Jean

30. června 2015 v 22:07 | Archea Majuar
Jean

Fandom: Blázni ze stadionu (Le Charlots)

Pairing: Gerard Rinaldi/Jean Sarrus

Warning: Eh, no... překrucování francouzské klasiky?

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Já vážně nevím, kolik lidí by filmy se skupinou Le Charlots mohlo znát, ale jednou jsem tak koukala na Blázny ze stadionu a ta ženská mě tam prostě tak vytáčí, že jsem něco napsat musela. Enjoy! :)

Za komentáře moc děkuji Bee, Profesorovi a Monice, díky i za podporu, je mi z toho všeho na nic a pomohli jste mi zvednout náladu... :)

Nevadilo mi, že jsme se vydali kvůli Delis do města, vždyť díky celému incidentu jsme viděli olympiádu a sami se jí i zúčastnili. Zadarmo, co více si může nemajetný kluk přát? Zažili jsme toho hodně, bavili se a Delis nakonec opět vzala Gerarda na milost. Stejně tak její otec, jenž svolil k sňatku. Jenže všechno to bylo vlastně zbytečné.

Jakmile Delis uviděla kolonu reprezentující Tour de France a cyklistu s nepříliš fešným knírem, začalo to nanovo. Rozhodli jsme se okamžitě, že ji musíme pro Gerarda získat znovu. Během cesty, náročné cesty, jsem přemýšlel, jestli nám za to Delis stojí. Udělala to podruhé, proč by ne i potřetí?

Jenže pak jsem se podíval na kamaráda po své pravici. V očích měl slzy, jichž jsem si všiml jen já, jelikož si je v tom okamžiku utřel, ve tváři měl odhodlaný výraz, vlasy mu povlávaly ve větru. Přišlo mi, že se nezastaví před ničím. Chtěl Delis, zřejmě ji i miloval, nikdy jsem se jej nezeptal.

A tak jsme mu ji opět získali. Bylo to únavnější, ne už tak zábavné, ale podařilo se nám to. Na pár hodin. Poté uviděla štáb natáčet upoutávku na Cenu Vítězného oblouku a kromě přítomných koní našla zalíbení i v jednom z žokejů. Zdráhal jsme se tomu uvěřit, že znovu poslala Gerarda k vodě. Po tom všem, co pro ni udělal. Co všichni čtyři jsme pro ni udělali?!

Vrátili jsme se domů, navzdory tomu jsme ale kamaráda ujišťovali, že Delis jednou bude jeho. Jen ne teď. Končilo léto a náš stan na břehu řeky už nebyl vhodný pro nocování. Gerard trval na tom, že ještě jednu noc tam stráví, ráno jej složí a odveze do garáže. Viděl jsem na ostatních klucích, Jean-Guym a Philovi, že by raději už spali v normálních postelích, ale zároveň tady bylo riziko nechat Gerarda samotného.

Už jednou si chtěl sáhnout na život, není vyloučeno, že se o to pokusí i podruhé. Osobně mi nebylo zatěžko spát ve stanu, zvykl jsem si. Domluvili jsme se, že já s Gerardem zůstanu a Phil s Jean-Guym na nás v poledne počkají u garáže, kde stan slavnostně uložíme k zimnímu spánku. Ostatně jako každý rok.

Když kluci odjeli, slunce už zapadlo. Gerard stál na břehu a díval se někam do neznáma. Nechtěl jsem jej rušit, ale ani spustit z očí, proto jsem se posadil pod strom, abych na něj dobře viděl. Ano, cítil jsem lítost. Poslední dobou i vztek, žárlivost, bezmoc… A to všechno při pohledu na svého přítele.

Byl pro Delis příliš dobrý. Měl srdce na pravém místě, pomohl, kdykoliv a kdekoliv bylo potřeba, neměl postranní úmysly, snažil se jednat čestně. Zadíval jsem se do koruny stromů, na chvíli pak zavřel oči. Hruď se mi svírala při pomyšlení na to, co mu Delis už třikrát provedla, jak s ním zametá a on se stejně vždy připlazí zpátky. Navíc je za její přízeň ještě vděčný.

Věděl jsem, že je to sobecké, ale… Co bych dal za to, kdyby ho mohl mít sám. Za celé prázdniny mi už stačilo dojít, že Gerard je mi ze všech lidí, co znám, nejblíže, že pro něj mám největší slabost, že pro něj udělám cokoliv. Proto jsem se s ním honil za Delis. Říkal, že jen s ní bude šťastný, to mi jako důvod stačilo.

Otevřel jsem oči a zadíval se na jeho záda, stále hleděl do dáli. Měl jsem v sobě zmatek, ale nijak jsem to neřešil. Zbytečně bych se užíral pochybnostmi, zda chci Gerarda jen zbavit závislosti na Delis, zda s ním chci být v přátelském vztahu, nebo zda k němu cítím ještě něco víc.

Trochu mě to děsilo, ale… měl jsem dobré zázemí a hodné lidi kolem sebe, neměl jsem mít z čeho strach, i proto jsem se vyhnul trápení se svými pocity. Ty tak jako tak nebyly na pořadu dne. Nejprve se muselo vyřešit, jestli se pokusíme Delis pro Gerarda napotřetí získat, nebo jestli Gerarda přinutíme jít dál.

Na oblohu se vyhoupnul měsíc, osvětloval mýtinu, jeho svit se odrážel od hladiny. Asi bychom už mohli jít spát, usoudil jsem. Měli jsme za sebou dlouhou cestu a vydatný spánek nám určitě nemůže uškodit. Postavil jsem se na nohy a zamířil ke svému kamarádovi, jenž pořád stál nehnutě jako solný sloup postával na oblázkové skoropláži.

"Měli bychom jít spát," nadhodil jsem, když jsem došel až k němu a podíval se stejným směrem jako Gerard. Nereagoval. Chvíli jsem počkal, zkusil na něj promluvit i podruhé, ale byl myšlenkami úplně jinde, vůbec mě nevnímal. Byl jsem z něj nesvůj, nevěděl jsem, jak jej šetrně vrátit do reality.

Pak jsem si vzpomněl, že ještě před vůbec prvním útěkem Delis nám upadl do podobného tranzu. Museli jsme ho i sem tam nosit, aby se vůbec někam pohnul, jenže sám jsem měl ještě subtilnější tělesnou konstituci než Gerard, což už bylo co říct. Tehdy se nám probral vlastně až poté, co jsme ho začali docela razantně převlíkat.

Pousmál jsem se, byla to tehdy psina, jak se tři chlapi snaží sundat oblek z toho čtvrtého. Ale mohlo to zabrat i tentokrát? Za zkoušku jsem nic nedal, takže jsem se postavil před Gerarda a s chirurgickou opatrností pomalu rozepínal knoflík po knoflíčku. Soustředil jsem se na to tak, že jsem skoro zapomněl, proč to vůbec dělám. Až, když jsem uviděl, Gerardův bledý hrudník, jak se zvedá a zase klesá, až poté mi došlo, že můj vlastní dech se zrychlil, stejně tak tep a prsty se mi znenadání roztřásly.

Naštěstí už jsem byl u konce řady knoflíků, ovšem Gerard pořád nehnul ani brvou. Snad proto jsem si dovolil se celou plochou dlaně dotknout jemné kůže a košili rozhrnout, přiložil jsem i druhou ruku a shrnul mu kus oděvu z ramen. Nerad jsem jak dotekem tak pohledem opouštěl jeho hrudník, ale musel jsem mu pomoci se z košile dostat úplně ven.

Pozvedl jsem Gerardovu paži a vytáhl ji z rukávu, pak jsem přešel za jeho záda a vysvobodil i druhou, před očima se mi naskytl výhled na přítelova záda. Držel jsem košili v dlaních a zíral na holou kůži, najednou jsem vůbec nechápal, jak jsem se do této situace dostal, co to proboha dělám… Podobně náhle se Gerard pohnul, ale ne jen trochu, rozhodně se otočil čelem ke mně, stál jsem mu tak blízko, že mezi námi žádný prostor nezůstal.

Cítil jsem pohled jeho hnědých očí, ale neodvážil jsem se do nich podívat, žár z jeho těla mě odzbrojil, ještě více pak uvědomění, že se naše nosy dotýkají, že mám jeho rty nadosah. Nevěděl jsem, proč se tak chová, proč prostě neodejde pryč, proč… proč jen čeká, až něco udělám já?

Nemohl jsem odolat, nemohl, když mi dal tu příležitost. Mezera mezi našimi rty se stala minulostí, v břiše se mi usadili ti pověstní motýli, když jsem jej poprvé políbil. Celého mě zalil pocit neuvěřitelného štěstí, když Gerard nejen, že neucuknul, ale naopak mou pozornost opětoval, zapojil se do polibku a přitiskl si mě ke svému nahému hrudníku.

"Merci pour tout, Jean," řekl tiše, když se na pár centimetrů odtáhl, nyní jsem již jeho hnědé oči sám vyhledal. Jejich něžný, upřímný pohled mě zbavil slov, jen jsem dál drtil v dlaních jeho košili a opájel se věděním, že úsměv na Gerardově tváři odteď patří jen mně…
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 13. července 2016 v 15:57 | Reagovat

Zajímavá povídka.

2 Karin Karin | 8. května 2017 v 12:26 | Reagovat

Krásna povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama