...musí zůstat anonymní

4. listopadu 2015 v 23:22 | Archea Majuar
(Zdroj této péče) ...musí zůstat anonymní

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: flufffffffffff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část pohádky O Unaveném princi Hawkeyem je tady. Ha, já psala, že bude až v pátek, jenže já ji chtěla vydat pátého, a moje matematické schopnosti jsou dost bídné i na to, abych si spočítala, že pátého je ve čtvrtek. Ale výjimečně si to prominu a nepůjdu si o hlavu omlátit stolní lampičku nebo Kostirost, jelikož uznávám, že psychicky na tom jsem bídně. To ovšem nic nemění na tom, že si máte tuto povídku užít :D Enjoy!

btw. se vážně omlouvám, že některé povídky jsou zmatané, jenže blog.cz mi nějak odmítá uznávat "odjebníky", jež by měly jednotlivé úseky povídek oddělovat... Vážně nevím, co s tím :/

Za komentáře děkuji Bee, Anemovi, Justince a Paulett Scythe :)

Vážně nechápal, že ten chlap to mohl zalomit prakticky kdekoliv. A trápilo ho, že k tomu vůbec dochází… Jak moc musí být člověk unavený, aby usnul opřený o futra na pooperačním?

Zakroutil nad ním hlavou a zkusmo do něj rýpnul prstem, ale Pierce nereagoval. Všiml si, že nejbližší postel je volná. Pomohl tedy kapitánovi, aby přenesl váhu nejprve na něj, poté společně udělali pár kroků a odložil Pierce na lůžko. Ten jen něco zamumlal, schoulil se a nerušeně snil dál.







"Kdo mě sem uložil?" dožadoval se Pierce odpovědi ihned, jak se probudil.

"Nevím, pane, když jsem přišla, už jste tady ležel," odpověděla jediná sestra poblíž, jejíž jméno snad zapomněl.
Promnul si obličej, opustil postel a vrazil ruce do kapes. Vyrazil ven. Studený vítr jej udeřil do tváře. Začínal toho mít dost. Proč jej BJ opět nevzbudil a nedokopal do Bažiny? Vždyť to byl jen kousek, to by došel skoro i poslepu, natož v polospánku. Žralo ho a musel té záhadnosti BJova chování přijít na kloub. A věděl jak.

Počasí bylo chladné, ale když nefoukal vítr, ve svetru se dalo vydržet. Lehl si jen v něm do postele a nepřikryl se. Doufal, že BJ opět přemůže starostlivost a přikryje jej, a on ho nachytá při činu. Mohl by jej konfrontovat i nyní, ale… chtěl si užít to překvapení v jeho tváři. Sice se o něj pokoušel spánek, když se jen tak nečinně válel, ale zvědavost a vlastně také zima jej drželi v bdělosti.






Trochu jej zarazilo, že Pierce našel v Bažině, když jej ani ne před hodinou odložil na pooperačním. Ještě více mu nešlo na rozum, že se ten blázen ani nepřikryl, když už byl schopen dojít až sem. Zdálo se mu to nebo se třese?

Pozorně se na Pierce zadíval a skutečně. Chvěl se. Už si připadal jako jeho chůva, ale ne, nedokázal si stěžovat. Jestli tyhle maličkosti byly tím jediným, co pro něj může udělat, nebude si na ně stěžovat nikdy.

Deka se, jak už bylo jejím dobrým zvykem, válela na zemi. Zvedl ji, roztáhnul a spícího muže přikryl. Zůstal nad ním stát, vyčkával, jestli se dostaví reakce, ale Hawkeye se třásl pořád, deku vůbec nevzal na vědomí. To se stalo poprvé. Rozhlédl se kolem a uviděl na hřebíku pověšený župan. Sundal ho a přehodil ho přes Pierce. Více už asi udělat nemohl, nic teplejšího neměli k dispozici.

Nyní se už kapitán pohnul, schoulil se a vydal skoro spokojený zvuk, který vykouzlil na chirurgově tváři něco jako úsměv a úplně viděl, jak při pohledu na Pierce musí vypadat jeho oči. Neuměl prostě zabránit tomu, aby mu jaksi změkly, když shlížel na něj… jak klidně spí, zbaven starostí, kterých měl na svůj věk až příliš mnoho.

Neměl by tady takhle stát… v mžiku se odebral ke svému místu, zmateně uvažoval, co by tak mohl dělat, nakonec se rozhodl vydat do jídelny. Ne, že by měl hlad, ale i kdyby, tak až se na jídlo podívá, stejně jej přejde.





Pierce věděl, že do Bažny vstoupil Charles. BJ totiž vždy zamířil rovnou ke své posteli, kdežto majestátní major se většinou zastavil hned u dveří, aby pohledem zkontroloval své království, pronesl nějakou chytrou myšlenku a teprve poté se odebral na svou část.

Tip mu samozřejmě vyšel, Charles vešel a po klapnutí dveří zůstal stát. Ovšem neozvalo se žádné opovržlivé zafunění, žádný komentář, vlastně vůbec nic až do chvíle, kde se přesunul blíže k němu. Se zavřenýma očima samozřejmě neviděl, a když ani nic neslyšel, začal být nervózní, což v kombinaci se studeným větrem způsobilo jeho třas.

Následně strnul překvapením, jakmile se jej dotkla tenká deka, kterou nad ním Charles rozvinul. Než mu začalo docházet, že se celou dobu mýlil, dopadlo mu na tělo ještě něco těžšího. Zkusmo se pohnul, dlaní si přitáhl obě vrstvy k sobě, aby zjistil, že má na sobě i župan. Částečně si jím nyní zakryl i tvář. Odhodlal se pootevřít jedno oko.

Znal Charlese natolik dobře, aby věděl, že v sobě má dostatek lidskosti, že když chce, umí být velice vstřícný a chápavý, ale tohle… Nikdy jej neviděl s tak něžným pohledem v očích, nikdy. Ještě dlouhou dobu tam jen ležel a mžoural před sebe, přestože věděl, že Charles už je dávno pryč. Ale nemohl celou situaci nechat být, příliš jej zasáhla. Více, než by si kdy pomyslel.






Operoval asi dvanáct lidí. A všichni přežili. Jako obvykle, pomyslel si major, který byl ale příliš utahaný na to, aby měl chuť se jakkoliv vychloubat. Navíc Pierce nepracoval o nic hůře. Potter ještě jednoho kluka dodělával, Hunnicat odešel před pár minutami. Shodil ze sebe to nejnutnější a svalil se na lavičku, Pierce se s žuchnutím umístil vedle.

Sám se opřel o zeď a připravoval se na cestu do Bažiny. A připravoval by se i nadále, kdyby mu na rameno nedopadla část váhy jistého kapitána. Polknul a snažil se složit v hlavě nějakou poznámku, jíž by Pierce popudil nebo nějak přinutil, aby z něj slezl, tohle by přeci neměl trpět, jenže… Hawkeye byl rychlejší.

"Vezmi mě domů, Charlie," zamumlal, zavrtěl se, aby si našel lepší polohu, ale jinak se nepohnul směrem od Charlese ani o kousek.

Jenže teď už ani nemusel, majorovy pokusy o kousavou hlášku se rozplynuly pod tíhou důvěry a upřímnosti v tak prosté větě. Kdyby jej Pierce svým tělem tak nehřál, myslel by si, že se mu to snad zdá, jenže Hawkeyeho přítomnost byla znepokojivě reálná. Váhavě jej chytil kolem pasu a sám byl překvapen, že Pierce neucuknul, snad se o něj opřel ještě více… a s ještě větší důvěrou.

Charles tehdy pocítil vděčnost osudu, že se na něj Pierce nedíval. Při své prchlivé povaze by musel dostat strach z toho, jak moc se stav zrychleně bušícího srdce a zmámeného nitra promítá v jeho modrých očích, unavených, leč něžných.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Justinka Justinka | Web | 5. listopadu 2015 v 19:55 | Reagovat

To bylo dokonale napínavé!
A kapitán Pierce to vyřešil bez dlouhých řečí a k mé plné spokojenosti.
I když tedy... Bude další díl? :D

2 LiemHill LiemHill | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 18:35 | Reagovat

No páni :) Winchestera jsem nikdy moc v lásce neměla, ale tohle mi trochu mění náhled :)
Pěkná práce :)

3 Bea Bea | Web | 9. listopadu 2015 v 14:34 | Reagovat

Šiš, a je to jasný... Musím si koupit růžové želé (možná maršmelouny), uvařit si čokoládu, natáhnout teplý ponožky a pak si to přečíst ještě jednou - skvíkání se neumenší, ale aspoň to bude tématické.

Více fluffu do našich řad! S fluffem na věčné časy! :D

4 Karin Karin | 16. května 2017 v 13:39 | Reagovat

Paráda. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama