Červenec 2015

Happy birth... o'fuck

30. července 2015 v 23:19 | Archea Majuar
Happy Birth... o'fuck

Prostředí: House M.D.

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: +18, pwp, nipple play

A/N: Je libo nějaké pěkné porníčko? No, jak vás znám, tak asi nepohrdnete :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi, Bee, Winter a Mattymu :) To pokračování Saturnina... no, asi bude :D

Wilson nikdy nezapomínal na Housovy narozeniny. Nikdy. Pamatoval na ně a za každou cenu se snažil najít dárek, jímž by House buďto potěšil, byť by to nikdy nepřiznal, nebo alespoň pobavil. Ovšem od minulého roku se něco změnilo. Respektive jejich vztah doznal jisté úpravy pravidel poté, co se oba opili a rozdali si to na gauči v Housově bytě.

A tak se Wilson rozhodl pro jednou vynechat návštěvy knihkupectví, vinoték, obchodu s ptákovinami i sex shopu, a přemýšlel, jak by originálně mohl Grega překvapit…

Když se House vracel domů, byl už napnutý k prasknutí. Za den Wilsona viděl snad jednou, což bylo nesmírně podezřelé, vzhledem k tomu, že měl narozeniny a že nepoučitelný Wilson se mu vždy snažil vecpat nějaký stupidní dárek. Bylo mu jedno, co dostane, ale děsně se bavil tím, jaké cavyky s tím jeho mladší přítel dělal.

Hodil bundu na věšák a rozhlédl se. Věděl, že je Wilson uvnitř, ale v obývacím pokoji nebyl, nakouknul i do kuchyně, nakonec ale zamířil do ložnice. Už při otevírání dveří mu k uším dolehl zvuk, který Wilson vydával jedině, když…

Housovi se dech zadrhl v hrdle při pohledu, jenž se mu naskytl ve vlastní ložnici. Wilson seděl na posteli, na sobě neměl vůbec nic… opíral se o čelo postele, nohy roztažené, dlaní si pomalu hladil penis, už teď krásně tvrdý, žalud lesklý… pak House zaregistroval prst, jenž se objevil v oblasti perinea a mířil níž, obkroužil růžový vstup, snadno vniknul dovnitř.

Skrze Housovy pootevřené rty se vydral sten, během sledování Wilsonovy činnosti se jeho vlastní úd probudil k životu, zvětšoval se… Konečně Wilson přišel na dárek, který dokážu ocenit, pomyslel si House, zatímco si dlaní přejel přes vybouleninu v kalhotách, hůl odložil na stranu, dveře za ním zaklaply.

Téměř se mu podlomila kolena, když viděl, jak Wilson zvrací hlavu, jak nestydatě roztahuje nohy, aby mohl sám do sebe zasunout další prsty. Musel se opřít o stěnu, kromě ruky, jíž si přejížděl přes rozkrok, použil i druhou, nechal ji zmizet pod tričkem, kde prsty obkroužil bradavku.

"Sundej si triko," rozeznal mezi Wilsonovými steny. Mladší muž na něj nyní upíral své hnědé oči, vlasy měl rozcuchané… House jej nemohl neposlechnout, navíc věděl, jak moc Wilson na dráždění bradavek ujíždí. Odhodil rudý kus oděvu na zem a pokračoval, rozepnul si kalhoty a začal se laskat přes spodní prádlo, přestože to ve zvyku neměl, ale nějak nechtěl spěchat…

Zasykl, jak se štípnul do bradavky až moc, pak ji drtil v prstech, hrál si s ní, s dalším štípnutím mu sebou erekce škubla a znovu, když se Housovy oči soustředily na Wilsona, jenž se roztahoval už třemi prsty najednou.

"Nech toho ptáka, máš dvě bradavky, ne?" zavrčel Wilson, House se zachvěl, ten tón se mu líbil, byl z něj sakra nadržený, přesto ruku opravdu ze svých slabin stáhnul a okamžitě se silně štípnul i do druhé bradavky, jeho hlasité vzdychnutí rezonovalo místností. "Přidej, umíš to i líp…"

House souhlasně zasténal, drtil si ztvrdlé body jako o život, pak je chvíli jen něžně laskal špičkou prstu, aby je vzápětí znovu štípnul, jeho boky sebou škubaly, jak se snažil zvětšit tření mezi erekcí a tenkou látkou, nebylo to ale ani náhodou dostačující, frustrovaně zavrčel a dál se díval na Wilsona, jehož ruka na vlastní délce nezrychlovala, honil se mučivě pomalu, přírazy směrem k jeho prstům se však stávaly rychlejšími, zoufalejšími… Potřeboval naplnit něčím širším, delším…

House už to nevydržel, Wilson se před ním šukal prsty, zatímco on sám by ho nejraději ojel pěkně tvrdě. A vlastně proč ne?! Sundal si kalhoty a rovnou i spodní prádlo a vylezl za Wilsonem na postel, ten neprotestoval, spíše se po něm natáhnul a hladově jej políbil, Housův sten zmizel mezi jeho pootevřenými rty, jimiž následně vklouznul dovnitř horký jazyk.

Starší muž se přesunul mezi Wilsonovy nohy a bez okolků se zanořil do jeho těla. Nevěděl, jestli ten zvířecí zvuk vydal on nebo Wilson, ale bylo mu to jedno. Svaly se kolem jeho tvrdosti nádherně svíraly, vychutnával si ten pocit, být ve Wilsonovi až po kořen, než ten prevít využil citlivosti jeho bradavek a zlehka po nich přejel palci.

I jen ten takřka nevinný dotek přinutil House se svíjet, zatímco přirážel do toho kluzkého horka, Wilson pokračoval ve škádlení, doháněl svého přítele k šílenství. House se už vůbec nedržel zpět, bolest vystřelující z jeho uštípaných bradavek vystřelovala do celého těla, nejvíce ale přímo do podbřišku, nevěděl, jestli má před prsty uhýbat nebo jim vycházet vstříc, slast a bolest se mu slévala dohromady, a tak jen zoufale přirážel, sténal, třásl se…

Pak se mu téměř zatmělo před očima, když do Wilsonových útrob vystříknul první bílý pramen, neslyšel se, nic neviděl, cítil jen tu pohlcující rozkoš, mísící se se slastnou bolestí, jak se Wilsonovy prsty stále otíraly o jeho ztvrdlé body. S tím, jak pomalu přicházel znovu k sobě, v něm rostla potřeba Wilsonovi vyjádřit, jak moc si to užil, jak moc dobrým přítelem mu je…

Zaostřil na Wilsony hnědé oči, jež se na něj dívaly, a přestože by se nejraději uvelebil a okamžitě usnul, uchopil jeho erekci do dlaně, sedl si vedle něj a dopřál mu několik pořádných tahů, po kterých jeho chlouba prahla. Doposud jí Wilson věnoval jen minimální pozornost, byla zrudlá potřebou, a možná by si ještě svého přítele trochu potrápil, ale domníval se, že na to bude ještě času dost jindy.

S mírným úsměvem sledoval Jimmyho tvář, v níž se zrcadlila slast, jakou mladší muž zažíval během toho, co byla oblast bříška poctěna bílou tekutinou. House ji pak otřel papírovým ubrouskem, více udělá ranní sprcha… Vlezl si pod deku, přikryl s ní i Wilsona, jenž překvapeně pozvedl obočí.

"Konečně ses mi svým dárkem trefil do vkusu, zasloužíš si nějakou pochvalu," usmál se na půl huby, když se Wilsonovi rozzářily oči radostí. Oba se pak uvelebili ke spánku, ještě než ale House zamhouřil víčka, neodpustil si tradiční nespokojenost s výrobkem…

"Příště by ses mohl ještě zabalit."

Lekce III

25. července 2015 v 21:28 | Archea Majuar
Lekce III

Prostředí: Saturnin

Pár: Saturnin/Oulický

Rating: R

A/N: Už je to dávno, co jsem napsala povídku na Saturnina o dvou částech, ale jelikož byl zájem, tak jsem se dokopala k tomu, abych napsala pokračování. Sice se zde nijak vztah nerozvíjí, ale za to jsem si vzala do parády doktora Vlacha (damn, pan Lasica je tak geniální herec...). Snad se vám pokračování bude líbit :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Monice a Winter :)

Saturnin mne vyslal na obchůzku po břehu Vltavy, jelikož, jak mne sám zpravil, hausbót nutně potřebovat vycídit a já bych se mu jen pletl pod nohy. Zakroutil jsem nad jeho upřímností hlavou, ale jen jsem do dlaně uchopil svůj deštník, nasadil si klobouk a vyrazil vstříc…

Někdo by jistě řekl vstříc dobrodružství, ovšem já vykročil spíše vstříc klidnému odpoledni. Veškeré nervy drásající situace a události se zpravidla odehrávaly za Saturninovy přítomnosti, již jsem na své procházce neočekával, proto jsem se jistým krokem s lehkým srdcem vydal do pražských ulic.

Bloumal jsem městem, vdechoval pozdně letní vzduch a nastavoval tvář slunci, jež nepálilo, ale příjemně hřálo. Nedával jsem pozor, kudy jdu, tonul jsem ve vlastních myšlenkách, jež se týkaly všeho možného, především pak Saturnina. Vnímat realitu jsem začal až ve chvíli, kdy mne málem srazilo auto.

Zatočil jsem se kolem své osy, deštník se bez mého přičinění otevřel. Když jsem byl znovu v bezpečí chodníku, opřel jsem se dlaněmi o kolena a dával se do pořádku, na obnovu vlastní důstojnosti jsem ani nepomýšlel. Smáli se všichni, a jak jsem brzy zjistil, včetně doktora Vlacha.

"Zdravím, příteli, nachytal jsem vás uprostřed nahánění zloděje? Jinak si nedovedu vysvětlit váš zápal pro zastavení onoho vozidla," pronesl na uvítanou a jeho úsměv se ještě prohloubil, jakmile jsem mu věnoval pohled pln ironie.

"Samozřejmě, doktore, jako vždy jste situaci odhadl velice přesně," přistoupil jsem však na jeho hru a nabídl mu ruku, jež byla vzápětí stisknuta. To jsem se již stačil narovnat, zběsilý tlukot srdce uklidnit a deštník opět zavěsit na předloktí.
"Kam jste měl namířeno?"

"Saturnin mne požádal, abych se vzdálil, že nutně potřebuje naše obydlí zbavit nežádoucího nepořádku," odvětil jsem, tentokrát se řádně rozhlédl a společně s doktorem přešel silnici na druhou stranu.

"To je mi náhoda. Já se vás zrovna chystal navštívit v jisté delikátní věci, týkající se právě Saturnina," dozvěděl jsem se, načež jsem svému příteli nabídl, zda by mě nechtěl na mé procházce provázet svou přítomností. "Velice rád."

"Tak povídejte, doktore, co máte na srdci," vyzval jsem jej a vykročil.

"Když jsem zmínil, že jde o věc delikátního charakteru, berte mne doslova, Jiří. Ale jakožto váš přítel, prosím, pochopte, že mám o vás starost," navzdory oněm slovům, se v hlase doktora Vlacha neustále nacházel onen hravý, zčásti až škodolibý podtón. Bylo mi nad slunce jasné, že je můj společník více než starostí se užírající jednoduše zvědavý.

A přestože mi toto zjištění udělalo nebývalou radost, pojal jsem podezření, čeho přesně se bude ona otázka týkat. Má důvěra v doktora Vlacha a jeho zdravý rozum však byla bezbřehá, což mi nedovolovalo, abych se počal cítit nervózně, nebo přímo vystrašeně.

"Jste vskutku připraven učinit odhalení, rozměrů téměř dechberoucích?" varoval mne doktor znovu, já stále jen upíral svůj pohled před sebe, ústa v mírném úsměvu. Nyní již nemohl mít pochyb.

"Vidím, že zde snad ani žádných dotazů není třeba. Váš výraz nadmíru se sebou spokojeného muže mluví za vše," rozhodl se nakonec doktor otázku nepoložit, zvědavost nyní ale ovládla mne.

"Ale jen se zeptejte, příteli, určitě jste si tento, jak jste prve řekl, delikátní dotaz, pečlivě nachystal a byla by škoda, kdyby vaše snaha přišla vniveč," pobídl jsem jej. Musel vědět, že si z něj střílím, že jsem jen prachsprostě nedočkav slyšet, na co přišel.

"Vy si opravdu neodpustíte příležitost přivést mne do rozpaků, že ano?"

"Musíte uznat, že mi takových příležitostí mnoho neposkytujete," upozornil jsem jej stále s mírným úsměvem na rtech. "Nebojte se. Bitvu možná vyhraji, ale potěšitelný výsledek války je nakloněn na vaši stranu."

Zda jsem jej svým komplimentem potěšil či pobavil, to jsem nevěděl, ale má přesvědčovací taktika vyšla beze zbytku.
"Dobrá tedy. Směl bych vědět, z jakého důvodu jste se rozhodl ukončit slibně se rozvíjející vztah se slečnou Terebovou?"


"To je vskutku až dotěrný dotaz, doktore," rozšířil se můj úsměv. "Ale samozřejmě smíte. Z nepředpokládatelných důvodů."

"Jak jinak," zasmál se doktor Vlach a zakroutil hlavou. "Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že mi uspokojivě odpovíte."
Pobaveně jsem zafuněl, ale vzápětí svou odpověď mírně rozvinul.

"Víte, pojal jsem podezření, že můj vztah se slečnou Terebovou by vážně narušil vztah, jenž jsem si vybudoval se Saturninem. Ať už slovo vztah chápete v jakémkoliv smyslu."

Zastavil jsem se, opřel o zábradlí a shlédl na Vltavu, dnes klidnou a tichou. Netušil jsem, že bych si mohl něco jako řeku zamilovat. Uměla si s námi někdy až krutě hrát, neustále nás překvapovala, mohla být jak příjemně kolébající, tak vše kolem od základu měnící, naprosto nepředvídatelná, přesto nádherná, svěží, ranní pohled na její poklidnou hladinu, od níž se odrážely sluneční paprsky, mne vždy zahřál u srdce a naplnil štěstím. Miloval jsem ji a uvědomoval jsem si, jak by můj život bez ní byl prázdný.

"Jeden by řekl, že dle vašeho výrazu v tváři vůbec nepřemýšlíte nad tou řekou," vytrhl mne z myšlenek doktor Vlach, bokem opřen vedle mne, střídavě pohlížel na mne a na Vltavu.

"Možná nepřemýšlím," připustil jsem, více jsem se ale na toto témě nechtěl bavit, přesto mi poryv větru, pro Vltavu tak typický, foukající proti nám, vehnal úsměv do tváře. Připomínal mi jakousi vnitřní svobodu a radost ze života, jakou jsem v poslední době pociťoval.

"Nezbývá mi nic jiného, než vám popřát mnoho štěstí, příteli," odpoutal jsem oči od hladiny a zvedl je k doktoru Vlachovi, cítil jsem z jeho pohledu vřelost a upřímnost, jež mne nepopsatelně těšila stejně jako vědění, že jsem se ve svém úsudku nezmýlil. V případě mého přítele nemělo smysl pochybovat, že mi porozumí. "Pro dnešní den se s vámi rozloučím, již jsem očekáván na jiném místě."

"Na shledanou," stiskl jsem mu dlaň a kývnul na pozdrav.

"Na shledanou," usmál se doktor a otočil se k odchodu, neušel však ani dva kroky a vrátil se. "Vlastně se domnívám, že by vám bylo záhodno i závidět."

"Pročpak?" narovnal jsem se, ruce založené na prsou, byl jsem nadmíru zvědav.

"Je vám známo, že život někdy nemusí končit smrtí?"

"A čím tedy jiným, doktore?"

"Svatbou, příteli, svatbou. A ta ve vašem případě nehrozí, na shledanou," pozvedl doktor Vlach svůj klobouk a znovu se rozhodl k odchodu, pro tentokrát již definitivně.

Vyslal jsem za ním úsměv doprovázen pobaveným zavrtěním hlavou, rovněž jsem své stanoviště opustil a neomylně zamířil k domovu, doufaje, že Saturnin již stačil s hausbótem naložit podle svých představ. Abych třeba i já již mohl se Saturninem naložit dle svých vlastních představ…

Magic Of The Moment

22. července 2015 v 15:44 | Archea Majuar
Magic Of The Moment

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Tohle jsem napsala už dávno, nic novějšího nemám z jediného důvodu. Zakousla jsem se do Star Treku a do konce prázdnin to chci dokončit, přeci jen už mi to tady smrdí sakra dlouho. Snad se mi to podaří dopsat ke spokojenosti těch pár věrných čtenářů, budu se snažit :)
Každopádně tahle Sokol/Chmela povídka není z nejdelších, ale i tak mi přirostla k srdci. Vím, že je hodně podobná těm ostatním, to už tak bývá, když jeden autor zpracovává jedno téma 69x, ale něčím je pro mě zvláštní. Enjoy! :)

Za komentáře, podporu, vlídná slova a celkově za přízeň děkuji Profesorovi, Monice, Bee a Pet :)

Bál se. Tak strašně moc se bál. Jak většinou všechno snášel s klidem, teď měl zpocené dlaně, žaludek se mu svíral, po páteři mu sbíhaly výboje, mísící v sobě strach a vzrušení z toho, co se stalo. Všechno v něm mu říkalo, že by se měl cítit znechuceně, nepříjemně, případně nad tím vůbec neuvažovat a nechat to plavat, vždyť se vlastně nic nestalo. Ono by se vážně asi nic nestalo, kdyby…

Igor si znaveně přejel dlaní po obličeji, před očima se mu zvonu přehrávala ta situace.

Náhlé nulový osobní prostor, přední náraz, dech na tváři. Doteď si nebyl schopen vzpomenout, jak se vůbec octli v takové blízkosti, pamatoval si jen ten pocit, kdy se na něj Ondřej přitisknul celou plochou těla, on sám ze setrvačnosti předchozího pohybu neměl šanci uhnout, uskočit nebo jej obejít. Horký dech na tváři jej zarazil ještě více, natož pak šedé oči, jež byly tak blízko…

Zorničky měl možná i mírně rozšířeně, pomyslel si, když o scéně zpětně uvažoval, nebyl si tím jistý, ale jedno věděl bezpečně. Že se jejich rty dotkly. Nevědomky si po nich právě přejížděl prstem, stále si vybavoval… skoro se děsil toho, jak přesná tahle vzpomínka byla… jak to letmé spojení vypadalo. Ondrův horní ret měl mezi svými, ten spodní se proti němu nepatrně pohnul.

Igor zamrkal, vyveden z míry právě zjištěnou skutečností. Tehdy, přímo, když… úplně to nevnímal, byl v šoku, že je Ondřej tak blízko, že se na něj lepí celým tělem, že mu hledí do očí. Stejně jako předtím mu srdce bušilo tempem dostihového koně, vzrušení, obavy a i provinilost jej pohltily ještě více.

Přesto nedokázal nepokračovat v rekonstrukci nedávné události, protože to, na co se chtěl zaměřit, se stalo o moment později. Hlavou mu opět proběhlo, že znechucení z polibku s mužem by bylo na místě, ale on cítil jen to pozitivní, příjemně měkké rty, nevtíravou vůni, horko na přední části těla, husí kůži na zádech, vše pozvolna směřující do podbřišku.

Celý zážitek pak korunoval právě Ondřej… Igor čekal, že udělá nějaký vtip, že v momentě odskočí, že… prostě vyprodukuje cokoliv jiného, než váhavé pousmání…. Následované skousnutím rtu, sklopením zraku a tichou omluvou, že do něj vrazil. To ale asi ani nebyla pravda, všechno se to seběhlo tak rychle, jen ten dotek rtů vnímal jaksi zpomaleně.

Přehrával se mu před očima znovu a znovu, dokud se už doopravdy nevyděsil. Během těch úvah o Ondrových ústech, o tom, jak se k němu tisknul, se mírné vzrušení změnilo ve větší, tvrdší. Postavil se a v mžiku se rozhodnul, že si musí dát sprchu, studenou nejlépe. Vzal ze zavazadla, co potřeboval, a vpadl do koupelny, jenže si neuvědomil, jak dlouho se ve svých myšlenkách utápěl.

Ondra už byl taky na pokoji, respektive právě v koupelně. Jakmile zjistil, že Igor je mimo, nechal ho být a šel využít prázdnou koupelnu. Stihnul se osprchovat, obléct si spodní prádlo a zrovna se chystal si vysušit vlasy, když se otevřely dveře…

Igor v nich zůstal zaraženě stát, horečně přemýšlel, co tady Ondra dělá, ale pak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Ne, že by svého přítele nikdy neviděl bez trika, jenom… se na něj nikdy nedíval tak jako dnes, jako by mu ten polibek přehodil v uvažování výhybku a teprve teď vnímal pohled na Ondřeje odlišně.

Na bledé kůži mu utkvěly kapky vody, vlasy měl ještě úplně vlhké, hrudník jej zase tak nezaujal, oči ale směřovaly zcela jasným směrem, po chvíli už zíral o hodně níže. Polknul, jak se mu další krev nahrnula do slabin, jak jej napadlo, jaký by to byl pocit stisknout rozkrok v dlani…

To nemůže být pravda, vzpamatoval se, šokem vrátil zrak k Ondrově tváři, z níž se na něj dívaly dvě šedé oči, jeho výraz byl neidentifikovatelný…. ovšem jen do chvíle, než mladší muž pochopil, co ten náhlý strach v Igorových očích znamená, proč tak zaraženě stojí ve dveřích a proč jsou mu kalhoty evidentně těsnější než běžně.

Igor, přitahován Ondrovým pohledem, nyní plným hladu, chtíče… překonal vzdálenost mezi nimi, stejně jako prve netušil, jak se octl v pozici, kdy se nosem dotýkal Ondřejova, cítil jeho dech na svých ústech, dýchal do těch jeho, vůně šamponu se jemně linula kolem.

"Co to děláme…?" zazněla tichá Ondrova otázka, na niž neznal Igor odpověď, řekl jen to, co se mu právě honilo hlavou.
"Asi se zamilovávám do svého nejbližšího přítele," nepoznával svůj hlas, také formulace věty mu nebyla příliš podobná, ale to ani pozice, v níž se takřka dotýkal Ondrových rtů, jejichž setkání už bylo nevyhnutelné.

V momentě, kdy se ještě o milimetr k Ondrovi přiblížil, ucítil ruce kolem svých boků a znovu to nádherné teplo, jež vydávalo druhé tělo, tisknoucí se k němu, působilo zvláštně, že sám byl ještě plně oblečený, kdežto Ondra měl jen boxerky. Ale tohle byly jen okrajové poznatky, jež Igorova mysl zpracovala, nejdůležitější byly rty, pohybující se proti těm jeho, poprvé to byl dotek, tentokrát už regulérní polibek.

Postupně se stal dravějším, naléhavějším, Igorův sten v něm zanikl, když zjistil, že se mu o stehno otírá něco tvrdého, něco, čeho se mohl dotknout… V dlani náhle svíral rozkrok svého přítele, přejížděl mu po celé délce, pohladil před látku koule a spokojeně zafuněl, jakmile i Ondra vydal potěšený zvuk, jeho boky mu přirazily do dlaně.

Nemohl odolat, chtěl se ho dotknout ještě víc, vklouznul rukou pod lem boxerek a sevřel horký orgán, Ondra se zachvěl a jeho objetí se zpevnilo, jako by potřeboval podporu… A tak jej Igor nasměroval zády na stěnu, aby se mohl opřít, zatímco si sám osvojoval zkušenost mít něčí erekci v dlani, všiml si, jak nadšeně Ondra reaguje na zrychlování tempa, na občasné dráždění špičky, na pohlazení varlat, na polibky už mu ani nebyl schopen odpovídat, ruka mu na jeho délce kmitala…

"Igore, já-" snažil se říct, jeho přítel jej jen konejšivě políbil na okraj úst, pak zabořil nos do těch nádherně vonících, čerstvě umytých vlasů a pokračoval v jeho uspokojování, dokud se pod jeho péčí mladší muž neroztřásl a vytékající pre-ejakulát se nezměnil v stříkající, bílou tekutinu, jež mu ulpěla na ruce.

Strašně spokojený pocit se mu rozlil v nitru, když slyšel, jak Ondra sténá jeho jméno, jak si jeho pozornost užívá, líbilo se mu, co s ním dokázal udělat. Vytáhl dlaň z momentálně mokrého spodního prádla, otřel si ji a… uvědomil si, že před chvíli ještě zavřené oči se na něj dívají, na rtech se objevil tentýž úsměv, jaký tam byl při jejich prvním… polibku?

I Igorovi se ústa zvlnila v lehký úsměv, skrze který unikl tichý sten, jakmile na ve svých slabinách ucítil Ondrovu ruku, jež v mžiku rozepla zip i knoflík a plochou dlaně se rozprostřela přes krví nalitý penis svého přítele. Jen ten stisk, pak pár pohybů po tvrdosti a Igorovo spodní prádlo na tom podobně jako Ondrovo. Slast se přehnala přes celé tělo, úst mu vyšlo zavrčení, pěsti se zatnuly, svaly stáhly…

A po celou dobu se na něj dívaly dvě šedé, přívětivé oči, na něž po dnešku začal pohlížet úplně jinak. Jak málo stačilo k tomu, aby se pro něj Ondra stal něčím víc než přítelem, jak málo stačilo, aby jej mohl nyní drtit v náručí, cítit pod prsty jeho jemnou kůži… a slyšet větu:

"Jen, aby bylo jasno… nejsi sám, kdo se právě zamilovává do svého přítele."

Každej z nás je tak trochu teplej

17. července 2015 v 23:39 | Archea Majuar
Každej z nás je tak trochu teplej

Fandom: RPS?

Pairing: Agraelus/Martin Rota (Youtube)

Warning: +12, doporučuje 9 z 10 medojedů

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: No, kromě toho, že Agraelus tu povídku více méně schválil, tak nemám co říct, enjoy! :D

Say something, I'm giving up on you…

To je taková sračka, pomyslel si blonďák, stoupající po schodech do jednoho z pražských bytů. Tvář se mu zkřivila v úšklebku a na moment zapřemýšlel, jaký člověk může něco takového nechat hrát tak nahlas, že by to vzbudilo i hluchého. Možná nějaká vlhká třináctka, kterou právě opustila její životní láska…

Tok myšlenek změnil svůj směr, když došel ke dveřím, za nimiž se doslova ukrýval někdo, kdo mu dlužil kurva vysvětlení. Ne, vysvětlení, ale prostě a jednoduše kurva vysvětlení.

Zazvonil, sotva si stačil ty sexy dveře prohlédnout a už se otevíraly.

"Půjdeš dál?" naklonil pan domácí hlavu, když blonďák jako by zaváhal se vstupem dovnitř.

"Ne, vole, hodlám vrůst tady do té podlahy a budu tvůj věčný ochránce berlí," odfrknul si příchozí a vpochodoval do bytu.

"Nemusel ses zouvat," opíral se černovlasý muž o své berle a pozoroval blonďáka, jak provizorně rovná boty na rohožce.
"Nechci ti tady nasvinit. Agraelus není takové hovado, za jaké jej máte, pane Rota," pronesl mladík, říkající si Agraelus, a stále bedlivě sledován panem Rotou se usadil na gauči v hlavním pokoji.

"Hmm, takže mám očekávat, že si změníš svůj slogan na Každej z nás je tak trochu pořádku milovný jedinec? Nebo rovnou Každej z nás je tak trochu uklízečka?" rýpnul si do blonďáka hostitel, jenž zaujal místo na židli u kompu. "Ale taková trička by mohla jít na dračku, nebo rovnou plakáty… hmm, musel bys tento marketingový tah ještě dobře promyslet."
Agraelus se jen šklebil, Rota prostě musel okamžitě všechno rozebírat.

"No, určitě lépe, abych nedopadl jako ty, když jsi totálně zazdil plakát Nestydím se za svou homosexualitu!, že Martine?"

V tu chvíli blonďák zapochyboval, zda to měl říct. Ano, ťal do živého, a pokud požadoval nějaké vysvětlení, mohla být ofenzivní taktika teoreticky úspěšná, mohl se pokusit jej vykolejit, ranit… Nebo by ještě za zkoušku stála taktika citlivější. Tuhle cestu si už ale zřejmě uzavřel, neboť Martinův chladný pohled rozhodně nedával najevo, že by jeho výraz jakékoliv obezřetnější volení slov s určitou dávkou emocí změnilo.

"Jestli sis sem přišel honit ego, tak můžeš vypadnout," navrhnul mu Martin klidně, nebezpečně klidně.

Agraelovi bylo jasné, že co do síly se nemůže Martinovi rovnat, pěkně by ho zrektil, navíc ty berle… Ne, do pana Roty se navážel rád, ale kvůli něčemu takovému? Tak hluboko by nikdy neklesnul.

"Ne, to, ne," zavrtěl mírně hlavou, lokty na kolenou, upřeně zíraje na muže naproti sobě. Pak znovu svou dobře prořízlou hubu otevřel, ale jen aby ji vzápětí zavřel. Nevěděl, co dalšího říct. A zda vůbec něco. Ač to Martin nedával moc často najevo, Agraelus niterně tušil, že je to citlivý člověk a rozhodně neměl zájem ho nějakou další nerozvážně vypuštěnou píčovinou dráždit.

Trochu ho zaráželo, že ani Martin nic neřekl, ani jemu to nebylo podobné. Seděl, mlčel, pohled takřka lhostejný, jako by se ho to netýkalo, ale přeci jen v něm viděl, či spíše doufal ve špetku zvědavosti, proč za ním přišel.

Martin jej očima sledoval i ve chvíli, kdy se postavil a zamířil blíže k němu, nerozhodně se rozhlédl a vyskočil na stůl. Byl tam jako obvykle bordel, ale Agraela nebylo moc, takže se pro něj kousíček našel. Potřeboval se přesunout, předtím se bavili napříč pokojem, teď byl od pana Roty jen zhruba metr, a když se Martin otočil s židlí čelem k němu, pro jednou se na něj mohl podívat svrchu.

"Tak proč jsi tady?" přejel si Martin dlaní po ústech, pak si jí podepřel hlavu. Nasadil svůj tradiční, přemýšlivý výraz, jako by hledal argumenty, a přitom svého protivníka/společníka bedlivě pozoroval…

Agraelus pomyslel na klišoidní Já myslím, že to moc dobře víš, což by sice sedlo, ale:

"Abych tě uklidnil," mu znělo lépe. O mnoho lépe.

Martin překvapeně zamrkal.

"Je mi jasné, že si to pamatuješ, viděl jsem tvůj výraz," pokračoval blonďák, modré oči upřené do tmavších. "Nebyl jsem asi tak opilý, jak sis myslel, takže si to moc dobře pamatuju i já."

"Co bych si měl pamatovat?"

Agraelus protočil oči, ale na tváři se mu usadil úsměv. Jako z romantického filmu, tohle…

"Mám ti to připomenout?" naklonil hlavu, rty stále mírně zvlněné, všiml si, jak se výraz druhého muže změnil, promítl se do něj strach. Nebo že by to bylo něco jiného? Takřka vytřeštěné oči byly jasným znakem toho, že byl Martin zděšen, ale zároveň udiven, čehož blonďák využil, vyháknul kotník za židli a přisunul ji k blíže k sobě.

"Tak schválně," odpověděl Martin, takřka slyšitelně polknul, hlas méně jistý, než by sám chtěl.

Nevěřil, že by to Agraelus udělal. Nevěřil, že by sám inicioval něco, k čemu došlo ve Skillzoneu úplnou náhodou, neplánoval to, prostě se to stalo. A bylo to fajn. Jenže když si uvědomil, co dělá, stáhl se a zbaběle se vzdálil. Doufal, že si to nebude Vojta pamatovat, ale neměl to štěstí. I když…

Proud myšlenek se zastavil, jakmile se ty rudé rty, neustále chrlící na svět jednu trefnou hlášku za druhou, dotkly těch jeho. Byly suché, popraskané, přesto v nich bylo cosi jemného, co rozechvělo staršího muže až do morku kostí.

"Přesně takhle ses na mě tehdy díval," promluvil znovu Vojta, když se odtáhnul, ovšem zůstal skloněn jen pár centimetrů od Martina. "Kdyby ses zasmál, udělal z toho vtip, ani bych se nad tím nepozastavil, stát se může cokoliv, ale tvoje oči prozradily, že jsi to myslel vážně."

"A ty jsi to taky myslel vážně?"

Vojtových očí se znovu dotknul úsměv, ryzí, upřímný, ještě nikdy neviděl Martina tak nejistého, zranitelného. Jak by mohl odpovědět záporně…

Pohladil jej dlaní po tváři, pak jej uchopil za krk a znovu jejich rty spojil, doufaje, že slova jsou zde zbytečná, že činy mluví za vše. Neměl žádné plány, netušil, co z toho může vzejít, jestli se spolu snesou, jen když se kolem něj obtočily dvě silné ruce, cosi mu říkalo, že takhle je to správné, že takhle to má být.

In The Woods

16. července 2015 v 20:33 | Archea Majuar
In The Woods

Fandom: Avengers/Captain America

Pairing: Steve Rogers/Bucky Burns

Warning: +12, dialogy v angličtině

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: A jelikož jsem blázen, tak vydám ještě jednu povídku. Eh, ani ne blázen jako spíše zoufalec, který má pocit, že je naprosto zbytečnou existencí a díky tomu, že jí někdo čte aspoň povídky, se necítí tak mizerně. Ah, pardon, že na vás chrlím takové žvásty, stejně si za to můžu sama, neřešit. No, každopádně je tohle má první povídka na Avengers a asi ne poslední, třeba ještě něco bude, je tam hodně možností :D Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi a Bee :)

Našel ho úplnou náhodou.

Zrovna si ráno protahoval kostru, dával si po vydatném spánku nějakých třicet kilometrů v ostřejším tempu a myslel na Sama. Rodinné záležitosti jej na pár dní vyřadily z jejich aktivního pátrání po Buckym, a Steve doufal, že se mu vše podaří vyřešit k jeho největší spokojenosti. Právě se usadili v Samově chatě obklopené lesy, v nichž byl Winter Soldier naposled spatřen nějakým poutníkem.

Jak si to tak Steve šinul mezi stromy, sluneční paprsky jej na moment oslnily. Musely se od něčeho odrazit, jelikož slunce měl Captain America v zádech. Pak si všimnul, jak se asi sto metrů před ním něco třpytí. Vyrazil kupředu. Větve mu křupaly pod nohama, zpívali ptáci, Steve však vnímal jen jediné. Čím více se blížil, tím větší naděje jej prostupovala. Ta lesklá věc.. podobala se…

"Bucky…" vydechl, euforie byla však brzy potlačena, neboť si blonďák uvědomil, jak jeho dávný přítel vlastně nyní vypadá. Nezáleželo na tom, že měl mechanickou ruku nebo delší vlasy, spíše na tom, v jakém stavu byl zbytek těla. Byl špinavý, zablácený, zarostlý, zaschlou krev měl hned na několika místech, rána na hrudníku vypadala hodně ošklivě...

Srdce se mu sevřelo při tom pohledu, ale neváhal. Přehodil si Buckyho přes rameno a uháněl zpátky do chaty. Uvnitř položil muže na pohovku a uvažoval, co udělat jako první. Nemocnice samozřejmě nepřipadala v úvahu, musel tedy najít vše potřebné v chatě. Měl štěstí. Sam vybavil lékárničku velmi zodpovědně. Donesl věci k Buckymu, triko mu rovnou roztrhl, stejně bylo už k ničemu, a jal se jej co nejlépe ošetřit.

Nebyl žádná zdravotní sestra, ale jakožto voják si nějak poradil, obával se akorát toho, aby se Bucky neprobudil, dokud nebude hotov. Dýchal, tep měl v pořádku, ale jinak vlastně vůbec nevěděl, jestli nemá i nějaká vnitřní zranění… Ta vnější, povrchová, vydezinfikoval a obvázal, popř. přelepil náplastí, s ránou na hrudi provedl totéž a zadoufal, že to bude stačit.

Posadil se na stolek a zjistil, že tam nemůže jen sedět a čekat. Zbláznil by se. Byl tak rád, že tady Bucky je, ale netroufal si přemýšlet nad tím, nakolik z toho bude nadšen Bucky… který byl dnes již více Winter Soldierem než Buckym, napadlo jej, zatímco mířil do kuchyně, kde do sklenky a mísy napustil vodu, vzal pak ještě utěrku a vrátil se k pohovce.

Sklenku položil na stolek, sám si klekl na zem a pomocí mokré utěrky se snažil zbavit Buckyho zbylé špíny na tváři a krku. Myšlenky se mu během tiché činnosti rozutekly všude možně, vzpomněl si na jejich první setkání, na to, jak šťastný byl, když se za války znovu setkali, jak dlouho jej tížila jeho domnělá smrt. Vlastně nikdy tížit nepřestala až do chvíle, kdy jej uviděl v současnosti…

Krve by se v něm nedořezal, když ucítil na zápěstí dotek. Dech se mu zadrhl v hrdle, přesto pootočil hlavu, jen aby spatřil hnědé oči, ostražitě koukající jeho směrem. Díval se na něj nedůvěřivě, ale nevypadal, že by se chystal k útoku, na to byl asi i příliš zesláblý, bez odporu přijal i sklenici vody, jež mu Steve nabídnul.

"What happend?" zeptal se pak a posadil se na stolek vedle pohovky. Bucky se mu zdál zmatený, ale zřejmě chápal, že když si navzájem zachránili život, tak bojovat asi nebude tím správným rozhodnutím.

"Steve…" jak oslovený blonďák rád slyšel své jméno z Buckyho úst. Pamatuje si, aspoň něco si pamatuje! Vybavilo se mu ještě něco?! Steve netrpělivě očekával, jestli mu přítel řekne ještě něco, dokonce se pousmál, aby dodal Buckymu odvahu. Věděl, jaké to je, když se octnete tváří v tvář něčemu, čemu nerozumíte… "I remeber… something."

"Yeah, what?" vyhrknul Captain America. Nemohl si pomoct, chtěl zase zpátky svého kamaráda z doby dávno minulé, někoho, s kým si vždycky rozuměl, kdo zastával stejné hodnoty, kdo pro něj byl v životě nejdůležitější…

"I… don't remember any exact situaction," začal Bucky, vzápětí se mu ale mihl tváří stín bolesti. Měl ránu na hlavě, pravděpodobně otřes mozku a namáhání paměti mu těžko mohlo svědčit. Přesto pokračoval. "I remeber feelings. Like friendship." Koutek Buckyho úst se nesměle vydal vzhůru, jako by se dopředu omlouval, jestli to nevyhodnotil špatně.

"Yeah, you were my best mate," oplatil mu úsměv Steve. Tím samozřejmě neměl vyhráno, byl nadšený, že si Bucky vzpomněl zrovna na jejich pouto, na to, co pro něj bylo nejcennější.

"But…"

"But what?" naklonil zvědavě hlavu Steve. Všiml si, jak se Bucky nervózně ošil.

"There is something more I feel, something I wanted to do earlier, but I can't and don't know why…"

Steve netušil, o čem Bucky mluví, ale nepřerušoval ho.

"And now… something is telling me, that it's time. I don't know why I remeber this, but… it's so powerful," díval se mu jeho přítel do očí, v nich strach, nejistotu… Steve stále nechápal, co se děje, ale Bucky… silný, svalnatý muž, voják… před ním seděl a otvíral mu své srdce. Ať už chtěl udělat cokoliv, musel pro to mít vážný důvod.

"Ok, so… what is it?"

"I just…have a strong urge to do…this…" a na ta slova se Bucky nahnul se Stevovi, jenž s doširoka otevřenýma oči sledoval, jak se k němu Bucky přibližuje, po očku kontrole jeho reakci, dokud se jejich rty nesetkaly v nesmělém polibku.

Stevovi to šrotovalo v hlavě. Jeho dávný nejlepší přítel, jediný, komu byl tehdy ochoten svěřit život, správný chlap až do morku kostí… jej políbil. A chtěl to udělat už dříve a natolik moc, že si to Bucky přenesl přes všechny pokusy a experimenty do současnosti.

Zatímco se Bucky vrátil do své původní polohy, Steve si roztřesenými prsty přejel přes ústa, na nichž stále cítil ta Buckyho. Jeho staré já by uskočilo, možná uteklo a mělo problém se příště podívat Buckymu do očí, znechucením či odporem si nebyl už tak jistý, teď ovšem nevnímal ani jedno. Jeho přítel byl zpátky a jestli chtěl…tohle…

Steve polknul a zadíval se na muže před sebou, jenž mu pohled oplácel, viděl v těch hnědých duhovkách svého Buckyho, nikoliv Winter Soldiera, přál si, aby to tak bylo co nejčastěji, a pokud jeho starý Bucky chtěl, co chce i ten nový...
nenacházel v sobě žádný argument, proč odporovat. V minulosti by takový vztah byl bez šance přetrvat, ale teď se nacházeli v jiné době. V době, kdy si i Steve přiznal, že ženy nejsou tím jediným, na co se rád dívá.

A tak se sám pomalu naklonil k Buckymu, jemuž se mihnul tváří úsměv, a znovu spojil jejich rty, když mu pak Bucky spokojeně vzdychnul do úst, nemohl se Steve zbavit myšlenky, že se rozhodl správně. Třeba nezíská zpět jen nejlepšího přítele, ale možná i něco víc…

Day Off 2

16. července 2015 v 20:10 | Archea Majuar
Day Off

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Druhá část je tady :) A k tomu, jestli už jsem na tom líp...Nejsem, upřímně řečeno nejsem, protože vůbec nevím, co chci. Netuším, jaká výška by mě mohla bavit, nadání nemám jaksi asi na nic a ani jsem nikdy neměla nějaký sen, co bych chtěla dělat. Jsem takový jakýsi podivný případ, který je moc vděčný za vaši starost, ale dobrou zpráu vám schopen dát není... No, snad si i tak užijete povídku, protože psaní mě pořád baví, možná pořád víc a víc. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi a Bee :)

Společně s Rexem navštívili supermarket, nakoupili suroviny a domluvili se ještě s Peterem, že se sejdou u Alexova domu okolo dvanácté. Měli štěstí, během oběda ani odpoledne se výjimečně žádná vražda nestala, slunce svítilo a maso se zásluhou šéfkuchaře Hellerera nevznítilo. Christian sice protestoval, že ani v jeho péči by se jídlu nic nestalo, ale když se vzápětí ne vlastní vinou poroučel z houpací sítě, kterou Rex jen tak mimochodem na jedné straně odvázal, přestal brblat a raději začal Rexe honit po zahradě.

Alex jen s potutelným úsměvem čekal, co ti dva vyvedou. Nechápal, že Christiana baví Rexe neustále pokoušet, ale na druhou stranu se jejich vylomeninami bavil. Téměř nevěřil vlastním očím, když se oba vrátili celí a bez viditelných úhon, jen Christian funěl jako by právě uběhl maraton. Naštěstí si sundal koženou bundu, ale i tak černé triko silně přitahovalo sluneční paprsky, navíc fyzická aktivita… Lepilo se mu k tělu a Alex měl najednou problém od svého kolegy odtrhnout pohled.

Kdyby mu tehdy Rex neskočil do klína a nedožadoval se pořádné dávky láskyplného drbání, možná by na něj zíral až do večera. Takhle se začal věnovat svému psímu parťákovi a stále více si během následujících hodin, strávených v Christianově společnosti uvědomoval, jak často o něj zavadí očima, jak si s železnou pravidelností vyměňují úsměvy, jak mu je byť jen letmý dotek příjemný.

Když v šest večer Hellerer odcházel, Alex upřímně doufal, že se Christian taky nerozhodne jít domů. Ale ten se jen zeptal, jestli se nepřesunou dovnitř, jelikož je venku už zima. Alexovým nitrem se rozšířila radost. Znamenalo to, že Christianovi není jeho přítomnost nepříjemná… A to mu pro začátek stačilo. Nebyl si jistý, jestli na něj příliš nezíral, jestli neřekl něco, co by neměl…

Protřel si oči. Sám nevěděl, co chce, vlastně byl Christianovým chování zmatený. Chová se jen přátelsky nebo mu naznačuje, že by mu nevadilo i něco víc?

Zabraný do vlastních myšlenek se usadil na gauči, Rex mu strčil čumák k obličeji a jal se mu důkladně olíznout krk.

"No, a co si o tom myslíš ty?" zeptal se jej tiše.

"O čem?"

"O tom, jestli je tohle oblečení lepší než oblek," zahrál to Alex do autu a zazubil se na Christiana, zatímco Rex se díval na druhého muže poněkud zaraženě. Jako by přemýšlel, jak odpoví, ale tím, že se přemístil ke Christianovi, usadil se před ním a zavrtěl ocasem, se snažil vyjádřit, že je mu úplně jedno, v čem bude Alexův kamarád chodit, hlavně, aby si s ním dál hrál a nosil mu housky se salámem.

Christian se k němu sehnul a nakonec se usadil na zemi, Rex se trochu netypicky k němu přitulil a nechal se hladit. Alex se uvelebil na pohovce a díval se dolů na ty dva, jak se k sobě mají. Co více by si mohl přát…

"Říkal jsi, že ten případ byl tvůj první s Moserem, ale ne oficiálně," vzpomněl si, jak tak pozoroval své kolegy a přátele, kteří Mosera dobře znali. "Jak to tehdy bylo?" ani nevěděl, proč se ptá, možná ho zajímalo, jaký měl Christian vztah s předchozím Rexovým pánem. Třeba by mu to mohlo napovědět, ačkoliv netušil jak.

"Já jsem byl v utajení a on to nevěděl. Vyšetřovali jsme oba úplně jinou vraždu, které spolu ale souvisely. Zejména prostředím, ale… no, navazovaly na sebe. Proč tě to zajímá?" zvedl k němu Christian své modré oči, jež v šeru pokoje doslova zářily. Alex měl pocit, že se v nich musí jednou utopit…

"Když jsem přišel, Moser byl citlivé téma. Hlavně pro Rexe, ale neušlo mi, že i pro tebe," zarazil se, když Christian sklopil zrak zpět k odpočívajícímu Rexovi, pohyb jeho ruky v kožichu neustával. "Jenže rád bych se o něm něco dozvěděl. Nepochybuji o tom, že to byl skvělý detektiv, ale… jaký byl člověk?"

Christian sledoval své prsty, jak pročesávají Rexovu srst, pes mu tiše oddechoval v klíně. Zapátral v paměti, ale nenašel v ní žádnou vzpomínku, z níž by čišela tak nostalgická nálada, v jaké se nyní nacházel. Úplně nevěděl, kam tou otázkou Alex míří, ale zasloužil si vědět, s kým pracovali s Rexem dříve… jak tak seděl a drbal Rexe v kožichu, uvědomoval si, že do podobné situace by se s Richardem nikdy nedostal. Taková důvěra, jakou cítil k Alexovi, mezi nimi nepanovala.

"Richard byl… svůj. Nenechal si do ničeho moc mluvit, a kdyby mohl, snažil by se zachránit všechny lidi na světě, hlavně děti, k těm měl opravdu výjimečný vztah. Jo, děti a Rex, to pro něj bylo nejdůležitější. Taky byl smířený s tím, že…"

Alexovi bylo jasné, že mluvit o Moserovi pro něj není zrovna lehké, přesunul se z gauče na zem a posadil se kousek od Christiana s Rexem. Nechtěl je rušit, zdálo se, že i Rex ví, o kom se mluví a při zmínce Moserova jména tiše zakňučel.

"…že umře mladý. A podle toho taky žil, do všeho šel na sto procent, i když občas působil trochu líně. Ale ty ses ptal na to, jaký to byl člověk… byl odtažitější než ty, držel si odstup."

"Proto tě tak překvapilo, když jsem se tě zeptal na křestní jméno?" nedalo to Alexovi, musel si to potvrdit.

"Jo," pousmál se Christian, "Nevím, jak to bylo za mého předchůdce, ale co mi pověděl Hellerer, tak Richard křestním oslovoval akorát doktora Grafa a svého mentora Maxe Kocha."

"Takže Moser byl pro vás spíše kolega než přítel…" vyrozuměl z řečeného Alex a doufal, že nezní jako někdo, kdo se potřebuje ujistit o své výjimečnosti. Byl jen zvědavý, dokazovat si nic nepotřeboval.

"Dá se to tak říct… Proto jsme z tebe byli s Hellererem trochu v šoku. Richard byl sice člověk, se kterým se dalo dobře vyjít, ale rozhodně z něj nesršel takový optimismus. Dokonce jsme měli strach, že v zápalu nadšení pro věc z nás budeš chtít udělat podobné atlety."

"To bych si nedovolil, chtít po tobě fyzickou aktivitu," ohradil se Alex a vřele se usmíval, když se na něj Christian pochybovačně zadíval. "Ale ráno si půjdu zaběhat, můžeš jít se mnou, kdyby sis to rozmyslel."

"Vždyť je sobota!" zatvářil se Christian tak zděšeně, až to Alexe upřímně rozesmálo.

"No, dobře, dobře, já tě do ničeho nenutím," zvedl Alex v obraně ruce. Vzápětí jej až polilo horko, když si uvědomil, že jediné, co by právě chtěl, je políbit ta ústa, zvlněná v pobaveném úšklebku. Christian byl tak blízko, jen pár centimetrů, zabrněly jej ruce, chtěl se ho dotknout, obejmout… u srdce jej bodlo, jak moc to všechno chtěl.

Ale místo toho jen dál seděl a díval se, jak si jeho milovaný pes užívá péči jeho milo… ne, nebyl připravený tu myšlenku dokončit, a Rex jako by jeho rozpoložení vycítil, během chvilky vyskočil na nohy a usoudil, že je čas na procházku. A jelikož nehodlal o svém přesvědčení diskutovat, nezbylo Alexovi nic jiného, než se s ním vydat ven.

"Asi si půjdu zaběhat teď, je tam hezky a příjemně, na zítřek hlásili déšť," usoudil Alex, "jdeš takynebo se raději budeš válet?"

"Když to podáš takhle, tak si připadám jako ten největší lenoch pod sluncem," postěžoval si Christian, načež souhlasil s tím, že si od Alexe vypůjčí oblečení a protáhne si kostru. Už po třech kilometrech toho litoval…

"No, ták, ještě dva, to zvládneš," povzbouzel jej Alex, který se ještě ani nestačil zadýchat. "Schválně jsem Rexovi řekl, aby vybral kratší trasu, než jakou chodíme běžně."

"Jak velkorysé," vydechl Christian, zatímco se v předklonu držel za bok a funěl jak sentinel. Navzdory neochotě těla se dal znovu do pohybu, Alex se držel u něj a společně následovali Rexe až zpět k domu.

"Nebude ti vadit, když si dám sprchu?" zeptal se po jejich večerním maratonu.

"Posluž si, ručníky jsou v koupelně." Vzápětí se na Christiana obrátil s otázkou: "Chceš nachystat i něco na spaní?"
Blonďák se zarazil a otočil se tváří znovu k Alexovi.

"Tedy, jestli chceš přespat…" podrbal se Alex na hlavě, úsměvu, jež následoval po Christianově přikývnutí, zabránit už nestačil.

Jakmile Christian zmizel za dveřmi koupelny, vydal se Alex najít něco, co by připomínalo pyžamo, ale on nic takového nevedl. Nachystal tedy kraťasy a triko podobné tomu, jaké půjčil Christianovi ven. Bude se s tím muset spokojit, pomyslel si, pootevřel dveře do koupelny a odložil oblečení na židli, pak se vytratil a šel nakrmit Rexe. Určitě už musel mít hlad.

Rex zhltnul celou konzervu jako by nic, následně se odebral sledovat televizi. Poučil se a už si nepouštěl placené kanály s obsahem nevhodným pro psy mladší osmnácti let, a spokojil se s pořadem o zahradničení, ztotožňoval se totiž s moderátorem v negativním postoji ke krtkům.

"Ehm, Alexi?"

Oslovený se zaměřil na Christiana, jenž se na něj od prahu dveří koukal a očividně narážel na triko, co mu Alex poskytnul.

"Copak, nelíbí?" snažil se Alex potlačit úsměv. Triko totiž mělo potisk I love Rex, přičemž R bylo po odloupnutí písmene S domalováno dodatečně. "Náhodou ti moc sluší."

Rex souhlasně zaštěkal a nadšeně zavrtěl ocasem.

"No, když to říkáš," vzdal se Christian při pohledu na psa, jenž byl evidentně s jeho vkusem spokojen, a usadil se k němu na gauč.

Alex se jal rovněž využít sprchy, než zapnul vodu, tak ještě slyšel, jak Christian s Rexem diskutuje ohledně užití humánnějších metod na hubení krtků. V rychlosti se opláchnul, obléknul si kraťasy a triko na spaní a vrátil se zpátky do obýváku.

Prošel okolo televize a záměrně ignoroval Christianův pohled. Jen slepý by si nevšiml, že na něj opravdu zíral.

"Chceš něco k jídlu nebo k pití?"

"Ne, díky, Alexi," odpověděl Christian a Alex se tak s prázdnýma rukama vrátil z kuchyně, aby se uvelebil na gauči, Rex se rozvaloval mezi nimi. No, byl by blázen, kdyby utíkal z místa, kde měl z každé strany jednu drbající ruku. A tak se stalo, že ani jeden z mužů netušili, na co se dívají, mlčky hladili stejně tichého psa, dokud se jejich dlaně nad Rexovým hřbetem nestřetly.

Alex nejprve ucuknul, leknul se, podruhé už ale nechal Christianovu ruku sjet po té jeho, pak tu svou obrátil, nyní mohl konečky prstů přeběhnout po Christianově dlani, neskutečně jemné… Přivřel oči. Nepamatoval si, kdy naposled cítil k někomu tak silné emoce, že i prostý dotek rukou mu přišel příliš… příliš intenzivní, než aby jej zvládl s kamenným výrazem ve tváři.

"Christiane…" uniklo mu z pootevřených rtů.

Oslovený muž pootočil hlavu, Alexův výraz mu vyrazil dech. Nemohl si nevšimnout, jak se na něj během dne Alex dívá, jak se na něj usmívá, ještě ho nezažil tak nesmělého, takřka bázlivého, hrdlo se mu svíralo při pomyšlení, že ho do takového stavu dostal právě on sám. Netušil proč ani jak, ale jen to sevřené jejich dlaní, Alexovy přivřené oči a jeho jméno, jež bylo vysloveno s něhou, roztřásl se, zimou určitě ne, čímsi jiným, mocnějším.

Alex dokořán rozevřel oči a upřel svůj pohled na Christiana, jehož ruku stále svíral ve své, ty nebesky modré oči… byly nádherné, stejně jako ten nejistý výraz v Christianově tváři… a nespokojeně si pod vousy mručící pes. Rex se rozhodl, že tihle dva už potřebují být sami, zvedl, olízl oběma na dobrou noc obličeje a šel si lehnout.

Alex ho pro jistotu zkontroloval, načež vypnul televizi a zhasnul. Uvažoval, že Christianovi nabídne, aby spal na gauči, že mu donese deku a polštář, ale tohle nechtěl.

"Pojď sem," vybídnul jej, počkal, než k němu Christian došel, a sám pak zamířil k posteli, kterou rozestlal.

"Můžu spát na gauči, jestli chceš," ozval se Christian, opírající se o futra, tvářil se na něj nezvykle nečitelně, většinou měl pro každou situaci speciální úšklebek…

"Nechci," zahleděl se mu Alex zpříma do očí. "Lehni si." Doufal, co, doufal, přál si, aby jej Christian poslechl, aby neodešel… ne, teď, ne… Téměř se mu podlomila kolena úlevou, když se Christian odlepil ode dveří a vydal se k posteli.
Alex zhasnul lampičku, vlezl si pod deku a vnímal, jak se matrace pod druhým, ač subtilnějším, tělem prohnula. Srdce mu bušilo, Christian byl tak blízko… A byl ještě blíž, když se k němu zády přiblížil natolik, že Alexovi stačilo překonat posledních pár centimetrů a mohl by ho sevřít v náručí.

Tentokrát už Alex nezaváhal. Obejmul Christiana, nos zabořil do čerstvě umytých vlasů a spokojeně se nadechl. Tělo pod jeho paží bylo uvolněné, zády se dotýkalo jeho hrudníku, nitrem se mu šířil pocit štěstí, umocněný o něžně vyřčené:

"Dobrou noc, Alexi."

A Alex do vonících pramenů jen tiše odpověděl:

"Dobrou noc, Christiane."

Day Off

10. července 2015 v 0:29 | Archea Majuar
Day Off

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ok, tak Richard mi tak zcela úplně neprošel, vracím se tady s Alexem :D Nějak se mi tahle povídka protáhla, takže její druhá půlka přibude příště. Nedá se říct, že na některý díl přímo navazuje, ale odkazuje na první díl 3. série, kdy se Christian v seriálu objevuje vůbec poprvé, tehdy ještě jako policista v utajení. Povídka je to čistě +12, snad ani to ne, není tam prakticky vůbec nic, ale měla jsem potřebu napsat i něco takového... Občas to na mě z podivných, fialovozelených důvodů přijde. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi, Monice a Bee :)

Alex se držel pevně, měl dokonce pocit, že se držel vůbec nejpevněji v životě. V duchu se proklínal, že nechal Christiana řídit. Sázel na to, že když se jeho kolega bojí výšek, koní, nemůže vidět vlastní krev a ani mrtvoly mu zrovna na žaludek dobře nedělají… Sázel na to, že i v oblasti řízení auta bude při pronásledování volit rychlou, ale bezpečnou jízdu. Oh, jak se Alex spletl.

Ten chlap jel jako drak. Co jako drak, jako blázen, šílenec! Nechápal, kde se Christian naučil takhle řezat zatáčky, motor pod jeho… ehm, péčí… doslova řval, pneumatiky budou hned nazítří potřebovat vyměnit… no, ale na druhou stranu nemohl Christianovi upřít, že by nejel dobře. Náskok pronásledovaného úspěšně stahovali, nakonec jim bylo nakloněno i štěstí, když vrah musel zastavit u železničního přejezdu, pokud vyloženě nestál o bližší seznámení se s vlakovou soupravou.

Christian s autem udělal smyk, Alex po něm narychlo mrknul, jen aby si všiml jeho spokojeného výrazu, hmátl po zbrani a už byl venku s Rexem a Christianem v patách. Muž jim utekl do lesa, ale proti Rexovým běžeckým schopnostem neměl šanci. Pes jej povalil a pak poslušně počkal, než Alex nasadí ležícímu pouta, nadšeně zavrtěl ocasem a vydal se za nimi zpátky na cestu.

Právě včas dorazily na místo posily, jež si zatčeného přebraly a postaraly se i o vrahovo auto.

"Chceš hodit domů nebo na stanici?" zeptal se Alex poté, co vyrazili zpátky do centra.

"Jestli pro mě ráno přijedeš, tak domů," zkusil to Christian.

"No, tak dobře," pousmál se Alex, nijak mu to nevadilo, stejně vstával kvůli Rexovi dříve, než bylo potřeba, a zastávka u Christiana jej o moc času nepřipraví. "Dobře, ale chci vědět, kde ses naučil takhle řídit," stanovil si podmínku a zvědavě čekal, co se dozví.

"Ale copak, ty ses bál? Jel jsem na tebe moc rychle?" slyšel Alex v Christianově hlase škodolibou radost a smích.

"To taky, ale to tvoje vybírání zatáček budu mít před očima ještě hodně dlouho," přiznal barvu a dopřál Christianovi aspoň malé vítězství.

"Můj poslední případ na oddělení pro delikty mladistvých. Pracoval jsem v utajení na vraždě jednoho mladíka, jenž patřil ke skupině pořádající nelegální závody. Abych zapadl, naučil jsem se pár triků od svého známého, který se věnuje podobným věcem…"

"A jak to dopadlo?" pobídl Christiana k pokračování Alex.

"Vraždu se mi podařilo objasnit, i když mi k tomu dopomohl Richard."

"Jako Moser?"

"Ano," potvrdil Christian. "Byl to náš první společný případ, i když ne oficiálně."

Alex si to pak chvíli přebíral v hlavě, přeci jen se dozvěděl pár nových informací, ale stejně jej nejvíce zajímalo jen jedno.

"Můžeš mi prosím tě říct, jak jsi mezi nimi zapadl vizuálně?"

"Co tím myslíš?"

"No, nenarážím na tvou postavu, ale pochybuji, že ses mezi ně vetřel ve svém obvyklém outfitu."

"Nosil jsem černou koženou bundu… Proč tě to tak zajímá?"

"Jen bych tě rád viděl v něčem jiném, to je všechno," uchechtl se Alex. "Budu celý týden kupovat housky se salámem, když mi ukážeš, v čem jsi chodil mezi ty závodníky," navrhnul, zvědavost mu nedala, aby tohle téma jen tak zahodil. Christian neustále nosil jen nepadnoucí oblek, a i když se při výsleších uměl odvázat, nedokázal si představit, jak vypadá drsná verze Christiana Böcka.

"Fajn, celý týden housky se salámem a minimálně jedna z nich bude patřit mě, je ti to jasné?" souhlasil Christian s pohledem upřeným na přední sedadlo.

"No, mě ano, ale nevím, jak se k tomu staví Rex."

"Však já také mluvil na něj, to on hlídá mou štíhlou linii," pronesl naoko kysele, ale když se na něj Rex otočil, štěknul a vypláznul jazyk, Christian se na něj nedokázal zlobit ani v nejmenším.

"To jsme si ale nedomluvili, Christiane," smál se Alex, když vešel do Christianova bytu druhý den ráno a jeho kolega mu na ramínku ukazoval černou, koženou bundu. "Já myslel, že si oblečeš přesně to samé, co jsi tehdy nosil."

Christian se na něj chvíli podezřívavě díval, pak ale jen protočil oči a rozkázal:

"Dva týdny housky se salámem."

"Vyděrači," zubil se Alex a usadil se na barovou stoličku. Christian měl tak miniaturní byt, že kuchyň a obývák byly vlastně jedním pokojem, druhý a zároveň poslední pokoj byl ložnicí. Rex se uvelebil na gauči a očividně si nedělal starosti s tím, že je na návštěvě.

"Mám si pro tvé potěšení upravit i vlasy?" ozvalo se z ložnice. Alex se mezitím začetl do starších novin a tak se vzmohl jen na:

"Cože?"

Zvedl zrak a z futer se vyklonila střapatá blond hlava.

"Jestli si mám kvůli tobě upravit i vlasy," zopakoval dotaz Christian, načež znovu protočil oči nad Alexovým výrazem, který byl jednoduše nadšený. "Začínám mít obavy, o co ti tady jde," poznamenal a vrátil svou pozornost k oblečení.

Ne, vážně netušil, proč to dělá. Samozřejmě, pro housky se salámem zdarma, ale svačina zase nebyla tak drahým artiklem, aby si ji nedokázal zaplatit sám. Možná se mu jen nechtělo odmítnout Alexovu prosbu. Udělal toho už pro něj tolik, choval se k němu jako k sobě rovnému, s čímž se nesetkával denně. Svůj motiv vyhovět mu tedy znal, ale proč Alex tak touží jej vidět v něčem jiném než obleku… Jeden důvod jej napadal, ovšem Alex… nejevil se mu jako ten typ.

Zapnul zip a odebral se do koupelny, kde během chvilky vlasy namočil, lehce vysušil, napatlal gelem a měl hotovo. Při pohledu do zrcadla sám sebe málem nepoznal, to drsňácké oblečení a účes dělaly divy. Cítil se divně, když se vracel do obývacího pokoje a ještě divněji, jakmile jej Alex spatřil.

Alex naklonil hlavu podobně, jako to dělal Rex, když ho něco zaujalo. Christian nejistě přešlápl, nerad se před někým předváděl, na tváři se mu ale rozlil jemný úsměv poté, co si Alex založil ruce na prsou a zadíval se takřka uznale.

"Sluší ti to," vypadlo z něj a mluvil pravdu. Christian vypadal… dobře. Sakra dobře. Až na jedinou drobnost by si jej s klidem zařadil mezi obhroublé závodníky, s nimiž měl dříve zkušenosti. Jenže… "Ale osobně bych ti nezbaštil, že patříš mezi ně."

"Cože? Proč ne?" pozvedl nechápavě ruce Christiana přešel k Alexovi blíž. "Bunda, kalhoty, rukavice, účes… Co bys ještě chtěl?"

"Tvoje oči, Christiane," tlemil se Alex a na nechápavý výraz svého kolegy dodal: "Příliš moc jimi vyjadřuješ, že jsi dobrý člověk, ne žádný závodník s morálními zásadami lopaty."

A bylo to tady zase. Ten Alexův pohled. Christian jej nikdy přesně nedokázal zařadit, ale přišel mu skoro něžný, takový, jakým se díval i na Rexe… což by jinému vadilo, Christianovi lichotilo, přeci jen Rex nebyl obyčejný pes. Jen stál, nevzmohl se na žádný pohyb a udržoval oční kontakt, příjemný pocit z jenž jím prostoupil, sevřel mu žaludek, zároveň zahřál i srdce. Tohle uměl jen Alexův pohled…

V tom jej něčí zvědavý čumák začal očichávat.

"Vypadám jinak, viď? Půjdu to svlíknout," využil příležitosti Christian a už se otáčel k odchodu, když jej Alex uchopil za loket a zastavil. Christian se na něj tázavě znovu podíval.

"Nechceš si to pro dnešek nechat? Změna ti může prospět," usmál se, nevinnost sama.

"Jako to mám jít v tomhle do kanceláře?" ujišťoval se skepticky blonďák.

"No, vlastně dnes na stanici nemůžeme, prasklo jim tam potrubí, takže veškeré hovory nám Hellerer přesměruje na mobily. Volal mi zrovna, když jsem k tobě jel, a slíbil jsem mu, že ti to řeknu."

"Takže máme volno?" zkroutily se koutky Christianových úst směrem vzhůru, v očích se zablesklo.

"Dokud nám Hellerer nezavolá, pak ano," přikývl Alex s pobaveným úsměvem. "Potřebuješ něco vyřídit nebo…?"

"Nebo?" pozvedl Christian obočí a zvědavě čekal, co Alex navrhne. Očekával, že ho pozve k sobě domů a asi se zase jednou pořádně nají.

"Nebo jsme už dlouho negrilovali…"

"To zní dobře," odsouhlasil Christian návrh a pak si uvědomil, co má na sobě. "Vážně si to mám nechat?" zeptal se, v košili a volných kalhotách se cítil podstatně jistější.

"Jo," zaculil se Alex a v očích mu jiskřilo takovým způsobem, že Christian už opravdu nevěděl, co si má myslet. Buď má Alex úchylku na černé oblečení, nebo s ním tady bezostyšně flirtuje. Nebo obojí.

Začalo to mouchou na stropě

4. července 2015 v 23:29 | Archea Majuar
Začalo to mouchou na stropě

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Richard Moser/Christian Böck

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nejprve jsem si nedokázala moc tyhle dva spolu představit, možná by k nim spíše seděl model unrequited love, ale to bych nechala na jindy. Třeba. Každopádně užívejte léta (pokud nejste ignoranti jako já, kterým je dění za okny totálně ukradené, většinu dne prospí a v noci furt cosi kutí)... Enjoy! :)

Dokonce jsem na tenhle pár udělala video, ale bohužel se vyskytly jakési problémy s blablabla, nerozumím tomu, tak jen kdybyste chtěli zkusit své štěstí...

Vídeň se již zcela ponořila do tmy, když jeden z rodinných domů opustil starší muž a se spokojeným úsměvem, těšil se z vydařeného večera, zamířil brankou ven z pozemků. Ušel pár kroků k autobusové zastávce a jen několik vteřin musel čekat, než spatřil zvětšující se kužely světel dopravního prostředku. S rachotem dorazil až k muži, svírajícímu v pěsti ucho nákupní tašky, řidič otevřel dveře a stařík nastoupil. Poté se dal autobus znovu do pohybu a zanechal rodinný dům opět v tichosti a temnotě.

Richard tak trochu očekával, že jakmile vyrazí domů Max, tak se k odchodu zvedne i Böck. Ne, že by jej chtěl vyhazovat, to neměl vůbec v úmyslu, jen jej překvapilo, jak se jeho mladší kolega cítil v jejich společnosti dobře. Vážně takhle uvolněně nevypadal od doby, co u nich na oddělení nastoupil. Vlastně… opravdu sám sebou se mu jevil pouze ve chvílích, kdy se snažil přechytračit Rexe. Neúspěšně, samozřejmě.

Sám postával u dveří z terasy a čekal, jak se Böck zachová. Byl poměrně zábavným společníkem, i když nejlepší bylo dělat si legraci z něj… Vzpomněl si, jak zapískal na píšťalku, Rex na Böcka zezadu skočil a srazil jej k zemi. Jeho výraz nikdy nezapomene, pomyslel si Richard a tak tak udržel vážnou tvář.

"Máš něco k pití?" ozval se Böck, jenž se chvíli nerozhodně rozhlížel, uvnitř byl vůbec poprvé, doposud grilovali venku, pak upřel své modré oči na hostitele.

"Plánuješ se mi tady opít?" odpověděl Richard otázkou, vážně si svého kolegu měřil a v duchu se bavil tím, jak Böck znejistěl a nervózně se usmál. "No, ale vlastně proč ne," pozvedl mírně koutky úst, rozešel se do kuchyně a po cestě houknul: "Rexi, místo."

Vzápětí se odněkud německý ovčák přihnal a následoval svého pána do kuchyně, kde do zubů uchopil misku a prosebně zakňučel.

"Už jsi toho dneska snědl za dva Rexe, nemyslíš?" otázal se jej Richard, když si ho všiml. Právě klečel před skříní a váhal, jestli má otevřít Vodku nebo levnou Whiskey, ale nezdálo se, že mu jde pes s dilematem zrovna pomoct. Upustil nádobu a štěknul. "Já se z tebe zjevím," postěžoval si černovlasý muž, vzal láhev Whiskey, protože na ni měl větší chuť, a skříň zavřel. Pak sundal z police psí suchary a hrst vhodil do připravené misky. "Ale až zase budeš muset kvůli veterináři držet dietu, tak se tomu nediv."

Rex cosi zabručel a pokračoval v jídle. Richard odložil láhev a přiklekl k němu, prohrábl mu srst a trochu ohmatal trup. Pohodil hlavou, vlasy mu padaly do tváře.

"No, podle mě jsi jen dobře živený pes, ale s veterinářem se hádat nebudu," oznámil Rexovi, jenž zrovna dojedl, otočil hlavu a věnoval Richardovi láskyplné olíznutí. Jeho pán se trochu zašklebil, ale na oplátku jej podrbal za ušima. "Ale teď už běž opravdu na místo."

Rex poslušně opustil kuchyni a Richard si teprve teď všiml, že ve dveřích do obývacího pokoje někdo stojí. No, někdo, asi Böck, nikoho jiného očekávat nemohl.

"Problém?" zněla pobavená otázka pozorovatele.

Richard se na něj skepticky podíval, ale uznal, že v klečící pozici nepůsobí zrovna autoritativně, proto se postavil a až pak odpověděl.

"Jen jsme se s Rexem bavili, že kvůli tvému pití se stane obézním."

"Jak mému pití? Ty se nepřidáš?"

"No, samozřejmě, že ano, přece se na tebe nebudu jen dívat," vyštěknul na něj Richard, ale v jeho očích neplál vztek, ale jen ironie s určitou mírou hravosti. Při pohledu na opět na výsost vykolejeného Böcka protočil oči, otevřel láhev a sáhnul pro dvě skleničky. Zvedl je do výše Böckových očí a demonstrativně mu jimi zacinkal před obličejem.

Když uviděl, jak se druhému muži ulevilo, protáhnul se kolem něj do obýváku, aby Böck neviděl další protočení Richardových očí. Ne, nevadilo mu Böckovo chování, jen jej prostě pořád zaráželo, jak nejistý v jeho přítomnosti byl. Už si myslel, že dnes se svému standardu úspěšně vyhýbá, dokud neodešel Max, tak se zdál být vážně v pohodě, ale teď…

Richard zamyšleně položil skleničky na stůl, do obou nalil a pohodlně se usadil na gauči. Rád by, aby se i Böck zase uvolnil a… alkohol tomu mohl jedině pomoct. Proto dával pozor, když druhý muž dopil, vždy mu whiskey zase dolil, mezitím konverzovali a nutno říci, že s tím, jak z láhve mizela tekutina, tím se jim hovořilo lépe, příjemněji.

Za nějakou dobu došlo Richardovi, že sám zrovna střízlivý opravdu není. Sice doléval Böckovi, ale konstantně i sobě. Sakra, bylo jediné, na co právě pomyslel. Chtěl si dát jen tak, pro dobrou náladu, a nakonec shledal, že jen zírá do stropu, Böck vedle něj činil totéž, a diskutovali o tom, jestli to tam nahoře tu mouchu baví.

"Nechceš si sundat aspoň to sako?" zeptal se Böcka. Okamžitě si přišel jako pitomec, ale než stačil zformulovat omluvu, dostalo se mu odpovědi.

"'bych mohl," souhlasil mladší muž, narovnal se a za chvíli se znovu opřel, tentokrát už jen v košili.

Richard otočil hlavu, doposud měl zátylek položený na opěradle gauče, a rychle přejel svého kolegu pohledem. Pořád se mu něco nezdálo. Jasně, kravata.

"A co ta kravata?" slyšel se promluvit rozhodným hlasem. Věděl, že Böck poslechne, i když neměl v úmyslu na něj momentálně uplatňovat svůj status nadřízeného.

Böck se na něj rovněž podíval, na moment se zatvářil otráveně, ale pak se skutečně zaměřil na svou kravatu a snažil se ji uvolnit. Prsty jej ale jako by nechtěly poslouchat. Richard pod vlivem účinků alkoholu nebránil svým rtů, aby se lehce škodolibě usmály.

"Dej to sem, prosím tě," otočil se nyní celým tělem k Böckovi, odstrčil mu nešikovné ruce a sám se pustil do boje s kravatou. Když po neúspěšné půlminutě uslyšel uchechtnutí, naklonil se blíže k uzlu, aby lépe viděl. Úporně se soustředil na kravatu, ale přesto si všimnul, jak mu Böck funí do vlasů. Asi se směje, pomyslel si Richard vztekle, nakonec se ovšem vítězoslavně usmál, když se mu povedlo kravatu alespoň trochu uvolnit.

"Vidíš, že to jde," pronesl a zvedl zrak, původně měl v plánu se znovu rozplácnout na gauči, ale… Ale. Ještě nikdy nebyl Böckovi tak blízko, jen co trochu pozvedl tvář, očima se zadíval rovnou do těch modrých, jež se mu pohled oplácely. Možná, kdyby se odvrátily, jenže… proč na něj tak zíraly?

Uvědomil si zrychlený dech svého kolegy, všiml si, jak se zavrtěl, ale oční kontakt stále udržoval. Richard čekal, že se mladší muž odtáhne, ovšem nedělo se vůbec nic, jen na sebe zblízka zírali, jedinou změnou bylo, že Richard pootevřel ústa překvapením, když pocítil, že mu Böckova přítomnost, to, že se téměř dotýkali… že je mu to snad i příjemné.

Böckova tvář minimalizovala vzdálenost mezi nimi a Richard zanedlouho pocítil, jak se o jeho rty otřely ty druhé, jemně, váhavě, byl to jen stydlivý polibek, jenž Richarda zaskočil více, než kdyby se na něj Böck přímo vrhnul. Nechápal totiž, jak i s alkoholem v krvi může být pořád tak ostýchavý.

Ale dlouho nad tím neuvažoval, Böck se začal odtahovat a Richard jej nechal, ale jen proto, aby se mohl podívat do jeho očí, jež byly ještě překvapenější, než ty Richardovy. Úšklebek si pro tentokrát odpustil a opět jejich rty spojil, předtím z toho motýlího doteku skoro nic neměl, ale teď… Böck vyšel Richardovým ústům vstříc, ta svá ihned poslušně otevřel, aby se Richardův jazyk mohl s tím jeho důkladně seznámit.

Richard se pousmál, když mladší muž zamručel, měl příjemnou chuť whiskey, a přestože večer grilovali, rozeznal tu jemnou, nevtíravou vůni, jaká se z něj linula. Hlavou Richardovi probleskla myšlenka, proč tohle dělá, že jim to zkomplikuje pracovní život, ale žádný z těchto ani podobných argumentů, jež stejně nebyly příliš dobře formulované, jej nezastavil.

Stejně neměl v úmyslu Böcka jakkoliv zneužít, jen… vždyť to byl prakticky ještě mladík, štíhlý, pěkný a navíc poddajný. Jak by mohl odolat pokušení být po dlouhé době s nějakým mužem, jenž jej aspoň trochu znal, byl na pohled přitažlivý a také neměl v hlavě prázdno. Jednoduše nenašel žádný důvod, proč by neměl Böcka dál líbat, proč by jej neměl nechat, aby mu rozepínal košili, hladit po hrudi a prohrabovat se vlasy.

Spokojeně vydechl, skrčil jednu nohu pod sebe a posadil se. Pootevřenými rty se mu mihnul záblesk zubů, líbil se mu pohled na to, co s Böckovými ústy provedl. Vrátil svou pozornost zpět k na chvíli opomíjené kravatě a definitivně uzel uvolnil, následně zbytečnou část oděvu odhodil na zem. Sám na sobě už neměl vestu ani sako, jen bílou košili, čehož Böck záhy využil.

Richard byl chycen za límec, sledoval, jak se Böck zaklání a bere jej s sebou, pro jednou mu věnoval opravdový úsměv a nechal se stáhnout dolů. Nevěděl, jestli je to Böckovi příjemné, když si hlavu opřel o boční opěradlo a začal zasypávat Richardův krk drobnými polibky, ale líbila se mu jeho iniciativa… Dovolil, aby mu mladší muž rozepnul košili, sjel rty z jeho hrdla na prsa, zatímco prsty pracoval na knoflících.

Richard se nacházel v pozici, v níž to láskání Böckovi moc oplatit nemohl, aniž by se na něj celou svou vahou svalil, vyhodil tedy na pohovku obě kolena, na něž přenesl část hmotnosti, a tak mohl jednu ruku aspoň využít k prohrabování se Christianovými vlasy. Pobaveně zafuněl, když mu blonďák zamručel do kůže na hrudi, příjemně to zavibrovalo, a následně se zachvěl, jelikož důkladná péče na jeho těle nezanechala slabiny bez odezvy.

"Böcku…" zavrčel, zasažen silnou vlnou vzrušení, jež zanedlouho bude velmi dobře viditelné. Mladší muž jako na povel zvedl zrak k Richardovi, stále se v nich zračila nejistota, ale také něco temnějšího, něco, čemu až účinky whiskey pomohly vyniknout. A to něco, to hluboko skryté, probudilo v Richardovi hlad, doposud to bylo jen mazlení, které už mu ale nestačilo.

Nikdy by si nepomyslel, že zrovna Böck ho dokáže takhle nažhavit, uvědomil si, jaké je mu najednou horko… a potřeboval zjistit, jak je na tom Böck. Zatlačil mu dlaní na hruď, počkal, až se podvolil a lehl si na záda, pak si nad ním obkročmo kleknul a sklonil se k jeho rtům, uslyšel slabé zakňučení, nebo co to bylo, jež se ale vzápětí ztratilo v mnohem hlasitějším, když se Richard dotkl svými slabinami těch Böckových.

Richard se pousmál, další impulz vzrušení jej zasáhl, nikdy nedokázal odolat možnosti otřít se vlastní tvrdostí o partnerovu, pak mezi polibky zamumlal:

"Rozepni si košili," a kvitoval s povděkem, že Böck opět poslechnul. Netušil, jak by se v tomhle stavu dokázal na tak titěrnou práci soustředit, mladší muž to kupodivu zvládal, byť si Richard všiml, jak se mu prsty smekají a třesou. Na moment si pomyslel, že by si ho vzal, teď a tady, ale pak to znovu zavrhnul. I když byl Böck už nějaký ten pátek dospělý, nechtěl využít situace, v níž hrál roli alkohol. To by mu prostě neudělal.

Stále se držel na uzdě, pohyby jeho slabin byly pomalé, ale jejich polibek se stával dravějším, hladovějším, překvapený sten se mu vydral z úst, jakmile ucítil Böckovu ruku na boku, jež zastavila jako pohyb, a druhou, která mu stiskla rozkrok. Nečekal… tohle nečekal. Zadýchaně se odtrhl od Christianových rtů, shlížel mu do očí a slastně je přivíral, tvrdnul stále víc a Böck jej nádherně dráždil, po chvíli se osmělil, Richard se ani nenadál a měl kalhoty i spodní prádlo stažené níž a svůj penis v Böckově dlani.

Zachvěl, když jej teplá ruka objala a začala mu přivádět rozkoš větší než doposud. Za chvíli už nevěděl, čí je, že měl původně jiný plán, že to mohlo být jinak, ale Böck to vyřešil za něj. Vnímal jeho rty na svém krku, zuby, jež jemně kousaly, i prsty, jež jej pod košilí hladily po zádech… Nechal se tím pohltit, přirážel mu do ruky, otevřenými ústy se linul jeden sten za druhým, dokud nepřišel ten nejhlasitější, doprovázen orgasmickou křečí, jež pohltila celé tělo, které se zalilo uvolňující slastí.

Zhluboka se vydýchával, Christian ho v rámci možností upravil, a pak jej sladce políbil. Richard neměl ponětí, jak může být polibek po whiskey sladký, ale tenhle takový jednoduše byl. Na podobné něžnosti ho moc neužilo, ale pohlazení po tváři jej přinutilo aspoň zvednout koutky, k Böckovi to prostě sedělo. Ale kupodivu k němu seděl i následující čin, během něhož uchopil Richardovu dlaň a bez zaváhání si ji přiložil na svůj rozkrok.

Richard se do polibku položil a jal se Christianovi jeho pozornost oplatit, neztrácel čas rozepínáním kalhot, stejně byly Böckovi velké a vklouzl rukou dovnitř, kdyby se právě neudělal, zcela jistě by se tak stalo ve chvíli, kdy v dlani sevřel erekci, jež byla tvrdá jako skála… a jen díky němu. Samolibě zamručel a přejel přes Christianovu délku, tělo pod ním se zachvělo.

Opustil jeho ústa, protože prozatím zcela opomíjel Böckův hrudník, poctil jej přítomností svých rtů, fascinovala jej jemnost a hebkost pokožky, a také slastné zvuky, jaké Christian vydával, když jej líbal, když se o něj otřel jednodenním strništěm, když zrychlil tempo na jeho vzrušení. Nakonec už se mu věnoval jen tam, kde to nejvíce potřeboval a pouze se díval, jak se mladší muž blíží k vyvrcholení.

Sténal, zrychleně dýchal, prosil…

"Richarde," zlomil se mu hlas. Oslovený na prstech pocítil tekutinu, nejvíce jej však zajímal Böckův výraz naprosté slasti… prost nejistoty, váhání či obav. Jen byl uvolněný, ukojený, a když otevřel oči a zadíval se do Richardových, úsměv na rtech, tak i vděčný.

Jak jej tak Richard pozoroval, myšlenka, že by poslal Böcka domů, se zcela rozplynula.

"Běž se osprchovat, můžeš tady přespat," posadil se Richard. "Ručníky jsou ve skříni uvnitř."

Böck kývnul a snažil se nedát na sobě znát, jak moc jej nabídka těší. To Richardovi samozřejmě neřekl, jeho kolega to na něm bez potíží poznal. Böck nebyl zrovna nečitelným člověkem, ovšem následující otázkou jej překvapil.

"A… mám přespat u tebe nebo… s tebou?" otočil se k stále sedícímu muži.

Richard se na něj pronikavě zadíval, ve tváři se mu nepohnul ani sval, ale v hlavě mu to šrotovalo. Nebyl si jistý, jestli to má nechat zajít až tak daleko, původně by se nad tím asi ani nezamyslel, ale když už se Böck tak blbě zeptal…

"Vyber si," rozhodil nakonec rukama trochu podrážděně, ale ať už z toho měl jakýkoliv pocit, Christianův vřelý úsměv jej odzbrojil. Bylo mu jasné, co si mladší muž vybere, to ano, ale ta radost z toho, že… že mu dovolí spát v jeho posteli, to ho zasáhlo.

Trhnul sebou, aby zahnal dotěrné myšlenky na důsledky, a úsměv upřímně opětoval. Pak už jen sledoval vzdalující se záda a vlající zelenou košili. Hodil si nohy na stůl, ruce složil za hlavou, zadíval se nahoru a zauvažoval, jak se vlastně do téhle situace dostal.

A mouchu to na stropě evidentně pořád bavilo.