Červen 2015

Jean

30. června 2015 v 22:07 | Archea Majuar
Jean

Fandom: Blázni ze stadionu (Le Charlots)

Pairing: Gerard Rinaldi/Jean Sarrus

Warning: Eh, no... překrucování francouzské klasiky?

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Já vážně nevím, kolik lidí by filmy se skupinou Le Charlots mohlo znát, ale jednou jsem tak koukala na Blázny ze stadionu a ta ženská mě tam prostě tak vytáčí, že jsem něco napsat musela. Enjoy! :)

Za komentáře moc děkuji Bee, Profesorovi a Monice, díky i za podporu, je mi z toho všeho na nic a pomohli jste mi zvednout náladu... :)

Nevadilo mi, že jsme se vydali kvůli Delis do města, vždyť díky celému incidentu jsme viděli olympiádu a sami se jí i zúčastnili. Zadarmo, co více si může nemajetný kluk přát? Zažili jsme toho hodně, bavili se a Delis nakonec opět vzala Gerarda na milost. Stejně tak její otec, jenž svolil k sňatku. Jenže všechno to bylo vlastně zbytečné.

Jakmile Delis uviděla kolonu reprezentující Tour de France a cyklistu s nepříliš fešným knírem, začalo to nanovo. Rozhodli jsme se okamžitě, že ji musíme pro Gerarda získat znovu. Během cesty, náročné cesty, jsem přemýšlel, jestli nám za to Delis stojí. Udělala to podruhé, proč by ne i potřetí?

Jenže pak jsem se podíval na kamaráda po své pravici. V očích měl slzy, jichž jsem si všiml jen já, jelikož si je v tom okamžiku utřel, ve tváři měl odhodlaný výraz, vlasy mu povlávaly ve větru. Přišlo mi, že se nezastaví před ničím. Chtěl Delis, zřejmě ji i miloval, nikdy jsem se jej nezeptal.

A tak jsme mu ji opět získali. Bylo to únavnější, ne už tak zábavné, ale podařilo se nám to. Na pár hodin. Poté uviděla štáb natáčet upoutávku na Cenu Vítězného oblouku a kromě přítomných koní našla zalíbení i v jednom z žokejů. Zdráhal jsme se tomu uvěřit, že znovu poslala Gerarda k vodě. Po tom všem, co pro ni udělal. Co všichni čtyři jsme pro ni udělali?!

Vrátili jsme se domů, navzdory tomu jsme ale kamaráda ujišťovali, že Delis jednou bude jeho. Jen ne teď. Končilo léto a náš stan na břehu řeky už nebyl vhodný pro nocování. Gerard trval na tom, že ještě jednu noc tam stráví, ráno jej složí a odveze do garáže. Viděl jsem na ostatních klucích, Jean-Guym a Philovi, že by raději už spali v normálních postelích, ale zároveň tady bylo riziko nechat Gerarda samotného.

Už jednou si chtěl sáhnout na život, není vyloučeno, že se o to pokusí i podruhé. Osobně mi nebylo zatěžko spát ve stanu, zvykl jsem si. Domluvili jsme se, že já s Gerardem zůstanu a Phil s Jean-Guym na nás v poledne počkají u garáže, kde stan slavnostně uložíme k zimnímu spánku. Ostatně jako každý rok.

Když kluci odjeli, slunce už zapadlo. Gerard stál na břehu a díval se někam do neznáma. Nechtěl jsem jej rušit, ale ani spustit z očí, proto jsem se posadil pod strom, abych na něj dobře viděl. Ano, cítil jsem lítost. Poslední dobou i vztek, žárlivost, bezmoc… A to všechno při pohledu na svého přítele.

Byl pro Delis příliš dobrý. Měl srdce na pravém místě, pomohl, kdykoliv a kdekoliv bylo potřeba, neměl postranní úmysly, snažil se jednat čestně. Zadíval jsem se do koruny stromů, na chvíli pak zavřel oči. Hruď se mi svírala při pomyšlení na to, co mu Delis už třikrát provedla, jak s ním zametá a on se stejně vždy připlazí zpátky. Navíc je za její přízeň ještě vděčný.

Věděl jsem, že je to sobecké, ale… Co bych dal za to, kdyby ho mohl mít sám. Za celé prázdniny mi už stačilo dojít, že Gerard je mi ze všech lidí, co znám, nejblíže, že pro něj mám největší slabost, že pro něj udělám cokoliv. Proto jsem se s ním honil za Delis. Říkal, že jen s ní bude šťastný, to mi jako důvod stačilo.

Otevřel jsem oči a zadíval se na jeho záda, stále hleděl do dáli. Měl jsem v sobě zmatek, ale nijak jsem to neřešil. Zbytečně bych se užíral pochybnostmi, zda chci Gerarda jen zbavit závislosti na Delis, zda s ním chci být v přátelském vztahu, nebo zda k němu cítím ještě něco víc.

Trochu mě to děsilo, ale… měl jsem dobré zázemí a hodné lidi kolem sebe, neměl jsem mít z čeho strach, i proto jsem se vyhnul trápení se svými pocity. Ty tak jako tak nebyly na pořadu dne. Nejprve se muselo vyřešit, jestli se pokusíme Delis pro Gerarda napotřetí získat, nebo jestli Gerarda přinutíme jít dál.

Na oblohu se vyhoupnul měsíc, osvětloval mýtinu, jeho svit se odrážel od hladiny. Asi bychom už mohli jít spát, usoudil jsem. Měli jsme za sebou dlouhou cestu a vydatný spánek nám určitě nemůže uškodit. Postavil jsem se na nohy a zamířil ke svému kamarádovi, jenž pořád stál nehnutě jako solný sloup postával na oblázkové skoropláži.

"Měli bychom jít spát," nadhodil jsem, když jsem došel až k němu a podíval se stejným směrem jako Gerard. Nereagoval. Chvíli jsem počkal, zkusil na něj promluvit i podruhé, ale byl myšlenkami úplně jinde, vůbec mě nevnímal. Byl jsem z něj nesvůj, nevěděl jsem, jak jej šetrně vrátit do reality.

Pak jsem si vzpomněl, že ještě před vůbec prvním útěkem Delis nám upadl do podobného tranzu. Museli jsme ho i sem tam nosit, aby se vůbec někam pohnul, jenže sám jsem měl ještě subtilnější tělesnou konstituci než Gerard, což už bylo co říct. Tehdy se nám probral vlastně až poté, co jsme ho začali docela razantně převlíkat.

Pousmál jsem se, byla to tehdy psina, jak se tři chlapi snaží sundat oblek z toho čtvrtého. Ale mohlo to zabrat i tentokrát? Za zkoušku jsem nic nedal, takže jsem se postavil před Gerarda a s chirurgickou opatrností pomalu rozepínal knoflík po knoflíčku. Soustředil jsem se na to tak, že jsem skoro zapomněl, proč to vůbec dělám. Až, když jsem uviděl, Gerardův bledý hrudník, jak se zvedá a zase klesá, až poté mi došlo, že můj vlastní dech se zrychlil, stejně tak tep a prsty se mi znenadání roztřásly.

Naštěstí už jsem byl u konce řady knoflíků, ovšem Gerard pořád nehnul ani brvou. Snad proto jsem si dovolil se celou plochou dlaně dotknout jemné kůže a košili rozhrnout, přiložil jsem i druhou ruku a shrnul mu kus oděvu z ramen. Nerad jsem jak dotekem tak pohledem opouštěl jeho hrudník, ale musel jsem mu pomoci se z košile dostat úplně ven.

Pozvedl jsem Gerardovu paži a vytáhl ji z rukávu, pak jsem přešel za jeho záda a vysvobodil i druhou, před očima se mi naskytl výhled na přítelova záda. Držel jsem košili v dlaních a zíral na holou kůži, najednou jsem vůbec nechápal, jak jsem se do této situace dostal, co to proboha dělám… Podobně náhle se Gerard pohnul, ale ne jen trochu, rozhodně se otočil čelem ke mně, stál jsem mu tak blízko, že mezi námi žádný prostor nezůstal.

Cítil jsem pohled jeho hnědých očí, ale neodvážil jsem se do nich podívat, žár z jeho těla mě odzbrojil, ještě více pak uvědomění, že se naše nosy dotýkají, že mám jeho rty nadosah. Nevěděl jsem, proč se tak chová, proč prostě neodejde pryč, proč… proč jen čeká, až něco udělám já?

Nemohl jsem odolat, nemohl, když mi dal tu příležitost. Mezera mezi našimi rty se stala minulostí, v břiše se mi usadili ti pověstní motýli, když jsem jej poprvé políbil. Celého mě zalil pocit neuvěřitelného štěstí, když Gerard nejen, že neucuknul, ale naopak mou pozornost opětoval, zapojil se do polibku a přitiskl si mě ke svému nahému hrudníku.

"Merci pour tout, Jean," řekl tiše, když se na pár centimetrů odtáhl, nyní jsem již jeho hnědé oči sám vyhledal. Jejich něžný, upřímný pohled mě zbavil slov, jen jsem dál drtil v dlaních jeho košili a opájel se věděním, že úsměv na Gerardově tváři odteď patří jen mně…

Jak Rex dělal dohazovače III

26. června 2015 v 0:32 | Archea Majuar
Jak Rex dělal dohazovače III

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nebudu tady bečet, že mě vylili z výšky, prostě jen říkám, že možná bude mé rozpoložení v povídce poznat. Ale psaní porna mi vždycky zvedlo náladu, tak snad ani ne :D Ale upřímně nechápu, jak jsem dneska už schopná natáhnout jeden jediný... akt... na 2100 slov. Kolikrát mám problém napsat povídku aspoň na tisíc, ale v tomhle případě kdéže :D Každopádně Enjoy! :)

Za komentář děkuji Bee, Profesorovi a Monice :))

Pro zvědavce, u psaní jsem poslouchala sový nong od skupinky Kryštof Ty a Já:

Narovnal se, mohutné tělo za ním jej přímo vybízelo, aby se o ně opřel… Odolávat nemusel, Alex poodstoupil a Christian tak neměl jinou možnost, než se skutečně nechat druhým mužem podpírat, pokud nechtěl ztratit přítomnost Alexova těla na svém, zády se dotýkal jeho hrudníku, o bedra se mu sem tam otřela stále v kalhotách ukrytá tvrdost, o jejíž velikosti měl Christian prozatím jen zkreslené představy, ale už teď se mu před očima mihaly obrázky, za něž by se v jiné situaci nehorázně styděl.

Teď se ale jeho veškerá pozornost soustředila na ruce, jež mu skrze košili přejížděly po hrudi, až jedna zabloudila pod límec, Christianovi se zadrhl dech v hrdle. Na chvilku si vyčetl, že se chová jako panic, ovšem byl si jistý, že Alex si stěžovat nebude… Poddal se tomu, přestal přemýšlet a užíval si, jak ty hrubé a velké ruce na jeho kůži působí, ani si nestačil všimnout, kdy mu Alex košili rozepnul, najednou mu ale přední část těla polaskal chladný vzduch, který byl naprosto v kontrastu s horkými dlaněmi, jež se mu pohybovaly po těle.

Alex za ním zhluboka dýchal, ale nikam nespěchal, pomalu si otočil Christiana čelem k sobě, pohled mu automaticky sklouznul k odhalenému krku, hrudníku, bříšku…

"Jsi strašně nádherný," uslyšel Christian zamumlání, po tváři se mu rozlila červeň, jež si ovšem Alex nevšiml, neboť sklonil svou tvář, nutně se potřeboval věnovat té delikátně jemné kůži na krku, zastavil se na ohryzku, hravě se jej dotkl zuby, prsty na jeho zádech se zatnuly.

Christian měl co dělat, aby se nesesunul na zem, dotkla se jej nejen Alexova slova, ale také něha, s jakou jej líbal na krku, pak se dostal ke klíčním kostem, středem pokračoval níže… svá ústa doprovázel dlaněmi, jež jej stále hladily, když se Alex dostal až k podbřišku, znovu se narovnal, bylo mu jasné, že postel bude pro tyhle věci pohodlnější.

Prozatím se však opět přisál na Christianovy rty, jež mu tak náruživě vycházely vstříc. Nižší muž využil možnosti se znovu opřít o silné tělo, tisknul se k němu, za přispění obou se jim podařilo najít polohu, v níž se jejich slabiny o sebe otíraly, v níž byly jejich steny nejhlasitější, pro uši toho druhého nejkrásnější.

Vůbec nejtoužebnější vzdech vydal Christian, když mu jedna z Alexových rukou sjela ze zad k bedrům, ještě níž, a v dlani sevřela jeho zadek, pevně, majetnicky. Jeden z prstů se zatoulal k určitému místu a Christian se odtáhl od Alexových rtů.

"Jdu na to moc rychle?" zeptal se Alex poplašeně, dlaň stáhnul zpět na Christianova záda, a pokud by Christian nezavrtěl hlavou, asi by od něj i odstoupil.

"Bože, ne…" odpověděl Christian, Alex se pousmál nad tím, jak měl jeho přítel nádherně pozměněný hlas, vzrušení dělalo své… "Jen snad… postel by byla lepší, ne?"

"Jo, to jo," vydechnul s náhle lehkým srdcem Alex.

Christian jej sledoval, jak zavřel dveře na chodbu a bez jakéhokoliv varování si sundal tričko. Ne, to nešlo, prostě nešlo odtrhnout oči od toho dokonale vypracovaného těla, hlavně těch břišních svalů… Polknul nahromaděné sliny a mírně se zastyděl, že tak zíral, nejistě se zadíval do Alexovy tváře, co on jako na to, ale ten mu jen věnoval žraločí úsměv, odhodil kus oblečení na gauč a začal si sundávat ponožky.

Christian učinil totéž a svlékl si i kalhoty, Alex mu pak naznačil, aby se přesunul k posteli. Cítil se zvláštně, když se usadil na měkké matraci. Několikrát tady už spal, ale vždy sám… Připadal si náhle zranitelný, jen ve spodním prádle, své vzrušení skrýt nikterak nedokázal, trochu napjatě pozoroval Alexe, který zatahoval žaluzie, musel znovu obdivovat svaly, jež se při každém pohybu působivě vlnily, ten velmi koukatelný zadek, vybouleninu v rozkroku… A tenhle skvost jej chtěl.

Právě se k němu z opačné strany pokoje blížil, usmíval se, v očích kromě vřelosti i něco, co doteď pečlivě skrýval, hlad po svém příteli, touhu dotýkat se jej důvěrněji, než jak mu to bylo doposud umožněno… Christian se jím nechal položit do rudých peřin, vůči mohutnějšímu Alexovi si přišel nicotný, ale neměl moc prostoru nad tím rozjímat.

Ve vlasech jej pohladila velká ruka, něžně se jimi probírala, zatímco Christian zvedl obě brnící dlaně, už nemohl čekat, potřeboval cítit pod prsty Alexe, opatrně se dotkl ramen, prohmátl bicepsy, pak sjel k hrudníku, mezitím si Alex laškovně hrál s jeho rty, sál ten spodní, lehce kousal, mazlil se s jeho jazykem, prozkoumával jeho ústa úplně stejně, jako se Christian seznamoval s břišními svaly svého přítele, trochu hruběji už stisknul jeho zadek.

Během polibku se i Alex činil, prsty pomalu putoval přes Christianova prsa a bříško, až zavadil o lem spodního prádla, odhodlal se zajít i dál a uchopil do dlaně délku svého přítele, jež mu snad v dlani ještě více ztvrdla… a Christian mu nádherně hlasitě zasténal do úst. Odtáhl se jen proto, aby dal těm libým zvukům možnost lépe vyniknout, přejel po jeho erekci znovu, dráždil jej a žasnul nad tím, jak se pod ním z pouhého doteku Christian svíjí.

Přestal jen proto, aby všechno neskončilo dříve, než začalo. Christian se brzy upokojil, nechápal, co se s ním děje, vždy byl velmi citlivý, ale tohle… Otevřel oči a spatřil další ze série neodolatelných úsměvů, měl trochu obavy, aby svou reakcí Alexe nevyděsil, ale ten byl evidentně v pohodě, i když náhle se zatvářil skoro vážně, ležel na boku, loktem se podpíral a stále Christiana hladil ve vlasech, což by za jiných okolností působilo jako uklidňující prostředek, nyní měl ale Christian ke klidu velmi, velmi daleko.

"Musím se zeptat, Christiane…" snažil se hned ze začátku ospravedlnit svou otázku Alex, Christianovi ale bylo úplně jasné, co má na srdci a chtěl jej formulace vždy tak trapného dotazu ušetřit.

"Už je to hodně dlouho," zodpověděl nevyřčené a Alex přesunul dlaň z jeho vlasů na tvář a na moment se jí dotkl, v očích zvláštní zář.

"Tak jo, dám pozor," slíbil Christianovi, načež se odkutálel na kraj postele a vytáhl z nočního stolku cosi, co druhý muž neviděl, ale samozřejmě tušil, o jaký předmět jde. Alex ho ovšem jen položil poblíž, aby ho měl po ruce, když bude potřeba, prozatím se ale vrátil k Christianovým rtů.

Christian si vyloženě užíval, když se to silné tělo nad ním sklánělo, svaly se mu pod kůží vlnily, a co uměl se svými rty… Když Alex polibek ukončil, zanechal Christiana bez dechu, s pokousanými ústy, které ale prahly po dalším kontaktu, pálily, toužily.

Alex si neodpustil pohled na Christianův výraz, věděl, že ty rozšířené zorničky, rudé rty a vůbec celá jeho tvář ponořená do stále stoupající hladiny vzrušení se mu vryje do paměti. Vydržel by se na něj koukat do konce života, ale bylo mu jasné, že tolik času nemají, takže se rozhodl Christiana otočit na břicho. Ne, že by jeho obličej nechtěl vidět, jen se obával, aby při pohledu na jím prožívanou slast něco neuspěchal.

Zatímco vkládal drobné polibky na Christianova záda, cestoval směrem dolů, hezky podél páteře, sundal svému příteli spodní prádlo, do dlaně mu padl zadek, tak akorát do ruky. Jeho zapředení se smísilo s Christianovým stenem, když mu prstem dnes již podruhé zajel mezi půlky, tělo pod ním se zachvělo.

Jednou dlaní se věnoval masáži, druhou se natáhl pro lubrikant a zkušeně jej bez potíží otevřel. To už se ale ústy dopracoval až k bedrům, na moment se trochu odtáhnul, aby Christianovi roztáhl nohy a na prsty si napatlal tekutinu. Pak už se začal věnovat otvoru, stěží se ho stačil dotknout a Christian vydal zvuk, jenž byl přinejmenším povzbudivý.

Alex se pousmál a nechal své prsty, aby se postupně propracovávaly, roztahovaly, plnily, projížděly… Tušil, že i když Christian reaguje nanejvýše spokojeně beze známek nepohodlí, stále zde mohl hrát roli faktor strachu a nejistoty z něčeho, co dělal před časy dávno minulými. Proto si usmyslel, že za každou cenu od čehokoliv nepříjemného odvede pozornost a využil k tomu to, čemu se Christian, nejen že nebránil, ale vyžíval se v tom.

Nejprve jen umístil rty na horní polovinu zadku, chvíli jen jemnou pokožku líbal, když začal jednu z hýždí láskyplně oždibovat, připadal si sice trochu jako kůň, ale vždy oni to také dělali, protože chtěli toho druhého potěšit, oplatit mu pozornost… A Christian rozhodně neprotestoval, každou minutou sténal hlasitěji, více se snažil dostat Alexovy prsty do sebe, otíral se o prostěradlo ve snaze zvýšit tření…

Alex si sám uvědomil, jak moc vzrušený sám je, jak moc už chce být v tom nádherném, pod rukama se mu svíjejícím těle, jak moc chce Christiana ještě více potěšit a přivést jej na vrchol. Ta myšlenka mu poslala po páteři další vlnu, jež mířila přímo do jeho erekce, kterou doposud opomíjel.

Náhle se vším přestal, potřeboval si svléknout spodní prádlo, Christian se mezitím zvědavě otočil a Alex ho při té příležitost obrátil zpět na záda. Christian se nebránil, v tuhle chvíli si s ním Alex mohl dělat, cokoliv by chtěl…

Věděl, že od chvíle, kdy jej Alex tak surově líbal, jeho ruce měl všude po těle, jak se na něj i v téhle situaci usmíval… a hlavně, jak byl při jeho přípravě něžný a ohleduplný. Taky mu bylo jasné, že tady sténá a svíjí se jako ten největší chlípník pod sluncem, ale jakmile mu Alex začal okusovat zadek, všechny pochybnosti o vlastních morálních hodnotách upadly v zapomnění.

Ten chlap byl v posteli bůh, a to ještě ani ještě k ničemu pořádnému nedošlo, pomyslel si Christian v momentě, kdy mu dal Alex na pár vteřin prostor, protože se, jak se Christian brzy dozvěděl, jen zbavoval posledního kusu oblečení.

Ne, ani náhodou si nemohl upřít ten pohled na působivou erekci svého přítele, začervenal by se za své chování, kdyby tady před chvíli nevystrkoval zadek do vzduchu…

Alex se nad Christianovým očividně fascinovaným pohledem pobaveně usmál, znovu hmátnul po lubrikantu a nanesl jej na svou tvrdost, přivřel oči, párkrát se pohladil, než se přiměl vzpamatovat, nastavil si Christiana tak, jak potřeboval a ujistil se, jestli je všechno v pořádku, Christian slovy schopen odpovědět nebyl, a tak se jen natáhnul, uchopil Alexe za zadní stranu krku, načež se Alex sklonil a hluboce jej políbil, nadále již na nic nečekal.

Pomalým, ale plynulým pohybem naplnil Christiana, jehož sten zůstal uvězněn mezi jejich rty, Alexovo hrdelní zavrčení však slyšitelné bylo velmi zřetelně, jeho přítel byl i přes pečlivou přípravu neuvěřitelně úzký, horký…
,
"Bože můj…" uniklo mu, když jejich ústa oddělil, jednu dlaň přesunul na Christianův obličej, nevěděl, kde se v něm bere ta potřeba se jej co nejvíce dotýkat, ale cítil, že je to tak správně, že takhle se to Christianovi líbí.

A Christian by mu to nevyvracel, nechal Alexe, aby se v něm začal pohybovat, jeho boky mu vycházely vstříc, Alexovy ruce byly zase všude, na tváři, ve vlasech, ve slabinách… Už se ani nesnažil kontrolovat své steny, všechno to bylo tak intenzivní, že na to neměl energii, jen se nechal laskat, nechal se hnát na vrchol.

Alexovo tempo se zrychlovalo, slast se v něm hromadila, k uším mu doléhaly zvuky rozkoše, jakou jeho přítel prožíval i díky dlani, jíž jej uspokojoval… dokud se svaly kolem jeho vlastní erekce nestáhly a Christianovo zasténání se v půli nezlomilo jen v takřka němé, ostré nadechnutí a prostor mezi jejich těly nebyl obohacen o bílou tekutinu.

Alex se tehdy ani nepotřeboval dívat Christianovi do očí, stačilo mu, jak zatínal nehty do jeho zad, jak se jeho tělo zmítá v orgasmu, jak ho v sobě svírá… Posledními přírazy se na posteli posunuli o několik centimetrů, byly tak razantní a téměř zoufalé. Další zavrčení na sebe nenechalo dlouho čekat, jen co CHristiana prvním bílým pramenem naplnil, vydal zvířecí, hrdelní zvuk a nechal se zcela pohltit vlnami orgasmu.

Christian se po tom zážitku vzpamatoval první, leč se mu nezdálo, že by byl zcela při smyslech, pořád měl pocit, že se mu to musí zdát, že… ho něco takového nemůže potkat. Srdce mu stále zrychleně bilo, společně s dechem se pozvolna vracelo do své běžné frekvence, ale ono srdce se pořádně rozbušilo nanovo, když se Christian podíval vedle sebe, odkud na něj koukaly dvě zelenohnědé oči, šťastné, vřelé, milující.

"Miluju tě," řekl mu Alex prostě, jeho velká dlaň se zase pro jednou rozprostřela přes Christianovu líc, něžně jej hladila, jako by se snažila konejšit rozjitřené nitro. "Nemusíš nic říkat, bylo to všechno hrozně rychlé… Jen jsem chtěl, abys to věděl."

Christianovy obavy z toho, co by měl říct, se tak rázem zmenšily. Srdce mu jasně říkalo, že k Alexovi něco cítí, ale nepřišlo mu správné povědět něco, co ještě úplně nebyla pravda. Možná za týden, za pár dnů, možná jen hodin…

Možná ho miloval už ve chvíli, kdy se poprvé políbili, možná, když jej kousnul do zadku, možná se zamiloval právě teď, ale momentálně to nebyl schopen vyjádřit. Proto jen pozvedl koutky v náznaku chápavého úsměvu a místo dalšího probírání se myšlenkami se raději otočil tak, aby mohl Alexovy rty lapit svými a dát mu tak neverbálně najevo, že mu jeho city opravdu nejsou lhostejné.

Alex jej pak už jen objal, společně se uvelebili pod peřinou a jeden, dotýkaje se druhého, usnuli spánkem čerstvě zamilované dvojice.

Jak Rex dělal dohazovače II

20. června 2015 v 22:59 | Archea Majuar
Jak Rex dělal dohazovače II

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Měli jste zájem o pokračování, tak jsem ho napsala, co víc mám asi říct? :D Snad se vám bude líbit a můžu slíbit, že povídku opravdu dokončím, ještě jedna část tedy určitě bude :) Enjoy!

Za komentář děkuji Bee a Monice, ale vlastně úplně všem, co se tady zastaví. Mám vás ráda :)

Kručení v Rexově břiše je vyhnalo z auta. Alex ihned po příchodu do domu sáhl po psích sucharech a nasypal je do připravené misky, pak mu napustil vodu a chystal se vyrazit k lednici, do něčeho měkkého ale při otáčení se vrazil. Vykouzlil omluvný úsměv a jemně odsunul Christiana stranou, aby mohl z lednice vytáhnout lasagne. Následně je dal ohřívat, zkontroloval, jak Rex pokročil s večeří…

Vlastně nebylo, s čím by pokročil, jedna miska zela prázdnotou, z druhé ubylo vody. Vzápětí uslyšel radostné vyštěknutí, a tak se šel podívat do vedlejšího pokoje. Christian si právě odkládal sako na gauč, načež sebral nabízený kus provazu a začal se se psem přetahovat. Boj měl jako obvykle předem prohraný, ovšem snažil se, to Alex musel uznat.

Opřel se o futra a pozoroval, jak Rex vláčí Christiana po celém pokoji, nadšeně u toho vrtí ocasem a hravě vrčí. A pak najednou provaz pustil. Christianův pád byl nevyhnutelný. Alex zavřel oči, až po hlasitém heknutí pomalu rozevíral víčka, výbuch smíchu se mu na poslední chvíli podařilo zadusit v sobě.

"Christiane, co jsem ti dneska říkal?" neubránil se aspoň širokému úsměvu při pohledu na svého kolegu, jak se zas a znovu a opět válí na zemi, zatímco Rex na něj nevinně kouká.

"To vůbec není vtipné, abys věděl," díval se Christian vyčítavě na Rexe. Ten jen hrábnul tlapkou ve vzduchu a spokojeně vyplazoval jazyk. Zase se mu ho povedlo dostat.

Alex mrknul na lasagne, ještě chvilku potřebovaly, pak se vrátil k těm dvěma nezbedníkům. Christian se právě ohlížel, asi zjišťoval svůj stav po dnešním druhém blízkém setkání s podlahou, načež si odepnul pouzdro na pistoli a odložil ji na stůl, nejvyšší míra pohodlí byla dosažena, když si rozepnul první knoflíček košile.

Christian se na Alexe tázavě zadíval, ale odpovědí mu byl jen další úsměv, načež Alex zmizel v kuchyni.

"Už to bude?" zeptal se nedočkavě a následoval svého přítele. Do nosu jej udeřila lákavá vůně, z níž okamžitě padl, tentokrát nikoliv na zem, ale na židli. Místo jakýchkoliv slov se před ním ihned objevil talíř plný lasagní, Alex mu podal příbor a sám se usadil naproti.

"Dobrou ch…" uslyšel nedoříct Alexe a provinile k němu vzhlédl. Měl už totiž minimálně čtyři sousta v sobě. Alex to ale nijak nekomentoval, nechal větu nedokončenou a pobaveně se sám pustil do jídla.,

Proč já se před ním musím pořád shazovat? ptal se Christian sám sebe a dal si podmínku, že dnes už nevyvede nic. Pak zakroutil hlavou a nechal to plavat. Nemělo to smysl. Vždyť Alex už kolikrát říkal, když mu Rexe dal na starost, aby se chovali slušně. Hmm, naposled to odnesl nákupní vozík, nákup jedné starší paní a pyramida plechovek. Dohromady 300 šilinků, proč ne, že?

"Nechutná ti to?"

"Proč by nemělo?" svraštil Christian obočí a věnoval Alexovi nechápavý pohled.

"No, šklebíš se víc než obvykle," pokrčil Alex rameny.

"Já, že se šklebím? Přemýšlím," ohradil se Christian, naoko přezíravě si Alexe změřil a opět se začal věnovat jídlu.

"A nad čím, jestli se můžu zeptat?" pokračoval Alex škádlivým tónem.

"Nad tím, kam se tak najednou poděl Rex," odpověděl Christian, a vlastně to byla docela pravda, protože se opravdu divil tomu, že jim Rex nedělal u jídla společnost. Odložil příbor, Alexův úsměv, s nímž se díval na Christianův vybílený talíř, mu neunikl.

"Nejspíše někde přemýšlí, kudy půjdeme na procházku," informoval jej Alex, posbíral nádobí a odložil je do dřezu, kde na ně napustil horkou vodu. "Půjdeš s námi?"

V tom do kuchyně dorazil Rex a nekompromisně se hrnul ke Christianovi, jehož nohavici uchopil do čelistí a táhl ho pryč.

"Něco mi říká, že nemáš na výběr," zubil se Alex nad zmučeným pohledem svého přítele.

Christian se nechal přemluvit, Rex zvesela štěknul a následován oběma muži opustil dům. Poklusem se vydal směrem k lesu, sem tam se zastavil, aby něco očuchal, po očku pak sledoval, jestli za ním oba dva stále jdou.

Christian se po cestě probíral myšlenkami, mlčky šel po Alexově boku, a přehrával si v hlavě scénu z auta… Znovu jej polilo horko z toho pocitu, mít Alexe tak blízko, a pak ten polibek… Zachvěl se.

"Je ti zima?" upřel na něj Alex své hnědozelené oči, starostlivé, hřejivé. Ani nečekal na odpověď, položil paži přes Christianova ramena a přitáhl si jej blíže k sobě.

Christian se opřel o Alexe, objal jej kolem pasu a doufal, že se z toho náhlého pocitu štěstí nerozpustí. Možná mu i trochu zima byla, jelikož nyní se cítil o mnoho lépe, i když… kdo by se necítil dobře, když jej obejme někdo, z jehož pohledu se vám téměř podlamují kolena?

Úplně přestal vnímat kroky, jež ušel, přírodu kolem, jak byl po celém dni utahaný, zapomněl na to, že původně chtěl po jídle odjet domů… Vzpomněl si na to, až když opět stanuli před Alexovým bydlištěm. Ledová ruka mu sevřela vnitřnosti, znejistěl. Neměl by vážně zmizet? Alex celou procházku mlčel, kromě jediné otázky nepronesl půl slova, třeba zalitoval toho, co udělal, třeba…

"Chceš jít domů?"

Alex se netvářil nijak, ale Christian měl pocit, jako by v jeho očích viděl zklamání. Nebo se pletl?

"Asi bych měl…" naznačil neurčitě. Alex kývnul, podržel mu dveře a pak sledoval, jak si Christian sbírá věci.

Pouzdro na zbraň už si neoblékal, bylo to zbytečné teď navečer. Nebylo mu dobře, když procházel chodbou a míjel Alexe, cítil na zátylku jeho pohled, žaludek se mu kroutil… Ne, nechtěl od Alexe pryč, nechtěl do svého bytu, kde jej nikdo nečekal…

Dotek na rameni jej zastavil a vzápětí byl otočen čelem k Alexovi, podvědomě zatajil dech, když se k němu druhý muž sklonil a políbil jej, z hrdla mu uniklo zasténání, překvapené a zároveň spokojené. Alex si jej opřel o zeď, rty jemně ochutnával ty Christianovy, jenž činil totéž. Pootevřel ústa, aby mohl druhý jazyk vklouznout k tomu jeho, nechal Alexe, aby polibek prohloubil, volnou rukou opět zabloudil do těch dokonale hebkých vlasů a neubránil se dalšímu slastnému stenu, když se k němu silné tělo ještě více přitisklo, skrze oblečení cítil tvrdost, jež se o něj otřela.

Sám vnímal, jak se mu s každou vteřinou zrychluje tep, jak mu začíná být v dolních partiích těsno, jak mu vzrušení začíná ovládat myšlenky. Váhavě zvedl pohled a navázal oční kontakt, když se od něj Alex odtáhnul.

"Vážně nechceš zůstat přes noc?" zněla otázka, s níž se strhla lavina pocitů, jež Christiana ochromila. Na moment zavřel oči, potřeboval vstřebat, že co se tady vlastně děje, co mu tady Alex nabízí… A bylo mu jasné, že tohle… polknul… že Alex tohle nevnímá jako něco na jednu noc. Pochyboval by o tom, kdyby to byl někdo jiný, někdo, kdo by na něm právě teď nevisel pohledem a nehladil jej hřbetem ruky po čelisti. Vřelo to v něm, na čele mu vyvstal pot, bylo mu hrozné horko, ale mysl měl náhle zcela jasnou.

"Rád," vyslovil konečně a málem se mu zatočila hlava z toho úsměvu, jaký mu Alex věnoval.

"Dobře," sklopil Alex oči ke Christianově košili, s přílišným zájmem mu rovnal límeček, zatímco pokračoval: "Jenom to nějak musím domluvit s Rexem, ale očekávám, že v tvém případě uražený nebude…" mrknul pak do Christianových modrých hloubek, jež chápavě mrkly. "Tak jo," řekl tiše Alex a vydal se najít toho čtyřnohého ďábla.

Christian se s nepřítomným výrazem a přiblblým úsměvem vydal do obýváku, kde znovu odložil své sako a zbraň, zrovna se skláněl nad gaučem, kdež se mu před obličejem objevila chlupatá hlava s mokrým jazykem, jenž okamžitě poctil návštěvou Christianův obličej. Rex jej ale netrápil dlouho, odebral se na svou vlastní pohovku, přikryl se dekou s nápisem Polizei a všechno nasvědčovalo tomu, že tímto jeho aktivita pro dnešek končí. Vzápětí za sebou ucítil pohyb, kolem pasu se mu obmotaly dvě svalnaté ruce a krk mu ovanul horký dech… a v pokoji jako by se opět zvedla teplota snad o dvacet stupňů…

You are not alone

16. června 2015 v 0:46 | Archea Majuar
You are not alone

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: sladký songfic, hurt/comfort

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Další slaďárna, další povídka bez čehokoliv odvážnějšího. Je mi líto, ale mám asi takové období. A kluky jsem si dneska nemohla odpustit, jelikož mě večer čekají na Hukvaldech :3 Příště vás čeká asi pokračování na Rexe nebo... a možná bych mohla pohnout zadkem i u Star Treku, že? Uvidíme, každopádně Enjoy :)

A proč zrovna Everybody hurts? Je to trochu klišoidní, že? Jenže já prostě miluju R.E.M....A tuhle písničku zvlášť.

Za komentář děkuji Bee, Monice, Profesorovi, Nu., Davanity a Jane :)


Probudil jsem se uprostřed noci. Aniž bych věděl proč. Převrátil jsem se na záda, protřel si oči a zaposlouchal se, třeba mě vyrušil nějaký hluk, jenž právě ustal, mohl se však ozvat znovu. Setrval jsem v ostražitosti snad minutu, ale k uším mi nedoléhal sebemenší lomoz. Rozhodl jsem se spánkové intermezzo alespoň trochu využít, shodil jsem ze sebe peřinu a udělal si krátký výlet do koupelny. Při návratu jsem ale přeci jen něco zaslechl.

Zůstal jsem stát na místě a zjišťoval původ zvuku, zdálo se, že se cosi tlumeně ozývalo z druhé strany pokoje, z postele, v níž spal Ondra. Po pobytu v osvětlené místnosti jsem si musel zase zvykat na tmu, takže jsem opět uslyšel, než uviděl, že se tělo pod peřinou zachvělo vzlykem.

Upadl jsem do rozpaků a začala se do mě dávat zima, jež v pokoji panovala. Prvotní impuls mi radil, abych Ondru nechal být, lehl si a dělal, že o ničem nevím. Diskrétnost především. Jenže… vzápětí jsem měl chuť jej obejmout, podržet jej. Tak, jako by to udělal on.
When the day is long
and the night,
the night is yours alone,
When you're sure you've had enough
of this life,
well hang on
Don't let yourself go,
'cause everybody cries
and everybody hurts sometimes

Nerozhodně jsem tam stál, vytuhnul jsem natolik, že tvrdé Y by si se mnou nezadalo. Tentokrát už jsem zřetelně viděl, jak se peřina otřásla. Netušil jsem, co se stalo, co Ondru tak zasáhlo, ale musel jsem retrospektivně uznat, že nebyl poslední dobou ve své kůži. Najednou byl celý… jiný, jako by něžnější, napadlo mě, i když něhu jsem si doteď představoval jinak. Na Ondrovo běžné chování to ale něžné bylo.

Co by se stalo, kdybych za ním opravdu šel…? Zlobil by se, odmítl, přijal… Věřil jsem, že zrovna on by přijal. Ale proč teda pořád stojím na místě?

Měl jsem strach, že… že to chlapi přeci nedělají. Že… ne, uvědomil jsem si, že mě přeci nikdy nezajímalo, co si ostatní myslí, tak proč bych to měl nyní brát na zřetel?! Jestli se Ondra trápí, jestli potřebuje pomoct… je to můj přítel, pomyslel jsem si a trhnul sebou, když místností zazněl další, potlačovaný vzlyk.

Sometimes everything is wrong.
Now it's time to sing along
When your day is night alone,
(hold on, hold on)
If you feel like letting go,
(hold on)
When you think you've had too much
of this life,
well hang on

Šel jsem. Překonal jsem pár metrů, usadil se na kraj postele a natáhl ruku. Zaváhal jsem, nechal jsem ji vznášet chvíli ve vzduchu, než jsem ji položil na Ondrovo rameno. Lekl se, ucukl a rychlostí blesku se otočil mým směrem. Do očí mě udeřily stopy po slzách, jež se mu linuly přes líce, jedna končila až u koutku úst, teprve pak jsem se odhodlal a dopřál mu oční kontakt.

Zrovna si pěstí obě oči otřel, na moment jsem v jeho tváři zaregistroval vzdor, pak se uklidnil. Byl bych se smířil i s nadávkou, s uraženým komentářem, hlavně, že se na chvíli přestal trápit. A ta myšlenka, nakolik byla ryzí, čistá, jak moc jsem chtěl, aby se netrápil, ta mě zaskočila nejvíce, husí kůži jsem ale přisoudil spíše chladnému prostředí.

Nevím, jak dlouho jsme seděli a měřili se pohledy, než mě znovu zasáhla potřeba jej obejmout. Prve jsem s ní bojoval, vymlouval si to ale… s pod sebou skrčenými koleny, jednou dlaní se opíral o polštář, druhou v klíně, trochu se hrbil, vlasy zplihlé… vypadal tak křehce, nutkání jej chránit bylo nyní silnější. A já mu podlehl.

Cause everybody hurts.
Take comfort in your friends
Everybody hurts.
Don't throw your hand.
Oh, no.
Don't throw your hand
If you feel like you're alone,
no, no, no,
you are not alone

Posunul jsem se blíže k němu, vědom si jeho náhle napjatého těla, díval jsem se mu dál do očí, snažil jsem se o důvěru plachého zvířete, zahnaného do kouta… Natáhl jsem dlaň, a jak nejjemněji jsem uměl, uchopil jsem jej za paži, snad ji i pohladil palcem, ještě více jsem zmenšil vzdálenosti mezi námi, zaujal jsem místo po jeho boku, ramenem se dotýkal mého hrudníku, dokud…

Dokud se o mě neopřel, neobjal mě kolem pasu a nepoložil si hlavu k mé klíční kosti. Jestli jej tlačila, tak to nedal znát, přimknul se ke mně, obě své dlaně jsem položil na jeho záda, rozprostřel je a dovolil si sklonit hlavu, abych zcela záměrně zabořil nos do Ondrových vlasů. Celým tělem, spíše nitrem se mi šířil pocit poznání… poznání, co to znamená důvěra.

If you're on your own
in this life,
the days and nights are long,
When you think you've had too much
of this life
to hang on

Nelitoval jsem toho. Nelitoval jsem ani ve chvíli, když se mi roztřásl v náručí a smáčel mi triko slzami, když mi zatínal nehty do zad, když mi jeho vzlyky rvaly srdce na kusy… Roztřeseně jsem mu podal kapesník a tiše naslouchal, jak se jeho dech pomalu dostává do normálu, pak mě ale překvapil, když jsem jeho prsty ucítil ve vlasech. Prohraboval se jimi, masíroval mi zátylek, znovu jsem zabořil tvář do jeho vlastních pramenů, dýchal jeho vůni… a kdesi v mysli počala klíčit myšlenka, že tohle už by opravdu dva chlapi spolu dělat neměli.

Ale bylo mi tak dobře, že jsem ji ignoroval, stejně jako své nohy, jež se v nepříliš pohodlné pozici hlásily o slovo. Jen jsem se dál nechal hladit a takřka jsem ztratil dech v momentě, kdy se Ondra zavrtěl a otřel se svými rty o mou čelist.
Za jiných okolností bych možná i vyšiloval, děsil se, co se se mnou a s ním děje, že tohle jsem nikdy nechtěl… A nebo také ne… stejně jako teď, když jsem jen uvolnil sevření svých rukou, trochu se odtáhl a… srdce se mi rozbušilo šílenou rychlostí. Díval se na mě s takovou důvěrou, že i kdybych chtěl něco říct, nedostal bych ze sebe ani slovo, natolik mě to zasáhlo.

Well, everybody hurts sometimes,
Everybody cries.

Pomalu se jeho tvář k mé přiblížila, těkal očima mezi mými rty a očima, sledoval mou reakci, jež přišla vzápětí. Spojil jsem naše rty, ty jeho byly mírně slané od slz a pokousané od toho, jak se snažil zadržovat vzlyky… Jemně jsem jej líbal a on se mi opět rozpouštěl v náručí. Aniž bych přerušil kontakt, uložil jsem jej na záda a lehl si na bok vedle něj, polibek však byl spíše pro nás oba uklidňující než stimulující…

Takže brzy aktivita z Ondrovy strany opadala a i mně se začala klížit víčka. S mlasknutím jsem se odtrhnul od úst, jež se vzápětí mírně usmála. Nejsladší odměna za to, že jsem se rozhodl správně…

…hold on…

Uložil jsem se pod Ondrovou peřinou a nebránil se tomu, když se uvelebil v mé těsné blízkosti. Jeho tělo hřálo a já jsem už ani nepomyslel na návrat do své již studené, opuštěné postele. Dostal se ještě více ke mně, zády se přitisknul na můj bok… A já se k jeho zátylku otočil čelem, objal jej kolem pasu a úplně zapomněl, že v téhle poloze většinou usnout nedokážu.

Slyšel jsem jeho tiché, pravidelné oddechování.

You are not alone.

Tohle by se za Stockingera nestalo

9. června 2015 v 23:55 | Archea Majuar
Tohle by se za Stockingera nestalo

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Mám jen dvě informace:
1. Komisař Rex je ten nejteplejší seriál, jaký jsem kdy viděla. Kam se hrabe Star Trek (samozřejmě no hate, je to dobře, líbí se mi to. Moc. Neskutečně moc.)
2. Na pár Alex/Christian jsou na netu jen dvě povídky v angličtině, to už se mi tolik nelíbí (protože v azbuce číst je pro mě o hubu a čínsky vážně neumím.)
3. Mám napsáno už několik povídek na tento pár, ale jejich kvalita... pff, těžko říct, jsou to slaďárny.
4. Potřebuju počítadlo.

Děj povídky si situujte někam za díl Nováček... 04x05

Za komentář děkuji Monice a opět i Bee, Nikkie, Profesorovi a distributorovi levné viagry.

"… a když budete spolupracovat, tak se možná, ale jen možná přimluvím u soudce, aby byl vůči vám shovívavý!"

Vzápětí Alex nasadil ještě nasupenější výraz, třísknul o plechový stůl složkou, obsahující podklady k nějakému případu, a založil si ruce v bok. Chvilku tak stál, pak vypadl z role a pozvedl obočí, vysílaje otázku směrem k muži, jenž seděl před ním.

"Mám být upřímný nebo milý?" zeptal se neutrálně Christian, opírající se o stůl, své modré oči upínal na svého nejistého kolegu.

"Mile upřímný?" zkusil to Alex, za což si vysloužil pobavený úšklebek. "Upřímný," rozhodl se.

Christian se zády opřel a složil paže na prsou, ve tváři náhle nekompromisní výraz.

"Slabé, Alexi, vypadám snad, že se bojím? Celý se třesu… A to jsem jenom prostý policista, co kdyby tady místo mě byl člen ruské mafie, který mrknutím oka zabije své nejbližší?" zhodnotil Alexův výkon při výslechu a trochu jej zamrzelo, že byl tak příkrý. "Chceš názornou ukázku?" zeptal se už mírnějším tónem.

"Od tebe?" usmál se Alex. "Bude mi ctí, nechat se vyslýchat od největšího odborníka na útvaru."

"Nech si to," zašklebil se kysele Christian a přepustil Alexovi své místo.

"Ale já to myslel vážně," hájil se muž, minimálně o hlavu vyšší než jeho kolega. "Slyšel jsem zvěsti, že se před tebou nakonec složí všichni."

"To nebyly zvěsti," spatřil Alex v Christianovu takřka zlověstném úsměvu záblesk zubů a nemohl si pomoct, ale těšil se.
Těšil se, s jakým kalibrem na něj Christian vytáhne. Slyšel o něm, že co na ostatní ztrácel co do výšky a svalů, doháněl svou schopností při výsleších, navíc výborně střílel a měl slušnou fyzičku. A vůbec působil jako fajn chlap… Možná až moc fajn, napadlo Alexe, zatímco si jej Christian s úsměvem měřil.

"Na mě tyhle vaše psí pohledy naplatí, pane Brandtnere!"

Alex skoro nadskočil. Nečekal, že na něj Christian udeří tak hlasitě a s takovou razancí hned zpočátku. I přes leknutí mu neušel jemný pohyb Christianových rtů, ten parchant se spokojeně pousmál, došlo Alexovi, následně sledoval, jak se druhý muž odlepil ze svého místa u stěny a začal kolem něj kroužit. Myslel si, že tahle metoda přece musí fungovat jen ve filmech, že přeci není možné, aby to člověka tak zdeptalo…

Jenže při třetím, nesmírně pomalém kolečku, se k němu Christian znenadání zezadu přiblížil a výhružně zašeptal:
"No, ták, Brandtnere, přiznejte se, bude to tak pro vás lepší…" sklonil se k Alexovu uchu, pak se narovnal, chvilku postál, nechal sedícího kolegu, aby slova vstřebal, načež se přesunul na druhou stranu a do druhého ucha takřka zapředl: "… nebo chcete, abych začal být zlý?"

Alex nechápal, co se s ním děje, ale Christianova technika zabírala dokonale. Strach sice doslova neměl, jenže ten tón, jakým Christian mluvil, co vlastně říkal a ten chladně vypočítavý pohled… přinejmenším se necítil dobře a určitě ne v bezpečí. Spíše jako… další pomalý okruh, klapot bot, pohrdavý úšklebek… jako lovená kořist, zahnaná do kouta.
Ještěže nechal Rexe ve vedlejší místnosti, asi by byl z nastalé situace dost zmatený.

Znovu nadskočil, když Christian využil jeho chvíli nepozornosti a praštil pěstí do stolu. Vážně Christiana skoro nepoznával… Kam se poděl ten přátelský až hravý člověk, jenž si nenechal ujít příležitost soutěžit se psem o housku se salámem?

Před ním stál sebevědomý muž, jenž moc dobře věděl, co činí… co Alexovi činí. Mluvil na něj, bombardoval jej otázkami, žádal po něm vysvětlení, stůl se pod jeho pěstmi jen otřásal, jenže Alex dokázal vnímat jen ten respekt, jaký Christian náhle vzbouzel. Nebylo důležité, že nevypadal jako typický kriminalista, ale že měl tu schopnost, pomocí slov a tónu hlasu dohnat vyslýchané tam, kam potřeboval, aby z něj vypáčil důležité informaci či přímo doznání.

A když se Christian zapřel o stůl a sklonil se nad ním, Alexe napadlo jen jedno. Že je prostě perfektní.

"Máš strach, Brandtnere? Měl bys mít, protože já jsem ten poslední člověk mezi tebou a doživotím," vydechl mu do tváře. Všiml si, že i na Alexe jeho metoda působí, což úplně nečekal, jeho kolega byl očividně nervózní, no, možná spíše jen nesvůj, ale vyjevený výraz a mírně vystouplá žíla na spánku hovořily za vše.

Ne, že by jej vlastní úspěch netěšil, ale zcela si nevěděl rady s Alexovým pohledem, jakým se na něj díval… Třeba to bylo jen tím, jak byli u sebe blízko nebo… nevěděl, proč sám setrvával v této pozici, měl by se postavit a pokračovat v korzování kolem, ale prostě se k tomu nemohl přimět.

Alex se dál díval do těch modrých očí, hlavou mu běželo jen jediné, proč si doteď nevšiml, jak jsou nádherné, jak se dokáží dívat intenzivně, jako by mu viděly až do duše, jako by uměly vyčíst vinu v každém člověku a přimět jej se přiznat. Vnímal dech na své tváři, vnímal ten adrenalin, jenž mu koloval žilami a krev bušící ve spáncích.

"Přiznej se, Brandtnere…" vyslovil Christian a s polknutím sledoval, jak se Alexův pohled přesunul z jeho očí na rty a zpět, zorničky rozšířenější, výraz výmluvnější. Christianovi začal docházet dech, musel pootevřít ústa, aby nabral dostatečné množství kyslíku, jež splašeně bijící srdce potřebovalo. Kdyby to bylo jen kvůli vzrušení z výslechu, ale ono v tom figurovalo ještě něco jiného… něco mnohem znepokojivějšího.

Alex už to nevydržel, podlehl těm modrým očím, podlehl tomu jemnému hlasu, podlehl Christianovi, nadzvedl se na stoličce a lapil svými rty ty jeho, vzápětí zabořil prsty do kštice plavých vlasů a přitáhl si Christiana blíž, druhou rukou jej uchopil za límec a pěst ještě více sevřel, když se Christian do polibku položil. Nijak se nebránil, neodtahoval, jen se dál opíral o stůl a oplácel Alexovi jeho pozornost.

Byl šokovaný vývojem událostí, ne že ne, jenže Alex… a jeho rty… nedokázal se jim bránit, právě naopak, z vlastní iniciativy je líbal, poznával, vstřebával ten pocit, že někdo jiný udělal první krok, že ho Alex hladí ve vlasech a že jej drží za sako, aby mu nikam neutekl. Ale to bylo to poslední, na co Christian myslel, když mu k uším dolehl tlumený povzdech, jenž jím prostoupil v podobě příjemného tepla.

Oba muži se odtrhli až v momentě, kdy se otevřely dveře. I kdyby odskočili na tři metry od sebe, jejich provinilé výrazy a zrudlé tváře by je okamžitě prozradily. A Hellerer taky nebyl žádný začátečník, v oboru kriminalistiky se pohyboval už kolik let, takže mu stačil jeden jediný pohled a byl doma.

"No, to snad není pravda," zakroutil nevěřícně hlavou. "Tak tohle by se za Stockingera určitě nestalo." Chvilku se na Christiana s Alexem koukal, nechal je trochu vydusit, než se otočil na Rexe, jenž se zjevil po jeho boku a zvědavě koukal, co jeho páníček s Christianem vyvádí.

"Pojď, Rexi, uvaříme jim trochu kafe, čeká je dlouhá noc… Ať už budou během ní dělat cokoliv," načež se s lišáckým úsměvem otočil a společně s lehce zmateným vlčákem zamířil ke kávovaru. Už se docela těšil, až se to Böck bude snažit svým typicky nervózním způsobem uvést na správnou míru, a taky na to, jak Alex nebude díky všeříkajícímu úsměvu potřebovat k vysvětlení situace byť jen jediné slovo.

Maybe you're not the worst thing ever...

5. června 2015 v 12:22 | Archea Majuar
Maybe you're not the worst thing ever...

Fandom: Red Dwarf

Pairing: Dave Lister/Arnold RImmer

Warning: +15

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Slíbená povídka je zde, pokračování v případě zájmu nejspíše bude :)

Moc chci poděkovat Profesorovi, Nikkie, Bee a Monice za komentáře k Rexovi, netušila jsem, že zrovna tenhle fandom někdo ocení, ale jsem za to ráda. Určitě se pokusím napsat ještě něco a... Nenašly jste některá povídky na Alexe a Christiana v angličtině? Na AO3 jsou momentálně 3 v češtině a 1 v angličtině, více se mi ani přes google nepoštěstilo... Budu vděčná za cokoliv :)

Lister se právě vrtal ve svém kari. Běžně by kolem něj už poletoval Kryton a měřil mu teplotu, ale už to udělal ráno, když Lister neměl chuť na včerejší pivo. Prostě… neměl na jídlo ani pomyšlení, hlavou mu plynulo úplně něco jiného, dokud jej z rozjímání nevyrušil Rimmer.

Na první pohled se tvářil úplně normálně, na ten druhý ale Lister zaregistroval změnu oproti zaběhlému vzorci chování. Nezačal totiž s moralizujícím monologem, jímž by zkritizoval Listerovu zbytečnou existenci a vyzdvihnul svou zbytečnou existenci, jež vlastně nebyla existencí, když byl hologramem…

"Co se stalo?" zeptal se Lister, Rimmer se posadil ke stolu kousek od něj a zamyšleně si přejížděl pěstí po rtech. Listerovu otázku zachytil až o pár sekund později.

"Nic," vyhrnul v sebeobraně, pak ale složil ruce na stůl a šel s pravdou ven. Lister jej stejně znal jako své boty, tak nemělo žádnou cenu mu cokoliv zatajovat. "Zaznamenal jsem nějaké podivné záškuby v holosrdci, tak jsem nechal paní Krytonovou, aby se mi na to podívala."

"No, a máš s ním něco?" pobídl Listera Rimmer, jenž svým pohledem fixoval své dlaně, jak se třou jedna o druhou. Asi se nějaký problém vážně vyskytl, jinak by Rimmer nebyl tak nervní.

"Mám se prý trochu hlídat, vyvarovat se negativním emocím, jinak by časem mohlo dojít až ke zhroucení mechanismu srdce."

"No, vzhledem k tvé mírumilovné povaze to bude trochu oříšek, viď?" mrknul na něj Lister škodolibě. "Jinak se to vyřešit nedá? Třeba výměnou?"

"Jestli sis nevšiml, jsme ve vesmíru, holosrdce si jen tak vesele neposkakují kolem a nečekají, až si je někdo uloví a dá jim smysl života," odseknul Rimmer podrážděně. Taky uvažoval nad možností výměny, ale nevypadalo to z výše zmíněných důvodů reálně.

"Takže nic?" podrbal se Lister na hlavě a definitivně odsunul talíř stranou. Rimmer zavrtěl hlavou. Muž se dredy vstal od stolu a vyhoupl se na horní postel, kde se pohodlně usadil a shlížel dolů na svého kolegu. Docela rád by mu pomohl, byl to sice Rimmer, jenž měl v sobě nejvíce nepříjemných vlastností, jaké kdy u koho viděl, ale i tak ho měl aspoň trochu rád.

"Jedině…"

Vrátil svou pozornost Rimmerovi, když opět promluvil.

"Co jedině?"

"Kdysi jsem v manuálu holosrdce na měkké světlo četl, že pro vyvarování se poruchám pomáhá pocit užitečnosti."
"Tak to seš v loji," okomentoval Rimmerovu informaci Lister. Rimmer chvíli vypadal, že chce protestovat, ale nakonec si jen založil ruce na prsou a zůstal zticha. Zřejmě uznal, že má opičák pravdu.

"To máš asi pravdu," pronesl pak tiše, až to Listera bodlo u srdce. Ani ne proto, jak tiše to řekl, ale jak upřímně to znělo. Právě ten moment mu připomněl, proč i on se cítí tak pod psa.

Ne, že by byl do Rimmera zamilovaný, bože ne, takový gurmán nebyl, jen… Mu už citelně chyběl lidský kontakt a byl natolik zoufalý, možná i nešťastný a neuspokojený, že by vzal zavděk i Rimmerem. Ano, zní to neuvěřitelně, ale i Rimmerem. Vzhledem k jeho nulovým schopnostem uspět u ženy musel být minimálně zběhlý v ručních pracích, což by se mohlo hodit.

Listera dokonce potěšilo, že aspoň tahle myšlenka v něm jakési malé vzrušení zažehla. Pak by to snad nemuselo být tak složité… Prostě ho už nebavilo si to dělat sám, tak by Rimmera mohl využít a dát mu na chvíli pocit užitečnosti. Možná to tak i mělo být… Kočanská byla v nedohlednu, jiná ženská taky. Asi jim ani nic jiného nezbude.

"Rimmere?" ozval se, aniž by byl rozhodnutý, že mu to opravdu chce navrhnout. Jenže Rimmerův pohled ještě snad nikdy nebyl tak nadějeplný…On snad vážně doufal, že na něco Lister přijde? Slezl z postele, opřel se dlaněmi židli a pokračoval:
"Napadlo tě někdy, že… ani jeden z nás neměl dlouhodobý vztah, ty navíc žádnej," Rimmer se zašklebil, ale Listera nepřerušil. "Nenapadlo tě… nenapadlo tě, že jsme si třeba souzený?"

Vysoukal to ze sebe a doufal, že první co uvidí, nebude Rimmerův znechucený výraz. Dostavil se jiný, spíše pobouřený. Muž s nozdrami jak Vítězný oblouk vstal a…

"Oduševnělý monolog o tom, jaký jsem podřadný člověk a proč by ses se mnou měl zahazovat, si odpusť," nedal mu prostor Lister. Netušil, co to do něj vjelo, najednou se tyčil na Rimmerem, ruce na bočních opěradlech, dýchal mu do tváře. "Jsem zoufalej," slyšel se říct s notnou dávkou potřeby v hlase, "a vím, že ty taky."

"Ty ses zbláznil!" vykřikl Rimmer, šokovaně zíral na Listera, jak se nad ním sklání, v psychologii nikdy nevynikal, ale Listerův výraz byl… šílený. Šílený potřebou, hladem, skutečně byl zoufalý. Nepředstíral to... "Myslíš to vážně?" zeptal se hlasem, jenž nepoznával, jak byl prostý sarkasmu, ironie a sebelítosti.

Jeho vlastní podvědomí mu už párkrát vyplavilo myšlenky na to, jaké by bylo zažít něco s mužem, možná už byl v kosmu příliš dlouho, možná zblbnul, možná to vážně už bylo jediné řešení, jak si vybít frustraci z nedostatku lidského kontaktu. Listerovy oči doslova žhnuly, když mírně kývnul, Rimmer nasucho polknul a uvědomil si, že už jen ten pohled v něm vyvolává něco, co by dříve Listerovi nikdy nepřiznal.

Mohl by se teď Listerovi vysmát a zneužívat toho až do konce jeho života. Mohl by a byla to lákavá představa, ale vidina cizí ruky, tisknoucí jeho vzrušení, ještě lákavější. Nevěděl ale, jak má dát Listerovi souhlas, všechno mu přišlo divné a nevhodné, a tak udělal to nejdivnější a nejnevhodnější. Když tak Lister nad ním stál, nohy rozkročené, obličej přímo nad tím jeho…

Natáhl ruku a celou plochou dlaně přikryl Listerův rozkrok a lehce jej sevřel. Doširoka otevřenýma očima pak sledoval, jak překvapeně se Lister zatvářil, z hrdla se mu vydral zvuk, utlumený zavřenými ústy, přesto pro Rimmerovy uši dobře slyšitelný, když pak stisk uvolnil a přes ono místo párkrát přejel tam a zpátky, dočkal se přivření Listerových očí a dalšího, tlumeného zvuku.

Cítil, jak se mu látka pod dlaní napíná, jak se objekt v jejich spárech zvětšuje, třel rostoucí erekci jen jemně, přesto žár v Listerových očích byl nesmírný, netušil, kde se to v něm samotném bere, že se k tomu odhodlal, že dobrovolně sahá Listerovi na rozkrok… A pak i jemu samotnému uniklo zasténání, když nad ním se tyčící muž stiskl jeho vlastní vzrušení. Ano, vzrušení, došlo Rimmerovi. Byl vzrušený z toho, že omakával Listerovi ptáka…

Ne, to ne, to nezvládne, to ne, proletělo mu hlavou a silně oběma rukama zatlačil na Listerův hrudník, odhodil jej a vyskočil ze židle. Nestačil však utéct, Lister se vzpamatoval obdivuhodně rychle, jako by takovou reakci čekal, a postavil se čelem k Rimmerovi, jenž měl paže v obraně natažené před sebou a couval. Couval ke dveřím, chtěl se dostat pryč od toho opičáka… Pryč od něj, od jeho pohledu, v němž se náhle zablesknul i vztek, Rimmerův strach měl díky vrozené zbabělosti snazší práci jej ochromit.

Hologramu dřevěněly nohy, nedokázal se už více pohybovat, třásl se, děsilo jej vlastní rostoucí vzrušení, ano, i přes pociťovanou úzkost stále cítil, jak se jej Lister dotknul, jak se druhý muž tvářil, když on sám jej hladil… V nestřežené chvíli jej Lister povalil na zem, slabiny se dotkly slabin a Rimmer se neubránil tichému zvuku slasti, jímž dal vlastně útočníkovi najevo, že i přes protest se mu situace líbí.

Byl v loji. Vážně. Protože Listerova třísla se o něj otírala, i skrze vrstvy látky cítil tvrdost v Listerových kalhotách.

"Vidíš, co jsi schopný se mnou udělat?" zašeptal mu Lister do ucha a demonstrativně pokračoval v pohybech boky, všímal si, jak se pod ním Rimmer chvěje. Původně nechtěl na nic tlačit, ale když ten dutohlav seděl na židli a díval se mu do očí, zatímco jej hladil v rozkroku… Začal chtít víc a hned, rozhodl se držet zpátky jen natolik, aby Rimmera nevyděsil až příliš.

Už jen to tření bylo úžasné, vědět, že i Rimmerovi se to líbí, že má naději na vzájemnou výpomoc… V tom se k němu druhý muž naklonil a chystal se jej políbit, Lister zaváhal, ale nechal jejich rty, aby se dotkly, víc ale neudělal.

"Vadí ti to?" zeptal se jej Rimmer, Lister v jeho hlase zaznamenal obavy. Sice neplánoval, že by kromě uspokojování se prováděli jakékoliv něžnosti ale… ale po letech cítit něčí rty na svých, a pak ta zranitelnost v hnědých očích…

"Ne, nevadí," zavrtěl hlavou a sám převzal iniciativu, spojil jejich ústa, nejprve je jen jemně zkoumal, jak moc se liší od ženských, a tak byl překvapen, když jej Rimmer začal líbat náruživěji, hladověji a ještě jej jednou rukou objal kolem krku.

Aniž by si to uvědomoval, výpady jeho boků se zrychlovaly, jejich slabiny se o sebe třely, a přestože Listerovi už nebyly kalhoty příliš pohodlné, bylo už příliš pozdě se svlékat. Cítil, že je blízko, dýchal a sténal Rimmerovi do tváře, jenž dělal totéž, navíc zatínal nehty do jeho krku, zvrátil hlavu dozadu a jeho vzdechy se staly ještě hlasitějšími, naléhavějšími…


Poté muž pod ním na moment ztuhnul, vzápětí se prohnul v zádech a slastný výraz v jeho tváři se stal pro Listera neúnosným. Jako nadržený teenager se udělal do kalhot, zatímco se nadále, ale již podstatně pomaleji, pohyboval proti druhému muži. Osamělost z něj udělala bisexuála, jenže po tomhle zážitku si ani nehodlal stěžovat. Cítil se sakra dobře i přes to mokro v kalhotách.

Svalil se vedle ležícího Rimmera a čekal na nějaké moudro z jeho úst, které ale nepřicházelo. Místo toho se jen Rimmer zvedl, chvíli nerozhodně postával, nevěděl, jestli má poděkovat, nadávat nebo se urazit… A tak raději neudělal ani jedno z toho a zmateně prostě odešel.

Moc příležitostí být užitečný jsem mu nedal, napadlo Listera v momentě, kdy už byl Rimmer dobrou minutu pryč, a s lišáckým úsměvem si slíbil, že to příště musí napravit. Rimmer sice bude asi zprvu proti, ale Lister uměl být přesvědčivý. Velmi přesvědčivý.

pozn. kdyby někoho zajímalo, kde jsem sebrala ten název, tak jde o písničku z komediálního seriálu Galavant s Timem Omundsonem :3 :)

Jak Rex dělal dohazovače

1. června 2015 v 1:09 | Archea Majuar
Jak Rex dělal dohazovače

Fandom: Komisař Rex

Pairing: Alex Brandtner/Christian Böck

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: V záchvatu zoufalství ze zkoušek, na které prakticky nic neumím, mne postihla touha psát. A jelikož jsem všechno jen ne pilný student, podlehla jsem. Není to nic moc, spíše jsem jen potřebovala vypnout a napsat něco hezkého, rozverného... a tak jsem z nepochopitelného důvodu sáhla po fandomu Komisař Rex a vyplodila tohle. Říkejte si, co chcete, ať už je pro vás jedničkou v tomhle seriálu Richard Moser, Lorenzo Fabbri nebo právě Alex Brandtner, já měla vždycky oči jenom pro Christiana... No, dobře, původně i pro Mosera, protože v úplně prvním uskupení prostě nebyl nikdo jiný koukatelný, "Štoki" vážně můj typ není... :D No, dost blbých keců, Enjoy! :)

Za komentář děkuji Nikki Yao :)

Rex naklonil hlavu a pozorně sledoval housku se salámem, jak se kymácí ze strany na stranu. Christian se jej s očekávajícím úsměvem snažil pomocí housky, přivázané k provázku, zhypnotizovat, respektive čekal, jestli bude Rex reagovat stejně jako většina psů, tedy že bude jen zírat a slintat. Jenže sám tak nějak tušil, že Rex opravdu není jako ostatní, a byl zvědavý, co ten filuta vymyslí tentokrát.

Detektiv v chlupatém kožíšku se mlsně olízl a pomalu se vydal za Christianem, jenž změnil své stanoviště a se stále se houpající houskou se pohyboval po kanceláři. Rex si to načasoval perfektně. Právě, když do místnosti vcházel Alex, tak využil Christianova momentu nepozornosti, odrazil se, ve skoku chytil do tlamy housku a ještě stačil přistát na subtilní postavou vybaveného Christiana, jenž nápor statného psiska neustál a padl záda, div že stačil pod sebe dát ruce, aby si nenarazil důležité části svého těla.


K uším mu dolehl Alexův smích, jenž vyvolal na Christianově tváři červeň. Zase vyšel ze souboje člověk vs. Rex jako poražený, ale nikterak z toho Alexova věrného parťáka nevinil. Sice si na něm momentálně ustlal a mít takovou hordu svalů rozvalenou na hrudníku není nic moc, Christin ale to dokázal překousnout, podobně jako obvykle, s úšklebkem nad Rexovým veselým výrazem zavrtěl hlavou a podrbal ho za ušima.


Pes mu za to přátelsky olízl obličej, sebral ze země housku a odběhl ji spořádat na své místo. Christian si ještě chvíli pobyl na zemi a přemýšlel, jestli ho více bolí lehce pochroumaná kostrč nebo ego, když před sebou uviděl ruku. Natáhl se po ní a Alex mu pomohl na nohy, ve tváři úplně stejně rozverný výraz jako Rex. Ne nadarmo se říká, že pes je obrazem svého pána, pomyslel si Christian, leč i jemu se ústní koutky zkroutily směrem vzhůru.


Vzápětí však kromě vděku pocítil i horkost, jež se mu znovu nahrnula do tváří, a to se stačil jen letmo otřít o svého robustnějšího kolegu, jenže poté umístil Alex obě své dlaně na Christianova ramena a svrchu se na něj pobaveně zadíval.


"Ty si nedáš pokoj, viď?"


Christian jen s úsměvem pokrčil rameny, jednoduše ho bavilo dělat s Rexem kraviny, zpříjemňovalo mu to dny, jinak plné vražd, mrtvol a podobných chuťovek.


"Dneska ses stačil vzpamatovat, ale nerad bych tě tady jednou našel s otřesem mozku, jasné?" pronikla do Alexových očí starost. Christianův úsměv povadnul, Alexova slova byla podpořena zesilujícím stiskem na jeho ramenou, myslel to velmi vážně, přestože se nedíval nijak přísně. Když ale uviděl, že Christianovi došlo, co se mu snažil říct, shovívavě se pousmál, svého kolegu pustil a už s větší mezerou mezi nimi dodal: "Když to nepomůže, tak příště domluvím Rexovi,", načež se oba muži otočili za ublíženým zakňučením, jak se Rex snažil celou svou hlavu kajícně schovat pod obě packy.


Ze sledování Rexova bravurního herectví je vyrušil Hellerer, jenž na svou váhu poměrně rychle přikvačil do kanceláře, vychrlil na své kolegy potřebné informace a následně sledoval, jak oba sbírají své věci a dle jeho pokynů míří na místo činu. Vyrazili tak rychle, že jim ani nestihl předat housky se salámem… No, aspoň neubude, pomyslel si zadýchaně a s labužnickým mlasknutím se pustil do první z nich.


"Kručí mi v žaludku, jako bych týden nejedl," postěžoval si Christian, zatímco se vraceli z prohlídky jednoho bytu. Naposled jedl odpoledne housku se salámem a bylo skoro osm. "To nám nemohl Hellerer svačinu přivézt nebo poslat?"

Alex se jen pousmál. Sám měl hlad jako vlk a po očku mrknul na Rexe, jenž bez pochyb už měl taky prázdný žaludek. Už když v bytě dohledal všechny stopy, tak začal vartovat u ledničky a čekal, jestli mu z ní někdo něco nedá. Jenže nacházel se v ní pouze plesnivý banán, nad nímž i nevybíravý policejní pes ohrnul svůj detektivní čumák.


"Mám doma lasagne," oznámil Christianovi, jenž k němu upřel své modré oči, náhle plné zájmu a života. Alexův žraločí úsměv na sebe nenechal dlouho čekat. Jak šlo o jídlo, byli Rex i Christian stejní.


"Doufal jsem, že něco takového řekneš," přiznal Christian a chystal se otevřít dveře na zadní sedadlo Alexova auta, ovšem Rex jej předběhl, otevřeným okýnkem hopnul dovnitř a uvelebil se.


"Rozumíš tomu?" hodil Christian nechápavý pohled po Alexovi. Vždyť Rex nedal na sedadlo spolujezdce dopustit. Když už, tak nechal Christiana sedět vzadu a posléze se zepředu přesunul k němu a s oblibou si na něm ustlal, ale tohle…


"Možná je unavený," zapřemýšlel nahlas Alex, ale jakmile Rex netrpělivě zaštěkal, přestat rozjímat nad chováním svého psa a nastoupil, Christian učinil totéž.


Když dorazili domů, Rex okamžitě vyskočil a jal se čenichat okolo zahrady. Třeba si tam někde zapomněl nějakou dobrou kost, co by se mu zrovna hodila. Christian se také chystal vystoupit, na rozdíl od Rexe dveřmi, Alex ho ale zarazil prosbou, aby mu podal mapu z přihrádky na dveřích.


"Máš tady pouta, otvírák a plechovku, ale mapu nevidím," oznámil Christian s pohledem upřeným dolů, proto jej překvapilo, když náhle pocítil blízkou přítomnost druhého muže, jenž se naklonil tak, aby do přihrádky taky viděl. Christian zadržel dech, narovnal se a snažil se nevnímat to příjemné teplo, jaké Alexovo tělo vydávalo, stejně jako vůni, jež se z něj linula, byla nevtíravá, jen prostě hezká.


"Vážně tady není," zamumlal Alex, pak od něj Christian slyšel nějaké zabrblání ohledně toho, proč Rex nechává dopité plechovky v autě. "A nesedíš na ní?" Christianovo obočí vyletělo vzhůru, když jej Alex chytil za bok a bez problémů odsunul stranou, div že nezahučel do prostoru mezi sedadlem a šaltrpákou.


"Alexi!" zaprotestoval naoko. Vlastně mu vůbec nevadilo, že jej Alex prakticky objímal, že měl obličej téměř zabořený do Alexova hrudníku, že mu Alex svírá bok… Pootočil tvář, chtěl vidět, co to tam ten ohledávač dělá, ale spatřil jen hnědé oči, jež se dívaly přímo do těch jeho. Pohledem neuhnul ani ve chvíli, kdy Alexovy prsty vklouzly pod sako a uchopily jej jen přes košili… zdálo se mu to nebo Alexovy ruce byly v porovnaní s jeho kůži neskutečně horké?


Seděl tam jako zařezaný, jako by ho Alex spoutal očima, doufal, že druhý muž něco udělá, že se neodtáhne, že… nevěděl přesně, co chce, ale ta blízkost Alexova těla, jeho pohled… začínalo to na něj být příliš intenzivní, příliš vážné… Musel něco učinit sám, nemůžou takhle na sebe zírat věčně… jejich myšlení pracovalo podobně, takže, když se Alex narovnával, Christianovy prsty se právě dotkly jeho krátkých, hnědých vlasů, jemných a příjemných na dotek.


Možná chtěl tuhle chvíli ukončit a vystoupit, možná by to zamluvil, ale Christianovo gesto jej zastavilo. Položil se do toho doteku, snad i přivřel oči, to by ale neviděl laskavý úsměv, jenž se skvěl na Christianově tváři… Vnímal, jak se k druhému muži přibližuje a nedokázal a vlastně ani nechtěl ničemu zabránit.


Christian vyšel vstříc jeho rtům, vítal, když napětí mezi nimi zmizelo úplně stejně jako mezera mez jejich těly, nalepil se na to Alexovo a z úst mu unikl spokojený povzdech. Všiml si, že Alexovy rty se zvlnily v pobavení a…


Oba se překvapeně zadívali napravo, kde na ně z okýnka koukala jedna velká chlupatý hlava s vyplazeným jazykem.


"Asi žárlí…" poznamenal bez rozmyslu Christian a Rex zakňučel.


"Nezapomínej, že to byl on, kdo tě dnes výjimečně pustil na přední sedadlo," upozornil jej věcně Alex, dlaní ho naposled pohladil po boku, který celou dobu možná až necitlivě svíral, a přemístil ji za Rexovy uši.


Christian se podíval z jednoho na druhého a nemohl se zbavit pocitu, že se ti dva na něj zase jednou domluvili...Znovu prohrábl Alexovy vlasy a rozhodl se, že pro tentokrát jim to opravdu vyčítat nebude.