Únor 2016

Genius

28. února 2016 v 19:41 | Archea Majuar |  A Simple Game of Genius
A Simple Game of Genius

Fandom: Sherlock

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: +18, d/s

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Máme tady závěr, u něhož přiznávám, že se mi nelíbí tolik jako předchozí část, ale co nadělám, já jsem taková věčně se sebou nespokojená :D No, a čím budeme příští pondělí pokračovat? Bohužel pro milovníky porna asi něčím jemnějším na jiný fandom, nicméně k Sherstrade se určitě ještě vrátím :) Enjoy!

Za komentáře během celé povídky děkuji Bee, Anemovi, Amisse a Paulett Scythe :)

Chtěl ho potěšit, chtěl ho v sobě, chtěl všechno…

S očekáváním se posadil na paty, když mu Lestrade na Sherlockův vkus až příliš citlivě odtáhnul hlavu z dosahu jeho slabin a upravil se. Sherlock se neudržel a pohlédl vzhůru, přičemž boky mu samovolně škubly kupředu, jakmile zjistil, jakým způsobem se na něj Lestrade dívá. Sherlock měl pocit, že ho snad musí ohnout hned teď, přinutit jej roztáhnout pro něj nohy, podmanit si jej…

"Na co myslíš?" zeptal se ten hluboký hlas poté, co se Sherlock viditelně zachvěl.

"Fuck me, Lestrade… inspector…" ten nádherný záblesk v Lestradových očích, "prosím…"

Lestrade sáhnul do kapsy a následně se k Sherlockovi sehnul, aby mu sundal pouta. Nechal jej, aby si promnul zápěstí, což Sherlock uvítal, na bolest se sice soustředit nedokázal, jenže později by to mohlo být sakra nepříjemné.

"Svlékni se," bylo mu nakázáno autoritativním tónem, jaký na něj většinou zdaleka neplatil, nicméně nyní? Nyní by poslechnul na slovo i sebetišší zašeptání, jen kdyby vyšlo z úst muže, jenž mu byl alespoň dnes ochoten splnil jeden z jeho snů.

Shrnul si košili z ramen, rozepnul kalhoty a společně s boxerkami si je sundal, mezitím zaznamenal, že si Lestrade odložil jen kabát, boty a ponožky, zbytek si nechal, nedal však Sherlockovi prostor, nad tím dumat, pevně jej chytil za rameno a přinutil jej, aby se hrudníkem opřel o opěradlo gauče, boky tak daleko, aby se o něj nemohl třít, nad čímž se Sherlock musel i ve svém nadrženém stavu ušklíbnout.

"Předpokládám, že zatímco jsi obtěžoval slušné občany zvrácenými sms zprávami," nahnul se Lestrade nad ohnutého Sherlocka, nedotýkal se jej, přesto mladší muž téměř cítil horkost jeho těla, jen kdyby se o centimetr pohnul… "pracoval jsi také na sobě."

Sherlock hlasitě vydechl, když se do něj neočekávaně zasunul prst, který vniknul hladce, neboť Lestrade předpokládal zcela správně. Inspektor do něj postupně vsunul další dva prsty, načež Sherlock uslyšel opětovné rozepnutí kalhot. Potřeboval ho… potřeboval se cítit plný, potřeboval, aby ho Lestrade pořádně ojel.

"Lestrade… prosím," špička erekce druhého muže se otírala o jeho otvor, ale stále jej inspektor jen škádlil.

"O co prosíš, Sherlocku? Víš přeci, že nejsem zrovna bystrý policista… Musíš mi to říct sám," promlouval k mladším muži mručivým šepotem Lestrade.

Sherlock zasténal a přirazil dozadu, omámeným mozkem se mu prohnala myšlenka, že Lestrade bude jeho zkáza, ty tam budou kdy, dny se dokázal skvěle soustředit na práci, nevnímat nic okolo, ale teď... Skončí jako totální troska, schopná myslet jenom na Lestrada a násilí, jež by chtěl, aby na mě bylo starším mužem pácháno.

"I want your cock, inspector… deep inside… please, sir," podařilo se mu jakž takž zformulovat větu, za níž byl pochválen nejen Lestradovým zavrčením, ale také roztažením, když se do něj tvrdá délka zasunula až po kořen. V prvním momentě nedokázal ani dýchat, jen mu z hrudníku vyšel skoro zvířecí sten, jenž následoval další, jelikož Lestrade se už zpátky držet nehodlal a Sherlock mu vycházel vstříc.

Nijak ho nešetřil, drtil jeho boky jako ve svěráku, zarýval nehty do kůže a mladší detektiv se doslova prohnul v zádech slastí, když jej inspektor kousnul do ramene.

"Fuck, Lestrade…" vydechl a užíval si tu rozkoš být naplněn, tvrdě šukán, jeho vzrušení bylo hranici neúnosnosti, kam je přivádělo jeho vlastní jméno, jež Lestrade nejednou chraplavě zasténal.

Narážel jej na gauč, až ten žalostně skřípal, Sherlock jej svíral v křečovitě v dlaních, dokud mu jednu ruku nevzal Lestrade do své a nepřitisknul mu ji k jeho erekci, doposud tak opomíjené, ještě větší žár mu přeběhl po rozpálené kůži.

"Dělej," uslyšel hluboký hlas zastřený touhou, "chci slyšet, jak zní Sherlock Holmes, když se ukájí…"

Sherlockovi stačila už jen ta slova, aby málem vyvrcholil, stačilo mu už tak málo, aby se dostal přes okraj a Lestrade to věděl, proto ještě zvýšil tempo a surově si Sherlocka bral, mysl mu zcela zatemnil chtíč, a když zaslechl Sherlockův zlomený sten…

Na podlahu a gauč vystříkla bílá tekutina, mladší muž se roztřásl od hlavy až k patě, orgasmus jej zcela zbavil vědění o realitě, vnímal jen tu vše pohlcující slast a jedinou myšlenku, věnovanou Lestradovi, jehož v sobě cítil ejakulovat… a vzápětí také slyšel, po tváři se mu rozlil lehký úsměv, neboť mu došlo, že dokonalejší sten ve své databázi zvuků nemá.

Lestrade se o něj opřel, funěl jako sentinel, což Sherlockovi vůbec nevadilo, ta tíha na jeho zádech byla skoro až uklidňující a paže, jež se mu obmotaly kolem hrudníku, taktéž.

"Chci se na něco zeptat, ale jestli nechceš mluvit, v pořádku," řekl natolik jemně Lestrade, že i Sherlockovi se na moment zastavilo srdce. I kdyby neměl vůbec chuť si povídat, jakože mu to spíše bylo celkem jedno, nyní by asi i tak svolil.

"Tak co by Scotland Yard zajímalo tentokrát?"

"Proč zrovna teď, Sherlocku? Mám na mysli, že se známe rok a…"

Sherlock zafuněl a začal se narovnávat, Lestrade následoval jeho příkladu. Stačilo se opět jen více méně upravit, kdežto Sherlock se před ním zcela nahý protahoval a třel si mírně bolavá zápěstí.

"Nedokážu ti zcela přesně říci, v jakém okamžiku se to přihodilo, ale náhle jsem nebyl schopen jasně uvažovat, aniž by se mi do toho pletly myšlenky na to, jak úžasné by bylo nechat se od tebe přirazit ke zdi a spoutat," pronesl konverzačním tónem a bavil se udiveným výrazem, jaký se objevil na Lestradově tváři.

Mohl před ním stát nahý, mohl ještě cítit sperma, jež mu zasychalo na stehně, přesto již byl opět v jejich zvláštním vztahu tím, kdo držel opratě, a Lestrade jen opodál stojícím čumilem bez názoru… který jej dokázat rozžhavit doběla a následně velice uspokojit ojet.

"Takže… ty máš ještě nějaké další… představy?" zeptal se Lestrade nejistě, v očích zvědavost a nepříliš dobře potlačovanou nadrženost.

Sherlock naklonil hlavu a spokojeně se usmál.

"Nepokládejte otázky, na které nechcete znát odpověď, inspektore."

"Ale já na jejím zodpovězení trvám," zajiskřilo se pro tentokrát i v hnědých očích, přistoupivších na hru těch šedivých, rozverně nadšených.

Nedoufal, že Lestrada bude skutečně zajímat, zda se něco podobného bude opakovat. A inspektor jej stejně, jako během posledních dní již mnohokrát, mile překvapil.

5. In The End

25. února 2016 v 20:42 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
5. In The End

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Zatím nic

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Bohužel si nejsem jistá, jestli se ten song ještě někomu bude k téhle kapitole hodit, ale mně z nějakého důvodu ano. Nicméně děkuji za podporu během této povídky, můžu vám slíbit, že se máte na co těšit :) Vlastně to, na co se asi všichni těšíte, nachází svůj počátek právě v této části... Enjoy!

Za komentáře děkuji Anemos, Anet, May Darrell, Amisse, Bee a Paulett Scythe :)


Sice mezi námi panovalo jisté napětí, ale dá se říci, že epizodou v parku se to mezi námi urovnalo. Nešlo to hned, oba jsme viděli, že musíme být jeden k druhému ještě ohleduplnější než dříve, hlavně tedy já k němu, a s tím jsem nakonec vlastně žádný problém neměl. Když jsme se na jevišti dotýkali, tak ano, sem tam mi hlavou prolétla myšlenka na to, jak Ondra tenhle dotek vnímá, ale snažil jsem se podobné nápady potlačovat.

Zdrojem onoho napětí však byly právě tyto okamžiky. Nebyl jsem si prostě jistý, čím ho můžu ranit a s čím bude v pohodě. Nechtěl jsem ho ranit, už ne. Proto jsem taky neprotestoval, když jsme opět zamířili do restaurace, abychom… abychom ulevili našim peněženkám zřejmě. Už když jsem si sedal a objednával, tlak v žaludku zesílil. Vrátily se mi vzpomínky na onen večer a byly nepříjemně živé v paměti, pocit viny mě zas a znovu sžíral jako divý.

Napil jsem se a pozvedl zrak od stolu, který jsem zamyšleně pozoroval, zda neuteče, a porozhlédl se. Sice jsem chtěl vědět, jak se tváří Ondra, jestli ta nejistota je sdílená, ale cesta na okolo byla bezpečnější. Pro mě.

Koutkem oka jsem zahlédl, že mě pozoruje, ale po pár vteřinách zaměřil svou pozornost jinam, pousmál se a vstal. Zůstal jsem sedět, můj pohled jej však pronásledoval, konverzaci mezi zbylými členy společnosti jsem vnímal napůl ucha. To jsem si spíše nalhával, nevnímal jsem ji vůbec.

Měl jsem oči jen pro Ondru.

Zamrkal jsem a ujistil se, že tohle mi skutečně prolétlo hlavou. Asi jsem přepracovaný. Napil jsem se znovu a uvědomil si svou chybu. Opravdu jsem na něj neměl tak očividně hledět. Ondřej mě propaloval pohledem a mně…

Mně se rozbušilo srdce. Po zádech mi přeběhlo zamrazení.

Tohle se mi stalo při zjištění jeho pozornosti poprvé. Věděl jsem, že kulím oči, že se můj žaludek svírá stále víc, ale nic jsem neudělal. Vůbec nic. Jen jsem dál na něj koukal a nevěřícně sledoval svou reakci, jež byla tak strašně jiná než minule. Pocítil jsem sice vztek na sebe, jak nemožně se to chovám, ale vůči Ondrovi ne. Nyní jsem si za to mohl sám.

Potřeboval jsem se uklidnit. Nutně. Tohle musí přestat. Najednou jsem vstával od stolu a v mžiku se octl přede dveřmi hospody, ruka mi chvatně vytáhla z kapsy cigarety a zapalovač. Opřel jsem se o zábradlí a připálil si, příjemný pocit uklidnění se mi rozlil po těle s prvním potáhnutím.

Co to jako mělo být?!

Taková reakce, jako bych byl extrémně potěšen tím, že se na mě Ondra dívá. Jenže fakt, že to tak bylo, jsem si připustit nechtěl. Ne. To prostě není možné, opakoval jsem si v duchu, prsty s cigaretou se mi třásly, snad se mé zarputilosti vysmívaly, neráčily se uklidnit.

"Máš zapalovač?"

Nelekl jsem se, i když jsem byl najednou k smrti vyděšený, že je Ondra tak blízko a že jsme sami. Moje racionálně smýšlející část ale zareagovala adekvátně, načež jsem svému příteli podal, oč žádal. Objevil se plamen a Ondra zamumlal slova díků.

Hlavně se mě neptej, co se děje, prolétlo mi hlavou. Protože já sám to nevím a… a ani vědět nechci! Do háje, co jsem komu udělal?! zařvalo to ve mně a prázdná ruka se mi sevřela v pěst. Díky bohu zůstala na zábradlí, nezamířil někam k Ondrově čelisti. To bych vážně nerad.

Hleděl jsem před sebe a snažil se nevnímat to, co jsem vnímat neměl. Jak moc můj přítel stojí blízko, jak mi je jeho přítomnost příjemná a jak… Zavřel jsem oči v rezignaci, stisknul víčka ve vzteku a strachu.

…jak moje ruce prahnou po tom, abych jej znovu stisknul v náručí, jak moc by tohle gesto moje srdce potěšilo.

To byl opravdu nové, stejně jako moment, kdy jsem se po očku podíval na Ondru, jenž ke mně opět upínal své modré oči, a já se znovu zachvěl. A viděl v jeho pohledu tolik emocí, potlačovaných, ale silných. A všechny jen vůči mně.

Tohle nedopadne dobře, probliklo mi myslí, načež jsem típnul cigaretu.

"Jdu domů," zamumlal jsem a čekal na jeho odpověď, "prachy za pivo ti vrátím příště."

"Pořád to není ono, co?" ušklíbl se hořce, mrzelo ho to.

Není, ale ty za to nemůžeš, chtěl jsem říct, místo toho jsem na něj jen zíral a mlčel, hledaje jiná, méně… teplá?! slova. Jenže žádná nepřicházela, nevěděl jsem, co mu říct, byl jsem zmatený, vzteklý a snad i znechucený ze své reakce na Ondrův vlídný pohled.

Přece jsem nikdy nebyl buzerant, neměl jsem tyhle… tendence. Tak proč tak najednou?! Protože je to můj přítel, někdo, komu věřím, koho mám moc rád… V duchu jsem si povzdechl a proklel sám sebe, svou neschopnost hodit celý incident za hlavu a být mu dobrým přítelem, jakého si zasloužil.

"Dej mi čas," odpověděl jsem zdánlivě klidně, odvrátil zrak a odcházel, koule na rozhovor jsem ztratil někde mezi pohledem modrých očí a lítostí v nich.

Jenže toho, na co jsem ten čas potřeboval, jsem se začínal děsit…

Vive La France

25. února 2016 v 0:32 | Archea Majuar
Vive la France

Fandom: Allo, Allo

Pairing: Michelle of the Resistance/Louise of the Communists

Warning: Snad jen, že znalost seriálu nutností není, ale o dost přicházíte. Just saying.

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Moje prvotina na femslash, nic extra, prostě zkouším. Fandom asi taky skoro nikdo nezná (ale seriál doporučuji, lítá tam jedna hláška za druhou, dabing prvotřídní) co už, jsem zvyklá :D S/Ch povídka tradičně v pátek, tento pokus na tom nic nemění. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Amisse, Anemovi, Paulett Scythe a Bee :)

Denise byla pryč, nyní levicovou část hnutí odporu vedla ona. V tom neviděla problém, děvčata ji respektovala, ovšem… měla mírné obavy z velitelky Partyzánů. Když už se potřebovali na něčem dohodnout, jednala s ní vždy Denise a vracela se notně vytočená. Louise viděla Michelle Dubois párkrát, nikdy s ní ale žádnou debatu neabsolvovala a tudíž si nedokázala představit, co by měla očekávat.

Poslala Michelle po poslíčkovi zašifrovaný vzkaz, že se sejdou o půlnoci v opuštěné stodole pár kilometrů od Nouvionu. Do smluveného času zbývalo ještě pět minut, a tak se Lousie posadila na dřevěný plot před stodolou, upravila si rudý šátek kolem krku a za svitu měsíce tiše čekala. Po chvíli její bystré uši zachytily praskání větviček na lesní cestě, otočila hlavu po zvuku a spatřila postavu, jedoucí na kole jejím směrem.

Byla okamžitě připravena se schovat v případě, že by se jednalo o nepřítele, ale všimla si dlouhého kabátu, jež osoba měla oblečený, po přimhouření očí si již byla úplně jistá, že důvod její přítomnost se zde blíží. Michelle se zastavila pár metrů od ní a opřela kolo o plot, načež se vydala k Louise a odměřeně kývla na pozdrav.

"Tak co chceš?" štěkla, jakmile se usadila vedle Louise, opřela se lokty o kolena a ruce sepnula před sebou.
A Louise čekala všechno možné, co by ji při prvním pohledu očí vůdkyně Partyzánů mohlo napadnout. Čekala okamžité antipatie, zášť či dokonce nenávist, neměla by ani problém s chladnou odměřeností a nejspíše by uměla projevit i respekt, ovšem Michelle jí vyrazila dech. Ano, hnědé oči na ni hleděly s jistým despektem, ale za ním… to, co Louise viděla za ním, započala vnímat i z celé aury, jež se okolo druhé ženy vznášela.

Ne, vůbec nebyla obyčejná. Její pohled plál statečností a odhodláním udělat pro milovanou vlast cokoliv, oči měla bystré a vypočítavé, přesto si Louise uměla představit, jak se třpytí laskavostí i potemní smutkem. Děvčata v komunistickém odboji byla také statečná, ale neměla… Louise se zadívala do tmy, už tak zírala nevhodně dlouho… neměla v sobě kouzlo, jež vás nutilo, abyste je tiše obdivovali.

"Mír," pronesla pak tiše.

"Ten chceme všichni," přikývla Michelle rázně. "Máš pocit, že se něco stane po změně vašeho vedení nebo se dál budeme hašteřit mezi sebou, zatímco skopčáci terorizují město?"

"Dokud se budete chovat arogantně, tak ano!" vzedmula se vlna zlosti v blonďaté ženě, jež se následně se zaťatými zuby snažila uklidnit a pohlédla na Michelle. "Máte na své straně nejstatečnějšího muže Francie, který zase má na své straně Němce. Máte i peníze a my…?"

"Kdybyste se nechovali jako umanutí frackové…" začala Michelle, ale zarazila tok své řeči dříve, než by řekla něco, co by mohlo rozhořet vášnivou hádku. Raději pozměnila téma. "A jestli tím mužem myslíš kavárníka… I ten dvakrát tak starší funebrák má víc kuráže než on."

Tím nemohla Louise překvapit.

"To ano, třese se jako sádlo, když po něm něco chceš…" ušklíbla se kysele a srdce jí začalo bušit o poznání rychleji, když spatřila ve tváři druhé ženy mírný úsměv, doplněný o překvapení v hnědých očích.

"Myslela jsem, že jsi mu stejně jako ostatní propadla," poznamenala, Louise přišla najednou uvolněná, jako by jen společně pomlouvaly muže jako kamarádky. Nikoliv jako dvě vůdkyně opozičních skupin odporu během válečné okupace.

"Není takový problém ho přinutit něčemu takovému uvěřit," zatvářila se Louise laškovně, v nitru však prožívala rozpor mezi tím, co viděla a co se jí mohlo zdát… Michellin pohled změkl a v očích se objevilo něco, nad čím si Louise lámala hlavu a nedokázala zařadit… zájem, pobavení… něco na ten způsob.

"Využila jsi jeho naivitu, aby sis jej přivázala k sobě," konstatovala s tichým smíchem Partyzánka. "Taky jsem to zkoušela, ale více na něj zabírá zbraň."

"To ano," sdílela její veselí Louise, když ale smích utichnul, koutky rtů měla stále stočené vzhůru podobně jako Michelle, od jejíž tváře se nemohla odtrhnout. Byla hezká… bohužel v tom baloňáku její krásu podtrhovaly pouze pronikavé, hnědé oči, oblečení jejich komunistického křídla odboje by jí slušelo více.

Opětovné chvění vlastního těla ji polekalo, a tak sklopila pohled. Nebyla nezkušená jen… zaskočená, že takto reaguje zrovna na Michelle, jež by měla být spíše jejím nepřítelem, než někým, ke komu by pocítila silnou přitažlivost, která by jí způsobovala zvýšení srdečního tepu a horko všude po těle. Místo těch hnědých hloubek raději zírala na elegantní, útlé ruce druhé ženy, a pomyslela na ty své, hrubé od manuální práce…

Měsíc svítil a všude byl klid. Louise věděla, že tohle nemá budoucnost, ale proč… proč by nemohla zahájit svou kariéru na postu líderky odboje naprosto netradičně? Třeba by tak mohlo dojít k jakémusi smíru mezi oběma odboji. Třeba…
Odhodlala se k činu, pozvedla paži a dotkla se dlaní Michelliných rukou, rozdělila je a přes jednu z nich něžně přejel prsty, dokud se jí dech nezadrhl v hrdle a v zádech ji nezamrazilo, jelikož její dlaň byla sevřena v druhé. Srdce jí poskočilo v očekávání, načež pozvedl zrak výše a vyhledala pohled hnědých očí, v měsíčním svitu se působivě leskly, a pak pozornost Louise přitáhly růžové rty, nejspíše běžně plivající rozkazy a ostrá slova na účet Němců.

"Když jsem přišla, ptala jsem se tě, co chceš. Proč jsi rovnou neřekla, že mě?" vyvedla Louise z transu otázka položena jemně, leč myšlena vážně. Zas a znovu upřela zrak do Michellinových očí, oplácela jí ten lehký, vlídný úsměv.

"Protože jsem to v tu chvíli ještě nevěděla," odpověděla popravdě a s nadšením sledovala, jak se tvář Partyzánky přibližuje k její, načež zavřela oči a mírně naklonila hlavu, aby vzápětí na svých rtech ucítila druhé, pohybovaly se opatrně, jako by zkoumaly nové území, a Louise jí se stejnou zdrženlivostí něžné doteky opětovala.

Až ve chvíli, kdy se od ní Michelle odtrhla, si uvědomila, že po celou dobu zadržovala dech. Po pár vteřinách se vzpamatovala, to už ale Michelle seskočila z plotu a stála před ní, Louise bez vyzvání roztáhla nohy a nechala druhou ženu, aby se k ní dostala co nejblíže, uvítala její ruce na svých bocích a nedočkavě se opět přisála na Michelliny rty, tentokrát s dravostí a touhou, jež se v ní naplno rozhořela, potřebovala se dotknout kůže, ale měly toho na sobě příliš moc, nebyly ani na vhodném místě, chladná dlaň ji pohladila po krku a Louise se nanovo rozklepala.

"Stodola?" šeptla Michelle.

"Stodola," odpověděla jí stejně tiše Louise, přijala nabízenou ruku a seskočila z plotu.

A stodola čekala…

Of

22. února 2016 v 0:21 | Archea Majuar |  A Simple Game of Genius
A Simple Game of Genius

Fandom: Sherlock

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: +18, d/s

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: 4. část, vážení, přeji příjemno zábavu :D

Za komentáře děkuji Paulett Scythe, Bee, Anemovi, Amisse, Monice, May Darrell a Anet :)

O den později.

19:41 Užíráš se samotou nebo chceš dělat něco zajímavějšího? SH

19:44 Hleď si svého. GL

19:44 G? SH

19:45 Je pro tvůj velectěný mozek tak těžké zapamatovat si jedno křestní jméno? GL

19:47 Guildenstern? SH

19:48 Jsi se vycpat, Shakespeare. GL

19:48 Ghandi? SH

19:49 Nemáš nic lepšího na práci než obtěžovat slušné občany s nižším intelektem? GL

19:50 Kdybys byl slušný občan, nechtěl bys mě přirazit ke zdi a vyšukat mi mozek z hlavy. SH

19:52 Nebo mě mít na zemi, hm? SH

19:53 Hezky na kolenou. SH

19:54 Vydaného ti na milost. SH

19:55 Sténajícího tvé jméno… SH

19:55 Greg GL

19:55 Gregu… Víš, kde mě najdeš. SH

Sherlock odložil mobil a obličej se mu roztáhl ve spokojený škleb. Těšil se. Jak strašně se těšil… Oblékl si fialovou košili, o níž moc dobře věděl, že v ní vypadá skvěle, a černé kalhoty.

Lestrade dorazil ani ne za půl hodin a Sherlock z něj vycítil vzrušení okamžitě, jakmile překročil práh. Nechal jej zavřít dveře, postavil se k němu čelem a vyčkával. Inspektor byl nervózní, ale rozhodnutý, k němuž mu Sherlock v duchu gratuloval. Čekal by, že se Lestrade bude zdráhat, že to jeho na oko čistá dušička nebude chtít připustit, jenže… Když pod ním ležel a Lestrade se na něj díval… Bylo mu jasné, že Lestrade chtěl, moc tehdy chtěl něco udělat, ať už jej políbit nebo cokoliv jiného. Kdyby ho tehdy Donovanová nevyrušila, asi by mu ho tam vrazil hned na cestě.

Ta představa… Míra vzrušení stoupala a Lestrade se pouze rozpačitě držel za zadní stranu krku.

"Máš pouta?"

Inspektor vytáhnul želízka z kapsy, už jen ten cinkot Sherlocka rozechvěl.

"Tak s nimi už něco dělej!"

Sherlocka Lestradův náhlý pohyb směrem k němu natolik vyvedl z míry, že před ním ustoupil dozadu, takže starší muž jej pak už jen drapnul za rameno, bez námahy k sobě otočil zády a po jednom, dvou krocích měl Sherlocka připlácnutého ke zdi, ruce mu neurvale zkroutil za záda a pouta cvakla.

"Já jsem ten, kdo tady rozkazuje, je to jasné?" rozkopnul mu nohy od sebe a Sherlock se jen usmíval pod vousy, dokud z něj Lestrade nevyrazil sten, když jej ještě víc natisknul na stěnu. "Je to jasné?" zvýšil hlas.

"Ano, inspektore," vydechl Sherlock, vyklenuvší se dozadu proti silnému tělu, jež by sice bez pochyb sám přepral, ale to ani v nejmenším neměl v plánu.

"Červená, žlutá, zelená," pohladil mu ouško Lestradův horký dech, Sherlock ve spoutaných rukou bezděčně sevřel jeho košili, stačilo jen, aby mu byl inspektor nablízku a měl problém držet se pod kontrolou, skoro to bolelo, jak strašně moc ho chtěl, jak moc chtěl cítit ty široké ruce na své pokožce, dotýkat se, hladit…

"Rozumím," přikývnul a otočil hlavu jeho směrem, "polib mě, prosím."

Až pozdě si uvědomil, že měl vykat a užít slova inspektor, ale Lestradovi to asi pro tentokrát bylo jedno, neboť jej jednou paží objal kolem hrudníku a vzápětí ucítil jeho rty na svých. Okamžitě se zachvěl touhou a zasténáním dal svou nadrženost Lestradovi patřičně najevo, hladově vítal jeho jazyk uvnitř svých úst, tisknul se k němu a intenzivně vnímal, jak se ruka na jeho hrudníku pohybuje, odepíná jeden knoflík a vklouzává pod vrstvu oblečení.

Spokojeně zamručel Lestradovi do úst, když se jeho chladná dlaň rozprostřela na jemné pokožce… Sherlock ani nedokázal říct, jestli se to dalo nazvat hlazením, Lestradovy doteky nebyly ani tak něžné, jako nenasytné a majetnické, stejně jako jeho polibky, z kterých Sherlock tvrdnul každou vteřinu víc a víc.

Nebyl schopen nijak zareagovat, když jej Lestradova ústa opustila, a ani se nikterak nebránil tlaku na rameni, jenž jej nutil klesnout na kolena, více méně se mu sama dobrovolně podlomila. Sklonil hlavu a díval se do země, byl nadržený na to, jak bude Lestrade pokračovat.

V zorném poli uviděl jeho černé boty, následně i kolena, když se Lestrade snížil na jeho úroveň, prsty pod bradou jej přiměly vzhlédnout. Jestli doteď toho chlapa chtěl, při pohledu na jeho neskonale svůdný úsměv měl pocit, že se zblázní, pokud po něm neskočí… Hnědé oči se na něj hladově dívaly, hltaly jeho rysy, jeho pootevřené rty i zplihlé vlasy a Sherlock si Lestradův výraz tisknul do paměti pro případ, že by se tohle už neopakovalo.

"Sice mé pozorovací schopnosti nejsou tak vytříbené jako tvé, Sherlocku," mluvil na něj, zatímco se soustředil na rozepínání Sherlockovy košile. "Ale i mně je zcela zřejmé, že jsi připravený prosit…"

Sherlock se trhaně nadechnul, Lestrade jej nepřestával překvapovat, chvěl se pod dlaní, jež mu rozhrnula košili a jemně se jej dotýkala na prsou, na bříšku, až stiskla jeho tvrdý rozkrok. Sherlock vyšel ruce vstříc, ale Lestrade jen syknul a detektiv se už ani nepohnul.

"Hodný kluk," pochválil jej mručivě Lestrade, dlaní dál masíroval Sherlockovu erekci. "Ty kalhoty asi musely být drahé, viď? A ty tady v nich klečíš na podlaze a jsi celý říčný je znečistit i zevnitř."

Mladší muž vydal neartikulovaný zvuk a Lestrade pobaveně zafuněl.

"Vidím, že souhlasíš, očividně se alespoň mimo detektivní práci shodneme," narovnal se před Sherlockem, jenž se na něj ze spodu díval, přestože přímo před obličeje měl slabiny svého inspektora, možná si to horko z nich sálající jen představoval, možná ne… "Co bys ještě rád, Sherlocku?"

Co by chtěl, co by chtěl… Chtěl by toho tolik, ale… pohled mu sjel níž, přesně tam, kde se pod vrstvou látky ukrývala Lestradova erekce. Nedokázal potlačit nutkání svého inspektora potěšit…

"Sherlocku? Seš si vědom toho, že skoro slintáš?" položil Lestrade rétorickou otázku, kterou vzal Sherlock jako odpověď na tu svou a obličejem se zabořil do inspektorova rozkroku, ústy vyhledal jeho délku a otevřenými ústy se jí skrze látku dotknul, minimálně horký vzduch musel Lestrade cítit, protože Sherlockovým bystrým uším neuniklo potlačované zasténání, jež se ozvalo svrchu a které směřovalo přímo do Sherlockových slabin.

Na moment ztratil s druhým mužem kontakt, když si Lestrade rozepínal kalhoty, trpělivě však čekal, než se mu před tváří objevil pták rozměrů, na něž si rozhodně stěžovat nehodlal. Hned napoprvé vzal do úst co nejvíce z něj, ale věděl, že na celý stačit nebude, a neměl ani volné ruce, aby si pomohl, proto se snažil, jak nejlépe mohl, kmital jazykem, sál, a dle zvuků, jež Lestrade vydával, si úplně špatně nevedl. Líbily se mu prsty v jeho vlasech, jak jej pevně svíraly, a nedovolovaly mu, aby se odtáhnul, sliny se mu hromadily v koutcích a tekly po bradě a jeho touha po starším muži jen rostla…

4. Say Something

19. února 2016 v 9:57 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
4. I'm giving up on you..

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Zatím nic

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Čtvrtá část je o něco delší a doufám, že vás aspoň trošku zahřeje u srdíčka :)

Za komentáře děkuji Monice, May Darrell, Anemovi, LiemHill a Amisse :)


Uslyšel jsem kroky, blížily se ke mně, ale když jsem vzhlédl, zvuky ustaly. Ondra se zastavil pár metrů ode mě, jeho zmatený výraz rychle vystřídal rezervovaný, skoro lhostejný. Bolelo to, ale ne víc než zjištění, že vzdálenost mezi námi zkracovat nechtěl.

Ty se mě bojíš…

Ale já ti nikdy nechtěl ublížit, chtělo se mi křičet, krk a hlasivky ale opět vypověděly službu, nemohl jsem mluvit, když se na mě díval tak… ne jako můj nejlepší přítel. Vzedmula se mě vlna potřeby jej obejmout, přesvědčit jej, že jsem pořád tady, že ho pořád mám rád, že mi pořád může věřit, ale neudělal jsem to. Ze strachu, kvůli zbabělosti… možná jsem se jen nechtěl dotýkat chlapa, co se zamiloval do jiného chlapa.

Překvapil mě, když se vydal ke mně. Mlčel jsem tak dlouho, že při prvním náznaku pohybu mi vystřelil tep vzhůru z obavy, že odejde. Ale on se naopak posadil vedle mě na lavičku, opřel se a… prostě byl tiše. Najednou mi přišlo, že utěšuje on mě, že mi dodává sebedůvěru. Dával mi šanci napravit, co jsem projel na plné čáře.


Jak tam vedle mě seděl, bez řečí, bez zbytečných keců… připomnělo mi to, jak dobře mi s ním bývalo. Jak jsme si rozuměli beze slov, jak nás ve stejnou chvíli dokázal napadnout totéž, jak nadšený úsměv pak míval… a oči mu zářily vřelostí a přátelstvím. Žaludek se mi znovu sevřel při pomyšlení, že jsem tohle všechno ztratil, že už to nikdy nebude takové. Kdybych jen věděl, co dělat, ale vše, na co jsem přišel, mé ego, rozum nebo cokoliv, cokoliv jsem zamítnul.

Téměř jsem přestal dýchat, když jsem na rameni ucítil dlaň. Přes bundu, mikinu a triko, ale přeci mě to zahřálo u srdce, na rozdíl od těla, jež se zachvělo… zachvělo se poznáním, jak moc se Ondra snaží ze mě dostat alespoň slovo, nějaký čin, něco, aby věděl, na čem je, jenže já jsem k tomu pořád neměl odvahu, bál jsem se, že udělám blbost, kterou už nepůjde vrátit. Byl tady, aby mi pomohl, byl tady… jako vždy, když jsem potřeboval.

Jak mohl mít rád někoho, jako jsem já… srazil jsem ho k zemi, podkopnul nohy, když se pokoušel vstát… a on mi byl přesto ochoten odpustit. Tak moc jsem pro něj znamenal, proběhlo mi hlavou a přikryl jsem svou dlaní tu jeho, jež tiskla mé rameno a vzápětí se obrátila vzhůru, zcela samovolně se nám propletly prsty. Držel jsem ho a on držel mě…

Uvědomoval jsem si, jak celá tahle situace vypadá, že kdyby nás někdo viděl… Drželi jsme se na ruce, dodávalo mi to odvahu, vracelo důvěru v naše přátelství, zároveň mě děsila intimita toho doteku. Dával mi tím toho najevo více, než jsem mohl zvládnout. Aspoň to jsem si myslel, dokud jsem se nepostavil, naše ruce nerozpojil a nezadíval se kamsi do dálky, dopřávaje si čas na to, abych se dal do pořádku.

Nedařilo se mi to. Snad to bylo chladným větrem, ale náhle jsem se cítil zase sám a ztracený, přestože Ondřej seděl přede mnou. Váhavě jsem navázal oční kontakt, tvářil se znepokojeně, nervózně. A já byl vyděšený.

Vyděšený, že zároveň se mi příčilo držet chlapa za ruku, a zároveň jsem… jsem ho postrádal. Řekl jsem si, že nesmím, ale jakýsi vnitřní hlas na mě křičel, abych nestál jak pitomec, vzal ho za ruku a objal, prosil o odpuštění… Dát mu najevo, jak moc si jej cením. Jak moc ho mám rád.

Tak strašně jsem se bál cokoliv udělat, protože by to bylo… teplé… že jsem pomyslel na odchod. Že bych prostě zbaběle utekl, ale nemohl jsem to udělat. Tohle už by Ondra mohl vzít jako úplný konec. Pohrdnutí jím navrženého příměří.
A to jsem nechtěl za žádnou cenu, i kdybych měl… Co i kdybych měl? Co všechno jsem byl ochotný obětovat pro udržení našeho přátelství? Jak daleko jsem byl ochoten zajít?

Polknul jsem, jen tak, instinktivně, když se Ondřej postavil, oči stále zapíchnuté do mých, zdálo se mi, nebo byly opět jaksi prázdné, smutné? Pak pohled sklopil a prošel kolem mne, aniž by slůvko utrousil.

Zazmatkoval jsem. Zareagoval jsem zase špatně? To bez pochyb ano, ale vždyť nijak negativně, byl jsem jen vyděšený, ne naštvaný, možná zmatený, vystrašený… ale ne vzteklý! Nemůžu ho ztratit, prostě nemůžu!

V tu chvíli mi už bylo jedno, jak to vypadá. Otočil jsem se na místě a hmátl před sebe, doufaje, že Ondřeje stihnu zadržet. Uspěl jsem. V posledním momentě se mi jej podařilo chytit za rukáv bundy, nečekal jsem na jeho vyjevený výraz, využil jsem síly setrvačnosti, přitáhl jej k sobě a… měl jsem jeho tvář sotva centimetr před svou.

Vnímal jsem zběsilý tlukot svého srdce, adrenalin v žilách a nervozitu, svírající mé vnitřnosti. Nedíval jsem se mu do očí, neměl jsem odvahu, nechtěl jsem spatřit, jaké emoce vyvolá fakt, že jsme tak blízko u sebe. Zhluboka jsem dýchal, třásl se… třásl se kvůli němu, nevěděl jsem, proč na mě má takový vliv, prostě jsem se chvěl po celém těle s jedinou myšlenkou.

Tak už ho sakra obejmi!

Než jsem se nadál, omotal jsem ruce kolem Ondrova trupu a obličej zabořený v jeho rameni. A světe div se… on mne držel stejně pevně jako já jeho. Srdce mi bušilo ještě rychleji, ale už jsem to tak nevnímal, jelikož se náhle prostor okolo něj zaplnil čímsi příjemným, konejšivým, čímsi, co mi pročistilo mysl a dodalo naději, že to opravdu bude v pořádku.

Na moment mě snad i štíply slzy v očích, ale okamžitě jsem je zahnal, stejně jako úlevné povzdechnutí. Sice mě stále žralo, jak jsem se k Ondrovi zachoval, jaký idiot jsem byl, a co si Ondra musel vytrpět, ale to objetí mi jako by nasadilo růžové brýle. Jako by to od té chvíle už mělo být všechno v pořádku, náhle jsem si byl téměř jist, že to mezi námi bude jako dřív.

Nebylo.




Neschopen pohybu

17. února 2016 v 11:00 | Archea Majuar
Neschopen pohybu

Fandom: Avengers

Pairing: Tony Stark/Bruce Banner

Warning: +18, pwp, nereálné srandičky s kovem

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Je středa, povídky třeba! Ano, to rčení se dá upravit takřka jakkoliv... :D No, třeba by se vám mohla hodit nečekaná povídka, která sice není moc dlouhá a podle mě ani dobrá, ale vždycky jsem na Stanner něco chtěla napsat, tak to tady máte a poperte se s tím :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Paulet Scythe, Bee a Anemovi :)

Tony Stark se nacházel ve své dílně, zrovna si nechal na sebe nasadit oblek Iron Mana a lítal si po místnosti. Docela se nudil a potřeboval nějaké rozptýlení. Už dopoledne měl roupy a lákal Bruce ke dni strávenému v posteli, ale nedá se říci, že by to vyšlo. Bruce slíbil, že se mu náležité péče dostane, ale až večer. Měl prý v plánu jedno překvapení, a jelikož Tony miloval překvapení, jež měla co dočinění s Brucem a postelí či podlahou, stěnou, kapotou auta, stolem… jednoduše se snažil během dne zaměstnat a svého přítele neobtěžovat.

Nutno poznamenat, že to snadné nebylo. Neustále mu oči utíkaly k hodinám, nedokázal se zabavit natolik, aby na Bruce nemyslel. Nakonec se zašil v kuchyni, kde vařil a vařil a vařil… No, docela se do toho ponořil, protože strávil u kuchyňské linky asi čtyři hodiny a připravil jídlo na týden dopředu. Potom už ale opravdu nevěděl, co dál, tak se rozhodl trochu promazat spoje v obleku Iron Mana a následně jej i vyzkoušet.

Právě si tak svištěl nad pracovními stoly, když jej Jarvis náhle uvědomil, že Iron Mana nemá pod kontrolou a přeje příjemnou zábavu. Tony jen zaskočeně vykulil oči, ale to už se jeho pohyb zastavil, načež pocítil zadní náraz do zdi a sklouznutí dolů. Stál nyní nohama na zemi, za zády stěnu a před sebou…

"Bruci?" vykviknul překvapeně, helma se složila, zbytek těla ovšem zůstal uvězněn v obleku. "Co to sakra děláš?!" štěknul, ale druhý muž mu nevěnoval pozornost.

Pomalým krokem se blížil k Tonymu a zaujatě si upravoval nějakou mechanickou rukavici.

"Copak takhle se mluví s někým, kdo umí ovládat technologii stejně dobře jako ty?" otázal se nevinně Bruce, stiskl zelené tlačítko a vnitřní strana jeho dlaně se lehce rozzářila. Zastavil se, vklouznul do mechanických bot a po chvíli se s vychytralým výrazem vznášel před Tonym, jenž…

…náhle nebyl se svou situací úplně nespokojen. Líbil, sakra, rajcoval jej ten pohled, jakým se na něj Bruce díval, jako by byl na lovu a vychutnával si bezbrannost své kořisti. V jeho hnědých očích se blýskalo a ten postoj těla… Tony jen polknul a vstřebával tu horkost, jež se začala šířit z jeho slabin po celém těle.

Mezera mezi nimi vzala za své, když se k němu Bruce přesunul, rukou bez rukavice ho uchopil za vlasy a jemně jej políbil, vsál Tonyho ret do svých úst, něžně se s ním mazlil, přejížděl mu po nich jazykem, vlastně vůbec nic nenasvědčovalo tomu, jak sadistický ten bastard uměl být. Tony se při té myšlence jen zachvěl a zasténal, jakmile se Bruceova dlaň v jeho vlasech sevřela a zvrátila mu hlavu dozadu.

"Dneska jsem si pro tebe připravil něco speciálního," zavrněl mu Bruce do ouška. "Moc dobře vím, jak rád býváš v Iron Manovi bez oblečení… Dalo mi to tak možnost vyrobit tohle."

Tonymu bylo jasné, že to má co dočinění s Bruceovou rukavicí, ale… Oči se mu rozšířily údivem, jakmile pocítil její účinek na svém hrudníku. Bruce položil dlaň, modrá zář se zintenzivnila a materiál obleku se začal rozehřívat, cítil to přímo na kůži, skrze tu silnou vrstvu kovu.

Nepálilo to, jen příjemně hřálo, jako by vysílalo mírné elektrické výboje, materiál se hýbal, tvořil vlny, na chvíli ke kůži přilnul, zavlnil se a zase se vzdálil, totéž se stalo, když Bruce posunul svou dlaň níž, na Tonyho bříško.

Vydechl a slabě se usmál do Bruceových hnědých očí, jež se na něj zvědavě dívaly. Horkost jím proudila, byl už tvrdý, jakmile se dlaň zase pohnula a sklouznula na podbřišek. Zasténal, jak pocítil potřebu se o něco třít, ale prozatím neměl nic k dispozici. Musel… polknul při té myšlence… musel vědět, jaké to bude, když ten žár vlnícího se kovu pohltí i jeho erekci.

"Prosím," procedil mezi zuby, jak se snažil v obleku posunout nahoru, aby se dostal k tomu teplu svým klínem co nejblíže.
"Líbí se ti to, že?" usmíval se dál Bruce a zvažoval, zda má svému příteli vyhovět nebo jej ještě chvíli trápit… "Ale byl jsi dnes hodný, Tony, nechal jsi mě pracovat a zabavil ses sám, zasloužíš si odměnu."

Slitoval se, když Tony vydal cosi jako zoufalé zakňučení. Vážně nečekal, že to s tou rukavicí půjde tak skvěle.

Hlasitost úlevného zasténání překvapilo Tonyho samotného, vzápětí už se ale soustředil jen na to, jak se mírné teplo v oblasti jeho třísel stupňuje v žár, jenž se nejprve jen přitisknul na celou plochu jeho slabin, posléze se kov začal znovu vlnit, obemknul celou Tonyho délku, tisknul ji, třel, stékal po stranách, ve víru kroužil po žaludu…

Kapky ne větší než centimetr s železnou pravidelností a naprogramovanou něhou narážely do jeho varlat, vysílali tak další výboje horka a snad i elektřiny do v uzavřeném prostoru Iron Mana zmítaného těla, jež se snažilo proti tekutému kovu přirážet, ale to vůbec nebylo potřeba. Jako by rukavice uměla řídit úplně všechno, jako by věděla, co přesně Tony potřebuje a zrychlovala víření hmoty, laskající erekci.

Bruce se jen nadále usmíval. Jeho Tony se svíjel, jak jen mu oblek dovolil, čelo měl úplně zpocené, oči zavřené, ze rtů mu unikal jeden slastný zvuk za druhým. Dokázal si představit, co Tony prožívá, vždyť tu rukavici kalibroval na sobě, dokonce věděl, že už to jeho přítel nemůže dlouho vydržet, což mu potvrdily Tonyho stále kratší nádechy.

"Awww," na víc se Tony nevzmohl. Bezmocně se nechal uspokojovat těmi elektrizujícími vlnami, příjemně horkými, prostě nádhernými… Pak se jeden proud látky protáhl mezi jeho nohama, zamířil rovnou mezi půlky a otřel se o jeho otvor… to už bylo na Tonyho moc.

Všechna slast v něm nahromaděná vytryskla ven v několika bílých pramenech a zas a znova jej rozechvěla až po konečky prstů u nohou. Po nějaké době si všimnul, že jej Bruce hladí ve vlasech. Přimknul se k oné ruce a zhluboka vydechnul, kdyby jej oblek nenutil být ve vzpřímené poloze, už by se dávno válel po podlaze.

A Bruce to zřejmě tušil, neboť jakmile se díly Iron Mana rozletěly pryč, stačil Tonyho chytit pod paží a opřel si jej o sebe. Nechal rozložit i své boty a pomohl Tonymu do postele, jež se již nějakou dobu v dílně nacházela. Ostatně častokrát pro ni našli využití…

"Jak se cítíš?"

"Vyřízeně."

Bruce jen pokýval hlavou a došel mu pro sklenici vody.

"To jsem očekával, ty návaly horka v kombinaci s orgasmem by unavily každého," posadil se pak k Tonymu, jenž veškerou zbylou energii věnoval tomu, aby si mohl ustlat na Bruceově klíně. Objal jej a dle Bruceova mínění vydal rozkošně spokojený zvuk.

Tak tohle vůbec nebylo špatné, pomyslel si Bruce, zatímco se probíral černými vlasy svého spícího přítele. Možná by podobně jako tu rukavici mohl překalibrovat celý oblek…

Game

14. února 2016 v 21:01 | Archea Majuar |  A Simple Game of Genius
A Simple Game of Genius

Fandom: Sherlock

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: +18, d/s

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Bodré podoledne, zde máte třetí částí Sherstrade, enjoy! :) (je opět kratší, ale... sorry :D)

Za komentáře děkuji Amisse (tvé vražedné choutky směrem k mé osobě se mi líbí :D ), Monice, May Darrell a Anemovi :)

"Otoč se," řekl chraplavě, aniž by věděl proč. Mozek se zaobíral úplně něčím jiným, viděl před sebou Sherlocka, který se k němu nyní postavil čelem, pohodil hlavou, aby odhodil vlasy z čela. Oči mu žhnuly, výraz divoký. Myšlenky jej bombardovaly, křičely na něj, co se děje, ale Lestrade jim uvěřil až ve chvíli, když sklouznul pohledem dolů.

Poznání jej zasáhlo úplně stejně jako horko, jež se mu rozlilo po těle. A Sherlock se na něj dál jen díval, nic neříkal, nestyděl se za nic, spíše se ještě vystavoval na odiv. Jen jemu…

Sherlock se nemohl na Lestradův výraz vynadívat, ta údiv, nevíra a mihnuvší se chtíč… Kochal se natolik, že jej zaskočil inspektorův pohyb směrem k němu, kdy jej hrubě otočil znovu zády k sobě, chytil jej za spoutaná zápěstí a loktem přirazil ke stěně. Sherlock svůj sten tentokrát zamaskovat nestihnul, ani se nepokoušel ovládnout zachvění a otření se zadní části o Lestradovu přední.

"Ty na tom ujíždíš," vydechl za ním inspektor, jako by až teď opravdu uvěřil. Avšak neodtáhnul se, dál tlačil Sherlocka ke stěně.

"Ty taky," uslyšel uchechtnutí.

"To teda ne," řekl hlasem pevnějším, než na jaký se cítil.

"Můžeš mi zkusit lhát, ale tvoje tělo mě neoklame," zašeptal a schválně se k muži za sebou přitisknul, otřel se zadkem o jeho slabiny a koutek úst se mu stočil směrem nahoru. "Líbí se ti to stejně jako mně."

"Mýlíš se," trval na svém Lestrade a ustoupil, sundal Sherlockovi pouta a nechal ho tam stát s erekcí v kalhotách a touhou v očích.

Rozkázal ukončit zátah, seřval reptající členy a prohrábnul si vlasy. Ruka se mu chvěla, bylo mu horko. Koutkem oka zachytil, že se Sherlock vrátil do bytu, nezabránil si, aby se po něm nepodíval… Ten elektrický výboj, jenž mu sjel po páteři přímo do rozkroku, mu napověděl, že to nebyl dobrý nápad.




3. Apologize

12. února 2016 v 18:31 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
3. Apologize

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Zatím nic

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pardon, že třetí část je tady tak pozdě, ale trochu jsem se vysypala z lyží a šla si vyřídit rentgen atd. atd. atd. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Monice, Anemovi a Amisse :)


Vstup do sálu se obešel bez nechtěné pozornosti, usedl jsem do zadní řady a pozoroval, co se odehrává na scéně. Ondra sem tam hodil připomínku, potom poskakoval po jevišti a demonstroval své myšlenky před herci. Byl vzteklý. A výjimečně to nehrál.

Neměl jsem problém to vycítit, všiml jsem si během těch kreací těch krátkých úseků, kdy se zastavil a mlčel. Tehdy si uvědomoval, jak se chová a v další minutě se snažil zklidnit, pak se ale rozčílil nanovo. A tak to pokračovalo asi dvacet minut, než zkoušku rozpustil. Žasl jsem, jak zdrceně zněl, když se s herci loučil… Ti se ale vytráceli pomalu. Příliš pomal, uvědomil jsem si, když si Ondřej poprvé všimnul, že jsem uvnitř.

Ztuhnul. Nemohl jsem zůstat sedět, povstal jsem a udělal pár kroků směrem k přední části sálu. Posbíral si věci a šel přímo ke mně, rychle, s pohledem pevně upřeným do mých očí. Tvrdý, chladný, téměř opovržlivý pohled, jímž mi viděl až do žaludku, který se sevřel v křeči.

"Co chceš?" vyštěknul příkře.

Prázdno. V hlavě. Kolem. Oči. Jen ty chladné oči. Vyloženě zlý úšklebek.

"Jdi domů," zazněl unaveně, sjel mě od hlavy až k patě a odešel.

Čtyři slova, jeden pohled, sotva půl minuty. A můj svět byl v ještě větších troskách než doposud. Ztrácíš ho… Možná jsi ho už ztratil, bylo první, co mi prolétlo myslí. Netušil jsem, jak dlouho jsem tam stál jako solný sloup a hleděl na stěnu, před níž ještě nedávno Ondřej stál.

Třesou se mi ruce, došlo mi. Jen tohle bylo navenek viditelné z té spouště, co se ve mně objevila. Mohl říct cokoliv, mohl udělat cokoliv, se vším bych uměl žít lépe, než s tím, jak se na mě díval. Opovržení jsem si možná i zasloužil. Postavit se k příteli zády? Ne, nechoval bych se k sobě jinak. Ale ten chlad, ta čirá zlost zakrývající bolest.

Nevěřil jsem tomu, že by mě začal nenávidět, to se Ondrovi nepodobalo, jen potřeboval v něco přeměnit bolest, kterou jsem mu způsobil. A kterou mi teď stejnou silou vracel.

Proč jsem jen nic neřekl? Doufal jsem, žeto dnes nějak vyřeším, že zachráním, co z našeho přátelství zbylo. Teď už asi nezůstalo nic.

"Jestli jste mu něco udělal, snažte se to pro dobro všech dát do pořádku," řekl jeden z herců, procházejících kolem mě. "Nebo se o něm bude říkat, že je blázen, génius, ale taky nesnesitelný buzerant."

Kdyby…kdyby mi tem hajzl velmi rychle nezmizel z očí, asi by zdravý domů nedošel. Zavřel jsem oči a snažil se posbírat zbytky své příčetnosti a vypadnul jsem z divadla.

Nejenže jsem zřejmě ztratil nejlepšího přítele, ale i pozbyl schopnost sebekontroly. Opovržení sám sebou najednou mělo úplně jiný rozměr…





Simple

7. února 2016 v 23:00 | Archea Majuar |  A Simple Game of Genius
A Simple Game of Genius

Fandom: Sherlock

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: +18, d/s

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Přeji vám všem krásné pondělí a přidávám pokračování kratší kapitolovky na Sherstrade :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Anemovi a Monice :)

Sherlock si v mžiku uvědomil, že se Lestrade opět začal zcela ovládat, jenže to už se hnědé oči zadívaly jeho směrem, nemohly vědět, kde přesně Sherlock stojí, ale svým odhadem se trefily… Přestože inspektor již stačil zkrotit temperament, stále v jeho výrazu Sherlock spatřoval tu lačnost po násilí, po tom, aby vyslýchanému jednu vrazil, aby ho donutil trpět za to, co způsobil.

Tehdy už byl Sherlock definitivně a beznadějně tvrdý, erekce se tísila v zajetí látky. Zatímco si v duchu gratuloval k nošení kabátu, děsil se své reakce… Měl tady pracovat, Lestrade jej požádal o pomoc, ale jeho tělo má na věc očividně jiný názor. Zaskřípal zuby. Sledování výslechu už vzdal, neboť se Lestrade uklidnil, když pachatel začal mluvit. Sherlocka zaráželo, že si dal říct, ale asi se zaleknul toho, co viděl v Lestradových očích…

A Sherlock to zoufale chtěl spatřit také. Kalhoty mu byly stále těsnější, což vůbec nechtěl, potřeboval myslet na něco jiného, na cokoliv, co by mu odvedlo pozornost od Lestrada.

"Je mi líto, že jsem tě sem táhnul zbytečně, asi jsem ho špatně odhadl," vytrhl jej z myšlenek ten hluboký hlas, o kterém si byl jist, že mu o něm bude i zdát. Zaměřil se na jeho majitele a stačil mu jeden, jediný pohled, aby si byl jist, že Lestrade ztratil kontrolu dobrovolně.

Všiml si, jak je se sebou spokojený, uvolněný. Jistě, podíl na tom nesl i fakt, že uspěl a obviněný se přiznal, nicméně Sherlock dokázal vidět rozdíl. Znal Lestrada, znal jeho výraz, když vyřešil případ, když se mu něco povedlo. Ale v tomhle bylo víc… Bylo v tom něco, co běžně nevyplouvalo na povrch, co držel inspektor hluboko v sobě.

Sherlockovi se po tváři rozlil úsměv, spadající mezi ty špatné. Ne, špatné jako zlé, špatné jako zkažené, hříšné, zvrácené… Nedal však Lestradovi možnost zareagovat, věnoval mu pohled typu "vím, že jsi byl zlobivý kluk, Gregu" a s impozantně vlajícím kabátem odešel, nechávaje nic netušícího inspektora za sebou.

Ne, absolutně nechápal, proč Lestradův miniaturní mozeček napadlo, aby učinil další drogový zátah. Copak může za to, že dělal tři dny pokusy, během nichž se naprosto distancoval od reality? A nepovažoval za nutné o svých nálezech podávat podrobnou zprávu někomu, komu bude muset předložit až jasný důkaz?

Lestrade jeho třídenní nedostupnost prostě viděl jinak, myslel si, že Sherlock zase pátrá na vlastní pěst a rozhodl se ho přinutit ke spolupráci. Povedlo se mu sebrat pár lidí, kterým Sherlock pil krev a byli ochotní se na celé věci podílet. Vtrhli k němu do bytu a konzultant se mohl zbláznit. Pro tentokrát se však Lestrada nepokoušel přesvědčovat o své pravdě. Mohla by to být zajímavá příležitost, jak…

Pousmál se a vyklidil těm policejním troubům pole.

"A nemá něco u sebe?" ozval se uši trhající Andersonův hlas, Lestradův pohled se zaměřil na podezřele klidně se tvářícího Sherlocka. V očích se mu zablesklo.

"Za zkoušku to stojí," pronesl a přesunul se k mladšímu muži, jemuž se v hlavě okamžitě zrodil nápad. Ustoupil jednou, ustoupil podruhé a vyloženě se Lestradovi vyhýbal. Všichni členové podivného týmu pracovali na různých částech bytu, takže Lestradovi neměl, kdo pomoci, čehož Sherlock využil. Uvnitř se doslova tetelil blahem, když inspektorův výraz potemněl, v čích se objevil vztek.

"Jestli u sebe nic nedržíš, nemáš se čeho bát," snažil se jej uchlácholit Lestrade, načež se Sherlock jen ušklíbnul a vystřelil směrem k východu. Lestrade jej s klením následoval, neměl nervy nahánět detektiva po ulicích, ale k jeho překvapení našel Sherlocka ležet na chodbě. Domyslel si, že zakopl, přestože ránu neslyšel a ve spojení s Sherlockem to znělo bizarně.

"Daleko jsi mi neutekl," okomentoval situaci škodolibě a Sherlock skoro spokojeně zamručel, když Lestrade udělal přesně to, co od něj čekal. Klekl si nad něj, vytáhl želízka a použil je na Sherlockova zápěstí, pak jím smýkl nahoru a ke zdi.

Sherlock zafuněl, tělo mu však hořelo očekáváním, už jen při pomyšlení, že je skoro bezbranný, s pouty na rukou, za ním Lestrade, který by si s ním mohl dělat, co by chtěl… Skrze rty mu ušel sten, jenž zamaskoval jako bolestný. Slyšel za sebou inspektorův dech, adrenalin mu koloval žilami, čekal, co bude, i když vlastně v nic nedoufal… ještě ne.

Lestrade mu jen prohledal kapsy, neměl v úmyslu Sherlocka opravdu zabásnout, tím by nic nevyřešil. Doslova. Když se zaměřil na přední část Sherlockova kabátu, tudíž se k němu musel trochu víc přitisknout, znejistila jej detektivova reakce. Sherlock se o něj opřel a zdál se být úplně uvolněný. Až na to zrychlené zvedání hrudníku a snad…

Sherlock se chvěl.

Polknul a odstoupil, vztek sežehl plamen viny. Už se mu chtěl omluvit, nikdy neměl v úmyslu jej tak vyděsit, jenže než to učinil, všiml si, jak Sherlock trhnul boky, jako když… Polknul znovu.

2. Sinking Man

4. února 2016 v 22:04 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
2. Sinking Man

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Zatím nic

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část je tady a s ní i troška toho hurt... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Bee, Paulett Scythe a Anemovi :)

Několik následujících dní… vlastně týdnů… jsem se snažil… zase chyba, byl jsem povinen na sobě nedát nic znát. A když už ne v soukromí, na jevišti nikdo nic nepoznal. Nemohl jsem dovolit, aby to, co… se stalo či nestalo… jakkoliv ovlivnilo můj výkon.

Mimo divadlo to bylo o něco horší. Vnímal jsem, že jsem se uzavřel do sebe ještě více než kdy dřív. Všechno bylo prostě špatně… Doma mi to tolerovali, ale Michal začal být podezřívavý. Hodně podezřívavý. A já se mu nedivil. Nedokázal jsem s Ondrou mluvit, ani podívat se mu do očí. Na jevišti se dalo přemoct, ale už v šatně jsem si od něj držel odstup. Ne, že bych ho přestal mít rád…

Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že jakmile sednu s Richardem do auta, že se mi myšlenky vydají k místu, které jim upírám. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet, ale klidná jízda a ubíhající krajina za oknem mě ukolébali natolik, že jsem nebezpečnou vnitřní konverzaci nechal plynout. A dopadlo to tak, že jsem si přiznal, že i přes to, co se stalo či nestalo, co Ondra udělal či neudělal, že ho mám rád.

Nedokázal jsem se na něj podívat ne z důvodu, že by se mi hnusil, právě naopak... Nechtěl jsem vědět, co cítí, jeho oči by mi to řekly. Nechtěl jsem vidět jeho rty, pozůstatek mé pěsti na nich byl ještě patrný. Nechtěl jsem vidět ani vědět, jak trpí, protože to působilo bolest mně samotnému. Proč se to všechno tak zkomplikovalo?

Na chvíli jsem se cítil v bezpečí. Pryč z Ondrovy přítomnosti, pryč od Michalova starostlivo-nasraného pohledu. Richard byl ta společnost, která mi právě teď přišla vhod. Nepotřeboval mluvit, jen tam byl, a to mi vyhovovalo.

Byl jsem rád, že aspoň ten vztek se nevracel. Ještě pár dní poté jsem byl v šoku nejen z onoho zjištění, ale také ze své náhlé agresivity. Děsil jsem se sám sebe. Děsil jsem se i toho, že jestli mi Ondra ještě kdy dá najevo svou náklonost, že se znovu neovládnu. Další důvod, proč se mu vyhýbat, nemluvit s ním, nevšímat si ho… nechat ho trpět.

Říkal jsem si, že to zvládne. Je to chlap, musí to přijmout. Jenomže… sám jsem to nezvládal, jak by pak mohl on? Ten, který za své city dostal přes hubu? Co jsem to jen provedl…

"Zastav," měl jsem v úmyslu štěknout po Richardovi, ale vyšlo ze mě jen zasípání, v krku jsem měl knedlík. S panickou hrůzou jsem se na něj podíval a děkoval bohu, že pro jednou neměl vedení tak dlouhé, jako když hádal své hosty během představení. Dýchal jsem zhluboka, snažil se ovládnout, ale jakmile auto zastavilo na kraji silnice, otevřel jsem dveře a klopýtal o kus dál.

Vlna horka se mi rozlila po zádech společně se zamrazením, jako by se mé svědomí propojilo s žaludkem… Tak tak jsem se držel na nohou, v předklonu jsem se neměl čeho chytit. Vnímal jsem za sebou projíždějící auta, jejich zvuk a světla, noční vzduch, ale nic z toho mi nepomohlo se cítit lépe. Vlastně mi bylo strašně.

Chápal jsem špatné svědomí z toho, že jsem se k Ondrovi otočil zády, když to potřeboval nejméně. Chápal jsem, že je mi zle ze sebe samotného. To všechno mi docházelo, ale… Proč se mi z toho všeho chce brečet?

Spolkl jsem hořké slzy společně s pachutí v ústech a nejistě se narovnal, tělo se mi chvělo slabostí. Otočil jsem se, Richard stál u vozidla, a když viděl, že se vracím, nasedl do něj. Uvnitř mi podal láhev vody a beze slova jsme pokračovali v cestě. Mou záchranou bylo, že jsem usnul…