Květen 2016

V nouzi poznáš přítele

29. května 2016 v 19:41 | Archea Majuar
V nouzi poznáš přítele

Fandom: Zaklínač/The Witcher

Pairing: Geralt z Rivie/Marigold (Gerigold)

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jo, tyhle dva mám spolu docela ráda :3 Ale oproti minulé povídce dneska něco jemnějšího. Enjoy!

Za komentáře děkuji Justince :)

Černí pročesávali okolí. Jejich velitel to řekl jasně:

"Najděte toho proklatého mutanta i s tím jeho nastrojeným přítelíčkem!"

A tak hledali a hledali a hledali. Jenže Geralt věděl, že Černí jsou pouze vojáci, pěšáci, jejichž inteligence nebeských výšin zrovna nedosahovala. Navíc v těchto končinách nebyla jejich nadvláda jasnou záležitostí, neustále museli být ve střehu, tudíž spánku se jim nedostávalo, a král, rozezlen jejich neschopností, odmítal platit plnou gáži. To samozřejmě způsobovalo jistou neochotu mužstva. Nu, což, točili se v začarovaném kruhu a Geraltovi to bylo jedno, momentálně onu situaci vítal.

Ležel pod vozem společně s Marigoldem, jenž se třásl jako ratlík. Snažil se ho upokojit tichými slovy i letmým dotekem na rameni, ale bard…

Geralt mu to nezazlíval. Vlastně jej chápal. Ještě před pár týdny trčeli ve vězení. Pobyt v něm snášel Geralt poměrně dobře, byl na mučení docela zvyklý, ne tak jeho přítel. Lámalo mu srdce, když jej musel sledovat jak… ani na to nedokázal pomyslet. Tehdy nebylo v jeho silách, aby mu pomohl, ale za to si slíbil, že využije každou příležitost k útěku, byť by šance na úspěch vypadala mizivě.

Ale měli štěstí. Vyvázli oba. Schovali se v jedné chatrči, kde setrvali do doby, než byl Marigold plně schopen jízdy na koni. Jenže teď… teď byl schopen se akorát třást a vyděšeně koulit oči.

"Už ne, Geralte… podruhé… já to podruhé už nechci zažít," kňučel Marigold a chvěl se po celém těle, jímž se co nejvíce tisknul ke svému příteli. "Geralte, slib mi, že mě… Geralte…"

Zaklínač na něj pohlédl, ve tváři se mu nepohnul ani sval. Věděl, o co jej bard žádá. Moc dobře to věděl.

"Slibuju," přikývl bez zaváhání. Bylo mu jasné, že kdyby se někdy v budoucnu octli v zajetí, že to pro něj udělá. Bude jej to bolet, nesmírně, ale to utrpení, jaké ve vězení vídával v Marigoldově tváři… Potřásl hlavou, tyhle myšlenky sem nepatřily, jelikož měli více než padesáti procentní šanci, že je Černí ani nenajdou.

Jenže to by Marigold musel být zticha, pomyslel si Geralt a pozorně sledoval boty vojáků, jež se přibližovaly. Uslyší je...
uslyší je, jestli bude Marigold dál kňučet.

"Mlč, Marigolde," syknul tiše a stisknul mu rameno silněji, jenže zoufalá slova se z bardových úst linula dál. Sice tlumeně, ale když bude Černý poslouchat pozorně, najde je. "U všech svatých, Marigolde, mlč prosím," upřel své kočičí oči na muže, ležícího vedle něj.

Zíral kamsi na podvozek, v třesoucích se rukou drže loutnu. Geralt se zmítal někde mezi vztekem, že se nedokáže Marigold ovládat, a mezi soucitem… bylo mu ho tak strašně líto, kolik si toho musel prožít, vždyť on nebyl žádný bojovník, ale citlivý umělec, ať už mu to znělo v uších sebeironičtěji…

Neváhal, přiložil ruku na Marigoldova ústa.

"Buď zticha, nebo tě uslyší," šeptl a vzápětí si uvědomil svou chybu. Tímhle přístupem Marigolda jen mnohem více rozhodil, jeho hnědé oči se rozšířily hrůzou… jestli začne křičet, jestli… musí nějak odvést jeho pozornost… ale jak…jak Geralte? Uvažuj!

Kroky se blížily, už byl skoro u nich, a Geraltovi hlavou prolétla absurdní myšlenka, jiná ale nepřicházela, takže se jí Geralt zoufale chytil. V mžiku vyměnil svou dlaň za ústa a přitiskl je k Marigoldovým rtům.

Všechno rázem ztichlo. Černý se zastavil, naslouchal. Nic však neslyšel, načež usoudil, že ty zvuky musely vycházet odjinud, nebo se mu to prostě jen zdálo. Odebral se prohledat kurník, tam by ta pakáž přeci být mohla, ne?

Geralt ale více než vojákův odchod překvapilo, co překvapilo, šokovalo něco jiného. Jakmile se totiž odhodlal Marigolda políbit, básník jako by zkameněl. Nevydal ani hlásku, pohyb veškerý, žádný. A pak se jeho rty pohnuly proti Zaklínačovým.


Mysl měl úplně prázdnou, zvládal vnímat jen ten něžný dotek, který bůhví proč Marigoldovi oplatil a tělem mu projelo zachvění, když druhý muž svá ústa pootevřel a nechal Geralta, aby jazykem vklouznul dovnitř. Loutna byla vzápětí odložena a Zaklínač pocítil na své rameni dotek dlaně, prsty se propletly s jeho bílými vlasy.

Geralt věděl, že voják už je dávno pryč, že už nemusejí být tak tiše a dokonce slyšel, že se Černí chystají k odchodu, přesto dál líbal Marigoldovy rty, mazlil se s jeho jazykem, šířil se jím pocit, jaký v básníkově přítomnosti ještě nezažil, a ten pocit sílil, když mu Marigold měkce zasténal do úst. Ano… ten Marigold, který dostal každou ženu, kterou chtěl, ten Marigold, jenž skládal tklivé balady o nenaplněné lásce k přenádherným slečnám…

Ten Marigold se právě tisknul k Zaklínači, který o sobě přemýšlel málokdy, ale za přitažlivého se rozhodně nepovažoval, a přesto Marigoldovi unikl další povzdech, hladil jej po zádech a skoro něžně se probíral jeho vlasy. Ani jeden z nich neučili nic pro to, aby polibek ukončili, jako by měli strach, že tím něco zničí, že pokazí atmosféru, a potom nastane jen trapné ticho.

Geraltovy bystré uši zaslechly lomoz, potřeboval se soustředit, což dost dobře s Marigoldovými horkými rty nešlo. Odkdy byly horké a vlhké a…?

Dost, odtrhnul se Geralt a natočil hlavu tak, aby mohl zvuky zachytit co nejlépe. Skutečně, vojáci na koních opouštěli už tak opuštěnou vesnici. Ulevilo se mu a vzápětí zase přitížilo, když vrátil svou pozornost k muži, kterého… kterého si tisknul k hrudníku, aniž by nad tím přemýšlel.

Hnědé oči na něj hleděly rozčarovaně… Nevěděl, co říct ani co učinit, všechno to bylo zvláštní, nepředvídatelné. Marigold se k němu naklonil a přiložil rty ke Geraltově čelisti, jemně postupoval po krku níž, Zaklínač mlčel. Dlaň, jež stále spočívala v jeho vlasech, se pohnula a zcela neskrývaně jej pohladila. Emoce z Marigoldových gest přímo čišely.

"Nevím, jestli ti můžu dát to, po něm toužíš," řekl mu Geralt upřímně. Zdálo se mu, že by si… ano, dal by si říct, věru, proč ne, zkusit se má všechno, navíc Marigoldovi svým způsobem věřil… V duchu si povzdechl. Nějak si prostě nedokázal představit, že by mu odepřel zrovna sebe, ne teď, ne, když zjistil, že ho má básník rád víc než jako přítele. "Ale zkusím to."

Na ta slova se hnědé oči, momentálně hledící do těch kočičích, zaplnily štěstím, jež zasáhlo i něco uvnitř Geralta, jenž se na něj váhavě usmál. Poté se mu na rty přisály ty druhé, horké a vlhké, jimž se obávaný Zaklínač Geralt z Rivie vydal napospas.

19. Ti, co spolu tajně chodí spát

27. května 2016 v 11:38 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
19. Ti, co spolu tajně chodí spát

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Do konce zbývá poslední kapitola a epilog, tahle je o něco kratší, ale i tak se snad pár z Vás bude líbit...

Za komentáře děkuji Anet a LiemHill :)

Název pochází ze songu Láska tě spoutá od Petra Muka:


"Michal o nás ví."

Zůstal jsem stát ve dveřích koupelny a koukal na Ondru, zavazujícího si tkaničky. Informace mi procházela hlavou, můj přítel trpělivě seděl a čekal, co ze mě vypadne.

Pokrčil jsem rameny a upřel se ramenem o futra. Vlastně mě to nepřekvapilo, Michal si všímal hodně věcí, i když na to třeba nevypadal.

"Vynadal nám, že jsme nezodpovědní idioti a jestli se na sebe budeme během představení moc culit, že nás nakope," pokračoval Ondra, výraz měl zvláštně neidentifikovatelný, přesto mi cukly koutky. Co jiného jsem taky od Michala mohl čekat, že?

"Předpokládám, že si to nechá pro sebe…" nadhodil jsem a s radostí pozoroval, jak se Ondrova tvář uvolňuje. Asi se obával mojí reakce na odhalení, přeci jen v té prekérnější situaci jsem byl spíše já než on. Ondra byl rozvedený a mohl si spát s kým chtěl.

"Řekl jsem mu, že to chceme držet v tajnosti."

"Se mu asi ulevilo," ušklíbl jsem se, byť hořkost v tom nebyla. Neměli jsme se za co stydět, tolerance vůči gayům mi přišla stále větší, nicméně na naše kariéry, kariéry našich kolegů a rodin by to stále mělo určitý dopad, a to spíše negativní než pozitivní.

"Jinak to ani nejde," potvrdil mi Ondra názor, že se na naší dohodě opravdu usneseme oba.

Ano, trochu mě to mrzelo, ale ve svém věku a se svými závazky… Všechno bylo lepší než nic, pomyslel jsem si a rozešel se ke svému příteli, jenž se tvářil zamyšleně.

"A co ostatní…?" vzhlédl ke mně.

"Nemám ponětí, jak zareaguje Richard," přiznal jsem mu a posadil se na postel. "Co to nechat na Michalovi?"

Ondra pobaveně zafuněl, načež jsem se uchechtl taky. Ta představa byla poměrně zábavná.

"No, požádat ho o to můžeme," přisvědčil Ondra a zadíval se na mě, modré oči zářící emocemi. "Máš strach?"

Otázkou mě zaskočil. Nad tím jsem nějak zapomněl přemýšlet… Strach z odhalení? Ukazování prstem? Mně nikdy na názorech ostatních moc nesešlo, takže…

"O sebe ne, ale… musíme být opatrní," odpověděl jsem rozvážně a zdálo se mi, že Ondra přesně ví, na co narážím. Bylo vážně potěšující, že když už jsem se zabouchnul do chlapa, tak je to někdo, kdo mi rozumí a komu snad rozumím já. Cítil jsem vděk za to, jak zodpovědně celou věc bere, jak je ohleduplný, jak… jak se díky němu se vším novým vyrovnávám snadněji. Alespoň tedy v posledních dnech.

Natáhnul jsem paži a stisknul jeho dlaň ve své, jen krátce, jako výraz vděku a podpory, opětování doteku mi vehnalo povznášející, lehký pocit do těla, zejména k oblasti srdce.

Než jsem se stačil rozpustit, oba jsme se naráz postavili, oblékli si další vrstvu navíc a sbalili těch pár věcí, načež jsme se vydali z hotelu ven, abychom zamířili do dalšího města. Poslední noc zájezdu čekala a já už přesně věděl, jak ji chci strávit.

Tohle se fakt povedlo, zhodnotil jsem v duchu průběh večerního představení, jež patřilo mezi ty, po nichž jsem se cítil dobře. Jindy jsme třeba jen seděli v šatně, vyždímaně na sebe civěli a dumali nad tím, co jsme před stovkami lidí zase všechno řekli. Možná jsem si tak dobře a nabuzeně připadal i díky tomu, co se mi honilo hlavou už od rána a jako nadržený puberťák jsem co chvíli musel myslet na něco nechutného, abych se neproducíroval před ostatními s napnutými riflemi.

Jsem vážně marný, uvažoval jsem nad svou existencí, nicméně ve chvíli, kdy jsem následoval Ondru do našeho pokoje, pokrčil jsem nad tím rameny a konečně dovolil jiskrám vzrušení zažehnout plamen. Tady jsem se nemusel držet zpátky, tady jsme byli jen my dva…

Ondra ke mně stál zády, nacházel se za opěradlem křesla a hleděl z okna ven. Následující myšlenku jsem nezaplašil, ale uskutečnil.

Přesunul jsem se k němu, pomalu, aby se neleknul, jsem jej obejmul kolem pasu a přitisknul se k němu, bradu si opřel kousek od ramene. Nestrnul ani na chvíli, okamžitě se uvolnil a natočil hlavu, koutkem oka na mě viděl. Usmál jsem se, když se zadkem mírně otřel o můj rozkrok, jemuž se naše poloha velice zamlouvala, měl jsem pocit, že Ondra mi chce něco povědět, v očích se mu zračilo příliš mnoho, přemýšlel, trápil se… Zpevnil jsem objetí, nosem se dotkl jeho vlasů, něžně jsem do nich zafuněl, načež na jemnou kůži na krku umístil polibek… poté si opřel líc o jeho zátylek a jen tiše stál, čekal.

"Mohl bych si přát něco víc?" slyšel jsem jej zamumlat, spíše jsem si pár slov domyslel, ale zřejmě jej moje činy dojaly… srdce se mi rozbušilo radostí, došlo mi, jak moc mě těší a uklidňuje, že mu nevadí způsob, jakým mu vyjadřuju… zachvěl jsem se… jakým způsobem mu vyjadřuju lásku. Asi bych našel i nějaká slova, ale ta bych možná mohl využít spíše jinak…
Zkusmo jsem slabinami otřel o jeho zadek, a když mi vyšel vstříc, usoudil jsem, že bych skoro romantickou atmosféru mohl změnit až v živočišnou.

"Já bych věděl," přesunul jsem obličej blíže k Ondrovu oušku, rty se téměř dotýkaje boltce. "Možná by sis přál, abych tě hodil na postel, serval z tebe oblečení a držel bych tě pod sebou, dotýkal se tě všude, kam bych dosáhnul…"

Živé vzpomínky

22. května 2016 v 22:49 | Archea Majuar
Živé vzpomínky

Fandom: SPN

Pairing: Dean Winchester/Sam Winchester

Warning: +18, incest

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Taková, ne úplně plánovaná povídka... vyplodila jsem ji ihned po zkouknutí prvního dílu Supernatural, protože jsem jaksi musela, nešlo odolat. Třeba se bude líbit, třeba ne. Enjoy! :)

Jen pár dní se udržel na uzdě, pak už to šlo z kopce. Měl ho zpátky, s sebou, na lovu. Znovu tvořili team. A Dean na něm mohl nechat oči více než kdy dřív. Všiml si, že Sam na jeho narážky nereaguje, dotek přijímá bratrsky, prozatím nedal najevo, že by přemýšlel nad tím, co bylo.

A co si Dean zoufale přál, aby bylo i teď. No, a jelikož v určitých ohledech neměl zábrany…

Prostě se vykašlal na nějaké předstírání, že ho absolutně nezajímá, jak dobře Sam vypadá, když chodí po jejich pokoji jen v riflích, s hrudníkem ještě se lesknoucím vlhkostí po prodělané koupeli. Zíral. Ležel na posteli, podpíral se lokty, nohy ležérně překřížené v kotnících a zíral, div, že neslintal.

"Co je?" podíval se na něj úkosem mladší muž, rukou si prohrábnul vlasy, načež složil ruce v bok.

"Nic," protáhl Dean, přestože mu i dle Samova pozvednutého obočí bylo zcela jasné, že nepříliš věrohodně, ovšem to ani nebyl jeho záměr. Chtěl, aby Sam věděl, na co myslí. "Jen vzpomínky," pokrčil rameny takřka nevinně.

"Nepovídej," slyšel v Samově hlase sarkasmus. Dál jej pohledem sledoval, jak se posadil na vedlejší postel, vytahuje z kufru čisté triko. "A čeho se týkaly ty vzpomínky?"

Dean se ani nesnažil potlačit vítězoslavný úšklebek, když mu Sam takhle krásně nahrál na smeč, jedním, elegantním pohybem se posadil přesně naproti svému bratrovi. Všiml si, jak ten zůstal svírat triko v rukou, očima se mu prohnalo něco, co jen poslalo příjemné vibrace po Deanově páteři směrem dolů. V jeho výrazu se mísilo pochopení se sebezapřením, možná obavami a… studem? Možná.

Ostražitě hleděl na Deana, jenž se postavil a shlížel na něj, doufaje, že vypadá neodolatelně. Vzápětí mu ale došlo, že takhle svého cíle nedosáhne, Sam na jeho šarm nikdy nezabíral, měl však jiné slabosti, kterých starší z bratrů využil.
Posadil se vedle něj. Blízko, hodně blízko, rameny a stehny se dotýkali, vnímal, jak je Sam z jeho přítomnost napjatý.

"Už víš, jaké vzpomínky to byly?" zeptal se tiše Dean, rty jen pár centimetrů od Samova ouška.

Sam si nemohl pomoct, ten horký dech, jak se na něj Dean ze strany tisknul… Ano, přivolávalo to vzpomínky, po kůži mu přeběhla vlna horka následována vlnou studu.

"To nebylo správné, Deane, já…"

Ale ani pevným hlasem řečený nesouhlas Deana neodradil, věděl přesně, co na jeho mladšího brášku platí, přestal mu tedy dýchat na ucho a přesunul svou pozornost na odhalený krk. Jen co se jej však dotkl rty, Sam od něj odskočil dál na postel.

"Deane!" zazněl skoro hystericky. "Zbláznil ses?"

"Tehdy jsi mě za blázna nepovažoval," oponoval Dean, koukaje na něj se zaujetím, očima bloudil po nahém hrudníku a nutno říct, že ten pohled jej vážně nenechával chladným.

"Byl mi sotva osmnáct, pili jsme a…"

"Poprvé jsme pili, ale pak už jsme byli vždycky střízliví a," odmlčel se Dean, očima se vraceje zpět k těm Samovým, obočí pozvednuté ve výzvě, "pokud si dobře pamatuju, tak jsi to byl ty, kdo si přicházel stále pro víc."

Samovo zřetelné polknutí Deana jen utvrdilo v tom, že druhý muž svádí vnitřní boj, že vůbec není proti tak moc, jak by sám asi chtěl. Možná by stačilo trochu zatlačit… Dean opustil své místo a vydal se doprostřed postele, odkud na něj Sam skoro vyděšeně zíral, ale neposunul se ani o milimetr, když se nad ním jeho starší bratr sklonil.

Nebyl schopen se ani pohnout, měl strach… to, co dělali přeci nebylo správné, měl vztek na sebe, že neumí dostatečně vzdorovat, že…

Pokojem se rozlehlo hlasité zasténání, když Dean využil svou výhodu a přejel zuby po Samově krku, jelikož stoprocentně věděl, co dokáže Sama dostat do varu. Se samolibým úsměškem znovu polaskal jemnou kůži zuby, načež tvořil cestu od ouška až ke klíční kosti, sestávající se z drobných otisků a slin, zanechané mrštným jazykem.

Sam se chvěl, proklínal Deana, že jej tak dobře zná, proklínal své tělo, jak nadrženě reaguje, jak mu žene veškerou krev do klína…

"Přestaň, Deane," byl znechucen tím, jak zlomeně jeho hlas zněl, stačilo pár doteků a už se nedokázal ovládat. V posledním náznaku odporu pozvedl ruce a chytil Deana za ramena, starší muž se nechal odtáhnout od té lákavé pokožky a zahleděl se do hnědých očí svého bratra, kterého tak strašně chtěl.

Chyběl mu, a když jej tady měl… před sebou… a on mu bránil, aby se jej dotknul v takovém směru, v jakém by nikdy neměl… tehdy mu chyběl ještě víc.

Sam zhluboka dýchal, ten pohled plný emocí, jaký mu Dean věnoval… nemohl jej vydržet, nechtěl, aby mu bušilo srdce tak splašeně, když se na něj dívá jeho bratr, ale…

"Sakra," procedil mezi zuby, když se mu o stehno otřel něco v Deanových kalhotách, něco tvrdého, něco... tělem se mu prohnalo vzrušení, na moment ztratil koncentraci a Dean už měl zase navrch, rty tentokrát přitisknul na ty jeho a ruce se vydaly na průzkum těla, jež mu bylo tak dlouho upíráno.

Sam v sobě nenašel žádnou touhu se bránit, když mu hlavou prolétly příjemné vzpomínky na jejich společné chvíle, jež jen ten jemný, takřka něžný polibek oživil… najednou měl chuť všechno pocítit znovu, stud byl odsunut do pozadí, když se Sam hladově zapojil do souboje jejich jazyků, Dean ten Samův ochotně vpustil do svých úst, zatímco dlaněmi mapoval dokonalý hrudník, doteky polštářků prstů, zhrublé občasnou manuální prací, Sam ocenil tlumeným stenem, jenž Dean jen povzbudil v činnosti.

Mladší muž neměl tušení, kdy se octl na zádech, kdy se nad ním Dean rozkročil a kdy… Tentokrát slyšel zasténat i Deana, jakmile se otřel slabinami o ty jeho, Sam cítil, jak je proti němu Dean tvrdý, sám na tom byl úplně stejně, boky mu vystřelily vzhůru, potřeboval dotek, tření, cokoliv, protože Deanovy polibky, stále tak dokonalé a žhavé jako dřív, jej zbavovaly veškeré sebekontroly.

Dean se od něj vzdálil jen tak, aby mu viděl do očí, když se v posteli třeli jeden o druhého jako nadržení teenageři, Samův výraz byl pro něj neodolatelný, spodní ret stisknutý v zubech, oči přivřené… nemohl… chtěl… původně chtěl, aby tohle zašlo dál, ale jen ten Samův pohled hnědých očí, plných slasti, jak jej zoufale držel za ramena, jak jej vzrušení stravovalo, jak už se absolutně nedokázal bránit…

Sám se třásl, vědomí, že mu Sam podlehl, jej pohlcovalo, obrysy erekce, otírající se o tu jeho, dýchal nahlas jako by běžel maraton, ale Sam… Sam byl jeho prioritou, přiměl se ovládnout a vsunul dlaň mezi jejich těla, přes kalhoty sevřel tvrdou délku a byl snad až překvapen, že více dělat nemusel, Sam okamžitě otevřel oči dokořán a s pohledem upřeným k Deanovi se mírně prohnul v zádech a třásl se, tak strašně se třásl, když mu z úst uniklo jméno jeho bratra.

Dean se ještě chvíli dotýkal klínu mladšího muže a pak se jen díval na jeho tvář, poslouchal postupně se uklidňující dech a cítil, jak mu každým nervem prostopuje štěstí, ačkoliv si v duchu nadával, že i sám sobě zní strašně pateticky, podobné myšlenky se však znovu vypařily ve chvíli, kdy i jeho vzrušení bylo polaskáno mužskou rukou… Samovou rukou…

Slyšel se zasténat tak hlasitě, že kdyby jej to zajímalo, tak by se za sebe styděl, ale se Samovou dlaní na svém rozkroku, s touhou po uvolnění, která jej ničila… S vědomím, že Sam se rozhodl, že se jej dotkne, ztuhl a s trhaným nádechem se udělal… v kalhotách… jako nadržený školák…

Když se trochu dal dohromady a svalil se vedle Sama na záda, přišlo mu to dokonce vtipné.

"A já jsem si bláhově myslel, že jsme oba už dospěli," pronesl do ticha pobaveně.

"Ty nedospěješ nikdy," odfrkl si Sam, načež se Dean na chvíli obával, jestli nebude naštvaný, ale… v hnědých očích byl mír a na upřímný úsměv staršího muže reagoval pozvednutím koutku úst.

S úlevou se pak Dean zadíval znovu na strop, cítil se skvěle. Jo, měl svého bratra zpátky. Se vším všudy.

Akce Rilexian 2/3

22. května 2016 v 22:43 | Archea Majuar
Akce Rilexian 2/3

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alexandr Brandtner/Christian Böck/Richard Moser

Warning: svým způsobem AU, +18, threesome

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část, třetí přijde... někdy :D Enjoy!

Za komentář děkuji Profesorovi a LiemHill :)

Zaklepání. Než se Alex vzpamatoval, Richard byl u dveří a pustil Christiana dovnitř. Alex se na něj usmál a vzpomněl si, že ještě něco nebylo na svém místě. Závěsy.

"Jestli máte cokoliv na srdci, tak prosím…" vyzval je Richard, v jehož hlasu poprvé za večer Alex rozpoznal nedočkavost, po páteři mu sjelo zachvění, směřující přímo do slabin. Už více než půlhodinu konstantě přijímal mírné impulzy, docela by už uvítal pořádnou stimulaci, pomyslel si.

"Já jen… nemohl bych se ze začátku jen dívat? Nikdy jsem ve třech…"

"Jak chceš," nevadil Richardovi Christianův požadavek. "Alexi?"

"Fajn," zatáhl Alex poslední závěs a opřel se o stěnu mezi okny, očima zkontroloval situaci. Christian se usadil do křesla, a přestože byl Alex moc rád, že přišel, většina jeho pozornosti se zaměřila čistě na Richarda, která jej právě propaloval pohledem, ještě žhavějším a intenzivnějším než v restauraci.

Alexovo vzrušení o sobě instantně dalo vědět, ztvrdnul a po těle se mu přelilo nádherné horko. Chtělo ho, chtěl se ho dotýkat, líbat, cítit jeho ruce všude… To, co doposud tak potlačoval, konečně tomu mohl dát volný průběh, což také udělal, jakmile se k němu několika kroky Richard přiblížil, dlaní jej chytil za zadní stranu krku a vrhnul se na jeho rty jako smyslů zbavený. Alex ani nepřemýšlel nad tím, že by mu cokoliv upřel, okamžitě svá ústa pootevřel a polibky stejně hladově oplácel, už jen z nich se zachvěl a kalhoty mu byly stále těsnější a těsnější.

Richard se k němu tisknul, držel Alexe uvězněného mezi sebou a stěnou, jednu dlaň stále na jeho krku, druhou mu svíral bok, dokud nesjel dozadu a trochu se neodtáhnul, aby mohl Alexovi stisknout zadek. Muž pod ním vydal potěšený zvuk a ještě víc se nalepil na Richarda, z hrdla mu uniklo tlumené zasténání, miloval ten pocit, když se o jeho erekci otřela druhá, krásně se mu z vědění, že ho Richard chce, zatočila hlava.

Nebo to bylo nedostatkem kyslíku, nevěděl, možná by i přerušil polibek, kdyby jej při jednom takovém pokusu Richard nekousnul do rtu, až se Alex otřásl a ostře nadechl nosem. Následně se ale Richard stáhnul a Alex si uvědomil, že po celou dobu tisknul ruce v pěst a vůbec nic nepodniknul… To musí napravit.

"Nesnáším trapné začátky," objasnil mu Richard svůj nenadálý útok s mírným úsměvem. Alex nabíral kyslík a pobaveně na druhého muže koukal, ne, vůbec nic mu nevyčítal, naopak se mu jeho chování líbilo… a utvrdilo jej v tom, jakou pozici chce zaujmout.

"Christiane, až se rozhodneš připojit, jen nám dej vědět…" snažil se říct dost nahlas, aby jej blonďák slyšel, více už se mu ale věnovat nedokázal. Alespoň ne teď, ne s modrýma očima, plnýma hladu a touhy, ne s těmi dokonalými rty, ne s tím silným tělem před sebou. Naklonil se a lapil Richardovy rty svými a konečně se přiměl zvednout ruce a dotknout se jej, rozprostřel dlaně na jeho zádech, jednou doputoval nahoru až do černých vlasů, druhou sklouznul níže…

Jejich zasténání splynula, jakmile stiskl Richardův zadek, a pak znovu, tiskl si jej tak co nejvíce ke svým slabinám, otíral se o něj a Richard činil totéž, jeho polibky byl stále dravější a naléhavější, začal Alexe zbavovat saka, následně se pustil do knoflíčků košile, kterou mu jen rozhalil, aby se mohl rty přesunout přes krk a klíční kost na hrudník.

Alex se stále probíral těmi černými vlasy, jež jej fascinovaly skoro stejně jako rty, momentálně zkoumající jeho bradavku. Bože, pomyslel, ale vydal jen neartikulovaný zvuk, když ji Richard sál, načež si už bez okolků kleknul. Tohle upřímně Alex nečekal, ale že by si stěžoval? Shlédl dolu, kde mu Richard právě rozepínal kalhoty a… už jen ten pohled na černovlasého muže, který očividně byl schopen dostat každou druhou ženu či muže a právě mu teď klečel u nohou, a v očích měl čiročirou touhu, když vytahoval Alexovu erekci ze spodního prádla.

Alex zaklonil hlavu a zátylkem narazil na stěnu. Richardův dech, letmé doteky jazyka a pak vlhko, horko, jež jej obklopilo. Hlasitě vydechl a chytil se po svých stranách parapetu, jak postupně klouzal dál do Richardových úst, a ačkoliv jej nenechal, aby se zanořil celý, uniklo mu z úst spokojené zasténání. Černovlasý muž se mu začal pečlivě věnovat, ale spíše jej jen škádlil a připravoval na něco dalšího, než že by se jej snažil pořádně přiblížit k vrcholu, v určitou chvíli se vždy stáhnul a přesunul svou pozornost k jeho varlatům. Během jednoho takového procesu úplně svléknul Alexovi kalhoty i se spodním prádlem, načež mu nasliněným prstem zajel mezi půlky.

Alex se v odpověď zachvěl, rozkročil nohy a zkušeně se přiměl uvolnit, což Richard ocenil zamručením. Očividně si kalhoty nechal kvůli tomu, že v nich, mimo jiné, schovával lubrikant, který vzápětí použil. Nadále rty a jazykem přejížděl po Alexově erekci, roztahoval jej a Alex pod jeho péčí skoro vrněl blahem. Richardovy prsty v zadku a jeho ústa na penisu, co mohlo být sakra lepší?

Ty víš, prolétlo mu hlavou a tváří se mihlo pousmání. Pohlédl dolů, modré oči se k němu upřely.

"Postel?" zeptal se klečící muž.

"Jo," zazubil se Alex, načež mu skrze milion-wattový úsměv proniklo zasténání, jelikož Richardova ruka uvnitř narazila… tam. Richard se na něj taky zašklebil a postavil se, oba se pak otočil ke gauči, odkud na ně koukal Christian.

Nadrženější výraz Alex už dlouho neviděl… Jeho líce byly roztomile růžové, kravatu měl povolenou a ústa pootevřená, oči pak fixované na Alexovu erekci. Pozornost od mladíka mu odvedl opět Richard, který mu pomalu shrnul košili z ramen a počkal, než si ji Alex svlékne, poté mu jako pravý gentleman dal přednost při přesunu na postel.

Alex si uvědomoval, že je proti oběma mužům v hodně submisivní pozici, jelikož on už na sobě neměl nic, zatímco ti dva byli pořád oblečení, ale když si lehnul na postel, Richard mu nedal žádný prostor, aby se začal cítit byť jen trochu nepříjemně. Okamžitě se nad ním rozkročil, sklonil se k jeho ústům a políbil jej hluboce, ale jemněji než předtím.

Prohrábnul mu vlasy a pohladil jej po tváři, a Alex toho využil, nechal se líbat, a přestože jedno rameno mu Richard tlačil do postele, přeci se mu nějak povedlo pustit se do knoflíčků na košili.

Černovlasý muž se od jeho rtů s mlasknutím odtáhnul a Alexovi už poněkolikáté proběhlo myslí, jak sexy chlapa v posteli má. Účes rozcuchaný, rty napuchlé, modré oči zářící chtíčem, bílou košili pod Alexovými dlaněmi zmuchlanou. Richard udržoval oční kontakt, zatímco se Alex pokoušel rozepnout knoflíčky, dýchal mu do tváře a… Alex zasténal, když se tvrdé slabiny otřely o ty jeho, látka Richardových kalhot jej polaskala na erekci, toužící po větším tření.

Konečně byl Richard bez košile, Alex se rozverně usmál a políbil jej na krk, pak putoval níž… Možná tohle nebyla typická známost na jednu noc, takhle to prostě dříve nevypadalo, ale nějak se mu zdálo, že Richardovi jeho citlivý přístup nevadí. Hlasitě zasténal, když Alex dospěl k jeho bradavce, jež, jak Alex zjistil, stačilo jen jemně laskat a Richard skoro kňučel.

"Nejenže se na tebe dobře dívá," zaskučel Richard, jakmile se Alex přesunul k druhému citlivému bodu. "ale máš i jiné přednosti…"

Alex pobaveně zafuněl a hruď se mu zaplnila pýchou, byl moc rád, že dokáže partnera potěšit… Vždycky mu to udělalo radost, prostě už byl takový. Dlaněmi přejížděl po jeho břiše, zádech, jeho kůže byla krásně hladká, Richard jej hladil ve vlasech. Dostal se až k podbřišku, tehdy se mu ale Richard vysmeknul a kompletně se svlékl, proti čemuž Alex rozhodně neprotestoval, naopak při pohledu do rozkroku druhého muže mu v tom vlastní zacukalo.

"Chci tě na zádech, nevadí to?" položil otázku, jakmile se vrátil do původní pozice, dlaní skoro něžně hladil Alexův hrudník.

Alex zavrtěl hlavou a usmál se, načež na svých rtech ucítil druhé, Richard byl s jeho odpovědí nadmíru spokojen. O pár minut později zkontroloval stav Alexovy připravenosti, ležící muž vyšel jeho ruce vstříc, stejně tak erekci, jež se otírala o tu jeho.

"Richarde," vydechl Alex, "nemusíš se držet zpátky."

Zavrčení, chvilková ztráta horkého těla nad sebou a tlak na vstupu. Alex se přiměl ještě více uvolnit, z hrdla mu vyšel slastný zvuk, jakmile se do něj Richard zasunul až po kořen. Prohnul se v zádech a opět přivítal Richardova ústa, jež si vynutila vstup do těch druhých, Alex mu obmotal nohy kolem pasu, ruce na hladkém hrudníku černovlasého muže.

S dalšími pohyby Richardových bokou se pokojem nesly poživačné zvuky, jež produkoval především Alex, sem tam umlčen polibky, ale většinou jen doplňován i Richardovo funění a vrčení. Alex měl v hlavě úplně vymeteno, Richard byl skutečně okouzlující, ale že ho dostane až tak moc… Náruživě mu vycházel vstříc, tisknul se k němu, otíral se, bylo v jednom ohni a měl pocit, že musí vzplanout touhou, jež jej úplně pohltila.

Slast se násobila, blížila se k pomyslné hranici… a přiblížila se o mílový krok, když na své erekci ucítil dotek dlaně, zkušené dlaně, která činila přesně to, co potřeboval. Ale Richard to být nemohl, pořád vnímal, kde se jeho ruce nachází, to znamenalo, že…

Otevřel oči, jež zmizely za víčky bůhví kdy, a zahleděl se přímo na nádhernou tvář, jež by se dala nazvat andělskou, nemít tak slastný výraz. Christian si kousal ret, chvěl se po celém těle, ale oční kontakt s Alexem udržoval, dokud Alex pohled nesklopil a nezadíval se na Christianovo vzrušení, po němž kmitala mladíkova druhá ruka.

Christianovo zasténání, Richardovo vrčení, dvě dokonalá mužská těla kolem něj, ta slast, překonalo ho to… Prohnul se v zádech, ostře se nadechnul a s hlasitým stenem na rtech jím projel pocit rozkoše tak intenzivní, až se mu doslova zatmělo před očima. Na břicho mu dopadly prameny spermatu, perfektní uvolnění se rozlilo každou buňkou organismu právě ve chvíli, kdy se Richard nad ním otřásl, přidal další zvířecí zavrčení a s mohutným chvěním se udělal.

Alex jej se spokojeným výrazem pozoroval, načež se chystal věnovat Christianovi, jenže zjistil, že se tak rozhodl poněkud pozdě. Ale minimálně pohled na v orgasmickém rauši zmítajícího se blonďáka stál za to, podobně jako vědění, že se jeho sperma přidalo k tomu, jež se nacházelo na Alexově břiše.

"Ty jsi mi pěkná děvka," zamumlal Richard, jenž se svalil vedle Alexe, navzdory svým slovům mu ale nabídl cuknutí koutkem rtů, jež nemělo s pohrdáním nic společného. "Chceš si dát sprchu?"

"Rád," přijal nabídku Alex, předtím si ale jedno neodpustil. Vztáhnul ruku a zabořil ji do Christianových vlasů, přitáhnul si jej k polibku a… usmál se. Nevěděl, proč to udělal, jen… možná mu chtěl dát více najevo, že je vítaný, kdo ví. Poté se už zvedl z postele a svižným krokem se přesunul do koupelny. Více méně mu nijak nevadilo být znečištěn tímto způsobem, ale jestli měli pokračovat, v což Alex opravdu doufal, zatím se to vyvíjelo velmi, velmi příjemně, tak by mu sprcha mohla přijít vhod.

18. What a life

19. května 2016 v 20:22 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
18. What a life

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Úterní Partička byla úžasná, Igor byl jako obvykle zcela dokonalý... Jsem na tom pořád stejně bídně :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi a LiemHill :)


Song Oh, What a life by American Authors:

Příjemné teplo mě obklopovalo, především ze zadní strany těla. Přes zavřená víčka jsem tušil, že už je ráno a měli bychom vstát, ale vůbec se mi nechtělo. Ne, s Ondrou, který se mi lepil na záda, ne, s rukama, objímajícíma mě kolem pasu. Takhle jsem se už v minulosti budil, ale nikdy ten člověk za mnou neměl erekci, tisknoucí se na můj zadek.

Ruce, omotané kolem mě, se začaly hýbat, hladily mě po břiše a hrudníku, na krku jsem ucítil horký dech, v odpověď jsem se pohnul dozadu a zcela účelně dopřál svému příteli dotek na tvrdosti. Měkce zasténal, můj tep se raketově zrychlil a už tak mírně oživlé slabiny se mi nalily krví, pomohla jim k tomu i ruka, jež právě doputovala k lemu spodnímu prádla.

Pod peřinou bylo najednou neskutečné horko.

Ostře jsem se nadechl nosem, když mě sevřel skrze trenky, byl jsem pořád ještě rozespalý a intenzivní vlna vzrušení, způsobená tím pouhým dotekem, mě zasáhla zcela nepřipraveného. V odpověď na laskání jsem pokrčil nohu, aby měl Ondra lepší přístup, poživačně jsem zamručel, jakmile toho využil a dopřál mi několik pořádných tahů. Slyšel jsem jeho zrychlený dech, cítil horkost jeho těla, vnímal, jak se o mně tře… při vzpomínce na včerejší zážitek jsem se zachvěl, netušil jsem, jak příjemný bude průnik hned druhého dne po sexu, ale v oblasti análního otvoru mě postihlo zavibrování, sevřel se, chtěl jsem Ondru znovu v sobě. Myšlenka na další sex s ním mě zalila další horkostí, ztvrdl jsem ještě víc a boky mi vystřelily vstříc laskající ruce.

Měl jsem v úmyslu něco říct, ale… jak žádáte druhého chlapa, aby vám strčil ptáka do prdele a nedržel se zpátky? No, já to vážně nevěděl, v podobné situaci jsem se octl teprve podruhé… Svitlo mi ve chvíli, kdy se Ondra snažil dostat pod lem spodního prádla, které mi přišlo úplně zbytečné, takže jsem konečně k něčemu využil vlastní ruce a zbavil se přebytečného kusu oblečení, abych zjistil, že mého přítele napadlo totéž.

Neubránil jsem se tichému stenu, když se mi mezi půlky vecpal tvrdý penis, žalud jen kousek od otvoru… Jako ta poslední děvka jsem se zadkem vyzývavě otřel o Ondrovu tvrdost a vymámil tak sten i z něj, přitáhnul si mě k sobě co nejblíže, jeho paže kolem mého hrudníku působila jako svěrák.

"Jestli toho nenecháš, tak ti ho tam vrazím, ani nebudeš vědět, jak…" zavrčel mi do ucha a mně se chtělo zasténat nadrženě souhlas. Podařilo se mi ale udržet, zašeptal jsem jen:

"Udělej to," i když stejně mi z toho vzešlo jen zlomené zakňučení, možná to ale bylo dobře, protože Ondra na to jen znovu zavrčel přímo u mého ucha, poslal výboj vzrušení přímo do mé erekce, opět se nacházející v zajetí mužské dlaně… Tu změnu oproti mým dosavadním zkušenostem jsem stále intenzivně vnímal, jelikož Ondra neměl ruce, on měl prostě široké tlapy.

"Kdo kdy mohl tušit, jaká jsi neukojitelná mašina," zamumlal pak, než jsem jeho přítomnost na moment ztratil, hádal jsem, že se jen natahoval pro lubrikant.

To já taky ne, prolétlo mi hlavou, než jsem se rozklepal pod přítomností gelu na svém otvoru. Hlubokým nádechem jsem se přiměl uvolnit, potlačil nutkání nenechat do sebe nic vstoupit, po chvíli jsem nepříjemný pocit nechal někde vzadu své mysli, soustředil se na prsty, jemně se dotýkající mých varlat, na dráždění erekce a snad si i užíval, s jakou péčí se mi Ondra věnuje, musel být nadržený jako býk, přesto se o mě staral s trpělivostí a něhou.

Byl jsem úplně uvolněný, navzdory vysoké hladině vzrušení podivně klidný, protože jsem věděl, že Ondra udělá vše pro to, aby mi to bylo příjemné… I tak jsem ale syknul, když se do mě dostaly už tři prsty a připravovaly mě na přítomnost něčeho většího, tvrdšího, širšího…

Se zvířecím zvukem, jenž se mi vydral až z hrudníku, jsem proti jeho ruce přirazil, potřeboval jsem ho mít v sobě, prsty už nebyly dostačující, a pak ten dotek hluboko uvnitř mě… Motýlí polibek na krku jsem sotva vnímal, odvedl ale mou pozornost alespoň natolik, že jsem si nestihl postěžovat na tu chvíli, kdy mě zasáhnul pocit prázdnost způsobený vytažením prstů a přitisknutím žaludu k uvolněnému vstupu.

Ondra mě chytil za boky a s funěním se do mě pomalu zasunul, ret jsem stiskl v zubech, bolest jsem vnímal jen okrajově, problémem byl spíše onen instinkt dostat "věc" ze sebe ven. Když se do mě dostal až po kořen, objal mě znovu kolem trupu a chvíli tak setrval, přišlo mi to jako bezvětří před bouří. Slyšel jsem jen splašené bušení vlastního srdce a Ondrův dech, svíral mě v náručí, naplňoval mě, roztahoval, vlastnil…

Znenadání se povytáhnul a přirazil zpátky, vše ve skoro líném tempu, nemít ptáka tvrdého jako skála, možná bych rád v tak intimním spojení vydržel déle, ale…

"Šukej mě, pořádně," pronesl jsem do ticha a tělo za mnou se zachvělo, nechtělo se mi přemýšlet nad slovy, o tom, jestli je to vhodná žádost v takové atmosféře. Hlavní bylo, že Ondra mi vyhověl a dle jeho hlasitého stenu velice rád a ochotně. Ještě aby ne, když jsem ho v sobě pořádně sevřel, načež znovu krásné zavzdychal, peřina z nás definitivně sklouzla.

Pomalé milování se po chvíli zvrhlo v něco zhola jiného, penis ve mně narazil do prostaty, a pak znovu a znovu, třásl jsem se po celém těle, uspokojoval se vlastní dlaní, nevěděl, zda boky vycházet vstříc ruce nebo Ondrovi, cítil jsem, jak se mi jeho prsty zarývají do boků, funěl, přirážel do mě jako šílený, až jsem vážně nevěděl, čí jsem, myslel jsem jen na něj, jak mě žene vstříc vrcholu.

Z nějakého důvodu se ale Ondra rozhodl, že takhle to dál nepůjde, chytil mě zápěstí a nedovolil mi, abych se sám sebe dotýkat. Vydal jsem frustrovaný zvuk a možná si myslel, že ho potrestám tím, když ho v sobě sevřu, jenže Ondra v odpověď jen zasténal a po pár dalších přírazech jsem ho uslyšet zařvat své jméno.

Zařvat. Hlasitě, zřetelně, hlas rozkoší prodchnutý. Kdybych se jen sakra měl o co třít, udělal bych se okamžitě... Takhle jsem jen prahnul po uvolnění ještě víc, tlak byl neskutečný.

"Vydrž chvilku, prosím," bylo to jediné, co mě zadrželo před tím, než jsem se svému příteli vytrhnul a dopomohl si k vrcholu sám. Zasáhlo mě, jak měkce to řekl… nemohl jsem jinak, než zkrotit svou touhu a počkat… najednou jsem se prostě dokázal ovládnout úplně snadno. Ondra si mě obrátil na záda, obdařil mě poťouchlým úsměvem a bez dalších řečí se sklonil k mým slabinám, jež ovanul horký dech.

Zvrátil jsem hlavu dozadu a nebránil se táhlému povzdechu, jakmile se můj pták octl v tom vlhkém teplu, bohatě mi stačilo, že se kolem mě pohyboval mrštný jazyk, slíznul tekutinu z mého žaludu, laskal citlivou spodní stranu, chytil jsem v dlani hnědé vlasy a horko těžko se ovládal, abych nezačal do té dokonalé pusy přirážet, byl jsem neskutečně nadržený, chvěl jsem se po celém těle chtíčem, ale nakonec mi jen stačilo, aby se ze mě Ondra snažil vysát duši…

"Ondro, já… tvoje…" vyrazil jsem ze sebe jakožto jediné varování, jehož jsem byl schopen, a nekontrolovatelně nechal orgasmus, aby mě sežehl plamenem nejžhavějším, s prvním pramenem spermatu jsem semknul víčka pevně k sobě, prohnul se v zádech a snad i viděl hvězdy.

Vzpamatoval jsem se a prsty měl stále propletené s Ondrovými vlasy, pustil jsem je, sklouzl dlaní níž a pohladil svého přítele po tváři. Srdce mi pořád bilo šíleným tempem, dech se pomalu uklidňoval, kůže mi ale pořád hřála právě prožitým vzrušením. Jak se Ondra narovnal, ruka mi z jeho obličeje sklouzla na záda, za něž jsem jej držel i ve chvíli, když se sklonil nade mě a jen zlehka přiložil rty k mým, ochotně je pak pootevřel, když jsem jej políbil zpět.

Po tom, co jsme spolu už dělali, mi bylo úplně jedno, že v jeho ústech ucítím svou vlastní chuť, Ondrovi to předtím taky nevadilo. Nebyl to sice zážitek, jenž bych musel absolvovat denně, ale za ten uspokojující a emoce uklidňující, něžný polibek to stálo. Oba jsme se po něm culili jak pitomci, v místnosti už nejspíše nebylo horko jen díky sexem prodchnuté atmosféře, ale i tomu, jak teple jsme vypadali.

Bušení na dveře a Michalův hlas nás vrátil do reality. Vyměnili jsme si skoro úzkostné pohledy.

"Obleču se, ty jsi do sprchy," řekl mi Ondra, načež jsem horlivě přikývnul, pobral nějaké svoje oblečení a zapadl do koupelny.

Očividně nám pár věcí k probrání stále scházelo, pomyslel jsem si, když jsem za sebou zavřel. Konverzaci v pokoji jsem už přes tekoucí proud horké vody neslyšel.

Akce Rilexian 1/3

15. května 2016 v 18:52 | Archea Majuar
Akce Rilexian 1/3

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alexandr Brandtner/Christian Böck/Richard Moser

Warning: svým způsobem AU, +18, threesome

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pro LiemHill :) Nápad napsat povídku rovnou na všechny tři mi nepřišel špatný, takže... tady to je :D Enjoy!

Za komentář děkuji charlie, Mině a Anet :)

Přednáška byla poměrně zajímavá, ale stejně nad obsahem nepřemýšlel ani o vteřinu déle poté, co opustil sál. Hrnul se do restaurace, kde si objednal pivo a usadil se s ním k nejzadnějšímu stolu. Těch lidí kolem… Nebyl to jeho šálek čaje, ale na školení se holt jezdit muselo. A někdy se tam dali potkat lidé zajímaví, moc zajímají, pousmál se spokojeně při vzpomínce na předloňský rok. Napil se, sundal si sako a přehodil je přes opěradlo židle.

Proč by si dnes večer nemohl něco podobného zopakovat? pomyslel si a vytáhl si rukávy košile po lokty. Známost určitě nehledal, z té poslední měl pořád šrámy na duši, ale trocha uvolnění nemůže škodit. Jen najít někoho, kdo by za to stál a kdo by o to stál…

Přelétnul očima sál. Postupně se plnil, dovnitř vcházeli muži rozličného věku, výšky, prostě poměrně pestrá paleta, ačkoliv ti vysocí se sportovními postavami mírně převažovali. Ne, že by Alex proti nim něco měl, ale řekněme, že preferoval určitou jedinečnost a tihle svalovci byli prostě jeden jako druhý. Jako on sám, pomyslel si s úšklebkem a znovu upil, zatímco dál pohledem mapoval sál.

Očima se zastavil u baru. Odložil půllitr a zaujatě naklonil hlavu. Myslí mu prolétlo slovo roztomilý, když tak pozoroval drobného mladíka, očividně nervózního, jak postává u barové židle, poklepává prsty o pult a čeká na svou objednávku. Byl hezký. Na policistu snad až moc.

Alex se ani nepohnul, neodvrátil pohled, když se na něj blonďák zadíval, ale ten byl příliš roztěkaný, než aby mu věnoval pozornost. Bloudil pohledem po místnosti, načež se mile usmál na barmana, když obdržel své pivo. Jeho kroky ale nezamířily k jednomu ze stolů, k Alexově spokojenosti se mladík vyhoupnul na barovou židli, čelem k sálu. Myšlenkami byl ale zřejmě úplně mimo, neboť stále nezaznamenal, jak soustředěně jej jistý host pozoruje.

Na Alexově neoholené tváři se usadil úsměv. Možná už si někoho na dnešek našel. Pravděpodobnost úspěchu sice nebyla vysoká, ale na něco takového už si zvyknul. Musel to prostě risknout.

I když si z nějakého důvodu v případě toho plaše vyhlížejícího mladíka, který sice byl dost dobře i starší než on, ale klamal vzhledem, dával docela dobré šance, rozhodl nevsadit všechno na jednu kartu a zkusit najít ještě nějakou zálohu…

Jen tu myšlenku dokončil, hluboko ve svém nitru pocítil prvotní náznaky vzrušení. Oči mu totiž padly na muže, jenž stál takřka na opačné straně sálu, zády se opíral o zeď a černý kabát měl přehozen přes předloktí. To by ještě nebylo tak zvláštní, možná působivé, to zcela určitě ano, muž byl velmi charismatický už od pohledu, jenže to, jak se přímo na Alexe díval, to jej zasáhlo.

Bledě modré oči jej intenzivně pozorovaly, načež se Alex musel zatvářit zaskočeně, neboť černovlasý muž se posměšně pousmál. Vypadal sebejistě, a když pohodil hlavou, aby si odstranil neposlušný pramen z tváře, tak určitě věděl, jak dobře to gesto vypadá. Alex mírně přivřel oči a úšklebek mu oplatil.

Chvíli na sebe tak koukali, dokud se muž nezatvářil otráveně, nesklopil pohled ke kabátu a trochu jej nepřerovnal. Pak opět vzhlédl. Alex mu stále věnoval svou plnou pozornost a srdce se mu rozbušilo v očekávání, jakmile mu bylo naznačeno, že na něj muž počká venku. Ty nezapomenutelně tvarované rty mu věnovaly další poloúsměv, načež už Alex zíral pouze na prázdné místo u zdi.

Pak jako by mu přepnulo v mysli, cuknul sebou a vyklopil do sebe zbývající obsah sklenice. Zvedl se a začal si oblékat sako, pohledem se vrátil k baru, odkud… Usmál se. Blonďák tam nadále stál a pro tentokrát se na něj koukal. Alexe náhle zabodlo u srdce, že z toho nakonec nic nebude, protože…

Sakra, bylo to těžké rozhodování. Tenhle mladík byl roztomilý, až to bolelo, kdežto ten druhý… Bylo mu horko jen při pomyšlení na ty modré oči, jež na něj hleděly s nefalšovaným zájmem. A proto mu dal také přednost. Blonďák se mu sice zdál být dobrou šancí, nicméně ten černovlasý muž představoval jistotu.

Zkontroloval, jestli má všechno, a vydal se k východu z restaurace. Zrovna si upravoval límec, když vyšel ven a do tváře jej udeřil studený vítr. Musel polknout a přimět se znovu dýchat, jakmile spatřil důvod, kvůli němu opustil dusné teplo hotelové restaurace. Stál jen pár kroků od něj, ruce v kapsách černého kabátu, s nímž si poryvy větru pohrávaly stejně jako s jeho vlasy. Tvářil se bezvýrazně, přesto už jen tím výjevem budil respekt a v Alexově případě i něco víc.

"Richard," představil se černovlasý muž, když se k němu Alex přiblížil.

"Alex," stiskl nabízenou ruku a znejistěl, jelikož Richard jej sjel skeptickým pohledem.

"V tomhle tady nastydneš," ušklíbl se. "Přijel jsem z Vídně, mám tady pokoj."

"Fajn," usmál se Alex, potěšen vývojem situace. Stačilo mu pozorovat ty dokonalé rty při řeči a už se strašně těšil na celý večer. "Půjdeme?"

Koutky Richardových úst se pobaveně zachvěly.

"Samozřejmě, ale pokud se nepletu, v restauraci tě někdo zaujal ještě přede mnou."

Alex se usmál skoro ďábelsky. Tušil, kam tím Richard míří, což vyvolalo další přísun krve do slabin.

"Ten blonďák," pokračoval Richard, chápaje Alexovo zubení jako výmluvný souhlas. "Myslíš, že by do toho šel?" odhodil si opět pramen vlasů z tváře a Alex se zuby nehty bránil nutkání po něm skočit. Jen bůh věděl, jestli si je Richard vědom toho, jak rajcovně onen pohyb působí.

"Zdál se mi docela… Nevím," pokrčil Alex rameny. "Za zkoušku by to stálo."

"Dobře, tak jdeme," kývnul Richard směrem ke vchodu, načež následoval Alexe zpět dovnitř. "Vrátíme se do sálu, pochybuji, že už stihl dopít."

Alex se na svého společníka zvědavě zadíval, úsměv stále hříšně nadšený. Richard protočil oči.

"A jak si myslíš, že jsem si tě v tom davu vyhlídnul? Všiml jsem si, jak ho svlíkáš pohledem," hleděly mu Richardovy modré oči přímo do těch jeho, byl blízko, hřál… "Nemůžeš se tvářit méně nadrženě?" uchechtl se Richard při pohledu na Alexe, jenž skutečně vypadal, že bude slintat. "Sice mi to lichotí, ale soustřeď se."

Alex se tedy pokusil zkonsolidovat, sám sebe příliš nechápal, proč je z Richarda… Eh, kecy. Naprosto se chápal. Ten blonďák se sice blížil "jeho" typu víc, jenže ať už si kdokoliv mohl myslet cokoliv, Richard byl prostě luxusní zboží.

Do sálu už Alex vešel s emocemi a hormony pod kontrolou, a okamžitě zamířil k baru. Tvář mu zbrázdil spokojený úsměv. Mladík tam pořád byl a vypadal ještě ztraceněji než prve. Museli ho ale odtud dostat pryč, protože přesvědčovat někoho k… něčemu… no, sál plný policistů asi nesplňoval kritéria ideálního místa. Mrknul očkem za sebe, Richard jen pokrčil rameny, a tak se Alex vydal za blonďákem sám.

Byl spatřen poměrně rychle, světlé oči se zastavily na jeho tváři a mladík mu věnoval váhavý úsměv. Alex na moment vážně nechápal, jak najednou může koukat po sebejistém Richardovi a tady po té nervózní roztomilosti, ale vážně jen na moment.

"Alex," zazubil se na něj a opřel se zády o bar.

"Christian," oplatil mu projev náklonosti mladík a sjel jej pohledem od hlavy k patě, což Alexe trochu vyvedlo z míry. "Mám se ptát nebo je vše zřejmé?"

Tentokrát Alex regulérně vykulil oči.

"To jsem byl tak průhledný?" vyrazil ze sebe společně se smíchem.

"Nestává se mi často, aby na mě muži zírali nepřetržitě několik minut přes celou místnost plnou lidí," naklonil Christian hlavu, Alex se nemohl na jeho skoro andělský obličej vynadívat, přesto začínal tušit, že jestli něco, tak úplný andílek před ním zrovna nestojí. To mu ostatně hrálo do karet.

"Nejsem tady sám, Christiane," přešel hned k jádru věci a naznačil Richardovi, aby se k nim připojil, načež je navzájem představil.

"Číslo pokoje je 313, přímo tady v hotelu, bude-li co, probereme to tam," těkal Richard pohledem mezi oběma muži.
"Jestli…" usmál se Alex mile na Christiana. "…máš zájem, za 10 minut tam buď." S tím se odlepil od pultu a společně s Richardem se vzdálili.

"Když nedorazí, s tebou ale můžu počítat…?" neodolal při stoupání do schodů otázce Alex, potřeboval se ujistit.
Richard vydal zvuk, který Alex nebyl schopen někam zařadit.

"Viděl ses už někdy v zrcadle třeba? Jestli máš obavy, že si bez vidiny trojky půjdu někam shánět ženskou, tak zbytečně," hodil po něm Richard pobavený pohled.

"Takže v tvém případě mají šanci i ženy?" rozvíjel konverzaci Alex, měli ještě čas, tak proč si trochu nepopovídat s kolegou z jiného města, že…

Richard zahučel souhlas.

"Co ty? Stoprocentní?"

"Ano, více méně," odpověděl Alex, jenž si momentálně nebyl jist, zda si v něm každý čte jako v otevřené knize, nebo jestli je to jen tím, že právě i dnes chtěl, aby si toho ti… vyvolení… všimli.

"Neměj obavy," vyjádřil si Richard správně ono náhle ticho. "Neřekl bych, že se všichni zaměřují na to, na co my…"
Je to v úsměvu a očích, slýchával Alex často a možná to tak skutečně bylo, ale pokud člověk vyloženě neměl zájem něco takového zjišťovat, nevšiml si.

"Jen mě zarazilo, že jste to s Christianem oba tak bezpečně odhadli."

"Zkušenost," pokračoval v zametání Alexových obavav Richard a vytáhnul z kapsy kabátu klíče. Vklouzli do pokoje.
"To si tě ve Vídni musí hodně považovat," rozhlédl se Alex obdivně po místnosti, pohled se mu neomylně zastavil u postele, jejíž velikost shledal jakožto ideální.

"Ani ne, spíše jen chtějí ukázat, že na to mají," odložil si Richard kabát na věšák, ale neposadil se. Alex se už stačil uvelebit v křesle, zatímco jeho společník se jen opřel dlaněmi o opěradlo gauče, po chvíli se opět narovnal, aby se zbavil i saka. To ostatně už odložil i Alex, o kus dál nechal také své boty a ponožky, oči mu samovolně co chvilku zalétávaly k Richardovi.

Bylo to zvláštní. Ano, zažil už několikrát, že prostě takhle čekal až… se něco stane, s tím svíravým pocitem očekávání, mírnými vibracemi v podbřišku… Netušil, jak to dopadne, proto se prozatím bránil představám, ale jedno věděl jistě.

Ačkoliv se mu pohled na Richardův zadek moc zamlouval, měl mnohem větší chuť být dole.

Pod ním... hluboko…

17. Streets and the stars

12. května 2016 v 21:36 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
17. Streets and the stars

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +15 jen kvůli jazyku... asi...

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po vyčerpávající porno scéně tady máme konverzaci, jež psaní jsem si fakt užila :D Snad se vám taky bude líbit, Enjoy! :D

Za komentáře děkuji Anet, Anemovi, A..., Profesorovi, charlie a Merope :)

Název pochází ze songu Rooftops od skupiny Moon Taxi:


Trochu jsme se oblékli a vylezli na balkón, usadil jsem se na plastové židli a na bílý stolek ze stejného materiálu hodil krabičku cigaret a zapalovač. Ondra učinil totéž a po chvíli jsme už oba tiše vydechovali obláčky šedivého dýmu do chladného večerního vzduchu. Skoro mě z toho bolelo v hrudi, jak moc příjemné společné mlčení bylo, jen on, cigarety a ten pocit souznění, jaký jsem v jeho přítomnosti vždy vnímal.

"Jak ti je po tvém poprvé?"

Vyfoukl jsem kouř nosem a uchechtnul se. Pobavil mě, jak se snažil hovořit opatrně, přesto se neubránil mírně kousavému tónu.

"Sedím a chodím," pokrčil jsem rameny.

"Měl jsem obavy, abys nebyl příliš hrdý na to, aby tě někdo protáhnul," vetřela se tentokrát do Ondrova hlasu čistá upřímnost.

Potáhl jsem a díval se na park, jenž se před naším pokojem rozkládal.

"Nikomu jinému bych to asi nedovolil," odpověděl jsem spíše onomu parku než Ondrovi, ale dost nahlas, musel mě slyšet. Nic víc se mi povídat nechtělo. Nemělo smysl popírat, že se mi to líbilo, že jsem byl sakra nadržený, když mě začal mrdat, když mě měl zcela ve své moci. "Připadám si jako hrozná děvka," pronesl jsem polohlasem a snažil se neznít pateticky, protože… protože jsem se tak necítil. Přišel jsem si chlípně, ale nikoliv špatně… na to jsem si to až příliš užil.

"Taky jsi tak vzdychal," přisadil si Ondra a já po něm se smíchem v očích i na rtech střelil pohledem.

"Uvidíme, jestli mě trumfneš, až si já vezmu tebe," díval jsem se mu upřeně do modrých hloubek a tváří se mi stoprocentně mihnul ďábelský škleb, když mnou projel výboj vzrušení, způsoben zvráceným úsměvem, jaký mi můj přítel věnoval. Ten bastard se na to vyloženě těšil.

Ne, vážně jsem si nepřipadal patetický, jelikož Ondra mi to jednoduše nedovoloval, a i když si ze mě tropil legraci, viděl jsem na něm, že se mu moje reakce na náš sex líbila.

Opřel jsem se o opěradlo a opět se zadíval kamsi do dálky, nechal kouzlo ticha, aby mě pohltilo, zklidnilo mé nitro. Nemyslel jsem vlastně na nic, když Ondra najednou promluvil. Netrhnul jsem sebou leknutím, jen jsem jeho směrem ihned natočil hlavu.

"Pořád se mi těžko věří, že jsi tady vážně se mnou," opíral se lokty o kolena, z cigarety stoupal dým, na část tváře mu dopadalo světlo z pokoje. On mi vážně připadá sexy, pomyslel jsem si, když jsem se přistihl, že očima rentgenuju jeho oblečení, světlé, pnuté rifle mu seděly jako obvykle, bílé triko stejně tak. Díky své subtilní postavě mi připadal mladší, rozhodně však v nejlepším věku, jelikož už nebyl pouhou reklamou na hlad. Momentálně se na něm rýsovaly svaly, kulturista by z něj být nemohl, ale dělalo jej to atraktivním.

Až moc, ušklíbl jsem se mírně sám nad sebou. Kam jsem to zase v úvahách došel, že tady hodnotím atraktivitu svého přítele? Z myšlenek mě vytrhla až další věta, kterou Ondra vyslovil. Tenhle jeho hlas, zdánlivě rozhodný, avšak pro bystré ucho vibrující emocemi, pohled zasněný… Začal jsem ho pozorně vnímat.

"Když jsi mi dal přes hubu… Nebudu ti povídat, že mě to nezasáhlo, všechno pro mě šlo v tu chvíli do sraček, protože jsem se bál, že už se mnou nepromluvíš. Potom jsem dostal na tebe vztek, že bys mě snad mohl chápat, známe se dlouho a doufal jsem, že… že jsi lepší."

Tohle se mi neposlouchalo snadno, bodalo mě to do těch nejcitlivějších míst mé duše, o nichž jsem věděl, že se ještě dlouho neuzdraví.

"Ale viděl jsem, jak se snažíš. O něco. O usmíření, pochopení… Dal jsi mi naději, že to nějak přejdeme. To objetí v parku…" podíval se na mě. V očích měl slzy. Něco ve mně se sevřelo, nebránil jsem se, když i mé oči začaly pálit. Tady nebylo místo pro nějaké hraní si na hrdiny, co nebrečí, tady jsme byli jen my dva, přičemž jeden druhému ublížil a pořád toho litoval. Byli jsme jen dva lidé, kteří k sobě hledali novou cestu… "To objetí mě znovu postavilo na nohy. Odkopnul jsi mě, ale vrátil ses, abys mě zase dal dohromady."

Polknul jsem a v duchu si gratuloval, že jsem tehdy odvahu sebral, že jsem překonal svou nerozhodnost a udělal správnou věc.

"A když jsi potom vtrhnul ke mně do šatny, vyděšený k smrti…" pousmál se, slzy mu tekly po tvářích, ale nesetřel je.
Zůstávaly důkazem jeho duševní bolesti, kterou si musel projít, abychom se dostali až sem. "Prvně jsem myslel, že mě znovu praštíš, ještě nikdy jsem tě neviděl tak rozčarovaného, ale pak…"

Opětoval jsem jeho úsměv, mysleli jsme oba na totéž. Na náš první polibek.

"Připadal jsem si jako ten nejšťastnější člověk na světě," řekl už zase potemnělému parku.

"Měl jsem strach, že mě nevezmeš vážně, že je to jen nějaký úlet," přiznal jsem mu, přikývl.

"Zvažoval jsem, nakolik racionálně uvažuješ, ale…" zahleděl se znovu mým směrem. "Složil ses mi v náručí, Igi," řekl měkce.
Opět jsem pocítil, v čem se od sebe tak lišíme. Bylo to o přístupu jednoho k druhému. Já mu byl schopen ublížit, ale vždy se za ním vrátil, abych se omluvil, svou chybu napravil a byl odměněn jeho úsměvem, třebaže smutným, ale úsměvem, který pro mě vždycky hodně znamenal. A Ondra…?

Ondra by mi nikdy neublížil. Nikdy, za žádnou cenu.

Já si toho chlapa snad ani nezasloužil.

"A teď se mnou spíš, a co víc, dokonce mi vykouříš a podržíš…"

"Romantiku," neodpustil jsem si pobaveně, když se emočně nabitá atmosféra rozbila vlivem oněch pár slov, jež ve mně ale vyvolávala žhavé vzpomínky. Ondra na mě dál koukat se směsicí veselí a nevíry v očích, jako by nechápal, jak můžu v takové situaci mí natolik dobrou náladu. "Fajn, je to trochu zvláštní vědět, že mě dlouholetý kamarád právě ojel, ale nějak se s tím srovnám," rozhodil jsem rukama a od plic mu řekl, co mě napadlo a bylo více méně pravda. Díval jsem se na jeho žraločí úsměv a byl zvědavý, co mi odpoví na poťouchlou otázku:

"A jakpak se cítíš po prvotním výstřiku do mužské zadnice?"

Culil jsem se a královsky se bavil, když se můj občasně velmi plachý přítel začervenal. Teď? Po tom všem se červenal?

"Byl jsi perfektně úzký, nic se nevyrovná pocitu, kdy jsem tě roztáhnul a ty ses pak kolem mě sevřel, v obličeji extázi, kterou jsem ti způsobil jen já a můj pták," přivřel vzápětí oči, mluvil tiše a podmanivě, až se mi zadrhl dech v krku. "Bylo krásné vědět, že doposud vyhraněný heterosexuál se nemůže dočkat, až ho pořádně vymrdám."

Zíral jsem na něj jako na zjevení, usmíval se a polknul sliny, jež se mi mezitím nahromadily v ústech, po kůži mi přeběhlo horko, ale na cokoliv víc jsem byl už příliš unavený. Věděl jsem, že jakmile lehnu do postele, tak usnu, kouřit jsem šel hlavně kvůli tomu, že mě Ondra požádal o společnost. Možná si spíše ale potřeboval promluvit, což mi vlastně vůbec nevadilo. Právě naopak, hřálo mě, že se mi svěřil s tím, co cítil.

Možná podobné aktivity byly doménou buzerantů, ale kdo jsem já, abych je soudil?

Bez jakýchkoliv výčitek jsem se natáhnul a palcem mu setřel slzy z tváře, zvedl koutek úst, když modré oči opět zjihly pod silou emocí, jež to prosté gesto vyvolalo v nás obou…

"Jdem spát?" nadhodil jsem, a stáhnul ruku, jakmile Ondra přikývnul.

Sebral jsem krabičku i zapalovač a následoval svého přítele do pokoje, kde jsme se znovu částečně svlékli a vlezli do postele. A že jsme vlezli oba do jedné, tak to mi už divné připadat přestalo. Vnímat vedle sebe druhé tělo bylo příjemné, vnímat vedle sebe Ondru bylo bolestně nádherné.

Neodolatelně nevinný

8. května 2016 v 22:09 | Archea Majuar
Neodolatelně nevinný

Fandom: Star Wars

Pairing: Han Solo/Luke Skywalker

Warning: +15, svojské skloňování jméne Luka, protože se mi to tak prostě víc líbí

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: V oblasti filmů jsem docela pozadu a první díl Star Wars jsem viděla teprve v lednu, načež vznikla tahle poměrně jemná povídka. Odehrává se asi bezprostředně po Nové naději, a to i kvůli tomu, že další díly už jsem neviděla, ale minimálně první tři dokoukat chci. Jo, tohle vás nezajímá, jasně... takže Enjoy! :D

Za komentář děkuji Anet a dealerovi viagry! :)



"Strašně na tobě visí…"

Vysoký, hnědovlasý muž se ušklíbl. Měla pravdu. Sám si to moc nechtěl připustit, ale když mu to princezna takto vmetla do tváře… Ano, všiml si, jak se Lukovi rozzáří oči kdykoliv se na něj podívá, jak šťastně se tváří, když se na něj usměje, a jak plaše klopí zrak ve chvíli, kdy jsou sami.

"A co s tím mám podle tebe dělat?" zeptal se nabručeně, ačkoliv byl spíše nejistý než naštvaný.

Princezna se uculila, Han Solo protočil oči a postavil se.

"Jdu za ním," oznámil a hnal se ke dveřím.

"Počkej," zastavila jej naléhavost v jejím hlase. Otočil se. "Hane… zkus… zkus nebýt…"

"Nebýt jako já?" ušklíbl se znovu, ale kývnutím tak nějak přislíbil, že se bude snažit. Rychlým krokem dorazil až do Lukova pokoje, klepáním se neobtěžoval.

"Hane!" vyskočil Luke na nohy, jakmile jej uviděl. Předtím seděl na zemi a něco si četl, prolétlo Hanovi myslí, pak se ale zaměřil na mladíka se zářícíma očima. "Co tady děláš?"

"Chci s tebou mluvit," řekl prostě, Luke se zadíval překvapeně.

"Já s tebou taky," změnil se úsměv na plachý.

"Vážně?" zamrkal Han. "O čem?"

"No… To je na dlouho, nejprve mi řekni, co jsi chtěl ty," usadil se znovu na podlahu Luke.

"To počká," odbyl jej starší muž a zaujatě na mladíka koukal. Uvědomil si, že by tady nemusel takhle postávat a tak si taky sednul na zem do tureckého sedu a čekal, co mu Luke poví.

Blonďák hleděl někam ke knížce, jemný úsměv stále přítomný, ale jak si Han všimnul, jeho tváře hořely.

"Co se děje, Luku?" zeptal se možná příliš příkře, Lukea to ovšem z míry nevyvedlo, byl zvyklý.

"Nemám nikoho jiného, komu bych to mohl říct," začal tiše a vzhlédl, modré oči plné emocí. "Nemám, koho jiného bych požádal o radu… Myslím… myslím, že jsem zamilovaný."

Hanovo obočí vyletělo vzhůru, rozhodně by nečekal, že se kdy kdo bude jemu svěřovat zrovna s něčím takovým. Nebyl… ten správný typ, myslel si. Chtěl se zeptat Lukea, do koho, jenže mu v tom zabránila vzpomínka na konverzaci s princeznou. Co když…?

"Tak jí to řekni," zvolil návrh, o kterém doufal, že mu pomůže zjistit, zda jde o ženu či muže.

Luke se nadále lehce usmíval, Han ale vnímal jeho nervozitu.

"On... ona… není to žena."

Tak přece…

"Jsem to já, Luku?" zeptal se klidným hlasem narovinu. No, tak co jiného měl dělat? Buď on, C-3PO nebo R2-D2. No, dobře ještě Žvejkal, ale nebuďme nechutní, ušklíbl se vnitřně. Navenek ale zachoval vážnou tvář, neměl v úmyslu uvést Lukea v podezření, že se mu vysmívá. To vůbec ne, měl pro toho skrčka slabost… vlastně už dlouho nikomu nedovolil, aby se mu dostal tak blízko. Bylo v něm cosi nevinného a bezelstného.

Modré oči se zaplnily údivem. Luke polknul a přikývnul, úsměv nahradil výraz, jenž Han vyhodnotil jako zranitelný. Nesmírně zranitelný… Obával se jeho reakce?

"Nikdy bych se ti nevysmál, Luku," vypadlo z něj při pohledu na tu hromádku neštěstí, v níž se Luke jako mávnutím kouzelné hůlky proměnil. Snažil se mu svýma očima vyjádřit, že to myslí vážně, že ho má rád, že… Ostatní myšlenky se rozutekly ve chvíli, kdy se mladík pohnul a přiblížil se k němu. Han zaváhal, neuměl utěšovat, přesto si vzápětí kleknul a nechal Luka, aby mu padnul do náruče.

Klečeli uprostřed místnosti v naprosté tichosti, dokud se Luke opět neodhodlal k tomu, aby promluvil.

"Nerozumím tomu… Můj strýc vždycky říkal, že muž může milovat jen ženu. A ty… já… doufal jsem, že se nebudeš zlobit, ale…"

Dál ho už Han neposlouchal přes hlasitost protáčení vlastních očí a nadávek, jimiž častoval Lukova strýce. Odtud tedy ta bázlivost pochází.

"Je to v pořádku," objal jej ještě pevněji a teprve nyní mu začalo docházet, co se tady děje. Luke… zamilovaný do něj, se ho drží jako klíště, otvírá mu své srdce… Hana bodlo svědomí. Zrovna on by přeci neměl mít vůbec žádné právo na tak nevinnou bytost. Nevinnou, zopakoval si v hlavě. "Už jsi byl dříve do nějakého… chlapce zamilovaný?" snažil se pamatovat na slova princezny a skládat otázky, jak nejcitlivěji mohl.

Cítil, že Luke přikývnul.

"A… stalo se něco…?"

Tentokrát mladší muž v jeho náručí ztuhnul a po chvíli se odtáhl tak, aby se mohl Hanovi podívat do očí. Sotva znatelně zavrtěl hlavou, načež si byl Han jistý, že chtěl, ale příliš se bál důsledků. A těch se nyní obával Han…

Našel v sobě touhu ukázat Lukeovi, že i mezi dvěma muži to může hodně dobře fungovat. Jenže se znal. Nikdy si nedokázal udržet dlouhodobý vztah a poslední, co chtěl, bylo ranit Lukea. Ovšem… kdo jiný než on? S kým jiným by měl Luke zažít podobnou zkušenost než s člověkem, do kterého se zamiloval? Díval se do těch modrých očí, zářících nadějí a nyní již zcela neskrývanou láskou.

I jeho cynickou zdí obehnané srdce se při tom pohledu sevřelo.

"Luku…" pronesl nezvykle měkce a dlaň, doposud spočívající na mladíkově rameni, pozvedl k jeho líci. Pohladil jej, prsty se dotýkal jemné kůže a pak jimi uchopil Lukea za bradu, naklonil se k němu a zároveň si jej přitáhl blíž.

Lukův rozechvělý dech se odrážel od jeho tváře, modré oči zmizely za víčky, když se Han svými rty otřel o ty Lukeovy, jemně jej líbal a povzbudivě opět hladil po tváři. Uslyšel měkké vydechnutí a Luke se do polibku zapojil, snažil se opětovat něžné gesto a instinktivně pootevřel ústa, jakmile jej o to Hanův jazyk požádal. Ten ale nevklouznul dovnitř, přejížděl mu po rtech a vylákal ven Lukův jazyk, o nějž se letmo otřel a vzápětí se odtáhnul.

Oříškovými hloubkami bloudil po Lukově obličeji, líce měl červenější než předtím a rty výraznější.

"To bylo úžasné," vydechl Luke, načež se na něj Han souhlasně usmál a šklebil by se i dál, kdyby se k němu Luke znovu nepřiblížil a tentokrát jej sám nepolíbil.

Starší muž zabořil dlaň do plavých vlasů a nechal Lukea, aby se činil, byl sice nezkušený, ale odhodlaný se učit. Když se mladík trochu stáhnul, Han se jej ústy dotkl na čelisti a pak na krku, uši mu polaskalo ostré nadechnutí a následně i roztřesený výdech.

"Hane," oslovil staršího tiše. "Proč… proč je mi takové horko…?"

Han se usmál proti sladce právě políbenému krku.

"To je v pořádku," chlácholil jej opět a vrátil se rty k těm Lukovým, rukama na moment spočinul na jeho zádech, než se odhodlal vplížit pod košili, pod dlaněmi ucítil rozpálenou kůži a v polibku zanikl Lukův sten.

Už se nemáš kam vrátit, pomyslel si Han, který stejně už žádné myšlenky na ústup neměl. Tělo v jeho náručí se chvělo, hořelo a toužilo po něm, ačkoliv to sám Luke možná sám ještě netušil.

"Hane…" zasténal procítěně Luke, až se jeho přítel zachvěl, vzrušení se mu prohnalo páteří jako elektrický výboj a směřovalo přímo do slabin. Mladík se k němu ještě více přitisknul, hlavu si položil na Hanovo rameno a nechal se hladit, zatímco se nekontrolovatelně třásl. Starší muž proti svému břichu cítil jeho tvrdost a všímal si, jak se o něj Luke mírně tře, snad si to ani neuvědomoval.

"Může to být ještě lepší," zamručel mu do ouška Han, jednou rukou jej nadále objímal, druhou se dotkl jeho boku a sjel k opasku kalhot, jež rozepnul, slyšel ten téměř vyděšený zvuk, když Lukovi došlo, k němu se jeho přítel chystá. To ale Hana neodradilo, vtisknul Lukovi polibek do vlasů, zatímco se dlaní zastavil na jeho podbřišku a pak jej poprvé pohladil po tvrdé délce. Sám zavřel oči, Lukův slastný sten a výmluvný pohyb boky mu seslali další krev do dolních partií.

Nepochyboval, že mladík musel jeho erekci cítit, ale byl zřejmě příliš mimo z toho, že měl Hanovu dlaň ve svých kalhotách, že mu bylo nesmírné horko, třásl se a chtěl… nevěděl, co, jen aby…

"Prosím," šeptl kňučivě. "Nepřestávej…"

Hanova ruka se dala do práce, pomalé pohyby postupně nahrazoval rychlejšími, ale díky Lukově naprosté nezkušenosti se ani moc nemusel namáhat, neboť velmi brzy se ozvalo další jakoby zlomené zakňučení, Luke jej doslova drtil v objetí a na prsty mu vystříkly první prameny spermatu.

Ještě pár vteřin ho hladil, pak ruku vytáhnul, otřel do Lukovy košile, protože svou si zatím zamazat nehodlal, a nadále si pevně mladíka držel u těla. Jeho chvění pomalu ustávalo, dech se zklidňoval, načež mezi nimi vytvořil několika centimetrovou mezeru. Modré oči pohlédly do oříškových, Han v těch světlých spatřil stín studu.

"Nemáš se vůbec za co stydět," věnoval mu vřelý úsměv. "Takhle to prostě funguje…"

Luke se nezdál být úplně přesvědčen, odtáhl se a posadil vedle svého přítele, přemýšlel a Han mu dal čas, aby si to srovnal. Sám si nechal vyjevit vzpomínky na svůj vlastní první zážitek… Už to bylo hodně dlouho, ale rozhodně si pamatoval, že reagoval podobně jako Luke. Líbilo se mu to, o tom žádná, a strašně si to chtěl zopakovat, jenže musel překonat ostych.

Ušklíbl se nad svou nostalgií a opět se zaměřil na mladšího muže, jenž už nezíral před sebe, ale… Han pozvedl obočí, když zjistil, že Lukovo dýchání se opět zrychlilo při pohledu na jeho rozkrok. Přestože Luke pro Hana nyní představoval prioritu, nedokázal své vzrušení úplně potlačit, jeho erekce byla pořád zřejmá a ještě pod Lukovou tichou pozorností ztvrdla.

Han sledoval blonďákův výraz, zaujatý s pootevřenými, rudými rty… Očividně si to srovnal hodně rychle, pomyslel si pobaveně Han a rozhodl se změnit polohu, z toho klečení jej všechno bolelo. Posadil se, v kolenou nohy pokrčil a mírně roztáhnul, dlaněmi se zapřel za zády, Luke setrval v kleku a přesunul se k Hanově boku. Zrak odtrhnul od slabin staršího muže a navázal oční kontakt, váhavě se usmál, když zjistil, že jeho přítel se na něj rovněž usmívá.

Sklonil se k němu a políbil jej, Han si jeho rty vychutnával, uchopil ten spodní citlivě zuby a uniklo mu uchechtnutí, když se na něj Luke zmateně zadíval. Následně se vrátil k něžným dotekům, jež přerušilo až překvapené zasténání, které Hanovi uniklo ve chvíli, kdy ve svých slabinách ucítil Lukeovu dlaň. Opatrně mu přejela po celé délce a pak ho zkusmo sevřela, což by Hana většinou nikterak nekonsternovalo, kdyby se jej právě nedotýkal Luke, vysílající jeho směrem neskutečně plachý úsměv, modrost v jeho očích se skoro ztrácela díky rozšířeným zorničkám, vlasy měl rozcuchané… Za dalším Hanovým zasténáním stála myšlenka, týkající se toho, že je prvním mužem, jehož erekce se Luke kdy dotkl.

Ta lehká a naprosto nedostačující stimulace bouřila krev v jeho žilách, přitáhnul si Luka k dalšímu polibku, vynutil si vstup do jeho úst, tentokrát zasténal Luke a nechal Hana, aby se mazlil s jeho jazykem, aby ho jemně kousnul do rtu…

Han se odtáhnul, zaskočen tou intenzitou vzrušení, jež mu zatemnilo mozek, jeho boky vycházely vstříc Lukovým dotekům, kousnul se do rtu, nechtěl znovu zasténat tak nahlas, takže jen hrdelně zavrčel. Onen zvuk si ale Luke zřejmě vyložil špatně, neboť ruku v mžiku stáhnul, Han jej ovšem stačil chytit za zápěstí, v očích touhu, s níž se díval do modrých.

A hleděl do nich i dál, zatímco sevření povolil, uchopil Luka za horní část ruky a vsunul si ji pod lem kalhot, chtěl, aby Luke na vlastní kůži pocítil, co s ním dělá… Skoro nemohl uvěřit tomu, že se to opravdu odehrávalo, že zrovna tenhle umanutý blonďák mu rozvířil hormony i emoce.

Když se Lukova dlaň dotkla Hanovy erekce, zasténali oba. Staršímu muži bylo jasné, že Luke nemůže přesně vědět, co dělat, ale dopřál mu pár chvil, kdy jeho nezkušené prsty zkoumaly tvrdý orgán, horký a po dalších dotecích prahnoucí. Pak opět vzal Lukovu dlaň do své a vedl ji, učil, tisknul, nutil zrychlit tempo, dokud sám nezvrátil hlavu a na krku neucítil horké rty, doplněné o pohyby mrštného jazyka…

Luke byl vždycky učenlivý, prolétlo Hanovi hlavou, jakmile už nedokázal kontrolovat své boky, vycházel Lukově ruce vstříc a se zavrčením se udělal, síla, s jakou jej orgasmus zasáhnul, ho zanechala bez dechu a s třesoucím se tělem, jímž se šířila slast.

Jen okrajově zaznamenal, že Luke si utřel ruku do jeho košile… Uchechtl se a nabíral potřebný kyslík, nechal loket poklesnout a padl na záda. Oříškové oči ještě moment nechal schované za víčky, načež jimi pohlédl do Lukových.

"Proč se tak červenáš?" nedalo mu a zeptal se s úsměvem, jelikož Luke se tvářil nadšeně, ale také tak trochu provinile. Že by…?

Han se posadil, a aniž by nechal Lukovi prostor k odpovědi, překryl dlaní jeho rozkrok, látka byla v tom místě vlhká, lepkavá a teplá.

"Ty ses… podruhé?" pozvedl obočí. Přestože se právě teď udělal, věděl, že se mu do očí znovu vkrádá hlad, jenž se ještě umocnil, když Luke sklopil pohled a kývnul.

"Tvůj výraz… ty jsi byl tak…" navázal nejistě oční kontakt blonďák, tváře mu hořely. "Nádherný," pousmál se tak krásně… zamilovaně, uspokojeně, vděčně…

Han nebyl snad půl minuty schopen slova, jen na Luka hleděl, jak před ním klečí, se zpocenými vlasy, rudými lícemi a dvojitou dávkou spermatu v kalhotách… Přitáhl si ho k polibku, nebránil se stenu, jenž opustil jeho hrdlo, ruce se rozběhly po těle toho druhého.

Starší muž v tu chvíli už jen děkoval bohu, že se stále nachází v tom nejlepším, nejaktivnějším věku…

16. Let's be alone together

6. května 2016 v 10:08 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
16. Let's be alone together

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, hodně popisná, pro někoho třeba až moc

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Touto kapitolou jsme zakončili druhou část povídky, zbývá třetí finální, jež zrovna dlouhá není, ledaže... Jestliže se totiž těšíte, že se v povídce objeví nějaké další drama, tak čekáte zbytečně, já na tohle moc nejsem, ledaže... No, prostě pokud bude zájem, mohla bych po oné "třetí části" pokračovat tím, že tam hodím další zápletku, ale to záleží jen na vás, jestli budete mít chtít. Každopádně si užijte tuhle kapitolu, enjoy! :D

Song: Alone Together by Fall Out Boy

Neexistovalo nic silnějšího, co by překonalo nesmírnou potřebu octnout se v Ondrových horkých, vlhkých ústech. Boky sebou samovolně škubly, přirážely do prázdna, načež jsem nespokojeně zamručel, nutnost tření se zvyšovala až do chvíle, kdy se prsty uvnitř mě pohnuly a začaly mě regulérně roztahovat. Dech se mi zadrhnul v hrdle, ztuhnul jsem v pohybu a pokoušel se vstřebat rostoucí nepohodlí.

Ondra přestal, dával mi čas, abych se opět uvolnil, ale nebylo to jednoduché. Nadzvedl jsem se nad lokty, abych Ondrovi řekl, že může pokračovat, ale předběhl mě:

"Dej tomu čas," mrkly na mě modré oči hlubší než moře. Nechci zdržovat, napadlo mě, ale když jsem viděl, že to myslí vážně, mlčel jsem. "Není, kam spěchat."

"Je to strašně divné," poznamenal jsem a zavrtěl se, když Ondra prsty opět roztáhnul od sebe, čímž zase roztáhnul mé útroby. Byl důsledný, trpělivě na mě pracoval, viděl jsem v jeho tváři soustředění, pak přidal třetí prst. Přenesl jsem váhu na jednu ruku a druhou se začal laskat, zahltily mě příjemné pocity a taky jeden, který jsem doposud nezaznamenal. S třemi prsty v sobě jsem si připadal ještě víc odhalený, zranitelný, ale taky nadržený, najednou jsem v sobě měl nebývale prázdno, něco jako by mi říkalo, že potřebuju zaplnit… přirazil jsem proti těm prstům a zasténal. Hlasitě a potřebně.

Ten pocit prázdnoty rostl a umlčoval přetrvávající nepohodlí, už zase mi z erekce teklo, hezky to klouzalo, ale udržoval jsem pomalé tempo, nechtěl jsem se udělat, ne teď, ne když to začínalo být zajímavé. Prsty do mě zajížděly rychleji, dál mě roztahovaly, načež jsem se rozklepal po celém těle, jímž projela nevídaná slast… oči jsem vytřeštil, vlna horka mě zalila a zanechala bez dechu a s erekcí tvrdou a roztouženou, potřebovala více tření, stejně jako já potřeboval víc…

"Udělej…" polknul jsem, schopnost souvisle mluvit jsem zapomněl někdy mezi druhým a třetím prstem, "udělej to znovu."

Tohle… bylo… něco… neuvěřitelného. Rozkoš mnou lomcovala a nutila mou ruku k rychlejšímu pohybu, boky mi sebou škubly v zoufalém pokusu o zvýšení tření, ovšem moje zápěstí bylo náhle sevřeno a drženo od mého vzrušení dál, abych se nemohl dráždit. Frustrovaně jsem zakňučel a snad i prosil, zcela se vzdal vlastní důstojnosti… a bylo mi to fuk, Ondrovy prsty ze mě dělaly zvíře, myslící jen na ukojení.

Kyslíku se mi nedostávalo, ale přesto jsem chtěl víc, a netušil jsem, jestli být rozmrzelý z toho, že Ondra všeho nechal, nebo být vděčný, že mi pomohl nepokazit situaci.

"Nemáš představu, jak strašně tě chci," spatřil jsem, jak se nade mnou Ondra naklání, jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé, zíral jsem do těch slast pološílených očí, hladově po mně… chtěl mě pořádně ojet.

"Ošukej mě, pořádně," pronesl jsem, oči zapíchnuté do těch jeho, s dalším ztvrdnutím, o němž jsem si myslel, že už ani nebylo možné, jsem sledoval to zablesknutí chtíče v modrých hloubkách. "Prosím," dodal jsem a zněl sám sobě hrozně zlomeně.

"Igore," zavrčel mé jméno tím nejvíce sexy hlasem, jaký jsem kdy slyšel, a políbil mě téměř surově, cítil jsem víc jeho zuby než rty, ale v tuhle chvíli to bylo přesně to, co jsem potřeboval, líbal jsem ho se stejnou agresivitou, probuzenou intenzitou vzrušení a oslabenou sebekontrolou. Ondra mě chytl pod stehny a stáhnul se, do jeho výrazu se promítl cit.

Pozorně mě sledoval, zatímco přiložil žalud k mému roztaženému otvoru a zasunul jej dovnitř, zaryl jsem nehty do jeho ramen. Hlavu jsem zvrátil dozadu a kousal se do rtu, pálilo to a bolest neustupovala, věděl jsem, že Ondra udělá cokoliv, aby mi to usnadnil, ale určitě jsem nechtěl, aby přestal.

"Pokračuj," zasyčel jsem s ostrým nádechem, bolestí se probudivší se mozek mi radil, abych se stáhnul, utekl, ale držel jsem a… čekal…doufal. Široké dlaně mě hladily po stehnech, slyšel jsem i vlídný hlas, jenž ke mně promlouval, během toho, co se Ondra do mě kousek po kousku zasouval, a… cosi ve mně se dmulo radostí, když jsem se cítil plný. Ondra se nehýbal, postupně jsem si na něj zvykal, přemohl nutkání jej dostat ven, pálení se zmírnilo v docela snesitelné.

Doteky se přesunuly z mých stehen na bříško a hrudník, pak zpátky, splašeně bušící srdce se mi sevřelo láskou vůči Ondrovi, když jsem si uvědomil tu něhu, pečlivost… To, jak se mnou jednal… Zapomínal jsem, jak ohleduplný vůči mně vždycky byl, a stejné to bylo i při sexu. Byl jsem s ním v bezpečí, neměl jsem se čeho bát, a proto…

"Můžeš se pohnout…?"

Opět se nade mnou sklonil a pomalými přírazy se ve mně pohyboval, vzhlížel jsem k jeho tváři, zrcadlící jeho starost a touhu, zabořil jsem dlaň do jeho vlasů a přitáhnul si jej níž, jemně jej líbal a držel za krkem, snažil se mu vyjádřit vděčnost za jeho trpělivost, dokud se jeho penis uvnitř mě nedotknul toho místa…

"Do prdele…" zasténal jsem a přirazil proti Ondrovi, slast mi projela tělem a sevřel jsem svaly kolem erekce v mém zadku, což vymámilo hlasitý sten z mého přítele. Udělal jsem to znovu a Ondra se odtrhl od mých úst, aby mohl krásně nahlas a obscénně zasténat. Přes rty mi přelétl úsměv, než i mě sežehla slast tak silná, že jsem se složil na záda, loket mi vypověděl službu a já už jen pod Ondrou ležel, se zrychlováním tempa se nechal šukat přesně tak, jak jsem jej o to žádal.

Myšlenky na to, že mě mrdá druhý chlap, že když se mi to líbí, chci ho mít co nejhlouběji v sobě, chci aby mě naplnil… že jsem pravá buzna… to mě snad ve chvíli, kdy jsem se zároveň snažil přirážet proti Ondrově erekci a otírat se o jeho břicho, to mě snad ještě víc přivádělo do stavu neschopnosti myslet na něco jiného, než na horké tělo, jež si mě podmanilo, na to, že je to člověk, kterého miluju… že je to Ondra.

Bolest byla minulostí, zůstala jen slast tak mocná, že jsem se nekontrolovatelně roztřásl, dokázal jsem vnímat pouze tu všepohlcující potřebu mít VÍC, v podbřišku jsem cítil, že už jsem blízko, tak strašně blízko… nemohl jsem si pomoci, hmátl jsem dlaní po svém penisu a k jen díky pár tahům se dovedl k orgasmu, jenž ochromil veškerá nervová zakončení, rozléval se žilami a zanechal mě neschopného pohybu, jen s očima přilepenýma k Ondrově tváři, prožívající rozkoš totožnou s mou.

Přes clonu prožitého orgasmus jsem jej neslyšel, hučelo mi v uších, ale jeho rty jasně vyslovily mé jméno ve chvíli, kdy se udělal hluboko ve mně… To pomyšlení mi přišlo tak důvěrné, intimní, nutilo mě to mu dát najevo, jak moc pro mě znamená, bůhví proč jsem měl druhou dlaň v jeho vlasech, a tak jsem mu je prohrábl, přistihl jsem se, že se na něj usmívám jako vůl, zadek mě příšerně bolel, a byl jsem unavený jako kotě. Ondra už ze mě vyklouznul a nejspíše měl v plánu se svalit vedle mě, stihl jsem jej ale obejmout a nasměrovat na sebe. Držel jsem jej v náručí, protože jsem měl pocit, že bych měl.

Z konečníku mi vytékalo jeho sperma, což bylo sakra zvláštní si pomyslet, ale koneckonců to bylo asi logické, když se do mě udělal, že. Nechal jsem to plavat, sprcha by bodla, ale… já byl tak unavený! Přál jsem si jen zůstat ležet, mít Ondru poblíž a spát.

"Sprcha nebo spánek?" zamumlalo moje závaží.

"Miluju tě," zašeptal jsem místo odpovědi do kaštanových vlasů, srdce se mi svíralo potřebou mu to říct, a říkat mu to znovu a znovu, protože tak jsem cítil, protože to byla čistá pravda. Miloval jsem ho a cítil k němu emoce stále silnější a silnější.

"Já tebe taky," objal mě nazpátek a umístil drobný polibek můj hrudník. "Co myslíš, budeš zítra normálně chodit?" slyšel jsem v jeho hlase náznak popíchnutí.

"I kdyby ne, budu si muset zvykat," pronesl jsem mučednicky, přestože jsem se těšil, skoro se třásl nedočkavostí na další sex, protože jestli bude každý takhle intenzivní, někdy něžný, někdy brutální… No, do prdele. "Chtělo by to sprchu," zavrtěl jsem se, když mě ze mě unikla další kapka.

"Vždyť jsem se tě ptal," povzdechl si pobouřeně Ondra, ale jelikož mi bylo z jeho tónu jasné, že se nezlobí, ponechal jsem stížnost bez poznámky, s citem jej ze sebe shodil a slezl z postele. Trochu jsem se protáhnul a usmál se při pohledu na Ondru, rozvalujícího se na matraci.

Zamrazilo mě při pomyšlení, že o tohle jsem málem přišel. A zahřálo, že teď můžu mít Ondru tak často, jak jen sami budeme chtít.

Nekalé úmysly

1. května 2016 v 22:12 | Archea Majuar
Nekalé úmysly

Fandom: Sherlock

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ano, nadále okázale ignoruji Johnlock, protože... ach... protože LESTRADE <3 :D Enjoy! :)

Všem moc děkuji za komentáře během celého Sokol/Chmela měsíce... třicet dní jen s jejich povídkama a já bych na ně furt něco psala, jsem holt ztracený případ... pro mě jednoduše neexistuje nic krásnější než jejich vztah. Pomoc! :D

"Je otevřeno, Lestrade!"

Inspektor strčil do dveří a vešel, neobtěžoval se zouvat a ihned zamířil do obývacího pokoje. Svého obývacího pokoje.

"Jdeš pozdě," díval se na něj Sherlock zpytavě z prostředku místnosti, ruce založené na prsou. Vypadal netrpělivě.

"Kdy jsi mi sebral klíče, ty bastarde?" dožadoval se Lestrade a majitel bytu v jedné osobě odpovědi. Jak blbec stál pět minut před dveřmi a skoro hystericky se šacoval, než se Sherlock uráčil dát najevo, že je uvnitř. Vždyť jej dnes ani neviděl, celý den seděl v kanceláři až na desetiminutovou poradu… "Co ode mě chceš, že sis dal tu práci a čekal na vhodnou příležitost?" spolknul vztek, vrátil se na chodbu a odložil alespoň kabát.

"Tvůj mobil."

Lestrade věnoval mladšímu muži překvapený pohled.

"Ten se ti ukradnout nepovedlo?" cukl mu koutek úst, jež se následně roztáhla v úsměv, když se Sherlock zatvářil podrážděně. Zřejmě se o loupež snažil, ale…

"Měl jsi ho pořád u sebe," přiznal detektiv, jehož Lestradova reakce nesmírně popouzela. "Tak dáš mi ho?"

"Ani kdybys byl poslední parchant na světě, Sherlocku."

Sherlock nehnul ani brvou a sledoval, jak Lestrade mizí v kuchyni. Nedalo se říct, že čekal od Lestrada spolupráci, minimálně v tomhle ohledu ne, ale… Inspektor mu svůj nesouhlas dal najevo sice jemně, leč jeho oči byly jaksi tvrdé, pohled rezolutní, což jej zarazilo. U někoho jako Lestrade NE znamenalo většinou možná, popřípadě tlač ještě chvíli, já ti to jen nechci dát zadarmo.

Skoro se zachvěl, když při opětovném přehrání v hlavě, mu Lestradův pohled přišel skoro bojovný.

"Ten čaj jsi vařil ty, předpokládám," objevil se starší muž znovu a i s hrnkem se usadil na pohovce.

"A máš snad jiné podezřelé?" protočil Sherlock oči, načež se posadil do křesla a pečlivě pozoroval každé Lestradovo polknutí nejspíše ještě stále teplého nápoje.

"Mnohem raději bych byl, kdybych neměl žádné," zabručel inspektor. "K čemu tak nutně potřebuješ můj mobil?"

"To není důležité," mávnul Sherlock rukou, opřel se a snažil se působit uvolněně.

"Sherlocku, ukradl jsi mi klíče, s předstihem dorazil do mého bytu a dokonce se odvážil uvařit čaj, snad si zasloužím vysvětlení, když to na tebe neřeknu Mycroftovi."

Sherlock sebou trhnul a na moment zalitoval, že má pro Lestrada takovou slabost. Zase se na něj poťouchle culil, za což měl chuť mu zakroutit krkem, plán už ale běžel a nemínil jej teď zkomplikovat svou neuvážlivostí. Fyzickou konfrontaci si nemohl dovolit, jelikož už její podstata byla pro Sherlocka v Lestradově případě dosti… stimulující. Navíc si jen horko těžko dokázal představit, že by měl inspektorovi opravdu ublížit.

"Videa."

"Videa?"

"Ano, videa, Lestrade, vím, že si mě natáčíš, když jsem…" hledal správná slova.

"Sjetý?" usmíval se dál starší muž a bavil se tím, jak se Sherlock ošil, něco mu ale veselí z tváře smazalo. Možná to byla ta náhlá malátnost nebo nenadálý stín bolesti v šedých očích mladšího detektiva, vzápětí vystřídán ostražitostí, jeho spokojený úšklebek už ale nezaznamenal. Víčka mu jako na povel ztěžkla, hrnek mu z rukou zmizel a poté, co hlavou padnul na měkký polštář, už nevnímal vůbec nic.

Sherlock odložil čaj na stůl a pro jistotu zkontroloval, zda má Lestrade pravidelný pulz. Původně uvažoval, že by jej na gauči i pohodlněji uložil, ale vzhledem k Lestradově mohutnější postavě a také faktu, že uspávací prostředek vlastní výroby působí rychle, byť poměrně krátce.

S jistotou sáhnul do náprsní kapsy Lestradova saka a vytáhnul jeho mobil, posadil se pak kousek od jeho hlavy, aby mohl co nejdříve zareagovat, jakmile se začne probírat. Sundal si boty, nohy přitáhl k hrudníku a zahleděl se na display telefonu, jenž po něm požadoval heslo. Na čtyři písmena.

GREG napsal Sherlock a nemohl se ubránit pousmání. Copak si Lestrade vážně myslel, že jeho jméno nezná? Bez potíží se následně přesunul do galerie, kde vyhledal videa. Nebyl rozhodnut, jestli je chce smazat rovnou všechna nebo… No, mohl by se podívat a teprve potom učinit patřičná opatření.

Videí našel přesně třicet osm. Namátkou jedno vybral a za moment už koukal na sebe, jak leží ve své ložnici a blábolí nesmysly o jezdeckém bičíku a činčilách. Na dalším seděl na gauči, opět na Baker Street, každou desátou sekundu padnul na stranu, jako by usnul, aby se vzápětí vrátil do původní polohy. Když došel k jednomu z nejstarších videí, Lestrade se nacházel přímo před ním. Natáčel jej z bezprostředním blízkosti a Sherlock jasně slyšel jeho smích. Sám žvatlal jako pětileté dítě, vykládal něco o růžových ponících užívajících trávu.

"Nevěděl jsem, že umíš být i roztomilý, Sherlocku," slyšel detektiv z mobilu hlas, jenž byl tak laskavý… Ještě více jej ale zasáhly věci následující, především pak jeho vlastní úsměv na muže, který video pořizoval.

Byl si jistý, že Lestradovi nikdy nedal najevo, že… Ano, byl smířený s tím, že pro něj inspektor znamená hodně. Nesmírně hodně, dokonce tolik, že dokázal zapomenout na jeho zabedněnost i škodolibost. Dál poslouchal, jak na něj Lestrade klidně mluvil, tón hřejivý… Hrudník se mu svíral při pomyšlení, že si nikdy nevšimnul, nezaregistroval, možná ignoroval…


Copak by Lestrade mohl jeho city opětovat? Proč někdo mohl mít rád někoho jako Sherlock…? Proč zrovna laskavý, tolerantní, dobrým srdcem oplývající Lestrade?

Uvědomil si, že se třese, když opustil galerii s videi a přesunul se k fotkám. Na mnoha z nich byl skutečně… eh… mimo. Uznával, že působil vtipně, byť sám si připadal strašně poníženě, leč...

Podíval se na stálé spícího muže po své pravici. Jak jen jej mohl podezírat, že by jeho fotky a videa nějak zneužil? Vážně nevěděl, na co tehdy myslel, ale teď si byl zcela jistý, že u Lestrada jsou v bezpečí.

Proto se je také rozhodl nemazat, stejně tak fotky. Zběžně je prolétl, zastavil se až u jedné, na níž byl při smyslech. Seděl v křesle a hleděl z okna. Nepamatoval si na příležitost, kdy byla fotka pořízena, ale přišlo mu, že v tu chvíli jej nic netrápilo… Prostě si jen seděl, možná se kochal oblohou, klidný, mírný.

Ničím zajímavý obrázek, pomyslel by si, kdyby nebyl stále přesvědčenější, že jeho vztah s Lestradem jim může nabídnout mnohem víc. Prohlížel galerii dál a zjistil, že na spoustě fotek je skutečně jen on sám. Nedělal nic zajímavého, na jedné třeba jen postával u zdi, v rukou držel housle a hleděl před sebe, snad zasněně…

Sherlock předpokládal, že Lestrade mu svůj mobil nechtěl půjčit právě kvůli těmto fotkám a videím. Nemohl tušit, že detektiv je na tom s dobře skrývanými city úplně totožně.

Mladší muž telefon nechal zhasnout a vrátil jej inspektorovi do kapsy saka. Měl tři možnosti. Buď uklidit, utéct a nechat Lestrada, aby si myslel, že jen usnul na gauči. Nebo zůstat a přiznat se, Sherlock však zvolil variantu třetí. První sice byla nejjednodušší, ta třetí ale nejsvůdnější. Odešel do kuchyně i s hrnkem, kde uvařil nový čaj, tentokrát bez příměsí. Zchladil jej a nalil, poté hrnek položil zpět před Lestrada.

Pak se vedle něj posadil, a jelikož měl ještě pár minut k dobru, nechal se opět ovládnout sentimentem. A láskou. Vklouzl prsty do stříbrných vlasů přesně tak, jak už to dlouho chtěl udělat. Srdce mu skoro zpívalo, dlaň se chvěla, když přemýšlel nad tím, zda kdy vůči někomu projevil tak něžné gesto.

Ruku stáhnul ihned, jakmile sebou Lestrade pohnul.

"Možná v práci trávíš příliš mnoho času, inspektore," promluvil k němu odměřeně, načež si uvědomil, že jeho lhostejnost je zbytečná… Tady se nemusí před ničím a nikým bránit, tady je v bezpečí. "Zranitelný."

"Cože?" zahleděl se na něj Lestrade zmateně. Už napřímeně seděl, protřel si oči a zatvářil se nechápavě.

"Když si mě natáčíš nebo fotíš, Lestrade," objasnil, oči upřené do hnědých. Kvůli nim zůstal. Doposud jen Lestrada láskyplně slyšel hovořit, ale chtěl ty emoce vidět… potřeboval je vidět a věděl, že pro to udělá cokoliv, bariéry okolo srdce padly, led roztál. "Cítím se zranitelný."

Inspektor dalších několik vteřin vypadal, že absolutně neví, o čem je řeč, poté se jeho tváří mihlo pochopení. Sice pořád nerozuměl svému náhlému odpadnutí, ale byl ochoten uvěřit tomu, že to bylo z přepracování. Asi by neměl, protože Sherlock jej klidně mohl uspat a to by… Proč se na něj tak dívá?

"Nemusíš na mě dělat psí oči, ten mobil ti stejně nedám," pronesl váhavě, načež jeho nejistotu jen podpořil Sherlockův úsměv. Drobný, jemný, a pokud mohl u Sherlocka soudit, tak snad i upřímný. "Nikdy bych ta videa nepoužil proti tobě, nemusíš mít strach."

"Věřím ti," přikývnul Sherlock, a přestože Lestrade stále úplně nevěděl, co se tady děje, usmál se na něj.

A Sherlock se rozzářil.

Samozřejmě ne doslova, ale v jeho šedých očích něco vzplanulo, něco, co tam vždy toužil vidět vzplanout, něco, co už dávno planulo v něm samotném… To, co Sherlock zase spatřil v hnědých očích, hřejivých a láskyplných.

Cítil tu absurditu situace, kdy dva dospělí muži sedí na gauči, pitomě se na sebe culí, hledí si zamilovaně do očí… Pomalu se naklonil k Lestradovi, těkal pohledem mezi hnědými hloubkami, naděje v nich jej zcela pohltila. Se srdcem splašeně bušícím a svírajícím se hrudníkem završil svůj pohyb a políbil Lestrada, jehož dlaň se okamžitě přesunula do Sherlockových vlasů.

Inspektor nemohl uvěřit tomu sledu událostí, najednou měl Sherlockovy rty na svých, něžně jej líbal, pod prsty černočerné prameny… Najednou měl všechno, o čem tak dlouho snil. Samozřejmě mu bylo divné, že to přišlo zčista jasně, ale jestli za tím byla nějaké detektivova manipulace, nechtěl o tom nic vědět.

Možná by pochyboval, možná… ale když jej Sherlock pohladil po tváři a rty se jen něžně otíral o ty jeho, v očích cit ryzí jako samo zlato… Smířil se s tím, že zázraky se prostě dějí a Sherlock bez pochyb jedním takovým zázrakem byl.