Pod kopyty Celadona

19. března 2016 v 11:15 | Archea Majuar
Pod kopyty Celadona

Fandom: RPS (koňské dostihy)

Pairing: Milan/Čestmír

Warning: Nic škodlivého, jen romantický incest... krása, co? :D

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle mi leží v kompu už tak strašně dlouho... Ale jo, navazuje na dvě předchozí části. Jelikož máme v dostihovém provozu plný pytel (nikoliv problémů, ale doslova...) sraček a kdoví, kdy se vůbec začne běhat atd. atd. Jen si tady prostě nějak zlepšuju zveřejněním povídky náladu :D Enjoy! :)

Za komentáře během celé povídky děkuji May Darrell, Anet a Monice :)

Pro dnešek se to obrátilo k lepšímu. Vyšlo jim to. Program odsýpal, nic nevázlo a až na ta dvě zranění jezdců to nebylo vůbec špatné. Kluci se z toho vylížou, hlavně ať jsou koně po náročném dni v pořádku. Prozatím je jen zběžně prohlédl, ale zdáli se být všichni v cajku, byť Cherwick z teplého počasí a tvrdé dráhy nadšen nebyl a taky jeho výkon podle toho vypadal, ale zdravotně to snad nijak neodnesl.

Bylo už okolo jedenácté večer, když zrovna opouštěl jeho box a zamířil k Celadonovi, stojícímu opodál. Ryzák nevěnoval příchozímu velkou pozornost, jen střihnul uchem a pokračoval v tiché konzumaci sena. Nechal si zkontrolovat nohy, pak po člověku loupnul okem, a otočil se k němu. Pečlivě mu oňufal obě ruce a kapsy a šťouchnul jej čumákem.

Jeho trenérovi se na tváři objevil mírný úsměv. Odstrčil tu zvědavou tlamu, sáhnul do kapsy a vytáhnul kousek jablka, které původně chtěl dát Cherwickovi, ale nějak na to zapomněl. Celadon jemně uchopil ovoce, zbaštil ho a zkusmo ještě jednou začenichal, jestli neucítí také mrkvičku. Člověk jej pohladil po hlavě, podrbal za ušima, což kůň ocenil setrváním na místě a hlasitým oddechnutím.

Udělal ještě jeden krok k muži a opřel si o něj čelo, vyžadoval nějaké to pohlazení i na krku, kterého se mu vzápětí dostalo. Sice doběhl jen druhý, ale i tak si zasloužil pochvalu. A muž s prošedivělými vlasy s ním byl spokojen, proto nadějnému koníkovi vyhověl a věnoval mu svou pozornost, pokračoval i ve chvíli, kdy uslyšel vrznutí dveří.

Celadon jen nepatrně škubnul uchem, ale jinak se nedal ze svého rozjímání vyrušit. Až v momentě, kdy do boxu vstoupil další člověk, se narovnal a jal se i nově příchozího řádně prošacovat. Zklamaně mrsknul ocasem, když nic nenašel, ale pohlazení se mu dostalo i zde, a tak ještě chvíli zůstal otočen k lidem, než jim ukázal zadek a vrátil se k senu.
"Jak na tom jsou?" zeptal se příchozí Milan.

"Zatím se zdají být v pořádku, ale uvidíme za pár dní," odpověděl Čestmír s pohledem upřeným na nohy koně, pak se podíval na svého bratra: "Potřebuješ něco?"

Neušel mu ten potlačený úšklebek, jenž se mihnul na Milanově tváři.

"Jen jsem chtěl vědět, jestli… je všechno v pořádku."

Čestmírovi bylo jasné, že mu neřekl všechno, ale vlastně to ani nutné nebylo. Posadil se do sena a Milan vedle něj, tak blízko, že se rameny dotýkali. V tu chvíli jej zasáhla v obrovské síle vlna vděčnosti za to, co pro něj jeho starší bratr dělá… Vždyť zorganizovat tohle všechno, to by sám nezvládnul. Nikdo mu nedokázal být takovou oporou jako Milan, byl tady, kdykoliv jej potřeboval, připraven udělat vše, aby pomohl.

Po očku se po něm podíval, jeho bratr pozoroval klidného koně, vypadal zamyšleně. Náhle se mu však zadíval přímo do očí, ocelovou šeď zářící, laskavou… Čestmír se nevyhnul zachvění, když na tváři ucítil něžný dotek, pohyb palce, pohled byl stále intenzivnější, hůře zvladatelný, emoce vyvolávající. Poddal se dlani, jež jej vedla vpřed, a nechal city, aby skrze setkání jejich rtů vypluly na povrch.

Roztřásl se ještě víc, pokaždé jej zaskočilo, jak býval jejich dotek silný, potřeboval stabilitu, potřeboval se něčeho chytit, a tak křečovitě sevřel Milanovo rameno, s druhou rukou nevěděl kam, jen ji pod návalem emocí zatínal v pěst.

"Já…" promluvil Milan tiše, jakmile se jejich ústa rozpojila. Čestmír nejistě sledoval, jak jeho bratr jen znovu rozevřel rty a snažil se něco říct, avšak neúspěšně. Sklopil šedý pohled.

Mladší muž neměl dobrý pocit z Milanova chování, nebýval takhle… plachý… uměl sdělit, co chtěl, za všech okolností, navíc teď byli jen sami dva, nemusel nic skrývat, mohl vyjevit cokoliv, co měl na srdci.

Tentokrát to byl Čestmír, kdo se dotkl tváře svého bratra, jen ale, aby ji pozvedl a mohl znovu spatřit ocelové oči, mýlil se nebo v nich byl přítomen strach? Z čeho ale? Už tímhle přeci překračují veškeré hranice, co může být horší…?

"Miluju tě," uslyšel Čestmír, a kdyby stál, podlomila by se mu kolena. Takhle jen srdeční sval započal svůj zběsilý tlukot a zvláštní horko se přelilo přes celé tělo. Co mohlo být horší, ptal se sám sebe před chvíli… Doposud si to až tak nepřipouštěl, ale když slyšel ta slova, když viděl, jak zranitelný pohled se skrývá v šedých očích, jak strašně mu sám chtěl sdělit, že…

"Taky tě miluju," snažil se říci, ale z jeho úst vyšlo jen jakési nesrozumitelné zašeptání, v krku měl uzel, hlas neposlouchal. Milan to ale zřejmě vyrozuměl, domyslel si, protože viditelně pookřál, ale Čestmír si chtěl být stoprocentně jistý… přestože sám zcela nechápal, jak je to možné, jak se mohli dostat až do bodu, kdy… o sobě nepřemýšleli jen jako o bratrech, ale jako o lidech, kteří jsou si bližší ještě mnohem víc.

Opřel si čelo o Milanovo, vstřebával to štěstí, to ryzí štěstí, jež z něj cítil a nacházel i sám ve svém nitru, nechal se jím prostoupit a opět jej vyjádřil tak, jak to dělal nejraději. Spojil jejich rty v pomalém, něžném polibku, plném vyjádřených i nevyjádřených citů, plném lásky, plném jejich pevného pouta.

Po chvíli se octli v objetí toho druhého, Čestmír hlavu na hrudi svého bratra, Milan s tváří zabořenou v jeho vlasech.
"Uvědomuješ si, jak strašně moc je tohle špatné…" pronesl tiše, ani se neptal, nepotřeboval slyšet odpověď, jen to chtěl ze sebe dostat, sevřel tělo ve svém náručí ještě víc, musel ho cítit, musel si být jistý, že tady opravdu jsou, že se to opravdu děje.

Čestmír nejprve nereagoval slovně, jen stiskl bratrovu dlaň ve své, zaklonil hlavu a vtiskl lehký polibek na Milanův krk.
"Možná je to špatné, ale já se nikdy nedokázal špatných věcí vzdát," zamumlal zanedlouho. Ať už šlo o pití a cigarety, neuměl se přinutit ani motivovat k tomu, aby přestal. Bylo mu jasné, že v tomhle případě by to vyšlo úplně nastejno, Milan mu byl až příliš drahý… příliš moc jej miloval na to, aby se jej vzdal.

Patřili jeden k druhému, a jeden druhému.

Jeho myšlenkové pochody přerušil čumák, jenž mu byl strčen přímo do obličeje. Celadon se divil, co tak pozdě u něj v boxe ještě někdo pohledává. Tiše si frknul, poodešel a lehnul si na slámu, hlavu stále zvědavě zvednutou a oči pokukující po dvojici lidí. Běžně by je tady už nechtěl, ale jakýmsi šestým smyslem vnímal, že tady prostě být potřebují.

Sami, bez pozornosti ostatních.

Ryzák se uložil ke spánku a za pár minut už ani o dvou, stále se objímajících a přítomnost toho druhého si vychutnávajících lidech, vůbec nevěděl…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 19. března 2016 v 19:59 | Reagovat

Moc pěkný kousek.

2 Anet Anet | 21. března 2016 v 11:23 | Reagovat

Moc ráda jezdim na koni a tyto povídky z prostředí dostihů me zaujali. Dobře napsané a pěkné. ;-)  :-D

3 Karin Karin | 15. května 2017 v 13:31 | Reagovat

Krásné ten koník v závěru parádní. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama