Zdroj této péče...

1. listopadu 2015 v 0:12 | Archea Majuar
Zdroj této péče...

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: nope

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Na úvod musím říct, jak strašně jste mě potěšili tím vlídným až nadšeným přijetím povídky na tento pár. Vážně jsem měla obavy, jelikož Charles je... prostě Charles a ne každý si ho dokáže oblíbit. Moc děkuju všem, hlavně komentujícím, tedy Davanity, Monice, Winter, Anemovi, Weras, Verči, Justince, Melkoře, Ann a Bee :) Strašně moc mě to nakoplo k tomu, abych na ně ještě něco zkusila a tady je jeden z výsledků o DVOU částech... Snad se vám bude líbit :) Enjoy!

Druhou část můžete očekávat v pátek.

Mobilní armádní chirurgická nemocnice byla ponořena do tmy, skrze stanovou celtu pronikal chladný vítr. Na pooperačním panoval klid, pacienti byli stabilizovaní a tak se šéfchirurg Hawkeye Pierce malátným krokem vydal do svého obydlí. Otevřel dveře Bažiny, ve stoje se zul a znaven padl na postel. Neuběhlo ani deset sekund a vyčerpaný muž usnul spánkem tak zdravým, jakého se mu mohlo na poměrně nepohodlné posteli dostat.

Do dveří se opřel vítr, klepl jimi. A po chvíli znovu. Když se to stalo popáté, další obyvatel neblaze proslulého stanu s tlumeným zavrčením odkopnul peřinu, postavil se a šel je zamknout, jestli se tomu tak dalo říkat. Zima sice bude tak jako tak, ale ten otravný zvuk aspoň zmizí. Počkal chvíli, zda jeho čin zafungoval, další nápor větru se tentokrát obešel bez klepnutí a chirurg se spokojeně ušklíbl.

Otočil se, aby se vrátil do své postele, zaznamenal ovšem jiný, zvláštnější zvuk. Vycházel z Piercovy postele. Zpozoroval, že totálně vyčerpaný Pierce ve spánku drkotá zuby. Nebylo divu. Byl sice oblečen, ale v deseti stupních nad nulou, jak bdící chirurg odhadoval, naprosto nedostatečně. Mrknul vedle postele. Na podlaze se povalovala deka. Protočil oči nad tím, jaký nepořádek v Bažině vládne, sebral ji, roztáhnul a spícího muže přikryl.

Byla příliš tenká a moc mu pomoci nemohla, lepší řešení jej ale nenapadlo. Na topení prozatím nic neměli… Do rozespalé tváře se mu vloudil úsměv, když uviděl, že Piercovy zuby se uklidnily, jejich majitel si deku přitáhnul co nejblíže k tělu a tiše pokračoval ve spánku. Ty ztrhané rysy v jeho obličeji mu ale naháněly hrůzu. Přes den to člověk tak nezaznamenal, když se Pierce neustále šklebil, pitvořil, jednoduše otravoval všechny okolo… Teď to byl jen velmi unavený zhruba třicetiletý muž…

Zamrkal a vrátil se do reality, začala se do něj dávat zima, a tak se i on vrátil do své postele, načež velice rychle následoval Piercova příkladu.



18 hodin na sále. Nádhera. Ale mohlo to být i horší, pomyslel si Pierce při vzpomínce na týdny, z nichž si pamatoval pondělí a pak až třeba pátek dopoledne. Protřel si oči, shodil ze sebe zakrvácené oblečení a odplazil se na pooperační. Strašně se mu chtělo spát, ale mezi prvními měl pacienta, kterého chtěl ještě zkontrolovat.

Byl rád, když jej našel v poměrně stabilizovaném stavu. Vzal si jeho kartu a využil toho, že u stolu nikdo neseděl, takže se sesunul na židli, lokty zapřel o stůl a znovu si pozorně pročítal údaje. Pak si podložil dlaní hlavu, aby se mohl pohodlněji na ležícího mladíka podívat. Jestli už mu bylo osmnáct, tak sní svoje boty… krysy nebudou mít, kde bydlet, byla jeho poslední myšlenka, než mu paže povolila a kapitán si neustlal na stole. Jen trošku zafuněl a usnul.

Když po nějaké době otevřel oči, jako první uviděl bílý hrnek. Kouřilo se z něj a do nosu jej udeřila známá vůně.
Kafe, pomyslel si a ústa se mu samovolně roztáhla v úsměv. Někdo tady věděl, co přesně potřebuje. Narovnal se, protáhl, až mu v zádech křuplo, načež uchopil hrnek a napil se. Nebyl to žádný labužnický požitek, ale byl už zvyklý, takže se dokonce po prvních doušcích usmál natolik, že se mu kolem očí vytvořily vrásky.

"Tohle není dobré místo ke spaní, synku, měl by sis jít lehnout do Bažiny," uslyšel dobrácký hlas za sebou a otočil se po něm.

"Jen jsem chtěl zkontrolovat toho kluka a prostě jsem usnul," objasnil věc plukovníku Potterovi, který jen pokýval hlavou. "To vy?" zeptal se a zvednul hrnek výše.

"Ne, ne, Hawkeye, právě jsem vystřídal předcházející směnu, viníka hledej mezi nimi. A teď už padej," vykázal jej z místnosti Potter. Pierce upil z hrnku, opustil své místo a vydal se pryč z pooperačního, ovšem jen do vedlejší místnosti, kde si od Klingera vyžádal rozpis služeb. Projížděl si jména sester, které měly službu s Charlesem, ale nešlo mu to na rozum. S jednou už spal a druhý den jí nezavolal, a Kellyová o něj nikdy zájem neměla.

Odložil rozpis a vydal se do Bažiny, kde o tom chtěl trochu pouvažovat, nakonec ale stačil jen vlézt pod deku a krásně usnout.


Nevěděl, jestli je to kafe dobrý nápad, nevěděl vlastně, ani proč to dělá, ale… chtěl to udělat. Nechal si je donést, následně sám poslal sestry pro něco do skladu a hrnek položil před Pierce, který už zase spal. Bylo toho na jednoho člověka až příliš. Jako by si na něj válka zasedla… Odkdy měl takový soucit zrovna s ním?

Netušil od kdy, ale začínalo mu docházet, že je to více než soucit. Jinak si totiž nedokázal vysvětlit ten pocit až nechutného štěstí, když se Piercovy oči otevřely, zmateně zamžouraly na hrnek kávy a vzápětí se v nich objevila ta jiskra, signalizující radost ze života. Jinak si totiž nedokázal vysvětlit, proč se cítil tak dobře, jakmile se Pierce usmál a hrnek nadšeně přijal.

Víc už vidět nemusel a tiše pooperační opustil.


Schválně zkusil znovu sbalit sestru, s níž už nějaké techtle měl, ale na mechtle už podruhé ani nedošlo, poslala ho ale do pekel horoucích rychlostí namydleného blesku. Nešlo mu to na rozum. Ne, že by jej tak rozhodilo jen to kafe, ale stávalo se mu s železnou pravidelností několik dalších podivných věcí. Kolikrát si pamatoval, že neusunul ve své posteli, přesto se tam ráno probudil.

Tady už mu více méně bylo jasné, že za tím žádná sestra nebude. Sice mnoho nevážil, ale pořád by ho žádná neunesla, tím byl jistý. Vlastně si byl i téměř jistý tím, že ho domů vždy vmanévroval BJ, ale… proč nikdy nic neřekl? Nebo s tím kafem… proč ho tehdy nevzbudil? Jen hrnek položil a odešel? To se mu jednoduše nepodobalo.

Piercovi to vrtalo hlavou stále víc, aledo detailu nad tím moc času dumat neměl. Zraněné jim vozili jako na běžícím pásu, a když si konečně našel chvilku pro sebe… usnul.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Paulett Scythe Paulett Scythe | 1. listopadu 2015 v 21:32 | Reagovat

I Charles má srdce :)

2 Justinka Justinka | Web | 1. listopadu 2015 v 22:09 | Reagovat

[1]: A Hawkey na to musí příjít.:-)

Výborné to je! Těším se na další.:-)

3 Anemos Anemos | 2. listopadu 2015 v 22:57 | Reagovat

No... těšim se, až se Hawkey prospí ;-)

4 Bea Bea | Web | 2. listopadu 2015 v 23:39 | Reagovat

Ahahahhahhaaa! To je tak typický Charlesův způsob, že to snad ani není možný! To je mu tak podobný! To je celej on! (A mám pocit, že jak jsem ho nikdy neměla zvlášť ráda, i když všechno lepší než Kuní ksicht, tak se to začíná zvolna otáčet.) :D
Jen teda doufám, že úplně všechno Hawkeye neprospí, to by byla škoda.

5 Karin Karin | 16. května 2017 v 13:47 | Reagovat

Parádí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama