Únor 2015

Žijte dlouho a blaze

27. února 2015 v 21:45 | Archea Majuar |  MSC
Neumím moc dobře vyjadřovat své city, názory, cokoliv, takže budu stručná. Jak asi všichni fanoušci Star Treku, popř. Spirku vědí, skonala legenda světové sci-fi scény, mistr Leonard Nimoy. Jím ztvárněný vulkánec Spock nikdy nebude zapomenut, na to se stal příliš ikonickým, příliš se nám dostal po kůži... Mohla bych tady dále žvanit a pět ódy na jeho osobu, ale je to zbytečné. Kdo jej znal, ten ví, kdo neznal, ten nepochopí.

Ráda bych mu věnovala alespoň tuto drobnou vzpomínku, doplněnou o jedno video, jež je mému srdci velmi blízké, neboť znázorňuje to, co je pro mne jako pro člověka v životě nejdůležitější. Klidně vám to může znít klišoidně, protože to klišodiní je, ale v mém případě opravdu není nic, čeho bych si vážila více než svých přátel a jejich přátelství.

Žijte dlouho a blaze.


Rotvajler

26. února 2015 v 1:40 | Archea Majuar
Rotvajler

Fandom: Případy 1. oddělení

Pairing: Petr Anděl/Martin Pražák

Warning: +18, pwp

Disclaimer: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: To jsem se zase měla na co začít koukat. Stačí, aby se někde vyskytovalo pár pěkných chlapů a můžu se ushippovat. Tenhle pár ale berte jako ojedinělý, z Prvního oddělení ještě povídky budou (min. 2), ale Pražáka (a.k.a. Rotvajlera) vyměním za někoho jiného, pro mně o hooooooooodně moc přitažlivějšího :D Každopádně k pochopení tohoto pwp nemusíte děj seriálu znát :D Ale jinak ho musím doporučit, je to vážně povedené dílo :) Enjoy!

Za komentáře děkuji Terczi, Justince, Sunshine, Profesorovi a Nikki-Oesh :)
Tvrdě ho přitisknul ke zdi, díky své robustnější postavě jej neměl problém udržet na místě jen tím, že za ním prostě stál. Chytil jej za zápěstí a obě ruce mu položil na stěnu, pevně je svíral, zítra na nich bude mít modřiny, ale jemu to bylo jedno. Potřeboval ho, teď a tady, potřeboval to subtilnější tělo, chtěl cítit jeho žár, chtěl se dotknout pokožky, doposud skrývající se pod vrstvami látky.

Dál ale zatím jít nemohl, jeho kolega, přítel, Petr… vzpouzel se, ze rtů mu unikaly nadávky, snažil se jej kopnout, odrazit, ale neměl šanci. A oba to věděli, přesto druhý muž stále odporoval, doslova prskal jako kocour, natáčel hlavu, aby na útočníka lépe viděl.

Nechápal, co to jeho kolegu popadlo, nikdy se takhle nechoval, a to se opili už mockrát. Najednou se na něj zadíval divoce, skoro jako šelma a v tu chvíli také vystartoval. Petr se nejprve nevzmohl na odpor, ale když se nic nedělo a Martin jej stále držel u zdi, začal se bránit, jak fyzicky, tak slovně. Bylo mu jasné, že proti medvědí síle svého přítele nemá naději, zkusil se tedy aspoň podívat do jeho tváře a zhodnotit, jak moc je situace zlá… a vůbec se celou situaci snažit pochopit.

Zrak mu v temné místnosti poskytl jen minimum informací, ale ty mu stačily, v Martinových očích se odráželo světlo lamp, měl v nich stále tentýž, takřka šílený výraz. Vážně dostal strach, nevěděl, co má od Martina čekat, vždy se dal lehce vytočit, ale tohle… tohle nebyl vztek. Tělo se rozhodovalo, jestli se podvolit nebo bojovat, počkat a v pravou chvíli utéct nebo se snažit dát Martinovi pěstí.

Tehdy ale na rtech ucítil druhé, pevné, pohnuly se proti němu, vnímal okolo nich strniště. Sám překvapením ztuhnul v pohybu, aby se vzápětí začal znovu bránit. Tohle přece nemůže jen tak…! Vždyť byli chlapi, policajti, Martin je ženatý... Ale stisk vyššího muže nepovolil, držel jej na místě, dýchal Petrovi do tváře a čekal, dokud se neuklidní.

Petr sebou mrskal, pokus o vykroucení se nezdařil, začal být zoufalý, kolena se mu strachy podlamovala, ale nevzdával se. Třeba… později si Martin přestane dávat pozor, pak mu může vyklouznout. Jenže jakmile začal Petr přemýšlet a necukal sebou, Martin vzal jeho rty znovu útokem, tentokrát nezůstal jen u doteku úst, lehce jej kousnul do spodního rtu, a ještě jednou, až Petr zasyknul, čehož využil Martinův jazyk, jenž se dostal dovnitř.

Petr byl natolik konsternován, že nijak nereagoval, nechal Martina mazlit se s jeho jazykem, dokonce mu ve slabých chvilkách odpovídal. Jeden takový moment skončil, když v oblasti vlastního pozadí začal vnímat něco, co tam ještě před minutou nebylo, navíc Martinovy slabiny se pomalu dávaly do pohybu, do velmi výmluvného pohybu.

Panika, panika, panika…

Na čele i po celém těle mu vyvstal pot, docházelo mu, k čemu se tady schyluje. Nechtěl, sakra nechtěl… Martin se odtáhl, políbil jej na nos.

"Nikdy bych ti neublížil, Petře, nikdy," zamumlal, hlas chraplavý, ale upřímný, o tom Petr nepochyboval, ale on doprdele nechtěl… tvrdý rozkrok jeho kolegy se mu otíral o zadek, jeho jazyk se přesunul na šíji, zanechával za sebou vlhkou, horkou cestičku, dokonce se odhodlal jedno z Petrových zápěstí pustit, vlastně musel, protože nedokázal odolat příležitost se jej dotknout jinak než přátelsky.

Svůj dotek směřoval od předloktí k rameni, přes hrudník a břicho, dostal se pod košili, kde rozprostřel dlaň přes ty nádherně pevné svaly, chvějící se… strachem?

"Neublížím ti," zopakoval, co nejněžněji mohl, ale s rostoucí erekcí v kalhotách se už jen stěží ovládal, aby svůj slib neporušil. Strašně Petra chtěl, chtěl být uvnitř něj, laskat prsty jeho tělo, líbat jej, chtěl všechno. Sjel prsty z Petrova břicha a zamířil níže, k jeho rozkroku, srdce mu poskočilo a penis sebou zacukal, pod vrstvou rifloviny cítil, že Petrovi jeho počínání lhostejné vůbec není…

Subtilnější muž se samovolně třásl, netušil proč, rozum mu radil, aby se snažil vytrhnout a zmizet, měl jedinečnou šanci, ale zděšení z faktu, že jeho tělu se to líbilo, mu v jakémkoliv pohybu zabraňovalo. Martinova ústa na krku, jeho chraplavé ujištění, drsná dlaň na břiše, téměř jej škrábala a zároveň hladila, mohl přemlouvat svůj mozek, že tohle není správné, že to dál zajít nesmí, ovšem pohyb v jeho slabinách, krev do nich se cévami řinoucí, horko šířící se až do konečků prstů u nohou, silou vzrušení se kroutících…

Pak se Martinova dlaň přesunul k jeho rozkroku a citlivě se jej dotkla, z hrdla se mu vydral zaskočený sten, z jedné strany se na něj tlačila Martinova erekce, z druhé jej stimulovala jeho ruka. Definitivně ztratil naději na vysvobození, byl v pasti… a vlastně z ní už ani nechtěl ven. Sám vyšel Martinovu doteku vstříc, naprosto instinktivně.

Slyšel Martinův zrychlený dech, věděl, co ho čeká, ale už se nebránil, jen se děsil toho, jestli Martin ví, co dělat… Náhle mu byly rozepnuty kalhoty, vzápětí i se spodním prádlem skončily u jeho kotníků, Martinovy ruce se chvíli zdržely na jeho stehnech, hladily, hnětly, pak se znovu vrátil k péči o Petrovu erekci, líně přes ni přejížděl, v hlavě mu lítaly myšlenky na to, co použije jako lubrikant, nemohl mu ublížit, nikdy.

Petr si všiml Martinova zaváhání, najednou prostě jen stál a nic nedělal, to se rovnalo jeho stavu přemýšlení. Uvědomil si, že jej Martin už dávno nedrží, ze setrvačnosti se opíral o zeď, i když už nemusel, a tak zajel do kapsy u bundy, co měl stále na sobě, děkoval bohu, že lubrikant v ní pořád byl. Občas se mu při jeho záletech jednoduše hodil… otočil se v pase a vrazil ho Martinovi do ruky, původně mu plánoval i něco říct, ale výraz jeho tváře jej zbavil slov.

Pár vteřin se na něj jen díval, než se k němu Martin nahnul a znovu jejich rty spojil, nenechal mu žádnou příležitost, aby se dostal do jeho úst, Martin měl i polibek pod kontrolou, Petr znovu schytal pár kousanců, ale nyní už mu to bylo jedno, spíše je vítal, dokonce i ocenil stenem, ruce jeho kolegy se mu podruhé rozutekly po těle, košile nyní jeho atak nepřežila. Knoflíčky se rozutekly po podlaze, horké ruce hrubě přejížděly po jemné kůži, vychutnávaly si ten pocit, že můžou...

Martin jej momentálně vlastnil, dokonce od Petra dostal lubrikant, což už vnímal jako jasné pozvání. Bude jeho, bude jeho… rezonovalu mu hlavou, penis mu z toho tvrdnul ještě víc, potřeboval ho dostat ven z kalhot. Konečně se nabažil Petrových břišních svalů a začal se věnovat jeho pozadí, anatomii lidského těla znal dobře a s gelem na prstech neměl problém s přípravou, navíc k uším mu doléhaly Petrovy tlumené steny, zřejmě se kousal do ruky, aby nebyl příliš hlasitý.

Petr se mu pod jeho péčí třásl stále víc, ale už ne strachem, chtíčem a touhou, skoro už zapomněl, jaké to je mít něčí prsty v sobě a pak i něco daleko lepšího, většího. Martinovy prsty jej roztahovaly, nepříjemné to téměř vůbec nebylo, byl trpělivý, samotného Martina překvapovalo, jak dokázal potlačit vlastní potřeby… ale kvůli Petrovi by toho dokázal mnohem víc.

Druhý muž mu přirazil proti ruce, lehké otření konečků prstů o jeho prostatu mu vyslalo po těle slastnou vlnu s ničivou silou tsunami, potřeboval víc. Cítil se perfektně roztažený, a když se Martin do něj zasunul po kořen, i perfektně vyplněný. Přestal se opírat o zeď, jednou rukou se pomalu zpracovával, druhou chytil paži, jež se mu obtočila kolem hrudníku a stáhla ho dozadu na sebe. Martin jej objímal, zatímco pohyboval boky, přirážel proti němu, vychutnával si ten pocit být plný, a že zrovna Martin… kdy se všechno zvrtlo v to, že sám Martina v sobě chtěl?

Když se Martin přesvědčil, že je Petr připraven, nebylo už v jeho moci čekat. Serval ze sebe kalhoty, pohladil ten nádherný zadek a jedním, plynulým pohybem se octl uvnitř, spokojený sten zaplnil pokoj. Přitáhnul si Petra k sobě, chtěl ho mít co nejblíže, držel ho, když do něj přirážel, nechal svůj penis mizet uvnitř jeho těla, nechal se pohlcovat horkostí jeho útrob.

Martinova paže se z Petrova hrudníku přemístila k jeho erekci, lehce přes ni přejela, aby vzápětí nasadila rychlé tempo, ne nepodobné tomu, v jakém pohyboval boky vstříc Petrovým, cítil, že je blízko, už jen párkrát, prsty druhé ruky zatnul do svalů v okolí Petrova pasu, zavrčel, a spermatem v několika výstřicích naplnilo jeho přítele, jehož horkost uvnitř sebe a hlavně Martinova dlaň na vlastním penisu jej přivedla rovněž na vrchol.

Dechu se mu nedostávalo, když potřísnil zeď před sebou i prsty druhého muže, stále hlasitě dýchajícího za jeho zády. Petr se o něj dál opíral, Martinovu délku pořád v sobě. Cítil se příjemně ospalý, ukojený, malátný…

"Není ti nic?" uslyšel otázku, její jemný podtón mu způsobil píchnutí u srdce. Takhle k němu Martin nikdy nemluvil.
"Ne," vyrazil ze sebe tiše, Martin jej už zase objímal, hlavu zabořenou ve vlasech. Netušil, co by měl ještě říct, nenacházel slova, měl v sobě zmatek... mimo jiné.

"Postel nebo sprcha?"

Odpovědi se už Martin nedočkal, Petrovo tělo mu v náručí zvláčnělo, jeho dech se prohloubil. Usnul. Martinovou tváří se mihnul úsměv, během aktu skoro vystřízlivěl, uvědomoval si, jak špatně to mohlo skončit, a jaká je realita. Odnesl Petra na gauč, sundal mu bundu, přikryl jej a šel se osprchovat. Po návratu se usadil v křesle a s pohledem, upřený na svého poklidně spícího kolegu, za chvíli upadl do říše snů také.

Skoro jako sen

20. února 2015 v 0:01 | Archea Majuar
Skoro jako sen

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: G
Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Nějak nemám co říct, snad jen, že jsem do Igora zamilovaná až po uši. Jeho očička..., jejich zmatené těkání ze strany na stranu, jeho nádherně milý úsměv, když jsme spolu byli v zákulisí...Enjoy! :D

Za komentáře děkuji Nikki-Oesh :)

Netušil jsem, kde se to v něm vzalo. Prostě najednou vybouchnul. Ale ne tak jako na jevišti. Opravdově, nehraně zuřil. Trhnul jsem sebou, když poprvé zařval, oči mi lezly z důlků, když ho chytil za límec a vyhodil ze dveří. Nerozuměl jsem tomu, co ten chlap povídal, ani tomu, co na něj Ondra křičel, ale věděl jsem naprosto jistě, že takhle děsivě řvát jsem jej ještě nikdy neslyšel.

V žaludku se mi usadil podivný pocit, skoro i provinilý, přestože osobně jsem za nic nemohl. Možná jsem se jen obával toho, aby si Ondra nevybil svůj vztek na mně. Ne, že bych jej nezvládnul, ale… nikdy na mě nekřičel a představa takové zkušenosti mě vážně nelákala. Byl jsem vlastně jediný z lidí v mém okolí, na které nikdy nevyštěkl, samozřejmě kromě představení, tam jsem to tak nebral.

Ale teď… Nerozhodně jsem seděl na gauči, ale najednou se ve mně něco vzedmulo a uvědomil jsem si, že jdu za Ondrou. Nemusel jsem ovšem chodit daleko, zrovna se vracel, div, že se mu z hlavy nekouřilo. Tvářil se hůře než Michal, když je nucen cokoliv uhodnout. V tom se ale příčina Ondrova výbuchu opět objevila na scéně, znovu na něj něco zahulákala a Ondra se v dalším návalu vzteku rozběhl za ním.

Začal jsem mít strach, aby si navzájem neublížili. Možná bych měl zasáhnout. A tak jsem se už podruhé odhodlal oba následovat k východu. Ondra stál ve dveřích a cosi anglicky řval. Byl jsem na vážkách, zda ho přimět se vrátit do šatny nebo počkat, až se rozhodne sám. Jenže něco mi říkalo, že je natolik rozběsněný, že je schopen toho chlapa pronásledovat i ven. V mžiku jsem se rozhodl a shledal, že jej držím za rameno a vzápětí se mu dívám do očí.

Vytrhl se mi, ale zamířil zpět do útrob budovy. V šatně jsem za námi zavřel dveře, kterými Ondra kupodivu netřísknul. Zatímco já se usadil na pohovce, Ondřej rázoval po místnosti, ani jsem se nemusel ptát, abych věděl, že nad proběhlou událostí přemýšlí a v duchu tomu cizinci zřejmě nakopává zadek.

Takže jsem jej jen zpovzdálí sledoval, možná trochu s obavami, jestli se nerozhodne něco rozbít. Když už byl takhle rozjetý, netušil jsem, čeho by mohl být schopen. Jak jsem nad tím tak dumal, nevšiml jsem si, že se Ondra najednou zastavil, opřel o parapet a díval se mým směrem. Než jsem ale stihl navázat oční kontakt, znovu se dal do pohybu, tentokrát ale jen na chvíli.

Sedl si na pohovku vedle mě, srdce mi poskočilo z toho, jak moc blízko. Téměř se mě dotýkal, mohl jsem cítit teplo, jež jeho tělo vydávalo. Stočil jsem pohled k jeho tváři, měl hlavu v dlaních, vypadal v tu chvíli tak zranitelně a křehce, jako by to ani nebyl on. Děsil mě čím dál tím víc, stejně tak rostla má potřeba pro něj něco udělat.

Na jakýkoliv fyzický kontakt tady byl expert Ondra, nikdy se neostýchal někoho dotknout, byť jen letmo, nebo jej přímo obejmout. Jenže já jsem na to nikdy nebyl, proto jsem se sám divil tomu, že najednou pokládám dlaň na jeho rameno a jemně je tisknu. Cítil jsem pod prsty, jak je napjatý, zřejmě stále bojoval se zlostí, pomyslel jsem si.

Když se ale naše oči střetly, zapochyboval jsem, zda vztek je skutečně tím, s čím se vypořádává. Můj puls už zdaleka nebyl na normálu, Ondrův výraz jej v klidu nechat nemohl. Díval se na mě s nadějí v očích, mísila se s odhodláním, důvěrou… z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech, následován vlnou horka, vnitřnosti se mi stáhly.

Čekal jsem dlouho, tak strašně dlouho a svůj cíl jsem měl nadosah, tak proč mám takový strach, ptal jsem se sám sebe. Dříve jsem se bál, že se neovládnu, že dám své city až moc najevo, že všechno zničím a teď jsem měl strach, že se mé touhy naplní. Bylo to až příliš k neuvěření, až příliš dokonalé, skoro jako sen.

Bál jsem se, že když se k Ondrovi více přiblížím, tak ten sen skončí. Jenže když se ke mně nahnul a něžně mě políbil, zjistil jsem, že sen úplně neskočil, jen se změnil v realitu. Po páteři mi sjel téměř elektrický výboj, oči se mi samovolně zavřely. Cítil jsem, jak se Ondra odtahuje, ale to jsem nechtěl.

Podíval jsem se na něj, snaže se pouhým pohledem vyjádřit vše, co jsem k němu cítil. Už tak dlouho. Čeho jsem se tak dlouho bál… Jemně jsem jej uchopil za čelist a přitáhl si jej zpět, abych znovu mohl na svých rtech cítit ty jeho. Nebránil se, naopak jsem si byl téměř jist, že jsem slyšel jeho souhlasný povzdech.

Neměl jsem ponětí, proč se to stalo zrovna dnes, proč zrovna tady, ale v životě jsem necítil takovou euforii, jako když se kolem mě obmotaly dvě ruce a rty jejich majitele si přivlastňovaly ty mé. Sám jsem stále nebyl schopen se pohnout, až jsem najednou, aniž bych to nějak zvlášť zamýšlel, zvedl obě paže, jednu dlaň umístil na Ondrův zátylek, druhou na jeho bok.

Nechal jsem svá ústa opustit ta druhá, ale jen proto, abych se na něj mohl podívat. Skláněl jsem se nad ním, opíral se o jeden loket a shlížel na něj, jak pode mnou leží, modré oči rozšířené, rty pootevřené, tváře mírně zrudlé. Nikdy v životě jsem neviděl nic dokonalejšího.

Palcem jsem přejel po jeho lehce zarostlé tváři, doslova jsem se kochal tím výhledem, jaký mi byl znenadání dán k dispozici. Ukládal jsem si ten obrázek do paměti, vizuální část doplněnou Ondrův zrychlený, slyšitelný dech. A můj zběsilý tlukot srdce.

Pozvedl ke mně ruku, zabořil ji do mých vlasů a začal se jimi prohrabovat, na rtech se mi objevil úsměv. Políbil jsem jej na čelo, ale dál jsem se nedostal, jelikož Ondra se ke mně přimknul pevněji než předtím, hlavu zabořil mezi můj krk a rameno a prostě mě držel. Objal jsem jej zpět, nos v jeho vlasech, jemných na dotek. Vnímal jsem jeho hluboké nádechy, jeho přítomnost mě v nitru neuvěřitelně hřála.

Možná nám bylo oběma přes čtyřicet, možná jsme toho oba zažili více než dost, ovšem vždy jsme tu jeden pro druhého byli. Ale až dnes jsme od sebe potřebovali něco víc, něco, co jsme v sobě měli i dřív, jenže až teď jsme to byli ochotni si dát navzájem najevo a poddat se tomu, nechat se ovládnout city k tomu druhému.

Hooooorny

12. února 2015 v 23:59 | Archea Majuar
Hooooorny

Prostředí: RPS (AU)

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +18
Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Dnes tady máme něco trošičku jiného, respektive postavy zůstávají, jen jsem je prdla do prostředí, které je klukům asi úplně cizí, jenže mě ne. Jo, to je důvod... Ne, spíše si tohle prostředí zvolil mně velmi drahý člověk, jemuž tímto povídku věnuji...

Díky za všechno, Davanity :))

Je to čisté pwp, enjoy!

Za komentáře děkuji Nikki-Oesh a Kapitánce Grumpy Cat :)

Odhodil kbelíky stranou a oddechl si, všichni koně už byli vykydaní i nakrmení. Podíval se na hodiny na stěně, bylo teprve půl dvanácté a další práce jej čekala až o půl čtvrté. Buď mohl jít domů, nebo se natáhnout v šatně. I v tom horku, co panovalo, v ní bylo poměrně příjemné, akorát na spaní. Ovšem zůstali ve stájích dva a… ačkoliv by sám chtěl… na onom gauči by se pohodlně oba nevyspali. Pokud by na sebe nebyli nalepení.

Ondřej se ušklíbl. V posledních dnech to s ním šlo z kopce. Proč? Trenér najal výpomoc. Ale jakou. Ne, že by byl Igor neschopný, to vůbec ne, s koňmi to uměl, byl silný, nějaké svaly měl taky, hezký úsměv, oči, zadek… Ondřej nad sebou zakroutil hlavou. Byl nadržený, neskutečně nadržený, ale ten bastard s věčně zasněnýma očima jako by nic neviděl, téměř jej nevnímal.

Ani se mu nevyhýbal, choval se pořád stejně tiše, což Ondřeje vytáčelo nejvíce. Jak mohl být pořád tak klidný? Hřebec okolo něj skoro tančil a on si z něj nic nedělal, prostě počkal, až to koně přestane bavit a pak udělal, co potřeboval.
Rozhodl se, že opíráním se o zeď nic nevyřeší a vyšel z místnosti s krmivem. Čekal, že Igora zastihne v šatně, ale jak tak míjel boxy, z jednoho uslyšel hlas. Zastavil se a vydal se ke stání, odkud se šepot ozval. Pootevřenými dveřmi spatřil, jak Igor hladí rezatou klisnu, jež si hlavu opírala o jeho rameno. Drbal ji na krku a kobyla držela, oči zavřené, uši uvolněné. Úplně relaxovala.

Ondřej se opřel bokem o box a tiše se díval, ten výjev v sobě měl své kouzlo. Pak ale sjel pohledem níže na Igorův zadek obalený riflovinou, ke zrychlení srdečního tepu a prvotním náznakům vzrušení víc nepotřeboval. Do hlavy se mu vkradly myšlenky na to, jaké by bylo ten zadek stisknout v dlani, hezky promnout půlky, prstem zajet až k…

I skrz zavřené rty se mu prodral tichounký sten, krev se zběsilou rychlostí hrnula do slabin, cítil, jak mu rifle začínají být těsné. Tohle není dobré, pomyslel si, když zjistil, že Igor už není zabraný do drbání klisny, ale že jeho hnědé oči zírají do těch Ondřejových. Ten poté s obavami sledoval, jak druhý muž sklouzl pohledem k jeho klínu, kromě pozvednutého obočí se ale žádné reakce nonverbální nedočkal.

"Chceš tady zůstat s kobylou o samotě?" zeptal se nakonec Igor, hlas ne zcela jistý.

"Ne, to ne, vůbec, já…" zakoktal se Ondra, jak se snažil vymyslet, cože to tady vyvádí, ale pak mu z Igorova výrazu došlo, že si z něj střílí. Ten bastard se na něj teď jen provokativně usmíval. Poté nechal kobylu kobylou a protáhl se okolo Ondry ven, těsněji se svým rozkrokem na druhého muže už natlačit nemohl.

Ondrovi se zadrhl dech v krku, když se o jeho stehno otřela tvrdost, kterou ukrýval Igor v kalhotách. V ústech se mu najednou nahromadily sliny, zachvěl se, jeho erekce byla v upnutých džínách stále nepohodlnější. Že by nakonec Igorovi nebyl úplně lhostejný?

Zavřel dveře stání a koutkem oka zahlédl, jak Igor zmizel v neobývaném boxu, kde jen skladovali balíky sena. Ondra se vydal za ním, vešel a najednou měl ruce na zdi, nohy od sebe a Igora za svými zády. Schválně se proti němu ještě vyklenul, sice nepočítal zrovna s tímto vývojem situace, ale když se tak zadkem otíral o Igorovy slabiny, neměl potřebu si stěžovat.

Na krku cítil horký, zrychlený dech a z hrdla se mu vydral táhlý sten, když mu celý rozkrok zakryla Igorova ruka, náhlé teplo a tlak nutily jeho boky, aby jí vyšly vstříc. Téměř se rozklepal z toho pocitu, že objekt jeho zájmu je za ním a je stejně nadržený jako on sám. Potřeboval ho…

Sáhl rukou dozadu a stiskl v ruce Igorův zadek, přejel mu po stehně, pak zpět na půlky, vlnil se proti němu a uvědomil si, že sténá jako levná děvka. Ale bylo mu to jedno, hlavně v momentě, kdy mu Igor rozepnul kalhoty a i se spodním prádlem mu je trochu stáhnul, následně mu Ondra přirazil do připravené dlaně, sám drtil v dlani jeho hýždě, chtěl ho mít co nejblíže, co nejvíce se jej dotýkat.

Znovu vydal hlasitý sten, silná, hrubá ruka přejíždějící po jeho citlivé erekci… Musel se zapřít oběma dlaněmi o zeď, aby získal stabilitu, kolenům už úplně nedůvěřoval. Než se však nadál, mezi půlkami mu projela horká tvrdost, podruhé a pak i potřetí.

"Nehrej si a dělej," zavrčel Ondra a zadoufal, že Igora napadne použít aspoň sliny. Jinak si nesedne… I když s Igorem, s tím k uzoufání ignorantským Igorem s nevinnýma očima a kaštanovými vlasy, zasněným úsměvem a úžasným zadkem… tomu by to okamžitě odpustil. A odpustil by mu mnohem víc, když se do něj zasunul.
Napoprvé, najednou a nádherně.

Ondra zachrčel, nebylo to hned úplně příjemné, ale pocit naplnění, pocit, že ho ojíždí zrovna Igor, veškeré myšlenky odsunul pryč. Za chvíli už si jen užíval Igorovy přírazy, jak ho na sebe nabodával, s každým pohybem posouval hranici jeho vzrušení výš, jak mu funěl na krk, jak mučivě pomalu pracoval na jeho erekci...

V pravou chvíli ovšem svou práci změnil v pořádnou, což Ondra okomentoval nesrozumitelným zavrčením, mohl se přetrhnout, snažil se přirážet do Igorovy ruky a zároveň proti jeho penisu, musel ho mít co nejhlouběji, co nejvíce v sobě, věděl, že nevydrží dlouho a tak chtěl všechno hned teď…

Netušil, jestli to Igor tak celou dobu chtěl nebo ne, ale poprvé v životě se mu stalo, aby se s tím druhým udělal ve stejnou chvíli.

Až ho to překvapilo, jak v sobě ucítil rozlívající se teplo a smrtící stisk ruky na svém boku, že i on se dostal přes okraj, všechna slast jím projela jako blesk a vytryskla ven na Igorovy prsty a na zeď před nimi. Vzápětí jej Igor objal kolem pasu, setrval v něm a společně se vydýchávali, vstřebávali, co se právě stalo.

"Za jak dlouho zvládneš druhé kolo?" zašeptal pak Igor Ondrovi do ucha. Ondra se jen zachvěl v odpověď, věděl, že mu to dlouho trvat nebude. Ne, když se za ním nacházel někdo, z koho mu stál při jediném pohledu. Ne, když za ním stál Igor.

XXX

8. února 2015 v 22:10 | Archea Majuar

Štěně

7. února 2015 v 0:02 | Archea Majuar
Štěně

Prostředí: Teen Wolf

Pár: Sterek

Rating: G

Neviděla jsem ani jeden díl seriálu, povídka může obsahovat nejasnosti a podobné zhovadilosti.

A/N: Sice jsem minule psala, že teď už bude nějaký u mě běžný fandom, ale rozhodla jsem se udělat radost (snad tedy) takovému tomu stvoření nedefinovatelného tvaru a konzistence, co si říká Nikki-Oesh. Tak snad se ti bude tohle minidílko líbit a vám ostatním taky, na více jsem se bohužel nevzmohla, když se moc neorientuji v ději :/ Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi a sarushef :))

Derek odložil své břímě na pohovku. Nepříliš šetrně, ale mladík byl stejně v bezvědomí, takže nemohl nijak inteligentně reagovat. V bezvědomí… spíše jen usnul. Derek mu podložil hlavu polštářem a hodil přes něj deku, sám se usadil do křesla. Na tváři se mu usadil výraz, jenž vyjadřoval něco mezi starostí a pocitem jakmile-se-to-nezodpovědné-děcko-probudí-tak-ho-zakousnu.


Stiles se zavrtěl, přitáhl si deku blíže k tělu a trochu se otřásl. Derek si neslyšeně oddechl, skutečně jen spal. Musel být vyčerpaný a promrzlý. To mohlo napadnout jenom jeho… Co ho přimělo k tomu, aby se ho vydal hledat? Jasně mu řekl, že musí jít ven, potřebuje na vzduch, vlk potřeboval volnost. Co ho to zase popadlo?


Venku bylo deset stupňů a on jen v mikině vylezl ven, aby se přesvědčil, že mu nic není. Derekovou tváří se mihl poloúsměv. Přestože ho Stilesova unáhlenost naštvala, u srdce jej hřálo, jak moc na něm Stilesovi záleží. Nepoutalo jej k němu žádné pouto smečky, prostě ho měl rád a chtěl ho chránit. To Derek nechápal, ale smířil se s tím, že ohledně Stilese nechápe hodně věcí.


Jenže v poslední době nechápal ani sám sebe. Svou rostoucí náklonosti vůči tomu…


Stiles se znovu zachvěl, za spánku vydal zvuk podobný zakňučení.


…štěněti. Derek se zděšením zjistil, že Stilese shledává roztomilým. Ano, velký alpha použil slovo roztomilý. Apokalypsa je blízko.


Tělo na pohovce se zavrtělo, třáslo se, zimou nebo špatnými sny, to Derek nevěděl, ale v mžiku byl u něj. Ruku na Stilesově rameni, očima studoval jeho tvář, hodnotil, jestli jej probudit nebo ještě vyčkat. Dlaní jej hladil po paži, aniž by si to uvědomoval, ale očividně to pomáhalo. Stiles se upokojil, dýchání se zklidnilo.


Derek si sedl na zadek a rozhodl se, že pro jistotu uvaří Stilesovi čaj, kdyby procitnul. Zamířil do kuchyně, pár minut si hrál na hospodyňku a pak se i s hrnkem plným horkého nápoje vrátil k ležícímu mladíkovi. Právě včas. Stiles zrovna rozlepil oči a koulel jimi po pokoji. Celý rozespalý se posadil a spatřil před sebou vražedně se tvářícího Dereka, který proti němu jedním, rychlým pohybem vytasil hrnek, div, že ho nevylil.


Stiles se vylekal, oči vykulené, ústa pootevřená.


"Vem si, co chceš, jen mě tím hrnkem neohrožuj!" vydal ze sebe vysokým hláskem Stiles, ruce dramaticky zvednuté nad hlavu. Derek jenom protočil oči a počkal, dokud Stiles nenechá té komedie a nevezme si od něj čaj, pak se chystal odejít zpátky ke křeslu…


"Díky," uslyšel a otočil se. Stiles na něj upíral své hnědé duhovky, zbytek tváře schovanou za hrnkem, tělo zabalené dece. Štěněcí oči čekaly na jeho reakci, visely na něm pohledem… ostatně jako vždy, došlo Derekovi. Ten pohled se mu pomalu ale jistě vkrádal do jeho vlčího srdce, omotával se kolem něj, tiskl a povoloval, nutil je k rychlejšímu tepu.


Kývnul, svému hlasu nedůvěřoval. Zdráhal se pokračovat ke křeslu, Stiles by na něj zíral, dokud by se asi nerozpustil… Ano, takto si odůvodnil, že se vrátil ke Stilesovi a usedl vedle něj. Mladík hlasitě usrkával čaj a sem tam po Derekovi pokukoval, napůl provinile napůl zvědavě. Alpha se ani nehnul, jako socha hleděl někam do prázdna, zřejmě nad něčím hluboce přemýšlel.


Asi nad nějakým strašně nepříjemným trestem, pomyslel si Stiles, ale strach neměl. Zdálo se mu, že pro něj má Derek slabost a že mu nic hrozivého neprovede. Tedy zatím. Maximálně ho nechá umýt nádobí.


Dereka z úvah ohledně jeho vztahu se Stilesem vytrhl právě zmíněný člověk, jenž odložil prázdný hrnek na stůl. Zadíval se na něj, jak si přitahuje deku blíže k tělu, pořád mu byla zima.


"Where can't warm the mug, there will help a hug," doneslo se k Derekovým bystrým uším, ale než se nad významem věty stihl zamyslet, kolem pasu se mu omotaly obě Stilesovy ruce a mladíkova rozčepýřená hlava se mu usadila na hrudníku.


"Vmrjnf," zavrčel Derek cosi nesrozumitelného, ale nebránil se. Stiles se stále klepal, navíc lidské teplo, Stilesovo teplo, se Derekovi líbilo. A vlkovi ještě víc. Objal jej tedy nazpět, přidržoval tak deku na místě, do nosu jej udeřila Stilesova vůni, výraznější než kdy dřív. Nasál ji, nechal se jí pohltit, uklidňovala ho.


Stiles mu po chvíli znovu usnul v náručí, a Derek, omámen jím celým, jeho nevinností, důvěřivostí… se zanedlouho nechal ukolébat ke spánku, nejmírumilovnějšímu za posledních několik týdnů, možná i měsíců. To štěně s ním dělalo neuvěřitelné věci…

Zloděj umění

2. února 2015 v 0:37 | Archea Majuar
Zloděj umění

Prostředí: Psych (Agentura Jasno)

Pár: Shawn Spencer/Pierre Despereaux

Rating: +18

Povídka se vztahuje ke všem 4 epizodám s tímto The best thief, that ever lived... <3


A/N: No, tak ještě jedna povídka z Agentury Jasno, příští jednorázovka už bude z něčeho jiného :) A pro ty, co to nevědí už z mého FB, bude to buď pokračování k Modrá je dobrá nebo něco na Ondru a Igora, ještě nevím, s čím budu spokojená dříve :D A tenhle kousek je... sakra je na mé poměry neskutečně dlouhý :D Enjoy!

Za komentář děkuji Profesorovi :)

Shawn Spencer stál ve stínu, opíral se o dveře a nahlížel do kanceláře. Bylo krátce po půlnoci, v budově už nikdo kromě něj a objektu jeho zájmu nebyl. Jediný pracující muž seděl v křesle u počítače a zaujatě sledoval vše, co se na něm mihlo.

Mladému a nesmírně bystrému muži u dveří docházelo, na co se jeho starší přítel dívá. Zřejmě plánoval nějakou další, důmyslnou krádež vzácného díla. Ať už Gus říkal cokoliv, ať mu vlastní rozum předhazoval mnoho argumentů proti, on sám nikdy nevěřil, že ten člověk před ním je někým jiným. Byl to Pierre Despereaux, nejlepší zloděj umění, jaký kdy žil. Žádný nudný Anglán Royston blablabla Staley. Nějakého žabožrouta by nemohl tak obdivovat, milovat jeho přítomnost, možná i jeho samého…

Minimálně ho měl hrozně rád, to věděl stoprocentně. Pak se na chvíli zamyslel, jestli žabožrouti nejsou spíše Francouzi, ale nechal to plavat. Určitě se říká obojí.

Jenže, jakmile uviděl Despereauxe teď, po roce… Nebyl si už jistý sám sebou. Blonďák se dostal do lepší kondice, než v jaké jej Shawn kdy viděl. Vypadal prostě úžasně s těmi perfektními vlasy, štíhlou figurou a britským přízvukem. Proto se sem, do Interpolu vydal v noci v předtuše, že tady Despereaux ještě bude. Chtěl s ním mluvit o samotě.

Ovšem místo toho stojí za dveřmi, oddává se myšlenkám a pohledu na člověka, který mu zkomplikoval život víc, než si ho Shawn dennodenně komplikovat sám.

"Nikdy jsem si tě nedovolil odhadovat, Shawne, ale nutno říci, že mne překvapuješ," uslyšel Shawn sametový hlas, při němž slastně přivřel oči. Nedokázal se jej leknout, na to byl příliš příjemný. "Takhle mne po nocích sledovat… Copak mého jediného přítele trápí?"

Shawn se dvěma kroky dostal před mohutný stůl, zrak bez ostychu upřel do modrých očí Pierra Despereauxe. Avšak intenzivní, do samotného nitra proniknuvší Britův pohled donutil Shawna se začervenat, na tváři se mu usadil nervózní úsměv.

Situace mezi nimi nebyla ani tak napjatá jako podivná. Když Despereaux fingoval svou smrt, Shawn dva dny probrečel nad ztrátou přítele, jelikož netušil, že se tím Pierre jen úspěšně vyhnul vězení. A Despereaux nemusel poté hnout ani prstem, aby mu Shawn všechno odpustil. Více méně mu to vrátil před pár dny, kdy se nechoval úplně podle představ zaměstnance Interpolu a Despereaux z něj mírně řečeno šílel.

Pokud si Shawn měl promluvit se svým svědomím, netušil, na čem u svého přítele je. V milosti, nemilosti, na hraně? Pochybnosti o něm a sobě samém jej dovedly až sem, před jeho stůl, před jeho vědoucí pohled. Ve svitu stolní lampy působil ještě famózněji než obvykle. Pramen vlasů mu padal přes čelo, modré oči zářily a Shawn se v nich ztrácel.
Pierrův lehce samolibý úsměv, přítomný vždy a všude, Shawna znervózňoval. Měl pocit, jako by Despereaux přesně věděl, na co myslí, jaký v sobě má zmatek, jak vůbec neví, co má udělat.

"Pojď sem," pronesl ten nádherně jemný hlas.

Shawn úplně slyšel Guse, jak by mu vyčítal, že se nechává okouzlit zlodějem umění, že se vůbec nechová jako zodpovědný třicátník, ale jako teenager, okouzlen svým idolem. Ano, Gusi, pomyslel si Shawn, jsem okouzlen svým idolem…

Nohy ho nesly kolem stolu, až stanul jen pár desítek centimetrů od sedícího blonďáka. I přestože Shawn stál a Despereaux seděl, vyzařovala z něj moc tak silná, že Shawnovi došla jedna závažná informace. Že Despereaux nad ním má navrch, vždy mít bude, a že mu to vůbec nevadí. Nikdy nikoho v životě neposlouchal, ale právě se nacházel v situaci, kdy by učinil vše, o co by jej Pierre požádal.

Ten se na něj díval zdola, třemi prsty si podpíral bradu, vypadal pobaveně ale i zamyšleně. Shawn se ošil a už se nadechoval, že něco řekne, jen tak, nic zajímavého nebo důležitého, jen aby zmírnil to napětí, ale…

V tom se Despereaux pohnul, odsunul křeslo tak, že seděl čelem k Shawnovi, a postavil se. Shawnovi se rozbušilo srdce, v rozpacích sledoval, jak se na té bezchybné tváři začíná projevovat hlad. Díval se na něj jako na kořist. Když se Pierre ještě více přiblížil, Shawn se instinktivně přikrčil, sám ale věděl, že chce, aby přišel ještě blíž.

Se zatajeným dechem sledoval, jak se k němu Despereaux naklonil, mohl cítit teplo jeho těla, vůni jeho dokonalých vlasů, dech na svém uchu.

"Chápu tvé obavy, Shawne," téměř zapředl Pierre, v hlase si stále udržující prvky arogance, "ale nemyslím si, že jsou zcela na místě," pokračoval, načež se o stehno mladšího muže otřelo něco tvrdého. Shawn němě pootevřel ústa, jeho míra vzrušení se okamžitě znásobila, tiše zasténal pod tím návalem krve do slabin.

Despereaux se stále s tím sebejistým úsměvem odtáhl a otočil se k Shawnovi zády, zamířil zpět ke křeslu.

"Jednou jsi mi řekl, že jsem král zlodějů," usadil se blonďák, ruce na opěrkách. "Zkus nyní krále potěšit, Shawne."

Za prvé, Shawn absolutně nechápal, jak si Despreaux v takové situaci může počínat naprosto klidně, jeho maska ani jednou nezakolísala, tvářil se pořád skoro stejně, až na ty oči… Modré oči žhnoucí čímsi, co tam Shawn ještě nikdy neviděl. A za druhé… Netušil, co má dělat. Despereaux si prostě sedl do křesla a čekal, co bude.

Nechal mi volnou ruku, pomyslel si mladší muž. Vlastně by mu to mělo lichotit. Takový člověk jako Despereaux se nikdy na nikoho jiného nespoléhá… Nesmí ho zklamat.

Shawn najednou našel svou ztracenou jistotu, shodil z ramen koženou bundu a hodil ji přes celou kancelář. Obdařil Pierra provinilým pohledem, když uslyšel tříštivý zvuk, ale Despereaux jako obvykle jen protočil oči, zatvářil se trochu kysele, nijak to ovšem nekomentoval. Už si zvykl.

Mladší muž pak překonal vzdálenost mezi nimi, na vteřinu se zarazil, aby zhodnotil, že křeslo vypadá dostatečně bytelně a stabilně, načež na ně položil koleno, opřel se o něj a naklonil se na Despereauxe, potěšeně se usmívajícího. I Shawnovy koutky rtů se pozvedly v náznaku úsměvu, uchopil Pierra za čelist a spojil jejich ústa v polibku, který už si nedokázal déle odpírat.

Náhle měl ve všem jasno. Chtěl Despereauxe, chtěl všechno, co mu byl Brit ochoten dát. Ponořil se do těch měkkých, plných rtů, jež mu vycházely vstříc, zároveň ucítil prsty ve vlasech, dlaň se rozprostřela po celém zátylku, hladila jej. Shawn potlačil potřebu zamručet blahem, místo toho lapil Pierrův spodní ret svým, rozkošnicky po něm přejel jazykem a zase jej pustil.

Jeho troufalost potrestal Despereaux hravým kousnutím, poté chytil Shawna za tričko a strhl jej na klín. Shawn rozkročmo klečel nad druhým mužem, jeho zasténání splynulo s Pierrovým, když se jejich slabiny setkaly. Polibek se stal dravějším, jak se o sebe oba otírali, Despereauxovy ruce se přesunuly na Shawnův zadek, aby si mohl jeho rozkrok přitáhnout ještě blíže ke svému.

Shawn na oplátku spokojeně vzdychnul a přestal dlaněmi svírat Pierrovy boky, přesunul je na ramena a začal mu rozepínat košili. Dostal se do poloviny, pak jej blonďák zastavil, trochu se odtáhnul, aby si mohl sundat sako, uslyšel i odkopnutí bot, což pochopil jako signál, aby se jich taky zbavil.

Vyskočil na nohy, s botaskami nechal na zemi ležet i ponožky, a jakmile se postavil, Despereaux stál přímo u něj.
"Pokračuj," pobídnul jej a kývnul směrem dolů, měl na mysli knoflíky u košile. Shawnův pohled ale zaujal jeho hrudník, postupně se odhalující, lehce opálený. Jako ve snu se chopil zbývajících knoflíků, pak téměř zbožně látku rozhrnul a přejel dlaní po teplé kůži, jemné jako samet. Svaly se pod tím dotekem zavlnily, pracoval na sobě, pomyslel si s úsměvem Shawn s pohledem stále upřeným na to dokonalé tělo před sebou, dokud i jemu nebylo sundáno triko a do zorného se mu nedostala tvář s pootevřenými rty.

Ochotně je políbil, své ruce nechal, aby dál bloudily po Pierrově kůži, shrnul mu košili z ramen a vzápětí tak měl volný přístup i k zádům, objal Despereauxe a natisknul se hrudí na tu jeho. Na svých zádech ucítil Britovy dlaně, hladil jej, tiskl jej k sobě a stále hladověji líbal, Shawn se otíral o jeho klín, potřeboval stimulaci, potřeboval Pierra…

Sjel rukama z jeho zad a začal se věnovat zipu u kalhot, jenž jeho snaze dlouho neodolal a kus oděv padl na zem. Dotekem na citlivých partiích vymámil z Despereauxe sten, pak se odvážil za lem spodního prádla, kde stisknul horkou erekci v dlani. Pierre pustil Shawnovy rty ze zajetí svých a upřeně se zadíval do oříškových očí mladšího muže, jehož ruka se věnovala Britově vzrušení.

Despereaux se i přes očividně prožívanou slast snažil uklidnit, zachovat si svou důstojnou, lehce arogantní masku, ale cítil, že se mu to nedaří. Shawn si jej podmaňoval každým dalším činem, svou oddaností, obdivem, zbožností v jeho očích.
Uchopil Shawna za zápěstí a přinutil ho přestat, nechtěl, aby to skončilo takhle brzy. Zbavil se kalhot, ležících u kotníků, i spodního prádla a klekl si před mladšího muže. Rozepnul mu rifle a dech se mu zadrhl v hrdle, když se okamžitě před jeho očima zaleskl růžový žalud i celá Shawnova erekce. Neodolal a jazykem polaskal špičku, pak celou spodní stranu, chutnal jej, nasával jeho vůni a užíval si steny, jež doléhaly k jeho uším.

Pomohl Shawnovi vystoupit z kalhot, vnímal, jak roztřesený jeho přítel byl, líbilo se mu, že ho dokázal dostat stejně jako on jeho. Samolibě se usmál a znovu se narovnal, dlouho ale na místě nezůstal, neboť jej Shawn dostrkal zpět ke křeslu a donutil jej si sednout. Zadíval se na to tělo před sebou, na jeho erekci, pevné břicho, potem se lesknoucí hrudník, rudé rty a hladové oči.

Z hrdla mu uniknulo něco mezi hlasitým nádechem a stenem, ten překvapený v sobě zadržel, když mu Shawn podal lubrikační gel. Tentokrát už jeho maska musela vzít za své, jelikož tušil, že měl oči navrch hlavy, když si nad něj Shawn znovu obkročmo kleknul, naklonil se a zašeptal:

"Vezmi si mě."

Mladší muž sám sebe nepoznával, většinou býval strašně nerozhodný a nejistý, ale před/pod ním byl jeho idol, Pierre Despereaux, který ho chtěl… A on ho chtěl cítit v sobě, chtěl mu patřit. Políbil ty nádherné, v sebejistý úsměv neustále zkroucené rty, a zasténal, když se gelem potřené prsty poprvé dotkly jeho vstupu.

Už trochu pozapomněl, že to může být nepříjemné, Despereaux byl ale opatrný, navíc jak postupně začal prstům vycházet vstříc, jejich erekce se o sebe třely v pomalém, škádlivém tempu, ze kterého šílel.

"Budeš můj," uslyšel Pierra zamumlat, když vytáhl prsty, připravil svou erekci a…

"Konečně," vyrazil ze sebe Shawn a nasedl na tvrdost, která jej dokonale roztáhl. Chvíli nemohl popadnout dech, potřeboval si zvyknout na ten pocit být plný, Pierrovy ruce byly najednou zase všude, na jeho erekci, na zádech, hrudníku…

Opřel si čelo o opěradlo, ve tváři jej šimraly jemné vlasy. Opatrně se pohnul, nadzvednul se a znovu nasedl, z úst mu unikl tichý sten, dlaň jej příjemně hladila po zádech. Sám vjel prsty do Pierrových vlasů, zaplavila jej vděčnost, že je k němu tak ohleduplný, trpělivý, citlivý, prostě už to dlouho nedělal, třetí pomalý zásun mu už ale žádný problém nepůsobil a Despereaux to postřehl.

Přiměl Shawna, aby se na něj podíval, navázal oční kontakt a začal pohybovat pánví proti mladšímu muži, hledal v jeho tváři známky bolesti, ale našel jen rostoucí rozkoš. Přitáhl si jej k polibku, vychutnával si Shawnovy rty a víc a víc se nechal ovládat touhou, znovu se nořil do toho nádherného těla, tlak kolem jeho erekce mu vysílal slastné výboje až do konečků prstů, jimiž teď drtil Shawnovy boky.

Zanedlouho se už nedokázal držet zpět, Shawn vycházel jeho pohybům vstříc, obličej nyní pár centimetrů vzdálen od toho Pierrova, chtěl vidět jeho výraz, chtěl ho vidět bez přetvářky. Sám se k vrcholu blížil strašně rychle… s každým nárazem Britova penisu do jeho prostaty, zarytím nehtů do svalů na bocích, každým jeho zavrčením.

Náhle byla Shawnova vlastní ruka, kmitající na jeho erekci, vyměněna jinou, Shawn nadšeně vzdechnul a fascinovaně sledoval Despereauxovu tvář. Blonďák zatnul zuby, zavřel oči a z hrdla se mu vydralo zavrčení děsivější, než ta předešlá, pak jeho tělo ztuhlo a Shawn v sobě ucítil rozlívající se teplo.

Tohle všechno a následný pohled modrých duhovek zpod přivřených víček dostal Shawna přes okraj. Na Pierrův hrudník dopadly bílé prameny spermatu, mladší muž takřka zakňučel a roztřeseně popadal dech. Slastné vlny se rozlily po jeho těle, po nichž mu v hlavě zůstala jediná myšlenka…

"Tohle bylo úžasné," se kterou se musel ihned podělit. Svalil se na Despereauxe, v uších mu zněl zrychlený tep jeho srdce.

"Ty jsi úžasný," oponoval Pierre a pohladil svého přítele po vlasech, na čelo mu vtisknul polibek.

"Ne, ty jsi úžasný," zasmál se Shawn, nechápal, proč by on sám měl být ten výjimečný, on nebyl ten nejlepší zloděj umění, jaký kdy žil…

"Víš moc dobře, že tohle ti vyvracet nebudu," pronesl pobaveně Despereaux a objal Shawna, chtěl si tu chvíli ještě užít, dokud je zima nedonutí se obléct.

Shawn na chvíli zavřel oči, vzápětí je ale překvapeně otevřel, jelikož se mu začaly vracet vzpomínky na to, co v posledních dnech viděl. Začalo mu to do sebe zapadat. Někdo je zve do Londýna, pak se ukáže, že je to Despereaux, má pro ně úkol, který by stejně dobře zvládl někdo jiný, zhubnul, vypadá skvěle, snaží se mít Shawna na očích a v bezpečí…

"Ty jsi to plánoval…" vydechl.

"Ano. Tedy ne úplně všechno, ale ano. Doufal jsem, že na to přijdeš, i když jsem myslel, že o něco dříve, když jsi ten jasnovidec…" rýpnul si Despereaux, což by Shawn možná za jiných okolností komentoval, ale Pierreovi mohl věřit, že o jeho ne-daru nepoběží ihned vykládat Vickové.

"Byl bych moc rád, kdybys tady se mnou pár dní zůstal. Ukážu ti Londýn," změnil Despereaux téma a zadíval se na muže, odpočívajícího na jeho hrudníku.

"Vezmeš mě i na nádraží King's Cross? Chci si koupit Bertíkovy fazolky," pozvedl Shawn ke svému idolu své oříškové oči.
Despereaux protočil oči nad tím, jak pětatřicetiletý člověk může mít taková přání, ale nakonec se nad ním slitoval. Shawn byl za každých okolností prostě Shawn…

"Ano, a tím "chci si koupit" jsi myslel, že chceš, abych ti je koupil?" odtáhl se Pierre, aby pořádně viděl Shawnův výraz. Jeho rozverný úsměv mu byl dostatečnou odpovědí. Políbil ty usmívající se rty a cítil, jak se mu nitrem rozlévá příjemný pocit.

"Miluju tě," uniklo Shawnovi, jakmile polibek skončil. Sám se vyděsil, že něco takového řekl, míval problémy s mluvením o pocitech, a teď tohle…

"Já tebe také," usmíval se teď pro změnu Despereaux. "Od našeho druhého setkání v Kanadě. Jenže jsem netušil, kam až tvůj obdiv vůči mně sahá. Ovšem, jak jsi byl zdrcen mou smrtí, to mě teprve přimělo začít o tebe skutečně usilovat."

"Takže jsi musel nejprve vyletět do povětří, abys mě dostal do postele," ujišťoval se Shawn. Nemohl uvěřit tomu, že tohle musel Despereaux podstoupit, aby ho získal, vždyť to je jak z nějakého filmu, na jehož název si nemohl vzpomenout.

"Úplně špatně, ale budiž," ušklíbl se Despereaux a místo toho, aby se snažil Shawna opravit, jej pevněji přivinul k sobě a užíval si to ticho, kterého se v Shawnově společnosti moc nedočká. Ale vadilo mu to méně, než by kdy čekal, měl rád Shawna takového, jaký byl.

A bylo to vzájemné.