Co když...

26. června 2016 v 19:47 | Archea Majuar
Co když...

Fandom: Dr. House

Pairing: Gregory House/James Wilson

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Děj se odehrává během epizody 11, série šestá - Hluboko skrýté tajemství, kterou si podle mě velmi rychle během čtení povídky vybavíte :D Trošku jsem její vývoj pozměnila, protože... proč ne. Snad si další můj počin na moralizujícího onkologa a nerudného diagnostika užijete, i když nepatří mezi to, na co bych byla nebetyčně hrdá :D Enjoy!

Za komentáře děkuji charlie a Profesorovi :)

"Vezmeš si mě?"

Wilson si doslova užíval Housův výraz, koupal se v tom vzteku, jenž se objevil v jeho modrých očích, a ten úsměv… predátorský, žraločí, jen se zakousnout do krku. Slyšel jej něco zažblebtnout, ale ze svého transu, během něhož se opájel pocitem, jak krásně to vymyslel, byl vytažen právě Housem. Doslova.

Starší muž jej chytil za límec, vytáhl do stoje a… políbil. Nekompromisně, tvrdě, dokonce se k němu přitisknul hrudníkem, sevření nepovolil.

Wilson se nevzmohl na žádný odpor. Vlastně on se nevzmohl vůbec na nic. Vytřeštěně zíral před sebe, možná chtěl vidět Housův pohled, jenže modré oči byly skryty za víčky. Až jakmile jej House pustil, tak mu zpětně došlo, jak jej strniště mírně poškrábalo, jaké horko se přes něj během jejich doteku přelilo, a že celou dobu nedýchal…

Nevěřícně na House zíral a otevřenými ústy se snažil nabrat dech. Co ale nečekal ještě víc, byla Housova chuť tuhle komedii dohrát. Ačkoliv jej Wilson nevnímal úplně jasně, všiml si omluvného pohledu, jenž vyslal směrem k Noře, načež nasadil dojatý výraz, uchopil svého přítele za ruku a z krabičky vzal prstýnek, který si vzápětí nasadil na prsteníček.

"Ano, vezmu," pronesl slavnostně, Wilson ovšem spíše slyšel vlastní myšlenku, s níž sem přišel… Když ji nebudu mít já, tak ani jeden z nás.

Následně se House naklonil k Wilsonovi.

"Zaplať jí večeři, ať nás nepomluví mezi ostatními sousedy," řekl tiše, s nasládlým úsměvem se rozloučil s Norou a odešel.


Wilson předpokládal, že na něj počká venku a pak se mu náležitě vysměje… Povzdechl si nad tím, co to zase vymamlasil, sáhl do saka pro peněženku a s omluvou na rtech položil na stůl pár bankovek. Než se Nora stihla jeho mecenášství bránit, nuceně se usmál a vypadl ven.

House skutečně našel před vchodem, opíral se o auto a prohlížel si prsten. Mladší muž se smířil s tím, že ho odveze domu, vůz odemknul a nasedl.

"Kam pojedeme na svatební cestu?" zeptal se právě nastoupivší House a dál zkoumal svůj prsteníček.
Wilson jeho otázku neseznal hodnou odpovědi a nastartoval.

"No, ták, určitě jsi měl něco vymyšleno," pokoušel jej dál House. "Vím, že tu krabičku s prstenem máš doma, je to nutnost pro někoho, kdo má nutkavou potřebu kohokoliv žádat o ruku alespoň jednou za tři roky, jinak mu malý Jimmy exploduje žalem, že nemůže obšťastňovat jen jednu ženu. Musíš mít vymyšlenou i svatební cestu, snoubenče."

Onkolog pevněji uchopil volant, poposedl si a téměř skřípal zuby. Sakra, jen kdyby House neměl pravdu…

"Kostarika," vydechl poraženě Wilson a zadoufal, že to nezní až moc hloupě. No, dobře, opravdu znělo hloupě, že měl většinou všechno nalajnované už po prvním rande jako naivní ženská, ale nemohl si pomoct.

"Oh, ale já nemůžu surfovat!" zakňučel House teatrálně. "Musíš myslet na můj zdravotní stav, pejsánku."

Wilson se chtěl zlobit. Vážně se chtěl zlobit, ale při tom oslovení, vyřknutém vysokým, zpěvavým hláskem, který netušil, odkud House vytáhl… Rozesmál se. Po očku se podíval na House, jenž se na něj křenil, očividně spokojen sám se sebou. Vlastně byl docela překvapený, že na něj nebyl House naštvaný. Překazil mu rande. Ale nehodlal nad tím dumat, důležité bylo, že se právě blížili k čínské restauraci.

Wilson zastavil, zašel objednat a pak už zamířili přímo domů. Společně se rozprostřeli na gauči, pustili si Pulp Fiction a povečeřeli. Všechno bylo jako obvykle, pivo dokonale vychlazené, Housova společnost ironická, kousavá a příjemná. Až do jednoho okamžiku…

…v němž se Wilson s otázkou na rtech podíval na Grega a slova se mu zadrhla v krku. Jeho přítel se místo televizi znovu věnoval prstenu, který dnes obdržel. Wilson vlastně zapomněl, že by ho měl chtít zpátky, kdyby… no, kdyby potkal tu pravou. Ale ne, že by se na něj House díval kriticky, pozoroval ho skoro fascinovaně, ze všech stran… prostě dokonale neHousovsky, jelikož co si Wilson pamatoval, ten mizantrop na šperky nijak zvlášť nebyl.

Zčista jasna se k němu zatoulala myšlenka na situaci, jež se s prstenem pojila. Aniž by o to jakkoliv usiloval, před očima se mu přehrála scéna, při níž ho House vytáhl z pokleku a políbil jej. Proč tehdy nezareagoval? Proč nezareagoval poté? Došlo mu, že nevěděl jak… Kdyby mu to bylo nepříjemné či nechutné, uskočil by, seřval by House nebo mu možná jednu vrazil. Ale on nezaznamenal žádný negativní pocit.

Třeba to bylo tím, že se všechno seběhlo tak rychle, pomyslel si a napil se z plechovky. Jo, to by mohlo být tím.
Ale co když ne, Jamesi? Co když mají ostatní pravdu? Co když oni viděli něco mnohem dřív než ty sám?

Wilson musel uznat, že s Housem se jako pár museli jevit více lidem a více méně mu to bylo jedno. Asi i párkrát uvažoval o tom, jak by to vypadalo, kdyby s Housem opravdu začal spát, ale nikdy se nepřiměl… ne, že nepřiměl, nevěděl… měl prostě strach z Gregovy reakce. Ale teď… když jej bez váhání políbil?

"Takže kdy chceš vyrazit? Slyšel jsem, že v dubnu je na Kostarice nádherně," využil nalezené odvahy a rozhodl se pokračovat ve hře. Ačkoliv se na House nedíval a zrak upínal k televizi, tak věděl, že jeho přítel se na něj kouká… hodnotí.

"Až si mě vezmeš. Přeci nemůžeme jet na svatební cestu před svatbou, Wilsone," poukázal na očividný fakt House takřka učitelským tónem, jaký používal na své Kachničky.

Tím mladšího muže trochu zaskočil, nečekal zrovna tuto odpověď, i když by asi měl.

"Ty by sis mě vážně vzal?" uchechtl se Wilson, ta představa, jak jdou spolu k oltáři byla jednoduše komická. Kdo by asi tak měl závoj…

"Jo," odpověděl bez zaváhání House. "Ale musel bys mi dokázat, že to se mnou myslíš vážně."
Wilson se zachvěl.

Po zádech mu přeběhla husí kůže z toho, jak moc seriózně House zněl. ON to vážně myslel. Najednou svou odvahu zčásti ztratil, zalekl se, jestli tohle je opravdu to, co chce. Pohled se mu stočil směrem k Housovi, jenž si dál hrál s prstýnkem a tvářil se nezúčastněně, také ale měl obavy, protože netušil, jak se Wilson rozhodne. Báli se. Každý něčeho jiného, ale úplně stejně.

Onkolog odložil plechovku na stůl, pomalu, rozvážně jako by na tom závisel jeho život. Pak se narovnal a posunul se blíže ke svému příteli.

"Byl…" polknul nervózně, "byl bys schopen to udělat znovu?"

Zmatený pohled modrých očí.

"Políbit mě," upřesnil a samovolně mu zrak sklouznul ke Gregovým rtům.

"Wilsone, ty jsi ubohou parodií na romantické komedie pro ženy v menopauze," uslyšel mladší muž, ale než začal panikařit, protože právě málem začal svádět někoho, kdo o to nemá zájem, tak se House pohnul a dotkl se ústy těch Wilsonových.

Ten řečená slova okamžitě pustil z hlavy, neboť jej zaměstnaly jiné myšlenky. Myšlenky na strniště, na odlišnosti od svých dosavadních zkušeností a také na to, že House sám líbá zpět… že polibek je o tolik lepší než ten první. Z hrudi se mu chtělo vydrat zasténání, vyjadřující, jak moc v tu chvíli House potřeboval mít takhle blízko… Pootevřel ústa, nechal druhý jazyk, aby mu do nich vpadnul, ale to mu nestačilo. Najednou toužil mít víc.

Ještě před hodinou měl zálusk na jejich sousedku, a teď…?

Ruce jej svrběly, musely se dotknout, prostě musely, takže najednou zjistil, že má prsty zabořené v Housových vlasech, druhou ruku na jeho tváři, a House…

Na moment se zarazil. Nějak mu nedocházelo, že po něm vážně touží, že se jej chce dotýkat, že… byl vzrušený a při pohledu do Housových slabin… Polknul a vzhlédl. Modré oči se na něj dívaly s totožně intenzivním zájmem, jaký sám pociťoval. A to mu opět dodalo odvahu.

Nebyl v tom totiž sám.

Opět spojil jejich rty a tentokrát si už sten dovolil, neboť House mu prohrábnul vlasy a současně se mu snažil vytáhnout košili z kalhot.

Vážně se museli nejprve zasnoubit…?


Výraz "kachničky" není sice přesný, jelikož "ducklings" znamená "kachňata", ale "kachničky" se mi pro Housovy nohsledy prostě líbí víc... to jen kdyby někdo měl potřebu být chytrý :D
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 misa737 misa737 | 27. června 2016 v 0:38 | Reagovat

Konečne opäť House :-D sa teším jak blecha Bolo by mizne aj dake mini pokracko?akože svadibna cesta či iná pitominka?

2 Profesor Profesor | 27. června 2016 v 10:10 | Reagovat

Jeje.;-P Ti dva jsou ze "staré školy". Nejdřív zásnuby, potom něco víc...
Moc hezká povídka.

3 Anemos Anemos | 30. června 2016 v 0:04 | Reagovat

Joj... skoro v každém dílu vidím scénku, byť malou, s níž by se dalo pracovat :-) tak aspoň pracuje fantazie a já se nad ní usmívám. Fajn povídka :)

4 Que Que | 30. června 2016 v 15:40 | Reagovat

Juuuu, to bylo hezký ^^

5 Aliya Midnight Aliya Midnight | Web | 2. července 2016 v 22:31 | Reagovat

Zajímavá a skvěle napsaná povídka. Moc jsem si ji užila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama