Listopad 2015

Zemětřesení 4/5

30. listopadu 2015 v 21:38 | Archea Majuar |  Zemětřesení
Zemětřesení

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: Příště :D

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dá se říci, že jdeme do finále. Touto kapitolou více méně zakončuji jakousi hlavní "zápletku", nicméně... :D Závěrečná část bude obsahovat materiál +15-18, takže je zcela na vás, zda se spokojíte s tímto "light" závěrem, nebo budete prahnout po něčem "víc" :D Dovoluji si ještě upozornit, že se v kapitole zmiňuji o vojínovi jménem George Simmons (někde je uvedeno jméno Weston, asi si prostě nemohli vybrat), jenž se objevil v 2. sérii a epizodě 22 George. Enjoy! :)

Za komentář děkuji weras, Bee, Anemovi a Justince :)

Ruce se mu třásly, když Piercovi pro jistotu kontroloval tep na zápěstí, snažil se vnitřně uklidnit, vždy je profesionál a činí jen rutinní vyšetření, cítil na sobě však Piercův pohled. Možná by mu měl zvednout nohy, aby mu do hlavy proudilo více krve, zapřemýšlel, načež se musel podívat do kapitánova obličeje.

Kromě již lidštější barvy tváře mu neušel Piercův výraz, který… nebyl jako dříve podezřívavý nebo zvědavý, ale… zcela klidný a vážný. Jakmile opět stočil zrak na jeho zápěstí, na němž stále měřil pulz, i když už to bylo zbytečné, Pierce promluvil. Tiše, citlivě.

"Víš, že na tom není nic špatné, že ne?"

"Netuším, o čem mluvíš, Pierci," odpověděl rychle a rázně. Jeho obrana dostala přesný zásah, věděl, že Pierce ví, předtím jen tušil, teď už určitě věděl… Proč jen jej od sebe neodežene, neurazí jej nebo se mu nevysměje? Možná by to bylo jednodušší, kdyby Pierce jednoduše nebyl Pierce.

"Ale víš…" řekl Pierce a zněl tak přesvědčeně, že Charles měl chuť se jej přímo zeptat, jak to může tak dobře vědět, ale nedostal se k tomu. Zcela jej konsternovalo Piercovo gesto… Major mu stále držel zápěstí, leč tento stisk byl znenadání opětován, postupně obě dlaně popustily svá sevření, mírně se posunuly, až se dotkly jedna druhé.

Pierce jej držel za ruku.

Kdyby mu už takhle srdce nehrálo staccato, teď by zcela jistě začalo. Kapitánova dlaň byla chladná, pocit z doteku ale vřelý a tak hřejivý, že zažehnul jakýsi oheň uvnitř něj. Že by naděje?

Pierce mu ještě věnoval náznak úsměv, než jeho oči zmizely za víčky a jeho stisk zeslábl. Usnul. Winchester si dopřál pár vteřin, během nichž si užíval pohled na spícího kapitána, vůči němuž pociťoval stále více náklonosti. Snad až příliš moc, takřka nedůstojně moc na člověka jeho původu… Narovnal se a se vztyčenou hlavu opustil stan, vědom si toho, že sám sobě může nalhávat cokoliv, jakmile na něj ale začne působit kouzlo kapitána Hawkeyeho Pierce, jeho maska lhostejnosti se rozpadá.

"Všechno v pořádku?" zjevil se před ním náhle udýchaný Hunnicat.

Charlesovi chvíli trvalo, než se zorientoval v tom, na co šašek č. 2 naráží, za moment se ale chytil.

"Dával bych být tebou na něj pozor," pronesl jako by rozvážně. "Ve stanu se mu zatočila hlava a málem upadnul."
"Málem?" podivil se Hunnicat.

"Chytil jsem ho," pokrčil major rameny, jelikož přeci zcela běžně trávil svůj volný čas chytáním omdlévajících kapitánů, a ponechal Hunnicata svému osudu. Ten by tam možná stále ještě několik minut, kdyby rozhlas neohlásil přijíždějící sanitku s raněnými… Naštěstí byli jen tři.




Zemětřesení 3/5

29. listopadu 2015 v 16:04 | Archea Majuar |  Zemětřesení
Zemětřesení

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: nope

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Strašně mě těší, že se vám povídka líbí. Vážně :) Jste skvělí a doufám, že si užijete i další část :) Enjoy!

Za komentář děkuji weras, Paulett Scythe, Bee a Anemovi (tobě i za komenty u starších povídek... Je příjemné vědět, že se k nim rád vracíš :))

Nicméně usnout nedokázal. Po chvíli už jen zíral do stropu a naslouchal Piercovu klidnému oddechování. Vážně tady zůstal, aby nečinně seděl, zatímco mohl… hrát s Hunnicatem šachy.

Co si to nalhával, setrval rád. Aspoň mohl mít Pierce na očích. Přesně tak, měl ho na očích, měl ho před sebou, ale nic neudělal. Vždyť přece vůbec nemá nutkání pokusit se mu nějak pomoci, vůbec se mu nechce si opět k němu sednout na postel, držet jej během zlého snu, hladit jej po tváři, dívat se, jak se pod jeho dotekem uklidňuje, a už vůbec ho nenapadaly myšlenky na to, aby Pierce v případě nejvyšší nouze obejmul.

Až se mu čelo orosilo z toho pomyšlení, že by měl možnost se Pierce dotýkat tak důvěrně… To snad nemůže být pravda, prohnalo se mu hlavou, jelikož mu bylo zcela jasné, že právě sebou ve spánku škubající kapitán by asi docela potřeboval pár položek ze seznamu věcí, jež určitě udělat ani náhodou netoužil.

Takže si opravdu s nechutí přesednul na postel, stejně jak den předtím jej nedobrovolně chytil za zápěstí a uchopil jej za bok. A ani náhodou se mu v hrudi nerozlil nádherný pocit, když se Pierce znovu začal uklidňovat…

Tentokrát se ale probudil dříve, vyrazil ze sebe hlasité heknutí a prudce se posadil, ruce vytrhnul z Winchesterovy a pevně jimi majora chytil za předloktí. Třásl se… a dýchal jako by měl nějaký záchvat, oči měl vytřeštěné, ale postupně se mu do nich vkrádalo stále více pochopení.

"Zase zlý sen?" zeptal se pro jistotu.

"Ty si to vážně nepamatuješ?" nedalo majorovi, své noční můry si prostě vždy pamatoval ještě několik dní, ne-li týdnů, Pierce ovšem zavrtěl hlavou. Možná si ho nepamatoval, ale něco mu z něj zůstalo, jelikož jeho třas neustával a pořád působil vyděšeně, že to Charlesovi začalo dělat starosti.

Nevěděl ale, co by měl říct, a tak se ani nehnul, chtěl počkat, dokud se Pierce prostě neuklidní. Ke klidu měl sám však daleko, hlavně v momentě, kdy se Pierceův stisk na jeho předloktí uvolnil, chvějící se ruce se ale místo toho, aby zmizely, jen přesunuly dál, cítil také, že si jej táhnout blíže k jejich majiteli…

Odpověď, jestli to Pierce myslí vážně, ale z jeho tváře nevyčetl, pořád byl příliš pohroužený do následků snu. Zkusil si poposednout směrem k němu, pak ještě o kousek blíže, nebyl si jistý, co vlastně dělá, ale že se rozhodl správně, mu dal Pierce najevo více než jasně.

Opřel se o jeho hrudník, ruce obmotal kolem Charlesova trupu, nadále zíral kamsi do neznáma, alespoň třas po chvíli ustoupil, teoreticky i částečně zásluhou paží, které jej objímaly okolo zad. Do těch jeho se zatínaly Piercovy nehty, držel se jej jako klíště… až mu usnul v náručí.

Charles si byl jistý, že kapitán spí, ale prostě si chtěl ještě chvíli vychutnávat ten pocit, že jej Pierce opravdu obejmul, že mu prokázal tak vysoký stupeň důvěry, že na něm i usnul. S emocemi zas a znovu zasaženým srdcem Pierce uložil zpátky na polštář, přikryl jej a usoudil, že když mu zůstane po boku, mohl by tak eliminovat nebezpečí dalšího zlého snu. Zůstal tedy na posteli, jen se přesunul na její přední část, zády se opřel o relativně pevnou stěnu, nohy nechal na zemi a Pierce…

Ten lidský kontakt vyhledávající Pierce jej snad i ve spánku natolik dobře vnímal, že se neomylně přisunul k němu, takřka se jej dotýkal paží, jíž objímal polštář.

Winchester tiše zívnul, zvrátil hlavu a pro tentokrát usnul i on… s příjemným pocitem u srdce se jednoduše padá do říše snů mnohem snáze.




Zemětřesení 2/5

26. listopadu 2015 v 22:15 | Archea Majuar |  Zemětřesení
Zemětřesení

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: nope

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část je tady :) Enjoy!

Za komentář děkuji weras :)


Když jej přišla vystřídat Margaret, vrátil se do Bažiny a přemýšlel, co by Piercovi opravdu mohlo zvednout náladu. Rozhodl se zaměstnat jakkoliv, aby odsunul neodbytné obrazy Pierce, který jej nechal, aby se ho dotýkal, aby jej uklidnil…

Potřásl hlavou.

Věděl, že Pierce byl vášnivým čtenářem nudistických časopisů, ale pochyboval, že zrovna tohle měl kapitán na mysli. No, i když…

Ale něco ke čtení by mohlo být tím pravým. Vytáhnul krabici s knihami, jež si nechal poslat z domova a postupně se jimi probíral, nějak si ale nedokázal představit, že by Pierce kteroukoliv z nich ocenil. Nebyl to tak prostoduchý idiot, za jakého jej prve měl, nicméně na kulturu tohoto typu jej prostě neužilo.

Když vracel krabici zpět, drcnul do skřínky, ze které se mu vysypalo několik desek. Tiše zaklel, posbíral je a raději jednu po druhé prohlédnul, jestli jsou v pořádku. Do ruky se mu dostala ta nejstarší, Mozartova Malá noční hudba. Nevěděl, jestli se mu má spíše zvednout žaludek nebo se začít usmívat. Miloval tu skladbu, ne že ne, ovšem poslouchal ji vůbec první večer, kdy skutečně náležel této… díře.

Od té doby mu připomínala, jak strašně zoufalý tehdy byl. Na druhou stranu si vzpomněl, že to byla jediná deska, na kterou Pierce reagoval. U zbytku buď udělal obličej nebo neřekl vůbec nic, Malou noční hudbu ale poznal i takový kulturní barbar, jakým Pierce bez pochyb byl.

Poklepal prsty na obal desky. Vážně si nebyl jistý, zda zrovna vážnou hudbu Pierce ocení, ale když nad tím tak přemýšlel, kdykoliv poslouchal právě Mozarta, párkrát možná přistihl Pierce, že opravdu poslouchal… Třeba si to jen nalhával, protože se potřeboval utvrdit v tom, že kapitán Malou noční hudbu ocení… Ale co když měl pravdu.

Jelikož zranění na pooperačním měli hned ráno odjet ambulancí a jeho nečekala služba, mohl by zajít za Pierce hned ráno. Stejně po něm bude určitě někdo chtít, aby u něj držel stráž, že… Odložil desku na gramofon, aby ji měl druhý den po ruce, a usadil se znovu na posteli.

Nemohl uvěřit tomu, že se vnitřně opravdu těšil, respektive byl zvědavý na Piercovu reakci, až mu tam donese gramofon. Doufal, že se nepletl ve svém úsudku a i kdyby... Přinejhorším přinese šachovnici. I to by byl způsob, jak jej zabavit a přivést na jiné myšlenky než na ty, co se mu honily hlavou a dělaly s ním psí kusy.





Zemětřesení 1/5

24. listopadu 2015 v 23:03 | Archea Majuar |  Zemětřesení
Zemětřesení

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: nope

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Na závěr listopadové smršti Mash slash povídek jsem si připravila jednu delší :) Děj se odehrává řekněme v rámci epizody Na zdraví, Hawkeye, kdy se náš milovaný kapitán Pierce sesypal pod tíhou jedné nehezké vzpomínky z dětství. Kapitoly budou přibývat asi obden, aby nám to hezky vyšlo, pak už najedu zpátky na svůj totálně random systém... A ještě mám jednu informaci. Pokud se vám opravdu zamlouvá tento pairing a nevadí vám číst v angličtině, pak doporučuji povídku As Time Goes By, jež je stále v progresu a osobně se těším na každou další část... :) Enjoy!

Za komentáře děkuji LiemHill, Verči, Profesorovi, Bee, Anemovi a weras :)

Otřáslo jím to.

Když do 4077 přišel, respektive sem byl zlomyslným plukovníkem odklizen, prvních čtrnácti dní pro něj bylo příšerných. Viděl toho už hodně, ale ta zranění… u tak mladých lidí, co lidí, dětí… měl se za člověka, se kterým nic nehne. Ale tohle… Jak říkal Pierce, byla to řezničina, nic víc.

A právě Pierce byl, aniž by to komukoliv kdy byl ochoten přiznat, důvodem, proč se z toho nesesypal. Navenek si sice udržoval svou fasádu nezlomného titána, uvnitř ale doslova visel na tom šaškovi z vidlákova. Nechápal, jak dokáže v takovém zápřahu vydržet, aniž by to na něm zanechalo následky. Ano, pil… a pil hodně, ale dle majorova názoru nedostatečně na to, aby otupil mozek a odfiltroval výjevy zdejší hrůzy.

Snažil se vzít si z něj příklad a jeho konzumace alkoholu se zvýšila, zapomenout mu pomáhala i milovaná hudba, pošta a kupodivu i Piercovy a Hunnicatovy hloupé vtipy. Cokoliv, snad i vzájemné hádky, byly stokrát lepší než se začít nudit a z nudy začít přemýšlet nad tím, co se tady děje a co by se mohlo stát.

Proto jej tak zasáhlo, když se zdroj jeho obveselení a zvýšeného krevního tlaku jménem Pierce sesypal. Viděl ho tolikrát na šrot opilého, párkrát zoufalého, ale nikdy, nikdy jej neviděl tak k smrti vyděšeného. Vypadal, jako by jej vážně čekaly už jen hodiny života, v očích mu převládal po většinu času potlačovaný příznak šílenství, vrásky výrazné, šedivějící vlasy zpocené a ruce nateklé…

Winchester snad nikdy neměl o nikoho takový strach jako v tu chvíli o Hawkeyeho.

Nemohl více souhlasit s návrhem poslat pro psychiatra, stejně tak byl rád, že se shodli na Pierceově nepřetržitém dohledu. Nechal realizaci nápadů na ostatních, jelikož měl službu na pooperačním, když ho ale vystřídal Hunnicat, rozešel se směrem k VIP stanu.

"Dobře, že jdeš, majore."

Jen ten hlas uslyšel, zaskřípal zuby, jelikož tušil, že po něm starý pán zase něco bude chtít.

"Netvař se tak kysele, Winchestere, potřebuji se také věnovat své plukovnické práci a někdo mě musí vystřídat v hlídání Pierce. A já si myslím, že mě vystřídáš ty," tvářil se Potter vesele, nicméně Charles velmi dobře vnímal ten lehce výhružný tón, přesto si neodpustil aspoň malý protest, takže se nafoukl, otevřel ústa, ale pod tíhou plukovníkova pohledu zase splasknul.

Výraz toho muže se tak rychle měnil, jelikož od spokojeného s tím, že ho Winchester poslechne, na nasupený, když se major neměl k tomu, aby vlezl do VIP stanu. Charles sáhl po dveřích a s potutelným úsměvem kročil dovnitř. Plukovník ho někdy vážně dokázal pobavit.

Tentokrát mu ale byl i vděčný. Nemohl si přece jít jen tak za Piercem a ukázat, že o něj má také strach, musel by to nějak šikovně zaobalit a Potterův rozkaz mu vlastně přišel vhod.

Kapitán spal. Charles se usadil na židli a bedlivě si ležícího muže prohlédl. Pierce poměrně hlasitě a namáhavě dýchal, vlasy měl rozházené na všechny strany, a přestože na první pohled vypadal klidně, na ten druhý si zpozoroval, jak strnulý je. Zkontroloval mu tep, znepokojivě zrychlený, ale ten mohl být způsoben například jen divokým snem.

Tento jeho závěr se brzy ukázal jako správný, neboť Pierce sebou začal škubat a zvuky, jež vydával, rozhodně nezněly spokojeně. Když jeho prudké pohyby neustávaly, Charles začal mít obavy, aby si neublížil. Psychicky na tom byl špatně a nějaké zranění opravdu potřebovat nemohl. Chvíli ještě váhal… s výjimkou pacientů zrovna fyzický kontakt nebyl jeho parketou a netušil, jak by na jeho přítomnost reagoval Pierce.

Ale vždyť je to jedno, nějaké rozpoložení z narušení osobního prostoru mohou řešit později, teď je důležité udržet Pierce v co nejlepším stavu. Nečekal už ani vteřinu, usadil se na postel a chytil Pierce za zápěstí, hlavně opatrně, aby mu nevytrhl hadičku s výživou. Jelikož sebou kapitán nadále škubal a kroutil se jako žížala, pokusil se jeho zápěstí držet jednou dlaní, druhou rozprostřel na jeho hrudníku.

Tak strašně se třásl…

Charles těkal očima mezi jeho v němém výkřiku zkřivenou tváří a mohutně se zvedajícím hrudníkem, seděl mu u boku a tak okamžitě realizoval myšlenku, která jej napadla. Umístil dlaň na Pierceův bok a přitáhl si jej k sobě, poskytl mu stabilitu z obou stran, což doufal, že to zabere.

Z části slavil úspěch, neboť kapitán se alespoň přestal zmítat, chvěl se ale pořád stejně. Možná… možná by pro něj bylo lepší, aby se probudil.

"Pierci," zkusil, i když tušil, že naprosto zbytečně. Pustil jeho bok, zopakoval hlasitěji kapitánovo jméno a s citem mu propleskl obličej. Bez reakce.

Zvýšil hlas, do facky vložil trochu více síly, snad až moc, čehož zalitoval a snad jako omluvu nechal dlaň pár vteřin ležet na Piercově zarostlé tváři. Už ji chtěl stáhnout a zkusit něco jiného, nečekal však, že stále spící muž se do toho doteku položí.

Polknul a s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se Pierce pomalu uklidňuje, už se netvářil tak vyděšeně, očividně se otřel o Charlesovu dlaň a hlasitě vydechnul. Aniž by si to major uvědomil, palcem Pierce pohladil, jeho zápěstí přestal svírat, jen je držel, kdyby náhodou…

Odhrnul mu černé vlasy z čela a v duchu si vynadal. Tohle už přeci přehání, Pierce by určitě neocenil takový sentiment, navíc tohle přeci Winchester nedělá.

Navzdory tomuto tvrzení sebou polekaně trhnul, když se kapitán znovu mocně otřásl, a okamžitě vrátil dvou dlaň na Pierceovu tvář. Ne, nehodlal si připustit, že mu srdce tluče jako splašené kvůli tomu, jak na jeho dotek druhý muž reaguje…

"Charlesi?"

Major zamrkal a pozorně se podíval na Pierce, aby zjistil, že na něj koukají dvě utrápené modré oči. Pro tentokrát se zachvěl on sám. Nejistý, nervózní, přistižen při činu… na vteřinu jej napadlo, že by to mohl zamaskovat jako prohlídku, ale vzápětí mu došlo, že právě Pierce by mu to nesežral.

Pierce věděl… polila jej horká vlna, když si připomněl, že Pierce věděl o jeho citlivé stránce. Neměl šanci se z toho vymluvit.

"Měl jsi noční můru," řekl mu proto pravdu a rozhodl se nést následky za to, že se možná nechal trochu unést a vážně narušil kapitánův osobní prostor.

Pierce se zamračil, zřejmě si snažil vzpomenout, ale… noční můry si snad člověk většinou pamatuje, ne?

"Vážně? Nevzpomínám si vůbec na nic," tvářil se nadále Pierce zamyšleně.

"To je dobře," připomenul mu major, Pierce se mezitím posadil a rozhlédl se kolem sebe.

"Jo, to asi jo," souhlasil roztržitě. "Kolik je hodin?"

Charles se chtě podívat na své hodinky, pohnul tedy rukou, na které je měl, čímž přitáhl Pierceovu pozornost k faktu, že jeho zápěstí doposud major svíral ve své dlani.

"Půl šesté," odpověděl na otázku a zvedl pohled znovu ke kapitánovu, který se na něj díval… podezřívavě možná? Proč ale? Došlo mu to, jakmile Pierce pozvedl obě ruce a zapřel se jimi o matraci. Kapitán ovšem ovšem neřekl, a tak podivný pocit v Charlesově žaludku nepřerostl ve svírání, zůstal jen u navozování nejistoty.

Čekal… Nevěděl, jakou přesně očekával reakci od Pierce, ale od sebe jednoznačně ústup. Už dávno měl sedět zpátky na židli a stěžovat si na to, že musí na nemocnou chudinku plýtvat drahocenným časem, jednoduše se chovat jako Winchester. A Pierce by měl vymýšlet infantilní odpovědi… Určitě by neměl setrvávat v jeho blízkosti, dívat se mu zvědavě do očí a působit na svůj stav až moc klidně.

Jenže Pierce opravdu neřekl vůbec nic, možná nechtěl narušit atmosféru, jež byla důvěrná. Tak moc důvěrná, že ani Charles neměl to srdce říci cokoliv přezíravého.

"Chce se ti ještě spát?" zeptal se místo toho tiše.

Kapitán přikývnul.

"Ale až nebudu tak unavený, tak se budu šíleně nudit. Kdyby tě napadlo, jak mi pobyt na samotce zpříjemnit…"

"Popřemýšlím," přislíbil Piercovi a konečně se přinutil k tomu, aby opustil jeho postel a usadil se na židli. Zatímco sledoval, jak se kapitán znovu ukládá ke spánku, tak se mu hlavou hodily myšlenky, že tahle chvíle mezi nimi něco změnila.
Byl by se vsadil, že dříve by od něj Pierce taková gesta nejenže nepřijal, ale ještě by mu to vmetl do tváře. Ale v nitru jej hřálo pomyšlení na to, že Pierce mu vlastně řekl, aby přišel zase. Nevyjádřil svou vděčnost za jeho přítomnost přímo, ale takhle to snad bylo i lepší.

Čemu se neubráníš

20. listopadu 2015 v 15:43 | Archea Majuar
Čemu se neubráníš

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Sidney Freedman

Warning: nope

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Slibovala jsem, že v rámci Mash slash měsíce zveřejním i povídku na pár, který se tady doposud neobjevil. A ano, někteří z vás měli pravdu v tom, že to bude na pár Hawkeye/Sidney :D Samotnou by mě to asi ani nenapadlo, ale našla jsem v angličtině pár povídek, které mě přiměly o těch dvou zauvažovat a přiznat si, že to vlastně není vůbec špatné. Nicméně je to jen taková ničím výjimečná povídka, prostě jsem jen chtěla na Sida a Hawkeyeho něco napsat bez ohledu na to, jak moc originální budu :D Tímto se zároveň omluvuji LiemHill, ale já opravdu nemám Radara příliš v oblibě a slashovat ho jednoduše nechci... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Verči, Jutince, Bee, Anemovi a weras :)

Cítil vůči němu takovou vděčnost, že sám netušil, co si s tím má počít. Přišlo mu, že už se to stalo takovou tradicí, že jakmile to má někdo v nepořádku zvenku, dokáží si s tím poradit v táboře takřka v každém případě, a když šlo o problém vnitřní, stačilo zavolat Sidneyho. S Hawkeyem to bylo úplně totéž. Jakmile s ním bylo něco v nepořádku, lidé okolo něj věděli, že nikdo jiný nepomůže už takhle pološílenému chirurgovi více než právě major Freedman.

Takže když začal po nocích hrát basketbal a ráno byl ze svých nočních procházek vyčerpaný, mohl počítat s tím, že se Sidney objeví. A že mu pomůže. Stačil jeden jediný rozhovor… upřímný a otevřený... během kterého Sidney zjistil, co se s Hawkeyem děje, problém mu objasnil a nakonec si s ním ještě basket s imaginárním míčem zahrál.

Vážně měl strach, že začal z války bláznit, že tohle je konečná, že dál už bude jen svírací kazajka a bílé, polstrované stěny. Potom přišel Sidney, prohodil s ním pár slov, rozdal uklidňující úsměvy a navrátil mu ztracenou sebejistotu.

Nad tím, jak moc je za všechno Sidneymu vděčný, přemýšlel nad sklenicí whisky se sodou, zatímco se před ním odehrávala pozdně noční partička pokeru. Svoje karty už složil, neměl absolutně šanci vyhrát, a taky se nemohl soustředit. Napil se, polknul a zkušeným okem přehlédnul peníze, co se na stole válely, z nichž část byla přirozeně i jeho. Dneska mu ale utíkaly mezi prsty.

Zvedl zrak, aby zkontroloval výrazy svých spoluhráčů. Radar měl kulové, Klinger maximálně dvojici, Margaret… Jestli ta neměla alespoň flash, sní svoje boty. Z krys budou bezdomovci. Přesunul se dál, BJ už skončil, Sidney…

Sidney se opíral, ruce složené na prsou a díval se přímo na Hawkeyeho, který se bůhví proč ošil. Nepochyboval o tom, že si toho Sidney všiml, protože se ušklíbl, na což mu Hawkeye odpověděl váhavým úsměvem. Nějak si nedokázal přesně zařadit ten výraz, jaký měl Sid ve vteřině, kdy na něm Hakweyeho oči spočinuly. Možná zvědavý, možná pobavený, možná takový, jaký u něj ještě kapitán nikdy neviděl.

Rozhodl se svou reakci přisoudit únavě, za překvapených pohledů a slov oznámil, že už končí, sebral si své peníze a chvilku počkal, jestli se toho někdo nechytne a zapíchne to taky.

"Půjdu taky, své kapesné jsem už dávno prohrál," následoval kapitánovu příkladu právě Sidney, rozloučil se a při cestě ke dveřím důstojnického klubu věnoval Hawkeyemu další pohled, který příjemce vyhodnotil znovu jako nečitelný.

Zavřel za nimi a tiše vyšli vstříc táboru, ponořenému do tmy. Pomalu dorazili k VIP stanu, kde byl momentálně Sidney ubytován. Psychiatr si otevřel, otočil se na prahu a podíval se na Hawkeyeho. Kapitán nevěděl, co by… věděl, že by měl jít do Bažiny, že tohle se od něj očekává, proto přeci odešel z baru, ale na druhou stranu mu něco říkalo, aby zůstal.

Kdyby se s ním Sid rozloučil, tak by si asi šel po svých, jenže jeho přítel jej jen mlčky pozoroval, snad odhadoval, na co jeho občasný pacient myslí. Jenže nemohl přesně vědět, o čem Hawkeye přemýšlí, když ani kapitán sám to nevěděl… Pod Sidneyho pohledem nebyl schopný se pohnout, vnímal jen ty hnědé oči, jak jej zkoumají, jako by mu viděly až do duše.

Neměl ponětí, co se s ním děje, vždyť Sidney jen dělal svou práci a on teď před ním stojí, nedokáže vymyslet vtip, nemůže se pohnout a cítí, jak se ta vděčnost vůči jeho příteli snaží přeměnit v něco jiného… v něco, čemu se bránil… v něco, čemu neměl šanci se ubránit.

"Začínám se děsit toho, co se ti děje v hlavě, Hawkeye," slyšel jej říkat, ale pravý význam slov nepobral, byl příliš soustředěn sám na sebe a to, jak se Sidney právě pousmál.

…čemu se nemohl ubránit…

Aniž by ten pohyb nějak plánoval, s citem strčil druhého muže dovnitř stanu a sám by uvnitř asi zůstal rozpačitě stát, kdyby se na něj okamžitě nepřitisklo lidské tělo a na rtech se neobjevily jiné… Ani to nebyl polibek, vlastně se jen lehce dotkli, jako by si Sidney nebyl tím, co dělají, ještě víc jistý než Hawkeye.

"Nemám tušení, co se tady děje…" pronesl velmi tiše kapitán, ústy pohnul jen nepatrně, přesto se několikrát otřel o ty druhé, jež seznal hrubějšími, než k jakým se většinou skláněl. Rozdíl zaznamenal i v tom, co se odehrávalo uvnitř něj, najednou každý nerv, každá část jeho dlaně se chtěla dotýkat muže před sebou. Vděk vůči Sidneymu jej hřál v hrudi, rozproudil krev a rozbušil srdce. Byl to pořád jen vděk?

"Já to vím, ale nemám odvahu to vyslovit," zněla odpověď, jaká Hawkeyeho jen utvrdila v tom, že Sidney do toho spadl úplně stejně náhle jako on sám.

Nevěděl, kam tohle může směřovat, nebyl si jistý vůbec ničím… Vlastně jen tím, že ten lehký dotek rtů mu nestačí. Velmi pomalu učinil milimetry mezi nimi minulostí a políbil Sidneyho, opravdově, vroucně. Povzdech druhého muže si možná jen představoval, ale ruce, jež se mu omotaly kolem pasu, byly až příliš reálné. Ty své umístil na Sidneyho záda a přitáhnul si jej co neblíže k sobě.

Jestli i tohle byl další lék na jeho pošramocenou příčetnost, jež mu mohl Sidney nabídnout, Hawkeye v sobě nenašel žádný důvod, proč jej odmítnout…

Attacked

15. listopadu 2015 v 10:02 | Archea Majuar
Attacked

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Mám přibližně stejné pocity jako Hawkeye v této povídce, jen já je prostě držím v sobě. Doufám, že se všichni máte lépe než já, bo mám pocit, že až na pár zářících hvězd se nacházím v totální temnotě. Slovy klasika jsem v solidních sračkách. Nicméně i proto jsem zvolila zveřejnit dnes zrovna tuto povídku a třeba se vám bude líbit :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Justince, Anemovi, LiemHill, weras, Profesorovi a za neocenitelnou podporu Bee :)

Vztek jím lomcoval, třásl se a takřka skřípal zuby. Tohle už byl moc i na něj. Zase… Zase je armáda dostala! Nejprve řekla, neboj se, Hawkeye, až budeš mít 36 bodů, pošleme tě domů. Když dosáhl na 34, tak najednou pro převelení domů potřeboval 45 bodů. A teď?! Teď ještě víc… Stačilo, že to Potter naznačil a už přestal poslouchat. Bylo úplně jedno, na kolik počet zvýšili, protože mu bylo jasné, že v Koreji zkysne až do konce války. Prostě to věděl.

Práskl s dveřmi od kanceláře a jako velká voda se vyhnal ven. Nevnímal nic, kam jde ani proč někam jde, nemohl zůstat na jednom místě… Na místě, které z hloubi duše nenáviděl. Zarazil se až o zásobovací stan, napadlo jej, že tam by mohl mít trochu soukromí a o samotě třeba puknout vzteky. Zalezl dovnitř, kopnul do stojanu a s hlasitým zaklením se svalil na matrace.

Už ho vážně přestávalo bavit, jak se nad ním armáda vždy vyhrála. Jako by se mu všichni ti šašci na vysokých místech vysmívali do obličeje. Mohl by jim to jet znovu vysvětlit, ale po svém minulém výjezdu na mírové rozhovory pochyboval, že mu to tentokrát projde tak lehce. Nemohl uvěřit tomu, že se s tím vážně bude muset smířit. Nic jiného dělat nemohl.
Zvedl hlavu. Někdo vešel, skrze regály ale neviděl kdo. Zůstal sedět a čekal, jestli dotyčný jen něco potřebuje ze stanu a pak vypadne, nebo jej nějaký šťoural hledá.

"Zrovna tebe bych tady nečekal, Charlesi," ušklíbl se nehezky na příchozího. "Přišel jsi mě utěšit, že to bude dobré?"
"Více bys uvítal, kdybych si přišel kopnout do mrtvoly?" odpověděl mu major otázkou a shlížel na sedícího muže, který vypadal vyčerpaněji než po šestihodinovém operování. "Nicméně se obávám, že to budu muset udělat."

Pierce přimhouřil oči, ale neřekl nic, Winchester sice uměl být hajzl se vším všudy, ale v tom, aby mu okamžitě jednu vrazil, jej zastavil pohled jeho očí. Vážně vypadal, že mu to říct nechce, ale musí.

"Klinger právě obdržel telefonát z Tokia. Ten kluk, na kterém jsi předevčírem strávil tři hodiny, zemřel při převozu do nemocnice… Mrzí mě to, Pierci."

"To ne…"

Více ze sebe nevyrazil, oči se mu zasekly na sklenici s aspirinem. To ne… Dával toho kluka dohromady tak dlouho, absolutně nevěděl, kde začít, byl jako cedník, ale podařilo se mu jej udržet naživu. Když se druhý den probral, tak měl bolesti, ale na svůj stav se jevil více než dobře. Dokonce flirtoval s Margaret… Bylo mu čerstvě devatenáct.

Pomalu se postavil na nohy, přidržoval se stojanu a přiměl se zhluboka dýchat. Cítil to… Už to na sobě dokázal po těch letech poznat. Vztek, zoufalství, bezmoc, to všechno teď vnímal až příliš intenzivně, než aby se uměl kontrolovat. Snažil se, moc se snažil, ale krev mu bušila ve spáncích, ruce jej brněly, potřeboval se nějak vybít nebo zešílí.

Jako ve snu pootočil hlavu, zadíval se na své ruce, jež svíraly regál. Klouby měl úplně bílé, jen matně cítil bolest z toho, jak se mu kov zařezával do polštářků na dlaních… Chystal se škubnout celým tělem, aby ten stojan shodil, aby aspoň trochu dal průchod svým emocím, ale pevné sevření ramen mu v tom zabránilo.

Slyšel, že na něj major mluví, ale nerozuměl mu a vlastně rozumět nechtěl. Neměl mu, co bránit v tom, aby zdemoloval jakýkoliv stojan. Neměl mu co rozkazovat!

I když to byl major… Ale kdo rozhoduje o tom, kdo bude nad kým? Charles nebyl o nic lepší než on sám, určitě to dostal jen kvůli svému původu. Nebo někomu vlezl tak moc do zadku, že mu dali majora okamžitě, jen aby už zavřel hubu.
A totéž by měl učinit i nyní, problesklo Hawkeyemu hlavou, když skrze vztek opět uslyšel, že Winchester pořád žvaní. Když nemohl převrhnout regál, nemohl si pořádně zaskákat na rozbitém vybavení, musel tu negativní energii vybít jinde… Než jej racionalita dokázala zastavit, téměř se mu zatmělo před očima.

Možná vzteky, možná tím náhlým pohybem, jímž chytil Charlese pod krkem, a aniž by věděl, kde v sobě vzal tolik síly, odhodil jej ke zdi. Nevnímal, že modré oči druhého muže se na něj šokovaně dívají, nevnímal vůbec nic, než to nutkání znovu jej chytit. Za pár vteřin svůj záměr realizoval, stanul před majorem, držel jej za límec uniformy a přitisknul ke zdi.

Zpříma mu shlížel do očí, těšil jej ten strach, čišící z nich, věděl, že se Charles bojí, třásl se jako osika… Netušil, proč má najednou takovou chuť mu ublížit, ale nebránil se. Jemu válka ubližovala dennodenně a on už toho měl prostě dost. Že to schytá zrovna arogantní titán z Bostonu, to mu bylo srdečně jedno.

Dýchal mu do tváře a bavil se tím, jak se major snaží uniknout z jeho sevření, ale Pierce jej držel pevně, celou svou váhou se o něj opíral a stále více přenechával vládu nad svými činy něčemu uvnitř sebe. Něčemu, co doposud nemělo šanci proniknout na povrch, něčemu, co mu způsobilo abnormálně rychlý puls.

V místnosti jako by se strašně oteplilo a doslova hořel, když totální zkrat v jeh hlavě byl dokonán a on nepřitiskl své rty na Charlesovy.

Možná by to ani neudělal, možná by se v něm ta touha neprobudila, kdyby podvědomě nezaznamenal pohyb oblasti svých vlastních slabin, kdyby jej Charles nedržela oběma rukama za boky a kdyby se v jeho vyděšeném pohledu neobjevil chtíč… O tom, že vyšel vstříc jeho pohybu pánve, nemluvě.

Bylo mu jedno, proč se to stalo zrovna teď a tady, jeho mysl naplnily myšlenky jen na to, jak budou Wincheterovy rty po jeho útoku vypadat. Nešetřil ho, líbal ho dravě, hladově, absolutně mu nedal možnost nadechnout se, používal zuby, více než by se na vůbec první polibek slušelo, jenže… Charles si nestěžoval.

Pierce jen více v jeho činnosti povzbuzovalo, že Winchester mu doslova kňučel do úst, když do těch jeho vniknul jazykem, nesetkal se s žádným odporem, dokonce si jej hned na to přitáhl více k sobě. Cítil jeho ruce na svých zádech, objímal jej, třel se o něj…

Kdesi v hloubi duše ho neskutečně těšilo, že si to druhý muž užívá, momentálně ale na to nebyl schopen reagovat, takže jen pokračoval v devastaci Charlesových rtů, pořád jej držel za límec, ale druhou dlaní se bůh ví kdy dostal na majorovy zadní partie, kam poměrně necitlivě zatínal nehty.

A čím více se blížil, tím silněji je zatínal, tím hůře se na Charlesova ústa soustředil. Nakonec se odtáhnul, samotného jej rty pálily, asi taky nějaký kousanec schytal, skrze zamžený pohled rozeznal, že Charles má zavřené oči a jeho výraz…

Ten byl pro Hawkeyeho cílovou stanicí, tělem se mu prohnala slastná vlna, celý se zachvěl a se zatnutými zuby se udělal. Hlasitě oddechoval, užíval si to nádherné uvolnění a… před očima stále obraz, jak se Charles tvářil…. Nepochyboval, že se na něj zadíval právě ve chvíli, kdy i on dosáhl vrcholu, protože teď… teď už jej major jen objímal a rovněž hlasitě dýchal.

Pomalu, velice pomalu i Pierce objetí akceptoval, položil si hlavu na Winchesterovo rameno a připustil si, že ten náhlý mír v duši cítí jen díky němu. Ve vlasech ucítil dlaň… hladila jej. Teprve pak se to v Hawkeyem všechno zlomila, v očích jej zaštípaly slzy, bezmoc a zoufalství vystřídali vztek.

A on se tomu poddal, náhle měl jistotu, podivně silnou jistotu, že teď může brečet, že jej Charles v tom nenechá. Společně se sesunuli na podlahu, Charles jej objímal a trpělivě jej hladil ve vlasech, funěl mu do nich a… byl tady.
Hlava mu pořádně nebrala, co se tady přesně stalo, ale jedno mu bylo zcela jasné…

Že Charlese čeká perná chvíle, až si bude muset vymyslet výmluvu pro své pokousané rty.

Bez srdce

12. listopadu 2015 v 17:05 | Archea Majuar
Ne, tohle není žádná povídka.

Ale vztahuje se to k oněm, jež jsem napsala na pár trenér/žokej. Ano, ten trenér a ten žokej, kteří letos vyhráli Velkou pardubickou s NIKASem. A pokud aspoň trochu věnujete pozornost médiím, asi jste zaznamenali, že NIKAS měl DOPINGOVÝ nález. A asi bych se vám nedivila, kdyby nyní byl váš pohled na TRENÉRa ryze negativní. Ale prosím, věnujte mi chvíli pozornost... prosím.

Vím, že si tohle moc lidí nepřečte, ovšem ti, na kterých mi záleží, ano. Tak předně... Je to průser jak cyp. Jenže je to průser, za který TRENÉR nemůže. Zakázané látky se nacházely v krmivu, jež bylo podáno týden před Velkou. A vzhledem k tomu, že kůň nevykazoval známky neklidu či zdravotních potíží, tak nikoho nenapadlo, že by s krmivem bylo něco v nepořádku. To se projevilo až v dopingové zkoušce. Že bylo špatné krmivo, to se občas prostě stane, bohužel se stalo zrovna před Velkou... A tímto chci hlavně zdůraznit jedno. TRENÉR, konkrétně tento trenér Stanislav Popelka by v životě koni nepodal žádnou zakázanou látku vědomě, respektive nic, co by koně jakkoliv na zdraví mohlo ohrozit. Nemusíte mi věřit ty scény v povídkách, nemusíte mi věřit téměř nic, ale tohle... tohle mi prosím věřte.

Ten člověk se koním věnuje takřka od narození, jsou součástí jeho rodiny, miluje je nade vše... Znám spousty českých trenérů, ale jen třem z těch čtyř desítek stoprocentně věřím, že jsou čestní a pro koně by dýchali. On je jedním z nich.

Dopingový nález zřejmě poškodí jeho pověst, proto je důležité, aby co nejvíce lidí vědělo, že za to prostě zodpovědný nebyl a ani být nemohl. A aby toho nebylo dost, žokej Marek Stromský si zřejmě zažije diskvalifikaci podruhé v životě. A jak na to reagoval? Končí. Končí s dostihy, končí s koňmi... Úplně. Protože mu to zlomilo srdce.

Ten článek nedává smysl. Nevadí, možná ani nemusí, prostě jsem se potřebovala vyjádřit někde, kde si to snad aspoň pár lidí přečte a bude věřit tomu, že pan Popelka to neudělal úmyslně, a že Marek Stromský... ne, nevím, co tady říct. Jen, že blbá náhoda zničila nejednomu výjimečnému člověku život.


(Pokud se chcete v této oblasti na cokoliv zeptat, neváhejte. Neříkám, že jsem kovaný odborník, ale znám bulvár a znám rizikovost dopingových testů... Znám tohle prostředí.)

Hot N Cold

10. listopadu 2015 v 23:37 | Archea Majuar
Hot N Cold

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Trapper McIntyre

Warning: ani ne

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Předem se omlouvám, možná jsem to nemusela zakončit zrovna takto... :D :D Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Justince, LiemHill a Bee :)

Dveře sebou pod náporem studeného větru trhly a hlasitě bouchly. Ležícím chirurgům to ale ani moc nevadilo, stejně nedokázali usnout. Byla šílená zima. Bažina neměla šanci, aby se v ní udrželi teplo, Hawkeye s Trapperem se tedy alespoň na noc přestěhovali do VIP stanu. Sice to stálo trochu dohadování se s Henrym, ale nakonec souhlasil.

Když se však uvelebili na lůžku, zjistili, že si stejně moc nepomohli. Ani malý sten nedokázal být dostatečně vytopen, když se dveře neustále otřásaly, tenké stěny na tom byly podobně. Oba se dva se nasoukali do co největšího množství oblečení, deky měli až po bradu, přesto se klepali zimou.

Hawkeye slyšel, jak jeho přítel drkotá zuby. Tohle už byla vážně neúnosná situace. Potřeboval se zahřát. A to nutně. Zavřel oči a zkoušel si představit prosluněný den v Zátoce pláňat, myslel na to, jak jej paprsky slunce hladí po tváři. A když se otočí, tak mu příjemně polaskají záda.

Pousmál se, protože se zdálo, že to pomáhá. Jeho hřbet byl náhle zahrnut teplem, jež sice nebylo zrovna intenzivní, ale i tak vítané. Zmateně zamrkal a začalo mu docházet, co se děje. Trapper se k němu přisunul blíž, skoro se jej dotýkal, jestli se dá kontaktu asi třiceti vrstev látky říkat dotek.

Většinou inicioval jakýkoliv kontakt on sám, ale když byla taková kosa… Ani jej nenapadlo se odtáhnout, vidina čehokoliv a kohokoliv, kdo by jej zachránil před umrznutím, byla příliš lákavá. V jednu chvíli mu přišlo, že už mu je na záda zase zima, a tak se automaticky posunul, aby svůj zdroj opět vyhledal.

Tentokrát se mu dostalo ještě většího přísunu tepla. Sice se pohnul jen o pár milimetrů, ale Trapper to vzal jako povolení, že se tulit může, proto se na Hawkeyeho přitisknul celou plochou těla a slyšitelně vydechnul do černých vlasů svého přítele. Hawkeye nejprve strnul překvapením, rychle se ale uvolnil… vždyť to byl jen Trapper… ten Trapper, jehož ruka jej právě objímala kolem pasu.

Zavřel oči a poddal se tomu okamžiku, kdy chlad pomalu ustupoval, nahrazován příjemný teplem. A jak málo stačilo… Pomyslel ale na to, co Trapperova záda. Možná by mu měl jeho pozornost oplatit. Vydržel teda ještě pár minut takto, pak se ale z objetí vymanil a otočil se ke svému příteli čelem.

Trapper mu věnoval pozvednuté obočí a žraločí úsměv, jenž mu Hawkeye váhavě oplatil. Než mu ale stačil říct, co má v plánu, Trapper jej objal a přitiskl si ho k sobě. Ovšem ani nyní neměl Hawkeye sílu protestovat, bylo to milé a navíc takhle se mohl zahřát ještě mnohem lépe. Omotal kolem svého přítele ruce, nechal jej, aby si položil tvář na tu jeho a tak nějak se jim povedlo poskládat nohy. Deky přes sebe měly přehozené obě, Trapper už na tom zřejmě zapracoval dříve.

Bylo mu v Trapperově náruči tak dobře, už dlouho jej nikdo takhle neobjímal. A proto se jen ještě více zavrtal do jeho náruče, vnímal pohyby jeho hrudníku a prostě se tomu oddal, dokud…

Muselo se mu to zdát. Samozřejmě, že muselo, Trapper by něco takového.. . udělal, tím si byl jistý. Beze sporu cítil, jak se skrze vrstvy oblečení dostala, bůh ví jak, ruka jeho přítele. Náhle jako by venku nebylo pod bodem mrazu. Horko jej polilo v několika vlnách, ačkoliv si zcela nebyl jistý proč, ale jakmile se Trapperova chladná dlaň dotkla jeho rozpálených zad, bylo to nesmírně příjemné.

Jenže ona se jen nedotkla, začala se pohybovat v pomalých kruzích, začala Hawkeyeho rozechvívat a bořit veškeré zábrany, o jakých si kapitán myslel, že je nikdy padnout nenechá. A to jen z jednoho důvodu. Protože si myslel, že Trap by překročení takových hranic nepřijal… A teď je sám pokořil.

V hlavě mu to šrotovalo, věděl, že prsty drtí župan, jenž tvořil svrchní vrstvu Trapperovy ochrany před mrazem, věděl, že je až nepřirozeně strnulý, ale nemohl se uvolnit, nešlo to, když hořel a zároveň mu po těle lítala husí kůže. Trapova dlaň se stále pohybovala na jeho zádech, navíc ve vlasech cítil jeho dech, možná snad i lehce zrychlený?

Odtáhl se od svého přítele, aby se na něj mohl podívat. Ten zrychlený dech… nekorespondoval s nevinným pohledem, jaký mu Trapper věnoval. Nevinný a ospalý, leč hnědé oči mu přesto zářily. Vřelým, laskavým teplem, jež hřálo úplně jiným způsobem, než jak to kdy kamna a deky a slunce budou umět.

Díval se do těch očí, sám zhluboka dýchal, krev jím proudila, stejně jako další zachvění, když i druhá Trapperova dlaň se prodrala skrze oblečení, tentokrát zchladila jeho bříško, pak přejel výše na hrudník, kde se rozprostřela.

"Chci tě mít, co neblíže," promluvil tiše Trapper, oči neomylně směřující od Hawkeyeho očím k jeho rtům.

Hawkeye se chvěl, neustále, ale už dávno ne zimou, to všechno jen jeho blonďatý přítel… ke kterému se vzápětí naklonil a udělal to, o čem si i snít zakazoval. Políbil ty usmívající se rty a horečně se snažil také dostat skrze vrstvy, aby se mohl Trappera dotknout. Neubránil se proto spokojenému zamručení, když se mu to podařilo, sevřel Trapovy boky, líbal jej, hluboce, přesně tak, jak si tolikrát přál…

Rozhořel se v něm plamen, o kterém se domníval, že nikdy nebude znovu zažehnut. Ale dnes v té neskutečné zimě se tak stalo a Hawkeye se zoufale na Trappera tisknul, dotýkal se jej všude, kam dosáhl, vnímal Trapovy ruce na své kůži a sténal mu do úst, kdykoliv přejel přes některé místo, jež patřilo mezi ta citlivější.

V jednu chvíli jej ale rozum zastavil, udýchaně si opřel čelo o Trapperovo, jenž jej náhle něžně pohladil po vlasech. Jeho druhá dlaň sice z jeho zad nezmizela, ale jen jej držela… držela blízko.

"Není správný čas…" zašeptal sklesle, možná omluvně, ale Trapper se jen trochu posunul a přitáhl si svého přítele zpět do náruče. Zrovna teď jim sice zima nebyla, ale potom… Prostě to nešlo a oba dva to věděli.

Trapper jej objímal a Hawkeye se opět jako klíště držel paže, jež kolem něj byla obmotána. Zíral do tmy. Bude mu trvat, než se uklidní, ale nebyl sám. Nikdy nebyl v Koreji sám, protože měl Trappera. A po dnešku si byl jistý, že ho opravdu může mít… mít v tom smyslu slova, při němž mu srdce bušilo jako splašené a na tvář se prosazoval skrze strach a lhostejnost zasněný úsměv.

...musí zůstat anonymní

4. listopadu 2015 v 23:22 | Archea Majuar
(Zdroj této péče) ...musí zůstat anonymní

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: flufffffffffff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část pohádky O Unaveném princi Hawkeyem je tady. Ha, já psala, že bude až v pátek, jenže já ji chtěla vydat pátého, a moje matematické schopnosti jsou dost bídné i na to, abych si spočítala, že pátého je ve čtvrtek. Ale výjimečně si to prominu a nepůjdu si o hlavu omlátit stolní lampičku nebo Kostirost, jelikož uznávám, že psychicky na tom jsem bídně. To ovšem nic nemění na tom, že si máte tuto povídku užít :D Enjoy!

btw. se vážně omlouvám, že některé povídky jsou zmatané, jenže blog.cz mi nějak odmítá uznávat "odjebníky", jež by měly jednotlivé úseky povídek oddělovat... Vážně nevím, co s tím :/

Za komentáře děkuji Bee, Anemovi, Justince a Paulett Scythe :)

Vážně nechápal, že ten chlap to mohl zalomit prakticky kdekoliv. A trápilo ho, že k tomu vůbec dochází… Jak moc musí být člověk unavený, aby usnul opřený o futra na pooperačním?

Zakroutil nad ním hlavou a zkusmo do něj rýpnul prstem, ale Pierce nereagoval. Všiml si, že nejbližší postel je volná. Pomohl tedy kapitánovi, aby přenesl váhu nejprve na něj, poté společně udělali pár kroků a odložil Pierce na lůžko. Ten jen něco zamumlal, schoulil se a nerušeně snil dál.





Zdroj této péče...

1. listopadu 2015 v 0:12 | Archea Majuar
Zdroj této péče...

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/Charles Emerson Winchester III.

Warning: nope

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Na úvod musím říct, jak strašně jste mě potěšili tím vlídným až nadšeným přijetím povídky na tento pár. Vážně jsem měla obavy, jelikož Charles je... prostě Charles a ne každý si ho dokáže oblíbit. Moc děkuju všem, hlavně komentujícím, tedy Davanity, Monice, Winter, Anemovi, Weras, Verči, Justince, Melkoře, Ann a Bee :) Strašně moc mě to nakoplo k tomu, abych na ně ještě něco zkusila a tady je jeden z výsledků o DVOU částech... Snad se vám bude líbit :) Enjoy!

Druhou část můžete očekávat v pátek.

Mobilní armádní chirurgická nemocnice byla ponořena do tmy, skrze stanovou celtu pronikal chladný vítr. Na pooperačním panoval klid, pacienti byli stabilizovaní a tak se šéfchirurg Hawkeye Pierce malátným krokem vydal do svého obydlí. Otevřel dveře Bažiny, ve stoje se zul a znaven padl na postel. Neuběhlo ani deset sekund a vyčerpaný muž usnul spánkem tak zdravým, jakého se mu mohlo na poměrně nepohodlné posteli dostat.

Do dveří se opřel vítr, klepl jimi. A po chvíli znovu. Když se to stalo popáté, další obyvatel neblaze proslulého stanu s tlumeným zavrčením odkopnul peřinu, postavil se a šel je zamknout, jestli se tomu tak dalo říkat. Zima sice bude tak jako tak, ale ten otravný zvuk aspoň zmizí. Počkal chvíli, zda jeho čin zafungoval, další nápor větru se tentokrát obešel bez klepnutí a chirurg se spokojeně ušklíbl.

Otočil se, aby se vrátil do své postele, zaznamenal ovšem jiný, zvláštnější zvuk. Vycházel z Piercovy postele. Zpozoroval, že totálně vyčerpaný Pierce ve spánku drkotá zuby. Nebylo divu. Byl sice oblečen, ale v deseti stupních nad nulou, jak bdící chirurg odhadoval, naprosto nedostatečně. Mrknul vedle postele. Na podlaze se povalovala deka. Protočil oči nad tím, jaký nepořádek v Bažině vládne, sebral ji, roztáhnul a spícího muže přikryl.

Byla příliš tenká a moc mu pomoci nemohla, lepší řešení jej ale nenapadlo. Na topení prozatím nic neměli… Do rozespalé tváře se mu vloudil úsměv, když uviděl, že Piercovy zuby se uklidnily, jejich majitel si deku přitáhnul co nejblíže k tělu a tiše pokračoval ve spánku. Ty ztrhané rysy v jeho obličeji mu ale naháněly hrůzu. Přes den to člověk tak nezaznamenal, když se Pierce neustále šklebil, pitvořil, jednoduše otravoval všechny okolo… Teď to byl jen velmi unavený zhruba třicetiletý muž…

Zamrkal a vrátil se do reality, začala se do něj dávat zima, a tak se i on vrátil do své postele, načež velice rychle následoval Piercova příkladu.