Březen 2015

Postavit se čelem

28. března 2015 v 0:04 | Archea Majuar
Postavit se čelem

Fandom: Případy 1. oddělení

Pairing: Petr Anděl/Tomáš Kozák

Warning: Asi 15+

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jelikož jsem měla na skladě ještě jednu povídku na tento fandom, tak ji tady máte, přeci si ji nenechám pro sebe :D Jinak se vážně těším na druhou sérii. Až se jim tam nasockuje i Igor Chmela, tak se už teď děsím, co za šílené kombinace zase vytvořím... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Justince, mravenci, Monice, Davanity a Profesorovi :)

"Uklidni se," řekl rázně Tomáš, balící si věci k odchodu z práce. Jeho mladší kolega nervózně postával vedle něj, kypěl zlostí.

"Zase jsem podezřelý z práskání informací, co?" štěknul. "Proto mě nechceš s sebou k případu a musím trčet v papírech?"

"Chtěl jsem, aby ses uklidnil!" přerušil Tomáš svou činnost, narovnal se a zadíval se na Petra. "Nic takového jsem neřekl," vyjádřil se k Petrově domněnce.

"Ale myslíš si to!" vyhrnul bez rozmyslu Petr, vzápětí se ale mírně stáhnul, tušil, že tím přestřelil.
Tomáš nepohnul ani svalem, ústa pevně semknutá, teď už zuřil i on.

"Já? Já, který jsem tě z toho průseru minule vytáhnul? Kromě mě tě všichni odepsali, ty idiote," snažil se nezvýšit hlas, poslední část věty už ale vykřiknul. Za Petrovo rozhořčení si mohl sám, nehodlal mu říct, proč ho s sebou nechce, stejně tak ho ale štvalo a bolelo zároveň, že byl obviněn zrovna z tohohle. Nebýt jeho, Petr by byl dávno bez práce.

Když Petr nic neodpověděl, vrátil se k balení věcí, hodil je do batohu a chystal se k odchodu.

"Dovolíš?" dotázal se nevrle, oči zapíchnuté do Petrovy hrudi, jejíž majitel mu stál v cestě.

"Ne, dokud mi neřekneš, o co jde," pronesl Petr vážně a nehnul se ani o milimetr.

Tomášovi došla trpělivost. Kdyby nějak výrazně bazíroval na hodnostech, napařil by Petrovi postih za neuposlechnutí nadřízeného, on si ale raději všechno vyřizoval postaru. Ten tvrdohlavý osel si za svou drzost nějakou tu ránu zasluhoval. Pozvedl zrak a pohlédl Petrovi do tváře.

"Vymlať to ze mě," zablesklo se mu v očích, se škodolibým potěšením sledoval šok, náhle se zračící v Petrově výrazu.
"Jak chceš," bylo to poslední, co Tomáš zřetelně zaznamenal, vzápětí už se musel bránit útoku svého kolegy. Nevěděl, jestli to čekal nebo nečekal, rozhodně byl ale zaskočen následným vývojem rvačky. Petr jej chytil za triko, přesmýkl se s ním kolem stolu a tam ho odhodil, využil momentu překvapení, nejspíše taky nechtěl, aby se mezi ně připletl ještě nábytek.

Pak už se do něj opřel celým tělem, neútočil jako Martin, snažil se jej dostat na zem úplně stejným způsobem jako podezřelého, jenže Tomáš měl průpravu, nijak to Petrovi neulehčoval, ale ani mu nemohl pořádně vrazit pěstí, když měl jeho kolega hlavu u Tomášovy hrudi. Omezený prostor kanceláře využili dokonale, jakmile Tomáš chytil Petra v pase a nadzvedl jej, načež mladší muž se na něj pověsil celou svou hmotností a konečně se mu ho podařilo dostat na zem.

Ztratil ponětí o čase, netušil, jak dlouho se v zápalu sdíleného vzteku vůči tomu druhému váleli po podlaze ve snaze si navzájem ublížit, vnímal jen Petrovo tělo, narážející se jeho vlastního, sem tam silnější úder, něčí funění, možná i bolestný sten, ale hlavně ten adrenalin, kolující krví. Právě Petrovi uštědřil solidní ránu do žeber, nic vážného, maximálně modřinu způsobujícího, když si uvědomil Petrovo koleno v oblasti svého rozkroku.

Vzápětí se jeho soupeř přestal hýbat, dokonce uvolnil stisk, jímž Tomášovi držel ruku nad hlavou. Tomáš ležel pod ním, myslí a celým tělem se mu prohnal děs. Došlo mu, co se stalo, co se děje a že tohle vůbec neměl dovolit. Neměl dovolit, aby se k němu Petr dostal tak blízko, aby se jej dotýkal, byť nepříliš citlivě.

Zavřel oči, potřeboval se uklidnit, Petr ho mezitím úplně nechal být, slezl z něj a sedl si kousek vedle, neschopen slova. Tomáš skryl obličej v dlaních, pokrčil nohy v kolenou, boty na podlaze, náhle znaven celou situací, netušil, co bude dělat, jak se zachovat. Bylo mu trapně, v nitru byl ale naštvaný sám na sebe více než před rvačkou.

Sakra, vždyť se právě popral s přítele, s kolegou a byl sakra tvrdý. Samozřejmě to mohl přičíst adrenalinu, ale moc dobře věděl, že je v tom i něco jiného. Že je v tom hlavně Petr… Zkurvené emoce, hormony a všechno to svinstvo, pomyslel si.
"Tome?" ozvalo se poblíž něj váhavě, nejistě.

Oslovený nevěděl, jak se k tomu Petr postaví, možná to vezme v pohodě… Ale ani tak se nedokázal vzmoct na nic jiného, než podrážděné zavrčení.

"Je to…jen tím…" soukal ze sebe Petr, trapnost situace rostla, Tomáš se dokonce divil vlastní erekci, že to pod tíhou negativních pocitů nevzdala a dál mu vesele napínala rifle. "…tím adrenalinem nebo…"

Tomáš nechal dlaně sjet ze svého obličeje, zadíval se na strop a mlčel. Promluvil snad až po minutě, za to hlasem pevným, o jehož upřímnosti Petr nemohl pochybovat.

"Jen jsem se od tebe chtěl držet dál," odpověděl, ač se zpožděním, na Petrovu původní otázku, proč jej nevzal k případu. Rozhodl se všechno vsadit na jednu kartu. Jeho mladší kolega mohl být tvrdohlavý a zbrklý, ale věřil, nebo spíše doufal, že i v tuto chvíli se projeví jeho jiná dominantní vlastnost. Loajálnost.

"Počkej, tím mi říkáš, že…" naklonil Petr nedůvěřivě hlavu na stranu, nevědomky se mračil. Tomáš v reakci jen pozvedl obočí a také sám sebe na loktech. Teď by se třeba Petr mohl zvednout a zamyšleně odejít, jo, to by bylo nejvhodnější. Tomáš by měl čas se uklidnit a pak by na to svorně mohli zapomenout někde v hospodě. Třeba. Jestli s ním bude chtít ještě mít kdy něco společného...

Ta myšlenka jej proti vlastní vůli zabolela, jenže neměl čas nad ní rozjímat déle. Petr se k němu přisunul blíž, oči sklopené. Teprve teď si Tomáš všimnul Petra více, respektive tak, jak jej vnímal běžně, když spolu mluvili, pracovali, tehdy zaregistroval každou maličkost, na což nyní kvůli rvaní a vzteku neměl čas.

Díval se na ty rozcuchané vlasy, na jeho výrazné rysy, semknuté rty… Pak pohlédl výše a trochu se zastyděl, že Petra tak zkoumá, když on sám se mu dívá do očí. Znejistěl, tomuhle Petrovu chování nerozuměl, proč tady ještě vůbec je?

"Petře… jestli mi chceš jednu natáhnout, tak to udělej ale hned," bylo jediné, co Tomáše napadlo. Věděl, že se mu do hlasu vkradly emoce, slyšel je tam, slyšel, že tu větu, i když ji myslel smrtelně vážně, skoro zakňučel. Jenže Petr nic takového neudělal, nenapřáhl se, ani jeho výraz nenaznačoval, že by měl chuť Tomáše praštit.

Jen se k němu přibližoval, jeho oříškové oči byly stále blíž, pár centimetrů od Tomáše se zarazil, zorničkami těkal po obličeji svého přítele, přeci jen si to všechno mohl špatně vyložit…

"Co blbneš?" měl v plánu říct Tomáš nahlas, z úst mu ale vyšlo jen chabé zašeptání, prodchnuté nedůvěrou, ukrývající v sobě klíčící naději, jež přestala být bláhovou ve chvíli, kdy Petr definitivně zlikvidoval vzdálenost mezi nimi a přitiskl rty na Tomovy.

Mladší muž mu nedal příležitost, aby jakkoliv protestoval, žádal vysvětlení či písemné potvrzení, sám mu poskytnul pádný důkaz, že… to chce. Zatímco se rty věnoval líbání těch druhých, uchopil Tomášovu paži, přejel od jeho lokte k dlani a přitisknul si ji ke slabinám. Tom, váhavě opětující Petrovy polibky, mu zasténal do úst, když pod prsty ucítil erekci, možná ještě tvrdší než byla jeho vlastní.

Teď už se do toho Tomáš položil, volnou rukou chytil Petra za krkem, aby si jej mohl přitáhnout co nejblíže, pak jej celého nasměroval nad sebe tak, aby měl kolena po stranách jeho boků, takhle mu to vyhovovalo. Petr se na moment odtáhnul, sejmul Tomovi brýle a odložil je na stůl, tváří jejich majitele se mihnulo pousmání, vzápětí znovu skryto pod útokem hladových rtů.

Petrovy slabiny se začaly rytmicky pohybovat proti Tomovým, rifle se ale brzy staly nepříjemnou překážkou. Tomáš využil toho, že se sám nepotřeboval opírat a tak přesunul obě své ruce k Petrovu rozkroku, pohladil jej před látku, dostal se přes zip, knoflík i spodní prádlo a konečně v dlani ucítil horkou erekci svého přítele, přejel přes ni, čímž vymámil z druhého muže zasténání, respektive nádherný zvuk pro své uši.

Petr se přestal se zaujetím věnovat průzkumu Tomových úst a pouze se na svého nadřízeného, ležícího pod ním, díval, v očích mu plálo vzrušení stejné, jako spatřil v Tomášových, pak mu pohled padl na jeho pootevřené rty, jen díky němu zrudlých a výraznějších. Doputoval svou dlaní k té Tomově, jež se líně pohybovala na jeho erekci. Zručně mu rozepnul kalhoty a vsunul ruku pod spodní prádlo, kde stiskl i jeho penis, oči přitahovány Tomovým výrazem, prodchnutým ryzí touhou.

Vytáhl jeho délku ze zajetí látky, ale než se jí začal věnovat, vzal Tomášovu dlaň na své erekci do své a nechal jejich ptáky, aby se o sebe třeli, poté jim trochu pomohl, rozetřel po nich tekutinu, kterou produkovali, pak je oba naráz uchopil, uvědomil si, že zavřel oči, protože příliš pozdě zjistil, že se Tom dostal dlaněmi pod jeho košili.

Tomáš jej hladil po břišních svalech, boky mu přirážel do sevření, otíral se o Petrovu erekci, skrze zatnuté zuby mu sem tam unikly velmi výmluvné zvuky, až přišel ten vůbec nejvýmluvnější. Něco mezi tlumeným zvířecím řevem a zasténáním se mu vydralo z úst, na podbřišek mu vzápětí dopadl první bílý pramen.

Mohutně zdvíhající se hrudník se na chvíli roztřásl stejně jako celé Tomovo tělo, prsty zatnul do Petrovy kůže, oči ale z jakéhosi důvodu zůstaly otevřené, možná proto, že do nich shlížely ty světlejší, rovněž se zmítající ve víru slasti. Když se Tomáš vrátil zpátky do reality, Petrovy pohyby na jeho ptákovi již ustaly, neboť už i on se udělal, část jeho spermatu se smísila s tím Tomovým.

Ale tomu to bylo úplně jedno, přitáhl si Petra k sobě a spojil jejich rty v tom nejjemnějším polibku, jakého byl schopen. Pak jej nechal, aby si na něj lehl, se svou subtilní postavou jej netlačil, akorát příjemně hřál. Podobně na tom bylo jeho srdce, okolo něj se usadil spokojený pocit, nikdy nedoufal, že by to mohlo dopadnout takhle…

Vnímal Petra jako prototyp heterosexuála a nakonec mu tady spí na hrudi, objímá jej… místo toho, aby někde řádil s nějakou ženskou. Tomáš nepatrně potřásl hlavou a zjistil, že Petr opravdu usnul. Neměli by tady takhle ležet, mohla je objevit uklízečka, ale rozhodl se dát Petrovi pár minut nerušeného odpočinku.

Však se svět nezblázní. Ale Korejs možná ano.

Modrá je dobrá 3

20. března 2015 v 23:56 | Archea Majuar |  Modrá je dobrá
Modrá je dobrá 3

Prostředí: Dr. House

Pár: Gregory House/James Wilson

Rating: pwp, bdsm ale vážně jen lehoučké, jen aby se neřeklo...

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se tohle rozhodla vydat. Stoprocentně s tím spokojená nejsem, vlastně mi přijde, že spíše neš porno s vtipem, je to vtipná povídka s trochou porna :D Ale to už je na vás, jaký si uděláte názor. Enjoy! A kdybyste chtěli v podobném duchu pokračování... víte co dělat :)

Za komentáře a přízeň děkuji Justince, Profesorovi a tomu někomu, kdo tu nabízel zdarma viagru...

House seděl ve svém obývacím pokoji a spokojeně, v rámci možností, sledoval jednu ze svých oblíbených nemocničních soap oper. Zrovna přemýšlel nad tím, že obsah dekoltu jedné ze sestřiček odporuje zákonu gravitace ("Ty přeci musí vypadnout!"), když uslyšel zaklepání.

Zhoupnutím se postavil na zdravou nohu a dokulhal ke dveřím. Otevřel a při pohledu na rozpačitě se tvářícího se Wilsona pozvedl obočí.

"Není na tebe už pozdě, je skoro osm," rýpl si na úvod, vzápětí jej zaujalo Wilsonovo oblečení. V mikině a teplácích jej nevídal běžně, ubíralo mu to na důstojnosti, působil skoro zranitelně. Navíc s tím telecím výrazem… "Co chceš?"

Wilson místo odpovědi uhnul pohledem a zahleděl se do země. Jako školák, protočil oči House. Natáhl ruku a uchopil Wilsona za bradu, aby jej donutil se na něj podívat. Sice už tušil, o co jde, ale chtěl to slyšet od svého přítele, který se před ním neustále ošíval.

"Co chceš, Wilsone?" zvýšil House hlas, načež se potěšeně pousmál nad Wilsonovým zachvěním. Věděl, že se to mladšímu muži líbí, a vůbec se neostýchal tohoto faktu zneužívat. Hlavně v nemocnici. Když byli všem na očích…

"Ughm eh jeb len mrt," zahuhlal Wilson cosi, čemu by nerozuměl ani rysím sluchem vybavený doktor se stetoskopem.
"Cože, nerozumím?" naklonil House hravě hlavu a čekal, jestli tentokrát bude Wilson úspěšnější. Koutkem oka zahlédl, jak domovními dveřmi prochází soused z horního patra.

Wilson si frustrovaně povzdechl, jeho oči na moment ztvrdly jako dva kameny a vmetl Housovi do tváře:

"Chci abys mě ponížil, abys mě donutil prosit, prosit o tvého ptáka a nenechal mě se udělat, dokud mi to sám nedovolíš…" a možná by i pokračoval, kdyby za sebou neuslyšel zalapání po dechu. Jako ve snu se ohlédl a spatřil obličej šokovaného a vzápětí pobouřeného muže, jenž bydlel nad Housem.

"Promiňte, pane, tady moje děvka má nevymáchaná ústa, spolehněte se, že jí tu hubu zacpu. Něčím," pronesl House vážně směrem k sousedovi, jehož barva připomínala rajče. Poté se House samolibě usmál na Wilsona, loučícího se se svou pověstí v tomto domě a zároveň snažícího se potlačit klíčící vzrušení ze slova "potrestat" v Housově proslovu.

"Tak pojď dovnitř, chlípníku," řekl House jeho směrem jako by smířlivě, následně věnoval pološílený, žraločí úsměv stále před sebe zírajícímu muži na chodbě a zavřel dveře. Ten bude mít doživotní trauma, pomyslel si škodolibě.
"Běž do ložnice," zadíval se pak krátce na Wilsona a ovladačem vypnul televizi.

"To jen tak kvůli mně přerušíš svou večerní seanci nic nedělání doplněnou o chytání lelků?" zeptal se Wilson kousavě, aniž by se pohnul z místa.

House zapřemýšlel, zda mu odseknout něco ve smyslu "že mu to na nadrženého submisiva moc mluví", ale nakonec se rozhodl pro zajímavější variantu:

"Za možnost vidět tě klečet a ochotně čekat na každý můj příkaz… Asi bych byl ochoten oželet i Monster Trucky," pokrčil rameny a sledoval, jak se do Wilsonovy tváře opět vkrádá ruměnec. Ten chlap by se sebou nechal zacházet jako s hadrem, ale jakmile se o tom mělo mluvit, tak se okamžitě červenal, uvědomil si pobaveně House a následoval Wilsona, jenž se konečně vydal do ložnice.

Rozsvítil malou lampičku, pak zavřel dveře a zaměřil se na nesmyslně moc oblečeného Wilsona.
"Sundej si mikinu," pronesl směrem k Wilsonovi, zatímco se přesunul ke skříni a z jejich nejhloupějších útrob vytáhnul cosi, co Wilson nemohl ze svého stanoviště vidět.

Pod mikinou nic neměl a tak stál uprostřed místnosti jen v teplácích, boty a ponožky si svléknul automaticky. Pozoroval House, jak vytahuje něco z tašky, pak se otočil čelem k němu. V jedné ruce svíral důtky, v druhé černou pásku.
"Záchranné slovo je medojed," oznámil mu jako by mimochodem, důtky odhodil na postel, černou pásku strčil do kapsy a vrátil se k Wilsonovi. Prohlédl si jej od shora dolů, s úsměvem se zadíval do Wilsonovy tváře, zkrátil vzdálenost mezi nimi, tak tak, že se nedotýkali.

"Je ti jasné, že budeš prosit?" zeptal se House, modré oči zapíchnuté do hnědých, jež se nepatrně rozšířily údivem. Nebo strachem, to je jedno. Následně svého přítele zaskočil znovu, když mírně naklonil hlavu a políbil jej, jen jemně, sám netušil, proč to udělal, možná chtěl Wilsonovi jen dát najevo, že mu neublíží. Nijak moc.

Wilson nejistě opětoval jeho polibek, který se zanedlouho změnil v čirý boj o nadvládu. Wilson se totiž snažil alespoň chvíli vzdorovat, než si jej House podmanil, a Wilson si nevzpomněl, jaké to je, být někým ovládán. House jej surově kousnul do rtu, kovová chuť mu polaskala jazyk, při dalším kousnutí se už neubránil zasténání.

Zaregistroval Housovo pousmání a poté i jeho ruku na svém zadku, když si jej starší muž natisknul na sebe. Díky tenké látce tepláků mohl bez problémů cítit, jak se jeho tvrdost otřela o tu Housovu, tentokrát se jeho sten smísil s jiným, chraplavějším.
Najednou byly Housovy rty pryč, Wilsonovy kalhoty a spodní prádlo u kotníků a vzápětí taky pryč. Než se stačil vzpamatovat, byl dostrkán k posteli, kde mu House přikázal, aby si lehl na záda.

"Nebudu ti svazovat ruce, bude to pak větší sranda," poznamenal House s křivým úsměvem a vytáhl z kapsy černou pásku, která, jak se Wilson o chvíli později dozvěděl, byla určena pouze na zakrytí očí. "Rukama se chyť polštáře. Pustíš se, přestanu."

Wilson přikývnul, jakože rozumí, ale vůbec netušil, jestli tohle dokáže zvládnout. Je něco jiného, když máte ruce připoutané a prostě nic udělat nemůžete. Takhle to byla o dost větší výzva. Ani tak neměl strach z těch kožených důtek, spíše z toho, že House bude jejich seanci mučivě prodlužovat až…

"Nepřemýšlej, Wilsone, od toho tady nejsi," uslyšel u svého ucha hlas, teplá, hrubá dlaň mu přejela přes hrudník, podruhé použila i nehty. Pak se zastavil u jedné z bradavek, dva prsty ji obemkly, hrály si s ní, Wilsonův dech se zadrhl v krku, když do ní House zaryl nehet víc, než možná sám chtěl. Při druhém podobném pokusu se prohnul v zádech, veškeré záchvěvy bolesti ovšem směřovaly do jeho slabin, ve kterých rovněž prahnul po nějaké pozornosti.

Z hrdla se mu vydral bolestný sten, podobný nářku, když mu House provedl totéž s druhou bradavkou, netušil, proč to na něj má takový účinek, chtěl zároveň, aby House přestal, protože ho to bolelo, zároveň chtěl pokračovat, jelikož se mu to líbilo… Tvrdnul z toho pořád víc, po celém těle mu vyvstával pot, v dlaních drtil rohy polštáře.

"Housi…" zasténal, aby vzápětí vykviknul, když mu na břicho pomalu dopadly důtky, pak znovu, stále v líném tempu, jako by je House jen testoval. Jeho erekce volala po doteku, na podbřišek mu stékaly kapky prejeakulátu, zoufale se potřeboval o něco třít. Jenže neměl o co.

Jeho frustrovaný výdech se v průběhu změnil v překvapeně zkrácený, důtky dopadly na jeho hrudník s větší silou, pak znovu, napotřetí už to mírně štíplo. Čtvrtý zamířil na bříško, při pátém zatnul svaly, šestému vyšel vstříc. V hlavě měl prázdno, neměl ponětí, proč to dělá, záda se mu samovolně prohnula, vyšla tomu štiplavému podnětu vstříc.

Netrvalo to dlouho, na Wilsonův vkus možná až příliš krátce, ale když mu House sundal pásku z očí, na veškerou lítost zapomněl. Díky slabému osvětlení neměly jeho oči problém s přivyknutím, spíše potřeboval popadnout dech, nějak se mu nedostával. Shlédl dolů na svůj trup, z pohledu na lehce zrudlou kůži měl smíšené pocity, jež se rozutekly poté, co se jej důtky znovu dotkly.

Ovšem něžněji než předtím a zcela v jiných místech. House jejich konečky přejížděl po Wilsonových slabinách, doteď opomíjených. Wilsonovy oči se nemohly odtrhnout od svého bolavého, krví nalitého penisu, jak po něm klouzají proužky kůže, jeho boky proti nim bezmocně vyrážely v naději většího tření.

Mohl se z toho zbláznit, v erekci mu tepalo, potřeboval…

"Housi," chtěl zavrčet, ale tušil, že to znělo spíše jako prosebné zakňučení, zvrátil hlavu nazad. Důtky dolehly do jeho klína, nepohybovaly se. Wilson posledními zbytky rozumu zkontroloval, zda má ruce pořád na polštáři a překvapeně zjistil, že nakonec nebylo tak těžké je tam udržet. Možná stačilo vědět, že prostě musí…

"Popros, Jimmy, popros," doneslo se k němu z dálky. Jeho hrdost už dávno vzala za své, takžeprosil.

"Prosím, nech mě se udělat…" povedlo se mu zformulovat, načež se téměř úlevou roztekl, když se okolo jeho přirození sevřela ruka, která se po chvíli začala rychle pohybovat nahoru a dolů a přivedla ho až k vrcholu. Asi křičel, asi křičel hodně nahlas, ale bylo mu to totálně jedno. Najednou se všechno slilo v jeden jediný pocit, všechno napětí, bolest, vzrušení z něj vytrysklo v podobě bílých pramenů, jež mu dopadly na bříško.

Během toho si ani neuvědomil, že se dívá přímo do Housovy tváře, do jeho modrých očí, vnímá jeho poloúsměv, dokud se mu na moment nezatmělo vidění. Vydýchával se, jen ležel ve vlastním potu a hleděl do neznáma.

"Už se můžeš pustit," uslyšel pobaveného House. Ruce měl ztuhlé, ale nic, co by protažení nevyřešilo. Pak upřel svou pozornost na House a s pozvednutým obočím se kouknul do jeho rozkroku.

"No, snad si nemyslíš, že budu čekat, až se sám rozhodneš, že mi vykouříš," ušklíbl se. "Sice ses na mě díval, ale zřejmě jsi měl dost práce sám se sebou, takže sis nevšiml."

Wilson skutečně nebaštil Housovi ten ukřivděný pohled, bylo mu jasné, že si to užil taky soudě podle skvrny na kalhotách.

"Anebo ses udělal, když jsi viděl, jak moc se mi tvá dominance líbí…?" navrhnul nevinně a královsky se bavil, když House překvapeně zamrkal. No, něco pravdivého na tom bude, usoudil.

"Běž do sprchy, převlíknu povlečení," zabručel House místo odpovědi.

Wilson tak beze slova vstal, spokojen sám se sebou. I tak jej ale něco trápilo. Svědomí. Koneckonců, House se nezdál být rozladěn tím, že se mu Wilson nevěnoval, ale příště by se mohl on postarat o něj… Za svou ohleduplnost si to zasloužil. A za svou drzost zasluhoval.

5. Já tě nechci ztratit

15. března 2015 v 15:58 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
Já tě nechci ztratit

Prostředí: Star Trek TOS

Pár: James T. Kirk/OC, JTK/Spock

Rating: dnes nic

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dnes si trochu popovídáme s Kostrou, uvidíme, jaký on má na věc názor. Upřímně řečeno, je mi vás čtenářů docela líto. 1. netuším, kdy se dočkáte nějakého konce a za 2. mám obavy, abych jakýmkoliv dalším posunem povídku nezabila či neznehodnotila. Jednoduše ano, mám jakousi představu, kam by se měl děj ubírat, zároveň se ale děsím toho, že něco odůvodním nedostatečně, postavy se mi začnou hroutit... Jo, já vím, tohle jsou mé problémy, ale tak nějak jsem jen chtěla vysvětlit, proč přibývají kapitoly tak pomalu. Prostě se bojím, abych něco nezeslonila, protože mám pocit, že na Star Trek povídky bývá hejt největší... Jenže zase nejsem zbabělec, co by tu povídku zabalil, protože má bobky, to zase ne :D Dokončím ji, jen vám nedokážu povědět, jak dlouho mi to zabere. Enjoy! :))

Za komentáře a přízeň děkuji Monice, Profesorovi a Jackson :)

Musel jsem uznat, že mi po dlouhé době ten klid ve vesmíru vyhovoval. Normálně bych se asi nudil, kdybychom neměli nutnost neustále něco řešit, ale teď jsem za to byl rád. Rozhodnutí, které mě čekalo, se mi zdálo hodinu od hodiny těžší.

Procházel jsem se chodbami Enterprise a rozjímal. Ale myšlenky mi pořád odbíhaly tam, kam neměly, nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na Shankona a Spocka. Ano, musel jsem si sice vybrat mezi dvěma loděmi, ale zároveň mezi dvěma Vulkánci.

Stanul jsem před vstupem na ošetřovnu. Na místo, kde jsem po boku obou strávil nespočet hodin, než se probrali z bezvědomí. Vešel jsem a pousmál se směrem ke Kostrovi, jenž se na mne zadíval od svého pracovního stolu. Nebyl nijak překvapen, že mě vidí, možná mě čekal.

"Myslel jsem si, že přijdeš," kývnul McCoy ke stolku s láhví brandy a dvěma skleničkami. Můj úsměv se rozšířil. Posadil jsem se a zatímco jsem rozléval tekutinu, Kostra se přesunul ke mně a usedl na druhou židli. Oba jsme se v tichu opřeli a vychutnali si první doušek alkoholu.

"Víš moc dobře, jaký mám názor, Jime," poznamenal jako by mimochodem Kostra. "Nejsem sice žádný psycholog, jen běžný doktor, ale nemyslím si, že bys tady měl Spocka nechat."

"Vždyť se o sebe dokáže postarat…" zabručel jsem protiargument, abych si ospravedlnil záměr převzít Vespone.

"Jako bych mluvil o jeho samostatnosti," ušklíbl se McCoy.

"Já vím, o čem mluvíš," štěkl jsem po něm, ale vzápětí se uklidnil. Samozřejmě měl pravdu, byl jsem jeho jediný…no, dobře, spíše nejbližší přítel, byl jsem k němu vázán jistým poutem, jistými povinnostmi. Našim přátelstvím. "Jenže já chci víc, Kostro."

Přestože jsem civěl do obsahu skleničky, vnímal jsem doktorův pohled. Chápal mě, ostatně jako vždy.

"A řekl jsi mu to někdy, Jime?" Neodpovídal jsem, nevěděl jsem co. Kolikrát mě napadlo všechno vmést Spockovi do tváře. Jenže já se bál. Ne, nebál jsem se toho, čeho většina lidí. Věděl jsem, že se mi Spock nevysměje, neodsoudí mě a dál bude mým přítelem. Já měl strach, že se mi Spock podvolí jen z loajality, z touhy udělat mi radost. Nikoliv pro to, že by sám chtěl totéž.

"Ne," odpověděl jsem stroze, čekaje reakci…

"Tak jak to mohl u všech Klingonů vědět, že-," která také přišla.

"Já vím, Kostro," přerušil jsem jej, než se mohl více rozohnit. "Dost o Spockovi, co ty?"

McCoy zmateně zamrkal.

"Co je se mnou?"

"Prvního důstojníka si dle direktiv Hvězdné flotily s sebou vzít nemůžu, ale lodního lékaře ano," pokrčil jsem rameny. "Na Enterprise jsme nastoupili společně, rád bych tě měl i na Vespone."

McCoyův výraz se změnil, všiml jsem si, že se na mě zadíval téměř starostlivě.

"Než se rozhodnu, Jime…," odmlčel se, hledal zřejmě správná slova. "Jak moc vážně to s tím Shankonem myslíš?"

Tou otázkou mě zaskočil. Čekal jsem otázky ohledně vybavení, sestry Chapelové nebo čehokoliv jiného, co jej jako doktora zajímá. Jenže teď se mě neptal jako doktor ale jako přítel. Napil jsem se brandy a zamyslel se nad odpovědí.

Doposud jsem Shankona bral jako… jako co? Jako milence. Jo, v tom byl dobrý, pousmál jsem se. V intimním ohledu jsem neměl nad čím polemizovat. Navíc se neustále choval tak energicky, impulzivně, nenuceně, pořád se usmíval, dělal si sice, co chtěl, ale zároveň nepřekráčel hranice. Zdál se být zodpovědný, přestože ve mně budil dojem rozjařeného štěněte.

Cítil jsem k němu něco. Rozhodně něco. Probudil ve mně novou sílu do života. Ale byl jsem si jistý tím, že silnější cit, než náklonost, v tom nebyl.

"Jime?" přerušil tok mých myšlenek Kostra, jenž následně počkal, až se na něj podívám, pak pokračoval, "Vím, jak se na něj díváš a jak on na tebe," řekl mi, ovšem slyšel jsem v té větě na konci náznak "ale".

"V čem je háček, Kostro?" zeptal jsem se jej bez obalu. Sledoval jsem ho, jak ošil, chápal jsem, že rozebírání mého vztahu se Shankonem mu není zcela příjemné, takže jsem trpělivě vyčkával.

"Ale ty patříš ke Spockovi," vydechl a zadíval se jinak, hlavně ne na mě.

"Takže mám nechat Shankona, který je zdrojem pozitivní nálady, neustále mi dokazuje, že mě má rád, a nemá obavy vyjádřit své pocity, za Spocka, který sice bude mýt přítelem nadosmrti, ale ničeho kromě pozvednutého obočí a letmého pousmání se mi od něj nedostane…" shrnul jsem to klidně, načež jsem rezignovaně skryl obličej v dlaních.

Někomu by to mohlo znít směšně, nechápal by, jak můžu váhat, jenže Kostra měl opět pravdu.
Spock se pouze v mé přítomnosti dokázal uvolnit, chovat se trochu méně jako Vulkánec a více jako člověk, přestože jsem to po něm nikdy nechtěl. Oceňoval jsem to, to ano, ale nevyžadoval.

"Možná by sis měl s oběma promluvit," navrhnul mi Kostra něco, nad čím už jsem přemýšlel.

"Pochybuju, že mi to pomůže," odpověděl jsem, jelikož mi bylo jasné, jak by rozhovory dopadly. Se Shankonem se to zvrhne do sexu jako vždycky, Spock mě ubezpečí, že dle něj je jediná správná varianta, abych převzal Vespone. Jiný scénář zřejmě nepřicházel v úvahu. "Asi se rozhodnu přímo na místě, až budu jednoduše muset."

"Jak jinak," odtušil Kostra, jeden koutek úst rozladěně zkroucen. "Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale pokud se rozhodneš pro Vespone, bude mi ten ušatý zmetek chybět."

Pousmál jsem se. To pošťuchování mezi Kostrou a Spockem dokázalo zvednout náladu kdykoliv, toho bych se taky musel vzdát… Potřásl jsem hlavou a zvedl se k odchodu.

"Takže s tebou můžu počítat?" zeptal jsem se, když už jsem byl skoro u dveří.

"Jo, Jime, můžeš," přitakal McCoy, zněl jaksi smutně. Nedivil jsem se mu. I když by to nikdy nepřiznal, měl pro Spocka slabost, jakkoliv mu jejich hádky zvedaly krevní tlak a způsobovaly rapidní úbytek zásob brandy.

"Kostro…" oslovil jsem jej znovu, aniž bych tušil proč. Možná jsem pocítil potřebu se v jeho očích očistit, připravit si půdu pro důsledky svého rozhodnutí, možná jsem mu prostě jen chtěl ještě něco říct. "Něco cítím k oběma. Podle svědomí bych měl zůstat tady, jenže… občas potřebuju víc, než jen přítele. Možná jsem sobecký v tvých očích, ale já se nestydím za to, že chci, aby mě někdo objal, políbil, miloval. Teď tohle všechno můžu mít."

Zarazil jsem se, vyděšen svou upřímností v třesoucím se hlase. Třásl jsem se celý, odhaloval jsem své nitro jako ještě nikdy v životě. Ale nelitoval jsem toho, věřil jsem, že Kostra je ten pravý člověk, kterému můžu sdělit cokoliv, a on mne vyslechne. Jenže já nyní potřeboval ještě něco. Ujištění.

"Prosím, ať už se rozhodnu jakkoliv, nesuď mě za to, že jsem si vybral někoho, kdo se mi nebojí vyjádřit své city," dodal jsem tiše, zrak přilepený k zemi. Odvahu na to, abych se podíval McCoyovi do očí, jsem nenašel.

"Chápu, Jime, budu tvou volbu respektovat," shodil po minutě ticha Kostra kámen, jenž se mi usadil na srdci. Věnoval jsem mu vděčný úsměv, popřál dobrou noc a vyrazil se podívat na můstek.

Introvert

13. března 2015 v 0:14 | Archea Majuar
Introvert

Fandom: RPS

Pairing: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Warning: No... jak bych to jen řekla... Asi +15 a ledovou kávu s sebou. Jo, to je to pravé... možná.

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Ale tak co tady mám pořád psát, stejně to nikdo nečte :D Prostě jsem byla na představení v Brně a moje dojmy a průjmy a podobné "jmy" vyústily v tuto povídku. A bůhvíproč jsem se u ní nakonec hrozně nasmála. Nu což... Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Nikki-Oesh, Justince a Davanity :)
Tiše vstoupil do místnosti, respektive do jejich pokoje, kde dnes nocovali. Vcházel tiše z jednoho prostého důvodu. Nechtěl Igorovy nervy dráždit více, než se to během přestavení již jednomu nejmenovanému milovníkovi fotbalu a trapných situací povedlo. Ale proč nejmenovanému… Kohák Igora jednoduše vytáčel. Všímal si, jak se jeho jinak stoický klidný přítel v jeho přítomnosti necítí dobře, navíc Kohák skutečně nevěděl, kdy přestat.

Neustále do Igora rýpal, stavěl jej do situací či rolí, které mu ani zdaleka příjemné nebyly. Stalo se tradicí, že během vystoupení byl vždy nejnaštvanější Michal, ale ten to měl v povaze. Richard byl vzteklý maximálně v rámci hádací hry, kdežto Igor… U toho výbuch vzteku čekat nelze.

Ondra si znovu živě představil, jak ihned poté, co Jakub vyslovil tu dvojakou, nejasnou a celkově podivnou otázku, na kterou by mu sám odpověděl, že je idiot, jenže Igor je Igor. Bylo to snad poprvé na jevišti, kdy jej slyšel tak vytočeně vyštěknout. Nikdy jej nedokázali natolik vyvést z míry, jako se to Kohákovi podařilo teď. Ani Ondra svými poznámkami, ani Míša svým pedantstvím, možná jej popouzel Richard tím, že sám Igor mu občas neuvěřitelně lezl svou introverzí na nervy.

Jednoduše… nevěděl si moc rady, co by měl nyní dělat. V pokoji bylo světlo, Igor ještě nespal, ale i tak zamknul dveře, zřejmě už stejně nikam nepůjdou. Igor právě vycházel z koupelny, na sobě jen tričko a spodní prádlo, kývnul mu na pozdrav a usadil se v křesle, na tváři se mu ihned objevil nepřítomný výraz. Ne, pořád nebyl ve své kůži.

Ondra se na něj zaraženě od dveří koukal, jeho racionální uvažování stávkovalo. Chtěl Igorovi nějak pomoct, jenže absolutně netušil jak, aby… hnědé oči na něj zaostřily. Trhnul sebou, jako by jej nachytaly při něčem špatném, už už se chystal z toho nějak vykroutit, ale nakonec ani nemusel. Igor si opřel lokty o kolena a složil obličej do dlaní, jeho povzdech Ondra slyšel více než zřetelně.

Nebylo mu dobře z toho, jak Igor dnes vypadal, naplňoval jej soucit, stejně tak starost, náklonost, láska… Měl ho až moc rád, to si uvědomil už dříve, a jak se tak na Igora díval, ten cit v něm pro něj ještě rostl. Občas mu Igor přišel tím svým flegmatizmem nedostižný, že ho nikdo nedokázal urazit, naštvat, ranit, ale dnes byly překročeny hranice jeho možností, bylo toho už příliš.

Potřeboval uklidnit? Povzbudit? Obejmout? Mohl nad tím uvažovat nebo se pro něco rozhodnout, až to bude potřeba… Váhavými kroky se přesunul před svého přítele, nereagujícího na jeho blízkost, sklonil se k němu, aby vzápětí shledal, že si sedl na paty a zespoda jej pozoruje. Možná ta pozice vypadala zoufale, ale on chtěl nějak upoutat Igorovu pozornost, přimět ho, aby jej vnímal.

Pomalu pozvedl dlaň a přejel jí přes tu Igorovu, stále zarývající jeho obličej.

"Igi," oslovil jej jemně, stejně tak jej i pohladil po hřbetu dlaně, pak se vydal výše, pod polštářky prstů ucítil vlhké, čerstvě umyté vlasy a jejich vůně jej v tom momentě udeřila do nosu, byla příjemná natolik, že se musel spokojeně pousmát. Úsměv mu vydržel na tváři i tehdy, když Igorovy oči vykoukly zpoza jeho rukou a zadívaly se do Ondrových.

Mladší muž ztuhnul v pohybu, ale svou dlaň z Igorových vlasů nestáhnul, dál jej nepatrnými pohyby hladil, Igorův výraz jej nijak nezastavil, netvářil se nesouhlasně, dlaně složil před sebe a tiše pozoroval svého přítele, jenž mu klečel u nohou. Potřeboval ho více než kdy jindy, zrovna teď… A on tu byl.

Ondra se obličeje přiblížil k Igorovu, jeho nos se dotknul druhého, mezera mezi rty byla sotva centimetrová, cesta zpět už nebyla. O jeho ústa se otřela ta Igorova, horký dech se ztratil mezi měkkými rty, stejně jako tichý povzdech, jenž se mu vydral z hrdla. Nijak k tomu nesměřovali, nijak na nic netlačili… prostě se to stalo.

Obě Ondrovy ruce byly náhle v šedivějících vlasech svého přítele, Igor jej držel za paže, jeho pevný stisk byl v kontrastu s něžnými pohyby rtů staršího muže, jen jimi vycházel vstříc Ondrovým, vnímal, jak se jeho chladné ruce přesunují z vlasů na krk, přes triko až ke spodnímu prádlu. Vítal to… Za jiných okolností, kdyby mu nebylo vnitřně tak hrozně, by to vypadalo jinak, ale všechno, co teď dokázal vstřebat, byly Ondrovy rty a jeho dlaň na tvrdnoucím rozkroku.

Ondrovi se podařilo Igora dostat do vzpřímené polohy, pak se odvážil prozkoumat alespoň zběžně jeho tělo. Věděl, že dnes není čas ani nálada na nic jiného, prostě jen chtěl Igorovi udělat dobře… Opustil Igorovy rty, jež se okamžitě zkroutily v úsměv, Ondra jej vnímal jako očekávající, což mu srdce rozbušilo ještě rychleji a poslalo více krve do jeho slabin.

Nyní ale záleželo jen na Igorovi, na ničem jiném, pod dlaní cítil, jak penis jeho přítele nabývá na tvrdosti, stiskl jej přes látku spodního prádla, Igor hlasitěji vydechnul, načež více roztáhnul nohy a Ondra se mezi ně bez okolků vecpal. Upřel pohled na erekci pod tmavými boxerkami, přejel po ní dlaní, ale všiml si, že Igorovo triko by mu mohlo překážet.

Chytl je za lem a vytáhl výše, Igor si je automaticky sundal a Ondra vrátil svou pozornost k tvrdosti, jejíž špička se už snažila dostat ven. A tak neváhal, nejprve políbil místo těsně nad krajem boxerek, pak je poodhrnul a umístil rty na žalud, narůžovělý a vlhký, polaskal jej jazykem a shora se k němu snesl sten, jenž jej jen povzbudil v další práci.

Boxerky se tak za chvíli octly o něco níže, než kam původně patřily. Ondrův jazyk nyní přejel po spodní straně erekce, nevýrazná chuť se změnila ve sladkou, když uslyšel další, tentokrát hlasitější Igorův sten, špičkou jazyka se opět zastavil na žaludu a laškovně po něm kmital, do úst se mu dostalo větší množství preejekulátu. Pootevřenými rty cestoval po celé délce, vnímal Igorovu vůni mísící se s vůní mýdla.

Igorovy boky sebou škubly jeho směrem, začal být netrpělivý, a tak jej Ondra konečně vzal do úst. Neměl v plánu se nechat udusit, dolní část penisu si přidržoval rukou, zatímco zbytek mizel mezi rty a znovu, postupně zrychloval tempo, občas práci proložil cucáním špičky, slízáváním toho, co mu Igor už teď nabízel, v druhé dlani si pohrával s jeho varlaty, hladil je, něžně hnětl…

Slyšel, jak se Igor snažil potlačit steny stisknutím zubů, ovšem i tak mu jich několik uniklo. Starší muž zvrátil hlavu nazad, nechtěl být příliš hlasitý, jenže s Ondrovými ústy na svém penisu to šlo jen velmi těžko, dráždil jej, sál, pohrával si s ním, hlavou mu proběhlo, že musel mít nějaké zkušenosti, jinak by jej tak rychle do varu nepřivedl… Pak ale všechny myšlenky zmizely, všechno se utopilo ve slastném uvolnění, když se jeho svaly naposled stáhly a bílá tekutina v několika pramenech opustila jeho tělo.

"Ondro…"

Ondra zaregistroval, že jeho přítel je blízko, znásobil svou snahu a vzápětí se dočkal nadílky, kterou se mu jakž takž povedlo spolykat. Možná by se o to ani nepokoušel, ale když Igor zasténal jeho jméno, přemohl se, a rád.

Upravil Igora a sedl si na podlahu, pozoroval, jak se Igor vzpamatovává, jak si rozpačitě přejíždí dlaní po tváři… Uvědomil si, že vůbec neví, kde měl Igor ruce během… Pohled mu padl na viditelné otisky v potahu křesla. Pousmál se, muselo se mu to vážně líbit. Hnědé oči si poté našly ty jeho, zkoumavě se na něj zadívaly, změna v Igorově obličeji byla patrná, tvářil se mnohem klidněji, více jako Igor. Jeho Igor.

A ten Jeho Igor se svezl z křesla na kolena, než se Ondra nadál tak se nad ním skláněl, rty se dotkl Ondrových a do dlaně uchopil vybouleninu v jeho kalhotách. Ani se nestačil dostat dovnitř, mladší muž byl tak zaskočen a mile překvapen jeho iniciativou, že se udělal takřka okamžitě. Sám to nečekal, jen se zachvěl, vydechl do Igorových úst a orgasmus jej zasáhl naprosto nepřipraveného…

V návalu slasti opustil Igorovy měkké rty, pak si jej jen přitáhl vedle sebe a společně několik minut leželi na zemi, zírajíce na strop. Igor se ještě chvíli dotýkal, jako by konejšivě Ondrova rozkroku, sledoval svou dlaň pohledem, jakmile se dostala výše a vklouzla pod Ondrovo triko, hladil jej po bříšku… Nevěděl proč, ale prostě to dělal, dokud ho Ondra nevzal za ruku a neposadil se.

Díval se na něj tím nejněžnějším způsobem, jaký kdy u někoho spatřil, sám se váhavě pousmál, zahřálo jej u srdce. Už mu vůbec nebylo tak zle jako předtím, naopak… A s Ondrovými rty na svých se cítil úplně nejlépe.

King And His Lionheart

5. března 2015 v 23:53 | Archea Majuar
King And His Lionheart

Fandom: Případy 1. oddělení

Pairing: Petr Anděl/Tomáš Kozák

Warning: Nechutně sladké a možná trošku i vtipné(?)

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Jsem se zase do něčeho pustila teda... A může za to Ondřej Vetchý, takže veškeré stížnosti padají na jeho hlavu. Sakra jo, furt se producíruje v upnutých tričkách a kalhotách a hraje tak sympatický charakter a kdo pak má vydržet v klidu a nic nenapsat. To po mně nikdo nemůže chtít. Melu blbosti. Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Nikki-Oesh, Davanity a Justince :))

Se songem King And Lionheart od Of Monsters And Men to má společného jen název, který jsem si sprostě vypůjčila, holt jsem taková...

V místnosti bylo ticho, jež narušovalo pouze pravidelné pípání přístrojů. Ale to bylo jedině dobře. Ujišťovaly, že muž, nehybně ležící v nemocniční posteli, je naživu, relativně stabilizován.

Druhá osoba v místnosti seděla na židli vedle lůžka, hlavu podepřenou sepnutými dlaněmi, v jeho výrazu byla čitelná únava, oči přesto držel stále otevřené, přilepené na tváři spícího kolegy. Nehýbal se mu ani jeden obličejový sval, kromě nedostatku spánku by na něm nikdo nic nepoznal. Ve svém nitru ale bojoval se strachem, nejistotou, naděje, že se Petr brzy probudí, byla vysoká, ovšem…

Jak tam jen tak ležel, mlčky, vždy ho bylo všude plno, někdy až moc. Kolikrát na něj řval kvůli zbrklosti, jeho nerozvážnosti, horké a paličaté hlavě. Dalo práci si získat jeho respekt i důvěru, ale stálo to za to. Jednou z něj bude výborný vyšetřovatel. Vlastně jím už byl, jen mu to nesměl říct, bez pochyb by tím všechny otravoval a otravoval…

Protřel si oči, uvědomoval si, jak jsou jeho myšlenky poznamenané únavou. Ale nemohl odejít, prostě nemohl. Celá situace byla jako vystřižená z nějakého špatného románu, pomyslel si a mírně si dovolil se pousmát. Zase to pěkně posrali. Korejs bude vyvádět, už jej určitě čeká na koberečku, aby ho mohl řádně seřvat, jak to uměl jen on.

Ale Tomáš to s radostí odložil na dobu neurčitou, resp. než se ten blbec před ním probudí. Bylo mu jasné, že se něco takového jednou stane, Petr byl typickým představitelem policajta, co dříve koná, než myslí. A chytiti kulku do hrudníku místo svého kolegy, ano, to by se také ještě dalo pochopit. Ovšem netušil, že tím kolegou bude zrovna on sám.

Vnitřnosti mu zaplavovala vděčnost mísící se s obavami o Petrův zdravotní stav, nejistotou z jeho nepřirozené tichosti, a mírným rozladěním. Nevěděl, proč to udělal. Vždyť stačilo, aby jej strhl k sobě na stranu, skrčil jej… nemusel hned skákat před kulku. Mohlo to dopadnout mnohem hůře, ale rozhodl se, že se pokusí podobné úvahy odsunout stranou, teď by ničemu nepomohly, důležité bylo, aby se Petr probral a… vrátil se do kanclu, otravoval Víťu blbostma, požíral jednu housku za druhou a klidně i ojížděl každou ženskou, na kterou narazil. I když…

Poslední týdny ho s žádnou neviděl, uvědomil si zaskočeně. Vážně ne. Vždyť se téměř neustále vyskytoval v kanceláři, občas mu přišel udělat nucenou přestávku do jeho vlastních pracovních prostor. Ty přestávky by mu docela chyběly, napadlo jej, vzápětí však zcela přesunul svou pozornost k již ne zcela spícímu muži na posteli.

Zaregistroval, jak se mu zatřepotala víčka, nyní již otvíral oči, zmateně se rozhlédl, až padl pohledem na svého kolegu, sedícího vedle.

"Ty pitomče…" nedokázal si Tomáš odpustit, hlasem mu ale rezonovalo spíše pobavení a úleva než opravdový vztek.

"To je mi milé přivítání," vydal ze sebe polohlasem Petr, zřetelněji mu to nešlo, jeho typický úšklebek si ovšem svou cestu na světlo našel. Rád Tomáše viděl, uměl být sice vzteklý jako pes, ale v podobných situacích se projevovala jeho citlivá stránka, ta, kterou Petr toužil vídat co nejčastěji. Starší muž se na něj snad i usmíval, jeho hnědé oči zářily vlídností.

Ne, nemohl si ani představit, že by před něj neskočil, udělal by to znovu, kdykoliv… Příliš si jej vážil, příliš jej obdivoval, dostal se mu až moc pod kůži.

Koutkem oka si všimnul, že Tomášova dlaň spočívá na kraji postele, kousek od té jeho. S pohledem upřeným do hnědých očí pomalu posunul svou ruku k Tomášově, nejprve se jí dotknul jen malíčkem, pak ji překryl celou, chtěl mu dát nějak najevo, že ničeho nelituje, ale slova nenacházel.

Sledoval, jak se Tom zadíval na jejich ruce, přemýšlel. Petr jej právě pohladil po dlani, proč? Ten upřený pohled, to gesto… Vypadalo to jako vděčnost, ale za co? Vždyť Petr zachránil život jemu, nikoliv naopak. To spíše on by mu měl děkovat, přestože se všechno dalo vyřešit i jinak, ale došlo mu, že tváří v tvář smrti svého kolegy prostě Petr zareagoval tak, jak jej napadlo.

Obětoval se pro něj…

Pozvedl zrak od dotýkajících se dlaní ve chvíli, kdy se Petr rozhodl posadit, rameno měl obvázané, ale léky na bolest zřejmě účinkovaly dobře. Nacházel se nyní výše než Tomáš a neodolal, prostě musel. Musel natáhnout paži a zabořit prsty do těch dokonalých vlasů, kroutících se na všechny strany. Sám se divil, že jej Tomáš nechal, jen tam tiše seděl, díval se mu do tváře, zatímco on fascinovaně pozoroval prstýnky, jež černé prameny vytvářely.

Tomáš se snažil z Petrova výrazu zjistit, na co mladší kolega myslí, z jakého důvodu se takto chová. Jenže čím déle jej pozoroval, tím více se utvrzoval ve své hypotéze, která jej napadla už v minulosti, ale až teď… v soukromí, pouze v Petrově společnosti, bez tuny práce před sebou… se mu zdála jako reálná.

Už ani nevěděl, jaké to je, když se mu z blízkosti jiného člověka rozbuší srdce, jaké je zjistit, že vás někdo má hodně rád, že vyhledává vaši společnost, že chce, abyste ho taky měli rádi. Petrova ruka se stále pohybovala v jeho vlasech, příjemně jej hladila… věky uběhly od té doby, kdy se jej někdo dotýkal podobným způsobem.
Navíc někdo, kdo nebyl Tomášovi vůbec lhostejný.

Petr byl vděčný už jen za to, že tady Tomáš byl, že si nechal líbit jeho dotek, že na něj neřval... Vůbec nečekal ještě cokoliv navíc, proto se zatvářil překvapeně, když se Tomáš najednou postavil, aby vzápětí usedl k němu na postel. Koukal mu do očí, párkrát mu ale pohled padl níže, na Petrovy rty, momentálně nejistě zkousnuté.

Stále si nechtěl přiznat, k čemu se Tomáš chystá, znělo to příliš neuvěřitelně, snad, aby se přesvědčil, že je vážně tak blízko, přejel konečky prstů po zarostlé tváři staršího muže, stejně něžně, jako jej hladil ve vlasech.

O chvíli později už šťastný pocit prodchnul celý jeho organismus, každičký nerv, každou buňku těla, jeho idol, někdo, koho si tak strašně moc vážil, s kým by rád byl… se k němu přiblížil ještě více, jeho ústa se dotkla Petrových, nadšeně jeho gesto přijímajících. Nevěděl, proč to Tomáš udělal, co jej dovedl až k tomu, ale byl za to sakra vděčný, jako by se mu splnil ten nejvzdálenější sen.

Chtěl od Tomáše jen jeho uznání, pochvalu, přítomnost a nyní dostával mnohem víc, dostával možnost ochutnat jeho rty, cítit jeho chladné ruce na své kůži, a následně i vidět téměř stydlivý úsměv, hraničící s přemírou roztomilosti, jenž byl věnován jen jemu.

Tomáš měl co dělat, aby udržel své emoce na uzdě, jako by po těch letech bez intimnějšího lidského kontaktu nabyly na síle a chtěly ven, chtěly být vyjádřeny. A tak se je snažil vložit do polibku, jenž ještě více rozbouřil vlnu citů, jež se s nenadálou intenzitou upínaly k muži před ním, k muži, který jej bral takového, jaký je, jaký kolikrát musel být…

"Děkuju," podařilo se mu ze sebe dostat, zatímco se vzpamatovával z Petrovy více než nadšené reakce a z jeho zkušených rtů.

"Rádo se stalo," vykouzlil úsměv na své tváři Petr, opět se prohrabující černými vlasy svého kolegy, jemuž ovšem bylo určitě stát se něčím víc, než jen kolegou…


"No, to nemůžou myslet vážně!" rázoval po chodbě v nemocnici Martin Pražák, bedlivě pozorován o několik dekád starším mužem. Pražák se náhle zastavil uprostřed kroku a otočil se na místě. "Jdu tam! Odtrhnu je od sebe nebo já nevím, skočím jim na hlavu."

"To nemůžeš myslet vážně, že ne?" ozval se druhý muž, moudrý výraz napovídal, že s počínáním svého kolegy nesouhlasí.

"Uááá, já se poseru!" zavyl Pražák a rázným krokem vyrazil pryč, vztekle si mumlaje cosi o tom, že nadávku "do prdele" už nikdy nebude moct použít…