Leden 2015

4. Já tě nechci ztratit

26. ledna 2015 v 23:27 | Archea Majuar |  Já tě nechci ztratit
Já tě nechci ztratit

Prostředí: Star Trek TOS

Pár: James T. Kirk/OC, JTK/Spock

Rating: +15

Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

A/N: Máte tady první kapitolu, kterou jsem dala dohromady po hrozně dlouhé době. Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám pokračování líbí... Nečekejte ale nic světoborného, budu dělat vše, co je v mých silách, abych povídku udržela na nějaké úrovni, ale kapitolovky mi prostě nikdy moc nešly. No, uvidíme :) Enjoy!

Za komentář k předchozí kapitole děkuji Jacksonovi, Monice a Profesorovi :)


Během druhého dne se Spock i Shankon zotavili natolik, že trvali na opuštění ošetřovny. Spock se vrátil na můstek, zatímco Shankon se neustále držel v mé blízkosti a zahrnoval mne doslova něžnými doteky. Doposud se choval spíše majetnicky, nyní jako by přehodil výhybku a téměř si mne hýčkal. Neprotestoval jsem. Byl jsem sice zaskočen, ale také potěšen.

Vzhledem k anabázi s chřipkou jsme se trochu zdrželi, takže cesta na USS Vespone se měla protáhnout. Zrovna mi Spock na můstku oznamoval, že Vespone je od nás vzdálena zhruba tři dny letu konstantní rychlostí, když jsme zaznamenali její signál.

"Mají lepší vybavení," objasnil vzápětí Shankon, načež jsem k němu obrátil svou pozornost. Dostalo se ke mně, že některé z lodí flotily byly modernizovány, ale stalo se tak teprve nedávno. Netušil jsem, jak velký rozsah ony úpravy měly, a docela mě prudilo, že se mi to vedení nenamáhalo sdělit. Teď jsem spatřil šanci se konečně dozvědět něco víc.

"Jedná se o vylepšení zejména v oblasti komunikace, hovory mohou provádět přes prakticky neomezenou vzdálenost s minimální újmou na kvalitě. Samozřejmě momentálně to Vespone využije zřídka kdy, jelikož podobnou technikou disponuje jen devítka dalších lodí flotily, z nichž jsou na misi pouze čtyři," objasnil situaci Shankon. "Enterprise může telekomunikovat maximálně na vzdálenost, jaké jsme právě dosáhli."

To jsem samozřejmě věděl, ale ona už tato vzdálenost byla natolik velká, že většina lodí ostatních národů či přímo základen na planetě neměla k dispozici stejně kvalitní vybavení. Rozhodl jsem se, že po předání Shankona… Předání? Zamrkal jsem.

Až teď mi došlo, že už mám jen tři dny se Shankonem. Během události s chřipkou jsem úplně zapomněl na jeho záměry. Píchlo mě u srdce. Tak proto se nyní choval tak… jinak.

"Kapitáne?" šťouchnul do mě Shankon zleva, čímž mě vytrhl z myšlenek. Slabě jsem se na něj pousmál a snažil se zformulovat v hlavě otázku.

"Myslíš, že by bylo možné si Vespone prohlédnout?" Mohl jsem se zeptat i lépe a nevypadat při tom jako zmoklá slepice, ale představa, že Shankon odejde z mého života mě najednou pohltila. Ne, že bych se úplně skládal, ovšem v posledních dnech toho na mne bylo trochu moc. Strach o Shankona, Spocka, teď tohle…

Odkašlal jsem si, narovnal se a pokusil se povzbudit sám sebe. Ale s myšlenkou, že si za to můžu jen a jen sám, že jsem se neměl pouštět do vztahu s někým, kdo brzy odejde, a že jsem si toho byl stejně vědom, jsem se pořád cítil bídně. Aspoň kladná odpověď Shankona na mou otázku mě trochu potěšila.

"Kapitáne, USS Vespone s námi navazuje kontakt, mohu je přepojit?" uslyšel jsem zezadu hlas Uhury.

"Ano," souhlasil jsem a mezi mými emocemi se objevila i zvědavost, co nám může velitel druhé lodě chtít. Všechny pocity jsem se ovšem snažil odsunout do pozadí a maximálně se věnovat hovoru.

"Kapitán Dan Weiss, USS Vespone, zdravím," objevil se na obrazovce postarší muž s vrásčitým obličejem, veselýma očima a přátelským úsměvem. Poznal jsem jej okamžitě, kdysi jsme se setkali během jedné mise. První dojem u něj nebyl zcela náhodný, neznal jsem jiného velitele hvězdné lodě, jenž by měl tak vytříbený smysl pro humor a byl za každých okolností čestným mužem.

"Kapitán James T. Kirk, USS Enterprise, čemu vděčím za spojení?" zeptal jsem se s mírným úsměvem na tváři.

"Mám pro tebe nabídku, Jime," opřel se Weiss v křesle a rozhlédl se kolem sebe. Udělal jsem totéž, díval jsem se po jejich můstku a všímal si modernějšího vybavení, než jakým jsem byl skutečně obklopen. Má zvědavost nabývala astronomických výšin.

"A jakou, kapitáne?" oslovil jsem jej tak jako všichni, jménem mu snad neříkal nikdo. Byl to prostě kapitán. Nejstarší ve své funkci. Nejstarší… Začínal jsem tušit, čeho by se mohla nabídka týkat.

"Vím, že je to hodně narychlo, Jime, ale náhle se zde vyskytla příležitost, kterou bys mohl chtít využít. Ke včerejšímu dni mi byl zjištěn diabetes. A víš, jak to chodí, s cukrovkou jednoduše není možno velet lodi, natož hvězdné lodi nejvyšší třídy. Nejsem z toho nadšen, představoval jsem si svůj odchod do důchodu jinak, ale nemohu s tím nic dělat," odmlčel se Weiss na moment, hnědé oči zapíchnuté do těch mých, věděl jsem, že jeho další slova budou pro mne důležitá: "Mám rozkaz vyčkat na setkání s vámi, vzít pana Shankona na palubu, a počkat, dokud nedorazí nový velitel. Druhá alternativa se týká tebe, Jime. Hvězdná flotila nemá nic proti tomu, aby ses okamžitě po příletu k nám, stal kapitánem USS Vespone."

Můj odhad byl správný, přesto jsem se neubránil překvapenému výrazu. Odněkud jsem uslyšel šokované hlesnutí, zřejmě Uhura. Nebo Scotty, kdyby právě objevil existenci spisovného jazyka.

"Dokončil bys naši misi, a pak měl volnou ruku ve výběru té následující. Ohledně Enterprise… Bylo by na tobě, zda se kapitánem stane někdo z posádky, kdo je schopen splnit vaše poslání, resp. velet lodi, nebo si zažádat o náhradu," pokračoval Weiss, ale nedá se říct, že bych jej zcela vnímal. Možnost, že budu velet Vespone mne zaujala, samozřejmě, ze dvou důvodů. Jednak výborné technické zázemí, a pak možnost setrvat se Shankonem.

Ovšem Enterprise pro mne znamenala hodně. Kdyby to někdo po mně někdo chtěl, nedokázal bych vyjádřit slovy, jak moc mi na téhle lodi záleželo. A s ní se pojil… otočil jsem hlavu napravo a zadíval se na svého prvního důstojníka. Oplácel mi pohled, z něhož jsem vyčetl všechno a zároveň nic. Věděl jsem, jak je mi Spock oddaný, jak věrným přítelem mi je, ale zároveň mi bylo jasné, že mě podpoří v tom, abych jej tady nechal.

Modernější Vespone by byla logickou volbou, ale já jsem na tyhle úvahy nikdy moc nebyl, většinou jsem naslouchal srdci, jenže to bylo nyní zmatené jako Kostra ve strojírně.

"Nemusíš se rozhodovat hned, Jime," odpoutal jsem pohled od Spocka a kývnul na Weisse. "Můžeš si prohlédnout loď, posádku, cokoliv budeš chtít. Rád bych tě viděl jako svého nástupce, ale nutit tě k tomu nebudu. Promysli si to."

Nebyl jsem schopen slova, dalším kývnutím jsem se rozloučil a zůstal sedět v kapitánském křesle a v naprostém tichu. Potřeboval jsem si to v klidu probrat sám se sebou. A možná s Kostrou. A se Spockem.

"Mám se ti vrhnout kolem krku teď nebo až později?" vylekal mne tichý hlas u mého ucha. Málem jsem na Shankona zapomněl, jak jsem přemítal nad Spockem a Enterprise. Nějak moc zapomínám…

"Později," usmál jsem se, neupřímnost snad Shankon nezaznamenal. "Chci být teď chvíli sám." Zvedl jsem se a odešel z můstku.

Přes hodinu jsem poté chodil po kajutě, aniž bych na něco kloudného přišel. Na obou stranách jsem měl silné argumenty, i když… Více jsem se klaněl k tomu, abych zůstal na Enterprise. Zdálo se mi to správnější.

Dokud mne nenavštívil Shankon. Objal mě okolo pasu, hlavu na mém rameni. Povedlo se mu odvést mou pozornost od všeho kromě něj a jeho těla. Když jsem se o pár hodin později probudil, byl jsem tam, kde jsem začal. V naprostém zmatku.

What I've done

17. ledna 2015 v 0:18 | Archea Majuar
What I've done

Prostředí: Psych (Agentura Jasno)

Pár: Shawn Spencer/Carlton Lassiter

Rating: +18, prvky non-conu/dubconu

Povídka se vztahuje k s06e16 a navazující s07e01 (Santabarbaratown 1 a 2), objevuje se i narážka na s06e11 (Heeeeer's Lassie), ale není nutné díly zhlédnout, jejich děj tak nějak z povídky vyporozumíte.

A/N: Jeden kousek, co jsem napsala pod vlivem stejnojmenného songu od Linkin Park. Upozorňuji, že je to něco trošku jiného, než jste u mě zvyklí + jsem zkusila psát dialogy v angličtině, protože mi to k situaci více sedělo... Myslím, že to není složitá angličtina, neměla by dělat problém :) Enjoy! :)

Za komentáře děkuji Profesorovi a Monice :))



Bloudil po Santa Barbaře snad už hodiny. Nevěděl, kam jde, prostě šel, nemohl jen tak stát, sedět, mít ruce v klíně. Potřeboval konat, přestože vůbec nevěděl co. Vztek mu zatemňoval mozek, strach zrovna tak. Přece musí existovat nějaké řešení.


Přiměl se zastavit. Smysly mu signalizovaly, že se nachází někde, kde úplně být nechce. Pořádně se podíval kolem sebe a zjistil, že stojí naproti jednomu z nejluxusnějších panelových domů ve městě, v němž čirou náhodou bydlel hlavní detektiv santabarbarské policie, Carlton Lassiter. Před nedávnem mu s Gusem vyžrali ledničku. A Guse málem zabili. Respektive ho málem zabil pološílený Lassiter. Ale to už je minulost.


Shawn si jen tak mimoděk všimnul, že se v Lassieho bytě svítí. Že by zloději?


Zamyšleně přešel cestu, bez potíží se dostal do domu a výtahem vyjel do požadovaného patra. Najisto pak zamířil ke dveřím s číslem 536. Zámek vypáčený nebyl a žádné podezřelé zvuky se zevnitř neozývaly.


Takže Lassiter je klidně u sebe doma, zatímco takřka vrah mého otce si někde sedí a směje se, jak se mu povedlo zdrhnout místní policii? pomyslel si Shawn, kterého začal znovu zaplavovat vztek. Na jeho zaklepání to ale znát nebylo a snažil, aby ani na výrazu v tváři ne.


"Spencer? What are you doing here?" stanul rozmrzelý detektiv před Shawnem, který aniž by se musel nějak namáhat, rozpoznal, že se Lassiter právě probudil. Měl sice pořád košili a oblekové kalhoty, ovšem pouzdro na zbraň nikoliv, Shawnovu domněnku potvrzovaly i rozespalé oči a lehce rozcuchané vlasy.


"I'm here to see, how hard you are trying to catch Carp," vmetl mu pseudojasnovidec do tváře a prosmýknul se dovnitř. Otočil se čelem k Lassiterovi, jenž právě zavřel dveře, přestože zcela jistě neměl v plánu si nechat labilního Spencera v bytě. Další pohled na mladšího muže jej silně znepokojil. V takovém stavu ho vážně ještě neviděl.


Shawn se rozhlížel kolem sebe, jako by zde byl poprvé. Na stole viděl nedojedenou večeři, vedle ní noviny. Ze vzdálenějšího pokoje bytu slyšel hrát televizi. Lassiter pracoval opravdu tvrdě.


"My father is lying in hospital with a hole after bullet like hell in chest, and you are watching TV?" vlastně se ani neptal, konstatoval.


"Spencer, I know it's an incredible fact but I'm a human being and I need some rest. You should also go to sleep," založil si Lassiter ruce na prsou a čekal, jestli se Spencer odebere ven sám nebo mu bude pomoct. Na jednu stranu jeho rozhořčení chápal, málem mu zabili otce, ale sám pracoval přes čas téměř během každého vyšetřovaného zločinu, a když si zrovna potřebuje odpočinout, musí ho někdo rušit. Kdyby tím někým nebyl zrovna trpící Spencer, už by stál na chodbě a držel by si nos.


"So you need some rest?" procedil Shawn mezi zuby. Vztek se ho zmocňoval stále víc, nedokázal ho potlačit. On potřeboval chytit toho hajzla, co mu málem zabil tátu, a Lassiter se cpe, čte noviny, kouká na televizi a chrápe?! "When you were in trouble, I almost die, I tryied to help you so much, that I was almost killed by a dirty cop, and you need a rest?!" věděl, že zvyšuje hlas, věděl, že se k vyššímu muži přibližuje, a věděl i to, že se napřahuje, aby mu dal pěstí.


Zkušený detektiv, ač zaskočen Spencerovou reakcí, stačil jeho ruku chytit a zkroutil mu ji za záda. V jiné situaci by nebylo pochyb o tom, kdo má větší sílu, ale vztek, zoufalství a bezmoc se během vteřiny přeměnily v agresivitu, jakou Lassiter neočekával.


Spencer celou váhou svého těla skočil na detektiva, čímž jej povalil na zem, a sám dopadl na něj. Doteď výhradně defenzivního Lassitera rovněž dostihl hněv, takové chování vůči své osobě nemohl tolerovat. Přes bolest v naražených zádech a třeštící hlavě se ze sebe snažil Spencer shodit. Mladší muž mu to ale nehodlal dovolit, vymanil zápěstí z Lassiterova sevření, přetočil se a chytil jej za paže, aby ho nemohl zpacifikovat znovu.


Lassiter se směsicí naštvanosti a rostoucího strachu v očích sledoval, jak se nad ním nyní Spencer sklání, zuby téměř vyceněné, děsivý výraz v obličeji. Viděl toho v životě už hodně, ale nikdy, nikdy by nečekal, že by se ze Spencera, otravného, ale jinak prakticky neškodného, až hloupě dobrosrdečného člověka, mohlo stát tohle… Ne, tohle nebyl ten Shawn, kterého znal.


Strach se jej sice zmocňoval stálé víc, a i když mu na Spencerovi svým způsobem záleželo, musel něco udělat. Vždyť by ho mohl ve svém stavu i zabít. Sebral veškerou dostupnou sílu a jediným pohybem se vymrštil ze země. Měl v plánu sám Spencera zalehnout, využít vyšší hmotnosti, ale bystrý pseudojasnovidec mu uniknul a Lassiter tentokrát přistál bolestivě na břiše.


Než ale stihl Spencer udělat cokoliv dalšího, detektiv se vzmohl k dalšímu ataku a chytil mladšího muže za boky, ten udělal totéž. Prali se na zemi, váleli se jeden po druhém v naději, že získají nadvládu nad tím druhým. A pak najednou ztuhnul Lassiter v pohybu, Spencer, ve svém rauši vyveden z míry přerušeným bojem, také.


Lassiter ho pevněl svíral, drtil mu jednu ruku za zády, s druhou se mu zatím vypořádat se nepodařilo. Ale zarazilo, spíše šokovalo jej něco úplně jiného. Spencer na něm ležel, zuřivé oči zapíchnuté do těch jeho, horký vzduch, vycházející z plic, vydechoval do Lassiterových úst, rovněž pootevřených.


Nemohl si lhát, bylo až příliš jasné, že první krok ke spojení jejich rtů učinil on. Možná doufal, že to zmírní napjatou situaci, možná chtěl Spencera uklidnit, možná jen prostě chtěl cítit jeho rty.


Ovšem Spencer tady skončit nechtěl. Využil další místo, kde mohl útočit, kde mohl tomu detektivovi, co místo hledání vraha jeho otce odpočívá způsobit bolest. Využil momentu překvapení, chytil Lassiterovy ruce a držel mu je nad hlavou, přitisknuté na zemi. Kolena po stranách štíhlého těla, ústa přitisknutá na Lassiterova, neváhal kousnout, neváhal jej nenechat se nadechnout.


Ležící detektiv byl bezmocný. Spencerovo chování už se nepokoušel chápat, a vinou své vlastní blbosti mu byl vydaný napospas. Bolela ho hlava, záda, Spencer jej totálně uzemnil. Doslova svou váhou, ale také hladovými polibky. V hlavě měl vymeteno, vnímal jen ty rty a zuby, které mu způsobovaly téměř příjemnou bolest…


Modré oči se rozšířily úžasem, když si uvědomil, o co se snaží, co jeho vlastní boky dělají. Byl tvrdý jak už dlouho ne, potřeboval se něčeho dotknout, čehokoliv. A Spencer byl nejblíže. Vzrušený Spencer? Při tom zjištění zasténal do těch agresivních úst, až teď zaregistroval, že se mladší muž tře třísly o jeho břicho.


Spencer už se nabažil týrání detektivových rtů a odtáhl se, modré oči se na něj dívaly, ten strach v nich se mu líbil, vzrušoval ho na neuvěřitelnou míru, stejně jako horko, které z Lassitera sálalo. S pohledem upřeným na tvář staršího muže sáhl za sebe a stiskl jeho rozkrok.


"Spencer…" zalapal Lassiter po dechu, ze rtů mu snad tekla krev, všiml si Shawn a ústa se mu zkřivila ve zvráceně potěšený úsměv.


Než se detektiv nadál, Spencer jej během mžiku otočil na břicho, ruce mu pustil. Teď už mu Lassiter utíkat nebude, tím si byl jistý. Zabořil nos jeho vlasů, nasával vůni, zatímco mu stahoval kalhoty. Šlo to jednoduše, vzhledem k Lassiterově štíhlé postavě. Když už mu je přetáhl přes zadek i se spodním prádlem, narovnal se a začal rozepínat své rifle.


"That's gonna hurt, detective," pronesl s patřičnou zlostí v hlase, poslední slovo zasyčel Lassiterovi do ucha právě ve chvíli, kdy strčil dva prsty do jeho zadku.


Starší muž se pod ním otřásl, bolestně vzdychnul. Sakra, že to bolelo, ale držel, zatnul zuby, ruce sevřel v pěsti. Prsty jej začaly roztahovat, nijak šetrně, na čele mu vyvstal pot.


"I think it's enough, are you ready for me, Lassie?" zeptal se Shawn sladce, ale na odpověď Lassiterovi čas nedal. Plivnul si do dlaně, potřel slinami svou erekci a jedním pohybem vniknul dovnitř. V souladu s Lassiterovým řevem zasténal slastí.

"So tight, Lassieeee," šeptal třesoucímu se muži pod sebou.


Lassiter poprvé za několik let ucítil slzy v očích, bolelo to víc, než čekal. Doufal, že bude Spencer citlivější… Přepočítal se a znovu zařval, když Spencer přirazil. Skrz slzy skoro nic neviděl a leknul se, když měl najednou před obličejem ruku, jež mu vzápětí zakryla ústa. Zakousl se a i přes mučivou bolest se v něm rozhořelo potěšení z toho, že se může Spencerovi nějak revanšovat.


"Cry, my naughty detective, just cry for me," slyšel škodolibý, zastřený hlas a podvolil se mu. Nechal, aby jej ovládly vzlyky, aby mu slzy stékaly po tváři jedna po druhé, v zubech tiskl Shawnovu dlaň. Zadek ho pálil, Spencer přirážel, ale přeci jen trochu zpomalil, nechtěl, aby to skončilo tak rychle.


Místo toho vytáhl Lassitera na všechny čtyři a začal se věnovat jeho vzrušení, které sice opadlo, ale pod Shawnovou dlaní o sobě dávalo znovu vědět. Když už mladší muž slyšel spíše slastné než bolestné steny, zrychlil tempo svých boků, Lassiterovo tělo se znovu napnulo.


Uslyšel vzlyk, zakňučení, stáhnutí svalů kolem svého penisu. Víc už nepotřeboval. Udělal se, z úst se mu vydral děsivě znějící řev a svalil se na Lassitera, pak na zem.


Detektiv se zmítal na hranici slasti a bolesti, orgasmus ho téměř zbavil vědomí. Z posledních sil si uvědomil, že stále surově zatíná zuby do Spencerovy ruky. Pustil ji a rozvalil se na podlaze.


Shawn si po chvíli uvědomil, že má mokré obě ruce. Zvedl je nad sebe a prohlédl si je. Na jedné dlani měl bílou tekutinu, z té druhé odkapávala krev, bolest ale pořádně vnímat nedokázal. Bude se muset jít umýt.


Bez jediného pohledu na ležícího detektiva se postavil a odešel do koupelny. Rány v dlani nebyly nijak strašné, ale bolet budou pekelně.


"Damn Lassy Face," zaklel a upravil si kalhoty, aby mohl odejít. Když míjel konferenční stolek u televize, zaujala jej mapa na stole. Přešel blíž a prohlédl si, co znázorňovala. Bylo to okolí Santa Barbary. A zakroužkovaná místa. Místa, kde by se mohl skrývat Carp. Se vzrůstajícím pocitem hrůzy přeletěl zrakem papíry vedle mapy.


Poznámky ohledně střelby, Carpovy ochranky, prostě všeho, co mohlo pomoci Carpa najít. Shawn nasucho polknul a pomalým, strnulým krokem, jako ve snu, se vydal k Lassiterovi.


Jeho modré oči se dívaly přímo na něj. Ze rtů mu tekla krev, slzy a pot už zasychali, vlasy měl slepené. A nejhorší na tom byl ten výraz, jaký měl detektiv ve tváři.


Byl zklamaný. Ublížený. Zraněný a to nejen fyzicky. Měl chuť si k němu kleknout, vzít jej do náručí a opakovat mu, že už bude dobře.


Jenže netušil, jak se omluvit člověku za to, že ho znásilnil. Ke všemu ze zlosti, která pramenila z mylného tušení. Ze vzteku, z blbosti…


Podlomila se mu kolena, náhle klečel, ruce na kolenou, Lassiterovy modré, nebesky modré oči před sebou. Lassiter neměl ani sílu cokoliv říct, na cokoliv myslet, jen se díval, jak se Spencer dívá na něj. Jak mu z oříškových očí tečou slzy, jak cosi blábolí. Už nemohl, chtělo se mu strašně spát, a tak nechal víčka, aby padla dolů a obraz klečícího Spencera zmizel.


Shawn pozoroval spícího detektiva, naprosto bezmocně se houpal dopředu a dozadu. Hlavou mu zněla jen jediná věta.


"What I've done…"

Slabá chvilka

2. ledna 2015 v 12:33 | Archea Majuar
Slabá chvilka

Prostředí: RPS

Pár: Ondřej Sokol/Igor Chmela

Rating: +15
Prohlášení: Vše v této povídce je čistá fikce! Nechci tímto pokusem nikomu ublížit ani ničit pověst. Dílo nebylo sepsáno za účelem zisku.

DŮLEŽITÉ: Ano, je to důležité. Tato povídka je z mé strany zřejmě pro jistou dobu poslední. Proč? Protože jsem doteď vydávala jednu povídku týdně, což mi sice nedělalo problém, ale nestačila jsem souběžně dokončovat i rozepsaná díla. A na ta si chci nyní vyhradit celý leden, možná i únor. Nebojte se, že by za celé dva měsíce nevyšlo vůbec nic, něco určitě, ale to se zase bude týkat jen těch, co ten fandom čtou, že... No, to je jedno, snad mi zůstanete věrní i během pauzy a po ní. Případně nějaké další informace se dozvíte na FB. Enjoy! :)

Ještě poznámka ohledně těch kapitolovek... Mám rozepsané Sokol/Chmela, Star Trek, Mash, Sherlock a "scénář" mám i k Agentuře Jasno. Třeba se aspoň jednou z nich trefím do vašeho vkusu.

Za komentáře k v poslední době zveřejněným povídkám děkuji ká, Sunshine, Jacksonovi, Nikki-Oesh, Profesorovi a Pet, díky :)

Jen tak trávíte odpoledne se svým kamarádem, koukáte na televizi, před sebou máte pivo a prostě je vám fajn. Pak ale mysl začne přijímat myšlenky na něco, co… jste minule v podobné situaci učinili. Znejistíte. Pamatujete si, že onen zážitek nebyl zcela špatný, právě naopak, jenže nevíte, jak se k tomu staví druhá strana. Sice vás nechala dělat, co jste si vzali do hlavy, dokonce i nějaká spolupráce se dostavila.

Ale nevíte, jaká bude reakce tentokrát.

Přesto neignorujete klíčící vzrušení a posunutí blíže k němu zamaskujete jen snahou změnit polohu. Po očku ho sledujete, vypadá tak klidně, vyrovnaně, ale vy tušíte, že to, co se chystáte udělat, ho z míry zcela jistě vyvede. Víte, že mu tím děláte těžkosti, možná motáte hlavu a třeba i ohrožujete plynulost života. Jenže vy to i tak provedete. Proč? Z vlastních sobeckých důvodů. Protože to prostě chcete. Chcete vidět jeho pohled, z něhož sálá touha, svaly jeho tváře, zmítající se pod nápory slasti, zatínající se pěsti, tlumené steny… Protože je to vaše droga, která ovšem neničí jen vás, ale i toho druhého.

A on vám to dovolí. Z lítosti? Z přátelství? Nevíte, nezajímáte se, možná ani vědět nechcete. Prostě berete vše, co vám dá, a doufáte, že jednou… jednou bude iniciátorem on.

Uvědomujete si jeho blízkost, takřka se jej dotýkáte celou stranou těla, cítíte to teplo, plamen uvnitř vás se rozhořívá stále víc. Máte ještě vůbec šanci odolat?

Umístíte dlaň na jeho stehno, chvíli ji tam necháte, čekáte na jakoukoliv reakci. Zrak máte upřený na obrazovku, prozatím nechcete vidět jeho výraz, zřejmě by se tvářil stejně neutrálně, snad by se mu tváří mihnul náznak překvapení či nepohodlí. Pomalu sunete ruku vzhůru a zpět, měkké polštářky se otupují drsností rifloviny, hladina vašeho vzrušení stoupá.

Už vám to nestačí, musíte jít dál. A tak náhle zíráte na obrazovku s tím, že v dlani svíráte rozkrok svého přítele, jenž vůči přechozí pozornosti nezůstal zcela imunní. Promnete obsah kalhot, pak bez obtíží rozepnete knoflík i zip, pohledem fixujete televizi, sedíte křečovitě, rádi byste se k němu natočili, ale přestože váš přítel není proti, máte strach z toho, co zahlédnete v jeho očích…

Překonáte první vrstvu látky v podobě riflí, váháte, zda máte učinit rychlý proces i se spodním prádlem. Pomoc však přijde odněkud, odkud to nečekáte. Na zápěstí ucítíte pevný stisk, strnete v hrůze, že vás odstrčí, téměř vám před očima i proletí celý život, ale k vaší úlevě se příjemně chladná dlaň rozprostře nad tou vaší a vede ji pod lem trenek, následně ji s pohlazením opustí.

Jistě sevřete tvrdý orgán, vytáhnete jej ven… ne, už nedokážete hledět na nezajímavý program běžící v televizi, hlava se natočí a vaše oči jsou jako magnet přitahovány k tomu, co svíráte v ruce. Stejnou silou vás přitáhnou i jeho oči, hnědé, hluboké, ač byste mu to nikdy neřekli, víte, že jsou prostě nádherné.

Možná čekáte, že je zavře, že se na vás nebude chtít dívat, ale nic takového se neděje. Opětuje váš pohled, touha z něj jen čiší, pohlcuje vás a vy chcete být pohlceni ještě víc. Nakláníte se, vyjde vám vstříc, rty se dotkne těch vašich a zasténá vám do úst, když konečně zvýšíte rychlost ruky, dotýkající se jeho erekce. Užíváte si chuť těch sladkých rtů a náhlá dravost polibku vám imponuje. Vnímáte jeho tlumené steny, prsty, jež se vám zarývají do ramene, odtáhnete se, chcete vidět jeho výraz. Je jen pár centimetrů od vás, zrychleně dýchá, na čele se mu perlí pot, zorničky má rozšířené… nikdy jste neviděli nic krásnějšího, nic svůdnějšího, nic co by vás tak moc dokázalo zasáhnout.

Jeho krátké, hlasité steny, když na dlani ucítíte první horký pramen a další následují, jsou tou nejnádhernější hudbou pro vaše uši. Fascinovaně si prohlížíte jeho výraz, ten, pro který tohle všechno vlastně děláte, ten, pro který byste provedli cokoliv.

Hlavou vám proběhne myšlenka, že v tom lítáte víc, než jste si mysleli.

A vaše zjištění se prohlubuje s dalším pohledem hnědých očí, v hlavě vám hučí, najednou vnímáte jen a pouze ty oči a potřebný tlak a tření, jež se právě objevilo v oblasti vašich třísel. Jste na tom natolik špatně, že vám stačí jen pár doteků přes látku a vidíte hvězdy…

Probíráte se z orgasmu, zrakem poplašeně hledáte svého přítele. Stojí vedle pohovky, s nečitelným výrazem vás pozoruje. Ne, přeci jen není tak nečitelný, pro vás ne. Pokusíte se nahodit úsměv, ale nějak vám to nejde, takže se jen díváte, jak se na vašem příteli stále zřetelněji projevuje stud, vina, zmatení. Stejně jako minule. Možní i víc.

Je vám jasné, že za jeho stav můžete vy. A vina by vás sžírala také, jenže… všechny výčitky přehluší pocit, že takhle je to správné. Víte, že není, snažíte se tomu věřit, abyste se vyhnuli svému svědomí. V zamyšlení jen mimoděk zaznamenáte, že se váš přítel pohnul a zmizel vám ze zorného pole. Bez pozdravu. Srdce bolí, mozek rozumí.

Nečekáte, že se vrátí. Ale on náhle stojí před vámi, nepozvedáte k němu oči, raději jej jen v momentě chytnete. Chcete se přesvědčit, že neblouzníte. Objímáte jej kolem pasu, cítíte prsty ve vlasech, připadáte si slabí, skoro jako parazit, který se chce přiživit na tom druhém. Ale teplo a přítomnost vašeho přítele tyhle myšlenky zaplaší. Pochybujete, zda jste skutečně chtěli jen vidět jeho výraz, že jste chtěli jen vidět… Přitisknete se k němu ještě více.


Ne, chtěli jste i cítit, držet, nepustit. Chcete všechno.

"Miluju tě," pronesete tiše, hlavu zabořenou do látky vonící jako on. Dlouho nezaznamenáte žádnou odezvu, možná i trochu doufáte, že váš šepot neslyšel. Dokonce si začnete neschopnost se kontrolovat vyčítat, už už máte tendenci se postavit a nasadit klidný výraz, když…

"Já vím," řekne.

Vaše kolena opět pozbydou síly k pohybu, dál jej objímáte, a čas se kolem vás zastavil. Svět se smrskne jen na to, jak krásně voní, jak něžně vás hladí… a jak strašně moc jste mu za to vděční.