl nakrmené všechny koně. Chystal se jít převléct a vypadnout, ale na štěrkové cestě slyšel přijíždět auto. Návštěvu rozhodně nečekal, majitelé se nikdy na koně nechodili dívat v takovou hodinu, a tak ze zvědavosti vykoukl ze stájí. Vlnu nevole ani neměl chuť ve svém výrazu skrýt.


Vyšel před stáj a se založenýma rukama čekal, co po něm Tim chce. Za poslední měsíc jeden druhému vyvedli tolik zlomyslností, že ho ten chlap začal už vážně štvát. Nehorázně. Nevěděl, kdy má přestat a byl drzejší a drzejší.


"Co chceš?" zeptal se Tima místo pozdravu a krev mu vřela už jen z toho úsměvu, jaký druhý muž nasadil. Ale držel se.

Jen mi dej záminku, Time…


"Právě jsem mluvil s jedním z tvých majitelů," prohodil vesele.


"Nepovídej," reagoval tiše Tom, pozorně sledoval Tima a každý jeho pohyb, nedokázal mu věřit už vůbec nic a nechtěl se nechat zaskočit. Čímkoliv. Dokonce jej raději následoval, když se Tim rozhodl zkoumat mycí box, protože něco takového sám doma neměl… Jeho tréninkové podmínky byly mírně řečeno zoufalé.


"No, jo, ale neměj obavy, o tvých trenérských schopnostech jsme se nebavili," ujistil Toma. "Jen se mě ptali na to, jak moc ti lze věřit."


Otočil se čelem k Tomovi. Jeho zdánlivě dobré rozpoložené vzalo za své, oči se zaleskly stejným vztekem, jaký cítil tehdy v Benešově. Srdce jej zabolelo stejným pocitem zrady. Původně sem chtěl přijít Toma zase trochu vytočit, zahrát mu na nervy, ale když ho viděl, jak klidně se na něj dívá, jako by ho to vůbec nezajímalo…


Jeho samotného to pořád žralo, nemohl to překonat a vadilo mu, že jeho… přítel? To už asi ani ne… Že to vůbec neřeší.


"Co jsi jim řekl?"


"Za to všechno, cos mi udělal… Že se ti věřit nedá."


Tomovi se takřka zatmělo před očima. Všechno v něm vřelo. Ten hajzl… Nejenže mu dělal naschvály, snažil se jej vytočit, kdykoliv měl příležitost, zesměšňoval ho a teď dokonce pomlouval před majiteli… Za všechno, co mu udělal?!


Nepamatoval… nepamatoval si ten moment, kdy se z místa před boxem přesunul dovnitř, chytil Tima za límec a přitisknul ke zdi. Netušil, kdy nad ním vztek převzal moc natolik, že z klidného dýchání se stalo hlasité funění, a kdy se z naštvaného Timova pohledu stal vyděšený. A stejně jako tehdy v Chuchli se mu to zjištění líbilo.


Stál u Tima natolik blízko, co blízko lepil se na něj a vnímal, jak se třese, ale nepodniknul nic, co by naznačovalo, že chce utéct, hleděl mu vystrašeně do očí… Jako blesk mu myšlenkami proletělo cosi… zvláštního.


Tim sázel na to, že Tom se nedá naštvat tak moc, že by jej fyzicky konfrontoval. Ale možná to měl aplikovat jen na případ, když jsou kolem lidi. Tady nikdo nebyl… Jen oni dva. Jen on a Tom, který jej pevně držel, dýchal mu do tváře a byl tak strašně, tak strašně moc blízko. Samovolně se roztřásl, zároveň mu začalo být horko, hlavně z přední strany, kde se k němu tisknul Tom. Celým tělem jej tlačil na zeď, neměl šanci mu uniknout… byl zcela v jeho moci.


Takhle daleko to nikdy dojít nemělo, prolétlo mu myslí zoufale a věděl, že se momentálně obává Tomovy reakce více než nějaké rány do zubů. Potřeboval to… nějak zastavit, cokoliv, proto se přiměl pomalu zvednout obě ruce a chytil jej za mikinu, jenže… sám netušil, jestli si chce Toma přitáhnout ještě blíž k sobě nebo jej od sebe odhodit. Bál se učinit obé, ale něco udělat musel.


Jak se mohlo stát, že si toho nikdy dříve nevšiml, honilo se Tomovi hlavou. Postupně mu to docházelo, jak moc ublíženě se Tim v Benešově tvářil, jak se v Chuchli leknul, když se k němu blížil… Jak se teď před ním chvěl a držel jej za mikinu, ale na nic jiného se nevzmohl. Nikdy na to nepomyslel, ale proč?!


Jako ve snu jej pustil a odstoupil, zmateně se díval na Tima, který rozhodně nebyl ve své kůži. O zeď se nadále opíral, zdálo se, že nemá sílu, aby stál rovně, ve tváři měl červeň, oči zapíchnuté do země. Konsternovaně počkal, dokud se Tim nesebral natolik, že mu věnoval jeden rozčarovaný pohled a beze slova odešel rychlým krokem k autu.


Tom tam dál stál, auto už dávno vyjelo ze závodiště. Stále mu nějak nedocházelo, co se děje, co se s Timem děje. Byl z toho strašně zmatený. Na jednu stranu ten Timův ublížený výraz a jeho reakce na vzájemnou blízkost, jenže pak ty velmi zlomyslné naschvály, nesnesitelná drzost… Vážně k němu Tim něco cítil, proto jej ten Benešov zasáhl víc, než by Toma napadlo? Proto ona situace vyeskalovala ve vzájemné pomsty?


Proto se jejich vztah změnil v nesnášenlivost. Přátelství by ten incident mělo přestát, ale pokud jeden z nich cítil něco víc než přátelství… Ano, to by se dalo pochopit.




"Tak tohle jsi už přehnal!"


Tim sebou leknutím škubnul a otočil se po hlase. Zrovna čistil prázdný box, když se k němu uličkou doslova řítil Tom. Nepamatoval si, kdy jej naposled viděl s tak rozzuřeným výrazem. Rychle projel vzpomínky na dobu od jejich posledního setkání, ale byl si stoprocentně jistý, že od oné chvíle proti Tomovi nepodniknul vůbec nic. Netroufal si… teď už ne.

"Co se stalo?" zeptal se a snažil se, aby zněl klidně.


"Ty se ještě ptáš?" štěknul po něm Tom, vyrval mu vidle z ruky a stanul přesně před Timem, který sice byl stejně vysoký jako on, ale stejně si před Tomem připadal… slaběji a zranitelněji.


Toma neskutečně žralo, že druhý muž se tváří tak vyjukaně, jako by opravdu nevěděl, oč běží. Měl sice ohromnou chuť jej praštit, ale věděl… ano, věděl, co by na Tima mohlo platit ještě víc. Pomalu, jako lovící šelma, se přibližoval k Timovi a nutil jej couvat ke zdi.


Zase.


Tentokrát mu ale volné ruce nenechal, chytil jej za zápěstí a ta mu nad hlavou přirazil ke stěně, sám se přitisknul k jeho tělu a s vítězoslavným úšklebkem se mu zblízka díval do tváře. Strašně… neuvěřitelně jej těšilo, jak se Tim podvolil, jak se nechal prakticky znehybnit, jak se chvěl… adrenalin se mu prohnal žilami, cítil se skvěle.


Měl Tima úplně ve své moci, což jej natolik fascinovalo, že jeho vztek se pozvolna měnil v něco podobně energického, žhavého…


Tim absolutně netušil, co Toma tak rozběsnilo, ještě více jej ale dostalo, když jej chytil za ruce a přitisknul ke stěně. Proč? Chtěl z něj vymlátit, proč udělal něco, co neudělal? Ne, nemyslel si, že dostane ránu, na to by Tom nepotřeboval, aby si byli tak blízko. Lepil se na něj každou částí těla, hřál jej, dýchal mu do tváře a v očích mu plál oheň.


Nebránil se, nemohl a ani nechtěl… Polilo jej horko, když si uvědomil, že vážně z Tomova zajetí uniknout nechce, že by takhle nejraději zůstal dlouho, hodně dlouho, že ten intenzivní pohled, jímž jej Toma propaloval, v něm vyvolával vzrušení úplně stejné jako přítomnost jeho těla.


Už mu bylo jasné, že Tom ví… musel by být tupý, aby minule nepochopil, co se děje, takže se ani nesnažil sám sobě nařídit, aby na podněty nereagoval, aby se tady před ním netřásl, aby mu krev nesměřovala jen a jen dolů. Tvrdnul tak rychle, jak jen to bylo možné, přímo proti sobě měl Tomovo stehno, z hrdla mu unikl tichý, poraženecký povzdech.

Nevěděl, co od Toma čekat, ale jelikož se od něj neodtáhnul ani ve chvíli, kdy se o něj nepříliš vědomě otřel… tak se stále cítil podrobeně, ale už ne vyděšeně.


Tom si původně myslel, že je dobrý nápad sem přijet a pořádně toho hajzla seřvat, ale jeho záměr se mu každou chvíli měnil, až vyústil v něco, na co od jejich posledního setkání myslel často, hodně často, vlastně skoro pořád. Myslel na to, jak dobře působilo, mít Tima takhle pod sebou, jak příjemný byl dotek druhého těla…


A teď to bylo úplně stejné. Už vůbec neměl chuť Timovi ublížit. Tedy, ne více, než by mohlo být nutné, pomyslel si a koutky úst se mu samovolně zvedly ve škodolibém úsměvu, když poznal, že opravdu není sám, komu se nastalá situace líbí. Pohyb v oblasti Timových slabin byl výmluvný, stejně jako jeho pootevřené rty, ze kterých unikl sten tak tichý, že ho mohl slyšet jen Tom… jemuž po páteři sjel silný výboj vzrušený neochvějně mířící k jeho klínu.


A když se Tim pohnul proti jeho stehnu, tak věděl, že cesta zpět už není… Věděl to, protože ji sám definitivně uzavřel, jakmile přestal propichovat Tima pohledem, přiblížil se tváří k druhé a ochutnal snad i chvějící se rty, o nichž se mu během posledního týdne tolikrát zdálo.


Něco se uvnitř něj pohnulo, když mu Tim měkce vzdychnul do úst a pootevřel je ještě víc, naklonil hlavu, aby mohl polibek prohloubit, aby se jazykem mohl dostat tam, kam jej druhý muž tak bezostyšně zval. Dokonce se vyklenul proti němu, potřeboval mít Toma přitisknutého k sobě co nejtěsněji, potřeboval ho.


Někde hluboko v mysli se sice objevila myšlenka, že by se takhle chovat neměl, že Tom přeci přišel, aby mu jedna natáhnul, že o něj nikdy neprojevil zájem... A teď jej přišpendlil ke zdi, snaží se u vysát všechen dech z plic a je úplně stejně tvrdý jako on sám.


Tehdy všechny Timovy úvahy vzaly za své, neboť pocit, kdy se jeho slabiny otřely o Tomovy… chtěl ho, strašně ho chtěl a bylo mu jedno jak a hlasitým stenem se to snažil dát Tomovi najevo. Jelikož právě v tu chvíli se Tom rozhodl přesunou svou pozornost k Timově oušku, mohl onen nedočkavost a slast vyjadřující zvuk vyniknout v jinak zcela tiché stáji. Tom pobaveně zafuněl, třísly se provokativně otřel o Timovy.


"Přesvědč mě, že jsi šikovný a poslušný chlapec, a máš připraveno něco, co by se nám mohlo hodit," zavrněl a díky tomu, jak moc se k němu Tim tisknul, bez potíží zaznamenal jeho zachvění. Dělal si s ním úplně, co chtěl… "Nebo ti budou stačit sliny, little Timmy?"


Ač Tim byl zcela pohlcen těmi zuby, jež mu něžně okusovaly ucho, neměl pochyby o tom, že po ruce není nic vhodného.

"Ano…" vydechl svůj názor na užití slin a nedošlo mu, že na větu skytající slovo NEBO se těžko dá odpovědět kladně či záporně. Tom to viděl podobně:


"Neumíš odpovědět celou větou, Timmy?" zapředl, načež sevřel Timova zápěstí v jedné ruce, zatímco tou druhou mu vklouznul pod svetr i triko, celou plochou dlaně pohladil jemnou kůži na bříšku a pomalu směřoval výše až k bradavce.

"Ano, pane," uslyšel zašeptat Tima pokorně, z čehož ztvrdl snad ještě více, nevědomky mezi prsty drtil citlivý bod, a zděsil se toho hrdelního zavrčení, jež vydal on sám.


On chtěl jen, aby mu Tim svou odpověď objasnil, ne aby… jenže Tim přijímal všechno tak otevřeně, samozřejmě… myslel si, že bude protestovat alespoň proti tomu silnému stisku na bradavce, ale on jen tiše zakňučel, nic víc. Pro Toma byl takový přístup zcela neznámý, proto chvíli váhal, jak se zachovat, ale jestliže to takhle Tim chtěl, nemohl v sobě najít argument proti.


Naopak okamžitě v sobě našel sílu Tima jedním pohybem otočit čele ke zdi, dokonce mu obě ruce pustil, tak nějak tušil, druhý muž se opravdu bránit nebude… Hlavou mu lítala slova jako děvka, když se Tim mírně sehnul a zadek vystrčil směrem k němu, aby se jím mohl otřít o Tomův klín. Dlaněmi mu přejel po riflovinou zahalených bocích a po stehna, až pak se vydal prsty dopředu, aby mu kalhoty rozepnul. I se spodním prádlem mu je stáhnul níž, vzápětí do ruky pevně uchopil jeho erekci a zatímco se naklonil tak, aby mohl zuby pohodlně polaskat Timův krk, dopřál mu pár tahů.


Divil se, že Tim vůbec dokáže stát na nohou podle toho, jak moc se třásl, rozhodl se jej ale příliš nepokoušet, nasliněnými prsty druhé dlaně se začal věnovat místu mezi jeho půlkami a překvapeně zjistil, že se dovnitř dostane velmi, ale velmi snadno…


"Co jsi tady dělal s těmi vidlemi, Timmy, povíš mi to?" zapředl, když svým rty opět opečovával Timovo ucho.


Tim sotva otázku pochytil, vědomí, že Tom… právě Tom si jej vezme, že to on ho uspokojuje, že jeho chraplavý, tichý, tak strašně klidný a tichý hlas jej hladí po rozpálené kůži… byl úplně ztracený.


"Nebo jsi použil něco většího, hmm?"


Zase ten hlas… jestli na něj nepřestane mluvit, udělá se příliš brzy, ale nevěděl vůbec, co by měl říct, netušil ani, na co se ptá, nerozuměl významu slov, proto zkusil to, co jej jako první napadlo…


"Ano, pane."


Tom musel na moment všeho nechat… Stačila jen ta krátká věta, řečená oddaně, že se málem neovládl. Musí si pospíšit, došlo mu.


V rychlosti se zbavil přebytečné bariéry tvořené vrstvami oblečení, zaryl nehty do Timova boku a zasunul se do něj, sám by postupoval pomalu, kdyby se na něj Tim doslova nenabodnul. Slastně vydechnul, už skoro zapomněl, jak dokonalý pocit to je… horko, tlak a ten potěšený sten, jaký Tim vydal. Nemělo smysl na nic čekat, téměř se vytáhl a vrazil do něj znovu, s razancí zvyšoval i rychlost a Tim mu jen vycházel vstříc.


Vrchní částí těla byl nalepený na stěně, nehty zarýval do dřeva, čelem se o ně opíral, slyšel sám sebe vzdychat jako levnou děvku, slyšel Toma funět, v jednu chvíli se dokonce slyšel i prosit. Prosby zaznamenal i Tom, ale netušil, oč Tim žádá, jemu mysl brala pouze zadýchaně vyslovované "pane", jež ho hnalo stále výš. Všechno mu ale splynulo vinou jiného slova, když se tělo pod ním napnul a na dlani ucítil nezaměnitelnou tekutinu, uslyšel z Timových slov splynout své jméno…


Pak i jeho navštívil nádherný pocit uvolnění, slast se mu rozlila po všech nervových zakončeních a okolo srdce se usadil hřejivý pocit, jaký tam před tím nebýval.


Alespoň částečně se opřel o druhého muže, tvář zabořenou do jeho krku a zpocených vlasů, pažemi jej obejmul kolem trupu a vstřebával doznívající orgasmus. Po chvíli se ale Tim začal vrtět, zřejmě mu už dřevěněly nohy, pomyslel si Tom, narovnal se a rozhodl se upravit.


Díval se, jak se Tim protahuje a vzápětí si rovněž znovu obléká kalhoty.


"Jen, aby bylo jasno, ať už jsi sem přišel kvůli čemukoliv, já nic neudělal," promluvil, zatímco si zapínal pásek.


Tom mu sice zprvu věřit nechtěl, ale když druhý muž zvedl svůj pohled k němu… Snažil se sice tvářit odhodlaně, jeho hnědé oči ovšem byly plné zranitelnosti a obav.


"Věřím ti," ujistil jej.


"Vážně?"


Tom opět kývnul, podivně rozhozen tím, že se Tim potřeboval ujistit. Uvědomil si, že by nerad, kdyby se teď vrátilo vše ke starému. Možná by tohle mohl být nový začátek. Lepší začátek.


"A chtěl bych, abys mi i ty mohl zase věřit," přinutil se říct nehorázné klišé, jež se mu ale zdálo v jejich situaci nezbytné. A za ty oči, jež Timovi náhle zazářily úsměvem stejně vlídným, jaký se objevil na jeho rtech, mu to stoprocentně stálo.

The One

15. července 2016 v 0:44 | Archea Majuar
The One

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: V sobotu mě čeká koncert Kodaline (a dnes Of Monsters And Men, ale to nikoho nezajímá), takže tak nějak jsem se rozhodla dneska nahodit povídku, jež trochu vychází z jednoho jejich songu, The One. Je to strašně sladké a něžné a hezké a... nesebekriticky přiznávám, že se mi to prostě takhle líbí :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Anemovi a Profesorovi :)



You make my heart feel like it's summer
When the rain is pouring down
You make my whole world feel so right when it's wrong
That's how I know you are the one
That's why I know you are the one

Hlasitý povzdech, pevnější uchopení volantu a trpká chuť na jazyku. Byl na tom mizerně. Již po několikáté si kladl otázku, jak dlouho to ještě může takhle jít dál, jak dlouho ještě bude jeho nervová soustava odolávat, než se zblázní. Nebo hůře, podlehne a zkazí všechno, co za těch dvacet let získal…

Šlo to s ním z kopce, když už si pobrukoval i takhle jímavé texty, ale vlastně se sám sobě ani nedivil. Kolik měsíců, možná už i rok…? Nevěděl, nebyl si jistý, kdy jeho hlavě, ale především srdci, došlo, že je zamilovaný. Hluboce a také zcela nevhodně, a miloval jej stále hlouběji a nevhodněji, nevěděl, jak tomu zabránit, jak ho přestat milovat… Prostě ty city v sobě dusil, držel na uzdě a dovolil jim proniknout na povrch jen v nestřežených okamžicích, kdy se na něj nikdo nedíval, kdy nebyl středem zájmu a mohl si emocemi nabitý pohled jeho směrem dovolit, když gesto či dotek byli v rámci hry pochopitelné, přípustné.

Jenže to nestačilo a čím dál více si uvědomoval, jak moc jeho sebekontrola dostává zabrat, jak moc jej bezvýchodnost situace mrzí, jak moc…

Opatrně mrknul okem po svém spolujezdci, který spal, opíraje se tváří o okénko.

…jak moc by chtěl Igorovi dát najevo, co k němu cítí.

Zaparkoval před hotelem a využil těch pár vteřin, než se Igor vinou vypnutí vibrací motoru probudí. Rád se na něj díval. Kdykoliv měl příležitost. Srdce se mu svíralo při pomyšlení, jak moc toho chlapa má rád, že by pro něj udělal snad cokoliv, o on o tom ani neví. Trápilo jej to, sžíralo, ale stejně dobře věděl, že s tím nic neudělá, nezničí jejich přátelství… a dál bude žít s vědomím, že každý další pohled na Igora ho pomalu ale jistě ničí.

Pod návalem emocí otevřel dveře a vyskočil ven, obávaje se, že by se neudržel a aspoň se svého přítele jemně dotknul, pohladil ho po vlasech, tváři… Nemohl riskovat, že se neuhlídá, prostě nemohl. Bouchl dveřmi, čímž zcela jistě Igora vzbudil, vytáhl z kufru jejich zavazadla, načež spatřil, jak se blíží Míšovo auto. Počkal teda, než se k němu jak Igor, tak Michal připojí, pak se vydali na recepci.

Bylo mu trochu divné, že Michal se jal všechno vyřizovat sám, a ještě divnější mu byl úsměv, jaký mu jeho kolega věnoval. Znal ho moc dobře a věděl, že má něco za lubem, ale Míša mu zmizel ve svém pokoji dříve, než ho stihl pořádně vyslechnout. Trochu nejistě vstoupil do místnosti, kterou měl jako obvykle sdílet s Igorem, což mu samozřejmě na uspokojivém duševním stavu nepřidávalo, a který byl zcela otřesen ve chvíli, kdy spatřil příčinu Michalova výtlemu.

Nechal kufr kufrem, zíral na jednu… Jednu! Obrovskou postel uprostřed pokoje a jako ve snu sáhnul pro mobil, který mu hlásil příchozí zprávu. Podíval se na display:

Jestli s tím dneska něco neuděláš, vlastnoručně tě k tomu donutím!

Od: Ten kokot, co už se nemůže na svoje vyteplené kamarády dívat, a sám jim musí domluvit rande!

Konsternovaně opět vzhlédl k posteli, mobil odložil na stůl. Do reality jej vrátil šelest, otočil se po zvuku, aby zjistil, že Igor odložil bundu a zcela klidně, jako by bez zájmu o to, že jim Michal dojednal pokoj s jednou velkou manželskou postelí… …vyteplené kamarády… proběhl mu hlavou znovu text esemesky.

Aby alespoň něco dělal, taky si začal svlékat mikinu, zatímco přemýšlel nad tím, co mu chtěl Michal tou zprávou říct. Že snad Igor taky…? Jinak by to Míša přeci nenapsal takhle. Po očku sledoval Igora, který se zastavil u postele, pár vteřin na ni koukal a pak se na ni posadil, oči upřené přímo na něj.

Ondrovi se zkroutil žaludek a polilo jej horko. Proč se na mě tak díváš…?

Mikina skončila na křesle, když se rozešel ke staršímu muži a zaujal místo vedle něj, postel jej překvapila svou pohodlností a tělo svou ztuhlostí. Neodolal a položil se na záda, oči blaženě přivřené. Běžně jej takhle nábytek dostat nedokázal, ale z auta byl celý rozbolavělý a tohle… tohle mu sakra přišlo vhod. Chvíle, kdy si připadal zcela uvolněně, však brzy pominula, neboť matrace vedle něj se prohnula a… celou boční stranu těla zahrnulo teplo, sálající z Igora, který si rovněž lehl.

Srdce mu společně s dechem uvízlo v krku, bál se pohnout, bál se udělat cokoliv, čím by tu chvíli rozbil, čím by Igora odradil… Cítil, jak jej hřeje, rameno se dotýkalo ramene, bok boku a stehno stehna… naslouchal jeho pravidelnému oddechování a myšlenka na to, že by měl Míšu poslechnout, se stávala lákavější a lákavější. Vždyť Igi vedle něj jenom tiše ležel, tisknul se k němu, zcela dobrovolně, takhle to chtěl on, chtěl se nacházet v jeho osobním prostoru… Ondra tak měl přeci plné právo se domnívat, že mu tímhle něco naznačuje. Že chce víc.

Z hloubi duše toužil něco učinit, načež tělo jednalo na základě vlastního uvážení, mozku až příliš pozdě došlo, že impulz byl dán a že Ondrův kotník se zezadu zaháknul za ten Igorův v gestu prazvláštním, leč závislost na svém příteli jistým způsobem vyjadřujícím. Přišlo mu to jako silný adrenalinový zážitek, když takhle odhalil své nitro, neodvážil se na druhého muže ani podívat, neměl tu odvahu zjistit, jak se tváří, zranitelnost jej vnitřně objala, pořád se třásl, ale chvění postupně ustupovalo ruku v ruce se svíráním žaludku, jelikož Igor se neodtáhl, nic nepodnikal, dál mlčel a… byl tady.

Naopak Ondrovo srdce po pár minutách poskočilo, jakmile spatřil zvedající se paži, vzápětí pak na břiše ucítil dlaň, jež i skrze triko nádherně hřála, uklidňovala, a jen podporovala tu každou vteřinou sílící naději, že Igor by mohl jeho city opětovat. Euforie se šířila do každé části těla, musel nějak dát Igorovi najevo, že si jeho projevu emocí váží, přeci jen Igor byl ohledně podobných doteků a gest zdrženlivý, proto bez váhání chytil jeho ruku do své, hrudník vybuchující v salvě štěstí, když se jejich prsty propletly a Igorův dech se slyšitelně zadrhnul…

Zdráhal se tomu uvěřit, všechno se to zdálo být tak strašně nepravděpodobné, a přeci jej teď jeho přítel držel za ruku, vzápětí se přetočil na bok, hnědé oči hluboké, výraz otevřený, zrcadlící bouři citů, odehrávající se v jeho nitru, výraz, který patřil jen Ondrovi, dlaně téměř zoufale svíraly jedna druhou, když se ležící muž naklonil k Igorovi, chvějícímu se v tu chvíli stejně jako on, a poprvé se zlehka dotkl svými rty těch jeho. Těch Igorových, jichž úsměv dokázal velké věci, jako rozzářit jinak depresivní den či vdechnout světu tolik potřebnou naději, že krása z něj ještě nevymizela.

Srdce se samým nadšením pokusilo prorazit žebra, takřka elektrizující přitisknutí úst k sobě a Igorův tichý povzdech, opouštějící okamžitě pootevřené rty. Bylo to tak perfektní a dokonalé, až Ondra na moment zapochyboval, jestli to není jen sen, ale pevný stisk Igorovy ruky a pohyb ústy proti těm jeho jej ubezpečil, že tohle je realita, že Igor jej chce líbat úplně stejně a pořád jako on sám, s novou dávkou entuziasmu se do polibku ponořil, dotkl se jazyku, jenž se otřel o jeho rty a vpustil jej do svých úst, nechal jej prozkoumat, cokoliv chtěl a uvědomoval si svůj obnovený třas, pramenící z intenzity zážitku, přestože udržovali polibek pomalý a něžný, dokud se Igor neodtáhnul.

Hnědé oči se znovu střetly s šedými, city přetékajícími, načež Ondra neměl šanci ten pohled vydržet, zabořit tvář do Igorova hrudníku, starší muž si jej druhou rukou přitisknul k sobě a prostě jej držel, Ondra vnímal jeho pohyby hrudi, vstřebával ten pocit, že Igor je tady, že mu dává přesně to, po čem touží… po čem oba touží. Držel se ho jako klíště, vdechoval jeho vůni, vnímal jeho silné tělo, lepící se k němu…

Slova nebyla potřeba, jak se k sobě zoufale tiskli, jak jim stačilo naslouchat nádechům toho druhého, jak jim srdce splašeně tloukla pro toho druhého… jako by to mělo přijít dnes, kdy se Ondra cítil na dně, kdy měl obavy, že už to dál nevydrží… jako by dnešní den byl předurčen k tomu, aby podlehli jeden druhému.

M jako Můj 3/3

10. července 2016 v 20:11 | Archea Majuar
M jako Můj 3/3

Fandom: James Bond

Pairing: James Bond/Gareth Mallory

Warning: +18 (na můj vkus už fakt dost OOC, ale nějak jsem se nedokázala přemluvit, abych s tím něco udělala, protože mi to svým způsobem do atmosféry povídky sedlo)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Závěr povídky je tady, enjoy! :)

Za komentář děkuji káti :)

"Myslíte to zcela vážně, Bonde? Mám obavy, že už jsem příliš starý na to, abych byl záležitost na jednu noc…" pronesl vyrovnaným tónem, jako by komentoval stav dnešního počasí.

Mladší muž nezaváhal a přikývnul. Zachvěl se při pomyšlení, že by to vážně mohlo vyjít… Ač Malloryho chtěl fyzicky, jeho srdce… jeho zrychlené bušení a svírání žaludku, chvějící se dlaně a touha jej líbat…

Ano, byl do něj zamilovaný, přiznal si v duchu a možná právě ona myšlenka nějak způsobila zlomení Malloryho nedůvěry, neboť ten náhle pustil Bondovy paže, umístil je na jeho tváře a přitáhl si jej k polibku, který překvapený Bond vskutku nečekal. Rychle se ale vzpamatoval, mile rád se smířil s Malloryho rty na svých a vlastní ruce se mu samovolně rozprostřely na jeho zádech.

Ta náruživost, s jakou se na něj Mallory vrhnul, zamířila přímo do jeho rozkroku, opět se zachvěl, cítil druhé, silné tělo proti svému a neubránil se dalšímu stenu, jenž se ovšem nedostal dále než do Malloryho úst. Bond jej nechal, aby proniknul mezi jeho rty, dokonale jej fascinoval ten pocit, že se Malloryho mazlí s jeho jazykem, že ho náhle horké ruce hladí po tváři, krku a jedna z nich zajela pod límec košile…

Znovu zasténal a přitáhl si Malloryho ještě blíž, kdyby to bylo možné, vrstvy látky mezi nimi jej začaly iritovat. Sám na sobě měl jen košili, čehož druhý muž využíval, dotýkal se Bondovy kůže tam, kam až dosáhl, načež agent frustrovaně zavrčel, jelikož Malloryho sako prostě samo od sebe zmizet nehodlalo.

"Máš toho na sobě zbytečně moc," postěžoval si zadýchaně Bond, který se přiměl opustit Malloryho ústa, do kterých by dříve nikdy neřekl, jak dokonale mohou proti těm jeho působit.

Do očí se mu však vkradlo veselí, když zjistil, že se na něj Mallory pousmál. Kdyby mu srdce už takhle zběsile netlouklo, tím úsměvem by zcela jistě začalo, pomyslel si Bond a uchopil strany tmavě modrého saka, načež je Mallorymu pomohl sundat. Jak tak sako spěšně skládal, všiml si na zemi ležící tašky.

Samolibě se ušklíbl a odložil kus oblečení na nejbližší skříňku. Pak pozornost vrátil k člověku, kterého tak strašně moc chtěl, a zatvářil se zvědavě, neboť Mallory se také poměrně samolibě šklebil, načež se trochu rozpačitě poškrábal na zadní straně krku, ovšem nekoukal se Bondovi do očí, nýbrž…

Agent nemohl uvěřit tomu, co viděl, jakmile k němu Mallory zvedl zrak, a Bond zaznamenal červeň na v jeho tváři. Ihned si tu informaci uložil do paměti a ačkoliv již byl přesvědčen, že Mallory necouvne, rozhodl se zachovat takřka romantickou atmosféru. Aniž by uvažoval nad tím, jak klišoidně ono gesto působí, vzal staršího muže za ruku a pozpátku se rozešel směrem k ložnici. Cosi v Malloryho očích jej zasáhlo hluboko uvnitř a donutilo se usmát stylem ala zamilovaný idiot.

V pokoji pak stisknul vypínač a místností se rozlilo světlo, tlumené a zvláštně teplé, jaké vydávají svíčky. Sám si během chvilky svlékl košili, aby vzápětí celou svou pozornost mohl věnovat jen Mallorymu… Garethovi, opravil se v duchu.

Druhý muž mu nyní zcela přenechal iniciativu, nechal se posadit na postel a s mírným úsměvem a snad i obdivem sledoval, jak Bond poklekl, sundal mu boty i ponožky, následně zaujal místo po jeho boku a přisál se mu na rty, zatímco prsty rozepínal knoflíčky košile, která zanedlouho našla své místo na podlaze. A Bond opravdu nelenil, jal se dokázat, že mu na Garethovi záleží, všemi možnými způsoby… Líbal Garetha na rty, na čelist, na krk, dlaněmi jej hladil po mírně zarostlém hrudníku, zádech, bříšku, a když se zcela očividně vyhnul nižším partiím, roztáhl ústa v úsměvu nad Garethovým nesouhlasným zamručením.

Malloryho reakce mu připomněla, jak moc vzrušený je on sám, a že kalhoty mu už sakra vážně pohodlné nejsou. Potřeboval se jich zbavit a to hned. Seskočil z postele, rozepnul si je a i se spodním prádlem odkopl stranou, načež se chystal vrátit k druhému muži, jenž… O Bonda se pokusil infarkt. Tedy téměř, neboť ta síla vzrušení, jež jim projela a neomylně zamířila do slabin, byla neuvěřitelná, ten pohled na Garetha, jenž se stačil rovněž během pár sekund úplně svléct, a nyní seděl na posteli, koukal na něj těma modrýma, náhle divokýma a chtíčem planoucíma očima…

…a ta erekce, jež Bondův zrak přitahovala jako magnet…

Neodolal a vlastně ani nechtěl. Vlezl na postel, položil si Garetha na záda a zatímco se ústy věnoval těm druhým, dlaní sjel přes krk, hrudník až dolů, k podbřišku, načež stisknul krví nalitý orgán, Mallory mu instinktivně přirazil do ruky. Hladil jej, uspokojoval a slastí přivíral oči s každým Garethovým stenem. V tu chvíli pro něj prostě neexistovalo nic jiného než chuť, udělat Mallorymu dobře.

Cítil jeho ruce na svém těle, dotýkal se jej na ramenou, zádech, zadku… a pak znovu na ramenou, za které je uchopil pevněji, ale místo toho, aby od sebe Jamese odsunul, ho přetočil na záda, až poté se s téměř žraločím úsměvem usadil mezi Bondovy roztažené nohy. Agent byl mile překvapen vývojem událostí, ale až v momentě, kdy se horká ústa octly v oblasti jeho slabin, mu došel ten Malloryho pohled k jeho rozkroku… Zřejmě si už tehdy představoval, jak…

Bond hlasitě zasténal a sevřel prostěradlo v dlaních, jakmile se jeho erekce dotkl vlhký jazyk a následně byla pohlcena horkými ústy. Zíral na strop a hlavou mu lítaly jen myšlenky na to, jak jeho žalud naráží na Malloryho zadní stranu krku, jak rty perfektně obemkly jeho penis, jak mu funí na kořen, jak je sakra nažhavený z toho, že ho právě Gareth kouří.

Přitiskl si ruce na tvář, do jedné se kousnul, nechtěl se ještě udělat, ještě ne, opakoval si… chladný vzduch ovanul jeho erekci, když vyklouzla z Malloryho úst, která se nyní začala věnovat jeho koulím, něžně si s nimi hrála, než se vrátila znovu k Bondově délce.

"Podívej se na mě, Jamesi," zapředl a počkal, než se Bond s funění nenadzvedne na loktech a neupře své modré oči do těch druhých, stejně nebesky modrých…. Do kterých se zamiloval a v kterých chtěl vidět chtíč tak šílený, že na něj Gareth nikdy nezapomene.

"Jestli to uděláš, dál už dneska nedojdem," skoro zakňučel James. Strašně rád by nechal Malloryho, aby ho udělal takhle, protože se si to očividně užíval, ale… "Chci být v tobě."

"Vždyť jsi…" smál se Gareth upřímně, načež se James nevzmohl na nic jiného, než na jemné pohlazení jeho tváře. Klekl si a políbil jej, nedbaje na to, co právě Mallory dělal. Touha jej ale hnala dál, vzdálil se a z nočního stolku vytáhnul lubrikant. Kdykoliv kamkoliv dorazil, jako první se ujistil, že jej má dostatek… Už z toho byl zvyk, který se jednoduše hodil.

Mallory už se mezitím položil opět na záda a Bond zaujal stejnou pozici, jakou starší muž před chvíli, tedy mezi jeho nohama. Tak nějak už stačil pochopit, že určitě není Garethův první, ale stejně chtěl postupovat trpělivě… Jedním prstem se pomalu blížil ke vstupu, druhou hladil Malloryho po stehně, párkrát polaskal jeho erekci, skláněl se líbal jej na bříšku a na hrudi, na oplátku mu Gareth sem tam prohrábl vlasy a se spokojeným povzdechem jej políbil, když se James tváří přiblížil k té jeho.

Bond ho roztahoval, nejistota jej opouštěla, sice to už dlouho nedělal, ale Mallory byl úplně uvolněný, náruživě odpovídal na jeho polibky a celkově působil, že si Jamesovu péči užívá. S třemi prsty uvnitř přišlo zasténání, z kterého se přes Bonda přelila vlna horka. Bylo tak hlasité, prosycené slastí…

Agent zavrčel, jak se snažil přimět k trpělivosti. Potřeboval být už sakra uvnitř něj, cítit to horko, tření… Na moment odložil svou nadrženost stranou, aby se přesvědčil, že příprava už je dostatečná, vytáhl prsty a potřel si lubrikantem erekci, načež spojil modré oči s modrými, z nichž čišela touha. Nemělo smysl otálet…

Mladší muž pevně stiskl zuby, když se zasouval do Malloryho, bylo to perfektní. Nakláněl se nad Garethův hrudník, zhluboka dýchal, krev mu bušila v uších, na tváři ucítil dotek a rtech rovněž. Boky pohyboval rozvážně, dokud se v něm cosi nezlomilo, možná to mělo co dočinění s tím, že mu Gareth vycházel vstříc. Přirážel do něj, vrčel, pot se mu perlil na čele a ty ruce… Všude na rozpálené kůži vnímal ty ruce, velké, široké… sem tam mu hlavou proletěla myšlenka na bolest, již mu způsobovaly nehty.

Rukou samovolně vyhledal Garethovu délku, honil ho a zároveň doširoka rozevřenýma očima pozoroval tvář staršího muže, který jako by věděl, o co Bondovi jde… Že chce vidět jeho oči… Mallory pohled opětoval a James se v něm ztrácel. Led a chlad byl nenávratně pryč, planul v nich žár, zářily chtíčem a potřebou, jen ten pohled hnal Bonda výš, nutil jej přirážet rychleji, s větší razancí.

Gareth si zkousnul spodní ret. Jamesem projela vlna rozkoše, když spatřil jeho výraz, vyjadřující čirou slast, a na dlani mu ulpěla teplá tekutina. Garethovy steny zanikly v těch Bondových, který se udělal okamžitě po něm. Bílé prameny opustily jeho tělo s takovou silou, že měl na moment pocit, že ztratil vědomí. Nádherný pocit uvolnění se přes něj přelil a pronikl až do konečků prstů, paže, o níž se opíral, vypověděla poslušnost a agent se složil na Malloryho.

Objal muže pod sebou a unikl mu spokojený zvuk, když se silné ruce obtočily také kolem něj. Orgasmus v něm stále dozníval, mírně se třásl a srdce mu přetékalo emocemi… především pak stále rostoucí láskou vůči Garethovi.

"Já to opravdu myslel vážně," zamumlal do hrudníku, na němž si ustlal.

"To jsi mi právě dokázal," řekl Mallory vlídně a sevřel Jamese ještě pevněji v náručí. Chtěl prodloužit chvíli, než bude sprcha nevyhnutelná. "Nebyl jsem přesvědčen, že dostaneš Silvu, nebyl jsem přesvědčen, že zničíš Spectru, ani že se se mnou nechceš vyspat, aniž bys neměl postranní úmysly. Asi bych ti měl důvěřovat častěji."

Bond pobaveně zafuněl, vzápětí se zvážněl a… prostě to risknul.

"A že tě miluju, to mi uvěříš?"

"Když ses udělal, sténal jsi moje jméno jako smyslů zbavený," informoval jej Mallory, načež měkce dodal: "To by samo o sobě nemuselo být zcela vypovídající, ale... byl bych blázen, kdybych ti to nevěřil…"

Po chvíli ticha, kdy James dumal nad tím, co přesně tahle odpověď znamená, se Gareth ozval znovu.

"Dej tomu čas, Jamesi… Dej mi čas," pak mladšího muže pohladil po vlasech, z čehož se Bondovi rozlil nitrem skoro šťastný pocit. Uměl si počkat, uměl být trpělivý… když chtěl a v Garethově případě sakra chtěl.

Lev

8. července 2016 v 7:10 | Archea Majuar
Český lev

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +15?

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle už je hrozně stará povídka... Napsala jsem ji více než před rokem, ale je taková... nic extra, takže si ležela a ležela, ale tak proč vám ji taky neukázat, že. Vztahuje se k roku 2006 a události zvané Český lev, kterou Igor tehdy moderoval, a co jsem tak z různých zdrojů pochopila, moc o tom mluvit nechce. Čemuž se nedivím, ne že bych to viděla a shledala jeho výkon hrozným, ale prostě mi přijde šílené chtít po tak extrémní verzi introverta (pokud to není Ondra=blázen), aby něco takového dělal, ovšem... stávají se různé věci. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi a Profesorovi :)

Seděl jsem v šatně, respektive skoro ležel, odpočíval jsem, flákal se, prostě jsem nedělal nic perspektivního. Poslouchal jsem lomoz z ulice, jinak byl všude klid, dokud mi k uším nedolehly kroky. Otevřel jsem oči ve chvíli, kdy dovnitř vstoupil Igor a tvářil se… no, rozhodně ne jako Igor. Posadil jsem se, jednu nohu pod sebou, druhou na zemi. Normálně bych jen pozdravil a nechal ho být, ale jeho výraz mě zaujal.

Vypadal zmateně, možná spíše vyděšeně, jako by ho někdo pronásledoval, viditelně se zachvěl, když od věšáku přešel ke mně a posadil se. Propichoval jsem ho pohledem, ale nezdálo se, že mi chce něco říct. Zvažoval jsem, jestli do něj rýpat nebo to nechat plavat, jenže nakonec jsem se vůbec rozhodovat nemusel.

Igi se na mě podíval, ale do očí jen na moment, pak sjel níže, doslova mě skenoval od krku dolů. Netušil jsem proč a chtěl se na jeho podivné chování zeptat, ovšem zase jsem se k tomu nedostal. Přisunul se blíže, nyní se jeho hnědé oči dívaly do mých, byly zvláštně prosebné, zranitelné, úplně mi vzaly slova z úst, jen jsem němě zíral a čekal, kam tím vším Igor míří.

Těma očima mě úplně odzbrojil, držel na místě, zbavil schopnosti se hýbat… jen jsem si neuměl vysvětlit, že jsem nijak nereagoval na jeho pohlazení mé tváře, na prohrábnutí vlasů, jen když se chladnými dlaněmi dostal na holou kůži na mém břiše, tak jsem se zachvěl, a čím déle se mě dotýkal, čím více kůže polaskal, čím intenzivnější jeho pohled byl, tím se můj dech zrychloval.

Co to dělám? neslo se mi hlavou, ale neměl jsem tu vůli cokoliv učinit, pouze jsem zvednul ruce, aby mi mohl Igi sundat triko, vzápětí jsem shledal jeho tvář velmi blízko mé. Odzbrojil mě pohledem úplně stejně jako teď jemným polibkem, jen se něžně dotknul mých rtů, tak něžně, jak bych to od něj nikdy nečekal…

Mapoval dlaněmi můj trup, cítil jsem jeho ruce všude, chvíli na tváři, ve vlasech, na zádech, břiše... Položil si mě na záda, zatímco jazykem laskal mé rty, odpovídal jsem na jeho polibky, moje pasivita vzala za své, když jsem jej objal kolem krku a nechal se líbat, srdce šíleně bušící. Jakmile ale dorazila Igiho dlaň k mým slabinám, strnul jsem v pohybu a Igor se odtáhnul.

Nevěděl jsem, proč jsem tak zareagoval, snad ze strachu nebo jen nejistoty, ovšem ty hnědé oči, opět hledící do mých…. Věřil jsem jim stejně jako jejich majitel, věřil jsem Igorovi, že ví, co dělá, ale byl jsem zmatený z toho, kam tohle všechno může zajít… jenže dlaň, hladící mě přes látku riflí, sem tam stisknuvší, mě zbavovala schopnosti rozumně uvažovat nad tím, co bude.

Prsty jsem pohladil Igiho tvář, což vzal jako povolení, že smí pokračovat. A já to začal chtít, začal jsem chtít, aby se mě takhle dotýkal, aby mi byl co nejblíže, aby… myšlenky se mi rozutekly, dechu se mi nedostalo ve chvíli, kdy se skrze kalhoty a spodní prádlo dostala nyní již horká ruka k mé erekci a stiskla ji, vysvobodila z oblečení a vytáhla ji na světlo, kde jí Igor svou dlaní věnoval náležitou pozornost.

Na otázku, proč tohle všechno dělá, jsem odpověď nenacházel a vlastně mi to bylo i jedno, když ruka na mé tvrdosti zrychlila, poté na chvíli vzala do dlaně varlata, hladila je, veškeré mé smysly se upíraly k mým slabinám, k erekci, náhle opět v péči mužské ruky, jež přesně věděla, co činí.

Neuvědomil jsem si, kdy jsem zavřel oči, o to jsem byl překvapenější, když jsem v okolí třísel ucítil horký dech, blížící se ke svému cíli, hlasitě jsem zasténal, jakmile mě obemknulo mokré teplo. Bylo mi úplně jedno, že to není perfektní, ale Igor se snažil… bože, jak ten se snažil, blesklo mi hlavou.

Přinutil jsem se znovu pohlédnout na svět a nelitoval jsem. Můj přítel se skláněl nad mým klínem, hlavou pohyboval nahoru a dolů, tváře vtažené, jak sál…

"Igore…" zakňučel jsem skoro, ale záměr znít varovně snad vyšel, jelikož Igor se odtáhl. Ovšem nečekal jsem, že se mi podívá přímo do očí… jeho nádherné hnědé oči… zahlédl jsem, že si olízl spodní ret. Víc už jsem opravdu nepotřeboval.

Svaly se mi ve známé, slastné křeči stáhly a na Igiho ruku a také kamsi na koberec dopadly bílé prameny, Igor mě nyní již v pomalejším tempu dál laskal, až dokud se ze mě nedostala poslední kapka. Zatímco jsem oddechoval, vnímal doznívající orgasmus a ztrácel se v záplavě potlačovaných myšlenek, jsem byl upraven, položen na záda a…

Najednou jsem se díval na strop, nohy jsem měl roztažené, mezi nimi ležel můj přítel a objímal mě kolem pasu, hlavu na mém břiše, já své paže omotané kolem něj. Držel jsem ho neuvěřitelně pevně, skoro jsem se divil, že neprotestuje. Jen ležel, srdce mu bušilo zběsile, podvědomě jsem to vnímal, ačkoli přes vrstvy látky jsem to cítit nemohl.

"Co se stalo?" zadoufal jsem, že mi to poví. Nesvěřoval se mi s každou kravinou, to vůbec ne, vlastně skoro s ničím, ale když za mnou přijde, beze slova mě začne osahávat a nakonec mi vyhoní… No, to není něco, co by se dělo běžně. I když více než tohle mě dostalo, jak se tulil. Očividně potřeboval podpořit, možná utěšit… Potřeboval mě.

"Český lev…" nedá se říct, že bych to slyšel zřetelně, když mumlal do mého trika, ale dal jsem si to dohromady díky vzpomínce zpřed několika týdnů. Jo, říkal, že bude moderovat Českého lva.

"To to bylo až tak zlé?" díval jsem se, jak mi mezi prsty klouzají prameny kaštanových vlasů, byly zpocené… "Ty jsi šel přímo z divadla sem?" nesnažil jsem se skrýt své překvapení v hlase, dotýkat jsem se jej ale nepřestal. Zafunění a nesrozumitelné zamručení mi bylo odpovědí.

Přestal jsem se ptát, více bych z něj stejně nedostal, raději jsem jej dál držel a prohrabovaly se jeho vlasy, poslouchal jeho dýchání, cítil jsem, jak mé sympatie vůči němu rostou, přetvářejí se možná i v něco jiného, silnějšího, sevřel mě ještě pevněji a mně se sevřelo srdce.

"Jsem tady," pronesl jsem bez rozmyslu, bylo to očividné, zjevné, jasné, nelogické… ale musel jsem to říct, musel to vědět. Přejel jsem mu dlaní po zádech, konejšivě jej hladil, aniž bych tušil proč, prostě mi to přišlo správné, a taky protože jsem sám chtěl, možná úplně stejně jako mi chtěl Igor udělat dobře.

S myšlenkou, že to všechno vůbec nedává smysl jsem usnul, spánek jsem měl ale klidný, prostý pochybností, plný jen něžných doteků a těch dokonalých, hnědých očí…

M jako Můj 2/3

3. července 2016 v 21:12 | Archea Majuar
M jako Můj 2/3

Fandom: James Bond

Pairing: James Bond/Gareth Mallory

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Těší mě, že se předchozí část líbila, tady je další a příští pondělí přibude závěrečná :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Anemovi, Aliye Midnight, Que a Profesorovi :)

"Ne, vůbec ne. Ani jsem nevěděl, jestli Mitchell je jméno nebo příjmení," odfrkl si Bond.

"Aha," zazněl Mallory zaskočeně, až se na něj Bond zvědavě podíval. "No, teď kolem sebe máte Tannera, Q a Moneypenny, myslel jsem, že dříve byl Mitchell součástí vaše týmu…"

"Neměl jsem tým," zavrtěl hlavou Bond a sám skoro nevěřil tomu, co povídá. Respektive tomu, že užil minulého času. Vážně už bral Tannera, Q a Moneypenny jako svůj tým? A Malloryho…? "Pracoval jsem samostatně a kontaktoval vždy pouze M."

Mallory na něj chvíli koukal, pak zamrkal a oči zabodl do složky.

"Takže o tomhle nic nevíte, předpokládám?" ukázal prstem na odstavec ve složce, náležící Mitchellovu mladšímu bratrovi.

Bond se také zadíval na text, který pojednával o pohovoru onoho muže s M během případu Le Chiffreu. Jelikož měl výbornou praxi, ujala se jeho žádosti o místo sama M, dle spisu však nebyla hrubě spokojená s jeho chováním. Popsala jej jako přehnaně ambiciozního a nestálého. Vlastně asi ani nešlo o to, jestli agent věděl něco o pohovoru, spíše přímo o onom muži, ať už od M či samotného Mitchella.

"Ne, doteď jsem netušil, že Mitchell vůbec měl bratra ani, že se pokoušel dostat k nám," pokrčil Bond rameny, a když Mallory neměl další otázky, tak složku zavřel, odložil stranou a natáhnul se pro poslední.

Neuvědomil si ale, že starší muž je rovněž předkloněn a momentálně sedí nebezpečně blízko, takže se jej Bond při svém pohybu dotknul kolenem, Mallory však měl ovšem podobný nápad a také se po složce natáhnul. 007 teprve nyní pohlédl směrem, kam jeho ruka mířila, a už ji nestačil položit jinam, než takřka na tu Malloryho.

To by se mohlo stát každému, ale Bond místo toho, aby to nechal plavat a složku si prostě vzal, strnul. Buďto kvůli překvapivému otření se kolenem o to Malloryho, nebo kvůli doteku jejich prstů… Příjemné chvění se rozprostřelo na agentových zádech a vnitřnosti si zahrály na uzel.

Přiměl se vzpamatovat a stáhnul se zpět, nechal si složku podat a doufal, že to horko ve tvářích zůstane neviděno.

S předstíraným klidem jako by mimochodem mrknul do modrých očí, jež se dívaly zaujatě. Bond se vlastně divil sám sobě, proč nedá více emocí najevo, proč sám neukáže, že něco cítí… Takhle tady budou sedět klidně hodiny jako sochy na okraji ledového jezera, s hladinou modrou, modrou a chladnou jako Malloryho oči, do nichž se stále díval.

Tak, Jamesi… Ty se nezdáš, ty ho vážně nechceš jen do postele, viď? Chichotal se Bondův vnitřní hlas. Slyšíš, jak rychle ti tluče srdce? A to se jen koukáš do jeho očí, počkej, až uvidíš…"

"Bonde!"

Agent sebou trhnul a poplašeně zamrkal, až po pár vteřinách si uvědomil, že modrá už není víc ledová, že ji starost roztopila, a že jej na rameni něco hřeje. A svírá.

"Bonde, jste v pořádku?"

Dlaň. Malloryho dlaň. Sklopil pohled, starostlivost v Malloryho očích jej znejistila ještě více než vlastní myšlenky. Zajímal jej… a ten dotek… Dotýkal by se jej, kdyby pro něj byl jen podřízeným?

Žár Bondových tváří se zdvojnásobil, přišel si jako v jednom ohni, ruka, jíž najednou držel skleničku, se chvěla. Polknul alkohol a snažil se sebrat. Ten chlap si jej vážně uměl podmanit.

Teď jde o to, jestli to měl Mallory v úmyslu.

Pokýval hlavou, opět se vyhnul modrým očím a zadíval se na složku na stole. Vážně se potřeboval trochu uklidnit, a tak se rozhodl zaměřit na práci. Otevřel spis, prolétl ho, počkal, dokud se zase necítil jakž takž jistě a pak ho zase odložil. Nic jej v něm nezaujalo.

"Souhlasíte, že začneme se Saezem?"

"Ano, jeví se potenciálně jako největší nebezpečí," vyhledal znovu potřebný spis a umístil jej navrch, pak hromádku odsunul před Malloryho, aby si ji mohl schovat zpět do tašky.

Bond si ještě nalil a i se skleničkou se opřel, Mallory po chvíli učinil totéž, načež agent stočil svůj pohled k němu. M se zdál být zamyšlený, hleděl před sebe… a přestože měl na sobě sako, působil na Bonda docela uvolněným dojmem. Možná by teď mohl…?

Ne, vlastně si vůbec nebyl jistý, jestli má Mallory zájem, ani ne tak o něj jako o muže obecně, ale… Měl tušení, že neštěká na špatný strom. Cítil to někde hluboko v sobě, snad tam, kde se mu vnitřnosti snažily zauzlovat, snad tam, kde mu srdce metalo salta.

To je tak rozkošné, velký agent 007, James Bond, známý svůdník, se nám zamiloval, šklebil se vnitřní hlas a Bond odložil skleničku na stůl. Holt, i vnitřní hlasy mají někdy pravdu, kterou musíme uznat.

Byl rozhodnut.

Posunul se k Mallorymu blíž, předklonil se a lokty opřel o kolena, tvář otočenou k druhému muži. Díval se na něj, vyčkával, jestli Mallory změnu zaznamená. Jakmile se k němu modré oči upnuly, zaznamenal změnu Bond. Změnu atmosféry. Věděl snad Mallory, že…? Hleděl na něj váhavě, jako by z určité vzdálenosti, přesto Bond vnímal jakési očekávání. Držené na uzdě, potlačované… ale bylo tam.

Pomalu narovnával záda, čelem však stále zůstával stočen k Mallorymu, přibližoval se, pomalu, trpělivě. Očima těkal z jedné modré hloubky do druhé, klid se z nich vytrácel. Tentokrát to byl on, kdo položil dlaň na rameno toho druhého, obličej už jen pár centimetrů od Malloryho, zrak mu padl k ústům, pak se opět zadíval výše, neviděl žádný odpor ani náznaky nepohodlí, jen údiv a očekávání.

A záblesk strachu. Ten ale Bond zaznamenal příliš pozdě, už si nedokázal zabránit, aby přitiskl svá ústa na ta druhá, aby dlaň neposunul z ramene na krk… a možná by se odtáhl, kdyby ony obavy v nebeské modři nezmizely za víčky. Jenže takhle je neviděl, mohl se řídit jen tím, že se Mallory nehýbal… Bond si už začínal myslet, že ho každou chvíli musí odstrčit, zavřené oči nezavřené oči…

Nepatrný pohyb rtů proti Bondovým, jež jej ihned stejně jemně políbily zpět, všechno v něm jako by chtělo samou radostí tančit… Dlaň na Malloryho zátylku se mu třásla, druhou, stejně nejistou, položil na jeho hrudník, ústy se nadále něžně věnoval těm Malloryho, opatrným a jemným, dokud…

Dokud nedostal pomyslnou ledovou pěstí do břicha.

Najednou byl Mallory pryč z jeho dosahu, očividně zrychleně dýchal, modré oči… vyděšené?! Bond polknul a pomyslel na to, jak se M nebojí atentátu, zbylých členů Spectry a nikoho. Tak teď se ovšem bál.

Bál se Bonda.

Než se agent stačil vzpamatovat a vůbec pobrat, co se stalo, Mallory vzal tašku a odpochodoval beze slova ke dveřím. Tam se znovu k Bondovi, sedícímu na gauči, zmatenému a podivně nešťastnému, otočil.

Bond si ten pohled uvědomil, přestal zírat do země a zahleděl se na Malloryho. Ústa měl stisknutá do tenké linky, klidná maska jen částečná… Alespoň pro Bonda, který nyní jeho výrazu bezpečně rozeznal rozčarování, strach a nejistotu.

A lítost, Jamesi. Vidíš i lítost…

Snad chtěl Bondovi něco říct, snad se omluvit, objasnit, co se stalo, protože pootevřel rty, nakonec je ale opět semknul, obrátil se k agentovi zády a odešel.

Osamocený muž zůstal nehybně sedět a zírat na zavřené dveře, a ošklivý pocit podobný bezmoci, se mu rozlil nitrem. Pomalu jako ve zpomaleném záběru se otočil ke stolu, na němž spočívaly jejich skleničky, jedna prázdná, druhá téměř. A pak Bondovy modré oči ulpěly na mobilu. Malloryho mobilu, který si zde ve svém rozpoložení zapomněl.

No co, buď si pro něj pošle Tannera nebo Moneypenny, to je fuk, pomyslel si. Nechal mobil mobilem, postavil se a rozhodl se sklenice uklidit. No, alespoň je odložil do dřezu a chystal se vrátit zpět na gauč, kde by mohl sám s láhví whisky rozjímat… a tupit bolest, jíž jeho srdce přetékalo.

V půli cesty jej zarazily hlasité kroky, načež se otevřely dveře. Bond se pohotově otočil, ale místo nebezpečného narušitele se opět jednalo jen o Malloryho. Jen…

Starší muž mu nevěnoval ani pohled a zamířil rovnou ke stolu, kde zanechal svůj mobil. Mezitím se dveře samy zabouchly, nicméně Bond vůbec neměl v úmyslu tam Malloryho držet. Chtěl, ho, strašně ho chtěl, ale ne za každou cenu… Pouze si vytvořil ještě jeden pokus.

Když jej odcházející Mallory míjel, chytil jej za paži. V první chvíli pevně a důrazně, v druhé své sevření povolil, za nic na světě neměl v úmyslu M děsit. Z toho pomyšlení se mu dělalo na nic.

Mallory se zastavit nechal, zrak mu padl na ruku, jež jej zadržela a pak se zadíval do tváře svého agenta. Bond se snažil, sakra jak se snažil, aby do jeho očí pronikly city… U žen to fungovalo, ale netušil, jestli je totéž vhodné užít u muže, navíc u takového, o kterého mu opravdu moc šlo. Pak opatrně a tiše promluvil.

"Nechci ti ublížit," těkal z jednoho modrého oka do druhého, doufal, že tykáním dodá svým slovům na důvěryhodnosti. Cítil, jak je Mallory napjatý, připraven se každou chvíli vytrhnout, na místě jej možná držel právě jen Bondův upřímný, vlídný pohled a ta slova… Skoro něžným tónem vyřknutá slova:

"Nikdy bych ti neublížil, Garethe…"

Prsty dlaně, jíž stále Malloryho držel, se mírně pohnuly, v uklidňujícím gestu druhého muže pohladily. Bond nyní předpokládal, že Mallory nemá strach ze vztahu dvou mužů, ale přímo z něj, z toho, co se o něm říká, co v práci sám provozuje…

Měl obavy, že Bond o něj jeví zájem jen proto, aby z něj stejně jako z ostatních dostal informace, jež by později proti někomu mohl použít. Třeba i proti němu samotnému.

Proto agent musel dát průchod své něžné stránce, i když by nikdy nečekal, že se tak stane zrovna v přítomnosti muže, jenž byl zároveň jeho nadřízeným. Ale to teď hodil za hlavu, viděl, že Mallory stálé váhá. Už nevěděl, co jiného dělat… přistoupil k druhému muži ještě blíž, neodpustil si krátký pohled věnovaný Malloryho rtům, načež se opět vrátil k modrým hloubkám.

Možná by Bond ještě chvíli počkal, nechal první krok na M, jenže v jeho očích se znovu objevil ten stín očekávání, který znamenal pro agenta tichý souhlas. Jejich rty se podruhé dotkly a Bond se nedokázal ubránit měkkému povzdechu, když Mallory nezůstal netečný, ale naopak mu vyšel vstříc. Mallory mu dopřál pár vteřin polibku, než agenta pevně chytil za paže a s citem odstrčil.

Bond se na něj vyjeveně zadíval, ale nezdálo se mu, že jej M tentokrát opustí. Modré oči se na něj ostražitě dívaly.