Srdce poraženého

30. října 2015 v 11:49 | Archea Majuar
Srdce poraženého

Fandom: dejme tomu že RPS

Pairing: žokej/trenér

Warning: kratké fluff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: To si tak člověk vyrazí s přáteli na dostihy do Slušovic, kde se zcela očekávaně jak trenér, tak žokej objeví, opět vytvoří dvojici pro jeden z dostihů, tentokrát to ale nevýjde tak, jak by asi všichni chtěli. I když... někteří se pak i panem trenérem fotili a mají zážitek na celý život, že :D No, nebudu tady zbytečně žvanit, oba jsou skvělí v tom, co dělají, ale občas to prostě neklapne... to jsou dostihy. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi, LiemHill, Bee, Monice a Verči :)

Už když viděl, že jde klisna na první místo, tak mu bylo jasné, že to do cíle nemůže vydržet. A taky, že ne. V cílové rovince se propadla na šesté místo. Ale aspoň vypadalo, že je naprosto zdravá.

Prodral se lidmi, stojícími na tribuně a rozešel se směrem k místu, kde se měli odsedlat koně. Počkal, až vodička Loire chytí, a zatímco z ní sundával žokej sedlo, potvrdil si, že je kobylka po dostihu opravdu v pořádku. Nekulhala, nebyla ani poškrábaná, jen se prostě unavila příliš brzy a v závěru už neměla sílu, aby soupeřům vzdorovala.

Zamrzelo to, protože sem jeli jen s ní a nakonec odjedou bez dotace, ale stane se. Vydal se do vážnice, aby dostih probral s žokejem, tam jej už ale nenašel, viděl jen odložené sedlo a dres. Svitlo mu.

Vyšel ven a zamířil uličkou vedle budovy, vedoucí k parkovišti. Uviděl jej, jak se opírá o přepravník pro koně, ve tváři zachmuřený výraz. Ano, kdyby klisnu podržel a nepustil ji na špici, možná by to dopadlo jinak, ale možná také ne… Velmi nerad jej po dostihu vídával smutného nebo naštvaného, vždyť příště to bude lepší.

Pomalu k němu došel a opřel se vedle něj. Čekal salvu nadávek a omluv, jíž se také dočkal…







Chtěl vyhrávat, chtěl vyhrávat pořád, i když věděl, že to není možné. Uměl se smířit s porážkou, ale když to byl JEHO kůň, tak to šlo hůře. Nechtěl jej zklamat, nechtěl dělat chyby… Ale když se dostal s klisnou do čela, měla v sobě tolik chuti, tolik elánu… Nechtěl ji brát zpátky a dostih jí znechutit. Tušil, že v cíli už to nebude ono, ale celý průběh ji bavil, skákala s nadšením. Aspoň tím se utěšoval, i když ani moc neměl proč.

Věděl, že ho za jeho výkon nikdo neseřve. Nikdo mu nebude nadávat, dostane se mu z jeho strany jen pochopení. Tiché pochopení, pomyslel si, když zaregistroval, že se zrovna on vedle něj postavil. Klidný, takřka lhostejný jako obvykle. Pustil to ze sebe ven… Byl si jistý, že právě trenér jej za jeho slovník nebude soudit, už musel být zvyklý.

Chodil tam a zpět, nadával na sebe, pak se obhajoval, chválil klisnu, jak skvěle byla připravená… Jaký z ní měl v dostihu dobrý pocit.

Když se aspoň trochu uklidnil, avšak srdce stále splašeně bušící, zjistil, že stojí zády k němu, a tak se otočil, jen aby spatřil trpělivý, chápavý pohled hnědých očí a výraz prostý jakýchkoliv výčitek. Koukal se takhle na něj už tolikrát… byl už jedním z mála, kteří mu stále dávali další a další šance v dostizích, a nikdy se na něj po doběhu nedíval jinak než takhle.

A sám se v takových chvílích prostě neuměl držet zpět. Tak strašně moc mu jeho přístup imponoval, ta důvěra, že udělal, co bylo v jeho silách, ta prostá spokojenost s tím, že je hlavně zvíře zdravé…

Možná potřeboval další ujištění, že mu nic nevyčítá, možná jej opět ovládla vděčnost, možná jej prostě jen chtěl mít co nejblíže, když se vrátil na své původní místo, snad jen o pár centimetrů blíže k němu… K němu, který jej okamžitě objal kolem pasu a jehož chápavý pohled se pozvolna změnil v laskavý.

Srdce už mu nebilo adrenalinem, nýbrž tím silným citem, jaký vůči druhému muži choval. Naklonil se a políbil jej, hrudí se mu rozlilo teplo a postupovalo dál, až do konečků prstů, utápěl se v jeho náručí, chytil jej pevně kolem pasu, vnímal prsty ve svých vlasech… Uklidňoval jej a zároveň rozechvíval. Jeho láska vůči němu neustále vzrůstala…







Chápal, že se každý žokej s nepovedeným dostihem vypořádává po svém, přesto mu ten pohled nedělal dobře. Chtěl mu pomoci, ale nevěděl jak, proto se na něj jen tiše díval, dopřával mu čas a prostor...

…a poté i svou náruč. Přitáhl si jej k sobě a nechal jej, aby spojil jejich rty, načež pocítil přítomnost zrychleného tepu a příjemného pocit uvnitř. Druhý muž se o něj opíral, poddal se mu, a on sám se snažil, aby dal najevo, že mu opravdu nic nevyčítá, že jsou přeci důležitější věci než vítězství, že…

Prsty mu vjel do vlasů, dál jej něžně líbal a doufal, že kombinací gest, do nichž vložil vše, co k druhému muži cítil, vyléčí srdce poraženého.

Jelikož mám velice šikovné kamarádky, jedné se podařila vyfotit poměrně... poměrně zajímavá fotka, u které si snad řeknu jen "no, blíže už stát nemohli." :D Záleží na Vás, jestli chcete vědět, jak žokej a trenér vypadají, je to čistě na Vás :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bea Bea | Web | 30. října 2015 v 12:02 | Reagovat

No... Blíž už fakt stát nemohli. To by se všechno provalilo naráz. :D

Fluff... Fluff. Fluff! -vznáší se na obláčku načechrané pěny-

Bude ještě něco? Prosím, prosím, a k tomu smutně koukám.

2 majuar majuar | Web | 30. října 2015 v 17:15 | Reagovat

[1]: Já si říkala totéž :D Stála jsem pár metrů od nich a tou blízkostí mi úplně vzali dech... A vykouzlili na tváři přiblblý úsměv.

A ano, potvrzuji, že něco na způsob pokračování bude :)

3 LiemHill LiemHill | Web | 30. října 2015 v 19:39 | Reagovat

Tak to znám... Ta situace, kdy něco vidíš a ty jako jediná v tom vidíš slash :D ach... Ale krásně napsané a taky se těším na pokráčko :)

4 Monika Monika | 30. října 2015 v 20:11 | Reagovat

Moc pěkně napsané. Těším se na další podobné. ;-)

5 thenikkioesch thenikkioesch | 30. října 2015 v 23:15 | Reagovat

Ach, můj foťák ale občas umí kouzla, že? :D Ač se mi povídka samozřejmě líbí,jako každá, kterou napíšeš, tak musím říct, že ta prvotinka na tento pairing byla lepšejší. :P A jelikož z těchto dvou fešáků nejsem tak hotová, přesouvám se zpět na ČO/MO ! :D A laskavě sem přidej i tu pěknou prácičku na EK/TD :D ♥ Jsi nejlepší, zbožňuju tě. :* (Aspoň si přestaneš stěžovat, že ti tu už nic nekomentuju. :D)

6 Profesor Profesor | 31. října 2015 v 12:09 | Reagovat

Velmi hezká povídka. Ta minulá z dostihů se mi sice líbila víc, ale i tahle splnila účel a potěšila.
Fotka je zajímavá.

7 Karin Karin | 15. května 2017 v 13:13 | Reagovat

Povídka pěkná a ty dva také. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama