Říjen 2015

Srdce poraženého

30. října 2015 v 11:49 | Archea Majuar
Srdce poraženého

Fandom: dejme tomu že RPS

Pairing: žokej/trenér

Warning: kratké fluff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: To si tak člověk vyrazí s přáteli na dostihy do Slušovic, kde se zcela očekávaně jak trenér, tak žokej objeví, opět vytvoří dvojici pro jeden z dostihů, tentokrát to ale nevýjde tak, jak by asi všichni chtěli. I když... někteří se pak i panem trenérem fotili a mají zážitek na celý život, že :D No, nebudu tady zbytečně žvanit, oba jsou skvělí v tom, co dělají, ale občas to prostě neklapne... to jsou dostihy. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Anemovi, LiemHill, Bee, Monice a Verči :)

Už když viděl, že jde klisna na první místo, tak mu bylo jasné, že to do cíle nemůže vydržet. A taky, že ne. V cílové rovince se propadla na šesté místo. Ale aspoň vypadalo, že je naprosto zdravá.

Prodral se lidmi, stojícími na tribuně a rozešel se směrem k místu, kde se měli odsedlat koně. Počkal, až vodička Loire chytí, a zatímco z ní sundával žokej sedlo, potvrdil si, že je kobylka po dostihu opravdu v pořádku. Nekulhala, nebyla ani poškrábaná, jen se prostě unavila příliš brzy a v závěru už neměla sílu, aby soupeřům vzdorovala.

Zamrzelo to, protože sem jeli jen s ní a nakonec odjedou bez dotace, ale stane se. Vydal se do vážnice, aby dostih probral s žokejem, tam jej už ale nenašel, viděl jen odložené sedlo a dres. Svitlo mu.

Vyšel ven a zamířil uličkou vedle budovy, vedoucí k parkovišti. Uviděl jej, jak se opírá o přepravník pro koně, ve tváři zachmuřený výraz. Ano, kdyby klisnu podržel a nepustil ji na špici, možná by to dopadlo jinak, ale možná také ne… Velmi nerad jej po dostihu vídával smutného nebo naštvaného, vždyť příště to bude lepší.

Pomalu k němu došel a opřel se vedle něj. Čekal salvu nadávek a omluv, jíž se také dočkal…

Od 1. 11.

27. října 2015 v 17:41 | Archea Majuar
Pokud si myslíte, že počínaje 1. a 31. listopadem konče tady budou přibývat hlavně povídky z prostředí Mashe... Pak se nemýlíte. Můžete čekat pairingy, jež už se v minulosti na tomto blogu objevily, ale také možná na jeden, se kterým jste se zde ještě neměli možnost se setkat. Každopádně dávám na vědomí, že bez Hawkeyeho se v ani jednom případě neobejdeme.Protože, jak řekl jeden klasik (tuším, že jsem to byla já, ale to nechme stranou) "Hawkeye is life, Hawkeye is love..."

Prostě se to užijte... :)

Šumění moře

27. října 2015 v 0:09 | Archea Majuar
Šumení moře

Fandom: Hannibal

Pairing: Hannibal Lecter/Will Graham

Warning: +18, fluff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ačkoliv samotný závěr Hannibala je více méně jasný, tak mi to nedalo, a zkusila jsem si napsat, co by se stalo, kdyby oba *spoiler* pád přežili. Původně to nemělo být takové porn with feelings, ale stalo se... Třeba se to i tak někomu bude líbit, přestože je to sladké jak cyp. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Bee, Nix, Justince, Profesorovi, Anemovi, Monice a Verči :) Strašně moc si vaší podpory vážím, vážně děkuji :)

Šumění moře. Nic než šumění moře. Ne, ještě… ptáci. Šumění moře a křik ptáků, nejspíše racků, protože žádné jiné zvíře neumí řvát tak jako oni. Zřejmě pláž. Nebo přístav.

Pohnul prsty, ucítil jemnou, sypkou hmotu. Tak přeci jen pláž. Chystal se otevřít oči, do nichž jej však okamžitě udeřily sluneční paprsky. Znovu víčka zavřel, tentokrát se zachoval obezřetněji a snažil se podívat na svět jen škvírou mezi víčky.


Obloha byla jasně modrá, bez mráčků, do nosu jej udeřila vůně moře, jež k němu zanesl mírný vítr. Zrak postupně přivyknul ostrému světlu a již se díval rozevřenýma očima. Na levé straně uslyšel dusot, něčí kroky. Chystal se otočit hlavu, ale narušitel jeho klidu se mezitím stačil přesunout až k němu, odhadnul, že padnul na kolena.

Nejprve uviděl jen siluetu, velmi povědomou siluetu muže, jemuž právě rostly parohy. Na moment jím projev děs a cuknul sebou, vzápětí zamrkal, paroží zmizelo a silueta se proměnila v člověka, jehož rysy poznával. Panika ustala, strach zmizel, nahrazen čímsi hřejivým, čímsi ne nepodobným citu nejryzejšímu.

Viděl, jak se muži nad ním pohybují rty, něco mu říkal, ale Will nedokázal slova vnímat. Pohled na hnědé oči, starostlivé a laskavé, takhle se dívaly jen na něj… Pootevřel ústa, nadzvedl se na loktu a rukou, v níž sice cítil slabost a jako by z dálky i bolest, uchopil Hannibalovu tvář, sérii na svůj stav namáhavých úkonů završil tím nejsladším, když jemně políbil rty druhého muže.

Téměř mu unikl spokojený sten, jakmile tak uničil, jakmile se tak něžně dotkl člověka, jemuž zcela propadl. Vědomí, že je mu takto blízko, že se jej může dotýkat, že jej může líbat… Pohlcovalo jej to stále víc. V tom, aby mu srdce samým nadšení vyskočilo z hrudníku, mu zabránila pouze Hannibalova pasivita.

Zmateně se od jeho úst odtáhl, vzhlédl a hledal v hnědých očích odpověď. Odhadl snad vše špatně? Mýlila se Bedelia…? Nebo-

Další myšlenku Will nedokončil. V Hannibalových očích se zračilo překvapení, zaváhání… Sebejistý doktor Lecter prostě jen stále nemohl uvěřit vlastnímu štěstí, nemohl uvěřit, že se tohle vážně děje. Ano, doufal v to, celé roky zoufale toužil po tom, že jednou Will udělá tento krok, že jednou k němu bude cítit totéž co on k Willovi. Miloval Willa takovým způsobem, že se mnohokrát obával, že jej to ničí, otupí jeho opatrnost… Přesto se jej nehodlal vzdát a nikdy nepřestal doufat.

Willovy úvahy tak přerušilo opětovné setkání jejich rtů, jež tentokrát inicioval Hannibal.

"Miluju tě…" šeptal mezi polibky, srdce mu bušilo a tělem se prohnala vlna horka, když jej mladší muž chytil za ramena a držel nad sebou, pak dlaněmi sklouzl níže na Hannibalův hrudník, potřeboval ho cítit blíž… co nejblíže to bylo možné.

V tu chvíli mu bylo úplně jedno, že některé části jeho těla bolely a nepříjemně pálily, bylo mu jedno, že leží na písku… Zajímal jej jen Hannibal, který ho líbal na popraskané rty a jehož kůže byla tak jemná, příjemná a hřejivá na dotek. Prsty se dostal pod límec trika, snažil se dosáhnout, kam až to šlo a nespokojeně zamručel, když dále již nemohl.

Stejně tak se mu nelíbilo, že Hannibalovy rty se od něj vzdálily, vzápětí se mu ale tvář rozzářila žraločím úsměvem, když zjistil, že starší muž se jen rozhodl ukončit Willovo trápení a právě svlečené triko odhodil stranou. S Willovou košilí si nedělal starosti a jednoduše ji roztrhl, její majitel se rozechvěl z pohledu na Hannibalův výraz, jenž byl plný chtíče…

Jeho hnědé oči směřovaly do Willových, pak se zadíval na jeho odhalený hrudník a pohladil jej, kůže se pod něžným dotekem zavlnila. Sklonil se a nejprve opět jemně políbil Willovy rty, následně čelist, krk, ohryzek, klíční kost a postupoval níže, ústy následoval své dlaně, jimiž pokožku chutnající po slané vodě mapoval.

Dostal se až k podbřišku. Vzhlédl, Willovy světlé duhovky již skoro nebyly vidět v záplavě černoty, díval se mu do očí a stiskl jeho vzrušení přes kalhoty, srdce udělalo přemet z toho nádherného zvuku, jaký mladší muž vydal. Pokračoval ve své činnosti, mámil z Willa steny a líbal jej na citlivý podbřišek, až se Will dokonale roztřásl.

Rozepnul zip i knoflík a stáhnul mu kalhoty se spodním prádlem pod zadek, nakonec mu je zcela vysvlékl, pak se natáhl pro své triko a rozložil je pod Willa, aby neležel přímo na písku. Poté už mu nic nebránilo, aby dotekem nepolaskal erekci, jíž Willova sám způsobil, z čehož sám tvrdnul stále víc a víc…

Aniž by dal Willovi jakkoliv najevo své úmysly, pohltil jeho délku do úst a spokojeně vydechl nosem. Nebránil se tomu slastnému pocitu z vědění, že právě činil něco, o čem snil už dlouho. Snil o tom, že mu Will dovolil, aby se jej důvěrně dotýkal, aby mu přivodil rozkoš. Jakýsi vnitřní klid se jím rozlil, zatímco jazykem nutil Willa sténat ještě hlasitěji.

Mladší muž ležel, třásl se a vydával zvuky, za něž by se v přítomnosti kohokoliv jiného styděl. Ale takhle nechtěl, aby to skončilo… natáhl ruku, propletl prsty s těmi vždy dokonale upravenými prameny, dnes mastnými a rozcuchanými, a zatáhl směrem nahoru, byť jindy by udělal pravý opak.

Hannibal pochopil, klečel mezi Willovýma nohama, které sám bůh ví kdy roztáhnul tak daleko od sebe, a naklonil se nad Willa.

"Vezmi si mě," proniklo mezi roztřesenými nádechy a výdechy, Hannibal jej pohladil po zarostlé tváři.

"Já nemám nic, Wille, čím bych to usnadnil," zazněl Hannibal omluvně, bylo mu líto, že nemůže Willovi dát to, co by sám chtěl. Will frustrovaně vydechl skrze zatnuté zuby, následně ale uchopil Hannibalovu ruku, prsty vyhledal jeho ukazováček a s pohledem upřeným do hnědých očí jej vsunul do úst, pečlivě ho olíznul, nanesl na něj sliny a vypustil ven…

Hannibal se usmál. Láskyplně.

Neotálel, nasliněný prst přiložil tam, kde jej bylo potřeba a pomaloučku se snažil dostat do Willa, zatímco mu okusoval krk, líbal jej na čelist nebo nosem cuchal vlasy. Will pod ním jen hlasitě dýchal, nechával si všechno líbit, ruce na Hannibalových zádech. Věděl, že se musí uvolnit, prostě to věděl, i když tahle zkušenost pro něj byla nová, ale… všechno mu to přišlo tak přirozené, že jednoduše věděl.

A čím více se uvolňoval, tím lépe bolest snášel, tím rychleji ustupovala. Zabořil obličej do Hannibalovy hrudi, dva prsty jej roztahovaly a připravovaly, bylo to zvláštní a mírně nepříjemné, ale cosi v něm se v jeden okamžik začalo cítit prázdné… Cosi v něm potřebovalo, aby se ta prázdnota zaplnila.

Vyhledal Hannibalův pohled, ret sevřený zuby… kývnul a možná se mu to zdálo, nebo taky ne, že se Hannibal zatvářil skoro pyšně. Ale neměl čas o tom přemýšlet, neboť se k jeho uším donesl zvuk rozepínání kalhot, plivnutí a pak uviděl Hannibalovu tvář opět nad sebou, dýchal do té Willovy a opatrně do něj začal pronikat.

Ne… ne, nic se nedokázalo vyrovnat tomu, co se v jeho nitru právě odehrávalo. Hannibal jen přivřel oči, vdechoval vůni svého přítele a milence a byl zcela ztracen.

"Miluju tě, Wille," musel to říct znovu, protože ten pocit jej zároveň svíral, zároveň si přišel strašně volný, svobodný… Will jen zatnul prsty do jeho zad, vnímal jeho rty blízko u svých, k polibku ale nedošlo, jen si byli blízko, tak strašně blízko.

Ležící muž slyšel Hannibala, jak sténá jeho jméno, chraplavě, toužebně, držel ho, pronikal do něj znovu a znovu, žádnou bolest ale necítil, někde tam vzadu byla, ale všechny pozitivní emoce ji odsunuly. Jeho erekce se otírala o Hannibalovo břicho a uvnitř něj jej Hannibal roztahoval, naplňoval, přiváděl mu slast dosud nepoznanou.

Pak mu celé tělo ztuhlo, svaly se stáhly a projela jím křeč, nádherná, dokonalá, vše pohlcující, dokázal už jen postřehnout, že jej Hannibal kousnul do krku a zavrčel. Probral se až ve chvíli, kdy Hannibal ležel celou váhou na něm, hřál jej a chránil… Zmámeně mu prohrábl vlasy, v srdci lásku a mír v duši.

"Taky tě miluju," zašeptal, aniž by to zamýšlel, hlas mu ale vypověděl službu. Hannibal zvedl hlavu, úsměv na rtech. Byl šťastný a po Willově doznání ještě šťastnější.

Srdce vítěze

19. října 2015 v 0:06 | Archea Majuar
Srdce vítěze

Fandom: dejme tomu že RPS

Pairing: žokej/trenér

Warning: kratké fluff

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jen takový jemný a krátký návrat k Velké pardubické... Jak žokeji, tak trenérovi (a koni úplně nejvíce, je to borec!) jsem to neskutečně přála, já jim ovšem přála ještě i něco jiného :D Jména nezmiňuji, kdo chce, tak si je najde, že... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Davanity, Monice, Winter, Justince, Melkoře, Anemovi, weras a Ann :) Udělali jste mi tím kladným přijetí Charlese Winchestera radost, více se vyjádřím až u další mash-slash povídky :)

Vyhrál… On vyhrál! Konečně se mu to povedlo! Po tom těsném druhém místě o nos, po nešťastné diskvalifikaci z prvního místa… Tentokrát je to jisté, je vítězem! Společně s Nikasem vytvořili historii!

Matně si vzpomínal, kdy byl naposled tak šťastný. Stále na koni přijímal gratulace, pak odsedlal, nechal se odvést, z toho si ale skoro nic nepamatoval. K sobě, k realitě se nějak vrátil ve chvíli, kdy se opět octnul před plnými tribunami, přáli mu ostatní žokejové, objímal majitele koně, který mu dal šanci…

A pak uviděl jeho. Toho, který Nikase připravil, který věřil, že je to výjimečný kůň, navzdory nešťastné sezóně. Který věřil i jemu, že to společně zvládnou.

Stál tam tiše, jako obvykle se nedalo moc v jeho tváři číst, jak se cítí, ale jakmile vyslal letmý úsměv jeho směrem… snad jen pozvednutí koutků úst… celý svět se rozzářil ještě víc.

Nedbal na pokyny pořadatelů, na to, že jej už chtěli vidět na stupních vítězů… On potřeboval být jinde. Cestu k němu nevnímal, soustředil se jen na to, jak strašně moc je mu vděčný, jak moc pro něj znamená, jak moc chce udělat to, co by neměl a už vůbec ne tady a teď.

Samotného jej z širokého úsměvu už bolely tváře, ale jeho přítel teprve nyní nechal na povrch vyjít tu radost, až nyní, když měl v blízkosti svého žokeje. Nevěděl, kdo koho objal, najednou to bylo spontánní z obou stran, položil se do toho, vychutnával si moment, kdy se vždy na pohled stoicky klidný muž poddal svým emocím, drtil jej v náručí, dokonce snad cítil jeho dlaň ve vlasech…

Čas pro ně vůbec neměl význam, netušil, kdy jej pustil, i když ne docela. Ruka v jeho vlasech zůstala, automaticky si opřel čelo o to jeho, díval mu do hnědých očí, šťastných, nádherných.

Strašně… strašně moc to chtěl udělat. Nehledě na tisíce diváků, na své žokejské kamarády, na pořadatele… bylo mu to úplně fuk, jen mu chtěl dát najevo, jak moc pro něj znamená, jak strašně moc ho má rád…

Odtáhli ho, šeptali mu, že musí na stupně vítězů, musí. Ušel pár kroků jako ve snu, koutkem oka spatřil, jak tvář jeho přítele znovu nabyla výrazu takřka lhostejného. Všechno je lepší než lhostejnost… i šok a překvapení.

Proto se vytrhl ze spárů nějakého pořadatele, vrátil se tam, kam opravdu musel, údiv v hnědých očích a pak jemné vlasy pod prsty a dotek úst na těch svých. Cítil tu ztuhlost druhého muže, překročil hranici, věděl to, ale až teď v sobě postřehl jakýsi klid… musel to udělat.

A ústa se mu opět roztáhla do úsměvu, když se druhé rty pohnuly směrem k němu, políbil je znovu a znovu, i v jeho zpocených vlasech se objevila ruka, hladila jej, něžně, příjemně. Líbal jej jemně, stejně jako se choval ke koním, vždy klidně, mírně, trpělivě… nikdy nic neuspěchal a i teď se po chvíli odtáhnul, na rtech lehký úsměv, ale oči dokonale jiskřící radostí a... láskou.

Až pak se žokej mohl s čistým svědomím postavit na pódium. Až teď se opravdu cítil jako ten nejšťastnější vítěz.

Kam kráčíte, kpt. Pierci

10. října 2015 v 0:14 | Archea Majuar
Kam kráčíte, kpt. Pierci

Fandom: Mash

Pairing: Hawkeye Pierce/takřkatomunevěřímale Charles Emerson Winchester III.

Warning: -

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Já vám ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Prostě jsem si dala maraton Mashe a 5. sérii už jsem ani nedokoukala, protože mě Kuní ksicht tak strašně iritoval, že jsem skočila na šestou a Charlese jsem uvítala jako velmi příjemnou změnu. Možná je to arogantní snob, ale na rozdíl od Franka má i světlé stránky, především se umí zachovat jako člověk. Navíc je vtipný a občas takový správný zmrd :D Ale samozřejmě chápu, že proti němu mohou mít lidé jisté výhrady... No, doufám, že těm odvážným se povídka bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi, Anemovi a Bee :)

Btw. název je jen mírně pozměněné jméno jisté epizody "Kam kráčíte, kpt. Chandlere?"

Bylo mu z toho až fyzicky nevolno, když si na tu chvíli vzpomněl. Nikdy by ale nepřiznal, že to nebylo kvůli tomu ostřelovači, kvůli nechutně světlé noci ani kvůli půl tuctu zraněných. Tohle by samozřejmě byly pochopitelné důvody, proč vzpomínat na onu noc s podivným pocitem v žaludku, jenže tenhle majorův stav měl ještě jednu příčinu. Přišel totiž na něco, s čím se jen těžko jeho ego vyrovnávalo a co se mu opravdu hrubě nelíbilo. A opravdu nejhorší na tom bylo, že svou reakci kdesi v hloubi své aristokratické duše naprosto chápal.

Jak to jen mohl dopustit, pomyslel si nad hrnkem kafe, které se sice tvářilo jako kafe, ale pravděpodobně s ním nemělo takřka nic společného. Nicméně v téhle bohem zapomenuté díře byla o cokoliv s kofeinem nouze, takže mu nic jiného nezbývalo, než likvidovat své vnitřnosti tímto jedem nespecifikovatelného složení.

Bylo to jeho první kafe toho dne, ráno tak úplně neměl čas, vzhledem ke svému zcela jistě nepříliš rekreačnímu pobytu na sále. Nemohly být více než tři hodiny ráno, když je přiběhl ten chlupatý opičák z Toleda informovat, že dorazila sanitka. Jako první byl na nohou Hunnicat, jenž se právě vracel z noční procházky bůhví kam, zbylí dva lékaři si cosi pod vousy brblali, ovšem pomalu ale jistě se zvedali z postelí a jali se alespoň něco hodit na své noční úbory.

A pak uslyšeli výstřel. A další.

"Ostřelovač!" zařval důstojník vyšší šarže a poslechl svůj instinkt, jenž velel: lehni si sakra na zem, tlusťochu!

Padl vedle postele, dlaněmi si kryl hlavu a po očku sledoval, jak se Pierce během mžiku ocitá na zemi, a společně čekali na další výstřely, budou-li jaké. Jelikož ostřelovač ještě neměl své zábavy dost, tak se rozhodl pokračovat, což oba chirurgy přivedlo k dilematu, zda vyčkat, nebo se pokusit doběhnout k sanitě a pomoci s pacienty, kteří by vždy měli být na prvním místě.

Ovšem k čemu by pacientům byl, kdyby schytal kulku, že? pomyslel si major. Proto zůstal ležet, třásl se jako ratlík a doufal, že to brzy skončí. S doširoka otevřenýma očima nemohl uvěřit tomu, že se Pierce začal pohybovat směrem ke dveřím.

"Pierci! Kam si myslíš, že jdeš?!" zasyčel, načež zazněl další výstřel. Kapitán se ještě více přikrčil, ale po chvíli se zase sunul k východu. "Pierci!"

"Pacienti, Charlesi, nemůžeme je tam nechat," odseknul Pierce a automaticky si zakryl hlavu, jakmile tmu opět proříznul zvuk svištící kulky. Už se nacházel jen pár centimetrů ode dveří, pravou rukou je pootevřel, načež sebou trhl a zaklel na adresu ostřelovače.

"Jsi blázen," zasyčel opět major, přestože vnitřně obdivoval Piercovu oddanost svému poslání. Ovšem, když uviděl, že kapitán myslí opuštění relativně bezpečného úkrytu vážně, tak mu to prostě nemohl dovolit. "Mrtvý jim tam nebudeš k ničemu!"

Tady slova nepomůžou, pomyslel si vztekle a než se Pierce znovu odhodlal k útěku, tak jej chytnul za zápěstí a smýknul jím blíže k sobě. Pár vteřin poté střela zasáhla jejich chatrné dveře. Hleděl na Pierce, který se díval do země, třásl se, pak svůj pohled zvedl. Nejprve se tvářil k smrti vystrašeně, poté se ale v jeho tváři promítlo překvapení.

Charlesovi došlo, že zřejmě odhalil více, než by si přál. Věděl, že se na kapitána díval vyděšeně a trochu naštvaně, ale taky zoufale. Zoufale, protože kdyby Pierce sám nechtěl, nezabránil by mu v tom, aby opustil Bažinu, vysmeknul by se mu, ale on…

Pierce nemusel vůbec nic říkat, zůstalo to jen v jejich očním kontaktu. Zůstalo nevysloveným faktem, že jim na tom druhém záleží, byť jeden z nich si to nebyl až do oné chvíle ochoten přiznat.

Winchester nad kafem zaskřípal vztekle zuby. Žralo ho, že je Pierce tak neuvěřitelný lidumil, který má vždy srdce na pravém místě. Že když je potřeba, tak dokáže najít i odvahu navzdory tomu, že se k smrti bojí. Že je schopen mít rád i někoho natolik sobeckého jako je major s modrou krví.

"Smím si přisednout, Charlesi?"

Winchester sebou trhnul leknutím, Piercovi přesto pokynul, aby se posadil. Vzápětí však nasadil svůj tradiční povýšený úsměv, odložil hrnek a postavil se.

"Jen se klidně posaď, já se půjdu schovat někam, kde budu moci být v přítomnosti někoho na mé úrovni. Sebe," pronesl melodicky a odnesl se z jídelny.

Při cestě do Bažiny netušil, zda mu je tak zle z toho kafe nebo ze sebe samotného. Jenže on to jinak neuměl, už dávno se přestal snažit být milý, protože to stejně zpravidla bylo k ničemu.

"Charlesi!"

Polilo jej horko, jen co ten hlas opět uslyšel. Vážně se začínal děsit svých reakcí, protože tohle už hraničilo s…

"Co chceš, Pierci?" řekl raději, než aby pokračoval ve svých myšlenkách. Pierce na něj volal přes půlku tábora, ale major se stejně nezastavil, došel do Bažiny a čekal, co ten blázen má na srdci.

"Co chci?! Chci, abys mi dal příležitost ti vůbec něco říct!" začal hned zostra kapitán, očividně rozčilený a snad i zoufalý.


Vítej v klubu, příteli.

"O čem to mluvíš?" zeptal se jej Charles klidně, leč klid byl to jediné, co opravdu necítil.

"Mluvím o tom, že mi ani nedáš šanci poděkovat. Jsi natolik zaujatý sám sebou a svou vlastní osobou, že ti asi ani nedošlo, že jsi mi v noci zachránil život. Je pro tebe takový problém prostě chvíli setrvat v mé přítomnosti a nechat mě, abych ti řekl díky, Charlesi, bez tebe už bych tady nemusel být?!"

Major se nevzmohl na nic, jen vyjeveně na Pierce koukal, vstřebával, co mu právě vmetl do obličeje a snažil se potlačit sympatie vůči muži před ním. Bylo to k neuvěření, že zrovna tohle dokázalo Pierce naštvat. Ani si neuvědomil, že udělal něco špatně…

"Vím, že ti na mně záleží, viděl jsem to," pokračoval už o něco smířlivěji Pierce, aby vzápětí opět vrcholně vypěnil, štěknul: "Ale zřejmě ti je zatěžko nepohrdat někým, jako jsem já," a otočil se k odchodu.

Charles snad ani nepřemýšlel nad tím, co by měl udělat. Prostě to udělal, stejně jako v noci po Piercovi hmátnul a tentokrát jej chytil za košili na hrudníku. Byl tak hrozně hubený, že smýknout jím zpět bylo snadné jako lusknutí prsty.

Těkal pohledem z jednoho modrého oka do druhého, ten vztek v nich… tušil, že byl způsoben i něčím jiným, Pierce už byl prostě takový. A Charles mu to chtěl říct. Chtěl mu povědět, že mu život zachránil rád a udělal by to kdykoliv znovu, že by neměl vykládat nesmysly o tom, že je jakkoliv podřadný… ale úplně vytuhnul. Když tak Pierce držel… příliš blízko u sebe… myšlenky se ubíraly jen jediným směrem… tím nejděsivějším.

"Jestli mě chceš praštit, Charlesi…" řekl tiše, tak strašně tiše Pierce, jenž snad měl opravdu strach. Dýchal zrychleně, oči vytřeštěné a pozorné.

"Kdybych ti chtěl jednu vrazit," ne, nevěřil, že to říká, to by nikdy neudělal, nemůže se mu takhle otevřít. Přesto věděl, že tu větu dokončí. "tak už bych to udělal, Hawkeye."

Až teprve pak se mu povedlo přimět své tělo k pohybu, křeč pominula a on Pierce pustil. Úžas v Piercových očích, náhlá slabost v kolenou i v duši jej vedly pryč ze stanu, leč s hlavou vzpřímeně nesenou. Přestože jej Pierce dostal, Charles Emerson Winchester III. se z toho nesesype. Tím si byl jistý.

Ovšem netušil, jak se vyrovná s tím, že ještě než stačil opustit Bažinu, někdo jej chytil za paži a smýkl jím zpět.

To show your feelings

6. října 2015 v 23:04 | Archea Majuar
To show your feelings

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +12, psí chlupy

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jelikož jsem tento fandom dlouho opomíjela, musím to napravit :D Věnuji především LiemHill, enjoy! :)

Za komentáře děkuji Salazaret, Profesorovi, LiemHill a Anemovi :)


Christian se ze svého místa v kanceláři díval na svého kolegu a přítele, jak s prázdným pohledem sedí na Rexově dece, dokonce se neměl ani k tomu, aby psa hladil. Ten se jej snažil povzbudit zcela jistě příjemným olíznutí, ale když viděl, že tady výjimečně nic nevzmůže, nechal svého pána o samotě a momentálně přemýšlel, jak by mohl být užitečný.

Christian moc dobře věděl, co Alexe žere. V tomhle ohledu byl úplně stejný jako Richard. Doteď se tak nestihl projevit, ale Christian to jednoduše tušil, proto vždycky smutné zprávy rodinám nosil on. Byl na to zvyklý ze svého předchozího pracoviště a dokázal se s pohledem na zdrcené příbuzné vyrovnat. Dělával to tak už za Richarda, přestože k tomu nikdy nebyl nucen, jen požádán, nyní už tuhle smutnou práci vykonával dobrovolně. Prostě nechtěl vidět Alexe v depresi…

Tentokrát jej ale už před emoční újmou ochránit nestačil. Původně by čekal, že Alex se okamžitě stáhne do sebe, ale jeho reakce byla stejná jako Richardova. Potřeboval někoho seřvat, pohádat se, přeměnit smutek na vztek. Jenže na rozdíl od Alexe, Richarda bylo těžké ukočírovat a přimět, aby zůstal sedět a jen čekal, přemýšlel, chtěl okamžitě jednat.


Alex poté, co upustil přetlak, skončil na Rexově místě. Tichý, raněný. Christian v tuto chvíli nevěděl, která varianta je horší… Náhle horkokrevný Richard, jenž chtěl jakkoliv, ale hlavně okamžitě všechny bránit, nebo Alex, nacházející se ve stavu, kdy je všechno prostě špatně.

Odtrhl zrak od svého přítele a podíval se do svého klína, kde tušil jednu chlupatou psí hlavu. Podrbal Rexe za ušima a snažil se z jeho pohledu vyčíst, co by chtěl. Ale nebyl Alex, neuměl tak výborně komunikovat se psy, ale měl štěstí, že Rex si toho byl vědom také. Uchopil jej zuby za rukáv a počkal, dokud se Christian nepostaví.

Běžně by Christian už nadával, kam ho ten vychytralý pes zase vleče, ale… všiml si změny v tom, jak jej vleče. Nehrál si, neměl zálusk na jeho housku se salámem, zdálo se mu, že Rexovi jde o něco vážnějšího, proto mlčel a bez řečí se postavil. Zvíře jej pomaleji než obvykle táhlo tam, kam chtělo a Christianovi začalo svítat.

Když se zastavili před Rexovým místem, věnoval psovi vlídný úsměv, Rex zamručel, hrábnul tlapkou ve vzduchu a bedlivě pozoroval, jak si Christian sedí k Alexovi. Dokázal u svého páníčka poznat, že má Christiana vážně rád, a myslel si, že by mu mohl pomoct, když on sám to nedokáže. Spokojeně si je oba změřil pohledem, pak se odešel natáhnout pod jeden ze stolů v kanceláři. Teď už to bylo na Christianovi.

Ten se vsedě posunul až dozadu, aby se mohl stejně jako Alex opřít o zeď. Netušil však, co by měl dělat… Utěšování svých nadřízených nebyla jeho oblíbená kratochvíle. Nakonec Alex vyřešil všechno za něj.

"Nikdy nepochopím, jak to může někdo udělat, jak někdo může zabít matku… To si vážně neuvědomí, co tím způsobí její rodině?!" promluvil Alex. "Co způsobí jejím dětem…"

Christianovy oči sledovaly tvář svého přítele, výraz ještě dokázal kontrolovat, ale emoce, proniknuvší do jeho hlasu, Christiana zabolely.

"Zřejmě ne, Alexi. Jde jim jen o toho jednoho člověka, zbytek v úvahu neberou," odpověděl, i když si nebyl zcela jist, zda jej Alex vnímá. Nadále se díval před sebe, ruce položené na skrčených kolenou, zdál se být zcela zdecimován myšlenkou, že osudy těch dětí jsou těm hajzlům opravdu zcela volné.

Christian předpokládal, že si to Alex uvědomoval někde hluboko v sobě už dříve, ale až teď, když se s tím setkal tváří v tvář, tomu skutečně uvěřil. Sám si zažil na oddělení kriminality mladistvých svoje, ani na to nechtěl vzpomínat, ale pamatoval si, že po jednom z případů se taky rozsypal. Jednou to dožene každého a každý se s tím musí vyrovnat po svém…

"Mohl bys pro mě něco udělat?"

"No, samozřejmě," souhlasil, aniž by měl ponětí, co by po něm Alex právě mohl chtít.

"Promiň mi to…"

Christian zmateně svraštil obočí, odpověď však brzy dostal. Alex se dal do pohybu, nějak se v Rexově pelechu poskládal a položil si hlavu Christianovi do klína. Jeho v rámci možností spokojený výdech Christiana zaskočil snad ještě více, než samotná Alexova poloha. Věděl, že jejich vztah byl pro něčí oko na kolegy až moc důvěrný a tahle situace donutila i Christiana, aby přehodnotil míru, do jaké mu Alex věří.

Když se mu takhle zcela dobrovolně svalil do klína ve chvíli, kdy mu není psychicky nejlépe… Christianovi se nestávalo často, že se jej lidé dotýkali, protože hledali podporu a bezpečí. A Alex u něj zřejmě cítil obojí, jinak si Christian jeho chování vysvětlit neuměl.

Čeká od něj Alex ještě něco? Nebyl si jistý, co by měl dělat, jestli jen sedět nebo… pohled mu padnul na Alexovy hnědé prameny vlasů, jako vždy perfektně učesané. Možná by mohl… Zapochyboval o tom, jestli už to není až příliš důvěrné, když v tom se Alex otočil na záda, ale nesetrval na nich dlouho, pokračoval v pohybu, dokud neskryl svou tvář v Christianově košili a neobmotal ruce okolo jeho trupu.


Ne, nebude to příliš důvěrné, odpověděl si Christian, povzbuzen tím, jak moc si jej Alex pustil k sobě, doslova, takže už neotálel a konečně pohladil Alexe po vlasech, neměl, kam jinam by se díval, a tak sledoval, jak mu prameny mezi prsty proklouzávají a vracejí se do původní polohy, zkusil více zapojit nehty, po chvíli už jemně masíroval Alexův zátylek, sevření, kolem vlastního těla, jej ponoukalo k tomu, aby nepřestával.

Alex se ho držel pevně, ale ležel už takřka uvolněně, klidně mu funěl do košile a… hřál. Christianovy vzpomínky na to, kdy jej naposled někdo objímal, byly už hodně zašlé, navíc jej ještě nikdy nikdo neobjímal tak majetnicky, tak… zoufale.
Poklidná atmosféra byla narušena zvoněním telefonu.

Christian se ani nehnul, vlastně neměl moc na výběr, Alex cosi zabručel, ale následně se pomalu posadil a potřel si oči. On na mně snad usnul, pomyslel si zaskočeně Christian, pocítil však i náznak dojetí, že se s ním Alex cítí tak dobře…

Nad ztrátou tepelného zdroje nestačil přemýšlet, Rex vyběhnul zpod stolu a jal se mu svým typickým způsobem poděkovat, zatímco Alex zvedl telefon. Chvíli hovořil, načež se otočil na Christiana, jenž věnoval svou pozornost Rexovi, který byl očividně nadšený a vrtěl ocasem jako šílený.

"Jdeme, vy dva."

Christian zvedl hlavu, Rex z něj seskočil a utíkal ke dveřím. Alex počkal, až si Christian vezme sako, a pak se vydal ven z kanceláře.

"A kam vůbec míříme?" zeptal se Christian.

"Všechno ti vysvětlím v autě," odbyl jej Alex, který už byl skoro na chodbě, vzápětí se ale zastavil a otočil se čelem ke Christianovi. Ten se rovněž zarazil v pohybu a díval se, jak se k němu Alex blíží, jak se s vážným výrazem sklání a… na tváři ucítil lehký dotek rtů, suchých, ale jemných. Instinktivně zvedl ruku a přejel prsty po místě, kam jej před chvílí Alex políbil.

Překvapeně zíral do Alexových očí, mírně přivřených, usmívajících se.

"To neumíš poděkovat pořádně…?" nevěděl, kde se to v něm vzalo, jak na takovou otázku vůbec přišel, v následujícím momentě ale neměl čas nad tím dumat. Alex sevřel jeho tvář v dlaních a přitiskl svá ústa ke Christianovým rtům, než ty ovšem stačily zareagovat, byl už Alex zase pryč.

Věnoval Christianovi rozverný úsměv a uvolněnou chůzí opustil kancelář. Christian tam ještě nějakou dobu stál, neschopen slova ani pohybu. Byl na vážkách, jestli se mu to všechno nezdálo. Ale proč by měl jinak tak zrychlený tep a brnící rty, jež toužily po dalším, podobně něžném doteku…

Save The Date

2. října 2015 v 9:26 | Archea Majuar
Save The Date

Fandom: House M.D.

Pairing: Gregory House/James Wilson

Warning: +12, slaďárna :)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nějak jsem měla potřebu na House napsat i něco milého, hezkého... Tak snad mě s tím nepošlete do pekel horoucích. Je to sice takové kouskované, vzpomínkové, ale třeba se to někomu bude i líbit. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji weras, Paulett Scythe, Salazaret a Amisse :)

V textu je znímka o jedno songu, jenž.... je jednoduše dokonalý :D

"Housi," promluvil náhle Wilson, pohledem těkal z jednoho Housova modrého oka do druhého, nevypadal ale vyděšeně, jen jako by se ujišťoval… "my randíme?"


První impuls radil Housovi, aby vše popřel. Uměl si vymýšlet lži lusknutím prstu, ani by se nezapotil, ale to by udělal v případě, že by se na něj Wilson díval podezřívavě a naštvaně. Ale jeho hnědé oči byly plné klidu a míru, jen vlídné, nádherné…


Vážně jeho gesta byla v uplynulém týdnu až tak klišoidní?


"Wilsone!" vpadl jako obvykle bez zaklepání do kanceláře svého přítele, hodil mu svou hůl na stůl a změřil si jej pohledem svrchu.


"Pojď dál," odtušil nevzrušeně Wilson, načež cosi dopsal a vzhlédl. "Copak bys rád?"


"Tvou nesnesitelně moralizující společnost dnes večer v kině," porušil si House, aniž by jej zajímalo, zda má Wilson čas.



"My jdeme do kina? A na co?" byl poměrně zaujat Wilson, neboť House se zásadně držel deseti přikázání správného piráta a neměl ponětí, zda s Housem vůbec někdy do kina zašel.


"Oh, no, to se dozvíš až na místě, vyzvedni mě v sedm doma," klepl demonstrativně holí do stolu, jako by právě uzavřel soudní proces, věnoval Wilsonovi žraločí úsměv a vypadl z místnosti.


"Nevím, jestli se v budoucnu budu schopen podívat na plyšového medvěda s vážnou tváří," zabručel Wilson v autě, když odjížděli z kina.


"Nepopřeš, že se ti to líbilo," opíral se House o svou hůl a sledoval cestu, pak se ale zadíval nalevo. V pravý čas, neboť Wilsonovou tváří se zrovna mihnul úsměv.


House se taky pousmál. Ovšem opravdu jen na chvíli. Dělalo mu starosti to teplo, jež se mi usadilo v břiše a nutilo jej se cítit skoro šťastně. Stále více se utvrzoval v tom, že k Wilsonovi už necítí jen přátelství, ale že by ho nejraději obejmul, políbil, ohnul… a prostě takové ty homověci, proti kterým nikdy nic neměl, ale doposud jej nelákalo je vyzkoušet.


"Nemyslíš, že k našemu výročí přátelství bychom si taky měli dopřát něco většího?" nadhodil nevinně Wilson, načež House zasmečoval Tedovou hláškou:


"Jako anál?"


Jo, byl to hezký pohled, jak se Wilson rozesmál, tvář rozjasněnou. No, jestli už o Wilsonovi smýšlí takhle, tak je to s ním sakra vážné…


House se spokojeně usmál. Právě prohledával Wilsonovi kancl a konečně se mu do rukou dostalo to, co hledal. Věděl, že má jeho přítel jakýsi bloček, kam si poznamenává data různých málo důležitých či ještě méně důležitých událostí, a naštěstí tam našel i den, kdy se oni dva poprvé potkali.


Tušil, že to bude někdy v brzké době, takže ho potěšilo zjištění, že to vychází na pátek. Zahodil deník na své místo a odebral se zpět k sobě, aby si zařídil potřebné…


Nezmínil se o tom, že ví, co je za den, prostě jen Wilsonovi nechal vzkaz, ať ho v šest večer vyzvedne. Ignoroval všechny dotazy, kam jedou, proč tam jedou i výhružky, že ho vysadí… Jen mu vlastně řekl, aby držel hubu a že se vše v pravý čas dozví.


Jakmile vystoupili, zamířil okamžitě do zákulisí Monster Track Show, po očku se ujistil, že jde Wilson za ním, byť poněkud váhavě. Sám prohodil pár slov s jedním technikem a vrazil mu do ruky vstupenku, kterou koupil přes internet. Nebyl si jistý, jestli bude platit, ale byl ochoten si pomoci penězi. Mladík ale jen kývnul, lusknul prsty a ukázal na Wilsona.


House se posunul stranou a sledoval, jak jeho konsternovaného přítele navlékají do kombinézy, cpou mu na hlavu helmu a následně vedou k jednomu z Monster Trucků. Protočil oči nad tím, jak se Wilson vzpouzel, ale nakonec se jim jej ale povedlo přemluvit, vlezl do obrovského auta a dvacet minut se nechal vozit po aréně.


Uvědomil si, že se nachází v jakémsi rauši, když Wilson vystoupil, sundal si helmu a věnoval mu vděčný úsměv. Měl rozcuchané zpocené vlasy a červené tváře, nedokázal si vybavit, že by jej někdy viděl tak nadšeného.


Cestou sem se užíral otázkou, jestli to není moc, jestli to Wilson nebude brát jako nějaký úplatek, jestli to vůbec ocení… Nyní si byl jistý, že se rozhodl správně. U žaludku zase pocítil to znepokojující teplo.


"Housi! To mi musíš všude nechávat lístečky?! Nemůžeš mi říct do očí, proč tě mám čekat zrovna tady a v obleku?!" spustil Wilson, jakmile se House dostavil na smluvené místo.


Starší muž ale jeho výčitkám nevěnoval pozornost, jen zhodnotil jeho vizáž.


"Sluší ti to," pokývnul uznale a otevřel Wilsonovi dveře, načež mu jen tiše oplácel oční kontakt, z Wilsonovy strany zaskočený.


House se snažil, nikdy by nevěřil, že by se dokázal tak snažit, aby byl vážně milým společníkem. A moc jej těšilo, že viděl výsledky. Večer by si užili i v případě, kdyby byl jízlivý a kousavý, ale takhle… takhle si ho užili v jiném duchu. Vnímal ten Wilsonův nejprve nejistý, postupně v laskavý přecházející úsměv, jeho hřejivé oči.


Jak jen mu mohlo tak dlouho trvat, než se do něj zamiloval, než si začal natolik vážit jeho lidských kvalit, že se byl kvůli němu ochoten chovat méně sráčsky.


Dokonce se tak nadopoval Vicodinem, že…


"Wilsone?" postavil se, dal vrchnímu znamení a vzápětí svého přítele odvedl do druhé části restaurace. K uším mu dolehly první tóny skladby The Funeral od Band Of Horse. Uklidnil se a uklidil pochybnosti a nervozitu do nejtemnějšího zákoutí své mysli, natáhl k Wilsonovi ruku a zpříma se mu zadíval do hnědých očí.


Navenek sice jen pozvedl koutek úst, uvnitř ale zažíval bouřlivou smršť kladných emocí, když Wilson váhavě jeho nabídku přijal. Ani nemusel nic dělat, o nic víc jej žádat, mladší muž se k němu bez okolků přitisknul, uchopil jej za krkem a nechal jejich těla, aby se hýbala v pomalém rytmu.


"Housi," promluvil náhle Wilson, pohledem těkal z jednoho Housova modrého oka do druhého, nevypadal ale vyděšeně, jen jako by se ujišťoval… "my randíme?"


První impuls radil Housovi, aby vše popřel. Uměl si vymýšlet lži lusknutím prstu, ani by se nezapotil, ale to by udělal v případě, že by se na něj Wilson díval podezřívavě a naštvaně. Ale jeho hnědé oči byly plné klidu a míru, jen vlídné, nádherné…


Vážně jeho gesta byla v uplynulém týdnu až tak klišoidní?


"Ano," vyslovil nahlas, nervozita se přes něj přehnala, ale díky Wilsonovi zmizela brzy v nenávratnu. Mladší muž totiž nadále zůstal blízko Housova těla, udržoval oční kontakt, zdál se být dokonce potěšen. Jeho dlaň se z krku svého přítele posunula výše, House zatajil dech, když se dotkla jeho krku a pak tváře.


Vnitřnosti se mu sevřely, ovšem tentokrát nikoliv úzkostí, ale štěstím, jelikož Wilson se k němu naklonil a přitiskl svá ústa na jeho. House šokovaně nebyl schopen zareagovat včas, a tak se Wilson odtáhl, poté si ale svou chybu uvědomil, zavřel oči a jejich rty opět spojil, ty Wilsonovo se mírně usmívaly.


Už dávno netančili, nedrželi se jen za ruce. Wilson jej hladil palcem po zarostlé tváři, druhou spočíval na Housově boku, naopak House obě dlaně umístil na Wilsonův obličej, líbal jej hluboce a Wilson mu stejně náruživě odpovídal.


Odpoutal se od jeho rtů až ve chvíli, kdy mu došel dech. Spatřil pak dvě hnědé hloubky, zářící radostí, Wilson byl šťastný… Housovo srdce se rozbušilo ještě zběsilejším tempem. Tohle zjištění… že je Wilson šťastný… bylo extrémně silné… stejně silné jako sevření paží, jímž jej Wilson obdařil. Přitáhl si jej do náručí a poslední tóny tklivé písničky strávili v tichosti, bez hnutí.


A když The Funeral skončila, něco nového začalo…