Srpen 2015

10. Já tě nechci ztratit

26. srpna 2015 v 16:08 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
Já tě nechci ztratit

Prostředí: Star Trek TOS

Pár: James T. Kirk/OC, JTK/Spock

Rating: ha :D

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Konečně se neposuneme jen v ději, ale také ve vztazích :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji Monice, Bee, Profesorovi a Jackson :) Povídku na Spirk bohužel nedoporučím, už dlouhou dobu na něj nic nečtu, protože nějak nemám nervy hledat něco solidního v té záplavě povídek :D



Přikývnul jsem a snažil se vypadat přesvědčeně.



"Dobře, jdi teď za panem Scottem a využij své znalosti k tomu, abyste za ty tři hodiny zprovoznili Enterprise, jak jen to půjde," vydal jsem rozkaz, mírný, leč rozkaz.



"Ale Vespone…"



"Odeber se do strojovny nebo přímo na Vespone," díval jsem se mu zpříma do očí, možná jsem to ani neřekl, spíše zařval nebo zavrčel podle toho, jak sebou trhnul. Nechtěl jsem křičet, nějak samo to tak vyplynulo, že jsem se už prostě neudržel. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že mě náhlý chlad jeho očí netrápí, jen jsem kvitoval s povděkem jeho disciplinovanost.



"Ano, pane," neodmlouval již a v mžiku odešel.



Osaměl jsem se Spockem, což se mi už pár dní nestalo.



"Spocku… nechcete mi něco říct?" zeptal jsem se jej narovinu. Původně jsem s ním chtěl řešit naše možnosti, hádal jsem, že stejně jich na výběr moc nemáme, a tak jsem dal přednost rozhovoru osobnějšího rázu. Spock překvapeně zamrkal a naklonil hlavu.



"Ohledně stavu lodi?"



"Ohledně vašeho stavu, Spocku."



"Nejsem si vědom toho, že doktor McCoy shledal mé zdraví špatným. Obávám se, že vám nerozumím, Jime."



Ano, Spock se skutečně tvářil zmateně a zároveň zvědavě, jenže to by musel mluvit s někým jiným. S někým, kdo by nepoznal, že lže. Musel jsem se usmát nad tím, jak Spock ve snaze bránit své vlastní city užíval lidských prostředků… Nikdy to nebyl stroj, jen emocionálně uzavřené stvoření.



Upřímně jsem neměl sílu se s ním přít, slovíčkařit, byť by to za jiných okolností mohla být zábava. Takhle jsem vše hodlal vyřešit rychle, ale samozřejmě citlivě.



Vstal jsem a přešel k němu, upřeně mu zíraje do hnědých očí. Napadlo mě, jak jsem vůbec mohl mít v úmyslu jej opustit. Kvůli sexu a pár dalším věcem. Ale tohle byl Spock. Vulkánec, jenž by pro něj obětoval život a já pro něj, přítel, do kterého jsem se zamiloval, a který se na mě nyní díval rezervovaně, lež bylo zřejmě, že je zvědav, nad čím právě přemýšlím.



Zastavil jsem se necelý metr od něj. Pootevřel jsem ústa, abych jej uklidnil, povzbudil cokoliv, ale rozhodně jsem nečekal, že se octnu se Spokovými rty na svých… byl to jen moment, snad jediná vteřina, jež mě dokázala dokonale odzbrojit.



"Spocku," vydechl jsem šokovaně, srdce mi málem proskočilo hrudníkem, ale také se mi docela ulevilo, že jsem k ničemu nemusel Spocka přemlouvat, vyřešil všechno za mě. Pozoroval jsem jeho tvář, pár centimetrů od své, díval se nejistě, ale naprosto odhodlaně, nikterak svého činu nelitoval, o tom jsem byl přesvědčen.



Chtěl jsem cítit jeho rty znovu. Zkusmo jsem se naklonil. Spock neucuknul, naopak vzdálenost mezi námi zcela zlikvidoval a políbil mne, zlehka, pomalu, vychutnával jsem si jej, snažil se zapamatovat si chuť, ten pocit, že… neovládl jsem se, když mě Spock pohladil po tváři, a vydal jsem spokojený zvuk, jenž zaniknul ve spojení naši rtů… že mě líbá právě Spock.



"Odpusť, Jime, já… nevěděl jsem, jak jinak bych… měl dát najevo, že…" opřel si čelo o to mé.



"…mě nechceš ztratit?" navrhnul jsem, rty zvlněné v úsměvu, zatímco mými city cloumala Spockova upřímnost. Jak se jen snažil přemoci svou vulkánskou část a vyjádřit, co cítí.



"Ano, Jime," zašeptal, čokoládové oči nikdy nebyly nádhernější.



"Spocku, slibuji," umístil jsem dlaň na jeho rameno a stisknul, pak ji přesunul výše na krk a ještě výše do jemných vlasů, o nichž jsem mnohokrát snil…



Že to není sen, mi bohužel připomněl pípající intercom. S nechutí jsem Spocka pustil, vrátil se ke stolu a dozvěděl se, že Vespone s námi chce mluvit. Kývl jsem na Spocka a opustili jsme kajutu. Cestou výtahem jsem zapřemýšlel nad tím, že jestli tohle má být můj poslední den, tak si osud nemohl vybrat lépe… Ač jsem měl strach z věcí budoucích, zvláštní klid pramenící z náhle nabytého štěstí mi umožňoval myslet zcela jasně.



Na můstek jsem vešel se vztyčenou hlavou, po boku se svým nejlepším přítelem, se svým nejlepším vulkáncem.



Na obrazovce jsem ihned po příchodu uviděl tvář kapitána Weisse.



"Kapitáne," pozdravil jsem a usadil se do křesla.



"Jime, tím, že jsem se sám chopil útoku i přes můj zdravotní stav, jsem si už tak nadělal dost problémů, takže mi odpusť, ale nemůžu si dovolit žádné další potíže. Proto Enterprise zůstane pod naší ochranou a ocenil bych, kdybys to akceptoval," spustil okamžitě Weiss.



Chtěl jsem vyjednávat, vážně jsem strašně chtěl. Bylo mi prosti srsti se jen tak na souboj dvou lodí dívat, ale věděl jsem, jak na tom je Enterprise. Scotty ji sice dá co nejrychleji do pořádku, ale za ty tři hodiny toho stejně nemá moc šanci stihnout…



"Akceptuje, kapitáne," souhlasil jsem klidně, ačkoliv v nitru mi vřelo potlačovaným vztekem, pramenícím z bezmoci. A vlastně taky ze vzteku na sebe samého, když jsem Enterprise do tohoto stavu dostal sám.



"Moudré, Jime," pokýval hlavou Weiss, na okamžik mu ustaranýma očima probleskl cit. "A ohledně tvého rozhodnutí zapojit se do boje… Udělal bych v tvé kůži totéž," pronesl a téměř se usmál, načež hovor ukončil.



Donutilo mě to trochu vychladnout. A ulevilo se mi. Ne, že bych nesnesl nějaký hněv Hvězdné Flotily, ale vzhledem k mé úctě vůči Kapitánovi jsem byl vskutku rád, že mne za to rozhodnutí nezpražil jako malého kluka. I když to by si stejně před celou mou posádkou nemohl dovolit.



"Nějaké rozkazy, kapitáne?" vytrhl mne z myšlenek Sulu.



"Kolik nám zbývá času?" podíval jsem se na Spocka.



"Dvě hodiny, dvacet jedna minut a třicet tři vteřin."



"Děkuji," povolil jsem si drobný úsměv a pak se obrátil zpět k Suluovi, "necháme Vespone, ať se o Klingony postará, ale v každém případě buďte připravení k útoku. Zas a znovu netušíme, co nás čeká."



"A nějaké rozkazy do doby, než uplyne lhůta?" zeptal se mě Chekov.



"Domnívám se, že Klingoni své slovo opět dodrží, takže se není nutné obávat dřívějšího zahájení útoku," poznamenal Spock.



"Ano, takže kdo je schopen nějakým způsobem pomoci s opravou lodi, bylo by vhodné nabídnout svou pomoc panu Scottovi," pochopil jsem, kam Spock míří.



Pozoroval jsem, jak pár lidí z můstku odešlo, docela mě potěšilo, že včetně Sulau i Chekova. Jednoduše mě oba nepřestávali překvapovat, jak oddáni byli své práci i Enterprise.



"Budete mě potřebovat, kapitáne, nebo mohu také udělat, co je v mých silách?" postával Spock stále po mé pravici, jedno obočí lehce pozvednuté…



"Můžete jít," kývl jsem a sledoval jeho vzdalující se záda. Zabubnoval jsem prsty o opěradlo, snažil jsem se potlačit své z mrtvých povstanuvší city ke Spockovi. Ta anabáze se Shankonem… jako by je přidusila, ale ten polibek je znovu rozdmýchal, ten polibek symbolizoval naději, že by Spock byl ochoten se mnou navázat vztah více než přátelský.



Věděl jsem, že se usmívám, že se mi tělem šíří příjemný pocit, že jsem vlastně šťastný, přestože je možné, že za tři hodiny už tady klidně nemusí ani jeden z nás být. Taky mi došlo, že by asi bylo správné odcházet s čistým štítem. Respektive, že bych neměl Shankona nechat žít ve lži.



Možná to není úplně košér, že Spock mě jednou políbí a já zahodím všechno, co jsem se Shankonem prožil, ale vždyť se Spockem jsem toho zažil ještě více, byť nikoliv v posteli. Vstal jsem a zamířil do strojovny, ale neměl jsem ze sebe dobrý pocit. Obě varianty, jež přicházely v úvahu, nebyly zrovna lákavé.



Buď Shankonovi povím, že je konec a následně by se mohlo stát, že zemře se zlomeným srdcem…. To bych nepřál nikomu. Jenže když mu to neřeknu, tak sice skoná v domnění, že je milován, a já jej vážně svým způsobem stále měl rád, ale že bych jej miloval… Každopádně by aspoň neumíral úplně sám. Ovšem ve lži.


Co je menší zlo, ptal jsem se sám sebe. Nepřicházelo v úvahu, abych se nyní otočil zády ke Spockovi, to bych mu neudělal. Nedal by nic najevo, ale věděl jsem, že by mu to ublížilo. V tomhle případě bylo menším zlem opustit Shankona…

Zaklínačský cit

21. srpna 2015 v 1:07 | Archea Majuar
Zaklínačský cit

Fandom: Zaklínač/Witcher/Viedzmin 3

Pairing: Eskel/Lambert

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Moc koukám na Agraela, příliš moc. Každopádně se dopředu omluvuju, jestli se tam objeví nějaké nesrovnalosti s knížkami či hrami, ale snad to u vůbec první povídky na tenhle fandom a tím pádem i pár nebude příliš vadit. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, Monice a Kinder :)

"Kdy jsi naposled někoho pěkně omrdal?"

Ano, i takové otázky mohly být úplně klidně položeny v průběhu večerů na Kaer Morhen, které byly jeden jako druhý, druhý jako třetí a tak dále. Lambert s Eskelem se buďto šíleně nudili, a když zrovna ne, tak skákali, jak Yennefer pískala. Po setmění čarodějka zpravidla svou komnatu neopouštěla, oba zaklínači tak od ní měli pokoj a jak jinak mohli trávit čas než pitím.

Už pár hodin seděli u starého dřevěného stolu, na něm rozloženo nějaké jídlo a korbele s chlastem. Proklínání panovačné Yennefer jim zabralo úvodní část dýchánku, brbláním nad Vesemirovým stárnutím strávili další hodinu a nyní se jejich téma stočilo k něčemu příjemnějšímu, i když někdy jen zdánlivě.

Poté, co Lambert položil svou otázku, se opřel loktem o stůl a zamženýma očima se zahleděl na svého dlouholetého přítele, který nehnul ani brvou. Eskel se pak jen napil, odložil korbel, otřel si ústa do rukávu a ušklíbl se.

"Dva týdny už to budou."

Lambert svraštil obočí, přemýšlel, co bylo před dvěma týdny… Šlo to ztuha. Problém byl nejen v alkoholu, ale hlavně v té jednotvárnosti dní. Nedokázal rozlišit, co dělal včera a co před týdnem, natož dvěma.

Eskelovi bylo jasné, nad čím Lambert dumá, znal ho příliš dobře, a tak mu napověděl.

"Byl jsem v Zemi nikoho a mířil jsem-"

"Do Oxenfurtského bordelu?" navrhnul Lambert.

"Ne," potřásl Eskel hlavou, ale nijak pohoršeně nereagoval, s jeho vzhledem bylo… No, dívky se na něj zrovna nelepily, takže mu bordely kolikrát přišly vhod. "Do Oxenfurtu jsem mířil, ale jen jsem si chtěl nechat vylepšit zbroj."

"A rozdal sis to se zbrojířovou dcerou?" zeptal se nadějně Lambert, zuby se mu zaleskly v úsměvu.

"Nejel jsem zrovna po cestě, nechal jsem Scorpionovi volné otěže a toulali se společně lesem, dokud jsem neuslyšel křik," odmlčel se Eskel, aby se napil. Koutkem oka se podíval po Lambertovi, jestli nemá nějaké další chytré nápady, ale ten pouze mlčel a poslouchal. "Dívka, nebylo jí více než osmnáct, uvízla v jámě, do níž chtěli vesničani chytit Běsa. Pomohl jsem jí ven a-"

"-a ona se ti za to odvděčila," dopověděl Lambert, uznale pokýval hlavou a přihnul si.

Eskel neměl, co by dodal, přesně tak to bylo. Sám od ní nic nepožadoval, ale peníze neměla, ovšem něco mu na oplátku dát chtěla. Byla to její volba, kterou Eskel samozřejmě neměl to srdce nepřijmout. Navíc se mu nestávalo často, aby se na něj sličné dívky usmívaly, objímaly jej a dokonce s ním dobrovolně strávily noc. Nikdy nebyl zrovna fešák, ta děsivá jizva přes tvář tomu jen dala korunu.

"No, a ty? Pochlub se, kanče Lamberte," pobídl druhého zaklínače a napil se.

"Taky tak," škytnul Lambert a zaklel. "Asi… nevím… ale užil jsem si to!"

"Ty by sis to užil i s kozou," poznamenal Eskel, načež následovalo hrobové ticho. "Ty sis to užil s kozou!"

"Eh, jo, jsem zasraný kozomrd!" rozhodil Lambert rukama a ale zrovna kajícně se netvářil.

Eskel chvíli seděl bez hnutí, jen konsternovaně koukal na Lamberta, pak se ale vzpamatoval a jen pokrčil rameny.

"Už jsem vlastně slyšel a viděl i horší věci," došlo mu. "Největším zvěrstvem musí být sex s Yennefer…"

"Neříkej, že bys ji nepíchal?" naklonil Lambert hlavu.

Eskel se ošil.

"Možná kdyby nebyla tak panovačná…"

"Možná zrovna tohle na ní Geralta rajcuje," vyslovil Lambert svou domněnku a popadl korbel. Trochu nápoje mu steklo po bradě. "Každopádně bych ji mrdal, až bych brečel."

"Ji nebo jakoukoliv jinou, že?"

Lambert zavrčel.

"Po dvoutýdenním půstu na tom musíš být stejně," konstatoval nakonec docela klidně.

"S Keirou jsi neuspěl?" neubránil se popíchnutí Eskel a po zjizvené tváři se mu rozlilo cosi podobné úsměvu.

"Jdi do prdele. Jsem zoufalej, ale abych si to rozdal s Keirou… Poběží to vyprávět Ranuncul a nejlépe i Yennefer. Už takhle tady děláme zasraný poskoky, potom by se po mně vozily ještě víc."

Eskel musel s Lambertem souhlasit, zřejmě by to nějak takto dopadlo, proto se sám držel od čarodějek dál. Stačilo, že jim poroučela a měla na ně pifku Yennefer, nevěděl jak Keira, ale i Triss Ranuncul zrovna holubičí povaha nebyla. Zničily by je.

Na pár minut mezi nimi zavládlo ticho, jež narušilo až sklouznutí látky po dřevě. Lambert se přisunul k Eskelovi, jenž v zaklínačových očích spatřil lesk, který…

"Ani na to nemysli, Lamberte," podíval se na něj. Neměl náladu spát s Lambertem… nebo spíše neměl ještě dost alkoholu v krvi.

"Eskele…" zavrněl černovlasý muž, "Napij se ještě."

Eskel zavrtěl hlavou, zaváhal, věděl, že jestli se napije… a pak znovu… neubrání se. A vlastně se ani nebude chtít bránit.
S povzdechem uchopil korbel, vypil do dna a otřel si ústa. Zdálo se mu to, nebo byl Lambert opět o něco blíž?

"Budeš dneska zase prosit?" zeptal se jej naoko klidně, uvnitř ale cítil, jak se krev pomalu začíná hrnout do jeho třísel. Jen ta myšlenka na sex, byť s Lambertem, v něm probouzela oheň.

"Já nikdy neprosím!" změnil tón Lambert a v očích mu zajiskřilo vztekem.

"No, samozřejmě," přitakal vehementně Eskel, načež hlasem nasáklým ironií dodal: "A ono hlasité oh, Eskele, ještě, mrdej mě tvrdějc, jsem tvoje děvka, chci tvého ptáka a nakonec oh, můj bože sténal asi Vesemir, pohoňkávající si v koutě, že ano?"

"To by se ti líbilo, že, ty ixhebicionalisto," položil Lambert dlaň na Eskelovo stehno, jazyk se mu sice pletl, ale ruce měl jisté.

Eskel to raději nechal plavat, cokoliv sexuálního ve spojení s Vesemirem si představovat nechtěl, ale ani neudělal vůbec nic pro to, aby Lamberta odradil od svého záměru. Natáhl se pro Lambertův korbel a rovněž ho zdolal na ex.

"Jsi zvrácený," splynulo mu ze rtů.

"Protože tě chci omrdat tak, že vzbudíš celou Kaer Morhen?" otázal se Lambert a Eskel si nepamatoval, že by kdy přimhouření očí mohlo u Lamberta působit rajcovněji… Polknul a nedobrovolně se zachvěl, dlaň na jeho stehně se posunula výš, malíček černovlasého zaklínače se již téměř dotýkal Eskelova rozkroku.

"Ne, protože si představuješ, že nás pozoruje Vesemir," odpověděl Eskel, povšimnul si Lambertova pobaveného úšklebku a překvapil se myšlenkou, že jej v životě nelíbala žádná ústa tak náruživě jako právě ta, na nichž zrovna spočíval jeho zrak.

Vyklouzl z nich jazyk, aby navlhčil rty, v tom momentě mu už neutajitelnou erekci zakryla Lambertova dlaň. Dráždila jej přes kalhoty, spokojeně vydechnul, očima nic nevnímal, proto byl překvapen, když na tváři ucítil horký dech a pak i tvrdá ústa, jež takřka brutálně líbala ta jeho. Lambert prostě moc něžnosti do vínku nedostal…

Ale ne že by si Eskel stěžoval, chytil toho sarkastického parchanta za vlasy a přizpůsobil se. Zuby cinkaly a kousaly, dokud krev netekla, ale ani ta je neodradila od jejich počínání, neboť Lambertova ruka neustále laskala Eskelův rozkrok, Eskel mu boky vycházel vstříc ve snaze najít co největší tření. Zasténal Lambertovi do úst a pak jej od sebe odtrhl.

"Snad sis to nerozmyslel," zafuněl udýchaně Lambert a stiskl vybouleninu Eskelových kalhot.

"Ne, ty idiote, jenom se nehodlám nechat ojet na stole. Když už mám mít tvojeho ptáka v prdeli, tak ať se mi aspoň dobře leží."

"Tvoje racionalita je obdivuhodná," utrousil Lambert, poté se ale zvedl a následoval druhého zaklínače ke kožešinám u krbu. Promnul si svůj rozkrok a rozhodl se, že nebude čekat, až se ta slečinka uvelebí. Prostě na Eskela skočil a podařilo se mu jej povalit.

Eskel se přirozeně chtěl bránit, ale jakmile se mu mezi nohy vecpalo koleno, otírající se mu o látku kalhot, přeplněnou jeho tvrdým penisem, a ústa byla poctěna další atakem Lambertových rtů, nechal ruce samovolně padnout na zem. Cítil se poražen, poměrně příjemně poražen.

Lambertovy polibky byly horké, dravé, přesně takové, jaké dokázaly Eskela nejlépe nažhavit. Už teď se v nich ztrácel a boky se zběsile otíral o Lambertovo koleno, přeci jen dvoutýdenní půst se na něm podepsal. Lambert mu ale nehodlal dovolit, aby z toho vyšel tak lacino, odtáhl se, zaskočeného Eskela obrátil na břicho a stáhnul mu kalhoty i se spodním prádlem pod zadek.

Pak si naslinil prsty, a ač trpělivost jeho silnou stránkou nebyla, aspoň trochu svého přítele připravit chtěl. Eskel při prvním prstu syknul, pálilo to, ale snažil se rozptylovat, myslel na to, jak by se Vesemir tvářil, kdyby je takhle viděl, jak by se z nich mohl Geralt smíchy posrat a jak pohrdavě by se tvářila Yennefer…

"Dva prsty v prdeli a ty ani necekneš? Že tys cvičil? Vždycky jsi byl pilný žák," rýpal Lambert a plesknul Eskela po zadku. Ležící zaklínač nadskočil leknutím, z jeho úst se ale vydralo zasténání, jak se otřel klínem o kožešinu, a jak uvnitř něj Lambertův prst polaskal to místo…

"Jdi do prdele," zavrčel následně, aby dal Lambertovi najevo, že ty jeho píčoviny vnímá.

"No, ne že bych potřeboval pozvání, ale děkuji."

Eskel zaskřípal zuby. Lambert měl nadání srát člověka i ve chvíli, kdy se jej zrovna chystal ojet… Tomu se říká být obdarován.

"Tak už dělej, přežil jsem Zkoušku Trav, přežiju i tvou žížalku," vyrazil ze sebe ztěžka Eskel, prsty v jeho zadku, na jeho prostatě… no, zrovna pořádek v hlavě neměl.

"Bastarde," zavrčel Lambert, sundal si kalhoty, naslinil dlaň, jíž si přejel přes svou erekci. "Můj Obrobijec ti právě natrhne prdel."

Než se Eskel mohl ironicky zachechtat, bylo mu připomenuto, že Lambert rozhodně málo vybaven nebyl. Dech mu uvíznul v krku, bolest se přelila přes celé tělo a pak se rozplynula, zůstal jen pocit naplnění, který nezažil už sakra dlouho… Více, než krátká trvanlivost pálení jej ale překvapila Lambertova tváři, jež se objevila napravo od něj.

Podíval se mu do těch kočičích očí, žhnoucích vzrušením, a hlasitě zasténal, jak se Lambert uvnitř něj pohnul a dotkl se Eskelovy prostaty.

"Jsi neodolatelně sladký, když ti projíždím díru, víš to?" vycenil Lambert zuby ve zmrdském úsměvu, načež se Eskel nemohl rozhodnout, jestli mu chce jednu vrazit nebo ho políbit. No, ale protože měl zrovna jeho ptáka hluboko v sobě, nějak mu přišla efektivnější ta druhou varianta.

Lambert ho nekompromisně mrdal, Eskel mu vycházel vstříc a zavyl nadšením, když se mu kalhoty zcela stáhly i z přední části těla, takže jeho erekce konečně mohla plně pocítit hebkost kožešin. Jejich rty se od sebe oddělily, jak oba lapali po dechu, Lambert funěl, Eskel sténal…

"Ty jsi povolnější než ženská, to se mi líbí," našel Lambert schopnost mluvit a neomylně ji využil k nasírání, pak ale zpomalil pohyby svých boků tak, aby se vteřinu co vteřinu jen otíral o to místo, jež nutilo Eskela se kroutit a sténat. "Ale kňučíš o ptáka úplně stejně, ty moje děvko," zapředl a kousl Eskela do ucha.

Eskel neodpověděl, už nebylo v jeho silách souvisle myslet, pouze vnímal Lambertův hlas, jeho opět tvrdé přírazy, nehty, zatínající se mu do boků a kožešinu, o níž se otíral… Neustále vycházel druhému zaklínači vstříc, prosil o větší rychlost, razanci… dokud mu do celého těla nevystřelila slast nebeská a na kožešině neulpěly prameny jeho spermatu.

Lambert si zkousl ret, když uviděl, jak se Eskel oddal orgasmu, jak celé jeho tělo ztuhlo a z úst mu vyšel podivný zvuk, ne nepodobný Lambertovu jménu. Svaly kolem jeho erekce se nádherně stáhly, stačilo pak už jen pár přírazů a sám následoval Eskela do víru slasti. Bylo mu jedno, jestli řve, vzdychá… zaznamenal jen, že se svalil na Eskelovo tělo a oběma rukama je obejmul.

"Mám tě rád, Eskele, i když jsi takový pytel sraček…" zamrmlal.

"Taky tě mám rád," zafuněl Eskel, jelikož jej Lambert tížil na zádech a drtil v sevření. "i když jsi nehorázný ocas, ale teď bys ze mě mohl třeba slézt."

"Citlivko…" uchechtl se Lambert, svezl se na stranu a položil se na záda. Oheň už dohasínal, proto se natáhl pro další kožešinu, kterou hodil přes Eskela, a následující položil na sebe.

"Díky, lásko, byla by z tebe dokonalá ženuška," popíchnul jej šklebící se Eskel.

"Drž hubu, táto, nebo už žádný mrd nebude," uvelebil se Lambert a Eskel docela zíral, že neprotestoval proti ženské roli. "Dobrou noc."

"Dobrou," vyslovil stále s úsměvem na rtech Eskel. Možná byl Lambert hovado s nevymáchanou držkou, ale věřil mu, že ho rád. Nedíval se na něj jako lidé skrz prsty, bral ho takového, jaký je. Což byla Lambertova dost možná jediná opravdu dobrá vlastnost, kterou ovšem nedokázal nikdy jiný ocenit lépe než právě Eskel…

Smoke In Our Lies

13. srpna 2015 v 23:38 | Archea Majuar
Smoke In Our Lies

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další povídka do sbírky :) A proč? No, protože kouřícího Igora na kolenou není nikdy dost... Že tohle jste slyšet nechtěli? Věřte tomu, chtěli. Povídku jsem napsala už hrozně dávno, někdy kolem dubna/května, týká se jistého představení, kde chyběl pan Genzer a hádání se nepříliš ochotně chopil pan Chmela... Dopadlo to dobře, akorát pan hádající z toho měl trošku jiný pocit. Enjoy! :)
btw. nejel by se mnou někdo do Vídně v listopadu na koncert OF MONSTERS AND MEN?

Za komentáře děkuji Profesorovi :)

Po cestě z Milevska se zastavili na pumpě. Byla už skoro půlnoc, když sjížděli z téměř prázdné dálnice, podobně na tom bylo i parkoviště u čerpací stanice. Ondra vystoupil z vozu a jal se natankovat, Igor mu zmizel uvnitř budovy. Za celou dobu, co seděli v autě, neřekl půl slova. Jeho přítel to nijak neřešil, měl za sebou náročný, hádací večer, i když…

Ono mu to docela šlo, takže úplně přesně nechápal Igorovu zamlklost, podle něj se užíral zcela zbytečně. Vlastně byl poměrně bystrý, ve srovnání s Richardem určitě, navíc se vyhnul mistrovým tradičním otázkám typu "Když na tebe skončím z 3. patra…"

Igora to prostě trápilo více, než by mělo, respektive se s tím potřeboval srovnat. Asi mu ani nemohl nijak pomoct, ale tichou společností mu snad neuškodí, pomyslel si, když opouštěl zamknuté auto a odcházel dovnitř zaplatit. Ostré světlo jej udeřilo do očí, vzápětí se ale vzpamatoval, zorientoval se a zamířil k pultu.

Když byl hotov, zastihnul Igora, jak zrovna vychází z budovy. Drcnul do něj a z kapsy vytáhnul cigarety. Igor pochopil a následoval Ondru za roh pumpy, kde se usadili na obrubník. Ani nevěděl, proč si sedli, najednou si zapaloval a podával balíček vedle se nacházejícímu příteli. Tělem se mu rozlil ten známý příjemný pocit, uklidňující cigareta v ruce, dým, vznášející se před ním. Bylo mu fajn.

Jenže Igor si od něj krabičku nakonec nevzal, Ondra si ji tedy schoval, trochu překvapen Igorovým rozhodnutím, ale nechtěl jej do ničeho nutit. Sám si potáhnul, zadíval se do tmy, po pravé straně měli les, doléhaly k nim zvuky cvrčků a jiné havěti. Zaposlouchal se. Všechen ten klid kolem něj ukonejšil i jeho nitro, poddal se tomu a dovolil si gesto důvěrnějšího charakteru, když si opřel hlavu o Igorovo rameno.

Měkká mikina mu byla pohodlným polštářem, ruka, jež se mu omotala kolem pasu, pak vítanou oporou. Normálně by se takhle otevřeně k sobě netulili, ale atmosféra je měla ve své moci, navíc momentálně nebylo riziko tak veliké. Využili chvíle, jež jim noční doba poskytla, a tiše čerpali energii z přítomnosti toho druhého.

Igor se pohnul, čímž upoutal Ondrovu pozornost, sledoval, jak jej starší muž uchopuje za zápěstí, postupně překrývá svou dlaní tu druhou a přibližuje si ji k ústům, aby sám mohl z cigarety potáhnout. Koutkem úst pak dým vypustil, ruku stále propojenou s Ondrovou. Ten se pro svůj šluk natáhl vzápětí, tvář jen milimetry od Igorovy.

Stačilo jen, aby Igor natočil tvář a… jejich rty se setkaly, Ondra je pootevřel, načež Igor vdechnul obsah Ondrových plic, dlaň se z jeho zad přesunul do vlasů, letmé držení se změnilo v pevné uchopení pramenů.

Igor se od něj rázně odtrhl, potáhl z cigarety a vrátil se k Ondrovým, čekajícím ústům. Přisál se k nim a učinil totéž, co jeho přítel před chvíli, z vdechnutého dýmu se mu lehce točila hlava. Tohle sdílení dechu miloval, málo co pro něj bylo intimnější. Dotek rtů se po chvíli změnil v pomalý polibek, nedopalek Ondra típnul, pak složil ruce v klíně.

Jenže Igor se nezdál, že by měl v plánu s průzkumem jeho úst přestat, naopak se natočil celým tělem, aby měl lepší přístup, dokonce začal Ondrovi rozepínat mikinu. Mladší muž si ji tedy svléknul, ale než mohl udělat cokoliv jiného, Igor byl najednou na nohou, vytáhnul jej do stoje a za ramena dovedl až ke zdi. Nechal jej stát čelem k sobě a opět polaskal jeho rty svými.

Ondra mu dovolil všechno, aby jej kousnul do rtu, aby se mu přisál ke krku, aby jej hladil po bocích, se vzrůstajícím vzrušením přestal pociťovat chlad okolního vzduchu, po chvíli už mu tvrdost napínala látku kalhot. Unikl mu i prosebný sten, když jej Igor stisknul, ale ani tak mu neušel jeho spokojený úsměv. Igor už byl zase ve své kůži…

Z rukou mladšího muže zmizela svíraná mikina, zaujala místo u jeho nohou, to ale Ondra nevnímal, více jej zajímaly Igorovy prsty, jež pracovaly na zipu u kalhot a knoflíku, a poté jeho ústa. Modrýma očima sledoval, jak nejprve umisťují polibky na podbřišek, postupují níže, až ke kořenu… tam ho potřeboval.

"Igore…" vkradl se mu prosebný tón znovu do hlasu, oslovený muž, nyní již klečící před ním, mu věnoval vědoucí úšklebek a s očima upřenýma do Ondrových, zakmital špičkou jazyka po žaludu. Ondra zakroutil hlavou nad tou obscénností, ale stejně se mu líbilo, s jakým entuziasmem se Igor vrhl do další práce.

Pomáhal si dlaní, přesto jeho umění bylo prvotřídní, netrvalo dlouho a Ondra se vzmohl jen na vzdechy a pohyby boků kupředu, v dlani svíral šedivějící vlasy svého přítele, jenž mu způsoboval dokonalou slast, v pravý moment laskal jeho koule, zapojoval jazyk, pak sál… Navíc moc dobře věděl, co s Ondrou dělá, když se mu během kouření dívá do očí. A tak to dělal, nespouštěl z něj pohled, když mu Ondra projížděl pusu, přirážel mu do ní, Igorovi bylo jasné, že druhý den bude mít podrážděné hrdlo, ale bylo mu to jedno.

Ochotně držel, z koutků úst mu tekly sliny, ale ten pohled Ondrových očí stál za to, ten divoký výraz ve tváři, čišel z ní chtíč, touha po uvolnění, kochal se tím, dokud Ondra nezasténal znovu jeho jméno a nevyvrcholil mu do úst, a Igor všechno spolknul, aniž by se přestal dívat do slastí zářících očí.

Když bylo po všem, upravil jej a postavil se, protáhl si nohy a už už chtěl ze země zvednout i mikinu, ale Ondra jej přerušil v pohybu. Chytil jej za jeho vlastní oblečení a přirazil ke zdi, nevěděl, jestli se mu více líbí ten potěšený Igorův úsměv nebo rošťácký pohled hnědých očí, nejspíše miloval obé stejně, tak jako Igorovy rty, jež jej hladově políbily.

Ondra bez prodlev rozepnul Igorovy kalhoty, naposled se pomazlil s jeho jazykem, nedbaje na to, že z něj cítil své vlastní sperma, a klesnul na kolena. Dělal, co mohl, ale měl pocit, že Igorovým schopnostem se nikdy nevyrovná… Starší muž si ovšem nijak nestěžoval, jeho dech se slyšitelně stal namáhavějším, steny se snažil tlumit, přesto k Ondrovým uším doléhaly a nutily jej k ještě pečlivější práci, jež mu brzy přinesla ovoce.

V jisté formě, pomyslel si, když spolknul všechno, co mu Igor dal.

"Kolik že jsi dneska snědl těch banánů?" zeptal se překvapeně, když Igorovi zapínal rifle a zvedal se na nohy. Mikinu oprášil a oblékl si ji, nijak jinak poznamenaná jejich noční zábavou nebyla.

Igor se jen zašklebil, ale neodpověděl, asi ani sám nevěděl.

"Bylo to poznat?" zazubil se nakonec.

Ondra souhlasně kývnul a zkontroloval sebe i Igora, jestli vypadají jakž takž normálně.

"Díky."

Podíval se s pozvednutým obočím do Igorovy tváře, žádná ironie, byl prostě jen vděčný, vážný… I tak se Ondra musel usmát, prostě rád viděl svého přítele zpět ve své kůži.

"Není zač," řekl na půl huby, načež jeho bystrým očím neušlo letmé pozvednutí koutku Igorových úst. Vděčné gesto, jež patřilo jen jemu.

9. Já tě nechci ztratit

12. srpna 2015 v 11:34 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit


Já tě nechci ztratit

Prostředí: Star Trek TOS

Pár: James T. Kirk/OC, JTK/Spock

Rating: Normální.

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jsem prostě totální kokot, který se nepoučí a i po x letech furt bude dělat cypoviny s pořadím kapitol...

Za komentáře děkuji Monice a Profesorovi :)


Možnost zareagovat se ukázala jako nulová. V jeden okamžik prostor okolo děl obou lodí zazářil takřka oslepující modří a šestnáctka fotonových torpéd vyrazila vstříc svým cílům. Kvůli ostrému světlu jsem si na moment zaclonil tvář a do intercomu stačil jen zařvat cosi o útoku, a aby se všichni něčeho chytli.


Schytali jsme to čtyřikrát v rychlém sledu za sebou. Scotty mi okamžitě hlásil škody, stejně tak Spock i Uhura. Adrenalin mi koloval žilami společně se strachem, ale naštěstí jsme žádné výrazné poškození neutrpěli. Ovšem… byl to jen začátek.


Vypálil další, tentokrát však už Vespone nezaváhala. Vrhla se střemhlav do útoku a s železnou pravidelností zasahovala obě lodě. Předpokládal jsem, že z šestnácti torpéd znovu vyšlou většinu proti palbu opětující Vespone a zbytek opět na Enterprise. Stav štítů nebyl špatný, byl jsem si jistý, že další várku čtyř torpéd ustojíme, jenže…


"Připravte se k opětování palby," vydal jsem nový rozkaz. Ano, původně jsem byl rozhodnut držet se na uzdě, ale nedokázal jsem se dívat, jak klingonské lodě bez viditelného poškození čelily snaze Vespone, zatímco Enterprise se vedle ní vznášela jako by se nechumelilo.


"Vše připraveno, kapitáne," uslyšel jsem, načež jsem kývnul a na moment přestal věnovat pozornost tomu, co se dělo venku, a vyhledal Spockův pohled. Nemusel nic říkat, věděl jsem, že se mnou souhlasí.


"Víš o tom, že jdeš proti rozkazu kapitána Vespone?" našel jsem oponenta v někom jiném, napadlo mě.


"Ano, Shankone, vím to moc dobře," odpověděl jsem klidně, oči stále upřené do těch hnědých, pro někoho lhostejných, pro mě vřelých. Nesmírně vřelých. Za jiných okolností by mě ten pohled vyvedl z míry, nyní se mými staženými vnitřnostmi rozlil uklidňující pocit. Má mysl nikdy nebyla jasnější. "Palte."


Nepochyboval jsem o tom, že jsem udělal to nejlepší podle svého svědomí, počítal jsem dokonce i s variantou, že nyní na nás Klingoni namíří více torpéd. Ale nestalo se tak. Zaráželo mě ovšem, jak dlouho klingonské lodě nabíjení nebo vyčkávají s dalším útokem. Byla to součást strategie nebo technická nutnost?


Čtveřici otřesů jsme opět zvládli, škody již byly na pováženou, ale pořád jsem věřil, že i další palbu Enterprise vydrží. Musí.


"Opětujte palbu, dokud nedám další rozkaz," štěknul jsem, ačkoliv jsem nebyl podrážděn nijak činností posádky, spíše minimem informací. Já jsem prostě nevěděl, co mám ještě čekat. Mimoděk jsem zaznamenal, že Kostra se vytratil na ošetřovnu, Shankon setrvával, ale proti mému rozkazu již námitky neměl. No, možná i měl, ale nechal si je pro sebe.


Pozoroval jsem, jak se bitva nikam neposouvá. Klingoné bez známek poškození vypustili třetí salvu. Silnější než přechozí dvě, jako by do ní vložili více energie, více razance více… čehokoliv. A s tím jsem vážně nepočítal. Škody už se nedaly ignorovat, muselo se rychle něco stát nebo by to Enterprise nemusela zvládnout.


"V tomhle je síla Vespone…" zašeptal náhle Shankon, jenž jako jediný věděl, co se stalo v následující vteřině. Enterprise byly zablokovány štíty i phasery, přístroje určené na řízení lodě přestaly fungovat.


"Pane, nevím co se sakra děje, ale nic mi tady nejede, jenom světla," ozval se mi Scotty ze strojovny. Sulu s Chekovem ani nic říkat nemuseli, jejich zmatené výrazy mluvily za vše.


"Systém podpory života v provozu," oznámil mi Spock.


"Vespone může využít funkci nazvanou Protection. Vytvoří okolo svých spojenců pole, do něhož nepronikne žádná energie, torpéda, prostě nic. Stejně tak omezí uvnitř chráněné lodě výdej energie na nutné minimum. Je to nutné, aby se nenarušila zase energie Protection," pronesl s úctou Shankon, aniž by byl tázán, ale nutno říct, že osvětlení situace se hodilo.


Bylo mi nanic. Ze všeho. Momentálně jsem měl svázané ruce, i když nás to asi zachránilo od zničení Enterprise. Musel jsem uznat, že v tomhle ohledu jsem selhal já a nebýt Vespone, selhala by i Enterprise. Pořád ale lépe já než ona.


"Jak to vypadá na ošetřovně?" chtěl jsem aspoň zkontrolovat, kolik je raněných.


"Mám tady deset lidí s pohmožděninami až zlomeninami a tři s otřesem mozku, mně nic není, kdyby tě to zajímalo," zabručel do intercomu lodní lékař.


"Díky, Kostro," odpověděl jsem a ještě si po Scottym vyžádal, na jak dlouho odhaduje kompletní opravu.


"To cosi kolem Enterprise nám zabraňuje, abychom dali do pořádku úplně všechno, pár dní, kapitáne, pár dní."


"Jime…"


Pozvedl jsem zrak od tlačítek na opěradle ke Spockovi, jenž ukázal na přední sklo. Zamrkal jsem. Klingonské lodě byly náhle ve stavu vraků. Opět.


"Vždyť Vespone nepoužila jiné zbraně… Před chvíli ještě Klingoni vypadali nepoškozeně," shrnul zřejmé Chekov, nepatrně vystrašený.


"Iluze?" napadlo mě.


"Zřejmě ano. Snaží se tím protivníka zastrašit, vyvolat v něm pocit, že je není možné porazit a následně je donutit ke kapitulaci. Chytré."


"Na čí straně vlastně jsi, Spocku?"


Shankonovo pobouřené zvolání jsem ignoroval a soustředně se díval na dva vraky. Doufal jsem, sakra já jsem opravdu doufal, že…


"Zase se spojují," vyhrnul Chekov, jakmile znám modré světlo prořízlo prostor.


Zanedlouho jsme se dívali na jednu, jedinou loď neuvěřitelných rozměrů. Ostny na spodní straně se stále prodlužovaly, zdály se být ještě širší, mohutnější, hrůzu nahánějící. Děla na torpéda jsem přestal po třicítce počítat.


"Pane, přišla zpráva z klingonkých… tedy klingonské lodi."


"Lze přečíst?" zeptal jsem se nevýrazně. Nějak jsem se nemohl vzpamatovat z toho, co jsem právě viděl. Potřásl jsem hlavou a otočil se na Uhuru, na tváři snad odhodlaný výraz, ten strach, šířící se mým tělem, jsem nesměl dát najevo.


"Ano," přikývla. "Dávají nám tři hodiny na přehodnocení strategie a shromáždění sil. Pak zaútočí tak, jak jsme to ještě neviděli a už nikdy neuvidíme. Nemáme šanci na přežití."


Ztěžka jsem se znovu řádně usadil v křesle.


"Scotty, máš tři hodiny, zkus dát do pořádku, co zvládneš," poprosil jsem jej, pak otevřel komunikační kanál pro celou loď.


"Hovoří k vám kapitán lodi. Útok Klingonů bude pokračovat za tři hodiny. Momentálně se nacházíme pod ochranným štítem spojenecké lodě Vespone, jež může způsobit určité potíže s energií, o systém podpory života je však postaráno, veškeré závažné problémy hlaste. Konec."


"Sulu, Chekove, hlaste mi cokoliv podezřelého či cokoliv, co si nebudete moci rozumně vysvětlit," pověřil jsem své kormidelníky. "Spocku, pojďte se mnou."


Sotva jsem se zvedl, zastoupil mi cestu Shankon.


"Rád bych šel také, kapitáne."


Čekal jsem od něj výčitky ohledně svého rozhodnutí a to bylo to poslední, co jsem v tuhle chvíli potřeboval. Na druhou straně toho o Vespone věděl o hodně více než kdokoliv jiný na lodi.


"Dobře," souhlasil jsem, přesunul se se dvěma vulkánci do výtahu a následně do své kajuty.


Usednul jsem za stůl a složil hlavu do dlaní, párkrát se nadechl a vydechl, načež jsem se zadíval na muže v mé blízkosti. Chtěl jsem od nich slyšet, co si myslí. Respektive od Spocka, Shankonův názor jsem tak nějak tušil.


"Je mi jasné, že s něčím takovým jste se ještě nesetkali," po očku jsem mrknul na Spocka, jenž nepatrně přikývnul. Přeci jen sloužil u flotily delší dobu a úplně stoprocentně jsem si svým tvrzením jist nebyl. "Máme důvod věřit, že Vespone si s Klingony poradí. Dokázala to již dvakrát, proč ne potřetí. Možná mají ještě nějakou silnější zbraň, ale zde si asi ani nedokážeme představit jakou…"


Odmlčel jsem se a znovu si prošel své znalosti, informace, myšlenky… Ne, vážně jsem neměl tušení, co by proti nám Klingoni mohli použít. Špehové nic nezjistili, pokud mi bylo známo.


"Jestli můžu, kapitáne," ozval se Spock.


"Samozřejmě."


"Enterprise se nachází ve stavu, v jakém není příliš efektivně schopna boje. Opravy budou směřovány hlavně tam, abychom v případě nouze měli alespoň štíty a torpéda, přesto se nedomnívám, že máme nějakou šanci proti Klingonů uspět."


Spock více méně shrnul mé myšlenky. Domníval jsem se, že pokud neuspěje Vespone, budeme bezbranní.


"Shankone… můžeme se na Vespone spolehnout?"


Ne. Nemusel nic říkat, viděl jsem mu to v tváři, stačil ten jediný moment zaváhání. Vzápětí sice mladý vulkánec nasadil přesvědčený výraz a přitakal, ovšem já jsem věděl svoje. A Spock jednoznačně také. Už nebylo třeba, aby mi vyjmenovával vymoženosti Vespone, jež tak jako tak nemusely proti Klingonův stačit.

8. Já tě nechci ztratit

11. srpna 2015 v 23:44 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
Já tě nechci ztratit

Prostředí: Star Trek TOS

Pár: James T. Kirk/OC, JTK/Spock

Rating: Normální.

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další kapitola is hír, jsem vážně ráda, že to pořád někdo čte, díky :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Monice a Profesorovi :)


Chtěl jsem se dotázat, kdo na nás útočí, když mě silný otřes zbavil rovnováhy a já se poroučel k zemi. Která byla kupodivu měkčí, než se na první pohled zdálo. Pak ale "země" zaskučela, až jsem se urychleně snažil dostat co nejdále, pohled mi padl na Shankona, jak se s rozmrzelým výrazem zvedá.



"Promiň," houkl jsem jeho směrem a už se taky stavěl na nohy, pozornost znovu obraceje k obrazovce můstku. Palba ustala, takže nyní jsem bez problémů mohl spatřit čtyři klingonské lodě. Poznal bych je kdykoliv.



Než jsem se rozkoukal, kapitán Weiss udílel pokyny na všechny strany a pak se otočil na nás.



"Aspoň budete mít možnost si Vespone prohlédnout přímo v akci," mihnul se mu tváří úsměv, zřejmě nepochyboval, že Klingony hladce vyřídí. Ale i tak jsem chtěl spíše pomoci, než se jen dívat.



"To není vhodné, kapitáne," uslyšel jsem za sebou stoicky klidný hlas, zatímco jsem upřeně pozoroval čtyři lodě na obrazovce, vrtalo mi hlavou, proč sakra nestřílí. "Transport na Enterprise by mohl být nebezpečný."



Zaskřípal jsem v duchu zuby, ale musel jsem dát Spockovi za pravdu. Kdyby se přerušilo spojení, nemuselo by to s námi dopadnout zrovna hezky. Vespone v tu chvíli dokončila přípravy k útoku a Weiss dal pokyn k palbě.



"Proč se nebrání?" uslyšel jsem za sebou McCoyovu tichou otázku, jež zaměstnávala i mě. Muselo to být součástí nějaké podivné strategie, ale co to je taktiku, když se necháte soupeřem během pár minut rozstřílet…?



Ano, sotva dvě minuty trvalo Weissově posádce, než všechny čtyři klingonské lodě vypadaly jako čtyři vraky. Pak nastalo ticho, vnímal jsem, jak všichni na můstku zírají na obrazovku a čekají, až vraky konečně vybouchnou. Jenže jak vteřiny plynuly, nedělo se vůbec nic. Automaticky jsem sešel po schodech blíže ke křeslu kapitána Weisse.



Jak lodě stály vedle sebe, dvě a dvě se k sobě začaly přibližovat, jejich boky zazářily modrou barvou.



"Spojují se," vydechl jsem překvapeně. Nikdy jsem nic podobného neviděl, prostě dva vraky do sebe najely, vyšlehl od nich do stran modrý záblesk a před zraky posádky se nyní objevily už pouze dvě klingonské lodě, ovšem mohutnější, vyhlížely mnohem nebezpečněji než ty předcházející, jak se na přídi zformovaly dlouhé bodce, zpod trupu na ně mířilo osm děl pro fotonová torpéda.



"Pane, poslali nám zprávu," otočil jsem se na místního komunikačního úředníka. "Máte hodinu, než bude naše transformace kompletní, promyslete si strategii."



Došlo mi, o se Klingoni snaží, chtějí si vyzkoušet nové lodě v boji. A lepší příležitost dostat nemohli. Mohou se poměřit s Hvězdnou flotilou, navíc s loďmi jiných typů. Výtečné načasování. Mají to mít.



"Kapitáne, vracíme se na Enterprise," oznámil jsem Weissovi.



"Nepotřebujeme pomoci, Jime, klidně se posaď a jen se dívej. Vespone to zvládne," zněl starší muž přesvědčivě, pohled mu ovšem vzápětí nervózně utekl ke klingonským lodím, s úsměvem na tváři se poté vrátil zrakem ke mně.



Nechtěl jsem mu odporovat, Vespone se ukázala velmi dobře, poškození bylo i přes onen silnější otřes zanedbatelné. Jenže jsem si byl jistý, že Klingoni si to chtějí rozdat jak s Vespone, tak s Enterprise. Museli by mě zajmout, abych se na ni nevrátil.



"Chápu, Kapitáne, přesto budu raději připraven na Enterprise jako záloha," snažil jsem se neznít strojeně, ale přetvářka mi nikdy moc nešla, nutil jsem se jen z přátelství a úcty vůči Kapitánovi.



"Nebude potřeba," stál si Weiss za svým, přesto již dále neměl nic proti, jen značně jedovatě poznamenal: "Třeba si to ještě rozmyslíš."



Chvíli jsem se na něj ještě díval, asi jej žralo, že musí tak výtečnou loď, aspoň ve svých očích, opustit. Zamířil jsem zpět k výtahu, zorným polem se mi mihly hnědé oči, čekal jsem, že mi při cestě do transportní místnosti jejich majitel něco poví, ale mlčel jako pěna.



"Scotty, zkontroluj kompletně Enterprise, nevíme, co nás čeká," pověřil jsem zpět na své lodi šéfinženýra. Zauvažoval jsem, že Shankon vlastně už mohl zůstat na Vespone, ale bez řečí se transportoval s námi.



"Půjdu si sbalit věci a přenesu je na Vespone, pak za tebou přijdu na můstek," položil mi dlaň na rameno a stisknul, kdybych potřeboval podporu, tímhle gestem by mi ji zcela určitě vyjádřil. Momentálně mi to ale nepřišlo příliš vhodné, jen jsem kývnul, vzal to na vědomí a následován Spockem jsem se vydal na můstek.



Kostra se automaticky vrátil na ošetřovnu, možná tam bude během útoku potřeba. Co jsem momentálně potřeboval já, byl Spockův názor. Byl jsem si jitý, že mi k tomu má co říct.



"Nedokážu říci nic určitého, kapitáne," zazněl skoro lítostivě, pohled upřený na dveře výtahu, ramenam narovnaná. "Chování Klingonů se vymyká ze vzorce, zřejmě jen chtějí zjistit, co jejich lodě dokáží. Ovšem klingonské stejně jako lidské smýšlení není zcela mou parketou."



A mou to vulkánské, napadlo mě a snad bych se i pousmál, kdyby se najednou Spock nezadíval přímo do mých očí, jako by věděl, o čem jsem přemýšlel.



Ale jakmile jsem vstoupil na můstek, stažený žaludek a pokus srdce o výskok z hrudního koše jsem přestal vnímat, středem mé pozornosti byly už jen dvě velké lodě před Enterprise a chuť, udělit jim lekci.





Obě klingonské lodě přesně hodinu od zprávy znovu modře zazářily. Transformace byla hotová. Nařídil jsem, aby byla fotonová torpéda i phasery připraveny, většinu energie jsme nasměrovali do štítů. Neměl jsem v úmyslu začít s útokem, pokud je Vespone skutečně tak výborná v boji, měla by nepřítele vyřídit během chvilky, ale člověk nikdy neví.



"Uhuro, nechte otevřený komunikační kanál s Vespone," rozkázal jsem. Byl jsem nervózní. Nevěděl jsem, co od Klingonů čekat, Weissův pohled na jejich lodě mi na jistotě taky nepřidával. Enterprise jsem věřil, ale hlodala ve mne pochybnost, jestli Klingoni nevyvinuli zbraň, jež by ji dokázala zničit. Něco, proti čemu budou i štíty bezmocné.



Všiml jsem si přítomnosti svého prvního důstojníka, tiše stál po mém boku a díval se na obrazovku, tvář klidnou, netečnou. Pak jsem i na své druhé straně zaregistroval pohyb, dostavil se Shankon. Lehce se dotkl mé ruky, na rozdíl od Spocka ovšem se mu ovšem jeho emoce do výrazu vkradly. Měl strach, obavy, byl nejistý, roztěkaně koukal kolem sebe.



Toliko k vulkánskému stoickému klidu, pomyslel jsem si kysele a vrátil svůj pohled k lodím.



"Pane, přišla zpráva od Klingonů."



"Čtěte."



"Není co, pane," překvapila mě Uhura odpovědí, načež jsem se otočil jejím směrem a spatřil papír, na němž byl změtí znaků sestaven velký palec dolů.



"Zajímavé," okomentoval výjev Spock.



"Tobě přijde taková urážka zajímavá?" ozval se Shankon pohrdlivě.



"Ano, odpovídá to jejich vzorci chování, ovšem zcela poprvé se setkávám s tím, že místo slov užili symbolu."



"Nechte jej být, Shankone, Spock má zvláštní kritéria pro to, co je zajímavé," vmísil se do debaty Kostra, postávající opodál. Na můj tázavý výraz dodal: "Chci vidět, co si na nás Klingoni nachystali."



Kývnul jsem, McCoy byl sice proti veškerému násilí, ovšem zvědavost potlačit nedokázal. Veškerý další tlumený hovor na můstku jsem vytěsnil z hlavy a zaměřil se jen a pouze na dvě gigantické lodě, jejichž vzhled nebyl nepodobný jistému druhu mořských ryb. Kromě bodců na přídi a osmi děl, se ostny vytvořily i na spodní části. Byly o něco kratší, za to se jich zdálo být nepočítaně mnoho.



Nenapadl mě jiný jejich účel, než proražení lodního povrchu. Více méně jsem měl větší obavy z fotonových torpéd. Enterprise sice uměla vydržet hodně, ale pokud bych převedl veškerou energii do štítů, na útok by nám jí moc nezůstalo, navíc jsem musel samozřejmě pamatovat na zachování funkčnosti světel a podobných nezbytností.

Na druhou stranu… ještě jsem neslyšel, ani neviděl, že by se povrch lodí podobných Enterprise dal prorazit. Museli by objevit nový kov neuvěřitelných vlastností, což… bylo sice možné, ale těžko říct, jak moc pravděpodobné.



"Asi čtyři procenta, kapitáne," ozval se vedle něj Spock, pohled upřený na obrazovku. "Mohl bych to spočítat zcela přesně, ale vzhledem k situaci se spokojím i se slovem přibližně. Přibližně o čtyřech procentech planet v klingonském imperiu nemáme žádné informace."



"O čem si to vy dva šuškáte?"



"Jak velká je pravděpodobnost, že Klingoné objevili, respektive dokázali využít nový, nám zcela neznámý prvek," odpověděl McCoyovi Spock.



"Myslíte, že ty bodce mají na to, aby nám protrhli loď?" emoce, emoce, emoce… V tu chvíli jsem opět děkoval všem svatým i znesvěceným, že tady mám Spocka, jenž dokázal naprosto nevzrušivě Kostrovy dotazy zodpovědět.



"Co chceš dělat?" uslyšel jsem Shankonův hlas.



"Vyčkat," řekl jsem rozhodně. "Nevíme, s čím tady máme tu čest a z úcty vůči Kapitánovi to prozatím necháme na Vespone." Poklepal jsem prsty po opěradle a čekal, jestli se někdo vytasí s jiným nápadem. Sice jsem to mínil již jako rozkaz, ale kdyby se mi to Spock či McCoy pokoušeli vymlouvat, nebyl jsem ostatně jako vždy zcela proti. "Energii do štítů, buďte ale připraveni na cokoliv."



Nebylo mi úplně dobře z toho, že jsem absolutně nevěděl, co se bude dít. Ani ne tak, co bude se mnou ani Enterprise, věřil jsem jí celým svým srdcem, ale jen Klingoni věděli, s čím se na nás v příštích minutách vytasí.

7. Já tě nechci ztratit

10. srpna 2015 v 22:39 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
Já tě nechci ztratit

Prostředí: Star Trek TOS

Pár: James T. Kirk/OC, JTK/Spock

Rating: Normální.

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: První z několika částí, jež zveřejním v tomto týdnu. Jim dnes dojde k rozhodnutí, ale tak nějak nemá čas se o ně podělit... Enjoy!

Za komentáře děkuji Monice, Profesorovi, Bee a Paulett Scythe :)

Nasucho jsem polknul, prsty se mi roztřásly. To nemohla být pravda. Spock by přece nepřišel za Kostrou a zcela upřímně mu neřekl, že mě chce… udržet na Enterprise. Chce, abych zůstal s ním.

"Chce, abych zůstal s ním," rezonovalo mi hlavou, aniž bych nadále poslouchal rozhovor na ošetřovně. Všechno na mě v tu chvíli křičelo, abych se sebral a utíkal za Spockem, abych mu řekl, že ho neopustím. Jenže…

O tomhle jsem už přemýšlel. Spock je můj přítel a nic víc po něm chtít nemohu. Na druhou stranu ho muselo stát mnoho úsilí, aby za Kostrou vůbec přišel a ještě více, aby mu pověděl něco takového. Kde je má pověstná schopnost se rychle a správně rozhodovat? pomyslel jsem si a posadil se, nějak jsem se necítil na to, že se ještě udržím na nohou.

Vzápětí jsem ale obdržel nový nával síly v podobě vzteku. Začínal jsem být naštvaný sám na sebe. Proč? Kvůli svému sobectví a zároveň kvůli svému svědomí. Náhle mi bylo úplně jasné, že když si vyberu Vespone a Shankona, tak sice získám partnera, jenž je upřímný, plný enthusiasmu i zodpovědnosti a lépe vybavenou loď, ale tím to skončí.

Lidé to budou respektovat, ovšem jen navenek. Jinak budu v jejich očích ten, kdo je opustil. Kapitán, co opustil svou loď. Znělo to zbaběle.

S volbou Enterprise budu mít nadále po boku oba své nejlepší přátele, věrnou posádku a stále velice slušnou loď. Svou loď.

Postavil jsem se, třásl se, ale byl jsem rozhodnut. Konečně, definitivně.

Dobře, v duchu jsem si nechal pár procent pro případ, že by se stalo… něco. V tuto chvíli jsem byl přesvědčen, že musím setrvat na Enterprise, což mi ovšem nebránilo ponechat si svůj záměr si Vespone alespoň pořádně prohlédnout. Oznámím to pak přímo kapitánu Weissovi na palubě. Věděl jsem, že rozloučit se se Shankonem nebude nic jednoduchého.

Napadlo mě, že i jemu bych to řekl až na Vespone a pak se jen tiše vytratil. Nemohli bychom ani jeden nic dělat, prostě se s tím smířit. Ale nepřišlo mi to fér. Zasloužil si k tomu také něco říct. Sám mi sdělil, že o můj odchod na Vespone bude usilovat a přestože jsem se rozhodnul, měl bych mu dát šanci mě přesvědčit.

Ano, s tímhle plánem, jenž se mi znenadání vytvořil v hlavě, jsem souhlasil. A také, že bych o tom měl dát vědět aspoň Kostrovi. Ale… co když těch pár procent, co když… Zatímco jsem se chystal do postele, seznal jsem, že si své rozhodnutí nechám pro sebe do zítřka, kdy o něm povím Shankonovi. Ostatní se jej dozví později.

Včetně Spocka. Mírně řečeno jsem byl zvědav, jak rozhovor pokračoval, ale pokud mi sám Spock chce něco říci, tam jsem to chtěl slyšet jen od něj, nikoliv přetlumočeně od Kostry.

Z povzbuzujícího spánku mě vytrhlo až pípání Intercomu. Na můj ospalý dotaz, co se děje, jsem se dozvěděl, že jsme dorazili k Vespone. Napadlo mě, že to přece není možné, měli jsme tam dorazit až… podíval jsem se na budík a zjistil, že jsem spal o hodně déle než běžně. Zmateně jsem oznámil, že za chvíli budu na můstku a vyhrabal se z postele.

Oblékl jsem si uniformu a zanedlouho už jsem vycházel z výtahu, z obrazovky na mne již shlížel kapitán Weiss.
"Kapitáne," pozdravil jsem jej, hodil očkem po Spockovi, kývnul na něj a usadil se v křesle.

"Jime," usmíval se Weiss. "Jsi rozhodnut?"

"Ano, kapitáne, ale ať už jsem se rozhodl jakkoliv, nejprve bych si Vespone rád prohlédl," pronesl jsem jistěji, než jak jsem se cítil. A možná jsem si to jen nalhával, ale měl jsem tušení, že Spockův výraz se změnil z neutrálního na neutrálně překvapený.

"Samozřejmě, pověřím svou pravou ruku, aby tě provedla," souhlasil Weiss. "Budeme vás očekávat v transportní místnosti."

S tímto Kapitán rozhovor ukončil a já jsem zaregistroval, že do místnosti vešel Shankon. Tvářil se napjatě, přesto vykouzlil letmý úsměv mým směrem.

"Jdeme na Vespone," oznámil jsem, "pan Spock, pan Shankon, Scotty a doktor McCoy se mnou do transportní místnosti, Uhuro, uvědomte prosím McCoye," pokračoval jsem a vydal se zpět k výtahu. Společně se Shankonem jsme sjeli dolů, ticho mezi námi se mi nelíbilo, ale nevěděl jsem, čím bych je přerušil.

Při cestě k transportní místnosti jsem si vzpomněl, že jsem měl předat velení Suluovi, pro všechny případy. Ale přeci jsme šli jenom na vedlejší loď, nikoliv na planetu, podpora nebyla nutná… Navíc, kdyby se něco dělo, Sulu stejně ke kormidlu usedne samostatně. Jednou z něj bude skvělý kapitán, napadlo mne.

Svým odchodem na Vespone bych mu možná urychlil kariérní růst, sám mi ovšem dal najevo, že raději zůstane sloužit pode mnou, přestože jej tato varianta musela napadnout.

Bez obtíží jsme se nechali transportovat, přivítal nás sám kapitán Weiss, kromě techniků vedle něj stál další muž v modré uniformě, jenž nám byl představen jako Karl Romanov. Velitel lodi se poté vzdálil s omluvou, že musí vyřídit jisté záležitosti.

"Začneme strojírnou, pánové?" otázal se Romanov, který byl Kapitánem pověřen, aby nás provedl po Vespone. Vydali jsme se tedy za ním, mně ovšem zajímalo, jakou roli sám na lodi zastával, na prvního důstojníka mi přišel až příliš mladý, dle mého odhadu nedávno překročil dvacítku.

"Jsem pouze poručík, mám na starosti určitou část administrativy, ale když je potřeba, zaskočím i u kormidla," odpověděl mi na můj dotaz a já si vzpomněl na dobu, kdy na Enterprise sloužila Janice Randová. Na dobu, kdy Spock ještě nebyl mým největším problémem…

Když jsme obešli většinu lodi, byl jsem přinejmenším uchvácen. Byla takřka dokonalá. Měla vše, co by si kapitán mohl přát a možná i něco navíc. Kinosál a bazén jsem tak úplně nečekal. Ale ani veškeré vybavení, ani pohled na pilně pracující posádku, ani tobogán u bazénu můj názor nezměnili. To ovšem nikdo jiný nevěděl.


Tušil jsem, že chvíle, kdy budu muset své rozhodnutí sdělit i ostatním, se blíží, kroky naší skupiny právě mířily k výtahu na můstek. I přesto, že jsem v životě musel vykonat už mnohé roztodivné a náročné volby, s každou vteřinou se mi vnitřnosti svíraly více a více. Ten pocit jsem znal a uměl jsem si při něm zachovat čistou hlavu, ovšem bylo to tentokrát náročnější, než jsem čekal.

To ale nebylo všechno, co mně a vlastně vůbec všem okolo mne mělo způsobit nemalé potíže. Sice jsem v tu chvíli neměl úplně přesnou představu o tom, co se právě děje, ale paprsky oslňující obrazovku na můstku, mírně záchvěvy lodi a místností znějící alarm, mnou prohnaly vlnu adrenalinu a automaticky jsem se přepnul do velícího módu.

Back

7. srpna 2015 v 15:08 | Archea Majuar
Back

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: :D :D

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Vracíme se opět ke Komisaři Rexovi a osvědčenému pairingu. Jen tak pro informaci, v týdnu zřejmě přidám 2-3 kapitoly Star Treku, protože se mi s tím podařilo pohnout kupodivu až nějak moc :D Zároveň vám přeji, ať ve zdraví přežijete ta horka... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Miki, Davanity a Paulett Scythe :))

Chybějící scéna z 04x13 Nebezpečný úkol


Když se dostatečně přivítal s Rexem, pořádně ho podrbal za ušima a nechal ho oslintat mu celý obličej, stále v roli Petera Wagnera se zašil v koupelně, kde se po čtrnácti dnech pořádně umyl. Podmínky v base nebyly extrémně špatné, ale přeci jen doma je doma. Oblékl si triko a tepláky a po opuštění místnosti se na něj znovu vrhnul Rex, měl obavy, že mu páníček zase někam odejde, ale brzy se upokojil.

Alex se usadil na zemi a chvíli si se svým parťákem hrál, během čehož ale zaregistroval, že nyní se do koupelny odebral Christian, momentálně předstírající vztek z toho, že si Alex, resp. Wagner, dovolil jít do vany první. Alex se s ním naoko chytil, ale když viděl, že Fritz Zach jim nevěnuje pozornost, mrkli na sebe a nechali to plavat.

Zach byl pořád nervózní, pochodoval po bytě a čekal, že se odněkud už už vyřítí policejní zásahovka, ale kluci už byli přeci dávno doma, když šlo o fingovaný útěk z vězení… Věděli to všichni kromě Zacha.

Alex taky zrovna v klidu nebyl, jenže ten k tomu měl jiné důvody. S nepřítomným výrazem hladil Rexe a čekal, až se dveře koupelny otevřou… Doufal, že i Zach zatouží po troše teplé vody a sám by se mohl na chvíli přestat hlídat. Nerad se choval jako hrubián, těch čtrnáct dní mu stačilo, ještě více se mu pak příčilo křičet na Christiana. Tohle opravdu ve zvyku neměl. Mnohem raději by udělal něco úplně jiného.

Z myšlenek jej vytrhl právě až Christian, jenž v modrém pyžamu vyšel ze dveří a štěkl po Zachovi, že může jít do koupelny, jestli má zájem. Zachovi se v obličeji nepohnul ani sval, ale přikývnul a i se svou taškou zmizel uvnitř.


Alex pár vteřin vyčkával, pak vstal ze země a odebral se do kuchyně, kde našel Christiana, jak se zády opírá o kuchyňskou linku a dívá se z okna. Alex se podíval týmž směrem. Jejich kolega seděl v autě a při troše dobré vůle mohl vidět, co se v domě děje. To už ale brzy bylo minulostí, neboť Alex prozřetelně zatáhl závěs a konečně se zcela uvolněně mohl usmát na muže, jenž byl jeho srdci nejbližší.

Překonal vzdálenost mezi nimi a přejel dlaní po Christianově tváři, v obličeji se mu usadil zasněný výraz.

"Nemáš ponětí, jak strašně jste mi oba chyběli," pronesl tiše, prsty stále laskal líc svého přítele, jenž zavřel oči a užíval si Alexův dotek, o nějž byl na dva týdny připraven.

"A ty zase, jaký jsem měl o tebe strach…" naklonil Christian hlavu, Alex mu prohrábnul vlasy, ten pohled na Christiana, jak vděčně přijímá jeho pozornost… ten pohled jej hřál u srdce.

K uším mu dolehl zvuk tekoucí vody. Nevěděl, kolik času měli k dobru, ale rozhodl se jej využít co nejlépe. Chytil Christiana v pase a bez obtíží jej vysadil na kuchyňskou linku, poté už se zpět nedržel. Políbil Christianovy rty, jež v base tak postrádal, vklouznul jimi do úst, kde polaskal jazyk, pak se Christian zaměřil na Alexův spodní ret, hravě jej kousnul, až Alex pobaveně zafuněl.

Prsty sezabýval knoflíky modrého pyžama, nemohl riskovat, že je Zach nachytá, odepnul tedy aspoň dva, vzápětí se rty přesunul na Christianovu čelist, pak na krk, jenž mu jeho přítel ochotně nabídnul, zatímco se probíral Alexovými vlasy… Sakra, proč nemůžou podniknout nic zajímavějšího, pomyslel si Christian… musí počkat ještě další den nebo dva, pomyslel si, tok myšlenek se ale zastavil, jakmile se Alexova ústa dostala na jeho klíční kosti, mimo to jej druhý muž hladil po zádech…

"Alexi… ne, to… nedělej to," vzpamatoval se a co nejjemněji svého kolegu zastavil v cestě dolů. Jeho zoufalý pohled jej plnil soucitem, byl na tom úplně stejně, ale dnes to nešlo, prostě ne.

Alex mu rozuměl, nejraději by si Christiana vzal teď a tady, ale nemohli ohrozit plán, na kterém dělali několik měsíců. Musí to ještě pár dní vydržet. Tak aspoň dovolil svým pažím, aby se obtočily kolem Christianova těla, zabořil nos do jeho vlasů a vdechoval vůni, kterou tak miloval. Nevěděl, jak dlouho tam jen stojí, vnímal jen to, jak jej tělo v náručí hřeje a jak moc je šťastný, že je zase doma.

Christian se pohnul, ale nikoliv proto, že by se chtěl ze sevření těch silných paží vymanit, jen se natočil tak, aby mohl svého přítele znovu políbit, byť jen krátce, neboť si byl vědom toho, že v koupelně již voda téci přestala. Přesto mu vzápětí Alex věnoval jeden ze svých nejzářivějších úsměvů, znovu jej něžně pohladil po tváři, načež se s téměř omluvným pohledem odebral zpátky do obývacího pokoje.

Poté klaply dveře od koupelny, Christian se vrátil zpět do své role nevrlého překupníka, jenž neochotně ukrývá dva uprchlé vězně, a šel se s Alexem pohádat. Sice to nedělal rád, ale třeba ho to aspoň trochu zchladí…

Domovská scéna

4. srpna 2015 v 16:02 | Archea Majuar
Domovská scéna

Fandom: RPS

Pairing: Ivan Trojan/Ondřej Vetchý

Warning: No, já nevím, asi ani není nutné.

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst (no, fakt ne, jenom jsem zvrácená) Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Zacházím až moc daleko? No, možná ano, ale když ono nešlo odolat... Povídku věnuji mé milované DAVANITY, jež je mi stále člověkem velmi blízkým navzdory tomu, že už stačila poznat, jak strašlivá osoba jsem... za což jsem ti moc vděčná, love :) Enjoy :)

Za komentáře děkuji Monice, Melkoře, Paulett Scythe, Profesorovi a Bee :))

Bylo to takřka k neuvěření. S nikým jiným se mu to nestávalo, nikdo jiný nevyzařoval na jevišti tolik energie, tolik pozitivní energie, již navíc dokázal předat i ostatním, jako blesk sjela po páteři a rozšířila se do celého těla, cítil ji i v samých konečcích prstů. Hrál už s mnoha lidmi, zajímavými, talentovanými, ale nikdo, nikdo nebyl tak výjimečný jako on.

Vlastně ani nemuseli účinkovat ve stejnou dobu, jen když měl chvíli čas, tak si dopřál pár minut, během nichž se narušeně díval na ten koncert… Převyšoval na jevišti všechny ostatní. Nikoliv výškou, ale schopnostmi. Uvědomoval si, že takové momenty, jež věnoval jen a pouze obdivování a možná i prachsprostému hltání výkonu svého kolegy, si ve svém nabitém programu vyhrazoval stále častěji.

A stejně tak i pociťoval, jak moc si tyhle okamžiky užívá. Ty okamžiky, kdy mu naskakovala husí kůže, kdy se srdce splašilo a tlouklo jako o život, kdy nebyl schopen souvislé věty, jelikož jeho veškerá pozornost byla upřena k němu, k jeho soustřednému výrazu, k jeho umění.

Věděl ještě jednu věc… která mu přišla ještě méně k uvěření, než ta aura, jakou kolem sebe jeho kolega měl. Ondřej se na něj také díval. Když sám hrál a byl si jistý, že tam Ivan je. Vždy mu věnoval pohled, intenzivní, byť krátký. A rozechvívající až do morku kostí.

A začínal tušit, co to znamená a vlastně se sám sobě ani nedivil. Bylo to logické vyústění situace, v níž nesmírně Ondřeje obdivoval, a postupným odhalováním charakteru svého kolegy, propadl celé jeho osobě. Beze zbytku. Co na tom, že on sám získával ocenění, zatímco Ondřej beznadějně ostrouhal (nutno říct, že ho to stejně asi nemrzelo), co na tom, že bylo s jeho city takto naloženo v pozdnějším věku.

Lidé se mění pod vlivem okolností, zvláště jsou ovlivňováni druhými. A čím jsou ti druzí jím bližší, čím více si je pustí k tělu, tím je ten dopad fatálnější.

Stále pohroužen do svých myšlenek, odebral se k baru, kde si dal nějaké nealko. Rozhodnul se, že na Ondřeje počká, a jestli bude mít čas, že si promluví. Možná byl i docela rád, že měl takový problém zrovna s ním. Ondřej se uměl nadmíru dobře vyjadřovat, uměl říci, co chce. Což Ivanovi vyhovovalo. Měl zájem se dozvědět, jestli… jestli cítí… no, možná by bylo vhodnější slovo vnímá, něco podobného jako on.

Chvíli si povídal s obsluhou, nechal se zatáhnout do hovoru s dalšími herci, ovšem v momentě, kdy se se z šaten začali trousit i ti, kteří dnes účinkovali, upřel svůj zrak a pozornost ke dveřím, vyprávějícího muže poslouchal už jen na půl ucha.

Koutky úst se mu samovolně pohnuly směrem vzhůru a srdce udělalo salto, když vyšel i Ondřej, který se ale očividně nechystal odejít z divadla, místo toho se na tváři usadil přátelský úsměv a vydal se k baru, kde se pod Ivanovým zaskočeným pohledem usadil po jeho boku. Objednal si také nealko, věnoval lehký, jako by nesmělý úsměv muži vedle sebe a napil se.

Nebylo to jednoduché, mít Ondřeje tak blízko, co blízko, spíše šlo o pokušení se na něj neustále dívat. Měl v sobě něco, co neustále přitahovalo jeho pohled, fascinoval jej už jen tím, jak se nenuceně zapojil do hovoru ostatních herců, jak si v klidu popíjel, jak po něm pokukoval, jako by se ujišťoval, že tam Ivan pořád je.

Přestože ten z Ondřeje nespouštěl zrak, ačkoliv se snažil, nevšiml si, že jedna z rukou jeho kolegy zmizela pod barovým pultem. Nevšiml si ani, že za nimi nikdo nebyl, že divadlo už bylo jinak více méně prázdné a nehrozilo nebezpečí, že si někdo všimne dlaně, jež se znenadání rozprostřela na Ivanově stehně.

Kdyby zrovna něco dělal, ztuhl by v pohybu. Takhle jen zkameněl na místě, oči mu střelhbitě zkontrolovaly, zda si toho někdo nevšiml, nadechnul a vydechnul, nic se nedělo, Ondřej se nyní bavil o něčem s barmanem, zatímco jeho ruka se sunula o trochu výše, téměř až k pasu a zpět. Konejšivě a přesto znepokojující. Trochu se zavrtěl na židli a dopil svůj nápoj, potřeboval trochu rozptýlení od oné dlaně, jež jej nadále hladila v pomalých pohybech, až postupně vyvolala kýžený výsledek.

Ne, opravdu se necítil příliš dobře. Jedna věc, že Ondřej seděl tak blízko a… projevoval zájem, druhá, že se tak dělo takřka před zraky jiných. To nemohl potřebovat.

Náhle jej však zaujal, bůh ví proč, hovor, jenž se chýlil ke konci. Jejich kolegové se totiž zvedali a vysílali k nim úsměvu s rozloučeními na rtech. Přiměl se jim odpovědět, doufaje, že nikoliv příliš strojeně. Následně vyrozuměl, že Ondřej ještě zůstane, protože zde potřebují něco společně probrat. Nebyla to zrovna neprůstřelná informace, ale nikdo neměl důvod ji zkoumat.

A tak osaměli, barman se věnoval úklidu. Ondřejova ruka zmizela z Ivanova stehna.

Podíval se na svého kolegu, jenž se postavil a zamířil ke dveřím, vedoucím zpět do útrob divadla. S rukou na klice se zastavil, věnoval sedícímu kolegovi cosi jako úsměv, a odešel. Těžko říci, jestli čekal bezhlavé pronásledování či váhavější postup, Ivan zvolil variantu číslo dvě a rozvážně se vydal za ním. Byť v nitru by rád sprintoval jako o život.

Se stále zrychlujícím se srdečním tepem došel do šatny, kde za sebou zavřel a až pak očima vyhledal ty druhé, jejichž majitel se opíral o parapet, ruce na prsou, nohy v kotnících překřížené.

"Myslel jsem si, že za mnou půjdeš," pronesl Ondřej, hlas však prostý samolibosti či arogance, tváří se mu mihnul úsměv. Milý úsměv, jenž by vůbec netipoval, že nasadí tak brzy poté, co mu regulérně ohmatával stehno. "Odpusť mi to… to u toho baru, já tě nechci nijak svádět, jsme oba dospělí, víme, co chceme, takže… kdybys měl opravdu zájem, tak nejsem proti."

Ivan zamrkal. Ondřej byl od přírody upřímný a přímočarý člověk, ale tohle snad ani očekávat nešlo. Chvíli nečinně postával, vstřebával řečené.

"Jestli jsem to pochopil špatně, pak odpusť podruhé," překvapil jej znovu Ondřej, náhle podivně nejistý. "Ale díval ses na mě, měl jsem dojem, že vnímáš totéž, co já."

"Co přesně?" naklonil hlavu a přesunul se blíže k Ondřejovi, pohledem sklouznul přes kudrnaté, jako uhel černé vlasy k hnědým očím, inteligentním, bystrým a právě teď neuvěřitelně hřejivým, až mu z toho pohledu bylo nějak slabo u srdce. Ondřejův zrak nyní na svých rtech, pak znovu navázaly kontakt.

"Přitažlivost?" vyslovil s náznakem otázky.

"Přitažlivost," zopakoval Ivan, který opět změnil pozici, postavil se ke svému kolegovi z boku, byl vyšší a tak na něj shlížel, shlížel přímo do jeho očí, odrážejících světlo lustru, jako by zářily. Dostal se tak blízko, že mohl cítit to lidské teplo, vycházející z Ondřeje, již byl součástí jeho osobního prostoru, jeho aury. "To souhlasí," zašeptal vteřinu před tím, než se jejich tváře dotkly a ústa spojila v jedno. Nyní již nebylo pochyb, že byl zcela ztracen, že zcela propadl osobnímu kouzlu Ondřeje Vetchého.