Akce Rilexian 1/3

15. května 2016 v 18:52 | Archea Majuar
Akce Rilexian 1/3

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alexandr Brandtner/Christian Böck/Richard Moser

Warning: svým způsobem AU, +18, threesome

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pro LiemHill :) Nápad napsat povídku rovnou na všechny tři mi nepřišel špatný, takže... tady to je :D Enjoy!

Za komentář děkuji charlie, Mině a Anet :)

Přednáška byla poměrně zajímavá, ale stejně nad obsahem nepřemýšlel ani o vteřinu déle poté, co opustil sál. Hrnul se do restaurace, kde si objednal pivo a usadil se s ním k nejzadnějšímu stolu. Těch lidí kolem… Nebyl to jeho šálek čaje, ale na školení se holt jezdit muselo. A někdy se tam dali potkat lidé zajímaví, moc zajímají, pousmál se spokojeně při vzpomínce na předloňský rok. Napil se, sundal si sako a přehodil je přes opěradlo židle.

Proč by si dnes večer nemohl něco podobného zopakovat? pomyslel si a vytáhl si rukávy košile po lokty. Známost určitě nehledal, z té poslední měl pořád šrámy na duši, ale trocha uvolnění nemůže škodit. Jen najít někoho, kdo by za to stál a kdo by o to stál…

Přelétnul očima sál. Postupně se plnil, dovnitř vcházeli muži rozličného věku, výšky, prostě poměrně pestrá paleta, ačkoliv ti vysocí se sportovními postavami mírně převažovali. Ne, že by Alex proti nim něco měl, ale řekněme, že preferoval určitou jedinečnost a tihle svalovci byli prostě jeden jako druhý. Jako on sám, pomyslel si s úšklebkem a znovu upil, zatímco dál pohledem mapoval sál.

Očima se zastavil u baru. Odložil půllitr a zaujatě naklonil hlavu. Myslí mu prolétlo slovo roztomilý, když tak pozoroval drobného mladíka, očividně nervózního, jak postává u barové židle, poklepává prsty o pult a čeká na svou objednávku. Byl hezký. Na policistu snad až moc.

Alex se ani nepohnul, neodvrátil pohled, když se na něj blonďák zadíval, ale ten byl příliš roztěkaný, než aby mu věnoval pozornost. Bloudil pohledem po místnosti, načež se mile usmál na barmana, když obdržel své pivo. Jeho kroky ale nezamířily k jednomu ze stolů, k Alexově spokojenosti se mladík vyhoupnul na barovou židli, čelem k sálu. Myšlenkami byl ale zřejmě úplně mimo, neboť stále nezaznamenal, jak soustředěně jej jistý host pozoruje.

Na Alexově neoholené tváři se usadil úsměv. Možná už si někoho na dnešek našel. Pravděpodobnost úspěchu sice nebyla vysoká, ale na něco takového už si zvyknul. Musel to prostě risknout.

I když si z nějakého důvodu v případě toho plaše vyhlížejícího mladíka, který sice byl dost dobře i starší než on, ale klamal vzhledem, dával docela dobré šance, rozhodl nevsadit všechno na jednu kartu a zkusit najít ještě nějakou zálohu…

Jen tu myšlenku dokončil, hluboko ve svém nitru pocítil prvotní náznaky vzrušení. Oči mu totiž padly na muže, jenž stál takřka na opačné straně sálu, zády se opíral o zeď a černý kabát měl přehozen přes předloktí. To by ještě nebylo tak zvláštní, možná působivé, to zcela určitě ano, muž byl velmi charismatický už od pohledu, jenže to, jak se přímo na Alexe díval, to jej zasáhlo.

Bledě modré oči jej intenzivně pozorovaly, načež se Alex musel zatvářit zaskočeně, neboť černovlasý muž se posměšně pousmál. Vypadal sebejistě, a když pohodil hlavou, aby si odstranil neposlušný pramen z tváře, tak určitě věděl, jak dobře to gesto vypadá. Alex mírně přivřel oči a úšklebek mu oplatil.

Chvíli na sebe tak koukali, dokud se muž nezatvářil otráveně, nesklopil pohled ke kabátu a trochu jej nepřerovnal. Pak opět vzhlédl. Alex mu stále věnoval svou plnou pozornost a srdce se mu rozbušilo v očekávání, jakmile mu bylo naznačeno, že na něj muž počká venku. Ty nezapomenutelně tvarované rty mu věnovaly další poloúsměv, načež už Alex zíral pouze na prázdné místo u zdi.

Pak jako by mu přepnulo v mysli, cuknul sebou a vyklopil do sebe zbývající obsah sklenice. Zvedl se a začal si oblékat sako, pohledem se vrátil k baru, odkud… Usmál se. Blonďák tam nadále stál a pro tentokrát se na něj koukal. Alexe náhle zabodlo u srdce, že z toho nakonec nic nebude, protože…

Sakra, bylo to těžké rozhodování. Tenhle mladík byl roztomilý, až to bolelo, kdežto ten druhý… Bylo mu horko jen při pomyšlení na ty modré oči, jež na něj hleděly s nefalšovaným zájmem. A proto mu dal také přednost. Blonďák se mu sice zdál být dobrou šancí, nicméně ten černovlasý muž představoval jistotu.

Zkontroloval, jestli má všechno, a vydal se k východu z restaurace. Zrovna si upravoval límec, když vyšel ven a do tváře jej udeřil studený vítr. Musel polknout a přimět se znovu dýchat, jakmile spatřil důvod, kvůli němu opustil dusné teplo hotelové restaurace. Stál jen pár kroků od něj, ruce v kapsách černého kabátu, s nímž si poryvy větru pohrávaly stejně jako s jeho vlasy. Tvářil se bezvýrazně, přesto už jen tím výjevem budil respekt a v Alexově případě i něco víc.

"Richard," představil se černovlasý muž, když se k němu Alex přiblížil.

"Alex," stiskl nabízenou ruku a znejistěl, jelikož Richard jej sjel skeptickým pohledem.

"V tomhle tady nastydneš," ušklíbl se. "Přijel jsem z Vídně, mám tady pokoj."

"Fajn," usmál se Alex, potěšen vývojem situace. Stačilo mu pozorovat ty dokonalé rty při řeči a už se strašně těšil na celý večer. "Půjdeme?"

Koutky Richardových úst se pobaveně zachvěly.

"Samozřejmě, ale pokud se nepletu, v restauraci tě někdo zaujal ještě přede mnou."

Alex se usmál skoro ďábelsky. Tušil, kam tím Richard míří, což vyvolalo další přísun krve do slabin.

"Ten blonďák," pokračoval Richard, chápaje Alexovo zubení jako výmluvný souhlas. "Myslíš, že by do toho šel?" odhodil si opět pramen vlasů z tváře a Alex se zuby nehty bránil nutkání po něm skočit. Jen bůh věděl, jestli si je Richard vědom toho, jak rajcovně onen pohyb působí.

"Zdál se mi docela… Nevím," pokrčil Alex rameny. "Za zkoušku by to stálo."

"Dobře, tak jdeme," kývnul Richard směrem ke vchodu, načež následoval Alexe zpět dovnitř. "Vrátíme se do sálu, pochybuji, že už stihl dopít."

Alex se na svého společníka zvědavě zadíval, úsměv stále hříšně nadšený. Richard protočil oči.

"A jak si myslíš, že jsem si tě v tom davu vyhlídnul? Všiml jsem si, jak ho svlíkáš pohledem," hleděly mu Richardovy modré oči přímo do těch jeho, byl blízko, hřál… "Nemůžeš se tvářit méně nadrženě?" uchechtl se Richard při pohledu na Alexe, jenž skutečně vypadal, že bude slintat. "Sice mi to lichotí, ale soustřeď se."

Alex se tedy pokusil zkonsolidovat, sám sebe příliš nechápal, proč je z Richarda… Eh, kecy. Naprosto se chápal. Ten blonďák se sice blížil "jeho" typu víc, jenže ať už si kdokoliv mohl myslet cokoliv, Richard byl prostě luxusní zboží.

Do sálu už Alex vešel s emocemi a hormony pod kontrolou, a okamžitě zamířil k baru. Tvář mu zbrázdil spokojený úsměv. Mladík tam pořád byl a vypadal ještě ztraceněji než prve. Museli ho ale odtud dostat pryč, protože přesvědčovat někoho k… něčemu… no, sál plný policistů asi nesplňoval kritéria ideálního místa. Mrknul očkem za sebe, Richard jen pokrčil rameny, a tak se Alex vydal za blonďákem sám.

Byl spatřen poměrně rychle, světlé oči se zastavily na jeho tváři a mladík mu věnoval váhavý úsměv. Alex na moment vážně nechápal, jak najednou může koukat po sebejistém Richardovi a tady po té nervózní roztomilosti, ale vážně jen na moment.

"Alex," zazubil se na něj a opřel se zády o bar.

"Christian," oplatil mu projev náklonosti mladík a sjel jej pohledem od hlavy k patě, což Alexe trochu vyvedlo z míry. "Mám se ptát nebo je vše zřejmé?"

Tentokrát Alex regulérně vykulil oči.

"To jsem byl tak průhledný?" vyrazil ze sebe společně se smíchem.

"Nestává se mi často, aby na mě muži zírali nepřetržitě několik minut přes celou místnost plnou lidí," naklonil Christian hlavu, Alex se nemohl na jeho skoro andělský obličej vynadívat, přesto začínal tušit, že jestli něco, tak úplný andílek před ním zrovna nestojí. To mu ostatně hrálo do karet.

"Nejsem tady sám, Christiane," přešel hned k jádru věci a naznačil Richardovi, aby se k nim připojil, načež je navzájem představil.

"Číslo pokoje je 313, přímo tady v hotelu, bude-li co, probereme to tam," těkal Richard pohledem mezi oběma muži.
"Jestli…" usmál se Alex mile na Christiana. "…máš zájem, za 10 minut tam buď." S tím se odlepil od pultu a společně s Richardem se vzdálili.

"Když nedorazí, s tebou ale můžu počítat…?" neodolal při stoupání do schodů otázce Alex, potřeboval se ujistit.
Richard vydal zvuk, který Alex nebyl schopen někam zařadit.

"Viděl ses už někdy v zrcadle třeba? Jestli máš obavy, že si bez vidiny trojky půjdu někam shánět ženskou, tak zbytečně," hodil po něm Richard pobavený pohled.

"Takže v tvém případě mají šanci i ženy?" rozvíjel konverzaci Alex, měli ještě čas, tak proč si trochu nepopovídat s kolegou z jiného města, že…

Richard zahučel souhlas.

"Co ty? Stoprocentní?"

"Ano, více méně," odpověděl Alex, jenž si momentálně nebyl jist, zda si v něm každý čte jako v otevřené knize, nebo jestli je to jen tím, že právě i dnes chtěl, aby si toho ti… vyvolení… všimli.

"Neměj obavy," vyjádřil si Richard správně ono náhle ticho. "Neřekl bych, že se všichni zaměřují na to, na co my…"
Je to v úsměvu a očích, slýchával Alex často a možná to tak skutečně bylo, ale pokud člověk vyloženě neměl zájem něco takového zjišťovat, nevšiml si.

"Jen mě zarazilo, že jste to s Christianem oba tak bezpečně odhadli."

"Zkušenost," pokračoval v zametání Alexových obavav Richard a vytáhnul z kapsy kabátu klíče. Vklouzli do pokoje.
"To si tě ve Vídni musí hodně považovat," rozhlédl se Alex obdivně po místnosti, pohled se mu neomylně zastavil u postele, jejíž velikost shledal jakožto ideální.

"Ani ne, spíše jen chtějí ukázat, že na to mají," odložil si Richard kabát na věšák, ale neposadil se. Alex se už stačil uvelebit v křesle, zatímco jeho společník se jen opřel dlaněmi o opěradlo gauče, po chvíli se opět narovnal, aby se zbavil i saka. To ostatně už odložil i Alex, o kus dál nechal také své boty a ponožky, oči mu samovolně co chvilku zalétávaly k Richardovi.

Bylo to zvláštní. Ano, zažil už několikrát, že prostě takhle čekal až… se něco stane, s tím svíravým pocitem očekávání, mírnými vibracemi v podbřišku… Netušil, jak to dopadne, proto se prozatím bránil představám, ale jedno věděl jistě.

Ačkoliv se mu pohled na Richardův zadek moc zamlouval, měl mnohem větší chuť být dole.

Pod ním... hluboko…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 16. května 2016 v 21:07 | Reagovat

No... Dějově se sice nepřekrývají, ale na konferenci se klidně potkat mohli... Pěkné.:-)

2 LiemHill LiemHill | Web | 17. května 2016 v 14:19 | Reagovat

Ouuuuu.... Tak na tohle jsem čekala a těšila se tak moc!! A teď... Huh... Rozdýchávat a vstřebat... A další prosím... Hoooonem!!!!

3 Karin Karin | 15. května 2017 v 18:03 | Reagovat

Parádní jdu na další díl. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama