Září 2015

Prozření

25. září 2015 v 18:40 | Archea Majuar
Prozření

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, porn with feelings, mírná tendence k submisivitě (i když to mi spíše než jako varování přijde úplně jako lákadlo...)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Strávit cca 5 hodin v přítomnosti těch dvou a zbytku Partičky... Natáčení nových dílů bylo prostě nezapomenutelné... zvláště pohled na Igiho s cigaretou... asi mám úchylku :D Nebo jak se nemohl dočkat, až Ondru obejme... a jak se na sebe hezky dívali... eh, no, každopádně byli skvělí, tak snad jim to na TV Barrandov aspoň chvíli vydrží. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Sonce a Anemovi :)

Začínalo to být k nevydržení. Pohybovat se v jeho blízkosti, moci se jej jen letmo dotknout, nedívat se příliš dlouho a už vůbec ne tam, kam chtěl. Hlavně zájezdy, proklaté zájezdy. Hrát s ním, no, dobře, ale spát s ním v jedné místnosti, být s ním takřka 24 hodin denně, cítit jeho blízkost, vnímat pohled jeho očí…

Počkat. Pohled?

Ondra se vymanil ze svých myšlenek a zaostřil na muže, jenž se nacházel naproti němu. Netušil, jak dlouho tam Igor stojí a dívá se na něj. Ale jak se dívá… Ondrovi neušlo, že se mu hrudník zvedá s větší frekvencí než je to normální, ovšem nejvíce jej zaujal ten Igorův výraz. V obličeji se mu sice nehnul ani sval, ale prostě to z něj cítil, cítil z něj hlad.

Navíc se od sebe nenacházeli tak daleko, aby si nevšimnul těch rozšířených zorniček. Díval se na něj takhle už někdy dříve? Zorničky mu obvykle nekontroloval, ale když se na ně teď zaměřil… Ne, nemuselo to být poprvé, možná až nyní se Igor nedržel zpátky, aby nezíral tak okatě.

Do háje, vždyť on jej doslova hltal, pomyslel si, jakmile si všiml, že Igorovy oči putují po jeho těle směrem dolů. Zachvěl se, takhle se na něj ještě nikdy žádný chlap nedíval a… nebylo mu to zrovna nepříjemné, jelikož krev se náhle nemohla rozhodnout, zda ve větší míře vycestovat jižně, či způsobit jeho tvářím ještě větší žár.

Tak tak, že stačil nahodit snad lhostejný výraz, když Michal vyřídil klíče od pokoje a vydali se do výtahu, jelikož apartmány se nacházely až v desátém patře. Po cestě k výtahu si snažil utřídit myšlenky, zchladit své nadšení, že si třeba vše jen špatně vyložil, že jeho tak trochu hodně hetero přítel nad ním skoro neslintal…

S pochybnostmi nastoupil do výtahu a opřel se zády o stěnu, a protože bylo místa skutečně poskrovnu, Igor se postavil těsně před něj. Ale ne jen těsně, sakra těsně. Jako by věděl, co se za ním bude nacházet.

Ondra nejprve zděšeně sledoval, jak moc blízko se Igor nachází, oči se mu obrátily v sloup, když se jistý zadek otřel o jeho rozkrok. Tvrdý rozkrok. Igor se schválně nepatrně pohyboval, aby se třel o Ondrovu v riflích ukrytou erekci… Mladší muž zatnul zuby, aby nic neřekl, aby mu z úst neunikl žádný podezřelý zvuk. Jenže právě to chtěl udělat, chtěl dát Igorovi najevo, že se mu to kurva líbí.

Proto uvítal, že výtah konečně zastavil. Sice ztratil zadek, o který by se mohl třít, ale jedno mu bylo jasné. Až za nimi zaklapnou dveře pokoje, mohlo by dojít k něčemu lepšímu, většímu, ano, rozhodně většímu. Měl podezření, že se v životě nestihl tak rychle s někým rozloučit, otevřít dveře a vzápětí už mu ze rtů uniklo překvapené vydechnutí, když jej druhý muž na ony dveře zády narazil.

Přední strana těla byla náhle zahrnuta lidským teplem, jak se k němu Igor přitisknul, jeho dlaň ucítil na krku, postupně se mu dostala až na zátylek, a horké rty, dotýkající se těch jeho. Potěšeně do nich zasténal a vyšel jim vstříc, polaskal je jazykem, jenž byl vbrzku puštěn dovnitř, kde se setkal s tím Igorovým. Zatímco se jejich jazyky proplétaly, Ondra si uvědomil, že křečovitě svírá Igorovu mikinu v dlaních…

Tak strašně ho chtěl mít u sebe, potřeboval ho, vnímal, že Igor je na tom podobně, tisknul se k němu, otíral se o něj slabinami, dlaň stále na Ondrově krku. Svou aktivitu v polibku ale najednou ukončil, s mlasknutím opustil Ondrovy rty a ze vzdálenosti pár centimetrů se na něj zadíval, pohled plachý, v očích zažehnutou touhu pro teď překryl stín strachu.

Mladšího muže jeho chování zmátlo, nevěděl, co se mu tím Igor snaží naznačit, snad nechtěl přestat… Zkusmo pohnul třísly proti Igorovým, odměnou mu bylo zachvění jeho víček a velmi tiché zasténání, rozhodně nebyl proti, asi jen váhal, jelikož ještě nebyl s chlapem. Ale s tím Ondra počítal, sám zkušenosti neměl, ale... všechno je jednou poprvé.

Naklonil hlavu a znovu se dotknul úst druhého muže, neodporoval, právě naopak, nechal se vtáhnout do pomalejšího polibku, během kterého mu Ondra rozepnul mikinu, a potěšilo jej, že si Igor po jeho vzoru skopnul boty. Skoro jako pochvalu Ondra vklouzl prsty Igorovi do vlasů, hladil jej, podobně si počínaly jejich rty, jež do sebe jemně narážely.

Když se mu zdálo, že už se Igor uklidnil, odtáhl se a pozadu jej odvedl do zadní části pokoje, kde mu rovnou rozepnutou mikinu sundal, pousmál se, jakmile se i Igor chopil iniciativy a také mu svlékl horní část oděvu, po chvíli se na zemi válely ponožky, triko staršího muže rovněž vzalo za své. Ondra prostě chtěl konečně cítit pod dlaněmi kůži, přejel jimi po hrudníku svého přítele, rty se znovu věnoval těm Igorovým, vnímal, že starší muž si už vůbec není tak jistý, jako předtím byl ve výtahu.

Nepochyboval o tom, že se mu to líbí, tvrdost proti jeho stehnu mu dávala jasnou odpověď, přesto se Ondra snažil Igora uklidnit, dodat mu jistotu… proto jej docela překvapilo, když mezi nohama ucítil Igorovu ruku. Nejprve opatrně, za moment už pevněji jej stiskla, z vědomí, že jej dráždí Igor, někdo, koho už dávno chtěl, se mladšímu muži podlomila kolena.

"Postel, hned," zamumlal do Igorových rtů a co už vůbec nečekal, byl Igorův rychlý pohyb paží, jímž jej chytil pod koleny, druhou paží v okolí lopatek a za pár vteřin už ležel na zádech, Igora nad sebou. Jeho přítel mu vzápětí naznačil, aby se nadzvednul, protože jeho triko už nebylo vítané, sneslo se opodál na podlahu.

Ondra se natáhnul po muži, jenž se nad ním skláněl, složil ruce za jeho krkem, své rty mu nemusel nabízet dlouho, Igor jej něžně políbil, jazykem pak pronikl do Ondrových úst, jenže když se podpíral rukama, nemohl se ho dotýkat tak, jak chtěl… Aniž by přerušil polibek, lehl si na bok a navedl Ondru nad sebe, když konečně pod prsty ucítil jeho horkou kůži, každý sval, každou kost, hladil jej po zádech, ramenou, občas vjel až do vlasů nebo stiskl v dlani Ondrův zadek.

Mladší muž se rychle přizpůsobil pozici nad Igorem, ne už tak tomu, jak se k němu Igor choval, přejížděl mu dlaněmi po těle, jako by se chtěl dotknout každého kousku pokožky, vyloženě si užíval, že jej může hladit… Ondra tohle ještě nezažil, takový zájem o jeho lety poznamenané tělo, Igor si ale očividně nijak nestěžoval, věnoval se jeho ústům se stejnou náruživostí, roztáhnul nohy, aby se mohl otírat o Ondrovy slabiny.

A právě tahle situace Ondru rozhodila nejvíce, dokonce natolik, že přerušil polibek a z větší vzdálenosti se zadíval Igorovi do tváře. Jeho přítel ustal s pohyby dlaní, zkousnul si nervózně ret a sklopil pohled, evidentně se necítil dobře… Ondra si to srovnával v hlavě. Vždycky totiž počítal s tím, že Igor bude ten dominantní, a když ne pořád, tak napoprvé určitě, jenže jeho chování, jeho snaha být pod ním, to, jak kolem něj obmotal nohy…

"Ty chceš být dole?" zeptal se už asi trochu zbytečně, ale se potřebovalujistit, že to tak skutečně chce.

Hnědé oči byly upřeny do šedých, jež si všimly zhoupnutí ohryzku, jak Igor polknul. Následovalo kývnutí, a když Ondra nijak nereagoval, Igor přesunul dlaň z jeh zad a hřbetem ruky jej pohladil po líci, v očích se mu zračila nebývalá důvěra.

Igor mu věřil natolik, že si ho mohl vzít… To zjištění vyslalo další silný výboj přímo do jeho erekce, jež už hodnou chvíli nesouhlasila s těsným prostorem kalhot. Může si ho vzít, rezonovalo mu hlavou, zatímco roztřesenou rukou doloval z kalhot lubrikant, Igorovy prsty mu rovnou pomohly je rozepnout, v rychlosti se jich zbavil stejně jako boxerek.

Vrátil pozornost ke svému příteli, jenž se mezitím posadil. Přestože jeho zrak nejprve směřoval do Ondrových očí, velmi rychle se vydaly jižněji, Ondrova erekce sebou pod tím pohledem cukla, její majitel se přisunul blíže k druhému muži, jenž jako by automaticky pozvedl ruku, dotkl se Ondrova boku, jedním pohybem sklouzl až k jeho tříslům.

Mladší muž sledoval, jak Igor bere do dlaně jeho penis, jak se na něj upřeně dívá, zatímco se k němu naklání. Ondra na to ani nestihl nijak reagovat a už se jeho mužství dotkl vlhký jazyk, následně mu žalud zmizel do Igorových ústech.

Ne, vážně nečekal, že Igor bude až takhle submisivní a natolik otevřený… Čekal, že se k určitým věcem dostanou postupně, ale když se octl z části uvnitř horkého vlhka, rozhodl se čekat už úplně všechno. Před očima se mu skoro zatmělo, chtěl přirazit a být tam celý, ale věděl, že to není dobrý nápad, musel se držet zpátky, proto chytil Igora za rameno a naznačil mu, aby přestal.

"Nevydržel bych dlouho," hlesl jenom, když uviděl Igorův zmatený pohled, jenž po vysvětlení situace vystřídal chápavý úsměv.

Už takhle byl nehorázně nadržený, ale tady nemohli nic uspěchat, nevzešlo by z toho nic dobrého. Proto se rozhodl Igora zbavit riflí a pokusit se jej co nejlépe připravit. Jakmile z něj stáhnul kalhoty i spodní prádlo, ani on však neodolal a stisknul Igorovu erekci v ruce, pevná, horká, na špičce vlhká, několikrát přes ni přejel, poté ale opakovalo totéž, co u něj samotného.

Igor zaryl nehty do jeho ramene, Ondra se zaměřil na jeho obličej, jehož výraz mu vyrazil dech. Igor se kousal do rtu, oči skoro zoufalé, ne, možná spíše šílené vzrušením… A jeho přítel pochopil. Bylo toho na ně oba moc… Jenže Ondra věděl, jak Igorovu nadrženost alespoň trochu limitovat. Sice to nikdy nedělal, ale nějaké znalosti měl.

Natáhl se pro lubrikant a posadil se mezi Igorovy nohy, očima opět vyhledal ty hnědé.

"Asi to bude trochu bolet," oznámil mu zcela vážně, "budu se snažit, ale kdyby se cokoliv dělo, tak mi prosím tě řekni."

Igor se s tím zdál smířený, takže jenom přikývnul a pohodlně si lehnul. Jeho přítel rozhodně lubrikantem nešetřil, prsty jedné ruky se začal pohybovat v okolí Igorova vstupu, druhou rukou jej pak hladil po břiše, bocích… Věděl, že tím pozornost příliš neodvede, ale uškodit tím stejně nikterak nemohl. Trvalo to dlouho, než dovnitř dostal první článek a následně i celý prst, ale všímal si, že čím více se věnoval Igorovu bříšku, tím lépe to šlo.

A tak u toho zůstal, konejšivě se jej dotýkal, sledoval jeho obličej, byl napjatý, čelo měl orosené, ale silnou bolest by na něm poznal, ani nezatínal prsty do prostěradla. Když přidal druhý prst, věnoval pár tahů Igorově erekci, při třetím prstu jeho přítel už hlasitě dýchal, ale nevydal ani hlásku. Vedl si výborně, pomyslel si Ondra skoro pyšně, opatrně jej roztahoval, po chvíli už uslyšel i tiché zasténání.

Už si nanesl lubrikant i na vlastní penis, pro jistotu se ještě jednou přesvědčil, že lépe Igora připravit nemůže, pak se nad Igora celým tělem naklonil, příjemně velké dlaně se rozprostřely na jeho žebrech.

"Seš v pohodě?" zeptal se jej, zpocené vlasy mu odhrnul z čela, kluzkou erekcí se otřel o tu Igorovu, což i jemu samotnému vyslalo slastné pocity po těle. Už se nemohl dočkat, chtěl být uvnitř, ale jeho potřeby byly až na druhém místě, nikdy by nedokázal Igorovi ublížit.

Nasměroval se do něj a pomaličku se zasouval, čelo si opřel o Igorovo, do uší jej udeřil bolestný sten, okamžitě se zastavil, ale Igor mu vyšel mírně vstříc, prsty zatínal do Ondrových žeber, stisk povolil až ve chvíli, kdy v něm byl Ondra celý. Mladší muž se vzmohl jen na sten, ovšem v jeho případě ryze spokojený, tlak kolem erekce byl nádherný, stimuloval jej, svíral… Hlavou mu proběhla myšlenka, že takhle nějak vypadá ráj, ale pak se přinutil zaměřit se na svého přítele.

"Pohni se," uslyšel s námahou řečený pokyn a poslechl. Vytáhl se až po špičku a znovu se zasunul do toho úzkého prostoru, do Igora prolétlo mu myslí, na to jeho přítel pod ním vydal zvuk, jenž se už bolestnému příliš nepodobal. Skoro automaticky jej políbil na čelo a uvědomil si, že Igor jej nyní objímá, vyhledal jeho rty a lehce se jich dotknul, hnědé oči na něj zaostřily.
S pohledem upřeným do nich Ondra znovu přirazil, tentokrát prudčeji, Igor se pod ním zachvěl, prsty znovu na Ondrových bocích, mladší muž nasadil pravidelné, ale stále přiměřené tempo, jež Igorovi vyhovovalo, vycházel mu vstříc, jeho erekce byla tvrdá jako kámen, když ji Ondra polaskal… A hlasitý sten zazněl místností, jakmile tak učinil.

To už si dovolil dát do přírazů více razance, přestal se držet zpátky, všechen zbylý rozum věnoval jen tomu, co slyšel, oči už zavřel, oddával se tomu slastnému svírání kolem erekce a Igorovým stenům, jež jej posílaly výš a výš…

Až se jeden ze stenů v polovině zlomil, tělo pod ním ztuhlo a Ondrovi na ruku dopadly horké prameny, v mžiku se přiměl zvednout víčka jen proto, aby viděl… aby uviděl hnědé oči ve víru slasti, jež se upíraly přímo k těm jeho a právě v tu chvíli se i on dostal přes okraj. Nepamatoval si, kdy naposled stříkal tak dlouho a tak moc a pak už nevěděl vůbec nic.

Orgasmus se přes něj přehnal v ničivé vlně, když se probral, ještě stále byl v Igorovi a trochu se chvěl. Starší muž jej objímal, Ondra na něm více méně ležel, ve vlasech cítil Igorův dech.

"To bylo fantastické," nevzmohl se na nic jiného, vzápětí ale starostlivě dodal: "Jsi v pořádku, Igi?"

"Jo," vydechl oslovený. "Jenom mě asi zítra bude bolet zadek."

"Tak s tím se musí počítat," zabručel Ondra do Igorova ramene, než se z něj skutálel a usadil vedle. Nemohl si pomoct, musel se usmát. Pohled na Igora, jak se válí v posteli po jejich prvním společném sexu… Nemohlo to být lepší, navíc mu druhý muž ostýchavě úsměv oplatil.

Naklonil se k němu, aby zas a znovu spojil jejich rty, což bylo přinejmenším příjemné, ale když Igorova dlaň, momentálně sídlící na Ondrově rameni, sklouzla níže, přes loket, zápěstí až k dlani… to bylo dokonalé.

Hunger

19. září 2015 v 0:10 | Archea Majuar
Hunger

Fandom: Hannibal

Pairing: Hannibal Lecter/Will Graham

Warning: +18, ale jinak trošička násilí, to snese každý

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Opět nový fandom, nový pár... To mi ten můj 21. rok na světě pěkně začíná :D Nicméně musím říct, že Hannibal se mi líbil, i když byl na mě asi až moc filosofický a obávám se, že většině rozhovorů jsem vůbec nerozumněla. Co už, nikdy jsem vysokou inteligencí neoplývala, takže mě to nežere. Hvězdou seriálu je jednoznačně Mads Mikkelsen... Dlouho jsem odolávala, ale neodolala jsem mu... i díky Davanity, viď? :D No, a závěrečná scéna? Ta byla velmi příjemná, zahřála u srdce... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Amisse, weras i Maye :)

Ještě poslední kec, název pochází ze songu kapely Of Monsters And Men, Hunger... jedna z jejich nejlepších věcí.



Hungry for the kill, but this hunger... it isn't you...

Hannibal se ani nemusel otáčet, nemusel se ani koutkem oka podívat. Věděl, kdo přišel. Poznal by kroky Willa Grahama kdykoliv. Každý člověk měl svou specifickou chůzi, každý se pohyboval trochu jinak než ten druhý. Takže když práh jeho domu překročil Will Graham, bylo Hannibalovi jasné, že následujících několik vteřin pro něj může být posledních.

Může, ale doufal, že nebude. Společně s Willem by mohli dosáhnout dech beroucích činů. Ovšem to byla jen optimistická hudba věcí budoucích, nyní vše záleželo na tom, co provede Will.

Mladší muž šel pomalu, ale jistě, což bylo v rozporu s vnitřním bojem, jenž uvnitř něj nedokázal utichnout. Vcházel do domu s myšlenkou, že Hannibala na místě zabije. Bez lítosti. Zasloužil si zemřít už kvůli tolika vraždám. Ovšem měl i řádně trpět za to, co provedl Willovi. Jak jej trápil, mučil, nechával se potácet na hraně šílenství.

A to vše jen pro vlastní zábavu, pro to, aby ukojil svou chorobnou zvědavost.

Zvedal se mu z něj žaludek, moc si přál spatřit, jak ty hnědé oči pomalu vyhasnou. Přál si to vidět co nejdříve, ale Hannibal si rychlou smrt nezasloužil. Ta myšlenka jej pohltila, vzal si ji k srdci. Jakmile před sebou tu zvrácenou parodii člověka zaznamenal, hodil za hlavu veškerá rizika, opatrnost a vlastně i racionální uvažování a po Hannibalovi skočil.

Hannibal byl, mírně řečeno, překvapen. Předpokládal, že na místě budou jeho řečnické schopnosti, neboť by musel Willa přesvědčit, aby sklonil hlaveň střelné zbraně. A nyní má rozbitý ret, naražená žebra a bok, jak jej Will udeřil a následně odhodil proti zdi. Jestli jej chtěl mladší muž umlátit, nečeká jej lehká práce.

Nicméně si také si uvědomoval úskalí této techniky… Snažil se vyhnout tomu, aby jej Will povalil, nebo on sám jeho, jednoduše tušil, že jakmile se oba octnou na zemi, těla přitisknutá na sebe, tření na nejvyšší úrovni… bude to nehledě na bolest a krev nesmírným pokušením.

Kdyby jím už nyní adrenalin nekoloval jako zběsilý, tak právě ve chvíli, kdy se octl na lopatkách, by se rozproudil určitě. Zatímco odrážel Willovy útoky, přemýšlel nad tím, jak by Will zareagoval. Co by udělal? Propadl další vlně vzteku? Utekl?
Nedokázal to odhadnout, což jej fascinovalo. Když se mu zrovna povedlo naopak Willa dostat na záda a polaskat jeho čelist stisknutou pěstí, byl rozhodnut. Chtěl vědět, co se stane.

Will vzteky skoro pukal. Ani ho tak neštvalo, že Hannibala stále nedonutil trpět, jako to, že starší muž více méně jen jeho ataky odvracel, sám mu dal možná jednu dvě rány. Nic víc. Jen se bránil, ale sám mu neubližoval. Byl vzteklý, protože nevěděl, o co Hannibalovi jde.

Neviděl v jeho hnědých očích zuřivost, spíše vypočítavost a tu všudy přítomnou zvědavost. Všiml si, jak se Hannibalovi pohnul koutek rtu směrem vzhůru. On se bavil?

Znovu se dostal nad Hannibala, držel jej za ramena, aby se nemohl vzepjat. Chtěl to ale vůbec, napadlo Willa, který si uvědomil dlaně, svírající jeho paže. Nikoliv ale bolestivě, nezatínal nehty ani jej nedrtil svou silou, držel jej jako by měl zájem na tom, aby nad ním Will skloněn zůstal. Jeho dotek byl skoro až laskavý, za jiných okolností by mohl být předzvěstí objetí.

Chuť Hannibala opět udeřit byla potlačena, jeho pozornost zcela uchvátilo jednání staršího muže, jež mu nešlo na rozum. Zkusil se proto zaměřit lépe na jeho výraz, což ale snad ani neměl dělat. Hannibalův pohled jej ještě více znepokojil, hnědé oči jako vždy jiskřily čímsi děsivě lákavým, nebyly vyděšené ani zlostí zamžené, zdály se být jasné… a hladové.

Při oné myšlence mu Hannibal silněji stisknul paže, rty pootevřené. Nebyl hladový v tom pravém slova smyslu, byl hladový tak, že z toho Willovi po zádech přeběhnul mráz, v půli cesty se měnící v horkost. Jako flashback mu myslí prolétlo, že když se v jeden moment octl pod Hannibalem, že cítil… jen mimoděk…

Aniž by pohledem opustil Hannibalovy oči, nechal svou dlaň, aby se přesunula z jeho ramena přes hrudník až k břichu, kde ji pozvedl a zaváhal. Tušil, co ucítí, ale nevěděl, jak Hannibal zareaguje. Nechá být, že se jej Will pokusí zabít? A co on sám? Změní nějak následující fakt to, že Hannibal si zaslouží mučivě bolestnou smrt? Nevěděl, ale hořel touhou to zjistit.

Rozprostřel svou dlaň přes rozkrok staršího muže, a ačkoliv se tomu vnitřně bránil, jeho vlastní vzrušení se rovněž začalo probouzet, tělem mu projela další vlna horka… a Hannibalovy přivřené oči mu na sebeovládání nepřidávaly. Jeho stisk na pažích se zesiloval s každým dotekem, jenž Will věnoval Hannibalově klínu.

Možná kdyby si to tak okatě neužíval, možná kdyby jej nenechal pokračovat v laskání… pak by možná Will usoudil, že vzrušení je náhodné, způsobené jen třením těl a adrenalinem. Jenže… stisknul jeho erekci pevněji, Hannibalova víčka se zachvěla, rty se pousmály… jenže on byl neuvěřitelně tvrdý, jeho tělo pod tím Willovým hřálo a ty hnědé oči hleděly vyzývavě, planuly vášní.

Willovi vyschlo v krku, vzrušení jím proudilo, kalhoty mu začínaly být stále těsněji, ale i tak zapřemýšlel nad tím, že teď… teď by mohl dobře zasáhnout, Hannibal by to nečekal. Překvapil by ho.

Hannibal s bušícím srdcem pozoroval každou Willovu reakci, každý záchvěv jeho tváři. Zalichotilo mu, že druhý muž nebyl zcela proti, zajisté se mu hlavou prohnala možnost zasadit právě teď fatální úder, ale… nebyla by to škoda, když očividně lze tuto situaci nasměrovat i k jinému vyústění než tomu smrtelnému?

Jedno rameno mu Will sice stále zatěžoval váhou svého těla, druhou ruku měl však volnou a využil ji k odvedení pozornosti. Nechtěl, aby se mladší muž leknul nebo zapochyboval o Hannibalových úmyslech, postupoval pomalu, rozvážně, nejprve přejel dlaní po jeho boku, ta jeho proklatá bunda… Zíraje do Willových očí sáhnul po zipu a rozepnul jím nejhořejší vrstvu oblečení, využil polohy své ruky a z Willova pasu sjel už jen pár centimetrů níže.

Tvář mu zbrázdil potěšený úsměv, když se přesvědčil o tom, že Will si nastalou situaci také užívá, stisknul jej přes látku kalhot, kochaje se pohledem na jeho oči, na rozšiřující se zorničky. Ano, Willova reakce byla více než uspokojivá, nadějná.

Will se zmítal mezi chutí utéct, dorazit Hannibala a vycházet vstříc jeho dlani. Klepal se, z hrdla mu uniknul zvuk, bylo mu hrozné horko. Musel to ze sebe servat. Úplně se od Hannibala odtáhnul, v kleku svlékl bundu, přetáhl si přes hlavu svetr, odhodil jej a spatřil před sebou staršího muže, rovněž na kolenou, ani si jej pořádně neprohlížel, drapnul jej za košili a přitáhl k sobě.

Neodhadl sílu a zuby cinkly, naopak nápor silného těla na Willově byl extrémně příjemný, zamručel, objal jej a přitisknul si jej ještě blíž, jako kdyby to bylo možné. Cítil, jak se Hannibalovy koutky úst stále usmívají, dokud jej nezačal líbat vášnivěji, hluboce. Hannibal prsty zajel do Willových vlasů, propletl je s prameny a stiskl. Will bolestně zakňučel, ale klínem se horečně otíral o ten Hannibalův.

Starší muž se poživačně ponořil do polibku, horkého a vlhkého, Willova iniciativa, jeho dravost… imponoval mu. Zasloužil si odměnu. Opustil ty jemné vlasy, dotkl se krku, pak už neomylně zamířil níž, zpět k Willovu rozkroku, kde jej polaskal přes látku, následně se mu povedlo kalhoty rozepnout.

Jedním pohybem vklouznul pod spodní prádlo a společně s prvním dotekem Willa kousnul do rtu. Will se napnul, možná bolestí, možná potěšením, nejspíše obojím. Cítil v polibku vlastní krev, slyšel Hannibalovo zamručení, zatnul prsty do jeho zad, potřeboval stabilitu v té změtí pocitů. Hannibal jej hladil, laskal, dával mu tolik potřebný dotek. Dopomáhal mu k vrcholu jistými pohyby, silná, hrubá dlaň na celé délce, palec laskající žalud…

"Hannibale…" uniklo Willovi ze rtů, když se na moment oslovený odtáhl, aby se mohl pokochat pohledem na Willovu tvář, na jeho krvácející ret, na zrudlé tváře a zářící oči. Věděl, že je jen otázkou času, kdy vůči němu bude Will cítit lásku, netušil ale, že ji uvidí v jeho očích jen pár minut poté, co mu šel po krku.

Byla teprve na začátku své cesty, ale byla tam, Will ji mohl popírat, mohl se ji snažit udusit hluboko v sobě, ale právě teď se dokázala dostat ven, prozářit skrze rozkoší zamžené oči.

Ovšem Will i ve svém stavu měl jasnou představu o tom, že jej Hannibal zkoumá a chtěl tomu učinit přítrž, proto jejich rty opět spojil, tentokrát on nechal otisk zubů na Hannibalových ústech, ruka v jeho vlasech jej zatahala za vlasy, Will tlumeně zasténal. Dlaň ve spodním prádle zrychlovala, bolest z opět napadaného rtu se stupňovala…

Už ani nereagoval na Hannibalovy polibky, na kolenou jej držela jen ruka v jeho vlasech, nakonec jako v mlze zjistil, že zabořil obličej do Hannibalova ramena, a pak už se mu tělem prohnala slastná vlna, rozkoš šířící se z podbřišku až do konečků prstů, až k bušícímu srdci. Objímal Hannibala, téměř zoufale zatínal nehty do jeho zad a nechal se jím držet, pohyb jeho hrudníku jej uklidňoval, dával mu pocit bezpečí.

Hannibal se usmíval, citlivý čich zahlcen vůní Willa Grahama, chuťové buňky rovněž. Nyní již čistou dlaní jej hladil po zádech, dopřával mu čas, aby načerpal energii. Bude ji potřebovat, pomyslel si Hannibal a snažil se ignorovat svou erekci, toužící po doteku lidského tepla…

Jako kotě si příst...

13. září 2015 v 23:35 | Archea Majuar
Jako kotě si příst

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: Tak trošku songfic, spíše varuji před horší kvalitou... Psala jsem to vážne jen tak pro dobrý pocit na zimu :)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Kvalita nic moc, potřebovala jsem napsat něco milého, poklidného... Snad pan Grossmann promine. Enjoy! :)


Teď už snad ti hajzlíci mrňaví neutečou, pomyslel jsem si při pohledu na nábytek, krabice a nějaké další kraviny, které za mého přičinění vytvořily bezpečnou ohrádku pro šest chlupatých koulí, jež zvýšily počet mých koček domácích na osm. Osm koček a svobodný, čtyřicetiletý chlap. Ne, nikdy jsem nebyl normálnější.

To jsem si jen potvrdil zhruba před půl rokem, kdy jsem si byl poprvé schopen přiznat, že skutečně nejsem tak heterosexuální, za jakého jsem se považoval. Kolikrát jsem si říkal, že mě Igor přivede do hrobu, ale tentokrát to bylo myšleno doslova.

Ničil mě ten jeho plachý pohled hnědých očí, za nimiž se však skrývala duše ďábelská. Bez pochyb byl Igor dobrým člověkem, o tom jsem nikdy ani nezapochyboval, ale v poslední jsem měl tušení, že Igor o mé nově objevené náklonosti, silnější než přátelské, tak nějak ví. Nebo tuší, cítí… nebo se to dá také vyložit tak, že je to prostě Igor, žádné úmysly nemá, jen se svým vlastním způsobem baví.

Přestože mě jeho přítomnost, jeho pošťuchování a rošťácké úsměvy přiváděly do stavu, v němž jsem se jen tak tak dokázal udržet, abych jej nesevřel v objetí a neposunul náš vztah na vyšší úroveň, bavil jsem se docela taky. I když jsem jej neměl pro sebe, jakýsi pocit štěstí jsem vnímal. Asi jsem se smířil s tím, že si budu muset vystačit s tím, co mám. Anebo mě tak nadchla ta koťata.

Mít dvě kočky je docela fajn, sice se sem tam seperou, ale osm koček, to už člověk nemá na nějaké deprese čas. Stará se, aby se ty potvory nikdy nepřerazily, nezasekly nebo prostě jen nepřipletly pod nohy. Ohrádka snad aspoň omezí pravděpodobnost, že si něco udělají.

Za zběsilého mňouknutí a ještě zběsilejšího výskoku se bytem rozezněl zvonek.

My o vlku, pomyslel jsem si, když jsem zjistil, že za dveřmi postává Igor.

"Čau," pozdravil, zdál se být v dobré náladě soudě podle mírného úsměvu, možná spíše podle vrásek kolem očí. Ano, byl velmi dobře naladěn, uvědomil jsem si a ono zjištění mi vyvolalo úsměv na rtech.

Měsíc snílek stoupá nad skalou
a zpívá si svou píseň pomalou
je podobná té, co jsem složil sám,
tak poslouchej a nehleď k hodinám

Rovněž jsem pozdravil a pozval jej dovnitř. Nesl mi sice jen pár nedůležitých věcí, ale venku lilo jako z konve. Jednak jsem slyšel, jak mi kapky bubnují do oken, a pohled na Igora byl také více méně výmluvný. Pozvání přijal, zřejmě nespěchal.

Odnesl jsem věci do kuchyně a do sklenice nalil čaj, kdyby měl Igor náhodou žízeň. Nabídl bych mu i něco jiného, ale tak nějak… no, prostě jsem zapomněl nakoupit. Jakmile jsem se vrátil do obývacího pokoje, zůstal jsem stát ve dveřích, jak mě překvapil ten výhled. Můj přítel, vůči zvířatům poměrně lhostejný, se usadil na zemi mezi koťaty a regulérně si nechával okusovat a škrábat a ochlupovat ruce.

Jako kotě si příst a víčka mít zavřená únavou
Málo je míst kde staré lásky
naráz uplavou
Jedním z nich je náruč Tvá
a tudíž máš už znát,
že jak kotě si příst a víčka mít zavřená
chtěl bych rád

"Co to děláš?" vypadlo ze mě pobaveně, odložil jsem sklenici a také vkročil do ohrádky, jíž tvořil také gauč, o který se Igor opíral. Usedl jsem vedle něj, okamžitě poté se na mě vrhlo jedno z koťat, tmavě šedý kocourek, kterého jsem provizorně pojmenoval Torpédo.

"Asi manikúru…" zněla odpověď zbarvená ironií a čímsi jemným, jež se projevilo i v jeho očích, když se na mě podíval. Opět jsem neodolal… nešlo… prostě nešlo odolat tomu hřejivému teplu hnědých očí, jež se rozšířilo až do mé hrudi. Jak jen mi s tím chlapem bylo dobře, pomyslel jsem si a strávil několik dalších minut pouze pozorováním svého přítele, jak si hraje s piraněmi řádu kočkovitých…

Dnešní noc je stokrát ztřeštěná
a doznám, že jsem šťastný, že Tě mám
Už vítr vlahý stopy bázně svál,
tak můžu říct, co léta jsem si přál

Rozpustilé kočíčí mňouknutí se ztratilo v Igorově zasyknutí.

"To už mi asi stačilo," zamumlal Igor a jal se odebrat do vyšších pater, respektive využil gauč a usadil se na něm.
Škodolibě jsem se zasmál pod vousy, abych se vzápětí musel sám bránit náletu čtyř chlupatých armagedonů. Když ale prcci zjistili, že mám ruce složené za hlavou a okusovat rifle velká zábava není, odběhli a začali se rvát mezi sebou. Byli roztomilí, že to až hezké nebylo.

Zadíval jsem se z okna, změnu počasí jsem ale ani neznamenal. Koutkem oka jsem totiž zachytil něco, co… kromě překvapení způsobilo i zvýšenou srdeční činnost, načež mi vyschlo v krku a mráz mi přeběhl po zádech, následován spalující vlnou horka.

Igor se na mně díval. Ano, to by samo o sobě asi nebylo nic celkem divného, ale… podpíral si hlavu pěstí, tvář nakloněnou tak, aby se mu asi pozorovalo co nejlépe, oči mu směřovaly přímo k těm mým, kdybych se otočil. Možná jsem vyšiloval a reagoval sakra přehnaně, jenže takovou pozornost jsem nemohl očekávat.

Jako kotě si příst a víčka mít zavřená únavou
Málo je míst kde staré lásky
naráz uplavou
Jedním z nich je náruč Tvá
a tudíž máš už znát,
že jak kotě si příst a víčka mít zavřená
chtěl bych rád

Tipnul bych, že se bude dívat z okna, na hodiny nebo třeba na strop, byl to Igor, ale určitě ne na mě…

Neměl jsem ale odvahu jeho pohled opětovat, raději jsem se znovu zadíval na koťata, bylo to bezpečnější. Hezky uklidnit srdce, dech, chvění.

A třeba by se mi to i povedlo, kdybych nepostřehl, jak se Igor vedle mě pohnul, opřel se lokty o kolena, spojil ruce a položil si hlavu na ně. Ještě nikdy jsem s takovou přesností nedokázal odhadnout, co se dělo téměř mimo můj zorný úhel.

Seděl jsem na zemi, ruce nyní v klíně. Tehdy jsem podlehl, tehdy jsem se natočil a pozvedl obličej k němu, jen abych mohl spatřit vážný výraz v Igorově tváři, poznal jsem, že na něco horečně myslí, nad něčím usilovně uvažuje. Třeba nad tím, proč na něj tak zírám, možná proč tady vůbec je, proč jsme tak blízko u sebe…

Skláněl se nade mnou, díval se mi do očí, cítil jsem jeho dech na své tváři a v tu chvíli jsem jej miloval ještě víc. Tichého, v hnědých hloubkách bolestně upřímného, viděl jsem, s čím bojuje, náhle už mi to bylo zcela jasné, a nevzmohl jsem se na nic jiného, než na jakýsi zvuk podobný kočičímu zapředení, když se Igor sklonil ještě víc a neomylně přitiskl své rty na ty mé.

Jemně se jeho ústa pohnula proti mým, lehce, možná jen váhavě se dotkl mých vlasů, já jsem neodolal pokušení nechat si poškrábat polštářky prstů jeho strništěm.

Potřeboval jsem ho blíž. Aniž bych přerušil náš polibek, vyhoupl jsem se na gauč a ještě více si vychutnal pocit, že líbám Igora, že ho můžu obejmout kolem krku, že mu můžu spokojeně zamručet do úst a on jen zvlní ústa v úsměvu.

Nevyznám se příliš v lichotkách
a občas se tak stydím, že bych plách
Za blízký strom se ukrýt a pak vím…

"Promiň mi, že… jsi musel tak dlouho čekat, nevěděl jsem, co dělat… jak ti to říct, naznačit, že…." nešlo mu to přes rty, hlas nejistý, chvějící se, upřímnost jeho slov se odrážela v jeho nesmělých očích, ani kdyby to zakřičel, tak by mě to nezasáhlo více, hlouběji.

…že bych šeptal, ovšem hlasem dunivým…

"A proto ses skryl za ty letmé narážky, a pak mi to zašeptal ve vhodnou chvíli," zakončil jsem za něj, beze zloby, s povzbuzujícím úsměvem. Znovu jsem se k němu naklonil za účelem spojit naše rty, byť jen na vteřinku, poté už jsem jej sevřel v objetí, tvář zabořenou v jeho rameni, v bezpečí.

Jako kotě si příst a víčka mít zavřená únavou
Málo je míst kde staré lásky
naráz uplavou
Jedním z nich je náruč Tvá
a tudíž máš už znát,
že jak kotě si příst a víčka mít zavřená
chtěl bych rád

One Man Down 2

12. září 2015 v 0:06 | Archea Majuar
One Man Down

Fandom: Star Trek

Pairing: James T. Kirk/John Harrison (Khan), James T. Kirk/Leonard McCoy

Warning: +18, dirty talk, humiliation, slut

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Pokračování + jakási druhá část pro podobné jako já, kteří rádi happyend :) Enjoy!

Za komentář děkuji Jackson :)

"Podívej se nahoru, Kirku, podívej…" A Kirk se skutečně podíval, i když to trvalo skoro dvacet sekund, než pochopil, co od něj Harrison žádá. Vzhlédl a… téměř odpadl. Jak jen mohl do prdele zapomenout, jak?! "Bezpečnostní kamera. Všichni tě vidí, Kirku…"

Kirkovi po tváři stekly další slzy, tohle ne… Tohle nikdy nechtěl.

"Vidí tě všichni, díváš se přímo na ně a oni na tebe, jak brečíš a zároveň chceš, abych pokračoval, vidí všechno, kapitáne lodi Enterprise!" zavrčel Harrison, zvedl se zpět a rychlost přírazů ještě zvýšil.

Kirk nebyl schopen cokoliv udělat, byl ztracen, ponížen… a přesto tak nehorázně tvrdý, že si přál jen, doslova si přál, aby se jej Harrison dotknul.

"Prosím…" zašeptal, dávaje tak Harrisonovi další podnět k zesměšnění.

"Oč prosíš, Kirku?"

"Kurva, vyhoň mě, prosím, ty hajzle," poskládal jakousi větu, jíž podivným skřekem dostal skrze rty a zavyl, když jej Harrison začal honit.

"Jak se během pár minut stane z váženého člena vesmírné flotily škemrající a povolná děvka…" uslyšel ještě Harrisona říct, než se všechno slilo vjedno a před očima se mu neroztančila barevná kola, tělo ztuhlo, mozek zasáhl blackout a na podlahu dopadl první pramen spermatu. A pak další a další, ale to už Kirk nevnímal, zhroutil se na zem, nezaznamenal ani moment, kdy se do něj udělal Harrison.

Všichni to viděli, úplně všichni… Uhura, Chekov, Sulu, Spock, Kostra… bodlo jej u srdce. Ustál by všechno, ustál by posměch posádky, ustál by posměch Uhury, sklopené pohledy obou kormidelníků, výtky a následnou přezíravost Spocka, ale Kostra… Kdyby právě neměl v těle nedostatek tekutin, rozplakal by se jen z té představy, jak zklamaný pohled mu věnuje jeho nejlepší přítel.

Stále měl zavřené oči, ale věděl, že je brzy bude muset otevřít a čelit realitě. Neměl být tak zbrklý, tak nadržený, tak hrozně pitomý… Do stehen jej začala studit mokrá podlaha a zadek na tom nebyl o moc lépe.

Co ale nečekal, byla Harrisonova pomoc. Zvedl jej na nohy, a zatímco Kirk, neschopen čelit jeho pohledu, si zapínal kalhoty a celkově se snažil upravit, postával opodál, připraven jej podepřít.

Nakonec se Kirk přemohl, pozvedl svůj zrak a jen kývnul. Od žaludku mu bylo nevolno, tělo bylo unavené, zadek jej bolel, ale jinak… nejraději by brečel a schoulil se pod peřinu, ale nemohl. Musel se postavit svým chybám čelem, i když byly zahanbující a zcela jistě opovrženíhodné.

"Kapitáne," oslovil jej Harrison.

"Harrisone," bezvýrazně odpověděl Kirk.

"Bylo mi potěšením," naklonil černovlasý muž hlavu a s posměšným výrazem sledoval, jak kapitán odchází z jeho cely. Vydržel víc, než by do běžného smrtelníka řekl, a přestože se bavil nad tím, jak jej incident s kamerou zasáhl, nebyl by proti, kdyby si to měli zopakovat.


Pokud Vám tento konec vyhovuje, tak dál nečtěte. Následuje konec pro happyendáře :)
Kirk se vydal rovnou do své kajuty, chtěl si své vysvětlení či obhajobu či lynčování alespoň trochu promyslet. To by ale nesměl narazit na…

"Jime," uslyšel prakticky neustále nabručený hlas lodního lékaře. Otočil se po směru volání a polil jej studený pot. Vnitřnosti měl jako svázané do uzlu, téměř se o něj pokoušely mdloby.

"Jime… jsi v pořádku?" zarazil se McCoy, když se svému příteli dorazil. Vypadal nějak divně. Tedy divněji než běžně.
"Jsem blbec, idiot, nezodpovědný kretén, Kostro, já vím, nemyslel jsem, tedy myslel, ale ne hlavou, vím, jsem zvracené hovado, které myslí jenom na sex…" vychrlil bez rozmyslu na Kostru, pár sekund nabíral dech, než dodal: "Odpusť mi to… nebo lépe zapomeň."

Starost v doktorově tváři se prohloubila.

"O čem to mluvíš?" mračil se.

Tentokrát byl zaražený Kirk.

"Ty… ty nevíš, co… Tebe nezavolali, aby ses šel podívat? Museli volat všechny…"

Kirkovi začalo docházet, že McCoy vážně netuší, o čem je řeč. Díval se na něj se směsicí nedůvěry a starosti. Že by…

"Ale ta kamera v cele…" zapřemýšlel nahlas.

"No, ta přeci nefunguje. Harrison ji vzteky rozbil, když nám předváděl svou ohromnou sílu," zapitvořil se Kostra, vzápětí znovu zvážněl, když si uvědomil, s jak doširoka otevřenýma očima na něj Kirk zírá. "Co se děje?"
"Seš si… seš si jistý?"

Kostra už toho začínal mít právě dost, kapitán lodi se tady skoro klepe strachy a zajímá jej jen nějaká rozbitá kamera.
"Ano, jsem sice jen lodní lékař a ne nějaký pan technik od kamer, ale tohle náhodou vím. Požádal jsem, abych jej mohl v cele sledovat a vypozorovat nějaké abnormální chování. Což ale bude možné, až tu kameru vymění," osvětlil Jimovi a založil si ruce na prsou. Doufal, že teď se konečně ta hysterka uklidní a řekne mu, o co jde.

S tím se ale brzy rozloučil, neboť Kirk se jen rozzářil blaženým úsměvem, což donutilo Kostru se aspoň mírně pousmát, starost o svého přítele měl ale pořád dost velikou. Kdyby nebyla jejich situace tak vážná, řekl by, že se někde sjel.

"Řekneš mi, co se tedy stalo?"

"Já… ne, Kostro, promiň, ale to by tě nezajímalo," snažil se Kirk vyhnout odpovědi a poklepal Kostru po rameni.
"Je hezké, že víš, co mě zajímá a nezajímá," ušklíbl se doktor. "Každopádně mě zajímá ta podlitina, co máš na obličeji," pronesl zpytavě a překvapilo jej, že Kirk místo toho, aby se začal hádat, jen vykouzlil další úsměv.

Kostra pak zamumlal něco o bláznech a nasměroval kapitána rovnou na ošetřovnu, kde bylo pro jednou prázdno. Přinutil jej se usadit na lůžku a sundat si triko.

"Buď jsi dospěl a zmoudřel nebo jsi nemocný," okomentoval McCoy fakt, že věčně prohlídku odmítající kapitán jen tiše seděl a s mírným úsměvem na něj vlídně koukal.

"Jen unavený," přiznal blonďák a v duchu děkoval, že postel byla tak měkká a docela dobře se mu sedělo. Bez řečí přijal i Kostrovo ošetřování, sykl akorát ve chvíli, kdy mu byly rty potřeny nějakou mastí, jež aspoň krásně voněla, když už nic jiného.

Cítil se strašně omámený. Ulevilo se mu, že nikdo nic neviděl, že není ponížen před celou posádkou a… upřel pohled do čokoládových očí svého přítele, jež se dívaly sice přísně, ale tak nějak měkce… že neklesl v očích svého přítele.

Kostra si ale nedal pokoj, musel přijít na to, co se s Jimem děje. Vytáhl z kapsy baterku, nahnul se nad mladšího muž a zkontroloval mu zorničky. Zhulený nebyl, to poznal i na první pohled, ale ani teď nedokázal odhadnout, co Jimovi je.

Možná byl vážně jen přepracovaný a unavený.

Natolik unavený, že si krátce po vyšetření opřel tvář o Kostrův hrudník, a než stačil doktor cokoliv udělat, objal jej a spokojeně vzdychnul. Pomalu odložil baterku a váhavě umístil dlaně na Kirkova záda. Co to mělo znamenat, ptal se zmateně sám sebe, ale druhého muže nepouštěl.

Ucítil, jak se Jim vrtí a zadíval se dolů, odkud na něj koukaly dvě modré oči. Spokojené, šťastné.

"Vadilo by ti, kdybych tě políbil?" zeptal se Kirk bez obalu, strašně to chtěl udělat. Netušil proč, před hodinou ještě toužil po tvrdém sexu plném bolesti a rozkoše a teď… teď mu přišla vhod náruč někoho, kdo jej nikdy nezneužije a pak neodkopne, někoho, komu na něm záleží, kdo mu nabídne svou náruč. Někoho, kdo by jej mohl i milovat a on jeho.

Možná opravdu dospěl…

Ani nečekal na odpověď. Nemohl si být jistý, že se Kostra nebude bránit, ale když už by měl skončit se svým předchozím stylem života, kdy šel do všeho po hlavě, chtěl to zakončit posledním, neuváženým činem.

Spatřil dvě vykulené hnědé oči, uslyšel překvapený výdech a pak už jen ucítil na svých rtech dotek těch druhých, jemných, na první dojem sladkých. Nitrem se mu rozlilo příjemné teplo a věděl, že na tenhle pocit nikdy nezapomene, ať už Kostra zareaguje jakkoliv.

Starší muž prožíval smršť emocí, během níž chtěl nejprve Kirka odstrčit, pak uškrtit a pak mu nakopat zadek. To měl ale udělat dříve, než Jimovi na polibek odpověděl, více si blonďáka přitisknul k tělu a zabořil prsty do jeho vlasů.

Jakožto lodní lékař nemohl kapitánovi nařídit, aby se nechal řádně prohlédnout, ale jako jeho milenec by už snad možná i mohl…

One Man Down

7. září 2015 v 10:34 | Archea Majuar
One Man Down

Fandom: Star Trek

Pairing: James T. Kirk/John Harrison (Khan)

Warning: +18, dirty talk, humiliation, slut

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Kde se ve mě takové povídky berou, to je mi záhadou. Asi se moc dobře neznám. Nicméně povídku věnuji Salazaret, jelikož dávno, neskutečně dávno se mě ptala, zda bych na tyhle dva něco nenapsala. Těžko říct, zda jsi chtěla zrovna tohle, ale romantický vztah mi k nim opravdu nejde... Druhá část přibude ke konci týdne, Enjoy :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, Justince, Bee a Jackson :)

Stáli naproti sobě, dívali se z očí do očí. Kirk snad vůbec nevnímal plexisklo, jež je oddělovalo. Harrisonův pohled byl natolik intenzivní, že jej ani tahle překážka nezastavila. Nehýbal se, tvář kamennou, oči chladné, vypočítavé.

Kirkovi z něj běhal mráz po zádech. Nelíbil se mu ani náhodou. No, nelíbil… Bylo mu špatně z jeho činů, z jeho výrazu zcela bez emocí, z jeho nechutného klidu. Sakra byl vězněm, to neměl ani trošičku strach? Zároveň se vším sebezapřením musel uznat, že jej ten muž fascinuje. Nedokázal specifikovat proč, ale jednoduše jej přitahoval. Stále víc a víc.

Tak rozporuplné pocity okolo nikoho jiného ještě nezaznamenal. Možná kolem Spocka, ale se Spockem bylo všechno zvláštní, divné a vůbec se to vymykalo všemu, co kdy poznal.

Dál pozoroval Harrisona, jenž mu jeho upřený pohled opětoval a… pousmál se. Křivě, nehezky. Jako by věděl, co přesně se odehrává v Kirkově hlavě, což kapitána lodi naštvalo. Štvalo ho více věcí, ale tím, že Harrison třeba i uměl číst myšlenky, to jej rozvzteklilo nejvíce.

"Stráže, můžete odejít," pronesl však naoko klidně a počkal, dokud nezůstane sám. Poté přistoupil ke vchodu do prosklené místnosti, naťukal kód a vstoupil. Beze zbraně, jen s holýma rukama.

"Máte zájem opět testovat mou ojedinělou sílu, kapitáne?" zeptal se jej hlubokým hlasem Harrison, stojící uprostřed své cely, ruce založené na prsou.

"Vlastně proč ne," odtušil Kirk a věnoval svému vězni úsměv, jenž ale neměl s veselím nic společného.
"Není v mém zájmu vás zranit."

Kirk jen pokýval hlavou a udělal pár obezřetných kroků k druhému muži, modré oči zapíchnuté do podobně zbarvených, avšak mnohem méně emocí vyjadřujících.

"Ovšem já bych měl zájem…" to znělo hloupě, a tak co nejrychleji pokračoval: "pokusit se vás… jak jen bych to řekl, uzemnit."

Harrison se zdál být zaujatý tou myšlenkou, přeci jen, v cele byl sám, a tak mu mohlo trochu rozptýlení přijít vhod.
"Samozřejmě očekávám, že se budete bránit a nemusíte se držet zpět, jen bych rád odešel aspoň po čtyřech," zkroutil se Kirkův úsměv spíše ve škleb, jenž vyvolal jakousi reakci i na Harrisonově tváři. "Zůstane to mezi námi a nijak to neovlivní naše následující vyjednávání. Je to jen pro jednou, rozumíte?"

"Dohodnuto," souhlasil Harrison, jenž mírně přivřel oči a sklonil hlavu, jako by se chystal ke skoku.
Kirk potlačil zachvění a pro jistotu stiskl tlačítko, jež plexisklo zabarvilo dočerna tak, že nebylo vidět sem ani tam. Náhodné svědky nepotřeboval.

Další vyloženě ošklivý úšklebek na Harrisovově tváři přisoudil své vlastní paranoie. Ani sám nevěděl, co tady vlastně domluvil. Ano, znělo to jako předem dohodnutá pravidla boje, ale dvojsmyslnost podmínek, jež si kladl, byla jasná. Harrisonovi by to při jeho nesporně vysoké inteligenci mělo bez potíží dojít. Polknul a nechal se zaplavit první vlnou, přenášející vzrušení po celém těle a krev do jeho třísel.

"Můžeme začít?" pozvedl Harrison jedno obočí, na Kirkovo rozhodné kývnutí zlikvidoval vzdálenost mezi nimi, jedním plynulým pohybem jej uchopil za uniformu, zvedl pár centimetrů do vzduchu a poslal k zemi.

Kirk narazil zády na podlahu, heknul, jak si vyrazil dech, vzpamatovat se ale ani náhodou nestačil. Než se nadál, Harrison byl nad ním a uštědřil mu ránu do žeber, ale bylo zřejmé, že jen pro efekt. Kdyby se rozmáchnul pořádně, byl by schopen okamžitě několik kostí zlomit. Kirka to ale i tak vyburcovalo k útoku, opřel se do hrudníku druhého muže a podařilo se mu jej převalit na záda, vrazil mu jednu do čelisti a pak také do žeber, Harrison nevydal žádný zvuk, jen zafuněl.

Znovu změnil jejich polohu, a pak znovu, váleli se prakticky po celé místnosti a kapitán se do toho tak zabral, že si ani neuvědomil, kdo koho políbil jako první, čí kovová pachuť se k jeho chuťovým pohárkům dostala nejdříve. Vnímal ten adrenalin, bušící srdce a kurva tvrdou erekci v kalhotách. Mezi vlastníma nohama měl tu Harrisonovu, o kterou se jako děvka otíral a ve chvíli, kdy Harrison jeho ústa opustil, mu unikl obscénní zvuk.

Harrison se ušklíbl, přitiskl koleno s větší razancí vůči Kirkovu rozkroku a se zvráceným potěšením sledoval, jak muž pod ním zvrátil oči sloup a zakňučel, možná bolestí, možná rozkoší, bylo mu to jedno.

"Klidně křič, kapitáne lodi Enterprise, tady tě teď nikdo neuslyší," zašeptal posměšně, pak přiblížil své rty ke Kirkovu uchu a ještě krutějším tónem dodal: "Čím více se budeš bránit, tím ti zaručím lepší výsledek, mám rád, když se má oběť brání, i když ví, že to zoufale chce…"

Kirkovy modré oči se poznáním rozšířily a ztvrdl ještě více jen z toho hlasu, i když slova… ta slova sakra chtěl, aby je Harrison splnil. Do puntíku a všechna. Než ale stačil cokoliv říct, znovu na svých rtech ucítil ty Harrisonovy, skoro brutální, kousal jej, zuby cinkaly. Sem tam se i jemu samotnému podařilo Harrisona potěšit přítomností svého skusu, na což druhý muž reagoval nejprve vrčením, posléze, když vyhrnul Kirkovi uniformu, i škrábanci.

Zaryl nehty do spodní části Kirkových zad, až blonďák zařval přímo do Harrisových úst, jež se vzápětí rozhodla tlumit ty uším lahodící zvuky a jazyk se vydal na průzkum, na moment dopřál Kirkovi odpočinek, jen se mazlil s jeho vlastní jazykem, téměř jej ukolébal…

Jen aby v mžiku přetočil Kirka na břicho, otřel se vlastní erekcí o jeho zadek a pevně jej uchopil za vlasy. Zvedl mu hlavu a syknul:

"Jak vám to líbí, kapitáne?" Zakrýval ho téměř celým tělem, Kirk neměl, kam utéct, byl zcela uvězněn… jen bezmocně zakňučel, jeho boky však velmi výřečně vyšly vstříc Harrisonovu klínu. Využil příležitosti, že aspoň jednu ruku měl relativně volnou, zvedl ji a vsunul mezi svůj zadek a Harrisonův v kalhotách ukrytý penis a… před očima se mu zatemnilo.

"Fuck…" uniklo mu ze rtů a první impuls mu velel utéct. Tohle se do něj nikdy nemohlo vejít, dokázal toho vzít opravdu moc, ale tohle…? Proklel své tělo, v rozkroku mu bolestně zatepalo, zjištění o Harrisonových rozměrech ho vzrušilo ještě více, ale rozum to absolutně neschvaloval.

Pod Harrisonovým supersilným tělem podniknul jeden zoufalý pokus utéct, vzepjal se a snažil se dostat na všechny čtyři, vysmeknout se, vyklouznout…. Pohyb kupředu Harrison úplně nečekal a Kirkův únik dosáhl délky půl metru, pak jej ale černovlasý muž chytil za opasek a smýknul jím pod sebe. U ucha ucítil jeho horký dech, mezi půlky se mu opět tisklo to monstrum… Tohle nedomyslel, byla poslední myšlenka, již mu poražená racionalita vyslala, když mu Harrison natočil hlavu a spojil jejich rty v dalším z dravých, zvířecích polibků, jež vlastně byly pro Kirka jen předem prohranými boji o dominanci.

Bolely jej, pálily, tekla mu z nich krev a s každým dalším dotekem natékaly, ale nemohl si pomoct, vyžadoval víc, schválně Harrisona dráždil, chňapal po něm, za což si vysloužil jen novou bolest, kterou vítal hlasitými steny, kňučením, klín už měl tak tvrdý, že se musel každou chvíli udělat, jen kdyby se mohl třít, kdyby jej Harrison tak pevně nedržel.

Najednou měl zase ústa volná, pořádně se nadechnul, neměl ale šanci zabránit tomu, aby mu Harrison nestáhnul kalhoty i se spodním prádlem pod zadek. Úlevně vydechl, když se jeho erekce dostala z těsných kalhot, bylo mu dokonce dovoleno dostat se na všechny čtyři, ale na útěk už Kirk ani nepomyslel.

O nahý zadek se mu otřel penis tvrdý jako kámen, sklopil pohled, cítil, jak mu rudnou už tak červené tváře, styděl se za to, že se chvěl, že byl vzrušený z pomyšlení, že jej Harrison ojede, že ho skoro roztrhne, že ho jen využije pro vlastní potěšení. Při své momentální poloze dobře viděl, jak je jeho vlastní erekce vlhká, jak z ní odkapává preejakulát na šedivou podlahu.

Hrdelně zasténal, byl nadržený jako hovado a vyšel vstříc prstu, jenž se natlačil na jeho díru. Slyšel odplivnutí a otřásl se, tentokrát i strachy. Sliny těžko mohly způsobit zcela příjemný průnik, ale světe div se… Kirkovi to bylo úplně jedno, nabodával se na ten prst, pak na druhý a zklamaně kníknul, když oba zmizely.

"Fuck me…" hlesnul, načež mu bylo přání splněno.

Harrison do něj pomalu vstoupil, posouval se, Kirk se přizpůsoboval, zvykal si, a pak zařval, když se náhle druhý muž pohnul vpřed a plynulým pohybem se do něj dostal až po kořen. Pálilo to, ale dalo se to vydržet, skrze zatnuté zuby syčivě dýchal, snažil se vstřebat bolest, jež přišla v nové vlně, jakmile Harrison přirazil podruhé.


Do očí se mu vedraly slzy, tekly mu po tváři, ale zároveň věděl, že vychází Harrisonovým výpadům vstříc, že sténá s každým pohybem, ale nejen bolestí, boky mu samovolně vyrážely i kupředu ve snaze se o něco třít, ale zcela bezvýsledně. Byl totálně naplněný, ojížděný nadčlověkem, užíval si bolest, již už nedokázal rozlišit od slasti… Vždy měl rád, když to trochu bolelo, a tohle… tohle bylo nebe.

Vrčel, kňučel, zmítal se, přesto vnímal i Harrisonovy zvuky, jež se podobaly těm jeho, jen byly hlubší a příjemně děsivé… a strašně blízko. Harrison si položil hlavu na Kirkovo rameno, ústa u jeho ucha, znovu jej přikrýval celým tělem, nehty zarýval do žeber, ale hýbal jen boky, jimiž prudce přirážel do kapitána lodi Enterprise.

"Kirku…" chrčel, "je ti jasné, že se hodíš jen k tomu, aby tě někdo řádně ošukal a pak odkopnul, že ano?"

Kirk neodpověděl, jen funěl, klepal se, otočil na Harrisona aspoň obličej, skrze slzy toho stále moc neviděl...

"Jen aby využil tvoji díru, aby se sám uspokojil, a nechal tě tady… nebo lépe, aby ses udělal sám, nikdy by se tě nemusel dotknout, udělal by ses z pocitu, že jsi jen děvka, na níž je dobrá jen ta díra, úzká, tak nádherně úzká, Kirku… a pak bys tady ležel, ve vlastní mrdce a ještě bys děkoval za to, že jsem tě tak krásně ojel…"

Ničil ho, Kirk věděl, že Harrison ho zničí, úplně totálně… zlomí ho, ještě jej bude prosit…

"A víš ještě proč jsi tak zbytečný, Kirku… Víš, to?" předl Harrison, hluboký hlas zastřen vzrušením.

"Ne-e… nevím," hlesnul blonďák, z těch řečí už nevěděl čí je, boky zběsile hledal něco, cokoliv, ale jeho erekce se jen houpala mezi nohama, bezmocně, bez nároku na uspokojení.

"Podívej se nahoru, Kirku, podívej…" A Kirk se skutečně podíval, i když to trvalo skoro dvacet sekund, než pochopil, co od něj Harrison žádá. Vzhlédl a… téměř odpadl. Jak jen mohl do prdele zapomenout, jak?! "Bezpečnostní kamera. Všichni tě vidí, Kirku…"


I'll be there for you

1. září 2015 v 8:20 | Archea Majuar
I'll be there for you

Fandom: RPS

Pairing: Matt leBlanc/Matthew Perry

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ani nevím, kde se ten nápad vzal, najednou jsem psala a psala a vzniklo tohle. Nepopírám, že jsem u psaní měla mizernou náladu. Nicméně povídka si bere "cosi" z historie Matthewa Perry, jehož anabáze v léčebnách jsou poměrně známou záležitostí... Enjoy! :)

Jeden den, jeden jediný den. Co den, jen pár hodin. Potřebovali s ním natočit pouze pár záběrů, přesto se to řediteli ústavu nelíbilo, nechtěl Matthewa pustit z očí. Zadoufal jsem, že když se někdo zaručí, že bude pořád s ním, že se od něj nehne… Nabídnul jsem se, nikdo jiný by to neudělal.
,
Slíbil jsem řediteli všechno, kývnul na veškeré podmínky, přestože jsem věděl, že některé dodržet prostě nepůjdou. Ale nikdy bych toho nelitoval, lhát někomu, koho vidíte poprvé, není tak těžké, jako něco upřít svému příteli. A já jsem věděl, že mu sebe upřít nedokážu.

Možná jsem se původně chtěl snažit, možná jsem měl v plánu držet se od něj dál, ale jakmile jsem jej viděl, veškerá má předsevzetí ztratila na důležitosti. Vypadal strašně, propadlé oči, ztrhané rysy, vrásky výraznější než kdy dřív. Navzdory tomu se na jeho tváři objevil opravdový, nadšený úsměv, když mě spatřil.

Zapochyboval jsem, že kdyby nebylo kolem nás tolik lidí, že by tu vzdálenost mezi námi přesprintoval a skončil mi do náruče. Takhle ke mně v klidu došel, ale ono objetí si neodpustil. Stiskl mě jako ve svěráku a já jej ještě silněji. Mohl jsem za ním chodit týden co týden, ale já jej potřeboval mnohem víc.

A on mě taky podle toho, jak křečovitě se mě držel, cítil jsem jeho dech na svém krku a sám zabořil obličej do jeho ramene.

"'m not gonna leave you, love…" zamumlal jsem a byl si jistý, že mě slyšel, neboť jeho nehty se mi zaryly do zad, což mi bylo jasnou odpovědí.

Slyšel jsem kroky, lidé od nás odcházeli, nechali nás diskrétně o samotě. Přesunul jsem dlaň z jeho lopatek na zátylek, pohladil svého přítele po krátkých vlasech a pak jej prostě jen držel, dokud se sám ode mě neodtáhnul, křehčí než předtím.

Odebrali jsme se do auta, usadili se vzadu a sotva jsme se rozjeli, měl jsem Matthewa v klíně. Ustlal si na mě, zády k čelnímu sklu, ruce opět kolem mne. Hřál mě, objímal a po chvíli usnul. Nevěděl jsem, jak zareagovat, co po mně žádá, ale věnoval jsem mu alespoň krouživé pohyby po zádech. Muselo to být příjemné, neboť jsem z něj vymámil tiché zamrčení, ještě více se ke mně přitisknul.

Cesta na natáčení bohužel nezabrala více než půl hodiny, museli jsme vystoupit a dát se do práce. Neustále jsem se Matthewa držel, hlídal jsem ho pohledem, byl mu nablízku. Ačkoliv i ostatní herci a štáb jej viděli rádi, měl jsem pocit, že nikomu z nich nechyběl tak jako mně. I když to jsem si možná jen vymyslel, abych v sobě zadusil ten stín žárlivosti.

K té jsem ovšem neměl žádný důvod. Všechny záběry Matthew stihnul dříve, než se počítalo, a jelikož mě také momentálně nebylo potřeba, vyhádal jsem si na hodinu volnou šatnu, kam jsem svého přítele zašil, aby se vyhnul těm lítostivým, někdy i pohrdavým pohledům. Donesl jsem mu tam nějaké jídlo, o které ale nejevil zájem. Jen se trochu napil a pak se na mě zadíval se stejnou zranitelností, s jakou před pár hodinami na chodbě ústavu.

"I love you," řekl mi prostě, jako by i omluvně. Vypadal na tom gauči tak ztraceně, na pokraji zhroucení…

Přešel jsem ode dveří k němu, usadil se po jeho boku a pár vteřin se dále zaměřoval na jeho unavený výraz, pak jsem ale zvedl ruku a zabořil prsty do tmavých vlasů, chvíli se jimi probíral a sledoval, jak se v jeho modrých očích postupně rozhořívaly jiskřičky. Ať na něj měl vliv ten dotek nebo jen má přítomnost, u srdce mě hřálo, jak pookřál.

"Love you too…"

Ani jsem nad tím nepřemýšlel, jen jsem vyjádřil, jak jsem se v tu chvíli cítil, jak moc mi chyběl, jak moc jsem byl šťastný, že ho tady mám, byť jen na pár hodin.

Na ta slova jsem měl Matthewa opět v náručí, lidské teplo se šířilo i do mého nitra, vnímal jsem jeho lehkou vůni, jeho… jeho hlubokou důvěru. To, jak se mě dotýkal, jak mě držel, jak se na mě díval, tohle byla ta část Matthewa, kterou nikdo jiný neměl šanci spatřit, byla to ta část, kterou se bál komukoliv ukázat. Kromě mě.

Pohnul se, natočil tvář k mé, a já jsem udělal totéž. Když se naše rty setkaly, mírně se mi zatočila hlava. Ne, že by to bylo úplně poprvé, ale… doposud jsme takto daleko nezašli střízliví a zcela při smyslech. Ale teď… bylo to lepší, intenzivnější, Matthew líbal tak něžně, jako jsem to snad ještě nezažil.

Snažil jsem se mu vyjádřit city už jen tím polibkem, aby věděl, že tady jsem pro něj, že ho neopustím. Opět vydal ten mručivý, spokojený zvuk, který mě tentokrát rozechvěl. Opustil jsem dlaní jeho vlasy a pohladil jej po tváři, hladce oholené… Odtáhl se, načež si opřel čelo o to mé, ruku pořád na mém rameni, druhou mě držel za krkem, náš dech se mísil.

"When… when are they going to release you?" nepoznával jsem svůj hlas.

"Maybe in two weeks."

"Wanna then live with me? I'd like to have you around… close to me…" nabídl jsem mu, srdce až v krku, jak jsem doufal, že bude souhlasit. Nemohl jsem si představit nic lepšího, než že se Matthew z léčebny nevrátí nikam jinam, než ke mně. Chtěl jsem mu pomoct, postarat se, být s ním co nejvíce…

"I'd like that too," mihl se jeho tváří úsměv a znovu mě políbil, dokud jsem se nadšeně nezubil už tak moc, že ho to taky rozesmálo. Pohled jeho modrých, šťastných, štěněčích očí mi rozjitřil emoce ještě více, slzy jsem zaplašil a místo toho si svého přítele přitáhl blíž.

"Love you," zašeptal jsem a znovu se nadechl té vůně, jíž byl Matthew prodchnut, a přál si, aby ty dva týdny utekly tak rychle jako těch pár hodin, co jsme spolu dnes mohli strávit…