Květen 2015

Flying with or without wings

28. května 2015 v 23:32 | Archea Majuar
Flying with or without wings

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +12

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po pár týdnech oddechu opět něco na RPS, po pár týdnech porna zase něco jemnějšího. Že vy radši pwp? No, chvíli si počkejte, příště bude slash na Red Dwarf a... radši se nechte překvapit. Jinak tahle povídka je hodně inspirovaná výletem kluků do Londýna (jo, nedám si pokoj :D). Enjoy!

Za komentáře děkuji Profesorovi a Bee... té vlastně ještě jednou moc děkuju za blíže nespecifikovanou věc, jíž mi udělala nesmírnou radost :)

Ani jsem nevnímal, kdy letadlo vzlétlo. Ne, že bych létal tak často, ale byl jsem docela ospalý, a tak jsem ihned po nasednutí bojoval se svými očními víčky, jež mermomocí chtěly dolů. Nakonec jsem se přestal bránit, když jsem viděl, že i Igor, sedící vedle mne u okna, to zabalil. Možná nespal, jen se nudil, ale to mi bylo tak nějak jedno.

Zavřel jsem oči, snažil se najít co nejpohodlnější polohu a odfiltrovat z hlavy ruch, jenž v letadle panoval. A zřejmě se mi to povedlo, neboť když jsem se probudil, cítil jsem v žaludku ten známý pocit, že jsme ve vzduchu. Zamrkal jsem, protřel si oči a podíval se vedle sebe, Igor pořád spal, mně se naopak podařilo vychytat moment, kdy se nabízelo pití.

Převzal jsem si zvolený nápoj, načež do mě Michal začal něco hustit a myšlenky se mi rozutekly směrem, kterým se náš rozhovor ubíral. Poté se k nám připojil i Richard, což vyústilo v totální kolaps serióznosti našich argumentů a ukončení debaty s mírně bolavým břichem od smíchu. Mezitím jsem dopil a Michal posléze usnul. To mi bylo nanejvýš divné, ale asi na něj už ta kvanta kofeinu, která za den zkonzumoval, moc nepůsobila.

Opřel jsem se a zadíval se z okna. Viděl jsem ale jen modrou oblohu a oblaka, co bych taky čekal, že… Pohled mi sklouzl na stěnu letadla, hledal jsem něco, na co bych se mohl soustředit, co by mě zaujalo.

S jednou polovinou tváře nalepenou na sedadle jsem se vrátil k pozorování dění za oknem, dokud mě neupoutal pohyb, Igor se zavrtěl, vydal na čtyřicátníka nezvykle roztomilý zvuk a pokračoval ve spánku. Žasnul jsem nad tím, jak mohl trpět to strniště, sám jsem s tím měl občas problém, ale Igor těmito obtížemi očividně v posledních letech netrpěl.

Vždyť mu vlastně docela sluší, vypadá drsněji, pomyslel jsem si pobaveně. Dál jsem se na něj koukal a musel jsem uznat, že to prošedivělé strniště v kombinaci se stejně svou kaštanovou barvu ztrácejícími vlasy vypadá hezky. Až moc hezky, vypadá jako pořádný chlap…

Vážně nad tím uvažuju zrovna tady? zeptal jsem se sám sebe. Už jsem si tak nějak zvyknul, že se mé myšlenky ohledně Igora vydaly i směrem, jenž jsem úplně neschvaloval, jenže… Já jsem vážně Igora začínal mít rád ještě více než dříve, možná to bylo právě tou změnou, jakou Igor prošel, možná jsem se změnil sám.

Úvahy jsem si dokázal tolerovat, dál bych ale nikdy nezašel. Jedině… jedině, že by mi poskytnul nějakou nápovědu, nějaký náznak toho, že… Že co? Přiznal jsem si, že se mi Igor líbí, že mě přitahuje… že miluju, když se na mě usmívá.

Jo, ta myšlenka vykouzlila i na mé tváři úsměv. Vidět jiskřit radostí ty hnědé oči, vidět jeho zářivý úsměv, cítit jeho mne zneklidňující blízkost. Co si to namlouvám, ušklíbl jsem se. Jsem v tom až po uši. Kdybys jen tušil, Igi, honilo se mi hlavou, zatímco jsem pohledem mapoval jeho obličej, naprosto bezostyšně jsem na něj zíral, využíval příležitosti, zneužíval jeho důvěry… Ne, to snad ne, dokud na něj nesáhnu, dokud se budu držet zpátky, dokud… mi nedá svolení.

Občas jsem si šel se svou ohleduplností na nervy, i když pramenila z mnohem sobečtějších důvodů. Nikdy bych si totiž nedokázal odpustit, kdybych náš vztah svou nerozvážností poznamenal.

Jak jsem se tak na Igiho díval a nechal myšlenky volně plynout, znovu se mi podařilo usnout. Oči jsem rozlepil až v momentě, kdy sebou letadlo škublo, to ovšem nebylo nic oproti tomu, co se dělo uvnitř mě… Igorova tvář byla snad jen pár centimetrů od mé, jeho oči hleděly do mých, vyplašené, zmatené, zřejmě právě otevřené.

Nevnímal jsem nic jiného, jako by v tu chvíli nic neexistovalo, jen ty nádherné, hnědé oči, jež mne dál pozorovaly. Proč je Igor nesklopil, proč se neotočil na druhou stranu, proč se mu na rtech znenadání objevil skoro omluvný úsměv, jenž nešel neopětovat?

Ale ať už se Igorovi honilo hlavou cokoliv, vzápětí už to bylo jedno, protože nás vyrušila palubní obsluha a Míšovy nadávky, ne nutně v tomto pořadí. Přestože jsem se poté již snažil na svého přítele nijak intenzivně nemyslet, nemohl jsem říct, že by se mi to dařilo. Minimálně ten pohled, jenž mi v letadle věnoval, mě pronásledoval celý večer… Až do chvíle, kdy jsme se po představení dostali do hotelového pokoje.

Bylo to znát. Tedy to, že se něco stalo. Ten pohled v letadle nebyl něčím zvláštní jen pro mě, to bych se užíral sám, jenže v místnosti se udělalo takové dusno, že něco očividně trápilo i Igiho. Možná jsem si příliš fandil, možná přemýšlel nad něčím úplně jiným… Možná.

Nijak jsem ho nekonfrontoval, asi by to stejně nikam nevedlo, a tak jsem jen zkontroloval výhled z okna, prošmejdil apartmán a poté jsme se odebrali na velmi pozdní večeři. Nic zvláštního se vlastně nedělo, jakési napětí přetrvávalo, ale ve větší společnosti se to dalo snáze skrýt. Ne, tak, když jsme se sami vraceli do pokoje.

Šel jsem za Igim, jenž právě odemykal dveře, a čekal jsem, že mě pustí dovnitř. Ovšem on se uprostřed činnosti otočil na mne, a vzhledem k tomu, že jsem právě stanul těsně za jeho zády… Opět jen pár centimetrová mezera, jeho oči, překvapeně zírající do mých… nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ani jak dlouho trvalo, než se Igiho pohled z mých očí přesunul k mým rtům, ani kdy se vrátil zpátky, nejistý a snad hladový…?

Srdce se mi chystalo vyskočit z hrudníku, když jsem to zaregistroval, když jsem zjistil, že má naděje není planá, když mi došlo, že to vážně není sen.

"Udělej to," pohnula se Igorova ústa, jeho zašeptání neznělo jako rozkaz, byla to prosba.

Prosba, kterou jsem se splašeně bušícím srdcem, vymetenou hlavou a nádherným pocitem uvnitř vyplnil.

Jemně jsem přitisknul rty na Igorovy, jež mi opatrně vyšly vstříc, dlaněmi jsem si jej otočil k sobě čelem, pak je nechal na jeho bocích, zatímco Igiho ruka se dotýkala mého krku, druhou asi stále ze setrvačnosti držel klíč v zámku… Náruživě jsem ochutnával jeho ústa, mísil naše sliny a byl mu neskonale vděčný, že mi to dovolil, že si to přál.

Pomohl jsem mu dotočit klíček, otevřel a s úsměvem na rtech jsem Igiho vmanévroval dovnitř, kde jsem jej přitiskl na dveře, tentokrát ovšem na jejich druhou stranu. Pak jsem se na něj pořádně podíval a věděl jsem, že… ten zrychleně se zdvihající hrudník, rudé, pootevřené rty, klíčícím vzrušením zářící oči… že tohle je jen začátek.

Můj sexy Lassie

22. května 2015 v 0:17 | Archea Majuar
Můj sexy Lassie

Fandom: Agentura Jasno (Psych)

Pairing: Carlton Lassiter/Shawn Spencer

Warning: +18

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Bea si přála povídku na Lassieho a Shawna, tak ji má mít :) Ovšem... obávám se, že postavy jsou až příliš OOC. Především Lassiter, což je asi způsobeno tím, že je mi příliš dobře známa povaha Timothyho Omundsona. Tim je jednoduše okouzlující člověk a jeho charakterové rysy se mi bohužel již promítají i do Lassitera, čemuž nedokážu zabránit. I přes to jsem ti snad udělala radost :) Enjoy!

Věnováno Bee, ale za komentáře samozřejmě děkuji také Abby.

Carlton Lassiter byl ztracen. Nikoliv fyzicky, ale emocionálně, ať už to znělo ve spojení s jeho neschopností vyjadřovat city sebeneuvěřitelněji. Jednoduše si připadala ztracený, když tak seděl v přecpané místnosti plné dutých a ještě dutějších modelů a modelek, on však měl oči jen pro někoho, kdo k nim ani zdaleka nepatřil.

Byl na ně příliš bystrý, inteligentní, citlivý, empatický, hodný… I když se Spencer snažil, jak chtěl, a svých přesvědčovacích metod využíval dokonale, nepatřil mezi tu spodinu společnosti, za jakou modely a modelky Lassiter považoval. Spencer byl příliš… příliš dobrý na to, aby se s nimi zahazoval.

Nahlas by to samozřejmě ale nikdy nepřiznal, a už vůbec ne tomu pseudojasnovidci do očí. Chtěl si přikázat ho nemít za tu komedii rád, nesnášet ho, pro jeho dětinskost, nenávidět za výborné dedukce, jež byly vlastně i lepší, než jakých s léty praxe dosahoval sám. Ale tady se prostě nedokázali jeho rozum a srdce domluvit.

Shawn mu svou bezelstností natolik imponoval, že to nemohl přehlížet. Navíc… nemohl přehlížet ani ty oříškové oči zářící životem a upřímný úsměv, jímž jej obdařoval jen málokdo. A Spencer se na něj tlemil den co den, přestože snad ani neměl důvod. Ani mu nedělalo problém se jej dotknout. Lassiter sice příliš po fyzickém kontaktu neprahnul, ale uvědomoval si, že ze Spencerovy strany mu to nejenže nevadí, ale že je za doteky rád.

Promnul si obličej dlaní. Jeho myšlenky vůbec nedávaly smysl. Vztekal se, že uvažuje nad Spencerem. Už zase. Nemohl ho dostat z hlavy. Ve dne v noci, pořád jako by bylo to přerostlé děcko s ním. A teď na něj několik minut nestydatě zíral, obdivoval jeho zadek v černých, upnutých, krásně padnoucích kalhotách, když se otočil, mohl oči nechat na hrudníku, vykukujícím z pod fialovo černé košile, jež mu pekelně slušela. Ruce jej svrběly, jak moc jimi chtěl prohrábnout kaštanové vlasy, pak jimi uchopit neoholené tváře a…

Lassitera polilo horko, cítil, jak se mu krev hrne do rozkroku, tohle není dobré… Nechápal, proč tam ještě vůbec sedí, proč zůstává obklopen lidmi s IQ tykve, proč se mučí pohledem na tělo, jež nikdy nebude mít… Ne, jednal naprosto iracionálně. Musí odejít, jinak by se ještě mohl ztrapnit před svými… ehm, kolegy.

Než se ale stačil zvednout, poctila jej svou nechutně optimisticky naladěnou přítomností O'Harová.

"Nechcete něco k pití, Carltone?" usadila se vedle něj, načež k Lassiterovu zděšení ke stolu dorazila i nerozlučná dvojka Spencer - Guster, druhý z nich vypadal smutně, což bylo ale vrchnímu detektivovi neskonale jedno.

"Dej si něco, Lassie, přece se tu nebudeš plácat jako ryba na suchu," podpořil O'Harovou rozjařený Spencer a uvelebil se nebezpečně blízko Lassitera.

"Já si dám si jenom jahodové mojito. A ryby se neplácají, Shawne, ony se jen snaží dostat zpátky do vody," neodpustil si Guster, ale nedá se říct, že by ho někdo vnímal. Lassiter se zuby nehty snažil, aby na něm nebylo poznat, že by Spencera nejraději ohnul hned tady na tom stole, proto se zatvářil znechuceně, když se k němu Shawn přisunul ještě víc. Záměr mu ale příliš nevycházel, jelikož mladík se na něj jen vřele usmál.

"Já taky," podívala se O'Harová na Gustera nadšeně, poté plná očekávání obrátila pozornost ke Spencerovi, jakouže vybranou specialitku by chtěl on.

"Malibu s ananasovým džusem," nezklamal pseudojasnovidec a Lassiter se ušklíbl. Spencer by snědl a vypil cokoliv, v čem byl ananas, měl na něj asi nějakou úchylku. "A Lassie taky."

"Skutečně?" zatvářil se Lassiter zaskočeně, když za něj bylo najednou rozhodnuto. Shawn se na něj ale jenom dál usmíval, jeho přítomnost vrchního detektiva podivně uklidňovala na duši, zároveň mu ovšem objekt v rozkroku pořád stál v pozoru a odmítl přestat salutovat. Nakonec se takřka bezradně zadíval na O'Harovou a pokrčil rameny. Její výraz byl snad ještě nadšenější než ten Spencerův.

Nabídla se, že pro pití s Gusterem zajdou. Ten už tak odvázaný nebyl, ale poslušně se zvednul a následoval O'Harovou k baru. Teprve tehdy Lassiterovi došlo, že jej tu nechali samotného se Spencerem. Se Spencerem, jenž se mu nyní již doslova lepil na bok a… a nádherně voněl. Po čem jiném než po ananasu.

"Co to děláš, Spencere?" zavrčel Lassiter, zmatený tou extrémní přítomností. Nikdy neměl v žádné přestřelce strach, nikdy, ale nyní se bál, jestli si s ním Shawn jen nehraje.

"Zkouším, jak daleko mě necháš zajít, Lasssssssssie," brouknul Spencer, a jak měli oba položené ruce na stolech, mladší muž ty Lassiterovy letmým dotekem pohladil. Detektiv k němu otočil tvář, ta Shawnova byla bezpečně blízko, oříškové oči plaše hleděly do těch jeho… Vždy tak sebejistý Spencer se díval plaše… to zjištění Lassitera znepokojilo podobně, jako když se Shawn stehnem zcela záměrně otřel o jeho nohu.

V pravou chvíli se naštěstí zadíval zase před sebe, jelikož Guster i O'Harová se právě vraceli s pitím. Vážně teď bude trávit čas chlastáním s lidmi, mladšími než je on sám, a zcela dobrovolně? Možná se ještě víc divil tomu, že oni mají o něj samotného vůbec zájem. No, dobře, ten Spencerův byl… očividný, O'Harová mu svou přátelskou náklonost dávala najevo také poměrně často, takže nepříjemně se mohl cítit akorát Guster. Ale odkdy Lassitera zajímaly Gusterovy emociální stavy, že?

Po Shawnově vzoru naložil s ananasovým džusem a malibu a díval se, jak se mladíkovi po tváři rozlil spokojený výraz, když se poprvé napil. Lassiter držel sklenku ve vzduchu a trochu se zdráhal, ale když se na něj Shawn povzbudivě usmál, detektiv mu lehkým pozvednutím koutku úsměv oplatil a nechal sladkou tekutinu, aby mu ústy vklouzla do krku.

Musel přiznat, že to bylo dobré. Na jeho vkus možná až příliš sladké, ale rozhodně ne špatné. U srdce se mu usadilo teplo, když se Shawn rozzářil, měl radost, že vybrané pití Lassiterovi chutná. Detektiv se přestal snažit udržet vážnou tvář a s úsměvem zavrtěl hlavou nad tím, jak šťastně se Shawn křenil. K uším mu jako by z velké dálky dolehlo, jak se O'Harová ptá Gustera, jestli si nechce zatančit, že by měli využít prostředí, do kterého se jen tak nedostanou, a jelikož místo po Lassiterově pravici za chvíli zelo prázdnotou, zřejmě Guster souhlasil.

Zcela jistě to ale Lassiter nevěděl, hlavou mu vířilo úplně něco jiného. Zíral sice do skleničky, ale horko ze strany, kde seděl Shawn, jeho dech na krku… Odvádělo to jeho pozornost od všeho ostatního. Skrze rty mu unikl tichý, překvapený sten, když se cizí dlaň dotkla jeho stehna a mířila k rozkroku, další zvuk se musel dostat přes stisknuté zuby, jakmile Shawn dorazil k cíli a sevřel obsah Lassiterových kalhot.

"Spencere…" zavrčel znovu, Shawn na to ruku stáhnul, možná se leknul, ale detektiv vzápětí dodal: "Nemohl bys najít lepší místo?"

Spencer otevřel ústa, zřejmě šokem, jež se okamžitě zavřela, vrátil se k nim úsměv.

"Pojď za mnou," vydechnul, a Lassiter ochotně šel… šel za tím krásným zadkem, jenž se před ním vlnil, chtěl Shawna vidět bez šatů, i když mu dokonale padly, chtěl ho celého…Proto, když je Shawn zavedl do nějaké místnosti, tak se na mladšího muže ihned vrhnul, přitisknul jej zády ke stěně a lačně se přisál na jeho rty.

Z hrdla mu uniklo něco mezi stenem a zvířecím řevem, když se mu o nohu otřela tvrdost, ukrytá v Shawnových kalhotách, jelikož byl Lassiter vyšší, tak stačilo, aby trochu pohnul stehnem a Shawn mu sténal do úst, mladík je jej přitáhl blíž k sobě, tiskl se na něj a nechal si plenit ústa Lassiterovým jazykem, hladil jej po zádech a spokojeně zamručel, jakmile se detektiv začal rty věnovat kůži na jeho krku…

Starší muž pak zbavil mladšího košile, ústa se mu roztáhl v hladový úsměv, když spatřil lehce opálený hrudník, přejel přes něj dlaní, schválně zavadil o bradavku, Shawn se pod ním zasvíjel. Pozoroval jeho tvář, zatímco prstem si hrál se ztvrdlým bodem, Shawnovy zorničky byly rozšířené, ret skousnutý, třásl se, boky vycházel vstříc Lassiterově noze. Její majitel se rozhodl prozkoumat další části mladého těla, a tak přesunul ruce na ploché bříško, sám si kleknul, nedbaje na svůj nový oblek.

Něžně líbal Shawnův podbřišek, dlouhými prsty pak hravě rozepnul kalhoty, sundal je společně se spodním prádlem, před obličejem se mu objevila erekce, která jej rozhodně nemohla ničím zklamat, byla stejně dokonalá jako všechno, co se Shawna týkalo… Otřel se o ni tváří, mrknul nahoru, co na to Shawn, jeho nedočkavý výraz mluvil za vše.

Lassiter vzal do úst špičku a pomalu pobíral i zbytek, bylo to… jaksi opojné, moct se Shawna dotýkat tak intimně, moct jej takto potěšit… moct slyšet jeho slastné sténání, hladilo jej to po duši, ještě zvyšovalo hladinu jeho vzrušení… Věnoval Shawnovi tu nejlepší péči, vtiskoval si do paměti jeho chuť, dokud jej mladší muž nechytil za límec a nenaznačil mu, aby vstal.

Neochotně, leč zvědavě, vypustil tvrdost opustit z úst a překvapeně se nechal vtáhnout do polibku, něžného, postupně přecházejícího v hladový, jak se jejich erekce třely, byť přes látku detektivových kalhot.

"Vem si mě, Lassie…" šeptal Shawn mezi polibky, jednou rukou zabloudil do Lassiterových vlasů, druhou jej stále pevně držel za límec, jako by se bál, že mu uteče… Ale na to Lassiter ani v nejmenším nepomyslel, naopak by teď pro Shawna udělal cokoliv, a když mu řekl, aby si jej vzal… "Prosím," když jej prosil, aby si jej vzal, neubránil se hrdelnímu zasténání, jež vyjadřovalo veškerou touhu, kterou pociťoval, umocněnou tou prosbou.

"Máš něco, Spencere?" zeptal se, nechtěl používat jen sliny, Spencer nevypadal na někoho, kdo by se nechal obtáhnout od každého druhého…

"V kalhotách," kývnul, Lassiter obrátil pozornost ke kapsám značkových a určitě pekelně drahých kalhot a našel lubrikant.

"Vždy připraven, Spencere?" vyloudil na tváři úsměv, netušil, jak moc mu to jde, neusmíval se často, ale Shawnovi to očividně nevadilo, neboť projev náklonosti opětoval, oči mu zjihly a pohladil náhle nejistého detektiva po tváři.
"Jsem Shawn," usmíval se dál.

"Já vím… Shawne," za snahu a upřímný tón odměněn dalším polibkem, krátkým, ale o to emotivnějším… Pak už se Shawn otočil k Lassiterovi zády a spokojeně vydechl, když starší muž stiskl v dlani jeho půlku, prohnětl ji a poté palcem poškádlil vstup do těla. Chvěl se i při každém článku, jež do něj Lassiter zasouval, detektiv se soustředil na jeho roztažení, ale nezapomínal, aby to Shawnovi bylo příjemné, proto se věnoval také jeho krku, něžně jej líbal a užíval si tiché vzdechy, jež mladší muž produkoval.

Jakmile měl už v Shawnovi tři prsty, kolem nichž se svíralo svalstvo, cítil Shawnův puls, jeho chvění… Už to nemohl vydržet. Rozepnul si kalhoty, stáhl spodní prádlo a zaklel, když se konečně dotkl svého penisu, doposud opomíjeného… Potřel jej lukrikantem, chytil Shawna za bok a citlivě, pomalu, se do něj zasunul, poté muže před sebou obejmul a snažil se neudělat jen z myšlenky, že je v Shawnovi, v tom krásném, nádherném, mladém těle, jež uvnitř sebe svírá jeho erekci.

"Lassie…"

Kompletně jej odrovnalo, jak tím rozkoší nasáklým hlasem vyslovil jeho jméno, boky se mu samy od sebe začaly pohybovat, nesnažil se je zastavit, potřeboval to, sakra, potřeboval uvolnění, potřeboval se udělat… v Shawnovi. K uším mu doléhaly zvuky, sladké zvuky, jež Shawn vydával, když se do něj zanořil až po kořen, dlaněmi mapovalo jeho hrudník, sem tam zavadil o bradavku, to se pak Shawn pod ním napínal, vycházel se mu vstříc, chvěl se, snad i křičel…

V jednu chvíli už slyšel jen salvu slov, jež byla všechna stejná… Lassie… Nevěděl, kdy zajel rukou k Shawnově rozkroku, kdy ho začal honit, kdy ho poprvé kousnul do kůže na krku… Až když ucítil na dlani tekutinu, došlo mu, že Shawna právě dohnal k orgasmu, což byla pro něj poslední kapka. Svaly se sevřely kolem jeho penisu a on ejakuloval hluboko uvnitř Shawna, svalová křeč jej ochromila, chvíli nevnímal vůbec nic, než jen nekonečnou slast…

"To bylo fantastické, Lassie!"

Usmál se. S Shawnem to prostě nešlo jinak. Jiný by si stěžoval na nepříjemnou pozici, na drahé kalhoty, válející se u jejich kotníků, na zítřejší bolest zadku… On byl prostě jen nadšený. Dál jej objímal, prozatím svým nohám nedůvěřoval, bylo to příliš intenzivní. Místo toho vnímal ananasovou vůni šamponu, mísící se s Shawnovou vlastní, mužnou vůní.

"Já mám taky jméno, Shawne," poznamenal, v hlase spíše stopy humoru než rozladění.

"Carlton je ale moc suché… Lassie je víc sexy."

Tak vyděšený výraz na Shawnově tváři ještě neviděl. Lassiter se totiž zcela odtáhnul a… prostě se začal smát. Ne s ironickým podtónem, bez zahořklosti či hysterie. Zcela ryzí, upřímný, čistý smích.

Po chvíli se do vyděšeného výrazu vkradl opět veselý, opatřený otázkou v očích.

"Vždycky… vždycky jsem si myslel, že se mi tím vysmíváš, že jsem jen prašivý policejní pes," vyhrknul Lassiter, když se uklidnil, v modrých očích se mu objevilo něco, co tam Shawn ještě neviděl. "A ty jsi mi tím jen vyjadřoval, jak sexy jsem."

Shawn se dál křenil a pokrčil rameny, poté se díval, jak se Lassiter upravuje, a učinil totéž. Detektiv měl nejprve v plánu, že by se společně vytratili ihned, nemyslel si, že je potřeba něco ještě říkat, předpokládal, že je očividně, že tímhle to pro něj nekončí, ale Shawn asi potřeboval nějaké ujištění… Jinak si totiž nedokázal vysvětlit fakt, že Shawn se na něj vrhnul a jednoduše jej obejmul. Vlastně ne zcela jednoduše. Silně, vroucně, láskyplně…?

Lassiter objetí váhavě oplatil, byl v těchhle věcech poměrně prkenný, ale Shawnovi to asi nevadilo, jelikož se v jeho náruči pouze trošku zavrtěl a zavrněl.

"Můj sexy, Lassie," uslyšel detektiv a znovu se zachvěl smíchem. Málokdy se smál, málokdy někoho objímal, málokdy se cítil tak dobře, jako teď… A za to byl Shawnovi více než vděčný.

Prostě pohodový večer

14. května 2015 v 23:41 | Archea Majuar
Prostě pohodový večer

Fandom: Dr. House

Pairing: Gregory House/James Wilson

Warning: +18, nipple play, coming untouched

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Po sakra dlouhé době zase nějaké to PWP na House s Wilsonem, délka nic moc, ale snad i tak někoho potěší :) Pokud byste ovšem měli zájem o nějakou pocitovku nebo slaďárnu na tenhle pár, stačí říct a pokusím se dát něco dohromady :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Bee a Winter :)

Vypadalo to na poklidný večer. Wilson uvařil večeři, House ji snědl, a tak si onkolog objednal pizzu. Rozvalil se s ní u televize, zatímco jeho přítel se usadil u klavíru. Chvílemi na něj hrál, chvílemi hrál Wilsonovi na nervy, jak naprosto neorganizovaně mačkal klapky ve snaze vyloudit z klavíru co nejděsivější směsici tónů. Nutno říci, že se mu to dařilo, neboť Wilson čas od času leknutím nadskočil, a kdyby to nevnímal jako zdraví nebezpečné, tak by si tu pizzu nejraději nacpal do uší.

Ovšem nehodlal dát Housovi najevo, že jeho snaha je úspěšná. To už by mu raději odpustil tu večeři. No, to by možná mohl…

"Chceš kousek?" zvedl krabici do vzduchu, aniž by odtrhl zrak od televize, přestože přes Housovo řádění netušil, na co se vlastně dívá. Musel se pousmát, když uslyšel důvěrně známý rytmus kroků, House byl v tomhle ohledu průhledný, na jídlo zabíral prakticky stoprocentně.

Když si starší muž posloužil, usadil se v křesle, třikrát kousnul a pizza v něm zmizela. Wilson nad ním jen zavrtěl hlavou, odložil krabici na stůl a ze všech sil se snažil ignorovat úšklebek, jenž se usadil na tváři jeho přítele. Cosi mu říkalo, že nevěstí nic dobrého. Třeba ho to přejde, pomyslel si, ovšem moc nadějně to neviděl, když House začal téměř cenit zuby. Ďábelštěji už vypadat nemohl.

No, to snad ne… prolétlo mu hlavou, když koutkem oka zaregistroval, že si House dokonce olízl rty. Přeběhl mu mráz po zádech, ale byl si docela jistý, že nikoliv ze strachu, zároveň jeho sebeobrana vzala za své a hnědé oči se podívaly přímo do modrých, rozjařeně svítících.

Stále žasl nad tím, jak jediný Housův pohled s ním dokázal divy. Připadal si nejistý, zranitelný, lovený… Přesto se mu krev z hlavy hrnula dolů, a to ještě ani netušil, co má House v plánu.

"Víš, co mě napadlo, Jimmy?" zeptal se, Wilsonovo jméno protáhl, co nejvíce mohl. Druhý muž mu neodpověděl, což Housovi nevadilo, právě naopak. Těšil jej každý okamžik, kdy byla ta věčně moralizující ústa zavřená, ať již díky vzrušení nebo čemukoliv hmatatelnějšímu…

"Myslíš, že jsi schopen se udělat, aniž bych se tě dotknul?" vznesl dotaz a zamyšleně Wilsona pozoroval, jak mu zrůžověly tváře a jak si na gauči poposedl. Hmm, trápí tě něco, Jimmy? pomyslel si škodolibě starší muž, přestože sám na tom nebyl o nic lépe. Ovšem jednu výhodu měl. On měl volné tepláky, kdežto Wilson? Jeho ďábelský úsměv dosáhl úrovně Satana.
Wilson se zachvěl, jeho penis tvrdl s každou vteřinou, a to House jen mluvil a díval se na něj.

Kývl hlavou a dokonce se pousmál, když se House doslova rozzářil. Jako by mu vrátil jeho hračku. Eh… to je docela přesné přirovnání, napadlo jej.

"Jako… vůbec?" zeptal se, protože si tak nějak nedokázal představit, že by House seděl dva metry od něj a jen mluvil a mluvil a díval se… Nebylo by mu podobné, aby se nějak aktivněji nezapojil.

"Hmmm… to asi ne… mám trochu jinou představu," šklebil se dál, vzrušení v tváři mu však na děsivosti ubíralo, uvědomil si Wilson. Vlastně nevypadal tak děsivě, jen nadrženě, hladově, sexy… Wilson tiše zavrčel, podobné myšlenky mu na sebeovládání moc nepřidávaly.

Pln očekávání sledoval, jak se k němu House přiblížil a povalil jej na záda, hbitými prsty mu rozepnul košili, mladší muž si absolutně nebyl jistý, kdy že se mu povedlo pohovku rozložit, náhle měli více prostoru. House se přemístil na stranu, dlaněmi hladil Wilsonův hrudník a věčně se šklebícími rty jej políbil. Přestože to uměl i něžně, nyní se nijak nedržel zpátky, Wilson se nevzmohl na žádný odpor, nechal se kousat, líbilo se mu, jak jej House stiskem na ramenou vmačkával do matrace, vjel mu dlaní do vlasů, prořídlých, stále trochu vlhkých ze sprchy, nemohl odolat pokušení, dotknout se Housových svalů, spokojeně zamručel, když vniknul pod tričko a pod prsty ucítil jeho hrudník, silný, namakaný…

Když byl House se svou prací na opuchlých rtech spokojený… přejel po nich palcem, Wilson přivřel oči… zaměřil se na krk, který mu Wilson nestydatě nabízel, nejprve jej jen polechtal či poškrábal strništěm, Wilson se pod jeho péčí zachvěl, když zapojil do hry opět i zuby, střídavě jej líbal, kousal, týranou kůži sál, věděl, jak moc si jeho přítel tohle užívá, přestože bude mít posléze plnou hubu keců o límečcích a šálách a podobně.

Na stěžování ale momentálně Wilson vůbec nemyslel, myslel jen na ta ústa, co mu devastovala krk, sám sebe slyšel, že sténá jako levná děvka, že s každým kousnutím sebou jeho boky škubou, přestože se neměly o co třít. Začínal být zoufalý, jeho erekce byla uvězněná v kalhotách, které neposkytovaly dostatečnou frikci, cítil to vlhko, jak mu z něj teklo…

Frustrovaně zaskučel, jakmile Housovy rty zmizely, poplašeně otevřel oči, upokojil se, v rámci možností, když viděl, že starší muž jen potřeboval změnit polohu kvůli noze. Netrvalo dlouho a House se zase věnoval jen jemu, tentokrát se zaměřil na hladký hrudník, laskal jazykem okolí klíčních kostí, pak putoval níž, kde ústa vyměnil za dlaň.

Krouživými pohyby hladil Wilsonův podbřišek a užíval si prosby, jež mu plynuly z úst, chtěl aby se jej dotknul, ale House se jen culil, pozoroval Jimmyho tvář, kousal se do rtů, čelo orosené. Laškovně prsty zajel pod kalhoty, dál ale nešel, věděl, že se Wilson dokáže udělat bez doteku, akorát netušil, co bude tou poslední kapkou… Přes světlé kalhoty už prosakoval preejakulát, úplně živě viděl, jak musí jeho erekce vypadat, toužící po tření, Wilsonovy boky se chvěly, vlastně se třásl úplně celý.

Mladší muž si ani neuvědomoval, že prosí, jen se strašně chtěl udělat, strašně moc, jenže Housova dlaň na podbřišku jen zvyšovala míru jeho zoufalství, rty jej pálily, jak se do nich sám ještě kousal, krk mu doslova žhnul, ve slabinách mu bolestně tepalo, měl pocit, že exploduje… A pak se mu Housovy nehty zaryly do žeber a z bradavky mu po těle vystřelila ostrá bolest, jež ho poslala na vrchol.

Jako z dálky se slyšel zařvat, prohnul se v zádech a s trhanými nádechy a výdechy vystříkal horkou tekutinu do kalhot. Housova dlaň ho hladila ve vlasech, dokud jeho orgasmus neskončil, pozvolna se uklidňoval, a otevřel oči, rty se mu samovolně roztáhly do širokého úsměvu.

"To bylo… něco," nenacházel správná slova, pak si přejel dlaní po krku.

"Omlouvat se nebudu," poznamenal House a čekal, jak Wilson zareaguje na stav své kůže. Nutno říci, že nebyl zrovna… růžový.

"Možná bych mohl konečně přiznat, komu patřím," odvětil Wilson, čímž si od House vysloužil udivený pohled, v očích mu zajiskřilo.

"A co kdybys tomu, jehož-jméno-je-příliš-sexy-než-aby-se-jen-tak-vyslovovalo, jeho starostlivou a laskavou péči oplatil?"
Wilson zařadil momentální Housův výraz mezi neodolatelné, nadzdvihl se na loktu a přitáhl si druhého muže k polibku. House se nyní něžně přisál na jeho ústa, dával Jimmymu čas, aby se po tom intenzivním zážitku zcela vzpamatoval a doufal, že i Wilson má pro dnešek aspoň trochu škádlivou náladu…

Don't let me...

9. května 2015 v 0:09 | Archea Majuar
Don't let me...

Fandom: Sherlock BBC

Pairing: Sherlock Holmes/Greg Lestrade

Warning: songfic, drug use, haluciation

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Konečně jsem napsala něco jiného než RPS, bohužel pro někoho je to songfic, navíc na pár, který se co do popularity nemůže Johnlocku rovnat. Ale co, mně je to jedno, já prostě Johna ne-e, takže se budete muset spokojit s Lestradem :3 Je to na song Drown od Bring Me The Horizon, které sice neposlouchám, ale tenhle kousek se jim povedl :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Monice, Bee a ká :))


What doesn't kill you
makes you wish you were dead
Got a hole in my soul
growing deeper and deeper

Po oknech stékaly kapky, do potemnělé místnosti pronikalo skrze mračna jen minimum světla, ponurou atmosféru doplňovalo hrobové ticho, pravidelně narušované oddechováním muže, ležícího na hnědém gauči. Snil. Nebo si alespoň myslel, že sní, dokud výjevy a prostředí kolem něj nezačalo být příliš reálné. Pohltilo jej, zatemnilo drogami už tak zmámený mozek a nutilo jej uvěřit vidinám.

Ale bylo to všechno jako ve zpomaleném filmu. Stál na okraji římsy stejně jako před lety, za sebou tušil Moriartyho. Mířil na něj zbraní. Neviděl jej, prostě to věděl. A věděl také, že musí skočit. Musí skočit, aby zachránil ty, co pro něj něco znamenají. Musí to udělat kvůli paní Hudsonové, kvůli Johnovi, kvůli Lestradeovi.

And I can't take
One more moment of this silence
The loneliness is haunting me
And the weight of the world's getting harder to hold up.

Najednou jej mohl pozorovat, zjevil se před ním jako příraz a jen se díval, se založenýma rukama jej sledoval čokoládovýma očima, tvář prostou emocí. Mohl mu pomoci, Sherlock pozvedl ruku, chtěl se jej zachytit, ale v tu chvíli Lestrade zcela zmizel a ticho prořízl nezaměnitelný zvuk výstřelu. Bolest, jiež ucítil v zádech, se nemohla rovnat bolesti v srdci.

Padal. Padal pomalu na šedivou silnici, vlasy mu povlávaly ve větru, do očí se hrnuly slzy, každou chvíli očekával tvrdý náraz, jenž mu měl zpřelámat kosti v těle. Jenže šeď pod ním měnila svou barvu, všiml si těsně před tím, než se jí dotknul, zmodrala a vtáhla jej do sebe. Voda to nebyla, měla hustější skupenství, takže stejně jako jeho pád, tak i klesání probíhalo pomaleji.

It comes in waves, I close my eyes
Hold my breath and let it bury me
I'm not okay, and it's not alright
Won't you drag the lake
And bring me home again?

Do široka otevřenýma očima spatřoval, jak se do tekutiny vsakují i auta, autobusy, dopravní značky, domy, lidé… Všechno. A společně s ním putují ke dnu.

Plíce se mu plnily kapalinou, ač věděl, že to nijak nepomůže, snažil se plavat, snažil se kopat nohama a máchat rukama, snažil se dostat na hladinu, byl zoufalý. Neměl už žádný kyslík, síly jej opustily, klesal. Vnímal, jak se mu rozmazané obrysy nad modří vzdalují, jak mu tělo těžkne, jak srdce zpomaluje svůj tep.

Who will fix me now?
Dive in when I'm down?
Save me from myself
Don't let me drown

Who will make me fight?
Drag me out alive?
Save me from myself
Don't let me drown

Zavřel oči a hodlal se vzdát, chtělo se mu spát, tak strašně spát… Pak mu ale hrudníkem něco otřáslo, a podruhé. Už usínal, málem už bylo po všem, ale oblast kolem srdce vyslala do mozku oslabené signály bolesti, chtěl, aby zmizely. Na pátý otřes se v něm něco hnulo, jako by jej zasáhl blesk. V mžiku otevřel oči, ústy najednou mohl nabrat dech a celý sebou škubnul.

Rozklepaně si uvědomil, že zírá na povědomou zeď, že má plíce v jedno ohni a pohmožděná prsa. Sáhl si dlaní na hruď, pod chvějícími se prsty cítil bušení srdce, cítil, jak mu vhání do celého těla okysličenou krev.

Mozek nejprve nebyl schopen přijímat jakékoliv jiné podněty, až po chvíli k němu jako by z dálky přicházelo podivné šumění, nerozuměl mu. Postupně se stávalo zřetelnějším, hlasitějším, najednou ten hluboký hlas dokázal rozeznat a myslí mu rezonující slovo pochopit.

What doesn't destroy you
Leaves you broken instead
Got a hole in my soul
growing deeper and deeper

"Sherlocku!"

Ten zoufalý tón, ruka držící jeho ramena, lehká, pro Lestradea typická vůně. Otočil hlavu jeho směrem, ale nechtěl ho vidět, nechtěl vidět jeho výraz, raději jej chytil za kabát a zabořil do něj tvář, druhou ruku omotal kolem Lestradeova těla, potřeboval ho mít, co nejblíže. Potřeboval se cítit v bezpečí, potřeboval mu dát najevo, že je za záchranu života vděčný. Slovy by to nedokázal.

And I can't take
One more moment of this silence
The loneliness is haunting me
And the weight of the world's getting harder to hold up

A Lestrade ho pochopil. Objal mladšího muže, držel jej, a přestože by mu nejraději vynadal, seřval jej jako malé, nezodpovědné děcko, pro tentokrát si to odpustil. V takovém stavu by na Sherlocka křičet neměl, vždyť mu právě zachránil život, vždyť ten permanentně chladný detektiv právě inicioval fyzický kontakt, objímal jej, tisknul se horní polovinou těla k němu, druhou stále na gauči.

Triko měl úplně propocené, stejně tak i vlasy. Působil tak zranitelně, křehce… Opatrně jej od sebe odstrčil, vyhnul se šedým očím, zaměřil se na lem tmavého trika a přetáhl mu je přes hlavu, pak si sundal kabát a přehodil ho Sherlokovi přes ramena. Přijal jej bez protestů, což i Lestrade překvapilo.

It comes in waves, I close my eyes
Hold my breath and let it bury me
I'm not okay, and it's not alright
Won't you drag the lake
And bring me home again?

Začaly v něm hlodat pochybnosti, zda je vítán, Sherlock další několik minut mlčel, nijak se neprojevoval. Lestrade se proto postavil, naposled se podíval na mladšího muže, zachumlaného v jeho kabátu a ponořeného v myšlenkách, než se otočil a vydal se ke dveřím, s rukou na klice ještě jednou mrknul ke gauči. Šedé oči na něj zíraly, takřka plaše.

Ten jeho výraz… Dával mu naději. Sherlock možná potřeboval jen na chvíli jeho společnost, ale Lestradeovi by to stačilo… pokud si s ním jen nehrál, u Sherlocka si nikdy nebyl ničím jistý. Nikdy.

Who will fix me now?
Dive in when I'm down?
Save me from myself
Don't let me drown

Who will make me fight?
Drag me out alive?
Save me from myself…

"Don't let me…"

Konec neslyšel, ale mohl si tam domyslet cokoliv. Ale ten tón, jakým to Sherlock řekl, byť nakřáplým a slabým hlasem, ty šedé oči, snad poprvé upřímné, prosté ironie, sarkasmus, pohrdání. Chtěl, aby tady s ním zůstal.

…drown

Cause you know that I can't do this on my own…

A Lestrade neměl sílu mu to odepřít. Pustil kliku, došel zpět k pohovce a sednul si na kraj, pozvedl paži. Sherlockovo obočí údivem vylétlo vzhůru, zřejmě nečekal, že Lestrade bude ochotný jej znovu obejmout. Tváří se mu možná mihnul i úsměv, když se uvelebil na hrudi staršího muže a v hrudi se mu usadilo teplo, jež tam doposud své místo nemělo.

Who will fix me now?
Who will fix me now?

Najednou mu bylo dobře, vážně dobře. Ne, jako s cigaretou v ruce, ne, jako, když přemýšlel nad zapeklitým případem… Když usínal, cítil se v bezpečí, a začal se cítit ještě lépe, když mu byl do kudrnatých vlasů vtisknut drobný polibek muže, jemuž už dávno patřilo celé Sherlockovo srdce.

Who will fix me now?
Dive in when I'm down?
Save me from myself
Don't let me drown.

Nekalá střešní tajemství

1. května 2015 v 0:06 | Archea Majuar
Nekalá střešní tajemství

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: +18, drabble, #neumímpsátdrabble

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Spíše berte tenhle článek jako poděkování za všechny komentáře a přízeň v rámci AN APRIL, THE MONTH OF SOKOL/CHMELA PORN :) Vážně mě těší, že se Vám to líbilo a třeba někdy v budoucnu něco podobného zopakuji :) Momentálně se ale vracím k normálu (jakkoliv je toto slovo ve spojení se mnou absurdní) s tím, že můžete čekat něco na Sherstrade, Hilson a úplně nový fandom, který ale asi moc z vás znát nebude. Ale co už, třeba se to bude líbit. Nadále také budou vycházet povídky na Ondru s Igorem, bo... bo Igor, no :D Star Trek bude pokračovat také a snad se mi povede vytvořit i pokračování k Saturninovi. Takže VÁM VŠEM moc DĚKUJU a jestli máte chuť na něco krátkého a trapného (bože, to jsou zase asociace), tak pod tímhle vyžblebtem najdete drabble, enjoy! :)

Jmenovitě děkuji za komentáře Justince, Sunshine, Monice, Davanity, Bee a Nikki Yao :))

"Co to tam děláte na té střeše?!" ozvalo se odněkud zespodu popuzeně.

"Kouříme!" odvětil Ondra, demonstrativně potáhnul z cigarety, vydechnutý kouř byl ale doprovázen tichým, táhlým stenem, když Igor, pracující v oblasti jeho slabin, pobaveně zamručel. Přirazil mu do úst, volnou rukou jej pevně uchopil za vlasy, rytmicky pohyboval boky stejně jako Igor hlavou.

"Je to nezdravé!" pokračoval nepříjemný hlas v opruzování.

"Co ty o tom víš…" zamumlal Ondra bez dechu, když naposled přirazil a se zavrčením vyvrcholil do Igorových úst.

"Jsi mě málem udusil," postěžoval si Igor, když se postavil, otíraje si ústa.

"Nemáš se smát s plnou pusou."

A na závěr jeden pěkný gif... nebo hned dva :D