Prosinec 2015

Lestrade je idiot

31. prosince 2015 v 1:35 | Archea Majuar
Lestrade je idiot

Fandom: Sherlock BBC

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade
(oh, god, his dark brown eyes... I'm doomed)

Warning: R, pre-John

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle má být jako novoroční dárek, jenže absolutně netuším, co 1. ledna bude a nebude, takže to sem hážu už dnes a kdo najde, ten najde :) Prostě vám chci poděkovat za skvělý rok, během něhož jste mě mnohokrát dokázali podpořit, čehož si strašně moc vážím a jsem vám za to vděčná. Jste úžasní a mám vás ráda, všechny, ať už tady chodíte jen sem tam, po očku zkontrolovat dění, či jste pravidelnými i komentujícími návštěvníky... Všem přeji úspěšný nový rok 2016 :) Buďte šťastní :)

Za komentáře jmenovitě děkuji Anemovi, Davanity, Bee, Profesorovi, Justince, weras, Verči, Soře 77, Monice, Jackson, sarushef, Nikki-Oesh, Terczi, Kapitánce Grumpy Cat, Just Stalkerovi, mravenci, Abby, Davanity, Sunshine, Aliyi Midnight, ká, Nu., Nikki Yao, Abigail, Jane, Nikkie, LiemHill, Nix, Melkoře, Amisse, Winter, Pet, Kinder, Maye, Paulett Scythe, Lucík, Miki, Sonce, Ann a Salazaret. Děkuji vám :)


Jen nad tím kroutil hlavou. Nedokázal pochopit, jak Sherlock dokázal tyhle případy vyřešit. Ležely v bedně roky, nikdo na ně ani nesáhnul, dokud se neobjevil tenhle pološílený maniak s geniálním mozkem a brilantními pozorovacími schopnostmi. Když jej sledoval při práci, ať si jej pozval či se na místě činu zcela náhodně objevil, jen žasnul. Chvílemi se cítil méněcenný, ale ono to za příležitost vidět tak výjimečný dar v akci asi stálo.

Odložil složky na kraj stolu a roztáhl se v křesle. Ačkoliv byl Sherlock těžko zvládnutelný a předpokládal, že drogové zátahy v budoucnu neustanou, měl ho svým způsobem rád. Kdyby neměl, tak by asi poslechnul vedení a tuhle podivnou spolupráci ukončil, jenže pak by úspěšnost policie při řešení vražd a loupeží asi klesla. A Sherlock měl aspoň co dělat, a nepumpoval si do těla všelijaká svinstva.

Mrknul na hodiny a znejistěl. Měl by jít domů, za svou ženou, jenže se mu opravdu nechtělo. Před pár dny mu Sherlock oznámil, že udržuje poměr nejspíše se svým cvičitelem aerobiku. Ale že by ji kvůli tomu měl Lestrade konfrontovat? Na tohle nikdy nebyl… Nikdy s ní neuměl příliš dobře komunikovat, mluvit o citech… Nejraději byl v práci a chytal jednoho hajzla za druhým. Ne, vlastně se jí vůbec nedivil, že si někoho našla.

Možná by si mohl zajít do hospody, pomyslel si, když v tom se otevřely dveře, jimiž dovnitř vkráčel sám Sherlock Holmes a následně zoufalá Donnovanová.

"Já se ho snažila zadržet…" sršely z jejich očí blesky, zatímco se nenávistně šklebila na detektiva.

Lestrade protočil oči a gestem ji poslal pryč, že je to v pořádku. Relativně.

"Co tady chceš?" zeptal se Sherlocka klidně a shledal, že mladší muž vypadá… divně. Do průměru sice nezapadal většinu času, ale i když se držel hrdě a díval se na Lestrada jaksi svrchu, působil znaveně.

"Nudím se."

"A co jako?" nechápal Lestrade, proč za ním přišel, aby mu sdělil tak banální věc. "Se nějak zabav, třeba jako normální člověk."

"Lestrade, dívat se na hokej a popíjet víno za zábavu nepovažuju," odfrknul si Sherlock.

"Dívat se na fotbal a pít pivo," zamumlal starší muž bezpředmětně, Sherlockovi to bylo vážně jedno, co dělali prostí lidé o svém volnu. "Tak si zajdi do kina."

"Budeš mě následující hodinu zásobovat stupidními nápady nebo se prostě zvedneš, abychom mohli jít ke mně?"

Lestrada překvapeně otevřel ústa, ale pod Sherlockovým netrpělivým pohledem je opět zavřel, nakonec jen přikývnul a postavil se. Sebral z věšáku kabát a následoval detektiva ven. Sice absolutně netušil, čemu se právě upsal, ale aspoň měl výmluvu, proč nešel domů…

Pochodoval za Sherlockem až na parkoviště, kde se ten génius zastavil neomylně před Lestradovým autem. Staršího muže to už ani nepřekvapovalo, odemkl vůz a po chvíli už vyjížděli z garáže. Rozhostilo se ticho, z Gregovy strany nervózní. Bubnoval prsty o volant a vrhal mírně podrážděné pohledy po Sherlockovi, jenž nehnul ani brvou.

"Tak mohl bys mi laskavě říct, proč jedeme k tobě?" štěknul po něm a téměř zaskřípal zuby, když se k němu upřely ledově šedé oči, naprosto ignorující Lestradův tón hlasu.

"Protože u tebe je tvoje žena. Ze svých zkušeností vím, že u těch si mnoho sympatií získat neumím," odvětil zcela klidně Sherlock.

"Ty víš, že takhle jsem to nemyslel, Sherlocku," odseknul Lestrade a pomyslel si něco o psím počasí, ovlivňujícím náladu. Ne, nezlobil se na Sherlocka, jen byl nejistý. Ten sarkastický samotář jej k sobě nikdy nepozval, neprojevil zájem s ním trávit více času…

"Jak jsem řekl, nudím se a potřebuju se zabavit."

"A to ti jako mám zatančit na stole?" nemohl uvěřit svých uším Greg. Vážně si nedokázal představit, co po něm Sherlock chce, přesto nadále mířil k jeho bydlišti, byť zmatení vzrostlo ještě více ve chvíli, kdy se detektiv nad Lestradovou otázkou pousmál.

To Grega rozhodilo enormně, tak tak se soustředil na jízdu a nahlas si oddechl, když konečně spatřil dům, v němž Sherlock přebýval. Z venku vypadal příšerně, ale po příchodu do bytu už to tak strašné nebylo. Teplo domova na něj sice nedýchlo, ovšem Sherlockův bratr si dal s vybavením záležet. Ušklíbl se při pomyšlení, jak Sherlocka muselo žrát, že jeho byt tak okatě křičí "Byl jsem tady. Mycroft."

Detektiv by si takový nábytek nikdy nepořídil, nejspíše by měl jen matraci, varnou konvici, ledničku a notebook… Lestrade se přestal zaobírat hloupostmi, přehodil kabát přes křeslo a vyhledal pohledem Sherlocka, jenž se po bytě potuloval už jen v košili a kalhotách, a právě otvíral ledničku.

Greg dál nerozhodně postával uprostřed pokoje a s údivem převzal plechovku, kterou mu Sherlock podal.
"Moje oblíbené," dotkl se jeho rtů úsměv a poděkoval, načež Sherlock jen kývnul a pokynul mu, aby se posadil na gauč. Detektiv se elegantně umístil vedle něj a zapnul televizi, chvíli přepínal programy, než k Lestradovu dalšímu šoku spokojil se sportovním kanálem.

"Odkdy se díváš na basket?" otázal se podezřívavě Lestrade, který už nerozuměl vůbec ničemu, nicméně měl v ruce pivo a na obrazovce sport, takže si příliš stěžovat nechtěl.

Sherlock jen pokrčil rameny, stáhl se do rohu gauče a podepřel si hlavu. Greg jej chvíli pozoroval, ale pak se zaměřil na hru a dokonce ji i vnímal. Ovšem fotbal to nebyl, takže sotva po dvaceti minutách jeho pozornost opadla, očima bloudil po zařízení bytu a přemýšlel nad podivným chováním svého konzultanta. Zrak doputoval až k samotnému původci jeho rozpoložení a…

Díval se na něj. Šedé oči jej doslova hltaly pohledem, propalovaly jej s takovou intenzitou, že se Lestrade nedobrovolně zachvěl.

"Co?" vyštěkl ofenzivně, přestože si byl téměř jistý, že jej Sherlock nechce kritizovat. Na to byl jeho výraz příliš uvolněný… Ale neznal nebo ho nenapadal jiný důvod, kterým by si ten pohled vysvětlil.

Sherlock mlčel, nespouštěl však s Grega oči. A pak se pohnul. Směrem k němu.

Lestrade ho ostražitě sledoval, mladší muž se nyní nacházel těsně u něj, jednu nohu složenou pod sebou, druhou na podlaze, ruku na opěradle gauče a… tou volnou mu vzal plechovku a položil na stůl. Greg pochopením vykulil oči, ale neučinil vůbec nic, aby Sherlockovi zabránil se ještě více přiblížit, naklonit se a přitisknout svá ústa na ta Lestradova.

V Gregově mysli bylo na moment pusto a prázdno, poté se vyrojily myšlenky na to, jak příjemně Sherlockovy rty působí, jak rád by jej políbil zpět, jak je jeho štíhlé tělo přitažlivé… Ne, Sherlock vůbec nebyl ošklivý, jenže Lestrade na něj v tomhle smyslu nikdy nepomyslel, protože… Protože to byl prostě Sherlock!

Chytil jej za ramena a s citem od sebe odtrhnul, pohledem mapoval jeho tvář a zastavil se u očí.

"Copak ses pomátl?" vydechl a sám sebe překvapil, jak vyděšeně zazněl.

"Nikoliv, Gregu, jsem více při smyslech než kdy dřív," řekl a Lestrade o jeho upřímnosti nepochyboval. Nebyl sjetý, opilý… zcela vědomý si toho, co činil.

"No, dobře, ale…" dával si dvě a dvě dohromady starší muž, jeho momentální nepozornosti využil Sherlock tak, že se opět pokusil Lestradea políbit. Ten ovšem zareagoval tím, že z gauče doslova vyskočil a zůstal stát metr od něj.

"Sherlocku, já chápu, že se nudíš, ale jen kvůli tomu s tebou opravdu spát nebudu," vyjádřil se Greg, žaludek z nějakého důvodu stažený do uzlu, skoro jako by ho někdo kopnul, chystal se využít…

Detektiv na něj z pohovky chvíli zíral, načež složil hlavu do dlaní.

"Ty. Jsi. Neskutečný. Idiot. Lestrade. Vážně idiot," zvedl zrak zpět k druhému muži. "Ty si vážně myslíš, že jsem za tebou přišel jen proto, že se nudím? Během pěti minut bych si obstaral jakoukoliv dostupnou drogu, kdybych chtěl. Vážně máš pocit, že jsem v lednici jen tak měl tvou oblíbenou značku piva? Že jsem pro svou vlastní potřebu sebetrýznění nechal běžet sportovní kanál? A kdyby ses trochu snažil a zapojil občas mozek, možná by sis mých záměrů všiml dřív…"

Zdráhal se uvěřit tomu, co právě slyšel, z Sherlockových úst to znělo tak nepravděpodobně a skoro bizarně, přesto před ním mladší muž seděl, šedivé oči pro jednou živé emocemi.

"Myslíš to vážně?" zeptal se tak tiše, že nebýt po vypnutí televize v místnosti hrobové ticho, Sherlock by jej neslyšel, neslyšel by ani tu drobnou, téměř nepatrnou stopu naděje, již otázka obsahovala.

Ano, byl šokovaný, byl zcela vyvedený z míry, ale jestli Sherlock mluví pravdu… a má o něj zájem… V jeho věku mu prostě už nechodily nabídky od pohledných mužů, žen už měl díky svému rozbitémumanželství plné zuby a typem na jednu noc nikdy nebyl, takže…

…takže když Sherlock místo odpovědi opustil gauč, postavil se těsně k němu a tvář mu zbrázdil upřímný, snad povzbudivý úsměv… když šeď jeho očí pozbyla vypočítavost a chlad, naopak zářila vřelou nákloností, jež nahradila frustraci z Lestradovy zabedněnosti.

"Už tě můžu políbit, Gregu?"

Jemně… tak strašně jemně se Sherlock zeptal, že něco uvnitř Lestradea se pohnulo a shledal se být zcela přesvědčen, že detektiv vůči němu vážně něco cítí. Sherlockova tvář se pomalu přibližovala k té Gregově, bylo už jen otázkou času, kdy dorazí k Lestradovým rtům, nebo kdy se starší muž rozhodně setkat se s ním napůl cesty, načež se uskutečnilo obé.

Vzápětí Greg na svém těle ucítil dvě ruce, jedna mu stiskla bok a druhá se usadila za jeho krkem, mladší muž polibek prohloubil a líbal Grega tak, že tomu se nedostávalo vzduchu, přesto jediné, co udělal, bylo přitisknutí si druhého muže ještě blíže k sobě, objal jej kolem pasu a prsty se dotknul Sherlockových hedvábných vlasů.

Na návrat domů toho večera už ani nepomyslel.

Promiňte, já musela :D :D :D

Spojenci

26. prosince 2015 v 22:15 | Archea Majuar
Spojenci

Fandom: Catch me if you can (Chyť mě, když to dokážeš) 2002

Pairing: Frank Abagnale jr./Carl Hanratty

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ani já se nechci bránit každoročnímu klišé v podobě povídky s vánoční atmosférou. Proč taky? :D Alespoň jsem tedy zvolila neotřelý fandom, na který jsem něco vždycky chtěla napsat, protože... já vám nevím, v tom filmu se Carl s Frankem shippují strašně jednoduše :) Takže tímto vám vkládám ještě jeden vánoční dárek, snad jste si svátky užili v poklidu s těmi správnými lidmi a ve zdraví přežijte Silvestra :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Soře 77, weras, LiemHill, Profesorovi a Anemovi :)

Protestoval. Vážně protestoval, ale tentokrát mu to nebylo nic platné. Kolik let bral služby během vánočního večera a nikdo se nad tím ani nepozastavil. Nikdo. Až letos se to šéfovi přestalo pozdávat a donutil jej si vzít volno. Na celé tři dny, včetně dnešního odpoledne 24. prosince. Ano, věděl, co k večeru udělá, zavolá své dceři, popřeje jí, aby ráno dostala přesně to, co si přála a pak… Neměl ponětí.

Vážně neměl ponětí, co bude dělat, ale rozhodl se nad tím neuvažovat. Jednoduše si sedne k televizoru, vezme si noviny, a buď je bude číst, nebo pod nimi za zvuku přiblblého televizního pořadu usne. Ano, Carl Hanratty byl opravdu mistr v trávení osamělých večerů, dokonce takovým mistrem, že jej ani nějaké vánoce z míry nevyvedly.

Znechuceně nad svými patetickými myšlenkami zakroutil hlavou, odemknul dveře bytu a vešel dovnitř. Noviny a klíče odhodil, sundal boty a vydal se do kuchyně, kde jako obvykle nerozhodně stál a přemýšlel, jestli má vůbec hlad. Usoudil, že ne. Ani neměl moc na vybranou, jelikož z prázdné lednice by se jen těžko najedl. V obývacím pokoji se zbavil i saka a usadil se do křesla.

Ticho, prázdno. Necítil už ani lítost. Zvykl si. Jeho jedinou náplní života byla práce. Záleželo mu jen na ni a na jeho dceři. Nesešlo na tom, že ji vídal pramálo, stačilo mu slyšet její hlas a měl zase chuť do života.

Práce a dcera. Pro nic jiného neměl důvod existovat… Pousmál se. Ano, byl tady ještě někdo, na kom mu záleželo a občas zapomínal, jak strašně moc. Ty modré oči, sršící chlapeckým rošťáctvím, avšak mírné a vděčné, občas se v nich zračil boj, jaký mladý muž prožíval uvnitř. Byl paličatý a divoký, ale také stále rozumnější, dospělejší. Už to nebyl ten kluk, kterého přivezl z Francie zpět do Ameriky. Už to nebyl vychytralý hajzlík, kterému byli ostatní lidé ukradení.

Frank se měnil Carlovi před očima. K lepšímu. Nepřenesl by přes srdce, kdyby v něm umřela ta nespoutanost a jakási dětská naivita, kdyby jej práce u FBI zlomila. Vážil si Franka o to víc, že se přizpůsobil svému novému životu a přesto byl stále sám sebou.

Z poměrně pozitivního zamyšlení jej vytrhlo zvonění telefonu. Vrátil se do reality a natáhl se pro sluchátko. Srdce se mu rozbušilo radostí a pýchou, když na něj promluvila jeho dcera. To bylo poprvé, co mu zavolala jako první. Jak strašně mu chyběla… Po celý jejich rozhovor se usmíval jako ten nejšťastnější otec, bavili se naprosto bez zádrhelů o všem, o škole, o jejich kamarádkách, o tom, co chtěla po rodičích na vánoce, o tom, že manžel její maminky je fajn, ale že tatínkem pro ni bude vždy jen on sám… Tekly mu slzy. Jedna za druhou, nemluvil, jen ji poslouchal.

Naslouchal, jak si stěžuje na počasí, na kluky, na zákazy, na jídlo… Vydržel by ji poslouchat celé hodiny. Stěží jim ale byla dopřána jedna celá, neboť poté již musela jít pomáhat v kuchyni, slíbila však Carlovi, že se mu ozve i druhý den, až rozbalí dárky.

"Mám tě ráda, tati," řekla mu, načež ji obdobně odpověděl a ještě několik minut držel sluchátko v dlani, bez pohybu, jen s tím úsměvem na rtech. Byla vskutku sluncem jeho života a děkoval, že z ní vyrostlo komunikativní a rozumné děvče, které v sobě nalezlo pochopení i čas pro svého otce. Dojalo ho to, jak už dlouho nic jiného.

Asi by v křesle proseděl celý večer, kdyby se k němu nedoneslo nesmělé zaklepání na dveře. Zadoufal, že to není domovnice s tím svým soucitným pohledem a talířem plným nemožně spáleného cukroví… Ale kdo jiný?

Jedním, rychlým pohybem otevřel a stanul tváří v tvář nesměle vyhlížejícímu muži, nesoucímu igelitku.

"Franku," pozdravil jej jako by bez zájmu, přestože přímo dychtil vědět, co tady blonďák dělá.

"Carle," usmál se zlehka Frank. Bezelstnost sama. Žádný zlý úmysl, úskok… čirá dobromyslnost. "Můžu dál?"

"Samozřejmě," ustoupil detektiv stranou, aby mohl mladší muž vejít. Pozoroval jej, jak si sundává boty a nejistě se rozhlíží, ale než mu Carl stačil cokoliv říct, Frank zamířil do kuchyně. Carl šel za ním.

Frank se v místnosti rychle zorientoval, skrze prosklené skříňky zjistil, která skýtá ploché talíře.

"Máš hlad?" zeptal se, zatímco dva z nich vytáhl a umístil na kuchyňskou linku. Carl neodpověděl, byl příliš konsternován tím, že je Frank vůbec tady a že mu… jim, poopravil se…. přinesl jídlo. Kromě talířů se na stole objevila také igelitka, z níž Frank vytáhl krabičku a zní pak cosi ne nepodobného koláči.

"To jsi pekl sám?" bylo jediné, na co se Carl vzmohl, nádherná vůně jej udeřila do nosu a probudila chuťové buňky, stejně jako žaludek, náhle se hlasitě dožadující pozornosti. Jeho nadšení navíc povzbudil fakt, že šlo o slaný koláč… s masem.

"Ano," přitakal Frank, soustředěný na to, aby koláč naservíroval aspoň v trochu esteticky přijatelné podobě, ale byl strašně měkký, takže se na talíři poněkud… rozplácl. Na jeho lákavosti mu to ale ani náhodou neubralo, jak Carl vzápětí zjistil. "Jsem plný překvapení."

Detektiv odpoutal oči od jídla a všiml si lehkého ruměnce na tvářích mladšího muže, který se stále snažil koláč nějak… povzbudit? Prameny vlasů mu padaly přes čelo, spodní ret si v soustředění zkousnul.

"Nepochybně," přinutil se reagovat na Frankovu poznámku, aby nebyl svým mlčením nápadný. Frankův následný úsměv jeho směrem jej vyvedl z míry ještě víc, žaludek se mu sevřel a zcela jistě to nebylo hlady… bylo to příjemné sevření.

Přišel si ale trochu hloupě, že jej v momentálním rozpoložení ani nenapadlo najít něco, čím koláč budou jíst. Opět si Frank musel poradit sám a po zběžném prohledání šuplíků vytáhnul dvě vidličky. "Nemělo by se to ohřát?"

"Nejlepší je vlažný," ujistil jej Frank a podal mu talíř, načež se oba přesunuli do obývacího pokoje a do křesel.
Koláč byl přesně tak skvělý, jak si Carl představoval. Co skvělý, dokonalý… že se blaženě usmívá, mu došlo až ve chvíli, kdy vzhlédl a Frank se na něj potěšeně culil. A Carl neměl potřebu svůj názor před ním skrývat. Pokračoval tiše v jídle, pohled se mu zatoulal k oknu, za kterým už dávno byla tma. Ze svého bytu neměl zrovna parádní výhled, a tak neviděl, jestli už mají některé rodiny rozsvícený stromeček, jestli se chytají k večeři… Ale nějak mu to bylo jedno, zvláště v momentě, kdy uslyšel Frankovo mlasknutí.

Mrknul po něm, a co nejtišeji se uchechtnul jeho příšerným stravovacím způsobům. Sice už by se mohl naučit jíst jako slušný člověk, ale nedokázal říct, jestli mu to na Frankovi vadí.

"Kde ses tohle naučil?" zeptal se zvědavě.

"Od své skoro-tchýně," odpověděl blonďák, aniž by zvedl zrak od jídla.

"Promiň," řekl automaticky Carl, když zaznamenal mírnou bolest ve Frankově hlase.

"To nic," věnoval mu Frank nostalgický úsměv. "Tehdy jsem ti zazlíval všechno, ale… chápu, že jsi mě nemohl nechat jít."

Právě tohle… tohle Carl myslel tím, že se z Franka stal rozumný člověk. Dříve by reagoval jinak, dříve by vyvolal zcela zbytečnou hádku. Nyní už ne. Věděl, že detektiv dělal jen svou práci. Carla uvnitř zahřálo vědomí, že jejich zájmy už se nadále nekříží, že jsou na stejné lodi. Asi by ani slovy neuměl vyjádřit, jak moc je rád, že Frank není nadále jeho nepřítel, ale spojenec.

"Uměla vařit opravdu výborně a naučila mě toho hodně, ale nedá se říct, že bych to kdykoliv nějak pořádně využil…"

Carlovi trvalo pár vteřin, než zjistil, že Frank se vrátil v konverzaci ke své skoro-tchýni. Neměl ale chuť jitřit staré rány. Byla to minulost. Proto se zvedl z křesla a chtěl Frankovi vzít prázdný talíř, mladík se ovšem rovněž postavil a tak do kuchyně odešli společně. Carl se už chystal, že nádobí umyje, Frank si však vzal do hlavy totéž a ke dřezu jej nepustil, sám se natáhnul pro jar, vyhrnul si rukávy a dal se do práce. Carl se nerozhodně postavil vedle, dokud jej nenapadlo popadnout utěrku a začít talíře utírat.

Následně je uložil zpět do skříňky stejně jako vidličky do šuplíku.

"Já úplně zapomněl…" uslyšel Franka zamumlat, načež se Carlovi mladík ztratil z dohledu. Otřel si ruce a otočil se za ním, aby spatřil, jak z igelitky vytahuje dvě láhve piva. "Jsou ještě studená," usmál se blonďák spokojeně a jedno podal Carlovi, kterému to pro tentokrát rychle sepnulo, a vyhledal otvírák. Odstranil víčko nejprve ze svého piva a poté z Frankova.

"Díky, Carle."

Detektiv pozvedl zrak k Frankovým očím, zaskočen upřímným, vřelým tónem jeho hlasu. Modré hloubky zvláštně zářily. Zvláštně, protože nebyly tak úplně šťastné, jako když si z něj běžně dělal legraci a popichoval jej, zářily jako dva majáky z moře bolesti. To přirovnání bylo klišoidní až hrůza, ale naprosto přesné. Frankovy oči zářily jako oči člověka, který toho hodně prožil, hodně trpěl a právě teď mu bylo dopřáno doufat v lepší zítřky.

Carl si byl zcela jistý, že mu Frank neděkuje jen za otevření láhve… Na to jej ta slova příliš zasáhla, protože takový byl jejich účel, proto je Frank vyřkl s takovým citem. Jenže Carl nevěděl, jak reagovat, jen kývnul hlavou, odložil otvírák, a opíraje se zády o kuchyňskou linku, natáhl ruku s pivem k Frankovi.

"Na co si chceš připít?"

Frank chvíli mlčel, modré oči upřené ke staršímu muži, přemýšlel. Tichý, soustředěný…

"Na budoucnost?" navrhnul s úsměvem, nevinným jako samo nebe.

"Na budoucnost," souhlasil Carl a byl si téměř jistý tím, že jedno slovo zůstalo v jejich přípitku skryto. Byl si jistý i tím, že to věděli oba, proto neměli potřebu vyslovit je nahlas.

Odebrali se zpátky do obývacího pokoje, Carl zapnul televizi a několik minut dokonce vnímal běžící program, zatímco upíjel pivo. Kdyby Frank něco povídal, přišlo by mu to přirozenější než jeho zamlklost. Proto také zaměřil pozornost k mladšímu muži, jenž se nacházel v tureckém sedu, lokty na kolenou, láhev u pootevřených úst, ale nepil, jen ji tak držel a díval se před sebe.

Carla napadlo, jak strašně zvláštní vánoce prožívá. Neměl vánoční stromeček ani cukroví, neměl kolem sebe svou rodinu, s níž by ráno rozbalil dárky. Přesto mu bylo dobře. S Frankem mu bylo dobře.

"Nezeptáš se, proč jsem za tebou přišel?"

Klidná otázka, na kterou se Frank zeptal s pohledem stále zabodnutým do prázdna.

"Protože nemáš, za kým jiným bys šel," odpověděl Carl. V tomhle se nezměnilo na jejich situaci nic od vánoc, kdy mu Frank zavolal do kanceláře. Očekával by, že si Frank najde děvče, což se nestalo. "Pokud jsi nechtěl vánoce trávit sám, hledal jsi někoho, u koho budeš vítaný," pokusil se měkkým tónem zmírnit poměrně krutou pravdu. Možná odhalil ze svého nitra až příliš, sám pořádně nechápal, co z jeho společnosti má Frank, ale on mu asi prostě jen ten pocit "být vítán" stačil.

"Jako vždy jsi ve svém úsudku zcela bezchybný," pousmál se hořce Frank, pak se napil a dál tiše seděl. Něco ho trápilo, jenže Carl nevěděl, jak… co… nevěděl, co by měl udělat. Možná…


Part 2

26. prosince 2015 v 22:15 | Archea Majuar
Odložil láhev na stůl, zvedl se a odešel od ložnice. Před časem procházel kolem hračkářství a bůhví proč zašel i dovnitř, kde jej zaujal model letadla. Nevěděl o letadlech absolutně nic, nezajímal ho typ ani název, jen se mu líbilo, a jelikož nebylo drahé, rozhodl se je koupit. Pro Franka samozřejmě. Následně ho ale doma schoval a pod návalem práce na letadlo zapomněl. A když už jsou ty vánoce… Vůbec si nebyl jistý, jestli se bude mladšímu muži líbit, ale stejně, co může ztratit?

Spokojeně vytáhl krabici zpod postele, v kuchyni z ní otřel prach a vrátil se za Frankem, který snad ani nezaznamenal, že byl pryč. Carl mu prakticky strčil zabalené letadlo pod nos a čekal na reakci. Frank položil pivo na stůl a sáhl po krabici, z níž během pár vteřin vydoloval model letadla. Dětská nedočkavost, pomyslel si pobaveně Carl a pozoroval, jak Frank letadlo obrací v dlaních, ohmatává povrch, dokonce k němu přivoněl…

Pak se postavil čelem k detektivovi, jemuž se docela ulevilo při pohledu na vyzubený obličej mladšího muže.
"Děkuju," řekl blonďák, upřímnost opět neochvějná, modř v očích vděčná. I s letadlem v ruce pak učinil něco, co Carla překvapilo. Mile překvapilo.

Frank jej objal kolem krku a přitisknul se k němu celým tělem, načež Carl nechal své ruce, aby se obtočily kolem něj, dlaně rozložil na Frankových zádech, v nose jej zašimrala vůně šamponu. Nepamatoval si, kdy jej naposled někdo obejmul. Vážně ne.

Nechtěl ho pustit… Krásně hřál… hřál i ten pocit, že Frankovi na něm záleží. Že je ochoten jej obejmout jen kvůli nějakému levnému modelu letadla. Uvědomoval si, že ani Frank nemá tendence se ze sevření vymanit, dál se k němu tisknul, vnímal pohyby jeho hrudníku, jak zhluboka dýchal… a něco uvnitř něj se rozpouštělo, tálo… vytvářelo podivné prázdno…

Prázdno, o kterém Carl najednou věděl, že ho může zaplnit jen Frank. Frank, jenž se právě v jeho náručí zachvěl, zavrtěl a narovnal, ale neodtáhnul. Jen se plaše, neuvěřitelně plaše zadíval Carlovi do očí, prostých chladu a rezervovanosti, jež se skryly za víčky v momentě, kdy se Frankovy rty dotkly Carlových.

Detektiv opatrně políbil mladšího muže zpět a srdce mu poskočilo v hrudním koši, jakmile mu Frank vyšel vstříc. Vážně se to dělo… Vážně Franka držel v náručí a ochutnával jeho rty, měkké, vlhké… pootevřely se, zvaly jej a Carl je nebyl schopen odmítnout, vklouzl jazykem mezi ně, chuť piva zesílila, podobně jako sevření Frankových dlaní na jeho ramenou, letadlo někam zmizelo. Uvědomil si, že už Franka neobjímá oběma rukama, nýbrž prsty jej hladí po tváři. Ne, v tohle nedoufal ani v těch nejodvážnějších snech…

"Carle…" zachraptěl Frank, když se jejich rty od sebe oddělily. "Mys… myslel jsem, že…"

"Že tě to nenechám udělat?" pozvedl Carl pobaveně obočí. Sám si na to, že by ho Frank chtěl, ani nedovolil pomyslet. Co by na něm mohl vidět? Po tom ale nehodlal pátrat, určitě ne teď.

Frank přikývnul, oči doširoka rozevřené, zatímco Carl ty své opět zavřel. To, co potřeboval Frankovi říct… bylo to příliš důvěrné, příliš bolestně pravdivé. Ne, nebyl zbabělec, přinutil se podívat zpříma na druhého muže… Kromě dcery…

"Jsi jediný, koho mám, Franku," pronesl tiše, vážně, ze srdce. Nadechl se, že ještě něco dodá, ale nějak mu došla slova. Ve Frankových očích se zatřpytily slzy. Raději jej znovu políbil, srdce se mu sevřelo, když na svých tvářích ucítil vlhkost.

Jemná dlaň se octla na jeho krku, putovala dozadu a usadila se v krátkých vlasech, Carl si nemohl pomoct, mladé tělo před ním bylo tak lákavé… přejel přes plochý hrudník a bříško, vytáhl mu košili z kalhot, ruce usadil na Frankových bocích, přitáhl si jej blíž a zasténal, poprvé a hned tak hlasitě, když si uvědomil tvrdost v jeho kalhotách.

Pohladil i Frankův zadek, a tentokrát to byl mladší muž, komu z úst vyšel slastný zvuk, vzápětí se zcela vědomě otřel o Carlovy slabiny, jež už také nebyly vůči nastalé situaci zcela lhostejné. Carl se na moment odtrhl od těch poddajných úst, vypnul televizi a následoval Franka, který jej s rozzářenýma očima táhnul směrem do ložnice. Vážně se to děje, pomyslel si detektiv a napůl nevěřícně napůl pobaveně sledoval, jak se nedočkavý Frank sám začal zbavovat oblečení.

Rozepnul si košili, pak si stáhnul ponožku, následně košili shodil na zem, rozepnul si kalhoty, zbavil se druhé ponožky a poté i kalhot, načež se na staršího muže zazubil. Ten se jen rozhlédl po podlaze, na níž se nacházely části Frankova oblečení, a povolil si kravatu. Frank se zřejmě rozhodl, že mu pomůže, neboť k němu přešel, uzel rozvázal a kravatu hodil za sebe. Carl pobaveně zafuněl a trpělivě čekal, dokud také jeho košile nebyla připravená k sestoupení na povrch zemský, zbytku se pak zbavil sám, nechal si jen spodní prádlo.

To už se Frank nacházel na posteli a prohledával obsah nočního stolku. Drzoun.

Carl se k němu připojil ve chvíli, kdy mladší muž našel to, co potřeboval. Nechal lubrikační gel ležet poblíž a zadíval se modrýma očima do Carlových. Detektiv zaznamenal Frankovo zachvění, že by se mu líbilo, že náhle ležel pod ním, zcela v jeho moci…? Spojil jejich rty, a spokojeně vydechnul, jakmile ucítil na svých ramenou dvě zvědavé dlaně, jež se postupně podrobně seznamovaly s jeho krkem, zátylkem, opět mu vjely do vlasů a pak se vydaly prozkoumat záda, žebry, břicho… Zamručel, přišel si jako v sedmém nebi, když se jej mladší muž takto dotýkal, něžně, skoro zbožně.

Chtěl péči Frankovi oplatit, sundal mu tílko a rozprostřel dlaň na hladkém hrudníku, odměnou mu byl nadšený úsměv, kterým se ale stačil opájet jen pár vteřin, než si jej Frank přitáhnul blíž a přisál se mu na rty, tentokrát iniciativnější, odvážnější. Carl ho nechal, aby mu vklouzl jazykem do úst, zatímco si prsty hrál s jeho bradavkou, chvění mladého těla zesílilo.

Možná… snad… nějak předpokládal, že se Frank bude projevovat trochu jinak, asi dominantněji, agresivněji, ale on se mu zcela poddal. Především pak roztáhnul nohy a nechal staršího muže, aby se nad ním skláněl, líbal jej, hladil… Vůbec se nesnažil převzít kontrolu. Věřil mu, což Carla vedlo k ještě větší něžnosti, než jakou předváděl doposud.

Z úst mu uniklo zasténání, když na svých bedrech ucítil dlaň, jak se snaží zajet pod lem spodního prádla, a zároveň jej mírně tlačí dolů… níže… kde se svým klínem otřel o ten Frankův, vzápětí se jejich tiché steny slily v jeden. Díval se na jeho takřka andělskou tvář, zářící oči a vzrušení vepsané v nich. Chtěl ho, tak strašně moc ho chtěl, že se sám rozechvěl při pomyšlení, že ho mít opravdu může.

Víčka se mu zatřepotala, tření… to slastné tření, ale nebylo ho dost. Nejprve pomohl z posledního kusu oblečení Frankovi, pak se jej zbavil také, ale to už se po něm Frank znovu natahoval a na Carlově erekci se objevila jako dlaň. Starší muž měl, co dělat, aby jeho zasténání neznělo skoro jako zvířecí, ale moc se mu to nepovedlo. Dlouhé roky o samotě se na něm podepsaly v každém směru.

Frankova ruka jej pomalými pohyby dráždila, ještě víc ztvrdnul a kyslík se pro něj stával stále dražším. Nemohl… nemohl tomu zabránit. Viděl ty krásné modré oči, jak se na něj dívají… s touhou, obdivem, respektem, láskou… pak pocítil měkké rty na svých, vášnivé a hříšně sladké, dlaň zrychlila své tempo a příliš brzy se dostal tam, odkud už nebylo úniku. Všechno to bylo příliš nádherné, příliš neuvěřitelné…

"Nebraň se tomu," slyšel chraplavý šepot, horký vzduch mu ovanul ucho. "Nebraň se, Carle…"

A Carl se už ani bránit nechtěl, nemohl… S prvním bílým pramenem se mu zatmělo před očima, roztřásl se pod vlivem slastného uvolnění, jež zaplavilo jeho tělo, a snad pár minut byl schopen vnímat jen své zběsile bušící srdce a ten pocit, téměř zapomenutý pocit být s někým, komu na něm záleží.

Pak jej ale poctila svou přítomností vina. Neovládl se, měl se přeci věnovat i Frankovi, ne aby… Uvědomil si, že ač má otevřené oči, neregistroval, co se před nimi odehrává. Zamrkal a zaměřil se na modré oči a spokojený úsměv, zcela do reality jej přivedla dlaň, jež jej pohladila po tváři.

"Promiň mi, já…" chtěl se ospravedlnit, ale Frank jen zavrtěl hlavou a opět jejich rty spojil, pomalu jej líbal, jako by konejšivě.

"Řekl jsem, ať se tomu nebráníš," věnoval mu poté blonďák vřelý úsměv, díky němuž se Carl uklidnil a nechal to plavat. Když ho k tomu Frank sám pobídl… Došlo mu, že se neudělal sám, jelikož Frankovy slabiny rovněž již tvrdostí neoplývaly. "Stačil mi tvůj výraz," usmíval se mladík dál, bezelstně, opravdově.

Carl na moment zalitoval, že on sám jej při tom neviděl, ale… Naklonil se a Franka políbil, dlaní mu vjel do plavých vlasů, mladík se k němu přimknul a spokojeně jej obejmul.

…ale možná konečně našel řešení, jak strávit ty nesmírně dlouhé tři volné dny… a s trochou štěstí i zbytek života.

Dám ti své srdce

22. prosince 2015 v 23:52 | Archea Majuar
Dám ti své srdce

Fandom: Harry Potter

Pairing: Remus Lupin/Sirius Black

Warning: Nope.

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jelikož opravdu pochybuji, že na Štědrý den bude mít někdo čas na čtení, házím sem povídku již dnes. Přiznávám, je to fandom, na který jsem si nemyslela, že kdy ještě něco napíšu, ale prostě jsem dostala nápad a to pak s mou hlavou není k vydržení, dokud ho nezpracuji :D Těžko se to může rovnat se špičkou českých HP povídek, ale to ani nebylo účelem... Snad po těch mnoha povídkách na okrajovější fandomy zde najde nějaké příznivce i mainstream :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi, LiemHill a Justince :)

btw. omlouvám se za ten klišoidní název. Ne, vlastně neomlouvám, líbí se mi. Takže tenhle řádek je úplně zbytečný. Sorry.
Lámalo mu to srdce.

Když odešel z Bradavic, docela se těšil, že stráví nějaký čas se svým přítelem, kterého tolik let neviděl. Těšil se, vážně ano. Jenže… Sirius už nebyl tím člověkem, jakým býval. Měl to čekat, koho by nezměnilo dvanáct let v Azkabanu, ale on prostě doufal.

Osud tomu chtěl, aby se na Grimmauldovo náměstí dostal o něco později, než sám chtěl, takže už přišel do hotového. Původně měl v plánu s čištěním pokojů a vším Siriusovi pomoci, jeho přítel to ale zvládnul sám. Úplně sám.

A tak Sirius působil i ve chvílích, kdy byli spolu. Jeho pohled, kdysi plný života, radosti a chlapeckého rošťáctvím zel prázdnotou, sem tam se mu oči zaleskly nostalgickou jiskrou, či se jich dotkl úsměv Siriusových rtů, kdykoliv se bavili o Harrym, ale nic víc. Otázku důvěry a nedůvěry si vyříkali hned první večer a Remus věděl, že mu Sirius minulost za zlé mít nebude. Byl na to příliš dobrosrdečný.

Ano, dobré srdce v něm stále tlouklo, ale jaksi tupě a měl pocit, že si Sirius myslí, že zbytečně. Ale já jsem tady, kamaráde, chtělo se mu křičet, chtěl jej obejmout, chtěl jej rozveselit… Jenže Sirius… ten hluboko zakořeněný smutek… Všechny pokusy jejich přátelství posílit přišly vniveč.

Sirius se na něj sice usmál, jeho náruč přijal, ale ta opravdovost v jeho očích chyběla. A Remusovi chyběl starý Sirius.

Po týdnu stráveném jen v Siriusově společnosti vzal za vděk i Brumbálovou návštěvou. Ne, že by jej neměl rád, ale… řekněme, že Remus nebyl nadšen, kdykoliv v něm někdo dokázal číst jako v otevřené knize. Ovšem zoufalost a bezmoc odsunula jeho nepohodlí do pozadí natolik, že se starému pánovi svěřil.

"Dal bych cokoliv, abych ho měl zpátky," promluvil tiše nad šálkem čaje a přestože si připadal trochu trapně, když ve svých středních letech absolutně neví, jak zacházet se svým přítelem, ale uklidňoval se tím, že jde o mimořádnou situaci.
"Jak mu mám vrátit to, co za těch 12 let v Azkabanu ztratil…?"

"Chlapče," začal Brumbál a Remus potlačil nutkání protočit nad tím oslovením oči. "skutečně cokoliv?"

"Ano, dal bych cokoliv…" souhlasil Remus opatrně, ta otázka jej mírně zneklidnila. Snad Brumbál nepřemýšlí nad černou magií? Ne, to asi ne, na to se tváří příliš mírně a vědoucně, pomyslel si, přesto se nemohl zbavit pocitu, že ředitel Bradavické školy přijde s řešením, jež by jeho samotného nikdy nenapadlo.

"Dej mu sebe," pronesl Brumbál zcela vážně. Remus z něj nespouštěl oči, tušil, že ještě něco dodá. "Sirius v Azkabanu přišel nejen o podstatnou část svých vzpomínek, ale také o část své vlastní osobnosti. A jen někdo velmi blízký mu může pomoci to prázdné místo zaplnit."

"Vy hovoříte o…?"

"Hovořím jen o tom, že jsi ochoten dát cokoliv," přerušil jej s úsměvem starý pán, načež si posunul brýle na nose, postavil se a rozloučil se, a když viděl, že mu mladší muž nevěnuje pozornost, s dobromyslným úsměvem se odletaxoval pryč.

Remus zůstal sedět na staré, vrzající židli, ruce složené na stole. Vážně byl ochoten jít až tak daleko? Odpověď znal dříve, než si otázku položil. Udělal by pro Siriuse cokoliv. Dal by mu cokoliv. Dá mu i sebe, dá i své srdce, jen aby znovu viděl život v jeho šedých očích…

Právě se rozmýšlel, jestli se na to má jít vyspat nebo využít své momentální odhodlanosti, když do místnosti dorazil Sirius. Věnoval Remusovi neveselý úsměv a usedl na gauč, který měl svá nejlepší léta za sebou. Podobně jako oni dva.

Krb hořel, Sirius se začetl do nějaké knížky a Remus váhal. Ano, chtěl za každou cenu Siriusovi pomoci, ale… co když i tuhle pomoc jeho přítel odmítne? Svíralo se mu srdce při pomyšlení, že také jeho poslední šance, možná snad ta nejnadějnější, vyšumí do prázdna.

Horší než dělání chyb je strach z toho, že vůbec nějakou uděláte, prolétlo mu hlavou. Uznal, že na tom něco bude a tehdy jeho touha mít zpátky, i když třeba jen částečně, starého Siriuse, přemohla všechny obavy.

Vstal od stolu a s podivně sevřeným žaludkem usedl vedle svého přítele. Stolek před nimi byl umístěn zcela vhodně a Remus si na něj položil nohy, s pohledem upřeným do plamenů tiše seděl a přemýšlel, co dál. Výborně, dokázal si vedle Siriuse sednout, chtělo by to potlesk, měl nutkání se hořce smát sám sobě. Stočil svůj zrak nalevo tam, kde se nacházel jeho přítel. Remus s podivem zjistil, že šedé oči jej pozorují. Snad neví, co…

Ne, Sirius nevěděl, co se jeho starému příteli honí hlavou, ale zarazilo jej jeho chování. Ani ne tak zamlklost, ale Remus většinou nepůsobil napjatě a nervózně. Býval ztělesněním klidu a soustředění… Nebo ani to už si snad nepamatoval?!

Ten záblesk vzteku Remuse ještě víc znejistil. Byl směřovaný na něj? Vadí mu moje přítomnost, ptal se sám sebe, u srdce jej zabolelo.

"Co to čteš?" slyšel se sám sebe položit otázku. Byla totálně zbytečná a vlastně jej odpověď takřka nezajímala, ale potřeboval se zaměřit na chvíli na něco jiného. Zoufale potřeboval.

"Stopařova průvodce po Galaxii," podíval se na obal knihy Sirius, jako by sám nevěděl, co čte, a chtěl se přesvědčit. Po tváři se mu rozlil nostalgický úsměv, jenž se přenesl i na Remuse. Mudlovská knížka, kterou dal Siriusovi dva roky poté, co opustili Bradavice. Věděl, že Sirius i James mají rádi populární sci-fi filmy, a doufal, že knižní parodie by se mohla jeho příteli líbit. "Nikdy se mi ji nepodařilo dočíst do konce a teď mám čas…" Jeho výraz opět pozbyl emoce.

Siriusi…

"Taky bych si ji mohl přečíst, moc se mi líbila," přiznal Remus, jenž překvapeně a potěšeně sledoval, jak Siriusovy oči zazářily zájmem.

"Možná bych mohl číst nahlas, kdybys chtěl."

"Chtěl," usmál se na něj Remus, nadšen tím, jak se najednou atmosféra změnila na příjemnou, přátelskou. Sirius začal číst, nejprve ale Remus nevěnoval moc pozornosti obsahu, jeho mysl zaměstnávaly úvahy o tom, jak nejistě Sirius zněl, když mu nabídl, že bude předčítat. Kdyby náhodou Remus nesouhlasil… ne, nechtěl si představovat ten ublížený pohled.


Místo toho se nyní zaposlouchal, vnímal Siriusův jemný, možná i hladký hlas a chvílemi štěkavý smích, když jim text nabídnul vtipnou část. Siriusův smích… Byl rád, že se v těch chvílích na něj jeho přítel nedívá. Nemusel spatřit jak moc dojatě se musel tváří.

Asi po dvaceti minutách se Sirius odmlčel a Remus otevřel oči. Jeho přítel se protahoval, z nepříliš pohodlného gauče jej musela bolet záda.

"Tak si lehni…" navrhnul mu a s pozvednutým obočím sledoval, jak se Siriusovy zuby zableskly v úsměvu a jak se uvelebil na Remusových natažených nohou.

"Neřekl jsi kam," pokrčil následně rameny a než stačil Remus jakkoliv zareagovat, dal se opět do čtení.

A Remus tentokrát oči nezavřel. Shlížel dolů na svého přítele, na jeho pohybující se rty, na jeho vrásky ve tváři, na oči, tak živě se pohybující po řádcích, na vlasech, černých jako uhel, vlnily se. Vypadaly tak jemně a hebce, a aniž by si to uvědomil, skoro zbožně do nich zabořil prsty, aby se o svém úsudku přesvědčil. Byly přesně takové, nesmírně příjemné na dotek, a když se soustředil, dokázal i cítit jejich vůni.

Ticho.

Remus zamrkal a vrátil se do reality, v níž Siriusův hlas zmlkl, ale šedé oči k němu vysílaly otázku. A pak také vlídný, upřímný úsměv. Ačkoliv mu tělo ztuhlo šokem nad sebou samým, prsty v Siriusových vlasech se pohnuly, načež se ležící muž vrátil ke čtení.

Sirius mu ležel v klíně a nevadil mu jeho dotek, naopak se na něj usmál. Dej mu sebe, Remusi…

Dlaň se z vlasů váhavě přesunula ke spánku, a ještě níž, až k tváři. Tehdy Sirius knížku zavřel a odložil na stolek, vzhlédl. Zkoumavě se díval do hnědých očí, vyjadřujících Remusovu nervozitu. Přesto prsty nechával, aby dál přejížděly přes Siriusovu tvář, dokud ten se nerozhodl posadit. Remus netušil, co má očekávat a zřejmě by byl stejně zaskočen odchodem svého přítele, jako jeho rukou, jež se mu rozprostřela na líci.

Nechápal, proč mu dříve nedošlo, co Sirius potřebuje. Musel prahnout po lidském kontaktu, po něčem víc než po přátelském objetí a poplácání po zádech. Ta vděčnost, s jakou se na něj nyní díval, láska a důvěra…

"Siriusi," vydechnul roztřeseně. Stačilo tak málo, stačilo jen naznačit, že je ochoten dát víc...

Jeho přítel se přiblížil a Remus se s jeho rty setkal na půl cesty. Srdce mu bušilo jako o závod a příjemné teplo se mu rozlilo nitrem, když jej Siriusova suchá a popraskaná ústa líbala tak něžně, že přítomnost těch nejsilnějších emocí byla nezpochybnitelná.

…dát víc. Dát mu sebe a své srdce.

Hudba, která mi pomáhá psát

20. prosince 2015 v 16:46 | Archea Majuar
Byla jsem jedním ze svých čtenářů požádána, abych se pokusila "vypíchnout" z barevného spektra hudebních skupin, jejichž songy poslouchám, pár těch, u nichž se mi nejlépe píše. A já si řekla, proč ne... :)

PLACEBO
Punk rock, alternativní rock, pop rock... říkejte si jejich hudbě, jak chcete, pro mě Placebo představuje především neomezený zdroj inspirujícího materiálu. Mám nápad, který přesně nevím, jak by měl na papíře (ok, ve Wordu) vypadat, třeba se mi do něj ani moc nechce, ale cítím v něm potenciál. Akorát je potřeba se soustředit a odložit lenost, načež mi většinou stačí otevřít Spotify, nechat hrát kompletní diskografii a už to jde nějak samo :) Většina jejich songů je dost podobná, jsou zvláštně ponuré, depresivní, ale i přesto u nich dokážu vytvořit povídku naprosto sladkou a romantickou stejně jako čistokrevné pwp. Věřím tomu, že jste o Placebu už slyšeli, v opačném případě jim doporučuji dát alespoň šanci a poslechnout si písně jako Every You, Every Me, Loud Like Love nebo cover na Running Up That Hill. Za sebe musím říct, že právě Placebo mě již několikrát vytáhlo z autorské krize...

GREEN DAY
Další hudba na způsob punk rocku. Green Day si pustím většinou vě chvíli, kdy potřebuji napsat pwp, popř. povídku, jež není primárně založena na hlubokých pohledech do očí, totálně emočních stavech apod. Také jejich songy nejsou v oblasti textu nikterak veselými, nicméně melodie bývá zpravidla chytlavá a působí poměrně vesele. Ovšem přiznávám, že v případě Green Day si spíše nechávám přehrát největší hity nebo jen alba American Idiot či 21st Century Breakdown... Tady asi není moc potřeba vyjmenovávat nějaké top songy, Green Day jsou i dnes neskutečný pojem, ale aby se neřeklo: Holiday - Peacemaker - Basket Case.

BAND OF HORSES
Tak tohle fakt nevím, kam zařadit, možná něco mezi alternativním rockem a folkem? Eh, maybe. Jedná se o hudbu hodně jemnou, takže při Band Of Horses píšu prakticky cokoliv, kde je potřeba vyjadřování emocí, u povídek sladkého a romantického typu... Velmi dobře se při jejich tvorbě přemýšlí, soustředí, pracuje a vlastně i relaxuje, nemůžu udělat nic jiného, než jejich diskografii doporučit. Vždy mi stačí jen vlézt na Spotify, stisknout tlačítko play a Word se nestačí divit, jak rychle slova na bílé stránce přibývají :) Mám pocit, že Band Of Horses zrovna moc lidí nezná, ale song The Funeral by vám asi povědomý připadat mohl, možná i také díky tomu, že jsem jej využila v jedné povídce na Hilson :D Na jednu píseň jsem napsala songfic v rámci fandomu Agentura Jasno a mezi mé nejoblíbenější dále patří Factory a Islands On The Coast.

Samozřejmě poslouchám i jiné skupiny nebo jen sem tam song od té, song od druhé... Ale když mám chuť psát, v poslední době většinou sáhnu po jedné z těchto tří kapel :)

Ranhojič a ničitel

19. prosince 2015 v 0:09 | Archea Majuar
Ranhojič a ničitel

Fandom: House M.D.

Pairing: Greg House/James Wilson

Warning: Hurt/comfort maybe? (divný název povídky, uznávám, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Amber je pryč a Wilson je sám. A House taky. No, copak s tím uděláme? Hezky zahrajeme na city, že? :D No, slíbená Hilson povídka je tady, na nějaké to porno si ještě budou případní zájemci muset počkat. Enjoy!

Za komentáře Anemovi a LiemHill, které si dovolím tuhle krátkou povídku věnovat :)

Měl jsem pocit, že ho musím nenávidět. Společnost to vyžadovala po tom všem, co se stalo. I mně samotnému to přišlo správné. Ano, nenávidět ho a už jej nikdy nespatřit. Od chvíle, kdy jsme se poznali, mi ničil život, sabotoval veškeré mé známosti a spolehlivě se staral o to, abych nikdy neměl klidný spánek. Ničil mě stejně, jako ničil sám sebe.

Jenomže když jsem House poprvé od smrti Amber spatřil, nenávist nebyla tím pocitem, jenž mě zasáhnul mezi prvními.
Byl jsem se proběhnout v lese, ale hustý déšť mě přiměl k návratu do chaty. A on tam stál. Přede dveřmi, samozřejmě bez deštníku, promočený. Běžel jsem, ovšem při zjištění, kdo za mnou přišel, jsem se strachy zastavil. Ano, strachy, nikoliv pod návalem zlosti či nenávisti. Měl jsem strach, co se mnou naše setkání udělá.

Zase ve mně vzbudí lítost a mesiášský syndrom?

Zhluboka jsem dýchal, rozbušené srdce z fyzické námahy a nenadálých obav potřebovalo kyslík. Nevěděl jsem, co dělat. Nechtěl jsem s ním mluvit ani jej vidět, ale déšť neustával, nemohl jsem v něm dále stát a doufat, že to zdravotně neodnesu. Stejně tak House…

Pomalu jsem se k němu rozešel, pohled upřený úplně jiným směrem, přesto jsem nějakým způsobem cítil, že se na mě dívá. V mém nitru zabublal vztek, mířený jen a pouze na mě samotného, protože jsem si uvědomoval, že mě bolí ta představa, jak zoufalý výraz House má.

Neuhlídal jsem se a zazíral na něj, smrk před chatou mou pozornost jednoduše udržet nedokázal. Srdce se mi svíralo a mé rozhořčení vzrostlo. Jak jsem mohl mít vůči Housovi tak rozporuplné pocity? V jednu chvíli jsem ho chtěl praštit, jak si dovoluje se takhle na mě dívat, v druhou jsem mu chtěl pomoci…

Blížil jsem se k němu, snaže se vypadat naštvaně, ale čím více se vzdálenost mezi námi zkracovala, tím více mě vztek opouštěl. House bez své obvyklé arogantní aury, bez pohrdavého úšklebku na tváři… najednou jsem v něm viděl jen člověka. Zoufalého, trpícího a úplně stejného, jakým jsem byl já.

I House měl své city, ačkoliv je neuměl dát vhodně najevo, nyní jako by mi odhalil své srdce, jako bych v něm mohl číst. Nejen skrze ten enormně smutný výraz, ale hlavně díky těm modrým očím, jež na mne intenzivně, prosebně hleděly. Něco po mně chtěly… Odpuštění? Možná.

Možná také nadešel čas něco změnit. Radikálně změnit. Kdyby sem House nepřišel, asi bych se snažil jít dál bez něj, najít si svou vlastní cestu. Ale když mi opět vkročil do života, možná to bylo znamení. Možná je tady šance, že to tak pro nás bude lepší.

Možná.

Ne, opravdu jsem to nemohl vědět, s Housem nikdy nic jisté nebylo. Snad jen závislosti. Ty zůstávaly stejné a s časem jejich moc sílila. Byl jsem taky jednou z Housových drog? Modré oči neopouštěly mé, udržovaly kontakt. Mlčky, žádné slovo nepadlo, nechával všechno na mně. Čekal, jak se rozhodnu, jaký ortel vyřknu nad jeho životem…

Srdce už mi nebušilo vinou běhu ani strachu, ale při pomyšlení na… na ty sny, jež jsem míval… tělem se mi rozproudila krev, náhle horká, povzbuzující, abych své představy proměnil v realitu.

A já se rozhodnul. Zvedl jsem dlaň a přejel prsty přes Housovu zarostlou tvář, alespoň částečně ji zbavil kapek, očima jsem těkal mezi jeho pohledem a rty, jež se chvěly. Nejspíše zimou, neboť se mi zdálo, že se House třese po celém těle. I proto jsem konečně překonal vzdálenost mezi námi, zahlédl ten moment překvapení v modrých hloubkách, jakmile jsem se na něj přitisknul, a všiml si zavření očí, když jsem jej políbil.

Skoro zoufale se proti mně vyklenul, neváhal jsem a objal jej kolem pasu. Téměř mě dostalo do kolen jeho zachvění, zvláčněl mi v náručí, prsty mi vklouznul do vlasů a pevně je uchopil. Visel na mně... pro tentokrát i fyzicky.

Podařilo se mi jej zády přitisknout ke stěně chaty, abych mu dopřál více stability, zatímco jsem poznával chuť jeho rtů, jež se do mých vpíjely, beze slov mi říkaly, jak moc je House ztracený, jak moc mě potřebuje. Nebránil jsem se, sám jsem věděl, že zatínám prsty do jeho zad, křečovitě ho držím, ačkoliv tady nebyla možnost, že by House kamkoliv utíkal.

Opřel jsem si čelo o to jeho, cítil horký dech na své tváři. Navzdory žáru, jenž jsem uvnitř sebe i na povrchu kůže cítil, mi hlavou prolétla myšlenka na zimu a déšť.

Odstoupil jsem od House, přejel si jazykem po rtech a spatřil v modrých očích zajiskření. Koutek úst mi cuknul, když jsem odemykal dveře a vkročil dovnitř, můj přítel mě pomalu následoval. Můj přítel…

Rozsvítil jsem a sundal si promočenou mikinu, boty jsem nechal v předsíni. House se kupodivu také zul, hůl odložil a netypicky váhavě vešel do hlavní části chaty, uprostřed pokoje stál gauč s konferenčním stolkem, před ním vyhaslý krb.
Napadlo mě, že bych ho mohl využít. Běžně jsem to nedělal, ale tak nějak mi přišlo, že k této situaci se to hodí.

Pokleknul jsem před krbem a všiml si sirek, ležících u dřeva a novin. Teď už mi tedy nic nebránilo v tom, abych zapálil papír, na něj naskládal polínka a před očima se mi roztančily první plamínky. Ještě nestačil ani hřát, ale ve mně už něco dávno vzplálo.

Ohlédl jsem se. Asi jsem se chtěl přesvědčit, že ten žár v sobě, ty emoce… že to všechno vážně pociťuji vůči muži, jehož bych měl dle konvencí společnosti nenávidět.

House právě pověsil kabát na věšák a já se přesunul na gauč, kam můj přítel po chvíli usednul. Asi nebylo nejvhodnější zůstávat ve vlhkém oblečení, ale krb a ústřední topení by to měli vyřešit… Doufal jsem, že ano, jelikož jediný pohyb, který jsem právě chtěl učinit, se týkal přisunutí se blíže k Housovi.

Více jsem dělat nemusel, neboť si mě sám přitáhnul k polibku a znovu mě pevně objal. Do nosu mě udeřila jeho vůně, na tváři zaškrábalo strniště a já si přišel jako bych byl doma. Silné ruce na svých zádech, ústa něžně se pohybující proti těm mým, prsty jsem jej držel za triko, kdyby jej náhodou nesmyslně napadlo se odtahovat.

Byl jsem opravdu jednou z Housových drog? Nebo on byl celou dobu mou…?

O Milion liber

14. prosince 2015 v 22:46 | Archea Majuar |  Cyklus "00Mallory"
O Milion liber

Fandom: James Bond movies (post-Skyfall)

Pairing: Kdyby byl zájem, tak James Bond/Gareth Mallory

Warning: Před čím?

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: O něco dříve než většinou sem hážu další povídku, protože... Tak nějak potřebuju vědět, jestli by o tento pairing vůbec byl zájem. Je mi jasné, že dominantním slash párem v rámci tohoto fandomu je James Bond/Q. Jenže Ralph... Ralph Fiennes... a Daniel... ne, nedokážu odolat, pardon :D V této části se neudá vlastně skoro nic, ale pokud bude zájem, může se to pohnout určitým směrem :) Enjoy!

btw. přiznávám menší inspiraci jistou epizodou Mashe... :D

Za komentáře a podporu děkuji LiemHill a Anemovi, dost jste mi pozvedli náladu... a trošku i sebevědomí :)


"Upřímně jsem doufal, že mně se vaše zvrácená záliba osobně nedotkne."

Agent, opírající se zády o stěnu skromně zařízené kuchyně, se ušklíbl.

"Na člověka vašeho postavení máte žalostné zabezpečení. Nejste vůbec paranoidní, M," poznamenal ze stínu a dál se díval na příchozího, jehož klidnou tvář ozařovalo světlo lustru. M jej také pozoroval, přemýšlel.

"Bonde, jste u mě v bytě, tak si odpusťte ty formality. Nejsem z vašeho vniknutí dvakrát nadšen, nicméně s vámi souhlasím, zřejmě bych měl učinit jisté kroky…" odmlčel se, aby pověsil své sako, pak se zarazil, jako by se opět zamyslel, co udělat nyní, nakonec se přesunul do kuchyně a stisknul vypínač.

Pár sekund si Bonda prohlížel, ve tváři se mu nepohnul ani sval, stejně tak ani 007.

"Kudy…?"

"Dveřmi, Mallory, dveřmi."

"Přirozeně," odtušil trochu kysele Mallory, pod jehož očima si Bond všimnul přítomnosti kruhů. Ani se na postu šéfa MI6 neohřál a už první mise, do níž Bonda poslal, nedopadla podle představ. Jenže vinit nemohli prakticky nikoho. I když…

"Přišel jste jen proto, abyste mě upozornil na nedostatečné zabezpečení bytu, nebo máte ještě něco na srdci?" pozvedl Mallory obočí nad Bondovým mlčením, vyhrnul si rukávy košile a přesunul se k baru. Ačkoliv se zeptal, tak stejně tušil, že tady Bond není jen tak pro ni za nic. Sice mohl přijít do kanceláře, ale… no, bylo pozdě, a pokud s ním nutně potřeboval mluvit… budiž, dokázal mu to vloupání odpustit.

Berte Bonda takového, jaký je, nebo si najměte někoho méně schopného, prolétla mu hlavou poznámka, jíž si přečetl na konci spisu 007. Čím déle agenta znal, tím ji považoval za trefnější.

Nalil dvě skleničky skotské, jednu podal Bondovi a s druhou v ruce se opřel o linku.

"Tak co? Přišel jste mi vysvětlit, kam se poděl ten 1 000 000 liber, který už by právě teď měl být nějakou dobu zpátky v bance?" cukl Mallorymu koutek úst a raději se napil, aby odolal pokušení rozesmát se. Samozřejmě věděl, co se stalo, ale byl nadmíru zvědav, jak se vyjádří Bond.

Ten se na něj možná snad otráveně zadíval, ale v jeho hlase žádnou nelibost znát nebylo.
"Ztratil se," odpověděl suše a pokrčil rameny.

Mallory odložil skleničku vedle sebe a v tázavém gestu znovu pozvedl obočí.

"Vážně, Bonde? Vážně jste dopustil, aby se ztratil? Není to od vás trochu nezodpovědné prostě jen tak ztratit jeden milion liber v bankovkách?" vyptával se dál a vysloveně se bavil.

Bond se nacházel, dá se říci, že v rozpacích. Jednoduše ho Malloryho chování mátlo. Samozřejmě neočekával zrovna výlev vzteku, ale prostě cokoliv než… on si jej snad dobíral?

"No, dobře, Bonde, připouštím, že mě onen kuriózní způsob, jakým naše země o ty peníze přišla, pobavil a…" šel s pravdou ven Mallory, jenž si dovolil se trochu uvolnit a věnoval 007 upřímný úsměv, "nějak jsem to před ministrem zatajil."

V tu chvíli si přál mít po ruce foťák, aby mohl Bondův překvapený výraz zaznamenat. Vyklopil skleničku do sebe na ex a v očích se mu zračil zmatek a stud. Ale tak on se 007 za svou nepozornost stydí, užíval si danou situaci Mallory dál, přestože mu bylo jasné, že něco takového člověku prostě v určité chvíli nedojde.

"Ale příště to půjdete na ministerstvo vysvětlovat sám," zadíval se na moment vážně. "Respektive sám s tou kozou, co ty peníze sežrala…"

Jamesi Bondovi chyběla M. Prakticky každý den na ni alespoň pomyslel, ale minimálně jedna věc jí oproti Mallorymu scházela. Neměla smysl pro humor, a určitě ne pro ten, jakým oplýval nový M. Takže místo jakéhosi mateřského vyhubování obdržel Malloryho pobavený úsměv a jak si všimnul, sympatické jiskření očí…

V tomhle se Bond skutečně přepočítal, neboť se do bytu k Mallorymu vloupal především pro to, aby si všechno slíznul co nejdříve. Přeci jen způsob, jakým o peníze přišel, byl vrcholně trapný. Vážně se styděl, ale jestli to bral Mallory takhle… Tušil, že to bude mít ještě dlouho na talíři, v čemž ho pohled na stále se šklebícího Malloryho jen utvrdil, ovšem spoléhal se u něj také na diskrétnost.

"Asi se nemýlím, když budete chtít celou záležitost uchovat v tajnosti, že?" přerušil Bondovy úvahy Mallory, jenž už se dosyta vynadíval na rozpačitého agenta, ale menší rýpnutí si opět neodpustil.

"To bych ocenil," připustil Bond klidně, v duchu však oslavoval, že se v Mallorym nespletl. Napadlo jej, že měl docela štěstí, když M vystřídal zrovna… tenhle M. Člověk, který dokázal tolerovat jeho nevypočítatelnost… který ho podivným způsobem znal, ačkoliv tomu není tak dávno, co byli představeni. To mu tolik dalo těch pár rozhovorů s M a přečtení spisu? Bonda to mírně zaráželo, Mallory pro něj byl prostě z velké části nečitelný. Sice by si sám mohl obstarat informace, kdyby si prošel jeho složku, nicméně na to byl 007 příliš… pohodlný.

Mallory věnoval agentovi další malý úsměv, dopil whisky, ale k ničemu se neměl. Opětoval Bondův upřený pohled a snažil se vyčíst, na co asi agent myslí. Musel uznat, že se v jeho přítomnosti cítí lépe, než by kdy předpokládal. Ano, Bond prozatím neměl moc příležitosti toho dnes říct, ale tahle jeho opatrná, pokorná stránka… zajímavé, pomyslel si a rozhodl se, že chce znát podrobnosti celé příhody. Vzhledem k tomu, že se chystal zachovat mlčenlivost ohledně celého incidentu, zřejmě už další příležitost vědět víc nedostane.

Otočil se, nalil si druhou sklenku a nabídl také Bondovi, který bez zaváhání přijal. Mallory se pak přesunul do obývacího pokoje, kde se usadil do pohodlného křesla a pohledem sledoval, jak jde Bond váhavě za ním. Očividně není ve své kůži, pomyslel si Mallory, snažící se svůj úsměv udržet jen v duchu, a podepřel si prsty tvář.

"Posaďte se a proboha mi řekněte, jak se to celé seběhlo," vybídl jej skoro přátelsky, Bondovi ale opět neušel ten škodolibý záblesk v modrých duhovkách, stejně tak ho z nepochopitelného důvodu znervózňoval Malloryho poloúsměv.

Sedl si a snažil se uvolnit, jenže… přišel si jako při u podivného výslechu, a co na tom bylo nejhorší? Po páteři mu přeběhl mráz, jenže takový ten příjemnější, rozechvívající. Ano, vždy sebevědomý James Bond reagoval jako nadržený teenager na intenzivní pohled svého nadřízeného. Na druhou stranu se chápal. Mallory byl chápavý, rozumný, tolerantní, se smyslem pro humor… Měl charisma, jemuž James nikdy neuměl odolat.

V duchu zasténal a protočil oči, načež se pustil do převyprávění celého, neskutečně trapného příběhu o tom, jak rohatá, umečená koza připravila Anglii o milion liber.

Prater

11. prosince 2015 v 23:53 | Archea Majuar
Prater

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: Jestli jste Christianova ražení, tak vám hrozí závratě
(v případě, že máte po ruce svého Alexe, varování pro vás neplatí)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle jsem napsala v dubnu. Když jsem si to krátce před zveřejněním četla, tak docházím k názoru, že mám asi krizi, protože takhle spokojená s tím, co jsem napsala během posledního měsíce, rozhodně nejsem. Fuck. No, co už, krize máme každý a každý se s nimi musíme vyrovnat po svém. Každopádně tady nebudu roznášet negativní náladu a vlnit negativní vlny, příště vás čeká podobná jemnost na Hilson a také na pár, na který snad v ČR ještě nikdo nic nenapsal a ani v angličtině toho moc není... No, tady máte iniciály (F.A. jr./C.H.), zkuste hádat, jestli se vám chce :D Enjoy!

"Že jsem nešel raději domů…" brblal Christian a snažil se zuby nehty odolat úsměvu, jenž mu Alex věnoval. Jeho kolega byl nadšený, že ho na tuhle příšernou věc nalákal, a zároveň si byl jistý i tou špetkou škodolibosti, s jakou se na něj Alex koukal.

Nikdo, ne, nikdo jej ještě na podobnou atrakci nedostal. Vysvětloval Alexovi, že se mu dělá špatně už při pohledu na tu zrůdnost, ale když se na něj Alex prosebně zadíval a slíbil mu, že všechny následky bere na sebe, souhlasil. Ještě než usedli do toho pekelného stroje, Christian zoufalým pohledem hledal toalety.

"Jsou hned za rohem," oznámil mu Alex, snaže se zabránit výbuchu smíchu. Musel uznat, že mu bylo Christiana líto, ale doufal, že si to i tak jeho přítel aspoň trochu užije. Rex už se povozil dost, teď byla řada na nich, aby si návštěvu Prateru užili.

"Bude to dobré, vidíš, drží nás to pevně," zacloumal pak s jistícími tyčemi, které se nehnuly ani o píď. Christian se na něj skepticky podíval a samozřejmě sám musel s tyčemi zalomcovat. Efekt byl překvapivě nulový.

"Jen aby," zavrčel a opřel se, snaže se uvolnit, přestože to nebylo lehké. A to se ještě nedali do pohybu…

"Mysli pozitivně, Christiane," zazubil se Alex, načež si vysloužil od druhého muže ironický úšklebek.

Christian sebou trhnul, jakmile stroj zarachotil a začal pracovat. Zachvěl se, vzápětí se ale zčásti uklidnil, když za rameny ucítil Alexovu paži, ležící se na opěradlu sedačky. Připadal si bezpečněji.

Ten pocit mu ale vydržel jen do chvíle, než se mašina rozhodla je prakticky zabít. Aspoň Christianovi se to tak jevilo. Zvedla je vysoko do vzduchu, což samo o sobě bylo šílené, a pak s nimi začala rotovat. Nebezpečně, šíleně rychle rotovat… Snažil se nedívat dolů, žaludek se mu kupodivu nebouřil, jen měl příšerný strach. Věděl, že je iracionální, že jsou dobře jištěni, že je tady Alex, který nedovolí, aby se mu cokoliv stalo… přesto se strašně bál.

Alex si užíval výhled. No, rád by si užíval výhled, vybral atrakci, jež neměla velkou rychlost, patřila mezi ty oddechovější. Tak se mu také jevila, nikoliv tak jeho kolegovi. Samozřejmě věděl o jeho strachu z výšek, ale doufal, že, když budou dobře přikurtovaní, nebude s tím mít Christian větší problém. Nutno říci, že ten problém byl více než větší…

Christian se díval nahoru, na nebe, bylo poseté hvězdami. Vlastně bylo moc hezky, vítr mu cuchal vlasy, prorážel to dusno, co panovalo. Upokojil se, sevření v hrudi povolilo, konečně se mohl pořádně nadechnout, Alex mu stisknul rameno. Udělalo se mu mnohem lépe.

Nepočítal ale s tím, že se kolotoč na moment zastaví a dopřeje jim jízdu pozpátku. Se zakloněnou hlavou to úplně příjemné nebylo, v rukou drtil jistící tyče a prosil, aby to co nejdříve skončilo. Dlaň na jeho rameni jej znovu stiskla a Christian pocítil, jak si ho Alex přitahuje k sobě. Překvapeně se na něj zadíval a narovnal se, Alex se mírně a trochu provinile usmíval.

Christian však koutkem oka zahlédl, jak neskutečně vysoko jsou… Náhle měl pocit, že musí spadnout. Nebo omdlít, tělo se mu nekoordinovaně roztřáslo, jediné, co vnímal, byla děsivá propast pod nimi a… fakt, že si ho Alex přitisknul ještě blíže.

Třásl se, ale jinak se nedokázal ani pohnout, bylo to… hrozné. Nešlo popsat, jak bezmocně se cítil, nemohl vůbec nic udělat, myslel si, že už to déle nevydrží… a pak jej Alex uchopil za bradu a donutil se na něj podívat. Hleděl mu přímo do očí, vpíjely se do něj, vnitřně jej objímaly, chránily, chvíli to trvalo, ale účinek se dostavil, soustředil se jen na ten pohled, laskavý, s prvky prosby a omluvy, lítosti a obav.

Matně si uvědomoval, že drtí Alexovu paži v sevření, že mu zarývá prsty do svalu, jeho přítel ale nedal ve tváři nic najevo, dál shlížel do Christianových očí, a Christian se v těch Alexových doslova utápěl.

Následně Alex učinil něco neočekávaného. Christian ani neměl šanci zareagovat, Alex jej jednoduše políbil. Spojil jejich rty v příjemné doteku, a Christian již zcela ztratil ponětí o tom, kde to sakra je. Alex jej líbal… Pomalu, něžně, stále ho držel za rameno, druhou dlaň umístil na krk svého přítele. Byl zoufalý z toho, jak Christian trpěl, nemohl to vydržet a tak se rozhodl pro radikální řešení, jež… Christian přijal… ochotně.

Alex se mírně pousmál, když Christian na jeho polibky odpovídal, neodtahoval se, snad se k němu ještě více přisunul, pootevřel ústa a společně se do polibku pohroužili, nevnímali nic, co se kolem nich dělo, snad jen ten vítr, jež jim hvízdal v uších a pohrával si s Christianovými vlasy.

Klesali, zpomalovali. Změna nejprve došla Alexovi, jenž se přinutil polibek ukončit, trochu se odtáhnul a zářivě se usmál, Christian se na něj totiž díval se zamženýma očima a stále pootevřenými rty. Po děsu z výšky nebylo ani památky, díky Alexovi se cítil zase dobře… no, kvůli němu se vlastně cítil i špatně, ale… opatrně si olízl rty. Možná to stálo za to.

Stále byl trochu mimo, když dosedli na zem a vystoupili. Christian se na vratkých nohách dostal několik metrů od atrakce a otočil se. Jen při pohledu se mu podlomila kolena, Alex to ovšem tak nějak čekal a duchapřítomně jej podepřel, nacházeje se za ním. Sklonil se a objal jej kolem pasu, hlavu na rameni nižšího muže.

"Moc se omlouvám," zašeptal, v hlase zazněla upřímná lítost.

Christian by snad i vztek měl, ale na rtech nadále vnímal dotek těch Alexových, nemohl a ani nechtěl se na něj zlobit. Opřel se o něj a dovolil si zavřít oči, pocit bezpečí jej ochromil natolik, že mu bylo úplně jedno, že nejsou sami, že kolem nich chodí lidé… Okolo srdce se vytvořil příjemný tlak. Alex ho políbil na tvář, objímal, šeptal mu do ucha… To bylo rozhodně více, než na co si kdy dovolil pomyslet.

"Christiane, všichni se na nás dívají," zapředl Alex, až se Christianovi po páteři rozšířila husí kůže.

"Vypadám, že mě to zajímá?" zamumlal očividně spokojený muž, ještě pár vteřin si užíval Alexovu náruč a pak otevřel oči. Opravdu na ně pár lidí koukalo, ale nic, co by jej znervóznělo. Otočil se čelem k Alexovi a rozpačitě se usmál. Nevěděl, co říct, jak se zachovat, možná by se mohl chytit té omluvy…

"Nemáš se zač omlouvat, měl jsem trvat na svém," vyměnili si nejisté úsměvy. Christian si všiml, jak se v Alexových očích zablesklo, načež se k němu druhý muž sklonil a podruhé jejich rty spojil. Jen na chvíli, přesto stačily vyjádřit vše, co Christian potřeboval vědět.

Že to nebylo pro jednou, že to nebylo jen proto, aby jej na atrakci uklidnil a přivedl na jiné myšlenky.

"Chceš jít ještě do strašidelného hradu nebo vypadneme?" zeptal se jej Alex, v očích jiskřičky. Nečekal na odpověď, jen zvlnil rty v úsměvu a rozhlédl se.

Právě včas, neboť mohl spatřit, jak si to k nim šine Rex, v tlamě špejli s cukrovou vatou. Christian zapřemýšlel, jestli si ji koupil nebo ukradnul, v Rexově případě byly dost pravděpodobné obě varianty, ale když mu nabídnul, přestal nad tím uvažovat. No, stejně ji nejspíše vysomroval.

"Jdeme domů," oznámil Alex Rexovi. "Máš všechno?"

Rex souhlasně štěknul, projel se na ruském kole, snědl dva párky a cukrovou vatu. Pro dalších deset minut měl dost.

"Půjdeš s námi?"

Christianovi se při té otázce rozbušilo srdce a koutky úst se roztáhly do širokého úsměvu. Jak by nešel… Stejně od momentu, kdy stanul nohama na zemi a Alex jej držel kolem pasu, doufal v podobnou nabídku. A jakmile jej Alex opět políbil, věděl, že nabídka je to neodmítnutelná.

11. Já tě nechci ztratit

9. prosince 2015 v 16:08 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
Já tě nechci ztratit

Fandom: Star Trek TOS

Pairing: James T. Kirk/Spock

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Hmm, jasně, já to chtěla dopsat během prázdnin a máme tady prosinec. Klasika. Každopádně se konečně hneme z místa, do dalších dvou kapitol (takže řekněme, že do dalších prázdnin) bych už mohla dořešit i ty Klingony, což? Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi a Jackson :)

Co je menší zlo, ptal jsem se sám sebe. Nepřicházelo v úvahu, abych se nyní otočil zády ke Spockovi, to bych mu neudělal. Nedal by nic najevo, ale věděl jsem, že by mu to ublížilo. V tomhle případě bylo menším zlem opustit Shankona…

Potřásl jsem hlavou, honilo se mi toho myslí příliš moc. Vážně řeším své vztahy pár hodin před možnou smrtí?

"Tváříš se, jako bys šel na pohřeb," uslyšel jsem vedle sebe toho, koho jsem hledal. Více méně. "Ale že sis mohl vybrat lepší chvíli na rozchod…"

Pozvedl jsem překvapeně obočí.

"Nekoukej tak na mě, nejsem přeci slepý," ušklíbl se Vulkánec, otíraje si špinavé ruce do nějakého hadru. "Sice nechápu, proč je ti milejší Spock než já, asi musel udělat v posledních dnech něco extrémně úžasného, že jsi ochoten jej vyměnit za mě, ale…"

Odmlčel se, jenže když viděl, že nemám v úmyslu se zeptat, nad čím přemýšlel, dopověděl větu sám:

"Ale nebudu kvůli tomu dělat scény," ujistil mne. "Neříkám, že mi nebudou naše společné chvíle scházet, jsi skvělý přítel, Jime," zahleděl se na moment nostalgicky, úsměv mu ale na rtech zůstal o něco déle. "Záleží mi na tobě, nerad o tebe přicházím, ovšem chápu, že ty patříš ke Spockovi. Už jen z těch historek…"

"Historek?" promluvil jsem poprvé od začátku jednostranné konverzace.

"Nejpopulárnější jsou ty, jak jste si navzájem zachránili životy," pronesl s vážnou tváří Shankon, načež se zazubil, "Bože, Jime, vždyť půlka posádky si myslí, že byste se spolu měli vyspat. Na první pohled mě to nenapadlo, ale když jsem slyšel ty různé teorie a pohledy na váš vztah… Uznávám, že vy dva patříte k sobě."

Dál jsem na něj zíral a dalo mi práci, abych údivem neotevřel ústa.

"Nedělám si legraci, Jime, není na to vhodná chvíle," ušklíbl se ironicky Shankon. "A omluv prosím mé předchozí chování, trvalo mi, než jsem si to sám v sobě srovnal."

Vzpamatoval jsem se, kývnul hlavou a jen mi tak hlavou prosvištělo, že se jde vrátit ke své práci. A mě nenapadlo nic jiného, než zůstat stát na místě a pokusit se zjistit, co jsem vlastně všechno právě slyšel.

Jednak mi spadl kámen ze srdce. Měl jsem štěstí, že to Shankon vzal takhle dobře, no, možná mě trošičku zamrzelo, že si z toho nic moc nedělal. Ale to už byla opravdu jen zbytečná blbost, kterou jsem se nehodlal zabývat. Hlavní bylo, že jsem si odbyl, co jsem potřeboval.

Ale že mně a Spockovi intimnější vztah přála část posádky… to mě ani ve snu nenapadlo. Ano, Spock byl můj velmi dobrý a blízký přítel, ale jak mohli tušit, že toužím po něčem víc? Snad jsem byl až moc průhledný?

Přiměl jsem se dát do pohybu, kapitán lodi jen tak postávající na chodbě nebyl zrovna něčím, co by posádka potřebovala vidět. Zamyšleně jsem procházel, míjel jedny dveře za druhými až…

Hlas mi uvíznul v hrdle, vzmohl jsem se jen na heknutí, když jsem byl přiražen ke zdi. Jakási nelidsky silná ruka mě chytla za uniformu, vtáhla do nějaké tmavé místnosti a uvnitř mě uvěznila mezi stěnou a horkým tělem. Než jsem si stačil uvědomit dech na své tváři, na ústa se mi přisála druhá, pod svršek se mi dostala dlaň, jež polaskala mou kůži, bylo to tak náhlé, příjemné, spalující, že jsem se neubránil zasténání.


Tvrdnul jsem a hodně rychle, jazyk útočníka se proplétal s mým, jeho ruce bloudily po mém těle, o stehno se mi otřely vzrušené slabiny. Unikl mi další zvuk, načež jsem se přiměl vzpamatovat. Chytil jsem paže druhého muže a snažil se jej přimět přestat, což se mi po pár vteřinách povedlo.

"Spocku…" zašeptal jsem, věděl jsem, že je to on, kdo jiný by měl takovou sílu, že mnou jako pírkem mrštil proti zdi, jako bych vůbec nic nevážil. "Co to děláš?"

"Líbám tě, Jime."

"A taky osáháváš, toho jsem si všiml," podotkl jsem s náznakem smíchu v hlase, jelikož Spockova odpověď mě prostě pobavila. "Ale možná to není úplně vhodná chvíle." Vzápětí mě napadlo, že jsem dvě hodiny před možná smrtícím útokem rozebíral svůj vztah se Shankonem a teď mi najednou vadí, že je Spock tak blízko, nadále se svou erekcí dotýká mého stehna…

"Jestli je tohle náš poslední den, Jime, což je šance procenty nevyjádřitelná kvůli velkému množství neznámých, chtěl jsem, abys věděl, co k tobě cítím. Miluji tě, Jime."

Jako ohňostroj, pomyslel jsem si, když se mnou prohnala euforie, jež rozbušila mé srdce v ještě zběsilejším tempu a zároveň jej v podivně příjemném sevření stiskla, stejně na tom byl můj žaludek, v hlavě jsem měl jako po výbuchu… ozývala se v ní ta jediná věta. Miluju tě….

Bolely mě koutky úst, jak moc jsem se usmíval, v očích mě zaštíply slzy, když jsem se nahnul, abych Spock opět políbil, vroucně, šťastně. Tohle… v tu chvíli pro mě byl Spock celý vesmír, nic jiného neexistovalo než on a já.

Líbal jsem jej a drtil jeho paže, snad do nich i nehty zarýval, ale můj Vulkánec to nedal nijak najevo, oplácel mi mou pozornost se stejnou naléhavostí. Co se stalo, že se ve Spockovi probudila taková vášeň? položil jsem si otázku a vzápětí na ni zapomněl, když se Spockovy dlaně vrátily na můj hrudník a opadnuvší vzrušení se opět přihlásilo o slovo.

"Vím, že je nepřípustné, abych zanedbával…" polibek na čelist, "opravu lodi," dotek rtů na krku, "ale dle zkušeností s lidmi," ten ohryzek, Spocku… "vím, že je nutné udržovat v dobrém stavu i kapitána," odtáhl se Vulkánec, klínem se otřel o ten můj.

Můj sten však byl udušen jeho rty, nyní mě něžně líbajícími. Ne… nešlo to. Věděl jsem, že si budu vyčítat, že jsem se nevěnoval v tuto chvíli lodi, že jsem nepovzbudil posádku, ale Spockovo horké tělo proti mému, jeho jazyk, přejíždějící po mých ústech… Chtěl mě, Spock mě chtěl a miloval, tahle myšlenka přebila všechny ostatní, náhle pro mě nebylo nic důležitějšího než dát Spockovi najevo, že cítím totéž.

Opět jsem vydal jakýsi zvuk, jakmile se Spockův tvrdý rozkrok otřel o mé slabiny, dlaně se nacházely na jeho zádech, vzápětí sklouzly níže, rozprostřel jsem je po tom dokonalém zadku a přitáhl si jej ještě blíže, tentokrát i mému vulkánskému příteli unikl sten a srdce mi poskočilo radostí. A má erekce sebou cukla pod další návalem vzrušení.

Nikdy bych nevěřil, že Spock může být tak náruživý… Jeho ledový klid byl ten tam, stejně tak rozvaha. Jen mě tisknul proti zdi, boky narážely do těch mých, a stále rychleji, přestal jsem přemýšlet nad tím, že bychom si to rozdali, neměl jsem šanci vydržet. Ty pravidelné pohyby, hluboký polibek, steny, vědění, že tohle je vážně můj Spock, že tohle zvíře jsem z něj udělal já…

"Spocku," stačil jsem jen zašeptat do polibku, když jsem ucítil, že brzy bude po všem. Vyklenul jsem se proti němu, sevřel v dlaních jeho zadek a vydal nespecifikovatelný zvuk, jenž však zanikl ve Spockově zavrčení. Zatímco jsem jako nadržený mladík vyvrcholil do své uniformy, tak Spock rovněž ustal ve svých pohybech a lehce mě kousnul do rtu.

Když se odtáhnul, slyšel jsem jeho hlasité oddechování a vtiskl mu letmý polibek na koutek úst.

"Omlouvám se, Jime, já nevím, co…" skoro se zakoktal Spock, v hlasu prvky šoku a také strachu, "nevím, co to do mě vjelo."

Oči mi už přivykly tmě, takže jsem i více méně viděl jeho zmatený výraz, z něhož mě píchlo u srdce.

"Neudělal jsi nic špatně," ujistil jsem jej a dotkl se prsty jeho tváře, opět se k němu naklonil a spojil naše rty. Vyšel mi mírně vstříc, což mě nebývale potěšilo. Snad jsem mu dodal jistotu, že TOHLE mi rozhodně proti srsti nebylo. "Rád si to zopakuju, ale asi bychom se měli jít převléct."

Usmál jsem se na něj, Spock aspoň kývnul. Opustili jsme místnost, venku naštěstí nikdo nebyl, a tak jsem si nemusel odpouštět takřka zamilovaný pohled Spockovým směrem. Chvíli jsem si myslel, že Spock udrží kamenný výraz, přeci jen tady jsme byli na očích, nakonec ale i jemu škubly koutky rtů. Ano, už vypadal zase jistý sám sebou… Doufal jsem, že si nebude nic z toho, co se stalo, vyčítat, když jsem jej ujistil, že je to v pořádku.
Zamířil jsem do své kajuty, kde jsem si vyměnil spodní část oblečení. Následně jsem se usadil ke stolu a chtěl pár minut přemýšlet nad tím, co nás čeká, ale z desítky minut se vyklubala doba podstatně delší…

Věk je jenom číslo

7. prosince 2015 v 23:13 | Archea Majuar
Věk je jenom číslo

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, protože je to perverzní

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nějaké to Sokol/Chmela porníčko se hodí vždycky, ne? Ne? Není to nic moc, jen jsem si potřebovala napsat něco trošku perverzního :D No, každopádně ten název... heh... pro mě už aspoň 6 let aktuální jak cyp :D Mějte fajnový týden :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Justince, weras, Anemovi a Bee :)

"Igore," vrčel štíhlý muž vztekle. Oslovený se jen nepatrně usmál, jinak se ale nadále soustředil na cestu.
"Já. Tě. Nesnáším."

"A proto mi plníš má přání," odvětil zlehka Igor, byť mu trošičku, ale jen trošičku bylo jeho přítele líto. Pobaveně se ušklíbl nad frustrovaným zafuněním, jež Ondřej vydal. Pořád se ošíval, vrtěl, nesedělo se mu zrovna pohodlně…

Snažil se udržet vážnou tvář, byť škodolibost jej nutila se aspoň usmívat. Ovšem zase nechtěl svého přítele příliš štvát, potom by z toho experimentu taky nic nemuselo být, tak se rozhodl Ondrovi cestu trochu zpříjemnit. Sice už to bylo jen pár minut k hotelu, ale mladší muž vážně vypadal, že se zblázní.

Oči upínal k vozovce, jež byla naštěstí zcela rovná, jednou rukou pustil volant a natáhl ji k místu spolujezdce. Úplně se netrefil, konečky prstů sklouznul přes Ondrovo triko, až poté dorazil k jeho rozkroku, jenž zlehka prohmátl.

"Tak přeci to není tak nepříjemné," zkonstatoval Igor, v hlase hravost.

"Kdybys…" syknul Ondra, mísily se v něm protichůdné pocity, jak Igor hladil jeho erekci skrze upnuté kalhoty a ještě upnutější spodní prádlo, jež mu úplně nepadlo, neškrtilo, jen na tento druh nebyl zvyklý. "Kdybys tušil, jak strašný ten materiál je. Chladný, příjemný na dotek, klouzavý… Ale je ho sakra málo!"

Igor se držel zuby nehty, aby nezavyl nebo nevydal podobný zvuk. Před očima se mu mihla představa, jak Ondrova erekce musí v tom miniaturním kusu bledě modrého oblečení vypadat. Viděl jej prozatím jen v klidu, kdy se do něj ještě jakž takž vešel, ale teď… znovu přejel dlaní po tvrdosti velice příjemných rozměrů…

Díky bohu, pomyslel si, jakmile uviděl hotel, kam měli namířeno. Stáhnul ruku zpět na volant, další pousmání si opět nedokázal odpustit, jakmile Ondra frustrovaně zafuněl. Zaparkoval, vylezl z auta a z kufru vytáhl obě jejich tašky. Jednu z nich vrazil svému s jistým problémem se potýkajícímu příteli do rukou, jenž si zavazadlem okamžitě zakryl oblast rozkroku.

Igor na recepci vyřídil potřebné a za moment už se odebírali k pokoji, v němž odhodili tašky na zem, čímž jakékoliv zabydlování se v novém skončilo. Igor už si jen sundal mikinu a pak se usadil na posteli, zaujatě sledoval svého přítele, který se uprostřed místnosti zoufale snažil zbavit svých kalhot. Jakmile se mu to povedlo, odkopnul je stranou, jejich trajektorii ovšem Igor opravdu nesledoval.

S ničivou silou se přes něj přehnala vlna vzrušení, až se mu skrze zavřená ústa prodralo překvapené vzdechnutí, do oblasti slabin se rychlostí blesku nahrnula krev. A za všechno mohl jen ten pohled na Ondřeje, oděném jen v triku a čímsi nicotném, světle modrém, co si před hodinou přál, aby si oblékl. A Ondra byl natolik zvrácený, že mu tu radost udělal.

Celou dobu se pak v autě vrtěl, protože onen kus spodního prádla musel být vážně příjemný na dotek, zvláště na tak citlivém místě, poskytovala nádherné tření, jež mu v ďábelské spolupráci s vibracemi vozidla způsobili erekci, jež se nyní tísnila, napínala látku a téměř i vykukovala ven.

"Jsi nádherný," uklouzlo mu, načež zvedl oči k Ondrovým, jeho přítel zakoulel očima, původně si chtěl sundat i tu blbost, do které se nechal uvrtat, ale Igor se na něj díval tak… hladově, vždyť si i olíznul rty…

Starší muž se postavil na nohy a přešel k němu, s naprosto uchváceným výrazem jej políbil, dlaň na Ondrově zátylku, držel jej, snažil se polibek prohloubit. Zatímco plenil ústa svého přítele, vklouznul prsty pod jeho triko, doputoval k bradavce a lehce ji štípnul. Ondřej se zachvěl a zasténal Igorovi mezi rty, ten zvuk směřoval přímo do jeho už tak tvrdého rozkroku.

Pokračoval v dráždění, přejížděl po tom bodu, užíval si, co to s Ondrou dělá… Nikdy si nebyl jistý, jestli už to není moc, protože v jednu chvíli Ondra syčel skoro bolestně, v tu druhou šel vstříc jeho prstům a doslova prosil, aby ho štípnul znovu. Nakonec jej přestal trápit až tehdy, kdy se mu začal Ondra dobývat do kalhot, nechal je spadnout na zem a následně je odkopl stranou.

Uvolněnou rukou chytil ten nádherný zadek a přitiskl si Ondřeje blíže k sobě, hlasitě zasténal, jakmile se jejich erekce dotkly, cítil na stehně vlhkou, kluzkou, příjemnou látku jeho spodního prádla. Shlédl dolů, uviděl, jak se o sebe otírají, jak se Ondrův penis v tom modrém nic tísní, jak naráží do jeho vlastních boxerek, přeplněných jeho ptákem… Zavrčel a stiskl zuby, nějak moc to na něj působilo, vteřinu měl pocit, že se udělá teď hned, jen z toho pohledu.

"Ničíš mě…" zavrčel a zadíval se do šedých očí, toužících, planoucích. Znovu jej políbil, hladově, jako by mu chtěl vysát duši, Ondřej se o něj neustále třel, což jej dohánělo k šílenství… To se vážně udělá jako teenager? Ve stoje, jen z toho… zasténal a odtrhl se od těch hříšných úst, z nichž vzápětí vyklouzla nadávka, prodchnutá čirým chtíčem.

Aniž by to plánovali, oba se ve stejnou chvíli rozhodli přesunout na postel, Igor se octnul pod svým přítelem, pohled mu opět sklouznul k jeho slabinám, jichž se právě dotkly ty Ondřejovy, nevěděl, jestli se tohle dá nazvat sexem, ale hlavu měl záhy tak vygumovanou, díval se jen na jejich erekce, tisknoucí se jedna k druhé, viděl a cítil to vlhko, věděl, že jeho spodní prádlo už suché dávno není, byl vzrušený na nejvyšší míru, teklo to z něj, nemohl tomu zabránit.

Modrá látka Ondrova spodního prádla rovněž ztmavla, i když růžový žalud už dávno vykukoval ven, neměl šanci se tam vejít…

"Uděláš se… takhle?" vyslovil jakž takž srozumitelnou otázku a uvědomil si, že Ondřejova tvář je vlastně hrozně blízko, že čelem opírá o jeho spánek a taky se dívá dolů… A hlasitě, rychle dýchá, přes vlastní tlukot srdce, sténání a funění jej málem neslyšel.

Ondra nejprve jen kývnul, trvalo mu, než odpověděl verbálně.

"Jo… Nebo… mě chceš ohnout?" zeptal se zadýchaně.

"Ne," vyhrknul Igor bez rozmyslu. Ne, nebyl schopen přestat, byl příliš uchvácen, fascinován… sakra, vždyť úplně ujížděl na tom, že Ondra má na sobě tenké, dámské prádlo a tře se v něm o jeho penis, líbilo se mu to tak strašně moc, že se skoro zděsil, ale byl to tak rajcovní, že to prostě řešit ani nechtěl. "Pokračuj," polknul, "prosím."

"Je ti jasné, že se tady uděláme jako dva kluci?" uslyšel, jak mu Ondra šeptá do ucha. Jak to do prdele dělal, že se najednou dal tak dohromady? Pomyslel si Igor a ostře se nadechnul, byl blízko, neuvěřitelně blízko… Ta tvrdost narážející do jeho, ten výhled, šepot… "Jako dva nadržení kluci, co přes boxerky obskakují jeden druhého, protože bez sebe nemůžou být ni sekundu, už se nedokáží oddělit, aby se vůbec svlékli… Udělají se přímo do oblečení… Jako teď ty."

Zatracený bastard, prohnalo se mu myslí, ale přiměl se ovládnout, ještě ne. Zahodil svou pasivitu a začal se taky proti Ondrových slabinám pohybovat, v jeho pozici to bylo o něco méně snadné, ale ten překvapený sten, a další, táhlý, hlasitý… stálo to za to.

Vnímal, jak mu po čele stéká pot, stejně tak cítil Ondrovy mokré vlasy na svém spánku, oba se stále dívali dolů, mezi sebe. Igor opět chytil Ondřejův zadek do dlaní, aby se mohl ještě lépe třít o jeho erekci, i jemu unikl hlasitý vzdech, dle frekvence dechu a chvění věděl, že jeho přítel už je hodně blízko, momentálně blíž než on sám.

"Udělej se, udělej se teď," zavrčel a chraplavý zvuk, jenž Ondra vydal, mu byl signálem, že se tak stalo, následně spatřil bílé prameny, jak stříkají na jejich břicha, další kapky jen ulpěly na modré látce, zničené, prosycené Ondrou…

V tu chvíli už nebylo cesty zpátky, párkrát se ostře nadechnul, slast se mu z podbřišku rozšířila do celého těla, stisknul v dlaních Ondrovy půlky a ještě více znečistil své boxerky. Pak zadýchaně svého přítele objal.

"Jako by mi bylo zase osmnáct," uchechtnul se pak a vtisknul lehký polibek na Ondrovo čelo. Mladší muž k němu vzhlédl, spokojený, leč rozverný úsměv na rtech.

"Nečekal jsem, že tě tohle tak nažhaví. Vědět to dřív, udělal bych to už dávno," pronesl konverzačním tónem, a ačkoliv mu bylo v Igorově náručí dobře, zavrtěl se a vstal z postele. "Už se toho chci zbavit," řekl a pohledem zhodnotil stav svého spodního prádla.

"To nemusíš říkat dvakrát," cukl Igorovi koutek úst, načež se velmi ochotně zapojil do svlékání zbytku Ondřejova oblečení.

Zemětřesení 5/5

2. prosince 2015 v 22:22 | Archea Majuar |  Zemětřesení
Zemětřesení

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jak jsem avízovala už minule, tahle část je čistě pro ty, kteří by rádi nějaké zajímavější zakončení :D Pro příště bude asi něco na Sokol/Chmela, aby jánevímco, a pak... mám cosi na Zaklínače, rozličná RPS, Mash, House, Rexe, Avengers, jednu s vánoční tématikou... No, monotónnost tady rozhodně nehrozí :D Enjoy!

Za komentář děkuji Anemovi, LiemHill, Bee a Justince za zprávu, která mě fakt sesadila ze židle... :D

Sjel dlaní z Piercova ramene a jemně mu zatlačil na hrudník, položil jej na postel a až poté se přinutil jeho rty opustit, neboť prsty už uchopil lem světle zeleného trika a chtěl je kapitánovi přetáhnout přes hlavu. Váhavě, nejistě se zadíval do Hawkeyeho očí, když kus oblečení odletěl stranou, nevěděl, jaký výraz má od Pierce čekat…

Obával se, aby na to nešel příliš rychle, ale když se jej konečně mohl dotýkat, mohl jej líbat, a když tak klečel mezi jeho roztaženýma nohama, mohl cítit jeho vzrušení… Když to všechno mohl, tak proč to odkládat. A Hawkeyeho pohled mu dodal jistotu, neboť kapitán se vůbec nesnažil jakkoliv své reakce skrýt, očividně se mu situace líbila, za což hovořily jeho zářící, životem hýřící modré oči, lehce zrudlé tváře a otevřená ústa, která se na něj ďábelsky usmívala.

Sklonil se k němu a znovu jejich rty spojil, snad také proto, aby Pierce neviděl Charlesův spokojený výraz, když se oběma dlaněmi dotkl kapitánova hrudníku, mapoval jemnou kůži, hladil jej, opět se takřka zděsil nad jeho zřetelnými žebry, myšlenky se mu však stočily jiným směrem, jakmile pod prsty ucítil chvějící se bříško… Chvíli na něm své ruce nechal, pak vsunul ukazováček pod lem kalhot a přejel po jeho linii, až se Pierce roztřásl a vzdechnul mu do úst.

Piercovy prsty se mu zatínaly do ramen, nemít rty zaměstnané jinými, už by prosil, aby si pospíšil. Charles mu rozepnul knoflík i zip a zlehka položil dlaň na Hawkeyeho rozkrok, nic víc, a poté se od něj odtáhnul. On tu prosbu prostě chtěl slyšet.

Snažil se zachovat vážnou tvář, když se Hawkeye snažil třít o jeho ruku, vydával tak krásné zvuky…

"Prosím, Charlesi," jako by přesně věděl, co má říct, pomyslel si oslovený major pobaveně, zároveň měl ale sám co dělat, aby mu ze rtů neuniklo zasténání. Ležel pod ním Pierce, don chuan Pierce, a prosil…

Vniknul dlaní pod spodní prádlo a dopřál jeho erekci několik doteků, Hawkeyeho modré oči se na něj dívaly, plné touhy a chtíče… Věděl, že jsou nádherné i ve chvíli, kdy se Pierce nahnul a hladově jej políbil, srdce mu v hrudní koši udělalo přemet a teprve teď se přestal tak moc soustředit na Pierce, že si uvědomil i své vlastní vzrušení, tvrdnul s každým modrým pohledem, každým stenem, každým dotekem kapitánových horkých rtů.

Na něm ale teď nezáleželo, strašně nutně potřeboval dát Piercovi, o co tak hezky prosil. Naposled se setkal s jeho jazykem, než umístil jemný polibek na Hawkeyeho čelist, pak se úplně stáhnul a nějakým záhadným způsobem se mu povedlo Pierce zbavit kalhot i spodního prádla. Skoro něžně jej pohladil po stehnech, kapitán se chvěl nedočkavostí, vzrušení, a bůhví čím ještě, z hrdla mu uniklo zakňučení, když na své erekci ucítil horký dech.

Major si dokázal představit Piercovu nadrženost, takže si jej raději přidržel za bok, až teprve poté polaskal jazykem celou délku… aniž by si to dokázal zarazit, tak zamručel, a když Hawkeye zasténal jeho jméno, zamručel ještě jednou a hlasitěji. Nechtěl jej už trápit, a sebe taky ne, pomalu si Piercovu tvrdost zasunul do úst, tělo vyslalo další nezastavitelný impuls v podobě zamručení, jež musel kapitán spíše cítit než slyšet.

"Charlesi…"

Major se chtě nechtě zachvěl, s tou touhou a potřebou vyslovené jeho jméno… málem se udělal jen z toho, a to se sebe ještě ani nedotkl. Místo toho se dál věnoval Piercovi, dokonce jej chvíli nechal, aby mu regulérně přirážel do úst, vzápětí jej přišpendlil k posteli a soustředil se jen na jeho špičku, sál jako o život, až Pierce nevěděl, čí je.

Neměl ponětí, kde se to v něm vzalo, šlo to všechno nějak instinktivně a ani se moc nemusel snažit, jelikož několikadenní půst byl pro Pierce opravdovou raritou, kroutil se, sténal, potřeboval nutně uvolnění, jež nakonec přišlo s jedním velice nečekaným pohybem prstu v jisté zadní oblasti… Charles jednoduše tušil, že na to Pierce zareaguje, ale že až tak bouřlivě?

Prohnul se v zádech, načež měl Winchester co dělat, aby se vypořádal s tím, co mu Pierce nadělil. Původně nepřemýšlel nad tím, že by to spolknul… sice si tím nebyl zcela jistý, ale něco mu říkalo, že Winchesterové nepolykají, nicméně Pierce mu nějak nedal na výběr. A nakonec to nebylo nic hrozného, došlo mu, odtáhnul se a pohled mu padnul na Hawkeyeho výraz. Zubil se na něj, oči mu jiskřily úplně stejně, jako ve chvílích, kdy vymýšlel nějakou dětinskost.

Tentokrát ale Charlese zaskočil více než kdy dřív. Major opravdu nečekal, že teď… zrovna teď… poté, co provedl, se Hawkeye posadí, chytí jej za zadní část krku a přitáhne si jej polibku. Tváře mu hořela ze zjištění, že Pierce právě jazykem zkoumá jeho ústa a ochutnává sám sebe… Z hrdla se mu vydral sten a tělem se prohnala horká vlna, mířící přímo do slabin, tvrdých jako skála. Pierce, aniž by mu přestal dělat důkladnou prohlídku ústní dutiny, se nezdržoval s rozepínáním uniformy, dlaní přejel před Charlesův hrudník níže, zkušeně se dostal skrze knoflík a během pár vteřin již svíral erekci, jíž se okamžitě začal věnovat.

Vláčný Hawkeye v jeho náručí, dokonalá ústa, jeho chuť, dotek... Winchester neměl šanci jeho kouzlu odolávat dlouho, Piercova dlaň mu přiváděla slast, jakou snad ještě nikdy nikdo. Zcela se mu oddal, nechal jej, aby mu okusoval rty, následně krk a mámil z něj zcela neWinchesterovské zvuky.

Ucítil horký dech na uchu, Hawkeye mu něco šeptal, ale neměl ponětí co, neboť rozkoš jím cloumala na plné čáře.

"Hawkeye!"

Slyšel se říct, zařvat, zakřičet, nevěděl, zcela propadl té nádherné slasti, jež mu Pierce přivodil. Ještě stále v orgasmickém opojení vyhledal Hawkeyeho ústa a vděčně jej políbil, Hawkeye nebyl vůbec proti, oplácel mu lehce malátnou pozornost, jeho rty se mírně usmívaly. A když Charles otevřel oči a mezera mezi nimi se zvětšila, Hawkeye se usmíval ještě víc.