Březen 2016

11. It's where my demons hide

31. března 2016 v 22:39 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
11. It's where my demons hide

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Hmm... Ze songu Demons od Imagine Dragons jsem původně chtěla vytáhnout i název celé povídky a dát dohromady něco jako S odhalením démonů povstane naše království, ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Ale to je fuk, už díky mému prvnímu videu na Ondru s Igorem jsou Demons s nimi minimálně pro mě spjatí, tak snad se vám bude v této kapitole jejich využití aspoň trošku zamlouvat :) Jsem ráda za vaši přízeň a dnes tady máte extra large part o 2000 slovech, takže... Enjoy! :)

Tímto také začíná měsíc se Sokol/Chmela povídkami, kdy nadále každý pátek bude vycházet nový kapitola, ale rovněž v pondělí přibude jednorázovka a třeba ještě i něco navíc, protože... no... mám toho prostě napsaného na ty dva strašně moc :D


Ondra se na mě doslova tlemil, vlasy měl zpocené, zorničky vlivem adrenalinu rozšířené a triko se mu lepilo k tělu. K tomu štíhlému tělu, které mi nedalo spát. Nahmatal jsem v kapse klíče, a aniž bych si to později pamatoval, rozloučil jsem se s ostatními členy zájezdu, načež jsem po Ondrovi jen po očku kouknul a neubránil se drobnému ušklíbnutí. Věděl jsem, že mě bude následovat.

Jen, co za mou zaklaply dveře, a já si sundal boty, tak dovnitř vpadl Ondra. Slyšel jsem, jak se také zoufá, zatímco jsem si šel pořádně prohlédnout ložnici, a otočil se k posteli zády právě ve chvíli, kdy se ke mně přitisklo horké tělo a na rtech jsem ucítil ty druhé. Překvapený sten ihned opustil má ústa, ruce jsem obtočil kolem Ondry a nalepil se k němu nejvíc, jak to bylo možné. Stejně jako minule mi mozek začal vyhazovat rozdíly oproti podobné situaci s ženou, ale…


I když tím člověkem přede mnou byl muž, jeho touha byla identická, fungovala na stejné bázi jako v případě opačného pohlaví… A mně to prostě bylo úplně jedno, protože jsem právě svlékal triko Ondrovi, jenž pro mě tolik znamenal, srdce mi splašeně bilo při tom krátkém pohledu do jeho hladových očí, chtěl mě… MĚ!

Jazykem se mi dostal do úst, kde jsem jej nadšeně přivítal, líbal jej náruživě a divoce, dokud i mně nebylo svléknuto triko, načež jsem proti svému stehnu ucítil jeho vzrušení, známé chvění v podbřišku následovalo, v místnosti se razantně oteplilo. Dlaněmi jsem mapoval jeho záda, ale já chtěl víc… chtěl jsem ho potěšit, chtěl jsem… zavrčel jsem, chytil jej za boky a hodil na postel, na kterou si za ním vlezl, a polibkem jeho protesty, byly-li jaké, umlčel… chtěl jsem ho vykouřit, nedovedl jsem si vysvětlit, kde se ve mně ta touha bere, ale očividně chuť po vysvětlení jsem pozbýval, neboť moje ústa opustila jeho a já se s nimi vydal na cestu směrem dolů.

Zanechával jsem otisky na mírně slané kůži na krku, k uším mi doléhaly kňučivé steny, z nichž jsem šílel… Natolik krásnou odpověď na mou péči jsem snad ještě neslyšel, otřásaly mnou a kalhoty mi byly těsnější a těsnější, skoro jsem spokojeně zamručel, když se v mých vlasech octla dlaň, něžně mě hladila, tak strašně něžně…

Minul jsem klíční kosti a dostal se k bradavkám, s nimiž jsem absolutně netušil, co dělat. Ale musel jsem něco zkusit, toužil jsem něco zkusit… Jemně jsem jednu z nich obkroužil jazykem, zkusmo ji vsál do úst a nestačil se divit, jaký zvuk to Ondra vydal. Odtáhl jsem se a nefalšovaně se na něj zazubil, zatímco on se na mě díval s krajním překvapením, načež mi něco docvaklo.

"Proč tebe je to taky… nové?" pohrával mi dál úsměv na rtech, přestože jsem se ptal zcela vážně. Ale Ondrova přítomnost, jeho tělo, reakce, vzrušení… bylo to tak strašně hezké, až mi srdce přetékalo všemi city vůči mému příteli.

Přikývnul a já se k němu naklonil, spojil naše rty v polibku tak jemném, až jsem si divil, že jej Ondra oplácel stejnou mincí a nepřeměnil jej ve vášnivý… Byly to vlastně jen lehké doteky, jimiž jsem se snažil vyjádřit, jak moc ho mám rád, jak se skoro rozpouštím pod tím stále něžným vískáním vlasů, jež mi dopřával.

Než jsem se ale skutečně stihl úplně rozpustit pod tíhou emocí, polibek jsem ukončil a zachvěl se při pohledu do šedých očí, jejichž hlad ne, že by se utlumil, naopak se zintenzivnil. Vrátil jsem tedy svou pozornost k jeho bradavkám a ještě chvíli se kochal tím, co s Ondrou jejich sání dělá. Pak jsem se přesunul k chvějícímu se bříšku a sám se třásl při pomyšlení, co mě čeká dál… Žádný strach, žádné znechucení, jen čiročirý zájem. A vzrušení, jež se tísnilo v mých riflích.

Na tu myšlenku jsem ihned začal Ondru zbavovat kalhot, netušil jsem, jak to mohl vydržet, když nosil upnutější rifle než já. Ohodil jsem je stranou, abych následně zjistil, že Ondra klečí vedle mě a rozepíná ty moje. Z hrdla mi unikl sten, jak moc mě ten výjev dostal… Zbavil jsem se jich a střetnul se očima s Ondrovýma, touhou hořícíma.

Pak jsem sklouzl pohledem níž a dovolil svým dlaním, aby se dotkly té lehce ochlupené hrudi, žeber, boků… prsty jsem doputoval k lemu spodního prádla.

Možná jsem ještě mohl couvnout, vrátit se na bezpečnější půdu, ale v hloubi duše jsem věděl, že absolutně nechci. Ondra přede mnou klečel, v boxerkách jasný důkaz toho, jak se mu naše společná chvíle líbí… Polknul jsem sliny, jež se mi při pohledu na tu vzdouvající se látku vytvořily v ústech, načež jsem zaplašil myšlenku, že když už mám i na tohle chuť, že musím být nefalšovaná buzna…

Tak proč neutíkáš? K ženě? Tam, kde to znáš, kde jsi chlap? Tady jsi jen někdo, kdo má chuť vykouřit dalšímu chlapovi!
Prsty v mých vlasech, konejšivě hladící, zvedl jsem hlavu a utopil se v laskavé šedi, třásl jsem se, náhle nejistý, zda jsem tohle opravdu já, ale pak se ke mně Ondra sklonil a spojil naše rty v tom nejjemnějším polibku, jaký jsem kdy zažil.

Aniž by promluvil, křičel, že mě… pevně jsem sevřel víčka, prsty se mi zaryly do jeho boků… křičel, že mě miluje.

A to zjištění, spíše připomnění citů, jež ke mně Ondra choval, přičemž já se mílovým kroky blížil k tomu, abych je opětoval, mi vrátilo důvěru v to, co provádím, v to, co se chystám učinit. Už jsem neváhal, stáhnul jsem poslední kus oblečení níž, načež mi do dlaně padnul tvrdý penis, tak nějak automaticky jsem po něm přejel, palcem pohladil špičku a doufal, že to, co se líbí mně, se bude líbit i jemu… Ujistil mě tichý sten, jenž proklouznul Ondrovými rty ve chvíli, kdy jsem ten jemný pohyb zopakoval.

Bylo to zvláštní, uspokojovat někoho druhého, ale nic jiného… Žádné negativní pocity se ve mně hromadit nezačaly, jen jsem se octl pod náporem rostoucí touhy po svém příteli, po jeho těle, po jeho stenech, jež mi zněly jako rajská hudba.
Neodolal jsem.

Ukončil jsem polibek, odtáhl se a bůhvíproč ještě víc ztvrdl při pohledu na tenkou slinu, jež stále spojovala naše ústa… bylo v tom cosi zvráceného, co zažehlo nový plamen v mé hrudi, plamen, jenž potřeboval k svému životu další a další zvrácenosti, přičemž jedna se skvěla v mé dlani. Bezmyšlenkovitě jsem umístil drobný polibek na Ondrovo břicho, podbřišek, těsně nad kořen, do nosu mě udeřila sílící vůně vzrušení a pak… v touze po slastných stenech z Ondrových úst, hnán vlastním chtíčem přejel jazykem ke špičce, na níž jsem zlehka přiložil rty a nechal ji vklouznout mezi ně.

Nikdy bych si nepomyslel, že tohle budu dělat, ale v tu chvíli jsem měl v hlavě jen pár věcí, čítající mou vlastní erekci, jež skoro bolestně tepala uvnitř spodního prádla, mnohem více mé pozornosti ale měl Ondra… jen a jen on a slastí prodchnutý zvuk, jenž se dostal k mým uším, když jsem se pokusil jej více pojmout do úst, obkroužil jej jazykem a zvykal si na tu chuť a celkově přítomnost něčeho ve vlastní puse, sliny se samovolně tvořily a erekce bez potíží zamířila hlouběji, dlaň v mých vlasech se sevřela v pěst.

"Igore…"

Mé jméno, vyslovené s touhou, mě rozechvělo a zároveň povzbudilo, abych pokračoval, nechal jsem penis zajet tak daleko, jak jen mi to dávivý reflex dovoloval, načež jsem pohnul hlavou nahoru a zpět, netuše, zda se tak Ondra třásl a sténal díky tomu, že jsem si počínal dobře, nebo protože jsem to byl prostě já…

Svíral moje vlasy, musel jsem jej chytit za boky, snažil se přirážet, ale na to jsem nebyl připravený, neměl zkušenosti, nakonec jsme se nějakým zázrakem octli v úplně jiné poloze, Ondra na zádech a já mezi jeho roztaženýma nohama. Přejížděl jsem dlaní po jeho erekci, škádlil žalud a hltal pohledem jeho výraz, plný rozkoše, tváře mu hořely, oči měl zavřené a z pootevřených rtů se mu linuly zvuky, sem tam obohacené o mé jméno nebo nějakou neartikulovanou změť písmen, vlastní erekce soucitně toužila po pozornosti…

Nevědomky jsem se třel o postel, nutně jsem potřeboval uvolnění, ale snažil jsem se soustředit jen na Ondrovo potěšení, jež bylo očividné i ve chvíli, kdy jsem dopřál vlhkou pozornost svého jazyka jeho varlatům, skoro zakňučel, a když jsem vrátil jeho tvrdost do svých úst a zkusil sát, zlomeně zasténal.

"Igore, n-nemusíš…" rozeznal jsem mezi steny a rychle si spojil, o čem mluví a oheň se mi prohnal útrobami až k mé erekci, zavrčel jsem, nechápal jsem, jak jsem se v tu chvíli mohl vzrušit ještě víc. Chtíčem zastřenou myslí mi kromě touhy po vyvrcholení probleskla nutnost, nutnost ochutnat, mít z Ondry víc, co nejvíce…

A proto jsem vytrval ve své činnosti, nechal si bolestivě svírat vlasy, na oplátku drtil jeho boky v sevření a vzápětí spatřil, jak se tělo pode mnou napnulo, prohnulo a Ondra ze sebe vyrazil něco tak zvířecího a nádherného, až jsem měl pocit, že se udělám teď a tady… Ejakuloval prudce, rychle do mých úst, zaskočilo mi, ale když jsem překonal nepříliš výraznou chuť spermatu a přiměl se polykat, podařilo se mi vzít všechno, co mi Ondra dal.

Možná kromě pár kapek, jež mi ulpěly na spodním rtu, jakmile mi vyklouznul z úst, ty jsem si otřel do předloktí a odolal touze si konečně sundat ty proklaté trenky a vyhonit si, místo toho jsem zůstal klečet a pozoroval svého nejlepšího přítele. Bodlo mě u srdce, když jsem uviděl, že má přes tvář dlaň, jako by se na mě nemohl podívat, ale rozhodl jsem se nedělat ukvapené závěry, vždyť…

"Nevím, jestli ti vůbec mám říkat, kolikrát jsem si tohle představoval," opustila Ondrova ruka jeho obličej, načež se nadzvedl na loktech, vypadal tak spokojeně, ukojeně a… dojatě? Aniž bych to sám nějak plánoval, rty se mi roztáhly v mírný úsměv, můj pohled zjihl. Ještě nedávno by se mi po téhle větě udělalo nevolno a dostal bych asi i vztek, ale teď…? Z nějakého důvodu to šlo všechno rychle a dnes mi spíše představa, jak na mě Ondra myslí, zatímco leží v posteli a dotýká se sám sebe… Ta představa mi přišla sakra úžasná.

"A co se stává potom?" zeptal jsem se a zaskočil sám sebe, jak hrubě můj hlas zněl, dýchal jsem zrychleně, hrudník měl úplně zpocený, stejně tak vlasy, mírně mě pobolívaly panty, na všechno jsem ale zapomněl ve chvíli, kdy se Ondra posadil a jedním pohybem vniknul dlaní do mého spodního prádla a pevně mě stisknul, toužebnému stenu jsem se neubránil.

Trochu zaraženě jsem ucuknul, jelikož mě Ondra chtěl políbit poté, co jsem… ale jeho rty se jen zvlnily v další úsměv a jakmile jsem vinou dalšího stenu znovu otevřel ústa, vklouzl do nich jazykem. Laskal mě, dráždil, nutil sténat stále častěji a hlasitěji, chvěl jsem se, žasnul nad žhavostí našich polibků a intenzitou vzrušení, byl jsem v jednom ohni a pak celý vesmír vybouchnul.

Zvrátil jsem hlavu a na odhalený krk se mi přisála stále hladová ústa, líbala a kousala, zatímco přese mě se přelévala jedna slastná vlna za druhou, pocit uvolnění mě pohltil…

S Ondrovými rty stále na krku jsem se udýchaně posadil, dostal se z posledního kusu svého oblečení a pocítil únavu snad všech svalů v těle a taky… něco. Nevěděl jsem, jak to identifikovat, bylo toho příliš moc, rozeznat se mi podařilo jen jedno. Zvláštní, skoro i příjemnou bolest v hrudi, o které jsem si nebyl jistý, zda ji chci umlčet nebo přimět zesílit… a nebyl jsem si jistý ani ve chvíli, kdy jsem učinil to, k čemu mě ona bolest nabádala, co mi přišlo správné…

Objal jsem Ondru nejsilněji, jak jsem mohl, zabořil tvář do jeho ramene a tiše vydechnul, když mé sevření opětoval, společně jsme se octli vleže, na sobě peřinu, kterou nás Ondra stačil přikrýt.

Nevěděl jsem, proč tak strašně moc potřebuju cítit jeho přítomnost, ale ta potřeba byla téměř zoufalá, tisknul jsem se k němu a on ke mně. Možná nechápal, co se děje, ale nedal to najevo, byl tady pro mě a držel mě… a já si s bušícím srdcem uvědomil, že bod, kdy k Ondrovi pocítím něco víc, jsme už minuli.

Nacházel jsem se v jeho náručí, slyšel jeho dech, cítil jeho chuť v ústech a horkost těla… V tu chvíli už jsem ho opravdu miloval.

Jenom díky Flaggovi

27. března 2016 v 21:05 | Archea Majuar
Jenom díky Flaggovi

Fandom: MASH

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Winchester

Warning: +12 (děj se odehrává během epizody Pozor na Flagga, chlapci!)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Slíbila jsem povídku na S/Ch, ale rozhodla jsem se svůj plán změnit. Dnes po dlouhé době Chawkeye, a následně budou celý DUBEN vycházet jenom S/Ch povídky. V pátek Pád Bastilly, v pondělí jedna z těch 13 one-shot povídek, co na ně mám v zásobě...

Za komentáře děkuji Anet a LiemHill :)

Drahý Hawkeye,

jsem si dobře vědom tvého zájmu, aby naše setkání bylo prvním i posledním zároveň. Respektuji tvé rozhodnutí, přesto jsem nedokázal odejít beze slova. Jen tak se vypařit… Promiň mi mou slabost, ale ty naše dva společné večery se ve mně zapsaly příliš hluboko. Nikdy nezapomenu, i když by sis to přál. Děkuji ti za krásně prožité chvíle. Z celého srdce, Hawkeye. Přišel jsi v pravý čas, kdy jsem byl zcela na dně, a tobě se povedlo mě vytáhnout zpět nad hladinu, donutit mě se pořádně nadechnout a dál bojovat. Do konce života ti budu vděčný a chci, abys věděl, že kdykoliv si to rozmyslíš či nerozmyslíš, tak jako tak tě rád uvidím, příteli.

S nově objevenou, byť potlačovanou láskou

Stephen

Muž klečící na podlaze nechal ruku s dopisem padnout na koleno, pohled upřený kamsi před sebe. Tep zrychlený, vnitřnosti sevřené, snad se i mírně chvěl. Nikdy, by si nepomyslel, že…

Nenadálý hluk nesoucí se z jídelny jej vrátil do reality. Nenacházel se zrovna v situaci, během níž by měl čas rozjímat. Urychleně vrátil dopis do obálky, uložil jej tam, kde je našel a zavřel bednu s Piercovým osobním majetkem. Rozhlédl se. Usoudil, že pozornost lidí v táboře nevzbudil, přesunul se proto zpět na svou postel.

Teprve tam, v bezpečí vlastního teritoria, si dovolil popustit uzdu svým myšlenkám. Týkaly se jen jediné informace, o níž věděl, že ji z hlavy dostat nedokáže. Příliš jej zaskočila, zasáhla a dala jeho skomírající naději potřebný impulz.
Pokud obsah dopisu pochopil správně, tak se Pierce na dovolené v Tokiu s někým zapletl, což by nepokládal za tak zajímavé, kdyby tím někým nebyl muž. Stephen.

Pierce takřka bez přestávky uháněl většinu sester v táboře a choval se veskrze jako alfa samec, přesto v něm bylo něco, co udržovalo Charlesovu naději při životu. Měl… měl v očích takovou zvláštní jemnost, související s jeho tolerancí a dobrým srdcem, která sice nemusela nic znamenat, ale on se jí držel jako toho posledního stébla.

Vznášel se. Skoro. Zjištění, že se v Piercovi nepletl, že je schopen být i s… mužem, sice jeho šance extrémně nezvyšovalo, ale přeci jen… cítil se výborně. Dokonce se přistihl, že se usmívá. Bylo to, jako by plul po moři, ztracen v temnotě, a najednou před sebou uviděl maják. Sice nezřetelně, v mlze, ale byl tam.

Když pak přišel Pierce do stanu, snažil se chovat nenápadně, ale oči mu při pohledu na kapitána jen zářily.







Nadějeplné myšlenky na Pierce, zvažování jeho vztahu s Hunnicatem a podobné úvahy se mu honily myslí neustále, přesto se mu povedlo zaměřit se i na osinu v zadku zvaném plukovník Flagg. Sice mu vděčil za to, že se vůbec do Piercovy pošty podíval, jinak se ale už nesmírně těšil, až bude ten blázen pryč.

A ani kdyby chtěl, asi by nedokázal pouhými slovy popsat, jak moc se vnitřně zachvěl štěstím, když viděl Piercovo nadšení z metody, jakou e mu povedlo dostat Flagga pryč. Sám musel uznat, že se mu jej povedlo napálit přímo ukázkově, to ano, ale slyšet mile překvapeného Hawkeyeho… Skoro mu jej pak bylo líto, když Pierce plukovník Potter vykázal ze hry, kapitán tak musel sedět na posteli a jen se dívat majorovi přes rameno.

Charlese jeho přítomnost ani neznervózňovala, jak by si prve myslel, naopak se soustředil na hru ve snaze ukázat, jak dobrým v ní je. Jestli chtěl Pierce jenom pozlobit nebo se vyloženě vytáhnout, tím si jist nebyl.

Bylo už nějakou dobu po půlnoci, když pánové odešli. Zvažoval, že by si šel lehnout, Pierce se ke spánku ale neměl, měl před sebou rozloženy dopisy a zdál se být v nich zcela ztracen. Charlese napadalo, jestli tomu Stephenovi kapitán odepsal, jestli to byl jeho první, druhý nebo kolikátý přítel na pár nocí, jestli k některým z nich něco cítil… Chtěl si číst, jenže oči mu pořád utíkaly jinam stejně jako myšlenky.

"Ruším tě?"

Charles si uvědomil, že se opět místo na text dívá na Hawkeyeho.

"Cože?" zeptal se, jelikož otázku sice pochopil, ale nechápal, z čeho Pierce usoudil, že mu něco vadí.

"Co chvíli na mě vrháš pohledy, jako bych ti svým čtením působil nesnesitelná muka."

"Víš, Pierci…" napadlo majora něco, na co sice celé své jmění nevsadil, ale za zkoušku to stálo. "skutečně mě rušíš, nicméně spíše má lhostejnost vůči tobě je nemile narušována tvým ztraceným výrazem, s nímž se díváš na ty dopisy."

Skoro si gratuloval, když se Pierce zatvářil překvapeně poté, co mu smysl věty došel. Samotného jej ale zaskočilo, že měl pravdu. Minimálně zčásti, protože Pierce svůj pohled opět sklopil k dopisům a opravdu na ně hleděl se zvláštní melancholií. Jako by nevěděl, co si počít.

"Co se děje?" rozhodl se nabídnout pomoc, když tak upozornil na fakt, že si vůbec Piercova rozpoložení všimnul. Nehledě na to, že mu opravdu pomoci chtěl… Že by jej trápil právě Stephen?

Sám si seděl na židli druhé straně stanu, nohy natažené na posteli, takže odtud nedokázal přesně určit, jestli mezi těmi dopisy leží i ten od Stephena.

Pierce zvedl hlavu a zkoumavě se zadíval na druhého muže, jenž tušil, že kapitán přemýšlí, zda o tom má skutečně mluvit. To věděl zcela bezpečně a ani se mu nedivil. Proč by se měl otevírat někomu, kdo o to nikdy dřív zájem neprojevil?
Ale ani nevíš, jak moc rád bych chtěl, prolétlo mu hlavou, načež se Hawkeye opět podíval na dopisy.

"Vždy dávám lidem najevo, že vztah nehledám," neubránil se Charles příjemnému pocitu, když se Pierce rozhodl svěřit.

"Jenže pokaždé je to zbytečné. Podívej se na ty dopisy… Kolik jich je? Snad dvacet, po desítce jsem přestal počítat."

"Nabídky na další schůzku?" neomylně si povšimnul, že Pierce neřekl ženám, nýbrž lidem, takže Stephen zřejmě první nebyl.

"Taky," přitakal Pierce. "Ale třeba jen… poděkování? Proč mi děkuji za společné chvíle, i když se třeba… třeba se ani nic nestalo?"

Pierce rozhodil rukama a vzhlédl k Charlesovi, jako by ten znal jasnou odpověď. Nutno říct, že ji major více méně tušil… až jej zabolelo u srdce, jak moc tušil, co se těm lidem muselo honit hlavou po setkání s Hawkeyem. Po setkání s člověkem, z jehož očí čišelo oznámení "Mám dobré srdce", po setkání s takovým člověkem během války. Působí to skoro jako oáza, pomyslel si.

"Pierci…" snažil se najít vhodná slova, jimiž by se vyjádřil, ale neprozradil, co sám cítí… ještě ne. "Podívej se na to z úhlu těch… lidí."

Jestli Pierce Charlesovu narážku zaznamenal, nedal to najevo, jen se zamračil.

"Ty vidíš jen lidi, se kterými jsi spal, ke všem se chováš stejně. Ale přestože mi to působí velkou bolest, musím uznat, že ty jim dáš více než fyzické potěšení…" pokračoval opatrně, sledoval každý pohyb v Piercově obličeji, každý náznak čehokoliv. "Vážíš si lidského života, což ti nedovoluje tvé partnery jen využít, a hádám, že tohle působí tvé nesnáze."

"Všichni věděli, že žádné druhé nebude. Navzdory tomu to zkusili, protože měli pocit, že jsem výjimečný…" hleděl Pierce před sebe, pochopení se zračilo v jeho zamyšleném výrazu, následováno drobným úšklebkem: "To zní skoro jako ty."

Major potlačil utkání se urazit, místo toho se zaměřil na úsměv, jenž se dotkl Piercových rtů a na to, jak rád kapitána vidí v lepší náladě. Nechal své rty, aby se mírně zvlnily a skoro neznatelně přikývnul. Hawkeyeho úsměv mu proniknul až do nitra, v podobě tepla se rozlil po celém hrudníku, žaludek se stáhnul.

Když se Hawkeye začal věnovat balení dopisů, major vrátil oči ke knize, načež jej zasáhla neodvratitelná vlna slabosti…

"Já tak výjimečný nejsem," zamumlal a dal se do čtení. Až po chvíli mu došlo, co vlastně řekl a co řekl předtím a jak to muselo vyznít a že někomu s Piercovou inteligencí to dojít musí. Ticho v místnosti mu napovědělo, že Hawkeye jej zřejmě slyšel.

Pomalu zvedl zrak a zadíval se Piercovým směrem. Silné zachvění způsobené výbojem, jenž mu sjel po páteři. Nemohl se rozhodnout, jestli má strach z toho, že to Hawkeyemu dojde, nebo tohle přímo chtěl, proto následně neudělal vůbec nic.

Hawkeye na něj zíral, nyní se mu díval do očí, jimiž se mu Charles nesnažil uhnout. Ať se kapitán rozhodne sám, jestli si chce svou nenadálou domněnku potvrdit nebo ne.

"Nikdy jsem to nikomu neřekl," hleděly modré oči, intenzivní emocemi jako obvykle, tvář zůstávala kamenná.

"Já také ne."

Buď se přiznat k tomu, nebo ke čtení soukromé pošty. První už ublížit nemůže, druhé určitě…

Oplácel Piercovi pohled, všiml si, jak polknul. Byl nervózní, zatímco Charles poměrně klidný. Nikdy by nevěřil tomu, že s Hawkeyem povede právě tuto konverzaci, že se při ní bude cítit dobře… Tak dlouho se smiřoval s tím, že nemá šanci, až mu stačilo jen mírné přijetí, nikoliv nutné opětování. Proč netušil, prostě to tak v onen moment bylo.

Z rozjímání jej vytrhl Piercův pohyb. Postavil se a Charlesovi došlo, že jej ještě neviděl natolik nejistého… a zranitelného. Pozoroval ho, a čím víc se k němu blížil, tím větší horko mu bylo, tím hůře se dýchalo. Hawkeye…

Srdce se pokusilo vyskočit z hrudního koše, jakmile už se Hawkeyeho záměr nedal s jiným zaměnit. Dlaň na rameni, blízkost druhého těla a modré oči, nadějí zářící, a tam, kde Hawkeye zaváhal, zasáhl Charles. Vzdálenost mezi nimi se stala minulostí, když se dotkl kapitánových rtů, otřásl se pod přílivem emocí, jež ten jediný kontakt vyvolal. Všechno, co kdy k Piercovi cítil, se právě snažil vyjádřit skrze polibek, jenž Hawkeye vzápětí začal jemně oplácet. Prsty si jej chtěl nejprve přitáhnout blíž za límec, ale pořád měl obavy, aby Pierce nevyděsil, neodradil… cokoliv, a tak ho místo toho pohladil po zarostlé tváři.

Možná to bylo gesto sentimentální, pro něj zcela netypické, ale na to zcela zapomněl, když Hawkeye v reakci vydal tichý, spokojený povzdech…

Good Boy

25. března 2016 v 22:00 | belongtohufflepuff
Good Boy

Fandom: House MD

Pairing: Gregory House/James Wilson

Warning: +18, Praise Kink

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Zmíněná Hilson povídka je tady, upozorňuji, že autorkou nejsem já, nýbrž charlie Já si jen trochu zabetila :) Enjoy!

Za komentář děkuji Anemovi :)

James Wilson byl někdo, komu naši angličtí přátelé říkají 'people pleaser' - pomáhat druhým ho těšilo, byl to také jeden z důvodů, proč se stal doktorem. Když šlo o druhé, byl ochoten se obětovat, rád pomáhal; on tomu říkal 'být dobrý člověk', jiní (například House) tomu říkali mesiášský komplex. Tak jako tak, byl rád, když byli ostatní rádi, pomáhat a vyhovovat mu přinášelo uspokojení - až donedávna si ale netušil jak velké.


Jednoho dne se House jako obvykle vbelhal do jeho kanceláře a začal na něj chrlit metafory o jeho současném případu, ještě než vůbec zavřel dveře. Po těch letech už to Jamese ani nerozrušovalo. Poslouchal, jak jeho přítel nahlas přemýšlel a snažil se v tom najít nějaký smysl. House se mezitím uvelebil na šedém kanapi a pokračoval.


Po chvíli jejich (spíše jednostranný) rozhovor skončil jako obvykle. House položil Wilsonovi řečnickou otázku, James odpověděl kousavým komentářem, Houseovi se zadrhnul dech, otevřel oči dokořán, a i když zíral do prázdna, několikrát kmitnul pohledem ze strany na stranu. Poté se náhle zvednul a na cestě ke dveřím se letmo podíval na svého přítele, pousmál se na půl pusy:


"To se ti povedlo, Jimmy" a odkulhal, aniž by se obtěžoval zavřít dveře.


Wilson cítil horkost ve tvářích. To muselo být kvůli tomu, že House snad poprvé poděkoval - nebo alespoň něco na ten způsob. Nic jiného za tím nehledej, Jamesi, říkal si v duchu.


Jindy se House schovával u Wilsona v kanceláři ve snaze vyhnout se službě na ambulantím přijmu. Aby poslouchal lidi zdlouhavě a dramaticky popisovat svoje naprosto běžné symptomy a potom je poslal domu s diagnózou "nachlazení", na to dneska opravdu neměl nervy.


"Proč prostě nejdeš za Cuddy a neusmlouváš to na míň? Se svými rétorickými schopnostmi a tím, že má pro tebe slabost by to určitě šlo," navrhnul Wilson a hodil pohledem po Housovi, který seděl na gauči, nohy natažené před sebe, hůl pohozená vedle a zrak upřený na Nintendo. Žádná odpověď.


"A jako bonus nebudeš muset poslouchat moje poučky a poznámky," navrhnul Wilson ve snaze House vystrnadit ze své kanceláře. Čekalo na něj papírování, které musel dodělat, a jenom Houseova přítomnost stačila, aby byl Wilson rozptýlený a ztratil schopnost se soustředit.


"Wilsone, věř mi, vždycky beru radši tvoje poučky než šikanu od Cuddy." Ozval se House, aniž by odlepil pohled od Nintenda.


Zase to horko, krev se hrnula Wilsonovi do obličeje a k jeho překvapení i někam jinam, někam, kam by určitě neměla. Rozhodl se teplo rozprostírající se jeho tělem ignorovat. Ono to přejde, je tady přeci jen trochu horko, racionalizoval si situaci v duchu onkolog.


"Není to šikana, je to tvoje práce!" rozhodil ruce Wilson.


"Jenže já jsem rebel!" prohlásil jakoby frajerským hlasem House a natočil se tělem ke svému příteli. Vzhlédnul od svojí hry. "To ty jsi ten hodnej kluk, kterej vždycky poslušně udělá, co se mu řekne," poznamenal kousavým tónem.

Wilsonovo tělo se ale rozhodlo si to vyložit jinak - pod žaludkem se mu objevil lechtavý pocit a zalapal po dechu.

Úzkostně se podíval na House, ale ten už byl zase zabrán do svojí hry. Tohle musí přestat - James se rozhodl, že to, cokoliv to bylo, musí jít rozchodit, šplíchnout na sebe trochu studené vody, cokoliv. Jenom aby se těch pocitů zbavil.

Vymrštil se ze židle a vykročil ke dveřím.


"Co je?" ozval se House.


"Jdu jenom…si odskočit," zadrmolil Wilson, mávnul neurčitě rukou a zmizel, než House stačil utrousit jakoukoliv poznámku.


Na pánech se opřel o umyvadlo a omyl si obličej studenou vodou, jako by si snad mohl ruměnec smýt. Wilson vzhlédnul a podíval se do zrcadla. Zpod řas posetých kapkami vody na něj koukaly zorničky uprostřed hnědých duhovek, velké jako balóny a nejen, že měl pocit, jako by jeho tváře byly v jednom ohni, ony tak i vypadaly. Povzdechl si a vydal se zpátky do svojí kanceláře. Snad bude House zabrán do svojí hry anebo, ještě lépe, pryč.


Wilson se jednou rukou opřel o kliku, druhou si stíral zbytky vody z obličeje. Když za sebou zavřel a vzhlédnul, přímo do obličeje mu zíral House. Mladší muž vyskočil leknutím.


"Ježíš, tohle mi nedělej, Housi!" podíval se na něj káravě.


"A co?" naklonil House hlavu na stranu, nasadil štěněcí oči.


"Takhle se přede mnou zjevovat," odpověděl Wilson, s lehkým náznakem naštvanosti. Octnul se zády opřený o dveře, ani nevěděl jak.


"Aha," hrál překvapeného House, "já myslel, že mluvíš o tomhle," pronesl polohlasem Wilsonovi do ucha a dlaní mu přejel po rozkroku. Tomu se sevřelo břicho jak nervozitou, tak vzrušením.


"Já, to jenom- vážně nic, já-" začal koktat.


House pomalu přikročil blíže, prostor mezi ním a Wilsonem se zmenšoval, až jediné, co zbylo, byla skoro neviditelná mezera nabitá elektřinou a horkem. House si Wilsona změřil od hlavy k patě hladovým pohledem. Rozšířené zorničky, zrychlený dech, červené tváře - Wilson vypadal tak vzrušeně, tak zranitelně…


Wilson cítil na tváři Housův dech, jeho ruka se přesunula na jeho bok. James se snažil vymyslet, jak se z toho vykroutit, ale jeho mysl byla zastřená. Houseovo tělo natisknuto na jeho vlastní, palcem masíroval kroužky na jeho bohu, vpaloval do něj svůj pohled. Nebyl si úplně jistý, že se z toho vykroutit chce…


House přejel palcem druhé ruky po Wilsonově dolním rtu. Wilson dýchal mělce a rychle a díval se na House svýma velkýma očima, které ještě umocňovaly jak bezbranně teď vypadal. House ho měl v hrsti a to se mu líbilo. Náhle přitisknul svoje rty na Jamesovy, líbal ho beze známky něhy nebo romantiky a netrvalo dlouho a Wilson mu sténal do úst jako smyslů zbavený. House si pohrával s jeho rty a jazykem, několikrát ho kousnul do spodního rtu, bolest splývala se slastí.


Wilson se po chvíli odtáhl, jeho tělo volalo po kyslíku.


"Jak jsi-?" snažil se zjistit, celý zadýchaný.


"Myslíš, jak jsem si všimnul, že vždycky, když jsem o tobě řekl něco vzdáleně pozitivního, tak jsi zčervenal jako ředkev?
Jak jsem přišel na to, že když slyšíš chválu, tak ti to dělá …moc dobře?" zavrněl chraplavým hlasem House a otřel se svým rozkrokem o Wilsonův. Zajel mu rukou do vlasů, sevřel ji v pěst, zvrátil mu hlavu dozadu a přisál se na jeho krk. Sál a kousal, prozkoumával Jimmyho krk, hledal nejcitlivější místa a užíval si jeho sténání, které mu hnalo krev do tepající erekce.


Rozepnul mu vrchní knoflíky od košile, povolil kravatu a pokračoval. Rty obtáhnul konturu klíční kosti a šeptal mu do kůže.


"Ani netušíš. jak dlouho jsem čekal na příležitost se tě zmocnit, Jimmy. Věděl jsem, že nebudeš proti, že nebudeš vzdorovat, takovej poslušnej kluk…" Wilson ucítil Housův úšklebek a jeho strniště ho škrábalo, ale už dávno ztratil ponětí, kde končí bolest a začíná rozkoš.


House se napřímil.


"Klekni si," poručil prostě. Wilsonovi pulsovala krev ve spáncích, břichem se mu rozprostíral velice příjemný pocit a jeho mysl měla jedno nastavení: House a jak moc tohle, jak moc jeho, chce. Chce ho slyšet sténat, chce ho vidět ztratit tu jeho zatracenou sebekontrolu, chce ho slyšet křičet jeho jméno.


Wilson si kleknul a vzhlédnul ke staršímu muži, plný očekávání.


"Správně, hodnej kluk," pronesl House pomalu a přejel dlaní po Wilsonově tváři - ten zavřel oči jako kočka, kterou hladí její pán.


House si stáhl kalhoty i boxerky zároveň, čímž uvolnil svůj plně vzrušený penis ze zajetí tísnící látky. Wilson zalapal po dechu, rychle obrátil pohled na svého přítele, ten jenom kývnul a to bylo všechno, co James potřeboval. Nejdříve opatrně ochutnal špičku jeho údu, poté pomalu přejel jazykem od kořene k žaludu, zatímco se opatrně přidržoval Housových boků. Wilson vzhlédnul nejistýma očima, ale jediné, co spatřil, byl House se zakloněnou hlavou a svraštěným obočím, ten uzlík nejistoty, co byl u Wilsona v břiše, zmizel.


Pojmul Housovo přirození jak hluboko jen mohl, snažil se odolávat dávícímu reflexu. House nad ním tiše sténal, v hlavě zároveň proklínal a do nebes vychvaloval Wilsona a jeho talentovanou pusu - těžko věřit, že tohle dělá poprvé. Zatímco Jimmy a jeho rty posílali víc a víc elektrických výbojů do jeho podbřišku, House projel rukou Wilsonovy vlasy a mezi mělkými výdechy ze sebe vysoukal:


"Tobě… to tak …jde… Jimmy."


Už jenom to, že House použil jeho křestní jméno, navíc ve zdrobnělině, by zvládlo Wilsona odrovnat. Ale slova chvály by ho dostala na kolena, kdyby na nich už tedy nebyl. House cítil, jak mladší muž spokojeně zamručel a poslal tak vibrace po celé jeho délce. House začal pohybovat boky, ruku stále ve Wilsonových vlasech.


Wilson si dodal odvahy a pojal House celého. Jeho jícen protestoval, House cítil, jak se kolem něj svaly Wilsonova hrdla několikrát stáhly, jak byl Jimmy poslušný, naprosto jemu po vůli, ta horká ústa, nehty zarývající se do boků… House byl blízko.


Wilson to vytušil - možná ho prozradilo chvění kolenou nebo to, že mu klouby bělaly kvůli pevnému stisku své hole - a zrychlil tempo. On sám nebyl od vrcholu daleko, ale vidět, slyšet a cítit Housův orgasmus mu stálo za to, aby ještě chvíli počkal. Netrvalo dlouho a Housův dech nabral novou formu nepravidelnosti, jeho boky sebou nekontrolovatelně trhaly a Wilson cítil, jak mu krkem klouže horká tekutina.


House vytáhl svůj úd z Wilsonových úst a podíval se na svého přítele. Kapky potu na čele, rozcuchané vlasy, oči si zachovávaly náznak nevinnosti, jako by se právě nic nestalo, a na krásně opuchlých rtech kapky ejakulátu.

"Takhle ti to moc sluší," vydechl diagnostik.


"Housi, prosím…" zasténal přiškrceným hlasem Wilson.


House si zapínal kalhoty, zatímco se James škrábal na nohy. Jakmile Wilson stál, House začal přes látku laskat jeho bolestivě tvrdou erekci. Za běžných okolností by se za sebe Wilson styděl, jak nahlas sténá jako levná děvka, ale teď mu bylo všechno jedno. Chtěl se jenom udělat, v hlavě se mu honilo milion věcí a zároveň tam měl prázdno, cítil to pomalu se rozprostírající vlhko ve svých kalhotách.


House se k němu naklonil, ruku stále ve Wilsonově slabinách a chraplavým polohlasem zavrněl:


"Myslíš, že se uděláš z mého hlasu? A toho, že ti řeknu, jak moc ti to šlo, jak moc se mi líbí, že seš pro mě tak krásně nadržený a ty zvuky, co vydáváš…"


Wilsonovi se zatnuly všechny svaly v těle, krev mu bušila ve spáncích, tělo se chvělo - po chvilce maximálního vypětí ho zavalila vlna extáze, z hrdla mu vycházely slastné vzdechy. Když se po chvilce hlubokých nádechů a výdechů vzpamatoval z počátečního šoku, na půl pusy se na House usmál. Ten ho políbil a skoro něžně kousnul do rtu.


"Takže odpověď bude nejspíš ano," zaznělo Housovo zakončení situace, řečené s typickým úšklebkem na rtech.

10. What did you do today...

24. března 2016 v 22:58 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
10. What did you do today...

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Domnívám se, že dnešní část vás úplně neuspokojí, leč možná nabudí na příště :D Nicméně vám můžu slíbit, že v sobotu se zde objeví Hilson povídka, o jejíž zveřejnění jsem byla požádána její autorkou (z čehož vyplývá, že ta povídka není moje), no, a v pondělí vás čeká nějaká jednorázkovka opět na Ondru s Igim, protože, jak se píše nad menu, mám toho na ně napsáno strašně moc a ještě víc toho pořád píšu... Jsem závislák. Přiznávám. Ale spokojený závislák :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Bee, Anet, May Darrell, Anemovi, Profesorovi a Monice :)

Název kapitoly pochází ze songu Factory od Band of Horses a měl původně znít "He's wondering only what did you do today..." jenže mi to přišlo moc dlouhé a blablabla...


Krátce po onom unikátním zážitku jsem však vystřízlivěl. Posadil jsem se, následně postavil na nohy a upravil se, po očku sleduje Ondru, jenž činil totéž. Cítil jsem se být rozhodnut, ale stín obav rostl… Potřeboval jsem čas, abych si to nechal projít hlavou.

Ano, pochyboval jsem o tom, co učiním, ale… Ondra si oblékl mikinu a bundu a čekal u dveří. Přešel jsem k němu, pomalu, nohy mě nesly značně nejistě, ale umístění mých rtů na ty druhé… to jsem provedl odhodlaně.

"Igore, co se děje?" pronesl tiše, když jsem se vzdálil, byť jen minimálně, naše nosy se nadále takřka dotýkaly, mé oči zabořené do těch šedých. "Ne, že by se mi to nelíbilo, ale máš ponětí, co činíš?"

Hleděl na mě, zdál se mi tak zranitelný, vždycky byl citlivý, ale právě teď se na mě díval zcela otevřeně, nechával mě nahlédnout přímo do jeho nitra.

"Tímhle mi jen dáváš naději, a jestli teď zase utečeš…"

Bolest v jeho hlase byla nezaměnitelná a mně se sevřelo srdce. Možná, kdyby pro mě tolik neznamenal už dřív, kdyby nestál vždy po mém boku, kdybych ho tak moc neměl rád, možná bych beze slova odešel, protože jsem mu nic slíbit nemohl. Nemohl jsem se na sebe v tomhle ohledu stoprocentně spolehnout, nemohl jsem se spolehnout na to, že jej zase nezklamu.

Ale já promluvit musel, protože jsem nechtěl, aby se znovu octl v nejistotě, aby se trápil…

"Já…chci… tohle," nenacházel jsem správná slova a vyjadřoval se jako robot, jenže na nic víc jsem se momentálně nevzmohl. Polknul jsem a sklopil zrak, věděl jsem, že jej o to žádám příliš často, ale… "Dej mi čas… prosím."

Pak jsem oči opět pozvednul k Ondrovým, který přemýšlel nad tím, co jsem řekl. Hodnotil, kalkuloval, zvažoval. Během celé situace jsem si zahrával s jeho city, věděl jsem o tom, a i teď jsem byl připraven, že mě odmítne, že nebude dělat pokusného králíka nerozhodnému heterákovi, který možná na chvíli zatoužil po nové zkušenosti s mužem, že nebude riskovat další zlomení vlastního srdce… Nepřekvapilo by mě, kdyby mě poslal ke všem čertům a já si s hrůzou uvědomil, co mi doposud unikalo.

Že…tímhle… jsem zas a znovu ohrozil naše přátelství. Ale s tím už se nedalo nic dělat, v tu chvíli jsem se upnul k tomu, aby mi dal Ondra šanci, protože… Cítil jsem se tak ztracený a podvědomě jsem tušil, že jen Ondra může pochopit, co se se mnou stalo, a pomoci mi pochopit sám sebe.

Nejistota a určitá únava pramenící z prožitého orgasmus způsobovala rosolovitost mých kolen, proto jsem byl rád, že jsem se udržel na nohou, když se Ondrovy rty stočily v úsměv, vážnost v jeho pohledu vystřídala radost, nespoutaná radost, která mi vyrazila dech.

Mé srdce nadšeně poskočilo a nitrem se šířil příjemný, úlevný pocit. Zatímco já v tom Ondru tehdy nechal samotného, on se ke mně zachoval velkoryse…

Následující dny jsem seznal, že jsem se do toho namočil sakra hodně. Pod návalem práce jsem neměl čas prakticky na nic, na rodinu ani na Ondru, což mě štvalo, ale o to více jsem se těšil na zájezd. Čtyři dny. S ním. Chvěl jsem se jako nadržený teenager kdykoliv mi došlo, že čtyři noci budu mít Ondru pro sebe. Celý můj vztah k němu se z citového měnil… ne, neměnil, spíše obohacoval o fyzickou… stránku.

Prostě o fyzickou přitažlivost, která mi svou přítomnost dávala na vědomí takřka neustále a kterou to vlastně prostřednictvím snů tak nějak začalo. Měl jsem Ondry plnou hlavu, jeho očí, úsměvu, těla… ano, těla, kterého jsem se pořád zoufaleji a zoufaleji chtěl dotýkat. Nevěděl jsem, kde se to ve mně bere, ale i kdybych to měl v úmyslu potlačit, neuspěl bych, bylo to podivně silné. Takové, jaké jsem ve svém životě ještě nezažil.

A unikátní bylo i naše první společné představení po onom… incidentu? Díval jsem se na Ondru, snaže se klidnit nadšení z toho, že ho po několika dnech vidím. Sice jsme si vyměnili pár esemesek, neměl jsem v úmyslu se mu vyhýbat jako předtím, na to už bylo tak nějak pozdě… A ani jsem to nechtěl, kupodivu se můj strach z neznámého odsunul někam do pozadí, pozitivní emoce jej jednoduše přemohly a kupředu se draly i ve chvíli, kdy jsme se octli na jevišti.

Nemohl jsem se na něj sice okamžitě nalepit, ale uměl jsem si počkat na hodiny pozdější, ale ty pohledy, jaké mi Ondra věnoval… V nitru se mi něco rozhořelo, pohltilo mě horko a jako bych celý zbystřil, ale především vůči Ondrovi. Vnímal jsem každý nepatrný dotek, pohyb jeho rtů, výraz v tváři a jaksi i tu energii, jež z něj vyzařovala. Blbli jsme, bavili publikum i sami sebe a já si vážně nebyl jist, jestli jsem se kdy na jevišti cítil tak volný a šťastný.

Tehdy jsem také opět dokázal ocenit, jak moc fajn je hrát přímo v hotelu. Po představení jsme opustili sál a mně stačil jeden jediný pohled… jediný pohled, aby mi to už definitivně došlo.

Byl jsem ztracený.

Když ani vycpaný jednorožec není potřeba

20. března 2016 v 19:51 | Archea Majuar
Když ani vycpaný jednorožec není potřeba

Fandom: Zaklínač (spíše PC hra Divoký hon)

Pairing: Geralt z Rivie/Marigold

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po dostaveníčku Eskela s Lambertem tady máme Geralta s Marigoldem, tak snad vám to bude líbit :D Připouštím, že přestože knížky čtu, tak se spíše inspiruji PC hrami... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji May Darrell, Monice, Profesorovi a Anemovi :)

Geralt vstoupil do pokoje a rozhlédl se. Moc okázalé, pomyslel si, když místnost zhodnotil bystrýma očima. Připlatil si, jelikož Marigold jinak nedal, a místo čtyř holých stěn opatřené jen lůžkem a krbem, což mu běžně stačilo, dostal pokoj o široké posteli, krbu, kožešině, stolu, dvou křeslech a knihovně. Jen ten vycpaný jednorožec chyběl.

Zavřel za sebou dveře a vydal se ke krbu, kde rozdělal oheň. Sotva se zvedl ze země, ozvalo se zaklepání, načež dovnitř vešla skupinka služebnictva, přinášející ve džbánech horkou vodu, kterou následně naplnili dřevěnou vanu. Geralt jim poděkoval a spokojeně se zadíval na obrovskou nádobu plnou horké vody, z níž se kouřilo. Těšil se, až se konečně vykoupe.

Odložil oba meče na stůl, vysoukal se z bot, rukavic, kalhot, odložil zbroj, košili i spodky a slastně přivřel oči, když se ponořil do vany. Pohodlně se opřel, po chvíli sáhnul po mýdle a šamponu, aby se zbavil veškeré špíny. Když byl na Stezce, tak si ani neuvědomoval, že smrdí jako Hrobice. Bylo mu to prostě jedno, jenže nyní měl tu možnost se okoupat… Ne, nedokázal odolat. Pořádně se vymydlil a pak už jen relaxoval, nad ničím nepřemýšlel, odpočíval.

Voda vychladla a Zaklínač se rozhodl opustit vanu. Nenamáhal se ale obléci, místnost nebyla nikterak chladná díky ohni v krbu a také jej prostřednictvím teplým kobercům nezebalo jej od nohou. Pro jistotu si jen omotal ručník kolem pasu a usadil se v jednom z křesel. Sotva se uvelebil, podruhé toho večera jej vyrušilo zaklepání, tentokrát ovšem rytmické a ozývající se až do chvíle, kdy Geralt zařval svolení ke vstupu.

Ze svého místa měl dobrý výhled na příchozího, jenž byl oděn do příšerně barevné róby, pod kterou zcela jistě nic jiného neměl, kaštanové vlasy vlhké. Co zase Marigold vymýšlí?

"Geralte, řekl jsem si, že se zajdu podívat, jak se ti tady líbí," řekl bard na uvítanou, zavřel za sebou a zastavil se napůl cesty mezi dveřmi a Zaklínačem. S rukama v bok se rozhlédl pokojem, jako by mu to celé patřilo, pak pohledem padl na Geralta, sedícího v křesle jen s ručníkem kolem pasu. "Nevyrušil jsem tě od něčeho?"

Geraltovi zacukaly koutky, ale udržel vážnou tvář a zavrtěl hlavou.

"Vlastně jsem tě přišel o něco požádat," pokračoval Marigold, líce mu mírně zrudly a celkově se jeho postoj změnil ze sebevědomého na nejistý.

Zaklínač si poposedl a kočičí oči upínal ke svému mladšímu příteli, jeho změna chování jej zaujala. Když Marigold sáhnul po pásku, jenž držel jeho róbu utaženou, Geraltovi došlo, co by mohl bard chtít… Pravdou bylo, že vůbec neměl nic proti, první náznaky vzrušení se dostavily, a jakmile Marigold svůj jediný kus oblečení nechal padnout k zemi, Geraltův zrak sklouzl přes jeho bledou hruď přes bříško, až se zastavil u erekce, jež se jeho příteli doposud podařilo utajit.

"Tvá žádost nesnese odklad, že ne?" pousmál se Geralt na půl huby a pokynul Marigoldovi, aby přišel blíž. Nechal jej stát před sebou a jednoduše musel obdivovat to krásné tělo… štíhlé a bez jizev, přejížděl celou plochou dlaně po té dokonale jemné kůži, po bocích, žebrech, zádech, stiskl zadek… naklonil se a zlehka se dotkly rty hrudníku, narovnával se, přitahoval si Marigolda blíže, aby ústy mohl doputovat výše, nechával za sebou vlhkou cestičku, již zakončil u klíční kosti.

Pak se odtáhnul a vmanévroval mladšího, a jak si stihl všimnout, velmi povolného mladšího muže k sobě do křesla, Marigold si nad něj klekl, a než se stačil vzpamatovat, na rtech ucítil ty Geraltovy a jeho hrubou dlaň na své erekci. Zaklínač se ihned vydal prozkoumat Marigoldova ústa, užíval si jejich chuť po medu a pivu, a schválně mučivě pomalými pohyby se dotýkal bardovy tvrdosti, druhou rukou si pohrával se stále vlhkými vlasy.

Líbal jej hluboce, ale pomalu, jemně, vychutnával si každý pohyb, každý dotek… Dokonce i to mlasknutí, jež se ozvalo ve chvíli, kdy se od něj Marigold odtáhnul, mu polaskalo citlivé uši a vykouzlilo nepatrný úsměv na rtech.


Skoro až bolestně vnímal tu odlišnost atmosféry. Společné chvíle s Yennefer se nesly v úplně jiném duchu, stejně tak s ostatními ženami. Ne, že by se mu to s nimi nelíbilo, to ani zdaleka, ale s Marigoldem… Jejich blízkost mu přišla opravdovější, skutečně intimní, plná důvěry, přátelství a zvláštního druhu lásky. Uvědomoval si, že s ženami mu šlo kolikrát opravdu jen o sex, s Marigoldem to bylo vždycky něco víc.

Snad i proto splnil svému příteli prakticky vše, co si mladý básník umanul. Samozřejmě, pokud se nejednalo o jeden z připitomělých nápadů jeho naivně smýšlející mysli.

Marigold se k němu naklonil, na tváři ruměnec, jak stačil Geralt zaznamenat, a vlhkými rty se dotkl Zaklínačova boltce.
"Tvoje prsty, Geralte…" zašeptal, hlas nasáklý chtíčem. "Chci… tvoje prsty… hodně hluboko."

Ačkoliv si Geralt zkousnul spodní ret, místnost protnulo hlasité, hrdelní zavrčení, kočičí oči se na moment ztratily za víčky. Vzrušení jej zasáhlo v doposud nejsilnější vlně, v rozkroku mu zacukalo a pod ručníkem ukryté mužství během pár chvil nabralo ještě větších rozměrů.

Než se vzpamatoval, místo Marigoldovy erekce svíral v dlani malou nádobu s tekutinou naprosto vhodné konzistence. Ani si nevšiml, že ji bard donesl… Asi stárnu, pomyslel si Geralt a identifikoval, že mast voní po medu, načež mu hlava začala pracovat na plné obrátky. Med…?

Marigold se mezitím ve své poloze trochu uvelebil, horní polovinou se opřel o Zaklínače a zadek vyšpulil do prostoru, takže Geraltův zvídavý prst měl vskutku snadný přístup k místu, kam směřoval. Následně bělovlasý muž zjistil, že jeho úsudek byl správný… Marigold nejenže gel ochutnal, proto také ty stopy po medu v jeho ústech, ale ráčil se už trochu předpřipravit.

"Jen jsem zkoušel, jestli bude mast vhodná…" zamumlal hlas kousek od Geraltova ucha.

"Bude," ujistil jej Geralt, jenž zkušeným nosem dokázal rozpoznat, že v masti není nic, co by mohlo organismu ublížit. Zabořil do ní jeden prst, který vzápětí přiložil ke vstupu do mladého těla.

Šlo to snadno, ale jak brzy Geralt zjistil, Marigold mast opravdu jen zkoušel… Takže v případě druhého prstu už musel být Zaklínač opatrnější, pečlivě jej roztahoval, nikam nespěchal a vnímal horký dech na svých zádech. Když přidal třetí prst, ozvalo se spokojené vydechnutí. S citem je zasunoval a zase vytahoval, ani se vlastně nemusel moc snažit, neboť Marigold byl zcela uvolněný a řekněme, že docela zvyklý.

Kdyby se chtěli spolu jen vyspat, asi by taková příprava ani nebyla nutná, ovšem… Marigold si stejně jako Geralt i tohle užíval. Respektive, jak už tomu říkal Geralt, na tom ujížděl. Nikoliv na předehře, ale na pomalém, pečlivém roztahování.

A Marigold neprotestoval. Opíral se o Geraltovu silnou hruď, připadal si s ním v bezpečí, ať už díky jeho síle, ale také jejich vzájemné náklonosti. Sám taky obtáhnul tolik ženských, že už to spočítat neuměl, ale stejně se vždy vrátil… Vrátil se za Geraltem, jehož společnost byla podobně opojná, jako moc těch širokých, hrubých prstů uvnitř něj. Miloval, jak do něj pronikaly, s jakou neuvěřitelnou trpělivostí uvolňovaly jeho svaly, jak do něj zajížděly, mizely a zase se vracely. Ano, měl na to solidní úchylku.

Už se nemohl dočkat, až Geralt přidá čtvrtý, což mu dal zrovna nepříliš dobrovolně zakňučením najevo. Původně jej chtěl pobídnout slovně, ale když ony se zrovna Geraltovy prsty otřely o jeho prostatu, což způsobilo přeměnu slov v neartikulované zasténání. Navíc potřeba se o něco třít… stávala se hodně urgentní, boky se mu chvěly.

Geraltovi to neuniklo, a tak si svého přítele podržel, zatímco do něj zasunul i malíček. Pokojem voněl med a ještě něco… Přivřel oči a poživačně natáhl kyslík do svých plic, čichové buňky poctil svou přítomností ten takřka nepatrný důkaz o přítomnosti Marigoldova vzrušení, cítil jeho pre-ejakulát, cítil ho… A na okamžik vypadl z rytmu, takže jeho ruka zůstala na půl cesty zasunutá v Marigoldovi, což básník vyřešil po svém a prostě přirazil dozadu.

Ozvalo se další zasténání spojené se spokojeným výdechem. Geralt věděl, že tohle už na pořádné roztažení úplně stačí, jenže…

"Geralte…" touhou prodchnuté oslovení Geralta zbavilo pochybností, jestli má pokračovat. Znovu vrazil čtyři prsty do Marigolda, který jen kníknul a vzápětí se snažil boky vycházet ruce vstříc.

Zaklínač se ale obával, že díky těmto razantním pohybům by brzy mohli skončit na zemi, takže svého snažení na moment zanechal, ignoroval tichý protest z bardovy strany a nanesl si gel tentokrát na palec. Škodolibě se pousmál, když začal prstem přejíždět v okolí dírky, krouživými pohyby ji škádlil, dovnitř zajel vždy jen na chviličku a Marigold se mohl zbláznit.

Geralt jej však držel pevně kolem pasu, a přestože nic neviděl, úplně přesně si uměl představit, jak jeho palec dráždí roztažený otvor, připravený na něco o hodně většího, jak se Marigold musí cítit uvnitř prázdný, jak prahne po něčem víc… a vše co dostává, je jen palec, šikovný, škádlící, trýznící…

Tentokrát se jeho sten smísil s Marigoldovým, poposedl si a jeho erekce se otřela o ručník, o který se z druhé strany ukájel Marigold. Sám moc prostoru k pohybu neměl, ovšem mladší muž převzal iniciativu, což mu Geralt tentokrát dovolil. Nechal jej, aby pohyboval boky, čímž poskytoval jak třetí sobě, tak Zaklínači, byť skrze látku, velmi tenkou látku…

Při dalším hlasitém stenu z Marigoldovy strany to už bylo na Geralta moc. Byl nadržený, neskutečně nadržený z těch zvuků, jaké jeho přítel vydával, z jeho chtivé dírky, z jeho erekce, na kterou se jen letmo podíval a byl si jistý, že Marigold už potřebuje uvolnění jako sůl… Chytil jej za boky, nějak se mu podařilo ručník setřást a pak do básníka bez jakéhokoliv varování proniknul.

Byl si jistý, že za jeho následné zasténání by se nemusela stydět žádná potvora ani zvíře, a hlavou mu problesklo, že to snad neslyšel nikdo jiný ve vedlejších pokojích… Vzápětí veškeré myšlenky ale vzaly za své, mysl mu zaplnilo jen to horko kolem jeho erekce a nádhera okamžiku, v němž mu Marigold rty přejel po krku, hlasitě a přerývavě dýchal, načež Geralt pootočil tvář, aby jej políbil.

Už se ani nesnažil zjistit, kdo přirážel, jestli on sám, jestli se Marigold nabodával sám… Cítil jen ten neuvěřitelný žár, dokonalost Marigoldových rtů a míru únosnosti překračující vzrušení, jež jej nutilo se chvět, sténat, blížit se k vrcholu… Tělo náhle ztuhlo a něco v něm vybuchlo, slastnými pocity už tak zmítaný organismus zalily další, intenzivnější… pronikly až do konečků prstů a zanechaly jej vyprahlého, nádherně vyprahlého a vyčerpaného.

Stočil zamžený pohled dolů, kde na zjizvené kůži ucítil dopadající tekutinu. Dál držel Marigolda kolem pasu, aby náhodou neupadnul, druhou dlaní z něj dostal i poslední kapku a pak jej pevně objal, obličej zabořil do zpocených, kaštanově hnědých vlasů.

Oheň v krbu dohořel.

Pod kopyty Celadona

19. března 2016 v 11:15 | Archea Majuar
Pod kopyty Celadona

Fandom: RPS (koňské dostihy)

Pairing: Milan/Čestmír

Warning: Nic škodlivého, jen romantický incest... krása, co? :D

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle mi leží v kompu už tak strašně dlouho... Ale jo, navazuje na dvě předchozí části. Jelikož máme v dostihovém provozu plný pytel (nikoliv problémů, ale doslova...) sraček a kdoví, kdy se vůbec začne běhat atd. atd. Jen si tady prostě nějak zlepšuju zveřejněním povídky náladu :D Enjoy! :)

Za komentáře během celé povídky děkuji May Darrell, Anet a Monice :)

Pro dnešek se to obrátilo k lepšímu. Vyšlo jim to. Program odsýpal, nic nevázlo a až na ta dvě zranění jezdců to nebylo vůbec špatné. Kluci se z toho vylížou, hlavně ať jsou koně po náročném dni v pořádku. Prozatím je jen zběžně prohlédl, ale zdáli se být všichni v cajku, byť Cherwick z teplého počasí a tvrdé dráhy nadšen nebyl a taky jeho výkon podle toho vypadal, ale zdravotně to snad nijak neodnesl.

Bylo už okolo jedenácté večer, když zrovna opouštěl jeho box a zamířil k Celadonovi, stojícímu opodál. Ryzák nevěnoval příchozímu velkou pozornost, jen střihnul uchem a pokračoval v tiché konzumaci sena. Nechal si zkontrolovat nohy, pak po člověku loupnul okem, a otočil se k němu. Pečlivě mu oňufal obě ruce a kapsy a šťouchnul jej čumákem.

Jeho trenérovi se na tváři objevil mírný úsměv. Odstrčil tu zvědavou tlamu, sáhnul do kapsy a vytáhnul kousek jablka, které původně chtěl dát Cherwickovi, ale nějak na to zapomněl. Celadon jemně uchopil ovoce, zbaštil ho a zkusmo ještě jednou začenichal, jestli neucítí také mrkvičku. Člověk jej pohladil po hlavě, podrbal za ušima, což kůň ocenil setrváním na místě a hlasitým oddechnutím.

Udělal ještě jeden krok k muži a opřel si o něj čelo, vyžadoval nějaké to pohlazení i na krku, kterého se mu vzápětí dostalo. Sice doběhl jen druhý, ale i tak si zasloužil pochvalu. A muž s prošedivělými vlasy s ním byl spokojen, proto nadějnému koníkovi vyhověl a věnoval mu svou pozornost, pokračoval i ve chvíli, kdy uslyšel vrznutí dveří.

Celadon jen nepatrně škubnul uchem, ale jinak se nedal ze svého rozjímání vyrušit. Až v momentě, kdy do boxu vstoupil další člověk, se narovnal a jal se i nově příchozího řádně prošacovat. Zklamaně mrsknul ocasem, když nic nenašel, ale pohlazení se mu dostalo i zde, a tak ještě chvíli zůstal otočen k lidem, než jim ukázal zadek a vrátil se k senu.
"Jak na tom jsou?" zeptal se příchozí Milan.

"Zatím se zdají být v pořádku, ale uvidíme za pár dní," odpověděl Čestmír s pohledem upřeným na nohy koně, pak se podíval na svého bratra: "Potřebuješ něco?"

Neušel mu ten potlačený úšklebek, jenž se mihnul na Milanově tváři.

"Jen jsem chtěl vědět, jestli… je všechno v pořádku."

Čestmírovi bylo jasné, že mu neřekl všechno, ale vlastně to ani nutné nebylo. Posadil se do sena a Milan vedle něj, tak blízko, že se rameny dotýkali. V tu chvíli jej zasáhla v obrovské síle vlna vděčnosti za to, co pro něj jeho starší bratr dělá… Vždyť zorganizovat tohle všechno, to by sám nezvládnul. Nikdo mu nedokázal být takovou oporou jako Milan, byl tady, kdykoliv jej potřeboval, připraven udělat vše, aby pomohl.

Po očku se po něm podíval, jeho bratr pozoroval klidného koně, vypadal zamyšleně. Náhle se mu však zadíval přímo do očí, ocelovou šeď zářící, laskavou… Čestmír se nevyhnul zachvění, když na tváři ucítil něžný dotek, pohyb palce, pohled byl stále intenzivnější, hůře zvladatelný, emoce vyvolávající. Poddal se dlani, jež jej vedla vpřed, a nechal city, aby skrze setkání jejich rtů vypluly na povrch.

Roztřásl se ještě víc, pokaždé jej zaskočilo, jak býval jejich dotek silný, potřeboval stabilitu, potřeboval se něčeho chytit, a tak křečovitě sevřel Milanovo rameno, s druhou rukou nevěděl kam, jen ji pod návalem emocí zatínal v pěst.

"Já…" promluvil Milan tiše, jakmile se jejich ústa rozpojila. Čestmír nejistě sledoval, jak jeho bratr jen znovu rozevřel rty a snažil se něco říct, avšak neúspěšně. Sklopil šedý pohled.

Mladší muž neměl dobrý pocit z Milanova chování, nebýval takhle… plachý… uměl sdělit, co chtěl, za všech okolností, navíc teď byli jen sami dva, nemusel nic skrývat, mohl vyjevit cokoliv, co měl na srdci.

Tentokrát to byl Čestmír, kdo se dotkl tváře svého bratra, jen ale, aby ji pozvedl a mohl znovu spatřit ocelové oči, mýlil se nebo v nich byl přítomen strach? Z čeho ale? Už tímhle přeci překračují veškeré hranice, co může být horší…?

"Miluju tě," uslyšel Čestmír, a kdyby stál, podlomila by se mu kolena. Takhle jen srdeční sval započal svůj zběsilý tlukot a zvláštní horko se přelilo přes celé tělo. Co mohlo být horší, ptal se sám sebe před chvíli… Doposud si to až tak nepřipouštěl, ale když slyšel ta slova, když viděl, jak zranitelný pohled se skrývá v šedých očích, jak strašně mu sám chtěl sdělit, že…

"Taky tě miluju," snažil se říci, ale z jeho úst vyšlo jen jakési nesrozumitelné zašeptání, v krku měl uzel, hlas neposlouchal. Milan to ale zřejmě vyrozuměl, domyslel si, protože viditelně pookřál, ale Čestmír si chtěl být stoprocentně jistý… přestože sám zcela nechápal, jak je to možné, jak se mohli dostat až do bodu, kdy… o sobě nepřemýšleli jen jako o bratrech, ale jako o lidech, kteří jsou si bližší ještě mnohem víc.

Opřel si čelo o Milanovo, vstřebával to štěstí, to ryzí štěstí, jež z něj cítil a nacházel i sám ve svém nitru, nechal se jím prostoupit a opět jej vyjádřil tak, jak to dělal nejraději. Spojil jejich rty v pomalém, něžném polibku, plném vyjádřených i nevyjádřených citů, plném lásky, plném jejich pevného pouta.

Po chvíli se octli v objetí toho druhého, Čestmír hlavu na hrudi svého bratra, Milan s tváří zabořenou v jeho vlasech.
"Uvědomuješ si, jak strašně moc je tohle špatné…" pronesl tiše, ani se neptal, nepotřeboval slyšet odpověď, jen to chtěl ze sebe dostat, sevřel tělo ve svém náručí ještě víc, musel ho cítit, musel si být jistý, že tady opravdu jsou, že se to opravdu děje.

Čestmír nejprve nereagoval slovně, jen stiskl bratrovu dlaň ve své, zaklonil hlavu a vtiskl lehký polibek na Milanův krk.
"Možná je to špatné, ale já se nikdy nedokázal špatných věcí vzdát," zamumlal zanedlouho. Ať už šlo o pití a cigarety, neuměl se přinutit ani motivovat k tomu, aby přestal. Bylo mu jasné, že v tomhle případě by to vyšlo úplně nastejno, Milan mu byl až příliš drahý… příliš moc jej miloval na to, aby se jej vzdal.

Patřili jeden k druhému, a jeden druhému.

Jeho myšlenkové pochody přerušil čumák, jenž mu byl strčen přímo do obličeje. Celadon se divil, co tak pozdě u něj v boxe ještě někdo pohledává. Tiše si frknul, poodešel a lehnul si na slámu, hlavu stále zvědavě zvednutou a oči pokukující po dvojici lidí. Běžně by je tady už nechtěl, ale jakýmsi šestým smyslem vnímal, že tady prostě být potřebují.

Sami, bez pozornosti ostatních.

Ryzák se uložil ke spánku a za pár minut už ani o dvou, stále se objímajících a přítomnost toho druhého si vychutnávajících lidech, vůbec nevěděl…

9. In the heat of the moment

17. března 2016 v 22:05 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
9. In the heat of the moment

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Co byste řekli na pěknou alespoň +15 scénu? :D Akorát... já... jen vás chci dopředu varovat. Tahle povídka je sice založená hodně na emocích, ale abyste pak nebyli překvapení, protože... se ze 70% sestává ze sexu :D Nedělám si srandu, počítala jsem to :D Každopádně Enjoy!

Za komentáře děkuji LiemHill, Profesorovi, Anemovi, Anet, Monice a May Darrell :)

Tentokrát přichází na řadu má poslední dobou velká závislost, kapela jednoho z členů OASIS, Noel Gallagher's High Flying Birds a jejich song In The Heat Of The Moment ->


Nemyslet, nemluvit, jen cítit. První dva úkony představovaly nejistotu, ale ten třetí víc příjemného, slastného… víc Ondry. Ponořil jsem se do polibku, líbal jej hluboce, náruživě, a přestože jsem kdesi v koutku duše věděl, že toho nakonec budu litovat, nemohl jsem zabránit dlaním, aby se přesunuly k lemu Ondrova trika a vklouzly pod ně, hladil jsem tu jemnou, na dotek tak strašně příjemnou pokožku, roztápěl se blahem nad měkkými steny, jež mu unikaly z úst, zatímco jsem se rty přesunul na jeho čelist.

Mozek jsem prostě vypnul a soustředil se na to, že tohle je to, co chci… chci být s ním, což by mi mělo přijít přinejmenším znepokojující, ale Ondrova dlaň i skrze triko hřála, svým způsobem konejšila, a konejšila i ve chvíli, kdy se přesunula níže a také se dostala přes vrstvu oblečení, načež jsem se ostře nadechl, když se chladná dlaň rozprostřela na mém břiše.

Ano, bylo to úplně jiné než s ženou, to se dalo předpokládat, ale někde v mém nitru mi to až tak rozdílné nepřišlo, a možná právě ten hluboko schovaný ale silný pocit, mi nedovolil jakkoliv vyšilovat, přemýšlet nad tím, děsit se toho, co se mi otírá o bok… spokojeně jsem vydechnul, vyšel slabinami vstříc… a že se mě přes rifle dotýká můj nejlepší přítel.

Co bych ještě před měsícem považoval na nemyslitelné, mě rozpalovalo, nutilo líbat Ondru s rostoucím hladem, všechno to šlo samo… Obdivoval jsem něhu, s jakou se mě dotýkal, jakou bych od něj sice měl čekat, ale doposud si s ním nedokázal spojit, byl nejistý, snad váhavější než já, jako by předpokládal, že každou chvíli uskočím a znovu ho udeřím.

Srdce mě zabolelo při té představě. Odtáhl jsem se a pohlédl mu do šedých očí, jednu z dlaní náhle na jeho strništi, hleděl na mě s otázkou, nerozuměl, pochyboval…

A pak jeho pohled na moment ztvrdnul rozhodnutím, po němž ale nenásledovalo odmítnutí, nýbrž se znovu dotkl mých rtů, jimiž uniklo povzdechnutí, jakmile jsem zjistil, že se dobývá do mých kalhot. Sám jsem nechtěl přemýšlet nad tím, co bude potom, až to žhavé kouzlo okamžiku pomine, ale tak nějak jsem věděl, že Ondra je na tom stejně, že to budeme řešit, až nastane čas…

Teď přišla tahle chvíle a my se ji rozhodli využít.

Vpustil jsem Ondru do svých úst a zachvěl se pod dotekem, jenž věnoval mým slabinám, cítil jsem tu vlnu vzrušení, která mnou projela, způsobena nejen Ondrovou dlaní, ale také mým vlastním uvědoměním, že mám potřebu mu to oplatit a že v této pozici to nebude snadné… Proto, aniž bych přerušil polibek, jsem si kleknul a zatlačil svému příteli na hrudník, aby si lehnul.

Na chvíli jsem jeho rty opustil, abych mu mohl dát pod hlavu aspoň… něco, mikinu… rozkročil jsem se nad ním, a erekce sebou škubla, když mě Ondra s divokým pohledem v očích stáhnul k sobě dolů, sykl jsem, kousl mě, zmetek, s jeho pomocí jsem mu rozepnul kalhoty a… tehdy už instinkty převzaly otěže, nad žádným pohybem jsem nepřemýšlel.

Tělo mi hořelo, hřálo stejně jako to Ondrovo, hladil jsem jeho kůži, líbal jej, dotýkal se všude, kam jsem se skrze oblečení dostal, a nechal splynout svůj sten s druhým, když se Ondrovi povedlo zbavit nás spodního prádla natolik, aby se naše erekce mohly dotknout jedna druhé, výraz jeho tváře v tuto chvíli… vryl se mi do paměti.
Bylo to jiné, divné, ale nepopsatelně nádherné.

Opřel jsem si čelo o Ondrovo rameno, probíral se mi vlasy, zatímco se můj penis třel o druhý, úplně stejně tvrdý, celý kontakt byl vlhčí, než bych si kdy představoval, šlo to samo, a pak Ondrova ruka… Široká, velká, prací poznamenaná… hrdelně jsem zasténal, protože kromě své jsem takový dotek od nikoho jiného ještě neobdržel, držela nás oba, tlak a tření se zvýšilo, mysl mi obestřelo čiré vzrušení, slast a Ondra.

Byl tak strašně přítomný, cítil jsem ho všude, slyšel jeho dech, vzdechy, jež jen umocňovaly mou cestu vstříc vrcholu, pohyb jeho dlaně se zrychloval, kyslíku se mi nedostávalo, chvěl jsem se, rty se nějakým způsobem dostal k Ondrovu krk a jen matně jsem si uvědomil, že tu jemnou pokožku nesoustředěně líbám…

Možná jsem zařval, možná jen zavrčel, nebyl jsem si jistý, vnímal jsem jen to, že ve chvíli, kdy se můj přítel pode mnou napnul a jeho dech se zadrhnul, tak vyslovil mé jméno. Pevně jsem semknul víčka, orgasmus mne zachvátil v plné síle a mě napadlo, jestli si mě k sobě při vyvrcholení někdo k sobě tak moc tisknul a jestli já sám jsem kdy tak strašně rád byl tisknut.

Ležel jsem na Ondrovi, emoce mnou zas a znovu cloumaly, podařilo se mi je utišit až poté, co jsem ze svého přítele sklouznul dolů a přitáhl si jej do objetí, srdce mi poskočilo a nitro se sevřelo pocity. Přicházely pomalu, ale věděl jsem… bože… věděl jsem, že tímhle… tím, co jsme právě prožili, jsem nad sebou vyřknul ortel.

Ondra zatínal prsty do mých zad, hřál… Když se odtáhl, mohl jsem v jeho očích vidět všechno, co ke mně cítil, za co jsem ho odkopl jako prašivého psa… Pořád mi nebylo zcela jasné, co se stalo, že se ve mně probudila schopnost chtít chlapa, ale možná… ne, možná, zcela určitě to bylo tím, že tím chlapem byl můj nejlepší přítel, ten, který mě vždy bral takového, jaký jsem, toleroval, chápal, miloval…

Teď byla řada na mě, abych jej bral takového, jaký je. Tíha viny a starostí na mně spočívala, ale momentálně je převažovala ta lehkost, pramenící v mém rozhodnutí se poddat citům vůči Ondrovi, protože ten pohled… ty oči… ten úsměv…

V tu chvíli jsem jej měl tak strašně rád, až jsem myslel, že to nemůžu vydržet, že něco ve mně praskne...

Stalo se mi už potřetí, že jsem někomu takto propadnul, a v obou přechozích případech jsem obětoval všechno, aby s tím člověkem mohl být. A když jsme tam s Ondrou v tichu a míru vedle sebe leželi, bylo mi jasné, že to udělám i potřetí…

Friday, I'm in love...

13. března 2016 v 19:49 | Archea Majuar
Friday, I'm in love...

Fandom: House M.D.

Pairing: Greg House/James Wilson

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Přišel čas na další Hilson fikci, obsahující sub!Wilson, protože toho není nikdy dost. A Wilson taky nemá nikdy dost. O Housovi nemluvě. Enjoy! :D

Za komentáře děkuji Monice, Anet, May Darrell a Anemovi :)

Název... co k němu říct... nemá absolutně žádný význam, jen jsem u psaní poslouchala The Cure, včetně songu Friday, I'm in love, na který existuje pěkné fanvideo :3



Ne, nadarmo viděl všechny díly Krimálky Miami, pomyslel si House spokojeně. Ještě více jej těšilo a zároveň bavilo, že ty roky, během nichž kolem sebe s Wilsonem křepčili a uráželi jeden druhého, k něčemu vedly. Wilson byl dobrý přítel. No, byl jeho jediný a tudíž nejlepší přítel, ale ta představa…

Usmál se na půl huby při pomyšlení, že by Wilsona mohl mít vážně ve své posteli. Mezi ženami většinou vyhledával ty dominantnější a se submisivním Wilsonem by to mohla být zajímavá zkušenost. Už takhle si s ním solidně hrál a opravdu hodlal zajít ještě dál. Jenže nejprve musí vyřešit ještě jednu záležitost.

Sám chtěl mít Wilson pro sebe už roky, ale měl pocit, že by to jeho striktně hetero přítel neocenil. To si myslel až do těch dnů, kdy se mu do bytu Wilson nastěhoval. Julie ho odkopla, neměl kde být, bla bla bla, to už jsme slyšeli několikrát. Ovšem… Jen když si House vzpomněl, jakými pohledy jej Wilson častoval… ne, že by byly přímo zamilované, to samozřejmě taky, byl to Wilson, ale… byly hladové. Doslova.

A když nebyly hladové, tak se na něj Wilson koukal s tak štěněcí láskou, že i Housovo srdce dostávalo zabrat.
Eh… ano, byl si ochoten přiznat, že Wilsonovy city opětuje. Pokud to bude znamenat, že dostane toho chlípníka do postele. Už se těšil, až se bude červenat…

Nehodlal ovšem nic uspěchat, chtělo to vhodnou příležitost. Tu nejlepší… jež přišla poměrně neočekávaně. House se vrátil z nemocnice, spolknul Vicodin a usedl ke klavíru. Celý den mu v hlavě hrála melodie a chtěl se ji pokusit zahrát. Dokonce se do toho zabral natolik, že si zprvu ani nevšiml Wilsonova příchodu. Zaznamenal jej až ve chvíli, kdy na sobě ucítil jeho pohled.

House nehnul ani brvou, pokračoval v hraní, ale nyní již svého přítele po očku sledoval a vnitřně se těšil. Ano, tohle je ta pravá chvíle, pomyslel si, když Wilsona přistihnul, jak mu asi pět minut zírá na ruce… na hbité, kmitající prsty. Pro zrak méně vnímavého člověka se prostě jen zahleděl a přemýšlel, jenže House tenhle pohled moc dobře znal. A znal Wilsona.

Na moment House zaujalo, kde jeho přítel byl… Trička nenosil často a rifle už vůbec ne. No, další důvod, proč by měl být dnešní den výjimečným, ušklíbl se House a dohrál.

Zvedl zrak k Wilsonovi, jenž sebou trhnul, zatvářil se překvapeně a vyskočil na nohy.

"Ještě jsem zapomněl koupit vejce," zamumlal, načež se vydal ke dveřím, a přestože šel normálním krokem, Housovi se jevilo, že utíká. Nikoliv protože jeho krok byl tak jako tak rychlejší než Housův, ale kvůli tomu, jak napjatě Wilson působil.
Starší muž si odpustil poznámku o tom, že skutečně náhradní vejce potřebuje, a sám se vstal.

"Wilsone!" zastavil svého přítele a hopkal k němu, zatímco v duchu Wilsonovi gratuloval. Nemohl se totiž nacházet v lepší pozici. Otočil se právě ve chvíli, kdy už sahal po klice, obrátil se ovšem celým tělem, za zády dveře… což se mu stalo osudným.

"Wilsone," zopakoval House, když se zastavil až těsně před ním, očima pečlivě zkoumal výraz mladšího muže. "Proč jsi tak zíral na moje ruce?"

"Já nezíral," ohradil se Wilson příliš rychle na to, aby mluvil pravdu. "Jen jsem… pozoroval, jak hraješ."

"Vážně?" naklonil hravě hlavu a zaregistroval ten záblesk paniky, jenž se mihnul v hnědých očích. Pro jistotu položil dlaň na dveře a opřel se o ni, jen kdyby náhodou Wilson pocítil potřebu utíkat. Věřil ale tomu, že jej dokáže přesvědčit, aby zůstal.

Po páteři mu sjel nádherný, skoro elektrický výboj směřující mu přímo do rozkroku, vyvolaný jen tím, že se před ním Wilson nepohodlně ošil a otevřel ústa k odpovědi, načež je znovu zavřel, červeň se mu hrnula do tváří. Očividně byl z Housovy blízkosti nesvůj a zmíněný diagnostik jeho nervozitu jen podporoval, neboť se choval… jinak.

"Nemyslel jsem si, že se ti hra na klavír natolik líbí," šklebil se něj House a jelikož Wilson ostražitě hleděl do jeho tváře, nevšiml si, že jeho paže se pohnula. "Natolik líbí…" usmíval se, když se dlaní dotkl Wilsonových slabin, aby s potěšením zjistil, že určitý vliv tahle situace na jeho přítele skutečně má.

Wilson měl nutkání utéct, nevěděl, o co Housovi jde, ale skoro jej děsil. Nepopíral, že by nic s Housem mít nechtěl, ovšem začít… takhle? Měl na sebe vztek, co, na sebe, na svoje tělo, jež je zrazovalo, neboť Housova dlaň na jeho počínajícím vzrušení pracovala a Wilson nebyl schopen jej odstrčit. Místo toho dál doširoka otevřenýma očima hleděl na staršího muže, jehož predátorský výraz se mu vypálil do paměti, stejně tak věděl, že hned nezapomene na to horko, jež kolem nich panovalo, a na dlaň, jež jej laskala…

"Řekni, že to chceš, Jimmy," zamručel House, těkaje z jednoho hnědého očka do druhého, cítil, jak jeho přítel bojuje s tím, po čem touží, a vůbec se mu to nesnažil usnadnit. Skoro se neubránil povzdechu při pomyšlení na úplně zlomeného Wilsona, neschopného mu vzdorovat, prosícího o víc… o víc ústy, jež měla na každý všední den jedno morální ponaučení a na neděli moudrou pranostiku.

Neodolal a splnil si svůj sen, tedy aspoň jeden z nich, a dotkl se svými rty těch Wilsonových, jež se okamžitě pootevřely, ať už údivem či očekáváním, tak jako tak mezi ně vklouzl Housův jazyk, setkávající se s chutí kávy a samotného Wilsona. Nechtěl přestat, líbat Wilsona bylo něco… nepopsatelného, něco, po čem už dlouho prahnul, svou druhou dlaň umístil na Jimmyho krk, přidržel si jej a nedokázal se přimět, aby jejich první polibek byl zcela jemný a něžný, naopak si jej nemilosrdně podmanil.

A Wilson se zachvěl, z hrdla mu uniklo zasténání, jež způsobilo další tvrdnutí v Housově rozkroku. Jestli mu ještě někdo bude tvrdit, že pro sebe nebyli stvoření, tak mu narve hůl do patřičných míst, pomyslel si House a kvůli nedostatku kyslíku se odtáhnul.

"Řekni, že to chceš, Jimmy," vydechl a stiskl Wilsona přes látku riflí.

"Ne…" zavrtěl hlavou Wilson, přestože jej tělo absolutně neposlouchalo, jeho slabiny vyšly Housově ruce vstříc, celý se chvěl, hořel, paže spuštěné, neschopné pohybu…

"No, když myslíš," ušklíbl se House, chytil Wilsona dlaněmi za boky a je přišpendlil ke dveřím. Stál u něj strašně blízko, ale pořád se jej tělem nedotýkal, sám byl ve svých kalhotách tvrdý a strašně chtěl cítit Wilsonovu erekci proti své, ale ovládl se, hleděl do Jimmyho očí s výzvou.

Wilson vlastně ani nevěděl, proč se tak brání, proč se nechce poddat, hrudník se mu zoufale zvedal a klesal, jak nemohl pořádně nabrat vzduch, ten tísnivý pocit… byl jako v pasti, zcela v Housově moci, držel jej na místě a on se pod ním třásl, nehty zatínal do dřevěných dveří a chtěl… ne, nemohl se rozhodnout, jestli pořád chce utéct, nebo chce přimět House, aby se k němu konečně přitisknul celým tělem, silnějším, než by si kdy představoval, aby se o něj otřel erekcí, o níž Wilson věděl, přestože celou dobu zíral do modrých očí, ale jejich zorničky byly rozšířené, a jak House dýchal…
Wilson věděl, že ho House chce, děsivě moc chce.

Housův horký dech se mu otřel o ucho, když se jeho přítel nahnul a zašeptal:

"Stačí jen jedno slovo, Wilsone, jen jedno slovo…" nevrátil se však zpět, navlhčenými rty sjel mladšímu muži po krku, kde do jemné kůže zabořil zuby a přidal na síle, jakmile se pod ním Wilson ještě víc zachvěl a skrze zatnuté zuby zasténal, při dalším kousnutí se snažil pohnout boky směrem kupředu, nicméně Housovo sevření mu v tom zabránilo.

"Jen jedno slovo," připomněl mu House, zanechávaje drobné otisky zubů na bledém krku svého přítele, což Wilsona dohánělo k šílenství, jeho erekce byla stále uvězněná v riflích, bez potřebné stimulace…

"Prosím," uslyšel House a narovnal se.

"Prosím ano nebo prosím ne?" otázal se, Wilsonovi se po těle prohnala další horká vlna při pohledu do Housových očích, žhnoucích touhou.

House ovšem na odpověď nečekal, zcela uvěznil mladšího muže mezi dveřmi a svým tělem, Wilsona erekce se setkala s to jeho, a byť to bylo přes několik vrstev látky, Jimmyho sten následoval Housův spokojený povzdech, líbilo se mu, jak se na něj Wilson nalepil, slabinami se třel o ty jeho jako nadržený puberťák, hleděl mu do tváře…

House vstřebával tu divokost a hlad, s nimiž se na něj Wilson díval, vklouzl prsty do jeho vlasů, zvrátil mu hlavu dozadu a znovu se mu snažil vysát vzduch z těla, v čemž jej mladší muž nadšeně podporoval, mazlil se s jeho jazykem a vůbec mu nevadilo, jak je celý polibek až moc vlhký, nekoordinovaný…

Vzdal se, podrobil se, nechal House, aby si s ním dělal, co chtěl, tahal jej za vlasy a on mu ještě vděčně sténal do úst, užíval si pocit, mít ten silný hrudník proti svému, prsty druhé ruky jej House chytil za zadek, načež Wilson téměř zakňučel, jak jej zasáhla majetnickost, s jakou tak House učinil.

Také Wilson se konečně vzmohl na nějaký pořádný pohyb, přestal nehty zarývat do dřeva a rukama House objal kolem pasu, načež sevřel obě jeho půlky a přitisknul si ho ke svých tříslům ještě víc, kdyby to bylo možné, na House to však udělalo dojem a kousnul Jimmyho do rtu.

"Jsi nádherný," vyslovil, aniž by nad tím přemýšlel, prostě mu to přišlo na mysl, když spatřil, jak dokonale se slast na Wilsonovi vyjímá, a ještě více mu to slušelo s tím skoro nesmělým úsměvem, jenž byl v dané situaci sice bizarní, ale co na jejich vztahu nebylo?

"Housi," navlhčil si rty Wilson a starší muž se nemohl rozhodnout, jestli chce slyšet zbytek nebo jej znovu políbit. "Housi, jestli takhle budeš pokračovat…"¨

Pro Housovy uši bylo jako rajská hudba slyšet, jak se Wilsonův hlas zlomil a přešel ve sten, když se o jeho erekci otřel obzvláště důrazně.

"Tak co, Wilsone? Uděláš se v riflích jako chlípný školák?" položil otázku, znovu proti němu přirazil a škádlivě jej opět kousnul do rtu, Jimmy se pod ním jen horko těžko dával dohromady, aby odpověděl…

"Jo…" vydechnul jenom a nechal se políbit a tisknout se na dveře, jen ty Housovy rty a pohyby jeho boků, pocit, být zcela v jeho moci… Byl už tak strašně blízko…

"Tak se udělej, Jimmy," přesunul Housa svá ústa opět na Wilsonův krk, kde jej střídavě líbal, střídavě kousal a u toho ještě stíhal mluvit… ale jak mluvil… šeptal Wilsonovi do ouška jednu oplzlost za druhou, až druhý muž nevěděl, která páčka, všude byl Greg, jen on, na nic jiného nemyslel, jen na to, že právě on jej přivede k orgasmus. "Udělej se, Jimmy, ukaž mi, že mně tak moc chceš, že se klidně uděláš v kalhotách," slyšel a ucítil, jak se mu triko roluje nahoru a horké ruce jej hladí po břiše, po hrudníku, Housovy dokonalé ruce…

"Gregu," zavrčel Wilson, ztuhnul v Housově takřka náručí a s pocitem totálního odevzdání se poddal té nádherné slasti, všechno se v něm sevřelo a vzápětí úplně uvolnilo, jak se jeho sperma octlo ve spodním prádle. Ani nevěděl, jestli měl zavřené oči nebo ne, stejně jimi nic nevnímal, dokud jej do reality nevrátilo zasténání tak hlasité, že se okamžitě zadíval na svého přítele, který se o něj stále otíral, postupně však s pohyby přestal úplně.

Wilsonem vnitřně otřáslo, jaký klid a mír a vřelost spatřil v Housových očích, když je otevřel, ústa pořád pootevřená, jak se snažil nabrat požadované množství kyslíku, Jimmyho výraz při orgasmu jej úplně zbavil sebekontroly, udělal se takřka ihned po něm. Musel uznat, že tohle dopadlo trochu jinak, než čekal… Nevěřil tomu, že bude Wilson až tak nadržený…

Dávalo to jeho pohledu na jejich vzájemnou přitažlivost nový rozměr, jež jej mírně děsil, ale koneckonců, co měl taky u Wilsona čekat, že?

Ušklíbl se, Jimmy byl prostě submisivní a to, jak se k němu House choval, jej zbavovalo zábran… což se mu sakra zamlouvalo.

Hnědé oči zářily uspokojením a štěněcí láskou, Wilson jej toužil obejmout, nechat se něžně políbit, zároveň v jeho pohledu viděl pochyby, načež House zjistil, že… že…

"Pro Kristovy rány, nedívej se tak na mě," zavrčel, navzdory tomu Wilsona objal a užíval si to teplo, jež se mu rozehřálo uvnitř hrudníku. "Právě se uděláš do riflí, když tě zaženu do úzkých, tak sténáš jako děvka, a pak se chceš tulit…" brblal a cítil, jak se Jimmy tiše směje. "S takovou se do tebe taky zamiluju."

"Prosím…" uslyšel Wilsona zašeptat, ale nebyl schopen určit, zda to myslel vážně nebo ne.

"Prosím ano nebo prosím ne?" zkusil osvědčenou otázku, ale opět na slovní odpověď nečekal, neboť mu Wilson zabořil prsty do prořídlých vlasů a ještě víc se k němu přitisknul. Výmluvnější v tu chvíli asi být nemohl…

8. Ten, kdo zachytí mé slzy

10. března 2016 v 21:34 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
8. Ten, kdo zachytí mé slzy

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další pátek, další část, která se vám doufám bude líbit :) Pomaloučku se posunujeme dál... pomaloučku :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Anemovi, Anet, Monice a Amisse :) Vážně si moc cením toho, že mi tady zanecháváte pár milých slov, protože pak prostě vidím, že to, co tady dělám, má nějaký smysl... Děkuju :)

Název pochází ze songu kapely The Hoobastank, The Reason:

V jednom momentě jsem jej pustil, nechal své ruce, aby se z paží přemístily po stranách jeho krku a přitiskl rty na ty Ondřejovy. Jako blesk mnou projel ten pocit absolutního radosti, pod jehož silou jsem se rozechvěl, dech se mi zadrhnul v hrdle… a srdce se sevřelo a vysílalo do celého těla signál, že takhle to má být.

Protože ve chvíli, kdy mě Ondra jemně políbil zpět, jsem se cítil nesmírně šťastný.

Jenže poté jsem se z nadýchaného obláčku vrátil do reality, odtáhl se od svého přítele a z minimální vzdálenosti na něj zíral jako na zjevení, třásl jsem se snad ještě více a vina a strach, neskutečný strach mě přemohl, následován vztekem nad svou neschopností se ovládat, nad světem, že mě takhle zkoušel, i nad Ondrou, že mě neodstrčil a jednu mi nevrazil.

Ne, jeho šedé oči se na mě starostlivě dívaly, laskavost z nich čišela i přes tu nevíru, jakou po mém náhlém ataku pociťoval. Držel mě za lokty, pevně, a já…

Zavřel jsem oči, do nichž se mi draly slzy. Hrudník mi rvala na kusy bezmoc, zoufalství, vina a vztek, ale přesto jsem se v přítomnosti svého přítele cítil tak bezpečně, všechno… ruce, ty oči, rty… bylo to najednou tak správné, zapadalo to do sebe. Ale proč?! Je to chlap, můj přítel, kamarád, kolega…

Proč?! křičel jsem uvnitř, kdežto navenek se dostaly jen potlačované vzlyky, doprovázené hořkými slzami, jež se brzy vpíjely do Ondrova trika, jelikož má kolena vypověděla službu a Ondra se k zemi sesunul společně se mnou. Pocit bezpečí vzrůstal, stával se mocnějším a reálnějším, jak se kolem mě obmotaly dvě paže a přitiskly si mě k co nejblíže k Ondrovu tělu. Bezmyšlenkovitě jsem jej objal zpět a nebránil se vzlykům, jež přicházely jeden za druhým, ani bych je nedokázal zastavit, tak moc…

…tak moc jsem byl rozbitý.

Zaryl jsem prsty do jeho zad, držel se jej, visel na něm, ztrácel jsem se a Ondra byl v tu chvíli jediným pevným bodem, ke kterému jsem se mohl upnout. Rozuměl mi, chápal, byl tady… Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, jak uboze musím vypadat, když tady řvu jako nějaká ženská… Neměl jsem na to sílu. Potřeboval jsem ho a on se neptal, tiše mě svíral v náručí, hřál, uklidňoval, v jeho blízké přítomnosti a s dechem, který jsem cítil ve svých vlasech, se kousky mé duše postupně lepily zpátky k sobě.

Pomalu se mé dýchání vracelo do normálu, leč stále jsem se chvěl, ta bouře emocí ze mě udělala trosku. Totální trosku.


Pohnul jsem dlaněmi, jako bych potřeboval ujištění, že mě Ondra stále drží… Každá troska potřebuje podpěry, prolétlo mi hlavou, ale znělo to tak hloupě, že i ve svém stavu jsem se ušklíbl.

"Co se děje, Igi?"

Instinktivně jsem se položil do dlaně, jež mě pohladil po vlasech. Bylo to tak příjemné…

"Nemám ponětí," vydechl jsem tiše, jinou odpověď jsem v sobě nenašel. Pořád jsem byl tak zmatený ze všeho toho vzteku, z náhle objevených citů vůči Ondrovi, z touhy po jeho tělesné blízkosti… Mysl mi zaplnila vzpomínka na těch pár sekund, kdy se naše rty střetly… z mé iniciativy!

Opět mne zevnitř sevřela hrůza, když jsem si uvědomil, jak strašně moc to chci udělat znovu, jak moc se chci opět dotknout Ondrových rtů, že ho chci líbat… Kam se poděl můj celoživotní postoj vůči homosexualitě? Neměl jsem nic proti, ale myšlenka na druhé muže v podobném duchu mi přišly absolutně nepřitažlivé.

Zvedl jsem svůj pohled k Ondrově tváři. Jak se mohlo stát, že jsem ji najednou potřeboval sevřít v dlaních a třeba na ni jen zírat, hledět do těch laskavých šedých očí, utopit se v nich, mít jej prostě blízko?

Mé srdce se znovu zběsile rozbušilo, po těle přeběhla husí kůže, když se Ondrovy oči ještě přiblížily a mně bylo jasné, co se stane. Vyšel jsem jeho rtům vstříc, setkali jsme se napůl cesty, svírání žaludku se vrátilo, ale ve své příjemné podobě, v té, jež člověku říká, že věci budoucí budou dobré…

Líbal jsem jej jemně, něžně a on mi stejnou mincí oplácel, dál mě hladil ve vlasech, jeho hrudník se stejně jako můj počal zvedat rychleji. Držel se zpátky, ale věděl jsem, že Ondra by chtěl víc. Ta myšlenka ve mně rozehřála nový oheň, vnitřní i vnější, bylo mi horko, krev se začala hrnout do dolních partií.

Možná jsem měl učinit něco, čím bych tohle zastavil, byl jsem ženatý, po celý svůj život heterosexuální a tímhle…po rtech mi přejel horký jazyk, na tvářích jsem cítil Ondrovo strniště… měl jsem, měl jsem to zastavit, jenže v tu chvíli jsem dokázal myslet jen na to, že pevně v dlani svírám Ondrovo triko, že se k němu tisknu a pouštím jeho jazyk do svých úst, z hrdla mi unikl první spokojený sten a přímo do mých slabin směřoval ten, jenž vydal Ondra.

"Ty to vážně chceš…" slyšel jsem jej zamumlat, než se odtáhl, jeho ruka však v mých vlasech setrvávala, podobně jako ta, kterou mi před chvílí položil na hruď, díval se na mě zmateně, ale v jeho očích plála touha. "Ale jak… co…?" zněl roztřeseně.

"Později," mírně jsem zavrtěl hlavou a ještě než jsem umístil dlaň na jeho líc a navedl jej k dalšímu polibku, uvědomil jsem si, jak moc se mi líbí pohled na jeho zrudlé rty, červené tváře, ten zrychlený dech… Nebylo pochyb o tom, co chci, jelikož rifle se mi stávaly těsnějšími, zasténal jsem a do slabin se mi nahrnula další krev, jakmile se mi v našem podivném objetí o bok otřelo vzrušení, patřící mému příteli.


7. Let me give you my life

6. března 2016 v 22:38 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
7. Let me give you my life

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Než začnu v pondělí nahazovat povídku na Hilson, máte tady další část této kapitolovky, protože si ji prostě zasloužíte. Děkuju vám za přízeň a prostě za všechno :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Anemovi, Anet, Mattovi, Monice, Profesorovi a May Darrell :)

Název kapitoly pochází z textu songu Take me to church od Hoziera, kterou asi všichni tady dobře známe...

Jak jsem se k tomu dopracoval? Proč… proč se to zase tak zkomplikovalo ve chvíli, kdy už to vypadalo, že se vše vrátí do normálu?

Zaskřípal jsem zuby, jak mě to žralo. Zase ve mně bublal vztek. Na něj i na sebe, na všechno. Na ten zkurvený svět… proč zrovna já?

Ta otázka mi zněla v hlavě už kolik dní, ale odpověď jsem nenacházel. Respektive jsem se ji možná najít nesnažil, jen jsem potlačoval, co jsem začínal cítit, a říkal si, že to přejde, že jsem jen zmatený, že za to může to zjištění o Ondrovi. Jenže já padal stále hlouběji… a dopadl jsem tak, že jsem nemohl být doma a myslet na něj, dokonce jsem si šel sednout do restaurace, aby mě nikdo nerušil!

Dopil jsem, na své poměry dost neurvale požádal číšníka o účet, ale aspoň jsem mu dal solidní dýško. Vlna vzteku mě donutila se zvednout z místa a… vždyť za to mohl on, kdyby se do mě nezabouchl, nemusel jsem čelit ničemu z toho! Nemyslel jsem na nic jiného, než na to, až mu to vmetu do ksichtu, chtěl jsem vidět jeho výraz.

Jenže po cestě jsem trochu vychladl. Nešel jsem dlouho, ale za tu dobu už byl můj nehezký úmysl zpochybňován mnou samotným. Uvědomil jsem si, že se historie opakuje, že jednou už jsem ze všeho Ondru obvinil… a jak to dopadlo?!

Bez nápadu, bez myšlenky. Stejně jako před několika týdny jsem stál u divadla, kde by měl Ondra právě být. Co bych mu měl říct? Měl bych za ním vůbec chodit? Vždyť nevím, co po něm chci…

Ale nehodlal jsem jako idiot stát s rukou na klice a vstoupil jsem. Na chodbě bylo rušno, herci zrovna odcházeli, takže jsem zamířil k šatně, kde jsem Ondru mohl ještě zastihnout. I když jsem možná ani nechtěl.

Mou mysl omamoval alkohol, ale schopnost myslet racionálně jsem neztratil, snad jen můj žaludek byl díky němu ušetřen nervózního svírání. Vešel jsem dovnitř, Ondra si zrovna oblékal triko. Byl sám, i tak jsem ale raději zavřel za sebou dveře.
Sám s ním, v jediné místnosti… Vzpomínka na sny mě rozechvěla, což ve mně znovu probudilo vztek. Jen ho vidím, už myslím na to, že bych ho strašně rád… Potřásl jsem hlavou a zavřel na moment oči, přiměl se zaměřit na něco jiného, třeba na pozdrav.

"Čau," vypadlo ze mě.

"Čau, co ty tady?" zeptal se překvapeně, ale na tváři se mu objevil úsměv. Ondra se mi zdál být dobře naladěný… nebo byl vážně rád, že mě vidí.

Neulehčuješ mi to…

Ani navzdory alkoholu v krvi jsem nedokázal rozvázat svůj jazyk a říct mu to naplno. Nevěděl jsem ani co mu říct! Že mě ty jeho pitomé city vůči mně štvou? Že z nich sám blázním? Že k němu taky začínám něco cítit…
Přemýšlel jsem, honilo se mi hlavou tisíce otázek, ale i tak jsem vnímal ty šedé oči, jak se na mě dívají z druhé strany místnosti, zkoumavě a pobaveně. Nesmál se mi, hledíval na mně tak často, takový výraz prostě nasadil, když chtěl zjistit, nad čím uvažuju.

Stál jsem zaražený jak vidle v hnoji a bál se pohnout, aniž bych věděl proč. Pak Ondra vyrazil směrem ke mně, načež jsem se vydal po obvodu místnosti… Nemohl jsem mu být blízko, nemohl jsem… zděšen tím, jak se mi sevřelo srdce, když Ondrův úsměv z jeho tváře zmizel a jeho oči posmutněly, jsem se sesunul do křesla, jež jsem za sebou objevil.

Svírající se hruď mi dokonale navodila pocit zoufalství, v němž jsem složil tváři do dlaní, na moment zavřel oči, ruce se mi pak svezly do klína a zatnuly se v pěsti. Zhluboka jsem se nadechnul a vzápětí navázal oční kontakt se svým přítelem, nejistě stojícím opodál. Nyní se zády opíral o skříň, tiše se na mě díval a vyčkával. Dával mi čas…

Napadlo mě, že toho času už jsem ale možná měl více než dost. Štvalo mě, že se nedokážu ovládnout a zůstat doma, a také, že nedokážu udělat pořádně ani pravý opak. Stačilo udělat jen pár kroků k tomu klidně vyhlížejícímu muži. Jak sakra mohl být tak klidný?

Skládal jsem se mu před očima a on si jen stál a čuměl, nic netuše… Vlilo mi to do žil novou dávku vzteku. Vyskočil jsem a po pár krocích jsem si teprve uvědomil, co činím. Držel jsem Ondru pevně za paže, přitisknul jej ke skříni a bůhví proč slyšel své vlastní zuřivé výdechy nosem, zvedal se mi hrudník jako po maratonu, srdce mi bušilo…

Můj vztek se postupně vytrácel, jak mě zasáhl výraz šedých očí, vyděšených, tak strašně vyděšených… Hleděl jsem do nich, skoro se v nich viděl, protože jsem sám byl vyděšený… ze sebe…

Ale já ti nikdy ublížit nechtěl!

Byl příliš blízko, zřetelně jsem cítil jeho dech na své tváři, příliš moc jsem si uvědomoval, jak jsou jeho rty vzdáleny jen pár centimetrů…

A pak jsem to udělal.

Úplně stejně, jako jsem to udělal ve svých snech, jež jsem tak nenáviděl a zároveň je chtěl snít znovu a znovu, protože ten nádherný pocit být milován, chtěn… lákalo to mé srdce stále víc. Podobně jako ve snech i teď jsem vnímal Ondrovo tělo, jak hřálo, a vzpomněl na to, jak jsem se kvůli těm téměř živým představám budil s erekcí tvrdou jako kámen…

13. Já tě nechci ztratit

6. března 2016 v 15:24 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
13. část

Fandom: Star Trek

Pairing: James T. Kirk/Spock, OC/OC

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Závěrečná kapitola, v níž se už prakticky nic stěžejního v rámci příběhu neodehraje, prostě jsem to jen nějak zakončila. Jestli důstojně? Snad. Jestli ideálně? Těžko. Každopádně znovu děkuji za vaši přízeň, trpělivost a komentáře :) Pomohlo mi to se dokopávat k psaní, které bylo neuvěřitelně pomalé a frustrující, ale nějak se to doklepalo o konce. Díky :) Enjoy!

A jestli by vás zajímalo, zda se na Star Trek v budoucnu zde ještě něco objeví, tak odpověď zní ano, ale kapitolovka to už asi vážně nebude! :D :D Spíše mi hlavou plachtí nápad o pěkném PWP s Chekovem (Anton Yelchin), tak třeba...

Společně se Spockem a Scottym jsme se přesunuli na Vespone, abychom dohodli, jak nám mohou pomoci. Nechal jsem Scottyho, zařídit si, co sám potřebuje, a když dodiskutoval s místním šéfinženýrem, připojil se k nám už z první návštěvy Vespone známý poručík Karl Romanov.

"Pět mužů vám bude stačit?" otázal se úvodem.

"Ano," přikývnul Spock.

"To je možná moc, to nějak zvládnem, ne?" tvářil se rozladěně Scotty, asi se mu nelíbilo, že by mu měl pomáhat nějaký namyšlený floutek z "lepší" lodi.

"Samozřejmě," cukly mi koutky úst. "Ale dopřej jim tu čest, aby prozkoumali Enterprise. Něco takového se jim nepoštěstí každý den."

"No, tak dobře," zabručel něco takového technik a pokynul červeně oděným mužům, kteří postávali stranou, aby jej následovali. Ještě chvíli jsem pozoroval, jak po nich Scotty štěká rozkazy, ale jakmile uviděl, že jej poslouchají bez brblání, jeho tón se zmírnil a do transportní místnosti už odcházel poměrně klidně.

"Máte materiál a lidi… Ještě něco by se vám hodilo?" otázal se Romanov s očima zabodnutýma do svých podkladů. "Léky? Záskok za zraněné členy posádky?"

Potřásl jsem hlavou, nic mě nenapadalo. Snažil jsem se nad tím zauvažovat, ale když teď bylo nebezpečí zažehnáno, mou mysl naplňovaly úplně jiné starosti. Takové ty… příjemné, pousmál jsem se a mrknul po Spockovi, jenž zíral před sebe a tvářil se udiveně. Zaměřil jsem svou pozornost stejným směrem.

Mířil k nám Shankon. Respektive nemířil k nám, jak jsem brzy zjistil, jelikož Vulkánec nepochybně přišel spíše za Romanovem. Neskrýval jsem své překvapení, když bez skrupulí sklonil jeho desku s papíry políbil jej.

Důstojník se na moment nechal unést a něžnost Shankonovi oplatil, vzápětí se ale vzpamatoval a odtáhnul.

"Rychle sis našel náhradu," poznamenal jsem hořce, nemohl jsem zabránit tomu ostnu v hrudi při pomyšlení, že ještě před pár hodinami jsme se rozešli a on už má někoho jiného.

"Nač se zabývat minulostí, Jime, jsme naživu, tak se podle toho chovám," pokrčil Shankon rameny a věnoval mi veselý úsměv.

"O čem to mluvíte?"

Pro tentokrát jsem poručíkovu otázku okázale ignoroval, tohle ať už si Shankon nějak vyřeší sám, i když… pro něj to asi takový problém nebude. Potlačil jsem šířící se kyselost a určitou dávku znechucení, protože jsem si jednoduše nechtěl kazit úspěšný den.

"Půjdeme?" otočil jsem se na Spocka, jehož výraz byl tradičně lhostejný a po jeho přikývnutí jsme zanechali tiše hovořící dvojici jejímu osudu. Čím více jsme se od nich vzdalovali, tím více ze mě negativní emoce vyprchávaly, tím více jsem vnímal Spockovu blízkost a svou touhu být mu ještě blíž.

Přenesli jsme se zpět na Enterprise, kde jsem Spocka chytil za rameno a naznačil mu, aby na mě počkal, potřeboval jsem něco sdělit můstku.

"Sulu? Všechno v pořádku?"

"Ano, kapitáne. Ve strojovně započaly opravy, ošetřovna nehlásí žádné problémy a všechna křídla lodi se dávají postupně dohromady."

"Děkuji, momentálně jste ve velení, konec."

Přestal jsem se sklánět nad interkomem a zadíval se na svého prvního důstojníka. Tušil, na co právě myslím? Podle toho, jak upřeně na mě zíral…

"Moje kajuta," pousmál jsem se, když Spockovy hnědé oči zazářily něčím, co se dalo nazvat očekáváním. Bok po boku jsme došli k místu určení, uvnitř jsem učinil pár nezbytných věcí jako zamknutí dveří, ujištění, že na nočním stolku je to, co u všech všudy snad budeme sakra potřebovat, a stiskl tlačítko u postele, zpod níž tak vyjela druhá matrace. Lůžko nyní mělo docela lákavé rozměry.

Aniž bych dělal cokoliv fyzicky namáhavého, už teď jsem pociťoval, jak se můj dech mírně zrychluje, v podbřišku vibrovaly první náznaky vzrušení a při pohledu na Spocka, jenž mě stále upřeně pozoroval, mě zastihlo zachvění celého těla.

"Když jsi mě tehdy zatáhl do tmy a přitisknul ses ke mně," přešel jsem k němu a zblízka mu pohlédl do očí, nejistých, snad i zmatených. "To bylo fajn," snažil jsem se mu dodat odvahu, chtěl jsem, aby se uvolnil, aby…

Ucítil jsem ruce na svých bocích, přes rty mi přelétl úsměv. Podvolil jsem se těch dlaním, které si mě přitáhly k druhému tělu, ústy jsem zlehka přejel po Spockových a srdce mi radostně poskočilo, jakmile byla moje snaha opětována. Spock naklonil hlavu, políbil mě zpět a horkým jazykem přejel přes mé rty a pak mezi ně, přivítal jsem jej uvnitř a pohladil Vulkánce po tváři.

Za tu dobu, co mé city ke Spockovi přerůstaly v něco víc než přátelství, jsem měl spoustu představ, jak by naše první společná noc mohla proběhnout. Různé varianty, různé přístupy, ale něha a láska se nacházely ve všech. Jednoduše to k nám nějak patřilo…

Z hrdla mi unikl sten, jelikož mě zasáhlo, jak rychle se věci daly do pohybu. Doslova. Proti stehnu jsem cítil Spockovu erekci, jež se stále zvětšovala, pohnul jsem nohou proti ní a můj vulkánský přítel se v odpověď zachvěl, načež jsem byl svědkem jeho zavrčení, prsty se zaryly do mých boků.

Toužil jsem po něm stále víc, bralo mi dech, jak rychle jeho sebekontrola brala za své a já chtěl jít co nejdále, vypustit to zvíře v něm…

Náruživě jsem jej dál líbal, zatímco dlaní jsem sjel přes jeho hrudník níže, mezi naše těla, až jsem sevřel jeho vzrušení a uslyšel další zavrčení, věnoval jsem mu několik tahů po celé délce, načež moje rty byly náhle volné, mírně dezorientovaně jsem hleděl do Spockovy tváře a polknul. Spatřil jsem v jeho výrazu a v hnědých očích chtíč, prozatím spoutaný a držený na uzdě, ale jen s velkými obtížemi.

"Jestli budeš takhle pokračovat, Jime, tak ztratím kontrolu," vydechl, těkal z jednoho mého oka do druhého, myslel to zcela upřímně jako varování, jež ale mělo v mém případě zcela opačný účinek. Ztvrdl jsem ještě víc a nemohl myslet na nic jiného, než jak si mě Spock bere…

"Tohle mám přesně v úmyslu," ujistil jsem jej se žraločím úsměvem, přesunul ruce k lemu svrchní části jeho uniformy a přetáhnul mu ji přes hlavu, totéž jsem učinil u sebe, boty letěly bůhví kam, nakonec jsme před sebou stáli zcela nazí, nemělo smysl svlékání odkládat, protože jsem nechtěl nic jiného, než se dotýkat Spocka úplně všude, cítit horkost jeho těla a v tom by nám látka přirozeně bránila.

Zrak mi sklouznul ke Spockově erekci, zachvěl jsem se a vrátil pozornost k hnědým očím, pozadu došel k posteli a přitáhl si Spocka dolů, objal jej a nechal se políbit, měl jsem jej tak blízko, ale stejně jsem potřeboval víc. Hladil jsem ho po zádech, žebrech, bocích, zadku… naše erekce se o sebe otřely a moje zasténání se ztratilo ve zvuku, jenž vydal Spock.

"Jime," zahleděl se mi pak do očí, věděl jsem na co myslí, na co se němě ptá… Sáhl jsem na noční stolek a vtiskl svému Vulkánci do ruky lubrikant.

"Stačí trochu, nemám… nevadí mi to," tváře mi musely zrudnout, když jsem se neuměl vyjádřit, protože… jak chcete někomu tak ohleduplnému říct, že ho chcete cítit, jak vás roztahuje, naplňuje, protože chcete vnímat i tu bolest, s tím spojenou, protože takhle to preferujete…

Ale Spock se neptal, nevyžadoval vysvětlení, nevyžadoval nic, zůstal nade mnou skloněný, znovu spojil naše rty, tentokrát v pomalejším polibku, během něhož se mě dotkl tam, kde jsem jej musel mít. Vyhověl mé žádosti a postupoval sice pečlivě, ale rychle, netrvalo dlouho a měl jsem v sobě tři prsty a přirážel proti nim jako nadržený teenager, ale nemohl jsem si pomoct, celé tělo prahlo po tom, být naplněno něčím větším, tvrdším, přál jsem si, aby si mě Spock podmanil.

Miloval jsem ho a chtěl být jen jeho…

A pak jsem dostal přesně to, o co jsem nevědomky začal prosit, zatnul jsem nehty do Spockových ramenou, přiměl se uvolnit a užíval si, jak se do mě můj přítel zasouvá, pomalu, beze spěchu, poslední centimetr jsem přirazil proti němu a doslova se na něj nabodnul. Byl obrovský, jímal mě pocit, že takhle plný jsem si nikdy nepřipadal, horké rty mě líbaly na krku... Spock se ze mě vytáhnul a začal se ve mně pravidelně pohybovat, narážel přesně do těch míst, kde jsem ho chtěl nejvíce…

Náhle jsem zjistil, že hledím do hnědých očích, jejich výraz ze mě vyrazil další sten, přírazy nabývaly na razanci, postel se otřásala, silná ruka na mém penisu…

"Spocku," splynulo mi z pokousaných rtů, prsty jsem opustil ramena, sjel na bicepsy a vnímal, jak se můj orgasmus blíží, slast a touha po vyvrcholení mi zatemňovaly mysl, viděl jsem už jen ty hnědé, pološílení oči a zvíře v nich, Spock mě regulérně šukal a nedržel se ani náhodou zpátky, nešetřil mě, jeho ruka na mé erekci kmitala…

Veškerá slova mi uvízla v krku, svaly se mi stáhly ve slastné křeči, když jsem se dostal až tam, odkud není cesty zpět. Prohnul jsem se jako luk, nechal Spocka zajet hluboko do sebe a na jeho ruku vystříknul několik bílých pramenů, jež vzápětí poctily i mé útroby, jakmile se Spocková tvář octla pod vlivem prožívané rozkoše.

Ležel jsem na zádech, podrobený a uspokojený, Spock nade mnou zhluboka dýchal, oči zavřené... Stále jsem jej držel za paže, dlaněmi jsem přejel na jeho záda a přitáhl si jej na sebe.

"To se všichni lidé cítí po tomto aktu tak šťastně?" uslyšel jsem zašeptanou otázku, pár vteřin poté se Spock odsunul a lehl si vedle mě, hnědé hloubky plné emocí.

"Když se to stane s někým, koho milují… pak nejspíše ano," pohrával mi na rtech úsměv. Spock to vystihnul. Já jsem byl vážně šťastný. Kompletně. Až do morku kostí prodchnut ryzím štěstí. A láskou k muži, jenž ležel po mém boku. "Jsem rád, že jsi mi řekl, co ke mně cítíš."

"Nechtěl jsem tě ztratit, Jime. Nikdy bych si to neodpustil."

Usmál jsem se bezstarostným úsměvem. Všechno se zdálo být v pořádku. Naše mise může po opravách pokračovat, Enterprise je stále má, o nikoho jsem nepřišel… O nikoho, bez koho bych nedokázal žít, jsem nepřišel.

Hleděl jsem na svého přítele, jehož oči mě klidně a s láskou vepsanou v nich pozorovaly, hřály.

Ani já bych si neodpustil, kdybych tě kdy vlastní vinou ztratil…


Spirk by Loiko

12. Já tě nechci ztratit

5. března 2016 v 19:20 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
12. část

Fandom: Star Trek

Pairing: James T. Kirk/Spock

Warning: G

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nemožné se stalo realitou. Tato povídka, která se za mnou táhne jako smrad už několik let, spatřila svůj konec. Zde je předposlední kapitola, ta závěrečná přijde zítra. Ovšem varuji, nejsem na toto dílo příliš hrdá, určitě mohlo být lepší, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem jej vůbec dopsala. A děkuji všem, kteří se ji kdy odvážili číst... :D Enjoy!


Nějak jsem ve svém zamyšlení ztratil pojem o čase, takže jsem se na můstek dostal až zhruba půlhodinu před předpokládaným útokem. Spock už byl na svém místě, stejně tak Chekov. Jakmile jsem se usadil v křesle, ozval se mi Scotty.

"Ano?"

"Je mi líto, kapitáne, ale moc jsme toho nesvedli. Štíty jsou na tom bídně, v případě nouze by unesly možná jeden jejich zásah, ale stoprocentní to není," oznámil mi šéfinženýr, zdál se mi jaksi smutný, možná zklamaný, že toho více nezvládl…

"V pořádku, oceňuji vaši práci, pane Scotte. A děla?"

"Děla jsou až na jedno zcela funkční."

"Dobře, děkuji, Scotty, konec," uvelebil jsem se, opřel se a upřel zrak na obrazovku před sebou. Klingonská loď vypadala ještě hrozivěji než ty předchozí. Děkoval jsem bohu, že doposud nepoužili hroty na spodní části, už takhle se zdálo, že bude mít Vespone dost práce. Snad to zvládne…

Na moment ve mně zabublal vztek z našeho postavení, že se vlastně jen budeme dívat, jak se Vespone a Klingoni mezi sebou řežou. Jenže mě nenapadalo řešení, jež by se nerovnalo sebevraždě, takže jsem raději přinutil myslet na jiné věci, příjemnější věci… pohled mi samovolně sklouznul k pravé straně můstku, kde se nacházel Spock.

Vzpomněl jsem si na chvíli, jež se neodehrála zase v tak dávné minulosti… Seděl jsem právě tady, pozoroval svého prvního důstojníka a přemýšlel o tom, jak moc rád bych viděl jeho tvář bez ledové masky. A bylo mi vážně dobře, že se mi té pocty dostalo a Spock mi byl ochoten nakonec věnovat i více… mnohem více.

Minuty ubíhaly, na můstek se vrátil už i Sulu a můj žaludek se pokoušel zauzlovat. Přesto jsem prakticky nehnul ani brvou, když Klingoni zahájili útok. Ovšem poté… poté jsem měl co dělat, aby mi nespadla čelist.

Úplně jsem vytuhnul při pohledu na modře zářící střely, jež vypálila klingonská loď, které se s téměř stoprocentní úspěšností srážely s oranžovými. Vespone musela mít nějaké ultra výkonné zaměřovače, jež vysílaly fotonová torpéda pohlcující účinky. Modré střely po střetu s oranžovými prostě zmizely.

Pár minut vypadal celý souboj takto, Klingoné stříleli, Vespone jejich pokusy mařila. Následně se k útoku ale odhodlal i kapitán Weiss. Mezi oranžovými střelami začaly prolétávat rudé, které opět s železnou pravidelností zasahovaly nepřátelskou loď. Musel jsem uznat, že Vespone byla opravdu skvěle vybavena i z hlediska zbraní.

Po očku jsem zkontroloval svou posádku, jež rovněž zírala na obrazovku, ve Spockovi případě ovšem poměrně distingovaně. Pak jsem se opět zaměřil na ten nejpodivnější souboj, jaký jsem kdy viděl…

Nutno říci, že úkaz před námi mě brzy začal docela nudit. Nic se nedělo. Čekal jsem, že Klingoni změní taktiku, že NĚCO udělají, jenže oni vytrvale a beznadějně vysílali fotonová torpéda, jež byla vzápětí zničena. A Vespone nadále zvládala jejich střely likvidovat a sama Klingonův uštědřovat jeden zásah za druhým.

Snažil jsem se držet, pokusit se odhadnout, jak dlouho to mohou obě lodě vydržet, ale přišlo mi to jako nekonečná bitva.
"Uhuro, spojte mě s Vespone."

Věděl jsem, co chci udělat. Věděl jsem, že by to mohlo být riskantní, ale měl jsem posádku, které jsem věřil. Měl jsem loď, které jsem věřil.

"Jime, zdá se ti to jako vhodná doba pro přátelskou konverzaci?" vytrhl mne z myšlenek Kapitán.

"Nikoliv," zavrtěl jsem hlavou. "Budu mluvit k věci. Zrušte naši ochranu."

"Souhlasil jsi, že ji budeš akceptovat," bylo mi připomenuto, ve tváři staršího muže jsem ale nespatřil hněv, spíše zvědavost. Že by jej zajímalo, s čím přicházím…?

"Tímto způsobem boje tady můžeme strávit věčnost. Klingoné chtějí vědět, co jejich loď vydrží a nejspíše taktiku nezmění, dokud jim opravdu nepůjde o krk. Jak dlouho vydrží Vespone energie?"

"Hodiny, Jime, s takovým nasazením hodiny, nikoliv dny," potvrdil Wiess mou domněnku. Zřejmě si byl vědom, že situace sice prozatím není špatná, ale během několika hodin se může změnit v náš neprospěch. "Co navrhuješ?"

"Enterprise je menší, s dobrými piloty schopná solidně manévrovat. Pokusím se klingonskou loď napadat ze stran nebo zezadu, podle účinku. Musíme je přinutit, aby změnili taktiku co nejdříve," uzavřel jsem svůj plán, který měl díry, přirozeně, ale pořád lepší něco zkusit, než jen čekat, až Vespone dojde energie…

"Je mi jasné, že stav Enterprise jsi vzal na vědomí, takže během pár minut vám bude sejmut ochranný štít. Buď opatrný, Jime," řekl Weiss a ukončil hovor.

Můj pohled padl níže na mé dva kordmidelníky. Nic neříkali, jen kývli, pak se podívali na sebe a jali se kontrolovat vše, co zkontrolovat mohli…

"Kapitán Enterprise posádce, připravte se na prudké pohyby lodi, útočíme na nepřátelskou loď," nezapomněl jsem informovat celé osazenstvo interkomem, následně jsem se také připoutal a doufal, že jsem se rozhodl dobře. Enterprise sice manévrovat opravdu zvládala, ale netušil jsem, jak dalece to bude stačit při vyhýbání se klingonským střelám.

Jak Kapitán přislíbil, štít po chvíli zanechal Enterprise zcela svému osudu, účinek pocítili okamžitě, jelikož se loď znatelně otřásla, dokonce bylo slyšet jakési praskání, zanedlouho se vše naštěstí stabilizovalo. Mrknul jsem po Spockovi, který hleděl na panel kontrolek, blikajících jako zběsilé, al nakonec rázně přikývnul.

"Chekove, Sulu? Jsme připraveni?"

"Ano, pane," prohlásili svorně.

"Připravte se k palbě," zahlásil jsem i do interkomu, aby strojovna věděla, co se bude dít, načež jsem rozkázal kormidelníkům, aby kroužili kolem lodi dle svého uvážení. Přeci jen měli střílení už v oku, kdežto já? Ze svého místa jsem sice uměl taktizovat a rozhodovat se ve vteřině, ovšem věřil jsem, že tohle zvládnou Sulu s Chekovem lépe.
Enterprise dostávala zabrat. Při prudkých obratech, tedy těch nejprudších, jakých byla při své velikosti schopná, se třásla, ale co muselo držet, tak drželo. A střely lítaly. Zasahovaly jedna za druhou nepřátelskou loď, jež nám ale prozatím nevěnovala pozornost.

Požádal jsem Spocka, aby mi hlásil jakýkoliv sebemenší problém a jakkoliv zdánlivě nedůležitou změnu ve stavu lodi, potřeboval jsem mír komplexní přehledem, byl jsem jako na jehlách a každou chvíli očekával… všechno. Kolaps, protiútok, jezdce z Apokalypsy. Prostě cokoliv, co by mi nějak napovědělo, jak se dál zachovat, co pro vítězství udělat.

Až změna v chování Klingonů mi dodala impulz. Ohromná loď sice dál vysílala bezvýsledně střely proti Vespone, ale bodce v její spodní části se pohnuly směrem dozadu, jejich hroty náhle zmohutněly, vrcholy se odklopily a z prvně viděné duté roury se vysunuly další jehlice, následně se větvící na tři ramena. Výjev připomínal několik vidliček vedle sebe s tím rozdílem, že vidličky mají hroty vedle sebe, tyhle se rozestavily do rohů trojúhelníku a v půlce skrčily. Jako pařáty dravého ptáka.

Jestli je zatne do nás… Nepochyboval jsem o tom, že kov, z jakého jsou smrtící nástroje vyrobeny, pláty Enteprise protne. Zvláště v této chvíli, kdy je na tom loď natolik bídně.

Nadále jsme stříleli fotonová torpéda, ale proti tomuhle se mi naše snaha zdála tak zbytečná… Musíme se stáhnout, jinak je po nás definitivně. Musíme v tom Vespone nechat.

"Pokračujte," rozkázal jsem. Nebylo pochyb o tom, že to byla sebevražedná mise, ale při pohledu na Spocka mi bylo jasné, že tihle lidé a můj vulkánec by v tom spřátelenou loď nechtěli nechat samotnou o nic víc než já. Samozřejmě by se našli tací, kteří by s námi nesouhlasili, takoví, co uvažují zcela pragmaticky, jenže já bych se sám sobě nedovedl podívat po zbabělém útěku do očí.

Vsadil jsem všechno na jednu kartu.

"Stane se to samé, co předtím, iluze padne a bude z ní jenom vrak."

Nevěděl jsem, kdo to řekl, ale v tu chvíli jsem si přál mít jeho jistotu, s jakou to dotyčný pronesl. Já jen doufal…

Hleděl jsem na obrazovku, Enterprise kroužila, pro jistotu stále kličkovala, jak jen jí to propozice dovolovaly. Sice jsme mohli jen poletovat v klidu za ní, ale co kdyby přišla s bleskovým útokem… než by se naše loď pohnula, štíty by padly a my s nimi taky.

Spock se postavil po mé pravici, kontrolovat stav lodi už nemělo smysl. Dokud tady Klingoni budou, tak se nevzdáme, prolétlo mi hlavou a skoro jsem se dmul i v takovém momentě pýchou nad svou posádkou. Sulu a Chekov se pilně soustředili, zbytek lidí na můstku se modlil, doufal, držel pěsti… A Spock se držel blízko mě.

Klingonská loď se otřásla. Jejich palba ustala. Byl klid. Zdánlivý. Nelíbilo se mi to, měl jsem podivný pocit u žaludku, že tohle není konec. Přirozeně jsem ještě očekával pád iluze, ale…

"Sulu, Chekove," oslovil jsem oba kormidelníky, pár vteřin ještě vyčkával a pak vydal rozkazy: "Warpem 3 co nejdál odtud. Uhuro, spojte mě s Vespone. Scotty," zapnul jsem interkom. "Zvládneme Warp 3?"

"Ano, kapitáne, horko těžko, ale jo."

Přikývnul jsem a zasoustředil se na sdělení Uhury, že Weisse mám na přijmu. Otevřel jsem ústa, abych Kapitánovi sdělil, čeho se obávám, vzápětí jsme sebou trhli směrem pryč od Klingonů a… obraz z můstku Vespone zmizel. Následně se Enterprise zachvěla, znovu všechno zaskřípalo, kontrolky se zběsile rozpípaly, ale po chvíli už bylo zase všechno relativně v normě.

"Pokoušejte se dál spojit s Vespone," zaúkoloval jsem Uhuru a přemýšlel nad tím, že jsem…

"Prozíravé, pane. Dalo se to předpokládat, ale nevidím žádné vysvětlení, proč s tím nikdo nepočítal i kapitán Weiss," ozval se Spock, opět sedící na svém místě.

"To bych také rád věděl," souhlasil jsem a požádal kormidelníky, aby se co nejšetrněji k lodi otočili směrem zpět. Potřeboval jsem vědět, jak na tom je Vespone, když… Ne, snad se nestalo to nejhorší, Vespone měla silné štíty, musela to vydržet.

Klingonská loď nenechala iluzi padnout. Došlo mi, že by to bylo k ničemu a určitě měla v záloze něco jiného, fatálnějšího. Vlastní detonaci.

Ale proč to nikdo nedokázal předpokládat na Vespone… Asi… Zavrtěl jsem hlavou nad tím, jak sebejistí tam museli být, když nepochybovali, že Vespone výbuch vydrží. Věřili jí stejně jako já věřil Enterprise.

Při návratu už po nepřátelské lodi nebylo ani památky, Vespone byla stále na stejném místě. Alespoň to…

"Mám spojení," bylo mi oznámeno a na obrazovce se objevil Kapitán, členové posádky vypadali otřesení, ale v pořádku. Ulevilo se mi navzdory tomu, že jsem to čekal.

"Rád vás vidím," pronesl jsem upřímně. "Vespone přestála výbuch bez potíží?"

"Relativně ano," přikývnul Weiss, svůj výraz mistrně ovládal, takže ať už byl nadšený či otřesený, nebylo to poznat. "Síla výbuchu jen přerušila na pár sekund vlny komunikace, jinak jsme to skoro nepocítili…Vážně mě mrzí, že tuhle skvělou loď nebudeš mít ve svých rukou," získala vrásčitá tvář náznak pociťovaných emocí.

"Momentálně je Enterprise skoro vrak, ale patříme k sobě," dovolil jsem si úsměv. "Opět mě nezklamala a já nezklamu ji." Ano, mluvili jsme o lodi, ale o lodi, která pro mě znamenala celý můj život u Hvězdné flotily. Spolu jsme začali a nejspíše spolu i jednou skončíme. Takhle jsem to viděl, takhle jsem to celým srdcem chtěl. Být se svou Enterprise a se svým prvním důstojníkem, tiše mi hlídajícím záda.

"Chápu, Jime," oplatil mi bodrým úsměvem Kapitán. "Než dorazí má náhrada, dovoluji si ti navrhnout pomoc s opravami. Naši technici i díly jsou ti k dispozici. Přeci jen jsi nám při likvidaci Klingonů pomohl takovým způsobem, jaký nehodlám jen tak přehlédnout. Máš velice statečnou posádku, kapitáne."

Přelétl jsem pohledem lidi kolem sebe a byl na ně hrdý. Byli to ti nejlepší, jaké jsem si mohl přát.

"Děkuji, pane."

Weiss mi jen věnoval další vlídný pohled a ukončil komunikaci. Osobně jsem si dopřál moment klidu, vstřebávali jsme ten pocit, že jsme v bezpečí. Všichni.

"Scotty, kontaktuj Vespone, pomohou ti s opravami, jak jen budeš potřebovat," informoval jsem šéfinženýra a vstal z křesla. Cítil jsem se zvláštně lehce a bezstarostně, pohled mi padl na Spocka. Zvažoval jsem, jak moc nevhodné by bylo, kdybych jej políbil tady… přede všemi… Mně to bylo relativně jedno, stejně si všichni mysleli, že spolu něco máme, ale chápal jsem, že vůči Spockovi by to bylo krajně neohleduplné, když jsem neznal jeho názor na věc. Nechtěl jsem náš vztah začít špatně vinou vlastní neuvážlivosti.

Uvědomil jsem si, jak moc mi kručí v žaludku. Přenechal jsem Spockovi obhlídku škod s tím, že za půlhodiny provedeme revizi, a odebral jsem se do jídelny, vychutnávaje si sladký pocit vítězství.


6. But if you close your eyes...

3. března 2016 v 23:08 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
6. But if you close your eyes...

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Možná není originální, možná se někomu nebude líbit, ale povídka již má svůj oficiální nízev. 3 roky mi totiž ležela v kompu s pracovním pojmenováním Bastille, jelikož v době, kdy jsem napsala první řádky, jsem tuto skupinu začala poslouchat, a docela nutně jsem potřebovala nějaký provizorní název... No, a dodnes si při pojmu "Bastila" vybavím jak kapelu, vězení, tak i tuto povídku. Proto tedy Pád Bastilly (dvě "l", protože můžeme.) Toliko k nudnému úvodu, teď už si užijte další část povídky :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Monice, May Darrellové, Anemovi a Anet :)


Seděl tam na gauči a díval se na mě. Laskavě. U srdce mě zahřálo a mé rty se samovolně začaly usmívat. Šel jsem k němu, pomalu, přesně jsem věděl, co chci udělat. Zaujal jsem místo vedle něj, jeho úsměv byl tak neuvěřitelně šťastný… Chytil mě za ruku a jemně ji pohladil, v břiše se mi roztančilo hejno motýlů, projelo mnou příjemné zachvění.

Viděl jsem, jak vyhodil kolena na pohovku, klekl si a pak se nade mě nahnul, já se pohodlně opřel a umístil druhou dlaň na jeho záda. Těkal jsem pohledem mezi jeho nádhernýma šedomodrýma očima, jež úplně zářily, a mezi jeho ústy… nakonec jsem víčka sklopil, nechal se prostoupit tím pocitem lásky a vyšel vstříc jeho rtům, měkkým, poddajným, dokonalým. Přejel mi prsty po tváři, pak níže, dotkl se hrudníku, bříška, až skončila položená na mém stehnu. Znova jsem se zachvěl, tentokrát pod návalem vzrušení, má dlaň se také vydala na cestu po zádech, zanedlouho jsem v ruce sevřel Ondrův zadek.

Zvedl jsem víčka a spatřil jen tmu. Můj zrychlený dech rezonoval místností, čelo jsem měl orosené, tep splašený… Jen tak tak jsem potlačil sten, když se má erekce… vykulil jsem oči a žaludek se mi stáhnul. To ne…

To ne!

Přejel jsem si dlaní přes obličej a zhluboka se nadechnul. To přeci nemohla být pravda. Ten sen… o Ondrovi, jak mě líbá, jak… Zakázal jsem si na to myslet, to přeci nešlo. Mé tělo si to ale zjevně nemyslelo, v dlani jsem stále téměř cítil, jaké by bylo stisknout Ondrův zadek…

Ne, ne, ne, jen zmatek a zděšení se mi honili hlavou. Při pomyšlení na Ondrův zadek mnou projela horká vlna, jež našla svůj cíl ve slabinách, jež i přes mé rozčarování stále tvrdost neopouštěla. Ta vidina Ondry byla stále tak živá… Jeho šedomodré, šťastné oči, s jakou náruživostí mě líbal, jak strašně reálný byl…

Skrze zaťaté zuby mi unikl sten a mé nitro se jako by rozsypalo. Najednou jsem se cítil zlomený, rozpolcený… Připadal jsem si špinavě a nechutně, jenže v tu chvíli mi před očima opět vytanul ten Ondrův úsměv a pohled… On by mě takhle neviděl.

Už jsem vůbec nechápal své myšlenkové pochody a to, co jsem chtěl. Došlo mi, že tenhle sen nebyl ojedinělý, vybavily se mi další, o něco starší, jež jsem si po probuzení nepamatoval, ale den poté jsem v Ondrově přítomnosti měl podivný pocit… souznění. Většího než obvykle.

Třásl jsem se a byl zpocený po celém těle, přesto jsem se jen otočil na bok a přemýšlel, co udělám. Ale byl jsem po náročném dni stále tak unavený, že i přes vzrušení a zběsilý tep srdce jsem se brzy propadnul v myšlenkách kamsi do ztracena, a než jsem cokoliv stačil vymyslet, usnul jsem.




Agrodus

1. března 2016 v 19:36 | Archea Majuar
Agrodus (+podfic)

Fandom: RPS?

Pairing: Agraelus/Kordus

Warning: +18, parodie, humor všeho druhu, narážky na streamy

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Čistě pro zájemce zveřejňuji povídku na naší českou Youtube/Twitch scénu, v níž hrají hlavní roli hovádský Agraelus a jeho věrný nohsled Kordus (zdravím, Václave), který se dokonce uvolil text na streamu (cca před 1700 lidmi a Agrym to chce fakt koule) přečíst. Upozorňuji, že pro pochopení všech narážek jednoduše musíte obsah streamů znát... ale pobavíte se možná i tak :D Enjoy! :)

Za komentáře během celé povídky děkuji May Darrell, Monice, Anet a mému milému Dragonarrrovi :D

Zde dostupný záznam povídky ze streamu, pokud chcete slyšet Kordusův mrdavý hlásek :D
Neuvěřitelně mužný vyznavač lamaismu seděl za počítačovým stolem a veškerou svou perverzní pozornost upíral směrem k monitoru, z něhož na něj koukaly dvě velké, kulaté… mužské půlky. Jeho pravá ruka vykonávala skoro až lenivé pohyby v odhaleném rozkroku, druhou se pak muž neohrabaně snažil ovládat myš, aby si mohl už tak detailně vyobrazený akt ještě přiblížit. Na tento čin se natolik soustředil, že si nevšimnul otevírajících se dveří, do nichž strčil nepříliš bujným porostem andělsky blonďatých vlásků vybavenou hlavu ani ne dvacetiletý samoživitel.

"Ah, můj bože, pane Kordusi, co to zde provádíte?" vykviknul chlapácky a otevřel dveře dokořán, načež vstoupil dovnitř, aby si mohl ten nesmírně rajcovní výjev prohlédnout zblízka.

Oslovený samec k němu stočil svou tvář, na čele mu vyvstával pot a v očích se mu zablesklo způsobem, jaký příchozí moc dobře znal. Na moment se otočil, aby za sebou zavřel, schválně se u toho mírně ohnul, poskytuje tak Kordusovi, stále si laskajícímu svého macka, krásný výhled na v černých kalhotách se tísnící prdelku.

Jen ji protáhnout, pomyslel si Kordus a nechal se pohltit nápadem, jenž vzápětí prolétl jeho bystrou myslí. Vymrštil se z židle, rychlými úskoky překonal vzdálenost mezi ním a mladším mužem, a využil toho, že ten byl k němu stále zády. Chytil jej za v nedávné době ještě tak kostnaté boky a přirazil jej ke stěně, překvapené heknutí bylo jako tou nejsladší hudbou pro jeho uši, třísly se natisknul na tělo před sebou.

Chvíli uvažoval, která strana je levá a pravá, načež mu zašeptal do ouška:

"Copak tady pohledáváš, sličný árijský cizinče?"

"Použitou okurku, pane," odvětil mladík a z hrdla mu uniknul další sten, když se mu o pozadí otřela tvrdá délka nadlidských rozměrů.

"Ááá, tak mladý pán dělá do zelinářství… No, jeden exemplář bych pro vás měl, pane Agraeli, až ho poznáte na vlastní kůži, jakživ nebudete chtít jiný," pronesl udýchaně Kordus, už to nemohl vydržet, ta dokonalá prdelka, o níž se otíral, Agraelovy zvuky a představa těsného prostředí jeho útrob… Obtočil ruce kolem útlých boků a léty zkušeností obratnými prsty hbitě rozepnul knoflík i zip černých kalhot, jež mladšímu muži stáhnul i se spodním prádlem tak, aby měl přístup k jeho zcela jistě nedočkavé dírce.

"Ale zálivku jste neomylně nechal doma, že ano?!" vyštěknul naoko netrpělivě, ale uvnitř něj zařvalo nadržené zvíře blahem, jelikož to znamenalo jediné. "Holt si ji vyrobíš sám z dostupných zdrojů…"

Popadl blonďaté vlásky, sevřel je v dlani a trhnul směrem dozadu, ne však příliš silně, aby pojednou neměl před sebou skina, čímž donutil Agraela zaklonit hlavu. Využil toho, že zakladatel svazu chovatelů Medojeda kapského šokem otevřel ústa dokořán, a tak do nich prsty druhé ruky vklouznul, rty se kolem nich rázem semkly a jazyk jakoby přesně věděl, co má dělat, nanesl na ně co největší množství ďáblova lubrikantu.

"Teď poznáš středověk, ty zplozenče Třetí říše," zašeptal mu výhružně a historicky úplně mimo Kordus do zdravého ouška, načež do něj vrazil oba nasliněné prsty naráz, až Agraelus zaskučel a napnul se proti stěně, vzápětí se jeho bolestné zakňučení změnilo v slastné, když se mu kolem pyšně stojícího Titánobíjce obtočila silná ruka, jež nutně v minulosti musela poznat náročnou manuální práci reklamačního a servisního technika…

"Prosím, pane, já už tu vaši okurku potřebuji nutně… na salát…" hekal Agraelus a nadrženě se svíjel, dokud nebylo jeho zbožné přání vyslovené lámanou němčinou splněno a do jeho těla jedním elegantním pohybem nevniknul jako kámen tvrdý kvašák, znám jakožto jediná zbraň hromadného ničení, s níž uměl její majitel mířit s naprostou přesností a umem takřka mistrovským.

"Jak se ti to líbí?" uslyšel Agraelus zavrnění, a kdyby právě nebyl zaneprázdněn dilematem, jestli přirážet do ruky, bojující s jeho Tarzanem, nebo dozadu, aby se mohl cítit být co nejvíce naplněn kvalitním nářadím pana Korduse, tak by se snažil ten sladký hlas jakkoliv zvráceným způsobem, nejlépe obsahujícím cihlu, umlčet. "Jsi smířený s tím, že ti vystříkám prdel na bílo?"

"Bílá je dobrá!" zařval Agraelus, napnul se jako luk a na Kordusovu dlaň a stěnu před nimi dopadly prameny zbarvené přesně jak Mein Kampf káže. Svaly v jeho prdelce se krásně stáhly, sevřely v sobě Kordusova Znesvětitele a jeho majitel s hrdelním zavrčením naplnil Agraela svým genetickým dědictvím nevyčíslitelné hodnoty.

Pár následujících vteřin se nic nedělo, jelikož se oba nacházeli ve svých myšlenkách. Kordus přemítal, jestli se ti dva pánové na konci jím dříve sledovaného příběhu vezmou, kdežto Agraelus, čerstvě ojetý, setrvával v Kordusově objetí a přemýšlel, odkdy že se stal análního sexu se svým zaměstnancem obětí…