Leden 2016

A

31. ledna 2016 v 23:34 | Archea Majuar |  A Simple Game of Genius
A Simple Game of Genius

Fandom: Sherlock BBC

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: +18, d/s

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Každé pondělí další kapitolovka, tahle je ovšem už dokončená a má 5 částí. Dom/sub tendence myslím zcela vážně. Děj se odehrává v pre-John období, Greg a Sherlock se znají cca rok. Snad se vám bude líbit, přestože části nejsou zrovna dlouhé. Enjoy! :)

Za komentář děkuji Anemovi, Monice a May Darrell :)

Název jsem si půjčila od skupiny Noel Gallagher's High Flying Birds. Text se sice k povídce skoro vůbec nehodí, ale ten song je tak úžasný...
Málokdy se v něm natolik bily dva názory. Zpravidla míval jasno. Nebo alespoň jasněji než ostatní, pro něž přemýšlení představovalo úkol takřka nesplnitelný. Jeho mozek měl vždy přednost před tím, co se mu snažilo říct srdce, požadavky těla ignoroval zcela záměrně, což se mu dařilo prakticky celý život kromě pár… anabází.

Jenže tahle začala úplně jinak a skutečně, jak se tak říká, nevinně tím, že si získal důvěru inspektora Scotland Yardu. Jeho intelekt ani zdaleka na ten Sherlockův nestačil, ale přestože by mu to nikdy nepřiznal, za špatného vyšetřovatele je nepovažoval. Sherlockovi také bylo zcela jasné, že nebýt Lestrade z jeho schopností tak unešený a celkově nadstandardně tolerantní, žádná spolupráce by nenastala. Takhle mu byl inspektor sem tam něco ochoten prominout, když se jim společně dařilo případy vyřešit v rekordním čase.

Jenže právě to začal být Sherlockův největší problém.

Lestrade jeho služby využíval velmi často a jak Sherlock stačil zaznamenat, docela si jeho společnost užíval, což mu nešlo na rozum. Většinou s ním lidé čas trávit nechtěli, jelikož je urážel a povyšoval se nad ně. Nedělal to účelně, jen nedokázal naslouchat svému srdci a nechat svou upřímnost otupit empatií a taktem. Nevadilo to pouze jeho rodičům a Mycroftovi, jenže ten zase vadil Sherlockovi. Lestrade se prostě vymykal zavedenému vzorci…

Také viděl, jak inspektor jedná s opravdovými zločinci. Hrubě, skoro násilně, nemilosrdně. Jenže kdykoliv potřeboval zpacifikovat Sherlocka, nikdy k násilí nesáhnul. Seřval ho, dal mu třeba i pouta, ale nezkřivil mu ani vlásek. Což by bylo asi v pořádku, když byli více méně přáteli, jenže…

Čím více pozoroval Lestradea při práci s pachateli, tím více jej to táhlo k tomu, aby také spáchal něco moc, moc špatného. Něco tak špatného, aby si s ním Lestrade nebral servítky.

Tělo mu říkalo, že mě byl učinit cokoliv, čím by k tomu inspektora přiměl. Srdce mu našeptávalo, že přece nechce, aby se v něm Lestrade zklamal. Všichni jej vidí jako psychopata, schopného zločinu, ale Lestrade mu věří… A rozum si dál vedl svou, aby Sherlock na oba předchozí aspekty zapomněl a nerušil svůj mozek v přemýšlení nad věcmi daleko důležitějšími.

Ale to se lehce řekne…

Samozřejmě, snažil se soustředit, respektive neočekával, že se jeho… eh… momentální trable… promítnou v opravdové práci. Proto v onu chvíli ani nebyl rozladěn, jen velmi, velmi zaskočen.

Lestrade jej nikdy nebral k výslechům na stanici. Řvát, bouchat do stolu a pouštět hrůzu na obviněné uměl, tady pomoci nepotřeboval, ovšem jednou přeci zavolal a požádal Sherlocka, aby přišel, a jelikož konzultant zrovna neměl nic zajímavějšího v plánu, dorazil o půlhodiny později na místo, kde se dozvěděl, že si je Lestrade vinou vyslýchaného stoprocentně jistý, ale…

"Obávám se, že je chytřejší než celý Scotland Yard," přiznal, dlaní si mnul zadní stranu krku a nejistě koukal skrze jednostranné okno do výslechové místnosti.

"Takže ode mě čekáš, že provedu výslech sám?"

"Ne," zavrtěl Lestrade hlavou, nicméně Sherlock v jeho hlase zaslechnul prvek lítosti. Zřejmě by se rád podíval, jenže, "to ti dovolit nemůžu, ale mohl by ses třeba dívat…? Nevím, co od něj čekat a už takhle jsem před vedením za blázna, když s tebou spolupracuju," ušklíbl se hořce a zvrátil pohled k Sherlockovi.

"Dobře," souhlasil mladší muž. Lestradův výraz se změnil na moment na vděčný a chystal se vejít dovnitř, Sherlock jej však zastavil otázkou: "Dá se nějak udělat, aby člověk ani odtud skrze sklo neviděl?"

"Jo, tímhle tlačítkem," ukázal inspektor na modrý čudel. "Proč?"

"Jen jsem byl zvědavý."

Sherlock si byl díky Lestradovu podezřívavému pohledu jist, že mu neuvěřil, ale neměl náladu to z něj páčit. Místo toho vešel k pachateli, zprvu s ním jednal poměrně klidně a trpělivě, ale zhruba po deseti minutách ztratil nervy, začal místností pochodovat jako lev v kleci a štěkal po muži otázky, předhazoval mu důkazy a vůbec se choval strašně hlučně.

Detektiv se poměrně bavil tím, jak se Lestrade snaží a účinek žádný. Vyslýchaný z něj strach neměl, podle Sherlocka se domníval, že mu Lestrade nemůže vlastně nic udělat. Důkazy byly jasné, šlo už jen o doznání. Ovšem tento pachatel patřil mezi ty, z nichž se musela pravda vymlátit. Nebo ho přechytračit, což v inspektorových silách vážně nebylo, Sherlock už ovšem určitý plán vymyslel, jeho sdělení Lestradovi ale ještě na několik minut odložil.

Chtěl si dopřát dalších pár chvil zábavy, zahrnujících šklebícího se kriminálníka a zuřícího Lestrada, zcela jej ale vyvedlo z míry, když ten se zastavil u stolu a chytil muže za límec vězeňských šatů, načež jím smýkl dopředu.

Sherlock ztuhnul pod nenadálou vlnou vzrušení, jež jím otřásla, instantně mu zrychlila srdeční tep a způsobila známý příliv krve do jeho dolních partií. Zíral na Lestrada, jak pevně vyslýchaného svírá a skoro zvrátil hlavu a slastně přivřel oči, když se inspektorův hlas snížil k výhružnému šepotu. Slova nevnímal, nebyla důležitá, místo toho si ukládal do paměti ten syrový vztek, s jakým Lestrade na muže hleděl, jak se mu třpytily oči adrenalinem… a jak se pachatelův škleb najednou vytratil, nahrazen strachem a úžasem.

1. Zakázané uvolnění

28. ledna 2016 v 22:02 | Archea Majuar |  Pád Bastilly
1. Zakázané uvolnění

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Zatím nic (možná jen, že tohle nejspíše nebude název povídky, jen její části)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Kapitolovka. Ano. Už to tak bude. Snad každý pátek. Na vašich monitorech. Třeba se vám bude i líbit. První části mám napsané už strašně dlouho, ale nějak jsem neměla odvahu je zveřejnit, dokud to není kompletní, ale... eh... ano, moje morálka na dopisování povídek je velmi špatná (Star Trek by mohl povídat), ale tak snad to tentokrát bude lepší :) Enjoy!

Za komentář děkuji May Darrell :)





Díval jsem se na něj, jako bych jej viděl poprvé. Jako bych teprve nyní prozřel, pořádně otevřel oči a spatřil vše, co mi dříve unikalo. Alkohol možná otupuje mysl, v mém případě ale hlavně zbořil zeď lží, kterou jsem obestavěl pravdu. Nalhával jsem si to, nebo jsem to vážně jen neviděl?

Nevěděl jsem, jen jsem se cítil jako znovuzrozený. Jako by mi až teď všechno do sebe zapadlo, dílky skládačky do sebe najednou krásně pasovaly, všechno bylo jasnější, přestože se svět vlivem alkoholu trochu kýval ze strany na stranu.
Naštěstí v rohu boxu nějaké hospody jsem se cítil bezpečně, nemohl jsem nikam upadnout a měl jsem dobrý výhled, i když jsem spíše jen hleděl na už několikátou sklenici plnou zlatavého piva. A myslel na něj, na Ondru.

Pátral jsem v hlavě, kdy jsem mohl vidět první náznaky. Možná rok zpátky? Že by tak dlouho? Nebyl jsem si jistý, Ondra se ke mně od samého začátku našeho přátelství choval úplně jinak než k ostatním. Vnímal jsem to, ale nepřikládal jsem tomu zvláštní význam. Až do teď.

Vždy jsem se na něj mohl v určitých ohledech spolehnout. Ano, byl nedochvilný, občas roztržitý, arogantní, pedantský, puntičkářský… Ale byl tu pro mě. Kdykoliv mohl, tak se mě zastal, podržel mě. A když nemohl, viděl jsem mu na očích, že by chtěl a snad i že ho to mrzí. Nemusel nic říkat, oči nám stačily.

Nikdy na mě nekřičel, nikdy. Slyšel jsem ho řvát, vzteky i zoufalstvím, naštvaného jsem ho viděl tisíckrát a dokázal mi to dát jasně najevo. Ale zatímco na ostatní zvýšil hlas, vůči mně tuto metodu nepoužil.

A objetí? Neviděl jsem jej nikoho ze svých kolegů objímat, možná… Možná, vzpomněl jsem si, ale v tu chvíli mi na mysli vytanul jeho výraz, falešný, strojený úsměv, prkennost. Cítil jsem tu změnu mezi takovým objetí a tím, co se dělo, když sevřel v náruči mne. Že bych si tu opravdovost namlouval? Stejně tak upřímnost jeho úsměvu a podivný lesk, snad lesk dojetí, v jeho očích?

Hlavně ten pohled… Vážně mi nepřišlo divné, že se na mě dívá tak často? Že se schválně snaží přitáhnout mou pozornost, aby vyvolal na mé tváři úsměv? Asi jsem byl slepý, zabedněný, tupý. Kolikrát jen tak během představení inicioval náš pohled z očí do očí, mně v tu chvíli nic neříkající a přeci tak výmluvný. Ve spojení s upřímným, nehraným a neškodolibým úsměvem mi měl dát jasnou zprávu, která ke mně ovšem dorazila se zpožděním.

Ne, vážně nebylo nikomu divné, že třeba hodinu sedím v jedné poloze a hledím před sebe. Ondra tomu říkal, že odcházím, on byl taky jedním z mála lidí, kteří mě spolehlivě uměli vrátit do reality. Zareagoval jsem vždy na své jméno, ale byla k tomu potřeba i jistá intonace a známý hlas. Důvěrně známý hlas.

Vybavilo se mi jedno takové procitnut, po němž jsem ihned před sebou spatřil dvě modré, možná šedomodré oči. Pak mi padl pohled na jeho úsměv, spíše pobavený škleb, pak jsem se vrátil k jeho očím, které ale momentálně slídily někde jinde. Měl jsem tehdy jen triko a kraťasy a mně nyní došlo, že si mě v nich prohlížel.

Vzhlédl jsem a uvědomoval si svůj vykulený pohled. Vzápětí jsem se uklidnil, zřejmě jsem to měl čekat. Líbilo se mu, co viděl, napadlo mě… Oči mi samovolně bloudily po místnosti, až narazily na něj. S někým se bavil, s kým mě nezajímalo. Potřeboval jsem zjistit jen… Co jsem vlastně chtěl vědět? Jestli se mi taky bude líbit, co uvidím?

Chvíli jsem nad tou myšlenkou uvažoval, jenže pak se ve mně zvedla vlna nevole. Nad čím tady vůbec dumám? Že zahodím celý dosavadní život kvůli naprosto nespolehlivému člověku, jenž se častokrát blíží k šílenství? Že zničehonic změním orientaci? Ne, buzerant nejsem.

Nevoli následoval vztek. Neskutečný vztek na něj. Jak si může vůbec nedovolit mít takové city vůči mně? Jsme přeci přátelé. Přátelé na nic podobného jako svlíkání pohledem nemyslí. Zbláznil se snad?

Drtil jsem sklenici v ruce, náhle jsem měl temno před očima. Hučelo mi ve spáncích. Tenhle pocit jsem neznal, nedokázal jsem se vytočit, ne, doteď jsem vlastně ani neměl potuchy, co je to hněv.

Musel jsem něco udělat, nohy se jako na povel daly do pohybu, nesly mě celou místností. Jako ve snu jsem před sebou viděl Ondrův obličej, možná se i usmíval, nevěděl jsem, kdy se jeho výraz změnil na zděšený, nevěděl jsem, jestli jsem tohle vůbec chtěl.

Pěst se srazila s jeho čelistí za ustávajícího hluku, jenž se v mžiku změnil v hrobové ticho. Nic jsem nemohl říct, hrdlo jsem měl stažené úlekem, co jsem to provedl, ale v hrudi mě hřálo zadostiučinění, jako bych byl spokojen s tím, že jsem jakékoliv city z něj tou ranou vymlátil. Nic víc jsem v tu chvíli nepotřeboval.

Otočil jsem se k němu zády, jeho slova, jestli tedy nějaká byla, jsem přes bušící srdce a zavírající se dveře neslyšel.

Čerstvý vzduch mě udeřil do plic, hladina vzteku se začala snižovat. Ale nechtěl jsem riskovat, že za mnou Ondra půjde. Ne, ani v nejmenším jsem neměl zájem s ním o čemkoliv diskutovat. Vydal jsem se domů a zadoufal, že se cestou srovnám natolik, aby na mě nebylo nic poznat. Vysvětlování svého rozpoložení mě nelákalo.

Tohle není konec hry

25. ledna 2016 v 17:10 | Archea Majuar
Tohle není konec hry

Fandom: The Game (2014)

Pairing: DC Jim Fenchurch/Bobby Waterhouse

Warning: Bez spoilerů, období studené války, špióni, MI5, fluff?

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle "něco" jsem napsala jen proto, abych uklidnila svou duši po dokoukání seriálu The Game, který je... ÚŽASNÝ. Kromě skvělého Jonathana Arise (ano, umí zahrát i něco jiného než IQ celé ulice snižujícího Andersona), mě zaujali také Shaun Dooley a Paul Ritter, kteří z jinak vážného seriálu dokázali sem tam vykřesat jiskru humoru, což The Game v mých očích ještě pozvedlo. Ano, tímto činím tomuto seriálu reklamu, protože se domnívám, že si ji zaslouží :D Těch 6 hodin stálo za to. Pochybuji, že si tuto ničím výjimečnou povídku moc lidí přečte, přesto i tak... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi, Profesorovi, mravenci, Verči a Liem Hill :)

"Nerozumím tomu, proč jsem tady."

Bobby zvedl hlavu od psacího stolu a změřil si detektiva pohledem.

"Vždyť jste sem přišel, tak asi musíte vědět proč, přeci jste ke mně nezamířil úplnou náhodou," pobaveně sledoval, jak se muž před ním podrážděně zachmuřil, načež se sám opřel a založil si ruce na prsou. Mlčky pak chvíli na příchozího koukal a čekal, když že mu začne frustrací vycházet pára z uší.

"Operace Glass už je pasé, tak se znovu ptám, proč jsem tady? Proč jste mě neposlal zpátky k polici?"

"Práce u MI5 se vám nelíbí?" podepřel si Bobby hlavu a zvědavě se na detektiva díval, Jim dokázal být tak zábavným společníkem… "Málo zatýkání, málo přestávek na svačiny, málo výslechů?"

Tentokrát se ušklíbl Jim Fenchurch a strčil ruce do kapes oblekových kalhot.

"Ne, to asi ne, navíc je to prestižní místo," pokračoval v upřeném pozorování Bobby, myšlenky nechával plynout nahlas a čekal na jakýkoliv pohyb v tváři druhého muže. "Sem tam si zařvat při výslechu také můžete, k dispozici máte to nejlepší vybavení, nemusíte se topit v papírování, protože to za vás může udělat někdo jiný…" odmlčel se a na oko ztraceně sprásknul ruce. "Jsem v koncích, detektive, povězte mi, co vám tady vadí."

"Vadí mi, že nevím, proč tady jsem. MI5 si přeci bez policistů uměla vždycky poradit a najednou se nechce zbavit tuctového detektiva a-"

Jim by byl pokračoval, kdyby se Bobby nezatvářil tak nesouhlasně, skoro až káravě. Bobby. Káravě. Co se sakra děje?!

"Jime, kdybyste byl tuctový, tak vás tady určitě nedržíme," byl zmíněný policista ujištěn a jestli se to tak dalo říct, Bobbyho výraz následně změknul. "Během řešení operace Glass jste prokázal MI5 velkou službu a především loajalitu členům, kteří si to skutečně zasloužili. Máte úsudek člověka nepoznamenaného kariérou špiona, což se nám prostě v MI5 hodí, plus jsme o jednoho důležitého člena přišli, tak nač se zbavovat dalšího, když to není nutné… Navíc členství policisty vzbuzuje důvěryhodnost u běžných občanů a to taky někdy není na škodu," nespouštěl Bobby z Jima oči a docela si vnitřně oddechnul, když se z detektivova obličeje vytratily pochybnosti.

Spíše se na Bobbyho koukal zaraženě, takové vysvětlení vlastní přítomnosti asi nečekal.

"Takže s tím místem mám počítat na…?"

"Dobu neurčitou?" navrhnul Bobby a zdráhavě oplatil detektivovi úsměv, jímž jej obdařil. Pak už jen sledoval, jak muž spokojeně přikývnul a očividně v lepší náladě, než s jakou přišel, zamířil ke dveřím.

"A se mnou také…"

Bobby by si nejraději jednu vrazil nebo hlavou vrazil do stolu. Občas si připadal jako k uzoufání zbytečná existence, nicméně určitou úctu vůči sobě měl až… sakra, až na tyhle momenty, kdy se jeho nitro jako by vymanilo z pod vlády sebekontroly a provedlo to, co chtělo jeho srdce. Ano, sice mu ony chvíle připomínaly, že je stále cítícím člověkem, ale copak se to muselo dít v ty nejnevhodnější okamžiky?!

Pár vteřin se sice upokojoval tím, že to třeba detektiv neslyšel, jenže… Jenže to by přeci již otevřel dveře a odešel. Takhle se rozprostřelo místností ticho, během něhož si Bobby unaveně přejel dlaní po obličeji a snažil se promyslet, jak tuhle trapnou situaci vyřeší.

"Cože…?" prolomil Jim mlčení jako první.

Bobby věděl, že tady nemá smysl zatloukat, řekl to prostě tak nahlas, že jej detektiv slyšet bezpodmínečně musel, proto zvedl hlavu a čelil svému osudu. Blankytně modré oči na něj hleděly zaujatě. Bobby opravdu netušil, jestli Jimovi z něj není špatně, protože mu celý smysl té věty nedošel, nebo vše pochopil, ale zrovna do Bobbyho by to neřekl.

Rozhodl se pohled oplácet a… no, a doufat, že to Jim nějak v klidu přejde. Že on vždycky musí udělat nějakou blbost, ve svém věku, Bobby, ve svém věku, kdy bys měl pomýšlet konečně na ženění a děti… V hlase mu zněl matčin hlas, nádhera, není-liž pravda?

Jimovův výraz se mezitím změnil, byl překvapený a nejistý, a Bobbymu spadl kámen ze srdce. Třeba mu vážně jeho selhání projde, třeba bude ušetřen pohrdání od člověka, na kterém mu záleží ze všech nejvíce. Ano, uvědomoval si, jak nehorázně zoufale zní i ve svých myšlenkách, ale netrápil se tím.

"Já myslel, že vy a Wendy…" zachraptěl Jim, načež Bobby neúspěšně skryl zaskočení otázkou, ale své vykulení očí rychle přeměnil v přemýšlivé bloudění po místnosti. Aspoň v to doufal.

"Ehm… ne, tam… něco mohlo proběhnout, ale… ehm…" kroutil se, celá anabáze s Wendy byla strašně podivná a byl by na ni nejraději zapomněl. Wendy vypadala, že to hodila za hlavu, a Bobby se zuby nehty snažil udělat totéž. "Skončilo to fiaskem," přiznal nakonec a zapíchnul pohled kamsi na druhou stranu budovy, kam skrze obrovská okna dohlédl.

"Nenapadlo tě, proč jsem si pro vysvětlení šel sem a ne za Daddym nebo Joem?" ozval se hluboký hlas nezvykle jemně.

Bobby vmžiku pohlédl na Jima, jenž s rukama v kapsách vypadal poměrně uvolněně, leč hladina modrých očí byla neklidná. Bouřila… a Bobby shledal, že se mu srdce z hrudního koše odebralo do krku, protože jinak by přeci mohl polknout.

"Chtěl jsem tě vidět," dodal Jim a konverzačním tónem položil otázku: "nehodil by se ti třeba blízký policista, až se rozhodneš učinit se svou matkou něco… řekněme, nevyhnutelného?"

Usmíval se. Jim se na něj vážně usmíval a ještě vtipkoval. Asi jsem musel být v letošním roce moc hodný kluk, pomyslel si Bobby užasle, protože tohle… tohle přeci nemohla být pravda. No, ale asi byla, jelikož ve snu by se určitě s Jimem nebavil o vlastní matce…

"Hodil," dovolil si úsměv detektivovým směrem, ale jen malý, nechtěl vypadat jako zamilovaný idiot, i když jím byl až do morků kostí. Srdce mu tlouklo jako šílené a cítil zvláštní lehkost, skoro malátnost a měl obavy, že takhle krásně mu ještě nikdy nebylo.

Nakonec možná ani nebude muset u své matky sáhnout k nejhoršímu. Ne vlastní rukou, protože až zjistí, kamže jeho syna srdce táhne, tak by mohla třeba zlostí puknout sama.

Whisky. Hebkost. Dokonalost.

21. ledna 2016 v 23:44 | Archea Majuar
Whisky. Hebkost. Dokonalost.

Fandom: RPS (LOTR)

Pairing: Sean Bean/Viggo Mortensen

Warning: Ani ne.

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po minulé povídce přichází něco jemnějšího, něco, co mi v kompu leží už docela dlouho, ale k čemu mám vztah pořád stejně vřelý. Co do RPS je samozřejmě mým TOP Ondra s Igorem, ale hned za nimi je Sean/Viggo, i když se přiznávám bez mučení, že s Seanem bych snesla mnoho jiných herců... Sama nevím, čím je pro mě ten chlap tak speciální, ale prostě je. No, snad se najde někdo, kdo si vzpomene na dobu, kdy se tihle dva proháněli po natáčecím placu Pána prstenů, a kdo si na ni vzpomene rád :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Liem Hill, Amisse, Profesorovi, Davanity, Justince a Anemovi :)

Pomalu ale jistě nad tím ztrácel kontrolu. Co nad tím… nad sebou samým. Začínal se bát, že se nedokáže ovládnout, že neodolá, že… že prostě všechno zkazí.

Přesně si pamatoval ten moment, kdy se to zlomilo. V něm. Kdy pochopil, co sám chce. Čert mu byl tu dojemnou scénu dlužen, povzdechl si, když se mu vybavila před očima, jako by ji natáčeli včera. Boromirova smrt byla sama o sobě emotivní už ve chvíli, kdy ji viděl jen na papíře, stačilo mu, aby si přečetl scénář a věděl, že tahle scéna musí být perfektní. Musela se vrýt divákovi do paměti.

A docela se na její filmování těšil, s Viggem byli přáteli a oba tak nějak už věděli, co jeden od druhého čekat. Alespoň Sean si to myslel, dokud… dokud se nad ním Viggo nesklonil a on v jeho očích nespatřil ten lesk, jenž mu od té doby nedal spát. Ale nebyly to jen zářící oči jeho kolegy, ale celá atmosféra situace, intimita a důvěra jej zasáhla v plné síle, snažil se hrát, jak sám nejlépe uměl, snažil se nedat najevo, jak moc je vyděšený z Viggovy blízkosti, z jeho pohledu a ze své vlastní reakce… jež vlastně nebyla žádná, v té chvíli se ještě dokázal zcela pohlídat, ale ten prvotní impulz si jej přitáhnout blíž, cítit jeho tělo na svém, políbit jej…

Ta myšlenka jej tehdy vyděsila a v určité míře děsila dodnes. Co…jak…? Nikdy předtím neměl takové… tendence. Vykládal si to tím, že doposud se mu totiž žádný muž nedostal tak blízko. Doposud se na něj žádný muž ani nedíval s takovou… s čím? Nedokázal odhadnout, do jaké míry byl Viggo truchlícím Aragornem, a do jaké by mohly být jeho emoce opravdové.

Měl pocit, že přemýšlí nad úplně zbytečnými věcmi. Viggo by s ním přeci nikdy… Polknul a nervózně si přejel dlaní po tváři. Pořád nebyl zcela smířený s tím, jak se ve společnosti Vigga choval. Vyčítal si to, nebyl přeci žádný právě dospělý kluk a měl by se ovládat, jenže ono se to snadno řekne.

Prahnul po něm. Doslova.

Neuměl to popsat jinak. Takřka palčivá bolest u srdce, kdykoliv se Viggo nacházel v jeho přítomnosti a on se jej nemohl dotknout… Mohl se jen dívat. Jen dívat. A to bylo také jediné, co opravdu dokázal. Smysluplná konverzace už bývala většinou nad jeho síly. A aby se na posilněnou napil? Tím by jen ztratil ty poslední zbytky zábran, jež mu zbývaly.
Pomalu ale jistě blázní. Už bylo jen otázkou času, kdy se přestane hlídat, kdy…

Potřásl hlavou, už nad tím nechtěl uvažovat. Ničil se tím. Nohy jej samovolně donesly k baru, odkud vytáhnul whisky a skleničku, do které tekutinu nalil, rozhodně nešetřil. Vypil ji na ex a nalil si druhou, s kterou se znovu usadil v křesle. Seděl v šeru a tichu, zcela sám. Stávala se z něj totální emocionální troska. Kdyby to bylo kvůli některé z ženských, které si postupem času vzal, ještě by to dokázal pochopit. Respektive byl zvyklý.

Ale aby se takhle hroutil kvůli chlapovi… kvůli chlapovi, se kterým nic neměl… jen zoufale cokoliv chtěl mít. Roztřásla se mu ruka, v níž držel skleničku. Stačilo jen pomyšlení na něj… vztekle zaskřípal zuby. Neměl daleko do stavu, kdy začne sám sebou a silou svých citů pohrdat. Vypil druhou porci whisky a rozmýšlel, zda si dát i třetí.

Zazvonil telefon. Zaklel, protože jej vyrušil od důležitého rozhodování, ale zvednul ho. Následně se o něj pokusil infarkt, když mu recepční sdělila, že má návštěvu. Ale jakou…

"Dobře, pusťte ho," svolil zdánlivě lhostejně, srdce mu ale v hrudním koši dělalo přemet za saltem. Netušil, co mu mohl Viggo chtít. Jedině… odložil sklenku na stůl, než ji rozdrtí v sevření a vstal. Uvědomil si to šero v místnosti a došlo mu, že to tady musí vypadat jako v kobce. Rozhrnul proto závěsy, aby do pokoje vpadlo aspoň trochu světla. Jen kdyby nebylo zataženo, ušklíbl se posměšně.

Pro jistotu zkontroloval, jestli je vhodně oblečen na návštěvu. No, ušlo to. Tradičně na sobě měl obnošené rifle a světle modrou košili, rukávy vyhrnuté k loktům, a byl bos, jelikož podlahu pokoje pokrýval huňatý koberec.

Pouhé zaklepání a vědění, že za dveřmi je Viggo, mu připomněli, jak strašně rychle mu tluče srdce. Skutečně infarktový stav. Nahodil něco mezi lehce nabručeným a přátelským výrazem a vpustil si satana dovnitř. Zamumlal pozdrav, zachvění, když se o něj Viggo lehce otřel, potlačit nedokázal. Taky mu neušel pohled, jakým jej jeho přítel obdařil těsně předtím, než přešel k oknu a neshlédl dolů.
"Pěkný výhled," ocenil Viggo a na Seanovu otázku, zda si dá něco k pití, odpověděl: "Možná bych si taky dal whisky."
Byl všímavý. Až moc, pomyslel si Sean, když vytahoval druhou skleničku, položil ji vedle své a do obou rozlil alkohol, pak obě vzal a přemístil se k Viggovi. Už dopředu věděl, že jakmile Viggo převezme skleničku a dotkne se jej prsty… byť nepatrně… nenechá jej to chladným. O to už se stejně ale postarala samotná přítomnost o rok staršího muže, takže to bylo jedno…

Co tady vůbec dělá, ptal se sám sebe Sean už snad podesáté navzdory tomu, že odpověď mohl získat jen přímým dotazem. K tomu by ale musel nejprve sebrat dostatek odvahy. S nervy v kýblu shledal, že Viggo už se nadále nedívá z okna, ale přímo na něj. Zelené oči zkoumavě hleděly, odhadovaly… Sean se od nich ani nesnažil odtrhnout, miloval tu barvu, tu intenzitu, s jakou na něj hleděly, jak v něm vzbouzel pocit, že mu vidí až do duše, sevření všech vnitřností okázale ignoroval.

Možná tohle přesně chtěl, tohle potřeboval. Ano, chtěl, aby Viggo věděl, aby poznal, čím prochází, jakou troskou se stává… Jak je pro něj těžké odolat pokušení a nedotknout se jej, když stojí tak blízko, jak moc by jej chtěl sevřít v náručí, cítit jeho vůni, jemné vlasy po prsty, rty na svých, na své kůži, ruce na něm, všude, kdekoliv, kamkoliv dosáhnou, hladit, laskat…

Přestože měl ústa pevně semknutá, místnost protnulo tlumené zasténání. Představy byly tak živé a ten Viggův pohled, náhle spalující, uhrančivý a temný, i to se mu asi jen zdálo, neboť sám už ztrácel ponětí o tom, co je realita a co sen. Protože kdyby tohle byla realita, pak by přeci neudělal ten krok k Viggovi, neupíral by své oči do těch jeho a zcela jistě by se neodvážil zvednout ruku, položit ji na pod černou košilí ukryté rameno a s podivnou jistotou do sebe vyklopit sklenku whisky.

Pohled mu sklouznul na Viggovu dlaň, jež se přiblížila k jeho ústům a rovněž vyklopila obsah skleničky do úst druhého muže. Ulpěly na nich jedna, dvě kapky, jež hbitý jazyk vzápětí slíznul… Ty vlhké, dokonalé rty nutily Seanův zrak hypnotizovat je, tělem mu projel výboj, příjemný, nevědomky dlaní na Viggově rameni stisknul tenkou látku. Stál už mu tak blízko, držel jej… přesto něco v něm volalo po tom, aby se jej dotkl ještě víc, potřeboval ho…


Vzhlédl a opět navázal oční kontakt, bylo mu horko. Kolem hlavy jako by měl jakýsi mlžný opar, mírně se mu točila, snad alkoholem, snad tím pohledem zelených očí, v prstech křečovitě svíral černou látku a na moment si uvědomil, co vlastně dělá… Jenže tady už byly úvahy zbytečné, neboť tíha rozhodnutí již nespočívala na něm, ale na Viggovi, jenž se pomalu, velmi pomalu tváří přiblížil ke svému příteli, Sean zatajil dech a jen ještě silněji sevřel Viggovu košili, když ten svůj pohyb dokonal, a jemně jej políbil.

Whisky. Hebkost. Dokonalost.

Políbil jej zpět, poslušně si nechal vzít skleničku, již Viggo odložil bůhví kam, a pak neváhal… učinil to, co si myslel, že nikdy nebude smět… chvějícími se prsty přejel přes Viggovo strniště, pak znovu, hladil jej, nemohl se ho přestat dotýkat, stejně jako líbat, jeho rty proti těm jeho působily tak správně, jako by k nim patřily. Uvnitř něj to vřelo, ale ne, jako když má člověk vztek, vřel v něm ten pocit, že jej Viggo chce také. Pocit, jenž nadobro odsouval zoufalství, smutek, prázdnotu, frustraci, stesk, bezmoc…

Z úst mu unikl povzdech, když ve svých vlasech ucítil Viggovu dlaň, majetnicky se rozprostřela a nedávala Seanovi možnost, aby se odtáhnul, jenže to bylo to poslední, na co Sean pomyslel. Třásl se, zvenčí i zevnitř, ale stabilitu mu dodávala ta myšlenka… jen ta myšlenka, že ho má. Že má Vigga.

Divoké sny onkologa Wilsona 2/2

17. ledna 2016 v 22:41 | Archea Majuar
Divoké sny onkologa Wilsona

Fandom: House M.D.

Pairing: Gregory House/James Wilson

Warning: +18?, Phone sex?

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Koukám, že jsem vás docela pobouřila tím rozdělením na dvě části, co? :D Tak snad se vám bude zakončení líbit :) Enjoy!

Druhá část věnována Johnnymu, LiemHill, Justince, Amisse, Davanity a Profesorovi :)

"Wilsone!" ozvalo se z telefonu nadšeně. Oslovený muž jeho entuziasmus ovšem vůbec nesdílel, tedy alespoň si to myslel, dokud House nezačal vykládat cosi o tom, že Cuddyová má krámy a podobně. Ne, že by to Wilsona zajímalo, ale jeho uši se staly děsivě citlivé na ten hluboký, nakřáplý hlas, vibrace se mu šířily celým nervovým systémem a způsobily mu během 24 hodin už třetí erekci. Nemohl tomu zabránit, začal se chvět, horko se dostavilo se zdrcujícím efektem a s každou vteřinou, již House protlachal, Wilson tvrdnul.

"Mlč už!" štěknul po něm zoufale, svůj přerývavý dech si uvědomil příliš pozdě. House ztichnul, takže ho musel zřetelně slyšet, a jak tak znal svého přítele, zaznamenal i tu naléhavost, s jakou jej okřikl.

"Wilsone?"

Mladší muž se snažil dát dohromady, nechápal, co se s ním děje, jako by jej někdo proklel…

"Wilsone, mluv se mnou, chováš se jak ženská!"

Jo, jako totálně nadržená, myšlení na nic jiného než sex neschopná ženská…

"Jimmy?"

House musel vážně tušit, že se něco děje, něco… zajímavého. Jinak by se naštval, urazil a zavěsil, načež by si Wilsona dobíral, jaký je to idiot.

"Nevím, co mám dělat, Housi," nevěřil, že to řekl, že se mu rozhodl říct pravdu. Zrovna jemu.

"Povídej, Wilsone, svěř se strýčku Gregovi," pobídl jej starší muž, a přestože to pronesl lehkým tónem, po dnešním ránu si byl Wilson takřka jistý, že House o něj opravdu starost má.

Wilson se zhluboka nadechl. Tímhle jeho poklidný život končí…

"Zdálo se mi o tom, jak si to rozdáváme v posteli," shrnul všechno do jedné věty a vychrlil dřív, než si to stihnul rozmyslet.

Na druhé straně bylo ticho, dokud House pobaveně nezafuněl.

"Jen tohle? Že máš gay sen o svém nejvíc sexy příteli neznamená, že měníš orientaci."

"Housi…" polknul Wilson a musel se nutit, aby pokračoval. Jenže, když už začal… "Postavil se mi."

"To bylo tím snem."

"A pak ještě dvakrát."

Ticho.

"Když jsem za tebou přišel…"

"Ano, Gregu," zavrčel Wilson, najednou nervní a unavený z celé situace. Zoufale to potřeboval nějak vyřešit a doufal, že mu třeba House pomůže, i když netušil jak. "Jenom jsem tě slyšel skrze dveře…"

"Tak slyšel?" zazněl extrémně zaujatě House. Že by ho něco napadlo? "Reaguješ na můj hlas?"

"No, jo…"

"Takže ti stojí i teď, Wilsone."

Ne, nebyla to otázka, čiré konstatování. Bez výsměchu či zášti.

"Kromě toho, že je prostě dokonalý, nemáš tušení, proč zrovna můj hlas probouzí hučení v tvé kládě, Jimmy?"

Wilson přešel ten mírně škodolibý podtón, jelikož otázka jinak vypadala logicky.

"Ne…" řekl nejprve, až poté se ale pořádně zamyslel. Proč hlas… Oči se mu vykulily tak, že málem opustily své bydliště.

"No… možná."

"Tak mě nenapínej, Wilsone," zaúpěl teatrálně House.

Wilson si přejel dlaní po obličeji, myslí mu proudily úryvky ze snu, které si prve nevybavil.

"V tom snu jsi na mě mluvil, hodně mluvil."

"Jak mluvil?"

Mladší muž vydal toho dne další frustrovaný zvuk, nevěděl, jak to vysvětlit, přiblížit, podat, aniž by mu nehořely tváře.

"Pořád ti stojí?"

"Co bys řekl?"

"Zajímalo mě to," uchechtnul se House, načež se jeho hlas pozměnil v mručivý: "Tak jak jsem mluvil, Jimmy? Možná jsem ti nadával? Ponižoval přesně tak, jak se ti to líbí? Říkal ti, co máš dělat?"

Wilson mlčel, zaskočeně. House mu snad četl myšlenky.

"Hmm, takže, když ti teď řeknu, aby ses dlaní dotknul malého Jimmyho, uděláš to?"

Nevěřil svým uším a už vůbec ne svému tělu, který se při té otázce zachvělo a jeho erekce mu o sobě dala vědět dalším ztvrdnutím, jež během konverzace nepatrně opadlo.

"Cože?" zeptal se přiškrceně, najednou se mu zase špatně dýchalo, obrázky ze snu se mu promítly, vzpomněl si, jak moc se mu líbilo, když mu House rozkazoval…

"Dotkni se sám sebe, Wilsone," slyšel ten nádherný hlas zašeptat a z úst mu unikl sten, stále se chtěl bránit, ale zároveň prostě nemohl neposlechnout. Sevřel se skrze kalhoty a zavzdychal znovu.

"Ty jsi to vážně udělal…" doneslo se k němu překvapené Housovo vydechnutí. "Pokračuj."

Wilson nevěděl, co vlastně dělá, hlavu měl úplně vygumovanou a jen poslouchal, co mu House povídal, nechal se unášet na svůdném tónu hlubokého hlasu, jenž mu vzápětí poručil, aby se vykašlal na kalhoty, stáhl si je i se spodním prádlem níž a pomalu se věnoval své erekci.

"Hezky, pomalu, Wilsone, máme čas," promlouval k němu House. "Pověz, Jimmy, nepřipadá si tvoje druhá ruka opomíjená? Povol si kravatu a rozepni pár knoflíků pro začátek, určitě si poradíš, jak si telefon nechat poblíž…"

Pro začátek, prolétlo Wilsonovi hlavou. Kam až tohle může směřovat? Nemohl se rozhodnout, jestli se těší nebo děsí… Prsty volné ruky poslušně učinily, co po něm House žádal, načež mu bylo řečeno, aby se dotknul bradavky.

"Slyšíš mě dobře, Wilsone, hezky pevně ji uchop a trochu štípni, ty chlípníku, to se ti bude líbit," doneslo se k němu, a přestože mu slast a náhlá bolest mámily mozek, úplně mimo ještě nebyl.

"Housi…?" vydal ze sebe něco na způsob stenu s otazníkem na konci.

"Ano, Jimmy?"

Zadýchaný, zastřený, definitivně klidu prostý hlas.

"Bože, ty si honíš," zasténal, ta představa, že House leží u sebe na gauči, telefonuje s ním, rozkazuje a sám se dotýká své erekce… Odpovědí mu byl hlasitý povzdech, jenž z Housova hrdla doposud neslyšel a zamířil mu přes ouška přímo do slabin, pohyb jeho ruky se nutně musel zrychlit.

"Přesně tak," zamručel po chvíli House souhlasně. "Úplně tě vidím, jak se rozvaluješ, dlaň ti zběsile lítá, tep na úrovni dostihového koně, spodní ret pokousaný od tvých vlastních zubů… hmm… a vlasy už určitě nemáš tak pečlivé upravené jako během dne… A vsadím se, že se červenáš nad tím, jak zvrácený jsi, Wilsone."

Ten hlas… Stačil vnímat také obsah slov, ale hlavně ten hlas sám o sobě… Přirážel si do dlaně, nedokázal tomu zabránit, stejně jako vzdechům, které produkoval, nepamatoval si, kdy byl naposled takhle nadržený a připravený stříkat…

"Fuck, Housi…" zasténal zlomeně, prohnul se v zádech a každý nerv v jeho těle se těšil ze slasti, jež jej zaplavila, ale i přes ten výbuch rozkoše byl schopen slyšet, jak se z telefonu ozval zvířecí zvuk a ostré nadechnutí.

Snažil se popadnout dech, House ve svém bytě dělal totéž.

"Wilsone?"

"Hmm?"

"Doneseš čínu nebo pizzu?"


Divoké sny onkologa Wilsona 1/2

16. ledna 2016 v 0:07 | Archea Majuar
Divoké sny onkologa Wilsona

Fandom: House M.D.

Pairing: Gregory House/James Wilson

Warning: +18?, Phone sex?

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po kratší době zde máme opět něco na Hilson a řekněme, že se nám vrací náš starý, dobrý, submisivní Wilson, kterého máme tak rádi :D Povídka sice není dlouhá, ale z určitých důvodů jsem ji rozdělila a druhou část dostanete v pondělí :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Amisse a Maye :)

Horké, tisknoucí se tělo, hlasitý dech. Objímal jej, přijímal polibky, jeden za druhým, žhavé a vášnivé, přesto vnímal tu lásku, s jakou se ho druhý muž dotýkal. Pod prsty cítil pevné svaly, hladil jej po zádech, vzápětí po hrudníku a bříšku, prohrábnul vlasy a sklouznul na zadek, sám se chvěl pod dlaněmi, jež se věnovaly jeho tělu… Z hrdla se mu vydral hlasitý sten, když se ho ruka druhého muže dotkla na stehně a postupovala výš, až sevřela jeho vzrušení. Třela jej, laskala, nutila sténat hlasitěji a toužebněji, na krku se objevily líbající rty…

Chtěl mu to oplatit, a tak zvedl paži a stiskl v dlani vzrušení druhého muže, horké a nalité krví, k uším mu dolehl slastný povzdech, podivně povědomý…

"Wilson… Fuck, Wilson…," slyšel a cosi mu říkalo, že by měl panikařit, že by měl uskočit a otevřít oči, jenže druhá jeho část si říkala, jak je to krásné, příjemné, že tohle přeci vždycky chtěl… "Don't stop, Jimmy, please…"

Wilson na posteli doslova nadskočil a úlekem otevřel oči, do nichž jej udeřila jen černočerná tma. Funěl jako pes, celé tělo se chvělo a… zasténal, když zjistil, jak bolestně tvrdý je.

House, prolétlo mu hlavou jediné slovo.

Zdálo se mu o Housovi. To by jej ještě tak neděsilo, ale ten sen, v němž se jej dotýkal, tisknul, hladil…

"Fuck," zaklel, jak sebou erekce pod návalem vzrušení cukla, potřeba se třít o postel vzrůstala. Wilson ale rozhodl ignorovat potřeby svého těla, přetočil se na záda a trucoval. Přece si nemůže dovolit, aby se mu z House postavil, určitě to byl jen nějaký error v jeho prací znaveném mozku, někde se stala chyba. Ano, určitě, prostě se mu to v mysli pomotalo, to se stát může, uklidňoval se, erekci tímto ale ustoupit nedonutil.

Frustrovaně si povzdechl a zvažoval, zda si tedy má dopřát jednu rychlou ruční práci nebo studenou sprchu. Před očima se mu stále mihaly obrázky ze snu, v dlani skoro živě cítil Housův…

Sprcha, jednoznačně sprcha, skopl ze sebe Wilson peřinu, po cestě ze sebe shodil propocené oblečení a vlezl do sprchového koutu, kde na sebe pustil pořádnou porci ledové vody, až drkotal zuby, vzrušení se ale zbavil. To už se ovšem nedalo říct o strachu, že se něco podobného bude opakovat.

Velevážený onkolog James Wilson toho dne dorazil jako obvykle do své kanceláře a téměř na svou noční příhodu zapomněl. No, dobře, nezapomněl, ale měl plnou hlavu pacientů, a tak otázku své měnící se sexuální orientace odložil stranou. A vydrželo mu to poměrně dlouho, prakticky celou pracovní dobu, během níž se Housovi vyhýbal. Namlouval si, že se jen náhodou dnes neviděli, ale moc dobře věděl, že pečlivě zvažuje, kudy sám v nemocnici chodí, kde by se House s největší pravděpodobností neměl vyskytovat a podobně.

Připadal si sám před sebou jako blázen.

Ani ne dvacet minut před svým odchodem domů si už jen seděl v kanceláři a snažil se vyřídit papíry, jenže myšlenky na to, jaký uzlíček nervů z něj udělal jediný sen, se mu pořád pletly do cesty.

"Fajn, Cuddyová, jenom zkontroluju, jestli po mně není Wilsonovi smutno, a jdu domů," uslyšel Wilson za svými dveřmi Housův hlas a ztuhnul.

V životě totiž nedostal erekci tak rychle jako právě teď.

Skoro se mu zatočila hlava, jak se v mžiku krev nahrnula z hlavy do rozkroku, přiškrceně se nadchnul a přes tělo se mu přehnala vlna horka. Propisku v dlani drtil tak silně, že se musela co nevidět rozpadnout. V tom vtrhnul dovnitř House.

Jsem v háji, pomyslel si Wilson zoufale, alespoň, že seděl a House nemohl vidět jeho určitý, stále tvrdnoucí problém, jež se mu momentálně snažil udělat díru do kalhot. Ale vždyť už jsem ve středním věku, protestoval Wilson v duchu a proklínal své tělo, které zřejmě nějaký útlum po čtyřicítce absolutně nezajímalo.

"Hello," zašvitořil House, jenž se tvářil jako bůh škodolibosti osobně. Co zase vyvedl…?

Wilson se vzmohl jen na podrážděné zafunění, pohledem ale na svém příteli setrval, musel být ve střehu, jelikož s tímhle výrazem byl House nebezpečnější než běžně.

"Jsi v pořádku?" zadíval se náhle starší muž jinak, jako by se vážně staral… "Vypadá to, že ti někdo zarazil vidle do zadku."

"Je mi fajn," štěkl po Housovi, i když věděl, že tohle jej nezastaví, naopak podnítí jeho chorobnou zvědavost. Well, fuck you too, House…

"No, jak myslíš," poznamenal. "Možná bych si tipnul, že je v tom nějaká ženská, ale celý týden jsem tě sledoval, kudy chodíš, a jsem si jistý, že jsem nic nepromeškal…" zamyslel se na moment.

Wilson polknul rozladění a skoro klidně se zeptal:

"Ty jsi mě sledoval? To si nemůžeš najít lepší zábavu?"

"A co je lepší zábava, než zjišťovat podrobnosti o tvém zvráceném životě, milý Wilsone?" naklonil House hlavu a svůdně zamrkal.

Jeho gesto splnilo svůj účel dokonale. Původně sice mělo Wilsona jen vytočit, jako bonus ale vyprovokovalo mladšího muže, aby mu skrze zatnuté zuby uniklo všemi silami potlačované zasténání. House údivem pozvedl obočí.

"Jdi pryč, prosím," zadíval se Wilson jinam, tváře zrudlé studem, měl chuť se propadnout podlahou někam, kde nebude muset myslet na to, jak strašně rád by ty oči viděl stejně jako ve snu zamžené touhou, jak rád by cítil jeho ruku na svém penisu, tvrdém a toužícím po něm... po Housovi.

Dost!

House se na své přítele znovu zadíval skoro starostlivě, ale pak poslušně a beze slova odešel, za což mu Wilson v duchu neskutečně děkoval. Složil hlavu do dlaní a proklínal své tělo, své chlípné myšlenky, své všechno…

Když dorazil domů, tak si chtěl jenom lehnout na gauč, pustit třeba fotbalový zápas a na nic nemyslet. Sundal si boty, odložil tašku i kabát a padl zády na pohovku. Nahmatal ovladač, zapnul televizi a nechal ji tlumeně běžet, přes oči si položil předloktí, aby zamezil světlu v otravování jeho očí, a okamžitě usnul.

Z pro tentokrát poklidného snu jej vytrhlo zvonění telefonu. Zaklel, jelikož se sakra leknul, natáhnul se pro sluchátko a trochu si poposedl, zády se opřel o roh gauče.

"Wilsone!" ozvalo se z telefonu nadšeně. Oslovený muž jeho entuziasmus ovšem vůbec nesdílel, tedy alespoň si to myslel, dokud House nezačal vykládat cosi o tom, že Cuddyová má krámy a podobně. Ne, že by to Wilsona zajímalo, ale jeho uši se staly děsivě citlivé na ten hluboký, nakřáplý hlas, vibrace se mu šířily celým nervovým systémem a způsobily mu během 24 hodin už třetí erekci. Nemohl tomu zabránit, začal se chvět, horko se dostavilo se zdrcujícím efektem a s každou vteřinou, již House protlachal, Wilson tvrdnul.


Would you believe...

11. ledna 2016 v 0:01 | Archea Majuar
Would you believe me, that I love you?

Fandom: Sherlock BBC

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: R, dialogy čistě v angličtině, byť v nepříliš složité

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Still deeply in love with Lestrade. Still. Takže tady je další Sherstrade, příště zřejmě Hilson nebo nějaké RPSko. Opět upozorňuji, že dialogy jsou v angličtině, protože jsem cítila, že tak lépe vyznějí, minimálně v mé hlavě :) Nevím, jak to máte vy, ale když mluví Lestrade, slyším jen a pouze hlas Ruperta Gravese a nějak si jej nedokážu převést... Jinak se snažím psát česky, ale tady jsem to prostě riskla kompletně. Snad se to i tak bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Voldy, Bee, LiemHill, niss, Amisse, Verči a Winter :)

100% doporučuji, jedno z nejlepší slash videí, co jsem viděla :D (zkuste se nenechat odradit tím country)

Časem si zvyknete na všechno, říkali jim na škole. Časem to přestanete tak intenzivně vnímat, říkali mu nadřízení. Časem to přebolí, říkali kolegové.

Jestli jste lidské bytosti, tohle nebudete v pohodě zvládat nikdy, říkával každému od jistého bodu sám. A nabýval pocitu, že on jako jediný měl pravdu. Alespoň v něčem se nemýlil, minimálně ve svém případě určitě ne.

Za citlivku sice nikdy neplatil, ale viděl, jak podobné momenty zamávaly s většími tvrďáky, byť by mu to do očí nepřiznali. Vypil další sklenku a nalil si. Už takhle seděl ve svém bytu přes dvě hodiny a hlavou se mu honily jen zoufalé otázky…

Děti?! Proč u všech všudy má nějaký grázl potřebu zabíjet děti?!

Vztekle zaskřípal zuby, ruka, v níž držel láhev, se mu zlostí třásla, ale nalít si musel. Musel se přimět přemýšlet nad něčím jiným, zapomenout… alespoň na chvíli. Bolelo to, svíralo se mu srdce při pohledu na…

"Shit," syknul, když se mu před očima znovu vyjevila událost z dnešního rána. Dvěma prsty vyvinul menší tlak na své nyní zavřené oči, soustředěně se snažil přivolat úplně jiné vzpomínky, zhluboka dýchal a zoufale se snažil nesesypat se. To by přece detektiv inspektor Scotland Yardu neměl, našeptával mu hlas, jedovatý, škodolibý.

Když se jakž takž vzpamatoval, odložil láhev a sebral skleničku, pohled upřený do zlatavé tekutiny.

"My salvation, my disaster," pronesl pateticky a rezignovaně ji do sebe obrátil. Skoro se však zakuckal, neboť se vylekal hlasitého zvuku oznamujícího, že někdo poměrně netrpělivý stojí za dveřmi. Netrpělivý a nejspíše neurvalý, což se Lestradovi potvrdilo ihned, jakmile návštěvníkovi otevřel.

"Good evening, Lestrade," protáhl hluboký hlas pozdrav. Inspektor zaznamenal, že se snažil znít mile, o čemž vypovídal i úsměv, s kterým se na něj Sherlock díval.

"How do you know where I'm staying?" vykašlal se na zdvořilost a plácnul to první, co jej zajímalo. "Stupid question, you were probably following some day," dodal otráveně, nikoliv naštvaně, neměl chuť Sherlockovi nadávat ještě před tím, než zjistí, proč přišel. "What are you doing here?"

"John made me to see you…"

"Yeah? Why?" Sherock na něj zůstal hledět a nezdálo se, že mu odpoví, dokud bude stát na chodbě. "Oh, Jesus, come on in," ustoupil, aby mohl detektiv vejít, načež za ním zavřel a odebral se do obývacího pokoje. "So… Why did John sent you?"

"Because he was warried about you," sundával si Sherlock rukavice, odložil si dokonce i kabát a šátek. Zřejmě se tady chystá nějaký čas zůstat, došlo Lestradovi, který z toho nadšen nebyl, ale když zase jej ani nechtěl vyhodit…

"Really?" rozhodl se s odpovědí nespokojit, založil si ruce na prsou a koukal na Sherlocka jako při výslechu. "And why didn't he come on his own?"

"He said, that I knew you better," oplácel mu detektiv pohled. "And he has a date tonight."

"I didn't know, that you do whatever he tells you," ušklíbl se Lestrade a za jiných okolností by se touto informací asi zabavil na delší dobu, nicméně si všiml, jak Shelockovy oči bloudí po pokoji a zastavily se na z třetiny vypité láhvi skotské, načež se zkoumavě zadíval opět na Lestrada.

"Stop diagnosing me," zamumlal, nic určitého však vůči Sherlockově snaze nepodniknul a usadil se doprostřed gauče. "Do you want some…?"zeptal se, oči zapíchnuté kamsi do prostoru.

Sherlock jej sice na chvíli zcela zaměstnal, ale vážně jen na chvíli. Mozek se opět začal zaobírat dnešním ránem a Lestradova chuť jej umlčet vzrostla. Ani nečekal, jak se Sherlock vyjádří, sáhnul pod stůl a vytáhnul druhou skleničku, do obou pak rozlil tekutinu.

"Sherlock… WHY are you here?" hleděl do své skleničky, přeléval whisky z jedné strany na druhou, pozoroval ji tak zaujatě, jak si ani nezasloužila.

"I have already informed you, that John…"

"I don't care what John said," zvýšil hlas. "Did you come over because you wanted to pleasure him? Because he told you? Or because you just wanted to?"

Věděl, že se mu alkohol dostává do hlavy, věděl, že jeho sebekontrola už není stoprocentní, ale bylo mu to fuk. Jednou… jednou si snad může dovolit menší selhání… snad.

"If you don't want to be here, you should go home, Sherlock," pronesl pak zase skoro neslyšně směrem ke skleničce, jejíž obsah nechal sklouznout krkem až do žaludku. Přál si, aby detektiv odešel. Nemohl mu nijak pomoct, hlavně pokud přišel, protože ho k tomu John donutil. Protože to bylo správné… Nepotřeboval ale falešnou lítost.

Avšak ještě více si přál, aby Sherlock zůstal, protože přišel z vlastní vůle. Protože mu na něm záleželo. Ale tomu moc nevěřil, na to znal Sherlocka příliš dlouho…

Ke vzteku a zoufalství se přidala ještě zahořklost z osamělého života, jaký vedl. Ani Johnovi nestála za námahu, a to si myslel, že… Už ani nevěděl, co si má myslet, snad jen to, že by se každou chvíli mělo ozvat klapnutí dveří.
"Lestrade… will… will you be okey?"

"Yes, of course, I will be, just leave."

Když ale ani poté nezaznamenal, že by se měl mladší muž k odchod, zvedl k němu hlavu, aby zjistil, jak nerozhodně se na něj Sherlock dívá.

"What? You have never seen me like this before, haven't you? Well… that's what people do, when they are able to feel… anything," vyplivnul to poslední slovo a nevěděl, jestli to momentálně Sherlockovi vyčítá nebo závidí.

Nechápal, proč se Sherlock najednou rozhodl pohnout z místa a beze slova se usadil vedle něj. Blízko. Pak se natáhl po skleničce a trochu upil.

"I don't know how to do… feelings, Lestrade," stočil pohled k inspektorovi, jenž jej už s mírně rozostřeným viděním sledoval. "But I WANT to be here. With you."

Na to se Lestrade musel napít. Na ex do sebe vyklopil další skleničku a když Sherlockovi dolil, učinil detektiv totéž.
Tak přece... Lestrade ve svém nitru pocítil rozhoření se plamene, jenž jej donutil se mírně usmát, a aniž by si to uvědomil, bylo to Sherlockových směrem. Sherlock měl takový problém cokoliv týkající se emocí problém vyjádřit a tohle vlastně bylo všechno, v co kdy doufal. A nemohlo to přijít v lepší chvíli.

"Thank you, Sherlock," nebránil se návalu sentimentu a endorfinů, najednou všechno vypadalo o něco lépe… Paradoxně díky člověku, kvůli němuž se už tolikrát cítil na světě zcela zbytečně.

Chvíli seděli v tichosti, jakmile se ale Lestrade více zaměřil na Sherlockův výraz, bylo mu jasné, že bojuje s účinky alkoholu. Skoro nepil, neměl návyk…

"Don't fight it… you're safe here, I suppose."

"You are observant. Sometimes," mrknul po něm Sherlock, koutky úst netypicky zvednuté v náznaku úsměvu.
"Of course I am, I am a detective inspector of Scotland Yard," poukázal Lestrade na zřejmé a také zaznamenal, že má na své rameni Sherlockovu dlaň.

"Yes, you are."

Lestrada napadlo něco v tom smyslu, že by měl na Sherlocka dávat pozor, protože opilecké stavy určitě nejsou jeho parketa, ale upřímně jej spíše zajímala ta ruka, která se ho dotýkala. Mírně jej svírala, mělo to být povzbudivé gesto, usoudil Lestrade a potvrdil mu to Sherlockův výraz, do něhož pod účinky alkoholu proniklo… něco.

Inspektor viděl, že Sherlock absolutně netuší, co má dělat, a sám ho nechtěl vyplašit, nechal jej, aby sevření povolil a přisunul se k němu. Sám byl nejistý, hřejivost v hrudníku byla doplněná o svíravý pocit, jenž ještě zesílil ve chvíli, kdy se dlaň z jeho ramene přesunula na druhé, to vzdálenější.

"What are you doing… Sherlock?" zeptal se tiše, atmosféra tak zůstala zachována stejně jako Sherlockova odvaha.

"I do… feelings."

"You don't have to-"

"I know… But right now, I want to," nevěřil Lestrade svým uším, jenže Sherlocky oči nelhaly, když v nich snad poprvé spatřil… starost. A pak na moment přestal dýchat. Sherlock sklopil víčka a tváří se otřel o tu Lestradovu, bokem svého těla se k němu přitisknul.

Nemohl odolat, nemohl odmítnout… S poživačných zafuněním se rovněž otřel o Sherlockovu líc, věděl, že jej poškrábe strništěm, ale to ho nezajímalo. Sherlock byl tady, objímal jej, zajímal se o něj… měl se o koho opřít.

A tak to udělal. Po Sherlockově vzoru položil dlaň na jeho vzdálenější rameno, zaznamenal, že druhý muž se pod jeho dotekem neotřásl ani neztuhnul, a naposled se něžně otřel o jeho tvář, než jej s citem donutil, aby se opřel o gauč, a sám sklouznul o něco níže, na Sherlockův hrudník, kde si ustlal, druhou paží jej objal kolem pasu.

Ano, využil toho, že na Sherlocka působila whisky více než na něj, ale… Kdyby Sherlock opravdu ani trošku nechtěl, pak by jeho objetí přeci neopětoval.

"I came here, because I care for you, Lestrade," uslyšel Sherlocka zamumlat, "but if you tell anyone about hugging you, I will keep steeling your hand-cuffs and chatting with everybody about Anderson's affair."

"You'll do it anyway…" zafuněl pobaveně Lestrade, v Sherlockově náručí mu bylo dobře. "I know you."

"Oh, you do?"

"Of course."

Jen uvolněně ležel, naslouchal Sherlockovu tlukotu srdce, jeho vlastní mu šeptal... šeptal, že by klidně k Sherlockovi mohl cítit ještě něco víc. Nezalekl se, myšlenku nezapuzoval, byla tak krásná a hezká, tak odlišná od těch, jež jej nutily vzpomínat na ty děti…

Cítil, jak pod ním Sherlock dýchá, kolem něj se vznášela ta mírná vůně, vždy značící jeho přítomnost.

"Lestrade? Greg?"

"Hmm?"

"Do you know me so well, that you are able to believe me… that I love you?"

"If you were serious, then my answer would be yes," odpověděl a až poté mu došlo, na co se jej vlastně Sherlock ptal.

"I am…"

Zvedl hlavu a Sherlock se odtáhnul tak, aby se mu mohl podívat do očí.

"I didn't know… how… or…" a nevěděl ani teď, jak se vyjádřit, Lestrade ve svém stavu ale podrobná vysvětlení už nepotřeboval.

"You're are deadly serious…" konstatoval jen a Sherlock stačil pouze kývnout, než byly jeho rty napadeny druhými.
Lestrade ovšem neměl v plánu… nic.

Nebyla vhodná chvíle, Sherlock nebyl zcela při smyslech… Věděl, že tímhle se možná vzdává své šance, ale dál už jít nechtěl. Něžně líbal Sherlockovy rty, nechával jej prozkoumávat nové území, nechal se i položit na záda. Tak jako polibek a vůbec touha po něm v Lestradovi vzplála, tak pomalu a opatrně uvadala a Sherlock to zřejmě pociťoval podobně, neboť se sám odtáhnul a uložil na inspektorově hrudi, tentokrát on objímal jeho, pevně se držel a Lestrade jej se zvláštním pocitem klidu a míru hladil po zádech.

Ani netušil, kdo v příjemném tichu usnul dříve, ráno byl však vzhůru první. S kocovinou, ale také s Sherlockem, jenž se k němu stále tisknul, jako by jej už nikdy nechtěl pustit.

A přesně v to Lestrade začal doufat.

Afterparty

4. ledna 2016 v 21:53 | Archea Majuar
Afterparty

Fandom: Avengers

Pairing: Tony Stark/Steve Rogers

Warning: +18, humor, lehce zvrhlé, prostě porníčko s prvky d/s

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Zdravím vás v novém roce, který na mém blogu začneme netradičně fandomem Avengers :) Vzhledem k tomu, že jsem totálně vygumovaná a ztracená v propasti někde mezi Gregem Lestradem, Sherstrade a Rupertem Gravesem, tak tady nebudu vést žádné filosofické monology a... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Bee a Profesorovi :)

Poslední krabice letěla k ostatním. Tony Stark pečlivě prozkoumal malého Iron Mana sladěného do růžové barvy, pobaveně se pousmál a odložil figurku na stůl, kde se už povalovalo úctyhodné množství užitečných či zcela zbytečných věcí. Dárky byly skvělé, oslava se také vyvedla a ani neměl kocovinu, všechno bylo prostě fajn, šklebil se dál Tony, založil si ruce na prsou a pohledem přejížděl přes předměty, jež mu jeho přátelé koupili.

"Tony?"

Oslovený zvedl hlavu k přicházejícímu Kapitánu Amerikovi. Zmetek, protočil Tony v duchu oči, když spatřil, že Steve má na sobě jenom šedivé tepláky, triko zřejmě někde zapomněl. S takovou toho cudného vojáčka přehne, že ani nebude vědět, kdože mu to protáhl prdelku.

"Co bys rád, Steve?" zeptal se klidně a vrátil pohled ke stolu. Kampak toho růžového Iron Mana asi postaví?

"Chtěl jsem si jít zaběhat, ale napadlo mě, jestli nepotřebuješ pomoc s úklidem," vysvětlil Rogers a přesunul se ode dveří ke svému příteli.

"Ani ne, děkuju," odmítl Stark, na moment se na Stevea zadíval a oslovil Jarvise: "Jarvisi, uklízecí četu bych prosil."

"Jak si přejete, pane," ozvalo se, načež se do místnosti přiřítila skupinka robotů, kteří se začali pečlivě věnovat uvádění pokoje do původního stavu.

"Ale samozřejmě jim můžeš pomoct," pokrčil Tony lhostejně rameny, přestože uvnitř se bavil představou, jak Steve mezi robůtky pobíhá a s lopatkou a smetáčkem se jim snaží ulehčit práci. Určitě by se u toho musel ohnout, že? Hmm…


"Mimochodem ještě jednou děkuji za dárek, nikdy bych do tebe neřekl, že budeš tak kreativní," mrknul po něm znovu Tony a ušklíbl se na půl huby.

"Nebudeš mi věřit, ale tak nějak při pohledu na toaletní papír jsem si na tebe vzpomněl. Nechat na něj natisknout obrázek Iron Mana mi pak přišlo jako dobrý nápad," zatvářil se Steve nevinně, jako by tím nechtěl Tonymu vůbec nic naznačit.

"Zmetku," zabručel Stark a pozoroval ta obrovská čtyři balení toaletního papíru, jimiž jej nyní Steve tak krásně zásobil. Pak vrátil svůj pohled ke Kapitánovi, jenž se na něj vyloženě tlemil, no, očividně ze sebe měl radost. Tony už podobným nadšením neoplýval, neboť ten zářivý úsměv mu způsoboval jemnou rosolovitost kolenou. Zamilovaný, nadržený, blbe, oslovil se a přiměl se zaměřit na dárky, přičemž stále netušil, kam toho růžového otrapu narve. Eh, ne, Tony, tam ne…

"Tony? K čemu je toh-…oh."

Stark zamrkal a soustředil se na to, co držel Steve v ruce. Podle toho, jak mu zrudly tváře, tak mu asi došlo, k čemu ona věc slouží. Zvedl oči plné údivu od předmětu k Tonymu.

"Proč to někdo dává tobě? Vždyť… jsi chlap, ne?"

Tony nedokázal zabránit svým zubům, aby je nevycenil v úsměvu. Červenající se Steve stál vedle něj a v ruce držel poměrně masivně vyhlížející, černé dildo.

"O tom nepochybuj," ujistil Kapitána a onu věc od něj převzal, prohlédl si ji a vyschlo mu v ústech, když mu hlavou prolétla představa, jak ji má v sobě…

"Tak kam pak… oh."

Tony se na něj opět zadíval, Steve se tvářil šokovaně, což chápal. Přeci jen během první světové války různá užití dilda asi nebyla součástí běžných konverzací. Ale Stark se jako obvykle za sebe nestyděl a neměl v plánu Stevovi cokoliv tajit, minimálně se může bavit jeho výrazem.

Úplně viděl, jak to Rogersovi v hlavě šrotuje, jak si spojuje informace dohromady a v jeho výrazu se objevuje… No, to ale snad… Tony se zarazil.

"To si tam strčíš celé?" zněla otázka, a přestože měl Steve stále zrudlé tváře, v hlase zazněla výzva.

"S prstem v nose," ujistil jej trochu zmateně Tony, ta změna atmosféry… Najednou se nějak oteplilo, mírné chvění na pokožce se přesunulo níže a probudilo jeho slabiny k životu. Steveovy modré oči jej propalovaly pohledem. "Proč? Chtěl bys to vidět?"

Rogers neodpověděl, jen udržoval oční kontakt a znejišťoval Starka. Kde se to v něm bere, nechápal. Předpokládal, že Steve prchne a už nikdy se mu nepodívá do očí, jenže se děl pravý opak. Tony musel sklopit zrak, jinak hrozilo, že se rozklepe. Copak to šlo vydržet? O Stevovi se mu zdál jeden vlhký sen za druhým, jeden něžný za zvrhlým, a teď se od něj očekává, že s klidem přejde Stevův zájem vidět ho, jak si rve černé dildo do zadku? Oh, bože můj, jak krásně zvráceně to znělo…

Starkovy hnědé oči se zahleděly na nahý hrudník Kapitána Ameriky, aby vzápětí samovolně sklouzly ještě níže, kde… Tony musel pevně stisknout zuby, jelikož se mu z hrudníku dral sten při pohledu na Stevův rozkrok, kde úplně zřetelně viděl, jak jeho přítel tvrdne. Buď to, nebo má Steve v teplácích schovaného hada, který se právě teď rozhodl vstávat. No, ono to vlastně vychází nastejno.

Když se Steve pohnul směrem k němu, Tony zvedl pohled a pro tentokrát už zasténání nezbránil, neboť jedna velmi široká a silný dlaň promnula obsah jeho vlastních kalhot. Zíral na Stevův stále takřka nevinný výraz, prozrazovaly ho jen ty oči, ďábelsky svítící, třel jej skrze látku a Tonyho vzrušení pod jeho dotekem rostlo. Steve už stál přímo u něj, jen pár centimetrů, díval se mu do očí, zamžených a neschopných zaostřit.

"Udělal bys to pro mě?"

Tony pootevřel ústa, ale slova nenašel, proto jen kývnul, načež se nemohl ubránit pocitu zklamání, jakmile od něj Steve odstoupil, horko z jeho těla zmizelo. Starkovi ovšem došlo, proč tak učinil, proto se ujistil, že předmět doličný stále drží ve zpocených dlaních a zamířil do své ložnice, Steve jej následoval. Uvnitř pokoje odhodil dildo na postel a při dolování lubrikačního gelu zpoza matrace mu teprve došlo, že… že se Steve vážně chce dívat. Že se bude dívat, jak se rozplácne na posteli, jak se bude roztahovat, uspokojovat se, vzdychat… Kalhoty mu byly stále těsnější.

Položil lubrikant na postel a než stihl udělat něco dalšího, třeba jako se svléknout, octly se jeho boky v sevření dvou silných rukou, jež jej bez sebemenší námahy zvedly do vzduchu, otočily a položily na záda. Překvapeně heknul, stěžovat si ovšem nechtěl, protože se nad ním vzápětí objevil Steve, obě paže mu připíchnul k matraci a zubil se na něj jako predátor. Tony pozvedl boky, aby se dotkl těch Rogersových a hlasitě zasténal, když proti své erekci ucítil jeho tvrdou délku, byli nadržení jeden jak druhý.

Steve se nemohl vynadívat na ten Tonyho výraz, oči pořád překvapeně vykulené a touhou zářící, a rty, prosté ironických úšklebků, jež vinou dalšího stenu zůstaly pootevřené, což Kapitán Amerika vzal jako pozvání. Sklonil hlavu a Tonyho
políbil, načež se slabinami znovu otřel o ty Starkovy, muž pod ním mu zasténal přímo do úst a ještě více je otevřel.

Nechal Stevea, aby svým jazykem prozkoumal ten jeho, náruživě odpovídal na jeho pozornost, vycházel mu svými boky vstříc a strašně moc se chtěl dotknout toho úžasného hrudníku, toho dokonalého chlapa, kterého měl právě ve své posteli, a který mu držel obě paže jako ve svěráku. Na druhou stranu si pocit bezmoci užíval jako ten poslední úchylák…

Sotva si to pomyslel, Rogers jej zanechal bez dechu na posteli a sám z ní slezl. Tony se pár vteřin dával dohromady, poté pohledem vyhledal Stevea a seznal, že ten se zády opřel o skříň, erekci skrze tepláky dokonale zřetelnou, tvrdou, na sto procent nádherně na špičce vlhkou, soudil ze skvrny na látce.

"Jen se na sebe podívej, Tony," vytrhl jej z hlubokého přemýšlení Stevův hlas. "Ležíš ve své vlastní posteli, ve svých černých, dokonale padnoucích kalhotách, hrudník obepínajícím tričku, s ptákem tvrdým a připraveným… Celý říčný, abys mi ukázal, jak do sebe nacpeš tu věc," zamlaskal nesouhlasně.

Tony se uchechtnul, posadil se a zmíněné triko si sundal, zároveň si uložil do paměti, že zrovna jeho nynější outfit Stevea zaujal.

"Nedělej, jakoby se ti to nelíbilo," odvětil, slezl z matrace a shodil ze sebe také kalhoty, a s pohledem upřeným do Stevových očí také spodní prádlo. Rogers se na něj zašklebil a Tony si uvědomil, jak mu je jejich styl konverzace v téhle chvíli příjemný. Možná by se měl cítit trapně, když se takhle obnažuje a když ví, co se tady za Stevovy přítomnosti bude dít, ale… To šklebení a dobírání si jeden druhého mu dávalo jistotu, že je mezi nimi všechno v pořádku a že se neděje nic, co by jeden z nich nechtěl.

"To jsem také neřekl," pronesl Rogers, jehož zrak beznadějně spočíval na rozkroku svého přítele. "Líbí se mi to," dodal, i když Steve ani Tony netušili, zda se vyjadřoval k situaci nebo Starkově erekci.

Tony se vrátil na postel, opět si lehl na záda a pokrčil nohy, pak uchopil lubrikant a dal se do práce. Stevova pozornost jej sice mírně znervózňovala, ale rozhodl se raději soustředit na něco jiného.

"Nechceš se třeba svěřit s tím, odkdy seš na chlapy?" navrhnul Kapitánovi, zatímco do sebe zasunul první prst. Víčka se mu mírně zachvěla a snažil se potlačit nutkání dotknout se svého penisu, jenž by to jistě ocenil.

"Byl jsem ve válce, Tony," odfrknul si druhý muž, pohledem pečlivě sledující každý Starkův pohyb, ať už v oblasti tváře či strany zcela opačné. "Mám pocit, jako by mě všichni měli za svatého, ale každý má své potřeby… A ve válce jsme je měli pořád. Řekněme, že ohledně žen jsem si nebyl příliš jistý, a rozdat si to s mužem bylo prostě jednodušší a taky dostupnější," odmlčel se, když za druhým prstem následoval i třetí, načež Steve za svého místa dobře viděl, jak krásně se Tonyho otvor roztahuje. To soustředění, ta zaujatost v Tonyho výrazu mu hnala ještě více krve do slabin, Stark si to očividně užíval.

"Ani teď…" chystal se položit otázku zadýchaný Tony, otřel se prsty o prostatu a tak trochu mu to sebralo na moment schopnost uvažovat. "Ani teď jsi nezatoužil po holce? Dneska jsou povolnější," usmál se přidrzle.

Steve zakroutil hlavou a pozoroval, jak Stark bere do dlaně černý předmět úctyhodných rozměrů a potírá jej gelem.
"Asi jsem poleno, chovám se v jejich přítomnosti nemožně a nevím proč. Naopak s tebou si připadám…"
"Cool?" tlemil se na něj Tony, načež Steve protočil oči.

Chystal se mu nějak chytře odseknout, z otevřených úst mu ale nevyšla ani hláska, jelikož veškeré mozkové buňky se soustředily jen na výjev před ním, na Tonyho, který svůj vstup chvíli dráždil špičkou dilda a pak ho do sebe pomalu zavedl. Celé. Steve očima zalétl k Tonyho tváři, zvuk, jež vydal, mu způsobil výboj vzrušení, jenž mu sjel po páteři přímo do erekce, již se zcela vědomě dotknul, laskal si ji přes tepláky, zatímco se kochal tím, jak měl Stark přivřené oči, jak zrychleně dýchal, jak se kousal do rtů…

"Udělej to znovu," řekl mu Steve hlasem, jenž sám skoro nepoznával, zněl jako zvířecí zavrčení, které se ozvalo znovu, když Tony otevřel oči a podíval se jimi přímo do těch modrých, Stevových, předmět ze sebe vytáhnul a až po kořen znovu zasunul.

Ležícímu muži se tělem prohnala slast, když se otřel o to místo uvnitř sebe, druhou rukou si konečně dovolil hladit erekci, jen pomalu, nedostatečně, nechtěl se udělat příliš rychle, pohled na Steva mu za to stál. Ten na něj zíral, dlaň už zabořenou v teplácích a honil se stejně líně jako Tony, výraz v očích divoký a nadržený.

Zasténal a začal dildem pravidelně pohybovat, sladil pohyby s rukou na své délce a chvěl se touhou, Rogersova přítomnost jeho vzrušení jen zvyšovala, a doslova násobila, když Kapitán ze sebe shodil kalhoty, přesunul k němu na postel a jak se říká, přiložil ruku k dílu. Z Tonyho hrdla unikl nadšený zvuk, jakmile Steve uchopil do dlaně jeho erekci, začal mu do ní přirážet a zároveň se neustále nabodával na dildo. Druhou ruku měl nyní volnou a využil ji k tomu, čemu už dávno chtěl, dotýkal se Stevova hrudníku, svalnatého, perfektně tvarovaného, dokud prsty nenarazil na bradavku a neozkoušel její citlivost. Dle Rogersova zachvění si udělal svůj názor…

"Fuck… Steve," zformuloval veškeré své myšlenky do slov a opětoval pohled modrých očí, "I'm so full…"

Slastně zavřel oči, jelikož mu k uším dolehlo nádherné hrdelní zasténání, jež vydal Steve, jeho ruce zrychlovaly svůj pohyb, stejně tak Tony už zcela nekoordinovaně nechával dildo mizet uvnitř sebe, blížil se k vrcholu, celé tělo mu hořelo, potřebovalo uvolnění, vyprodukoval něco mezi zakňučením a mručením, načež mu z podbřišku vystřelila rozkoš do všech nervových zakončení, přetlak pominul a na Stevovu ruku a jeho bříško dopadly bílé prameny.

Pár vteřin zůstal jen ležet, skoro bez hnutí a snažil se dočerpat kyslík, očima však stále vnímal Stevův obličej a prsty dál škádlil jeho bradavku, ovšem vzápětí již nemusel. K jeho vlastnímu spermatu se přidalo i to Stevovo a místností se rozeznělo jeho hlasité zasténání.

Tony se už vzmohl i na úsměv. Jo, tenhle Steveův výraz se mu moc líbil, pomyslel si, následně odložil dildo stranou, stejně jako lubrikant a natáhl se pro ubrousky, jimiž si utřel bříško a další podal Stevovi, který se mezitím stihnul vzpamatovat.

"Tak co, spokojen?" zeptal se jej Tony, vstávaje z postele, aby vyhodil použité kapesníčky. Když se vrátil, Steve se rozvaloval na matraci a vypadal… No, jak by asi měl vypadat chlap jako on? Prostě dokonale.

"Moc, Tony, show man i v posteli," zubil se zvesela.

"Když se ti to tak líbilo, příště ho tam můžeme narvat tobě," navrhnul Stark, jenž ulehnul vedle, a zvažoval, jestli si má vlézt pod peřinu nebo… Ne, nebo, prostě ovladačem na nočním stolku nechal v místnosti o pár stupňů zvednout teplotu.


"A nebo…" našel se Tony opět pod Stevem, ruce přišpendlené k posteli. "bychom se na tu věc úplně vykašlali, a využili naše vybavení," jiskřily Rogersovy modré oči rošťáctvím.

"Takže otázka, jestli se tohle bude opakovat, je asi zcela zbytečná, že?" díval se nahoru, na svého novopečeného milence Stark a užíval si úsměv druhého muže a vlastně všechno, co bylo zahrnuto v balíčku jménem Steve Rogers.

"Naprosto," souhlasil Kapitán a sklonil se, aby Tonyho políbil, což mu do těla vehnalo novou vlnu vzrušení. No, zřejmě Tony dostane ještě jeden pořádný, velký, tvrdý… narozeninový dáreček.